čtvrtek 31. října 2013

Jan Vučka: Čeští poslanci jsou nepodplatitelní

Z tohoto zjištění samozřejmě nelze, než mít radost. Otázkou však je, zdali jsou nepodplatitelní doopravdy, nebo pouze formálně v podání Nejvyššího soudu.
Kauza exposlanců Tluchoře, Šnajdra a Fuksy byla již na stránkách Jiného práva obšírně diskutovaná. Již tehdy jsem upozorňoval, že Nejvyšší soud rozhodl o vynětí z pravomoci pro celý stíhaný skutek včetně údajného uplácení. Není tedy možné údajné uplácení vyčlenit a pokoušet se zahájit pro ně trestní stíhání znovu.
Dnes bylo zveřejněno, že Nejvyšší soud u trojlístku exposlanců opět rozhodl o vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení. V tuto chvíli je dostupné pouze zjednodušené odůvodnění a několik citací tiskového mluvčího NS:
"Nelze rozdělovat jednání, kterého se všichni tři politici dopustili do 7. listopadu 2012, dokud měli platný poslanecký mandát a dokud byli chráněni imunitou," řekl iDNES.cz mluvčí soudu Knötig.
(http://zpravy.idnes.cz/exposlanci-ods-nebudou-stihani-rozhodl-nejvyssi-soud-pp0-/domaci.aspx?c=A131031_104240_domaci_nat)
Zjednodušeně řečeno, pokud státní zástupce uvádí, že došlo k nezákonnému jednání, jehož vrcholem bylo vzdání se mandátu, pak je třeba toto jednání brát všechny jeho části jako celek a pak tedy vzdání se mandátu je chráněno imunitou.
(http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~Tiskovezpravy~Rozhodnuti_ve_veci_vyneti_poslancu_z_pravomoc_organu_cinnych_v_tretsnim_rizeni~?open&lng=CZ)
Není to nikterak překvapivé; Nejvyšší soud tím jen potvrdil, že výrok svého původního rozhodnutí myslel přesně tak, jak zněl a jak si jej mohl každý včetně státního zástupce Bajgera přečíst.
Zajímavější jsou však obecné důsledky argumentace použité Nejvyšším soudem. Za zmínku tento úsek:
Projev poslanců spočívající ve vzdání se mandátu totiž není možno posuzovat izolovaně, a to tím spíše, že měl být podmíněn určitými okolnostmi a příčinami, které podle státního zástupce zasahovaly do oblasti trestního práva (do roviny trestněprávní odpovědnosti). Vzdání se mandátu bylo výsledkem děje, který proběhl na určité časové ose a skončil dne 7. 11. 2012.
Zjednodušeně řečeno, pokud státní zástupce uvádí, že došlo k nezákonnému jednání, jehož vrcholem bylo vzdání se mandátu, pak je třeba toto jednání brát všechny jeho části jako celek a pak tedy vzdání se mandátu je chráněno imunitou. V současné době však nic nebrání tyto osoby stíhat za skutky, které by jim byly prokázány po 7. 11. 2012, kdy jim skočil mandát poslance.

(http://www.nsoud.cz/JudikaturaNS_new/ns_web.nsf/web/Proverejnostamedia~Tiskovezpravy~Rozhodnuti_ve_veci_vyneti_poslancu_z_pravomoc_organu_cinnych_v_tretsnim_rizeni~?open&lng=CZ)
Text je poněkud matoucí a klíčová pasáž „toto jednání brát všechny jeho části jako celek“ je dosti kostrbatá. Nejvyšší soud zde uzavírá, že „pak tedy vzdání se mandátu je chráněno imunitou“, ovšem stíhaným skutkem mělo být údajné sjednání úplatku, které se mělo odehrát před vzdáním se mandátu.
Co chtěl tedy Nejvyšší soud říci? Úvaha Nejvyššího soudu se dá chápat tak, že to, co předcházelo aktu krytému imunitou jako součást jednoho komplexního děje, je také kryté imunitou. Tato interpretace souhlasí s výrokem o vynětí z pravomoci i pro údajné uplácení.
Pak to ale znamená, že pokud by poslanec přijal peníze jako úplatek za hlasování, je to součást jednoho děje krytého exempcí. Mám-li parafrázovat slova NS, vrcholem přijetí úplatku bylo hlasování, ergo přijetí úplatku podléhá též exempci.
Přiznám se, že tato doktrína nepodplatitelnosti, resp. exempce přijetí úplatku, ve mně vzbuzuje rozpaky, a pevně doufám, že jde jen o nevhodně vyznívající formulaci, která bude ve finální verzi rozhodnutí napravena. Jinak bych musel Nejvyššímu soudu připomenout jeho vlastní slova:
Při rozhodování podle § 10 odst. 2 tr. ř. je ovšem nutno s interpretací tohoto pojmu zacházet v rozumné míře.
(tamtéž)







Celý příspěvek

středa 30. října 2013

Billable hours, sweeter than flowers ... anebo ne?

Nedávno jsem narazil na článek Slow ignorant lawyers charge by the hour to inflate bills says leading judge, který poměrně nevybíravě kritizuje praxi účtování podle počtu hodin (billable hour). Co si o tom myslíte, zejm. z hlediska české praxe?

Obecně je prostý systém billable hour (bez dalších doplnění, např. v podobě stropů atp.) podroben kritice již poměrně dlouhou dobu, a to pochopitelně kritice sofistikovanější, než se nachází v uvedeném článku, a zmiňují se v této souvislosti různé "alternative billing systems". Zmínit lze např. výbornou knihu The Vanishing Americal Lawyer, nebo příspěvky na blogu Adam Smith, Esq., popř. autorem daného blogu vydanou knihu Growth is Dead: Now What?: Law firms on the brink, nebo příslušnou kapitolu v Managing the Modern Law Firm a/nebo mnoho dalších. Celkově si nicméně myslím, že nahradit účtování na základě hodinových sazeb kompletně nějakým jiným systémem je v praxi obtížné s výjimkou případů "standardizovaných" právních služeb, kdy lze účtovat jednotnou sazbu za úkon (je pak ale otázkou, na kolik je to pro klienta výhodnější). Navíc v praxi se prostá "billable hour" tak jako tak používá omezeně (zejm. je zpravidla limitováma dohodnutým stropem pro celkový billing v určité věci). Je tak např. otázkou, zda příslušná kritika není zaměřena spíše na výši hodinových sazeb v Londýně (popř. NY - popř. dosaďte jiná obdobná centra právních firem), než na koncept billable hour jako takové. Ostatně k něčemu podobnému zřejmě směřovalo i nedávné prohlášení Lord Chief Justice, aby se namísto londýnských drahých právníků konzultovali mimo-londýnští levnější právníci (srov. článek Consult non-London lawyers via Skype to cut legal costs, says lord chief justice). V ČR přitom pochopitelně hodinové sazby ani u prémiových právních služeb nedosahují zdaleka takových úrovní jako v Londýně či NY. 

Pochopitelně praxi účtování dle billable hours nepomáhají k dobrému jménu medializované skandály některých právních firem o vědomém zneužívání daného systému (srov. např. Suit Offers a Peek at the Practice of Inflating a Legal Bill nebo DLA Piper Emails A Wake-Up Call On Bill Padding). Stejně tak nepomáhají ani vtipy o denním billingu přesahujícím 24h - někdy ostatně nejde o vtipy - viz např. Contract attorney faces felony overbilling case, allegedly claimed over 24 hours on 80 work days nebo Lawyer Billed 29-Hour Day To The Same Client And Didn’t Expect to Get Caught. To opět ale není ani tak o konceptu hodinové sazby jako takové, ale o elementární poctivosti ke klientům i k sobě samému.

Souhrnně k dané věci - myslím si, že otázka nastavení billingu je ve finále otázkou důvěry mezi klientem a advokátem a vzájemné poctivosti a otázka, jakým konkrétním systémem (za předpokladu, že bude transparentní) se účtování na základě vzájemné dohody nastaví, je spíše podružnou otázkou.
Celý příspěvek

středa 23. října 2013

Zajímavé rozsudky v oblasti volného pohybu kapitálu v rámci EU

Rád bych poukázal na nedávné dva rozsudky SDEU týkající se problematiky volného pohybu kapitálu v rámci EU.

V prvním případě jde o rozhodnutí související se známou kauzou Volkswagen (rozsudek a stanovisko generálního advokáta k dispozici zde; tisková zpráva k dispozici zde). Toto rozhodnutí samo o sobě koncepční otázky neřeší, poněvadž je v podstatě jen o výkladu předchozí rozsudku SDEU (konkrétně o tom, že si ho Komise interpretovala příliš extenzivně). Na druhou stranu současně ponechává otevřenu otázku, zda by v daném kontextu mohlo být za omezení volného pohybu kapitálu považováno i jen stanovení stropu pro výkon hlasovacích práv samo o sobě. SDEU totiž fakticky říká, že to sice takto ve svém předchozím rozsudku nestanovil, a Komise tudíž nemá pravdu, když to vůči Německu tvrdí, ale současně to směrem do budoucna nevyloučil. Je otázkou, jak se k tomu nyní postaví Komise ...

V druhém případě se jedná o  rozhodnutí vztahující se k přípustnosti zákazu privatizace provozovatelů energetických distribučních sítí v Nizozemí, a to právě z hlediska přípustných limitů volného pohybu kapitálu. Rozhodnutí a stanovisko jsou k dispozici tady; tisková zpráva zde. SDEU sice obecně (a v zásadě standardně) poukázal na neutralitu práva EU, co se týče (veřejného či soukromého) systému vlastnictví, dále ale s odkazem na poměrně konstantní judikaturu uvedl, že se o omezení koncepčně jednat může, poněvadž má způsobilost odradit investory, nicméně současně uvedl, že takové omezení může být objektivně ospravedlnitelné důvody, které jsou z hlediska práva EU uznatelné (jejichž naplnění pak bude muset posoudit národní soud). 
Celý příspěvek

Nabídka místa asistenta/asistentky soudkyně NSS

Barbara Pořízková, soudkyně Nejvyššího správního soudu, hledá vhodné kandidáty na pozici asistenta/asistentky.

Požadavky:
• magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
• bezúhonnost;
• nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
• schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
• znalost alespoň jednoho cizího jazyka.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, založený jmenováním, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o zástup za mateřskou dovolenou na dobu minimálně 3 let.

Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis do 15. 11. 2013 na adresu: veronika.cihlarova@nssoud.cz.




Celý příspěvek

pátek 18. října 2013

Místopředseda Nejvyššího správního soudu hledá vhodného kandidáta na místo asistenta či asistentky

Kromě zvyklých požadavků pro výkon této práce (především zpracovávání podkladových a dalších materiálů pro rozhodovací činnost soudce a pomoc při řízení správy soudu), kterými jsou především vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo, bezúhonnost, české státní občanství, správné logické myšlení, dobrá schopnost právní argumentace, výborná znalost jednoho světového jazyka, znalost práce v právních informačních systémech včetně zahraničních, plná počítačová gramotnost (zde W7 a MS Office 2007, právní informační databáze včetně interních) se dále požaduje:

- bezvadná znalost českého jazyka,
- nadprůměrné stylizační schopnosti,
- velmi dobrá orientace i v právu soukromém, zejména obchodním, vzhledem k agendě správy soudu,
- dostatečně vyzrálá osobnost schopná bezproblémové spolupráce v kolektivu.

Ukončení magisterského studia v lednu či únoru 2014 není v zásadě překážkou účasti ve výběrovém řízení. Jako bonus, který může v případě rovnosti bodů rozhodnout, budou vítány dobrý vztah ke krásné literatuře, vážné hudbě, modernímu výtvarnému umění, historii a znalosti z těchto oborů.

Uchazeči zašlou svůj podrobný životopis a motivační dopis personálnímu oddělení soudu na adresu jana.humplikova@nssoud.cz do 15. listopadu. Předběžně vybraní budou pozváni k osobnímu pohovoru a podrobí se případně písemným testům.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek (se zkušební dobou), který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.
Celý příspěvek

pondělí 14. října 2013

Jakub Drápal: advokát Kamill Resler

O JUDr. Kamillu Reslerovi se ví, pokud něco, že obhajoval K. H. Franka v retribučním procesu. Život tohoto advokáta stojí za bližší prozkoumání v několika obdobích jeho života. U 75. výročí 14. října 1938, kdy se výbor Jednoty advokátů československých usnesl na prvních protižidovských opatřeních, se zaměřím na jeho působení v židovských otázkách.

Kamill Resler prožil zajímavý život již v době před druhou světovou válkou. Šest let sloužil ve vojsku, z toho dva v československém, ve kterém byl vážně postřelen do nohy a pět měsíců ležel v nemocnici. Byl činným Sokolem, advokátem a bibliofilem – vlastnil např. největší čarodějnickou knihovnu ve střední Evropě a od raného mládí se stýkal s mnohými umělci, zejména s jemu blízkými anarchistickými spisovateli. V roce 1935 se pustil do obhajoby německého bankéře Kiesewettera, který byl obviněn na základě zákona na ochranu republiky společně se skupinou prof. Patscheidera z úkladů proti republice a vůči kterému jako jedinému návladní vzal zpět obžalobu. Kvůli této kauze byl silně napadán jako zrádce z řad novinářů i Sokola, ze kterého následně vystoupil.

V období těsně předválečném Resler nebyl příliš aktivní na politické scéně jinak než činností literární, zejména uspořádáním knihy básní vztahujících se k Mnichovu. Z pozice náměstka žalobce advokátní komory pro Čechy v Praze byl ale neohroženě aktivní, zejména stíhal protižidovské výstřelky skupiny t.zv. arijských advokátů a pokračoval v tom i za německého obsazení. V Reslerově pozůstalosti zbyly záznamy o dvou řízeních.
V jednom zahájil kárné řízení proti advokátovi JUDr. Čeňkovi Brunovi, který rozdával píšťalky na překažení projevu Židů během Mimořádné valné hromady Advokátní komory v Praze, která se konala 5. února 1939. Když 18. března 1940 kárná rada advokátní komory stíhání protiprávně zastavila, jelikož již 1. června 1939 rozhodla, že je důvod ke kárnému stíhání, podal stížnost k Nejvyššímu soudu.
Podobně 17. února 1939 navrhl stíhání JUDr. Hübschmanna, který v říjnu předcházejícího roku vyháněl Židy z kavárny. Kárná rada však pod tlakem poměrů řízení zastavila a tak Resler 15. března 1939, když již byli v Praze Němci, podal stížnost k Nejvyššímu soudu. Ten se ho po několika měsících zeptal, zda trvá na svém podání, na což Resler 25. září 1939 odpověděl, že na něm trvá. Nejvyšší soud však jeho stížnost zamítl.
Jaký byl osud JUDr. Antonína Hübschmanna? Po svých antisemitských výrocích a skutcích se sám dostal do koncentračního tábora, ve kterém se prý kál a pomáhal židům. Po propuštění v tomto úsilí pokračoval a pomáhal potřebným za odměnu i bezplatně. Přesto byl po konci války na několik měsíců zadržen, před zahájením procesu před mimořádným lidovým soudem pracoval v uhelných brigádách, kde si získal pochvalu spolupracovníků. A tak ho soud sice uznal vinným ze zločinu dle retribučního dekretu, nebyl mu však vyměřen žádný trest. Podle soudu projevil lítost a po své proměně na této cestě nadále zůstal.

Aktivní byl Resler i lidsky. V období novinářských útoků na Židy jménem Advokátní komory v Praze pronesl projev nad rakví komorního žalobce JUDr. Oskara Taussiga, který byl židovského původu, jelikož se toho nikdo jiný nechtěl ujmout.

Kromě toho se snažil zasáhnout i do boje o židovské advokáty. Advokátní komora pro Čechy v Praze byla společně s lékařskou komorou stavovským orgánem, který se z vlastní iniciativy nejvíce zasazoval o zamezování výkonu profese Židům, za což se obě komory omluvily po více než sedmdesáti letech (Více zejména kniha od Heleny Petrův Zákonné bezpráví, Židé v Protektorátu Čechy a Morava, Auditorium, Praha 2011, část II., kapitola Protižidovské tažení stavovských organizací). Již 14. října 1938 se výbor spolku Jednota advokátů československých, který byl ústředním spolkem československých advokátů, usnesl na proporcionalitě zastoupení Židů v advokacii, tedy na takovém stavu, který by odpovídal zastoupení Židů v populaci. Resler se tomuto činu snažil zabránit. Na schůzce významné skupiny advokátů prosadil jednomyslné usnesení, „že zástupci této skupiny ve výboru Jednoty českých advokátů budou hlasovat proti hromadnému vyloučení židů a že se budou snažit o podrobné zkoumání případu každého člena jednoty žida, o jehož vyloučení výbor měl jednat, aby tak zabránili prosazení nacistického názoru v jednotě“, (NM 8058) jak píše v poválečném podání. V něm uvádí, že se toto stanovisko podařilo na několik měsíců skutečně uhájit. Nakolik bylo usnesení o proporcionalitě zabráněním hromadnému vyloučení, můžeme spekulovat, je ale pravdou, že se prozatím hromadné vylučování z řad Spolku nedělo. To nastalo až 11. ledna 1939, když se výbor Jednoty usnesl na vyloučení některých židovských advokátů a schválil, byť proces byl provázen procesními nedostatky a zmatky, které měly způsobit neplatnost, zprávu o národnostní odlišnosti českožidovských advokátů. Zákaz advokacie mohla vydat jen samotná Advokátní komora pro Čechy v Praze, která se této otázce věnovala na mimořádné valné hromadě z 5. února 1939. Ale až (či již) 15. března 1939 výbor advokátní komory rozhodl usnesením o zastavení výkonu advokacie všech neárijských advokátů.

Jako každý advokát i Resler musel prokázat, že není židem, a tak v červenci roku 1939 podal místopřísežné prohlášení o původu předků své ženy i svých. Jeden z předků jeho ženy byl sice pokřtěný žid, ale naštěstí pro něj fara se záznamy vyhořela a tudíž nebyl persekuován.

Z asi 640 židovských advokátů české advokátní komory, se vrátilo do první valné hromady advokátní komory, konané 17. června 1945 pouze 21, přičemž poté přibyli další, ale byl jich, mizivý počet, což píše po válce bývalému židovskému kolegovi do New Yorku.

Reslerovo jednání nebylo svým dopadem význačné či nezměnilo příliš historii. Bylo ale důležité z jiných důvodů. Ukázal, že člověk, si může udržet integritu i v těžkých dobách a že by se neměl bát postavit systému, který jedná špatně a zločinně. Tento názor vyjádřil později obdobně pro soudce z období druhé světové války, kdy dle Reslera poznal-li soudce, že soudí podle trestního zákona, který popírá lidská práva a je proto zločinný, nesmí zločinně soudit. Takový soudce by se hájil, že odstoupit není jednoduché, že by nesl následky. Resler jasně říká, že „nikdo nemá právo svůj osobní zdar vykupovat zločinnou činností. Jestliže se taková činnost vylučuje s jeho vlastním cítěním, nesmí jí přijmout, i kdyby si měl přivodit těžké následky. Třetí říše by ho jistě nepopravila a muž ušlechtilé mysli a s citem pro právo musí v takovém případě riskovat i následek, i kdyby to měl být koncentrační tábor. Jestliže někdo soudil zločinně, musí rovněž nést následky.“

Resler sám často riskoval následky, ke kterým se řadil nejen koncentrační tábor, ale i popraviště. Byl činný v několika odbojových skupinách, svým jednáním provokoval německé úřady (např. neměl dvojjazyčné označení kanceláře, neplatil daně, či strhával vyhlášky), zastupoval židovské klienty a přes 60 českých vlastenců odsouzených ke smrti.

Integritu si zachoval i během poválečných retribučních procesů, kterých se jako obhájce zúčastnil v případě K. H. Franka, členů protektorátní vlády i mnohých drobných kauzách. A tak v roce 1948 doplatil na svoji integritu, která ho vedla k tomu, aby podal žalobu na dva redaktory Rudého práva, kteří jej osočili. Byť se koncem roku opět ujal výkonu advokacie, ze zdravotních důvodu se vrátil ke svému koníčku – knihovnictví a bibliofilii. Zemřel náhle roku 1961.

Životopis Kamilla Reslera od autora tohoto článku vyjde v nakladatelství Auditorium na přelomu roku.
Celý příspěvek

pátek 11. října 2013

Tyranizovaný JP

Ne, nikdo netyranizuje Jiné právo. Ani vlastně nikdo (snad) netyranizuje Jiřího Přibáně, o zkratku jehož jména se skutečně jedná. Jenom jsem prostě neodolal uvést upoutávku na novou knihu rozhovorů Jiřího Přibáně poněkud dryáčnicky, abych mu zajistil pozornost a odbyt (vzpomínám v tomto ohledu vždy na jednoho z editorů z Oxford University Press, kterého pochopitelně nemohu v tomto kontextu jmenovat, který vždy říkává, že pokud chcete v Anglii prodat (i akademickou) knihu, musíte dát do názvu "Hitler". Pokud z toho chcete mít fakt bestseller, tak tam přihoďte také "secret", "war", a ideálně i "great English".).

Tak trochu vážně: moc se těším, až si při návštěvě v ČR koupím knihu rozhovorů Jiřího Přibáně s Karlem Hvížďalou. Sice mě trochu děsí, o čem si mohli povídat devět let, ale jistě to bude hutné. Níže je pozvánka na představení knihy, stejně jako ukázka z knihy samotné. Příjemné čtení.



Jaká je role demokratické suverenity nebo státu v globální společnosti?

Žijeme ve společnosti, která se zcela správně označuje za globální ve smyslu ekonomické, politické, ale i technické nebo mediální propojenosti jednotlivých segmentů, jakými jsou například nejrůznější národní společnosti nebo i jejich politické organizace – státy. Žijeme navíc v době, kdy jsou v moderní společnosti historicky poprvé obecně respektována jak svrchovanost lidu, tak i základní lidská práva. Poprvé se národní státy konstituují skutečně demokraticky dovnitř i navenek, takže například Evropská unie je také jen výsledkem dobrovolné úmluvy mezi takovými demokratickými státy. „Chladná“ konstrukce evropské integrace dokázala na evropském kontinentu zaručit konec „horkého“ mezistátního nepřátelství a obrat ke spolupráci i mezi národy, které se v moderních dějinách tak často vzájemně vyvražďovaly. A to je něco zásadního, co tady v Česku vůbec nezazní a co málokterý politik domýšlí do důsledků a bez trapného sentimentu – pozitivního i negativního.

Jednak to nejde kvůli jazyku, kterým se u nás o tom hovoří, ale také proto, že tady není tradice takového typu myšlení: pro českou kotlinu je to něco příliš abstraktního. Viděli jsme to na rétorice předvolební prezidentské kampaně v roce 2012 a 2013, v níž chyběla velká témata. Ta byla nahrazena třeba u Miloše Zemana autoritativně sdělovanými demagogickými nepravdivými výroky, které kombinoval s psychopatickou rétorickou šaramantností. Například tvrdil, že ve staré Evropě je opoziční smlouva tradiční instrument, na jehož základě fungují všechny menšinové vlády. To je čistá lež …

Především neznám žádnou politickou smlouvu o menšinové vládě, která by takovým způsobem dělila sféry hospodářského vlivu, a zrovna tak bychom těžko hledali smlouvu zavazující jednotlivé strany k totální změně politického a ústavního režimu. Tyto změny připravené Zemanovou vládou a na půdě parlamentu prosazované i Klausovou ODS naštěstí Ústavní soud postupně zrušil. Z prvních přímých prezidentských voleb v roce 2013 je ovšem patrné, jak silně v naší společnosti stále přetrvává charismatická legitimita, jakou se vyznačovala česká politika v devadesátých letech 20. století, a že jí občané dali přednost před racionální správou a legitimitou. Já vím, opakuji se, ale chci to zdůraznit. Charisma v této společnosti stále velmi silně rezonuje a rozbíjí struktury, které by měly fungovat, ať jsou stranické nebo státní. Podívejme se na hlavní pravicovou a levicovou stranu: obě se stále vyrovnávají se svým „otcem-zakladatelem“ jako nějací Hamleti. V našem prostředí převažuje stále neurotičnost a slabost stranických struktur jak v ODS, tak v ČSSD. Jejich reflexe končí u strachu z otce. Nemusíme číst Freuda a jeho strašidelnou interpretaci počátků civilizace jako kanibalistické otcovraždy v Totemu a tabu, abychom věděli, že emancipace začíná vymaněním se z otcovského vlivu. Naše politické strany jsou infantilní i dnes, téměř čtvrt století po sametové revoluci. Tato zvláštní nedospělost je ovšem typická i pro vztah české společnosti ke svému státu, což se například projevuje v „tatíčkovském komplexu“ k prezidentovi jako hlavě státu, který tu funguje již od roku 1918. Jako kdyby karatelsky zdvižený prst a zachmuřené čelo či pozdvižené obočí měly symbolicky nahradit žezlo a královskou korunu.

Proč tomu tak je?

Zřejmě to vychází ze starých představ o společnosti jako jednom těle, které má svou „hlavu“ a jehož jsme všichni součástí. Všichni známe rytinu uvozující Hobbesova Leviathana, na které panovník třímá v ruce meč a jeho tělo je ve skutečnosti tělem celé společnosti. Politická svrchovaná moc vládne nad celou společností a symbolizuje její jednotu, ale současně žádný panovník nemůže vládnout bez souhlasné vůle této společnosti, která se projevuje ve společenské smlouvě. Hobbes jako první oddělil politiku od teologie, takže duchovní moc již nemůže legitimovat moc světskou, ale přitom zachoval obraz společnosti jako jednoho těla se svrchovanou mocí a vůlí. Hobbes tak vymanil politiku z područí náboženských argumentů a absolutního nároku na pravdu, ovšem jen za cenu toho, že moderní politika se sama stala „politickou teologií“, což se plně projevilo například v totalitarismu a totalitních ideologiích, které Raymond Aron velmi přesně označil za sekulární náboženství. Když se v minulém století americký sociolog Talcott Parsons snažil onu hobbesovskou otázku Proč je společenský řád možný? přeformulovat jako sociologický, a ne politický problém, přišel s teorií, že tento řád neudržuje státní moc symbolizovaná oním mečem, ale hodnotová integrita. Jinými slovy, kulturní systém a hodnoty integrují celou společnost a stanoví, co je jejím „tělem“. Dnes ovšem vidíme, že moderní společnost je mnohem složitější a diferencovanější a že mnohem víc než na hodnotové integraci závisí její fungování na autonomních sociálních procesech. Proto dnes nemůžeme říci, že politika určuje společnost, nebo že ekonomika určuje společnost, nebo že právo je hlavním normativním rámcem společnosti. Marxisté a ekonomičtí neoliberálové si donedávna mysleli, že společnost má nějakou základnu, od které se odvíjí všechen další sociální vývoj. Ve skutečnosti však jednotlivé sociální systémy, jako například ekonomika, právo, politika, vzdělání, umění nebo náboženství, fungují propojeně a zároveň samostatně. Což vidíme právě i v nynější krizi, kdy se politici marně snaží napravit chyby ekonomů, ekonomové se dožadují jiné právní regulace, politici tvoří krizové zákony atd. Stejně tak ústavní stát není nějakým symbolickým tělem celé politické společnosti, ale jen jednou z mnoha sociálních organizací. Na to často zapomínají nejen politici, ale i občané takového státu. Je sice důležité, že máme ústavní moc a orgány, že máme policii, že společnost je politicky organizovaná, ale současně musíme mít na paměti, že to není totální organizace, na jejíž moci by byl závislý veškerý sociální a politický život.

Sociologové práva se zpravidla ptají: Co vede ke zločinu a porušování zákona? Tuto otázku lze však snadno obrátit a zeptat se: Co vede lidi k tomu, že dodržují zákony? Empirické studie ukazují, že to není to, že na ulici jsou policisté, tedy státní moc, ale že mnohem důležitější roli hrají socializační instituce: rodina, přátelé, škola, zaměstnání, dříve to bývala vojna, odbory atd. Specificky český problém spočívá v tom, že si stát nadále „teologicky“ spojujeme s existencí celé společnosti, ale zároveň jsme často bezradní v „technických“ otázkách, k čemu stát jako sociální organizace slouží a jak by měl fungovat.

To je dáno ale zase historicky: Dlouho jsme patřili do státních celků, jejichž centrum nebylo v Praze, tedy doma, ale ve Vídni, v Moskvě a teď se zase přesouvá do Bruselu. A vlastně již od Bílé hory, kdy česká protestantská šlechta byla nucena odejít, byly zámky osídleny cizí šlechtou, která nehovořila česky, takže jsme si nezvykli respektovat autoritu. I nás historie dohnala! Není i tohle ten důvod, proč máme s integrací do evropských struktur takový problém?

Raně moderní společnost se nepochybně utvářela v napětí a diferenci mezi centrem a periferií a česká společnost samozřejmě vznikala jako periferní společnost v autokratické monarchii. Toto odcizení mezi centrem a periferií ostatně dodnes geograficky přetrvává, jak dokládá vzájemná česko-rakouská nevraživost. Existovat na periferii c. k. mocnářství, které samo o sobě představovalo zvláštní soustátí propojující centra a periferie, ovšem mělo důležité výhody. Jednou z nejdůležitějších bylo spojení národní politické sebereflexe a identity s kritickým politickým realismem a požadavky ústavního omezení moci, demokratické reprezentace a později i se samou myšlenkou republikánské vlády. Monarchie však nikdy nepochopila, že její centrum utvářejí právě takové periferie. To je vidět i v dnešní Vídni či Budapešti. Politické, intelektuální i kulturní periferie byly často centru hodně blízko, ale centrum to nevnímalo. Ve Vídni máte Herrengasse a na ní Café Central, kde revolucionáři, radikálové, literáti a intelektuálové bořili monarchii a s ní celou Evropu přímo pod okny císařského paláce, ale monarchie se přitom cítila tak pevná, že těmto politicky, filozoficky a esteticky podstatně odlišným, ale o to důležitějším projevům nevěnovala patřičnou pozornost a nesnažila se jim vůbec naslouchat.

Jak napsal možná v téhle kavárně Karl Kraus, rodák z Jičína: „Budoucnost je to, čím žijí umělci.“ A ještě později: „Stát se musí to, co si neumíme představit, a když to umíme, tak se to nestane…“

Jasně. A když se nepropojí různé řeči, nemůže se propojit ani monarchie, což je například základní rozdíl mezi osudem Rakouska-Uherska a britského impéria, v němž tato schopnost naslouchat zdánlivě marginálním a periferním hlasům byla tradičně silnější.

A není v tom i jeden z hlavních problémů Evropské unie, která nemá společný jazyk? Vždyť i překlady některých slov jsou nesmírně složité: tak jednoduchý pojem jako národnost – v angličtině nation – znamená spíše státní příslušnost, nebo v němčině Gewalt neznamená jen násilí, ale i legitimní moc, tedy autoritu. A tak bychom mohli pokračovat…

Ale vždyť Evropa již společný jazyk má a je jím angličtina. Není to angličtina BBC nebo královských projevů, ale je to „googlovaná angličtina“ studentstva, sezónních dělníků, byznysmenů nebo úředníků. Dokonce i Francouzi postupně uznávají výhody takové internetově základní angličtiny. Pojmy, které zmiňujete, ale ukazují spíš na rozmanité politické a kulturní tradice a dějiny. Řeknete-li v angličtině „nation“, skutečně tím můžeme myslet národ v občanském i etnickém smyslu – demos i ethnos. Národ tak jsou všichni, kdo mají britský pas, ale tito občané se zrovna tak mohou dále dělit na příslušníky dalších národů, jako například Velšany, Skoty nebo Angličany. V češtině se tento rozdíl označuje jako rozdíl mezi státní příslušností a národností. Všimněte si, že demos označujeme jako státní příslušnost, jako kdyby ti, kdo tvoří politický národ, příslušeli státu! Přitom by to mělo být přesně naopak, totiž že svobodní občané si pro sebe konstituují demokratický stát. Důležitý je tedy kontext, v jakém se o národu hovoří, což současně znamená, že pojem národ nemá absolutní nebo totalitní použití a že se z něho tedy nemůže vytvářet žádná forma politické teologie, což je prokletí moderního evropského kontinentu. V tomto smyslu se můžeme považovat současně za Čechy i Evropany. A to, že se přeme o povahu politického donucení, tj. Gewalt na úrovni Unie i členských států, že se neustále přeme o to, co je legitimní a co ne, přece samo o sobě představuje jednu z nejdůležitějších evropských intelektuálních a politických tradic. Jestliže se přestaneme takto ptát, přestaneme být Evropany.
Celý příspěvek

čtvrtek 3. října 2013

Čekání na existenciální revoluci v Evropě

Ústav státu a práva AV ČR, Centre for Law and Public Affairs (CeLAPA) si Vás dovolují pozvat na první
Franz Weyr Visiting Fellow Seminar
„Čekání na existenciální revoluci v Evropě“
Franz Weyr Visiting Fellow, CeLAPA/lecturer in EU law, LSE
Disident Václav Havel ve svých esejích „Moc bezmocných“ a „Politika a svědomí“ volal po existenciální revoluci, jež měla vést k zásadní proměně vztahu občanů a věcí veřejných. Důraz kladl na morální rozměr politiky a rozvinutou občanskou společnost, namísto odcizujících politických struktur, jež zbavují jednotlivce odpovědnosti. Existenciální revoluce nepřišla – ani v Havlově Československu, ani jinde. Pokud prezident Havel v začátku svého mandátu doufal, že má východní a střední Evropa Západu co nabídnout, Západ rok 1989 pochopil jako potvrzení triumfu hodnot liberální demokracie a svobodného trhu. „Se vší pompou a parádou, žádná nová myšlenka z východní Evropy v roce 1989 nepřišla“, shrnuje ovzduší roku 1989 francouzský historik François Furet.
V prezentovaném článku se Jan Komárek zamýšlí nad tím, jakou zkušenost postkomunistická Evropa může Západu přinést dnes – v době, kdy o sobě Západ pochybuje a Evropa (EU) se nachází v krizi, již mnozí označují za existenciální. Snaží se zachytit, v čem spočívá unikátní zkušenost našeho prostoru, jak z doby po roce 1989, tak předtím. Zklamání z budování „vyčerpané demokracie“ a „lumpenkapitalismu“ vysvětluje útěkem „zpět do Evropy“. Argumentuje, že se východní a střední Evropa nemá snažit stát Západem, ale namísto toho se snažit rozvzpomenout, proč tolik lidí podlehlo vábení kolektivismu a komunismu, jež nyní tak odsuzujeme.

Seminář se koná dne 8. října 2013 v 18:00 -19:30 v zasedací místnosti Ústavu státu a práva AV ČR, Národní 18, Praha 1, 7. patro. 
 
 
 
Prosíme účast potvrdit na mail: akce@ilaw.cas.cz nebo tel. 221990711. .


. Celý příspěvek