neděle 30. června 2013

Co z knižní produkce za rok 2012 stojí za přečtení: "Top Ten" IV aneb tip na letní čtivo

V posledním týdnu jsem byl několikrát taktně upozorněn, že je načase napsat čtvrté pokračování každoročního postu o knižních novinkách, které stojí za přečtení. Již delší dobu to nosím v hlavě, nicméně konečně jsem to dal na papír (ehm, do Wordu). Tento post tak volně navazuje na „Top Ten“ za rok 2009 (zde), „Top Ten“ za rok 2010 (zde) a „Top Ten“ za rok 2011 (zde). Seznam opět obsahuje deset titulů z anglicky psané knižní produkce a opět jsem se snažil, aby záběr byl oborově širší než to, o čem sám píšu. Za tipy opět děkuji Honzovi Komárkovi a Michalu Bobkovi.

Tady je ta slíbená desítka:

Aharon Barak,Proportionality: Constitutional Rights and their Limitations. Proporcionalita a vyvažování práv jsou ještě pořád hitem v oboru ústavního práva a teorie a tak se nelze divit, že knih na toto téma přibývá jako hub po dešti. Barakova monografie je asi nejobsáhlejší z nich. Kdo má radši německé autory, může ale sáhnout po Klattovi (Klatt, The Constitutional Structure of Proportionality). Ve Spojeném království se pak proporcionalita diskutuje ruku v ruce s deferencí (Brady, Proportionality and Deference under the UK Human Rights Act: An Institutionally Sensitive Approach). A koho zajímá tatáž problematika před mezinárodními lidskoprávními soudy, tak nepřišel v roce 2012 zkrátka (Legg, The Margin of Appreciation in International Human Rights Law: Deference and Proportionality).

Jeremy Waldron, The Harm in Hate Speech. Pro mě nejlepší publikace o svobodě projevu za tento rok. Waldronova knížka rezonovala hodně zejména v USA, kde se k ní vyjádřil i John Paul Stevens, soudce Nejvyššího soudu USA (viz zde), Hate speech se věnuje i editovaná kniha Herze a Molnára (The Content and Context of Hate Speech: Rethinking Regulation and Responses), které rovněž obsahuje skvělé eseje. Za zmínku stojí i publikace o komerčním projevu (Piety, Brandishing the First Amendment: Commercial Expression in America), ochraně akademického projevu (Post, Democracy, Expertise, and Academic Freedom: A First Amendment Jurisprudence for the Modern State) a Horowitzovy „instituce“ (Horwitz, First Amendment Institutions).

Anja Seibert-Fohr, Judicial Independence in Transition. Většina editovaných knih o soudcovské nezávislosti za moc nestojí. Tohle je však výjimka – velmi podrobné a střízlivě kritické kapitoly o mechanismech na ochranu soudcovské nezávislosti v „etablovaných“ i „nových“ demokraciích z této publikace činí referenční knihu na mnoho let dopředu. Jen škoda, že zde nenajdeme ani kapitolu o České republice ani o Slovensku.

David M. Dorsen, Henry Friendly: The Greatest Judge of Its Era, V Čechách je dobrých biografií významných soudců jako šafránu (popravdě řečeno o žádné nevím). Ve výběru za rok 2010 jsem zmiňoval vynikající biografii Learned Handa, mnohými označovaného za nejlepšího amerického soudce první poloviny dvacátého století. Henry Friendly je pro změnu často označován za nejlepšího amerického soudce druhé poloviny dvacátého století. Čtenářům, kteří se zaměřují výhradně na SCOTUS, tato dvě jména mohou znít překvapivě, ale kdo se o americké soudnictví zajímá podrobněji, to žádné překvapení není. Každopádně obě biografie stojí za přečtení.

András Sajó a Michel Rosenfeld (eds.) The Oxford Handbook of Comparative Constitutional Law. V současnosti asi nejlepší handbook, který shrbuje state of the art ve srovnávacím ústavním právu. Pokud někoho zajímá primárně ústavní inženýrství, může pak sáhnout po handbooku Toma Ginsburga (viz zde).

Jeremy Waldron, Dignity, Rank, and Rights. Jeremy Waldron Podruhé, tentokrát i lidské důstojnosti. A must read.

Antonin Scalia & Bryan Garner, Reading Law: The Interpretation of Legal Texts. O interpretaci právních norem toho vychází každý rok hodně. Rok 2012 byl ale obzvláště vydařený. Nejvíce ohlasu i reakcí asi vzbudila kniha soudce Nejvyššího soudu USA Antonina Scaliy, kterého asi není třeba představovat. Ten si tentokrát vzal na pomoc Bryana Garnera, známého lingvistu a autora řady příruček na téma Legal Writing in Plain English. Krom toho publikoval svůj pohled na výklad americké ústavy i další vlivný soudce (J. Harvie Wilkinson III, Cosmic Constitutional Theory: Why Americans Are Losing Their Inalienable Right to Self-Governance). K výkladu spíše z právněteoretických pozic stojí za přečtení i Ekins (The Nature of Legislative Intent) a Greenawalt (Statutory and Common Law Interpretation).

Ingo Venzke, How Interpretation Makes International Law: On Semantic Change and Normative Twists. Výklad právních norem je velkým tématem i v mezinárodním právu, kde má interpretace některé zvláštní prvky. Jako největší přínos v tomto roce považuji knihu Inga Venzkeho. Jeho argument, že výkladem dochází v mezinárodním právu k jeho implicitní novelizaci, je samozřejmě kontroverzní, ale je vystavěn velmi dobře. Pokud jde o výklad v mezinárodním právu, v roce 2012 vyšel i podrobný komentář k Vídeňské úmluvě o smluvním právu, který se detailně vyjadřuje i k čl. 31-33 (Vienna Convention on the Law of Treaties: A Commentary).

Brian Leiter, Why Tolerate Religion? Nepochybně jedna z nekontorverznějších knih z oboru politické filozofie v roce 2012 (co taky čekat od Leitera, že…). Leiter si tentokrát bere na paškál preferenční zacházení s církvemi a jako vždy je velmi přesvědčivý. Vzhledem k církevním restitucím jde o aktuální téma i v ČR.

Chris J. Bickerton, European Integration: From Nation-States to Member States. Bickerton ve své knize argumentuje, že na proces evropské integrace je nutné hledět nikoliv jako na projev supranacionalismu či národních zájmů, nýbrž jako na proces transformace státu (ze státu národního na stát členský). Podle mých „learned and noble friends“ jde o stejně zásadní počtení jako v případě Daniela Kelemena, doporučovaného minulý rok. Pokud Vás zajímá právo EU, za zmínku stojí i sbírka esejů Philosophical Foundations of EU Law.

Mimo soutěž, Honza Komárek doporučuje pro úvod do problematiky práva EU knihu Roberta Schütze, An Introduction to European Law. Německý autor = precizní, systematické, přehledné a přitom i čtivé.

Jako každý rok budu samozřejmě rád za jakékoliv doplnění. Ostatně k tomu tento post primárně slouží
Celý příspěvek

sobota 29. června 2013

Ústavní soud hledá analytika/analytičku

Ústavní soud obsazuje místo analytika/analytičky v Analytickém odboru, zástup za mateřskou dovolenou

Předpokládaný nástup: srpen 2013

Náplň práce:
- analýza rozhodnutí Ústavního soudu,
- analýza judikátů Evropského soudu pro lidská práva,
- správa elektronické databáze rozhodnutí Ústavního soudu,
- příprava podkladů pro rozhodovací činnost soudců Ústavního soudu,
- zajišťování srovnávacích analýz, rešerší a podkladů k rozhodovaným věcem.

Požadujeme:
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo,
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace,
- vynikající znalost české gramatiky, dobré stylistické schopnosti, pečlivost při psaní,
- znalost cizích jazyků, výhodou kombinace angličtiny a dalšího cizího jazyka.

Nabízíme:
- práci na různorodých případech, možnost osobního růstu,
- účast na školeních a konferencích,
- práci v příjemném prostředí v centru Brna,
- pružnou pracovní dobu,
- pracovní poměr na poloviční úvazek,
- platové ohodnocení dle nařízení č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Motivační dopis a strukturovaný životopis prosím zasílejte do 14. července 2013 na adresu lubomir.majercik@usoud.cz, v předmětu mailu se slovy – výběrové řízení. Vybraní kandidáti budou pozváni na ústní pohovor a obdrží zadání ke zpracování písemného úkolu.
Celý příspěvek

pátek 28. června 2013

Nové číslo American Journal of Jurisprudence volně dostupné

Pro zájemce o právní teorii, resp. filosofii sem dávám odkaz na nové číslo American Journal of Jurisprudence, které je prvním číslem vydaným již pod záštitou Oxford University Press. Jako takové jsou v něm obsažené články volně dostupné. Zájemcům o právní filosofii pak zřejmě není třeba představovat jména jako např. Finnis, Gardner či Zipursky, kteří do něj přispěli. Stejně tak i review essay od Maris Kopcke Tinture je jistě zajímavá. Případným čtenářům přeji podnětné čtení ...
Celý příspěvek

středa 26. června 2013

Pawel Uhl: O důvěře, nedůvěře a nedočkavosti

Poslední půl rok je na události a inspirativní momenty z ústavního práva bohatší než celá předchozí dekáda. Je zjevné, že přímá volba prezidenta byla nepochybně dobrým krokem k oživení poněkud skomírající diskuse o podobě ústavního práva. Události posledních dnů jsou toho jen příkladem. Zatím největší novinkou z katalogu neotřelých postupů je idea zkrátit trvání nově jmenované vlády na minimum tím, že jí sněmovna vyjádří nedůvěru hned namísto toho, aby čekala třicet dní na žádost o vyjádření důvěry dle čl. 68 odst. 3 Ústavy.

Už se objevily úvahy, které tento postup zvažují, jiné jej zpochybňují, další relativizují. Jakkoliv je tento postup možná politicky lákavý, jeho dopady by pro ty, kdo jej zvažují, nemusely být příliš přínosné. Dovolím si k tomu přičinit taktéž jednu poznámku. Důvěra a nedůvěra jsou odlišná vyjádření právně relevantní politické vůle a nejsou svou vzájemnou negací. Každé z těchto vyjádření má jiné následky, vyžaduje jinou formální proceduru směřujíc k vyvolání a plní jinou funkci. Jedno nemusí nutně nahradit druhé v podobě nepřijetí nevrženého usnesení.

Vyjádření nedůvěry vládě je samozřejmě aktem, ve kterém není sněmovna nijak omezena a může tak učinit samozřejmě dříve, než vláda před ní předstoupí a požádá o vyjádření důvěry. Pokud bude výsledek hlasování o nedůvěře negativní, tak to nezbavuje vládu povinnosti předstoupit před sněmovnu a požádat o důvěru.

Pokud by naopak sněmovna vyjádřila vládě nedůvěru ve třicetidenní lhůtě po jejím jmenování, tak nastává situace předvídaná v ust. čl. 73 odst. 2 Ústavy a nově jmenovaná vláda je povinna podat demisi. V tom okamžiku logicky zaniká povinnost předstoupit před sněmovnu s žádostí o důvěru, protože vláda se již nachází v situaci, kdy je povinna demisi podat a prezident je povinen ji přijmout. Potud vypadá proces jako identický, ale jeho důsledky jsou jiné.

Ústavou předvídaný druhý pokus prezidenta k ustavení nové vlády je popsán v ust. čl. 68 odst. 4 Ústavy, jenž zní takto: „Pokud nově jmenovaná vláda nezíská v Poslanecké sněmovně důvěru, postupuje se podle odstavců 2 a 3. Jestliže ani takto jmenovaná vláda nezíská důvěru Poslanecké sněmovny, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“. Ano, druhý (a i třetí) pokus je podmíněn předchozím nezískáním důvěry. Pokud je vládě naopak vyjádřena nedůvěra, tak by se podle mého názoru mělo postupovat tak, že prezident zahájí proces jmenování vlády jako obvykle, tedy dle postupu předvídaném v čl. 68 odst. 2 Ústavy (bez odkazu ze 4. odstavce). Jinými slovy, prezident by začínal s tzv. prvním pokusem a tzv. třetí pokus, jenž fakticky náleží předsedovi sněmovny, by se naopak tímto oddaloval. Vyjádření nedůvěry by bylo tedy v podstatě restartem celého ustavovacího trojfázového procesu.

Skutečnost, že tento slibný nápad byl poměrně brzy opuštěn, nás nemusí mrzet. Budoucnost bude na další inspirativní nápady nepochybně bohatá.
Celý příspěvek

Audio a videozáznamy v civilním řízení a nový občanský zákoník

Použití privátně pořízených nahrávek v civilním řízení může narážet na problémy třecích ploch, které vyplývají zejména z ochrany osobnosti a soukromí (§ 11 násl. ObčZ 1964, § 81 NObčZ, čl. 7 odst. 1 Listiny). Je obvyklé, že pokud nahrávaná osoba o nahrávání neví, nemusí dát posléze souhlas k použití takto pořízené nahrávky v civilním řízení. To samozřejmě platí, pokud by nahrávka vyzněla v její neprospěch. Nedávno tak například sobotní Lidové noviny informovaly o rozdílném procesním zacházení s videonahrávkami, které si pojišťovna přes soukromého detektiva obstará jako důkaz, že pojištěnec ve skutečnosti netrpí tak závažnou zdravotní újmou, jakou v rámci pojistných nároků vůči pojišťovně uplatnil. Takto pořízené důkazy budou nezřídka opět v podobě fotografií či ještě lépe videonahrávky, ukazující, že žalobce ve skutečnosti zvládne všechny běžné úkony. O podobném problému jsem již na blogu psal, nyní jsem si ale všiml, že nový občanský zákoník snad dá celou věc konečně do pořádku.
Problémy s použitím nahrávek a obecně zvukových a obrazovýách záznamů v civilní justici začaly s nálezem Ústavního soudu ze 13.9. 2006 (sp. zn. I. ÚS 191/05). V tomto pohříchu dosti stručném nálezu řešil Ústavní soud otázku ústavnosti použití tajně pořízeného audiozáznamu telefonního hovoru v civilním řízení. Záznamem prokazovali žalovaní ve sporu na ochranu osobnosti pravdivost jejich údajně difamačních výroků. Ústavní soud zde řešil, zda je takovéto použití odůvodněno zákonnou úřední licencí podle § 12 odst. 2 ObčZ, tedy k účelům úředním na základě zákona: „Za projev úřední licence však nelze považovat každé řízení nebo jednání před soudem či jiným orgánem státu, ale jen případy, které výslovně upravuje zákon. Magnetofonový záznam telefonického hovoru fyzických osob je záznam projevů osobní povahy hovořících osob a takový záznam může proto být použit (i jako důkaz v občanském soudním řízení) zásadně jen se svolením fyzické osoby, která byla účastníkem tohoto hovoru.“ Ústavní soud proto uzavřel, že jestliže soudy připustily provedení důkazu přečtením záznamu telefonických hovorů proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru, „došlo tím k zásahu do jeho základního práva na ochranu tajemství zprávy podávané telefonem podle čl. 13 Listiny – a důsledně vzato i do základního práva [žalobce] na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny – a důkaz jako takový je třeba považovat za nepřípustný.“

S tímto judikátem dlouhodobě nesouhlasím a důvody svého nesouhlasu jsem popsal už jinde. Ratio judikátu Ústavního soudu padá s účinností nového občanského zákoníku. Ten sice rovněž chrání soukromí člověka proti zásahům, včetně pořizování a následného využívání zvukových či obrazových záznamů (§ 86). Využití a šíření takovýchto záznamů je možné jen se svolením (§ 87). Svolení však není třeba nejen, bude-li záznam využit na základě zákona k úřednímu účelu (§ 88 odst. 2), ale nově též pokud se podobizna nebo zvukový či obrazový záznam pořídí nebo použijí k výkonu nebo ochraně jiných práv nebo právem chráněných zájmů jiných osob (§ 88 odst. 1 NObčZ). Neumím si představit lepší situaci pro aplikaci § 88 odst. 1, než legitimní využití v utajení pořízeného audio či videozáznamu v civilním řízení.

To samozřejmě neznamená, že nový občanský zákoník umožňuje nijak neregulované a privátně fungující orwellovské „velké bratry“. Předpokladem aplikace § 88 odst. 1 je výkon nebo ochrana jiných práv nebo právem chráněných zájmů. Soukromé právo nemůže umožnit zneužití či šikanu nahrávaných osob. V soukromoprávních vztazích je proto třeba rozlišit projevy osobní povahy a projevy, které osobní povahu nemají. Osobní povahu nemají zejména projevy související s výkonem povolání nebo podnikání (např. nahrávka číšníka, který odmítá obsloužit hosta, nebo manažera během pohovoru, který z rasistických důvodů odmítá přijmout uchazečku o zaměstnání). Projevy, které nemají osobní povahu, nutno vykládat extenzivně, a to i se zřetelem na to, zda se hrubě dotýkají základních hodnot právního systému (např. nahrávka pedagoga, který obtěžuje studentku, pořízená onou studentkou, jistě nemá osobní povahu ve vztahu k onomu pedagogovi). Naopak záznamy projevů osobní povahy, bez zákonné opory soukromou osobou pořízené, jsou občanským právem chráněny a jejich použití v civilním řízení jako důkaz je přinejmenším problematické (srov. k tomu také § 86 NObčZ). Příkladem může být tajně nahraný soukromý hovor manažera v restauraci s přítelem, z něhož plyne, že manažer zastává sexistické názory. Takovýto privátní rozhovor nelze použít pro účely řízení o žalobě, podle níž propustil svého zaměstnance z důvodu diskriminace na základě pohlaví.

Na závadu nebude podle mne ani to, pokud bude důkaz pořízen v rozporu s veřejnoprávními předpisy, typicky například záznam z kamerového systému, který nebyl oznámen Úřadu pro ochranu osobních údajů. Jak totiž od 1. 1. 2014 zdůrazňuje občanský zákoník ve svém prvním paragrafu, uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (§ 1 odst. 1 NObčZ).
Celý příspěvek

pondělí 24. června 2013

Skvělé čtení (nejen) na prázdniny

Jedna z nejlepších knih, které jsem v posledním roce četl, je Nevědomý svědek od italského soudce a senátora za Demokratickou stranu Gianrica Carofiglia. Na tuto knížku pak navazují další tři knihy, volně spjaté hlavní postavou advokáta Guida Guerrieriho. Překlad první a poněkud absurdně čtvrté knihy série vydalo brněnské vydavatelství Host. Jakkoliv jsou knihy inzerovány jako detektivky, klasické detektivky to nejsou. A s dnes tak populárními skandinávskými kriminálkami už nemají společného vůbec nic. Spíš bych knížky popsal jako psychologizující justiční thrillery. Knížky jsou také skvělou odpovědí pro každého, kdo pochybuje, že lze o trestním procesu v Evropě psát čtivě a napínavě. I když … Italský trestní proces je od roku 1989 založen na americkém vzoru

Advokát z jihoitalského Bari Guido Guerrieri, kterému je v první knize něco přes 40, vstupuje do krize středního věku. Rozvádí se, trpí depresemi, schází mu stálý vztah. Nepomáhá ani psycholog. A do toho přichází obtížná kauza, černošský plážový prodavač obviněný z vraždy malého dítěte. Avvocato Guerrieri si postupně nachází k novému klientovi cestu, odmítá uzavřít s prokurátorem dohodou o vině a trestu (zkrácené řízení) a jde do rizika podstatně vyšší sankce před porotním soudem. Vedle toho sledujeme různě se proplétající osobní i profesní peripetie Guerrieriho. 

Knížku jsem přečetl jedním dechem a protože zrovna vyšel další český překlad, Přechodné dokonalosti, pustil jsem se hned do další. Zde bylo klíčovou zápletkou vyšetřování záhadného zmizení vysokoškolské studentky. Nic dalšího zatím v češtině nevyšlo, a tak jsem pustil do anglických překladů druhé a třetí knihy Carofiglia – Naslepo a Rozumné pochybnosti. V knize Naslepo zastupuje Guerrieri ženu, kterou týral její partner, v Odůvodněných pochybnostech pak řeší kauzu pašování drog z Černé hory. 

K čtivosti knih určitě přispívá vysoce kontradiktorní povaha italského trestního řízení. Jak cynicky říká v knize jedna z vedlejších postav: „Problém je, že jsme chtěli proces po americku, ale chybí nám průprava, jakou mají Američané. Chybí nám kulturní základy pro obžalovací proces. Podívejte se, jak v amerických nebo v anglických procesech provádějí výslechy a křížové výslechy. A pak se podívejte k nám. Oni jsou schopní, my ne. A nikdy nebudeme, protože my jsme děti protireformace. Nemůžeme si stěžovat na vlastní kulturní osud.“ (Nevědomý svědek, s. 86). 

Mám takový pocit, že právníci již jen v důsledku toho, co musí každý den psát, přicházejí o talent psát čtivě a srozumitelně (pokud takový talent vůbec kdy měli). Carofiglio tímto problémem evidentně netrpí. A tak netrpělivě čekám, až Carofiglio napíše další pokračování svého avvocata.
Celý příspěvek

Maxim Tomoszek: MootCourt ve výuce práva. Metodická příručka pro studenty i pedagogy

Přestože by se mohlo zdát, že je z pohledu mootování nyní okurková sezóna, opak je pravdou – ti opravdu zapálení mooties právě zahajují přípravu na blížící se ročníky soutěží, jejichž zadání budou zveřejněna v září či říjnu tohoto roku. Vše, co se zvládne o prázdninách, ušetří čas v průběhu semestru. Stejně tak koučové už pomalu začínají přemýšlet, jak v příštím roce zlepšit přípravu týmu a dosáhnout tak ještě lepších výsledků, než loni.

Metodická příručka o mootcourtech, připravená týmem Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci, má ambici pomoci studentům při přípravě na soutěž a jejich koučům při plánování přípravy a vedení týmu. Příručka je volně dostupná v elektronické verzi na stránkách Centra pro klinické právní vzdělávání PF UP v Olomouci.

Příručka je bohužel neprodejná, ale její tištěná verze bude v době prázdnin rozeslána do knihoven právnických fakult v (doufám) dostatečném počtu, aby s ní mohli zájemci podle potřeby pracovat. Největším úspěchem pro autorský tým bude, když si příručka najde svou cestu k týmům a pomůže jim si soutěž ještě více užít a třeba také vystoupat v národní nebo dokonce mezinárodní konkurenci ještě o pár příček výše.

Domnívám se, že obsah příručky nejlépe přiblíží její předmluva, kterou si zde dovoluji v plném rozsahu citovat:
Mootcourt představuje jednu z tradičních, vyzkoušených, prokazatelně funkčních a oblíbených metod výuky práva. Umožňuje dosáhnout cílů, kterých jiné metody výuky práva dosahují jen složitě nebo vůbec, a zároveň, ať už díky soutěžnímu pojetí nebo vtažení do role, je pro studenty tato metoda zábavná a motivující.

Cílem této příručky je poskytnout metodický základ pro efektivní využití mootcourtu ve výuce práva. První část příručky, označená jako část pro studenty, je ve skutečnosti určena jak studentům, tak pedagogům. Studentům má předat základní informace o tom, jak by mělo jejich zapojení do mootcourtu vypadat, jak má vypadat písemné podání a jakým způsobem by měli ústně prezentovat svou argumentaci. Tato část bude užitečná jak pro studenty, kteří se na mootcourt připravují samostatně, tak pro studenty, kteří jsou součástí týmu pod vedením kouče. První část příručky je však velmi podstatná také pro kouče, kteří musejí mít jasně definované cíle, kterých při přípravě písemného podání nebo ústní argumentace mají dosáhnout, pro organizátory mootcourtu, aby věděli, jaké cíle by měli při organizaci mootcourtu mít na paměti, a konečně také pro učitele právnických fakult, kteří by chtěli mootcourt využít ve výuce práva.

Druhá část příručky, označená jako část pro kouče, je určena především koučům mootcourtových týmů a pedagogům na právnických fakultách.Obsahuje jednak metodiku pro organizaci mootcourtu a jeho zapojení do výuky, ale také konkrétní koučovací techniky nebo postupy pro rozvoj konkrétních dovedností. Věnuje se i souvisejícím dovednostem jako je poskytování zpětné vazby, zvyšování motivace studentů nebo zvládání skupinové dynamiky v rámci týmu. Tato část by tedy měla umožnit zájemcům připravit si a zorganizovat mootcourt, který naplní jejich očekávání. Koučům pak tato část poskytuje základní návod pro to, jak pracovat s týmem, kvalitně jej připravit a dosáhnout v mootcourtových soutěžích co nejlepších výsledků.

Příručka se snaží být co nejvíce praktická a čerpá primárně ze zkušeností autorů získaných při několikaleté účasti v různých mootcourtových soutěžích nebo při koučování týmů v těchto soutěžích. Příručka se zaměřuje na konkrétní dovednosti potřebné pro úspěch v mootcourtu a na techniky,kterými je lze rozvíjet. Naopak příručka nemá ambici vytvořit autoritativní doktrínu a i vzhledem ke svému rozsahu je v některých oblastech více než stručná. U řady dovedností proto doporučujeme práci se specializovanými publikacemi zaměřenými na tyto dovednosti, kterých dnes existuje celá řada.

Doufáme, že příručka bude pro čtenáře užitečná a že splní cíle vytyčené zde v předmluvě. Zároveň s vědomím, že nic není dokonalé, velmi oceníme jakoukoliv zpětnou vazbu, abychom mohli příručku v dalším vydání dále vylepšit.

Maxim Tomoszek

Celý příspěvek

sobota 22. června 2013

T. Sobek: Nová kniha od Jana Wintra

Chtěl bych upozornit na novou knihu pražského kolegy Jana Wintra o interpretaci práva. Kniha je skvělá, vřele ji všem doporučuji. Je vidět, že Honza se tématu interpretace věnuje hodně dlouho a má to výborně promyšlené. Čtenáři se tu nabízí nejen základní přehled rozmanitých teoretických přístupů k interpretaci, ale také řada příkladů interpretace z judikatury. Velmi vítám historický exkurz. Ačkoli má Honza osobně blíže spíše k německé (sensu lato) jurisprudenci, zohledňuje i anglo-americké koncepce. (Když čtu Melzera, mám chuť napadnout Polsko.) Jeden z cílů práce, totiž zformulovat pravidla přednosti interpretačních metod, vnímám jako kontroverzní, tedy jako výborné téma k diskuzi. Honza ve své knize nashromáždil 49 zásad interpretace práva. Takové divné číslo, to si nemohl vymyslet ještě jednu?

Celý příspěvek

úterý 18. června 2013

Judikatura a právní argumentace 2.0

Dovolím se připojit k oznamovací sezóně: vyšlo druhé (nové, krásné) vydání Judikatury a právní argumentace. Kromě výrazně přepracovaného obsahu je druhé vydání také v pevné a omyvatelné vazbě. To jej dělá ideálním materiálem jak pro dlouhodobé studium a opakované využití coby referenční dílo (aniž by salátovatělo či získávalo oslí uši, jako v knihovničce předsedy NSS, což však není známka nedbalosti (!) - blíže viz předmluva k druhému vydání) tak pro studium na pláži v létě (Varování: na díle nebylo provedeno zátěžové testování pískem a opalovacím krémem). Níže si dovoluji přetisknout jednak úvod a jednak obsah druhého vydání. Příjemné čtení!


ÚVODEM

Hlavním cílem prvního vydání této knihy bylo upozornit českou právnickou obec, že judikatura je normativně relevantním zdrojem práva. Její faktické působení se dnes nalézá někde uprostřed mezi dvěma extrémními póly: nejde o precedenční závaznost systému common law, ale rozhodně ani o pouhou „faktickou závaznost“ či úplnou normativní bezvýznamnost, v minulosti dlouho zdůrazňovanou kontinentální dogmatikou. Judikatura, především judikatura vrcholných soudů, výrazným způsobem formuje obsah současného českého práva.

První vydání této knihy se proto pokusilo zmapovat jakousi střední cestu mezi oběma naznačenými extrémy a na jejím základě nabídnout metodologické minimum pro práci s judikaturou v českém právním prostředí. V mnoha ohledech šlo o výpravu do neznáma. Nejenom Česká republika, ale i řada dalších kontinentálních právních systémů hledalo a hledá realistické pojetí role judikatury, jejíž význam dnes již rozhodně neodpovídá legicentristickým vizím konce 19. a počátku 20. století. První vydání této knihy navíc reagovalo na specifický kontext společenské transformace a proměny českého práva a na doznívající debaty konce 90. let minulého století: naprosté popírání role judikatury s odkazem, že Česká republika přeci není tím precedenčním systémem jako to „nepsané“ soudcovské common law; nekonečné debaty na téma co přesně je onou „vykonatelnou“ částí rozhodnutí Ústavního soudu, která je podle čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány a osoby; obtížný přístup k judikatuře vrcholných soudů, spojený kupříkladu s naprostým „zatajováním“ odmítavých usnesení Ústavního soudu, absencí publikace drtivé většiny rozhodnutí Nejvyššího správního soudu atd.

Střih. Od prvního vydání této knihy uplynulo sedm let. V průběhu těchto let se nahlížení na judikaturu v českém právním řádu podstatně proměnilo. Snad žádná seriózní učebnice právní teorie již dnes netvrdí, že by judikatura v českém právu neměla žádný právotvorný význam. Ve srovnání s mravenčími krůčky právní teorie se však mílovými kroky pohnula samotná praxe. Ta v uplynulých letech počala řešit problémy, které bychom mohli nazvat problémy „druhé generace“ se vzestupem judikatury spojené. Dnešní otázky snad už nezní, zda je tedy ta judikatura závazná a kde ji lze nalézt. Otázky druhé generace jsou o poznání komplexnější: kdy je možné přistoupit k překonání judikatury či odklonu od judikatury stávající? Jakým tělesem? Jak je to s temporálním působením judikatorních změn? Jakým způsobem smysluplně upravit vzájemný vztah tří českých vrcholných soudů, tedy Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, aby tato ménage à trois jednou připomínala i něco jiného než rozhádanou italskou domácnost? Co dělat v případě rozporů mezi vnitrostátní a evropskou judikaturou? Co dělat v případě úmyslného nerespektování evropské judikatury některým z vrcholných soudů?

V některých segmentech českého justičního života je dnes možné dokonce pozorovat tendence, které význam, především vlastní judikatury, nadhodnocují. Hlavně vrcholné soudy jsou náchylné k přeceňování závaznosti vlastní judikatury. Nezřídka si k tomu půjčují slovní arsenál přejatý z právní kultury common law. Podvědomě či cíleně vyvolávající zdání striktní závaznosti vlastních rozhodnutí. V českých rozhodnutích tak na čtenáře z textu vyskakují precedenty, ratia decidendi, obiter dicta (v českém justičním žargonu tedy „obíčka“), overruling apod.

Tyto tendence nelze považovat za vhodné. Předně, český soud má mluvit česky. Kvalita odůvodnění soudního rozhodnutí nebývá v přímé úměře k množství použité latiny, či tedy nověji angličtiny anebo němčiny. Za druhé, jak bude osvětleno na vícero místech dále v této knize, výše uvedené termíny právních systémů common law jsou do češtiny a českého právního prostředí funkčně i koncepčně obtížně přenositelné. Nadužívání podobných výrazů v soudním rozhodnutí proto svědčí tak maximálně o neznalosti jeho autora, který se chytá módní terminologie bez povědomí o jejím reálném obsahu. Za třetí, stejně jako před sedmi lety, i dnes nabízené druhé vydání této knihy tvrdilo a tvrdí, že judikatura v českém právním prostředí působí jinak než v právních kulturách common law. Rovněž pojetí závaznosti soudních rozhodnutí se v obou právních kulturách podstatně liší. Argumenty v této práci zastávané jsou proto s ohledem na angloamerické justiční okouzlení znatelně rezervovanější: ideologie a funkce kontinentálního pojetí „ustálené judikatury“ je a zůstává něčím jiným než precedent v právních kulturách common law.

Nové otazníky týkající se působení judikatury v českém právním řádu však rozhodně nezastínily všechny problémy staré. Řada českých justičních evergreenů zůstává v podstatě stále stejná. Příkladem lze zmínit především neustálé chrlení rozhodnutí českým vrcholným soudním trojlístkem, kde kvantita dominuje nad kvalitou, aniž by došlo k výraznějšímu systémovému zamyšlení, co a proč mají nejvyšší soudy produkovat. Hromady plastových lžiček na kus, které je však možné použít maximálně na onen příslovečný polárkový dort? Anebo raději jednu kvalitní ocelovou lžíci, promyšlenou, pevnou a se slušným designem, která pak i skutečně snese kontakt s realitou horké prvostupňové kávy? Stejně tak se znovu a znovu setkáváme se zatěžující a někdy zcela nesmyslnou anonymizací soudních rozhodnutí, pseudolegislativními tendencemi při vybírání „správných“ názorů pro publikaci v oficiální sbírce rozhodnutí vrcholných soudů, problematickou či naprosto chybějící citační kulturou v soudních rozhodnutích anebo rozhodnutími, která postrádají základní logickou strukturu a členění, o jejich čtenářské přívětivosti ani nemluvě.

I tak si však troufáme tvrdit, že situace, kterou se pokouší podchytit druhé vydání Judikatury a právní argumentace, se od té před sedmi lety podstatně liší. Řečeno metaforou: zdá se, že hrubá stavba tak nějak stojí. Teď je však potřeba smysluplně vybavit a zařídit její interiér, aby se v ní také dalo příjemně bydlet.

Co s ohledem na vybavení justičního interiéru nabízí druhé vydání této publikace? Obdobně jako v prvním vydání je kniha rámcově rozdělena na tři části. První obsahuje obecné a spíše teoretické pojednání na téma judikatury a její historické role na kontinentě a v právní tradici common law, včetně srovnání přetrvávajících odlišností mezi oběma systémy. Druhá část staví na těchto obecných poznatcích pro bližší rozbor práce a praxe judikatury v dnešním českému právním prostředí. Třetí část se pak zaměřuje na specifické otázky práce s judikaturou s ohledem na jednotlivé oblasti práva či judikaturu jednotlivých typů soudů, mimo jiné také obou soudů evropských.

V porovnání s prvním vydáním nabízí druhé řadu změn, které dle našeho neskromného názoru plně ospravedlňuje označení druhého vydání za „přepracované a aktualizované“. Předně všechny kapitoly prvního vydání byly zásadním způsobem revidovány, většina dokonce kompletně přepsána. Druhé vydání navíc přináší dvě kapitoly zbrusu nové: kapitolu čtvrtou, která detailně rozebírá požadavky Evropského soudu pro lidská práva na judikaturu soudů smluvních stran Evropské úmluvy, tedy i soudů českých, mimo jiné na kvalitu jejího odůvodnění, a to jak obecné, tak na nejvyšším stupni, její přístupnost, nerozpornost a další aspekty. Novou kapitolou, která rovněž reaguje na nová témata, je i kapitola šestá. Ta se zabývá problematikou časového působení judikatury, především s ohledem na judikatorní změny a odklony. Novou a jednotnou koncepci mají ve druhém vydání rovněž závěrečné kapitoly této knihy týkající se práce s judikaturou v jednotlivých právních odvětvích. Kapitoly zabývající se judikaturou v právu ústavním, správním, občanském a obchodním a trestním ve druhém vydání představují výtečné a co do hloubky zprostředkovaných poznatků nebývalé analýzy zpracované experty, kteří jsou s danou oblastí práva, případně i soudy ji utvářejícími, v dennodenním styku.

Konečně „mlsné akademické jazýčky“ autorů této předmluvy děkují předsedovi Nejvyššího správního soudu Josefu Baxovi za opětovný kulinářský požitek servírovaný v podobě předkrmu k této knize.

Druhé vydání vychází z právního stavu ke konci srpna 2012.

Oxford & Praha
září 2012
Michal Bobek & Zdeněk Kühn

*****

OBSAH

Role judikatury v právním řádu (namísto předmluvy)
O autorech
Seznam užitých zkratek

Úvodem
1. VÝZNAM JUDIKATURY V KONTINENTÁLNÍM PRÁVU
1.1. Historie soudcovského práva v kontinentální Evropě
1.2. Vysvětlení expanze soudcovského práva ve 20. století
1.3. Současné pokusy popsat význam judikatury v kontinentálním právu
1.4. Kontinentální přístup k otázce závaznosti judikatury
2. PRECEDENT V TRADICI COMMON LAW
2.1. Common law
2.2. Závaznost precedentu
2.2.1. Kdo rozhodnutí vydal: závazný a přesvědčivý precedent
2.2.2. Která část rozhodnutí: ratio decidendi a obiter dicta
2.3. Práce s precedentem
2.4. Volnost a svázanost precedentem v tradici common law
3. ROLE JUDIKATURY V COMMON LAW A NA EVROPSKÉM KONTINENTU:
SROVNÁNÍ A ROZDÍLY
3.1. Odlišné chápání závaznosti
3.2. Odlišná koncepce práva a jeho pramenů
3.3. Právní jistota dosahovaánáa jiným způsobem
3.4. Odlišné funkce nejvyšších soudů: prospektivní a retrospektivní rozhodování
3.5. Shrnutí podaných argumentů
4. POŽADAVKY EVROPSKÉ ÚMLUVY O LIDSKÝCH PRÁVECH
KLADENÉ NA VNITROSTÁTNÍ JUDIKATURU
4.1. Původní (přímé) požadavky
4.1.1. Právo na veřejné vyhlášení rozhodnutí soudu
4.1.2. Právo na odůvodnění rozhodnutí soudu
4.1.3. Právo na konzistentní judikaturu soudů
4.1.4. Jiné požadavky
4.2. Odvozené (nepřímé) požadavky
4.2.1. Judikatura jako součást zákonného základu pro zásah do práv a svobod zaručených Úmluvou
4.2.2. Judikatura jako důkaz účinnosti vnitrostátního prostředku nápravy
5. ROLE JUDIKATURY V ČESKÉM PRÁVU
5.1. Druhy závaznosti soudního rozhodnutí v českém právu
5.1.1. Výrok nálezu Ústavního soudu, kterým je zrušen právní předpis (obecná derogační norma)
5.1.2. Závaznost soudního rozhodnutí v individuální kauze
5.1.3. Závaznost precedentního charakteru: obecný normativní význam judikatury
5.2. Normativní význam judikatury vyšších soudů, především Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, v českém právním řádu
5.2.1. Normativní síla judikatury
5.2.2. Judikatura jako podpůrný nebo ilustrativní argument
5.3. Závaznost judikatury Ústavního soudu
5.4. Faktory ospravedlňující nahrazení starého právního názoru právním názorem novým (změna judikatury)
5.5. Institucionalizovaná změna právního názoru vrcholných soudů
5.6. Stanoviska Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu
5.7. Prospektivní (precedentní) a retrospektivní judikování Nejvyššího soudu
5.7.1. Ústavní soud a omezování prospektivní funkce nejvyšších soudů
5.7.2. Pokus o mapování důvodů judikatury Ústavního soudu popírající prospektivitu judikatury Nejvyššího soudu
6. ČASOVÁ PŮSOBNOST JUDIKATURY
6.1. Retrospektivita a prospektivita soudcovského práva
6.2. Intertemporalita judikatorních odklonů v české praxi
6.2.1. Závaznost kasačního rozhodnutí ve vztahu k pozdějším judikatorním posunům téhož kasačního soudu
6.2.2. Judikatorní odklony a jejich intertemporalita obecně
6.3. Intertemporalita judikatorních odklonů v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu
6.4. Temporální dopady zrušení právního předpisu Ústavním soudem
6.4.1. Ústavní soud zruší právní předpis a současně posune okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna
6.4.2. Rozhodování obecných soudů v dřívějších kauzách po vydání derogačního nálezu
6.4.3. Pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, které aplikovalo zákon, zrušený později Ústavním soudem jako protiústavní
7. ARGUMENTACE A CITACE JUDIKATURY SOUDEM A ADVOKÁTEM
7.1. Zná soud judikaturu? K roli soudce a advokáta při argumentaci judikaturou
7.1.1. Vševědoucí soud a typy právního diskurzu
7.1.2. Rozsah zásady iura novit curia dnes
7.1.3. Advokát a argumentace judikaturou
7.1.4. Argumentace judikaturou unijních soudů
7.2. Právní věty a jejich význam v argumentaci judikaturou
7.3. Kazuistický pozitivismus, judikatorní koláže a další nešvary
7.4. Citace judikatury
7.4.1. Neurčité a vágní odkazy na judikatury
7.4.2. Argumentace nepublikovanou judikaturou
7.4.3. Příklady zahraničních citačních standardů judikatury
7.5. Jak citovat judikaturu: stručný návod
7.5.1. Ústavní soud
7.5.2. Nejvyšší soud
7.5.3. Nejvyšší správní soud
7.5.4. Jiné české soudy
7.5.5. Evropské soudy
7.5.6. Citace judikatury jiných států
7.5.7. Shrnutí
8. PUBLIKACE JUDIKATURY
8.1. Způsob publikace judikatury jako zrcadlo doby
8.1.1. Publikace judikatury před rokem 1948
8.1.2. Centralizovaná pravda: publikace judikatury v letech 1948–1989
8.1.3. Publikace judikatury po roce 1989
8.2. Elektronická publikace judikatury: změna pouze nosiče, nebo i přístupu?
8.3. Publikace judikatury v České republice: přetrvávající otazníky
8.3.1. Anonymizace
8.3.2. Míra vhodné editace publikované judikatury
8.3.3. Informační zahlcení
9. INFORMAČNÍ SYSTÉMY PRO PRÁCI S JUDIKATUROU:
AUTOMATIZOVANÉ ZPRACOVÁNÍ JUDIKATURY
9.1. Judikatura jako právní informace
9.2. Editace judikatury
9.3. Komprimace judikatury
9.4. Indexace judikatury
9.5. Poznámka ke struktuře rozhodnutí a formálním standardům
9.6. Možnosti evidenčních systémů
9.7. Shrnutí
10. VYHLEDÁVÁNÍ VE VYBRANÝCH INFORMAČNÍCH SYSTÉMECH
PRO PRÁCI S JUDIKATUROU
10.1. Ústavní soud – NALUS [nalus.usoud.cz]
10.2. Nejvyšší soud [www.nsoud.cz]
10.3. Evidenční systém judikatury vrchních a krajských soudů [http://www.nsoud.cz/Judikaturans_new/judikatura_vks.nsf/webSpreadSearch]
10.4. Nejvyšší správní soud [www.nssoud.cz]
10.5. Soudní dvůr Evropské unie – CURIA [curia.europa.eu]
10.6. Vyhledávač EUR-lex [eur-lex.europa.eu]
10.7. Evropský soud pro lidská práva – HUDOC [hudoc.echr.coe.int]
11. JUDIKATURA SOUDNÍHO DVORA EVROPSKÉ UNIE
11.1. Unijní soudy a Soudní dvůr Evropské unie
11.2. Rozsudek Soudního dvora
11.2.1. Struktura rozsudku
11.2.2. Styl odůvodnění
11.2.3. Citace rozhodnutí unijních soudů
11.3. Stanovisko generálního advokáta
11.4. Závaznost judikatury Soudního dvora pro vnitrostátní soudy
12. JUDIKATURA EVROPSKÉHO SOUDU PRO LIDSKÁ PRÁVA
12.1. Rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
12.2. Rozhodnutí ESLP v právních řádech smluvních stran
12.2.1. Výkon jednotlivých rozhodnutí
12.2.2. Širší závaznost judikatury
12.2.3. Závaznost judikatury ESLP v právu vybraných smluvních stran
12.3. Judikatura ESLP v českém právu
12.3.1. Postavení Evropské úmluvy v českém právu
12.3.2. Postavení judikatury ESLP pohledem českých soudů
12.4. Použití judikatury ESLP ve vnitrostátní praxi
13. JUDIKATURA V ÚSTAVNÍM PRÁVU
13.1. Formy rozhodování Ústavního soudu a rozhodovací tělesa
13.1.1. Způsoby rozhodování Ústavního soudu
13.1.2. Volba způsobu rozhodování
13.1.3. Odlišné stanovisko
13.1.4. Rozhodovací tělesa
13.2. Rozhodnutí Ústavního soudu z hlediska formy
13.2.1. Úprava
13.2.2. Struktura
13.2.3. Jazyk
13.3. Práce s prameny
13.3.1. Práce Ústavního soudu s vlastní judikaturou
13.3.2. Práce s judikaturou obecných soudů
13.3.3. Práce s judikaturou zahraničních soudů
13.3.4. Práce s judikaturou mezinárodních soudů
13.3.5. Práce s literaturou
13.3.6. Dopad práce s prameny na argumentaci účastníků řízení
13.4. Závaznost judikatury Ústavního soudu
13.4.1. Interní (horizontální) závaznost judikatury Ústavního soudu
Res iudicata
„Vnitřní“ precedenční účinky rozhodnutí
Pravá změna judikatury
Nepravá změna judikatury
13.4.2. Externí (vertikální) závaznost judikatury Ústavního soudu
Závaznost v konkrétní věci
Precedenční závaznost
Následky nerespektování (precedenční) závaznosti
Interpretativní výroky a jejich vztah k závaznosti judikatury Ústavního soudu
13.4.3. K intertemporálním účinkům změny judikatury Ústavního soudu
14. JUDIKATURA VE SPRÁVNÍM PRÁVU
14.1. Postavení správního soudnictví a formy rozhodování
14.2. Způsoby sjednocování rozhodovací činnosti
14.2.1. Rozšířený a „superrozšířený“ senát
14.2.2. Zásadní usnesení
14.2.3. Stanoviska
14.3. Systém publikace rozhodnutí
14.4. Vztah k ostatním vrcholným soudům
14.4.1. Vztah k Nejvyššímu soudu
14.4.2. Vztah k Ústavnímu soudu
14.5. Vztah k mezinárodnímu a evropskému právu
14.5.1. Vztah k unijnímu právu a judikatuře Soudního dvora EU
14.5.2. Vztah k Evropskému soudu pro lidská práva
14.5.3. Vztah k dalším pramenům mezinárodního práva
14.5.4. Vztah k judikatuře zahraničních soudů
14.6. Typické oblasti rozhodovací činnosti
15. JUDIKATURA V OBČANSKÉM A OBCHODNÍM PRÁVU
15.1. Sjednocování rozporné judikatury nižších soudů a Nejvyššího soudu
15.1.1. Institucionalizovaná změna právního názoru Nejvyššího soudu
15.1.2. Příklady kauz řešených velkým senátem
15.1.3. Změna právního názoru cestou odlišení skutkových okolností
15.1.4. Změna právního názoru mimo institucionalizovanou cestu
15.1.5. Stanoviska Nejvyššího soudu
15.2. Systém publikace judikatury
15.2.1. Zpřístupnění judikatury prostřednictvím internetu
15.2.2. Citace judikatury a práce s ní
15.2.3. Judikatura z let 1948–1989
15.2.4. Judikatura z doby před rokem 1948
15.3. Práce s judikaturou a právem Evropské unie
15.4. Práce s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva
15.5. Srovnávací právo
15.6. Právo mezinárodní a unifikační
15.7. Argumentace právní doktrínou
15.8. Vztah obecných soudů a Ústavního soudu
16. JUDIKATURA V TRESTNÍM PRÁVU
16.1. Rozhodování trestních soudů v historických souvislostech
16.1.1. Evropský rozměr
16.1.2. Český a československý rozměr
16.2. Formy rozhodování trestních soudů
16.2.1. Formy soudních rozhodnutí
16.2.2. Náležitosti soudních rozhodnutí
16.2.3. Problematika utajování odlišného názoru v trestních věcech
16.3. Prameny trestní judikatury
16.3.1. Periodické tituly
16.3.2. Neperiodické tituly
16.3.3. Internetové zdroje
16.3.4. Problematika anonymizace trestních judikátů
16.4. Judikatura obecných soudů v trestních věcech
16.4.1. Judikatura trestního kolegia Nejvyššího soudu
Stížnost pro porušení zákona
Dovolání
16.4.2. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu
16.5. Judikatura Ústavního soudu v trestních věcech
16.5.1. Příklady judikatorní interakce Ústavního soudu a Nejvyššího soudu
16.6. Používaní judikatury a argumentace judikaturou v trestněprávní praxi
16.6.1. Práce soudů s judikaturou a jinými prameny
16.6.2. Práce procesních stran s judikaturou
16.6.3. Vědecká a pedagogická práce s trestní judikaturou
16.7. Několik kritických poznámek k současné judikatuře trestních soudů

Summary
Rejstřík


Celý příspěvek

sobota 15. června 2013

Nový předmět na PrF MU: "Colloquium Ústavní právo a politika"

S dovolením ještě jedno promo. Katedra ústavního práva a politologie PrF MU společnými silami na podzim 2013 připravila zcela nový předmětu s názvem "Colloquium Ustavni pravo a politika". Tento předmět je volně inspirován Dworkinovým „Colloquium in Legal, Political and Social Philosophy“ na NYU (http://www.law.nyu.edu/academics/colloquia/clppt/index.htm). Jádro předmětu spočívá na české poměry poněkud netradičně v tom, že jednou za 14 dní na něm bude prezentovat jedna ze špiček v oboru dílo (work in progress), na kterém zrovna pracuje (článek, příspěvek do sborníku či kapitolu z chystané monografie), a studenti a externí hosté společně s moderátory předmětu toto dílo budou diskutovat. Hlavním cílem předmětu je rozproudit debatu nad aktuálními problémy ústavního práva a teorie a rovněž zajistit studentům interakci s předními odborníky z praxe. Externí účastníci jsou na colloquiu vřele vítáni!

Na podzim 2013 již předběžně přislíbili účast Michal Bobek a Zdeněk Kühn, takže se je na co těšit! Definitivní seznam prezentujících bude zpřístupněn v průběhu léta.

Detailnější popis předmětu je dostupný níže.

Colloquium: Ústavní právo a politika 
Podzim 2013 Sylabus

Garant: Jan Filip (1367@mail.muni.cz)
Vyučující: David Kosař (4775@mail.muni.cz) Pavel Molek (14484@law.muni.cz)


Středa, 18:10-19:45, PrF MU, místnost č. 211 Rozsah: 1/1, 3kr.

Anotace
Ústavní právo je na českých právnických fakultách standardně vyučováno ve formě přednášek a seminářů. Touto formou se dají vysvětlit základní koncepty ústavního práva, krátce nastínit vývoj českého ústavního práva a projít pár základních nálezů Ústavního soudu. Těžko se však předávají myšlenky. Stejně tak se těžko ilustruje názorová a metodologická pluralita, která je pro české ústavní právo příznačná.

Na rozdíl od standardního přednáškového předmětu colloquium „Ústavní právo a politika“ generuje volný průchod myšlenek a potlačuje rozdíly mezi „vyučujícím“ a „studentem“ za účelem společného studia ústavního práva a souvisejících disciplín a oborů. Colloquium „Ústavní právo a politika“ se skládá ze série 6 workshopů. Studenti se s vyučujícími předmětu nejprve setkají na uzavřeném semináři a prodiskutují čerstvý nepublikovaný příspěvek předního odborníka v oboru ústavního práva, a to zpravidla týden před příjezdem autora příspěvku na Právnickou fakultu Masarykovy univerzity. Následující týden se studenti setkají přímo s autorem příspěvku na otevřeném workshopu, jehož se mohou zúčastnit i ostatní členové akademického sboru Právnické fakulty Masarykovy univerzity (mimo vyučujících předmětu) a další pozvaní externí hosté (zejména z řad soudců a asistentů tří vrcholných soudů sídlících v Brně), kde bude příspěvek prezentován. Následující týden proběhne opět uzavřený seminář, na němž budou shrnuty reakce z předchozí prezentace a prodiskutován příspěvek následujícího hosta, čímž se celý proces spustí nanovo.

Účelem colloquia „Ústavní právo a politika“ je studentům přiblížit, na čem aktuálně pracuje špička české a slovenské konstitucionalistiky a kam se tento vědní obor ubírá. Prezentujícím hostům pak colloquium poskytuje důkladnou zpětnou vazbu, která se na českých konferencích nedostává. Svou koncepcí je colloquium „Ústavní právo a politika“ nejnáročnější kurz vyučovaný na Právnické fakultě Masarykovy univerzity, který vyžaduje extenzivní přípravu a kritické myšlení. Proto je kurz určen studentům s hlubším zájmem o obor (zejména těm, co uvažují o doktorském studiu a/nebo o akademické kariéře).

Obsah kurzu
Tento kurz má netradiční strukturu. Kurz se skládá ze dvou bloků - prezentací a seminářů. Jádrem kurzu je 6 prezentací od různých hostů. Tyto prezentace proběhnou v 2., 4., 6., 8., 10. a 12. výukovém týdnu. Prezentující hosté pošlou svůj příspěvek vždy nejméně 14 dní před svou prezentací – týden před prezentací hostů (v 1., 3., 5., 7., 9. a 11. výukovém týdnu) proběhne seminář, na který si vybraní studenti připraví reaction paper k nadcházející prezentaci. Cílem tohoto postupu je zasadit jednotlivé příspěvky do širšího kontextu a zkvalitnit argumenty/dotazy studentů, které si mohou následně otestovat při prezentaci dotčeného hosta. Konkrétní hosté a konkrétní témata budou představena na začátku semestru.

Rozsah výuky
12 výukových bloků (6 seminářů a 6 prezentací) pro maximálně 25 studentů. Předmět je vyučován v podzimním semestru.

Závěrečné hodnocení
Předmět je zakončen kolokviem. Pro úspěšné absolvování předmětu je nutné splnit následující podmínky: • Aktivní participace na seminářích a prezentacích: Od studentů se očekává, že přijdou na seminář i prezentaci připraveni (tj. budou mít „načteno“). Aktivní participací na seminářích se rozumí příprava, pravidelná účast a aktivní přispívání do diskuse. • 3 reaction papers: Reaction paperem (1.500-2.000 slov) se rozumí kritické zhodnocení příspěvku dopředu zaslaného prezentujícím hostem. Reaction paper musí být zaslán vyučujícím nejpozději v 17:00 den před konáním semináře, kde se bude tento příspěvek rozebírat (tj. týden a jeden před prezentací příspěvku). Každý student by měl využít reaction paper buď k osvětlení důležitého aspektu obsaženého v dotčeném příspěvku nebo k formulaci vlastní myšlenky/vlastního argumentu „na podvozku“ daného příspěvku. Studenti budou svůj reaction paper krátce prezentovat na semináři (cca 5 minut) a posléze mohou klást hostu otázky při jeho prezentaci.

Požadavky
Pokud jde o studenty právnické fakulty, předmět je určen primárně pro studenty 3., 4. a 5. ročníku právnické fakulty; vhodné je předchozí absolvování předmětů Ústavní právo a Lidská práva a soudnictví. Předmět je rovněž vhodný pro studenty na fakultě sociálních studií (zejména z oboru politologie, sociologie a mezinárodních vztahů). Předmět i závěrečné hodnocení jsou koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci.
Celý příspěvek

čtvrtek 13. června 2013

Soudy a soudci: druhý ročník na PrF MU (tentokrát i s Hubertem Smekalem)

V podzimním semestru 2013 proběhne na PrF MU druhý ročník předmětu, který se věnuje otázkám soudnictví. Předmět se oficiálně jmenuje „Soudy a soudci“ (kód v ISu MVV57903K) a je otevřen nejen právníkům, ale i studentům politologických, sociologických či filozofických oborů.

Předmět je podobně jako již dříve avizovaný kurz o srovnávacím ústavním soudnictví (viz zde) záměrně postaven na multidisciplinárním přístupu a snaží se nabourat tradiční „zapouzdřenost“ českých právnických fakult a jejich averzi vůči jiným vědním oborům. V tomto roce by k multidisciplinárnímu přístupu měla přispět i účast Huberta Smekala z FSS na vybraných seminářích. Předmět i závěrečné hodnocení jsou pochopitelně koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci. Stručný obsah tohoto kurzu je dostupný zde. Níže připojuji detailnější sylabus z minulého roku (kostra zůstane pro rok 2013 stejná, nicméně některé drobné úpravy nevylučuji). Potenciální zájemce upozorňuji rovněž na skutečnost, že ač si předmět zaregistrovalo více studentů, než umožňuje jeho kapacita (resp. kapacita dané učebny), účast na tomto kurzu je podmíněna mým souhlasem, takže pořadí v registraci není samo o sobě směrodatné.

Soudy a soudci 
Podzim 2012 Sylabus
Vyučující: David Kosař (4775@mail.muni.cz)
Garant: Pavel Molek (14484@law.muni.cz)

Anotace: Soudní moc představuje ve standardním pojetí dělby moci jednu ze tří mocí ve státě, jejíž hlavní devízou je nezávislost a nestrannost. Od dob Montesquiea však uplynulo již několik století, a proto se nabízí otázka, nakolik se role a fungování soudů změnily. Fungování soudů je v Evropě doménou právníků, ve Spojených státech amerických udávají tón v této problematice naopak politologové. V Evropě se otázky soudnictví diskutují v rámci ústavního práva a státovědy, v USA se soudy probírají v rámci obecných kurzů o právních institucích (constitutional design, legal institutions), ale existují i speciální předměty věnované „(comparative) judicial politics“. Předkládaný kurz si bere z obou přístupů to lepší a kombinuje propracovanější teoretický a metodologický aparát politologů s extenzivním studiem relevantní judikatury vybraných vrcholných soudů (včetně Soudního dvora a ESLP).

Kurs se skládá ze tří bloků. V prvním bloku (semináře 1 a 2) se budeme věnovat roli soudců v moderní společnosti a pokusíme se na příkladech z judikatury definovat klíčové atributy soudu. Ve druhém bloku (semináře 3-6) rozebereme základní hodnoty spojené se soudcovským úřadem – nezávislost, nestrannost a zodpovědnost – a jejich vzájemný vztah. Ve třetím bloku (semináře 7-11) se zaměříme na interakci soudů a soudců s jinými aktéry. V tomto bloku budeme diskutovat o soudním přezkumu zákonů, legislativních odklonech, doktrínu politické otázky, separátní stanoviska a kritiku soudců. V posledním semináři pak shrneme probranou látkou v souvislosti s debatou o judicializaci politiky.

Cílem tohoto kursu je seznámit studenty vyšších ročníků s odlišnými názory na fungování soudů, na rostoucí zasahování soudů do politiky a na odlišné pojetí zdánlivě univerzálních hodnot jako je nestrannost a nezávislost soudní moci.

Obsah kurzu: Jádrem většiny seminářů bude studium teoretického základu k danému aspektu fungování soudů a posléze diskuse nad vybranými rozhodnutími vrcholných soudů. Cílem tohoto postupu je umožnit náročnější diskusi o jednotlivých aspektech fungování soudů přesahující jednotlivé soudní spory a propojit politologický pohled s pohledem právnickým. Výjimkou jsou úvodní a závěrečný seminář (prolog a epilog), které jsou zaměřeny na hlubší politologické a právně-politické úvahy o soudní moci a nestojí na konkrétních soudních rozhodnutích. Rozsah výuky Dvanáct seminářů pro maximálně 25 studentů.

Požadavky
Předmět je určen pro studenty 3., 4. a 5. ročníku právnické fakulty, vhodné je předchozí absolvování předmětů Ústavní právo a Lidská práva a soudnictví. Nezbytným požadavkem je pasivní znalost angličtiny, neboť předmět je založen na studiu literatury a judikatury, jež jsou zčásti přístupné pouze v angličtině. Předmět je rovněž vhodný pro studenty pokročilých ročníků na fakultě sociálních studií (zejména z oborů politologie a sociologie). Předmět i závěrečné hodnocení jsou koncipovány tak, aby nebyli zvýhodněni ani právníci ani neprávníci.

Závěrečné hodnocení 
Předmět je zakončen kolokviem. Pro úspěšné absolvování předmětu je nutné splnit následující podmínky:
aktivní participace na seminářích: Od studentů se očekává, že přijdou na seminář připraveni (tj. budou mít „načteno“). Aktivní participací na seminářích se rozumí příprava, pravidelná účast a aktivní přispívání do diskuse.
prezentace (reaction paper): Reaction paperem (1 500 slov) se rozumí kritické zhodnocení alespoň dvou zdrojů zadaných na daný seminář. Reaction paper musí být zaslán vyučujícímu nejpozději v 17:00 den před konáním semináře. Každý student by měl využít reaction paper buď k osvětlení důležitého aspektu obsaženého v materiálech na daný seminář nebo k formulaci vlastní myšlenky/vlastního argumentu „na podvozku“ předložených materiálů. Studenti budou svůj reaction paper krátce prezentovat na semináři (cca 5 minut). K rozdělení reaction paperů na jednotlivé semináře dojde na druhé hodině.
závěrečná písemná práce (esej): Studenti si mohou vybrat pro závěrečnou esej jednu ze tří možností: (1) původní článek (article) na jakékoliv téma pojednávající o, nebo dotýkající se, látky probírané na seminářích; nebo (2) kritickou recenzi (review essay) knihy pojednávající o soudech a soudcích; nebo (3) kritický rozbor alespoň dvou soudních rozhodnutí (case note) týkajících se soudů a soudců. Téma závěrečné eseje musí být schváleno vyučujícím do 20. 11. 2012. Požadovaný rozsah eseje činí 2.500-5.000 slov (bez poznámek pod čarou). Termín odevzdání je 20. 1. 2013.

I. ÚVOD DO PROBLEMATIKY
1. Role soudů
Tematické vymezení:
• Na prvním semináři se budeme věnovat otázce, jakou funkci ve společnosti soudy a soudci plní. Podíváme se krátce do historie, ale důraz bude kladen na roli soudů a soudců v současné společnosti. • Otázky k diskusi: Které funkce soudy ve společnosti plní? Je stále hlavní funkcí soudů rozhodovat spory? Liší se funkce prvoinstančních, odvolacích a nejvyšších soudů? Je role soudů v současnosti jiná než v minulosti? Pokud ano, tak v čem? Je skutečně soudcovská tvorba práva nekompatibilní s funkcí soudce? Jsou novodobé soudy skutečně tak mocné? Co je základem jejich moci? Je ideál nestranné a nezávislé soudní moci vykládající právo vůbec dosažitelný? Lze si představit společnost bez soudů? Jaké jsou formace v soudní moci (samosoudce/senát/soud/soudy určitého stupně/soudní moc jako celek) a co z toho plyne?
Povinné výukové materiály:
• MARTIN SHAPIRO, Courts (University of Chicago Press. 1981), chapter 1.
• RICHARD A. POSNER, How Judges Think (Harvard University Press. 2008), chapter 1. 

2. Atributy soudu 
Tematické vymezení:
• Leitmotivem druhého semináře jsou atributy soudu – tzn. otázka, jaké podmínky musí rozhodovací těleso splňovat, aby ho vůbec bylo možné považovat za soud. V tomto semináři se zaměříme primárně na praktickou stránku věci a rozebereme relevantní judikaturu Soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva a vybraných ústavních soudů.
Otázky k diskusi: Jaké minimální podmínky musí soudní těleso splňovat? Co je dělícím kritériem mezi soudem a „nesoudním orgánem“? Co je dělícím kritériem mezi obecným soudem a zvláštním soudem? Jaký je rozdíl mezi čl. 91(1) Ústavy ČR a čl. 143(1) Ústavy SR? Jak definuje „soud“ ESLP a Soudní dvůr?
Povinné výukové materiály:
• Projděte si poznámky k prvnímu semináři (zejména ke kapitole Martina Shapira)
• Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 33/09, 29. 9. 2010, pouze bod 60
• Čl. 91 Ústavy ČR • Čl. 143 Ústavy SR
• X proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 5. 11. 1981, stížnost č. 7215/75, pouze bod 53 • British-American Tobacco Company Ltd proti Nizozemsku, rozsudek ESLP ze dne 20. 11. 1995, stížnost č. 19589/92, pouze bod 77.
• Věc C-53/03 Syfait, rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 31. 5. 2005, pouze body 21-38

II. ZÁKLADNÍ HODNOTY 
3. Nezávislost soudců I. 
Tematické vymezení:
• Nezávislost soudců je často považována za nezbytný předpoklad pro existenci právního státu (vlády práva) a klíčový atribut soudní moci. Účelem třetího semináře bude kriticky rozebrat toto tvrzení. Začneme nejprve standardními teoriemi soudcovské nezávislosti a posléze se propracujeme k autorům, kteří princip nezávislosti problematizují (David Law, Peter Russell) či dokonce zpochybňují jeho smysluplnost (Lewis Kornhauser).
Otázky k diskusi: Co se rozumí pod pojmem „soudcovská nezávislost“? Nezávislost koho a na kom? Nezávislost činit co? Jaký mají na soudcovskou nezávislost vliv institucionální a politické faktory? Je rozdíl mezi nezávislostí soudců a nezávislostí soudů? Je „soudcovská nezávislost“ vždy pozitivní? Pokud ne, tak kde jsou její limity? Je „soudcovská nezávislost“ opravdu nezbytným předpokladem pro existenci právního státu (vlády práva)?
Povinné výukové materiály:
• Projděte si poznámky k prvnímu semináři (zejména ke kapitole Martina Shapira) • U.N. Basic Principles on the Independence of the Judiciary (1985)
• Peter H. Russell, Toward a General Theory of Judicial Independence, in Judicial Independence in the Age of Democracy: Critical Perspectives from around (Peter H. Russell and David M. O'Brien eds., 2001)
• David Law, “Judicial Independence,” in International Encyclopedia of Political Science (Badie et al. eds., forthcoming 2010)
• Kornhauser, “Is Judicial Independence a Useful Concept?” in Judicial Independence at the Crossroads (Burbank & Friedman eds., 2002)

4. Nezávislost soudců II. 
Tematické vymezení:
 • Ve čtvrtém semináři navážeme na výklad z předchozího týdne a zaměříme se na relevantní judikaturu ESLP a vybraných ústavních soudů vztahující se k principu soudcovské nezávislosti.
Otázky k diskusi: Viz minulý seminář
Povinné výukové materiály:
• Pabla Ky proti Finsku, stížnost č. 47221/99, pouze bod 34
• Incal proti Turecku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 9. 6. 1998, stížnost č. 22678/93, pouze bod 68
• Nález Pl. ÚS 18/06 ze dne 11. 7. 2006 Odvolání předsedkyně NS (výňatky)
• Nález Pl. ÚS 39/08 ze dne 6. 10. 2010 Omezený časový mandát soudních funkcionářů et al. (výňatky)
• Nález Pl. ÚS 13/08 ze dne 2. 3. 2010 Platy soudců X - zmrazení (pozastavení růstu) platů pro léta 2008-2010 (výňatky) 

5. Zodpovědnost soudců 
Tematické vymezení:
• Zodpovědnost soudců je často kladena do protikladu k soudcovské nezávislosti. Typickým mechanismem zajišťujícím zodpovědnost soudců jsou kárná řízení. V úvahu však připadá celá plejáda dalších mechanismů, kterými se budeme na tomto semináři zabývat.
Otázky k diskusi: Co se rozumí pod pojmem „zodpovědnost soudců“? Zodpovědnost koho a na kom? Zodpovědnost za co? Jaké mechanismy lze použít k zajištění zodpovědnosti soudců? Jaká jsou úskalí jednotlivých mechanismů? Jaký je vzájemný vztah mezi zodpovědností soudců a nezávislostí soudců? Jsou to protichůdné hodnoty nebo mohou sloužit stejnému cíli. Kde jsou limity zodpovědnosti soudců? Jsou zodpovědnost soudců a nezávislost soudců konečným cílem nebo jen prostředkem k dosažení nějakého vyššího cíle (příp. jakého)?
Povinné výukové materiály:
• Bangalore Principles of Judicial Conduct (2002)
• David Kosař, Mechanisms of Judicial Accountability (nepublikovaný manuskript)
• Usnesení Pl. ÚS 60/10 ze dne 15. 3. 2011
• Gurov proti Moldávii, 11. 7. 2006, č. 36455/02, § 29-37 + disent soudce Garlickeho

6. Nestrannost soudců (podjatost) 
Tematické vymezení:
• Nestrannost představuje klíčový atribut soudní moci a základní ctnost každého soudce. Paradoxně je této hodnotě věnováno daleko méně pozornosti než soudcovské nezávislosti. V tomto semináři rozebereme rozdíl mezi „subjektivní“ a „objektivní“ nestranností a poukážeme na řadu hraničních případů v judikatuře vybraných vrcholných soudů. Detailně se budeme věnovat i institutu podjatosti soudce?
Otázky k diskusi: Co se rozumí pod pojmem „nestrannost soudců“? Jaký je vztah mezi nestrannosti a podjatostí soudce? Jaký je rozdíl mezi „objektivní“ nestranností a nezávislostí soudce? Nešel ESLP ve své „doctrine of appearances“ příliš daleko? Do jaké míry se může soudce vyjadřovat ke svému rozhodnutí na veřejnosti? Je soudce, který publikoval odborný článek k neprejudikované právní otázce, podjatý, pokud se obdobná věc k němu dostane? Kde leží akceptovatelná (a zároveň smysluplná) hranice podjatosti soudce – sousedi, přátelé, bývalé lásky, spolužáci, členové téhož senátu atd.?
Povinné výukové materiály:
• Campbell a Fell proti Spojenému království, rozsudek ESLP ze dne 28. 6. 1994, stížnost č. 7819/77 a 7878/77, pouze bod 81
• Kleyn a další proti Nizozemsku, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 5. 2003, stížnost č. 39343/98, pouze body 190-202
• Sacilor-Lormines proti Francii, rozsudek ESLP ze dne 11. 9. 2006, stížnost č. 65411/01, pouze body 59-74
• usnesení NSS ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. Nad 4/2008
• Jan Lasák, Ondřej Hruda: Jsou si soudci Nejvyššího soudu ochotni připustit svou podjatost? Jiné právo, 15. 5. 2011, http://jinepravo.blogspot.com/2011/05/jan-lasak-ondrej-hruda-jsou-si-soudci.html

III. INTERAKCE SOUDŮ S JINÝMI AKTÉRY 
7. Soudní přezkum zákonů: soudy vs. zákonodárce 
Tematické vymezení:
• Na tomto semináři nakousneme zásadní spor o to, zda soudní přezkum zákonů postrádá demokratický deficit a na pnutí mezi konstitucionalismem a demokracií. Tímto seminářem se rovněž přesuneme do třetí fáze předmětu, v němž se budeme zabývat dynamikou vztahu soudní moci s jinými aktéry v moderním státě.
Otázky k diskusi: Postrádá soudní přezkum zákonů demokratický základ? Představuje opravdu hrozbu demokracii? Lze aplikovat stejný „metr“ na vyspělé státy a na rozvojové země (příp. na země v období přechodu k demokracii)? Existují nějaké alternativy? Proč se v USA neustále vedou nekonečné debaty o „counter-majoritarian difficulty“, zatímco v Evropě je tento argument marginální? Jde o rozdílné právní kultury nebo se na obou stranách Atlantiku nacházíme v odlišném stádiu vývoje ústavního soudnictví?
Povinné výukové materiály:
• nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 27/09 Melčák
• J. Waldron, “The core of the case against judicial review”, Yale Law Journal, 2006, 115 (6): 1346ff

8. Legislativní odklony (statutory overrides): zákonodárce vs. soudy 
Tematické vymezení:
• Legislativní odklony představují jednu z možností, jak může zákonodárce reagovat na výklad jednoduchého práva přijatý soudy, se kterým nesouhlasí. Jedná se ve zkratce o novelu určitého ustanovení, jež reaguje na soudní výklad daného ustanovení. V tomto semináři rozebereme nutné předpoklady aktivní využívání legislativních odklonů, důsledky této praxe a její dopad na dělbu moci a právní kulturu.
Otázky k diskusi: Představují legislativní odklony sankci pro soud vykládající právní předpis v rozporu s úmyslem zákonodárce? Může vůbec zákonodárce nařídit soudům, jak vykládat určitý zákon? Není taková praxe v rozporu s principem dělby moci? Nebo je právě na dělbě moci postavena? Je soud takovým "výkladem zákonodárce" vázán? Může se od něj (znovu) odchýlit? Jak často k legislativním odklonům dochází a za jakých okolností? Kde leží limity legislativních odklonů?
Povinné výukové materiály:
• K. Roach, Dialogue or defiance: Legislative reversals of Supreme Court decisions in Canada and the United States, I•CON, Volume 4, Number 2, 2006, str. 347–370
• K. Whittington. Legislative sanctions and the strategic environment of judicial review, I•CON, Volume 1, Number 3, 2003, str. 446–474
• D. Kosař, Může zákonodárce nařídit soudům, jak vykládat určitý zákon? Jiné právo, 13. 2. 2010, http://jinepravo.blogspot.com/2010/02/muze-zakonodarce-naridit-soudum-jak.html

9. Doktrína politické otázky: soudy vs. zákonodárce a exekutiva 
Tematické vymezení:
• S rostoucími pravomocemi soudy čím dál více rozhodují spory se silným politickým podtextem. Toto tvrzení navíc platí nejen pro ústavní soudy, ale v Evropě rovněž pro správní soudnictví. Můžeme se tak setkat s přezkumem pravomocí prezidenta či prerogativ krále, přezkumem interních pravidel Parlamentu či dokonce samotných politických stran, či přezkumem politického gerrymanderingu. Tyto soudní spory nevyhnutelně vyvolávají silné pnutí mezi dotčenými politickými aktéry a soudy. Jedním ze způsobů, jak na tento tlak soudy mohou reagovat, je akceptovat tzv. doktrínu politické otázky a tyto přenechat rozhodnutí těchto sporů jiným subjektům.
Otázky k diskusi: Jakými ústavními principy soudy odůvodňují používání doktríny politické otázky? Jaká jsou kritéria pro aplikaci doktríny politické otázky? V jakých zemích má doktrína politické otázky největší tradici? Jaké jsou alternativy k doktríně politické otázky? Jaké jsou pro a proti zavedení doktríny politické otázky v České republice?
Povinné výukové materiály:
• Cohn, Form, Formula and Constitutional Ethos: The Political Question/ Justiciability Doctrine in Three Common Law Systems, 59 American Journal of Comparative Law (2011)
• rozsudek NSS ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 4 Ans 9/2007 Langer (výňatky)
• rozsudek NSS ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 5 As 13/2009 Kušnír (výňatky)
• usnesení NSS ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. Vol 36/2010 (výňatky)
• nález II. ÚS 1969/10 ze dne 27. 12. 2011 Soudní přezkum vnitrostranických rozhodnutí orgánů politických stran (výňatky) 

10. Separátní stanoviska: soudci vs. soudci
Tematické vymezení:
• Soudy mohou vynášet svá rozhodnutí v mnoha podobách – per seriatim, jako jednotné rozhodnutí vydané jménem soudu nebo jako rozhodnutí obsahující většinové stanovisko, ke kterému mohou být připojena separátní vóta. Existence či neexistence separátních stanovisek výrazně ovlivňuje míru anonymity/individualismu daného soudního systému – od „anonymní úřednické justice“ až po „individualistický politický model justice“.
Otázky k diskusi: Jak může ovlivnit způsob vynášení soudních rozhodnutí vnímání role soudce? Proč se kontinentální právní systémy brání zavedení separátních stanovisek u obecných soudů, ale často je akceptují u specializovaných Ústavních soudů? Co se rozumí pod spojením „per seriatim“? Jaký je rozdíl mezi disentem a konkurujícím stanoviskem? Co se rozumí pod „pluralitním stanoviskem“? Jaké jsou nejčastější argumenty pro a proti zavedení separátních stanovisek?
Povinné výukové materiály:
• M. Todd Henderson, From Seriatim to Consensus and Back Again: A Theory of Dissent, 2007 Sup. Ct. Rev. 283 pouze části I, II a IV (str. 1-8 a 38-48)
• Jeffrey Rosen, Robert’s Rules, Atlantic (2007) (http://www.theatlantic.com/magazine/archive/2007/01/roberts-apos-s-rules/5559/)
• Usnesení Pl. ÚS 26/11 Domácí porody
• Nález Pl. ÚS 14/01 Jmenování guvernéra a viceguvernéra ČNB

11. Kritika soudců: veřejnost vs. soudy
Tematické vymezení:
 • Kritika soudců představuje jeden z mála prostředků, jak může veřejnost reflektovat fungování soudů. Kritika soudců byla však odpradávna zejména v kontinentálním právním prostoru vnímána negativně a bylo poukazováno na její neblahý vliv na nezávislost soudů a na důvěru veřejnosti v soudy. V tomto semináři se budeme ptát, zda (případně do jaké míry) jsou tyto tradiční argumenty proti kritice soudců stále relevantní.
Otázky k diskusi: Nedošlo v mezidobí k proměně role soudce z „lepšího úředníka“ na „ústavního činitele“? Pokud ano, jaký to má vliv na přípustnost kritiky soudců? Jak vnímají české, slovenské, americké a mezinárodní soudy roli soudce v dnešní společnosti? Zdůrazňují tyto soudy spíše argumenty proti větší míře přípustné kritiky soudců nebo argumenty pro větší míru přípustné kritiky? Jaká kritéria hrají při posuzování přípustnosti kritiky soudců roli v judikatuře ESLP, českých soudů a Nejvyššího soudu USA.
Povinné výukové materiály:
• D. Kosař, Kritika soudců: mýty a polopravdy. Jurisprudence, č. 5/2010, str. 3-10.
• nález Ústavného súdu SR ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. II. ÚS 152/08 Polka (výňatky)
• nález Ústavního soudu ČR ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová (výňatky)
• Kobenter a Standard Verlags Gmbh proti Rakousku, rozsudek ESLP ze dne 2. 11. 2006, stížnost č. 60899/00 (výňatky)

IV. ZÁVĚREČNÁ DISKUSE 
12. Judicializace politiky 
Tematické vymezení:
 • Judicializaci politiky identifikoval již koncem 80. let 20. stol. Mauro Cappelletti. K rozmachu soudní moci však dochází přinejmenším již od konce druhé světové války. Někteří autoři vnímají „judicializaci politiky“ jednostranně jako osvojování si pravomoci rozhodovat politické otázky ze strany soudů, zatímco jiní poukazují i na druhou stranu mince – delegaci ožehavých politických otázek na soudy samotnými politiky. Cílem tohoto semináře je shrnout látku probranou v průběhu celého semestru na „podvozku“ debaty o judicializaci politiky.
Otázky k diskusi: Dochází skutečně k rozpínání soudní moci? Pokud ano, tak jakými prostředky a proč? Probíhá nárůst moci soudců v rozporu s přáním ostatních politických aktérů? Nebo toto posílení moci soudců probíhá s jejich tacitním souhlasem či je dokonce aktivně podporováno? Kdo má zájem na judicializaci politiky a proč? Je judicializace politiky nevyhnutelná nebo spíše nahodilá? Jde o „jednosměrnou uličku“ (one-way path) nebo je možná následná „dejudicializace“?
Povinné výukové materiály:
• R. Hirschl (2000) “The political origins of judicial empowerment through constitutionalization: Lessons from four constitutional revolutions” in Law and Social inquiry 25: 91-149
• A. Stone Sweet, “Judicialization and the Construction of Governance,” in Shapiro & Stone Sweet 2002
Celý příspěvek

úterý 11. června 2013

Soudce v čase práva i bezpráví. Paměti Václava Nedělky (1881-1965)

Paměti soudců jsou v Česku publikovány zcela výjimečně. O to více mne hned na pultě v pražském Fischerově knihkupectví v Kaprově ulici zaujala útlá knížka pamětí Václava Nedělky, soudce, který započal svou dráhu ještě za Františka Josefa I. a zakončil ji v době Protektorátu. Paměti vydané Historickým ústavem Akademie věd nebyly svým autorem psány pro širší veřejnost, spíše pro poučení potomkům. Přesto mohou zaujmout nejednoho právníka, ale i milovníka historie obecně. Paměti obsahují velkou řadu faktografie i poutavého vyprávění z prvé půlky minulého století. Já se v tomto textu zaměřím na věci související zejména s právem a soudcovskou činností Václava Nedělky.

Pozdější prezident Krajského soudu v Jihlavě Václav Nedělka se narodil na Jihlavsku ve velmi chudé rodině. Ostatně to, že mohl za Rakouska-Uherska vůbec vystudovat vysokou školu, mu paradoxně umožnilo to, že zemřela jeho starší sestra, pro kterou již měli rodiče našetřeno na věno. První stránky knížky jsou tak zajímavým popisem putování jeho otce, který byl zaměstnán jako hlídač u dráhy a v souvislosti s tím prostřídal množství strážných domků na nejrůznějších drahách bouřlivě se vyvíjející rakouské železnice.

Právníka zaujme popis pražské právnické fakulty před sto lety, kdy tam Nedělka studoval. Velmi rád vzpomínal na „bodrého“ profesora Leopolda Heyrovského a jeho „stravitelné“ přednášky z římského práva (pražská fakulta má vskutku v silném římském právu dlouhou tradici). Výborné byly i civilistické přednášky profesora Randy. Většinu profesorů ale v oblibě studenti neměli, nejméně oblíbený byl asi prof. Ott, specialista na civilní proces. Většina studentů už tenkrát přednášky, zpravidla suchopárně profesorem diktované, nenavštěvovala. Studenti to řešili tak, že přednášky přepisovali a takto přepsané pak dále jako skripta prodávali dál.

Jako soudce začal Nedělka působit ve Vsetíně v roce 1911. Problémy tehdejší justice znějí neuvěřitelně aktuálně. Již tehdy například byly ohromným problém přísudky ke zcela bagatelním žalovaným částkám. Například advokát Lazarus „vedl exekuci proti klientovi, který mu omylem složenkou poslal o 40 hal. méně. Útraty narostly na 8 K. Když mu byly soudem sníženy, vedl rekurs, takže útraty dosáhly 21 K. Tak měl ten chudák další útraty platit.“ Stejně tak byly na chudém Vsetínsku neustálým problémem exekuce a alkoholismus. Justice pak byla chronicky poddimenzovaná, bez dostatečného podpůrného aparátu. První rok například Nedělka nedostal zapisovatele, takže musel všechny úkony dělat sám.

Velká část knihy je věnována Nedělkovu působení v první světové válce. Nedělka, silně krátkozraký, nebyl přímo na frontové linii, ale působil v zásobovacím družstvu hned u frontové linie. Líčení válečných peripetií je velmi dlouhé, leckdy až úmorné a pedantické, někde trochu švejkovské. Mne však zaujalo. Protože text psal Nedělka v 50. A 60. letech, je ovlivněn vědomím pádu monarchie a marností válečného počínání habsburské mašinerie. Nedělka opakovaně zdůrazňuje, že měl radost z vítězství ruských vojsk a těšil se na porážku Rakouska – Uherska. Na druhou stranu s tím jaksi nesouzní jiné pasáže, z nichž plyne jeho vojenská pečlivost, za což byl ostatně opakovaně vyznamenán rakouskými medailemi.

Z právního hlediska je nejsilnější kontrast předválečného státu a situace po roce 1918. Nedělka po svém z fronty našel státní aparát v rozkladu, plný často až směšné korupce. Takto vzpomíná na to, když zjistil, že úplatky se staly všudypřítomnými: „Před válkou jsem nikdy nic o úplatcích u soudu neslyšel, mně nikdo nic nenabízel. A nyní taková ostuda [naráží na to, že jeho nadřízený soudce bere úplatky]. Skutečně po válce byli lidé zvyklí dávat úplatky.“

Prvorepublikoví soudci byli stranicky organizováni. Soudci na Moravě, kde Nedělka působil, byli často u klerikálních stran, Nedělka sám vstoupil do sociální demokracie. Justice popisována v knize je plná nikdy nekončící práce, špatně organizovaná, spojená s „čárkovým systémem“ (Nedělka například vzpomíná, že se snažil strany usmiřovat, za což pak ale paradoxně v ministerském hodnocení dostával méně bodů než jeho kolega, který rozsudky bez velkého rozmýšlení švihal jeden za druhým).

Na sklonku 30. let se Nedělka, tehdy na brněnském krajském soudu, dostal do služebně staršího věku, takže se o něm logicky začalo uvažovat jako soudci Nejvyššího soudu, „kde bylo dřiny ještě víc.“ Protože ale trpěl mnoha chorobami (ty poměrně pečlivě v knize popisuje), dal přednost funkci prezidenta krajského soudu v Jihlavě. Byl tam tehdy asi historicky prvním levicovým prezidentem soudu, z čehož pramenily i jeho četné neshody s lokální ekonomickou a politickou elitou. V Jihlavě byl Nedělka jedním z hlavních aktérů Němci vynuceného stěhování jihlavského soudu do Třebíče. Zde také v roce 1941 zakončil svou kariéru. Pro historiky může být také zajímavé, že někteří jeho kolegové z Vysočiny byli během okupace popraveni za odbojovou činnost. Celý příspěvek

úterý 4. června 2013

Malá doznání (mírně) osifikujícího ještěra

Velké poděkování Zuzce Vikarské za zajímavé příspěvky. Aniž bych chtěl vyvolávat otázky mezigeneračních děr a propastí, přeci jenom mě zaujalo její obrázkové zachycení Výboru podle čl. 255 SFEU. Ale předpokládám, že bílé hole, černé brýle a sypání ptáčkům mají pouze uměleckou zkratkou zachytit, že jeho členové nepatří v rámci evropské justice mezi mladé revoluční junáky, což je jistě pravda. Nezbývá než doufat, že předtím, než nám i mladé, nadějné ještěrky začnout osifikovat směrem ke staroprávním ještěrům, tak nebudou váhat přispívat na tento blog dále coby občasní bloggeři.

Jak již to tak na Jiném právu bývá, dovoluji si tímto vyhlásit bezhostovou okurkovou sezónu na tento rok. Pravda, na opalování to zatím moc nevypadá, tedy alespoň co se expartriot tak dočte z novin o dění v ČR. Tedy on se pravda dočte dnes vážně ledasco. Například o způsobu vydávání Rusů k popravě (tisková oprava: řádnému procesu). Nelze si než vzpomenout na citát z Jistě, pane ministře, na téma že vláda může vypadat buď bezcitná, anebo slabá, nicméně být bezcitná a slabá zároveň je skutečně krajně nevhodné. Banánov. Nu což; ještě že alespoň ta bosenská justice se stává skutečně transparentní.

Drobné předstižné reklamní okénko: po dlouhém, ale skutečně dlouhém psacím procesu vychází nyní v červnu konečně (konečně, chces se mi (mně také) zvolat) druhé vydání Judikatury a právní argumentace. Naleznete snad koncem června u všech dobrých knihkupců. Nové, přepracované, znatelně rozšířené. A v pevných, omyvatelných deskách, tudíž ideální čtení na pláž ....

A poslední reklama na dvě akce České společnosti pro evropské a srovnávací právo: za prvé, blíží se československé důchody. Za druhé, říjnový doktorandský seminář nabízí jedinečnou možnost otestovat na kritickém fóru váš výzkum v právu.

A konečně: zjišťuji, že znovu vyšla v češtině (tedy vlastně poprvé vyšla v Čechách) Malá doznání okresního soudce. Doporučuji urychleně koupit a ještě rychleji přečíst; vždy mě mrzelo, že kniha po roce 1989 v ČR pokud vím nevyšla. Ne každý mohl mít štěstí jako já, kdo před lety získal z antikvariátu náhodou originální vydání ze 68Publishers. Sobotní Lidové noviny navíc přinesly rozhovor s Ottou Ulčem. Příjemné čtení.
Celý příspěvek