středa 27. března 2013

Pochybnosti nad usnesením o zastavení řízení o velezradě

Předem říkám, že se nedomnívám, že by i celek všech argumentů, které ve své žalobě uplatnil Senát, zakládal velezradu bývalého prezidenta. Současně se ale domnívám, že usnesení ÚS, kterým dnes řízení o velezradě zastavil, je velmi špatně odůvodněné, je v rozporu s některými základními právněteoretickými postuláty, a je v rozporu i s dosavadní judikaturou ÚS. Dosavadní zákon umožňoval zastavit řízení tehdy, jestliže prezident republiky po jeho zahájení zemřel. Naopak okolnost, že se prezident republiky po zahájení řízení vzdal svého úřadu, nebyla důvodem k zastavení řízení. Podle textu nového zákona není důvodem k zastavení řízení ani okolnost, že funkce prezidenta zanikla uplynutím doby (§ 98 odst. 3 ZÚS v aktuálním znění). Senát ve vztahu k možnosti pokračovat v řízení i po skončení mandátu prezidenta argumentoval především tím, že nová úprava je pouze deklaratorní, nikoliv konstitutivní (bod 16 usnesení). I kdyby se snad k tomuto závěru ÚS nepřiklonil, měla být aplikována nepravá retroaktivita, tedy nová procesní úprava, nikoliv procesní úprava stará (bod 17).

I. Vskutku konstitutivní norma?
Podívejme se předně na otázku, zda je nové ustanovení opravdu materiálně „nové“, tedy konstituující novou právní normu. Podle ÚS z § 98 odst. 1 a 2 ZÚS, ve znění účinném do 8. 3. 2013, nelze dovodit žádný zákaz zastavit řízení i z důvodů jiných, než těch, které jsou tu výslovně jmenovány, tj. 1. odvolání žaloby Senátem, 2. úmrtí žalovaného prezidenta (bod 35). Naopak z § 98 odst. 3 ZÚS ve znění účinném do 7. 3. 2013 lze prý argumentem a contrario dovodit, že z jiného, než tu uvedeného důvodu (tj. vzdání se prezidentského úřadu), nelze v řízení o ústavní žalobě pokračovat poté, co žalovaná osoba již úřad nezastává (bod 36). Již tyto úvahy jsou podle mne velmi pochybné. Argumentace a contrario tu není vůbec automatická – proč se naopak neargumentuje a simili, nebo dokonce a fortiori (pokud se řízení nezastaví pro vzdání se prezidentského úřadu, tím spíše se nezastaví pro doběhnutí mandátu)? Ostatně neznám případ řízení, kde by například jen v důsledku event. průtahů před soudem a následné s tím spojené skutečnosti (zde uplynutí mandátu) došlo automaticky k jeho zastavení. Právě uvedené ukazuje na teleologickou povahu údajně „logických“ argumentů výkladu práva. Současně jasně ukazuje, že argumentovat „logickými“ argumenty bez větší teleologické analýzy nabízí jednoduchou cestu k libovolnému řešení podle přání rozhodujícího orgánu.

Některé úvahy ÚS jsou, jemně řečeno, úsměvné. Například tomu, že odpovědnost pro velezradu je vázána na výkon funkce prezidenta, prý svědčí i to, že procesní normy, týkající se řízení o ústavní žalobě, označují žalovanou osobu vždy jako „prezident republiky“. Táži se tedy: co tam má být uvedeno? „Prezident republiky nebo bývalý prezident republiky“? Stačilo by ÚS, pokud by zákon vytvořil legislativní zkratku "žalovaný"?

Velmi slabá je i úvaha, podle níž pro podporu názoru ÚS může sloužit i § 104 ZÚS. Ten praví, že „vyhlášení pravomocného odsuzujícího nálezu způsobuje nástup tří sankcí, z nichž jednou je ztráta prezidentského úřadu. Tyto sankce nastupují vždy kumulativně; je samozřejmé, že po předchozím zániku funkce (uplynutím funkčního období) již ke ztrátě prezidentského úřadu nemůže dojít“ (bod 43). Táži se: jak tedy tato sankce mohla nastat v zákonem i tehdy předvídané alternativě rezignace prezidenta?!

II. Vskutku pravá retroaktivita?
Již prvý závěr ÚS, který je nepříliš organicky promíchán napříč celým odůvodněním, je tedy podle mne nesprávný. Podívejme se však na další premisu ÚS. ÚS se rozhodl na situaci aplikovat „příznivější“ normu, tedy dosavadní úpravu: „Pokud by v této věci mělo být aplikováno nové znění ust. § 98 odst. 3 zákona o Ústavním soudu o nemožnosti zastavit řízení proto, že prezidentská funkce zanikla uplynutím funkčního období prezidenta, došlo by k ústavně nepřípustné pravé retroaktivitě zákona v neprospěch ústavně žalovaného“. Toto je nejen pochybné, neboť jde o procesní normu. Navíc je tento závěr naprosto nekompatibilní například s bodem 22 níže rozebraného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/09. Co třebas, pokud dojde k předání osoby podle evropského zatýkacího rozkazu za trestný čin, který spáchala v době, kdy ještě eurozatykač neplatil? Byli vskutku například členové Berdychova gangu, předaní z Irska do ČR, předání do ČR v rozporu se zákazem pravé retroaktivity? Samozřejmě nikoliv, ostatně i o této věci rozhodoval ÚS.

Zkusme srovnat úvahy ÚS o retroaktivitě procesních norem s jeho předchozí judikaturou. Vyberu úmyslně příklad extrémní, podle mého názoru již za hranou. Ovšem příklad, kde byl ÚS jednomyslný. V nálezu ze dne 3. 8. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/09 (č. 269/2011 Sb.) ÚS jednomyslně zamítl návrh NSS na zrušení přechodných ustanovení zákona novelizujícího exekuční řád. Připomeňme, že zákon tehdy předal pravomoc rozhodovat o kárných věcech exekutorů kárnému senátu NSS. To se týkalo i všech běžících věcí. NSS tehdy čelil situaci, v níž byl kárně obviněný exekutor Exekutorskou komorou zproštěn kárné obžaloby, rozhodnutí však nebylo přede dnem účinnosti nového zákona vyhotoveno písemně. Protože nabyl účinnosti nový zákon, spis byl předán k rozhodnutí NSS. Dosavadní řízení tedy přišlo vniveč, kárného obviněný nepravomocně zproštěný exekutor musel započít nové řízení před NSS! Přes tato flagrantní fakta neměl ÚS sebemenší problém návrh zamítnout. Podle ÚS zde šlo o retroaktivitu nepravou. ÚS zde vycházel ze záměru zákonodárce, argumentace předkladatele zákona a z důležitého veřejného zájmu, který stál nad novou úpravou kárného řízení nad exekutory (body 27 násl.; všimněme si, že naopak v prezidentském usnesení se ÚS důvody nové úpravy příliš nezaobíral - nikoliv překvapivě, neboť tyto důvody jeho argumentace vůbec nesvědčily). „Na základě nové, navrhovatelem kritizované, právní úpravy mají totiž k dispozici celý proces vedený od samého počátku před vysoce kvalifikovaným senátem Nejvyššího správního soudu, jehož složení zajistí rovné, spravedlivé a nezávislé posouzení všech případů bez ohledu na to, v jakém stadiu řízení mu byly postoupeny“ (bod 29).

Překvapí též styl argumentace ÚS v usnesení o zastavení. Ten cituje promiskue akademické články i různá vyjádření v elektronických médiích, pohříchu ovšem jen ve prospěch závěru ÚS. Pikantní nicméně je, že v samotném linku na web tyden.cz se skví podtitulek „experti se neshodnou“ (bod 46). Obecně se mi zdá, že citovat vyjádření akademiků pro média, činěná často bez nějakého většího rozmyslu, je krajně nevhodné. Ještě méně vhodné je pak citovat různé mediální spekulace, v řízení nijak neprokázané, o skutečných motivech navrhovatelů (odkaz na „neviditelného psa“ v bodě 47). ÚS z těchto spekulací vychází jako ze zjevených pravd, a bez dalšího k nim zaujímá negativní postoj (bod 48).
Jaký je disent soudkyně I. Janů, zatím nevíme. O konkurenci soudce Balíka, jako již ostatně tradičně, nemá smysl hovořit. V každém případě mne mrzí, že judikatura ÚS se často v obdobných případech dramaticky rozchází v závislosti na tom, o koho se jedná. Princip „co je dovoleno Jovovi, není dovoleno volovi“ (intertemporalita řízení o velezradě vs. intertemporalita kárného řízení proti exekutorům) by však neměl mít u ÚS místo.
Celý příspěvek

úterý 26. března 2013

Jan Vučka: Předaprílové žertování na magistrátu

Tak nám zavřou primátora! Nebo možná nezavřou. Usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání totiž obsahuje jeden naprosto katastrofální blundr. AKTUALIZOVÁNO

Na Apríla jsem chtěl zveřejnit příspěvek s žertovnými citáty z trestněprávních rozhodnutí, ovšem poslední aféra na pražském magistrátu předčila cokoli, s čím jsem hodlal přijít.

Útvar pro odhalování organizovaného zločinu zahájil trestní stíhání primátora a dalších pracovníků magistrátu tímto usnesením. Celá kauza se točí kolem loňského vyhlášení výběrového řízení bez uveřejnění. Magistrát tvrdí, že nemohl postupovat jinak, a odvolává se na nevýhodně nastavenou ochranu práv z duševního vlastnictví, jak vyplývá ze smluv uzavřených bývalým vedením města.

Celý příspěvek

K vývoji judikatury ohledně účastenství ekologických o.s. ve stavebním řízení

Již v jednom svém starším příspěvku jsem se zabýval problematikou účastenství ekologických občanských sdružení ve stavebním řízení (pro osvěžení paměti či pro zajímavost doporučuji pročíst také diskusi v komentářích). Od dané doby se judikatura NSS k dané otázce vícekráte vyjadřovala.

Konkrétně se v několika rozsudcích zejména 1. senátu ustálil názor, že (přes mnou v postu zmiňované argumenty) takové účastenství ekologickým o.s. v příslušných případech (aplikace § 70 odst. 3 zák. o ochraně přírody a krajiny, popř. 23 odst. 9 zákona o EIA) ve stavebním řízení náleží, a to přestože s nimi § 109 stavebního zákona výslovně nepočítá. Viz k tomu např. rozsudky sp.zn. 1 As 6/2011, 1 As 18/2011, 1 As 77/2011 nebo 6 As 29/2010. Mně osobně daná argumentace nepřesvědčila (z důvodů, které jsem uváděl v předchozím příspěvku), ale bral jsem věc v zásadě za uzavřenou.

Nicméně v lednu tohoto roku byl vydán rozsudek ve věci sp.zn. 2 As 7/2011, kde se NSS naopak ztotožnil s předchozí argumentací Městského soudu v Praze, a uznal tak že příslušnému o.s. účastenství ve stavebním řízení nenáleželo. NSS se konkrétně ztotožnil se závěrem, že v dané souvislosti postačí, že byla příslušnému o.s. umožněna účast v územním řízení. 2. senát NSS se v této souvislosti nijak nezabýval výše uvedenou opačnou judikaturou; odkazoval nicméně na rozsudky 2., 8. či 7. senátu v obdobných věcech, z nichž bylo možno čerpat (viz obdobně můj příspěvek psaný však ještě v době, kdy bylo příslušných rozhodnutí zabývajících se přímo vazbou § 109 stav.zák. a ustanovení jiných "ekologických" zákonů pomálu, a to v zásadě jen jedno rozhodnutí 5. senátu zmiňované/kritizované v mém příspěvku a bez pořádné argumentace). 

Je otázkou, zda lze v daném rozhodnutí 2. senátu nalézt nějaký smysluplný "distinguishing factor". Já ho nevidím. Prostě se jedná o odlišný právní názor (rozpor v judikatuře NSS). Snad to povede k tomu, že daná otázka bude při nejbližší příležitosti předložena rozšířenému senátu NSS k definitivnímu rozřešení. Jistě si to daná otázka zaslouží a třeba se tak mnou dříve zmiňované argumenty dostanou opět ke slovu. ;-) Celý příspěvek

pondělí 25. března 2013

Může Evropská unie zasáhnout proti Maďarsku?

Tomáš Němeček vedl v sobotní příloze LN zajímavou debatu o situaci v Maďarsku. Trochu v ní ovšem chyběl evropský rozměr, zejména otázka, zda má EU (popř. Rada Evropy) nějaký legitimní prostor k zásahu.

Na německém Verfassungsblogu.de se přesně o této otázce vede debata, vyprovokovaná návrhem princetonského Jana Wernera Müllera na zřízení „Kodaňské Komise“. Ta by monitorovala situaci v problematických státech a případně podala podnět ke (stávající) Evropské komisi na omezení poskytování finančních prostředků danému státu, popř. na uvalení finančních sankcí. Legitimitu k takovému zásahu opírá Müller o svoji ideu „omezené demokracie“, která podle něj dominuje poválečnému uspořádání Evropy. Evropská unie (a jiná integrační uskupení) jsou podle Müllera jen vnějším rozšířením omezení, která poválečné evropské ústavy přijaly v reakci na excesy předválečných populistických demokracií, typicky ve formě ústavního přezkumu.

Ve svém příspěvku oponuji takovému chápání evropské integrace (jakkoliv mi samotnému připadá atraktivní), stejně jako návrhu na zřízení Kodaňské komise.

Níže je jeho shrnutí v češtině:
Unie byla (a stále je) především nástrojem, který umožňuje vládám členských států provádět politiky, které by jen těžko obhájily před voliči, nebo jejichž úspěch závisí na technokratické expertíze, jež nemusí čelit politickým kompromisům. Konkrétní obsah těchto politik se měnil: od ekonomického plánování Smlouvy o uhlí a oceli (1951), přes ordo-liberalismus Evropské hospodářské smlouvy (1958), až k neoliberální ideologii Jednotného evropského aktu (1986) a Evropské měnové unie (1992). Společné však mají to, že namísto omezení, o kterém hovoří Müller, představuje EU spíše rozšíření možností: jak pro státy, tak pro jejich občany.

Toto rozšíření přináší vlastní problémy a sociální konflikty, především mezi těmi, kdo těží z procesu integrace (mobilní), a těmi, kdo na ni doplácejí (tedy např. ti, pro které svoboda pohybu pracovních sil znamená levnější konkurenci z jiných států). Unie – ale ani její státy, těmto redistribučním problémům nejsou sto čelit. Unie k tomu nemá demokratickou legitimitu, státy ústavní nástroje (svobody vnitřního trhu a hospodářská soutěž totiž mají prostřednictvím doktríny přímého účinku a přednosti ústavní status).

Recepty, jak tento problém řešit se liší: já se domnívám, že cesta vede jedině přes posílení politické integrace. Státy samotné neexistují v evropské bublině, ale musí čelit tlakům globálního ekonomického systému. Proto myslím ani David Cameron seriózně neuvažuje o vystoupení Spojeného království z EU. Vystoupení totiž tyto ekonomické a sociální konflikty nevyřeší.

Přesto, jak píši výše, mi je vize Jana Wernera Müllera velmi blízká a domnívám se, že se hodnotový rámec evropské integrace zásadně proměnil rozšířením o postkomunistické státy. Myslím, že jejich občané vidí v EU záruku demokracie a základních práv, nikoliv pouze otevřený trh. A mluvit o tom, že integrace už není mírovým projektem, jako to učinil práve Cameron, znamená ignorovat masové vraždění, které se odehrávalo i ve státu, který k EU přistoupí za několik měsíců. Válka bude opět v živé paměti některých evropských občanů. Apel „už nikdy více“, na který možná západní Evropa zapomněla, neztrácí nic na své naléhavosti.

Aby však Unie měla nezpochybnitelnou autoritu k obraně hodnot, jimiž podmiňuje členství v EU, musela by čelit výše uvedeným výzvám. Její postup při řešení Eurokrize však jde přesně opačným směrem: obchází parlamentní procedury a vede k dalším sociálním konfliktům, způsobeným přenášením nákladů na řešení krize na ty, kteří za ni nejsou odpovědní – zejména mladou generaci.

Na rozdíl od Jana Wernera Müllera si však nemyslím, že je řešením nová instituce. Ta jen potvrdí výše načrtnutou analýzu: že ohrožení demokracie v některém ze členských států není něco, co by měla Unie řešit.

Já se naopak domnívám, že pokud některý stát skutečně porušuje hodnoty uvedené v čl. 2 SEU, právo zasáhnout má Komise – prostřednictvím žaloby na porušení smlouvy (čl. 258 SFEU). Taková žaloba představuje kompromis mezi „atomovou zbraní“ čl. 7 SEU, jež nakonec vede k vyloučení dotčeného státu z politiky EU, a bezzubým návrhem na rozšíření možnosti jednotlivých občanů EU domáhat se svých práv, který byl diskutován na Verfassungsblogu právě před rokem.

Müller se proti takové možnosti staví s tím, že jde proti současným návrhům Komisi politizovat (a dát jí tak silnější mandát). Já s tím nesouhlasím: i kdyby se takové návrhy realizovaly (a je k nim na míle daleko), nemyslím, že by politická Komise měla ignorovat porušování základních hodnot EU. Naopak – jedná se o příliš důležitou otázku, jež by neměla být ponechána jen právníkům – expertům.
Celý příspěvek

středa 20. března 2013

Tomáš Langášek, soudce NSS v sociálně-správním kolegiu, hledá kandidáty na místo asistenta/ky

Tomáš Langášek, soudce NSS v sociálně-správním kolegiu, hledá kandidáty na místo ASISTENTA/KY SOUDCE.

Požadavky:

- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
- vynikající znalost české gramatiky a pravidel českého pravopisu a pečlivost při psaní textů;
- zájem o veřejné právo;
- dobré studijní výsledky;
- znalost cizích jazyků nezbytná (výhodou kombinace angličtina + němčina, nebo angličtina + francouzština)
- právní praxe v oboru veřejného práva výhodou.

Výměnou nabízíme samá „pé“: Práci v Podnětném, Přátelském, Příjemném a Prestižním Prostředí na (Povětšinou) Pestrých Právních Případech. Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce, rešerše, samostatná příprava procesních úkonů atd. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí zákoníkem práce. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis přímo na adresu tomas.langasekzavináčnssoud.cz a v kopii na adresu karel.cerninzavináčnssoud.cz; přihlášky možno posílat do 31. 3. 2013. Karla Černína, asistenta soudce NSS, se lze také zeptat na podrobnosti o náplni práce a pracovních podmínkách. Výběrové řízení proběhne formou konkursu. Vybraní kandidáti obdrží zadání ke zpracování písemného úkolu a posléze se uskuteční osobní setkání a rozhovor.

Celý příspěvek

úterý 19. března 2013

Do KVOP? Do KVOP!

Kancelář veřejného ochránce práv hledá vhodné kandidáty a kandidátky na pracovní pozici právník/právnička odboru právního se zařazením do některého z následujících oddělení:
• Oddělení stavebního řádu a životního prostředí
• Oddělení justice, migrace a financí (zaměření na oblast financí)
• Oddělení sociálního zabezpečení (zaměření na systém důchodového pojištění)
• Oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody
• Oddělení rovného zacházení
• Oddělení rodiny, zdravotnictví a práce (zaměření na sociálně-právní ochranu dětí; 0,5 úvazek)

Bližší informace k činnosti jednotlivých oddělení naleznete na stránkách www.ochrance.cz

Náplň práce: vyřizování individuálních podání veřejnému ochránci práv, odborná příprava podkladů pro veřejného ochránce práv, zpracovávání připomínek k právním předpisům, reprezentace Kanceláře veřejného ochránce práv na národní i mezinárodní úrovni, v případě oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody provádění systematických návštěv míst, kde jsou osoby omezeny na svobodě.

Požadujeme: ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo (Mgr.); v případě oddělení dohledu nad omezováním osobní svobody a oddělení rovného zacházení dobrou znalost mezinárodních úmluv a dokumentů OSN a Rady Evropy v dané oblasti včetně judikatury ESLP, příp. SDEU; aktivní znalost světového jazyka slovem i písmem; schopnost analytické a koncepční práce; dobrou znalost češtiny, stylistické schopnosti.

Vítána je znalost dalšího světového jazyka a hlubší znalosti jiného společenskovědního oboru. Praxe v požadovaných oblastech práva je výhodou.

Nabízíme: Platové ohodnocení dle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, a nařízení č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů; zařazení do 13. platové třídy; po zapracování přiznání osobního příplatku; možnost čerpat 3 dny zdravotního volna, možnost práce z domova (5 dnů + 5 dnů pro rodiče pečující o dítě do 12 let); možnost využít 5 dnů studijního volna; pružná pracovní doba; smlouva na dobu určitou.

Nabídky s motivačním dopisem a strukturovaným životopisem zasílejte e-mailem do 15. dubna 2013 na adresu vesela@ochrance.cz.
Celý příspěvek

Michal Lovritš: Externí spolupracovníci Soudního dvora EU v oblasti překladů

V únoru jsem v několika příspěvcích ve zkratce popsal, v čem spočívá práce právníka-lingvisty u Soudního dvora Evropské unie. Třeba někoho ze čtenářů tato práce zaujala a rád by si ji vyzkoušel bez nutnosti stěhovat se do Lucemburku. Nic není nemožné.

Soudní dvůr Evropské unie upozorňuje na možnost účasti v zadávacím řízení na

EXTERNÍ PŘEKLADATELE

pro překlad právních textů z některých úředních jazyků EU do českého jazyka. Veškeré potřebné informace se nacházejí v oznámení o zakázce v Úředním věstníku 2013/S 047-075041, které jediné má závaznou platnost. Toto oznámení je též dostupné na internetových stránkách http://ted.europa.eu, případně http://curia.europa.eu přes rubriky „Orgán“, „Veřejné zakázky“ a „Generální ředitelství překladatelské služby – Externí spolupracovníci“.
Celý příspěvek

neděle 17. března 2013

Lenka Pekařová: ELSA Streaming

ELSA zve všechny zájemce k účasti na novém projektu ELSA Streaming.

ELSA (The European Law Students' Association) je mezinárodní, nezávislá, nepolitická, nezisková organizace studentů práv a mladých právníků, jejímž cílem je přispívat k právnímu vzdělávání, zlepšování vzájemného porozumění a podpoře společenské odpovědnosti studentů práv a mladých právníků. V loňském roce oslavila ELSA 30. výročí své existence, v České republice nyní působí již přes 20 let. Bližší informace o působení organizace v České republice lze nalézt na internetové stránce www.elsa.cz.

Svět se vyvíjí, doba jde dopředu. S nimi i ELSA Česká republika, která nyní představuje nový projekt ELSA Streaming, v němž se snoubí tradiční charakter vzdělávací akce, na jaký jsme dosud byli zvyklí, s plným využitím dostupné techniky a technologie. Za účelem vzdělávání již tak není třeba ani „vystrčit paty z domova“…

Jedná se o sérii přednášek v několika po sobě jdoucích týdnech, v podání spolupracujících advokátních kanceláří z prostor jejich sídla, jež jsou bezprostředně online streamovány na webových stránkách www.elsastreaming.cz a všem divákům je rovněž umožněn „přístup“ na přednášku prostřednictvím online dotazů.

V 1. ročníku, který se odehrává aktuálně v jarním semestru 2013, se můžete těšit na přednášky dvou renomovaných advokátních kanceláří, a sice:

28. 3. 2013 od 18:00 vystoupí senior advokát advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners JUDr. Ondřej Trubač, Ph.D., LL.M. s tématem „Trestní odpovědnost právnických osob“,

11. 4. 2013 od 18:00 vystoupí dva kolegové advokátní kanceláře CMS Cameron McKenna Mgr. Jakub Tomšej a Mgr. Ivana Fára, LL.M. s tématem „Statutární orgány podle stávající úpravy a po rekodifikaci“.

Těšíme se na Vaši „online účast“ a na jakékoli Vaše případné dotazy, ať už během přednášek nebo kdykoli jindy. Kontaktovat nás aktuálně můžete na pekarova@elsa.cz.

Za Organizační tým Lenka PEKAŘOVÁ Viceprezident pro Semináře & Konference ELSA Česká republika

Celý příspěvek

pátek 15. března 2013

Neaplikace prezidentské amnestie na nejspornější případy

O usnesení, kterým ÚS odmítl návrh senátorů na zrušení lednové amnestie, jsme tu již psali. Myslím, že si ale zmínku zaslouží též poslední bod usnesení většiny, kde ÚS naznačil možnost vyjmout z dopadů amnestie ty, kteří dosáhli délky trestního řízení vlastními obstrukcemi nebo dokonce útěkem do ciziny. Význam tohoto bodu nelze podceňovat. Bude-li obecnou justicí důsledně aplikován, může se zdánlivá prohra senátorů proměnit v jejich faktické vítězství.

ÚS v bodě 45 mimo jiné napsal: „Lze též zvažovat, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc též obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí („dobra“ ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té „nepřiměřené“ době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci.“

Jakkoliv zde ÚS necituje předchozí judikaturu, myslím si, že tento názor se v jeho judikatuře vyskytuje opakovaně. Jde vlastně o specifickou koncepci zneužití práva v trestním procesu, kterému se následně nepřiznávají právní účinky. Poprvé takto ÚS rozhodl již v září 1996 nálezem sp.zn. III.ÚS 83/96 v tehdy mediálně značné známé věci Zdeňka Růžičky. Poté, co ÚS vyhověl ústavní stížnosti, hrozilo, že bude obžalovaný propuštěn z vazební věznice. ÚS proto připojil v části XIII úvahy o tom, že do vazební lhůty se nemůže započítat doba, po kterou obžalovaný sám svými obstrukcemi přispěl k průtahům ve věci. Podle ÚS objektivní vazební „lhůta - ač směřující především vůči státu jako ochrana obžalovaného (obviněného) - však váže nejen stát samotný, ale - přihlížeje k její podstatě a smyslu - vztahuje se svým způsobem i na postavení obžalovaného (obviněného) v řízení, a to v tom smyslu, že nepokrývá takové překážky (okolnosti), na které stát (jeho orgány činné v trestním řízení) nemá vliv. Jestliže součinnost obžalovaného obviněného) na procesní aktivitě nelze zásahy státu nikterak vynucovat […] jeví se Ústavnímu soudu - z ústavního hlediska - přiměřené a spravedlivé (tj. všem zákonným a ústavním podmínkám odpovídající) - při zvýrazněném požadavku na všechny orgány činné v trestním řízení sledovat účel trestního řízení s vynaložením veškerého úsilí a prostředků, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován takovými okolnostmi, které přes ono úsilí a prostředky stát sám jako procesní strana není s to ovlivnit; řečeno jinými slovy, jestliže překážky bránící státu, navzdory realizované snaze vazební trestní věc ve stanovené lhůtě pravomocně skončit, jsou v extrémním rozporu s účelem trestního řízení (§ 1 tr. ř.), svou podstatou a cílem porušují nejen zákon, ale současně též i podmínky spravedlivého procesu (stanoveného postupu), jak tyto vyplývají z ústavního pořádku republiky (čl. 36 odst. 1 Listiny).“

Jako příklad takovéhoto jednání ÚS uvádí snahy obžalovaného (obviněného) vyhnout se obmyslným jednáním důsledkům spojeným s trestním stíháním (sebepoškození, simulace či agravace ve zdravotním stavu apod.), tedy jednání nesoucí zřetelné snahy procesní obstrukce, ale i takové, které - ačkoli takové znaky postrádají - sledují již mimoprocesní cíle.

ÚS tehdy vymezil dobu, kterou neměl Vrchní soud zahrnout do maximální vazební lhůty při dalším rozhodování o vazbě nejen v odůvodnění, ale dokonce i ve výroku nálezu. Vrchní soud v Praze ovšem tehdy názor ÚS okázale ignoroval a obžalovaného z vazby za velké mediální pozornosti propustil pro překročení maximální lhůty trvání vazby. ÚS v reakci publikoval senátní nález dokonce ve Sbírce zákonů (č. 293/1996 Sb.), což dále eskalovalo „válku soudů“ druhé poloviny 90. let.

Uvidíme tedy, nakolik si vezme justice za svůj nový návod ÚS k zamezení nejkřiklavějších dopadů prezidentské amnestie.
Celý příspěvek

čtvrtek 14. března 2013

Konference "Jednotlivec a stát"

Předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Miroslava Němcová a předsedkyně Nejvyššího soudu České republiky Iva Brožová si Vás dovolují pozvat na konferenci JEDNOTLIVEC A STÁT ve středu 10. dubna 2013 od 10:00 hodin Jednací sál Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR.

Program

09:00 – 09:45 registrace účastníků
10:00 Zahájení konference
10:05 – 10:20 úvodní slovo předsedkyně Poslanecké sněmovny
Parlamentu ČR Miroslavy Němcové: Občan a stát
10:20 – 10:40 úvodní slovo předsedkyně Nejvyššího soudu
České republiky Ivy Brožové:
Hledání základních funkcí státu

Panel I.

10:40 – 11:00 Markéta Čermínová:
Stát a jeho soudce nebo soudce a jeho stát?

11:00 – 11:20 Václav Bělohradský:
Homo debitor: o exekuci občanských práv v době dluhových krizí

11:20 – 11:40 přestávka na kávu

11:40 – 12:00 Jan Sokol:
Jednání a odpovědnost zaměstnance aneb „Všichni hrajeme divadlo“

12:00 – 12:20 Jiří Přibáň:
Individuální práva a morální iritace ústavního systému

12:20 – 13:00 Shrnutí panelu + diskuse
Moderuje Michal Bobek

13:00 – 14:00 OBĚD
(Státní akty, 1. patro)

Panel II.

14:00 – 14:20 Dominik Duka:
Člověk jako tvor společenský

14:20 – 14:40 Josef Šíma:
Moc státu jako zdroj společenské disharmonie

14:40 – 15:00 Tomáš Sobek:
Liberalismus a morální relativismus

15:00 – 15:20 Tomáš Sedláček:
Ústup národní politiky - jedinec a EU

15:20 – 16:00 Shrnutí panelu + diskuse
Moderuje Jaroslav Spurný

Počet míst na konferenci je omezen. Prosíme o potvrzení Vaší účasti do 2. dubna 2013 na telefonním čísle: 257 173 024 nebo prostřednictvím e-mailové adresy: protokol@psp.cz.
Celý příspěvek

středa 13. března 2013

Zneužití práva? Quo vadis Nejvyšší správní soude?

Rozsudek NSS ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 5 Afs 75/2011

Zneužití práva je fenomén mající v daňovém právu již řádu let své místo. Ač se česká daňová judikatura při jeho definování odkazuje na judikáty SD EU týkající se DPH, je vhodné připomenout, že se jeho příběh začal psát na půdorysu daně z příjmů (dnes již legendární rozsudek NSS ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 1 Afs 107/2004, který zlidověl pod označením „Potápěči I.“). Polemizování nad tímto pojem jako takovým, jeho obsahem či místem v českém daňovém právu by dle mého soudu bylo nošením sov do Athén. Místo toho se pojďme podívat na jedno nedávné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (NSS).
Celý příspěvek

úterý 12. března 2013

Zánik mandátu poslance – ústavní minimalismus nebo adhocismus?

V současnosti je připravena změna Ústavy ČR, v jejímž důsledku by k okamžiku pravomocného odsouzení k výkonu trestu nepodmíněného odnětí svobody zanikl mandát poslance. Měl jsem za to, že se jedná jen o další příklad „ústavního adhocismu“, tedy o snahu řešit jeden aktuální problém zásahem do Ústavy, a že se diskuse o tomto návrhu vyčerpala na loňské konferenci Mezinárodního politologického ústavu „Judicializace politiky, nebo soudcokracie? Vztah soudnictví a politiky”. Jelikož však tento návrh považuje za rozumný i Jiří Přibáň, kterého si osobně velmi vážím, a to jako součást konceptu „ústavního minimalismu“ (viz sobotní příloha LN Právo a justice), je dobré o něm diskutovat dále a podrobněji.

Především by bylo třeba vyjasnit, co je vlastně smyslem navrhované změny: zda (1.) toliko zajištění efektivity jednání Poslanecké sněmovny (ale pak by se zřejmě mělo pamatovat na všechny poslance, u nichž je omezena osobní svoboda a nemohou se jednání sněmovny účastnit – tedy i vazebně stíhaných), anebo (2.) se jedná o sankci za závažné porušení právních předpisů a tedy i poslaneckého slibu (v tomto případě však nastupuje otázka, proč je sankcionován toliko případ odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody). V této nevyjasněnosti spatřuji první, vskutku koncepční problém navržené změny.

Moje hlavní výhrada je však taková, že tento návrh vlastně nic nevyřeší a může naopak vést k nastolení značné právní nejistoty a k další politizaci justice. Pokusím se to vyložit na smyšleném příkladu.

Poslanec Tonda bude pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody. Na místo odsouzeného poslance Tondy nastoupí jeho náhradník Pepa ze stejné politické strany. Trestní soud, který bude rozhodovat o odvolání, samozřejmě bude vědět, kdo je tímto náhradníkem, a bude-li číst noviny, bude také vědět, zda např. tento nový poslanec sympatizuje s vládou disponující nejtěsnější většinou či nikoliv. Co když odsouzený Tonda patřil třeba mezi přeběhlíky a jen díky jeho hlasu se vláda držela u moci? Pak nutně nastane situace, kdy trestní soud bude fakticky rozhodovat nejen o vině a trestu Tondy, nýbrž také o dalším setrvání vlády ve funkci. Čtenářům asi není třeba připomínat, že v tomto případě nebude důležité pouze, jak trestní soudy rozhodnou, nýbrž také, kdy tak učiní. Pokud totiž odvolací soud nerozhodne ihned, nýbrž třeba s ročním zpožděním, může to ve skutečnosti znamenat pro vládu záchranu do vypršení jejího funkčního období.

Pojďme však uvažovat dále. Bývalý poslanec Tonda je ve vězení, Pepa se stal zákonodárcem. Tonda s pravomocným odsouzením není srozuměn a podá dovolání anebo ústavní stížnost, tedy procesní prostředky, které směřují proti pravomocnému rozhodnutí. O těchto prostředcích bude rozhodovat Nejvyšší soud a Ústavní soud a je dost dobře možné, že jim vyhoví. Co to bude znamenat? Tonda se vrátí do poslanecké lavice (předložený návrh totiž nepředpokládá, že k zániku mandátu dojde nevratně, jako tomu je třeba u prezidenta v případě velezrady), Pepa do bývalého zaměstnání.

Pokud se v našem vymyšleném příběhu čtenář pořád ještě orientuje, trošku jej zkomplikuji. Nejvyšší (anebo Ústavní) soud zruší pravomocné odsuzující rozhodnutí třeba jen pro nějaké procesní pochybení (byl opomenut nějaký důkaz, nebylo nařízeno jednání apod.), které trestní soud napraví a rozhodne stejně jako předtím. Pro Tondu s Pepou to znamená, že se Tonda zase po několika týdnech či měsících na svobodě vrátí do káznice a Pepa opět usedne do poslanecké lavice. Nebudu předjímat, že naznačený „ping-pong“ se může ještě klidně jednou zopakovat a nechci ani spekulovat, jakému tlaku budou všechny označené soudy vystaveny při tomto typu rozhodování – nejen z hlediska věcného, nýbrž i časového.

Můj postoj je proto velmi prostinký: i při takovémto zdánlivě jednoduchém zásahu do Ústavy je třeba pečlivě vážit, zda excesy některých jedinců stojí za rizika, která jsem se pokusil - sice poněkud odlehčenou formou, ale míněna jsou zcela vážně - naznačit. Jakkoliv totiž nepopírám, že navržená změna je určitě možná, je otázka, zda je i vhodná či dokonce nutná. Tyto případy by totiž nemělo řešit právo, nýbrž politická kultura a trestní soudy by neměly suplovat práci politických stran, které jsou – coby monopolní subjekty podávající kandidátní listiny ve volbách do Poslanecké sněmovny – odpovědny za výsledné složení dolní komory. A pokud se jim holt některý poslanec nepovedl a není ochoten ani sám rezignovat na mandát, je to jejich problém, který by neměl řešit nikdo jiný.

Proto bych Jiřím Přibáněm prezentovaný koncept ústavního minimalismu ještě více redukoval a vyloučil bych z něj i tyto případy roubování obecných pravidel na individuální excesy. A pro případ, že předložený návrh ústavní změny nakonec schválen bude, prosím všechny politiky, až někdy v budoucnu nastane případ podobný výměny mandátu mezi Pepou a Tondou, aby nekritizovali soudy za to, že chtějí této zemi vládnout a rozhodovat o tom, jaká u nás bude vláda. Měli si to totiž uvědomit, když pro návrh hlasovali.
Celý příspěvek

neděle 10. března 2013

„Jak řekl, tak udělala”

(lhůta pro stanovení daně v gruzínském a českém právu - srovnávací pohled)

Po velkém třesku, jehož následkem přestal v českém právu platit letitý zákon o správě daní a poplatků, je úprava lhůty pro stanovení daně předmětem zejména ust. § 148 daňového řádu. Zde zákonodárce stanovil její základní rysy. Předně, ve shodě s předchozí právní úpravou, se jedná o lhůtu prekluzivní (nově je v daňovém řádu prekluzivní i lhůta pro vybrání daně). Její délka je tříletá, avšak počátek běhu této lhůty je stanoven na ten den, ve kterém uplyne lhůta pro podání daňového přiznání. Navíc, daňový řád počínaje odst. 2 předmětného ustanovení vymezuje určité skutečnosti, jejichž působením dochází k faktickému „prodlužování“ délky běhu této lhůty. Dokonce, díky odst. 6 a 7 předmětného ustanovení nemusí lhůta pro stanovení daně skončit ani po uplynutí deseti let od jejího počátku.
Celý příspěvek

Ondřej Preuss: (Ne)přezkoumatelná amnestie a proces ochrany podstatných náležitostí demokratického právního státu

Untitled Page

(Ne)přezkoumatelná amnestie a proces ochrany podstatných náležitostí demokratického právního státu

 

V novoročním projevu 1.1.2013 vyhlásil prezident Václav Klaus poměrně nebývale rozsáhlou amnestii, na níž se okamžitě strhla obdobně nebývale prudká a rozsáhlá kritika, zejména pro její aboliční část zakotvenou v čl. II. této amnestie.

 

Dne 14. 1. 2013 navrhla skupina senátorů, aby Ústavní soud zrušil příslušný článek, neboť je podle jejich názoru v rozporu s hodnotami demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), jakož i s principem vyjádřeným čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných v čl. 11, 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ÚS toto řízení spojil i s návrhem Městského soudu v praze podaného později ve stejné věci.

 

ÚS ve svém usnesení Pl. ÚS 4/13 návrh odmítnul.

 

Podle předsedy ÚS Pavla Rychetského, který se však v daném řízení ocitl v menšině, stál Ústavní soud před posuzováním dvou – v daném případě proti sobě stojících – ústavněprávních paradigmat. Prvým je požadavek, aby Ústavní soud nepřipustil a neartikuloval závěr, že v demokratickém právním státě může vydat státní moc rozhodnutí, které nikdo nemůže přezkoumat ani zrušit. Druhým je ústavní princip, podle něhož „státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon“ (čl. 2 odst. 3 Ústavy).

 

Pro ÚS nejde o nové dilema, tato otázka visí nad každým rozhodováním o zásahu do podstatných náležitostí demokratického státu. Pokud totiž ÚS vnímá Ústavu a celý právní řád jako výrazně hodnotově zabarvený, nemůže připustit, aby jádro těchto hodnot bylo ohroženo jakýmkoliv nepřezkoumatelným zásahem veřejné moci.

 

Podle Rychetského se přijetím principů materiálního pojetí právního státu vyjádřila i zásada, že všechny akty veřejné moci podléhají kontrole ústavnosti, respektive že žádný takový akt se nemůže takové kontrole zcela vymykat. Absence konkrétní ústavní, případně právní úpravy určující věcnou, příp. místní příslušnost (pravomoc) orgánu povolaného k takové kontrole nemůže sama o sobě vyloučit možnost dotčeného subjektu dovolávat se ochrany proti aktu veřejné moci, který podle jeho tvrzení zasáhl do jeho subjektivních práv.

 

Na tuto tezi silně akcentovanou zejména v nálezu ve věci „Melčák“ (sp. zn. Pl. ÚS 27/09) se samozřejmě snesla okamžitě kritika, neb samotný postup mimo procesní úpravu je považován za zásah do podstatných náležitostí demokratického právního státu.

 

Poslední zásadní rozhodnutí ve věci amnestie přineslo v chápání postupu ÚS mnoho nových podnětů, ve výsledku však spíše ukázalo, že ÚS ještě nemá jednoznačnou a podloženou představu o tom, jak přesně by měl v obdobných případech procesně postupovat.

 

Normativnost vs. Melčák

 

Přípustnost svého návrhu dovozovala skupina senátorů z toho, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii patří podle doktríny mezi normativní akty derivativní povahy a splňuje obsahové znaky právního předpisu, tj. závaznost, formální určitost, obecnost předmětu a subjektů a vynutitelnost, a odvolávají se rovněž na nález ve věci Melčák, ohledně kterého mínila, že Ústavní soud došel k závěru obdobnému.

 

ÚS se však ve svém rozhodnutí vydal cestou trvání na procesních pravidlech. Zdůraznil, že předtím, než přistoupí k věcnému posouzení návrhu podaného dle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, jmenovitě zda tomu nebrání překážky formulované v ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a připomněl i „základní strukturální pravidlo pro výkon moci v právním státu, jež je dáno čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem.“

 

Amnestie byla napadena jako tzv. jiný právní předpis, který může ÚS přezkoumávat. ÚS však upozornil na specifičnost amnestijního rozhodnutí, jež spočívá v tom, že oproti (standardnímu) právnímu předpisu nemá všechny jeho obsahové znaky, jestliže neobsahuje opakovatelné pravidlo (je naopak jednorázové); přitom právě trvalost je významným znakem obecné normy (dojde-li k naplnění normy, platí dále pro budoucí případy daného druhu), což v případě amnestijního rozhodnutí podle ÚS neplatí, a není proto také kdykoliv zaměnitelné pozdější obecnou normou podle zásady lex posterior derogat priori. Odlišnost panuje i v rovině formální (názvem jde o rozhodnutí), jakož i funkcionální, neboť neplní roli právního předpisu, nýbrž výjimky z něj. Lze-li o amnestijním rozhodnutí uvažovat také jako o tzv. normě opatření, u nichž ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky, pak je jeho posuzování svojí povahou retroaktivním, jež pravomoc Ústavního soudu zásadně přesahuje (viz článek Pavla Uhla. Je amnestie opatřením obecné povahy?).

 

Pavel Rychetský namítá, že jde sice o specifický, ale nepochybně závazný, normativní a relativně obecný pramen práva. Tomuto závěru se nevymyká ani úsudek, že jednorázová „konzumace“ napadeného aktu mu odebírá povahu právní normy, neboť jak je obecně známo, právní řád obsahuje celou řadu obecně závazných právních předpisů, které naplněním svého účelu anebo uplynutím času pozbývají účinnosti, nikoliv však platnosti (např. zákon o státním rozpočtu).

 

Ve své úvaze se pak ÚS zaměřil na dle jeho úsudku nepochopení předešlé judikatury ze strany navrhovatelů.  Ti podle ÚS z toho, že v řízení ve věci „Melčák“ napadené rozhodnutí prezidenta dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy bylo podrobeno přezkumu Ústavním soudem, dovozují, že se tak stalo „pro prvky normativního aktu“, a jestliže obdobnou povahu má rozhodnutí prezidenta dle téhož čl. 63 odst. 1 písm. k), pak zde musí být rovněž dány nejen ony „prvky“, nýbrž zásadní určení takového aktu jako normativního, resp. jako (jiného) právního předpisu.

 

Většina pléna to však vykládá jinak a tvrdí, že navrhovatelé přehlížejí, že nález ve věci „Melčák“ se odvíjel od individuální ústavní stížnosti, jež k úspěchu logicky potřebovala doložit, že směřuje proti „rozhodnutí“, a nikoli právnímu (ať už jakémukoli, včetně „jinému“ či sui generis) předpisu, což by přirozeně „nebylo možné“, a stejně tak by „nešlo“ odložit vykonatelnost prezidentova rozhodnutí, bylo-li by právě takovým předpisem.

 

To je samozřejmě pravda, nicméně tento argument ÚS je spíše obranou dřívějšího kontroverzního postupu ve věci „Melčák“, který takto založil pro stěžovatele určitou procesní past. Ve svém amnestijním rozhodnutí ÚS totiž dokonce dovodil, že nemohou-li navrhovatelé být v dané věci nositeli oprávnění vyjádřitelného ústavní stížností, je dovolání se „kauzy Melčák“ jejich zájmu očividně protisměrné; žádají-li, aby Ústavní soud s jejich věcí naložil jako v této věci, museli by logicky přijmout fakt, že amnestijní rozhodnutí prezidenta je aktem aplikace práva, nikoli právním předpisem. Jestliže tedy v nálezu „Melčák“  ÚS  konstatoval, že prezidentovo rozhodnutí dle čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy je „aktem aplikace … ústavního zákona“, pak není důvod, jde-li o obdobný „ústavní předpis“ (včetně prvků normativních z něj vycházejícího prezidentského rozhodnutí), amnestijní rozhodnutí kvalifikovat jinak.

 

Avšak Jan Musil ve svém disentu k příslušnému nálezu z roku 2009 připomněl, že ústavní stížností Miloše Melčáka bylo napadeno rozhodnutí prezidenta republiky, kterým byl určen konkrétní termín voleb. Nelze podle něj nijak dovodit, jak a proč by měla být dotčena subjektivní práva stěžovatele právě tím, že volby se mají konat ve stanoveném termínu  9. a 10. října 2009. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že jejím smyslem není ve skutečnosti zpochybnění vyhlášeného termínu voleb, nýbrž zpochybnění samotného přijatého ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny (viz k tomu Štěpán Klapka. Procesní aspekty rozhodnutí („Melčák“).

 

Je paradoxní, že ÚS uznal stížnost ve věci „Melčák“, jež formálně směřovala vůči rozhodnutí, ale ve skutečnosti proti normativnímu aktu a později odmítnul návrh směřující vůči kvazinormativnímu aktu amnestie právě s argumentem, že jde o individuální rozhodnutí. Obdobně byl ÚS velmi tvrdý, když v řízení o stížnosti Tomia Okamury proti vyřazení z prezidentských voleb opět trval na jasném adresování stížnosti proti čistě formálnímu rozhodnutí předsedy Senátu PČR o jejich vyhlášení právě v duchu kauzy „Melčák“ (Pl. ÚS 27/12).    

 

Tento postup kritizuje ve svém disentu k amnestijnímu usnesení i Ivana Janů. Podle ní většinové stanovisko navrhovatelům křivdí, když jim vytýká nepochopení argumentace Ústavního soudu v kauze „Melčák“. Navrhovatelé se podle ní dovolávají přesně těch úvah, které jsou v něm obsaženy a to dle jejího názoru zcela případně. Pokud v nálezu „Melčák“ Ústavní soud zrušil rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb, které považoval explicitně za „právní předpis“, tím spíše je právním předpisem rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, neboť co do obsahu vykazuje ještě více typických normativních rysů.

 

Janů se domnívá, že plénum Ústavního soudu v kauze Melčák od počátku vycházelo v případě rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb ze souběžné existence jak normativních, tak individuálních prvků tohoto aktu. V žádné fázi řízení tehdy nebylo řečeno, že by se v případě tehdy napadeného aktu prezidenta mělo jednat o výlučně normativní nebo výlučně individuální akt, nýbrž toliko pro účely přijatelnosti ústavní stížnosti byly individuální prvky aktu zdůrazněny, což dokládá i citací usnesení (sp. zn. Pl. ÚS 24/09) kde bylo uvedeno, že „rozhodnutí prezidenta republiky […] jakkoli má i prvky normativního právního aktu – nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona […].“ a cituje i samotný nález „Melčák“: „[...] prvky normativního právního aktu (a to prováděcího), jež jsou obsaženy v uvedeném rozhodnutí prezidenta republiky, zakládají důvodnost postupu dle citovaného ustanovení § 70 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb.“. Ivana Janů tak usvědčuje ÚS z určité argumentační „zkratky“.

 

(Ne)přezkoumatelnost

ÚS se však přesto nezastavil jen u pouhého argumentu nenormativnosti rozhodnutí prezidenta (tedy jeho nepřezkoumatelnosti jako jiného právního předpisu) a naopak předkládá celou paletu dalších formálních argumentů, proč nemůže být amnestie přezkoumána.

 

ÚS připomíná doktrinální názory, že amnestijní rozhodnutí „nemůže být zrušeno“, resp. že je „není možné zákonným postupem zrušit“. Tyto závěry jsou dle ÚS odvoditelné z obsahového (materiálního) vymezení amnestie jako prerogativu exekutivy, resp. personálního prerogativu hlavy státu, byť za podmínky kontrasignace předsedy vlády nebo jím pověřeného člena vlády. ÚS připomíná historickou tradicí (monarchistická rezidua – suverénní panovník, nadaný oprávněním k dispenzi z tvrdosti aplikace zákona) či např. vlastní obsahové určení (společenské milosrdenství, odpuštění či zapomenutí – a contrario právo či spravedlnost).

 

Pavel Rychetský zde opět nesouhlasí a uvádí, že samotný pojem prerogativ nevyjadřuje nic jiného než jednu z dalších forem zmocnění – ať již k vydání individuálního – nebo obecného – právního aktu. Ještě jasněji se však vymezuje Ivana Janů:  Bylo-li cílem většiny pléna vytvořit argumentační zkratku „pokud mohl monarcha postupovat libovolně, může to i prezident“, nemohu s tím souhlasit. Má-li být napříště prezident při výkonu, byť jen jediné pravomoci panovníkem „nad Ústavou“, měla by většina pléna zároveň zdůraznit i nároky na osobnostní kvality takového „vládce“: sebeomezení, uměřenost, pokora.

 

ÚS však odkazuje i na usnesení sp. zn. I. ÚS 30/99 ze dne 28. 6. 1999, jímž Ústavní soud Slovenské republiky vyložil čl. 102 odst. 1 písm. i) Ústavy Slovenské republiky tak, že součástí práva prezidenta udělit amnestii není jeho oprávnění „jakýmkoli způsobem měnit rozhodnutí o amnestii už uveřejněné ve Sbírce zákonů Slovenské republiky“, a totéž plyne nepřímo i z rozhodnutí Nejvyššího soudu Argentiny ze dne 13. 7. 2007 ve věci Mazzeo a ostatní, jestliže přípustnost opaku zde byla dovozena ve zcela výjimečných politicko-historických poměrech pro milosti udělené prezidentským dekretem některým vojenským představitelům státu z období diktatury v letech 1976 až 1983 s argumentem, že znemožnily potrestání „zločinů proti lidskosti“, které „s ohledem na mezinárodní závazek“ bylo naopak v tamní situaci nutné vyšetřit a potrestat (podobně viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 11. 2012 ve věci Marguš v. Chorvatsko, stížnost č. 4455/10).

 

Doplňkově pak ÚS ještě zmiňuje zásadní argumenty založené na zákazu retroaktivity, v trestním právu téměř absolutní a dodává, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.

 

Tím se však dostáváme k nevětší zkratce a „kroku stranou“, který ÚS ve svém amnestijním usnesení učinil. V úvodu jsme připomněli dilema mezi nutností přezkoumatelnosti každého aktu veřejné moci a zákazu mimo-procesního postupu akcentované Pavlem Rychetským.

 

ÚS po poměrně zevrubné argumentaci pro své omezení procesními pravidly Ústavy a ZÚS na jedné straně a zároveň formální nepřezkoumatelností amnestie na druhé straně náhle ve svém obiter dictum dovodil, že amnestijní rozhodnutí za určitých blíže nevymezených okolností zrušit může.

 

Podle ÚS není důvod přehlížet, že vývoj konceptu moderního státu, rozvíjejícího postupně znaky státu právního, vyloučení libovůle, a v důsledku toho omezení či vůbec potlačení prostoru pro „nepřezkoumatelné“ akty veřejné moci, posiluje souběžné tendence  k prosazení úsudku, že ani amnestijní rozhodnutí, navzdory svým (tradičním) prerogativům (zejména rozhodnutí aboliční), nemusí být provždy z efektivní kritiky vyjmuta (samozřejmě platí, že i prezident je při realizaci svého amnestijního oprávnění vázán ústavním rámcem, včetně jeho hodnotového vymezení). Na druhé straně je však podle ÚS adekvátní mít za to, že aktuálně dosažený právně politický standard je takový, že vnější zásah je myslitelný až v situacích mimořádně extrémních, resp. mimořádných vybočení ze základních zásad právního pořádku, jestliže by se exekutiva ve výkonu své pravomoci ocitla v rozporu se základními hodnotami, které Ústava prohlašuje ve svém čl. 9 odst. 2 za nedotknutelné [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)].

 

ÚS konstatuje, že omezení orgánu moci výkonné při vyhlášení amnestijního rozhodnutí může být dáno toliko základními hodnotami tvořícími materiální jádro Ústavy, kdy zásah do nich by představoval ohrožení ústavního státu jako takového. Ačkoli bylo dovozeno, že soudní přezkum amnestijního rozhodnutí je (coby svého druhu protimluv) vyloučen (aby si amnestie uchovala principiální pojmové znaky), lze pro budoucno (byť se zjevnou rezervovaností) připustit, že v takové zcela excesivní situaci (nastala-li by) by to byl Ústavní soud, který by se v nějaké formě jakožto „poslední instance“ mohl ujmout ochrany právě těchto hodnot, z ústavního vymezení základních (při plném ohledu k rizikům vyplývajícím z případné kolize „s principem právní jistoty a zásadou zákazu retroaktivity v trestním právu“ – viz citace z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lexa v bodu 28 shora).

 

ÚS tak vlastně potvrzuje dříve odmítnuté argumenty navrhovatelů z odkazované kauzy Melčák. Pavel Rychetský k tomu uvádí, že přestože ÚS připustil, že by mohl přezkoumat a dokonce zrušit případný výrazný amnestijní exces, který by naplňoval porušení ústavního příkazu o nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy, tak se většina ani nepokusila zargumentovat, že o takový případ v daném případě nešlo.

 

Ivana Janů dodává, že také nerozumí většinovému stanovisku, dle něhož je v navazujícím obiter dicto – v kontextu celého usnesení překvapivě – připuštěn přezkum rozhodnutí o amnestii v situacích „mimořádně extrémních“. Obsahový rozpor eventuální budoucí extrémní amnestie s čl. 9 odst. 2 Ústavy dle jejího názoru nemůže zajistit, aby se z něho toliko v takovém případě právní předpis „stal“. Pomíjí zároveň záměrně kuriózní skutečnost, že pokud by otázka rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy měla být nutnou součástí úvah o procesní přípustnosti a projednatelnosti návrhu, jak naznačuje obiter dictum, nezbylo by již o čem jednat v meritorním přezkumu.

 

Janů uzavírá jasným argumentem: Bezvýjimečně formulovaná část odůvodnění většinového stanoviska (stran nepřípustnosti návrhu) zjevně vylučuje abstraktní přezkum ústavnosti i té „nejextrémnější“ amnestie; pokud je Ústavní soud jednou k řízení o takovém návrhu nepříslušný, nelze v budoucnu příslušnost založit jakoukoliv vlastní úvahou ve stylu „tuto amnestii bychom už zrušit měli“. Vzhledem k tomu, že zákon o Ústavním soudu obsahuje dosti omezený výčet „typů“ řízení před Ústavním soudem, není zřejmé, v jaké jiné „nějaké formě“ lze o přezkumu amnestie racionálně uvažovat.

 

Závěr

Ústavní soud tedy na jedné straně vyložil svůj postup z kauzy Melčák proti duchu v tomto řízení vytvořeného, tedy v duchu přezkoumatelnosti každého aktu směřujícího proti podstatným náležitostem demokratického právního státu, byť by to byl akt samotného ústavodárce, na druhé straně však posílil argumenty svých kritiků, kdy se přihlásil k tomu, že může za určitých okolností postupovat preater legem.

 

Hlavním deficitem příslušného usnesení je tedy argument ÚS, že soud může v extrémním případě amnestii přezkoumat, přičemž v konkrétním případě však nijak nezkoumal, zda se o takový případ nejedná a s argumenty navrhovatelů se nevypořádal důsledně. ÚS pouze vydal určitá doporučení směřovaná zejména obecným soudům, když se například ptá, zda navrhovateli sledovanému zájmu by nemohly vyjít vstříc obecné soudy v řízeních o tom, kdo a jak je napadené amnestie (v její aboliční části) účasten. Logicky se podle ÚS nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi roků) tomu korespondující dobu nezapočítat. Obdobně se dle ÚS otevírá výkladová otázka, zda přiměřeně nepostupovat i ve vztahu k těm, kteří (prokazatelně) zjevným obstrukčním chováním v řízení výlučně způsobili relevantní prodloužení jejich trestního stíhání, neboť i zde by mohl být zpochybněn samotný důvod aboličního rozhodnutí („dobra“ ve smyslu bodů 23 a 25 výše), jenž nutně tkví v té „nepřiměřené“ době trestního stíhání, která jde na vrub veřejné moci.

 

ÚS sice odkazuje v reakci na argument denegatio justitie poškozené amnestií na civilní řízení, jelikož přirozeně nemůže připustit, že občanskoprávní řízení není s to poškozené principielně odškodnit, věcně se však podrobně s těmito argumenty již nijak nezabývá.

 

Takovému vidění se vzpírá ve svém disentu Vojen Güttler, který konstatuje, že každé, i když sebelépe právně odůvodněné stanovisko, které popírá možnost jakéhokoli pokusu o nápravu jednání orgánu veřejné moci, oprávněně pociťovaného ve veřejnosti jako nepřiměřené a nespravedlivé, vytváří jednoznačné negativní důsledky pro vnímání práva, v naší společnosti navíc silně poškozeného již v minulosti vládnoucími režimy totalitními. Tedy zjednodušeně řečeno, jde i o to, aby občané nerezignovali a aby byli nejen teorií, nýbrž i praxí orgánů českého státu posilováni v přesvědčení, že stará sentence „summum ius, summa (semper) iniuria“ v demokratickém právním státu místo nemá.

 


 

Celý příspěvek

čtvrtek 7. března 2013

Čím v posledních týdnech žijí daňoví procesualisté?

Stejně jako ostatní zbytek právnické veřejnosti s napětím sledujeme snahu dotčených orgánů přijmout veškerou doprovodnou legislativu k rekodifikaci soukromého práva včas. Pro nás tento kvapík přinesl hutný text v podobě novely daňových předpisů, jehož obsahem je i novela daňového řádu. Nechci na tomto místě hodnotit, zda tato novela je skutečně potřebná či zda opravdu souvisí s NOZem, ani se zabývat změnami, které jsou navrhovány v zákoně o daních z příjmů či v DPH (a že jich je). Pojďme se společně podívat na některé navrhované změny v daňovém řádu.
Celý příspěvek

úterý 5. března 2013

Tomáš Pavelka: Studium práva na univerzitě je ztráta času (?)

V jednom z příspěvků jsem se čtenáře JP snažil navnadit na diskuzi mezi proděkanem Cambridžské právnické fakulty Grahamem Virgem a soudcem Nejvyššího soudu UK Lordem Sumptionem ohledně smysluplnosti výuky práva na vysoké škole pro ty, kteří se chtějí právu věnovat v praxi. 

Celý příspěvek

pondělí 4. března 2013

Cestou necestou


Vážení a milé,
moc děkuji za pozvání.

Navnaděna Michalem jsem při hledání ono šuplíku, kde mám všechny články na tento měsíc již dávno napsané, a protože za oknem začíná jaro a jeden by nasadil toulavé boty, narazila na foto archív.

Proto přijměte, prosím, obrázkové pozvání do tajů daňové krajiny
Celý příspěvek

Lenaerts ve Strakovce

V sobotní nejlepší české právnické drbně (oprava: Noční hlídka Tomáše Němečka v Lidových novinách) jsem se se zájmem dočetl, že ve Strakově akademii se skrývá Koen Lenaerts. Tedy abych byl přesný: v odpověď na otázku redaktora ohledně své nominace vládou na post soudce Tribunálu EU a svůj relativně nízký věk Petr Mlsna mimo jiné uvedl, že „(...) když se podíváte na složení Tribunálu, třetina jsou bývalí soudci, třetina akademici, třetina vysocí státní úředníci. Předhazuje někdo místopředsedovi Soudního dvora Koenu Lenaertsovi, že nastoupil v 35 letech z univerzity? Nebo soudcům Nejvyššího správního soudu?“

Po přečtení těchto řádek jsem chvilku hledal pod stolem svoji čelist, která mi tam někam spadla. Jistě, souhlasím se závěrem Tomáše Němečka v citovaném sloupku, že shoda je to více než nápadná: před jmenováním na Tribunál při jeho stvoření v roce 1989 totiž i Koen Lenaerts získal doktorát v Lovani, dva magistry z Harvardu, byl jmenován profesorem evropského práva na Univerzitě v Lovani, učil jako hostující profesor na College of Europe, Harvardu, atd., byl asistentem soudce Soudního dvora a praktikujícím advokátem v Bruselu. Kromě toho byl i on plynulý ve francouzštině a angličtině, s perfektní znalostí práva ES, publikoval po celém světě a tak trochu ho lidé v oboru znali.

Všichni okolo toho chodí diplomaticky jako okolo příslovečné horké kaše. Tak já do ní zase jednou veřejně šlápnu: způsob, jakým vláda minulý týden navrhla Petra Mlsnu na soudce Tribunálu EU, je zvěrstvo, které ji dle mého skromného názoru Výbor podle čl. 255 SFEU omlátí o hlavu.

Co Výbor dělá a k čemu je jsem před třemi lety krátce popsal zde. V mezidobí se Výbor snažil čelit kritice ohledně nedostatku informací o svém rozhodování tím, že vydal souhrnou zprávu o své činnosti, která je přístupná zde. Zkusme si zahrát takovou malou simulační hru. Podívejme se na celou kauzu jako Výbor podle čl. 255 SFEU, až bude (patrně) příští měsíc rozhodovat o kandidátu navrženým Českou republikou. Abychom navodili zdání skutečné simulace, můžeme si dokonce vybrat charakter, který chce kdo hrát: složení výboru je k dispozici zde. Počítačové fantasy fajnšmekry bohužel zklamu: na výběr není ani zlotřilý elf, ani nerudný trpaslík, ani dáma přioděná v hodně malých zbytcích jemně vydělané kůže. Na druhou stranu můžete hrát za takové evropské justiční špičky jako je předseda francouzské Státní rady, člen anglického Nejvyššího soudu, předseda dánského Nejvyššího soudu, předseda maďarského Ústavního soudu aj.

Podle jakých kritérií budete českou kandidaturu posuzovat? Smlouvy samotné mnoho neříkají, ale ve výše zmíněné souhrnné zprávě jste kritéria již dříve načrtli. Nicméně předtím, než se dostanete k osobě samotného kandidáta (říkejme tomu třeba věcný přezkum), tak vás zajímá proces výběru, který v rámci členského státu proběhl. Výbor se vlády táže, jakým způsobem byl kandidát na vnitrostátní úrovni vybrán, zda byl výběr transparentní, objektivní, zda se na výběru podílela representativní výběrová komise apod. Nezávidím úředníkovi, který bude vládou pověřen, aby Výboru vysvětlil objektivnost a férovost procesu výběru českého kandidáta. Vláda usnesením přijme pravidla pro výběr kandidátů. Fešná komise (nastoupí předsedové vrcholných soudů, Veřejný ochránce práv, ministr spravedlnosti, předseda advokátní komory, vrcholní úředníci...) pravidly ustavená navrhne kandidátku. Vláda však navrženou kandidátku neakceptuje a při nerespektování vlastních pravidel (srov. čl. 8 odst. 3) přijme usnesení, kterým nominuje někoho jiného, byť tento bod zdá se původně ani nebyl na programu jednání vlády. Anebo vláda snad zároveň přijala nové usnesení, kterým revokovala vlastní pravidla pro výběr kandidátů, protože se jí prostě v konkrétním případě nehodí? Zákonnost (o základní slušnosti ani nemluvě) podobného postupu vlády v rámci jednoho a toho samého výběrového řízení mi zůstává záhadou...

Nu, hrajeme-li tu simulaci, tak nevím jak ostatním hráčům, ale mně by coby členu výboru podle čl. 255 SFEU již toto stačilo, abych se s kandidátem zdvořile a rychle rozloučil, a následně tento případ použil jako dobrý podvozek pro vysvětlení jak České republice, tak ostatním poněkud mladistvým a značně nezralým demokraciím, že takto vážně, ale vážně ne, přátelé. Než někdo začne pokřikovat něco o diktátech z Bruselu/Lucemburku: toto je otázka minimálního férového procesu a postupu, nikoliv jakýkoliv „bruselský diktát“ na téma, jak má členský stát vybírat své kandidáty. Ostatně samotná zpráva Výboru (bod II.3.) říká, že, respektuje zvyklosti členských států, Výbor je ochoten akceptovat i jiné způsoby výběru, kupříkladu volbu či kooptaci kandidáta ze členů nejvyššího soudu daného státu apod.

Pokud se nicméně budeme v naší simulaci ochotni přenést přes proces a chceme bavit i o věcných kritériích, tak těch zpráva vytyčuje šest. Přesněji tedy odkazuje na šest okruhů požadavků na kandidáta: právnické schopnosti (schopnosti právnického myšlení a argumentace); dosavadní profesní praxi; schopnost výkonu funkce soudce; záruky nezávislosti a nestrannosti kandidáta; jazykové znalosti; schopnost práce v mezinárodním prostředí, ve kterém je zastoupeno vícero právních kultur. Zpráva říká, že kritéria jsou posuzována souhrně. Jinak řečeno, mírné nedostatky v kategorii jedné mohou být substituovány nadprůměrnými schopnostmi v kategorii jiné. Nicméně, jak zpráva dodává (úvod bodu III), jasný deficit kandidáta v jedné z kategorií může být dostatečným důvodem pro jeho odmítnutí.

Porovnání výše načrtnutých kritérií, podrobněji rozepsaných v samotné zprávě, s oficiálním životopisem českého kandidáta, si diplomaticky dovolím přenechat individuální simulaci čtenářově. Výstupem mnou proběhnuté simulace je, že kandidát nesplňuje vícero z výše zmíněných požadavků. Je jistě pravda, že léta praxe nejsou jediným rozhodujícím kritériem: zpráva Výboru samotná také říká (bod III.2.), že léta praxe jsou pouze rámcovým ukazatelem, který může být substituován výjimečnými právnickými schopnostmi kandidáta. Nejde tedy nutně pouze o délku, ale o kvalitu. Nicméně právě s ohledem na tu kvalitu padá, při vší úctě, dovolávání se příkladu Koena Lenaertse či případně Miguela Madura na obě nohy.

Se svojí simulací si dovolím skončit na tomto místě. Pokud bude Výbor dle čl. 255 SFEU postupovat podle své dosavadní praxe, tak navrženého českého kandidáta zamítne (formálně tedy vydá negativní stanovisko, rozhoduje však Rada EU, které je Výbor poradním orgánem; v dosavadní praxi však členský stát po negativním stanovisku Výboru svůj návrh stáhl).

Závěrečný povzdech: na celé věci je smutná směsice neznalosti, nezájmu a neschopnosti dohlédnout dále než k další pražské vládní agónii s LIDEM či bez lidu. Když byl v roce 2009 Lisabonskou smlouvou Výbor podle čl. 255 SFEU zřízen, tak se na jeho povolání v život dívali různí lidé všelijak. V mezidobí si však myslím vydobil vcelku dobrou pověst, a to právě proto, že jej zajímá kvalita a řádné fungování unijních soudů, nikoliv vnitrostátní politické handly, rošády, a přetlaky. Od české vlády je hezké, že se touto nominací rozhodla výrazným způsobem podpořit legitimitu Výboru. Dala mu šanci plasticky ukázat, jak hodně je potřebný. Již méně hezké je, že se tím Česká republika definitivně zařazuje mezi některé (především nové) členské státy, které mají podobné lekce slušného chování zapotřebí.
Celý příspěvek

Březen, do daní vlezem

Uznávám, jde o skutečně infantilní způsob jak přivítat hosta Jiného práva na březen. Nicméně i tak: předně moc děkujeme Michalu Lovritšovi za výtečné příspěvky. Při své příští návštěvě Lucemburku se na plateau Kirchberg neopomenu pozorně rozhlížet po dělnících v modrácích, kteří s bandaskou vykukující z tašky mašírují synchronizovaným krokem ke svým pásům před začátkem směny. A slibuji, že nad „Tribunálem“ se ještě zamyslím.

Jako hosta na březen vítám Petru Novákovou. Petra je advokátka, specializující se na daně. Lze však předpokládat, že řeč bude nejenom o nich. Petra je totiž mimo jiné také zdatná cestovatelka. Povídání o o konkrolách, odpočtech, potápěčích, tučnácích a jiných daňových fenoménech moderní doby tak třeba proloží také Kavkazem, Islandem a jinými destinacemi, které jsem ji vždycky záviděl. Skutečně menšinovým příspěvkem, který však u zajímavých lidí jejího typu nelze vyloučit, by byl takový srovnávací pohled na vnímání rozdílu mezi prekluzí a promlčením daně v gruzíjském právu (pochopitelně s abcházským a azerbajdžánským přesahem a srovnáním).
Celý příspěvek

sobota 2. března 2013

„Nečekejte žádné ‚vzrůšo‘. Tady jsme dělníci u pásu.“

Tak nějak bych mohl parafrázovat větu, se kterou mě vedoucí oddělení uvítal na novém pracovišti při jednom z prvních rozhovorů po mém nástupu. Je skutečně práce překladatele práva nudná a nekreativní?

Vysloveně „vzrušující“ je překladatelská práce nejspíš jen málokdy a pro málokoho. Zvlášť to platí pro specializace na odborné překlady. Ze začátku je všechno nové, člověk se neustále učí. Po čase ale (údajně) může dospět do stádia, kdy mu přijdou všechny texty stejné. Kolegyně, která dlouhodobě překládala prakticky jen rozsudky Tribunálu z oblasti hospodářské soutěže (v těchto věcech jde velmi často o kartelové dohody), vyjádřila nedávno svou frustraci ve zkratce takto: „všichni v těch žalobách namítají pokaždé skoro to samé – že rozhodnutí Komise trpí nedostatkem odůvodnění, že je jim odpovědnost za jednání dcer přičtena neoprávněně, že Komise neprokázala nepřetržitost protiprávního jednání, že odůvodnění rozhodnutí neodpovídá výtkám uvedeným v oznámení námitek, že Komise stanovila nespravedlivý koeficient pro zvýšení pokuty atd. atp. A Tribunál jim to pokaždé s odkazem na ustálenou judikaturu a na 150 stranách zamítne. A tak je to stále dokola...“ Naštěstí ne všichni máme tak úzkou specializaci a i zmíněná kolegyně už se dnes může „rozptýlit“ u překladů usnesení o předběžných otázkách pocházejících ze slunných částí Evropy.

Stejně jako mnoho dalších právnických profesí vyžaduje i překládání právních textů velké soustředění, smysl pro detail a vůli zamýšlet se nad souvislostmi, které mají použité pojmy ve zdrojovém a v cílovém právním jazyce. (Jako příklad pro nepřesný ekvivalent mě teď napadá výraz prescription. Mohu si dovolit překládat jej automaticky vždy jako „promlčení“? Nemá v tom-kterém konkrétním kontextu spíš význam „prekluze“? Anebo, z již zmíněné oblasti hospodářské soutěže, výraz infraction unique et continue, anglicky single and continuous infringement: překlad do češtiny může znít „jediné a trvající protiprávní jednání“, nebo „jediné a pokračující protiprávní jednání“ – překládající musí vždy nejprve zjistit okolnosti případu a teprve poté rozhodnout, o který typ jde v daném případě). Kromě toho musí mít překládající velkou pokoru vůči předloze a nedomýšlet si souvislosti, které ze zdrojového textu nevyplývají. Logika jazyka sice někdy nutí překladatele, aby dopsal do určitého výrazu slovo, které zdrojový jazyk nepotřebuje, nebo naopak vynechal slovo, které je v cílovém jazyce nadbytečné. K takovým technikám, které jsou z pohledu translatologa běžné a naprosto legitimní, by ale měl překladatel právních textů přistupovat velmi opatrně a jen po zralé úvaze.

Mezi každodenní dilemata právníka-lingvisty tak patří hledání rovnováhy mezi věrností předloze na jedné straně a srozumitelností a čtivostí textu v cílovém jazyce na straně druhé. Srovnání s pásovou výrobou se tedy rozhodně netýká náplně práce. Po dvou letech jsem nabyl dojmu, že souviselo spíš s její organizací: když jsem si několikrát pomyslel, že další den odevzdám právě překládaný rozsudek a než přijde další příděl práce, tak si vydechnu, „nabrousím pilu“ a uklidím ty hromady papírů porozkládaných po kanceláři, v tom okamžiku ten příděl přišel. Člověk zde nemá nikdy „čistý stůl“.

V prvním příspěvku jsem však slíbil náhled na technickou stránku překladů pro Soudní dvůr, ve druhém něco o překladech přes pivotní jazyky. Obojí spolu do jisté míry souvisí a obojí vám zkusím na následujících řádcích.

Specifika překladů právních textů z/do mnoha jazyků

Na některém z úvodních školení pro nové úředníky a zaměstnance nám jeden z přednášejících říkal, že Soudní dvůr Evropské unie je jediný soudní orgán na světě, který vydává svou judikaturu ve 22 jazycích (irština požívala v té době výjimky) a používá tři různé abecedy (latinku s mnoha regionálními specifiky, řeckou alfabetu a od přistoupení Bulharska i cyrilici). Překladatelská služba musela před rozšířením v roce 2004 zajistit překlady ve 110 jazykových kombinacích, po roce 2004 ve 380 kombinacích a od roku 2007 narostl počet těctho kombinací na 462 (po uplynutí irské výjimky 506). Letos se Evropská unie rozšíří o Chorvatsko, výhledově už se připravuje na turečtinu (severní Kypr) a islandštinu.

Překládání přes pivotní jazyky

Náročnost některých jazyků a nízká frekvence nezbytnosti překladů z nich vedla spolu s nutností šetřit disponibilní zdroje k tomu, že po rozšíření Evropské unie v roce 2004 začalo být za přípustné považováno překládání přes tzv. pivotní jazyky.

Poznámka na okraj: O používání pivotních jazyků na Soudním dvoře již proběhla na tomto blogu krátká diskuse v souvislosti s tlumočením, když byla hostkou Jiného práva Angela Rogner. Přestože na oficiálních stránkách Soudního dvora se o pivotních jazycích mlčí, vyhledávače nacházejí mnoho veřejně dostupných zdrojů, kde je tento systém zmíněn, či dokonce popsán. Považuji proto tuto skutečnost za „veřejné tajemství“ a budu s ní jako s takovou zacházet. Konec poznámky na okraj.

Fungování systému pivotních jazyků zkusím osvětlit na příkladu zpracování žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce došlé z České republiky:
1. Podatelně Soudního dvora dojde usnesení Okresního soudu v X, kterým se Soudnímu dvoru pokládá předběžná otázka. Pracovník či pracovnice na podatelně zjistí podle pomůcek (např. pomocí pravidla „nad písmenem ‚r‘ je obrácený accent circonflexe“), že jde o dokument v češtině, a předá jej česky mluvící(mu) pracovnici (pracovníkovi) soudní kanceláře.
2. Soudní kancelář dokument digitalizuje a zašle centrálnímu plánovacímu oddělení překladatelské služby, které jej přepošle českému překladatelskému oddělení.
3. České korektorky opraví v digitalizovaném dokumentu chyby vzniklé strojovým rozpoznáváním textu a vedoucí oddělení určí referenční osobu. V případě, že jde o text, z nějž má být „z důvodu rozsáhlosti“ vypracováno shrnutí podle čl. 98 odst. 1 jednacího řádu, vytvoří referenční osoba shrnutí žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Mezi další úkoly referenční osoby náleží opatřit předlohu hypertextovými odkazy na zdroje (např. na vnitrostátní zákony a jejich překlady do jiných jazyků, jsou-li k dispozici, na citovaná soudní rozhodnutí apod.) a označit místa, na kterých se případně vyskytují gramatické chyby, které by mohly mít vliv na srozumitelnost (do poznámky se napíše správná verze). Obsahuje-li žádost pojem, který by podle referenční osoby mohl činit při překladu potíže (např. „datová schránka“), vysvětlí jej v poznámce.
4. Plná verze žádosti je zaslána k překladu francouzskému oddělení. Soudní dvůr, jehož interním jazykem je francouzština (viz minulý příspěvek), totiž pracuje vždy s překladem plné verze žádosti. Anglické oddělení (pro češtinu je pivotním jazykem angličtina) a další oddělení, jejichž právníci-lingvisté vládnou češtinou (např. Slováci), dostanou k překladu podle okolností buď plnou verzi žádosti, nebo její shrnutí, je-li pro účely vyjádření vlád členských států vypracováno.
5. Referenční osoba dostane francouzský a pivotní překlad ke konzultaci, aby ve spolupráci s příslušným překladatelem vyjasnila případná problematická místa.
6. Francouzský překlad je zaslán soudcům k rozhodování, anglický překlad ostatním jazykovým oddělením k překladu do jejich jazyků (pro případ, že nejsou s to zajistit přímý překlad z češtiny). Referenční osoba je neustále na mailu i na telefonu pro případné dotazy kolegů z ostatních oddělení ohledně žádosti nebo jejího právního kontextu.

Z vlastních zkušeností s překládáním pivotních verzí mohu konstatovat, že systém funguje dobře. Nedokážeme-li zajistit přímý překlad, který by samozřejmě byl autentičtější, můžeme vždy konfrontovat pivotní verzi s originálem (tedy s naskenovanou verzí došlou Soudnímu dvoru), je-li nám originál aspoň trochu srozumitelný. Případné nejasnosti lze vždy konzultovat s referenční osobou, která zná pivotní verzi i právní kontext překládaného dokumentu

Jedním z důsledků tohoto systému je fakt, že na oddělení překládající do pivotních jazyků (tj. anglické, německé, italské a španělské překladatelské oddělení) je vyvíjen vyšší tlak na rychlost a kvalitu překladů. To je ale přirozené, neboť jejich výstupy jsou pro většinu ostatních oddělení směrodatné a dokument musí být přeložen do všech jazyků ve stanovené lhůtě bez ohledu na to, zda se překládá „přes pivot“ nebo napřímo. Tato „pivotní“ oddělení mají také zázemí v podobě neustále dostupné referenční osoby z oddělení jazyka řízení, která by měla ovládat francouzštinu i „svůj“ pivotní jazyk na odpovídající úrovni a sloužit jako pojistka proti chybám v překladu do těchto zásadních verzí.

Abych nevyvolal dojem, že na Soudním dvoře už se od posledního rozšíření překládá jen přes pivotní jazyky, musím podotknout, že přímé překlady jsou i nadále preferovány. Pokud se právník-lingvista chce naučit jakýkoli z úředních jazyků Unie nebo kandidátských států, nikdo mu v tom nebrání (ba spíše naopak). Rozdíl proti stavu před rokem 2004 je akorát v tom, že se z myslí manažerských pracovníků vytratila iluze možnosti zajistit v každém okamžiku na každém jazykovém oddělení přímý překlad ze všech úředních jazyků Unie.

Zajištění vnitřní terminologické soudržnosti uvnitř textů i v rámci celé judikatury

Otázka terminologické soudržnosti judikatury je stále velmi ožehavá. Když je na nějakou práci více lidí, z nichž každý má vlastní zkušenosti a vlastní preference (ideologické, estetické, regionalistické), vzniká i riziko „rozjetosti“ výsledků jejich snažení. Na odděleních soudního výkonu se může „rozjet“ samotná judikatura (kterou pak je třeba sjednocovat v rozšířených senátech, kolegiích či na plenárních zasedáních soudů), na překladatelských odděleních se může „rozjet“ používaná terminologie.

K zachování soudržnosti nám dnes slouží především výpočetní technika. Konkrétně u Překladatelské služby Soudního dvora je většina textů zasílaných k překladu nejprve analyzována na oddělení analýz a dokumentárních rešerší. Počítačový program srovná text s dřívějšími texty ve svých databázích a identifikuje stejné či podobné pasáže. Takto zpracovaný text potuje k právníkovi-analystovi, který mj. zkontroluje správnost odkazů a dohledá zdrojové texty, na které analyzovaný text odkazuje (např. vnitrostátní zákony, plné texty napadených rozhodnutí Komise, z nichž byla v Úředním věstníku publikována jen shrnutí apod.). Posléze se pro každý cílový jazyk vytvoří tzv. matice, což je dokument v textovém editoru obsahující původní text předlohy a poznámky odkazující na překlady nalezených shodných či podobných pasáží. Jsou-li pasáže stejné, vloží se jejich verze v cílovém jazyce přímo do textu matice na začátek příslušného odstavce. Jsou-li jen podobné, vloží se překládaná pasáž do poznámky na okraj, kde se pomocí přeškrtnutí a podtržení zvýrazní, čím se liší od nalezené podobné dřívější pasáže. V rámci analýzy je text opatřen i vnitrotextovými odkazy na klíčové pojmy (například je-li v rozudku 20x použito klíčové slovo „výhradní licence“, mám v matici 20 odkazů na klíčová slova, abych náhodou – třeba po návratu do zaměstnání po víkendu či po dovolené – neporušil soudržnost a nezačal svévolně překládat týž výraz jako „výlučná licence“).

Takto připravenou matici dostane k překladu právník-lingvista. Je na něm, aby posoudil relevanci před-vložených a odkazovaných pasáží a aby rozhodl, zda je může použít tak, jak jsou, anebo zda bude muset provést hlubší rešerši sám a nalézt „lepší verzi“ překladu. K úpravě nebo novému překladu již přeložených pasáží se mohu uchýlit jen výjimečně, například je-li v nich citováno primární právo, které se změnilo (srov. článek 81 ES, který mluví o dohodách, „jejichž cílem nebo výsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“, a článek 101 SFEU, který je ve francouzském, anglickém i německém znění v této části totožný, jen jeho česká verze mluví nově o dohodách, „jejichž účelem nebo důsledkem je vyloučení, omezení nebo narušení hospodářské soutěže“).
Záludné jsou v tomto ohledu citace sekundární legislativy. Jelikož Eur-Lex (náš hlavní pramen sekundární legislativy) neumí vytvářet konsolidovaná znění předpisů k určitému zadanému datu, jak to umí mnohé komerční systémy vnitrostátních právních informací, vkládají se do matic citovaná ustanovení ve verzi účinné v době své publikace. Mnoho předpisů bylo přitom od svého vydání novelizováno nebo opraveno formou korigend. Konsolidované verze směrnic a nařízení jsou sice na webu k dispozici (ve formátu PDF), ovšem všechna obsahují upozornění na to, že nemají žádnou právní závaznost. Změny daných ustanovení v cílovém jazyce provedené do data rozhodného pro projednávanou věc musíme proto dohledat ručně a před-vloženou citaci případně opravit.

Překlad textu odevzdá právník-lingvista revizorovi, což je zpravidla kolega nebo kolegyně z oddělení s delší pracovní zkušeností v oboru. Úkolem revizora je zkontrolovat věcnou správnost překladu a soudržnost terminologie s primárním i sekundárním právem a s dřívějšími překlady. Systém rozdělování revizí se na jednotlivých jazykových odděleních liší, na českém oddělení reviduje interní překlady malá skupinka revizorů. I tato skutečnost přispívá k terminologické soudržnosti české verze judikatury Soudního dvora.
Revidují se prakticky všechny texty. Procesní písemnosti v řízeních, v nichž je jednacím jazykem čeština, bývají revidovány dokonce několikrát.

Zrevidovaný text prochází nakonec korekturou. Korektorky především opravují jazykové prohřešky právníků a kontrolují soulad formátování textu s technickými požadavky publikačního oddělení. Mimochodem, k nejčastějším prohřeškům: věděli jste například, že po spojce „aniž“ je jen málokdy namístě podmiňovací/spojovací způsob? Nebo že v případech, kdy se příslovce „přitom“ [nikoli však spojka „(a) přitom“] nedá beze změny smyslu věty nahradit za „zároveň“, je jeho použití zpravidla nesprávné? Právníci je přitom nicméně velmi často používají v odporovacím významu „ovšem, ale, však“, aniž by si toho byli jsou si toho vědomi... :)

Po těchto posledních úpravách zašle sekretariát našeho oddělení přeložený text zadavateli překladu. Je-li text určen k publikaci, nalezne jej uživatel judikatury na stránkách Soudního dvora a zpravidla i v Eur-Lexu.

* * *

Bylo mi potěšením se s vámi uplynulý měsíc aspoň takto virtuálně setkávat. Můj čas určený hostům Jiného práva se naplnil. Přeji všem čtenářům i přispěvatelům tohoto fóra mnoho podnětných diskusí. S některými z vás snad brzy nashledanou.
Celý příspěvek