neděle 30. září 2012

Fulbright fotostory I: Obama snídá v devět

Pro zájemce o americkou i mezinárodní politiku je Washington rájem. Přes nabitý program na Georgetown Law se mi za rok podařilo třeba vidět osobnosti jako Robert Kagan a Charles Krauthammer, o kterých jsem dřív jen psal články, potřást rukou Billu Clintonovi, udělat rozhovor s Madeleine Albright pro Lidové noviny nebo promluvit s Václavem Klausem. Během roku jsem občas psal na blog Politica Mundi, tak pro tento post vyberu některé highlighty a opatřím fotkami. První díl je tedy o politice a ještě jednu fotostory o cestách po USA bych snad vyvěsil během října. 


O výpravě na slyšení před Nejvyšším soudem USA jsem zde již psal, stejně tak o asistování na Georgetown Law, tak myslím nebude na škodu se právu tentokrát vyhnout.



Obama snídá v devět


Washingtonské knihkupectví Politics&Prose pravidelně pořádá autogramiády s celebritami a politiky, tak se mi podařilo vidět a krátce promluvit například s Billem Clintonem či Madeleine Albrightovou. Hlavní dojem ze setkání s Clintonem byl ten, že jeho ruce byly neuvěřitelně jemné a jeho tvář překvapivě stará. Už to není žádný mladík, který vyvádí se stážistkami. Fotit se sice nenechal, svoji novou knihu ale rád prodal a podepsal.


Jak jsem již na JP psal, web Politico sleduje washingtonské dění velmi podrobně, a dokonce často publikuje i denní program prezidenta Obamy. Jednou jsme se proto vypravili na exklusivní terasu Hotelu W s výhledem na Bílý dům a Washington Monumet, protože dle Politico měl Obama v jedenáct hodin v helikoptéře přistát na jižním trávníku. 



Vrtulník Marine One se skutečně objevil, roztřesené video a krátký komentář jsem vyvěsil v červnu na Politica Mundi.



Madlenka v synagoze


Madeleine Albright letos dostala nejvyšší americké civilní vyznamenání a napsala knihu o svém dětství, emigraci a politice třicátých a čtyřicátých let. Asi právě proto byla ochotná mi poskytnout rozhovor pro Lidové noviny, kde se o své knize i mezinárodní politice rozpovídala (část rozhovoru viz Politica Mundi). 


Knihu, která by měla vyjít během několika dní v ČR, jsem pro LN recenzoval. Je to skvělé a silné čtení. Až drastické jsou scény, kdy Albright podle archivních materiálů rekonstruuje osudy svých příbuzných, data a okolnosti jejich odjezdu do koncentráků, jejich osudy v Terezíně a okolnosti jejich smrti – zastřelení kdesi u kolejí v Polsku nebo smrt v nacistických plynových komorách. Albright samozřejmě popisuje i své vzpomínky na Beneše, Jana Masaryka a další politiky, ke kterým jakožto dcera československého diplomata Josefa Korbela měla poměrně blízko. Knihu doporučuji, jde o skvělé čtení, které občas připomíná nervy drásající projekt Příběhy 20. století. 

Condi Rice, hvězda z Alabamy

V dubnu jsem měl možnost se jít podívat na projev další bývalé ministryně zahraničí Condoleezze Rice v Heritage Foundation. Kromě komplexního politického projevu Condi také přesvědčila, jaké charisma a eleganci může mít ministr zahraničí. A po americku také připomněla svůj vlastní osobní příběh, když mluvila o výhodách americké demokracie. Děvče z Birminghamu v Alabamě, nejvíce segregovaného velkého města v USA, které nemohlo ani do kina pro bílé, dokázalo, že když se chce, jde to dotáhnout až na ministryni zahraničí. 



Svoji sbírku ministrů zahraničí jsem pak doplnil sledováním projevu Colina Powella u Kapitolu během koncertu při příležitosti Memorial Day.


„Europe is very lucky, Europe has Vaclav Klaus.“ (Milton Friedman)

Václav Klaus v konzervativní Heritage Foundation přednesl kritiku EU a připomněl 90. léta v ČR, kdy se prý jakožto premiér přesvědčil, že monetární unie v Evropě fungovat bez společné politické a fiskální unie nemůže. Slova o Klausovi jakožto zachránci Evropy prý Friedman pronesl na Stanford University v roce 1997 a mělo se jednat o to, že když Klaus dokázal rozpustit československou měnovou unii, měl by to zvládnout i s Eurem... 



Ke Klausovi se dalo dostat a krátce s ním promluvit, po případném airsoftovém útoku dle vzoru Chrastava bych ale zřejmě nevyvázl tak snadno...

King

Na podzim 2011 otevřel prezident Obama nový památník Martina L. Kinga Jr., který se tyčí poblíž Washington Monument. Na Politica Mundi jsem psal o kontroverzi spojené s citáty vytesanými na památníku Kinga a vícekrát i o slavné Obamově řeči s „ohýbáním oblouků“.



King kouká přes rybník a park na památník Thomase Jeffersona, který přestože sepsal americkou Deklaraci nezávislosti, nedokázal (zřejmě z politické nutnosti) zrušit otroctví a sám (snad z ekonomické nutnosti?) mnoho otroků vlastnil na svém sídle v Monticellu ve Virginii.


Ještě pro zájemce o konzervativní Ameriku: krátce dojmy z debaty s Charlesem Krauthammerem a z projevu Marca Rubia. A také odkaz na mé fotky z Washingtonu na facebookové stránce Global Politics. 


A na závěr ohňostroj, jak se patří... 4th July style.


Celý příspěvek

pátek 28. září 2012

Nesnesitelná lehkost testu „unwilling or unable“

Použití síly proti nestátním aktérům patří mezi nejkontroverznější a nejčastěji diskutovaná témata v rámci mezinárodního práva veřejného poslední dekády. Je to myslím dáno především možností pozorovat proměnu mezinárodního obyčejového práva takřka v přímém přenosu. Základním tématem těchto diskusí v rámci jus ad bellum je otázka, jak ospravedlnit použití síly proti nestátnímu aktérovi, který se skrývá na území jiného státu. Řada států (např. USA) a mnozí odborníci tvrdí, že takové použití síly je legální díky využití tzv. „unwilling or unable“ testu. Konkrétní parametry testu ale nikde nenajdete a nezbývá vám než hledat inspiraci v archivech a test zkusit upřesnit, jako to udělala Ashley Deeks z Columbia Law. 


Boj proti nestátním aktérům jako jsou teroristé výrazně proměnil moderní světové armády po konci studené války. Přestože rozhodující bitvy 21. století se zřejmě odehrají na moři, využití bezpilotních letounů nebo boj proti povstalcům znamenaly proměnu strategického uvažování o válce. Podobně zajímavým rozvojem prošlo i mezinárodní právo, například v otázkách spojených se zásahy amerických bezpilotních letounů v Pákistánu či v případě zásahu proti Bin Ladinovi. Jak USA takové zásahy zdůvodňují?


Jedná se o úvahy jus ad bellum, nikoliv nad tím, zda jde o IHL nebo IHRL, či zda je to dle užitého práva legální. K tomu viz např. zde.

Především

První otázkou je, zda nestátní aktéři mohou vyvolat ozbrojený útok dle Charty OSN. Mezinárodní soudní dvůr (MSD) v Haagu sice v několika případech signalizoval, že pouze stát může být odpovědný za ozbrojený útok (naposledy např. rozhodnutí Wall nebo Kongo v. Uganda), interpretace Charty OSN a praxe států naznačují něco jiného. Dle článku 2, odstavce 4, Charty OSN se musí státy vyvarovat použití síly v mezinárodních vztazích, ale na druhé straně článek 51 neříká, že pouze státy mohou být odpovědné za ozbrojený útok. Navíc, po útoku al-Káidy potvrdila Rada bezpečnosti OSN i státy NATO právo USA na sebeobranu. Ostatně v tomto smyslu existuje mnohaletá praxe států sahající až k známému případu lodi Caroline.

Další otázkou je, zda použití síly nestátním aktérem dosáhne hranice ozbrojeného útoku dle Charty OSN. Mezi články 2(4) a 51 totiž existuje jistá mezera. Jak potvrdil MSD v případu Nicaragua, “pojem ozbrojený útok, který ospravedlňuje sebeobranu dle článku 51, není shodný s použitím síly zakázaného v článku 2(4).” (Lubell 2010: 75) Jinými slovy, stát postižený použitím síly, které nedosahuje hranice „ozbrojeného útoku“ dle článku 2(4) nemůže využít právo na sebeobranu, které je vázáno právě jen na ozbrojený útok. Co může stát v takovém případě dělat? Kromě vachrlatého konceptu „vynucení práva“ (law enforcement), který tvrdí, že například v případě pirátství či terorismu se jedná o univerzálně postižitelná jednání odporující jus cogens a státy jsou povinny zasáhnout, jim zřejmě zůstává jen arumentace, že útok nestátního aktéra skutečně dosáhl hranice ozbrojeného útoku dle Charty. Ostatně, MSD již prohlásil, že i jediný útok na jednu loď může znamenat ozbrojený útok (Oil Platform), a zdá se, že i několik menších útoků může dohromady dosáhnout kýžené hranice. MSD se touto otázkou sice již několikrát zabýval, ve dvou případech však neměl dostatek informací nebo jednotlivé strany sporu nebyly schopné svá tvrzení dokázat a v případě Kongo v. Uganda Soud jen prohlásil, že “i kdyby tato série politováníhodných útoků mohla mít kumulativní charakter, stále zůstanou nepřičitatelné Kongu.” Taková formulace by mohla naznačovat, že tato možnost je snad otevřena. 

Jak může poškozený stát reagovat? Dle mezinárodního obyčejového práva podpořeného rozhodnutím MSD jsou státy povinny vyvarovat se podpory nebo tolerování “organizované činnosti na svém území směřující ke spáchání takových aktů ... které zahrnují hrozbu nebo použití síly.” (viz zde) Takže “státy, které poskytnou pomoc nebo se nepokusí zabránit nestátním aktérům provést jejich plány, poruší mezinárodní právo a tudíž ponesou zodpovědnost.” (Lubell 2010: 39-40) To však neznamená, že státy jsou oprávněny k použití síly na území jiného státu a právě zde existuje poměrně výrazný rozpor v názorech mezinárodních právníků, jaký je stav mezinárodního obyčejového práva a jak moc se tato pravidla změnila za poslední dvě dekády. Dle jednoho názoru mohou státy zasáhnout na území jiného státu, kde sídlí například teroristé, pokud tento stát není „ochoten nebo schopen“ sám hrozbu zneškodnit. Mnozí však tento posun v regulaci použití síly nesdílí a použití síly omezují pouze na dvě výjimky dle Charty OSN.

Ochoten nebo schopen?

Test „ochoten nebo schopen“ reflektuje dle Ashley Deeks a dalších stará pravidla práva neutrality, která umožňují útok proti nepříteli, který odmítne vyhlásit vlastní území za neutrální, nebo který není ochoten nebo schopen zabránit ostatním bojovníkům, aby využívali jeho území k vojenské činnosti. Tento test je poměrně neurčitý a podpořený relativně omezeným počtem států, které jej zmínily při legitimizaci svého použití síly, nicméně stojí v centru legálního zdůvodnění používání bezpilotních letounů USA v zahraničí a prezident Obama se na něj odkázal i při vysvětlování zabití Usámy bin Ladina, který byl zastřelen v Abotádu bez vědomí pákistánské vlády.

Deeks svoji snahu o upřesnění testu sepsala v článku „Unwilling or Unable“: Toward a Normative Framework for Extra-Territorial Self-Defense, který na jaře prezentovala na Georgetown Law v semináři, o kterém jsem již na JP psal. Text popisuje test, sleduje jeho kořeny do práva neutrality a na základě praxe států za posledních dvě stě let navrhuje řadu substantivních a procedurálních faktorů, které by státy měly použít, když se do podobné situace dostanou. Deeks pak své faktory využívá na příkladu použití síly Kolumbií v Ekvádoru proti místním protikolumbijským rebelům z roku 2008. 

Principy, které Deeks navrhuje a dále rozvíjí jsou následující: (1) prioritize consent or cooperation with the territorial state over unilateral uses of force, (2) ask the territorial state to address the threat and provide adequate time for the latter to respond, (3) reasonably assess the territorial state’s control and capacity in the relevant region, (4) reasonably assess the territorial state’s proposed means to suppress the threat, and (5) evaluate its prior interactions with the territorial state.

Samo upřesnění testu od Deeks se mi zdá poněkud naivní a nemyslím, že státy budou ochotny se podobnému procesu podřídit, nicméně Deeks se dostalo tvrdé kritiky i za samotné použití a obhajobu testu. Například K. J. Heller její článek drtí na hlavní tezi, tedy že tento standard vlastně mezinárodní právo vyžaduje.

Instead, Deeks relies on a mistaken understanding of neutrality law, provides little more than a few isolated examples of extraterritorial attacks that have ostensibly been justified under the “unwilling or unable” rubric, and ignores all of the contrary examples.

Heller říká, že Deeks vlastně nedoložila, že jde o zvyk v rámci mezinárodního práva. Navázat platnost testu na právo neutrality nelze a sama Deeks jeho využití státy dokládá jen na devíti příkladech skrze historii. To je opravdu málo.  Mezinárodní právo se za poslední dekádu v této věci zřejmě posunulo za Nicaragua case MSD, ale je otázka, jestli je možné ospravedlnit tak velký krok. Podle Hellera tento posun nepodpořil ani Christian Tams, ani Tom Ruys, dva právníci, kteří praxi států a opinio juris sledují nejbedlivěji.  

Tams concludes that state attribution is still required, but can be satisfied by something less than Nicaragua‘s “effective control” of the NSA.  And Ruys concludes that “[d]e lege lata, the only thing that can be said about proportionate trans-border measures of self-defence against attacks by non-State actors in cases falling below the Nicaragua threshold is that they are ‘not unambiguously illegal’.”

Celý příspěvek

čtvrtek 27. září 2012

Prezidentské volby zabalené do fíkových listů transparentnosti

Nadcházející přímé volby prezidenta republiky jsou do značné míry reakcí na zákulisní tahanice, probíhající při volbách minulých. Bohužel, namísto rozumného schválení tzv. stykového zákona, předpokládaného čl. 40 Ústavy, který by mohl eliminovat většinu problémů, šokujících veřejnost v přímém televizním přenosu při volbách předchozích (zejména nekonečné rozepře, zda má být hlasování tajné či veřejné), zvítězila velmi zjednodušená představa, že více přímých voleb přinese více demokracie a kvalitnější kandidáty (nechci nikomu křivdit, ale skoro to připomíná okřídlené rčení, že více pruhů znamená více adidas). Prostě, lidé chtějí přímé volby, tak je mají mít. Pohříchu však chybějí jakékoliv přesvědčivé argumenty, proč to tak musí být.

Nemá ale smyslu plakat nad rozlitým mlékem ani zoufat nad tím, jak málo času zbývá na přípravu vskutku hladkého průběhu voleb. Je třeba si přiznat, že s tímto typem voleb zatím prostě nemáme žádné zkušenosti a že se všichni aktéři volebního procesu teprve budou učit. Nyní jde tedy o to, začít diskutovat nad těmi částmi volebního zákona (č. 275/2012, který nabude účinnosti v pondělí 1. října), jež mohou způsobovat zřejmě největší výkladové problémy. Věřím, že čtenář pochopí, že budu z pochopitelných důvodů velmi zdrženlivý při jejich hodnoceních a jde mi skutečně jen o jakýsi nástřel některých nejednoznačných otázek.

Předně, s ohledem na ustálenou judikaturu (zejména) Ústavního soudu se asi není třeba obávat velkých výkladových problémů ve fázi podávání kandidátních listin. Jakkoliv totiž je dikce zákona v § 25 odst. 5 značně zavádějící a nereálná, pokud požaduje prověřování správnosti údajů na peticích (pro srovnání: ve volbách do Senátu se prověřuje toliko úplnost údajů, což je samozřejmě něco zcela jiného), je vhodné připomenout judikaturu Ústavního soudu (zejména) z roku 1996, kdy se konaly historicky první senátní volby. V řadě nálezů tehdy Ústavní soud zdůraznil, že úkolem volebních orgánů není mechanický výklad případných pochybení kandidujících subjektů, nýbrž zohlednění účelu zákonné úpravy, kterým je umožnit a chránit svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti. Z toho plyne zásada, podle níž by v případě jakýchkoliv pochybností měla být umožněna účast v politické soutěži (např. nález IV. ÚS 276/96); byť samozřejmě v případě, kdy by počet podpisů na petici nedosahoval zákonem požadovaného počtu anebo by u některých petentů vůbec nebyly uvedeny příslušné údaje, nelze tyto nedostatky prominout (usnesení I. ÚS 271/96). Mám za to, že z této judikatury lze dovodit jasná vodítka i pro postup v prezidentských volbách.

Ostatně, požadovat po ministerstvu vnitra přezkum správnosti předložených údajů je z velké části sci-fi. Pokud totiž zákon (chválabohu!) nepožaduje úřední ověření podpisu na petici a uvedené údaje jsou formálně úplné, nelze reálně požadovat, aby byli petenti oslovováni, zda skutečně petici podepsali či nikoliv. Nemělo by to smysl již proto, že s odstupem času by třeba tohoto svého kroku litovali a nemuseli by říci pravdu. A uvažovat o grafologické analýze je již zcela "mimo mísu" – nemluvě o tom, že jen ze samotného podpisu nelze vždy zcela potvrdit, že jej skutečně učinila daná osoba.

Daleko větší problémy přinesou pravidla financování volební kampaně. O nich velmi kriticky píše Marian Kokeš v příloze Lidových novin Právo a justice (vyjde zřejmě 4. 10.) a doporučuji se s tímto textem seznámit.

Velký ústavně právní problém představuje již samotné zákonné omezení výdajů na volební kampaň. Jestliže se totiž shodneme na tom, že volební kampaň není ničím jiným než realizací některých základních (především politických) práv, plyne z Listiny, že jejich omezení nemůže být libovolné, nýbrž je limitováno samotnou Listinou. Příkladmo svobodu projevu lze omezit, jen je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti (čl. 17 odst. 4 Listiny). Bude proto zřejmě až na rozhodnutí Ústavního soudu s definitivní platností vyložit, zda toto omezení výdajů je podřaditelné pod některý z uvedených případů. Nebudu zastírat, že v tomto směru mám určité pochybnosti.

Zákonná limitace volebních výdajů je navíc jen příslovečným fíkovým listem, který stejně nezabrání překračování těchto výdajů, pakliže na tom bude mít někdo zájem. Jak totiž ukazuje praxe států, které k podobnému řešení přistoupily (např. Rakousko), je velmi jednoduché tato omezení obejít: zejména tzv. předfakturací anebo nepřiznáváním některých výdajů buď vůbec anebo jejich skutečné výše. Aktuální prezidentské volby navíc trpí tím, že volební kampaň začala ještě před nabytím účinnosti volebního zákona a bylo by proto velmi problematické zpětně vztahovat omezení v tomto zákoně obsažená již na jednání, k nimž došlo dříve, tedy před účinností zákona. Pokud bych proto měl k zákonem stanoveným výdajům shrnout možné výhrady, jde o opatření ústavněprávně nanejvýš sporné a z praktického hlediska neefektivní.

Další problém vyvstane napovrch prostým porovnáním zákona o politických stranách a volebního zákona. Jestliže totiž zákon o politických stranách velmi limituje politické strany ohledně osob jejich sponzorů (nesmí přijímat dary např. od státu, obcí, právnických osob s účastí státu přesahující 10%, zahraničních právnických osob anebo cizinců, kteří nemají trvalý pobyt v ČR apod.), nestanoví zákon o volbách prezidenta omezení žádná. Vzniká tak značná nelogičnost spočívající v tom, že zmíněné subjekty sice nesmějí sponzorovat politické strany, aby jim tak pomohly např. v letošním krajském volebním klání; současně jim však nic nebrání sponzorovat prezidentské kandidáty, byť se bude třeba rovněž jednat o kandidáty navržené politickými stranami.

Konečně poslední problém, na který bych rád upozornil, je nově zavedené řízení ve věci porušení pravidel financování volební kampaně. Příslušným k rozhodování bude v těchto případech Městský soud v Praze, který bude oprávněn rozhodnout o povinnosti odvést do státního rozpočtu jeden a půl násobku částky, ohledně které bylo zjištěno porušení pravidel financování volební kampaně. Proti tomuto řešení lze vznést celou řadu námitek. Opět je např. správním soudům přiznána kompetence, která není v souladu s naší koncepcí správního soudnictví (správní soud zde nebude přezkoumávat zákonnost a správnost správního rozhodnutí, nýbrž bude přímo rozhodovat o uložení sankce), Nejvyšší správní soud se fakticky stává odvolacím soudem (kasační stížnost proti rozhodnutí městského soudu má totiž odkladný účinek) a tak by bylo možno pokračovat.

Z pohledu volebního soudnictví však vzniká další problém: velmi pravděpodobně bude docházet k paralelním řízením, jejichž předmět se může velmi překrývat, nicméně rozhodováno bude ve dvou zcela odlišných režimech a jinými orgány. Určitě totiž nelze vyloučit, aby porušení pravidel financování volební kampaně bylo zkoumáno nejen městským soudem ve shora popsaném zvláštním řízení, nýbrž také přímo Nejvyšším správním soudem v řízení o ochraně ve věci volby prezidenta. Pokud totiž zákon (§ 66 odst. 2) výslovně stanoví, že neplatnost volby může být prohlášena, jsou-li porušena ustanovení zákona způsobem, který mohl ovlivnit výsledek volby prezidenta, je nasnadě, že tímto porušením zákona může být též porušení pravidel financování volební kampaně. Bude proto velmi zajímavé sledovat, jak správní soudy budou řešit např. situaci, kdy soud zamítne volební stížnost, neboť dospěje k závěru, že kampaň byla financována v souladu se zákonem, nicméně městský soud později dospěje k závěru opačnému a jeho názor následně potvrdí Nejvyšší správní soud.

Závěr: novinky obsažené v zákoně o volbách prezidenta republiky, týkající se financování kampaně, nic podstatného neřeší a ve svém důsledku mohou u veřejnosti vyvolat příslovečný frustrační motiv. Abych nicméně nebyl negativistický, nový zákon představuje i velkou intelektuální výzvu a cvičení „šedých buněk mozkových“ pro všechny aktéry volebního procesu. Je tedy věru nač se těšit:-)
Celý příspěvek

středa 26. září 2012

Jak má vypadat kandidát na soudce vrcholného soudu?

Dovoluji si upozornit na čerstvě publikované „Memorandum o výběru kandidátů na soudce pro Nejvyšší správní soud“. Kam až má (nicméně vcelku mladistvá) paměť sahá, jedná se o první seriózní pokus ze strany justičních funkcionářů po roce 1989 veřejně zformulovat věcná kritéria, která by měl splňovat kandidát na funkci soudce vrcholného soudu.

Jistě, na téma jak jmenovat budoucí soudce se vede debata již dlouho, na mnoha fórech a mnoha úrovních. Nakolik jsem ji byl ale schopen sledovat, tak tradičně vždy začínala „popráním se o kost“: tedy mocenskými tahanicemi o to, kdo má napříště soudce vybírat a jmenovat, jak bude složena odpovídající komise apod., aby následně nikam nedospěla. Věcné debaty na téma jak má soudce vypadat jako osobnost se tak stávaly podružnými.

Zkusme tedy celou situaci otočit. Aniž bychom jako první věc procesně a institucionálně překopávali celý systém, zkusme se nejdříve se pobavit jak má osobnostně soudce vypadat a teprve poté (a s ohledem na takto definovaný „cíl“) jakým procesem a přes který komitét kterak složený má být taková osoba případně vybrána. Pokud známe cíl, lépe se definuje cesta. Tedy pochopitelně pokud raději prostě pouze necestujeme s Jackem nebo Mňágou.

* * *

P. S. 1: Klíčem je otevřenost. Budu-li parafrázovat, každý, kdo si myslí, „že na to má“, tak může poslat svůj životopis předsedovi NSS. Musí ale být připraven na to, že se případně v následující fázi povede veřejná debata o tom, „zda na to vážně má“.

P. S. 2: Myslím, že Memorandum zachycuje obecně osobnostní předpoklady pro výkon funkce soudce vrcholného soudu, nejenom NSS (pochopitelně za obměnění pár drobností typu „veřejné právo“ za „ústavní“ nebo „občanské“ nebo „trestní“ právo ve škatulce znalosti apod.). Tak snad by se mohlo rámcově hodit i dalším cestujícím, včetně cestujících senátních, až se budou co nevidět vypravovat do stanice „Třetí ÚS“.
Celý příspěvek

Jan Vučka: Podání odvolání jako přitěžující okolnost?

Říká se, že cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly. Něco pravdy na tom asi bude, protože dobré úmysly mohou dovést soud i ke zpochybnění práva na obhajobu.
Výrok takového vyznění je citován v článku Soud zmírnil dceři Klausova kancléře trest za tragickou nehodu. Citujme ze zprávy:
"Soud konstatoval, že pochybení obžalované vyplývalo spíše z nezkušenosti, než že by vědomě a záměrně chtěla porušit pravidla silničního provozu. Navíc zohlednil to, že obžalovaná vzala zpět svoje odvolání proti rozsudku okresního soudu," vysvětlila rozhodnutí soudu jeho mluvčí Zuzana Steinerová.
Z kontextu plyne, že zohledněním se rozumí uznání jako polehčující okolnosti. A zde se dostáváme do krajně problematické oblasti. Pokud zpětvzetí odvolání zlepší Vaši pozici, tak podání či nezpětvzetí odvolání Vaši pozici relativně zhorší, že?
Jelikož trpím naivitou a idealizmem, vždy jsem si myslel, že odsouzený má dostat stejně spravedlivý, a tedy stejně přísný trest, ať už si podá, nepodá či vezme zpět odvolání. Nebo ať se nechá zastupovat obhájcem či se třeba bude hájit sám (nehovořme o doznání, protože to je jiná kategorie). Pochopitelně je to jen ideál, který nelze v praxi plně realizovat, ale správně by to tak být mělo a justice by se měla alespoň snažit se tomu ideálu blížit. A teď mluvčí soudu prohlásila, že už to neplatí.
Samozřejmě lze vytušit, že původní úvaha soudu byla vedena dobrým úmyslem. Výsledkem je ovšem výrok, který zpochybňuje právo na obhajobu, neboť podle něj by se a contrario mělo pokládat využití zákonného práva na opravný prostředek za přitěžující okolnost. Bez ohledu na sebelepší úmysly jde o cestu do pekel. Pokud jednou řekneme „soud zohlednil zpětvzetí odvolání“ (čímž současně říkáme, že soud by jinak zohlednil podání a nezpětvzetí odvolání), pak můžeme také jednou slyšet „soud zohlednil, že nevděčný obžalovaný chtěl obhájce“. Dramatický rozdíl už v tom nebude.
Z celého případu plyne jedno poučení konkrétní a jedno poučení obecné. Konkrétní poučení zní tak, že podání opravného prostředku nesmí být přitěžující okolností a naopak vzdání se opravného prostředku nesmí být okolností polehčující. Jinak bychom fakticky popřeli právo na obhajobu, neboť obžalovaný by byl za jeho využití penalizován. Pak už bychom opravdu mohli zohledňovat i to, zda obžalovaný trval na přidělení obhájce či nikoli.
Obecné poučení pak zní, že hledání spravedlnosti skutečně není jednoduché a sklouznutí k nespravedlnosti se dá učinit velice snadno a nepozorovaně. Temná strana číhá a my bychom na to neměli zapomínat.
Laskavým čtenářům se závěrem omlouvám za takto přímou veřejnou kritiku. Obvykle se jí vyhýbám, neboť není ani zdvořilá, ani férová. Lidé jsou omylní a já nejsem výjimkou. Seznam mých chyb v životě by vydal na menší knihu. Jak však již padlo dříve, výkon spravedlnosti je příliš důležitý na to, abychom zcela rezignovali na kritiku nesprávných postupů. Právo podat opravný prostředek je zkrátka příliš důležité pro řádný proces a být členem mlčící většiny může znamenat mlčky pomáhat legitimizaci. Proto vyzývám všechny čtenáře, aby se nebáli v odůvodněných případech vyslovit kritický názor. Pokud to bude v zájmu spravedlnosti, není se za co stydět.
Celý příspěvek

úterý 18. září 2012

Petr Kreuz: Existovali stateční soudci?

Zdeněk Kühn napsal v článku „Šiklová v. Rudé právo před 20 lety(Jiné právo, 24.9. 2009), že je „je zaznamenáníhodné, že na sklonku 80. let existovali stateční soudci, kteří si byli s to uchovat svou nezávislost a osobní integritu“. Toto konstatování vychází tacens z rozšířeného přesvědčení, že soudci v době komunistického režimu byli jednolitá masa a „jedna a tatáž verbež“. Jako člověk, jemuž prošly během jeho profesní kariéry rukama desetisíce trestních spisů pražských i jiných soudů z posledních více než 60 let, mohu říci, že tomu tak nebylo.

Vždycky mě překvapovalo, že zatímco soudci v období nacismu a v bývalé NDR jsou objektem intenzivního zájmu německé (nejen právní) historiografie, která si klade v první řadě otázku, co vedlo k rychlému a zdánlivě zcela nečekanému selhání jednoho z pilířů demokratického státu, příslušným pramenným výzkumem podloženou vědeckou práci věnovanou soudcům v komunistickém Československu stále postrádáme. Okolnost, že mnozí soudci, kteří po roce 1989 působili či dosud působí u našich soudů, byli činní již v 70. a 80. letech a někteří z nich vydávali rozhodnutí – eufemicky řečeno – problematická, je pouze jedním z důvodů této situace. Druhým důvodem je stav současné české právní historiografie – už dlouho jsem nenarazil na nějakého právního historika z řad pracovníků právnických fakult, jenž by se při svých potulkách Prahou zastavil v archivu a sklonil alespoň na chvíli hlavu nad nějakou novodobou justiční písemností. V každém případě se spokojujeme s pouhými dojmy a dílčími reflexemi, které vedou k výše zmíněnému rozšířenému přesvědčení.

Že soudci v době komunistického režimu nebyli jednolitá masa a je třeba mezi nimi diferencovat, se pokusím doložit na třech příkladech.

Po potlačení masových demonstrací v Praze 21. srpna 1969, které se zčásti proměnily v pouliční boje a k jejich zvládnutí musely být přivolány nejen Lidové milice, ale i jednotky tehdejší Československé lidové armády, odsoudil Obvodní soud pro Prahu 1 na podzim 1969 a v průběhu roku 1970 více než stovku účastníků těchto událostí, a to převážně za výtržnost či útok na veřejného činitele. O těchto lidech rozhodovalo několik soudců. Z průběhu řízení v těchto případech a ze znění rozsudků je zde velice dobře zřejmé, který soudce se snažil postiženým pomoci, který rozhodoval zcela mechanicky a kdo byl stoupencem nově nastoupeného kurzu. Prvně jmenovaní soudci byli schopni během veřejného znevěrohodnit svědky (zpravidla z řad příslušníků SNB) a vynášeli osvobozující rozsudky, či v rámci možností nejmírnější tresty, které by odsouzeným nezkomplikovaly v budoucnu život. Posledně jmenovaní soudci nejen ukládali velmi přísné tresty, ale veřejné projednávání případů doprovázeli řadou zbytečných a pro obviněné značně ponižujících procedur.

Velmi pozoruhodný je rozsudek na účastníky studentského majálesu z roku 1962, který se zvrhl v drobné výtržnosti a náznak protirežimních demonstrací („Není maso, není kmín, hlavně že lítá Gagarin!“). Pokus proměnit proces organizátory a přednímu účastníky majálesu (převážně z řad posluchačů Filozofické a Matematickofyzikální fakulty UK, ale i s posluchačem DAMU Ladislavem Mrkvičkou) selhal, přestože obvodní prokurátor navrhoval pro část účastníků nepodmíněné tresty. Soudce obvodního soudu pro Prahu 1 Luděk N. nicméně v dobře odůvodněném rozsudku konstatoval sice vinu všech obžalovaných, uložil však jen několik podmíněných trestů v délce měsíců a u ostatních obžalovaných upustil od potrestání.

Rukami mi prošlo i několik usnesení, které vydal počátkem 80. let Milan Kindl coby soudce Okresního soudu v Chomutově při rozhodování o žádostech o PP podaných ženami z NVÚ Všehrdy. Je třeba konstatovat, že i v dosti nejednoznačných případech (nedoporučení ze strany náčelníka NVÚ či okresního prokurátora) Kindl propouštěl a takováto rozhodnutí velmi dobře odůvodňoval, takže se pro nim většinou okresní prokurátor neodvolal. Tento Kindlův postup vyniká zvláště ve srovnání s jednou z jeho kolegyň, která měla na starosti tu samou agendu.

Za jedno z nejperverznějších soudcovských rozhodnutí normalizačního období, které mi prošlo rukama, pokládám rozsudek, kterým Městský soud v Praze zamítl v roce 1975 žádost o rehabilitaci (podle zákona č. 82/1968 Sb.) spisovatelů Václava Renče (1911-1973) a Josefa Kostohryze (1907-1987) a potvrdil jejich vinu podle rozsudku bývalého Státního soudu v Praze. Přitom v té době muselo být každému myslícímu člověku zřejmé, že proces s tzv. zelenou internacionálou byl nejen vykonstruovaný, ale z věcného hlediska zcela absurdní… Pod oním svinstvem z roku 1975 je podepsán tehdejší soudce Městského soudu v Praze S.

Celý příspěvek

pondělí 17. září 2012

Four more years? Stav americké prezidentské kampaně

Porazit ve volbách amerického prezidenta po prvním funkčním období je takřka nemožné. Za posledních 80 let se to podařilo pouze dvakrát, a to těžkým vahám jakými byli Ronald Reagan a Bill Clinton. Prezident Obama sice vládu přebíral v době ekonomické krize, nicméně je otázka, zda jeho politika uspěla. Americký kapitalismus zvyklý na cyklické propady a růsty zažívá totiž nejpomalejší ozdravění od dob druhé světové války a svádět vše na Bushe už moc nefunguje. Jaké jsou Obamovy vyhlídky? A co nabízí republikán Mitt Romney? 


Washington je město zaslíbené politice, jak na Jiném právu ještě potvrdím. V baru můžete popíjet s mágy volebních kampaní, kteří před lety v Praze radili bývalému šéfovi socialistů Paroubkovi, potkáte politiky, lobbisty nebo právníky z Bílého domu. Informací je také více než dost. Například noviny The Hill sledují každé vrznutí židle v Kongresu, The Weekly Standard stále udává tón konzervativních debat a na webech Politico nebo Real Clear Politics najdete vše, o čem se mluví. Jde o fascinující divadlo.

Proti proudu

Reagan, ikona konzervativců a patrně nejoblíbenější republikánský prezident minulého století od dob divokého Theodora Roosevelta. Clinton, zázračné „Comeback Kid“ z Arkansasu a nejlépe hodnocený demokrat od dob Kennedyho, se kterým si jako mladík potřásl rukou před Bílým domem.  Může se Mitt Romney vetřít mezi tuto smetánku? Zřejmě ano, drobně totiž vede poslední průzkum veřejného mínění deníku Washington Post, i když třeba podle RealClearPolitics vede Obama. Jak ale Romneyho situace vypadá z dlouhodobějšího pohledu?

Jak napsal jeden z nejvlivnějších washingtonských komentátorů William Kristol, obávaný neokonzervativec a syn slavného otce, Romney jde proti proudu. Vyzyvatel prezidenta usilujícího o znovuzvolení má totiž většinou jasnou strategii, pokud se zemi ekonomicky nedaří, a to soustředit pozornost na neúspěchy dosavadního prezidenta. Udělat z voleb referendum o prezidentovi, nikoliv otázku volby mezi dvěma alternativami. Jenže výběrem Paula Ryana jakožto viceprezidentského kandidáta zaměřil Romney debatu právě na svůj program, na zdravotnictví, na rozpočet. Ryan je totiž šéfem rozpočtového výboru v Kongresu a před nedávnem prezentoval komplexní návrh rozpočtu pro USA. Romenyho strategie byla nicméně prozatím relativně úspěšná. V den oznámení své nominace Ryana zaostával Romney za Obamou v RealClearPolitics průměru všech relevantních průzkumů preferencí o celých 5 procent. O dva týdny později už to bylo jen jedno procento.

Zdravotnické poplatky a řecký scénář

James Carville, stratég Clintonovy prezidentské kampaně proti Bushovi sr., vyvěsil v roce 1991 v jeho volební centrále plakát se třemi hesly: 1) Change vs. more of the same, 2) The economy, stupid, 3) Don't forget health care. Jaká témata vytáhli Romney a Ryan letos? Stejná jako Clinton před lety. Vedle imigrace a „social issues“ jsou to totiž esa, kterými v posledních letech hrála například i levice a pravice v Česku.

Ekonomika je přirozeně hlavní téma, a to především nezaměstnanost a státní dluh USA, který se za čtyři roky Obamovy vlády zvýšil asi o 5 biliónů dolarů. Objevují se tak stále častěji debaty o „řeckém scénáři“, navíc posílené neschopností demokratů schválit rozpočet. Tradiční recept republikánů, tedy snižování daní a startování ekonomického růstu, je však poněkud pochybný. Efekt daňových pobídek není rychlý a v době velkých deficitů je mimo zvyšování daní možné jen škrtat. Republikánské duo však stále přesně neřeklo, kde přesně škrtat, a které daňové výjimky zrušit. Také za to dostaly pěkný „kartáč“ od demokratů na jejich nominačním sjezdu v Charlotte minulý měsíc. Skvěle se k tématu vyslovil Bill Clinton ve svém excelentním projevu, který mimochodem stojí za zhlédnutí. Sice trvá asi padesát minut, ale je to ukázka dokonalého řečnického a politického řemesla. Na pódium přišel za zvuků své takřka oficiální hymny z 90. let „Don’t  Stop Thinking About Tomorrow“, naprosto skvěle představil Obamův program a na odchodu z pódia mu za ovací publika překvapivě vyšel vstříc prezident Obama, přičemž oba dřívější rivalové s rukama okolo ramen odešli do zákulisí. Lekce z politického marketingu. K tomu více v mém rozverném textu pro Politica Mundi.

Kampaň však pokračuje dál. Tvrdá debata se vede i o další podobu zdravotnictví. Obamovi se vyčítá, že kvůli svému projektu zdravotního pojištění „pro všechny“ (tzv. Obamacare) zanedbal starost o tvorbu pracovních míst a zbytečně rozjitřil již tak polarizovanou politiku ve Washingtonu. Romney prohlásil, že jakožto prezident by Obamacare zrušil a obvinil Obamu, že peníze na Obamacare vzal z populárního programu Medicare, který zajišťuje pojištění například pro seniory. Republikáni by však stejnou částku zřejmě použili na snížení deficitu rozpočtu, proto je otázka, jak férová debata se v tomto bodu vede.

Battleground states

Republikáni zatím nedokázali svůj program podrobněji rozkrýt a zdá se, že jejich kampani na národní úrovni trochu dochází dech. Rozhodující je však pohled na jednotlivé nerozhodnuté státy, protože větší část USA je již buď červená nebo modrá. Klíčovými bojišti stále zůstává asi devět států včetně Virginie, Floridy, Ohio atd. Právě tyto „battleground states“ jsou klíčové a národní debata v nich často není rozhodující. Příkladem může být Virginie. Politolog Jeremy Mayer z George Mason University, který na Georgetownu měl o volbách přednášku, napsal krátký článek o tom, proč si myslí, že právě Virginie bude zásadní a doporučil Romneymu vybrat populárního kongresmana Erica Cantora z Virginie jako svého viceprezidenta. To se sice nestalo, ale Romney představil svého „parťáka“ Paula Ryana právě ve Virginii, a to na letadlové lodi. Zbrojní průmysl je ve Virginii důležitý zaměstnavatel a celá symbolika tak ukazuje, jakými způsoby se kandidáti snaží prosadit.

Marco Rubio, původně zvažovaný kandidát na Romneyho viceprezienta.

 V polovině září 2012 se nicméně opravdu zdá, že se republikánskému duu Romney-Ryan moc nedaří Obamu zřetelně dotáhnout a přeskočit. Kvůli své neochotě více rozkrýt svůj program se občas v konkrétních bodech dostávají do defenzivy a nezbývá jim již moc času ani příležitostí, jak prezidenta překvapit. Jednou z posledních budou politické debaty, na které je Romney velmi dobře připraven. Obama je sice dobrý debatér, ale někdy je považován za příliš koženého a pedagogického, takže vše bude záležet i na jeho momentální formě. Také v zahraničí se může stát cokoliv. V poslední době to byl například útok na americkou ambasádu v Libyi a smrt ambasadora... že by Obama zažíval svůj „Jimy Carter moment“?
Celý příspěvek

středa 12. září 2012

Vzpomínka na profesora Mojmíra Povolného

V úterý 21. srpna zemřel v Appletonu, ve státě Wisconsin, USA, profesor JUDr. Mojmír Povolný, Ph. D. V listopadu tohoto roku by se dožil 91 let.

Pan profesor byl mimořádnou osobností v oblasti politiky a vědy, byl vynikajícím a oblíbeným učitelem a hlavně obrovským vlastencem. Působil na Lawrence University, kde přednášel o mezinárodních vztazích a lidských právech a kde byl také opakovaně děkanem. Byl rovněž dlouholetým předsedou exilové Rady svobodného Československa, která představovala zřejmě největší a nejvýznamnější zahraniční československou instituci, uznávanou západními politiky a vytrvale se zasazující o návrat demokracie do komunistického Československa (k tomu blíže viz M. Povolný: Zápas o lidská práva – Rada svobodného Československa a helsinský proces, Stilus, 2007). Zcela zaslouženě se mu dostalo prakticky všech možných poct. Jen namátkou, obdržel čestný doktorát a Zlatou medaili Masarykovy univerzity, Řád Tomáše Garrigua Masaryka, Lawrence University ho obdařila čestným titulem Master of Arts ad eundem. Velmi si považoval rovněž udělení čestného občanství své rodné obce – Měnína.

Nechci však psát o uznání pana profesora, kterého se mu dostalo v akademických, politických a společenských kruzích. Chtěl bych připomenout, že se jednalo o mimořádně noblesního, charismatického a dobrého člověka, který měl úžasný dar spojovat lidi různého zaměření a zájmů. Velmi si vážím našeho přátelství, které trvalo 20 let – prakticky od jeho prvního návratu do Československa po Listopadu.

Tehdy stál pan profesor u zrodu Mezinárodního politologického ústavu, společně s dalšími exulanty (zejména Ivan Gaďourek, Jiří Nehněvajsa, ale také velmi kontroverzní Vlastimil Chalupa) a s bývalými politickými vězni Jaroslavem Bohanesem a Dušanem Novákem. Zpětně oceňuji, jak mimořádně vstřícně a přátelsky se k nám - tehdy ještě studentům - vždy choval a jak i nadále nezištně podporoval všechny, kteří o to projevili zájem.

Pro poznání profesora Povolného připomenu jeho osobní krédo, které vyjádřil ve svých stručných pamětech (Má cesta dvacátým stoletím, nakl. Šimon Ryšavý, 2001, str. 72):

„Věřím v Boha a v nesmrtelnost lidské duše. Narodil jsem se v katolické rodině a do jiné církve jsem nepřestoupil. Nenavštěvuji ale kostel. Znám filozofické argumenty pro víru v Boha i proti ní. Považuji zbožnost za svou osobní věc. Komunitu věřících nepostrádám. Nalézám ji a prožívám v prostředí spřízněných duší.

Sociální spravedlnost je nejen náboženské přikázání, nýbrž pojivo, které drží složité lidské společenství pohromadě, upevňuje jeho stabilitu a znásobuje jeho potenciál a energii.


Jsem oddán zemi, ve které jsem se narodil. Dala mně do vínku základy, na nichž stojím dodnes. Jsem vděčný Americe za více než polovinu svého života a věřím, že jsem jí ze svého dluhu alespoň část splatil. O vlastenectví nedovedu říci nic více a nic výstižnějšího, než František Palacký: „Čas jest, aby povzbudil se znovu národ náš a orientoval se v duchu věku nového, aby povznesl zrak svůj nad ouzké meze své otčiny, a nepřestávaje býti vlastencem věrným, aby spolu stal se světoobčanem bedlivým a opatrným.“ Neznám pro český národ v éře globalizace osvícenější návod. Mně osobně osud dopřál, abych mohl prožít obojí – vlastenectví i světoobčanství – naplno, a to ve století, které je vystavilo tvrdé zkoušce.


Věřím v lásku a přátelství. Kdo je zná a má, není nikdy ve světě sám.“


Myslím, že není co dodat. Snad jen, že toto krásné krédo pan profesor naplnil bezezbytku celým svým životem a že nám tím předal i obrovský závazek.

Dovolím si proto i jednu osobní poznámku. Poslední roky, když jsme spolu mluvili, jsem z něj cítil určitý smutek. Smutek z toho, že dílo, jemuž obětoval celý svůj život, je znehodnocováno malicherností politiků, hrubostí, korupcí, primitivismem, nevraživostí, sebestředností a parciálními zájmy, a že v naší zemi stále chybí poctivá a zodpovědná péče o věci veřejné a přinášení osobních obětí v obecný prospěch, což pan profesor činil s absolutní samozřejmostí celý svůj život. Tento smutek se projevoval nikoliv stížnostmi (pan profesor byl vždy velký realista), nýbrž jen letmými poznámkami typu, že již neodebírá český tisk, protože se v něm stejně neobjevuje nic zásadního, drobnými kritickými glosami na adresu konkrétních politiků anebo konstatováním, že nerozumí české zahleděnosti na vlastní bolístky a chybějícímu mezinárodnímu nadhledu.

Vždy jsem se při podobných náznacích styděl. A budu se, pane profesore, vůči vám a vaší generaci „frajerů“ stydět vždy, když budu mít pocit, že jsme na vaše dílo důstojně nenavázali. A protože jste věřil v nesmrtelnost lidské duše, pokud jste se nemýlil ani v tomto směru, pomáhejte nám prosím i nadále, i když nás dnes dělí daleko větší vzdálenost, než byl oceán.
Celý příspěvek

BVerfG k ústavnosti Evropského stabilizačního mechanismu

Německý Spolkový ústavní soud (BVerfG) dnes zamítl návrh na vydání předběžného opatření, které mělo odvrátit německou ratifikaci Evropského stabilizačního mechanismu. Plný text rozhodnutí je k dispozici zde, tisková zpráva je zde, tisková zpráva v angličtině pak zde.

Je však potřeba zmínit, že toto rozhodnutí BVerfG je (tedy nominálně, rozhodně ne zrovna rozsahem) rozhodnutím předběžným a pouze s ohledem na část podaných stížností. Napadány byly totiž dvě věci: ústavnost ESM jako taková spolu s návrhem na vydání předběžného opatření v podobě zákazu adresovanému presidentu Spolkové republiky smlouvu o ESM ratifikovat, a nověji pak také ústavnost nakupování obligací členských států Unie Evropskou centrální bankou, také doprovázena návrhem na vydání předběžného opatření. BVerfG dnešním rozsudkem vydání předběžného opatření zapovídajícího spolkovému presidentu ratifikaci smlouvy o ESM zamítl. Řízení s ohledem na zbytek podání však nadále běží.

Rozhodnutí se na první pohled zdá německou “euro-klasikou”: zaznívá tradiční “Ano, ale”, které Süddeutsche Zeitung s ohledem na jeho faktickou bezzubost obratem trefně překřtily na “Ano, ale. Ale ano.” Další informace jsou k dispozici zde či zde. Snad se někdy dostanu k podrobnému přečtení tohoto „stručného předběžka“ o 319 odstavcích. Nicméně pokud je toto jenom rozhodnutí o předběžném opatření, raději nechci vidět, jak krátké a úderné bude případné rozhodnutí ve věci samé...
Celý příspěvek

úterý 11. září 2012

Nový kodex a stará judikatura

S přijetím nového kodexu, ať již trestního zákoníku nebo občanského zákoníku, jistě automaticky nepadá možnost aplikace staré judikatury, vykládající kodex předchozí. Ostatně takové komentáře k novému trestnímu kodexu jsou staré judikatury, tedy judikatury vykládající předchozí kodexy, plné. Co ale když soudce dospěje k závěru, že stará judikatura není na nový kodex použitelná? Za jakých okolností může soudce bez dalšího starou judikaturu pominout? Tato otázka není jen akademická, ale je otázkou zákonného soudce. Pokud totiž bude namísto staré judikatury vytvořen nový judikát, může ho vytvořit malý senát nebo naopak velký/rozšířený senát NS/NSS.

Povinnost iniciovat proceduru sjednocovacího mechanismu jistě nevzniká, pokud dojde ke změně interpretovaného zákona. V takovémto případě autorita předchozího judikátu padá, neboť normativní síla judikátu je vždy spojena s právním předpisem, který judikát vykládá. Otázkou může být, jak postupovat, pokud soud vykládá formálně nové ustanovení, neboť obsažené v novém nebo novelizovaném zákoně, interpretované ustanovení je však obsahově stejné s ustanovením předchozího zákona, na které dopadá stará judikatura. V takovémto případě by mělo být rozhodující, zda systematický výklad nebo účel nové normy v kontextu nového zákona odůvodní odchýlení se od dosavadního výkladu. Pokud ano, není důvod iniciovat velký/rozšířený senát. Pokud nikoliv, jde o prostý nesouhlas soudce s dosavadní judikaturou, neboť skutečnost změny zákona sama o sobě není pro soudcovy úvahy rozhodná. Z tohoto také plyne vhodnost používat starou judikaturu interpretující srovnatelné normy, s níž je spojena celková kontinuita vývoje práva bez ohledu na změny práva ve formálním smyslu.
Celý příspěvek

pondělí 10. září 2012

Helena Bončková: Evropské právo nahlížené z krkonošských hřbetů

Jako lákadlo pro ty z Vás, kdo uvažují, jak strávit část prázdnin příští léto...

Studentská organizace Common Law Society letos uspořádala letní školu zaměřenou na právo Evropské unie – „EU Law: The View from a Mountain“. Bylo tomu tak poprvé a hned úvodem nutno podotknout, že to byla premiéra vyloženě úspěšná. Dva červencové týdny strávené pod krkonošskými vrcholy ve Špindlerově mlýně rozhodně nelituji. Letní škola si svým obsahem a kvalitou přednášejících v ničem nezadala s obdobnými letními školami pořádanými v Budapešti (Weilerova „Total Law“) nebo ve Florencii („Academy of European Law“), které jsem v předchozích letech měla rovněž možnost absolvovat. Naopak v mých očích je dokázala v mnohém překonat.

Osobně mě nadchla už samotná představa kvalitní letní školy v České republice. Byť chápu, že pro mnohé je cestování za novými poznatky do atraktivních destinací v zahraničí lákavou vidinou, v mém případě však byly prázdninové tužby po roce stráveném v zahraničí přesně opačné. Cena letní školy ve výši 12 600,- Kč mi přišla přiměřená, většina studentů si ji navíc při troše šikovnosti může nechat proplatit z univerzitních stipendijních fondů. Proces přihlášení a veškerá administrativa byla sympaticky jednoduchá. Ke stručné elektronické přihlášce stačilo zaslat životopis a případná doporučení. O letní školu byl zájem hned napoprvé, přijata byla zhruba třetina přihlášených uchazečů. Mezi účastníky převládali čeští a slovenští studenti, i když většina z nich primárně studovala v zahraničí. Druhá půlka účastníků však byla umně vybrána z řady dalších členských států EU, Číny a Tajwanu. Ve výsledku tak o zajímavé diskuze a různorodost pohledů a názorů nebyla nouze. Vyučujícím jazykem byla samozřejmě angličtina.

Hlavní kurz věnovaný veřejnému právu EU byl přednášen Janem Komárkem a společně s prakticky orientovanými semináři vedenými odborníky z praxe pro mne představoval jednoznačně nejzajímavější bod programu. V tomto ohledu mám za to, že krkonošská letní škola předčila i výše uvedené kurzy v Budapešti a Florencii. V Budapešti jsem komplexnější a jednotlivá témata spojující kurz postrádala, v důsledku čehož se někteří přednášející ve svém výkladu překrývali. Ve Florencii mne obdobný kurz věnovaný konstitucionalizaci unijního práva příliš nenadchnul, byť byl přednášen charismatickým Franzem Mayerem, v zásadě se však jednalo o základní kurz z dějin evropské integrace a základů unijního práva. Komárkův kurz byl naopak jednoznačně pokročilý, zároveň však dostatečně komplexní a zasazený do policko-právního kontextu. V probírané látce se tak neztratili ani studenti politických věd ani právníci.

Nesrovnatelnou výhodou oproti jiným letním školám byl příjemný mix teorie a praxe. Hlavní kurz byl doplněn tematickými semináři s odborníky z praxe, jmenovitě s vedoucí oddělení Senátu ČR pro EU Adélou Šuchmanovou, advokátem Petrem Břízou, soudcem Janem Passerem, vládním zmocněncem pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU Martinem Smolkem nebo vedoucím odboru unijního práva ministerstva zahraničních věcí Emilem Rufferem. Nevýhodou těchto seminářů mohlo být jejich zasazení do českého kontextu, čímž v očích zahraničních účastníků letní školy patrně ztrácely na atraktivitě. Hlavní kurz byl dále doplněn specializovaným kurzem Michala Bobka, jenž se věnoval vnějším limitům unijního práva, a dále několika přednáškami z úst hostujících vyučujících, konkrétně Damiena Chalmerse, Stefana Van den Bogaerta, Florise de Witte, Alexandra Saydé, Mateje Avbelje a Alicie Hinarejos. Ve výsledku tak byl program bohatý jak na témata, tak na diskuze se zahraničními přednášejícími zvučných jmen, a to vše ve vyloženě neformálním a sympatickém prostředí krkonošské boudy. V mých očích bylo jedinou pihou na celkové kráse programu možná zbytečně překrývající se téma měnové krize (Chalmers, Bogaert, Hinarejos). Na druhou stranu je třeba otevřeně přiznat, že problematika měnové unie mým šálkem čaje není, byť se momentálně nepochybně jedná o „být či nebýt“ současné unijní politiky.

Jednoznačným pozitivem letní školy byla skutečnost, že se většina přednášek odehrávala na čerstvém vzduchu. Sluncem spálené nosy tak střídala lehká epidemie rýmiček a naopak, ale už kvůli těm výhledům na zelené vrcholky to stálo za to. Jednotlivé kurzy byly doplněny řadou doprovodných studijních materiálů, i když pouze v elektronické podobě. Svým objemem si však nezadaly se standardními semestrálními univerzitními kurzy. Materiály byly navíc dostupné v dostatečném časovém předstihu, takže se do nich ti poctiví studijní nadšenci mohli zakousnout již několik týdnů před zahájením letní školy. Skutečným nočním ptákům a na studentské párty a krkonošské krásy vysoce odolným jedincům se pak mohlo podařit na četbu vyšetřit i několik hodin v průběhu samotné letní školy. Zajímavou třešničkou na dortu oficiálního programu představoval moot court, do něhož se mohli přihlásit všichni účastníci letní školy. Pro velký zájem však nakonec soutěžily pouze čtyři dvoučlenné týmy. Pro mne osobně byla účast v moot courtu premiérová a trochu intenzivnějšího studijního zápřahu rozhodně nelituji. Byla to po všech stránkách přínosná zkušenost, stejně jako celá krkonošská letní škola unijního práva. Takže suma sumárum: palec nahoru!

Text byl publikován v prázdninovém čísle Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci, s jehož obsahem se můžete seznámit zde [PDF].
Celý příspěvek

I. Sjezd nemocničních právníků

Zaměřeno na novou zdravotnickou legislativu v oblasti poskytování zdravotních služeb a její praktickou aplikaci (zejména zákon o zdravotních službách, zákon o specifických zdravotních službách a zákon o zdravotnické záchranné službě).

Termín: 22.-23. listopadu 2012

Určeno pro: nemocniční právníky, advokáty spolupracující se zdravotnickými zařízeními, právníky zdravotních pojišťoven a státní správy i samosprávy

Místo konání: Hotel Gustav Mahler, Křížová 4, Jihlava, www.hotelgmahler.cz

Organizační výbor: MUDr. Mgr. Jolana Těšinová, JUDr. Alena Tobiášová, Mgr. Radek Policar, Mgr. Radek Suchý, Mgr. Libor Vejnar

Kontakt pro registraci: Michaela Kabátková, tel. 257272350, e-mail: michaela.kabatkova@health.cz nebo prostřednictvím webových stránek www.medicinskepravo.cz

V rámci pořádaného setkání bychom rádi část programu věnovali sdílení zkušeností vyplývajících ze sporů pacientů, jejich blízkých, resp. pozůstalých vedených proti poskytovatelům zdravotních služeb.

Za tímto účelem vyzýváme všechny nemocniční právníky, kteří se hodlají účastnit I. sjezdu nemocničních právníků a zároveň by rádi seznámili své kolegy s podrobnostmi konkrétního soudního sporu, aby nám zaslali anotaci svého vystoupení. Nemusí být nutně zástupci účastníků daného soudního řízení.

Své návrhy nám prosím zasílejte v následujícím formátu:
- identifikace autora (jméno a příjmení, ve které nemocnici působí, telefonní číslo, e-mailová adresa),
- název příspěvku,
- stručný obsah příspěvku (max. 1 normostrana, tj. 1800 znaků s mezerami v MS Word),
- názvy soudních instancí, které v dané věci rozhodovaly, data a spisové značky (např. MS Brno, 1. 12. 2008, 5C 128/2006; KS Brno, 8. 9. 2009, 20Co 267/2008; NS, 10. 10. 2010, 25Cdo 1293/ 2009).

Garantujeme vám, že naším cílem bude vybrat co nejvíce příspěvků, které mohou co nejvíce obohatit ostatní účastníky sjezdu.

Využijte prosím této jedinečné příležitosti sdílet své zkušenosti s ostatními nemocničními právníky a díky poskytnutým informacím svým kolegům napomoci v jejich nelehké práci.

Návrhy prosím zasílejte v termínu do 21. října 2012 na mail jolana.tesinova@health.cz nebo policar@mou.cz.
Celý příspěvek

neděle 9. září 2012

Vyhlášení nejlepších letních Kafků

Doufala jsem, že se do Letní literární soutěže Jiného práva přihlásí alespoň tři lidé, aby velkorysý počet cen nevypadal směšně. Fakt, že soutěž nakonec zaznamenala zhruba desetinásobný počet kvalitních příspěvků, mě naplnil pýchou: čtenáři Jiného práva píší, a nejen to - píší velmi dobře. Tímto děkuji všem, kteří se zúčastnili, za jejich čas, nápady a hlavně odvahu jít s kůží na trh. Několikrát jsem přečetla všechny příspěvky a do notesu zaznamenala řadu postřehů, především ten, že všechny zúčastněné texty zasluhují hlubší rozbor. Na zveřejnění kritického poznámkového aparátu ke všem příspěvkům zde bohužel není místo, ale napadlo mě něco jiného: během podzimu budu pořádat jednorázový odpolední kurz, přesněji řečeno trénink stylistiky pro právníky (motto: zapomeňte na to, že psaní je souborem mluvnických a slohotvorných činitelů, skutečné psaní je.... však víte!). Obvykle pracuji s předem zaslanými texty účastníků, a tak - pokud by někdo z vás měl zájem se přihlásit spolu se svým zdejším soutěžním příspěvkem, dejte mi vědět na bcechova@centrum.cz. A nyní, vzhůru k vyhodnocení a vyhlášení výsledků!
Celý příspěvek

sobota 8. září 2012

Nejdůležitější lekce amerického ústavního práva poslední dekády

Jak vědí i pozorní diváci filmů o Batmanovi, jedním z hlavních dilemat boje s mezinárodním terorismem poslední dekády byl konflikt mezi svobodou a bezpečností. Tedy otázka, jak moc lidská práva omezíme v zájmu zajištění bezpečí. Jaký je v současnosti stav této debaty v USA? Lidskoprávní aktivisté sice před Nejvyšším soudem USA vyhráli případy jako Rasul a Boumediene, věznice na Guantánámu však stojí dál a už to vlastně ani nikomu moc nevadí. Jack Goldsmith, profesor na Harvard Law a bývalý vysoce postavený právník Bushovy administrativy, v tomto zdánlivě paradoxním vývoji vidí nejdůležitější lekci amerického ústavního práva poslední dekády.

Zdá se, že na začátku druhé dekády Války proti terorismu dosáhla americká odborná i laická veřejnost jisté rovnováhy v debatě ohledně boje s radikály. Mučení zůstává tabu, teroristé mají nárok na lidské zacházení a spravedlivý proces, ale dlouholeté držení těch nejnebezpečnějších teroristů bez soudu a procesy před vojenskými komisemi jsou již zřejmě akceptovány. Mezi komentátory této rovnováhy se nedávno se svou knihou a články přidal i Jack Goldsmith.



Prezidentský synoptikon


Jack Goldsmith během své přednášky na Georgetown Law na jaře 2012 představil svůj koncept „prezidentského synoptikonu“, který vyjadřuje, jak moderní technologie (internet, kamery, odposlechy) vytvořily jistou rovnováhu sil mezi teroristy, vládou a občany. Teroristé sice díky technologiím získali mnoho možností, jak na své cíle útočit, ale vlády mají také nové způsoby obrany, přičemž jsou zároveň kontrolovány ze všech stran, jestli své moci nezneužívají. Goldsmith takto ilustruje neustálé vyvažování v rámci amerického politického systému, který se po mimořádném posílení exekutivy za Bushovy první administrativy opět stabilizoval již během jeho druhého funkčního období, takže Obamovi již nezbylo tolik démonů, proti kterým by mohl bojovat.

I přes odpor mocných členů Bushovy vlády byl absolutní zákaz mučení v USA potvrzen, a to i v případě katastrofické hrozby terorismu. Americký synoptikon v případě mučení zafungoval, mezinárodní kritiku často umožnil například zveřejněním informací nebo debatou nad přelomovými rozsudky Nejvyššího soudu a postupně omezil mnohé pravomoci, které si exekutiva v několika letech nejistoty po 11. září 2001 nově vydobyla. Goldsmith tvrdí, že vzhledem k interním postihům v rámci CIA se například použití tzv. waterboardingu nemůže v USA opakovat, protože ani armáda, ale ani tajné služby v čele se CIA, již prý nejsou ochotny nekriticky naslouchat vládním právníkům a riskovat postih vůči svým lidem. Otázkou nicméně je, zda k opakování podobných přehmatů a rozšíření mimořádných pravomocí de facto nedochází v jiných případech, například v rámci cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny.

Každotýdenní Faculty Colloquium na Georgetown Law, kam jsem se  spolu s pár J.D. studenty dostal jako jediný LL.M. greenhorn. Kolokvium organizuje Carlos Vázquez, profesor na Georgetown Law a člen U.N. Committee on the Elimination of Racial Discrimination.  Věhlasné hlavy amerického ústavního a mezinárodního práva si na kolokviu kritizují vlastní texty. Od studentů se očekává to stejné, což nebývá úplně jednoduché. Na fotce např. Jack Goldsmith (Harvard), Ruth Wedgwood (Johns Hopkins), Marty Lederman (Georgetown), Jane Stromseth (Georgetown) a další.


Guantánamo je ok

Situace je nicméně komplikovanější, co se týče vojenských komisí určených pro souzení teroristů a dlouhodobých detencí lidí bez jejich formálního obvinění. Zdá se, že po čtyřech letech Obamovy administrativy nejen americká politická a právní elita, ale i mezinárodní společenství akceptovalo nutnost těchto institutů pro dlouhodobý boj s terorismem. Hlavní argument Goldsmithe, který jej nazývá nejdůležitější lekcí v rámci amerického ústavního práva poslední dekády, je ostatně ten, že k tomuto konsensu přispěli i liberálové a obhájci lidských práv jako Michael Ratner. Ti však svůj boj po deseti letech považují za prohraný.

Lidskoprávní aktivisté na jedné straně vyhráli případy před Nejvyšším soudem USA jako Rasul a Boumediene, které vedly k propuštění asi 700 z původních 900 vězňů na Kubě a soudy navíc stanovily přísné podmínky pro vojenské komise či tvrdé standardy práva na spravedlivý proces. Výsledkem však na druhé straně nebylo zrušení Guantánama, ale jeho legalizace a legitimizace. Jak uvedl soudce Kennedy v rozhodnutí Nejvyššího soudu v případu Boumediene, ve kterém označil původní Bushův zákon o vojenských komisích za protiústavní: „Naše rozhodnutí nepodrývá pravomoci exekutivy jakožto vrchního velitele vojsk. Naopak, výkon těchto pravomocí je obhájen, nikoliv nahlodán, když jsou potvrzeny soudní mocí.“ Po jedenácti letech války proti terorismu tak na Kubě zůstává až 170 vězňů bez soudního procesu nebo obvinění, někteří jsou souzeni vojenskými komisemi a dalších asi 2000 vězňů je drženo v Afghánistánu.

Konec války s terorismem je navíc i po jedenácti letech stále v nedohlednu, i když s takřka zdecimovaným velením al-Káidy a stahováním západních vojsk z Afghánistánu se „mír“ snad blíží. Obamův „boj s al-Káidou“, jak jeho administrativa přejmenovala Bushovu „Válku proti teroru“, nicméně na existenci „války“ staví své zdůvodnění legálnosti cíleného zabíjení teroristů bezpilotními letouny, proto přílišný spěch s vyhlašováním příměří očekávat nemůžeme.

Teroristy držené na Guantánamu tak zřejmě nečeká brzké propuštění, i když Obama svým věrným během prezidentské kampaně v roce 2008 slíbil jeho zrušení „do jednoho roku“. Stal se pravý opak a věznice na Kubě se má čile k světu. Náměstek ministra obrany USA odpovědný za Guantánamo se tak může chlubit studentům na Georgetown Law, že na diskuse o vhodných standardech zacházení s vězněnými teroristy si jej teď zve i Mezinárodní výbor Červeného kříže.



Lukáš Hoder s podporou Fulbrightovy komise absolvoval mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize, kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.

Tento text vychází z obsáhlejšího článku, který vychází v sobotních Lidových novinách 8. září 2012.
Celý příspěvek