pátek 29. listopadu 2013

Nostrifikovaný diplom ze slovenského práva k advokátní koncipientuře nestačí

Rád bych upozornil na relativně nedávný rozsudek Nejvyššího soudu v kauze sp.zn. 30 Cdo 1475/2013, který se zabývá zajímavou otázkou z hlediska výkonu koncipientsví, resp. posléze advokaci v ČR. Soudu byla konkrétně předložena otázka, zda může ČAK odmítnout zápis do seznamu advokátních koncipientů osobě, která předloží vzdělání v oboru právo od (nyní) Panevropské vysoké školy, kterážto dle zjištění nalézacích soudů má souhlas jen s poskytováním studia v oboru slovenské právo, přičemž však takto nabyté vzdělání, resp. diplom byl posléze nostrifikován MŠMT (a tím potvrzena jeho srovnatelnost s dosaženým vzděláním v ČR). Nalézací soudy (Obvodní soud pro Prahu 1 a Městský soud) dospěly k závěru, že ano - že ČAK takový zápis může odmítnout. Nejvyšší soud pak posléze neshledal, že by dovolání mělo zásadní právní význam, pročež je odmítl. V odůvodnění nicméně s odkazem na dřívější rozhodnutí uznal oprávnění ČAK v každém jednotlivém případě zkoumat skutečný obsah dosaženého vzdělání, resp. zda takové vzdělání odpovídá obsahem a rozsahem obecnému vzdělání, které lze získat v magisterském studijním programu v oboru právo na vysoké škole v České republice. Implicitně tedy aproboval i postup ČAK v daném případě.

Z odůvodnění mne zaujala zmínka o tom, že ČAK v minulosti příslušně nostrifikované diplomy akceptoval a prý běžně dané osoby do seznamu koncipientů zapisoval. Bohužel touto zmínkou úvahy na dané téma končí, a tak se vlastně nedozvíme, zda tomu tak opravdu bylo či nikoliv.

Dále a aniž bych se tomu blíže někdy věnoval, by mne zajímal "evropský" rozměr (tj. otázka přípustnosti postupu ČAK z hlediska volného pohybu osob, včetně přístupu k zaměstnání, resp. svobody usazování) dané kauzy, který však bohužel nebyl v daných rozhodnutích nijak řešen. Nebylo již něco podobného řešeno na unijní úrovni? Obecně mi přijde pravomoc národních profesních komor z legitimních důvodů (mezi které patří i rámcové ověření obsahu nabytého vzdělání) regulovat vstup do odvětví poměrně obhajitelná, ale celkem by mne zajímalo, zda se již něco takového neřešilo před SDEU, kde by to s jeho "prointegračním" přístupem mohlo dopadnout jinak.

Pro úplnost podotýkám, že vůbec neznám bližší skutkové okolnosti ani detaily dané kauzy a vyjadřuji se tak pouze na základě četby odůvodnění zmíněného rozsudku. Samozřejmě pokud někdo znalý dodá bližší kontext, budu rád za informaci.
Celý příspěvek

čtvrtek 28. listopadu 2013

Pavlína Hubková: Jak napsat dizertační práci

Jsem moc ráda, že to v poslední době na Jiném právu ožívá debatou o právním psaní a metodologii. Chtěla bych navázat především na Honzův post o českém PhD workshopu tím, že se pokusím vám volně převyprávět úvodní metodologický seminář pro doktorandy, který vedl Joseph Weiler na EUI ve Florencii. Jelikož jde o převyprávění volné, neklade si ambice být úplné. Upozorňuji také, že si v rámci básnické licence možná na několika místech dovolím vložit strýčkovi Weilerovi do úst něco, co třeba úplně neřekl anebo nemyslel.

Neslibuji, že se dozvíte něco naprosto převratného a překvapivého. Na spoustu věcí člověk přijde při dobré vůli sám. Domnívám se ale, že neškodí něco si připomenout, něco vyzdvihnout a nad něčím se zamyslet. Třeba tento post pomůže těm, kteří nad svou dizertací zápasí a potřebují trochu povzbudit, případně těm, kteří váhají, zda se do boje vůbec mají pustit.

Proč tedy vůbec psát dizertaci, o čem by měla být a jak na to?


Proč nepsat dizertační práci

Než se vůbec rozhodnete věnovat se psaní dizertace, zamyslete se, zda se do takového projektu nepouštíte ze špatných důvodů. K neúspěchu totiž nejčastěji vede to, že dizertaci píšou lidé, kteří by se raději měli věnovat jiným (pro ně i pro společnost užitečnějším) věcem. Základní chybou je, pokud člověk vůbec netuší, proč se chce doktorátu vlastně věnovat, anebo pokud ho k tomu žene pouze představa, že pak bude „pan doktor“. Krokem vedle je ale i to, pokud se člověk na doktorát vrhne, protože se mylně domnívá, že se tak stane expertem v určité právní oblasti a že nabyté znalosti následně zúročí a zpeněží v praxi. Pro takové lidi je psaní dizertace ztráta času a zbytečná práce navíc. Pokud chce být člověk specialista na třeba na korporátní právo a živit se poradenstvím klientům, měl by rovnou zamířit do advokacie a ne se několik let mořit s úzkým výsekem celého oboru. Náklady ušlé příležitosti totiž pak vznikají jak na straně doktoranda, který v mezidobí mohl v advokátní kanceláři načerpat potřebné zkušenosti (a vydělat peníze), tak na straně instituce, která jeho výzkum financuje.

Co je tedy tím správným důvodem? V ideálním případě by mělo být psaní dizertace tréninkem na vstup do akademického světa. Motivací doktoranda by měla být vidina toho, že svým vlastním výzkumem přispěje k rozvoji daného oboru. Pokud takovou vidinu postrádá, pravděpodobně výsledkem jeho snažení dobrá dizertace nebude.

Když už psát, tak o čem?

Pokud už se člověk do práce na doktorátu pustí, pak prvním a nejdůležitějším úkolem je objevit správnou, smysluplnou a hodnotnou výzkumnou otázku. Představíme-li si dizertaci jako dům, pak výzkumná otázka tvoří jeho základy. Dokud nemáte pořádnou výzkumnou otázku, nemůžete začít stavět.

Při přemýšlení o tématu dizertace je třeba mít na paměti, v čem se taková práce liší od ostatních kvalifikačních (především tedy diplomových) prací. Zatímco diplomová práce má ukázat, že jste si osvojili poznatky z určité oblasti a umíte je prezentovat, dizertace by měla mít vyšší ambice – měla by být významným přínosem v daném oboru. Cílem tak není popsat dvě stě stránek předvádějících, kolik toho o tématu víte, ale přinést něco nového, objevného a neotřelého. A k tomu je třeba si na začátek stanovit správnou výzkumnou otázku.

Co to tedy je výzkumná otázka? Výzkumnou otázkou není zajímavé téma samo o sobě, případně skvělá myšlenka či dobrý nápad. To mohou být pouze prvotní nástroje, které vám pomohou otázku nalézt a formulovat. Výzkumná otázka je prostě otázka, na kterou je třeba hledat odpověď, případně problém, který je třeba vyřešit.

Výzkumnou otázku si můžete stanovit teprve v momentě, když dostatečně znáte obor, který chcete svým bádáním obohatit, a když víte, co o tématu napsali druzí. A proto by vaším prvním krokem měl být důkladný průzkum literatury. Teprve na základě přehledu literatury můžete zjistit, kde jsou v daném oboru mezery a které otázky čekají na zodpovězení.

Ideální výzkumná otázka je taková, kterou si před vámi ještě nikdo jiný nepoložil. Případně můžete zvolit alternativní cestu – vzít otázku, kterou si už před vámi položil někdo jiný, a pokusit se ji zodpovědět jiným způsobem. Pokud už se vám podaří najít naprosto novou, dosud nikým neobjevenou a nezodpovězenou otázku, dejte si pozor na jednu věc - to, že to nikoho před vámi nenapadlo, může na jednu stranu znamenat, že jste přišli na něco geniálního, na druhou stranu to ale také může svědčit o tom, že je to úplná blbost.

Správná výzkumná otázka musí být smysluplná a opodstatněná, musí odpovídat času, který na sepsání dizertace máte, a musí vést k jasně definovanému cíli. Kvalitu výzkumné otázky by vám samozřejmě měl posvětit i váš školitel, proto od něj vyžadujte jeho názor a zpětnou vazbu, ale nespoléhejte se jen na něj. Spoléhejte se především na sebe. Abyste si ověřili, že vaše otázka je vhodná pro dizertační práci, může vám pomoci následující test:
• Dává výzkumná otázka smysl?
• Je skutečně potřeba na ni nalézt odpověď?
• Odpověď ještě nikdo nenalezl, případně stávající odpovědi nejsou dobré?
• Stojí za to strávit nad touto otázkou několik příštích let?
• Budu schopen/schopna nalézt odpověď v čase, který na to mám, a vzhledem k nedostatku zkušeností, omezeným jazykovým znalostem či limitovaným finančním zdrojům?

Našli jste skvělou výzkumnou otázku? Splňuje daná kritéria? I váš školitel vám ji schválil? Výborně, můžete otevřít šampaňské, jelikož tu nejtěžší část máte za sebou.

A jak tedy psát dizertační práci?

Pokud vás vaše fakulta na pregraduálním stupni nevybavila znalostí metodologie pro právní výzkum, nezoufejte a nezlobte se na ni, neučí se to totiž asi nikde na světě. Právníci prostě nejsou trénovaní v hermeneutice, a proto všichni pociťujeme větší či menší metodologické nedostatky. Jak je odstranit? Zaměřte se na svou výzkumnou otázku a zkuste si zodpovědět následující:
• Co musím zjistit a co všechno musím vědět, abych našel/la odpověď na výzkumnou otázku?
• Co musím udělat pro to, abych získal/a všechny potřebné informace?

Vaše metodologie se pak bude odvíjet právě od těchto bodů a vyplyne jako vedlejší produkt výzkumné otázky.

Jako další krok je třeba stanovit si koncept celé práce, jakýsi pracovní plán, a sepsat si osnovu. Zatímco osnova by měla obsahovat popis jednotlivých částí vaší dizertace, pracovní plán představuje širší rozvržení toho, co je třeba udělat, abyste práci zdárně dokončili.

Pokud jde o rozvržení časové, pak nejvhodnější je udělat si jednoduchou časovou osu, na které si vyznačíte deadliny pro vlastní potřebu (případně deadliny, které vám určí školitel či instituce). Podle toho si pak stanovíte časový harmonogram pro celou práci.

Jak si čas dobře rozdělit? Počítejme s tím, že na napsání a odevzdání dizertace máte přesně 36 měsíců. Vezmeme-li to od konce, poslední měsíc si musíte nechat na formální úpravy, tisk, vazbu a podobně. Zhruba dva měsíce bude trvat vašemu školiteli, než si práci přečte, a vám pak minimálně měsíc, abyste zapracovali jeho poznámky. Zbývá vám tedy 32 měsíců. Z nich šest závěrečných musíte věnovat editaci toho, co jste napsali. Na samotnou práci tedy vychází 26 měsíců. Měsíc budete psát úvod a závěr. Bude-li mít práce pět kapitol, pak na každou z nich máte pět měsíců. Nakreslete si tedy časovou osu, označte data, kdy mají být jednotlivé části hotové, a snažte se toho držet.

Co se týče samotného procesu práce na dizertaci, každému vyhovuje něco jiného. Doporučený postup je střídat fázi, při které budete číst a zkoumat, s fází psací, a to několikrát během období věnovaného dané kapitole. Ale samozřejmě někdo se může rozhodnout celý rok jenom číst a teprve pak začít psát, případně si to rozčlenit ještě jinak. Pravdou je, že vaše schopnost číst a vnímat se bude postupně měnit podle toho, co už jste napsali. Ale rozvrhněte si práci, jak se vám líbí. A snažte se dostát svému plánu.

Nezapomeňte do procesu mezi čtením/výzkumem a psaním zahrnout čas na přemýšlení. Přemýšlení je nejdůležitější. A je nebezpečné začít přemýšlet až v momentě, kdy usednete k počítači a otevřete novou bílou stránku. Při psaní je totiž mysl příliš fixovaná na text a jeho strukturu, a nemůže se tak dostatečně soustředit na vaše vlastní argumenty a nápady. Při psaní se zaměřujte na to, co chcete říct, a ne na to, jak to správně formulovat. Na zpřesnění formulace vám bude sloužit závěrečných šest měsíců vyhrazených pro editaci. Při psaní se soustřeďte na myšlenky, jejich přesvědčivou formu doladíte až na konec.

Kolik času týdně věnovat dizertaci? Třicet. Šest hodin denně, pět dní v týdnu. Ale musí to být čistý čas věnovaný čtení, přemýšlení a psaní. Žádné e-maily, žádné výlety do ledničky, žádná televize. Čistá práce. A pracujte přes den. Pracovat v noci, to je velmi špatný zlozvyk pregraduálních studentů. Normální lidé totiž pracují ve dne. Zvykněte si na to.

Pracujte především tak, aby vám to přinášelo radost, pocit stability a zadostiučinění. V tom, co děláte, musíte vidět progres a musíte z toho mít radost. Nejdůležitější ze všeho totiž je, abyste byli sami se sebou spokojení.

***

Ano, vypadá to jednoduše. Je ale možné výše zmíněné pokyny úspěšně zavést do praxe?

Sama jsem zatím na začátku vlastního bádání a aplikace Weilerova receptu je u mě pozvolná, tudíž na jeho zevrubné hodnocení je ještě příliš brzo. Co ale považuji za minimálně podnětné, to jsou rady ohledně hledání a nalézání výzkumné otázky. Pokud už se totiž člověk pustí do psaní, pak má sice na začátku nějakou vizi a téma, které ho láká, ale netuší, jak ho přesně uchopit. Výše zmíněný způsob, jak si v hlavě utřídit, co vlastně chci psát, pak nejenom osvětlí pojetí vlastní práce, ale také – jak na sobě postupně pozoruji – napomáhá kritickému myšlení při čtení a hodnocení cizích prací.

Prozatím se ukazuje, že největší problém mám (nikoli překvapivě) s uchopením časového harmonogramu. Do jeho důsledného dodržování se hodlám pustit, až na to budu mít čas. Zatím musím dokončit tu článek, tu seminárku, tu projekt, zajít na konferenci, přečíst si doporučovanou knihu… Ale určitě ho jednou začnu dodržovat. Nebo se o to aspoň pokusím. Pokud jde o práci v noci, tohoto zlozvyku se budu zbavovat asi hodně těžce. Pořád mám pocit, že ty nejlepší myšlenky prostě přicházejí mezi jedenáctou a druhou hodinou ranní.

Celkově si myslím, že takto strukturované rady do života mají smysl, protože vás nutí zamyslet se nad tím, jak sami k práci přistupujete. Ne všechno se hodí pro každého, ale podle mě je užitečné mít před sebou nějaký „ideál“ či vzorový model, který vám pomůže zvolit si vlastní cestu.

A jak jste na tom vy? Co si o výše uvedených pokynech myslíte? Jsou podle vás přenositelné do českého prostředí? Připadají vám některé rady samozřejmé a banální? Je něco, s čím bytostně nesouhlasíte? Měl by nějak takto vypadat PhD výzkum v právu nebo si ho představujete jinak?

Pavlína Hubková
Celý příspěvek

úterý 26. listopadu 2013

Reforma Evropského soudu pro lidská práva: dobré nápady vítány

V rámci úvah o reformě systému Evropské úmluvy o lidských právech („Úmluva“) bylo v Radě Evropy rozhodnuto otevřít diskusi všem zájemcům o vyjádření názoru na budoucí podobu systému Úmluvy. Tento systém jistě není bezchybný, ale je pořád tím nejlepším, co svět v oblasti mezinárodní ochrany lidských práv vymyslel. Nepochybně stojí za to se zamyslet nad jeho fungováním a možnými změnami. Právě nyní přitom vyvstala poměrně jedinečná příležitost se do diskuse o jeho budoucnosti zapojit.

Výzva Rady Evropy k účasti v diskusi je adresována jednotlivcům, kteří nereprezentují členské státy Rady Evropy a jejich orgány, tedy např. akademikům a jiným nezávislým expertům (advokátům, soudcům i osobám ze široké veřejnosti), kteří zformulují své vlastní názory a návrhy na podobu systému Úmluvy nebo názory a návrhy svých institucí, jež nepodléhají pokynům ze strany státu.
 
Názory lze prezentovat písemně, v angličtině nebo ve francouzštině (jež jsou jednacími jazyky Rady Evropy), a to vyplněním formuláře dostupného na webových stránkách Rady Evropy (anglická mutace, francouzská mutace). V dokumentu naleznete další potřebná vysvětlení. Nejedná se o žádnou komplikovanou záležitost, rozhodně nemají mít příspěvky podobu sofistikovaných elaborátů, ba naopak, vítány jsou stručné a jasné, výstižně formulované návrhy, ať už ohledně toho, co je namístě v systému změnit, nebo naopak toho, co je třeba zachovat. Odpověď je očekávána ve lhůtě do pondělí 27/01/2014 do 12.00 hodin na adrese elektronické pošty reform.echr@coe.int.
 
Obracím se na čtenáře Jiného práva nejenom s tím, aby zvážili, zda se sami nechtějí do této diskuse zapojit, ale také s prosbou, aby o této iniciativě případně informovali další osoby, o nichž se domnívají, že by se mohly či dokonce měly se svými názory na dané téma podělit a vložit se tak do celoevropské debaty o budoucnosti systému Úmluvy.
 
Pakliže by se ukázalo jako nezbytné vyjasnit nějaký aspekt této výzvy či vůbec aktivity, v jejímž rámci je výzva zveřejňována, neváhejte se zeptat, nejlépe elektronickou poštou na adrese kvz@msp.justice.cz.
 
Vít A. Schorm
vládní zmocněnec pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva
Celý příspěvek

pondělí 25. listopadu 2013

Jan Exner: Čekací lhůty v ledním hokeji versus právo EU

Snem každého sportovce je obléknout národní dres, hrdě reprezentovat svou zemi a zpívat hymnu před zaplněným stadionem. K tomu je třeba mít alespoň špetku talentu a silnou vůli v tréninku. Přes veškerou snahu se i výbornému hokejistovi může stát, že v jeho národním týmu je příliš velká konkurence a on se tak rozhodne reprezentovat jinou zemi. Musí však čekat čtyři roky, než za ni bude moci doopravdy hrát na mezinárodní úrovni.

Změna sportovní národnosti s sebou kromě výhod přináší i občas velmi nepříjemné povinnosti stanovené mezinárodními sportovními organizacemi. Dle pravidel Mezinárodní federace ledního hokeje (IIHF) platných do roku 2014 musí hokejista čekat čtyři roky, než může reprezentovat svoji novou zemi na některém z turnajů zaštítěných federací, tedy i na olympijských hrách či mistrovství světa. Není tato lhůta nepřiměřená vzhledem k tomu, že světový šampionát v ledním hokeji se koná každý rok a průměrná doba kariéry profesionálního hráče se pohybuje okolo šesti let? Ve světle práva EU pravděpodobně ano.

Mezinárodní sportovní organizace se při stanovování svých pravidel těší autonomii, v jejímž rámci záleží pouze na nich, jaká kritéria hráčům stanoví. Tato sféra je však ohraničena právním řádem země, případně nadnárodní organizace, v níž daná federace působí či dle jejíhož práva byla založena. Většina mezinárodních sportovních organizací, včetně té hokejové, má ve svých pravidlech klauzuli, podle které řeší případné spory mezi sportovci a organizací Arbitrážní soud pro sport ve švýcarském Lausanne. Jeho rozhodnutí může být přezkoumáno švýcarskými soudy, které bývají ve většině případů poslední instancí, a jejich rozhodnutí přímo ovlivňuje postavení sportovce.

Občané členských států EU však mají v rukávu eso v podobě Soudního dvora EU. K němu se mohou dostat prostřednictvím předběžné otázky podané národním soudem, případně v menším počtu případů přímo formou žaloby na neplatnost rozhodnutí či na nečinnost některého z unijních orgánů. Soudní dvůr rozhodoval o slučitelnosti sportovních pravidel s právem EU poprvé v roce 1974 ve věci Walrave (36/74). V tomto případě, stejně jako ve většině dalších sportovních rozsudků, se však Soudní dvůr či Tribunál samotným obsahem kritérií vůbec nezabývaly s odůvodněním, že na pravidla čistě sportovní povahy, která hájí čistě sportovní zájmy, se evropské právo nevztahuje.

V roce 2006 se Soudní dvůr vydal jinou cestou a v klíčovém rozsudku Meca-Medina a Majcen (C-519/04 P) rozšířil oblast sportovních pravidel, která spadají do sféry aplikace evropského práva. Soudní dvůr judikoval, že „pouhá okolnost, že pravidlo má čistě sportovní povahu, nevede k tomu, že se na osobu vykonávající činnost upravenou takovým pravidlem nebo na subjekt, který je vydal, nevztahuje působnost Smlouvy.“ Nadále již není možné odmítnout posouzení případného střetu sportovních pravidel s právem EU z důvodu jejich čistě sportovní povahy. Při rozhodování o souladu s unijním právem je v každém případě třeba zkoumat, zda daná pravidla nepředstavují omezení volného pohybu, případně hospodářské soutěže. V případě kladné odpovědi je nutné posoudit přiměřenost a ospravedlnění takového omezení.

Soudní dvůr uznal, že úprava spočívající ve vyloučení sportovce z jeho aktivit představuje omezení svobod, které mu zaručuje právo vnitřního trhu. V rozsudku Meca-Medina a Majcen Soudní dvůr uvedl, že represivní povaha antidopingových pravidel a výše sankcí za jejich porušení mohou mít negativní vliv jak na postavení sportovce, tak na hospodářskou soutěž jako takovou. Hráč podléhající čekací lhůtě může sice stále hrát za svůj klub v národní soutěži, avšak je vyloučen z možnosti reprezentovat vybranou zemi na mezinárodní úrovni. Domnívám se, že takový zásah do jeho práv lze považovat za omezení volného pohybu.

V otázkách ospravedlnění omezení vnitřního trhu klade Soudní dvůr důraz na legitimní cíl dané aktivity a přiměřenost prostředků využitých při jeho naplňování. Rozsudku Meca-Medina a Majcen ukázal, že případná omezení svobod vnitřního trhu musejí být „omezena na to, co je nezbytné za účelem dosažení řádného průběhu sportovní soutěže.“ Účelem čekacích lhůt je zabránit sportovcům v libovolné změně příslušnosti od jednoho k jinému národnímu týmu během krátkého časového horizontu, aby byla zachována povaha sportovního souboje mezi reprezentacemi různých států. Pokud by mohl hokejista hrát jeden rok za Českou republiku, druhý nastoupit za Francii a třetí třeba za Německo, mistrovství světa by jako vrcholná akce, na níž země mezi sebou v mírovém duchu soupeří, ztratilo smysl. Takto stanovený cíl čekacích lhůt je podle mého názoru možné označit za legitimní.

Čekací lhůta stanovená IIHF je však z mého pohledu nepřiměřená z důvodů jednoleté periody hokejového mistrovství světa a průměrné délky kariéry profesionálního hokejisty. Zimní olympijské hry se konají každé čtyři roky a čekací lhůty jsou nastaveny tak, aby hráč nemohl nastoupit na dvou po sobě následujících hrách za různé národní týmy. Mistrovství světa, které je pro hokejisty rovněž velmi důležitým turnajem, se však koná každý rok a hráč, který z jakéhokoliv důvodu změní svou sportovní národnost, je nucen vynechat čtyři po sobě jdoucí šampionáty. Dle aktuální studie hráčů Severoamerické NHL odehraje hokejista během své profesionální kariéry průměrně necelých šest soutěžních sezón. Vzhledem k současnému nastavení pravidel IIHF tak může hráč přijít při změně národního týmu o možnost reprezentovat svou zemi po většinu své kariéry. Převážná většina ostatních sportovních federací má navíc ve svých pravidlech čekací lhůty o délce jednoho či dvou, výjimečně tří let. Čtyři roky jsou tedy zjevně neobvyklé.

Soudní dvůr zatím neměl příležitost se k otázce čtyřletých čekacích lhůt vyjádřit. Ve světle výše popsané judikatury SDEU se však domnívám, že by byly čekací lhůty stanovené IIHF posouzeny jako nepřiměřené, a tudíž v rozporu s ustanoveními práva EU chránícími svobody vnitřního trhu. Obecně platí, že sportovní organizace mohou stanovovat svá kritéria dle libosti. Alespoň do té doby, než soud rozhodne jinak.

Jan Exner
Celý příspěvek

Milan Sýkora: Výchova právníků v Rusku - Srdečné pozdravy z Východu

V adventním období plném svařeného vína a vůně vanilkového cukru si čtenáře Jiného práva dovolím oslovit s tímto postem, který nebude vánočním ani v nejmenším. A co navíc, odehrávat se bude v zemi, kde se Vánoce neslaví, tedy přesněji řečeno slaví se v lednu, a dárky nenosí éterický Ježíšek, ale obtloustlý bodrý Děda Mráz.

Možnost studovat na Právnické fakultě Petrohradské státní univerzity se mi naskytla díky meziuniverzitní smlouvě mezi touto univerzitou a mojí alma mater, Univerzitou Karlovou. Jistě nejsem prvním studentem (ať už předlistopadovým nebo polistopadovým), který tuto „exotickou“ stáž absolvoval, nicméně o současném právnickém vzdělávání na východ od Panevropské univerzity se u nás ví velmi málo, a proto si zaslouží, myslím, alespoň stručné zmapování provedené s patřičným odstupem a nadhledem.

Když jsem zprávu o tom, že budu studovat v Petrohradu, volal své babičce (bylo zrovna po večerních zprávách), tak se zhrozila: „A co tam budeš studovat? Vždyť tam žádné právo není!“ Jelikož mi to přišlo jako velmi legitimní otázka, zvolil jsem si za cíl svého pobytu najít k ní odpověď. Jestli se výzkum do konce pobytu podaří je zatím záhadou.


Jaké jsou právnické fakulty v Ruské federaci

Právnických fakult vychovávající právníky je v Rusku velké množství a každá má svá specifika a vyniká v něčem jiném. Systém počítá s klasickými právnickými fakultami při velkých nespecializovaných univerzitách, dále potom se zvláštními „instituty“ (jakési samostatné vysoké školy práva) a končí temnými a obyčejnému smrtelníku nedostupnými pracovišti různých vládních agentur a Akademie věd.

Obecně fanatizace vědy v dobách Sovětského svazu dosáhla nebývalých rozměrů a nevyhnula se ani vědě právní. Její pracoviště nebyly sice, na rozdíl od těch atomových, tajná, nicméně jejich systém je dodneška natolik pestrý, že by si zasloužil samostatný článek.

Co se týče fakult vzdělávající nejmladší právníky (tzn. bakaláře a magistry), za zmínění hodné považuji zejména následující:
• Vědecky nejčinnější je zřejmě Právnická fakulta Moskevské státní univerzity Lomonosova, která zároveň láká i velmi kvalitní pedagogy zabývající se vědeckou činností. Mohutností své budovy i rozpočtem na vědu překonává všechny ostatní právnické fakulty v zemi.
• Z centra veškerého ruského obchodního světa – Moskvy – čerpá i Moskevský státní institut mezinárodních vztahů. Ten je sice nechvalně známý tím, že v dobách Sovětského svazu vychovával nové generace nomenklatury, nicméně dnes je známý spíše tím, že jeho právnická fakulta vychovává velmi prakticky orientované právníky.
• Z těch exotických mě zatím nejvíce zaujala Dálnovýchodní státní univerzita a Jakutská státní univerzita, nicméně o jejich kvalitách se v Petrohradu příliš neví.
• A nakonec jsem si nechal Petrohradskou státní univerzitu, se kterou mám, pochopitelně, nejvíce zkušeností. Obecně přitahuje mnoho kvalitních pedagogů a vědců, kteří preferují klid Petrohradu před nikdy nespící Moskvou. Kromě toho její právnická fakulta přitahuje i, zdá se, významné alumnis. Když každý den vcházím do budovy fakulty, tak jsem konfrontován s tabulí s nejvýznamnějšími absolventy místního ústavu. Úplně nejvýše se skví fotografie Vladimíra Vladimiroviče Putina a o několik centimetrů pod ním potom Dimitrij Anatoljevič Medvěděv. Zřejmě ne náhodou nadpis nástěnky naproti děkanátu fakulty říká výmluvné „Právník – vzdělaný politik.“

Systém vzdělávání

Než se z prváka třesoucího se nad výčtem pravomocí prezidenta v učebnici ústavního práva stane plnohodnotný absolvent právnické fakulty, trvá to v Rusku šest let. První čtyři roky bakalářského studia jsou společné pro všechny, v magisterském programu se potom studenti učí již jen své specializaci.

V prvních ročnících bakalářského studia jsou studenti konfrontování s předměty s názvy, které znám jen z vyprávění svého otce, absolventa pražské právnické fakulty z roku 1988: Teorie státu a práva, Prokurátorský dozor a podobné. Jak jsem ale slyšel od jiných zahraničních studentů, místní studenti-bažanti jsou velmi motivovaní a od prvního semináře se důkladně připravují.

K jisté změně dochází s přestupem do magisterského studia. Zde již každý student má svou specializaci (buď svojí vysněnou, nebo prostě tu, která na něho zůstala). Celkem je specializací na naší fakultě 14. Výuka probíhá pouze dva dny v týdnu, z nichž jeden je sobota (normální učební den na ruských univerzitách), což dává studentům větší flexibilitu a většina z nich při studiu pracuje. Běžně tedy vídám studenty, jak na svých laptopech přepínají mezi poznámkami k semináři a drafty plných mocí. Je to takový příjemný závan z naší fakulty dobře známé praxe.

Vědecké a pedagogické osazenstvo

Jak jsem již řekl, věda byla v Sovětském svazu něco jako náboženství a v podobném duchu se pokračuje i dnes. Ruští právníci-vědci a právníci-pedagogové jsou velmi hrdí na své velké předchůdce a na knihovny naplněné jejich teoriemi. I mezi mými vyučujícími je několik opravdových matadorů, kteří by si jistě zasloužili Řád Lenina (nebo si ho spíše již zasloužili, nicméně dnes o tom nemluví).

Hned na první hodině mezinárodního práva soukromého mě zaujala velmi vážená prof. Galenská, o níž studenti s úctou hovoří jako o „Patriarchovi ruského mezinárodního práva“. Paní profesorka neváhá i ve svých 81 letech před studenty vystoupit se svým ostrým názorem a kritikou některých současných právních učenců pro jejich nevzdělanost a špatnou znalost práva i ruského jazyka.

Bibliografie prof. Galenské je neskutečně obsáhlá, nicméně přesto je zastíněna místním odborníkem na mořské právo – prof. Sidorčenkem. Absolvent Dálnovýchodního vyššího mořského učiliště z roku 1949 a námořník tělem i duší. Právníkem se stal až po té, co ho po dvaceti letech služby kapitána přestalo bavit brázdit světové oceány a do dnešního dne napsal přes 30 monografií a více jak 1100 článků.

Průměrný věk pedagogů se zdá být oproti českým poměrům vysoký. Akademická kariéra v Rusku je velmi dlouhá a pozvolná. Aby člověk vystoupal na takovou úroveň, že ho studenti uvidí jinde než v knihovně, musí po ukončení magistratury projít aspiranturou, kandidaturou, doktorátem a až poté se mu otevře cesta k docentuře, popřípadě k profesuře.

Výuka práva

Kvalita výuky magisterských právnických předmětů mě na Petrohradské státní univerzitě velmi překvapila. Všem předpokladům a předsudkům navzdory má mnohem blíže k americkým univerzitám, než k mojí alma mater mezi Židovským hřbitovem a Vltavou.

Výuka většiny magisterských předmětů probíhá v malých skupinkách od pěti do dvaceti studentů. Všem je před každou hodinou dán seznam literatury k prostudování a výuka je poté vedena metodou sokratovského dialogu mezi profesorem a studenty. Studenti sami mluví, ptají se a navzájem se doplňují. Někteří z nich sice rychle přepínají mezi rozepsanou licenční smlouvou, kterou musí ještě během semináře odeslat do kanceláře, ale většina z nich se v tématech orientuje a neváhá se i do krve pohádat se svým kolegou. Profesoři diskuzi spíše moderují a doplňují. Podobný způsob výuky se většinou daří udržet i u přednášek, na které chodí větší část magisterských studentů, tedy třeba osmdesát lidí.

Co se týče výukových materiálů, tak většina profesorů staví na velmi bohaté doktríně, produkované výše zmíněnými zástupy právních vědců. Na druhou stranu jsou trochu skeptičtí k širšímu používání judikatury (možná důvodně vzhledem ke kvalitě místního soudního systému).

Bizarnosti ruského práva

Na závěr bych se rád se čtenáři Jiného práva podělil o pár bizarností z ruského práva, jejichž seznam jistě mnozí čekali pod názvem tohoto postu. Tumblr obrázky nedoplním, abych snad nebyl osočen, že své vzdělávání v zemi neomezených možností neberu dostatečně vážně.
• Soukromé právo v Rusku je jednotné, vše se řídí jedním občanským zákoníkem (na rozdíl od Ukrajiny, která po rozpadu Svazu přejala Podnikatelský zákoník). Nicméně aby to nebylo zase tak moc jednoduché, alespoň soudní soustava je rozdělena na obecné soudy a na soudy pro podnikatele. A aby byli zahraniční špióni ještě více zmateni, ty podnikatelské se nazývají „arbitrážní soudy“, ale s arbitráží nemají nic společného. (pozn. autora: reforma a sjednocení se již naštěstí blíží mílovými kroky)
• Základní pravidlo výkladu práva, že legis specialis derogat lege generalis platí všude, nicméně ne tak úplně v Rusku. Článek 3 bod 2. odst. 2 ruského občanského zákoníku totiž jasně říká, že všechny ostatní zákony občanského práva musí odpovídat jeho ustanovením. Občanský zákoník je tedy primus inter partes a pro poslance dumy není vůbec snadné ho nějak obejít.
• Občanský soudní řád umožňuje neuznat cizí rozhodnutí (které se jinak má uznat) na základě následujících výjimek: veřejný pořádek a ohrožení státní suverenity Ruské federace. Proč to druhé není obsaženo v tom prvním, nikdo neví.
• Na závěr výrok jednoho z mých vyučujících v reakci na to, že příkazem prezidenta (pozn. autora: stále ještě podzákonná norma) byl omezen pohyb osob v oblasti pořádání olympijských her v Soči: „Víte, sice máme napsáno v ústavě, že zákon se nedá změnit příkazem prezidenta … no, ale pokud se hodně chce, ono to jde … a určitě by to šlo s ústavou taky.“

Milan Sýkora
Celý příspěvek

čtvrtek 21. listopadu 2013

Josef Nejedlý: Metodologie ve vzdělávání právníků – příklad Francie

Kandidatura Tomáše Richtera na pozici děkana PFUK a nedávný seminář pro doktorandy uspořádaný na PFUP obnovily diskuzi o vzdělávání právníků v České republice (viz post Jana Broulíka), jejíž nedílnou součástí je i otázka metodologie. Metodologii ve vzdělávání, nejen vysokoškolském, považuji za zcela zásadní, a proto bych do této diskuze rád přispěl svojí zkušeností z Francie, kde jsem nabyl základní právnické vzdělání na Sciences Po Paris a na Univerzitě Roberta Schumana ve Štrasburku.

Studium jsem zahájil před deseti lety v roce 2003 v Dijonu na Sciences Po Paris (1er cycle de Dijon) v rámci společného humanitního programu koncipovaného jak pro budoucí právníky, tak pro další obory. Jedním z pilířů úvodní integrační stáže byl právě kurz metodologie (ve francouzštině „la méthodologie“) vedený osobou vyučující ústavní právo. Podstatou tohoto kurzu však nebylo seznámení se s různými vědeckými přístupy nebo typy výzkumu, na což je metodologie v českém pojetí často omezována, ale metoda přípravy akademických prací a prezentací.

Hned na úvod považuji za vhodné upozornit, že metodologie ve francouzském vzdělávacím systému hraje významnou roli, a to nejpozději na úrovni střední školy. Metodologie, kterou zde chci představit, je pak sice do určité míry specifická pro vzdělávání právníků, kde se také aplikuje relativně striktně, má ovšem mnoho společného s tím, co se aplikuje už na střední škole a v jiných oborech na škole vysoké.

Dále bych rád předeslal, že z popisu, který bude následovat, by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná pouze o otázku „formální úpravy práce“, která navíc může působit jako přepjatě přísná. Ostatně, přesně to si myslí někteří čeští studenti, kteří do Francie přijedou pouze krátce na Erasmus, a s českými návyky narazí. Ve skutečnosti tomu tak ale vůbec není. Podstatou metodologie je totiž způsob práce se zdroji, vedení studenta k jejich analýze, diskuzi a k představení vlastního vyargumentovaného stanoviska k nějaké konkrétní otázce, a obecně kategorizace myšlenek a informací. Po studentech se tak hned od prvního ročníku požaduje, aby pouze nekompilovali a nepřevypravovali informace, které dohledali, ale musí s nimi pracovat, přemýšlet o nich a představit pouze ty relevantní. Zároveň musí argumentovat a mezi argumenty nalézt správné logické vazby.

V oblasti práva jsou pak práce a ústní prezentace v zásadě zahájeny úvodem, ve kterém je zejména třeba jasně vymezit téma, kterému se chce autor věnovat, a precizně definovat klíčové pojmy. Téma může být v práci vymezeno i velmi úzce; od studenta se tedy neočekává, že představí vše, co lze k tématu načíst. Úvod dále může obsahovat informace pro vysvětlení kontextu (historického, politického …) a významu daného tématu. Každopádně by měl stručně a věcně směřovat k formulaci tzv. problematiky (francouzsky „la problématique“), což je otázka, ke které se chce autor vyjádřit a kterou téma práce vyvolává. Pro vysvětlení: nejedná se o jakoukoli otázku, ale o relevantní otázku formulovanou na základě tématu, která se jeví jako problematická a zasluhuje pozornost. Nutno dodat, že jedno téma může takových otázek vyvolávat víc, autor se ovšem a priori vyjadřuje k jedné. Podle mého názoru se může jednat jak o otázku dosti konkrétní (např. „Je praxe/rozhodnutí A v rozporu s ustanovením/judikátem B?“), tak o otázku méně konkrétní (např. „Je rozsudek XY obhajitelný/správný?“). Od autora se pak očekává, že se ve své práci vysloví ke zvolené problematice. Musí se přitom přísně držet tématu, nesmí ho ani redukovat, ani se od něj vzdalovat. Odchýlení se od tématu (tzv. „hors sujet“) znamená, že práce nedostane dobré hodnocení. Úvod se ukončuje ohlášením plánu jádra práce resp. teze – stanoviska autora, které bude v jádru práce rozebráno.

Samotné jádro práce by pak mělo být rozděleno do dvou hlavních částí a dvou podčástí. Každá část pak odpovídá jednomu ze dvou hlavních tvrzení/závěrů na podporu stanoviska, které autor ohlásil. Každá podčást pak podpírá závěr odpovídající hlavní části a sama je postavena na argumentech, které v ní autor představuje. Nesmí přitom opomenout vypořádat se i s relevantními protiargumenty. Co do délky a počtu argumentů by se měl autor snažit koncipovat podčásti vyváženě. Práce tedy strukturálně vypadá takto:

I. Hlavni argument I (hlavní část I)
A. Podargument 1a (podčást 1a)
-argument 1aa
-argument 1ab
-argument 1ac

B. Podargument 1b (podčást 1b)
-argument 1ba
-argument 1bb
-argument 1bc

II. Hlavni argument II (hlavní část II)
A. Podargument 2a (podčást 2a)
-argument 2aa
-argument 2ab
-argument 2ac

B. Podargument 2b (podčást 2b)
-argument 2ba
-argument 2bb
-argument 2bc

Pokud se týká závěru, tak ten není nezbytně nutný, pokud by měl autor pouze opakovat svoji tezi, kterou již dříve ohlásil a která by zároveň měla být na první pohled patrná z titulků hlavních částí a podčástí. Je nicméně možné na závěr téma otevřít např. do budoucího vývoje nebo do širšího kontextu.

Je potřeba upřesnit, že tento obecný model se používá jak u ústních prezentací, tak u různých písemných prací (v právu zejména komentář rozsudku, dissertation, note de synthèse). Naopak se nepoužívá u řešení praktických případů. V praxi je možné se s ním setkat u odborných článků nebo u podání advokátů.

Na základě informací, které jsem obdržel od řady přátel a kolegů, a vlastní zkušenosti z doktorského studia, se zdá, že se v ČR student během studia práv o metodologii nedozví nic. Navíc se zřejmě jedná o obecnější rys českého školství, který se netýká výhradně vzdělávání právníků. Aniž bych chtěl přehnaně generalizovat, tak toto celkem přesvědčivě dokládají i různé texty, se kterými jsem měl možnost se setkat, ať už šlo o odborné články, podání advokátů nebo soudní rozhodnutí, některé disenty nevyjímaje. Tyto texty, stejně tak jako akademické práce, které se mi dostaly do rukou, se mi zdají být charakteristické tím, že nejčastěji postrádají logickou strukturu a analytickou povahu, dostatečně nerozlišují mezi podstatným a nepodstatným, namísto stručné, věcné analýzy, diskuze problému a představení vyargumentovaného stanoviska citují paragrafy a jsou psané do délky, nikoli do hloubky.

Určitě bych nechtěl tvrdit, že francouzská metodologie nemá své vady na kráse nebo že by byla jediná myslitelná. Jejím přínosem ale jednoznačně je, že studenty vede k tomu, aby informace nikoli pouze reprodukovali, ale analyzovali, aby rozlišovali relevantní od nerelevantních, a hlavně aby po důkladném promyšlení otázky, kterou se zabývají, byli schopni zaujmout vlastní stanovisko, a to pak byli schopni obhájit na základě přesvědčivé, nuancované argumentace, aniž by přitom opomenuli vzít řádně v potaz protiargumenty a vyjádřit se k nim. Musí přitom rozlišovat mezi argumenty hlavními a vedlejšími resp. podpůrnými. To si myslím, že je naprosto zásadní pro všechna právní povolání a samozřejmě zejména pro každého soudce.

Nikdo jistě nepochybuje o tom, že způsob a kvalita vzdělávání na vysokých školách má zásadní dopad na celou společnost. Z právnických fakult se rekrutují nejen advokáti, státní zástupci a soudci, ale také politici, novináři a další aktéři veřejného života. Pokud z VŠ odejdou, aniž by si osvojili jasné metodologické postupy, tak se to nevyhnutelně odrazí na jejich každodenní práci, což postihuje a zatěžuje celou společnost (kvalita legislativy, dopady na kvalitu a fungování státní správy a soudní soustavy, úroveň veřejné debaty). Po určitou dobu bylo snad možné způsob vzdělávání v ČR svádět na dědictví komunismu a starší generaci, která bude „už brzy vystřídána“. Od pádu komunismu ale uplynulo čtvrt století a změna je stále v nedohlednu.

Pokud se má ve vzdělávání právníků v ČR něco změnit, pak se domnívám, že inspirace francouzským příkladem v oblasti metodologie by byla dobrým začátkem. Tím nechci tvrdit, že by se měla nutně bezezbytku převzít. Jiné právo by nicméně mohlo posloužit jako dobrá platforma pro výměnu zahraničních zkušeností z této oblasti, neboť různé země mají různé přístupy. Pro mě osobně bude přínosné přečíst si názor ostatních na tuto otázku.

Na závěr bych ještě rád poděkoval všem, kdo mi poskytli cenné komentáře v průběhu přípravy tohoto postu.
Celý příspěvek

Pocta Ronaldu Coasovi, 27.11.2013

Počátkem září zemřel jeden z otců ekonomického přístupu k právu Ronald Coase. Jeho přínos se i v naší zemičce sluší připomenout více, než jen nekrologem. Katedra institucionální ekonomie VŠE a Česko-slovenská společnost pro právo a ekonomii proto pořádají seminář "Pocta Ronaldu Coasovi", který se koná 27.11.2013 v 16:00 na Vysoké škole ekonomické, místnost NB350. Příspěvky budou mít prof. Lubomír Mlčoch, Miroslav Zajíček, a moje maličkost. Všichni jste srdečně zváni. Celý příspěvek

čtvrtek 14. listopadu 2013

Lukáš Hoder: United States v. Jones

Zásadní proměny práva na soukromí v podstatě pokulhávají za rozvojem technologií. Ostatně vznik celé disciplíny v USA, za který asi můžeme považovat článek v Harvard Law Review z roku 1890 od budoucího soudce Nejvyššího soudu Brandeise a jeho spolužáka Warrena, byl v podstatě reakcí na rozvoj masové žurnalistiky a kapesních fotoaparátů Kodak. Ne jinak tomu bylo loni, kdy Nejvyšší soud USA rozhodoval případ sledování drogového dealera pomocí tajně umístěné GPS “štěnice”.

Na Jiném právu jsem už “GPS case” zmínil jako jeden z TOP 3 případů roku 2012. Na oral argument před Nejvyšším soudem jsem se nedostal, nicméně díky Supreme Court Institute na Georgetown Law jsem mohl sledovat “nácvik”, na kterém si den před slyšením advokát za Jonese zkoušel před profesory své argumenty. Neměl to jednoduché. Jednak to mělo být jeho první vystoupení před Nejvyšším soudem (SCOTUS) a jednak otázky okolo 4. dodatku patří mezi docela zamotané součásti amerického práva. O co šlo v tzv. “GPS case”? O nic méně než o přepsání judikatury Nejvyššího soudu k 4. dodatku Ústavy a o přípravu na budoucí posouzení špiclovacích praktik americké tajné služby NSA.

Celý příspěvek

úterý 12. listopadu 2013

Jan Broulík: Právnická (j)elita v Olomouci

V Olomouci se poslední říjnový víkend konal workshop určený českým a slovenským doktorandům zabývajícím se právní vědou. Jeho cílem bylo umožnit mladým vědcům prezentovat svou práci a získat zpětnou vazbu. O konání této akce se společně zasloužily olomoucká právnická fakulta a Česká společnost pro evropské a srovnávací právo.

V rámci kurzu teorie práva určeného studentům prvního ročníku doktorského studia pražské právnické fakulty jsem se dozvěděl, že právní výzkum spočívá ve „čtení a psaní, čtení a psaní, a čtení a psaní“. Byl jsem proto zvědavý, zda v rámci workshopu dojde k rozvedení uvedené formulace. A vlastně jsem byl zvědavý na slibovanou zpětnou vazbu vůbec.

Mně i ostatním účastníkům představujícím své disertační projekty se dostalo komentářů jak k věcné stránce zpracovávaných disertací, tak k designu projektů. Ačkoli se jedná o dvě propojené nádoby, nechme pro tentokrát substanci jednotlivých projektů stranou. Dle mého názoru totiž pro účastníky byly nejpřínosnější debaty metodologické. Vzhledem k zanedbanosti toho tématu na českých právních fakultách bych se nedivil, kdyby se mnozí z účastníků bavili vůbec poprvé o konceptech, jako jsou výzkumná otázka, cíl projektu, nebo typologie výzkumných projektů (např. normativní či empirický). Na zahraničních právnických fakultách je přitom metodologická příprava studentů a časté vedení debat o designu jejich projektů běžným standardem!

Důraz workshopu na metodologii umožnil, aby zpětnou vazbu studentům poskytovali i lidé věnující se jiným tématům. Po tom, co se k projektu vyjádřil přidělený mentor, se většinou rozproudila debata, ve které nebyla nouze o protikladné názory. Organizátory workshopu je nezbytné ocenit za to, jak kvalitní mentory dokázali pro tuto akci získat. Posuďte sami: Marek Antoš (PF UK), Michal Bobek (College of Europe, Bruggy), Kristián Csach (Univerzita Josefa Pavla Šafárika v Košiciach), Bohumil Havel (Akademie věd), David Kosař (PF MUNI), Zdeněk Kühn (PF UK), Jan Kysela (PF UK) a Robert Zbíral (PF UPOL).

Reakce studentů na obdrženou zpětnou vazbu i na přednášky prezentované Robertem Zbíralem, Michalem Bobkem a Davidem Kosařem oscilovaly mezi stoickou lhostejností a výrazným znepokojením. Celkově bylo mezi účastníky (i těmi neprezentujícími) možno pozorovat znepokojení nad stavem svých projektů. (K dojmům jedné z účastnic viz její blogový příspěvek zde). Sám toto znepokojení považuji za důkaz úspěchu workshopu. Jeho účastníci si totiž začali ptát CO, PROČ a JAK budou „číst a psát“. Přemýšlení nad těmito otázkami je přitom základem úspěchu v jakémkoli vědním oboru.

Závěrem si musím postesknout nad neutěšenou situací právního doktorského studia v České republice. Studenti jsou obvykle svými institucemi využíváni k aktivitám, které je od jejich výzkumu odvádějí (zejména výuka). Jelikož z přidělovaného stipendia není prakticky možné vyžít, jsou doktorandi často souběžně zaměstnáni někde jinde. Není se proto možné divit tomu, že jim na jejich projekt nezbývá čas a že málokterá disertace obstojí v mezinárodním srovnání. O to více je však nutné ocenit účastníky olomouckého workshopu, kteří dobrovolnou účastí potvrdili svůj zájem na vypracování kvalitní práce.

Jan Broulík
Celý příspěvek

pondělí 11. listopadu 2013

Jiří Nantl: K právnímu režimu jmenování profesorů podle vysokoškolského zákona

Opětovně aktuálním tématem těchto týdnů je otázka jmenování profesorů na vysokých školách – může proto být zajímavé podívat se, jaká vlastně je právní povaha „jmenování profesorem“ podle § 74 a násl. zákona o vysokých školách a jaký právní režim pro aplikaci tohoto institutu ze zákona vyplývá.

Tématem jsem se zabýval před téměř dvěma lety z pohledu především právně-historického (Co s habilitacemi a profesurami?, Jiné právo, 17.1.2012) , kdy jsem poukazoval na okolnost, že podle stávající právní úpravy, jejíž kořeny v tomto bodě sahají k reformě vysokoškolského práva z roku 1956, je jmenování profesora v podstatě udělením kvalifikace, kdežto podle právní úpravy prvorepublikové se jednalo o propůjčení funkčního místa.

Jaký význam to má pro posouzení právní povahy jmenování profesorem podle vysokoškolského zákona, je nasnadě. Můžeme vyloučit možnost kvalifikace tohoto jmenování jako jmenovacího aktu náležejícího do širší kategorie služebních aktů resp. interních aktů ve veřejné správě. Jmenování profesorem poskytuje právem regulovanou způsobilost k pracovnímu působení na vysoké škole – pouze profesoři a docenti mohou garantovat kvalitu a rozvoj studijního programu pro účely jeho akreditace (§ 70 odst. 4 zákona o vysokých školách) a bez zvláštního schválení vědeckou radou zkoušet při státních zkouškách (§ 53 odst. 2). Na tomto místě je nutno uznat, že v rovině samotné zákonné úpravy jsou poněkud nezřetelné rozdíly mezi postavením docenta a profesora, které vyplývají podrobněji především ze správní praxe Akreditační komise při hodnocení žádostí o akreditaci studijních programů a dále pak z vnitřních předpisů jednotlivých vysokých škol.

Akt jmenování profesorem je správním aktem směřujícím k nabytí kvalifikace profesní povahy a je výsledkem správního řízení, které má však specifické rysy. Především je rozděleno do dvou fází, což má řadu právních důsledků.

První fáze se týká řízení před příslušnou vědeckou radou (§ 74 zákona o vysokých školách), zatímco fáze druhá zahrnuje vlastní jmenování prezidentem republiky (§ 73). Zvažme nejprve tuto dvoufázovost procesu jmenování profesorem z hlediska ústavněprávního. Jelikož jde o udělení kvalifikace k výkonu určité pracovní činnosti, vztahuje se na něj čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podmínky nabytí takové kvalifikace proto musí být stanoveny zákonem. Ve fázi řízení před vědeckou radou se ovšem projevuje významný aspekt volného hodnocení podkladů; domnívám se, že čl. 15 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který vylučuje sféru vědeckého bádání (a tím spíše jeho hodnocení) z vlivu státu, chrání tuto kompetenci vědecké rady jako samosprávného akademického orgánu vysoké školy. (Nechrání však současnou praxi, kdy usnesení vědeckých rad podle § 74 odst. 6 zákona o vysokých školách postrádají odůvodnění, což by mimochodem neobstálo v praxi prvorepublikové ani v předlitavském Rakousku.) Srovnatelnou volnost uvážení však z týchž ústavněprávních důvodů nemohou mít státní orgány podílející se na řízení ke jmenování profesorem, tedy prezident republiky a v režimu kontrasignace vláda.

Podívejme se tedy na proces jmenování profesorem z hlediska běžné zákonné úpravy. Domnívám se, že vzájemný vztah obou dvou fází tohoto procesu nelze pochopit bez zohlednění poměru zákona o vysokých školách ke správnímu řádu. Zákon o vysokých školách stanoví pro řízení ke jmenování profesorem výluku správního řádu (§ 74 odst. 7). Řízením ke jmenování profesorem se však podle téhož zákona rozumí právě jen fáze před vědeckou radou; kromě toho platí § 180 správního řádu, podle nějž u dřívějších právních předpisů výluka ze správního řádu platí pouze v rozsahu, v jakém příslušný právní předpis sám obsahuje adekvátní úpravu procesních otázek. Výluka ze správního řádu však neplatí pro vlastní jmenování profesorem podle § 73 zákona o vysokých školách.

Domnívám se, že na návrh vědecké rady na jmenování profesorem, který je předkládán prezidentu republiky prostřednictvím příslušného resortního ministra podle § 73 zákona o vysokých školách, je nutno nahlížet jako na závazné stanovisko ve smyslu § 149 správního řádu. Závazným stanoviskem je úkon, jehož obsah je určující pro výrok rozhodnutí a odkaz na něj sám o sobě postačuje jako odůvodnění takového rozhodnutí. To přesně odpovídá správní praxi při jmenování profesorů a v samotném vysokoškolském právu též má analogii v souhlasných stanoviscích Akreditační komise k akreditaci studijního programu a jeho používání v rozhodovací praxi Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Tam se však jedná o stanoviska závazná relativně, neboť ministerstvo je podle výslovného znění § 79 zákona o vysokých školách oprávněno na základě vlastního hodnocení podkladů akreditaci neudělit, i když Akreditační komise vydala souhlasné stanovisko, kdežto u jmenování profesorem nelze dovodit žádné oprávnění prezidenta republiky návrh vědecké rady podrobit diskreci.

Současná právní úprava jmenování a postavení profesorů zřejmě není optimální a jsou různé názory na její další vývoj, které byly obsáhle diskutovány v rámci přípravných prací na změně vysokoškolské legislativy probíhajících v letech 2010 – 2013. Tvrdím však, že z hlediska platné právní úpravy nelze dospět k jinému závěru, než že prezident republiky, který vystupuje jako správní orgán ve věci jmenování profesorů, vázán návrhem vědecké rady vysoké školy na jmenování profesorem jako absolutně závazným stanoviskem ve smyslu správního řádu. Ačkoli je vše zamlženo nepříliš vhodnou zákonnou terminologií („jmenování“, „návrh“ apod.) a překrývajícími se procesními režimy správně- a ústavněprávními, jiný závěr by byl v rozporu se zněním platné právní úpravy (právní instituty je nutno posuzovat podle jejich povahy, nikoli zákonem zvoleného pojmenování), ale také s ústavněprávními principy, které se na tuto věc vztahují.

Závěrem již jen poznámku k roli resortního ministerstva a lhůtám pro jmenování. Zákon o vysokých školách nestanoví resortnímu ministru (tj. ministru školství, mládeže a tělovýchovy ve vztahu k návrhům z veřejných vysokých škol a ministru vnitra resp. obrany ve vztahu k příslušnému typu státní vysoké školy) jinou působnost než zabezpečit prostřednictví mezi vysokou školou a prezidentem republiky, což má praktický význam i s ohledem na režim kontrasignace (čl. 63 odst. 2 až 4 Ústavy). Resortní ministr, potažmo vláda jako celek, však podle správního řádu vystupuje i jako vrcholný garant součinnosti ve vztahu dotčeného orgánu (zde vědecká rada vysoké školy) a správního orgánu v režimu rozhodování na základě závazného stanoviska (viz § 136 správního řádu). Nikoli jen zvyklostí, případně morální povinností či politickou vhodností, ale přímo právní povinností resortního ministra resp. vlády je proto působit ve vztahu k prezidentu republiky, aby návrhy na jmenování profesorů byly realizovány. Zákon o vysokých školách sice nestanoví k provedení tohoto úkonu výslovně lhůtu, platí však § 71 správního řádu, podle něhož je nutno vydat rozhodnutí „bez zbytečného odkladu“. Potřebnost odkladů ve vydání rozhodnutí může vyplývat např. z procesu kontrasignace (ve správní praxi proto v zájmu rychlosti resortní ministr postupuje návrhy z vysokých škol na jmenování profesorů paralelně prezidentu republiky i vládě), podle mého názoru však nikoli z pouhé libovůle, ani z ceremoniálně-organizačních aspektů (ostatně, v prvorepublikové praxi bývala profesorská jmenování prostě předávána úřední poštou). V každém případě lhůty čítající několik měsíců od předání návrhu státním orgánům je nutno považovat za excesivní a obecně bývají takto dlouhé lhůty, pokud jsou právním řádem aprobovány, zákonem předvídány výslovně.

Ačkoli není obvyklé ani příliš vhodné, aby ústavní orgány (prezident republiky, vláda) vykonávaly působnost běžného správního orgánu, pokud tomu však z nějakých důvodů je, musí tuto kompetenci vykonávat podle stejného právního standardu jako jiné správní orgány.

(Poznámka autora: jádro právní argumentace použité v tomto textu jsem uvedl již v obecné části důvodové zprávy k návrhu novely zákona o vysokých školách z 28.6.2013, kterou jsem zpracoval v době svého úředního působení na MŠMT.)
Celý příspěvek

čtvrtek 7. listopadu 2013

Two postdoctoral fellowships at iCourts: Europe and New Global Challenges (EuroChallenge)

Two 3-year postdoctoral fellowships are now available at iCourts, the Centre of Excellence for International Courts, Faculty of Law, University of Copenhagen. The fellowships are to be carried out as part of the interdisciplinary EuroChallenge Project in combination with the overall iCourts research agenda.


More specifically, we are looking for projects which address the broader question of the changing role of the “European legal-political space in a new global order? The global challenge to European markets, human rights and constitutionalized democracy". See further here and apply on-linehere.

EuroChallenge is a major new research project with an interdisciplinary approach that addresses the place of Europe in the context of a rapidly and radically changing global order. www.eurochallenge.ku.dk/

iCourts, the Danish National Research Foundation's Centre of Excellence for International Courts, is dedicated to the study of international courts, their role in a globalizing legal order and their impact on politics and society. To understand the crucial and contemporary interplay of law, politics and society, the centre hosts a set of integrated interdisciplinary research projects on the causes and consequences of the proliferation of international courts. www.jura.ku.dk/icourts.



Celý příspěvek

středa 6. listopadu 2013

Kulatý stůl: Unijní ochrana spotřebitele v české justiční praxi

Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a Nejvyšší soud zvou ke kulatému stolu: UNIJNÍ OCHRANA SPOTŘEBITELE V ČESKÉ JUSTIČNÍ PRAXI.
DATUM: středa, 18. prosince 2013, 14:00 hod
MÍSTO KONÁNÍ: Nejvyšší soud, Burešova 20, Brno.

Unijní právo ochrany spotřebitele, především tedy směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, staví českou aplikační praxi před řadu otazníků: do jaké míry lze aplikovat směrnici v horizontálních typech právních vztahů, jako jsou mezi dodavatelem a spotřebitelem? Má soud přezkoumat potenciální zneužívají klausuli, i když se toho spotřebitel nedomáhá? Může soud na základě takového zkoumání dokonce vyslovit neplatnost daného ujednání? Poskytuje unijní právo stejnou míru ochrany spotřebiteli i v rozhodčím řízení?
Těmito a dalšími otázkami se bude zabývat (diskusní) kulatý stůl, pořádaný Nejvyšším soudem a Českou společností pro evropské a srovnávací právo. Jeho cílem je zprostředkovat věcnou diskusi o výše načrtnutých otázkách v kontextu českého civilního práva a procesu mezi praktiky na straně jedné (soudci a praktiky) a akademickými právníky.

PROGRAM:
14:00 Přivítání a úvodní slovo
Roman Fiala, místopředseda Nejvyššího soudu

Moderace: Pavel Simon, Nejvyšší soud

14:15 – 14:45 Aplikace směrnic v horizontálních situacích: příklad ochrany spotřebitele
Michal Bobek, College of Europe

[diskuse]

15:15 – 15:40 Míra a dosah zohlednění práva z úřední povinnosti
Kristián Csach, Právnická fakulta Univerzity Pavla Josefa Šafárika, Košice

[diskuse]

16:00 – 16:20 Přestávka na kávu

16:20 – 16:40 Ochrana spotřebitele v rozhodčím řízení
Zdeněk Nový, Právnická fakulta Masarykovy Univerzity v Brně

16:40 – 17:00 Ochrana spotřebitele v rámci nařízení Brusel I a jeho revize
Petr Bříza, advokát, AK Bříza & Trubač

[diskuse]

17:30 Ukončení


Všichni zájemci o problematiku jsou srdečně zváni. Svůj zájem o účast na semináři sdělte prosím emailem nejpozději do 1. prosince 2013 na adrese info@csesp.cz. Počet míst pro zájemce z řad veřejnosti je omezen.
Celý příspěvek

pondělí 4. listopadu 2013

Pawel Uhl: Potřebuje člen vlády lustrační osvědčení?

Denním tiskem proběhla zpráva, že prezident republiky nejmenuje ministrem toho, kdo nepředloží lustrační osvědčení. Tato otázka byl zmíněna v mediasféře od voleb již několikrát a není od věci se zamyslet nad tím do jaké míry je takový požadavek oprávněný z hlediska platného práva a do jaké míry má smysl i z hlediska původního účelu zákona, popřípadě zda obstojí ve světle ústavnosti. Podotýkám, že tyto úvahy by měly být vedeny, pokud možno, bez vztahu ke konkrétním osobám. Jakkoliv je otázka lustrací nepochybně otázkou právní (a současně politickou), tak v případě ústavních činitelů se stává otázkou nepochybně ústavněprávní.

Media traktují, že běžná praxe jmenování členů vlády je doprovázena tím, že uchazeč přiloží k návrhu předsedy vlády (prostřednictvím úřadu vlády) osvědčení a čestné prohlášení, které dokládá jiné skutečnosti nepokryté lustračním osvědčením a vyžadované lustračním zákonem. Dokud je tento postup bez výhrady akceptován všemi aktéry, neexistuje způsob jak testovat jeho zákonnost či ústavnost. Dlužno dodat, že před samotným přijetím lustračního zákona (zákon č. 451/1991 Sb.) probíhaly tzv. divoké lustrace na mnoha úrovních a dotkly se i ministerských funkcí. V době před přijetím lustračního zákona bylo poměrně obtížné otázku spolupráce s StB uchopit právně a řešení problému mělo zpravidla podobu publikování informací z různých zdrojů, jejich komentování různými politiky a aktéry veřejného života, přičemž vše bylo doprovázeno potřebnou dávkou hysterie typu „něco se musí dělat!“.

Divoké lustrace se dotkly konkrétně Richarda Sachera ve funkci ministra vnitra (bez důsledků, protože mandát skončil v důsledku skončení volebního období) a dále Bedřicha Moldana, jenž byl kvůli později vyvrácenému podezření nespravedlivě a bezdůvodně odvolán. Po přijetí lustračního zákona se pak tento problém týkal, pouze v mediální rovině, ministra Fencla, jenž čelil podobnému podezření, přičemž se tak stalo bez důsledků. Z veřejně dostupných podkladů mi není známo, že by nějaká osoba, o které se uvažovalo jako o ministrovi v rovině hypotetické, byla z těchto úvah politicky vyloučena právě pro povědomí o jejím lustračním záznamu. Od kdy existuje praxe dokládat skrze úřad vlády lustrační osvědčení mi není známo.

Výkon funkce ministra, podmínky pro jeho jmenování, proceduru jmenování a odvolání stanoví Ústava. Zde je třeba zdůraznit, že Ústava zná v podstatě dva normativní režimy ustavování do ústavních funkcí. Zatímco první z nich vychází z předpokladu, že Ústava (potažmo ústavní pořádek) je kompletním předpisem pro definici předpokladů výkonů funkce, které zřizuje primárně ústavní pořádek. Druhou možností je výslovná delegace definice některých předpokladů na zákonodárce. Zatímco první způsob v Ústavě dominuje, tak druhý se výslovně promítá pouze do jmenování soudců. Ústava definuje ve svém čl. 93 odst. 2 základní předpoklad pro výkon funkce soudce, přičemž v závěru odstavce stanoví, že další předpoklady a postup stanoví zákon. Tímto způsobem v podstatě dává ústavodárce nepochybně legitimní prostor, aby zákonodárce stanovil podmínky další, přičemž stanovení dalších podmínek má vždy nepochybně funkci zpřísnění přístupu k funkci. V případě některých funkcí, které nejsou dominantně považovány za ústavní, jako třeba pro případ státních zástupců, Ústava mlčí, byť existenci jejich soustavy stanoví. V těchto případech je pak nepochybné, že zákonodárce má pro případ úplného mlčení ústavodárce právo podmínky stanovit.

V případě, že ústavní pořádek nedeleguje na zákonodárce stanovení dalších podmínek, jež zužují kriteria, je pak otázkou, zda tak může stanovit zákonodárce z plezíru, popřípadě ze závažných důvodů. Jestliže ústavodárce pro výkon funkce ministra nestanovil téměř žádné podmínky, tak tím nejspíš chtěl založit takový právní stav, kdy jmenování ministrem podléhá soudu po všech stránkách politickému a nikoliv právnímu. V takovém případě pak může zákon stanovit podrobnosti procedury, ale nikoliv věcné podmínky pro výkon funkce. Je samozřejmě možný i takový výklad Ústavy dle kterého je určitá věcná zákonná regulace zužující zcela bezbřehé podmínky ústavodárce možná. Vše je samozřejmě otázkou míry. Pokud by zákon stanovil, že ministr nesmí být zbaven svéprávnosti a musí být starší 18 let, aby za něj nemuseli důležitá rozhodnutí podepisovat rodiče (popřípadě opatrovník), tak by toto omezení asi moc polemik nevzbudilo.

Jako první sporná otázka se tedy jeví, zda zákon může zásadně omezit podmínky pro jmenování ministrem (popřípadě jiné ústavní funkce, u které ústavodárce nepověřil zákonodárce stanovením dalších předpokladů). Lze vést totiž úvahu, že absence zákonného zmocnění znamená a contrario jeho ústavodárcem předvídanou absenci v právu jako celku. Osobně se domnívám, že logice výkladu ústavního textu jako celku tomu tak skutečně je a že ústavodárce nedal zákonodárci možnost zásadně měnit podmínky přístupu k veřejným funkcím. Z těchto důvodů by se tak mělo dít pouze způsobem, jenž nevzbuzuje pochyby o legitimitě takového omezení a takové omezení by zásadně nemělo omezit politickou soutěž v rovině její ústavněprávně definice (čl. 5 Ústavy). Okolnost, která se osvědčuje lustračním osvědčením před intronizací do politických funkcí (nebo funkcí obsazovaných politicky), je totiž zpravidla známa a je obvykle součástí úvah toho, kdo do funkce obsazuje, zda tuto skutečnost vezme politicky v úvahu či nikoliv. Tento politický soud a z něj plynoucí odpovědnost jsou ovšem zcela odlišné od právního posouzení způsobilosti k výkonu funkce.

Obdobné závěry lze totiž vznášet i ve vztahu k poslancům či senátorům, u nichž je dnes právně a (politicky) nepochybné, že lustrační status nemá vliv na jejich pasivní volební právo a způsobilost vykonávat ústavní funkci. Jestliže politická anamnéza jednotlivých kandidátů je natolik pod drobnohledem veřejnosti, že je lid, jenž je volí, s to vzít tyto skutečnosti v úvahu, lze pak obtížně dovozovat, že u jiných výhradně politických funkcí by měla platit pravidla významně odlišná, zejména v případě těch funkcí, jejichž ustavení je odvozeno od podobných legitimačních zdrojů.

Zde podotýkám, že praxe spíše tíhne k požadování osvědčení u těchto funkcí. Vedle ministrů se vyžaduje osvědčení i u kandidátů na soudce ústavního soudu (tedy pokud se na ně výjimečně nevztahuje § 20 lustračního zákona). Zajímavé je, že žádný předpis nevyžaduje předložení lustračních náležitostí v případě volby prezidenta republiky a v praxi se tak při registraci kandidátních listin ani neděje. Není mi rovněž známo, že by osvědčení vyžadovala předsedkyně sněmovny po zvoleném kandidátu před složením slibu prezidenta republiky před Parlamentem (a tuto variantu lze s velkou pravděpodobností vyloučit).

Skutečnost, že zákonná úprava nemůže zásadně změnit přístup k veřejným funkcím, plyne podpůrně i z ust. čl. 21 odst. 4 Listiny, které garantuje rovnost v přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím. Toto ustanovení nezná možnost zákonné limitace. Pro srovnání je třeba zdůraznit, že předchozí odst. 3 podobnou limitaci naopak zná. Existuje mnoho dalších podružných důvodů, které svědčí pro tytéž závěry. Ústava nezakazuje, aby člen vlády byl trestně stíhán, popřípadě aby byl ve výkonu trestu odnětí svobody, stejně jako podobné překážky nestanoví u mnoha jiných veřejných funkcí.

Všechny případné praktické komplikace v tomto směru je možné řešit právě politicky (odvoláním člena vlády) není zapotřebí vytvářet právní překážky tam, kde případnou otázku zhodnotí síť politických vztahů. Příměr s ministrem ve vězení je možná tvrdý (nikoliv ovšem zcela vzdálený realitě), ale příměr s čistotou trestního rejstříku, jenž je požadován na mnoha pozicích, ale pro případ členství ve vládě nikoliv, obstojí. Politik, jenž byl v minulosti trestně stíhán, může vykonávat jakoukoliv funkci ve vládě, zejména pokud je trest zahlazen. Jestliže je na ryze politickém posouzení, zda chce mít předseda vlády ve vládě bývalého zločince, tak proč není možné tento princip unést u bývalého tajného spolupracovníka?

Z těchto důvodů se tedy kloním k tomu, že zákonné omezení přístupu k ministerské funkci není v souladu s ústavním pořádkem. Navzdory tomu, že to tak může být, je třeba se vyrovnat s otázkou, jak s tímto omezením naložit, pokud ze zákona skutečně plyne. Dokud zákon stanoví nepochybně určitý předpoklad, je třeba jej respektovat, dokud není z právního řádu odstraněn řádnou cestou, tedy zrušen samotným zákonodárcem, v krajním případě ústavním soudem. O procesní stránce a souvislostech ovšem budu psát až v závěru tohoto textu.

Otázka, zda existuje případný rozpor lustračního předpisu s ústavním pořádkem, je totiž závislá na vyřešení otázky, zda podle lustračního zákona se jeho podmínky vztahují na členy vlády či nikoliv. Příslušná norma lustračního zákona (§ 1 odst. 1 písm. a)), která přichází při stanovení působnosti v úvahu, totiž zní takto (očištěná od federálních reziduálních parametrů): Tento zákon stanoví některé další předpoklady pro výkon funkcí obsazovaných volbou, jmenováním nebo ustanovováním v orgánech státních správy České republiky. Funkce člena vlády, včetně jejího předsedy, vzniká nepochybně jmenováním. Jako sporná otázka se jeví tedy pouze ta otázka, zda je funkcí v orgánu státní správy České republiky. Při úvahách nad výkladem zákona není možné odhlédnout od důvodové zprávy, která vede úvahy pouze o struktuře úředníků státní správy; z důvodové zprávy neplyne sebemenší ambice regulovat přístup k politickým nebo ústavním funkcím s výjimkou soudců.

Vláda sama o sobě není orgánem státní správy. Plyne to nepochybně ze dvou skutečností: a) formálně vzato není tak zákonem definovaná, jak plyne z textu tzv. kompetenčního zákona (č. 2/1969 Sb.); b) nemá žádnou pravomoc vydávat správní rozhodnutí nebo podobné akty veřejné správy. Jako celek je vláda kolegiální (povahou politický) orgán, jenž je na vrcholu výkonné moci, má některé normativní pravomoci, některé ústavní pravomoci, ale nevykonává státní správu. Samotné členství ve vládě samo o sobě tak tedy není funkcí v orgánu státní správy (orgánem státní správy je nepochybně úřad vlády, ale v jeho čele není člen vlády ani vláda jako celek). Pro samotné členství ve vládě je tedy lustrační status nerozhodný, a to v zásadě bez ohledu na ústavněprávní kontext této podmínky, protože zákonodárce si nekladl ambici členy vlády samy o sobě do skupiny regulovaných funkcí zahrnout. Člen vlády je členem politického orgánu a nikoliv členem orgánu státní správy.

Vedle toho, že člen vlády je členem vlády, může být taktéž ministrem jednoho z ministerstev, která jsou uvedena v § 1 zákona č. 2/1969 Sb., kterážto jsou dle zákona ústřední orgány státní správy, v jejichž čele je člen vlády. V jejich případě je pak otázka, zda se na výkon funkce ministra na „kamenném ministerstvu“ vztahuje lustrační zákon, složitější. Nicméně ve vztahu k předsedovi vlády, k místopředsedům vlády a k ministrům bez portfeje mám za nepochybné, že se na ně lustrační zákon nevztahuje, pokud nevykonávají současně funkci ministra jednoho z „kamenných“ ministerstev. Tyto osoby totiž nevykonávají funkci v orgánu státní správy. Už tato možná dualita kritérií je z ústavněprávního hlediska sama o sobě dost zvláštní.

Ve vztahu k ministrům kamenných ministerstev, kteří současně s členstvím ve vládě vykonávají funkci osoby stojící v čele ústředního orgánu státní správy, je pak výklad, že tyto osoby vykonávají funkci v orgánu státní správy spíše pravděpodobný, ale nikoliv jediný možný. Je samozřejmě možné vycházet z toho, že člen vlády je primárně nositelem a vykonavatele funkce člena vlády, přičemž přidělení konkrétního ministerstva mu pak virilně zakládá právo je řídit, aniž by se stával jeho součástí. Některé správní rozsudky se vzpírají tomu, aby považovaly ministra za správní orgán (např. NSS 1 Afs 47/2005-49: „Ministr financí však není správním orgánem ve smyslu vymezení pojmu správního orgánu ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tím je pouze Ministerstvo financí, které je správním úřadem zřízeným zákonem a vybaveným zákonem stanovenou působností. Ministr financí je "jen“ osobou stojící v čele ministerstva, jíž je v rámci funkčního uspořádání tohoto správního orgánu zákonem svěřeno rozhodovat o opravném prostředku – odvolání. Žalovaným tak ve smyslu § 69 s. ř. s. je Ministerstvo financí, přičemž žaloba musí v takovém případě směřovat proti rozhodnutí ministra financí, jímž bylo o odvolání rozhodnuto.“.

V případě výkladu, který se pohybuje na hraně dvou obdobně pravděpodobných možností, je pro případ mezi volbou, která přístup k ústavní funkci zužuje, a volbou, která nikoliv, třeba spíše volit tu druhou, pokud nejsou zvlášť závažné důvody pro tu prvou, které by měly oporu v jiných zájmech daných ústavním pořádkem (nikoliv pouze zákonem). Přiznám se, že tyto zvlášť závažné důvody nevidím, a proto se kloním spíše k takovému výkladu práva, dle kterého v případě ministra je jeho funkce především politická, kdežto správní rozměr je odvozený a ve vztahu k ministerstvu virilní a nezakládá tak kvalitu funkce, jež by bylo možno označit za funkci v orgánu státní správy. Pro případ, že by tomu tak bylo, tak setrvávám na ústavněprávních pochybách tohoto omezení.

Klíčové je, jaké názory budou mít na tuto problematiku dva ústavní činitelé, protože ti svými postupy mohou teprve dát odpovědi na konkrétní otázky. Dosavadní praxe „přikládání“ osvědčení k podkladům se sice jeví jako hezká, ale sama o sobě pramenem práva není. Pokud nebude jmenována žádná osoba, která by nehodlala předložit negativní lustrační osvědčení, tak tato otázka nebude testována. Pro případ předsedy vlády leží jakákoliv úvaha, zda jmenovat či nikoliv, pouze na prezidentu republiky. V tomto případě není možné postulovat právní spor s výjimkou povinnosti jmenovat předsedu vlády na návrh předsedy sněmovny. Prezident republiky není v obvyklých případech vázán žádným návrhem a pokud vezme v úvahu lustrační status kohokoliv jako politický důvod proč jmenovat nebo nejmenovat, nepodlého to právnímu soudu (s výjimkou tzv. 3. kola ustavení vlády). Jedná se pouze o politickou úvahu.

Jiná bude situace, pokud již bude jmenován předseda vlády. Ten může mít na věc jiný názor než prezident. Není možná varianta, aby se jmenování domáhal někdo proti vůli předsedy vlády. Jeho odmítnutí má ryze politický rozměr a nepodléhá právnímu soudu. Jediná možnost, která skýtá prostor pro soudní řešení sporu, je návrh předsedy vlády, kterému nebude chtít prezident s ohledem na zákon vyhovět. K takovému střetu by mělo dojít pouze tehdy, pokud by se předseda vlády domníval, že se zákon na členy vlády (některé nebo všechny) vůbec nevztahuje. Bude pak naopak celkem legitimní, pokud si prezident vyloží zákon opačně a odmítne ministra jmenovat pro zákonnou překážku. Taková situace je ovšem prostorem pro kompetenční spor par excellence a Ústavní soud bude muset rozhodnout o tom, kdo má pravdu a bude muset vyložit zákon tak, aby bylo zjevné, jestli pozitivní lustrační status zakládá nebo nezakládá překážku pro jmenování členem vlády, popřípadě pouze překážku pro jmenování ministrem v čele kamenného ministerstva. Ústavní soud může samozřejmě dojít k závěru, že zákon překážku zakládá, ale že to může být v rozporu s ústavním pořádkem, a poté si v samostatném řízení po přerušení kmenového řízení o kompetenčním sporu posoudí otázku ústavnosti části lustračního zákona.

Zde je třeba zdůraznit, že aby k naplnění tohoto procedurálního vyjasnění možností došlo, je politicky nezbytné, aby se zcela opustila dříve užívaná praxe, že prezident jmenuje předsedu vlády současně s jinými členy. Aspirant na předsedu by si měl vymoci, že nejprve získá formální jmenování předsedou vlády a teprve poté (po politických jednáních) předloží návrh na jmenování ministrů. Pokud by prezident trval na jmenování v jedné ceremonii, tak by faktické možnosti předsedy vlády zahájit kompetenční spor byly významně zúženy, protože by v procesu vyjednávání předseda vlády nedisponoval závazným návrhem. Vzhledem k tomu, že jediný předseda vlády, kterého současný prezident zatím jmenoval, byl jmenován s předstihem, tak lze spíše očekávat ústavněkonformní postup založený na dvoufázovosti procesu ustavení vlády. Pokud by prezident republiky na svou zatím jedinou zvyklost zaujal kritický názor a hodlal by celou vládu jmenovat s předsedou dohromady, ale aspirant na předsedu by to odmítal, tak by si jmenování předsedy vlády musela vymoci sněmovna kompetenčním sporem, což by vedlo asi ke jmenování někoho jiného než původního aspiranta.

Případný kompetenční spor (ať už jakýkoliv) by taktéž nepochybně odstranil některé nejasnosti ohledně vázanosti prezidenta republiky návrhem předsedy vlády a do vztahů obou složek výkonné moci (případně i sněmovny) by nepochybně vnesl dlouho postrádané světlo.

Pokud by se předseda vlády domníval, že zákonná překážka je dána, ale že je v rozporu s ústavním pořádkem, tak by neměl jít cestou kompetenčního sporu, protože by se měl cítit být vázán zákonem, byť jej považuje za protiústavní. V takovém případě by se jmenováním příslušné osoby měl posečkat a na půdě lustračně čistě jmenované vlády projednat a prosadit návrh na zrušení příslušného ustanovení Ústavnímu soudu, popřípadě téhož dosáhnout cestou změny zákona skrze politickou většinu v parlamentu. Tytéž možnosti k podání návrhu Ústavnímu soudu pak má sám prezident republiky a dále menšina poslanců (40) či senátorů (17). Jinými slovy, procedurálních možností jak testovat ústavnost lustrací v dnešní době ve vztahu ke konkrétní situaci, ale i abstraktně, je mnoho.

Legitimita lustračního omezení sama o sobě, a to 24 roky po „vítězném Listopadu“, sama o sobě je pak tématem na samostatnou diskusi, která by taktéž mohla zaznít.
Celý příspěvek

pátek 1. listopadu 2013

Místo asistenta/asistentky na Nejvyšším soudě

Nejvyšší soud v Brně přijme asistenta/asistentku pro JUDr. Pavla Simona, soudce občanskoprávního a obchodního kolegia.

Požadujeme:
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti stylizační a dokonalou znalost českého jazyka a jeho gramatiky;
- dobrou orientaci a znalosti v oboru občanského, trestního a správního práva;
- dobrou znalost a praktické zkušenosti s instituty občanského práva procesního;
- nekonfliktní osobnost připravenou snášet velký pracovní nápor;
- znalost nejméně jednoho cizího jazyka (výhodou, nikoli však nutností, je znalost jazyka německého, včetně odborné právnické terminologie).

Náplň práce a platové podmínky:
Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. V případě JUDr. Pavla Simona jde o agendu odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu v režimu zák. č. 82/1998 Sb. vyřizovanou soudním oddělením 30 Nejvyššího soudu.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zák. práce. Pracovní poměr bude sjednán na dobu určitou jako zástup za mateřskou dovolenou. Předpokládaný termín začátku pracovního poměru je 1. 1.2014.

Platové ohodnocení se řídí nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Průběh výběrového řízení:
Vybraní zájemci o inzerovanou pozici budou v prvém kole výběrového řízení vyzváni ke zpracování konceptu rozhodnutí o dovolání v konkrétní věci. Navazující ústní pohovory s úspěšnými zájemci z prvého kola výběrového řízení se uskuteční dne 10. a v případě vyššího počtu vybraných uchazečů i dne 12. 12. 2013.

Kontakt:
Strukturovaný životopis s motivačním dopisem zašlete do 15. 11. 2013 na adresu: jitka.petlachova@nsoud.cz.
Celý příspěvek