pátek 31. května 2013

Google Intuition vs. Google Zero?

Porušuje Google súťažné právo?





To sa v posledných rokoch snažili protisúťažné úrady zistiť na oboch stranách Atlantiku. Americká Federal Trade Commission prípad uzaverla v januári 2013. Pred Európskou komisiou prípad stále prebieha, je však už jasné, že internetový gigant z toho vyviazne rýchlo a bezbolestne. Komisia sa totiž rozhodla riešiť prípad neformálne, v rámci tzv. konania o prijatí záväzkov podľa čl. 9 Nariadenia 1/2003. V praxi to znamená: žiadna pokuta, žiadne konštatovanie protisúťažného jednania, namiesto toho Google sám navrhol riešenie situácie, ktoré je práve otvorené komentárom (do 27. 6. 2013) a v prípade, že ho Komisia schváli, bude pre Google záväzné po dobu 5 rokov.

(& off-topic: tieto alternatívne formy vymáhania súťažného práva sa v poslednej dobe objavujú stále častejšie. Znamená to, že sú lepšie? Určite sú rýchlejšie, ale čo znamenajú pre trh? A čo pre  predvídateľnosť v súťažnom práve? Nezabúdajme, že v prípade prijatia záväzkov Komisia vlastne nikdy jasne nerozhodne, či došlo alebo nedošlo k narušeniu hospodárskej súťaže... A vôbec, čo private enforcement? Google vo svojich záväzkoch totiž "expressly denies any wrongdoing or that it has any liabilityrelating to the Commission’s investigation under Article 102 TFEU.")

Ale poďme rovno k veci: čím sa teda Google (ne?)previnil proti súťažnému právu?
Celý příspěvek

neděle 19. května 2013

Výbor podľa čl. 255: Pohľad cez kľúčovú dierku


Minulý týždeň sme sa z médií dozvedeli, že český kandidát na sudcu Tribunálu v Luxemburgu neprešiel Výborom podľa čl. 255. Keďže je rozhodovacia činnosť Výboru netransparentná, nemáme k dispozícii bližšie informácie o dôvodoch tohto rozhodnutia. Výbor síce musí vyhotoviť odôvodnené rozhodnutie, jeho adresátom je však len vláda príslušného členského štátu. O dôvodoch odmietnutia ministra Mlsnu teda môžeme len špekulovať.


Ako základ pre špekulácie nám však môže poslúžiť hneď niekoľko zdrojov informácií. Samotný Výbor publikoval zatiaľ dve "správy o činnosti": prvú vofebruári 2011, druhú v januári 2013. Detailnejší pohľad do rozhodovacej činnosti Výboru ponúkajú i členovia Výboru v rámci svojich "akademických" aktivít: Lord Mance v prednáške pre UKAEL z októbra 2011 a v Newsletteri NSCEUči predseda Výboru Jean-Marc Sauvé v čerstvej publikácii k 60.výročiu Súdneho dvora EU. Činnosť Výboru tiež stručne komentoval generálny advokát Jääskinen v nedávnej prednáške na KCL.

Celý příspěvek

úterý 14. května 2013

Protiprávní uplatnění svépomoci a náhrada takto vzniklé škody

Uplatnění svépomoci může pravidelně založit značné škody – osoba zdánlivě jednající svépomocí tak například může zničit cizí věc, zadržet třetí osobu atd. Byly-li dány podmínky svépomoci, nemusí ten, kdo jednal svépomocně, hradit z toho vzniklou škodu. Problém nastane v situaci, kdy podmínky svépomoci dány nebyly (zdánlivá svépomoc). Protože uplatnění svépomoci je subsidiární vůči státní represi, není de lege ferenda žádného důvodu, aby odpovědnostní pravidla při soukromoprávní odpovědnosti byla kvalitativně odlišná od odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ta je objektivní. Tak například v USA nepochybné právo ochranky zadržet nakupujícího je limitováno velmi tvrdou civilní odpovědností (tort law), pokud se zásah ochranky ukáže jako mylný. Nemusíme však nutně spěchat do USA. Nový civilní kodex bohužel postrádá obdobu německého § 231 BGB. Podle tohoto ustanovení osoba, která jedná svépomocně (typicky zničí cizí věc nebo zadrží třetí osobu) proto, že se mylně domnívá, že jsou podmínky svépomoci dány, je povinna k náhradě takto vzniklé škody. Tato povinnost je podle německého práva (§ 231 BGB) objektivní, bez ohledu na nedostatek zavinění.
Protože český občanský kodex nestanoví jinak, uplatní se obecná pravidla odpovědnosti za škodu. Z nich plyne, že odpovědnost za škodu domněle svépomocně jednajícího není objektivní, jak je tomu v Německu, ale toliko subjektivní, tedy za zavinění. Současně se ovšem uplatní presumpce zavinění (§ 2911). Nebyly-li dány podmínky svépomoci, ovšem zasahující to nemohl dost dobře vědět, prokazuje neexistenci své nedbalosti zasahující. Poškozený tedy nedbalost zasahujícího (škůdce) prokazovat nemusí.

Ten, kdo využil právo svépomoci, tedy musí prokázat, že nevěděl a vzhledem ke svým osobním poměrům a okolnostem případu ani vědět nemohl, že podmínky svépomoci dány nejsou. Od osob provozujících služby ochranky či ostrahy, typicky v supermarketech nebo obchodních centrech, lze při uplatnění práva svépomoci požadovat takovémuto podnikání odpovídající znalosti, dovednosti nebo pečlivost (§ 2912 odst. 2). Na uplatnění takovéhoto přísnějšího pravidla nebude mít žádný vliv skutečnost, že k výkonu profese byly fakticky použity osoby, které tyto znalosti, dovednosti nebo pečlivost nemají, což bude bohužel v praxi asi dost častá situace.

Samostatnou kapitolou budou škody vznikající při svépomocném zadržení (§ 14 odst. 2). Silné právo založené § 14 v tomto ohledu musí nést i velkou odpovědnost, jinak by mohlo být uplatňováno šikanózně a dokonce diskriminačně. V situaci, kdy je určitá osoba svépomocně zadržena, jakkoliv nejsou dány podmínky svépomoci (například máme o ní mylně za to, že odcizila věc, byť se ve skutečnosti ničeho takového nedopustila, nebo že je „černým pasažérem“, byť ve skutečnosti má platnou jízdenku), případně při legální svépomoci dojde k excesu (například zloděj zadržený v obchodě je bezdůvodně zbit), musí nutně nastoupit deliktní odpovědnost zasahujícího nebo jeho zaměstnavatele, případně toho, v jehož prospěch bylo jednáno. Protože při zadržení dochází pravidelně k nemajetkové škodě (např. ostuda spojená s tím, že jsem zadržen před zraky přihlížejících nakupujících, nebo i když snad k zadržení dojde „decentně“, aniž si toho kdokoliv povšimne, újma spojená s dočasným omezením na svobodě), odčiňuje se takováto újma přiměřeným zadostiučiněním (§ 2951 odst. 2). Odčinit je třeba i duševní útrapy spojené se zadržením (§ 2956).

Svou roli mohou hrát též zvláštní okolnosti případu, například to, že si ochranka usnadňuje práci a svou pozornost bez dalšího zaměřuje na osoby určitého etnického původu nebo třebas věku nebo pohlaví. V takovémto případě může hrát pro odškodnění bezdůvodně zadrženého svou roli též diskriminace, a to v podobě zvýšení náhrady škody o odčinění okolností zvláštního zřetele hodných (§ 2957). Sám jsem se ve své rodině setkal s tím, že ochranka jen proto, aby ukázala, že něco dělá, bezdůvodně kontroluje starší nakupující, kterým prohledává tašky, případně se zaměří na matky s kočárky … O tom, že v praxi bude často automaticky „podezřelý“ každý nakupující Rom, nebo obecně osoba tmavší barvy pleti, asi bohužel není sporu. Pokud si však takto ochranka usnadňuje práci, musí nést tomu odpovídající důsledky. Samozřejmě neříkám, že nelze zkontrolovat jakoukoliv osobu, ovšem to je podmíněno důvodným podezřením z protiprávního činu (záznam z kamery, svědectví ochranky, že si osoba dala něco pod svetr, „pípání“ u rámu ve východu z obchodu).

Obecně podle mne není žádný důvod, aby se odškodňovalo jen bezdůvodné zadržení: do práv člověka zasahuje například již jen bezdůvodná a šikanózní žádost „černého šerifa“ o prohledání kabelky, jejíž neuposlechnutí bude sankcionováno zadržením a přivoláním policie. Celý příspěvek

pondělí 13. května 2013

Rozvrh práce a přidělování spisů na českých soudech: Quo Vadis?

Jmenování soudců, Nejvyšší rada soudnictví, kárná řízení - to jsou témata, kterým je v českém odborném i laickém tisku věnována docela slušná pozornost. Dopad na fungování soudnictví a nezávislost soudců však mají i zdánlivě méně významné mechanismy, jež dosud hledáčku médií unikají (čest výjimkám). Jedním z takových mechanismů je i rozvrh práce, který má obrovský vliv mj. na rozdělování spisů. Kdo chce vědět, co se všechno dalo "dělat" s přídělováním spisů v době komunismu, stačí si přečíst nález IV. ÚS 23/05, relevantní kapitoly v Komunistickém právu či Klímova "Soudce z milosti". S přidělováním spisů to však není v našich luzích a hájích vždy úplně košer ani po roce 1989. Nejkřiklavějším případem z poslední doby je kauza Krajského soudu v Brně (viz zde či zde), nicméně ta představuje patrně jen špičku ledovce (viz zde či zde).  

Na toto niterně soudcovské téma, kterému málokdo zvenčí rozumí, se konal dne 4. 3. 2013 na půdě Právnická fakulty Masarykovy univerzity workshop, na němž byly rozebírány problémy současné právní úpravy a praxe týkající se rozvrhu práce. Značná část debaty se rovněž zabývala úvahami, jakou cestou se vydat do budoucna, aby rozvrh práce skutečně sloužil jako záruka práva na zákonného soudce a bránil zneužití tohoto mechanismu vůči "nepohodlným" soudcům (jak se tomu děje v současnosti například na Slovensku). Myslím, že názory, které zde zazněly, by mohly zajímat i čtenáře JP, a proto níže přikládám anonymizovaný zápis z tohoto workshopu. 

Zodpovědnost soudců I: Rozvrh práce a přidělování spisů 
Shrnutí z workshopu konaného dne 4. 3. 2013 na půdě Právnická fakulty Masarykovy univerzity (Projekt JANE, PCIG10-GA-2011-303933)

Legenda: Za účelem poskytnutí anonymity mluvčím a stimulace otevřené debaty a vzájemného sdílení informací, byl workshop veden v souladu s tzv. pravidlem Chatham House (Chatham House rule), které zní následovně: „Řídí-li se setkání nebo jeho část pravidlem Chatham House, účastníci mají volnost v nakládání s informacemi, jež při tomto setkání získají, ale nesmějí identifikovat pracoviště ani identitu toho, kdo tuto informaci poskytl, ani identifikovat další účastníky setkání.“ (blíže viz http://www.chathamhouse.org/about-us/chathamhouserule). Toto pravidlo umožňuje lidem svobodně vyjadřovat své osobní názory, které se nemusejí vždy nutně shodovat s postoji jejich zaměstnavatelů a organizací, jichž jsou členy. Diskutující se totiž obecně cítí pohodlněji, pokud nemusejí mít obavy o svoji reputaci nebo o případné následky veřejného citování jejich výroků. 

Zahájení workshopu 

Workshop byl zahájen krátkým nastíněním problémů spojených s tvorbou a aplikací rozvrhu práce a s přidělováním spisů. Krátce byla zmíněna stávající česká právní úprava (zejména §§ 41-45 zákona o soudech a soudcích, jednací řády Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy, a relevantní základní práva zakotvená v LZPS a EÚLP). Následné bylo poukázáno na tři základní nedostatky ve stávající právní úpravě: (1) nikde není výslovně uvedeno, že přidělování spisů musí být náhodné; (2) nikde není výslovně definována metoda (náhodného) přidělování spisů; a (3) nikde není výslovně stanoven soudní přezkum rozvrhu práce (k tomu viz rozsudek NSS ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 As 48/2012-28) či možnost námitek ze strany řadového soudce proti rozvrhu práce. Poté byl nastíněn účel a funkce rozvrhu práce. Jako momenty potenciálního zneužití přidělování rozvrhu práce byly identifikovány tři fáze: (1) při definování obecných pravidel v rozvrhu práce; (2) při „příchodu“ konkrétního spisu na podatelnu; a (3) při přerozdělování konkrétních spisů v průběhu roku. Na závěr úvodního slova pak bylo poukázáno na zneužití rozvrhu práce a přidělování spisu po nástupu Štefana Harabina do funkce předsedy Nejvyššího soudu Slovenské republiky. 

Diskuse 

K otázce náhodného přidělování spisů: 

Náhodnost přidělování spisů je podle některých účastníků zásadní a bez debat rozhodující bariéra před korupcí. Nejlepší je dopředu neviditelný (ve smyslu kterého soudce dostanu) a zpětně kontrolovatelný rozvrh práce. Dále bylo zdůrazněno, že nejde jen o zabránění nekalostem uvnitř soudu, ale i o to, že dobře informovaní účastníci mnohdy chtějí svou věc dostat před konkrétního soudce, neboť vědí, že daný soudce je názorově více nakloněn jejich právnímu názoru a že mají větší šanci u něj uspět.

V souvislosti s nerealizovaným návrhem Ministerstva spravedlnosti centrálně zakotvit náhodné přidělování spisů formou elektronické podatelny byla ale vznesena následující námitku: náhodný výběr nic neřeší, protože prvotní přidělení nic neřeší; vyměníme ženu na podatelně (které nevěříme), ale budeme věřit elektronickému systému (pro nás de facto černé skříňce, do kterého nevidíme) v náhodném výběru. Toto není řešení a navíc to zabraňuje zpětné kontrole a verifikovatelnosti. Prvotní přidělování by se tedy mělo dělat prostřednictvím stanovení zásad a algoritmů (které ale patrně není možno definovat stejně pro celou soudní soustavu), a nikoliv náhodným výběrem. 

Rovněž zazněl názor, že náhodné přidělování spisů není hodnota sama o sobě. Slouží jen k tomu, aby soudce rozhodl nestranně. Ve spoustě zemí toto ale nefunguje a nikdo jejich systémy nezpochybňuje. V zahraničí má často tuto autoritu beze zbytku předseda soudu. V Anglii rozděluje spisy úředník dle aktuální volnosti soudců. Nikoho však ani nenapadne, že by tento systém mohl být zneužitý, zkorumpovaný. My sice asi tak daleko nejsme, ale naše debata vychází z určitého pokřivení společnosti. Nikdy se nám však nepodaří vytvořit dokonalý systém. V reakci na toto tvrzení bylo uvedeno, že dokonalý systém nevytvoříme, nicméně zavést pseudonáhodný systém by jistě stálo za to nejen kvůli důvěře veřejnosti, ale i kvůli vnitřní důvěře v rámci soudu. Přidělování pořadových čísel došlé pošty – s výjimkou datových zpráv – je totiž na českých soudech zcela v rukou podatelny, což skýtá velký prostor pro manipulaci, ať už by to bylo v zájmu kohokoli. Důvěra řady soudců v rozvrhy práce je tak nulová. Dále zaznělo, že náš systém je vybudován na byrokratickém systému, a tudíž bez pravidel to nejde. Zatímco anglický gentlemanský model má silnou filtraci, jež umožňuje dohodu, u nás musí být kvůli velkému počtu kauz a absenci filtračních mechanismů pravidla nastavena rigidně. 


K metodě přidělování spisů: 

Pokud jde o otázku technické metody náhodného přidělování, inspiraci je možno brát v – byť fakticky velmi zpackané – metodě výběru kandidátů v prezidentských volbách, ovšem samotné provedení musí být samozřejmě lepší. Byla navržena implementace matematické metody, přičemž parametry by byly nastaveny podle kritéria přidělení nezávislého na vůli uvnitř soudu, vlastnost má být spojena s kauzou neměnitelně a z vnějšku kontrolovatelně. Výběr by pak měl být „pseudonáhodný“ ve formě ne snadno předvídatelného matematického algoritmu, který by však zároveň byl i zpětně verifikovatelný a transparentní. Pokud by tato metoda nebyla měněna, je možno tak dosáhnout náhodnosti. Proti takto formulovanému návrhu však zazněla i kritika v tom směru, že náhodný výběr je dobrý proti manipulaci při prvotním přidělování, ale je u něj nevýhoda, že na určitých soudech to zpomalí řízení. Následkem automatického přidělování totiž dojde k nerovnoměrnému zatížení a tím se pak v důsledku spíše posílí druhotné přerozdělení, kde opět hraje klíčovou roli lidský faktor. 

Druhou možnou metodu přidělování spisů je metoda používaná na Ústavním soudu, kde všechny věci přišlé daný den jsou následující den seřazeny abecedně podle jména účastníků a přiřazeny jednotlivým soudcům (opět podle abecedy). Tento systém není založen na náhodném výběru, ale je dostatečně resistentní proti zneužití. Systém pseudonáhody má tu výhodu, že je-li dost složitý vzorec, tak vznikne prevence manipulace typu soudce-věc. Také znemožňuje účastníkům, aby si zajistili, že věc skončí u konkrétního soudce/senátu. Naopak ten transparentní systém toto riziko pouze minimalizuje. 

Na druhé straně zazněl názor, že pseudonáhodný výběr představuje příliš složitý algoritmus, který má značná úskalí. Systém pseudonáhodného výběru a vysokého čísla naráží na zásadní problém – není důležité jen to, jak systém funguje, ale i jak působí. Ač by systém pseudonáhodného výběru fungoval objektivně, nikdo by do něj neviděl. Soudci ani účastníci by v něj neměli důvěru, černá skříňka vzorce by způsobovala paranoidní obavu, že stejně za každým algoritmem stojí někdo, kdo jej beze stop umí obejít. Proto je vhodnější zavést jednoznačnější a kontrolovatelnější systém – například systém fungující na ústavním soudu. 

Problémem systému přidělování na Ústavním soudě je však skutečnost, že přidělení spisů zde neprobíhá tentýž den, kdy spis dorazí na soud, ale až následující den. Tento postup, pokud by byl aplikován i v obecné justici, by se mohl dostat do rozporu se stávajícím zněním § 42 odst. 2 zákona o soudech a soudcích, který stanoví, že „[z]působ rozdělení věcí musí být … stanoven tak, aby … aby v den, kdy věc soudu došla, bylo nepochybné, do kterého soudního oddělení náleží“. Obecně však panoval souhlas, že obě metody představují změnu k lepšímu oproti současnému stavu. 


K provázanosti mezi přidělováním spisů a specializací samosoudců/senátů: 

Zazněla námitka, že náhodnost přidělování spisů do značné míry vymizí v situaci vysoké specializace. Pokud víme, že určitou agendu řeší na soudě jeden senát s určitým názorem na ni, tak náhodné přidělení spisů v této agendě mezi tento senát v podstatě nic neřeší. 

Zazněl názor, že z tohoto pohledu je „antipříkladem“ Nejvyšší soud. Vysoká specializace vede k tomu, že tam málokdy vzniká intelektuální konkurence a že nikdo nejde proti specialistovi na konkrétní oblast práva. Obecně panovala shoda na dvou věcech: (1) že vysokou specializací na Nejvyšším soudě je třeba změnit, ačkoliv by se to nepochybně setkalo s obrovskou bouří nevole; a (2) že k takové změně by byla nutná výslovná zákonná opora, která ve stávajícím znění zákona o soudech a soudcích chybí. 

V této souvislosti bylo nadneseno, že specializace soudců na Nejvyšším soudě zašla příliš daleko a že je nutné zabránit tomu, aby se Nejvyšší správní soud nedostal i bez specializace do stejné situace jako Nejvyšší soud tím, že se senáty během času názorově zakonzervují. Někteří účastníci však uvedli, že NS je sice jeden extrém, ale NSS je extrém druhý, kdy specializace je zejména v některých vybraných agendách (hospodářská soutěž, ochranné známky atd.) zcela nedostačující. Proto by se měla hledat střední cesta mezi NS a NSS. 


K vlivu rozvrhu práce na složení senátů v rámci daného soudu 

Rozvrh práce je také významný v kontextu složení senátu a umístění soudce do konkrétního senátu, kolektivu atd. Ve hře je i to, s kým jsem v senátu – je-li to 2 ku 1, tak si s tím můžu “pohrát” a bossingem tak může být i umístění do nevhodného senátu. Toto silně ovlivní kvalitu rozhodování i život soudce. 

Pokud jde změny složení senátu, zazněl názor, že pokud soudce souhlasí se svým přesunem, pak je vše v pořádku. Pokud však naopak nesouhlasí, pak je tu možnost, zda přesun jen projednat se soudcovskou radou, nebo zda může i její nesouhlas předseda soudu sám přehlasovat. Zazněl názor, že pokud je dán alespoň souhlas soudcovské rady, pak je to v pořádku. Pokud ale tato nesouhlasí, měl by jí být předseda brzděn. K tomu se někteří účastníci vyjádřili tak, že to by se musel změnit sám zákon o soudech a soudcích, který dává tuto pravomoc výhradně předsedovi soudu. 

Zazněl i odlišný názor, že v rámci justice je sice nutná vysoká míra rigidity a přezkoumatelnosti konkrétních pravidel, ale zároveň platí „čím rigidnější pravidla máte, tím menší šance má jakýkoli management justice na řízení soudu“. Je třeba tedy rigiditu vyvažovat v sestavování senátu. Předsedovi soudu tedy mělo zůstat silné oprávnění v sestavení senátů dle potřeb. Jistě je však třeba tu mít prostředky proti zneužití a excesům. Je rovněž třeba předcházet vznikání bytostně liberálních senátů apod. Vždy je třeba míchat lidi a nutit je střetávat se a potýkat se názorově mezi sebou. K tomu by byl vhodný rotační systém (k tomu viz níže). 

Důležitou otázkou je pak to, zda má vůbec rozvrh práce řešit organizační uspořádání a sestavení senátu. U Ústavního soudu je toto předmětem samostatného rozhodnutí pléna, které stanoví pravidla a zásady pro rozvrh práce. Samotný rozvrh práce sice v detailu vydává předseda, ten však musí vycházet při ustanovování senátů ze stanoviska pléna. Zazněl názor, že podobná úprava by pomohla i u obecných soudů. 


K obměnám senátu (tzv. rotační systém): 

Dlouze byla diskutována vhodnost obměn složení senátů, například jednou za tři roky, aby byl podněcován spor idejí. Obecně zaznívaly názory, že rotace soudců není až tak kacířská myšlenka. Lze ji s nadsázkou přirovnat k tanečním – po roce se zadejte s jinou partnerkou. Podle některých by to bylo velmi užitečné i pro soudce, aby se naučili formulovat a obhájit svá stanoviska v různých formacích. Nyní však je situace tak zakonzervovaná, že je to bez zákonné opory těžko myslitelné. Rotaci je tedy vhodné zakotvit hned zpočátku – například v začátcích soudu. Na NSS existoval návrh rotace v rámci senátů po 1 roce po 1 soudci. O tom se uvažovalo i na Ústavním soudu, avšak pro neochotu soudců zabydlených ve „svých“ senátech se nápad nedostal blíže k realizaci. 

Ohledně metody rotace, všichni účastníci vyjádřili nesouhlas s tím, že by o obměnách senátů měl rozhodovat sám předseda soudu, aniž by jeho diskrece byla korigována nějakým dalším orgánem. Jako nejvhodnější metoda se jeví los. 


K dohledu ministerstva spravedlnosti a jeho možnostem zabránit/minimalizovat zneužití rozvrhu práce: 

Ministr spravedlnosti má možnost iniciace kárného řízení proti předsedovi soudu při totálním překopání rozvrhu. Soud totiž za těchto případů funguje logicky hůře a za to může jeho předseda jakožto manažer. Ministerstvo spravedlnosti se musí k rozvrhům vyjadřovat a může iniciovat kárné řízení proti předsedovi v důsledku toho, jak sestavil rozvrh práce. 

Zazněly názory, že Ministerstvo spravedlnosti by mělo pečlivěji kontrolovat rozvrhy práce na jednotlivých soudech, které jsou mu zasílány. Podávání kárných žalob proti soudním funkcionářům pro porušování rozvrhu práce či pro nastavení „gumových kritérií“ umožňujících zneužití rozvrhu práce ze strany Ministerstva spravedlnosti bylo pozitivně kvitováno. Někteří účastníci dokonce tvrdili, že by ministerstvo spravedlnosti mělo v takových případech kárných žalob využívat častěji. Samotný fakt, že tato pochybení soudních funkcionářů mohou být kárným proviněním, vysílá jistě důležitý signál, aby soudní funkcionáři věnovali této problematice větší pozornost. Jinak řečeno, důraz by však měl být kladen nejen na kárná řízení, ale i na prevenci. Bohužel ministerská kontrola soudních funkcionářů je bohužel zatím slabá a bez výsledků (patrně pro nedostatek lidí, kteří by tomu rozuměli). 

Dále zaznělo, že skutečnost, že Ministerstvo spravedlnosti má nastaveno zákonem, že rozvrh práce musí sledovat, paradoxně jeho možnost kontroly oslabuje, protože mu běží lhůta a je nutno poté v zákonné šestiměsíční lhůtě zahájit kárné řízení. 


K výběru předsedů soudů a jejich vlivu na rozvrh práce: 


Jako velký problém a zároveň potenciální nebezpečí je vnímán obecně velmi malý zájem o proces výběru předsedů soudů. Výběru předsedů soudů je dnes věnována malá pozornost. Samotný výběr jmen je „předjednáván“ v kuloárech, a tudíž je celý proces zneužitelný. V současném systému i v České republice hrozí riziko, že se vynoří další Harabin. 


K soudnímu přezkumu rozvrhu práce: 

Zaznělo, že přeřazení soudce v rámci jeho právní agendy je silným zásahem do jeho právní sféry, a proto by neměl být rozvrh práce (resp. jeho změna) a priori vyloučen ze soudního přezkumu. Někteří účastníci proto vyjádřili nesouhlas se závěry NSS v rozsudku ze dne 19. 9. 2012, čj. 1 As 48/2012-28. Z hlediska intenzity zásahu do právní sféry soudce je však třeba rozlišovat změnu specializace soudce (obchodní úsek -> trestní úsek) od pouhého přeřazení do jiného senátu v rámci téže specializace. Zazněly názory, že v druhém případě to prima facie zásah do právní sféry není. 


Rozvrh práce a velikost soudu 

Je otázkou, jestli by se pravidla rozdělování spisů neměla upravovat v závislosti na velikosti soudů – jedna velikost asi v tomto případě „nepadne“ všem. Zazněl názor, že je dobře, je-li soud veliký. Lépe zde fungují pravidla pro náhodnost atp. V tomto se některým účastníkům jevil jako dobrý nápad reforma české justice spočívající ve zrušení okresních soudů a zavedení prvoinstančních krajských soudů k určité minimální velikosti soudu. Nyní již soudce nepotřebuje styk s realitou na místě, toto míří spíše proti produktivitě. Takováto reforma je však na úrovni technické změny ústavy. 


Ke zvýšenému riziku zneužití rozvrhu práce v trestních věcech: 

Dále bylo poukázáno na skutečnost, že dosud existuje jedna oblast, která je z hlediska zneužití velmi problémová, a přesto se jí věnuje minimum pozornosti – a to trestní justice. Nebezpečí v trestních věcech se skrývá v tom, že zde existuje monopolní navrhovatel – státní zastupitelství – které si opravdu může vybírat, kdy návrh podá (nikdo jiný zde nevstupuje) a tím do značné míry ovlivnit, jakému soudci „jeho“ věc napadne na stůl.
Celý příspěvek

neděle 12. května 2013

Kubo Mačák: Nedeľné filmové okienko: Medzinárodné právo v Star Treku

Star Trek: Into Darkness (zdroj)
Hoci sci-fi ako žáner takmer z definície umiestňuje svoje zápletky do blízkej a vzdialenej budúcnosti, najlepšie diela reflektujú dilemy tej doby, v ktorej vznikli. Mnohé vedeckofantastické romány publikované po roku 1945 tak odrážali hrozbu zničenia planéty v nukleárnej vojne, v osemdesiatych rokoch sa pozornosť autorov zamerala na možné ohrozenie rozvojom počítačovej techniky a umelej inteligencie, a v deväťdesiatych rokoch došlo okrem iného na biotechnológie a genetickú manipuláciu. Fanúšikov sci-fi a medzinárodného práva zároveň teda poteší, že nový film režiséra J. J. Abramsa „Star Trek: Into Darkness“ (trailer) vcelku trefne nastoľuje mnohé morálne otázky, ktorým čelí táto oblasť práva v modernej dobe.

Film sa odohráva v dvadsiatom treťom storočí vo svete, v ktorom sú Zem a mnohé iné spriaznené svety združené v Spojenej federácii planét. Emblém tejto organizácie od čias Star Treku ako televízneho seriálu neskrýva svoju inšpiráciu v symbolike OSN. (Pre naozaj zapálených trekkies dodáme, že prvýkrát sa v tejto podobe znak Federácie objavil v epizóde „The Naked Now“ z roku 1987.)

Nový film však reflektuje aj dilemy skorého dvadsiateho prvého storočia. Divákov žijúcich vo svete ohrozenom teroristickými útokmi upozorní na to, že samovražední útočníci môžu konať aj z dôvodov, ktoré sú komplexnejšie ako púhy náboženský fanatizmus. (Späť v roku 2013, Adam Lankford vydal výbornú odbornú knižku s názvom The Myth of Martyrdom, v ktorej presvedčivo argumentuje, že skutočne ideologicky motivované samovražedné útoky sú skôr výnimkou než pravidlom, pričom drvivá väčšina atentátnikov tak koná z osobných sebadeštrukčných príčin, a nie na základe ideového fanatizmu.)

Vo filme organizátor zničujúceho teroristického útoku unikne do vesmírneho priestoru, ktorý patrí inej civilizácii (dnešným slovníkom: mimo suverénne teritórium „štátu“, v ktorom sa dej odohráva). To donúti postavy okolo kapitána Jamesa Kirka pokúsiť sa o riešenie dilemy, či smú na cudzom území unilaterálne zasiahnuť proti domnelému zloduchovi a ak áno, či majú povinnosť pokúsiť sa o jeho zatknutie, alebo ho smú bez ďalšieho procesu eliminovať. Paralely s americkým prenasledovaním Usámu bin Ládina by nemohli byť zrejmejšie.

A, hoci iba okrajovo, dôjde aj na otázky legitímnosti preemptívnej sebaobrany: ak „vieme“, že sa na nás nepriateľ chystá zaútočiť, ako skoro pred jeho pripravovaným útokom smieme použiť ozbrojenú silu ako prví bez toho, aby sme sa sami stali agresormi? Inšpirácia v politických aj právnych debatách poslednej dekády (na Jinom práve naposledy v článku Lukáša Hodera) je opäť viac než evidentná.

Snáď som neprezradil toľko, aby som komukoľvek pokazil radosť zo zatiaľ nezhliadnutého filmu, ale zároveň dosť na to, aby som navnadil tých z vás, ktorí v modernej filmovej produkcii hľadajú viac než len akčné scény (aj keď treba dodať, že ani tým sa nový Star Trek nevyhýba). Abramsov film je veľmi vydareným dielom vhodným nielen pre trekkies, ktorí sú ochotní hádať sa o tom, či bol lepším kapitánom Picard alebo Janewayová, ale pre každého, kto ocení, keď dobré sci-fi odráža aktuálne komplikované politicko-právne otázky a dáva nám ďalšiu príležitosť na zamyslenie sa nad ich optimálnym riešením.

(Aby sme rešpektovali to, že nie každý už nový Star Trek videl, ak chcete v diskusii rozobrať udalosti z filmu, ktoré by mohli z deja prezradiť priveľa, uveďte prosím svoj príspevok napríklad slovami „SPOILER ALERT“ alebo nejako podobne.)
Celý příspěvek

Víkendové ohlášky


Vo štvrtok sme si pripomenuli deň Európy. V roku 1950 Robert Schuman hovoril o budovaní zjednotenej Európy a vyzýval európske národy k solidarite. EUI vo Florencii zorganizoval pri príležitosti dňa Európy medzinárodnú konferenciu "The State of the Union", na ktorej európski politici i akademici diskutovali o ďalšom smerovaní EU. Mnohí rečníci pracovali s pojmom európskej federácie. Môžeme naozaj v blízkej budúcnosti očakávať inštitucionálnu premenu EU? Samozrejme, federácia nie je nutne synonymom hlbšej integrácie, veľmi pekne o tom hovorí môj obľúbený ústavný právnik Jan Kysela.




V piatok sme sa od médií dozvedeli, že "Soudní dvůr EU nechce ministra Mlsnu". No, ono to asi nikoho moc neprekvapilo, ale o tom už sa tu raz diskutovalo. Zaujímavé bude pozorovať ďalší vývoj, nechajme sa prekvapiť...





V uplynulom týždni sme sa ďalej dozvedeli, že podľa QS World University Rankings je najlepšou právnickou fakultou na svete Harvard Law School, zatiaľ čo v kontinentálnej Európe vedie parížska Sorbonna. Žiadna stredoeurópska univerzita sa do top 200 neprebojovala.





Ak Vás zaujímajú otázky justície, máte už len necelých 24 hodín na to, aby ste sa prihlásili na letnú školu o súdoch a sudcoch. Hlavný kurz učí Jan Komárek & David Kosař, špecializačné prednášky budú v podaní hviezd a hviezdičiek zo všetkých kútov Európy.



V pondelok sa na Súdnom dvore v Luxe budú oslavovať 50. narodeniny rozsudku Van Gend en Loos. Ak ste sa na konferenciu nestihli či nemohli prihlásiť, môžete ju sledovať v priamom prenose na stránkach Súdneho dvora. Program je viac než zaujímavý!






Na záver ešte dve pozvánky:

- ak sa chcete dozvedieť viac o simulovaných súdnych sporoch, mohla by Vás zaujímať prednáška "Mezinárodní moot courty na PF UK", ktorú organizuje Common Law Society in memoriam Davida Seikela, svojho dlhoročného člena a zapáleného mootového kouča. Na prednáške sa môžete dozvedieť zaujímavosti zo sveta mootingu a získať praktické informácie o tom, ako sa do tohto sveta zapojiť. Akcia sa uskutoční na PF UK v stredu 15.5.

- do 15.5. sa môžete prihlásiť na konferenciu "Československé důchody - bilance poločasu", ktorú organizuje Česká společnost pro evropské a srovnávací právo v spolupráci s CEVRO Institutem. Akcia sa uskutoční v piatok 28.6.

Príjemný zvyšok víkendu!
Celý příspěvek

pátek 10. května 2013

Zadržení zloděje v samoobsluze podle nového občanského zákoníku

Jednou z novinek, kterou přináší nový občanský kodex, je svépomoc směřující k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno (§ 14 odst. 2). V takovýchto případech se musí ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci. Jde o ustanovení velmi praktické. Pamatuje totiž na případy svépomocného zadržení delikventa za účelem zjištění jeho totožnosti, zajištění důkazů nebo odnětí věci, kterou si přisvojil. Takovéto případy se běžně stávají, ať již jsou to aktivity nejrůznějších soukromých ostrah v supermarketech nebo spory revizorů s černými pasažéry v hromadné dopravě. V tomto postu popíšu stručně novou úpravu a její možnou aplikovatelnost. V postu příštím pak upozorním na důležitý problém, který by neměl být podceněn – totiž na odpovědnost zasahující osoby za nezákonné zadržení nebo exces ze svépomoci.
Celý příspěvek

čtvrtek 9. května 2013

Belgické nehnuteľnosti, sociálna politika a ESD

Uvažovali ste niekedy o kúpe či prenájme nehnuteľnosti v zahraničí? Ak áno, ocitli by ste sa vo sfére voľného pohybu osôb (sťahujete sa do zahraničia), voľného pohybu kapitálu (investujete do zahraničnej nehnuteľnosti), prípadne voľného pohybu služieb (jednáte so zahraničnou realitkou, ktorá vám poskytuje službu).

Keby ste tieto úvahy smerovali na belgický realitný trh, asi by ste si to veľmi rýchlo rozmysleli. Zistili by ste totiž, že prenajímatelia odmietajú komunikovať virtuálne, dokumenty a zmluvy sú takmer výlučne holandsky/francúzsky, do prenajatého bytu vám vlastník vstupuje bez ohlásenia (a ku koncu zmluvy i s ďalšími osobami - potenciálnymi nájomcami / kupcami), atď. Ak nehnuteľnosť kupujete či prenajímate na viac než 9 rokov, budete musieť akejsi provinčnej hodnotiacej komisii dokázať, že máte "dostatočnú väzbu" na obec, kde sa nehnuteľnosť nachádza. Navyše má Belgicko nadpriemerne vyvinutú politiku sociálneho bývania, takže ak sa rozhodnete postaviť nehnuteľnosť, musíte počítať s určitými obmedzeniami či kvótami... 
Celý příspěvek

středa 8. května 2013

Moot, Meet & Compete

Predstavte si, že ste advokát. Jeden z Vašich klientov sa údajne dopustil protisúťažného jednania tým, že uzavrel zakázané licenčné zmluvy a zneužil svoje dominantné postavenie. Predstavte si tiež, že je vo Vašom štáte porušenie súťažného práva trestným činom a že príslušný trestný súd Vášmu klientovi uložil peňažitý trest vo výške € 50.000 (právnickej osobe) a 18 mesiacov "natvrdo" (zodpovednej FO). Keďže ste právnik s výborným prehľadom v európskom práve, tak viete, že by sa na jednanie Vášho klienta mohla vzťahovať výnimka plynúca z nariadenia č. 772/2004 (dohody o transfere technológií), klient sa teda žiadneho protiprávneho jednania nedopustil a sankcia bola neoprávnená. Odvoláte sa preto proti rozsudku trestného súdu a tvrdíte, že sa stala chybička: súd mal aplikovať nielen národné právo (v ktorom žiadne výnimky nie sú), ale tiež európske právo, ktoré by Vášho klienta ochránilo pred postihom. S aplikáciou európskeho práva (čl. 101 a 102 Zmluvy o fungovaní EÚ) by sa navyše otvorili dvere pre aplikáciu Listiny základných práv EU a ukázalo by sa, že v uvedenom trestnom procese boli porušené dve základné práva Vášho klienta: prezumpcia neviny podľa čl. 48 a proporcionalita trestných sankcií podľa čl. 49(3) LZPEÚ.

Odvolací súd však s Vašou argumentáciou nesúhlasí. Národné trestné súdy predsa nemajú žiadnu povinnosť aplikovať európske právne normy ("a ak to niekto tvrdí, tak absolútne nerozumie trestnému procesu"). Ďalej Vás poučí, že národné súťažné právo sleduje iné záujmy než európske súťažné právo, paralelná aplikácia európskych noriem je teda vylúčená priamo textom čl. 3(3) nariadenia č. 1/2003. Navyše odvolací súd dodá, že i keby bolo aplikovateľné národné a európske právo zároveň, tak by národná norma mala prednosť, patrí totiž do "materiálneho jadra" právneho poriadku daného štátu. Aby svoj argument podporil i európskym právom, odkáže odvolací súd na čl. 4(2) Zmluvy o EÚ, ktorý hovorí o rešpekte Únie k národným identitám členských štátov. Keďže sa v tejto kauze objavilo hneď niekoľko sporných európskoprávnych otázok, požiadate odvolací súd o položenie predbežnej otázky Európskemu súdnemu dvoru, odvolací súd to však nepovažuje za dobrý nápad a predbežnú otázku nepoloží.

Vy sa však nevzdávate - rozhodnete sa podať ústavnú sťažnosť. Ústavný súd je o niečo priateľskejší a predbežnú otázku podá. Vy teda balíte kufre a vydávate sa do Luxemburgu, vysvetliť európskym sudcom právne argumenty v prospech Vášho klienta... 
Celý příspěvek

pondělí 6. května 2013

KU Leuven: A clever brain knows where it must be.

'Een slim brein weet waar het moet zijn,' znie v origináli reklamný slogan KU Leuven, mojej novej alma mater.  Ďakujem Michalovi za privítanie a všetkým ostatným Jinoprávníkům za pozvanie na blog, na ktorom sme my jašteričky (právne) vyrastali. Je mi cťou stať sa na chvíľu jeho súčasťou. Písať budem hlavne o európskom práve, úvodný post však venujem predstaveniu svojho sveta. 


Leuven je kúzelné študentské mestečko v srdci Belgicka, kam som v roku 2011 vyrazila na Erasmus a odkiaľ sa mi už nechcelo odísť. Spojenie bezstarostného erasmáckeho života (ktorý sa stáva trochu menej bezstarostným, keď sa bezmyšlienkovite dáte na mooting, ale o tom niekedy nabudúce) a kvalitného vzdelania robí z KU Leuven špičkovú študentskú destináciu, obzvlášť pre fanúšikov európskeho či medzinárodného práva.

Špičkových erasmáckych destinácii je však neúrekom, stačí sa preklikať informáciami v databáze NAEP a vybrať si "tú svoju".

Erasmom však môj pobyt v Leuven neskončil. Len pár dní po tom, čo som si väčšinu vecí presťahovala naspäť do Prahy (zákon schválnosti!), mi jeden z profesorov ponúkol možnosť zostať v Leuven na ďalšie 4 roky: ako doktorandka na katedre európskeho ekonomického práva. Na rozhodnutie o svojej ďalšej kariére som mala len necelých 24 hodín, rozhodla som sa to však skúsiť a "uniknúť" tak pred českou právnou praxou.

Ako teda vyzerá život leuvenských doktorandov?

  1. Status leuvenského doktoranda je schizofrenický: sme študenti a zamestnanci univerzity "dva v jednom". Ako zamestnanci teda "chodíme do práce", sme platení, poistení, čerpáme dovolenku a plníme asistentské povinnosti, stále však máme status študenta a všetky práva a povinnosti z toho vyplývajúce.
  1. Zvláštne je, že máme na fakulte svoje kancelárie a očakáva sa od nás, že v nich budeme 38 hodín týždenne sedieť a písať dizertačnú prácu. Ak nie sme v kancelárii, musíme byť buď na dovolenke alebo na tzv. "misii" (niečo ako služobná cesta, spadajú tam hlavne konferencie a študijné výlety).
  1. Konferencie si vyberáme sami, prípadne nás školiteľ niekam vyšle. Univerzita nám hradí náklady v prípade, že na konferencii vystúpime s príspevkom. V opačnom prípade si to síce môžeme nahlásiť ako misiu, financujeme si to však z vlastnej kapsy.
  1. Dizertačka (bohužiaľ i našťastie) nie je našou jedinou povinnosťou.  Venujeme sa tiež "učiteľským povinnostiam" (teaching duties), kam spadajú všetky druhy práce so študentmi: vedenie seminárov, odborné i menej odborné konzultácie, vedenie seminárnych prác a diplomoviek, trénovanie moot courtov, zadávanie a opravovanie rozličných zadaní (domácich úloh) v priebehu semestra a ďalšie drobné úlohy.
  1. Sme asistenti svojich školiteľov. Pripravujeme im rozličné podklady k prednáškam, konferenciám či konzultáciám. "Briefujeme" ich pred príchodom študenta, aby študent dostal vyčerpávajúcu spätnú väzbu ku každej verzii svojej práce. Podobne je to i s prípravou prednášok: profesor svoju oblasť samozrejme výborne pozná, asistent mu však k prednáškam pripravuje osnovu a kontroluje najnovšiu judikatúru. Ak profesor píše článok na určitú tému, hľadáme mu zdroje, čítame jeho drafty, komentujeme, uhladzujeme...
  1. Doktorandské štúdium môže trvať buď 4 alebo 6 rokov. V prvom prípade venuje doktorand 10% pracovného času teaching duties. V prípade 6-ročného štúdia je podiel teaching duties až 40%. To je však len teória, v praxi to vždy záleží na konkrétnom školiteľovi a na individuálnej komunikácii. Vyťaženosť sa tiež mení v čase: najbližších pár dní budeme doslova utopení v diplomovkách, v lete sa zase môžeme na pár týždňov "stratiť z dohľadu" a premýšľať o komplikovaných právnych otázkach na pláži či pod stanom (len si na to musíme vziať dovolenku, alebo nám to niekto musí schváliť ako "študijný výlet").
  1. Celý prvý rok máme na to, aby sme si vybrali tému. (Je to prekliatie, ja ju po siedmich mesiacoch stále nemám.)
  2. Priebeh štúdia kontroluje tzv. Doctoral Commission, v ktorej sedia profesori z rozličných oblastí práva a kriminológie. Pred túto komisiu predstupuje doktorand najprv s projektom svojej dizertačnej práce, a to kedykoľvek v priebehu prvého roka štúdia. Komisia skúma prácu po obsahovej i metodologickej stránke a projekt buď schváli bez ďalšieho alebo navrhne jeho doplnenie či zmeny. Podľa výsledku stretnutia s touto komisiou sa doktorandovi predĺži alebo nepredĺži pracovná zmluva na ďalší rok.
  3. V priebehu štúdia musíme publikovať určitý počet článkov v medzinárodných odborných časopisoch. Z pohľadu doktoranda je na tom iritujúce to, že sa na každý článok chce podpísať ako spoluautor i školiteľ (je predsa vašim mentorom a k mnohým myšlienkam vás priviedol). Na jednu stranu je to plus, pretože (známe) profesorské meno môže zaručiť, že si článok prečíta omnoho viac ľudí. Na druhú stranu to môže znamenať, že doktorandské drafty článkov sa hromadia na profesorskom stole, ten však na to "momentálne" (tj. dlhodobo) nemá čas a publikácia neprichádza a neprichádza...
  1. Dalo by sa pokračovať ešte dlho, výstižnejšie však bude odkázať na www.phdcomics.com, kde je náš svet zachytený viac než výstižne :-)

V desiatich bodoch sa pochopiteľne nedá vysvetliť všetko, navyše je mnoho vecí individuálnych. Existujú katedry, na ktorých sa funguje podľa pevného režimu, inde zase doktorandi žijú ako samorasty. Nech už je však štruktúra nastavená akokoľvek, KU Leuven ponúka všetko, čo človek potrebuje k tomu, aby jedného dňa odovzdal naozaj kvalitnú prácu.

Môj školiteľ vždy hovorí: robíme len to, z čoho máme radosť. Väčšinu času je to pravda, máme naozaj slobodu baviť sa o témach, ktoré nás naozaj fascinujú, a hľadať odpovede na otázky, ktoré nám "nedajú spať". Prichádzajú však i momenty, kedy svet nie je ružový. Jeden príbeh za všetky: minulý týždeň mal byť relatívne pokojný, naplánovala som si teda vlastný "čítací" program. Vtom však prišiel školiteľ a poprosil ma o pomoc s článkom, na ktorom pracuje. Mala som pocit, že je to pomoc dosť rozsiahla, tak som sa (per analogiam) opýtala, či ma za to napíše ako spoluautora. Povedal mi, že nie. "Some things you simply do for love, not for credit."
Celý příspěvek

neděle 5. května 2013

Medzinárodná konferencia Aktuálne trendy súťažného práva

Slovenský soutěžní úřad ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Komenského v Bratislavě pořádá 15. května konferenci k aktuálním otázkám soutěžního práva. Mezi řečníky bude i (nyní už bývalý) generální advokát Soudního dvora Ján Mazák, dále zástupci Evropské komise i českého a slovenského úřadu, advokáti, zástupci soutěžitelů. Robert Neruda, který mě o vyvěšení pozvánky poprosil, prohlásil, že "by mohlo jít o celkem vydařenou událost", na kterou je navíc vstup zdarma. Ti z Vás, kteří se chtějí přesvědčit, zda bude mít Robert pravdu, najdou podrobnosti o této akci zde. Zatím je přihlášeno přes 120 účastníků, ale volná místa by ještě měla být. 
Celý příspěvek

Jan Vučka: Nadávání vyslýchané osobě soudcem není důvod k domněnce podjatosti

Škoda, že již nežije Jaroslav Hašek! Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2013 ve věci sp. zn. 8 Tdo 1298/2012 by poskytlo známému satirikovi snad ještě lepší materiál k povídce než jeho návštěva Panského domu v Chotěboři.
Vynechme dlouhé úvody a přejděme rovnou k suché řeči úřední. Obviněný v dovolání uvedl, že:

„[...] již před odvolacím soudem vznesl námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně spočívající v tom, že ještě před provedením některých důkazů vyjádřila svůj osobní názor na validitu důkazu, zejména poukázal na její slovní komentář na adresu znalce prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., který byl vyslechnut při hlavním líčení ze dne 5. 12. 2011, k němuž uvedla, že ‚většího blbce nezná‘. Dovolatel dále (aniž by již uvedl konkrétní skutečnosti) poukázal na zvukový záznam z hlavního líčení, kde podle něj bylo takových nevhodných sdělení více. Jelikož v tomto případě šlo o apriorní názor na validitu navrhovaných důkazů ještě před tím, než byly provedeny, má za to, že uvedená soudkyně nebyla způsobilá v jeho trestní věci nestranně rozhodovat, což se projevilo i tím, že veškeré důkazy navrhované obhajobou zamítla.“

Tvrzení obviněného se zřejmě zakládalo na pravdě, neboť:

„Odvolací soud, který si zvukový záznam z průběhu hlavního líčení poslechl, na tyto výtky obviněného reagoval na straně 17 až 19 odůvodnění napadeného usnesení, kde v zásadě k jednotlivým konkrétně vzneseným výhradám uvedl, že v případě nevhodného vyjádření, které předsedkyně senátu vznesla před zahájením trestního stíhání na adresu prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., nešlo o výrok, který by byl určen stranám a ani se netýkal obsahu posudku či jeho věrohodnosti. Svědčil jen o nezdvořilosti předsedkyně senátu, nikoliv o její podjatosti ve vztahu k projednávané věci či stranám tohoto řízení.“

Zdvořilost k dámě nám brání komentovat profesionalitu dané soudkyně, natož pak řešit vztah nadávání znalci k § 87 zákona o soudech a soudcích. Přečtěme si raději, jak se Nejvyšší soud vypořádal s tvrzenou podjatostí:

„Z uvedené námitky, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že v projednávané věci nejde o skutečnosti, které by mohly opodstatňovat vyloučení předsedkyně senátu podle § 30 odst. 2 tr. ř., ale mohlo by se jednat jen o vyloučení z důvodů vymezených v § 30 odst. 1 tr. ř., a to pro poměr k projednávané věci nebo k osobám. O takový případ by však šlo jen, pokud by byl prokázán osobní vztah konkrétního soudce k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné, anebo by byl výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stádiích trestního řízení. Pouhé poznámky a výroky učiněné v průběhu hlavního líčení či jiných stádií trestního řízení a obviněnými subjektivně vnímané jako nevhodné, nemohou vést k obecné pochybnosti o možnosti tohoto soudce nestranně a objektivně rozhodnout. Nejde zde o poměr nyní jmenovaného soudce k věci nebo osobám či orgánům činným v trestním řízení, který předpokládá ustanovení § 30 odst. 1 tr. ř. Pochybnosti o možnosti soudců nestranně rozhodnout v obdobných případech může vzbudit jedině velice blízký osobní poměr k osobám na řízení zúčastněným nebo k věci samé (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 30/2007 Sb. rozh. tr.).

Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu § 30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat.

O takovou okolnost se však v projednávané věci rozhodně nejedná. Obviněný nezmínil žádnou konkrétní skutečnost, pro kterou by bylo možné se domnívat, že předsedkyně senátu rozhodující jeho trestní věc v prvním stupni má k věci nebo k osobám na ní zúčastněným jakýkoliv osobní vztah. Jestliže obviněný soudkyni vytýkal nevhodné výroky, podle jejich obsahu se jednalo o nepřípadná ironická konstatování, která byla nemístná a nepatřičná, nikoliv však nasvědčující důvodu pro její vyloučení. Z úkonů a postupů předsedkyně senátu prováděných v průběhu dokazování po celou dobu řízení vedeného před soudem prvního stupně žádné faktické negativní subjektivní tendence nebyly zaznamenány.“

Jsem uklidněn tím, že nadávky soudkyně nepředstavují doklad o jejím vztahu k osobám zúčastněným na trestním řízení. Jen si dovoluji Nejvyšší soud zdvořile požádat, zdali by nemohl být více konzistentní.

Když v případu Romana Smetany objektivní test nasvědčoval možné podjatosti, tehdy Nejvyšší soud zdůrazňoval nedostatek konkrétních zaujatých projevů a nápadně upozadil objektivní vztah k osobám, aby nám vysvětlil, proč se soudkyně žádného pochybení nedopustila. Nyní soud přesně naopak zdůrazňoval nedostatek zjevného vztahu k osobám a nápadně upozadil existenci zaujatého projevu, aby vysvětlil, proč bylo vše v naprostém pořádku.

Rád bych si škrtl příslušnou pasáž v učebnici, ale potřebuji jasné sdělení, která je ta správná. Respektive „nesprávná“.

Však mi rozumíte a já myslím, že dobře rozumím i Nejvyššímu soudu.
Celý příspěvek

čtvrtek 2. května 2013

Martin Richter: Protiústavní aplikace předpisu je důvodem k jeho zrušení?

Dne 25. 4. 2013 vyhověl Ústavní soud svým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 25/12 návrhu 11 senátorů na zrušení vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., jíž se stanovuje výše náhrady nákladů v občanském soudním řízení, a to tím způsobem, že se tato vyhláška ruší dnem vyhlášení rozsudku ve Sbírce zákonů. Dle názoru Ústavního soudu dotčená vyhláška „motivuje věřitele k soudním sporům o bagatelní částky, přičemž jejich ziskem není samotný předmět sporu, ale paušální (a vzhledem k předmětu řízení nepřiměřená) výše odměny právního zastoupení. To vede ke vzniku trhu s bagatelními pohledávkami, během jejichž uplatňování převyšují přiznané náklady ty, které byly skutečně vynaloženy. Přiznané náklady se v důsledku této vyhlášky pravidelně dostávají do hrubého nepoměru k hodnotě sporu, čímž dochází ke stanovení sankce bez zákona, a tedy i ke kolizi s čl. 4 odst. 1 Listiny (povinnosti lze ukládat jen na základě zákona a v jeho mezích). Tato skutečnost, stejně jako rozpor s § 142 odst. 1 o. s. ř., který stanoví jako kritérium přiznání náhrady nákladů řízení účelnost vynaložení těchto nákladů, vedla Ústavní soud k rozhodnutí vyhovět návrhu a přísudkovou vyhlášku zrušit jako celek (odst. 94 a 103 nálezu).

Při čtení celého odůvodnění tohoto nálezu se nelze zbavit dojmu, že soudci Ústavního soudu podlehli tlaku médií a s ním spojeným osobním emocím. Poslední dobou totiž byly médii často popisovány praktiky jisté skupiny „podnikatelů“, kteří vytvářeli nemravně vysoký zisk na náhradách nákladů řízení u vymáhání bagatelních pohledávek. Tomu má tento nový nález zabránit. Články o zjevných nespravedlnostech, kdy malý dluh vzroste o tisíce procent, přirozeně nechávaly chladným málokoho. Čtenáři si po jejich přečtení vybíjeli negativní emoce v diskuzích pod články, politici v diskusních pořadech i podáním návrhu na zrušení dotčené vyhlášky a soudci nyní všechny tyto emoce přetavili na okamžité zrušení vyhlášky. A tím zdánlivým odstraněním jedné nespravedlnosti málem způsobili nespravedlnost jinou a stejně závažnou.

Dle § 71 zákona o Ústavním soudu totiž „(…) pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat.“ Pokud se tedy komukoliv v ČR v poslední době podařilo u soudu úspěšně dovolat spravedlnosti, tak jeho vítězný rozsudek zůstává nedotčen, ale přiznanou částku na náhradu nákladů řízení dle jazykového výkladu § 71 zákona o Ústavním soudu nelze vymáhat. To je velice znepokojivé zjištění, protože vítězné straně na základě tohoto nálezu by neměly být náklady řízení uhrazeny, leda jen jako naturální obligace, tedy jen pokud tak dlužník sám od sebe bude chtít. O dobrovolném uhrazení lze ale v mnoha případech pochybovat, neboť právníci poražené strany by své klienty jistě informovali o právní nevynutitelnosti této části rozsudku.

Tohoto závažného nedostatku ve svém Nálezu si Ústavní soud ex post všiml a nyní se ho snaží odstranit svým Sdělením k účinkům nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 25/12, ve kterém vykládá § 71 odst. 2 tím způsobem, že se ta část ustanovení o nevykonatelnosti neuplatní. A to z důvodu, že by uplatnění tohoto ustanovení zasahovalo do základních práv vítězných účastníků řízení, jak již bylo upozorněno výše a tudíž by byla taková aplikace tohoto ustanovení protiústavní. K tomu se však pojí několik zajímavostí.

První zajímavostí je, že toto sdělení ÚS samozřejmě nemá žádné právní účinky. Je to pouze jakási zpráva ostatním soudům, jak mají rozhodovat a že pokud budou rozhodovat jinak a toto jejich odlišné rozhodnutí se dostane až k ÚS, tak že ho s největší pravděpodobností ÚS zruší.

Druhou zajímavostí je, že ve svém sdělení k § 71 Ústavní soud potvrdil platnost přesně té logiky, která dokazuje, že zrušená vyhláška o náhradách nákladů řízení protiústavní nebyla. Ústavní soud totiž také nezpochybňuje ústavnost celého § 71 zákona o ústavním soudu, ale pouze konstatuje, že v určitém okruhu konkrétních případů je protiústavní jen jeho aplikace a tedy v těchto případech se jednoduše neaplikuje. Ústavní soud se zde nepokouší tvrdit, tak jak činí u zrušené vyhlášky, že by možnost protiústavní aplikace § 71 zakládala důvod k úplnému zrušení tohoto ustanovení. Což je dobře, protože v jiných případech, např. týkající se trestního práva, je jeho existence velmi žádaná. Je mi záhadou, proč stejnou logiku neuplatnil ÚS u zrušené vyhlášky.

Neméně zajímavé je, že v konečném důsledku lze za protiústavní označit právě nález ÚS sp. zn. Pl. ÚS. 25/12. Ústavní soud má přeci při svém rozhodování znát zákony a to zejména když se jedná o zákon o Ústavním soudu. Tedy když ústavní soud tvořil svůj nález, tak ho měl zformulovat tak, aby byl v souladu s českým řádem, tedy aby se dal plně aplikovat. Nicméně jak Ústavní soud nyní přiznává svým sdělením, důsledná aplikace zákona na tento nález vede k závěrům a protiústavnosti takové aplikace. A přeci když nějaký akt veřejné moci vede k protiústavnímu stavu, tak je tento akt protiústavní. Bohužel ani Ústavní soud nemůže své rozsudky rušit, a tak nyní musí tvořit „manuál“ pro soudy v podobě sdělení, jak správně § 71 zákona o ÚS ohnout, aby nedošlo k dalším zásahům do základních práv.

Budiž mu to ale přičteno k dobru, protože se tímto svým, jak se ukazuje nedokonale promyšleným nálezem, zahnal sám do kouta a nyní svým sdělením bojuje ani už ne tak u zachování své cti, jakožto o zachování elementární spravedlnosti pro vítězné účastníky řízení.

Přitom pokud soudci cítili naléhavou potřebu vyhlášku zrušit a chtěli by předejít celému tomuto nešťastnému stavu, tak se stačilo rozhodnout pro derogaci s odkladem tak, aby mělo Ministerstvo spravedlnosti čas přijmout vyhlášku novou, která by již reflektovala výhrady Ústavního soudu a plynule navázala na zrušenou vyhlášku. Pouhým lehkým pozměněním výroku rozsudku by byl tedy celý problém s § 71 vyřešen. Ústavní soud bohužel ve svém nálezu neodůvodňuje, kde se najednou vzala tato potřeba vyhlášku překotně zrušit doslova ze dne na den navíc, když zde tato vyhláška fungovala se změnami více než 12 let.

Paradoxní na celé situaci je, že okamžité zrušení dotčené vyhlášky pravděpodobně nepovede k odstranění kritizovaného jevu, tzn. generování zisku na vymáhání bagatelních pohledávek. Až do vydání nové vyhlášky se náhrada nákladů řízení bude totiž muset vypočítávat podle advokátního tarifu, který ale také samozřejmě náklady paušalizuje. K této skutečnosti vznáší ve svém odlišném stanovisku soudce Vladimír Kůrka řečnickou otázku: „ (…) Doložila většina pléna však, že advokátní tarif nepřináší obdobné, resp. obdobně kritizované důsledky? Nebyly i za jeho účinnosti ‚bagatelní‘ pohledávky … rovněž dobrým ‚byznysem‘?“

Nejsmutnější na celém odůvodnění je, že v něm Ústavní soud de facto „odhalil“ viníka za vznik kritizovaného byznysu, který vedl až ke zrušení vyhlášky. A to na straně soudní moci. Přitom se ale v rozporu s tímto jeho jasným konstatováním snaží prokázat, že za tento stav může zrušená vyhláška. Že za vznik tohoto nečestného podnikání mohou soudci a ne vyhláška Ústavní soud doložil v odst. 104 konstatováním, že vyhláška a zákony poskytují dostatečný prostor pro žádaný výklad, který zamezuje hrubému nepoměru mezi uplatňovanými náklady řízení a skutečnými náklady řízení. Problém ale, jak odhaluje Ústavní soud v odst. 106, tkví v tom, že takové odchýlení od vyhlášky musí být soudcem odůvodněno. A nutnost odůvodňovat odchýlení se od vyhlášky „demotivuje soudce, aby využívali těchto variantních postupů.“ Nejsem si jistý, jestli skutečnost, že se některým soudcům nechce vypracovávat odůvodnění, je dostatečný důvod pro zrušení vyhlášky.

Z výše uvedeného jasně plyne, že dotyčná vyhláška v kontextu s českým právním řádem protiústavní postup nevynucuje ba ani neukládá. Současná právní úprava naopak dává soudcům dostatečné nástroje k tomu, aby ke kritizovaným nespravedlnostem nedocházelo. Konkrétně § 150 o. s. ř. říká: „Soudce dále může v konkrétní věci přihlédnout k důvodům hodným zvláštního zřetele.“ Dokonce i sám Ústavní soud přiznává, že „judikatura, včetně judikatury Ústavního soudu, poskytuje relativně široké pole možností pro rozhodování.“ Takže protiústavnost musí nutně spočívat jen v konkrétní aplikaci vyhlášky, tzn. konkrétním rozsudku. Právní řád ale nutně protiústavní aplikaci vyhlášky nevyžaduje. Vyhlášku v kontextu občanského soudního řádu musíme, jak vyplynulo z výše uvedeného, za protiústavní označit teprve ve chvíli, kdy si připustíme, že soudci obecně nejsou schopni posoudit, zda náhrady, které ve sporech přiznávají, jsou adekvátní náročnosti sporu – tedy zda přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatnění práva. Pokud by některý soudce přiznal náhrady vyšší, jak jsme v poslední době médii upozorňováni, tak by bylo poté na místě zrušit jeho nespravedlivý rozsudek, ale ne snad celou vyhlášku, když je drtivá většina přiznaných nákladů řízení dle této vyhlášky v pořádku a protiústavní aplikaci nevynucuje.

V návaznosti na pojem účelně vynaložených nákladů ještě upozorním na odst. 105, kde Ústavní soud dovozuje, že se „vyhláška příčí zákonu – občanskému soudnímu řádu, podle něhož se přiznávají náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva (ust. 142 odst. 1 o. s. ř.). Toto konstatování totiž není prosté kontroverzí, neboť tento bod komentuje ve svém odlišném stanovisku soudce Kůrka, který upozorňuje na skutečnost, že toto ustanovení „míří zcela jinam, neboť stanoví primárně kritérium, jež určuje, kdo hradí náklady řízení a komu.“ Účelné náklady jsou poté dle jeho názoru v kontextu tohoto zákona všechny ty, jež mají oporu v právním předpisu. Pokud ale přistoupíme na výklad většiny pléna, že pojem účelné náklady jsou ty, které strana sporu skutečně vynaložila, tak stejně můžeme učinit závěr, že toto ustanovení naopak ústavní konformitu zrušené vyhlášky jen podtrhuje. A to z důvodu, že pokud soudce rozhoduje v souladu s českým právním řádem, tedy i § 142 odst. 1 o. s. ř., tak se od vyhlášky v případě, že hrozí přiznání neadekvátní výše náhrady nákladů řízení, odchýlit musí skrze aplikaci § 150 o. s. ř. Tím se zároveň protiústavnost vyhlášky i protiústavnost její aplikace vyloučí.

Na závěr bych ještě zmínil, že nad rámec tohoto článku soudce Kůrka v odlišném stanovisku např. upozorňuje, že Ústavní soud v tomto nálezu rezignoval na uplatnění vlastních přezkumných standardů, jmenovitě testu tří kroků (účelnosti, přiměřenosti a proporcionality). Ústavní soud tedy dle mého názoru zrušil vyhlášku Ministerstva spravedlnosti ne kvůli tomu, že by byla ve své podstatě protiústavní, ale jen kvůli tomu, že někteří soudci a jen v některých konkrétních případech nepostupovali ústavně konformním způsobem. Na Právnické fakultě UK jsem se v hodinách ústavního práva dozvěděl, že pokud lze právní předpis vykládat ústavně konformním způsobem, tak by ze zásady neměl být zrušen jako protiústavní. Nemyslím si, že v tomto případě dochází k tak zjevné a silné protiústavnosti, aby nejméně invazivní nebo dokonce jediná možná náprava spočívala v okamžitém zrušení vyhlášky. A to vzhledem ke skutečnosti, že její protiústavnost se projevuje jen u určení náhrad nákladů u bagatelních částek, což tvoří pouze jednu malou část celé soudní agendy, u ostatních sporů je výpočet dle zrušené vyhlášky v pořádku. Navíc právní řád dává dostatečný prostor pro to, aby v případech, kdy by uplatnění vyhlášky bylo nespravedlivé, nebyla vyhláška soudem aplikována. V tomto konkrétním případě tedy soud již zmíněnou zásadu obrátil následovně: Jestliže lze právní předpis vyložit protiústavním způsobem, je nezbytné takový předpis zrušit. Každý si ale může zkusit odpovědět sám, kolik předpisů protiústavní aplikaci nepřipouští ...

Celý příspěvek

Databáze DNA: Evidence o jejich dopadech

Databáze DNA běžně slouží k odhalování pachatelů trestné činnosti v řadě vyspělých zemí, Česko nevyjímaje. Naše legislativce na toto téma ale čeká trochu práce: Zmocnění policie k odběrům vzorků DNA a okruh osob, od kterých lze odebírat, upravují trestní řád i zákon o policii, fungování databáze pak pokyn policejního prezidenta. Fakt, že tuto problematiku řeší pouze pokyn policejního prezidenta a nikoli zákon, je delší dobu kritizován. Byl to i důvod, proč v nedávném případu bývalý vězeň odsouzený za více než 3 milionový daňový podvod dosáhl u soudu toho, že jeho profil má být vymazán (případ ale putuje k vyšším instancím). Ministerstvo vnitra nyní připravuje patřičné novely, aby databáze fungovala na základě zákona. 
Klíčovou otázkou je určení okruhu osob, od nichž se profily DNA sbírají a následně skladují. Je ukázkovým příkladem kolize práv a přímo volá po principu proporcionality. Snaha více chránit právo na soukromí osob, jejichž profily jsou či by mohly být v databázi, znamená nevyhnutelně oslabení ochrany práv jiných osob, zejména obětí trestných činů. Větší rozsah databáze výrazně zvyšuje šance na odhalení a odsouzení pachatele, a tedy i šance oběti domoci se zadostiučinění, náhrady škody od pachatele, a jeho potrestání. Databáze DNA též mohou přispět ke snížení kriminality – pokud zločinec ví, že je v databázi, odrazuje jej to od páchání dalších zločinů (nebo aspoň těch zločinů, při kterých zůstává biologická stopa.)

O tom, kdo by v databázích být měl a kdo už ne, se dá vést inteligentní věcná debata: Na základě čísel lze vcelku rozumně posuzovat přínosy z rozšiřování okruhu osob (např. odsouzení za násilné činy, odsouzení k nepodmíněnému trestu, všichni obvinění, či všechny osoby, od kterých byl profil kdy získán) a hledat rozumnou hranici, kdy přínosy pro oběti a veřejnost jako celek ospravedlňují zásah do soukromí. Navzdory tomu je debata bohužel předurčena k iracionalitě, například díky obecnému mýtu, že z profilů DNA v policejních databázích lze vyčíst údaje o fyzických vlastnostech člověka či jeho zdravotních predispozicích. Pro identifikaci se ale používá úsek DNA, který tyto „kódy“ vůbec neobsahuje.[1] Každopádně zákon o databázích DNA si přímo říká o to, aby vycházel z kvalitně udělané analýzy dopadů (RIA).

Do debaty si dovolím přispět stručným shrnutím dvou zřejmě jediných akademických studií, které zkoumaly efekty databází DNA na kriminalitu. Je obtížné je odhadnout: chceme porovnat dva v minulosti odsouzené zločince, jeden s profilem v databázi a druhý ne. Za prvé se ti dva budou v řadě ohledů lišit – do databází nejsou zařazování náhodně, vážnější zločinci mají vyšší šanci se do databáze dostat. Za druhé, nevíme, co skutečně zločinec páchá, dokud jej policie neodhalí. Profil DNA v databázi odrazuje od další kriminality. Díky tomu zločinci s profilem mají nižší pravděpodobnost, že se v budoucnu opět objeví v policejních statistikách jako pachatelé dalšího činu, než srovnatelní zločinci bez záznamu (represivní efekt). Ale pokud přeci jen další zločin spáchají, profil v databázi výrazně zvyšuje pravděpodobnost odhalení. Díky tomu zločinci s profilem mají vyšší pravděpodobnost, že se v budoucnu objeví v policejních statistikách jako pachatelé dalšího činu (probativní efekt).

Překonat tyto překážky se pokusila Jennifer Doleac (2012) ve své disertaci.[2] Databáze DNA mají všechny státy USA, byly zaváděny v různých státech v různých letech. A zejména v jednotlivých státech byl jejich rozsah skokově rozšiřován jako reakce na medializované „if only“ případy – případy, kdy bylo bývalo možné odvrátit brutální zločin, jen kdyby jeho pachatel, už tak recidivista, měl profil v databázi (a byl by tak odhalen jako pachatel jiného, dřívějšího činu, kdy byla k dispozici stopa). To umožňuje porovnat recidivu srovnatelných zločinců s profilem a bez: zločinec, který „stihl“ být popuštěn z vězení krátce před expanzí databáze se systematicky neliší od srovnatelného zločince, který byl propuštěn až po expanzi a jeho profil tedy v databázi je.[3]

Autorka má k dispozici databáze zaznamenávající kriminální kariéru několika tisíc násilníků po propuštění z vězení v 7 státech.[4] Zjišťuje, že záznam v databázi zvyšuje pravděpodobnost, že během tří let po propuštění je zločinec znovu odsouzen, o plných 23%. Toto číslo zahrnuje probativní a represivní efekt dohromady. Jelikož je kladné, ukazuje dolní hranicí skutečného probativního efektu. (Pravděpodobnost odhalení mohla vzrůst i o více než o 23%, ale pokud databáze DNA aspoň trochu odrazují od další kriminality, někteří zločinci nejsou znovu-odhaleni proto, že zločiny skutečně nepáchají). Tento efekt se projevuje u násilné i majetkové kriminality a primárně u pachatelů do 25 let.

Dopad databází na kriminalitu nelze odhadnout na datech individuálních recidivistů. Jennifer Doleac ale odhaduje dopad rozšiřování databází na následný vývoj kriminality na úrovni jednotlivých států. Ostatně, databáze DNA nemusí od kriminality odradit jen bývalé vězně, ale kohokoli. A hlavně – díky silnému probativnímu efektu mohou redukovat kriminalitu prostě tím, že více nebezpečných recidivistů sedí za mřížemi. Rozšiřování databází na méně závažné pachatele mělo statisticky významný dopad na většinu násilných činů a na krádeže aut. Výsledky implikují, že eventuální rozšíření o zatčené, ale neodsouzené osoby (což je často navrhováno) by snížilo počet vražd o 3%, znásilnění o 7%, krádeží aut o 5%.

Avinash Bhati (2010) se pokusil odděleně změřit probativní a represivní efekt na souboru všech propuštěných vězňů na Floridě v letech 1996-2007. Legislativa v té době okruh osob v databázi několikrát výrazně rozšířila.   Jde na to ryze statistickou technikou, kdy trestná činnost je modelována primárně jako funkce věku a pravděpodobnost odhalení primárně jako funkce času od posledního propuštění. Výsledky jsou ale obdobné – probativní efekt v řádu 20-30% u většiny trestných činů, a mírný represivní efekt (2-3%) u loupeží  a vloupání.

Zde akademická evidence zatím končí. Existují též expertizy zevnitř represivního systému (zde případ z UK, zde z USA) potvrzující výrazný probativní efekt. 

Suma sumárum, databáze DNA mírně snižují kriminalitu. A zejména výrazně zvyšují šanci na odhalení pachatele. A není to jen existence databáze jako takové: v obou případech vyhodnotili akademici tyto důsledky na základě rozšiřování databází, aby zahrnovaly i relativně méně nebezpečné pachatele.




[1] Z profilu lze s jistotou vyčíst pohlaví, a pak např. nelze vyčíst rasu, ale jen určitou pravděpodobnost, že člověk je spíše jedné než druhé. Detaily přenechávám genetikům.
[2] Disertace byla dostatečně kvalitní na to, aby autorce vynesla job na University of Maryland.
[3] Srovnatelných zločincem se myslí ten, který má stejné vlastnosti, jaké pozorujeme ve statistické databázi: typicky pohlaví, věk, předchozí odsouzení, délka trestu, atd.
[4] Konkrétně se jedná o pachatele odsouzené za „aggrevated assault“ (svou skutkovou podstatou nejblíže k nebezpečnému vyhrožování). 

Celý příspěvek