úterý 30. dubna 2013

Co dělat? Jak začít u sebe?

Tento příspěvek je takový stručný brainstorming pro ty, co souhlasí s tím, že vše není v naší společnosti - ohledně genderové spravedlnosti a rovnosti - úplně v pořádku, a chtějí začít u sebe. Má „doporučení“ je možné rozdělit na dvě kategorie: jedna se týká každodenních interakcí s ostatními lidmi (ženami i muži), druhá se týká intelektuální roviny, tedy otevřenosti genderovým argumentům, skepse a kritického přístup k zažitým „pravdám“, a zahrnutí genderového pohledu do naší analýza společnosti i práva. (Abych předešla debatě o feministickém totalitarismu – většinu z těchto věcí nenavrhuji uzákonit.)
Celý příspěvek

neděle 28. dubna 2013

Čí svoboda? A jaká svoboda? Krátká úvaha nad českým “liberalismem”

      Mnoho komentářů k mým předchozím příspěvkům operovalo s konceptem svobody, a stavělo feminismus a svobodu proti sobě. Je pravda, že ne všechny feministky staví svou argumentaci právě na požadavku svobody – feminismů existuje celá řada. Ale mnoho feministek liberálních je - liberální feminismus byl historicky významný zejména pro dosažení stejných práv pro ženy, a hraje velkou roli i dnes (výborně shrnuté zde). V následujícím textu se nechci ani tak zaměřit na různé proudy současného feminismu; spíš chci problematizovat neo-liberální (až anarcho-kapitalistické), darwinistické chápání „svobody“, které je tak prominentní v českém veřejném prostoru (i v mnoha reakcích na mé přechozí blogy).
   
     Přesto že vím, že skalní neo-liberály a libertariány asi nepřesvědčím, chci nabídnout těm, kteří chtějí být progresivními liberály, náměty k zamyšlení. Poukazuji na dvojí: že je v českém kontextu svoboda chápána velmi omezeně (jako svoboda silných dělat si, co chtějí) a že je aplikována velmi selektivně a patriarchálně. Normativně pak apeluji, abychom si uvědomili, že svoboda je iluzorní, nemá-li jednotlivec k dispozici určitou škálu skutečných možností; a abychom byli aspoň konzistentní (pro ty, kteří lpí na hodnotové neutralitě) a případně i pokud možno spravedliví (pro ty, kdo jsou ochotní se oprostit od představy hodnotové neutrality, a mají zájem na genderové, „rasové“ a jiné spravedlnosti).



Jaká svoboda?
Představa mnoha českých „liberálů“ o „svobodě“ se podle mého dá shrnout asi takto: „Svoboda je, že si můžu dělat, co chci.“ Jako zaměstnavatel mám svobodu diskriminovat pohle pohlaví či rasy, jako klient mám svobodu kouřit v restauracích, apod. Mám problém jak s tímto chápáním svobody, tak s faktem, jak neuvěřitelně selektivně je aplikováno. Oba problémy se prolínají.
Argumenty „svobodou“ často padají od privilegovaných a „silných“, kteří se chtějí ujistit, že budou moc užívat existující svou pozici, moc či peníze tak, jak chtějí. Zatímco svobody těch jiných, kteří jsou slabší a nemají dobrou výchozí pozici, a proto pro ochranu svých svobod potřebují „podporu“ státu a práva, jsou interpretovány jako nelegitmní snaha o „ochranu“, „zvláští zacházení“, „sociální inženýrství“, apod. (dobře to – pro oblast rasové rovnosti v kontextu US - vystihuje přilozený komiks; děkuji za něj Markétě Šetinové). 


Český neo-liberalismus zcela ignoruje realitu, tedy to, že pokud nemáme schopnost („capability“) využít svobody, je tato naše svoboda fikcí, a že tedy naše schopnost užívat svobody potřebuje zajištění a ochranu (v angličtině se používají slova „enabling“ či „empowerment“, nevím, jestli máme ekvivalentní pojmy a koncepty v čestině).

Čí svoboda?
Co se týká selektivity, tak je příznačné, že argumenty „svobody“ zaznívají často ve prospěch mužů (a tradičního genderového zřízení) než ve prospěch žen (a anti-patriarchálních norem). Například využívání placených sexuálních služeb je často prezentováno jako svoboda, schopnost sexisticky žertovat ve výuce je prezentováno jako svoboda, diskriminování zaměnstankyň je prezentováno jako svoboda… Když ale dojde například na domácí porody, tak je argument „svobodného rozhodnutí žen“ uťat v zárodku. (Tady se mimochodem genderová hierarchie zajímavým způsobem podporuje s profesní hierarchií a hegemonií lékařské lobby. Podobně lze analyzovat i jiné zásahy do reprodukční svobody žen; například sterilizace Romských žen, které v ČR probíhaly do nového milenia.).
V českém diskurzu se pak velice zajímavým způsobem prolíná sociální konzervatismus s tržním liberalismem. Někteří lidé tak jedním dechem obhajují absolutní svobodu zaměstnavatelů diskriminovat a současně se ohánějí „tradicí“ a „přirozeností“, když přijde na svobody marginalizovaných skupin (ke kterým tito „liberálové“ obvykle nepatří) nebo když přijde na nové požadavky skutečného přístupu ke svobodě. Například svoboda uzavírat sňatky pro páry stejného pohlaví je interpretována jako požadavky paternalistické ochrany či zneužívání veřejného práva pro soukromé účely (viz odůvodnění veta bývalého prezidenta Klause k poslednímu návrhu zákona o registrovaném partnerství;  a výroky v parlamentních debatách k témuž).

Při právní úpravě svobody a práv je podle mě nutné se zamyslet nad následujícími body (víceméně se opírám o předchozí postřehy, ale v opačném pořadí – první diskutuji otázku jaké svobody a práva mají být chráněna; pak otázku, jak mají svobody a práva být chráněna):

„Svoboda“ v kontextu hodnot a reality
Sice jsem se přimlouvala za konzistentnost, ale jistě se shodneme, že ne každá svoboda má stejnou váhu. Zmínila jsem „svobodu“ kouřit – má skutečně stejnou váhu jako svoboda ostatních klientů jíst v nezakouřeném prostředí a zaměstnanců nepracovat ve zdravotně závadném prostředí? Skutečně si myslíme, že „svoboda“ hospodského nenalívat Romům je hodnotnější nebo i aspoň stejně hodnotná jako svoboda Roma mít přístup k veřejně nabízeným službám či produktům jako každý jiný člen naší společnosti?
Jak jsem uváděla výše, myslím si, že v České republice často kolem chování, které není tak hodno ochrany, paradoxně vytváří narativ „svobody“. Naopak chování či práva, která by si ji zasloužila, jsou odmítána. O tom, které svobody a práva jsou více če méně hodné ochrany (státem a právem), je nutné vést celospolečenskou diskuzi. Ale veďme ji při vědomí jiných hodnot (spravednost a rovnost) a při vědomí společenské reality (některé skupiny jsou obzvláště znevýhodněny a jsou tudíž obzvláště neschopné na formálně garantované svobody dosáhnout).

Kdy zasahovat? A stačí „nezasahovat“, anebo je třeba aktivně podpořit?
Pak je potřeba se bavit o tom, která jednání má právo a) zakázat či omezit, b) formálně chránit, či c) aktivně umožnit a podporovat („enable“). Zaprvé je třeba si uvědomit, že většina právní regulace bude zasahovat do určité „svobody“ - a) zákaz domácího násilí zasahuje do „svobody“ mlátit manželku, b) ochrana svobody slova zasahuje do „svobody“ umlčet, c) a například podpora rodičovství bude (zjevně, aspoň jak vyplývá z debat k předchozím blogům) zasahovat do svobody těch, kdo to nechtějí… A přesto jsou všechny tři právní zásahy (podle mého) legitimní. Já vím, že tohle jsem zcela základní státoprávní a ústavněprávní poučky z prvního ročníku práv, ale mám bohužel pocit, že jsou často ignorovány. Argument „svobodou“ je vytahován jako nějaký trumf, kterým je možné přebít jakýkoli argument. Přitom sám o sobě vůbec nic neřeší.
Dalším krokem je pak uvědomění, že aby bylo možné skutečně užívat většiny svobod, není možné do nich jen nezasahovat, ale je potřeba je chránit či aktivně umožnit. Toto je víceméně východiskem současného právního chápání lidských (i jiných) subjektivních práv. Například ve Velké Británii je velmi aktuální diskuse o tom, že rozdíly mezi „negativními“ právy „první generace“ – občanskými a politickými právy – a „pozitivními“ právy druhé generace – tedy hospodářskými sociálními a kulturními právy -, jsou do velké míry umělé, a že i práva první generace potřebují nejen absenci zásahu ale i podporu. Toto pondělí tento přístup potvrdil ESLP v rozsudku Animal Defenders v kontextu svobody slova a placených politických kampaní – uznal legitimtu zákazu placené politické reklamy, protože informace a názory ve veřejném prostory by jinak byly determinovány penězi (tento případ nemá nic společného s genderem, jen jsem jen zrovna přečetla, tak se mi nabízel jako příklad).
Narůstá tak konsensus (pokud ne celosvětový tak alespoň celoevropský), že je legitimní aktivně podporovat skutečný přístup k právům, nejen jejich formální garance a nezasahování ze strany státu (viz též například knihu Sandry Fredman „Human Rights Transformed“).
Tenhle posun v chápání práv a svobod jde ruku v ruce s nuancovanějším chápáním liberalismu, který je pozorovatelný mj. v současné právní filozofii. Vedle a namísto „tržního liberalismu“ či neoliberalismu, který staví na autonomii, racionalitě, hodnotové neutralitě státu, a individualismu -  sílí „modifikovaný liberalismus“. Například co se týká klasického postulátu „hodnotové neutrality státu“, tak například u Ronalda Dworkina není neutralita státu primární (jako je v „tržním liberalismu“); primární je, aby se stát choval k jednotlivcům „rovně“ (Dworkin, R. 1985. A Matter of Principle, OUP). Zatímco pro Dworkina by stát měl nicméně být neutrální ohledně otázky „co je dobrý život“, pro Josepha Raze pak stát neutrální být nemá, ale má podporovat skutečnou autonomii jednotlivců (tedy jeho povinnost jde nad rámec čistého „nezasahování“). Jiní teoretici zpochybnili „individualismus“ jako východisko i cíl; například Fiss či Kymlicka (presumpce „nezávislého individua“ byla a je často kritizována též feministkami, které pouzují, že je fikcí v případě, že na člověku jsou závislí jiní – v našem kontextu jsou to v případě žen děti). Důvod, proč do těchto debat zabíhám, je, že chci zdůraznit, že vývoj liberalismu se nezastavil u Hayeka a Friedmana, a že je možné fundamentalistické neo-liberální argumenty vyvracet nejen zvenčí (tedy zleva) ale i zevnitř.

Má poslední poznámka se týká „dědictví komunismu“. Přestože je v některých kruzích z marxismu a komunismu obviňován každý, kdo zmíní pojmy „rovnosti“ či „sociální spravedlnosti“, je podle mého skutečným (a velmi jedovatým) dědictvím komunismu fakt, že jsme ještě 24 let po revoluci v zajetí „reakce“. Že nejsme schopni se o pojmech „svobody“ a „rovnosti“ bavit racionálně a bez často přehnaných a nepřesných referencí k minulosti. Že nejsme schopní si připustit možnost syntézy. Že je naše chápání černo-bílé. Pojďme se o „svobodě“ a liberalismu bavit v progresivním duchu a při napojení na současné světové debaty a nikoli v jeho absolutistickém pojetí, zmraženém dichotomií studené války.
Celý příspěvek

sobota 27. dubna 2013

Lukáš Hoder: Kiobel v. Royal Dutch Petroleum

Minulou středu Nejvyšší soud USA rozhodl jeden z nejsledovanějších případů posledních let. Soud prohlásil, že americká justice nemůže rozhodovat případy porušení lidských práv, které se staly v zahraničí a s USA nemají žádnou silnější vazbu. Rozhodnutí nicméně ponechalo dveře pro podobné žaloby částečně otevřené a to zřejmě s tím, že by v budoucnu mohly být za své činy souzeny také korporace. 


Případ Kiobel projednával Nejvyšší soud (SCOTUS) dvakrát. Poprvé to bylo v únoru 2012, viz můj starší post. SCOTUS tehdy rozhodoval o dvou propojených případech, ve kterých šlo o to, zda mohou být korporace a organizace obecně žalovány před americkými soudy pro porušování lidských práv v zahraničí, a to dle 200 let starého Alien Tort Statute (ATS). Po prvním projednání případu v roce 2012 SCOTUS rozhodl, že se celý případ vytáhne o úroveň výš. Nová otázka zněla, zda ATS vůbec umožňuje žalovat jednání, ke kterému došlo mimo USA a otázka na odpovědnost korporací tak byla v novém zadání ignorována.

Univerzální jurisdikce amerických soudů?

Ve svém rozhodnutí ze 17. dubna SCOTUS odmítl univerzální jurisdikci amerických soudů v případech, kdy neexistuje žádná silnější vazba na USA, nicméně (jak bývá jeho zvykem) položenou otázku poněkud zamlžil. Samotné rozhodnutí napsal předseda soudu Roberts, který argumentaci založil na domněnce proti extrateritorialitě („presumption against extraterritoriality“). Jde o interpretační princip, který říká, že Kongres v zásadě reguluje domácí americké záležitosti a pro opak musí svědčit jasně vyjádřený záměr zákonodárce. Účelem je přitom vyhnout se mezinárodním sporům v situacích, kdy by se USA snažily rozhodovat neamerické spory pomocí svých zákonů. Soud rozhodl, že domněnku proti extrateritorialitě nevyvrací ani text ATS a ani fakta případu Kiobel, který nemá žádnou silnou vazbu na USA („touch upon and concern“). To, že se akcie žalovaného obchodují na americké burze, že má v USA svoji informační kancelář a že své produkty prodává v USA silnou vazbou není.

K Robertsovi se připojili i soudci Alito, Kennedy, Scalia a Thomas, nicméně Alito a Thomas sepsali navíc separátní stanovisko, stejně jako soudce Kennedy. Obzvlášť Kennedyho konkurentní stanovisko je zajímavé, protože podtrhuje, že žaloby dle ATS nejsou uzavřenou kapitolou. Soudce napsal, že je stále otevřena “řada významných otázek ohledně dosahu a interpretace” ATS. Navíc, ”aplikace domněnky proti extrateritorialitě v budoucnu zřejmě bude vyžadovat další rozbor a vyjasnění”. Proč další vyjasnění?

Kind of strange

Jednak není jasné, co většinové stanovisko myslí testem „dotýkat se a týkat“ USA („touch upon and concern“). Jak silný vztah k USA musí případ mít, aby byla domněnka proti extrateritorialitě vyloučena? Také je potřeba poukázat na jinou větu ve stanovisku, která říká, že v případě Kiobel se „veškeré relevantní jednání“ událo mimo USA... Neznamená to ale v podstatě konec žalob jako byly dříve Sosa nebo Filartiga, kde „veškeré relevantní jednání“ bylo také mimo USA?

Svým zdůvodněním jde většinové stanovisko tak trochu mimo ostatní soudní precedenty v souvislosti s ATS a mnohé komentátory překvapilo. Například je zvláštní, proč soud vlastně „domněnku proti extrateritorialitě“ využil. Ta v podstatě znamená, že USA nechtějí aplikovat své zákony na zahraniční jednání jako v případě Morrison v. National Australia Bank z roku 2010, kde SCOTUS rozhodl, že americké zákony proti podvodům v oblasti cenných papírů nesahají na zahraniční jednání. Jenomže v případě Kiobel to je jinak. ATS je totiž jurisdikční zákon, který americkým soudům umožňuje aplikovat mezinárodní právo („law of nations“), ne americké právo, a to na případy porušení základních kogentních norem mezinárodního práva jako je zákaz mučení nebo genocidy. V takových případech by Amerika nevnucovala své zákony světu, ale umožnila uplatnit mezinárodní právo v případě, kdy si třeba pachatel genocidy užívá ukradené dolary na Floridě.

Navíc, zákon ATS byl přijat s tím, že by mohl umožňovat žaloby proti Američanům za jejich jednání v zahraničí, což dokresluje dopis amerického generálního prokurátora Bradforda z roku 1795, který se týká zapojení amerických občanů do útoků proti britské kolonii Sierra Leone. V takovém případě však použití „domněnky proti extrateritorialitě“ na zákon ATS nedává moc smysl, protože se zde extrateritorialita prostě předpokládá. A dále, zákon ATS byl přijat již v roce 1789, přičemž domněnka proti extrateritorialitě vznikla jako produkt americké justice až někdy v roce 1818.  Lze ji tedy vůbec aplikovat?

Custos Morum

Na podivnost většinového stanoviska upozornilo i třetí konkurentní stanovisko, které sepsal soudce Breyer (přidali se Ginsburg, Kagan a Sotomayor). Breyer by pro tento případ nepoužil domněnku proti etrateritorialitě, ale domněnku proti porušení mezinárodního práva (aka Charming Betsy Doctrine). Jedná se o předpoklad, že by stát mohl rozhodovat spor jen pokud by získání jurisdikce nešlo proti pravidlům mezinárodního práva – tedy jen, (a) když se jednání stalo na jeho území, (b) když je obviněný jeho občan, (c) nebo když je v sázce zásadní zájem státu. V případě Kiobel však soudce Breyer neshledal, že by byla některá z těchto podmínek splněna.

Případ Kiobel se nestal v USA a obviněnými nejsou Američané. A co třetí možnost? Žádný stát by sice neměl být morálním arbitrem světa („custos morum“), ale platí, že dle mezinárodního práva by se žádná země ani neměla stát útočištěm společných nepřátel lidstva („hostis humani generis“) jako jsou například viníci genocidy nebo v době přijetí ATS piráti. Americké soudy by tedy měly soudit případ Kiobel, pokud by se v USA skrýval např. pachatel vraždění – zájem státu by byl nedovolit jeho beztrestnost. Na základě této úvahy přitom operovaly americké soudy v podobných případech doposud, viz zmiňovaný Filartiga, Marcos nebo i Sosa. Nicméně, soudce Breyer takovou situaci v případě Kiobel nevidí. Obviněné jsou v tomto případě dvě cizí nadnárodní korporace, jejichž spojení s USA je velmi slabé – jejich akcie jsou (jako mnoho jiných) obchodovány na newyorské burze a mají v USA jen jakousi informační kancelář, kterou navíc vlastní jiná společnost. Takže obviněnými jsou cizinci. A jednání, kterého se měly dopustit, se stalo v cizině. Navíc, jednání se neměly dopustit samy, ale měli mu jen napomáhat („aiding and abetting“). V takovém případě se nejedná o situaci, kdy by se obviněný skrýval v USA a Amerika by neumožněním soudu zapříčinila jeho beztrestnosti.

Motáci

Ostatně, mít kancelář v USA by zřejmě nestačilo k zajištění obecné jurisdikce ani pro obchodní případy dle amerického práva. Soudce Breyer zde zmiňuje případ Goodyear Dunlop Tires v. Brown, což je velmi trefný odkaz, protože v roce 2011 SCOTUS rozhodoval dva případy na jurisdikci, nejen Goodyear, ale i případ Nicastro. Toto druhé rozhodnutí ukazuje, že SCOTUS dokáže sporné otázky nejen vyřešit, ale někdy i zamotat. Americká pravidla určení jurisdikce soudů jsou totiž i po mnoha desítkách let soudních sporů vcelku nejasná. Bude rozhodnutí Kiobel v rámci extrateritoriality hrát podobnou úlohu, jako Nicastro v otázkách personal jurisdiction?

Výsledek tak nejasný ale nakonec není. Všichni soudci SCOTUS se shodli, že případy bez jakékoliv silnější vazby na USA se dle ATS žalovat nedají (tzv. „foreign-cubed cases“). Neshodli se ale, jak určit, co je ona „silnější vazba“ na USA. Netřeba navíc zmiňovat, že nevíme, zda mohou být žalovány korporace a nevíme, zda může být žalováno za pouhé „napomáhání“ k porušení mezinárodního práva. Odpovědi na některé z těchto otázek se snad dozvíme brzy, SCOTUS totiž v pondělí rozhodl o tom, že se bude zabývat případem DaimlerChrysler v. Bauman.



Skvělé komentáře k případu od lidí jako Oona A. Hathaway (Yale), Marty Lederman (Georgetown) a dalších jsou na blogu SCOTUS nebo na blogu Opinio Juris

V dubnovém Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci vyjde tento text rozšířený o další postřehy, obzvlášť ohledně dalšího osudu žalob dle ATS.

Celý příspěvek

neděle 21. dubna 2013

K čemu jsou feministická/genderová právní studia?

V následujícím příspěvku se zaměřím na otázku, co přináší feministická/genderová studia právu – jeho tvorbě, interpretaci, aplikaci, výuce a studiu. Rozlišit je možné čtyři typy přínosu:
1)     Genderová analýza a kritika konkrétních právních ustanovení;
2)     Genderová analýza a kritika aplikace práva a právní „reality“;
3)     Genderová analýza a kritika práva jako takového;
4)  Genderová analýza a kritika právní vědy a právního vzdělávání.

1. Genderová analýza a kritika konkrétních právních ustanovení

Feministická/genderová právní studia se v první řadě zaměřují na konkrétní právní ustanovení, a zkoumají, jakým způsobem konstruují právní pozici žen a vztahy mezi pohlavími (například v rodinném právu), jakým způsobem regulují intimitu či sexualitu (například v trestněprávní úpravě sexuálního násilí), jestli garantují mužům a ženám stejná práva a chrání před diskriminací (například v pracovněprávních vztazích).
V této rovině jsou identifikovány a) jak existující právní normy či ustanovení, které jsou problematické z pohledu požadavku genderové rovnosti, tak b) právní normy či ustanovení, která právní řád ještě neobsahuje, ale měl by.

a)         Historickými příklady první kategorie je omezení volebního práva žen, jednostranný přístup k rozvodu, kriminalizace potratu, apod. Těchto norem a ustanovní ubývá, zejména těch, které přímo diskriminují podle pohlaví. Množství těch, která nepřímo diskriminují ženy, se také zmenšuje, přesto je možné je v našem právním řádu najít.
Sáhnu po příkladu z možná dost neočekávaného soudku – právní úpravy prostituce. Jak asi většina čtenářů ví, prostituci v ČR často upravují obecně závazné vyhlášky obcí. Ty často zakazují pouze aktivity osob v prostituci (většinou žen) nikoli klientů (většinou mužů). Například město Dubí (vyhláška 2/2007) sice zakazuje poskytnutí i využití sexuálních služeb, tedy zahrnuje osoby v prostituci i klienty, nepostihuje ale vyhledávání prostituce klienty, pouze nabízení osobami v prostituci. Osoby v prostituci jsou obcemi pro porušení pokutovány a dluží na pokutách někdy několikanásobky průměrného výdělku v daném regionu.
Nový trestní zákoník, platný od 1. ledna 2010, nadto zavedl v § 190 nový trestný čin „prostituce ohrožující mravní vývoj dětí“. Ten kriminalizuje provozování prostituce, či její organizování, střežení nebo jiné zajišťování „v blízkosti školy, školského nebo jiného obdobného zařízení nebo místa, které je vyhrazeno nebo určeno pro pobyt nebo návštěvu dětí“. Právní úprava tak kriminalizuje osoby v prostituci (trest odnětí svobody až na dvě léta) a kuplíře (trest odnětí svobody až na tři léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty), ale zcela ignoruje klienty.
A konečně i návrhy na „regulaci prostituce“, které se prezentují jako liberální, jsou výrazně represivnější vůči osobám v prostituci než ke klientům. Podle návrh hl. m. Prahy vypracovaného v roce 2011 může osoba v prostituci potenciálně spáchat přestupek „provozování prostituce bez platného oprávnění“, za který lze uložit pokutu do výše 50 000 Kč, jakož i devět dalších správních deliktů, za většinu z nichž lze uložit pokutu do výše 100 000 Kč. Touto pokutou může být osoba v prostituci potrestána mj. pokud „provozuje prostituci bez platného potvrzení zdravotní způsobilosti“ nebo pokud „neoznámí ztrátu nebo odcizení průkazu“. Naproti tomu pro klienta návrh předvídá jen jeden možný přestupek. Pokud klient „využije prostituce na místech nebo v době, kde a kdy je to zakázáno nebo mimo místa, kde je držitel oprávnění k provozování prostituce oprávněn“, může mu být uložena pokuta do výše 15 000 Kč. (Zarážející je zde zejména fakt, že klient není postihnutelný za využití „služeb“ osob v prostituci, která nemá oprávnění – to navzdory tomu, že nedostatek oprávnění může být důsledkem toho, že osoba je obětí obchodování s lidmi.)
Fakt, že všechny tyto existující či navrhované právní předpisy předvídají represi jen pro jednu stranu transakce, tu kterou převážně tvoří ženy, je nepřímou diskriminací podle pohlaví. (Mnohem podrobněji jsem tento problém diskutovala zde). Jsou také dobrým příkladem toho, jak málo jsou zájmy a práva marginalizovaných skupin promítnuty do práva – otázka, ke které se podrobněji vracím níže.

b)         Mezi příklady norem, které právní řády neobsahovaly, a bylo třeba je prosadit, patří například specifická kriminalizace domácího násilí (v trestním zákoně teprve od roku 2004) či stalkingu (v trestním zákoníku teprve od roku 2010). Patří mezi ně také již diskutované umožnění odchodu na rodičovskou dovolenou a přijmu souvisejících dávek mužům. A patří mezi ně také zákaz diskriminace z důvodu pohlaví, tak jak jej od roku 2009 obsahuje antidiskriminační zákon.

2. Genderová analýza a kritika aplikace práva
            Druhým přínosem feministických/genderových studií jsou analýzy fungování práva v praxi. Na západě je tento přístup součástí mnohem obecnějšího zájmu o socio-právní studia. Tento interdisciplinární přístup k právu studuje nejen právno, jak je obsažené ve formálních pramenech („law in books“), ale také jejich interpretaci, aplikaci a využívání institucemi, od soudů po orgány činné v trestním řízení po zaměstnavatele či školy, a jejich chápání veřejností („law in action“). Tento přístup je zatím v Čechách velmi silně podhodnocen (určitou výjimkou je kriminologie, ale ani zde není možné skutečně hovořit o genderovém přístupu). Pro chápání toho, jak právo často zrazuje ženy – na základě předsudků, které jsou právně irelevantní, ale ovlivňují rozhodovací procesy aplikace práva – jsou takovéto analýzy zásadní. V dřívějších blogu jsem diskutovala například mýty a znásilnění, a poukazovala na vliv, který mohou mít na tresní řízení a sekundární viktimizaci obětí (viz zde).
Ve Spojeném království existuje několik interdisciplinárních pracovišť specializovaných na toto téma, pokud by někoho zajímalo, jakými projekty se zabývají, odkazy jsou zde a zde).

3. Genderová analýza a kritika práva jako takového
            Častou kritikou feministických/genderových právních studií, kterou v Čechách slýchám je, že se jedná o „zaujatý“, „neobjektivní“ přístup. Premisou je zde zjevně, že současné právo a jeho jednotlivé normy jsou „neutrální“, „objektivní“ a „nestranné“. Již v předchozích příspěvcích jsem poukazalovala na to, že právo je produktem společnosti, která jej tvoří. Jestli je patriarchální společnost, pak bude patriarchální i její právo. A těžko si představit, že patriarchát jako společenský systém, ve kterém po staletí vládli muži, byl a je „objektivní“ a „neutrální“ a plně citlivý k životním zkušenostem a potřebám žen. Může pak být právo „objektivní“ a „neutrální“ a spravedlivé?
Možná stojí za to uvést jiné příklady. Může být právo neutrální, co se týká toho, jak zachází se soukromým vlastnictvím, v kapitalistickém a socialistickém zřízení? Nikoli, v jednom případě bude soukromé vlastnictví chránit (často na úkor jiných zájmů a hodnot), v druhém jej kompletně potlačí. To platí i o genderových vztazích – pokud jsou určitý právní řád a jeho normy vytvářeny v kontextu společenského zřízení, které je patriarchální, tak bude asi těžko genderově neutrální.
To se projeví na jednolivých právních ustanovení (či jejich absenci), jak jsem diskutovala v bodě 1. Uváděla jsem příklady, kde je genderový rozměr zjevný. Je důležité si ale uvědomit, že i zdánlivě zcela neutrální ustanovení či jejich soudní interpretace jsou často genderované. Například koncept excesu u nutné obrany v trestním právu je vystavěn na představě relativně krátké bitky mezi zhruba stejně silnými oponenty. Má nicméně problém poradit si se situacemi, kdy po dlouholetém období týrání oběť (v převážné většině případů žena) sáhně po smrtelné zbrani a zabije agresora (v převážné většině případů muž). Obrana je v těchto případech často považovaná za nepřiměřenou a nesplňuje tudíž podmínky nutné obrany. Právo je zde necitlivé k faktu, že domácí násilí je specifický kontext, kde násilí není excesem, ale pravidlem; kde strach o život není vygenerován tím, po jaké zbrani agresor v tom konkrétním sáhne, ale je permanentním psychickým stavem,… Musím se přiznat, že nemám k dispozici jednotlivé rozsudky českých soudů, a hodnotím tyto kauzy z dostupných zdrojů (případy odsouzení obětí domácího násilí za vraždu partnera na mnoho let odnětí svobody probíhají pravidelně českými médii), každopádně se necitlivost k „syndromu týrané ženy“ zdá být spíše pravidlem než výjimkou. Určitě by tohle stálo za bližší analýzu (v anglo-americkém kontextu je zajímavý zejména rozsudek Kanadského Nejvyššího soudu ve věci Lavalée (1990) 1 S.C.R. 852).
Jiným příkladem, tentokrát z občanského práva, je fakt, že výše náhrad škod a újem má tendenci být nižší podle pohlaví a etnického původu oběti. Je to opět téma v Čechách dostatečně empiricky i doktrinárně neprobádané, ale dobře analyzované v zahraničí, viz například knihu Marthy Chamallas and Jennifer B. Wriggins, The measure of injury. Race, gender and tort law (New York University Press 2010); recenze zde). Českým příkladem může být například podhodnocení újmy, která je způsobena diskriminačním jednáním. Antidiskriminační zákon upravuje “právní prostředky ochrany před diskriminací” v § 10. V podstatě parafrázuje “ochranu osobnosti” občanského zákoníku, podle níž je náhrada nemajetkové újmy v penezích omezena na výjimečné případy, kdy není postačující omluva, a kdy byla “ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti“. Takto nastavené náhrada nereflektuje rozdíl mezi institutem ochrany osobnosti, kdy újma na důstojnosti se děje externě – tedy v rovině toho, co si o člověku myslí okolí, a diskriminací, kdy je újma na důstojnosti interní – tím, že člověk není hodnocen jako jedinec, férově a podle svých schopností, ale pouze jako člen/ka určité skupiny, je urážkou a újmou, která zraňuje inherentně, aniž by o ní někdo musel vědět. To, že právo podhodnocuje určitý druh újmy, který se typicky děje nikoli mužům ale ženám (a jiných znevýhodněných skupinám), není zrovna indikátorem „nestrannosti“.

4. Genderová analýza a kritika právní vědy a právního vzdělávání
Feministická teorie kritizuje i obecnější chápání práva, jak je postuluje právní věda (myslím, že o „teorii“ je možné zejména v kontextu třetího a čtvrtého bodu – v angličtině se používají pojmy „feminist jurisprudence“ či „feminist legal theory“). Kvůli komplexitě těch debat nebudu zabýhat do podrobností, ale spíše nadhodím. Kritika se vztahuje například:
-        Na představu neutrality právní argumentace (zde je například zdůrazňováno, že právo má tendenci k dichotomiím, které vedou k úplnému vítězství jedné strany a úplné porážce strany druhé; toho často neodpovídá přáním jednotlivců, zejména žen. Viz zejména práce Carol Gilligan k tématu etiky péče).
-        Na představu izolovanosti práva od společenských, politických a kulturních dějů (tedy představu, že je možné studovat „jen právo“ – tento přístup je podle mého v české právní vědě i vzdělávání velmi rozšířen)
-        Na představu, že právo je to, co najdeme v zákoně. Tato kritika je podporována socio-právními analýzami, které poukazují na to, že právní realita je jiná (působením „quasi-právních“ mechanismů - praxí institucí a subjektů, které právo využívají)
-        Představa o vnitřní koherenci práva (poukazováno je na selektivnost a manipulovatelnost konceptů a hodnocení - například muž, který zcela zjevně schopen rozlišit „ano“ a „ne“ v kontextu smluvních závazků, je najednou zmaten, když přijde na otázky co je „ano“ a co je „ne“ v trestním řízení o znásilnění, a právo toho jeho „zmatení“ uznává).
-        Představa o racionalitě práva (tedy například o jediném možném správném řešení každého případu, o nedůležitosti osobní zkušenosti, o absenci emocí,…) – právo tuto představu na jedné straně musí udržovat kvůli své legitimitě, ale tím odmítá sebereflexi a zkoumání toho, jak „neracionální“ často je.
Víra v tyto postuláty a jejich obrana před kritikou je pak vštěpována studujícím v rámci právního vzdělávání jako součást toho, co to je „být právníkem“ případně co to je „být dobrým právníkem“. To ztěžuje reflexi a sebekritiku – koneckonců komentářů na téma „tohle není právo“ se například pod mým posledním příspěvkem vyskytlo hned několik (konkrétním mechanismem zde podle mého byla snaha izolovat právo jako výlučně sebereferenční rámec a tím jej ochránit před „externí“ kritikou).

Dvě závěrečné poznámky
Zaprvé je vhodné upozornit, že feministická/genderová právní studia v těchto kritikách práva nejsou sama – v anglo-americkém kontextu mají mnoho styčných bodů s „critical legal theory“, „cricial race theory“, marxistickou kritikou práva, post-strukturalismem v právu, socio-právními studii, atd. Mnohé předložené argumenty či metody tedy nejsou nutně původně feministické, ale pouze vztaženy na genderové otázky (viz například využívání Foucaltových teorií u Carol Smart).
Zadruhé je potřeba přiznat, že mé dělení na čtyři přínosy, které identifikují čtyři problémy, je do jisté míry schematické – mnoho otázek je komplexních a v podstatě spadají pod všechny čtyři kategorie. Například nedostatečnost prostředků ochrany proti diskriminaci je tak možné vnímat jako
1)     problém konkrétního ustanovení (absence adekvátní náhrady v antidiskriminačním zákoně),
2)     současně se jedná o problém aplikace práva (hodnocení závažnosti zásahu do důstojnosti soudem bude nutně determinováno (ne)pochopením újmy ve smyslu urážky důstojnosti, kterou diskriminace inherentně způsobuje),
3)     fakt, že zákonodárce negarantuje adekvátní prostředky ochrany zrovna v oblasti újmy, kterou trpí marginalizované skupiny, je příkladem „strannosti“ práva, a fakt, že studující může opustit právnickou fakultu, aniž by na tento (a mnoho jiných problémů genderové a jiné nerovnosti či nespravedlnosti) byl/a upozorněn/a, je nedostatkem nastavení právního vzdělání.
Celý příspěvek

pondělí 15. dubna 2013

Pozvánka: Annual European and Comparative Law PhD Workshop

České a slovenské právnické fakulty produkují ročně desítky doktorů práv. Ve většině případů upadne výzkum a výstupy v rámci doktorandského studia produkované (po zásluze) záhy v zapomnění. Motivem k psaní totiž často bývá pouze kvantita a potřeba vyprodukovat odpovídající množství stran, článků a kvalifikačních prací. Pokud navíc nemá doktorand vysloveně štěstí na mimořádného vedoucího doktorské práce, jeho práce a výstupy vlastně ani nikoho příliš nezajímají; nikdo mu nedá individualizovanou zpětnou vazbu, jdoucí do odpovídající hloubky. Doktorand, a to i v případě, kdyby skutečně chtěl, se tak jenom stěží může naučit vědecké práci a rozvinout své schopnosti v tomto ohledu: kvantita válcuje kvalitu a nikdo na něj nemá skutečně čas. To samé platí pro řadu konferencí pro doktorandy či začínající vědce, které spíše než smysluplnou diskusi připomínají orloj na Staroměstské radnici: krátké mihnutí v několikaminutovém okénku pro potěšení davu a odfajfkování odpovídajícího okénka ve výkazu „prezentace výsledků výzkumu“.

Co to má být? Vysvětlení dále v postu...

Annual European and Comparative Law PhD Workshop (1. ročník)

Termín: 25. 10. 2013 – 27. 10. 2013
Místo: Právnická fakulta Univerzity Palackého, Olomouc
Organizují: Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a Právnická fakulta Univerzity Palackého

***

ANOTACE: České a slovenské právnické fakulty produkují ročně desítky doktorů práv. Ve většině případů upadne výzkum a výstupy v rámci doktorandského studia produkované (po zásluze) záhy v zapomnění. Motivem k psaní totiž často bývá pouze kvantita a potřeba vyprodukovat odpovídající množství stran, článků a kvalifikačních prací. Pokud navíc nemá doktorand vysloveně štěstí na mimořádného vedoucího doktorské práce, jeho práce a výstupy vlastně ani nikoho příliš nezajímají; nikdo mu nedá individualizovanou zpětnou vazbu, jdoucí do odpovídající hloubky. Doktorand, a to i v případě, kdyby skutečně chtěl, se tak jenom stěží může naučit vědecké práci a rozvinout své schopnosti v tomto ohledu: kvantita válcuje kvalitu. To samé platí pro řadu konferencí pro doktorandy či začínající vědce, které spíše než smysluplnou diskusi připomínají orloj na Staroměstské radnici: krátké mihnutí v několikaminutovém okénku pro potěšení davu a odfajfkování odpovídajícího okénka ve výkazu „prezentace výsledků výzkumu“.

Seminář „Annual European and Comparative Law PhD Workshop“ má ambici nabídnout pozitivní alternativu pro zainteresované mladé vědce. Jeho leitmotiv je proto přesně opačný: do hloubky jdoucí kvalita namísto produkční kvantity. Seminář poskytne několika vybraným doktorandům studujícím na českých a slovenských univerzitách anebo v zahraničí právo či právní problematiku příležitost prezentovat výstupy jejich práce na odborném fóru, a to v odpovídající hloubce. Tyto výstupy budou vzápětí podrobeny detailní konstruktivní kritice ze strany jejich kolegů, stejně jako etablovaných výzkumných pracovníků a pedagogů. Diskuse nad jednotlivými pracemi či projekty bude dále doprovázena obecnými debatami o metodologii výzkumu a jednotlivých přístupech k právu. Celkovým cílem semináře tak je nabídnout vybraným doktorandům, kteří mají potenciál i zájem, možnost posunout jejich výzkum na kvalitativně jinou úroveň, která obstojí v mezinárodním srovnání.

FORMÁT A ORGANIZACE: Seminář je otevřen všem studentům doktorandského studia (prezenční či distanční forma) studujícím na českých, slovenských či zahraničních univerzitách. Jazykem semináře je čeština a slovenština (nicméně práce samotná může být i v angličtině). Všichni účastníci by měli být schopni číst a komunikovat jak česky/slovensky, tak anglicky.

Zájemci o účast na semináři zašlou nejpozději do 30. 6. 2013 e-mailem na adresu info@csesp.cz krátký abstrakt (ne více jak 2.000 slov) práce, kterou by chtěli na semináři prezentovat, spolu se svým stručným životopisem. Aby byla zachována maximální zpětná vazba, ze zaslaných shrnutí vyberou organizátoři nejvýše 10 nejzajímavějších příspěvků.

Vybraní jedinci pak budou pozváni k účasti na semináři a k zaslání kompletního článku/kapitoly disertace a shrnutí celého projektu. Do 30. 9. 2013 zašlou dva dokumenty – článek či kapitolu ne delší než 10 tisíc slov a krátké shrnutí celého projektu v rozsahu 3-5 stran. Shrnutí projektu musí mít následující strukturu: shrnutí v laickém jazyce ne delší než 200 slov, cíle projektu, vymezení projektu, hlavní výzkumnou otázku projektu a případně hypotézy projektu, použitá metodologie, v čem spočívá originalita projektu, nástin obsahu ostatních kapitol a krátký seznam klíčové literatury.

Účastník může prezentovat svůj článek, který dokončuje, případně kapitolu či dvě z připravované disertace anebo výstup z jakéhokoliv jiného relevantního projektu, na němž pracuje. Organizátoři nicméně preferují kapitoly z chystané disertace či články s vazbou na disertaci.

Další zájemci z řad doktorandů mohou být pozváni pouze k účasti na semináři bez prezentace vlastního výzkumu (nicméně s povinností věcné diskuse a aktivní účasti na semináři).

Oblast práva nerozhoduje. Práce může oborově spadat do jakékoliv oblasti práva. Může se však také jednat o práci z jiného oboru (politologie, sociologie, historie aj.), pokud se zabývá právní problematikou. Co však rozhoduje, je kvalita práce a její evropský či srovnávací přesah: práce, ať již v jakémkoliv oboru práva, musí mít ambici jít nad rámec prostého převyprávění zákona či shrnutí vybraných soudních rozhodnutí. Musí jít o kritický, analytický text, který má ambici být publikován v předních domácích a zahraničních časopisech v oboru.

Pokud bude doktorand přijat k účasti na semináři, po zaslání práce mu bude přidělen mentor. Mentorem je v oboru zkušený akademik s relevantními publikačními zkušenostmi v Česku a zahraničí. Mentor poskytne autorovi detailní zpětnou vazbu a kritické poznámky na semináři samotném. Další úlohou mentora pak v případě zájmu autora bude napomoci publikace práce na odpovídající úrovni. Od všech účastníků semináře se nicméně očekává, že navštíví všechny prezentace a budou se aktivně zapojovat do debaty. Účelem setkání je zprostředkovat širší výměnu, na které se budou podílet všichni účastníci, přičemž si rozšíří obzory mimo „tunel“ vlastního oboru.

Samotný seminář je třídenní. Začíná první den v poledne a končí třetí den v poledne. První odpoledne po krátkém úvodu proběhne první blok prezentací a kritická diskuse o jednotlivých pracích. Druhý den dopoledne začne krátkým přednáškovým blokem o různých metodách výzkumu a psaní v právu. Odpoledne pak bude vyhrazeno pro druhý blok prezentací. Závěrečné dopoledne třetího dne se zaměří na publikaci v právu (aneb „od disertačních nápadů k publikované knize“) a dále na publikaci v zahraničních časopisech.

***

ORGANIZÁTOŘI: Michal Bobek, David Kosař, Robert Zbíral.

MENTOŘI: Marek Antoš; Michal Bobek; Kristian Csach; Libor Dušek; Bohumil Havel; Barbara Havelková; David Kosař; Zdeněk Kühn; Jan Kysela; Pavel Molek; Jiří Přibáň; Tomáš Richter; Vojtěch Šimíček; Robert Zbíral (N.B.: Jedná se o ilustrativní seznam potenciálních mentorů; konkrétní mentor z výše uvedeného seznamu a v případě potřeby i mimo něj bude vybrán v závislosti na oborovém zaměření pro seminář vybraných příspěvků.).


Celý příspěvek

neděle 14. dubna 2013

20 let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku

V těchto dnech vyšla v nakladatelství C. H. Beck kniha „20 let Evropské úmluvy v České republice a na Slovensku“. Zachycuje nejenom příspěvky přednesené minulý rok na konferenci věnované stejné problematice, ale také řadu dalších, takříkajíc bonusových příspěvků. K objednání je zde. Níže v postu přetiskujeme předmluvu k publikaci a pak také její obsah. Příjemné čtení!

***


Doznívá cinkání klíčů. Polistopadová euforie. Zpátky do Evropy. Tvář Václava Havla v každé výloze. Lidská práva nejsou nástrojem ideového střetu, ale právem každého občana. Nad jejich dodržováním ze strany státu bude dohlížet nezávislý mezinárodní SOUD. Štrasburská lucerna iuris, obrat nezřídka používaný v 90. letech. Lucerna pomůže ochránit jednotlivce nevěřícímu post-komunistické justici. Posvítí na strukturální problémy transformujícího se právního řádu. Pomůže nové československé ústavnosti a ochraně základních práv rozvinout se a růst.

Střih. Uplynulo dvacet let. Změnila se jak lucerna, tak její vnímání mušek i můr ji obletujících. Lucerna stále svítí, byť prošla v mezidobí přestavbou a několika úpravami. Nicméně pravda je, že si občas i neplánově blikne, neřkuli přechodně zatmí. Prostranství na osvícení je totiž stále více: tématických i geografických. To vyžaduje stále více lampářů a obslužného personálu. A pokud se nejedná o Zelenou lucernu, která díky nekonečnému zdroji energie Zeleného plamenu pohodlně zvládá obletět půlku galaxie za pár minut, tak zákonitě vznikají problémy, jako třeba nerovnoměrné osvětlení, protichůdné přístupy jednotlivých lampářů, selektivita a výpadky v dodávce osvětlení.

K radikální proměně v uplynulých dvaceti letech nicméně došlo u samotných mušek a můr, hlavně těch z postkomunistické střední Evropy. Začaly vnímat různé odstíny Lucerny. Staly se sebevědomějšími. Asi je to logické: člověk, který byl ze tmy posazen do místnosti plné světla, je zpočátku pouze oslněn. Teprve, až si jeho oči zvyknou na světlo, tak je schopen vnímat různé odstíny, zlomy či spektrum.

***

Kdokoliv zabývající se Úmluvou a judikaturou ESLP vždy naráží, u dynamického dokumentu jakým Úmluva je, na minulost a kontext. Určité volby v minulosti učiněné zásadním způsobem formovaly jak samotnou Úmluvu a její výklad, tak její vnitrostátní aplikaci. Kde se tyto volby vzaly? Kdo je učinil a proč? Jaké byly osoby a obsazení? A především, jaký je širší kontext a reálná praxe ustanovení Úmluvy nad rámec prostých normativních ustanovení? Žije Úmluva ve vnitrostátní aplikační praxi, anebo je omezena na štrasburské monology, ke kterým se tak maximálně občas připojí další monolog z Joštovy 8 anebo Hlavné 110, aby vzápětí potvrdily podezření, že vícero paralelních monologů dialog netvoří?

Příležitost zamyšlení se nad těmito otázkami poskytlo výročí 20 let od okamžiku, kdy se uložením ratifikačních listin stala tehdejší Česká a Slovenská Federativní Republika smluvní stranou Úmluvy, po níž závazky z ní plynoucí převzaly na svá bedra oba nástupnické státy. Dvacet let života s Úmluvou nabídlo příležitost se na moment zastavit a namísto do budoucna orientovaných debat na téma reformy přetíženého ESLP se v klidu ohlédnout a bilancovat: Jaký byl život s Úmluvou v Česku a na Slovensku v prvních dvaceti letech? Jak se vyvinula samotná Úmluva? Jak se vyvíjela vnitrostátní aplikační praxe? Jaký dopad měla a má Úmluva a judikatura ESLP na transformaci práva v postkomunistické společnosti, jakou byla Česká republika a Slovensko?

České společnosti pro evropské a srovnávací právo a Ministerstvu zahraničních věcí se jako spoluorganizátorům podařilo k zamyšlení nad výše uvedenými tématy získat jak skvělé přednášející, tak výtečné a početné auditorium. Zrodila se jednodenní konference, která se konala dne 25. května 2012 v Praze v reprezentativních prostorách Černínského paláce. Tato kniha je souborem většiny příspěvků na konferenci přednesených, doplněných o další příspěvky autorů, kteří měli a chtěli k tématu co zajímavého říci.

***

Kniha se dělí na tři části. První část je bilanční: zaměřuje se jednak na československé přistoupení k Úmluvě a první budovatelská léta na vnitrostátní úrovni, jednak se – z různých pohledů – ohlíží za celým obdobím dvaceti let života s Úmluvou.

První část otevírá příspěvek Jiřího Malenovského. Zachycuje kontext a diskutované modality československé ratifikace Úmluvy v roce 1992. Příspěvek mimo jiné výtečně na příkladu postavení mezinárodních smluv o lidských právech v československém a následně českém i slovenském právním řádu demonstruje, jak určitá právní řešení, která mohou být následně vnímána jako petrifikovaná neměnnost, nebyla ve své době ničím jiným než „syrovým a neopracovaným kompromisem“, který se zrodil v okamžitém průsečíku zájmu konkrétních lidí. Stejně tak dokládá, že české a slovenské nástupnictví v Radě Evropy nebylo až tak bezproblémové, jak se traduje.

Daniel Šváby vzpomíná na svoji první mezinárodní lásku. Jmenovala se Evropská komise pro lidská práva. „Rozsudek smrti“ v podobě 11. protokolu k Úmluvě byl na ní vykonán v roce 1999. Šváby se zamýšlí nad otázkou, nakolik je a byla činnost EKLP přínosná i pro následný jednotný Soud: věcně, osobnostně i s ohledem na určité filtrační „know-how“. Je pravdou, že klást ahistorické otázky typu „co by kdyby“ není vhodné. I tak se však vkrádá otázka, zda bylo zrušení EKLP skutečně krokem vpřed, především s ohledem na následný vývoj Soudu, včetně zoufalých snah o znovu-zavedení nějaké filtračního mechanismu pro Soud naprosto nezvládající vlastní nápad.

Hubert Smekal a Ľubomír Majerčík se ohlížejí za bezmála dvacetiletým působením prvního českého soudce ESLP, Karla Jungwierta. Skrze jeho troje volby se dostávají také k hodnocení jeho činnosti judikatorní, především tedy v rámci rozhodnutí velkého senátu. Příspěvek nutí čtenáře k zamyšlení: jak vnímat činnost soudce, který za tak dlouhé období, ve kterém se účastnil rozhodování velkého senátu ve 130 případech, sepíše jenom jedno vlastní nesouhlasné stanovisko (a k 15 dalším se připojí)? Jedná se o soudce, který má schopnost účinně přesvědčovat své kolegy, v důsledku čehož sám spoluvytváří většinu, a nemá proto zapotřebí psát odlišná stanoviska? Či spíše o soudce, který jenom tiše plave s proudem?

Analýza nesouhlasných stanovisek prvního československého a poté slovenského soudce Bohumila Repíka z pera Jiřího Kmece nabízí obraz soudce ESLP odlišného charakteru. Byť Repík pobyl na Soudu v rámci dvou nedokončených mandátů jen necelých šest let a v podmínkách tehdy ještě nestále zasedajícího Soudu se podílel na rozhodování v pouhých 95 věcech, ve 12 z nich vyjádřil svůj odlišný názor. Rozbor těchto odlišných – ve třech čtvrtinách případů autorských – stanovisek sestavuje portrét soudce nebojícího se jít takříkajíc se svou kůží na trh, soudce, který byl navíc aktivní v činnosti výukové a publikační.

Po ohlédnutí za Štrasburkem především devadesátých let se naše pozornost v následujících čtyřech příspěvcích první části přenese na úroveň vnitrostátní. Jana Wurstová líčí počátky zastupování státu v řízení před orgány Úmluvy. Společným jmenovatelem tohoto období zdá se byly minimální zkušenosti, ale maximální nadšení pro věc a aktivní hledání vhodných modelů. S ohledem na dnešní opakující se debaty ohledně resortní roztříštěnosti zastupování České republiky v právních sporech u mezinárodních soudů a při právních sporech vedených v zahraničí obecně je poučná míra historické nahodilosti, s jakou se vlastně zastupování státu v řízení před ESLP dostalo do resortu spravedlnosti.

Příspěvky Víta Alexandra Schorma a Maricy Pirošíkové, vládních zmocněnců pro zastupování České, respektive Slovenské republiky před ESLP, bilancují zkušenosti obou států a jejich vládních zmocněnců. Jak často se jednotlivým vládám dařilo či nedařilo možná není až tak podstatné. Oba příspěvky se shodují v tom, že neméně důležitou činností vládního zmocněnce je zprostředkovávat znalost Úmluvy a judikatury ESLP vnitrostátně. To ve svém důsledku může vést k paradoxnímu rozštěpení role zmocněnce: před ESLP je agentem státu a bude tahán za ouško pro jeho selhání, zatímco vnitrostátně je vlastně agentem Štrasburku a bude tahán opět za ouško za vnímaná selhání štrasburská. Těšit jej může možná jenom to, že snad bude mít v konečné fázi obě ouška vytahána rovnoměrně.

První část uzavírá příspěvek David Strupka, který glosuje dvacet let života s Úmluvou z pozice advokáta a stěžovatelů. Dokumentuje mimo jiné, jak tuhý život mají legendy. Po prvních případech konce 90. let, ve kterých ESLP konstatoval porušení Úmluvy ze strany České republiky, se štrasburský soud pevně uhnízdil v podvědomí národa a jeho (nejen bulvárního) tisku, kdy „hnaní věci až do Štrasburku“ se zdá výhrůžkou nejtěžšího kalibru. Zodpovědnému advokátovi pak nezbývá než legendu o spravedlivém a mocném Štrasburku bourat a vrátit iluze stěžovatelů do kruté reality zanedbatelné úspěšnosti stížností.

Příspěvky v druhé části knihy se nesou v o poznání střízlivějším tónu. Ivo Pospíšil a Jan Štiavnický zprostředkovávají pohledy českého, respektive slovenského Ústavního soudu na stýkání a potýkání se s judikaturou ESLP. Byť ústavní soudy mají a vždy budou mít povahou své práce ke štrasburskému soudu vždy nejblíže, z obou textů je patrné, že období nevinné ústavní zamilovanosti je dávno za námi. V obou systémech (či v pojetí obou autorů) se nicméně konec ústavních líbánek projevuje trochu jinak. Český Ústavní soud zdá se volí spíše pozici zneuznaného milovníka (ESLP nechápe, jak unikátní a jedinečná instituce český Ústavní soud je), zatímco slovenský Ústavný súd volí spíše pojetí minimálního prahu a zrcadla, jehož odlesk přísluší slovenskému orgánu ochrany ústavnosti adaptovat a kulturně přeložit do slovenských reálií.

V dalších příspěvcích druhé části lidskoprávní nadšení upadá úměrně poetice běžného justičního provozu. Reflexe judikatury ESLP z pozice obecných soudů, jak ji nabízejí Pavel Simon a Jakub Camrda, je střízlivá. Není pochyb o tom, že respektování judikatury ESLP náleží k práci českého soudce. Současný stav štrasburské judikatury tuto práci však příliš neusnadňuje: rozporuplná a nedomyšlená judikatura, která je navíc následně zvrácena rozhodnutím velkého senátu, nikoho nepotěší. Mluvit s ohledem na prolínání práva Úmluvy a českého práva o „štrasburské nákaze“ nicméně možná není ani za těchto podmínek nejvhodnější metafora. Na druhou stranu je nezbytné naslouchat stížnostem vnitrostátních uživatelů systému Úmluvy: jak oba příspěvky dosvědčují, nejedná se v žádném případě o stesky nepoučených soudců, kteří o štrasburské judikatuře nic nevědí a učit se nechtějí, právě naopak. Jde o soudce, kteří se svoji práci snaží vykonávat poctivě a zodpovědně, nicméně stav štrasburské judikatury tomu vždy nenapomáhá.

Druhou část knihy uzavírají reflexe Úmluvy a judikatury ESLP pohledem českého zákonodárce a správních orgánů. Závěry jak Jana Kysely, tak Jitky Morávkové jsou v tomto ohledu neúprosné: ani Úmluva, ani judikatura ESLP se typicky nenacházejí v zorném poli ani zákonodárce, ani správních orgánů. Zákonodárce se bude Úmluvou zabývat pouze tehdy, pokud schvaluje ratifikaci některého z dodatkových protokolů k Úmluvě. V rámci běžného legislativního procesu pak bude pozornost Úmluvě věnovat občas Legislativní rada vlády. Pro správní orgány pak obecně platí, že čím výše se správní orgán nalézá a čím je jeho agenda specializovanější, tím je větší pravděpodobnost, že se bude zabývat Úmluvou a případně i judikaturou ESLP. Pohled obou dalších mocí ve státě tak zdá se potvrzuje známou skutečnost: hlavním a nepostradatelným partnerem ESLP, stejně jako jiných mezinárodních soudů, jsou vnitrostátní soudy. Na nich záleží, zda a nakolik ustanovení Úmluvy a především judikaturu ESLP dále promítnout do vnitrostátního práva.

Třetí část čtenáře zavádí do širších dálek, zamyšlení a přesahů: tranformačních, kulturních, teoretických, ústavních a legitimizačních. Příspěvky Kateřiny Šimáčkové a Pavla Uhla se ohlížejí za transformačním působením Úmluvy v českém právním prostředí. Co nám Úmluva dala, co nám nedala, co nám dáti mohla, ale nikdo nechtěl. Především s ohledem na poslední kategorii by bylo do kamene možné tesat obecný postřeh Šimáčkové: „podstatou sporu mezi konstitucionalisty a internacionalisty může být touha českých hvězd zůstat hvězdami na svém písečku bez poměřování kvalitou mezinárodní, nedostatek pokory přiznat si, že něco nevíme a můžeme se to venku přiučit.“

Širšími vlivy Úmluvy na různé oblasti českého právního života se zabývají také další tři příspěvky. Jan Wintr se zaměřuje na stýkání a prolínání Úmluvy s českou Listinou a šířeji na český ústavní pořádek. Příspěvek Pavly Boučkové je vzácnou sondou do lidskoprávní reality. Ukazuje, co se také může dít (či spíše nedít) s rozhodnutím ESLP poté, co zhasnou světla ramp. Její případovou studií je výkon rozhodnutí v jedné z nejvýznamnějších českých kauz před ESLP: D. H. proti České republice. Konečně příspěvek Pavla Molka se zaměřuje na srovnání způsobů vypořádání se s komunistickou minulostí v judikatuře ESLP a obecněji soudů post-komunistické střední Evropy.

Knihu uzavírají Hubert Smekal a Josef Nejedlý. Jejich příspěvky se zabývají dvěma zásadními otázkami trápící ESLP v posledních letech: jeho legitimitou a přístupem k němu. Demokratická legitimita ESLP je předmětem diskuse v příspěvku Smekalově. ESLP posledních let čelí stále silnějším útokům, především ze zemí označujících se za kolébky demokracie, jako je Spojené království, ale také Nizozemsko a další státy západní Evropy. Otázky z těchto států v zásadě znějí: jakou legitimitu (či kvalifikaci) má pro rozhodování o stavu lidských práv v Anglii či Holandsku novopečený srbský, ukrajinský či gruzínský soudce? Nedodělky sahající do statisíců před ESLP jsou v posledních letech noční můrou i karikaturou přístupu k soudu i dalších atributů spravedlivého procesu, o délce řízení ani nemluvě. Jak nicméně naznačuje závěrečný příspěvek Nejedlého, nově zavedené kritérium „podstatné újmy“ je spíše příslovečným cimrmanovým krokem stranou, stěží však krokem vpřed.

***

Doufáme, že předkládaná publikace bude pro čtenáře poutavým zdrojem poučení. Nabízí vzácnou sbírku zkušeností a poznatků takříkajíc z první ruky, tedy od jednotlivců a aktérů, kteří „byli při tom“ či kteří dnes pracují s Úmluvou každý den. Nabízí proto soubor jedinečných poznatků k prohloubení poznání mechanismu a aplikační praxe Úmluvy nad rámec základního studia jejích ustanovení či vybraných rozhodnutí ESLP.

Věříme též, že i v budoucnu bude znovu důvod, možnost i chuť se sejít a ohlédnout se za dalšími etapami pod světly štrasburské lucerny iuris. Chystané Protokoly č. 15 a 16, jakož i plánované přistoupení Evropské unie k Úmluvě, naznačují, že se máme v příštích letech na co těšit.


Oxford/Praha/Brno/Štrasburk
listopad 2012
editoři


OBSAH

Úvodní slovo: Dvacet let života s Úmluvou
O autorech
Obsah
Seznam používaných zkratek

ČÁŠT I. – POČÁTKY A DOSAVADNÍ BILANCE

Tři významné souvislosti ratifikace Úmluvy Českou a slovenskou federativní republikou
(JIŘÍ MALENOVSKÝ)
1. Politická souvislost: v pohybu kyvadla
2. Ústavněprávní souvislost: syrový a neopracovaný kompromis
3. Sukcesní souvislost: prostá kuriozita nebo porucha panství práva v Radě Evropy?

Fungovanie bývalej Európskej komisie pre ľudské práva
(DANIEL ŠVÁBY)
1. EKĽP ako kvázi súd prvého stupňa
2. Využívanie know-how EKĽP po jej zániku
3. Vplyv judikatúry EKĽP na judikatúru Európskeho súdu pre ľudské práva

Karel Jungwiert (1993-2012): bilance působení prvního českého soudce u ESLP
(HUBERT SMEKAL & ĽUBOMÍR MAJERČÍK)
1. Troje volby Karla Jungwierta
2. Mezinárodní soudci pod drobnohledem výzkumů
3. Karel Jungwiert: svojí cestou nebo s většinou?

Odchylná stanoviska soudce Bohumila Repíka
(JIŘÍ KMEC)

Zastupování České republiky v řízení před orgány Úmluvy
(JANA WURSTOVÁ)
1. Proč právě ministerstvo spravedlnosti?
2. Sbírání různých zkušeností vládních agentů před ESLP
3. Závěr

Česká republika před ESLP: bilance prvních dvaceti let z pohledu vlády
(VÍT ALEXANDER SCHORM)
1. Zastupování před Soudem
2. Implementace odsuzujících rozsudků
3. Spoluodpovědnost za stav kontrolního mechanismu

Zastupovanie Slovenskej republiky pred ESĽP
(MARICA PIROŠÍKOVÁ)

Prvních dvacet let před ESLP z pohledu stěžovatelů
(DAVID STRUPEK)

ČÁŠT II. – VNITROSTÁTNÍ APLIKACE ÚMLUVY V ČESKÉ REPUBLICE A NA SLOVENSKU

Vliv Úmluvy a její aplikace ESLP na judikaturu Ústavního soudu
(IVO POSPÍŠIL)
1. Trajektorie Úmluvy a štrasburské judikatury v rozhodnutích Ústavního soudu: od transformačního věku nevinnosti k dílčím střetům
2. Obecně k postoji Ústavního soudu vůči Úmluvě a judikatuře ESLP
3. Konec nevinnosti? Dílčí střety nad implementací některých rozsudků ESLP – pokus o systematický přehled
3.1. Ústavní soudy z pohledu judikatury ESLP
3.2. Spory mezi Ústavním soudem a ESLP nad výkladem Úmluvy
4. Závěr

...lebo Štrasburg tak povedal. Niekoľko poznámok k vzťahu autorít Slovenskej republiky k autorite ESĽP
(JÁN ŠTIAVNICKÝ)
1. (automatický) princíp zrkadla
2. (mechanický) princíp zrkadla
3. princíp zrkadla alebo rozhodnutie nad jeho rámec, ťažko povedať
4. princíp zrkadla, ktorý musel potvrdiť ESĽP
5. rozhodnutie pod rámec štandardu zrkadla
6. rozhodnutia nad rámec princípu zrkadla
7. princíp zrkadla týkajúci sa národného práva a priestor k uváženiu
8. ... lebo právny názor, ktorému autenticky verím, povedal.

Zjevené pravdy v judikatuře ESLP
(PAVEL SIMON)

Úmluva a judikatura ESLP v ČR: pohled správních soudů
(JAKUB CAMRDA)

Úmluva a český zákonodárce
(JAN KYSELA)
1. Parlamentní rozpravy při vyslovení souhlasu k ratifikaci
2. Procesní otázky
3. Činnost stálé delegace Parlamentu ČR do Parlamentního shromáždění Rady Evropy
4. Reflexe Úmluvy a judikatury ESLP v zákonodárné činnosti

Úmluva a judikatury ESLP: Pohled správních orgánů
(JITKA MORÁVKOVÁ)
1. Vývoj implementace EÚLP a judikatury ESLP v praxi státních orgánů
2. Implementace Úmluvy a judikatury ESLP na jednotlivých stupních státní správy
3. Další relevantní otázky
4. Závěrem

ČÁŠT III. – ŠIRŠÍ PERSPEKTIVY

Tři osobní zamyšlení nad výročím Úmluvy
(KATEŘINA ŠIMÁČKOVÁ)
1. Úmluva pohledem fanouška
2. Konstitucionalisté a internacionalisté
3. České obecné soudy jako ochránci Úmluvy

Vliv Úmluvy na transformaci práva a právní kultury v Československu a v České republice po roce 1989
(PAVEL UHL)

Vliv Úmluvy na český ústavní pořádek
(JAN WINTR)
1. Přímý odraz textu Úmluvy v textu Listiny
2. Přímý či nepřímý vliv Úmluvy na porevoluční změny československého zákonodárství
3. Vliv Úmluvy jako důvodu pro rušení zákonů Ústavním soudem (podle čl. 10 Ústavy před euronovelou)
4. Týž vliv Úmluvy po euronovele na základě názoru Ústavního soudu, že Úmluva je součástí ústavního pořádku
5. Vliv judikatury ESLP na výklad těch článků Listiny, jež vycházejí z Úmluvy
6. Vliv Úmluvy a judikatury ESLP na rozhodování Ústavního soudu tam, kde je ochrana základních práv širší v Úmluvě než v Listině
7. Zohledňování judikatury ESLP v judikatuře obecných soudů
8. Změna českého zákonodárství v důsledku judikatury ESLP
9. Vliv kolizí ESLP a Ústavního soudu na změnu judikatury Ústavního soudu
10. Nepřímý vliv Úmluvy prostřednictvím čl. 6 Smlouvy o EU
11. Závěr

Nesnesitelná těžkost výkonu rozhodnutí: výkon rozsudku ESLP postihujícího segregaci ve vzdělávání
(PAVLA BOUČKOVÁ)
1. Legislativní příčiny segregace
2. Společenské příčiny segregace
3. Šetření, inspekce, kontroly
4. Kdo jsou Romové a jak je poznat?
5. Problém externí a subjektivní identifikace
6. Finanční náklady segregace
7. Dosavadní průběh dohledu nad výkonem rozhodnutí
8. Nesnesitelná těžkost výkonu rozhodnutí

Vypořádání se s komunistickou minulostí v judikatuře ESLP a Ústavního soudu z pohledu práva na spravedlivý proces
(PAVEL MOLEK)
1. Tranzice jako lidskoprávní problém
2. Další středoevropská řešení
3. Východoněmečtí střelci na hranicích
4. Česká cesta ke stíhání a k prolomení promlčení stíhatelnosti
5. Česká cesta k lustracím

Kam se poděla většina? O demokratické legitimitě ESLP
(HUBERT SMEKAL)
1. Judicializace politiky
2. Ani v praxi, ani na papíru
3. ESLP a demokratická legitimita
4. Pár závěrečných úvah

Kritérium podstatné újmy: krok správným směrem?
(JOSEF NEJEDLÝ)
1. Kritérium podstatné újmy: zoufalý pokus o regulaci nápadu před ESLP
2. De minimis non curat praetor a tradiční podmínky přijatelnosti
3. Marné hledání přidané hodnoty kritéria podstatné újmy
3.1. Podstatná újma
3.2. Zájem na dodržování lidských práv (první záruka)
3.3. Řádné posouzení případu vnitrostátním soudem (druhá záruka)
4. Závěr: Quo vadis, Evropský soude pro lidská práva?
Celý příspěvek

sobota 13. dubna 2013

Muž živitel a žena pečovatelka jako přirozené zřízení či racionální a svobodná volba?

S ohledem na velké množství podnětných reakcí na můj první blog jsem se rozhodla na některé opakující se body odpovědět obsáhleji, formou zvláštního příspěvku. Vracím se zejména k otázce, zda nastavení „muž-živitel a žena-pečovatelka“ je skutečně „přirozené“, zda je to „racionální“, a do jaké míry je to „svobodná volba“. Ten slibovaný příspěvek o roli feministických/genderových studií také brzy vyvěsím, přestože i v následujícím textu již poukazuji na právní aspekty.

Mnoho lidí zdůrazňuje, že současné nastavení (muž vydělává a žena je doma s dětmi) je a) přirozené, b) racionální, a c) muži i ženy to tak opravu chtějí. Je tomu skutečně tak?


Celý příspěvek

pondělí 8. dubna 2013

Československé důchody - bilance poločasu

Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a CEVRO Institut vás zvou na seminář: ČESKOSLOVENSKÉ DŮCHODY - BILANCE POLOČASU, který se koná v pátek, 28. června 2013, od 14:00 hod v CEVRO Institutu, Jugmanova 17, Praha 1. Bližší informace a program naleznete dále v postu.


Kauza, dnes tedy již spíše sága československých důchodů, vzbuzovala a bezpochyby bude nadále vzbuzovat emoce v Česku i v zahraničí. Prozatímní kulminace této ságy v rozhodnutí Ústavního soudu z února 2012 nezůstala bez odezvy, a to nejenom v ČR, ale rovněž po celé Evropě. Cílem semináře je s jistým odstupem a snad o něco chladnější hlavou bilancovat současný stav a další směřování celé ságy, která spíše než na svém konci se zdá se nalézá někde v poločase.

PROGRAM:

14:00 Přivítání a úvodní slovo
Michal Bobek, College of Europe; předseda ČSESP

14:10 – 14:30 Československé důchody jako europroblém: krátký úvod
Martin Smolek, vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU

14:30 – 14:45 Rozhodovací činnost Ústavního soudu ve věcech československých důchodů po nálezu Landtová
Ivo Pospíšil, Ústavní soud

14:45 – 15:00 Zákonodárce jako rozhodčí sporů mezi soudy? Reflexe kauzy československých důchodů v Parlamentu ČR
Jan Grinc, Senát PČR

15:00 – 15:15 Legislativní řešení? Představení nové úpravy reagující na rozhodnutí ÚS a SD
Vít Holubec, Ministerstvo práce a sociálních věcí

15:15 – 15:45 Otázky a diskuse

(...přestávka na kávu...)

16:15 – 16:35 Landtová: evropské ozvěny rozhodnutí Ústavního soudu
Jan Komárek, London School of Economics

16:35 – 16:50 Europoučení z krizového vývoje (pokus o systémové shrnutí)
Michal Bobek, College of Europe

16:50 – 17:20 Otázky a diskuse

***

Všichni zájemci o problematiku jsou srdečně zváni. Svůj zájem o účast na semináři sdělte prosím emailem nejpozději do 15. května 2013 na adrese info@csesp.cz. Členové České společnosti pro evropské a srovnávací právo se účastní semináře přednostně; ostatní registrovaní zájemci budou pozváni tehdy, pokud bude volná kapacita.
Celý příspěvek

sobota 6. dubna 2013

Obrana feminismu

Mnohokrát děkuji kolektivu blogu Jiné právo za pozvání tento měsíc hostovat a Michalovi za jeho přivítání. Michal se při představování mé osoby vyvaroval slov feministka a feminismus – možná mě chtěl ochránit před odporem, který tato slova v Čechách povětšinou vzbuzují. Já nicméně feministkou jsem, a ve svém výzkumu se zabývám feministickou kritikou práva a genderovými studii. Je tudíž na místě se k oběma pojmům vyjádřit. Já tak učiním v mých prvních dvou příspěvcích. V následujícím textu se zaměřuji zejména na hlavní výhrady proti feminismu, které v Čechách slýchám. V příštím blogu se zaměřím specificky na roli feminismu a genderových studií v právu.


„Zaprvé nevím, co to je, a zadruhé mě to uráží!“ dobře shrnuje postoj mnoha Čechů a Češek k feminismu, jako k intelektuální pozici a hnutí, a k genderu, jako analytickému konceptu (ten úvodní výrok si půjčuji od postavy Vlasty Buriana v pohádce Byl jednou jeden král). Velice často je napadána určitá představa o feminismu, která má s feminismem jen málo společného. Jak feminismus definují samy feministky?


“Feminismus – nikdy jsem přesně nevěděla, co to je. Jen vím, že mě lidé označují za feministku, kdykoli vyjádřím názory, které mě odlišují od kusu hadru,“ komentovala v roce 1913 britská spisovatelka Rebecca West. Podle rakouské filosofky Herty Nagl-Docekal se feminismus zaměřuje na společenský problém, který spočívá ve „znevýhodnění na základě příslušnosti k ženskému pohlaví, které dnes stejně jako dřív v nejrůznějších podobách prostupuje všemi oblastmi společenského života“. Afro-americká spisovatelka Pearl Cleage popisuje feminismus jako „přesvědčení, že ženy jsou plnohodnotnými lidskými bytostmi schopnými účasti a vůdcovství ve všech oblastech lidské činnosti – intelektuální, politické, sociální, sexuální, duchovní a ekonomické“.

Potud myslím není moc co namítat. Proč je tedy feminismus v Čechách odmítán? V následujícím textu identifikuji a diskutuji, a pokusím se vyvrátit, sedm častých předsudků o feminismu.

1.         Feministky nenávidí muže
Nikoli. Feminismus není proti mužům ale proti určitému společenskému systému (označovanému jako genderový řád či patriarchát), který tím, že připisuje mužům a ženám rozdílné role a kvality – co se týká chování, schopností, vzhledu, apod. -, omezuje jejich plnou a svobodnou seberealizaci. Jedná se například o očekávání, že žena bude manželkou (nebo alespoň partnerkou v heterosexuálním vztahu) a matkou. A jedná se též o definice toho, co je dobrá manželka (která toleruje nevěru a muže neotravuje s domácností) a matka (pro kterou mateřství nakonec vždy zvítězí nad karierní ambicí). Ženy, které vybočují z této normy, musí své životní volby obhajovat, a proto, že neodpovídají stanovené normě, nesou břímě „nenormality“.
Patriarchát má ale různá omezující očekávání též od mužů. Má určité představy o (heterosexuální) mužnosti, které ne každý muž naplňuje, či touží naplňovat. Od mužů se též očekává například schopnost finančně zabezpečit rodinu. Opět, pokud jedinec neodpovídá „normě“, musí se obhajovat a je považován za „nenormálního“. Systematické vylučování mužů z péče o děti je podobně důsledkem patriarchátu jako je jím sexuální objektifikace žen v reklamě, diskriminace žen v zaměstnání, a jiné formy diskriminace proti ženám. Feminismus se tudíž v mnohém bere i za muže – snaží se zajistit, aby i oni měli co nejširší spektrum životních možností, včetně péče o děti.

2.         Feministky nenávidí mateřství
Není tomu tak. Dosud jsem se nesetkala s feministkou, která by nenáviděla mateřství. Pokud je na něco poukazováno, tak na to, co mateřství pro ženu v naší společnosti znamená:
o   snížení respektu v jiných oblastech života – žena matka je sice oceňována pro mateřství (a získává „body“ jako správná žena), ale současně ztrácí kredibilitu jako plnohodnotná lidská bytost s intelektem, schopnostmi a ambicemi, neboť co ví o politice/managementu/právu/ekonomii někdo, kdo celé dny „utírá zadky“? Tato újma je primárně nemateriální – projevuje se v symbolické rovině respektu. Mateřství má ale pro většinu žen též materiální důsledky:
o   zhoršení hmotné situace – v době těhotenství a raného mateřství (tedy řekněme v době mateřské a rodičovské dovolené) výrazně klesá příjem žen. To má samozřejmě důsledky na ekonomickou nezávislost žen. Pokud je žena ve vztahu, dochází ke zvýšené závislost na partnerovi - výzkumy ukazují, že se právě v době těhotenství a raného mateřství stupňuje domácí násilí.
o   mateřství navíc materiálně postihuje i ženy, které matkami nejsou – buď ještě nejsou nebo nikdy nebudou – na trhu práce a ve společnosti obecně. Fakt, že ženy jsou potenciálními matkami, snižuje jejich šance dostat dobrou pozici, být adekvátně ohodnocena, být brána vážně, atd.
Feministky tak – přestože povětšinou nezpochybňují mateřství jako legitimní životní volbu – odmítají, aby bylo chápáno jako role či úděl, protože to omezuje škálu životních možností. Každá žena by měla mít možnost si vybrat, zda bude či nebude matkou, a ať zvolí kteroukoli možnost, měla by tato volby být respektována. Kritizováno tedy není mateřství, ale fakt, že přestože jej společnost rétoricky glorifikuje, tak jej reálně skutečně nepodporuje.

3.         Feminismus je import ze západu
To je i není pravda. Feminismus (chápaný v širokém smyslu jako snaha o rovnoprávnost pohlaví) má v českých zemích dlouhou tradici. Mezi jeho rané zastánce patřil mj. i prezident Masaryk.
Situace se samozřejmě zkomplikovala komunismem. Ten na jedné straně věnoval pozornost „ženské otázce“ a přijal určitá opatření zrovnoprávňující pohlaví, mj. zavedl formální rovnost v právu, umožnil či dokonce vyžadoval přístup žen na trh práce, ke vzdělání a do politiky, a kolektivizoval péči o děti. Na druhé straně trpěly tyto snahy nedostatky. Byly poznamenané nesvobodných charakterem společnosti (ženy nemohly samy vyjádřit, co vlastně potřebovaly). Role žen byla socialistickým státem „spíše rozšířena než předefinována“, jak výstižně komentovala Shulamit Firestone. Ženy měly trojí břemeno (placená práce na plný úvazek, péče o domácnost a péče o děti), zatímco roli mužů nebyla věnována žádná pozornost (zejména nikdy nedošlo k jejich zapojení do péče). Tento fakt zdiskreditoval snahy o „emancipaci“ v očích mnoha Češek, protože to, co bylo oficiálně prezentováno jako úspěchy rovnosti pohlaví, ženám nějak zásadně neulevilo. A konečně zatímco v 50. letech byly zrovnoprávňující ještě relativně upřímné, v následujících dekádách se pod pojmem „ženských práv“ – z důvodů nízkého populačního růstu - skrývaly veskrze promateřská opatření, která nebyla vždy pro ženy výhodná. „Státní feminismus“, který jsme zdědili, tudíž ve skutečnosti žádných feminismem nebyl.
Je pravda, že po roce 1989 přicházely feministické ideje zejména ze západu. To samo o sobě ale přece není problém – čtyřicetiletá intelektuální izolace Československa znamenala, že jsme „prošvihli“ mnoho idejí či konceptů, které jsou v moderních demokratických společnostech samozřejmostí. Po revoluci jsme se učili a přebírali koncepty či mechanismy, které měly zlepšit naši kvalitu života a umožnit znovuzapojení do vyspělého světa a návrat do Evropy - od liberalismu, demokracie či lidských práv po nadnárodní ekonomickou integraci. To, že jsme se rozhodli selektivně odmítnout feminismus (či antirasismus), nemá podle mého racionální základ.

4.         Pozice žen se lepší i bez feminismu – feminismus není potřeba
Toto tvrzení povětšinou není pravda. Není pravdou, pokud se týká období první republiky a období po roce 1989, a není pravda v mezinárodním kontextu – kdyby nebylo ženských aktivistek, kdo by nám dal volební právo, zvláštní ochranu před domácím násilím či stalkingem, nebo ukončil beztrestnost pachatelů sexuálního a reprodukčního násilí v ozbrojených konfliktech? Je nicméně pravdou, že komunistické období zkreslilo tento obraz, neboť mnoho „emancipačních“ opatření přicházelo shora. Přesto je představa, že problémy nerovnosti pohlaví se vyřeší samy, naivní.
Na místě je možná i osobní poznámka. Feminismus je, kromě identifikace systematických problémů a návrhů na jejich řešení, velice přínosný v osobní rovině, neboť zprostředkovává uvědomění, solidaritu a sesterství mezi ženami. Jedním z mechanismů patriarchátu, který sdílí i s jinými strukturami, které hierarchizují společnost, je, že „rozdělí a panuje“ – staví ženy proti mužům a také proti všem ostatním ženám. Osobně jsem v Čechách vždy pociťovala jako obzvláště deprimující soutěž mezi ženami (a ke své hanbě se musím přiznat, že jsem jí podvědomě účastnila). Teprve po mém přesunu do zahraničí jsem poznala „sesterství“ – solidaritu mezi ženami, které se plně a bez výhrad emocionálně podporují, profesně si pomáhají, a svěří si své zkušenosti (například se znásilněním), bez obavy, že jim nebude věřeno nebo budou souzeny.
Myslím, že také proto je feminismus v Čechách často napadán ženami samotnými. Výrok, „já jsem normální, nejsem žádná feministka“ slýchám pravidelně. Osobně jej interpretuji jako jednu z cest, jak zvítězit nad jinou ženou – ukázat, že jsem „správňačka“, a že jsem silná a nemám feminismus zapotřebí. To, že tato strategie některých žen z antifeminismu vytřískat kapitál, je ve výsledku oslabuje – protože znemožňuje sesterství, skutečnou otevřenost a vzájemnou pomoc – není reflektována.

5.         Feminismus je ideologie (jako komunismus a či nacismus) a šovinista je ekvivalentem feministky
Tyto dvě představy jdou často ruku v ruce, a proto je diskutuji společně. Feminismus je možné označit za ideologii, pokud pod pojmem ideologie rozumíme soubor tezí, názorů, idejí a teorií. Srovnání s komunismem či nacismem je každopádně účelové a zavádějící – feminismus se svých charakterem spíše blíží „ideologiím“ racionalismu či humanismu. Ještě důležitější je si ale uvědomit, že primárním cílem feminismu s ideologií bojovat a nikoli ji tvořit – feminismus se primárně vyhraňuje proti všudypřítomné, ale často neuvědomělé a nereflektované ideologii patriarchátu. Cílem feminismu pak není nastolit matriarchát, ale odstranit patriarchát (tedy kompletně eliminovat hierarchii podle pohlaví).
Co se týká rovnítka mezi šovinismem a feminismem, tak je podobně tendenční. To, že někoho upozorníme na jeho rasismus, není rasismem. To, že někoho upozorníme na jeho misogynii, sexismus či androcentrismus (k těmhle pojmům se vrátím v následujícím blogu), není to samé jako sexismus. Podobně jako netolerování netolerance není to samé jako netolerance samotná.

6.         Feministky vyhrocují vztahy mezi pohlavími
Tady si podle mě mnoho lidí plete deskripci a preskripci. Feministky poukazují na to, jak existující genderový řád přispívá k představě o neslučitelnosti pohlaví – hlášky typu „muži a ženy jsou různé živočišné druhy“ nejsou vymýšleny feministkami, naopak.
Tvrzení o vyhrocení vztahů mezi pohlavími mě vždycky pobaví zejména v České republice, kde se velká část populace baví hrami, „jak vyzrát na starou“, případně „jak vyzrát na starého“ – portrétů vztahů mezi pohlavími jako (legitimní) zákopové války jsou plná média a filmy (naposledy to potvrdilo shlédnutí filmu „Muži v naději“). Většině feministek jde o pravý opak – aby spolu pohlaví jednaly na rovinu a přímo, s respektem, atd. To člověk právě může dělat, jen pokud se oprostí od představy, že muži a ženy (jako skupiny respektive „živočišné“ druhy) „jsou od přírody nějací“ a navzájem neslučitelní.

7.         Feministky chtějí z žen udělat muže
Tato poznámka jde – překvapivě – často ruku v ruce s tou předchozí (přestože jsou navzájem logicky neslučitelné). Tahle výhrada má myslím svůj základ v tom, že feminismus se snaží ukázat, že pokud přijmeme premisu, že ženy jsou stejně inteligentní a schopné jako muži, neexistuje žádný legitimní důvod pro to, aby byly v rozhodovacích a mocenských pozicích tak nedostatečně zastoupeny, jako je tomu dnes, aby jejich práce byla méně odměňována, atd. Neznám žádnou feministku, která by jiné ženy chtěla nutit do kariéry, či z žen dělat muže – feminismu nicméně jde o identifikaci a odstranění překážek pro plnou seberealizaci žen, což zahrnuje i „typicky mužské“ oblasti jako je politika či business. Mnoho z těchto snah se explicitně zabývá otázkou, jak sladit rodinný a profesní život (minulý rok rozdmýchal debatu například článek Why women still can’t have it all od Anne-Marie Slaughter, dostupný zde). A kromě diskuze objektivních externích překážek (zejména diskriminace) často zahrnuje i – možná bolestivou – debatu o tom, jestli se my samy nepoddáváme okolnostem a neomezujeme pod tlakem patriarchátu své ambice a cíle (o těchto subjektivních překážkách hovoří zajímavě Sheryl Sandberg v tomto videu).

Závěrem bych myslím měla uvést, že feminismus není monolit, ale že feminismů je mnoho. V tomto příspěvku jsem zdůrazňovala momenty, na kterých se různé feministické pozice více méně shodnou. Každopádně je ale text hlavně vyjádřením mého osobního postoje, mého osobního feminismu.
Celý příspěvek

čtvrtek 4. dubna 2013

Lukáš Hoder: Válka v Iráku byla legální

Poněkud provokativní nadpis? Asi ano. Je zde nicméně desetileté výročí války v Iráku (2003), tak by jsme se mohli znovu podívat, jak to celé bylo. Zkusím ukázat, že v rámci dvacetileté historie sporu OSN v. Irák a s ohledem na složitost interpretace rezolucí Rady bezpečnosti OSN by válka v Iráku mohla být považována za legální. Mimochodem, otázka pravidel interpretace rezolucí Rady bezpečnosti je na celé věci to nejzajímavější. 


Nejdřív krátce sepíšu politické okolnosti války, pak už bude následovat víceméně legální pohled. 


Ochotní a schopní

Památník 2. světové války, Washington, DC
Válku v Iráku vyvolaly USA v době „inventury“ své bezpečnosti po teroristických útocích z 11. září 2001. Režim Saddáma Husajna nedokázala doložit zničení svých dlouholetých a zdokumentovaných zásob chemických a biologických zbraní a příliš se neměl ke spolupráci s inspektory OSN. Do roku 2003 již porušil asi 17 rezolucí OSN, takže trpělivost na straně USA nebyla velká. USA byly navíc na vrcholu své hegemonní moci po konci studené války a osobní i strategické motivy k vyřešení problému se Saddámem byly velmi silné (jak jsem napsal třeba zde).

Koalice států „ochotných a schopných“ Irák odzbrojit byla poměrně široká a čítala okolo 50 veřejných členů a poměrně dost dalších zemí bylo ochotno pomoci tajně (další desítky post hoc). Velká Británie tvrdý postup podporovala, Rusko a Čína oponovali a Francie lavírovala, nicméně aktivizovala svoji letadlovou loď, povolala rezervy a do velitelství U.S. Central Command na Floridě vyslala své generály. Vážně uvažovala, že se k akci připojí.

Problém s Irákem nicméně začal už v roce 1990, kdy Irák vojensky obsadil Kuvajt a s pomocí jeho ropy chtěl vyřešit svůj dluh po osmileté válce s Íránem. USA a dalším zemím se to nelíbilo a po několika měsících jednání vydala RB rezoluci 678, která autorizovala členy OSN k použití síly proti Iráku. Ten byl následně vojensky poražen a bylo uzavřeno příměří. V následujících třinácti letech pak RB vydala k Iráku nespočet dalších rezolucí, které většinou reagovaly na nedodržování podmínek příměří ze strany Iráku.

678

Základem k argumentaci ohledně legality války v roce 2003 jsou asi dvě desítky hlavních rezolucí, které Rada bezpečnosti k Iráku od roku 1990 vydala. Debatuje se například o rozsahu původní autorizace nebo o tom, zda mohla přežít více jak deset let od rezoluce 678. Nebudu zabíhat do podrobností, jen napíšu, že v případě Iráku byla v roce 1991 autorizace mimořádně široká (nebyla omezena jako v jiných případech) a byla pravidelně RB připomínána. RB například v rezoluci 707 v roce 1991 uvedla, že podmínky dle rezolucí RB (např. zbrojní kontroly) jsou zásadní pro obnovení míru a bezpečnosti a Irák je musí splnit. Navíc, RB v ostatních případech většinou buď autorizaci k použití síly proti státu výslovně zrušila (Bosna) a nebo autorizaci dopředu časově omezila (Rwanda). Nic takového v případě Iráku neudělala a autorizace nemohla jen tak zaniknout.

1441

Nicméně, bez ohledu na předchozí řádky, rezoluce 1441 z prosince 2002 odkázala na všechny předchozí rezoluce RB a především na klíčovou rezoluci 678. Dále uvedla, že Irák má poslední příležitost, aby splnil své závazky vůči OSN. RB prohlásila, že Irák neustále porušuje podmínky příměří z roku 1991 („in materiál breach“), a že pokud této poslední příležitosti nevyužije, bude čelit „vážným následkům“ („serious consequences“).

Rezoluce 1441 nicméně také stanovila, že další porušení závazků ze strany Iráku bude hlášeno Radě bezpečnosti, která dále „posoudí“ („consider“) situaci. Tyto věty (čl. 4, 12) měly zabránit možnosti automatického použití síly proti Iráku a ukazují pečlivou diplomacii a vyvažování. Členové Rady bezpečnosti se prostě dohodli, že spolu nesouhlasí, a rezoluci 1441 naformulovali přesně tak, aby vyhovovala oběma stranám. Zde se ukazuje složitost interpretace rezolucí RB, které jsou často spíše politickým dokumentem a mnohdy se na jejich tvorbě právníci ani nepodílí. Ostatně, co jsou to vlastně rezoluce RB z hlediska mezinárodního práva?

Přesto klíčový článek 12 rezoluce 1441 obsahuje dvě vodítka pro argument, že USA k vojenskému zásahu již druhou rezoluci nepotřebovaly.

a) Serious Consequences

Co znamená fráze „serious consequences“, když už ji RB do tak pečlivě tvořené rezoluce vložila? Fráze „serious consequences“ na jedné straně zřejmě nedosahuje úrovně slavného „all neccessary means“ (automatické použití síly), ale na druhé straně by ani neměla být jen prázdnou hrozbou.

Při detailnějším pohledu na historii jednání RB vůči Iráku najdeme dvě použití fráze „serious consequences“ nebo „severest consequences“ v podobných situacích (1993, 1997) a v obou případech po jistých konzultacích došlo bez další (druhé) rezoluce RB k použití síly proti Iráku. Pokud je tedy „all neccessary means“ kódem pro automatické použití síly, neznamená „serious consequences“ kód pro situaci, kdy je použití síly možné a to s ohledem na následující konzultace, nicméně již bez nutnosti další rezoluce? Členové RB si museli být vědomi, že termín „serious consequences“ už v případě Iráku s jistými následky použili...

Na přesné záznamy jednání diplomatů před deseti lety si ještě počkáme, nicméně velvyslanec Francie při OSN z roku 2003 Jean-David Levitte na jedné konferenci potvrdil, že rezoluce 1441 měla znamenat „agreement to disagree“. Prohlásil, že Američané k válce nepotřebují druhou rezoluci a dodal svá slova z roku 2003: „Let’s agree to disagree between gentleman, as we did on Kosovo, before the war in Kosovo…”

b) Consider

O zajímavém Levittově prohlášení mi řekla prof. Jane Stromseth, která patří mezi smetánku washingtonských právníků v otázkách mezinárodního práva. Posledních dvacet let pracovala na vysokých pozicích buď pro Bílý dům, Ministerstvo zahraničí USA nebo jako profesorka na Georgetown Law. U Stromseth jsem loni psal paper o metodách interpretací rezolucí Rady bezpečnosti a otázkou Iráku jsem se tam trochu zabýval. K debatě o Iráku Stromseth dodala: Klíčová bitva se udála o čl. 12 rezoluce 1441, kde se nicméně nakonec píše, že RB pouze „posoudí“ („consider“) situaci po zprávě zbrojních inspektorů. A to, že Irák podmínky rezoluce 1441 (tedy umožnění inspekcí) nedodržel, je zřejmé.

Jistě, je to poněkud nejistý argument, ale já bych dodal, že podobnou interpretaci použil i generální tajemník OSN Kofi Annan v roce 1998, a to v době, kdy Irák porušil rezoluci 1154. USA, VB a Francie následně vojensky zasáhli.

P.S.

Otázek na archivy z jednání před deseti lety nicméně zůstává mnoho, uvidíme, jestli se někdy otevřou. Třeba se postupně také vyjasní pravidla interpretace rezolucí RB a já mezitím odpublikuju ten paper. Zatím to ale vypadá, že vývoj směřuje jinam. Kam? To se dozvíte zde.
Celý příspěvek