čtvrtek 29. prosince 2016

Zdravotnický non-refoulement v pohybu

Lze vyhostit těžce nemocného cizince do země, kde jeho nemoc neumí léčit? Státu přeci nelze ukládat povinnost, aby mu v takovém případě zdravotní péči poskytoval sám. Nebo jo? Co když by vyhoštění tohoto člověka v konkrétním případě znamenalo jeho vystavení nelidskému a ponižujícímu zacházení? To přeci nelze vyvažovat vůči břemenu, které by vyhošťující stát musel nést, pokud by těžce nemocným cizincům, kteří na jeho území pobývají neoprávněně, musel poskytovat zdravotní péči. Nebo jo?

Se všemi těmito otázkami se v minulosti potýkaly evropské vnitrostátní soudy i soudy ve Štrasburku a Lucemburku. První epizodu celého příběhu "zdravotnické" odnože zásady non-refoulement sepsal Evropský soud pro lidská práva ve věci D. proti Spojenému království. V této věci ESLP řekl, že pouze "za velmi výjimečných okolností a ze závažných humanitárních důvodů" [very exceptional circumstances (...) and (...) compelling humanitarian considerations at stake] lze v těchto věcech shledat porušení čl. 3 Úmluvy. Stěžovateli v dané věci vyhověl. Hlavním důvodem tohoto výroku však byla kritická fáze stěžovatelovy smrtelné nemoci v průběhu řízení. V té nebyla stěžovatelka ve věci N. proti Spojenému království. ESLP proto v její věci porušení čl. 3 Úmluvy neshledal. Zdůraznil, že od výše zmíněného rozsudku D. proti Spojenému království již nikdy porušení čl. 3 v podobných věcech nevyslovil. Bylo podle něj namístě udržet vysoký standard, který v uvedeném rozsudku nastavil. Cizinec, kterému má být uložena povinnost vycestovat ze země, která je smluvní stranou Úmluvy, se podle ESLP nemůže dovolávat práva setrvat na území tohoto státu za účelem využívání zdravotních, sociálních nebo dalších služeb (§ 42 rozsudku). Vyhošťujícímu státu nelze podle 14 soudců velkého senátu přičítat tvrzenou budoucí újmu, která neplyne z úmyslného jednání nebo opomenutí orgánů veřejné moci (či nestátních aktérů), ale spíše z přirozeně se vyvíjející nemoci a nedostatku zdrojů pro potřebnou zdravotní péči v přijímající zemi. Úmluva navíc podle většiny soudců chrání hlavně občanská a politická práva. Pokud by členské státy Rady Evropy musely neoprávněně pobývajícím cizincům poskytovat bezplatnou a neomezenou péči,  představovalo by to pro ně "příliš těžké břemeno" (§ 44). 

S tím se ovšem nemohli ztotožnit Dean Spielmann, Giovanni Bonello a Françoise Tulkens. Ti podle mě velmi správně upozorňovali na nebezpečné interpretační úvahy většiny na poli čl. 3. Ten je zkrátka absolutní. Žádné vyvažování a hledání spravedlivé rovnováhy mezi zákazem nelidského a ponižujícího zacházení a kolidujícími zájmy státu nepřichází v úvahu. Ve zdravotnictví smluvních států Úmluvy mnohdy dochází k naplnění minimálního stupně závažnosti špatného zacházení (v té souvislosti odkázali na legendární case Pretty proti Spojenému království, § 52). Pokud stejné zacházení hrozí člověku i v zemi, do níž ho smluvní stát Úmluvy chce vyhostit, čl. 3 Úmluvy by vyhoštění měl prostě zabránit. 

S uvedenými disentujícími soudci souhlasím. Čl. 3 Úmluvy nesmí připustit jakékoliv vyvažování. To by byla nebezpečná Pandořina skříňka, kterou jsme dávno (a snad navždy) uzavřeli. Práce s čl. 3 vždy musí být pouze o hledání minimálního stupně závažnosti špatného zacházení. Jakmile je dosažen, konec, šmytec, hotovo, čl. 3 je porušen. I v kontextu zásady non-refoulement. Neměly by existovat různé kategorie špatného zacházení, závislé na kolidujících veřejných zájmech, které by měly různě přísné standardy porušení. ESLP navíc nebyl ve své pozdější judikatuře úplně konzistentní. To dokazuje jiný "věhlasný" case Aswat proti Spojenému království, ve kterém ESLP shledal, že reálná hrozba zhoršení zdravotního stavu paranoidního schizofrenika, který měl být vydán do USA, není souladná s čl. 3 Úmluvy. O rozsudcích D. a N. ani slovo. Žádné "velmi výjimečné okolnosti a závažné humanitární důvody" nehrály roli. S čím tedy měly pracovat vnitrostátní soudy, pokud posuzovaly možnost vyhoštění/vydání člověka s těžkým zdravotním postižením? 

Tolik dosavadní štrasburská část příběhu. Významnou roli v něm však sehrál i Soudní dvůr. Ten 18. prosince 2014 vydal hned dva důležité rozsudky. V prvním z nich ve věci M'Bodj řekl, že čl. 15 kvalifikační směrnice a vážná újma v něm definovaná nezahrnuje situaci, ve které by nelidské či ponižující zacházení mohlo hrozit žadateli trpícímu vážným onemocněním v důsledku neexistence odpovídající léčby v zemi jeho původu (bod 41). Tito žadatelé se proto nemohou spolehnout na doplňkovou ochranu. V rozsudku Abdida ale jedním dechem dodal, že zdravotnické důvody a štrasburským soudem zmíněné "velmi výjimečné okolnosti a humanitární důvody" hrají roli v kontextu čl. 5 návratové směrnice a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU.  S odkazem na rozsudek N. proti Spojenému království ovšem podržel vysoký štrasburský standard. Uvedl, že "[p]ro tyto zcela výjimečné případy je typická závažnost a nenapravitelnost újmy, k níž by došlo vyhoštěním státního příslušníka třetí země do země, kde hrozí vážné nebezpečí, že bude vystaven nelidskému a ponižujícímu zacházení" (bod 50). Neduhy popsané výše proto přetrvávaly. Stále nebylo úplně jasné, jak konkrétně chápat ty "velmi výjimečné okolnosti". Pořád to vypadalo, že člověk musí být už pomalu na pokraji smrti, aby se mohl o čl. 3 opřít. 

Proto mnozí vkládali naděje do jedné věci, která se objevila před velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva - Paposhvili proti Belgii. V senátním rozsudku ESLP porušení čl. 3 neshledal. Opět se držel rozsudku N. Od momentu, kdy pětičlenný panel rozhodl o postoupení věci velkému senátu, jsme však mohli začít tušit, že se velký senát pokusí do všech výše nastíněných otázek vnést trochu světla. To také v prosinci učinil. V odst. 183 rozsudku ve věci Paposhvili navázal na rozsudek N., aby nově upřesnil, jak přesně chápat ty "velmi výjimečné případy", ve kterých již čl. 3 brání vyhoštění či vydání těžce nemocné osoby do země s nedostatečnou zdravotní péčí: "The Court considers that the “other very exceptional cases” within the meaning of the judgment in N. v. the United Kingdom (§ 43) which may raise an issue under Article 3 should be understood to refer to situations involving the removal of a seriously ill person in which substantial grounds have been shown for believing that he or she, although not at imminent risk of dying, would face a real risk, on account of the absence of appropriate treatment in the receiving country or the lack of access to such treatment, of being exposed to a serious, rapid and irreversible decline in his or her state of health resulting in intense suffering or to a significant reduction in life expectancy. The Court points out that these situations correspond to a high threshold for the application of Article 3 of the Convention in cases concerning the removal of aliens suffering from serious illness."

K tomu velký senát v odst. 192 vyslal další důležitou zprávu, kterou jakoby psali výše zmínění soudci Spielmann, Bonello a soudkyně Tulkens: "The Court emphasises that, in cases concerning the removal of seriously ill persons, the event which triggers the inhuman and degrading treatment, and which engages the responsibility of the returning State under Article 3, is not the lack of medical infrastructure in the receiving State. Likewise, the issue is not one of any obligation for the returning State to alleviate the disparities between its health-care system and the level of treatment existing in the receiving State through the provision of free and unlimited health care to all aliens without a right to stay within its jurisdiction. The responsibility that is engaged under the Convention in cases of this type is that of the returning State, on account of an act – in this instance, expulsion – which would result in an individual being exposed to a risk of treatment prohibited by Article 3."

Na první pohled se tedy zdá, že velký senát dřívější vysoký standard lehce rozvolnil a snížil. Vrátil také "zdravotnický non-refoulement" na správné interpretační koleje, na kterých je cílovou zástavkou jen a pouze minimální stupeň závažnosti špatného zacházení. Dokud do ní pomyslný vlak nedojede, je možné nemocného jedince vyhostit do země s horší úrovní zdravotnictví. Jakmile do ní však dojede, nemůžeme mu v ní říci, že vlastně ještě v cíli není a musí na své strastiplné cestě pokračovat ještě o hodně dál. 

Až další konkrétní věci a zejména judikatura vnitrostátních (správních) soudů ukážou, jak se rozsudek Paposhvili projeví v praxi. Už teď se těším, až si o něm v některém z rozsudků našich krajských soudů nebo Nejvyššího správního soudu počtu.

Žádné komentáře: