sobota 7. ledna 2017

Korektivní spravedlnost aneb „oko za oko, zub za zub“!

V rámci teorie angloamerického deliktního práva (tort law) můžeme rozeznávat dva základní přístupy, a to ekonomickou analýzu práva a teorii korektivní spravedlnosti. Konkrétní formulace cílů deliktního práva z pohledu ekonomické analýzy práva se u jednotlivých představitelů liší, nicméně spojuje je zájem na dosažení elektivní alokace zdrojů ve společnosti či optimální prevence. Tak např. podle Guida Calabresiho toho dosáhne deliktní právo tak, že jeho normy budou směřovat ke snížení celkových nákladů spojených s deliktním jednáním (jde jak o náklady prevence deliktního jednání. tak o náklady administrativní).[1]


Přístup ekonomické analýzy práva je kritizován ze strany zastánců teorie korektivní spravedlnosti. Tito autoři vycházejí z Aristotelova rozdělení distributivní a korektivní spravedlnosti. Zatímco distributivní spravedlnost se týká spravedlivého rozdělení „poct, peněz a jiných věcí, které mají být sdíleny členy politického společenství,“ korektivní či opravná spravedlnost zahrnuje nápravu nerovnosti spočívající tom, že jedna osoba, která získala něčeho více (zisk) na úkor jiné osoby (ztráta), musí jiné osobě tuto ztrátu nahradit.[2] Jsou však autoři, kteří se domnívají, že Aristotelovský přístup není tím správným přístupem k teorii korektivní spravedlnosti (viz níže).[3]

V jádru teorie korektivní spravedlnosti stojí relační charakter právní odpovědnosti založený na vztahu škůdce a poškozeného.[4] Způsobí-li někdo škodu jiné osobě, pak korektivní spravedlnost vyžaduje, aby tento konkrétní škůdce nahradil vzniklou škodu konkrétnímu poškozenému. Vzhledem k tomu, že z pohledu ekonomické analýzy práva podléhají škůdce a poškozený odlišným incentivům (kompenzace směřuje k poškozenému, prevence vůči škůdci), Ernest Weinrib tvrdí, že ekonomická analýza nedokáže vysvětlit, proč deliktní právo vyžaduje, aby k nápravě vzniklé nerovnosti došlo v rámci jedné „transakce“, tj., aby konkrétní škůdce nahradil škodu konkrétnímu poškozenému.

V zásadě lze říct, normy korektivní spravedlnosti regulují zpětnou alokaci zdrojů od jedné osoby k druhé osobě.[5] Tady ovšem nastává jeden problém. Asi není obtížné si představit případ, ve kterém bude toto tvrzení platit. Tak např. pokud A vezme nějakou věc B, bude korektivní spravedlnosti učiněno zadost, jestliže A tuto věc vrátí B. Co ale případy, kdy dojde k újmě na zdraví. Dá se v takovém případě tvrdit, že škůdce svým jednáním dosáhl „zisku“? Může být vzniklá újma v takovém případě napravena vrácením něčeho, co škůdce získal? Anebo ještě jinak: můžeme v takovém případě hovořit o tom, že poskytnutím kompenzace poškozenému bude poškozený v situaci, jako by k žádnému deliktnímu jednání nedošlo?

Jedno řešení nabízí sám Weinrib, podle kterého se korektivní spravedlnost týká vzrovnávání normativních „zisků“ a „ztrát“, nikoliv faktických.[6] Normativní „zisk“ nebo „ztrátu“ lze pak vymezit jako odklon či porušení právní normy, která měla být dodržena mezi škůdcem a poškozeným. To je vcelku elegantní řešení, nicméně ne všichni autoři jej přijímají. Tak např. Scott Hershovitz se domnívá, že se Weinrib dopouští kruhové argumentace.[7] Tvrdí, že podle Weinriba je cílem korektivní spravedlnosti vrácení normativního zisku a ztráty. O jaký normativní zisk jde? O zisk, který má být podle korektivní spravedlnosti vrácen. Korektivní spravedlnost tak vyžaduje vráceni zisku, který jako normativní koncept sama konstruuje.

Scott Hershovitz, který ovšem nenavazuje na Aristotela a jeho pojetí korektivní spravedlnosti, proto nabízí jiné řešení. Sám hovoří o jiné tradici, podle níž je cílem korektivní spravedlnosti (buoudcí) vyrovnání stran v návaznosti vzniklou újmu, nikoliv zpětná alokace zisků a ztrát. Jednoduše řečeno, korektivní spravedlnost – a vlastně i deliktní právo – směřuje k tomu, aby si škůdce a poškozený byli kvit.[8] Ztělesněním takto pojaté korektivní spravedlnosti bylo v minulosti právo odplatz (talion). Hershovitz odkazuje na práci svého kolegy Williama Millera, autora knihy Eye for an Eye, ve které autor vyvrací mýtus o tehdejším právu odplatu jako způsobu odčinění újmy, který se snadno mohl vymknout kontrole a mohl vést jen k dalšímu krveprolití.[9] Společnosti praktikující právo odplaty však měly důmyslný systém: poškozený se mohl dovolat k třetí osobě, která určila kompenzaci, která by znamenala, že si jsou stranz vyrovnány (tj. jsou si kvit). Odmítl-li škůdce zaplatit, mohl se poškozený hojit prostřednictvím odplaty. Odplata vedla k vyrovnání škůdce a poškozeného obrácením zlatého pravidla: každý může činit jinému to, čeho se jiný vůči němu dopustil. Odplata tak spočívala v proporcionálním jednání poškozeného vůči škůdci.

Odplata byla nástrojem korektivní spravedlnosti. A deliktní právo je do značné míry náhradou za právo odplaty. Oba systémy totiž napravuji deliktní jednání (wrongs), ke kterým došlo v minulosti, tím, že umožnují poškozenému, aby určitým způsobem reagoval na jednání škůdce, aby mu dal vzkaz, že s ním takto škůdce nesmí zacházet.[10] Oproti právu odplaty má deliktní právo jednu obrovskou výhodu: je to pokojná cesta k dosažení korektivní spravedlnosti s výrazně nižšími náklady. A nedosahuje deliktní právo cíle snižování společenských nákladů spojených s deliktním jednáním tím, že je náhradou za právo odplaty?




[1] Calabresi, G., The Cost of Accidents. A Legal and Economic Analysis. New Haven and London: Yale University Press, s. 24.
[2] Aristotle, Nicomachean Ethics (překl. Roger Crisp), s. 84 – 87.
[3] Hershovitz, S. Corrective Justice for Civil Recourse Theorists. In: Florida State University Law Review, Vol. 39 (2011), s. 106 a násl.
[4] Weinrib, E. The Idea of Private Law. Oxford University Press, 2012, s. 63 a násl.
[5] Gardner, J. What is Tort Law For? Part 1: The Place of Corrective Justice. In: Law and Philosophy, Vol. 30 (2011), s. 14.
[6] Weinrib, E. The Idea of Private Law. Oxford University Press, 2012, s. 115 a násl.
[7] Hershovitz, S. Corrective Justice for Civil Recourse Theorists. In: Florida State University Law Review, Vol. 39 (2011), s. 114.
[8] Tamtéž, s. 118 a násl. V angličtině hovoří Hershovitz o tradici „getting even“, která je třeba základem slavného pravidla „oko za oko, zub za zub“.
[9] Miller, W.I. Eye for an Eye. Cambridge University Press, 2006, s. 24 (kde píše o tom, že dřívější společnosti hodnotily odplatu nikoliv pouze jako etiku, ale také estetiku míry a rovnováhy).
[10] Hershovitz, S. Tort as a Substitute for Revenge. In: Oberdiek, J. (ed.) Philosophical Foundations of the Law of Torts. Oxford University Press, 2014, s. 95.

Žádné komentáře: