čtvrtek 28. února 2013

Soudci na Facebooku

Co když se soudce "přátelí" na Facebooku s jednou ze stran sporu, jejím právním zástupcem, svědkem či jinou osobou zúčastněnou na soudním řízení? Je to problém? Ohrožuje to nestrannost či nezávislost dotčeného soudce? Je to důvodem pro jeho podjatost? Nebo jen mnoho povyku pro nic? Na Facebooku a jiných sociálních sítích nejde ale jen "friendování" a "defriendování". Mnozí uživatelé FB sdíli fotky, lajkují a komentují kdeco. Mohou i tyto facebookové aktivity v případě soudce narušit důstojnost soudcovské funkce nebo ohrozit důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů? Nebo je tato úvaha zbytečná?  

American Bar Association (ABA) má v tomhle jasno. Problém to je, a navíc čím dál častěji skloňovaný. Proto ABA tento týden vydala stanovisko k tomu, jak se mají soudci na sociálních sítích chovat (Formal Opinion 462, “Judge’s Use of Electronic Social Networking Media”, je dostupný zde; tisková zpráva zde). Myslím, že i pro české poměry jde o podnětné čtení. V USA jsou sice s používáním sociálních sítí pořád přece jen o něco napřed a čeští soudci (alespoň dle mého pozorování) jsou k Facebooku obzvláště zdrženliví. Nicméně i v ČR se k magické hranici 30 let (pro jmenování soudců) blíží generace dnešních dvacátníků, kteří si svůj život bez Facebooku nedokáží představit. Ti si navíc s sebou nesou za roky používání FB slušnou "facebokoovou stopu". Nebylo by tedy od věci řešit tuto otázku (poněkud netradičně) za pět minut dvanáct než (jako tradičně po česku) pět minut po dvanácté. Že by práce pro Soudcovskou unii? Anebo téma na SVOČku/diplomku?
Celý příspěvek

neděle 24. února 2013

Karlovarské právnické dny 2013

Ve dnech 12.-14. 6. se bude konat již 21. ročník konference Karlovarské právnické dny. Společně s kolegou Ondřejem Trubačem nám byla dána důvěra, abychom se jako noví členové organizačního týmu podíleli na pořádání této tradiční právnické akce. Naším cílem je, aby na Karlovarské právnické dny jezdili rádi nejen ti, kteří tak již dlouhá léta činí, ale aby tato konference přilákala i ty právníky a právničky, kteří se jí dosud nikdy neúčastnili. A mohu-li být upřímný, rádi bychom přilákali zpět i ty, kteří do Karlových Varů z různých důvodů jezdit přestali. V tomto příspěvku najdete nejen souhrn hlavních novinek a informaci o programu, ale i odkaz na soutěž, kterou pořadatelé pro letošní ročník vyhlásili.

Z hlavních změn, které pro letošek organizátoři připravili, jmenujme alespoň následující: Bylo opuštěno jedno hlavní téma konference a místo toho bude pozornost soustředěna na aktuální témata, která zajímají české, ale i další právníky ze středoevropského prostoru. Jeden den bude nově věnován jen otázkám českého práva (nebude tlumočen do němčiny), další dva budou mít tradiční mezinárodní charakter (otázky společného zájmu v rámci práva EU, mezinárodní právo soukromé, srovnání národních úprav, vše s ohledem na řešení problémů praxe). Vystoupení všech přednášejících bude účastníky hodnoceno, aby bylo do budoucna zaručeno, že na Karlovarských právnických dnech vystupují jen ti, jejichž příspěvky jsou pro účastníky zajímavé, a to jak svým obsahem, tak formou. Všichni přednášející by měli poskytnout ke svým vystoupením krátkou anotaci již několik měsíců před konáním konference, aby si zájemci o účast na konferenci mohli udělat přesnější představu, o čem jednotlivé příspěvky budou a podle toho se rozhodnout o své účasti v Karlových Varech. Nepočítá se s tím, že všechny příspěvky budou v plném znění zveřejněny předem v tradičním sborníku z konference (pouze vybrané); vystoupení by se měla soustředit na nastínění problému a vyvolání následné diskuse. Oproti minulým letům snížený účastnický poplatek a vložné za jednotlivé dny (pro ty, co nechtějí absolvovat konferenci celou) by pak měly přispět k účasti skutečně široké právnické veřejnosti.

Pokud jde o program letošní konference, jedním z hlavních témat by měla být rekodifikace soukromého práva v České republice, neboť počátek účinnosti nového občanského zákoníku, zákona o obchodních korporacích a zákona o mezinárodním právu soukromém se blíží mílovými kroky, a to i kdyby se nakonec podařilo prosadit její odložení o rok. Vystoupení by měla usnadnit pochopení nových kodexů a jejich zvládnutí v aplikační praxi. Vedle rekodifikace se mohou účastníci těšit i na další aktuální témata např. z oblasti daní, insolvence, opatřování důkazů či práva EU.

Věříme, že se se zájmem setká i vyhlášení soutěže o nejlepší příspěvek k otázkám práva stavby – podzemní stavby pod pozemkem ve vlastnictví jiné osoby. Bližší podmínky účasti v soutěži naleznete zde, účastnit se může kdokoliv z právnické veřejnosti, včetně studentů právnických fakult.

Mezi vystupujícími budou jako již tradičně přední právníci z ČR, Slovenska, Rakouska a Německa. Najdeme mezi nimi např. profesora Eliáše, prof. Dědiče či prof. Pelikánovou, jakož i zástupce mladší právnické generace, ať již to bude Michal Bobek, Radim Polčák či Filip Melzer. Karlovarské právnické dny by měly být příležitostí k osobnímu setkání a neformálním diskusím s těmito přednášejícími, a to v rámci konference i na doprovodných společenských akcích.

Věříme, že ti z Vás, kteří stále ještě zvažují, zda letos do Karlových Varů vyrazí či nikoliv, se rozhodnou pro první variantu nejpozději po prostudování programu, který blíže prezentuje nejen všechna témata a přednášející, ale obsahuje i oblíbené doprovodné akce, včetně tradičního vyhlašování právnických cen.

Těším se na setkání v Karlových Varech!
Celý příspěvek

úterý 19. února 2013

O touze právníka pracovat s „originálem“

Onehdá se mně kamarád (právník působící v českém prostředí) zeptal, proč se všechna ta judikatura překládá do češtiny, když často je mnohem srozumitelnější „anglický originál“.

Dobře chápu kamarádovu potřebu opřít se o jazykovou verzi, která čtenářsky působí možná přirozeněji a která je z jeho pohledu i pravděpodobně původnější než ta česká. Nicméně v této jeho otázce zazněly hned dva mylné předpoklady: jednak se do češtiny nepřekládá všechno, a jednak je angličtina původním jazykem jen v případě velmi malého procenta námi překládaných textů. Drtivá většina z textů psaných původně anglicky se navíc k běžnému uživateli judikatury Soudního dvora ani nedostane, neboť vedle veřejně dostupných stanovisek generálních advokátů jde vesměs o procesní písemnosti (žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce nebo vyjádření vlád anglicky mluvících států).

V tomto příspěvku se pokusím přiblížit čtenáři Jiného práva vnitřní jazykové prostředí Soudního dvora a nastínit odlišnosti pojmů „originál“, „předloha k překladu“ a „rozhodné znění dokumentu“.


Jazykový režim Soudního dvora

Jazykový systém Soudního dvora je založen na třech hlavních zásadách, a sice na (1) zásadě jednacího jazyka (někdy též zvaného „jazyk řízení“), na (2) zásadě jednoho pracovního jazyka, kterým je od vzniku Soudního dvora až do současnosti francouzština, a na (3) zásadě respektování jazyka, který si ke svému vyjadřování zvolí jednotliví členové unijních soudů. Čtvrtou, doplňkovou zásadu by bylo možné nazvat zásada ekonomie provozu evropských institucí, neboť se snaží udržet objem zadaných překladů na uzdě (v roce 2011 byl Generálnímu ředitelství překladatelské služby Soudního dvora zadán k překladu téměř 1.000.000 stran).

(1) Zásada jednacího jazyka

Jednací jazyk se určuje podle jednacích řádů jednotlivých unijních soudů [tj. Soudního dvora stricto sensu, Tribunálu (pro pamětníky: dřívějšího Soudu prvního stupně) a Soudu pro veřejnou službu]. Jednacím jazykem je v zásadě jazyk, v němž je sepsán návrh, kterým se zahajuje řízení – typicky přímá žaloba nebo žádost o rozhodnutí o předběžné otázce. Jednací řády určují také pravidla, kdy musí být takový návrh sepsán v určitém konkrétním jazyce. Například směřuje-li žaloba proti členskému státu, musí být sepsána v jazyce tohoto členského státu. Naopak, napadá-li nějaká obchodní společnost rozhodnutí Komise dejme tomu v kartelové věci, může tak učinit v kterémkoli úředním jazyce Unie; zde není žádné omezení (tak např. v nedávno skončené kartelové věci žalovaly české rafinérské společnosti rozhodnutí Komise v angličtině – jednacím jazykem byla v důsledku toho angličtina). Změna jednacího jazyka je sice možná, nicméně dosáhnout jí je z procesního hlediska relativně náročné (musí s ní souhlasit ostatní účastníci řízení a musí ji povolit předseda příslušného soudního orgánu).

V jednacím jazyce se podávají anebo se do něj překládají veškeré procesní písemnosti a všechna ústní vyjádření bez ohledu na to, od koho pocházejí. U podání k unijním soudům zajišťují vyhotovení v jednacím jazyce nebo překlad do něj sami podatelé; u vyjádření členských států, svědků a znalců, jakož i u „autorských“ dokumentů unijních soudů a u vyjádření členů unijních soudů zajišťují tento překlad právníci-lingvisté a tlumočníci Soudního dvora.

Podle článku 41 Jednacího řádu Soudního dvora je znění vyhotovené v jednacím jazyce (případně v jiném jazyce povoleném podle příslušných článků Jednacího řádu) rozhodným zněním dokumentu. Obdobné ustanovení obsahuje i Jednací řád Tribunálu (článek 37). Jednací řád Soudu pro veřejnou službu nestanoví vlastní jazykový režim, ale v tomto ohledu odkazuje v plném rozsahu na Jednací řád Tribunálu.

Judikatura Soudního dvora je sice pramenem unijního práva a jako taková musí být přístupná každému občanovi Unie v jeho vlastním jazyce (je-li tento jazyk zároveň úředním jazykem Unie). Nicméně Soudní dvůr realisticky považuje přesvědčení o naprosté jednotě všech jazykových verzí za neudržitelné. Proto pro každou jednotlivou právní věc určil jazyk, který je „první mezi rovnými“. Na rozdíl od unijní legislativy, která je aspoň v hypotetické rovině rovnocenně závazná ve všech úředních jazycích Unie, mají tedy výstupy unijních soudů vždy jedno znění, které má ve srovnání s ostatními „navrch“ a které má v případě rozdílů mezi jednotlivými jazykovými verzemi vyšší právní sílu než ostatní. Při výkladu judikatury je proto irelevantní, zda Soudní dvůr určitý pojem vyložil například ve francouzštině a dalších 20 jazycích způsobem, který někomu třeba vyhovuje víc, a jen v češtině způsobem jiným, pokud je čeština jednacím jazykem.

Poznámka pro praxi: Jak poznáme, které znění je ono „první mezi rovnými“? V záhlaví každého rozsudku je vedle data jeho vydání vždy odkaz na poznámku pod čarou, ve které je uveden jednací jazyk. V Eur-Lexu je navíc jazyk řízení uveden v bibliografickém soupisu rozsudku v rubrice „Závazná jazyková znění“.

(2) Zásada jednoho pracovního jazyka

Před 60 lety se soudci Soudního dvora tehdejšího Evropského sdružení uhlí a oceli dohodli, že jako jednotný pracovní jazyk budou používat francouzštinu. Tehdy to bylo přirozené: z šesti členských států byla francouzština úředním jazykem ve třech, v dalších dvou patřila znalost francouzštiny k bontónu. Německo by v padesátých letech 20. stolení nejspíš stejně nemělo nárok na jakýkoli náznak protestu, Spojené království a další anglicky mluvící země stály mimo ESUO. A protože je Soudní dvůr jedním z nejkonzervativnějších orgánů EU (ne-li orgánem nejkonzervativnějším), nedošlo od té doby k žádné změně.

Veškeré procesní písemnosti, které jsou Soudnímu dvoru adresovány, musí tedy dodnes mít svou francouzskou verzi. Není-li francouzština zároveň jednacím jazykem v dané věci, zajišťuje si případný překlad Soudní dvůr sám.

I rozhodnutí všech tří soudů se dodnes píší (či, módně řečeno, „draftují“) ve francouzštině. Francouzská verze je tak předlohou k překladu všech rozsudků, posudků a usnesení. Je-li jednacím jazykem francouzština, je zároveň rozhodným zněním a v některých věcech i zněním jediným. Jen v tomto případě bych se nebránil použít v souvislosti s výstupem Soudního dvora slovo „originál“. V ostatních případech může totiž použití tohoto slova vést k nejistotě, zda měl mluvčí na mysli předlohu (tedy dokument v jazyce, ze kterého se překládalo), anebo rozhodné znění (tedy dokument v jazyce, který je pro daný případ závazný).

(3) Zásada respektování volby jazyka jednotlivých členů unijních soudů

Tuto zásadu lze stručně vyjádřit větou, že každý soudce a každý generální advokát má právo obracet se při ústním jednání na kolegy a na účastníky řízení v jazyce, který si zvolí. Zpravidla bývá tímto jazykem jeho rodný jazyk, jednací jazyk (pokud ho dotyčný ovládá) anebo francouzština.

Generální advokáti mohou navíc přednášet a psát svá stanoviska také v kterémkoli úředním jazyce, který uznají za vhodný. Tento jazyk bývá ve stanoviscích uveden v první poznámce pod čarou jako „původní jazyk“ a v Eur-Lexu (v bibliografickém soupisu stanoviska) v rubrice „Závazná jazyková znění“.


Co a jak se tedy překládá?

Jak jsem již naznačil, nepřekládají všechna rozhodnutí do všech jazyků. Říká se, že je tomu tak především z finančních důvodů.

Do všech úředních jazyků se zásadně překládají jen rozsudky Soudního dvora a stanoviska generálních advokátů v řízeních o předběžných otázkách podle článku 267 SFEU, kde před finančním hlediskem dominuje potřeba jednotného výkladu unijního práva. Obdobnou povahu mají samozřejmě i posudky podle čl. 218 odst. 11 SFEU. Rozsudky a usnesení Soudního dvora v ostatních věcech se do všech jazyků překládají jen tehdy, mají-li velký význam pro výklad unijního práva. Jako příklad mohu uvést řízení proti členskému státu pro nesplnění povinnosti vyplývající ze směrnice, ve kterém je třeba jednotně vyložit určitý pojem použitý v této směrnici.
Rozhodnutí Tribunálu se do všech jazyků překládají jen tehdy, přinášejí-li nový právní pohled na věc, či jinými slovy, obsahují-li „právní větu“. Novinkou je možnost Tribunálu nechat i v těchto případech přeložit do jiných jazyků než jazyka řízení jen výňatky z takových rozhodnutí.
Rozhodnutí Soudu pro veřejnou službu se do jiných jazyků než do jazyka řízení překládají jen zřídka.

Výstupy unijních soudů se překládají přímo. Jednotlivá jazyková oddělení by měla zajistit dostatečný počet právníků-lingvistů ovládajících francouzštinu a jazyky, kterými píší generální advokáti. V případě generálních advokátů lze však v praxi pozorovat spíše trend opačný, a sice že generální advokáti z oblastí tzv. menších jazyků se přizpůsobují možnostem svého působiště a dříve nebo později na svůj vlastní jazyk rezignují. Stanoviska pak vypracovávají ve francouzštině, angličtině nebo němčině. Z poslední doby lze příkladmo jmenovat M. Poiarese Madura, který se vzdal portugalštiny, J. Mazáka, který upustil od slovenštiny, V. Trstenjak, která po několika pokusech zanechala slovinštinu, či N. Jääskinena, který nepíše finsky. Jejich stanoviska tak není třeba překládat přes pivotní jazyky (o těch chci psát v příštím příspěvku).

* * *

Touha pracovat s „originálem“ může v případě unijní judikatury přinést nečekané komplikace. Člověk s takovou tužbou si musí nejprve sám pro sebe stanovit, co bude považovat za originál – tedy zda chce pracovat s dokumentem v jazyce, ve kterém přemýšlel jeho autor (čili s „předlohou k překladu“), anebo s dokumentem v jazyce, který mu propůjčuje nejvyšší právní sílu (tj. s jeho „rozhodným zněním“). Pokud si zvolí druhé z uvedených pojetí „originálu“, může narazit na omezení svých jazykových schopností. V takovém případě nezbývá než spolehnout se na to, že dokument byl přeložen dobře i do jazyka, který není jazykem řízení.
Celý příspěvek

Pozvánka: meziprofesní diskusní fórum

Masarykova univerzita, Právnická fakulta a Pro Bono Aliance si Vás dovolují pozvat na
MEZIPROFESNÍ DISKUSNÍ FÓRUM, které se koná na Právnické fakultě Masarykovy Univerzity v Brně, 27. 2. 2013, aula, 15.00 – 18.00 hodin.

Zveme Vás na meziprofesní diskusní fórum se zástupci jednotlivých právnických profesí
a představiteli fakulty, kteří se pokusí najít odpověď na otázku:
Je vhodné a možné rámcově definovat, jaké právníky mají vysoké školy produkovat za veřejné finance?

Pozvání do panelu přijali:
· prof. JUDr. Naděžda Rozehnalová, CSc. - děkanka Právnické fakulty MU
· Mgr. et. Mgr. Jan Petrov, LL.M. - ředitel Justiční akademie
· JUDr. Radim Miketa - Česká advokátní komora
· JUDr. Jan Passer, Ph.D., LL.M. - soudce NSS
· JUDr. Ing. Filip Dienstbier, Ph.D. - proděkan Právnické fakulty Univerzity Palackého
· Prof. JUDr. Jan Kuklík, DrSc. - Právnická fakulta Univerzity Karlovy
· Pavlína Navrátilová, studentka Právnické fakulty MU

Předběžný program
15:00 - 15:45 Krátké prezentace panelistů
15:45 - 16:30 Řízená diskuse (Jaký má být profil absolventa? Kdo jej má definovat? Jaké jsou z pohledu právní praxe hlavní deficity v práci právnických fakult? Jaký typ znalostí a dovedností absolventům nejvíce chybí po skončení právnického vzdělání?)Moderátor: JUDr.Pavel Molek, Ph.D. LL.M.
16:30 - 16:45 Přestávka
16:45 - 18:00 Řízená diskuse (pokračování v diskusi nad dalšími tématy: Má navazovat profesní příprava na právnické vzdělávání nebo mají být naprosto oddělené? Je třeba změnit závěrečné zkoušky na fakultách? Jak dlouhá má být profesní příprava?)Moderátorka: JUDr. Kateřina Šimáčková, Ph.D.

Kontakt: Mgr. Vendula Zahumenská, vendula.zahumenska@law.muni.cz
Celý příspěvek

pondělí 18. února 2013

Pro bono aliance hledá ředitele/ředitelku

Právníci Pro bono aliance (PBA) usilují o to, aby právo mělo blíže ke spravedlnosti. Hledají do čela týmu někoho, komu je tato myšlenka rovněž blízká a kdo jim pomůže prosazovat ji efektivně v praxi.

Náplň práce:

• koncepční rozvoj a koordinace všech aktivit PBA,
• rozvoj úspěšných projektů probonocentrum.cz, Škola lidských práv a potrebujipravnika.cz,
• propagace činnosti PBA u odborné i laické veřejnosti,
• finanční zajištění všech aktivit,
• po zapracování řízení týmu tří a výhledově pěti interních i externích spolupracovníků.

Požadujeme:
• vysokoškolské právnické vzdělání (Mgr.),
• organizační schopnosti, schopnost týmové práce, proaktivitu,
• dobré vystupování na veřejnosti,
• komunikativní Aj.,
• výhodou zkušenosti s projektovým managementem a fundraisingem,
• výhodou znalost problematiky ochrany lidských práv a dostupnosti právní pomoci.

Nabízíme:
• inspirativní práci při naplňování obecně prospěšných cílů,
• podporu ze strany správní rady a dosavadního ředitele organizace,
• osobnostní rozvoj spojený s intenzivním školením v oblasti fundraisingu, managementu neziskové organizace a propagaci,
• spolupráci s předními právními osobnostmi ČR,
• flexibilní pracovní dobu,
• možnost nastoupit na zkrácený úvazek (min. 1/2) s postupným nárůstem,
• místo výkonu práce v Praze nebo v Táboře,
• rozumné finanční ohodnocení s růstem v závislosti na úspěšnosti fundraisingu.

Preferované datum nástupu je 1.dubna 2013. Pokud máte o nabízenou pozici zájem, zašlete nám do čtvrtku 7.3.2013 životopis a motivační dopis (rozsah dopisu 1000 – 3000 znaků, obsahem Vaše motivace pro zájem o pozici ředitele PBA a představa, na co byste chtěli ve funkci ředitele klást největší důraz).

 Vybraní zájemci budou pozváni k ústní části výběru, který se uskuteční v Praze ve středu 20. 3. 2013 od 9:30 do 13:30 v prostorách společnosti Tres consulting, Mánesova 46, Praha. Kontakt: Vítězslav Dohnal, tel.: 776 834 534, email: vdohnal@probonoaliance.cz.
Celý příspěvek

pátek 15. února 2013

O soudech a soudcích: kurz na PF UK a knížka

Rád bych se připojil k Davidovi Kosařovi a Liboru Duškovi s pozvánkou na další kurz:  „Politický kontext soudní moci“, který budu ve spolupráci s Katedrou politologie a sociologie a s Common Law Society společně s dalšími kolegy z PF UK a Ústavu státu a práva AV ČR vyučovat v letním semestru na Právnické fakultě UK. Bližší údaje (včetně kompletního sylabu) naleznete na stránkách Common Law Society. Myslím, že je kurz výbornou příležitostí vyzkoušet si, jak vypadá výuka na LSE anebo podobné zahraniční škole. Čemuž tedy odpovídají i nároky, zejména objem materiálů k načtení ke každému z témat...

V té souvislosti bych také rád upozornil na zajímavou knížku, kterou publikovali Jan Kysela a Jana Ondřejková: kolektivní práci na téma „Jak se píše o soudech a soudcích“. Tomáš Němeček ji v poslední příloze Právo a justice LN (9. 2.) možná trochu přísně recenzoval: přísně z toho důvodu, že je řada autorů v knize publikovaných statí ještě pregraduálními studenty. Z mého pohledu to je chvályhodná snaha o vtažení studentů do akademické činnosti, byť nutně nevede k všestranně skvělým výsledkům. Na druhou stranu s Tomášem Němečkem souhlasím, že název knížky slibuje něco dosti jiného, než je obsah knížky. Mohu slíbit, že náš společný kurz názvu dostojí – koneckonců, sylabus je k nahlédnutí zde [pdf] :-) Celý příspěvek

čtvrtek 14. února 2013

Tomáš Sobek: Ronald Dworkin (11.12. 1931 - 14.2. 2013)

S lítostí oznamuji, že dnes ve věku 81 let zemřel Ronald Dworkin, jeden z nejvýznamnějších teoretiků práva druhé poloviny 20. století. Muž, který byl originálním myslitelem v celé řadě témat z filozofie práva, právní metodologie, politické filozofie, metaetiky, normativní i aplikované etiky. Ve své poslední knize Justice for Hedgehogs (2011) obhajoval názor, který je v kontextu současné jurisprudence radikální: "Law is a branch of morality."
Celý příspěvek

EAW na Sheldona v Brně?!

Sheldon je chytrý kluk. Jakože vážně chytrý kluk. Nejnověji se sice začal věnovat i jiným, ehmmm, věcem, čímž trpí kvalita jeho výzkumu, nicméně stále to jde. A nyní drobná modifikace: co kdyby byl Sheldon stále briliantní, nicméně duševně nemocný informatik, který sestavil výborný software. Aniž si toho byl vědom, software byl následně využit k nekalým účelům v jiném členském státě EU. Tam z toho nebyli nadšeni a nyní vyžadují Sheldonovo předání k trestnímu stíhání na základě Evropského zatýkacího rozkazu, neboť dle jejich názoru napomáhal páchání trestné činnosti v daném členském státě …

Tolik ve zkratce zápletka letošního Central and Eastern European Moot Court, který se koná koncem dubna v Brně. Ano, brněnská justiční metropole bude hostit letošní vydání CEEMC. Letošní ročník je pořádán ve spolupráci s Právnickou fakultou Masarykovy univerzity; většina simulovaných jednání pak bude probíhat v krásných prostorách Nejvyššího správního soudu. Zda nebohého Sheldona nakonec vydají bude záležet jenom na kvalitě jeho právního zastoupení: snad také proto nebudou kvalitní české a slovenské týmy váhat s přihláškou do soutěže. Sheldonův osud je ve vašich rukou ….

Dobrá, poněkud vážněji: CEEMC je skvělá příležitost, jak si vyzkoušet komplexní a profesionální argumentaci k nelehké otázce práva EU v angličtině. V soutěži se každoročně utká přes dvacet týmů ze střední a východní Evropy. Na rozdíl od jiných moot courtů, jejichž jméno nesmí být vyslovováno (no dobře, může, ale proč bychom to dělali, že?), misí a posláním CEEMC bylo vždy nejenom se utkat, ale také se učit: přednášet argumenty v cizím jazyce, vyjadřovat myšlenky, přežít otázky soudců. A snad se i trochu pobavit.
Celý příspěvek

pondělí 11. února 2013

Tomáš Brabenec: Zločin a měď, aneb chovají se čeští zloději racionálně?

Alespoň od roku 1968, kdy Gary Becker publikoval svůj přelomový článek o ekonomii zločinu, není lidem cizí myšlenka, že i zločinné chování může být považováno za racionální. A tak například, vzroste-li hodnota kradeného předmětu, zloději zareagují tím, že danou věc budou krást častěji. Zloději zkrátka reagují na změnu relevantních okolností ve svém „podnikání“ analogicky, jako spotřebitel či firma reaguje na změny cen na trhu.

Současnost a nedávná minulost nabízí krásnou příležitost, jak zmíněný příklad prověřit na českých datech pro specifický druh krádeží, a to krádeží barevných kovů.

Jelikož ceny téměř všech barevných kovů mezi lety 2005 až 2008 celosvětově raketově vzrostly, jedná se o vhodný cenový šok k analýze vztahu krádeží barevných kovů a jejich cen. Graficky je strmý nárůst zachycen pro cenu mědi, která se ve stálých cenách více než zdvojnásobila mezi lednem roku 2005 a polovinou roku 2006. Ve stejném grafu je rovněž ukázán vývoj počtu krádeží barevných kovů v Česku, u kterých byl ve stejném období zaznamenán zhruba stoprocentní nárůst. Z grafického zobrazení je patrný velmi podobný vývoj počtu krádeží a ceny mědi.



Byť se může zdát vztah mezi počtem krádeží a cenou mědi jasný - zvýšená cena motivuje zloděje k vyšší kriminalitě -, je nutné vzít v potaz přinejmenším dvě možné námitky proti takovémuto tvrzení. Zaprvé, aby mohla být zamítnuta výhrada o obrácené kauzalitě mezi cenou mědi a počtem krádeží, postačí zjištění, že ceny barevných kovů ve výkupnách odrážejí především vývoj na světové burze, konkrétně na Londýnské burze kovů (LME). Prudký nárůst cen barevných kovů zaznamenaný v letech 2005 až 2008 tak není důsledkem zvýšené aktivity zlodějů, nýbrž hlavně zvýšené poptávky po kovech z Číny a Indie.

Za druhé, což je mnohem relevantnější, nelze opominout vliv ostatních faktorů, které působí na člověka při jeho rozhodování o spáchání krádeže. Jak již bylo zmíněno, rozhodující roli v jeho rozhodování představují očekávané výnosy a náklady krádeže. Proto je nutné do modelu zločinu kromě ceny barevného kovu zařadit třeba pravděpodobnost dopadení, pravděpodobnost odsouzení, výši trestu, míru nezaměstnanosti, bohatství ale i průměrnou hodinovou mzdu jakožto obětovanou příležitost zloděje, popř. zohlednit další významné faktory.

Sestavením modelu krádeží barevných kovů obohaceného o kontrolní proměnné jako jsou míra nezaměstnanosti, průměrná hodinová mzda, míra objasněnosti krádeží policií a zohlednění patrného vlivu sezónnosti, lze přímo kvantifikovat vztah mezi počtem krádeží a cenou mědi. Model jsem odhadl pro Česko mezi lety 2003 až 2009. Výsledky ukazují, že desetiprocentní zvýšení ceny mědi v jednom měsíci způsobí v následujícím měsíci zhruba sedmiprocentní zvýšení počtu krádeží barevných kovů. Z omezených dat bohužel nevidíme, nakolik při vyšších cenách kovů zloději kradou více kovů na úkor jiných věcí, nebo nakolik prostě kradou více.

Jak je vidět, tak Beckerův model zločinu, který je založen na předpokladu racionálního chování zločinců, se zdá být dobrým nástrojem pro analýzu krádeží barevných kovů. Lépe řečeno, krádeže barevných kovů umožňují prověřit na specifickém případu jeden z obecných závěrů modelu. Závěr, který tvrdí, že nárůst zisku ze zločinu zvyšuje motivace k páchání ilegální činnosti.

PS Libor Dušek: Příspěvek je populárním shrnutím bakalářské práce Tomáše Brabence z VŠE. Měl jsem možnost práci číst. Na bakalářskou práci se jedná o velmi nadstandardní empirickou práci.
Celý příspěvek

pondělí 4. února 2013

DŮVĚŘUJ, ALE PROVĚŘUJ: aneb jak vědcům rozumět a kdy jim (ne)věřit

V tom, jak společnost přijímá či nepřijímá poznatky ze světa vědy, existuje řada nedorozumění (a problémů s tím spojených). Na jedné straně najdeme nepochopení a ignoraci nových poznatků, na druhé naopak zavádějící interpretace či nekritické přebírání všeho, co vědou jen trochu zavání. K příčinám nedorozumění patří jak nedostatky v komunikaci ze strany vědců, tak i poměrně nízká úroveň přírodovědného a technického vzdělání ve společnosti. Nízké je nicméně i povědomí o tom, že i ve vědě může docházet (a dochází) k chybám či dokonce k podvodům. A právě těchto dvou poněkud různorodých témat bych se chtěl dnes dotknout.

A protože tím konečně se zpožděním naplním kvótu příspěvků, která mi byla původně jako hostovi přidělena, chtěl bych se s vámi zároveň i rozloučit a Jiné právo přenechat opět komunitě, které primárně patří. Pro mě osobně bylo psaní sem moc zajímavá zkušenost a tak jen doufám, že něco bylo třeba přínosné i pro vás.



„Shakespeare vs Gauss“

V posledních týdnech jsem si často četl, jak bude budoucnost naší země ohrožena, když si zvolíme toho či onoho politika. Z toho strach opravdu nemám. Co mě naopak znepokojuje, je čtení o tom, jak se postupně propadáme v mezinárodních srovnání znalostí studentů základních a středních škol – a to zejména v matematice a přírodních vědách. Znepokojuje mě to nejen proto, že tím můžeme ztratit konkurenceschopnost v globální ekonomice, ale i proto, že dle mého názoru s tímto typem vzdělání souvisí i určité schopnosti logického uvažovaní a orientování se v moderním světě (i když je mi jasné, že JP asi není pro tyto názory zrovna ideálním fórem ;-)).

Samozřejmě příčin by se našlo mnoho, stejně jako možných způsobů řešení a nechci je tu rozebírat (snad jen se podělím o své zklamání z opuštění snahy zavést povinnou maturitu z matematiky).
Za hlavní problém však obecně považuji to, že matematické a přírodovědné vzdělání je stále v širší společnosti (nejen u nás) vnímáno jako něco exkluzivního, co je určeno jen pro úzkou skupinu „vyvolených“, ale u ostatních se neočekává. Pokud někdo prohlásí, že netuší, kdo byl Shakespeare, co bylo husitské hnutí, případně jak funguje shoda podmětu s přísudkem, je obvykle automaticky označen za nevzdělance a očekává se, že by se za to měl stydět. Na druhou stranu přiznání, že neví k čemu je Gaussovo rozdělení, co je to gen nebo neuron, případně jak funguje sčítání pravděpodobností, s podobným stigmatem spojeno není. Určité „celebrity“ se dokonce neváhají v televizi svou neznalostí „chlubit“. Přitom jsem opravdu přesvědčen, že ten druhý typ znalostí je pro současný život užitečnější, než ten první. Myslím, že společnosti, které si to uvědomí a dokáží toto vnímání změnit, budou mít v budoucnosti značnou výhodu. Samozřejmě, chápání vzdělanosti má své historické kořeny a nezmění se přes noc. Školy jsou však jedním z míst, kde by se myslím mělo začít.

„Dabování vědy“

Kromě škol představují další možnost jak načerpat informace z přírodovědného a technického prostředí média – ať už formou reportáží o nových poznatcích nebo prostřednictvím popularizačních knih a pořadů. Ty mají v ideálním případě jak zaujmout tak i poučit – a to formou sice přístupnou, ale zároveň takovou, že i odborníci poznají, že se hovoří o jejich oboru. Dodržet všechna tato kritéria není rozhodně jednoduché.

Je pravda, že vědci často buď neumí nebo dokonce odmítají svou práci vysvětlit v lépe pochopitelné formě. Není ale asi ani úplně fér to od nich očekávat – jejich hlavní práce je o něčem jiném. Dobrý popularizátor nicméně nemusí být nutně sám špičkovým vědcem (stejně jako třeba dobrý komunikátor ekonomických problémů není nutně dobrý ekonom). Určité porozumění problematice však důležité je. Ne nadarmo tak vznikají na západních universitách specializované pozice profesorů veřejné komunikace a vědecká žurnalistika se bere jako důležitá činnost hodná podpory.

Většina novinářů (a pro česká média to platí dvojnásob) má spíše tendenci k senzacechtivosti a ke zjednodušování až přespříliš. Snaha o přiblížení a zaujetí čtenářů je sice chvályhodná, skutečnost se však bohužel v takovém podání často zcela ztrácí (což si připomeňme vždy, až zas budeme číst na první stránce celostátního deníku další zprávu o „vyléčení“ rakoviny).
V této souvislosti jsem si nedávno vzpomněl na článek , ve kterém autorka požadovala, aby byly dabované filmy v české televizi a kinech nahrazeny těmi v původním znění s titulky. Diváci by sice měli zpočátku s porozuměním trochu problém, postupně by si však zvykli a dlouhodobě by to mělo pozitivní efekt na zvýšení jazykové úrovně národa (jak například v Holandsku či Skandinávii) a bylo ku prospěchu nás všech (tedy kromě herců, kteří se dabingem živí ;-)). Mám pocit, že vědě by prospělo něco podobného. Pokud se totiž nebudou média bát namísto vyprávění pohádky jen volně s vědou související poskytovat lidem reálnější obrázek, ti si časem na nové pojmy zvyknou. Samozřejmě jsem si vědom, že narozdíl od filmů s milovanými holywoodskými herci, které by lidé sledovali asi i v čínštině bez titulků, zde hrozí že v případě nesrozumitelnosti divák/čtenář ztratí zájem - musí se tedy najít ona zlatá střední cesta. Příkladem, že něco takového se podařit může, jsou pro mě třeba některé pořady z dílny BBC.




„Pravda zjevená“

Přestože asi častějším důsledkem nepochopení nejnovějších poznatků bývá ignorace, setkáme se i s extrémem opačným. Lidé se bez znalosti souvislostí nekriticky dovolávají určitých vědeckých studií, jako kdyby obsahovaly nějakou shůry zjevenou pravdu. Problém je, že odkazem na nějakou publikovanou vědeckou práci můžete v dnešní době podpořit téměř jakoukoliv myšlenku. A to i tu zcela mylnou. Jednak se výsledky často špatně interpretují a závěry týkající se určitých specifických podmínek se neoprávněně zobecní. Dále ne všechny práce, které se „vědecky“ tváří, dosahují stejné kvality a prochází stejnou rigorózní kontrolou. Novináři, kteří s oblibou užívají frázi „publikováno v prestižním vědeckém časopise“ jako nezpochybnitelné potvrzení určitého poznatku, obvykle mají o té „prestižnosti“ jen velice mlhavou představu. Nicméně je důležité si přiznat, že i ty vědecké práce, které prošly náročnou recenzní kontrolou „prestižního“ časopisu, se mohou mýlit. A že se mýlí dokonce mnohem častěji, než si většina veřejnosti představuje. Uvádí se, že i v tom nejprestižnějším časopise Nature, se až 40% článků buď ukáže být přímo špatně, nebo se je nepodaří nikomu jinému zopakovat.

„Trestní zákoník“

Pochybení, která za výše uvedenými omyly stojí, můžeme rozdělit do asi čtyř kategorií:
1) Zcela smyšlené či zmanipulované výsledky. Zaměněné vzorky, „experimentální“ data vygenerovaná na počítači, snímky posunuté a upravené ve Photoshopu, … V českém prostředí byl například z takového jednání nedávno usvědčen profesor Bezouška . Odhalených případů takových podvodů sice není mnoho, ale to neznamená, že se jedná o řídký jev. Obávám se, že vidíme jen špičku ledovce.
2) Záměrné polopravdy a selektivní výběr. Zde není problém přímo v tom, co je publikováno, ale v tom, co publikováno není. Z mnoha opakování experimentu se vyberou pouze ty případy, které nejlépe odpovídají hypotéze. Ze snímků se poskytne jen výřez. Kontrolní pokusy, které ukázaly pravý opak, se zatají. Jiné, které by mohly teorii ohrozit, se radši ani neprovedou. Nejedná se sice o tak zřejmé podvody jako v té první kategorii, nicméně negativní důsledky pro vědu jsou obdobné. A děje se tak bohužel častěji, než by bylo zdrávo (několik vědců, kteří se myslím s oblibou v této šedé zóně pohybují, znám i osobně - a nutno říct, že patří spíš k těm úspěšnějším).
3)„Chyby z nedůslednosti“. V podstatě se jedná o pochybení podobná těm předchozím, nejsou však činěna úmyslně. Výzkumníci si vždy neuvědomí veškeré možné artefakty komplexního experimentu a neověří všechny potřebné kontroly. S tím trochu souvisí ještě jedna specifická oblast, kterou zde chci zmínit - a to statistika. Ta je (nejen) v bio-vědách velice důležitá, neboť nám říká, kdy můžeme z výsledků na našem omezeném vzorku činit závěry o celé populaci. Přestože se dnes učí snad už na všech univerzitních kurzech (a řada vědců má až náboženskou úctu před pojmy jako směrodatná odchylka či „p-value“), obávám se, že úroveň pochopení je stále poměrně nízká. Řada chyb pak pramení z jejího špatného použití – časté je třeba opomenutí tzv. korekce na mnohonásobné testování (zohlednění, že když testuji stovky různých hypotéz, nějaká mi vyjde jako „pravdivá“ jen na základě čisté náhody).
4) „Přirozené omyly“ . I při sebelepší snaze a dobré vůli (což je případ většiny vědců) lze někdy dospět k závěrům, které se v budoucnu ukáží jako mylné. Roli mohou hrát určité specifické podmínky, jejichž vlivu si nejsme (a ani nemůžeme být) při experimentu vědomi. Tato nevědomost pak vede k jeho špatné interpretaci. Zejména v biologii, při práci s živými buňkami či pacienty, je navíc přirozená variabilita vzorků značná a může nastat taková shoda různých faktorů, kterou se již v budoucnu nepodaří zreprodukovat. To k vědě neodmyslitelně patří (i proto však není vhodné dělat významné závěry dříve, než dojde k nezávislému potvrzení z několika zdrojů).

Je důležité si uvědomit, že narozdíl od obecně vžité představy, je podvod ve vědě hodně těžké prokázat (tedy pokud není dotyčný přímo načapán, jak vyměňuje vzorky v ledničce, případně pokud se nezjistí, že grafy nebo „bandy na gelu“ přímo zkopíroval z jiné publikace). Nejdříve je nutné chybu odhalit. Hlavní kontrolní roli hraje ve vědě recenzní řízení, kdy každou práci před publikací posoudí dva až tři další odborníci z oboru. Ti mají jednak zhodnotit její přínos, ale zároveň i posoudit, zda jsou předložené výsledky správně interpretovány, odhalit případné mezery a nedostatky a buď vyžádat jejich nápravu/doplnění nebo publikaci zcela odmítnout. V jejich silách však není odhalit vše. Recenzent nevidí, co mu autor zatajil. Navíc podvodná data obvykle žádné „mezery“ nemají (pokud se rozhodnete data upravit, upravíte je nejspíš tak, aby do sebe vše zapadalo).

Na podvodnou práci tak obvykle dopadá podezření až po čase, poté co se ji jiným skupinám nepodaří zreprodukovat. To však může trvat i řadu let (ve špičkové vědě jste často jediný, kdo v daném okamžiku na experimentu pracuje; navíc výsledky odporující přechozím publikacím to s prosazením nemají snadné). Následné vyšetřování příčin odhalených nesrovnalostí je poměrně řídké. Dokázat nečestné jednání je totiž složité. Dotyčný (který už v té době má často jiné místo, jiný výzkum a řadu dalších publikací) se obvykle brání tím, že nic nečestného neprovedl a zvláštní výsledky musely být jen důsledkem „shody okolností“.

Dalo by se říct, že největší (a skoro jedinou) šanci podvodníky odhalit tak má jejich šéf, spolupracovníci a další kolegové ze skupiny. Ti jediní znají veškeré podrobnosti daného výzkumu a mohou se dostat i k nepublikovaným výsledkům. Bohužel v současnosti se šéfové skupin věnují převážně psaní různých grantů a zpráv, takže se zajímají jen o konečné (a positivní) výsledky a na kontrolu podrobností nemívají čas. Navíc zde narazíme na další problém. Pokud je chyba odhalena až poté, co už je práce publikována, většina šéfů se zdráhá to přiznat a požádat o její stažení, neboť by to poškodilo jejich reputaci (mimochodem podobně jsou na tom editoři časopisů, kteří práci opublikovali). Sám znám několik studentů a postodců, jejichž kariéra se dostala do problémů, protože po příchodu do nové skupiny odhalili nějakou chybu v předchozích výsledcích. Žádného ocenění se jim za to rozhodně nedostalo, naopak byli obviňováni z neschopnosti a upadli v šéfovu nemilost.



„Prokorupční prostředí“

Tím se již dostávám k důležité souvislosti s tím, o čem jsem zde psal již ve svém prvním příspěvku. Domnívám se totiž, že současný systém vědecké kariéry, ve kterém převládají krátkodobé kontrakty a kvantitativní systém hodnocení, k podvodům do určité míry „vybízí“ .

Představte si například, že jste v pozici postdoca (či PhD studenta), který se blíží ke konci svého tříletého kontraktu. A řekněme, že vaše dosavadní výsledky moc slibně nevypadají (to nemusí být vaše chyba - i ta nejlepší hypotéza zkoumaná kvalitními experimenty se může ukázat být slepou uličkou). Víte však, že váš další kontrakt závisí na tom, zda se vám podaří data opublikovat v nějakém prestižním časopise. A nejde jen o vás. Nejistá budoucnost se týká i vaší rodiny. Cítíte zodpovědnost, protože manželka se vám přizpůsobila a stěhovala se za vámi, když jste získal současnou pozici. Nyní máte navíc malé děcko – pro něj byste udělal cokoliv. Tlak narůstá. Začnete pracovat dvacet hodin denně ve snaze na poslední chvíli vygenerovat nové výsledky a vše zachránit. Ale řekněme, že ani to nepomůže. Pokušení výsledky trochu “vylepšit” je v takové situaci značné. V podstatě totiž navíc nemáte co ztratit. Pokud zůstanete věrni svým zásadám, vaše současná kariéra skončí s velkou pravděpodobností okamžitě. Pokud si naopak nějakým tím podvůdkem své výsledky vylepšíte, nejbližší budoucnost může být zachráněna. Navíc, jak jsem zmínil výše, je zde nemalá pravděpodobnost, že vás to nedostihne nikdy. No a když časem někdo pojme podezření, případně vám chyby prokáže? Nebudete na tom hůř než nyní! Vědecký podvod totiž není trestný čin a jakmile odejdete do jiného oboru, nikoho už nejspíš vaše vědecká reputace zajímat nebude. No tak proč to nezkusit?!

Aby nedošlo k mýlce. Podvodníky ve vědě neobhajuji. Jenom si myslím, že v současném systému nastávají situace, kdy by málokdo z nás mohl „hodit kamenem“. Samozřejmě to nemusí být vždy tak vyhrocené, jak jsem vylíčil výše, a nemusí se jednat o vědecký zločin první kategorie. Může se začít třeba jen drobnou korekcí dat pro příští prezentaci, abyste získali podporu šéfa pro váš projekt. Kriminalisté ale asi potvrdí, že pokud jednou malý podvod projde, nastává pokušení v podobném jednání pokračovat a je možné se dostat na nebezpečnou spirálu, kdy jeden podvod střídá či maskuje druhý (tak tomu mohlo být třeba i u pana prof. Bezoušky).

Mimochodem, není bez zajímavosti, že z nedávné studie vyplynulo, že podvodů ve vědě se častěji dopouští muži než ženy (pokud to tedy není tím, že ženy jsou v podvádění úspěšnější a zůstávají neodhaleny ;-)).

Stejně jako je tomu třeba v případě korupce, i s vědeckými nečestnostmi je třeba bojovat na několika frontách. Odhalovat a trestat, ale zároveň i působit preventivně a snažit se systém nastavit tak, aby nevznikalo pokušení. To první dělá věda už odnepaměti a snaží se stále zlepšovat: užívají se programy na odhalení některých manipulací s daty, formují se iniciativy motivující vědce nechávat výsledky ověřit nezávislou laboratoří, vznikají nové online časopisy usnadňující publikaci negativních výsledků (včetně těch které odporují dřívějším studiím), ... Obávám se však, že v oblasti prevence týkající se kariérního systému a hodnocení výstupů, se bohužel zatím vydáváme spíše cestou opačnou.

Abych však nekončil na negativní notu. Ze všech oborů lidské činnosti má věda myslím jednu z nejlepších sebeopravných schopností. Často je sice třeba udělat dva kroky zpátky, ale vždy tam jsou i ty tři kroky vpřed. Lidé z oboru obvykle vědí, jakým výsledkům důvěřovat a jaké jsou pochybné a v dlouhodobém horizontu většina omylů vyjde najevo a skončí v zapomnění. Takže přestože určitě nabádám k opatrnosti v citování jednotlivých studií z vědeckých časopisů bez znalosti souvislostí, o vědě jako takové (a většině toho, co si přečtete třeba v učebnicích) rozhodně nutno pochybovat není. Naopak, důrazně bych varoval před akceptací různých „alternativních směrů“ – ty totiž většinou nejsou alternativní proto, že lépe vysvětlují něco, v čem se věda mýlí, ale proto, že narozdíl od vědy neprochází oním rigorózním ověřováním a nejsou schopny své chyby připustit a napravit.


Celý příspěvek

CfP: The Constitutionalization of European Budgetary Constraints: A Comparative and Interdisciplinary Perspective

Venue: Tilburg Law School, Tilburg, the Netherlands
Dates: 30/31 May 2013
Organizers: Maurice Adams, Federico Fabbrini, Pierre Larouche

The Treaty on the Stability, Coordination and Governance of the Economic and Monetary Union (generally referred to as the Fiscal Compact) has introduced a detailed obligation that government budgets be balanced and required the 25 members of the European Union (EU) which signed the Fiscal Compact to incorporate this “golden rule” within their state Constitutions. This requirement represents a major and unprecedented development, which raises formidable challenges on the nature and legitimacy of national Constitutions as well as on the future of the European integration project. The purpose of the Conference is to gather an internationally renowned group of scholars to a) analyse the Fiscal Compact: b) examine in a comparative perspective the constitutionalization of a balanced budget rule in 25 EU member states; and c) discuss the constitutional future of the European Economic and Monetary Union (EMU).

The Conference will feature the participation of a number of distinguished scholars, including Paul Craig (Professor of Law, St. John’s College, Oxford), Renaud Dehousse (Professor of Law & Political Science, Science Po, Paris), Ernst Hirsch Ballin (Professor of Law, Tilburg Law School and former Minister of Justice of the Netherlands), Peter Lindseth (Professor of Law, Connecticut School of Law), Enzo Moavero Milanesi (Professor of Law and current Minister of EU Affairs of Italy, and former Judge, European Court of Justice), Ingolf Pernice (Professor of Law, Humboldt Universität, Berlin), and Miguel Poiares Maduro (Professor of Law, European University Institute, and former Advocate General, European Court of Justice) all of which have confirmed their presence.

The Organizers invite the submission of paper proposals, in particular on topics like:


- the Euro-crisis & the legal, political, fiscal and monetary measures adopted to address it

- selected national experiences in the incorporation of the Fiscal Compact

- questions of democracy and legitimacy raised by (supra)national budgetary constraints

- (comparative) perspectives on fiscal federalism & the constitutional future of the EMU

Applicants are invited to submit an abstract (max. 250 words) and their CV to federico.fabbrini@gmail.com by 1 March 2013. Selected speakers will be required to submit a draft of their paper by 15 May 2013 and commit to publish their revised essays in a volume edited by the organizers in the immediate aftermath of the Conference with a top international publisher. Selected speakers will receive free meals during the days of the Conference and a subsidy of 150 € to defray the costs of their travel to, and accommodation in, Tilburg, the Netherlands.
Celý příspěvek

Právníci-lingvisté na Soudním dvoře EU: Kdo jsme a kam jdeme?


Děkuji Michalovi Bobkovi za milé uvítání. Předpokládám, že s nabídkou hostování na jiném právu nepřišel proto, abych zavzpomínal na hezké časy strávené na Nejvyšším správním soudě, ale spíš aby vyzvěděl nějaké zákulisní informace z mého nynějšího působiště. Pokusím se tedy tuto představu naplnit, aniž bych porušil svou povinnost zachovávat služební tajemství.

K tomu možná nejprve můj osobní kontext: na české překladatelské oddělení Soudního dvora Evropské unie jsem nastoupil v prosinci 2010. S prací na něm jsem se seznámil dříve během dvou půlročních pobytů (v letech 2006 a 2007-2008), jeho „dřevní doby“ jsem nezažil. Mé postřehy v příspěvcích tohoto měsíce se tedy budou vztahovat k oddělení, které je již nějakým způsobem zavedené.

V dnešním příspěvku přiblížím, jak vypadá mé pracoviště, a letmo přiblížím náplň své práce.
Celý příspěvek

sobota 2. února 2013

Common Law Review: EU Law

Redakční rada Common Law Review vypsala nový Call for Papers, tématem čísla bude právo Evropské unie. Bližší informace dále v postu.

Pro Common Law Review můžou psát jak studenti tak i absolventi, očekávány jsou příspěvky v rozsahu 2000-3000 slov. Pokud jste si vybrali některé z navrhovaných témat, či uvažujete o tématu vlastním, kontaktujte nás, prosím, do 10. února 2013 na adrese commonlawreview(at)gmail.com. Váš první draft očekáváme 24. února 2013, veškeré další termíny jsou uvedeny v Call For Papers.

Podrobnější informace o publikování v Common Law Review naleznete na stránkách Common Law Review či na stránkách Common Law Society, kde si také můžete stáhnout předchozí čísla Common Law Review.

Na vaše přihlášky či případné dotazy se těšíme na e-mailové adrese commonlawreview[at]gmail.com.

Jménem Redakční rady Common Law Review
Zuzana Vikarská, CLR Editor-in-Chief
Celý příspěvek

ZÁKON ROKU 2012: Posílejte tipy na nejlepší a nejhorší legislativní počin roku

Advokátní kanceláře Ambruz & Dark/Deloitte Legal společně s partnery vyhlašují 4. ročník ankety ZÁKON ROKU, ve které české firmy vybírají nejlepší a nejhorší legislativní počin roku.

Do letošního ročníku ZÁKON ROKU 2012 budou, stejně jako v loňském roce, nominovány právní předpisy přijaté v uplynulém kalendářním roce s významným dopadem na podnikatelské prostředí. O nominacích v kategoriích "Zákon roku" a "Paskvil roku" máte možnost rozhodnout i vy, pokud do 18. března 2013 na webové stránce www.zakonroku.cz vyplníte anketní dotazník a zašlete svůj tip! Posílat tipy, diskutovat o nich a sledovat aktuální dění ohledně ZÁKONA ROKU 2012 můžete i na Twitteru (@ZakonRoku).

Do tohoto data bude i z vašich tipů vybírat odborná nominační rada, složená zejména ze zástupců právnických profesí, která připraví konečných pět nominací v každé ze dvou kategorií. Následně o předložených nominacích, publikovaných na www.zakonroku.cz, budou až do 10. května 2013 hlasovat čeští podnikatelé. Konečné výsledky budou zveřejněny na webu a prostřednictvím mediálních partnerů 16. května 2013.
Celý příspěvek

Lord Denning Revival

Jeden můj spolužák nedávno vyhrabal stařičký rozhovor s Lordem Denningem v rozhlasové relaci BBC s názvem „Desert Island Discs“. Lorda Denninga, legendu britské justice, není třeba pravidelným čtenářům tohoto blogu představovat (viz zde a zde). Píše se rok 1980 a pořad se točí okolo 10 věcí (8 nahrávek, knihy a jednoho luxusního předmětu), které by si Lord Denning s sebou vzal na opuštěný ostrov. V mezidobí Lord Denning rozjímá o své soudcovské filozofii, životě, vesmíru a tak dále.  

Nahrávka je dostupná zde. Za nejlepší považuji pasáž, kde Lord Denning zmiňuje dopis nešťastného studenta právnické fakulty, který ho snažně prosí, ať nemění britské právo aspoň do zkouškového, a pasáž, kde Lord Denning vysvětluje, proč ho nebavilo soudit v Odvolací komoře Sněmovny lordů a proč se radši vrátil v pozici Master of the Rolls na Court of Appeal. Jako bonus si užijete trošku staromódní muziky. 

Vřele doporučuji zejména těm, komu se líbil film Midnight in Paris. Rozhovor s Lordem Denningem je totiž cesta do minulosti. Celý příspěvek

Z Camu do Luxu: host na únor

Moc děkujeme Tomáši Pavelkovi za sérii výborných a vtipných příspěvků. Bylo to jako sledovat zrození Zoon Cantabion Pavelkiensis v přímém přenosu (ehm, omlouvám se za ten paskvil, ale studium staro-řečtiny mi nebylo dopřáno). K jeho poznámkám a úvahám si dovoluji pouze podtrhnout jednu důležitou věc: úspěch podobného systému (ať již Cambridge, nebo Oxford, které byť se můžeme nechat mást rivalitou pro média v rámci Varsity či jejího ukončení při Boatrace, jsou v své podstatě duopol) je ve velikosti. Byť tedy jména jsou velká, obě univerzity nemají až tolik studentů. Oxfordská univerzita má okolo 21 tisíc studentů; naproti tomu univerzity na evropském kontinentě bývají o poznání větší (například Univerzita Karlova má něco přes 50 tisíc studentů). Nemyslím, že by v Oxbridgi byli nějací výjimeční akademici, které by člověk nikde jinde nenašel. Je to prostě jenom tím, že co je malé, to může být třeba jednou dobré, pokud se to snaží. A především: "výrobek" v podobě studenta bude dobrý jenom tehdy, pokud má čas ho i někdo opracovat.

Jako hosta na únor srdečně vítáme Michala Lovritše. Michal vystudoval právo na Masarykově univerzitě. Kromě několika let, kdy byl mým milým a drahým kolegou v Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu, byl a je právním překladatelem. V současnosti působí jako právník-linguista na Soudním dvoře Evropské unie, kde se věnuje především překladu písemností z francouzštiny a španělštiny do češtiny. Michal má ale hlavně cit pro jazyk, ať již jakýkoliv; bude nám proto potěšením číst si v únoru jeho příspěvky na toto a další témata...
Celý příspěvek