07 února 2015

Rok 2014 ve Štrasburku - díl II.

V minulém díle štrasburského žebříčku jsem představil mé osobní judikatorní vítěze za měsíce leden - červen 2014. Pokud již očekáváte, co z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále taky "Soud") stálo za to ve zbytku roku 2014, pak je mi ctí Vám na následujících řádcích představit vítěze za měsíce červenec - prosinec! Mnohé z nich jsou poměrně kontroverzní. Tenkou červenou nití mnohých vybraných judikátů je význam "výjimečných okolností věci", díky kterým Soud rozhodl ve prospěch stěžovatelů. To vždycky vyvolává plno dalších otazníků co do předvídatelnosti a použitelnosti daných judikátů do budoucna. Uvidíme, co na ně řeknete.

Červenec


V červenci přišly některé dlouho očekávané summer hity. Možná byste čekali, že vyberu rozsudek R & L, s. r. o. aostatní proti ČR, kde ESLP shledal, že regulované nájemné bez chybějícího právního základu v letech 2002 až 2006  nebylo souladné s čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Také nám padlo rozhodnutí v „kauze Klokánek“. Soud ve věci T. proti České republice shledal porušení čl. 8 Úmluvy zejména kvůli nedostatečné soudní kontrole rozhodnutí o styku stěžovatele s jeho dcerou. Když odhlédneme od českých věcí, v červenci byly vydány i některé „těžkotonážní“ rozsudky. Jen letmo zmíním věci Al-Nashiri proti Polsku a Husayn (Abu Zubaydah) proti Polsku, které se týkaly tajných detenčních center CIA na území Polska, odkud byli mučení vězni následně převáženi na Guantanamo. Tyto rozsudky by se daly jednoduše shrnout jako polský lidskoprávní průser. Soud totiž shledal porušení čl. 3 (procedurální i substantivní), čl. 5, čl. 6, čl. 8, čl. 13, a ve věci Al-Nashiri dokonce porušení čl. 2 a 3 ve spojení s Protokolem č. 6, který zakazuje v USA stěžovateli hrozící trest smrti. Ještě ale uvidíme, jestli tyto věci nebudou postoupeny velkému senátu. Další těžkotonážní rozsudek, o kterém se toho hodně napsalo, bylo S. A. S. proti Francii. Znáte to: zákaz burek ve Francii, margin of appreciation a problém vyřešen. Omezím se jen na doporučení společného disentu Angeliky Nußberger a Heleny Jäderblom.  

Mým osobním vítězem za tento měsíc byl totiž jiný rozsudek, pro který jsem hlasoval mezi nabízenými nejlepšími judikáty Soudu za rok 2014 - Centre for Legal Resources on Behalf of Valentin Câmpeanu proti Rumunsku. Valentin měl v životě velkou smůlu. Měl snížené IQ, bylo mu diagnostikováno HIV, chronická žloutenka, tuberkulóza a jiné nemoci. Navíc nikoho neměl. A aby toho nebylo málo, nedostávalo se mu zrovna vzorné zdravotní péče. Nebudu zacházet do detailu, zájemce proto odkážu na odstavec 23, aby si přečetli, jak „hezky“ se k němu v jedné léčebně chovali. O Valentina a porušování jeho práv se kvůli tomu začala zajímat neziskovka Centre for Legal Resources. Ve svých 18 letech Valentin Câmpeanu bohužel zemřel.

Centre for Legal Resources podalo jménem Valentina Câmpeana stížnost k Soudu, ve které namítali porušení čl. 2, čl. 3, čl. 13 ve spojení s čl. 2 a čl. 14. Ta "milion dollar question" zněla: má NGO zastupující zájmy Valentina Câmpeana, který zemřel bez jakýchkoliv příbuzných, locus standi před Soudem jako tzv. nepřímá oběť porušení Úmluvy? To základní pravidlo zní, že příbuzní či dědicové mrtvých přímých obětí namítaného porušení Úmluvy mají aktivní legitimaci k podání stížnosti, jen pokud má daná věc přímý vliv na práva a zájmy samotných stěžovatelů, nebo jde o věc „obecného zájmu na respektování lidských práv“ a stěžovatelé mají na přezkoumání věci legitimní zájem (detailněji k tomu doporučuji „bibli“ o podmínkách přijatelnosti stížnosti k Soudu – odst. 22 – 24). Ve věci Ilhan proti Turecku Soud přijal stížnost bratra přímé oběti (samozřejmě aniž by od ní měl odpovídající plnou moc) s ohledem na zranitelnost oběti, její věk, postižení, kvůli kterému nemohla podat stížnost, a vztah mezi obětí a osobou podávající stížnost (viz § 103 rozsudku Centre for Legal Resources on Behalf of Valentin Câmpeanu). Podle Soudu však Centre for Legal Resources nemělo se stěžovatelem dostatečně blízký vztah a ani netvrdilo, že má na věci osobní zájem. Podle existující judikatury proto nemohlo jít o nepřímou oběť.  

Pak to ale přišlo. V odstavcích 108 – 114 Soud zdůraznil, že to státu nemůže v této věci jen tak projít. Na vnitrostátní úrovni ostatně rumunské orgány aktivity dané NGO jménem Valentina Câmpeana nijak nezpochybňovaly. Mohly mu také ustanovit opatrovníka, což neučinily. Pro stát by to proto bylo moc jednoduché, kdyby se podobným způsobem mohl ze své odpovědnosti „vyvléci“, obzvláště v případě tak vážné námitky porušení práva na život. Valentin Câmpeanu navíc zkrátka neměl nikoho jiného, kdo by ho bránil. Ve výjimečných okolnostech této věci proto Soud přiznal Centre for Legal Resources aktivní legitimaci k podání stížnosti. Substantivní i procedurální porušení čl. 2 (i ve spojení s čl. 13) pak už byla „brnkačka“.

NGOs se proto mohou (alespoň trochu) radovat! Jen je možná škoda, že se Soud nechopil příležitosti a nestanovil jasněji přesné judikatorní podmínky pro podávání stížností jménem extrémně zranitelných obětí vážných porušení Úmluvy, jak navrhoval soudce Pinto de Albuquerque. I tak mám vzhledem k důležitosti NGOs v našem evropském prostředí z tohoto rozsudku radost. V neziskovkách se totiž najdou skutečně skvělí právníci, kteří se vyznají v judikatuře Soudu, a čím více možností budou v rámci strategické litigace mít, tím podle mě pro naše právní prostředí lépe.

Září

Rozsudek Centre for Legal Resources on Behalf of Valentin Câmpeanu jsem si dovolil trochu natáhnout, protože prakticky vynechám srpen. V tomto měsíci vypadl jen jediný rozsudek, ve kterém Soud znovu uhodil kladivem do britského hřebíčku volebních práv vězňů. Co zajímavého ale Soud sepsal v září? Co třeba trochu teroristické judikatury?

Ve věci Trabelsi proti Belgii belgické orgány řešily klasickou hamletovskou otázku extradic: vydat či nevydat? Dodejme, že pan Trabelsi byl v Belgii usvědčeným teroristou. Cílovou destinací měly být pro údajné spojení s Al-Káidou Spojené státy americké. Soud použil Pravidlo 39, což by mohl být název nějakého béčkového filmu, ale ve štrasburské hantýrce se za ním skrývá předběžné opatření. Podle něj  Belgie neměla stěžovatele do konce řízení před Soudem vydat. S tím si ovšem v Belgii nelámali hlavu a po pár diplomatických slibech ze strany USA pana Trabelsiho za moře vydali.

V USA panu Trabelsimu hrozil trest odnětí svobody bez možnosti propuštění. A vy, kdo jste četli rozsudek velkého senátu ve věci Vinter a ostatní proti Spojenému království, dobře víte, že na tohle je Soud háklivý. Doživotně odsouzený by podle něj měl mít alespoň nějakou naději, že se třeba za pár let nad ním někdo smiluje, a koukne se ven. Pokud zákon tuto naději vylučuje, není takový trest odnětí svobody slučitelný s čl. 3 Úmluvy. A protože Úmluva zapovídá vydání do země, kde člověku hrozí špatné zacházení podle čl. 3 Úmluvy, nemohl Soud podle stávající judikatury dojít k jinému závěru, než že bylo toto právo porušeno. Soud k tomu shledal porušení čl. 34 Úmluvy za nerespektování předběžného opatření, za  což Belgii „vyfénoval“ stejné ostře, jako to uměl Alex Ferguson v šatně Manchesteru United.

Říjen

V říjnu jsme se dočkali rozsudku ve věci Delta Pekárny a. s. proti České republice, který tu nedávno rozebral Vojta Bartoš. Mě jen trošku zamrzelo, že Delta Pekárny nevyčerpaly prostředky nápravy v otázce zákazu sebeobviňování, to mohlo být zajímavé. Pro zájemce o nudismus pak odkazuji na rozsudek Gough proti Spojenému království, kde stěžovateli pomůže už asi jen nucený poslech Richarda Müllera.

Zcela stěžejním judikátem z oblasti cizineckého práva je ale rozsudek velkého senátu ve věci Jeunesse proti Nizozemsku. Paní Jeunesse je ze Surinamu a v Nizozemí žije od roku 1997. Dostala se tam tehdy díky turistickému vízu. Když jí vypršelo, zůstala. Poté se vdala a se svým nizozemským manželem měla tři děti. Celkem pětkrát se snažila o získání pobytového oprávnění, její žádosti ale byly odmítány. Chybělo jí „vízum k dočasnému pobytu (provisional residence visa)“, které vydává zastoupení Nizozemska v Surinamu, a které je předpokladem pro „vyšší“ pobytová oprávnění v Nizozemsku. Paní Jeunesse neúspěšně argumentovala, že by jí tento požadavek měl být prominut. Situace eskalovala a nizozemské orgány rozhodly, že by paní Jeunesse měla být vyhoštěna. Dokonce ji kvůli tomu v roce 2010 dočasně zajistili, ač byla v té době těhotná. Bez mála 4 měsíce po propuštění paní Jeunesse porodila své nejmladší dítě. První se narodilo v roce 2000, druhé v roce 2005. Všechny tři děti byly nizozemskými občany.

Před Soudem si paní Jeunesse stěžovala, že nevydání povolení k pobytu v jejím případě představuje porušení jejího práva na respektování rodinného života. No jo, jenže judikatura Soudu říká, že pokud zakládáte nebo rozvíjíte rodinný život v určité zemi, kde jste nelegálně, moc Vám to nepomůže. Musí Vám totiž být jasné, že ten rodinný život v dané zemi může jednou skončit. Povinnost vycestovat v takových případech představuje porušení čl. 8 Úmluvy jen ve výjimečných případech (viz Abdulaziz, Cabales a Balkandali proti Spojenému království, § 68; či Rodrigues da Silva a Hoogkamer proti Nizozemsku, § 39). Z druhé strany, pokud jde o děti, je třeba chránit jejich nejlepší zájmy (viz např. Nunez proti Norsku, § 84). Soud proto posuzoval, zda věc paní Jeunesse nepředstavuje takový výjimečný případ, a zda Nizozemsko nevydáním povolení k pobytu dosáhlo spravedlivé rovnováhy mezi kolidujícími zájmy stěžovatelky a společnosti jako celku.

Zbytek rodiny paní Jeunesse měl nizozemské občanství. Paní Jeunesse se nedopustila žádné trestné činnosti. Přesun celé rodiny do Surinamu nebyl reálnou možností. K tomu musíme připočíst, že se paní Jeunesse musela starat o své děti, protože její muž přes den pracuje. Dopad, který by na děti mělo její vycestování z Nizozemska, by proto byl skutečně dalekosáhlý. Soud proto došel k závěru, že to při vyvažování mezi veřejným zájmem na kontrole imigrace a rodinným životem stěžovatelky včetně nejlepších zájmů jejích děti Nizozemci úplně netrefili. O výjimečný případ proto šlo. Nizozemsko nepovolením pobytu stěžovatelky porušilo čl. 8 Úmluvy. Soud dokonce dodal: In view of the particular circumstances of the case, it is questionable whether general immigration policy considerations of themselves can be regarded as sufficient justification for refusing the applicant residence in the Netherlands”.

Dokážu se představit, že po přečtení této věty asi nejednomu imigračnímu úředníkovi v Evropě přibylo několik šedin. Pokud jste také nabyly dojmu, že se Soud vtělil do role “prvoinstačního imigračního soudu”, pak Vám doporučuji disent soudců Villigera, Mahoneyho a Silvise, trošku Vám pomůže. Nicméně odhaduji, že jméno paní Jeunesse a argumentaci, že i v tomto případě jde o výjimečné okolnosti, budete v příštích letech v cizineckých věcech vídat hodně často.

Listopad

Konec dublinského systému! I taková zvolání se objevila po vydání rozsudku Tarakhel proti Švýcarsku. Šlo v něm o afghánskou rodinu se šesti dětmi, která vstoupila na „dublinské“ území v Itálii. Strávili deset dnů v přijímacím zařízení, které nebylo díky chybějícímu soukromí, celkové atmosféře násilí, neadekvátním hygienickým podmínkám a dalším nedostatkům velmi „hostinné“. Rodina proto bez povolení opustila přijímací zařízení a vydala se do Švýcarska, kde všichni požádali o azyl. Ten jim ovšem nebyl udělen. Současně švýcarské úřady rozhodly o navrácení celé rodiny do Itálie. Snaha přesvědčit švýcarské orgány o hrůzných italských podmínkách pro žadatele o azyl nepomohla. Nucenému přesunu zabránil až Soud, který vyhověl návrhu stěžovatelů na předběžné opatření. 

V samotné stížnosti stěžovatelé hlavně namítali, že systémové nedostatky při přijímání žadatelů o azyl v Itálii a chybějící záruky adekvátní péče dosahují minimální úrovně závažnosti špatného zacházení podle čl. 3 Úmluvy. Ke slovu se proto dostaly judikatorní principy, které Soud vymezil hlavně ve slovutném M.S.S. proti Belgii a Řecku. Dublin je postaven na domněnce, že všechny státy, které se ho účastní, dodržují své lidskoprávní závazky.  Jde však o domněnku vyvratitelnou (viz rozsudek ESD ve věci N. S. v. Secretary of State for the Home Department and M. E., A. S. M., M. T., K. P., E. H. v. Refugee Applications Commissioner, Minister for Justice, Equality and Law Reform). A když se jí v konkrétní věci podařilo vyvrátit, smluvním stranám Úmluvy vznikal závazek aplikovat „klauzuli suverenity“ podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin II a zastavit v konkrétní věci předání žadatele o azyl do dané země (díky nařízení Dublin III již nyní dublinský systém na hrozbu nelidského a ponižujícího zacházení v čl. 3 odst. 2 pamatuje výslovně).

Soud nejdříve zdůraznil, že ve věci rodiny Tarakhelových šlo o jinou písničku než v rozsudku M. S. S. Jinými slovy to v Itálii nebylo tak hrozné jako tehdy v Řecku. I přesto Soud významně „zvedl obočí“ nad podmínkami přijímacích zařízení pro azylanty, které vykazovaly docela dost systémových nedostatků (přeplněnost, nedostatek soukromí, násilí, hrozby pro zdraví aj.). Stěžovatelé patřili ke skupině zranitelných a sociálně znevýhodněných osob. Obzvláště zranitelnou částí rodiny pak samozřejmě byly děti pana Tarakhela a jeho manželky (viz § 99 rozsudku). Soud proto uzavřel, že za těchto okolností se Švýcarsko mělo pokusit získat od Itálie záruky, že rodina nebude rozdělena a bude s ní zacházeno způsobem, který bude odpovídat věku a potřebám dotčených šesti dětí. Bez těchto záruk by předání rodiny do Itálie nebylo v souladu s čl. 3 Úmluvy.

Jak popisuje Nesa Zimmermann, Tarakhel trochu změnil rozsah „dublinské domněnky“ respektování lidskoprávních závazků. V rozsudku Abdullahi totiž ESD řekl, že ji mohou vyvrátit jen a pouze obecné systémové nedostatky v určitém státě. Jak to ale máte jako žadatel o azyl prokázat, že jo? V únoru 2014 Nejvyšší soud Spojeného království s odkazem na konstantní judikaturu Soudu taky naznačil, že se mu to nějak nezdá. Podle něj stačí pouze „závažné důvody domnívat se, že by žadatel o azyl byl vystaven reálně hrozbě nelidského či ponižujícího zacházení (substantial grounds for believing that the asylum seeker would face a real risk of being subjected to inhuman or degrading treatment).” A Soud se s Nejvyšším soudem ztotožnil. Hlavní otázka po rozsudcích M. S. S. a Tarakhel, která se krade na mysl, proto zní: kdy si v rámci dublinského systému můžeme (ne)věřit? Z druhé strany ve věci Tarakhel sehrálo významnou roli, že šlo o rodinu se šesti dětmi, jejichž nejlepší zájmy musely být chráněny. Za jiných skutkových okolností Soud v budoucnosti tak vstřícný být nemusí. To dokazuje i rozhodnutí z tohoto čtvrtka ve věci A. M. E. proti Nizozemsku. Stěžovateli se taky do Itálie nechtělo, ale Soud výslovně zmínil, že není ani zdaleka v takové situaci jako stěžovatelé ve věci Tarakhel, a proto o špatném zacházení v jeho případě nemůže být řeč.

Prosinec


Z předvánočních koled pak podle mého názoru nejvíce pozornosti zasloužila Česká republika a dva porodnické rozsudky proti ní. Oba je v prosinci na Jiném právu rozebrala Zuzana Candigliota. Omezím se proto jen pár stručných postřehů k rozsudku Dubská a Krejzová. Rozsudek je postaven na koncepci negativního závazku. Tím, že stát prakticky brání přítomnosti porodních asistentek u domácích porodů, totiž zasahuje do práva zvolit si okolnosti porodu podle čl. 8 Úmluvy. Nejde ono ale spíše o pozitivní závazky? Nejde o to, zda má stát povinnost zajišťovat možnost zvolit si porod doma? Já vím, ono se vždycky v judikatuře Soudu objevuje, že je vlastně jedno, jestli se na věc kouknete z pohledu negativního nebo pozitivního závazku, protože principy vyvažování mezi dotčenými zájmy jsou tak jako tak podobné. Přesto mám ale pocit, že tady to nějaký význam mělo. Možná Soud taky mohl přistoupit k “more holistic“ výkladu, jak navrhuje Laurens Lavrysen. Nějak mě prostě ta konstrukce zarazila. 


Plus mi na celém sporu o domácí porody nehraje ještě jedna věc. Jak ve svém disentu píše Paul Lemmens, domácí porody u nás nejsou  zakázány. Ale ústavní pravidlo, že každý může činit, co zákon nezakazuje, trošku otupuje skutečnost, že o pomoci porodní asistentky si můžete při porodu doma nechat zdát, protože Vám její přítomnost stát nezajistí, dokonce v ní brání. Většina (§ 96) i soudce Lemmens naznačují, že v tomto aspektu česká právní úprava moc smyslu nedává. Současný stav, kdy můžete rodit doma, ale nikdo Vám nepomůže, podle mě fakt spíše ohrožuje zdraví dítěte a doma rodících žen, než že by je chránil, jak se píše ve většinovém odůvodnění. A kvůli tomu se mi ta rovnováha mezi kolidujícími zájmy nezdá být moc spravedlivá. Meze prostoru pro uvážení to nicméně ustály. Je z druhé strany pravdou, že Soud by neměl být „nejvyšším kontrolním zdravotnickým orgánem“, který by měl schvalovat zdravotnické systémy smluvních stran Úmluvy, jak ve svém disentu psal Mark Villiger (on má podobné argumenty viditelně rád – viz výše jeho disent k rozsudku Jeunesse).


Závěrem trochu statistik…


Na konci ledna se také tradičně dovíme něco málo o fungování Soudu v loňském roce z pohledu statistického. Snad v jeho případě neplatí slova Marka Twaina, že na světě existují lži, nehorázné lži a statistiky. Vše důležité si každopádně můžete projít zde. Já bych rád upozornil jen na jeden údaj. Soudu se totiž za rok 2014 podařilo snížit svůj backlog o 30 %! Z necelých 100 000 čekajících stížností už zbylo „pouhých“ 69 900 nedodělků. Za dva až tři roky by proto Soud touto rychlostí mohl mít „vyrovnaný rozpočet“. Ukazuje se, že zavedení samosoudce Soudu skutečně prospělo.


Pokud jste dočetli až sem, mockrát za to děkuji. Snad Vás naše jinoprávní zpravodajství z Lucemburku a Štrasburku zaujalo!


  

Žádné komentáře: