středa 25. července 2012

Historie práva EU

Otevřeme-li běžnou učebnici práva EU v jakémkoliv jazyce, při líčení vývoje základních principů unijního práva (přednost, přímý účinek apod) na nás zpravidla dýchne až lineární nevyhnutelnost: pokud měl celý systém unijního práva fungovat, Soudní dvůr přirozeně musel stanovit tyto a tyto principy. Malovaný obraz je rozpoznaná funkční nutnost: jinak to přeci pro fungující unijní právní řád ani nešlo, což bylo od počátku každému naprosto jasné…

Nebylo. Zrovna vyšlé zvláštní číslo Contemporary European History (Vol 21:3, August 2012) obsahuje sérii zajímavých příspěvků na téma ranné historie práva EU. Skupina historiků pod vedením Mortena Rasmussena a Billa Daviese se jala na základě primárního archivního výzkumu přepisovat evropské pověry a legendy. Dominantní legenda ohledně postupné nevyhnutelné konstitucionalizace práva EU je ve zvláštním čísle nabourána hned několikrát. Kupříkladu Morten Rasmussen se ve svém příspěvku zabývá pozadím kauz Van Gend en Loos (1963) a Costa (1964). Zjišťuje, že k těmto rozhodnutím došlo po dlouhých sporech na toto téma uvnitř Soudního dvora pouze nejtěsnější většinou a jenom díky kumulativnímu působení tří faktorů: vytrvalému přesvědčování ze strany Právní služby Komise, která Soudní dvůr tímto směrem tlačila celá padesátá léta, stejně jako se mu snažila prodat více teleologické argumentace, kterou údajně Soudní dvůr v této době ještě neměl rád; ústavní změna v Nizozemí, která byla v pozadí otázky ve věci Van Gend en Loos; a především významná personální obměna Soudního dvora krátce před rozhodnutími samotnými změnila rovnováhu v rámci Soudu, který tyto názory Komise celá padesátá léta odmítal.

Takže žádná nevyhnutelnost. Ani dlouho připravovaná revoluce. Spíše souhra náhod a externích vlivů, která posunula Soudní dvůr a jeho judikaturu do pozice, ve které si sám nebyl jist, že chce být. Obraz moudré instituce, která na sebe vědomě a z nutnosti vzala další rozvoj práva Unie v okamžiku, kdy se zdál politický proces zablokován, aby nám následně, „zastrčená v pohádkovém Lucemburku“, vytvořila federální Evropu, se nám trochu nabourává. Jak to tedy skutečně bylo a co jsou jenom následně vytvořené nánosy ústavně federalistických legend?

Výborné letní čtení pro všechny fanoušky práva EU! Nezbývá než se těšit na knihu na téma obecné historie práva EU v letech 1950-1970, kterou Morten Rasmussen dopisuje a která snad co nevidět vyjde. Jak on, tak ostatní historici práva EU, nemají ale bohužel lehký úkol: Soudní dvůr EU totiž, na rozdíl od všech ostatních institucí EU, odmítá otevřít svůj archiv, a to i pro věci starší padesáti let. Tak nevím: tajnost soudního rozhodování coby princip chápu. Není mi ale jasné, proč není možné pustit skupinku nadšených historiků, aby se prohrabali spisy staršími padesáti let a něco zajímavého vytáhla na světlo Boží...
Celý příspěvek

úterý 24. července 2012

British Law Centre slaví 20 let

Níže informace pro absolventy "Diploma in an Introduction to English and EU Law", který v letech 1999 - 2009 běžel na pražské Právnické fakultě, tehdy ještě pod hlavičkou University of Cambridge. Program samotný a British Law Centre jej provozující slaví v září 20 let svého působení ve střední a východní Evropě.

Dear Alumni,

“Time flies” (quote from Konrad, aged 5, after throwing his dad’s watch out of the window), indeed it does, which is amazing, given that none of the BLC staff will admit to being any older than 30...


As one of our alumni, tutors or current students you have been part of our success story and we would love to share this moment with you. There are now a few thousand of you in numerous countries, most of you no doubt busy with work (often with impressive employers) and probably missing the freedom and intellectual and social stimulation of your days at the BLC. If so, read on...


The BLC is organising 2 events to celebrate its anniversary: one academic and the other social (to reflect the two aspects of the BLC). Both events are to be held in Warsaw, Poland (where the BLC was “born”), so get your calendars out and reserve the following dates:


Friday 21st September 2012 – Conference entitled “Two decades of change in the UK and Central and Eastern Europe”, involving leading academics and practitioners from Cambridge University and elsewhere. All welcome.


Saturday 22nd September 2012 – Dinner/Dance at the Grand Ballroom, Hotel Marriot, involving past and present lecturers, tutors and students from the various BLC centres around Central & Eastern Europe which will be a ticketed event, details and reservation information attached. Numbers will be limited so make sure you get in first and book a table for 10 to share the event with your friends/colleagues!.


Details of the event will shortly be available at a dedicated web site to be found at
www.britishlawcentre.co.uk/anniversary but as we hope that we will be able to attract some of our alumni from outside of Poland this is to give you some advance warning. Find time to take a break from your busy life as we would love to see you at these events for a discussion (at the conference) and a social extravaganza (at the Dinner/Dance), so we hope you’ll be able to join us to celebrate the BLC’s 20th birthday! And maybe you’ll find out how well a supreme court judge can dance... or a Cambridge professor sing!!!

See you there!


Denise, Steve and all past/present BLC tutors

Celý příspěvek

neděle 22. července 2012

Letní okurčičky

Moc děkujeme Zbyškovi Kordačovi za jeho příspěvky. Dovoluji si vyhlásit každoroční jinoprávní okurkovou sezónu. K ní se však sluší připojit několik tradičně roztěkaných glos na téma letem světem okurkem.

Zatímco český Ústavní soud se nedávno postaral o poněkud rozpačité ozvěny v Evropě, jeho rakouský protějšek je nyní vydáván za vzorného Eurožáka. Ve svém nálezu z března tohoto roku totiž Verfassungsgerichtshof prohlásil jako první z ústavních soudů členských států Unie Listinu základních práv EU za součást vnitrostátního ústavního pořádku. Argumentoval mimo jiné principem ekvivalence a dále tím, že i Evropská úmluva o lidských právech je součástí rakouského ústavního pořádku. Jakékoliv podobnost s žijícími osobami a obsazením je ale pochopitelně čistě náhodná.

Z Otázek Václava Moravce minulou neděli jsme se s jistým překvapením dozvěděl, že správa justice je práce na částečný úvazek. Bádám, čemu se má člověk divit více: tomu, že náměstek pověřen správou (a pokud si dobře vzpomínám i reformou) justice má údajně úvazek 0,3, anebo tomu, že podobné informace vyhlašuje v televizi nový ministr, který dle svých vlastních slov s daným náměstkem ještě ani nemluvil a který ve stejné relaci prohlásil, že na rozdíl od svého předchůdce nechce dělat „mediální politiku“ a věci roztrubovat do médií předtím, než je věc probrána a řešena interně. Anebo naopak byla ona medializace vlastně jistým typem řešení?

Liberté, (ne právě moc) egalité a (rozhodně dosti účetní) irregularité: tak by asi šlo přepsat francouzské revoluční a republikánské motto s ohledem na vnitřní účetnictví a fungování výkladní skříně francouzských „grandes écoles“, tedy Sciences Po v Paříži. Čerstvě publikovaná zpráva francouzského Účetního dvora nenechala nitku suchou na způsobu vedení této instituce, financování, vykazování cest a akademických večeří, náhrady pro členy dozorčí rady atd.

Evropský univerzitní institut hledá nového prezidenta. Ten předchozí byl donucen k rezignaci poté, co vyšlo najevo, že jaksi, ehm, opomněl deklarovat příjmy, které dostával coby předseda představenstva jedné velké španělské energetické společnosti.

Německý Spolkový ústavní soud konstatoval, že Spolková vláda porušila čl. 23 odst. 2 Základního zákona tím, že neinformovala Spolkový sněm o vyjednávání a o návrzích Evropského stabilizačního mechanismu. Vtipné na nálezu je skutečnost, že členské státy, které se k Mechanismu přidaly, tak údajně učinily mimo právní a institucionální rámec EU, kde se má nalézat i nová smlouva. Spolkový ústavní soud nicméně konstatoval, že pro účely informování Spolkového sněmu se ale stále jedná o „záležitost EU“ ve smyslu čl. 23 odst. 2 Základního zákona a nikoliv „běžnou“ mezinárodní smlouvu uzavřenou mezi 25 státy, které jsou "náhodou" také členské státy EU. Kočkopes je tak stále více EU kočka než MPV pes.

Plzeň bude mít akreditaci, nebude mít akreditaci, bude mít omezenou akreditaci, nebude mít omezenou akreditaci. Už vážně nevím. Půjdu to raději zkusit s hraním skořápek – tam mám asi větší šanci trefit, jestli je kulička, není kulička a kde je kulička.

Ve svém stanovisku ze dne 12. června 2012 ve věci C-617/10 k dosahu práva EU a aplikaci Listiny základních práv EU byl generální advokát Cruz Villalón překvapivě hodně, ale hodně restriktivní. Uvidíme co na to velký senát Soudního dvora. Věc stojí za to sledovat také proto, že by snad Soudní dvůr mohl vnésti trochu méně zmatku také do definice rozsahu zásady „ne bis in idem“ (zde v kontextu správního a následně trestního stíhání za daňové úniky).

Před svým odchodem do letní hibernace vyhlásila trvale zajímavá příloha Lidových novin „Právo a Justice“ „Česko hledá právnickou Superstar II“ (který pevně doufám nebude následovat, pro zachování duševního zdraví všech zúčastněných, relace „Když hvězdy tančí I“). Zjevně podjatý autor těchto okurek si dovolí pouze reagovat na dvě informace tam obsažené k jeho osobě (zn. Saturninova „Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru“ k tomuto dodává…). Za prvé, místem „působení“ (ne, vážně tam nehraji příliš Mariáš…) je Oxford, nikoliv Cambridge. Obě místa jsou si ale natolik podobná a bývají vyslovována jedním dechem, že vytvářejí silný pár zaměnitelnosti (po vzoru faktura-fraktura; sadař-sadista; a Žebrák-Točník). Za druhé, nad čím ti „respondenti váhají“ a co ten Bobek zase „příliš příkře odmítá“: předně, druhý Ústavní soud bych při vší úctě za „holländerovský“ nikdy neoznačil. Pokud by měl tento končící Ústavní soud mít nějaký přívlastek, pak by byl „Klausův“ (s plným vědomím konotací, které podobné spojení může vyvolávat). Dále mi není příliš jasné, proč argument „jsou v tomto státě osoby či instituce, které jsou na tom „ještě hůř““ by měl činit z Ústavního soudu instituci, která se nemá kritizovat. Přijde mi to přibližně jako argument typu „pana starostu nekritizovat, ten tu sekretářku jenom osahává, zatímco chlapi z dílny s ní dělají po večerech úplně jiné věci“. Konečně druhý Ústavní soud, především jeho poslední léta, nekritizuji pro jeho „zašpiněnost“ (bahenní či jakoukoliv jinou), ale pro jeho nevyváženost (za to jediné a hlavní ÚS sám nemůže), rozklíženost, licoměrnost, stále častější judikatorní „úlety“, politizaci, a množící se zdůvodnění především plenárních nálezů na úrovni kautelového impresionismu říznutého disentním dada. Ale to je skutečně na delší povídání…

Příjemné léto a hodně klidných okurek (Tedy nakolik je takový způsob léta možný poté, co člověk zjistí, že Sheldon Cooper má v páté sérii "The Big Bang Theory" přítelkyni. Sice pochopitelně jenom na základě řádně uzavřené smlouvy a případné rozmnožování je stále zdá se striktně omezeno na použití důkladně dezinfikované Petriho misky, ale i tak je to prostě úpadek...).
Celý příspěvek

Volné místo asistenta na Nejvyšším soudě

Nejvyšší soud v Brně přijme asistenta/asistentku pro JUDr. Pavla Simona, soudce občanskoprávního a obchodního kolegia.

Požadujeme:
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
- schopnost a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
- znalost nejméně jednoho cizího jazyka (výhodou, nikoli však nutností, je znalost jazyka německého).

Náplň práce a platové podmínky:
Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. V případě JUDr. Pavla Simona jde o agendu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu v režimu zák. č. 82/1998 Sb. vyřizovanou soudním oddělením 30 Nejvyššího soudu.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zák. práce.

Platové ohodnocení se řídí nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Průběh výběrového řízení:
Vybraní zájemci o inzerovanou pozici budou pozváni k ústnímu pohovoru, který se uskuteční v prvním zářijovém týdnu (podle počtu zájemců ve dnech 4. – 5. 9. 2012). Na něj naváže druhé, písemné kolo výběrového řízení, spočívající v řešení případových studií z oblasti odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu. Předpokládaný termín začátku pracovního poměru je 1. 10. 2012.

Kontakt:
Strukturovaný životopis s motivačním dopisem zašlete do 20. 8. 2012 na adresu: jitka.petlachova@nsoud.cz.
Celý příspěvek

„One Man Show“: Jak může jeden a tentýž soudce napsat většinové i menšinové stanovisko?

Dne 28. 6. 2012 Nejvyšší soud USA vynesl jedno z nejvýznamnějších rozhodnutí posledních let, a to ohledně ústavnosti tzv. „Obamacare“ (jak se familiárně označuje „Affordable Care Act“). Samotné rozhodnutí, jehož oficiální název zni National Federation of Independent Business v. Sibelius (dále jen „NFBI v. Sibelius“), je „monstrum“ čítající celkem 187 stran (většinové stanovisko předsedy Robertse má 59 stran a tři separátní stanoviska mají po 61, 65 a 2 stranách). V tomto postu se nechci věnovat meritu věci (to snad ani v jednom blogovém postu nejde), ale jednomu „drbu“ ohledně autorství dvou klíčových stanovisek SCOTUSu v této věci.

Pro zodpovězení otázky položené v nadpise je nutné nejprve krátce zmínit výrokovou část rozhodnutí ve věci NFBI v. Sibelius. Výrok SCOTUSu je – kulantně řečeno – poměrně eklektický:

Adjudged to be AFFIRMED IN PART, REVERSED IN PART. Roberts, C. J., announced the judgment of the Court and delivered the opinion of the Court with respect to Parts I, II, and III-C., in which Ginsburg, Breyer, Sotomayor, and Kagan, JJ., joined; an opinion with respect to Part IV, in which Breyer and Kagan, JJ., joined; and an opinion with respect to Parts III-A, III-B, and III-D. Ginsburg, J., filed an opinion concurring in part, concurring in the judgment in part, and dissenting in part, in which Sotomayor, J., joined, and in which Breyer and Kagan, JJ., joined as to Parts I, II, III, and IV. Scalia, Kennedy, Thomas, and Alito, JJ., filed a dissenting opinion. Thomas, J, filed a dissenting opinion.

Zjednodušeně řečeno, rozhodnutí obsahuje 4 stanoviska. Předseda Nejvyššího soudu USA John Roberts napsal většinové stanovisko, k jehož velké části se připojili soudci z liberálního křídla  (soudkyně Ginsburg, Kagan a Sotomayor a soudce Breyer). Tito liberální soudci ale nesouhlasili se vším, a proto k tomuto většinovému stanovisku přiložila částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ginsburg, k němuž se opět z velké části připojili další soudci z liberálního křídla (soudkyně Kagan a Sotomayor a soudce Breyer). Rozhodnutí dále obsahuje společné nesouhlasné stanovisko soudců Scaliy, Kennedyho, Thomase a Alita (skutečnost, že tento disent je „společný“ a žádný ze čtyř konzervativních soudců si ho nepřisvojil jako svůj vlastní, je pro účely tohoto postu velmi důležitá; k tomu níže) a samostatný disent soudce Thomase.

Pokud jde o meritum věci, klíčový spor o ústavnosti tzv. „individual mandate“ (= povinnosti každého občana USA účastnit se zdravotního pojištění pod pohrůžkou finanční sankce) skončila 5:4 pro Obamu na základě „tax power clause“ a 5:4 proti Obamovi na základě „commerce clause“. Jinak řečeno, klíčová pasáž Obamacare – tzv. „individual mandate“ – prošel testem ústavnosti, byť s odůvodněním (že jde o „daň“ přípustnou podle „tax power clause“), které nikdo nečekal.

Rozhodujícím hlasem (tzv. swing vote) byl v případě „tax power clause“ i v případě „commerce clause“ poněkud překvapivě předseda John Roberts, který je považován za pevnou součást konzervativního křídla Nejvyššího soudu USA a od něhož se hlas ve prospěch Obamacare rozhodně nečekal, a nikoliv Anthony Kennedy, jenž po odchodu Sandry O’Connor obvykle plní roli „swing Justice“ (klíčového pátého hlasu).

Několik komentátorů – překvapených z rozhodnutí Johna Robertse „podržet“ Obamacare – rychle zjistilo, že v této kauze něco nesedí. Disent konzervativních soudců je delší než většinové stanovisko Johna Robertse; myká (tj. používá zájmeno „we“), což je obvyklá praxe u většinového stanoviska, nikoliv u disentu; odkazuje na částečně souhlasné a částečně nesouhlasné stanovisko soudkyně Ginsburg jako na „ten disent“ („the dissent“) – což je u stanoviska, jež samo o sobě disentem, dost prapodivné; s některými argumenty uvedenými ve většinovém stanovisku Johna Robertse se vůbec nevypořádává; a hlavně se k autorství tohoto společného disentu žádný ze čtyř konzervativních soudců nepřihlásil, což je u tak zásadní kauzy velmi neobvyklé (soudci Nejvyššího soudu USA obvykle píší individuální stanoviska, k nimž se ostatní soudci mohou připojit, a společné disenty či konkurující stanoviska, jak je známe například z praxe Evropského soudu pro lidská práva, jsou velmi vzácné). Na druhé straně, Ruth Bader Ginsburg se ve svém částečně souhlasném a částečně nesouhlasném stanovisku – vzhledem k tomu, že John Roberts v konečném důsledku hlasoval společně s liberálním křídlem ve prospěch Obamacare – až moc zlobí na Johna Robertse (blíže viz komentáře Davida Bernsteina, Lawrence Soluma a Paula Campose).

Drtivá většina komentátorů tak dospěla k jedinému možnému závěru – že společný disent konzervativních soudců byl původně většinovým stanoviskem a že se John Roberts připojil se k liberálnímu křídlu (ohledně „tax power clause“) až na poslední chvíli (kromě výše uvedených komentářů srov. rovněž pohled Lyle Dennistona a Ronalda Dworkina). Proto všechny ty „podivnosti“ zmíněné výše – soudci a jejich asistenti prostě nebyli schopni v tak krátkém čase (pozn. autora: Nejvyšší soud USA až na vzácné výjimky vynáší svá rozhodnutí v daném „termu“, který končil právě v den vynesení rozhodnutí ve věci NFBI v. Sibelius, takže nemohl vynesení rozhodnutí odložit) změnu v hlasování, jež v tomto případě znamenala i změnu výsledku celého sporu (kdyby hlasoval John Roberts s konzervativními soudci i ohledně „tax power clause“, tak by „individual mandate“ padl) – zaretušovat.

Situace je ještě pikantnější v tom, že John Roberts s největší pravděpodobností napsal jak konečné většinové stanovisko, tak i velkou část původního většinového stanoviska, které se posléze stalo společným disentem konzervativních soudců (k tomu opět Paul Campos) – což by vysvětlovalo, proč si společný disent žádný ze čtyř konzervativních soudců nepřisvojil za svůj vlastní. Jinak řečeno, John Roberts napsal v jednom z nejvýznamnějších rozhodnutí Nejvyššího soudu USA posledních několik dekád jak většinové stanovisko, tak klíčový disent.

Zde je nutné udělat malou odbočku a zmínit, jakým způsobem se na Nejvyšším soudě USA určuje soudce zpravodaj a jak (obvykle) probíhá hlasování. Americká praxe se od té české totiž značně liší. Po ústním jednání (pokud je nařízeno) soudci Nejvyššího soudu USA předběžně hlasují o výsledku sporu, přičemž soudce zpravodaje posléze obvykle určí předseda Nejvyššího soudu USA (pokud je členem většinové koalice). Pokud je však předseda Nejvyššího soudu USA členem menšiny, soudce zpravodaje určí nejdéle sloužící soudce Nejvyššího soudu USA, jenž je členem většinové koalice [tuto roli donedávna plnil obvykle John Paul Stevens; po jeho odchodu je nejdéle sloužícím soudcem Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia, jenž však často hlasuje s předsedou Robertsem, takže tuto důležitou roli plní spíše Anthony Kennedy]. Jinak řečeno, žádné právo na zákonného soudce, které vede k situacím, kdy většinové stanovisko může klidně psát soudce nesouhlasící s názorem většiny. Tím ale proces rozhodování Nejvyššího soudu USA nekončí. Po sepsání draftu rozhodnutí se soudci Nejvyššího soudu USA scházejí znovu a teprve nyní dochází ke konečnému hlasování. V mezidobí mezi předběžným hlasováním a konečným hlasování může jakýkoliv soudce svůj názor změnit – třeba proto, že si teprve při psaní svého stanoviska uvědomí, že jeho původní názor prostě „nepíše“, nebo proto, že dojde k závěru, že jeho doktrinální postoj musí ustoupit vyšším hodnotám, jako je například institucionální integrita Nejvyššího soudu.

Přesně to se asi stalo ve věci NFBI v. Sibelius. Z dostupných indicií se dá zrekonstruovat následující příběh – John Roberts při předběžném hlasování po březnovém soudním jednání hlasoval (podle očekávání) spolu se čtyřmi konzervativními soudci pro zrušení „individual mandate“ a posléze přidělil zpravodajství v této věci sám sobě. Během března a dubna John Roberts sepsal (nepochybně ve spolupráci s dalšími konzervativními soudci) velkou část stanoviska rušícího klíčovou pasáž Obamacare. Někdy na přelomu dubna a května John Roberts změnil názor a rozhodl se „individual mandate“ podržet, byť poněkud překvapivě na základě „tax power clause“, a koalici konzervativních soudců opustil. Konzervativní soudci se snažili Robertse přilákat zpět do svých řad, ale neúspěšně. Konzervativním soudcům pak nezbylo – vzhledem k časové tísni – než převzít velkou část draftu původního Robertsova stanoviska, jež mělo „pohřbít“ Obamacare.

Názory na Robertsův krok se pochopitelně liší. Jedni ho oslavují jako nového Johna Marshalla a vyzdvihují jeho "judicial statemanship", jiní jsou znechuceni soudcovskými intrikami a politikařením na Nejvyšším soudě USA. Na to si musí každý udělat názor sám.

Na závěr bych rád zmínil ještě tři úvahy vztahující se k českému kontextu:

1) První otázka zní, zda k podobné "one man show" může teoreticky dojít i na českém Ústavním soudě (kde existují separátní stanoviska). O tom, že může nastat situace, že podle rozvrhu práce se zpravodajem stane soudce, který posléze nesouhlasí s většinovým stanoviskem (resp. jehož stanovisko nenajde podporu potřebné většiny), nikdo nepochybuje (k takovým situacím již několikrát došlo - viz např. bod 12 nálezu Pl. ÚS 9/07, bod 34 nálezu Pl. ÚS 28/06, či část III. nálezu IV. ÚS 276/04). Na tuto situaci (na rozdíl od zákona o soudech a soudcích) však pamatuje § 55 zákona o Ústavním soudu, který říká, že "Návrh nálezu nebo usnesení vypracuje soudce zpravodaj, byl-li však přijat návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje, vypracuje jej soudce, kterého určí předsedající". Toto ustanovení by tak mělo zabránit tomu, aby rozhodnutí psal někdo, kdo s ním nesouhlasí (úvahu o tom, zda takové prolomení práva na zákonného soudce je vhodné/ústavněkonformní, zde ponechávám stranou). V praxi však hodně záleží na tom, jak se vykládá "návrh, který se podstatně liší od návrhu soudce zpravodaje". Například v usnesení Pl. ÚS 26/11 soudkyně zpravodajka zůstala nezměněna i přes skutečnost, že vůči jejímu odůvodnění (nikoliv vůči výroku) si vyhradilo odlišné stanovisko 9 ze 14 přítomných soudců (viz bod 2 odlišného stanoviska Miroslava Výborného). Odpovědět na otázku, zda by soudkyně zpravodajka zůstala nezměněna i tehdy, pokud by těchto 9 soudců nesouhlasilo i s výrokem, na 100% nedokážu, ale výše dva zmíněné nálezy naznačují, že by ke změně zřejmě došlo. Zdá se tedy, že "one man show" (kdy se soudce podílí na většinovém i menšinovém stanovisku) může u ÚS nastat patrně jen tehdy, pokud je předseda ÚS "swing votem" a prodělá podobný názorový veletoč jako John Roberts.


(2) U obecných soudů je situace jiná - tam pro změnu soudce zpravodaje neexistuje zákonná opora (jestli k tomu v praxi de facto dochází, nedokážu posoudit). Nabízí se tak hned několik otázek: Je vhodné, aby většinové stanovisko (u obecných soudů) psal soudce, který s ním nesouhlasí? Je lepší vzít takovou věc původnímu soudci zpravodaji a přidělit ji někomu jinému (tj. členovi většinové koalice)? Není tato praxe u OBECNÝCH soudů příliš nebezpečná (rozuměj zneužitelná)? A je vůbec taková praxe v souladu s právem na zákonného soudce? Je tedy nakonec lepší věc ponechat původnímu soudci zpravodaji a jeho draft korigovat? 


(3) Jak ukazuje vývoj postoje Johna Robertse, pří psaní rozsudku může soudce občas změnit názor. Z toho plyne, že praxe řady českých soudců, kteří vyhlásí rozsudek a teprve posléze jej dopisují, je dost nebezpečná. Jednou vyhlášený výrok se totiž již nedá vzít zpět... 


[Update: Na základě připomínek Petra Jägera (díky!) jsem doplnil a upravil závěrečné tři odstavce postu] Celý příspěvek

středa 11. července 2012

Forza HUDOC 2.0!

Vzhledem k zájmu, který vyvolala volba českého zástupce u ESLP, poněkud zapadlo, že ESLP předminulý týden spustil novou verzi svého vyhledávače judikatury – tzv.„HUDOCU“ (tisková zpráva zde, nový vyhledávač zde).

Na jedné straně mě tato zpráva moc netěší, protože stránky věnované starému „HUDOCu“ v našem komentáři k Evropské úmluvě o lidských právech se stávají poněkud obsoletními. Navíc jsem v podobných věcech spíš „konzerva“ a změna vyhledávací masky mě stejně jako pravidelné změny vzhledu mého internetové bankovnictví a mé emailové schránky zpočátku iritují. Na druhé straně, HUDOC 2.0 je velmi intuitivní a podle mého názoru pro standardního uživatele (rozuměj nikoliv fajnšmekra brouzdajícího judikaturou ESLP každý den) uživatelsky přívětivější. Zdá se, že hlavní motivací (viz tisková zpráva uvedená výše) nového vyhledávače bylo co nejjednodušší filtrace vyhledaných rozhodnutí, která by byla schopná zredukovat dnes již tisíce judikátů skoro ke každému článku Úmluvy na rozumné množství nejrelevantnějších rozhodnutí – a to se myslím podařilo (viz levá lišta nového vyhledávače, kde se dají průběžně aktivovat a deaktivovat různé filtry a pomocí jejich kombinace redukovat výsledky vyhledávání). Kromě toho HUDOC 2.0 přináší i další tři novinky: krátká shrnutí u důležitých kauz; novou kategorii významnosti judikátu (rozhodnutí publikovaná v oficiální sbírce ESLP); a možnost stahovat dokumenty ve formátu DOC i PDF. Detailní manuály k HUDOCu 2.0 dosud zveřejněny nebyly, takže nedokážu jednoznačně posoudit, zda nějaká funkce oproti starému HUDOCu 1.0 ubyla; zatím jsem však na nic takového nenarazil.

Osobně si ale myslím, že nekritičtějším bodem bude stabilita nového HUDOCu 2.0. Zdaleka největším neduhem starého HUDOCu 1.0 byla jeho poruchovost a časté výpadky (spoluautoři komentáře k Úmluvě ví dobře, o čem mluvím). Doufejme, že podobné „black-outy“ se u nového HUDOCu 2.0 nebudou opakovat

P.S. Budu samozřejmě rád za jakékoliv postřehy a první zkušenosti čtenářů JP s novým vyhledávačem.

P.P.S. ESLP se chystá v nejbližší době spustit i rozsáhlou aplikaci s předklady svých klíčových rozhodnutí (tisková zpráva zde, další informace zde). Mezi koncovými jazyky ale bohužel (přinejmenším zatím) není čeština ani slovenština, takže českým uživatelům tato aplikace asi moc nepomůže.

Celý příspěvek

Zajímavá nabídka práce v oboru mezinárodního práva

Ministerstvo průmyslu a obchodu hledá právníka se zaměřením na mezinárodní právo. Podrobnosti viz níže a na linku:

http://jobs.juristic.cz/nabidky/detail/601002

Popis práce: Spolupráce při sjednávání mezinárodních smluv a dalších instrumentů spadajících do působnosti Ministerstva průmyslu a obchodu. Příprava právních stanovisek a pozic ČR k dokumentům projednávaným v oblasti společné obchodní politiky EU (dohody o volném obchodu, ochrana investic atd.) a na dalších mezinárodních fórech (OECD, OSN, UNIDROIT), které spadají do gesce MPO. Posuzování právních předpisů v rámci mezirezortního připomínkového řízení. Právní podpora věcným útvarům ministerstva a zpracování analýz mezinárodněprávní úpravy pro potřeby resortu.

Ostatní podmínky: Ukončené magisterské studium práv. Zájem o věcnou problematiku. Orientace v právu EU vítána. Aktivní přístup, schopnost práce v týmu, dobré komunikační a analytické schopnosti. Aktivní znalost anglického jazyka ověřená zkouškou alespoň na úrovni B2 evropského rámce (znalost dalších jazyků EU výhodou), znalost práce na PC (Word, Internet, ASPI, EURLex). Čeká Vás příjemné pracovní prostředí, mladý kolektiv. Možnost dalšího jazykového vzdělávání. Strukturovaný životopis zašlete spolu s motivačním dopisem nejpozději do 11. července 2012 na emailové adresy srolerova@mpo.cz a kosmelova@mpo.cz.
Celý příspěvek

úterý 10. července 2012

Jakub Drápal: Filmy o právnících

Na úvod je dobré položit si otázku, proč se filmy o právnících vůbec zabývat. Z několika důvodů: Lze z nich vyčíst, jaký náhled má odborná veřejnost na charakterové vlastnosti právníka. Dává tak odpověď na to, které jednání právníka je kolegy považováno za akceptovatelné a které naopak není. Ukazují, které charakterové vlastnosti má mít ideální/dobrý právník podle uznávaných právníků. Upozorňují na etická či morální dilemata, se kterými v praxi přicházejí do styku – jinak by je praktikující právníci neuznávali. Přestože s některými závěry divák souhlasit nemusí, je důležité vědět, co si myslí ostatní. Pokud má čtenář blíže k idealismu, pak mu budou blízké důvody, že filmy o právnících někdy zrcadlí naše nejhlubší touhy, ukazují nám, že práce právníka má smysl a že postavit se na straně spravedlnosti proti zlu má cenu, i když třeba nakonec nevyhraje.

Další důvody rozebírá zejména James Elkins ve své práci Reading/Teaching Lawyer Films ELKINS, James R. Reading/Teaching Lawyer Films, Vt. L. Rev. 2003-2004, roč. 28, s. 813-879).

Právo a film se v uplynulých desetiletích stalo jedním z předmětů, který je vyučován na několika nejlepších fakultách na západě a v poslední době se pojetí právo a filmu pomalu dostává i do Čech. Na brněnské fakultě je vyučován předmět Právní dějiny a film, v nakladatelství Muni loni vyšla kniha Martina Škopa Právo a vášeň, jejíž část je věnována právě hnutí Právo a film. Na pražské fakultě bude od zimního semestru vyučován předmět Právo a film a v rámci projektu Právo pro praxi, ve spolupráci s Common Law Society, budou promítány během akademického roku nejlepší právní filmy. Které to tedy jsou?

Je možné porovnávat různé zahraniční žebříčky filmů, ptát se studentů, praktiků a vyučujících nebo porovnávat filmy podle ocenění. Přesto, že jsem toto udělal, finální výběr je nakonec vždy subjektivní. Předkládám proto několik, dle mého názoru, nejlepších filmů a poté několik dalších, které také mají dobrou úroveň.

Na pomyslný piedestal bych postavil trojici čítající 12 rozhněvaných mužů, Jako zabít ptáčka a Ex offo. První zmíněný je označován za nejlepší právnický film – přestože v něm nevystupuje ani jeden právník a přibližovat jeho děj snad není potřeba. Zajímavostí je, že Jiří Voskovec v něm ztvárnil postavu přistěhovalce z Evropy. Advokát v druhém zmíněném filmu je naopak prototypem amerického právníka, který se dle některých stal dokonce lidovým hrdinou. Co je tolik přitažlivého na postavě Attica Finche? Dokázal se postavit zlu, tak jak jej chápal, bojoval za spravedlnost a plně odvedl svoji práci – přestože v závěru nevyhrál. Nejen v tomto aspektu se děj blíží příběhu jediného českého filmu v první trojici. Advokát JUDr. KamillResler, byl ustanoven za obhájce K. H. Franka z úřední povinnosti v roce 1946. Svoji obhajovací řeč, jejíž originál je uložen v Národním památníku písemnictví, zakončil slovy: „Poslušen zákonů své země a zákonů svého stavu činím návrh: Rač zprostiti obžalovaného obvinění...“ Zajímavé na posledních dvou zmíněných filmech je, že oba hlavní hrdinové řeší, nakolik vystaví svoje rodiny důsledkům procesů, na kterých se podílí.

Mezi další povedené filmy patří lehce protáhlý Norimberský proces (1961). Je lepší podílet se na menším zle s cílem zabránit většímu zlu? Americký soudce odpovídá souzenému nacistickému soudci jednoznačně: „Ty miliony obětí, já netušil, že to dojde tak daleko, to mi prosím věřte, to mi musíte věřit.“ – „Doktore Janningu, tak daleko to došlo v tu chvíli, kdy jste odsoudil člověka, o kterém jste věděl, že je nevinen.“ Ve filmu Gideon´s Trumpet může být pro řadu advokátů lákavá skutečnost, že díky zásahu místního „malého“ advokáta lze pozitivně ovlivnit zbytek života jednotlivce. Předkládá nám ale i druhou stranu té stejné karty – kolik odsouzených je skutečně vinných a kolik z nich je ve vězení kvůli neschopnosti či nepřítomnosti advokáta? Podobným tématem se zabývá film Ve jménu Otce, ve kterém je za bombový útok v Británii uvězněna rodina nevinných Irů, které po více než dekádě dostane z vězení ven mladá právnička. Má být pro uspokojení veřejného mínění zavřeno několik jedinců do vězení? Příbuzný motiv zpracovává nejlépe hodnocený film na www.csfd.cz Vykoupení z věznice Shawshank. A i když člověk udělá vše, co může, boj proti zlu nemusí být úspěšný, jak ukazuje dokument o veliteli sil OSN ve Rwandě – Poslední spravedlivý. Další filmy, které stojí za zmínku jsou …a spravedlnost pro všechny s Al Pacinem v hlavní roli a film pouze o právu Hot coffee, který se zabývá známým případem polití se kávou u McDonald´s. Pokud máte dojem po zhlédnutí, že když jste poprvé o této kauze slyšeli, byla líčena trochu jinak, nejste sami. V amerických žebříčcích se dále často objevují na vyšších místech filmy The Verdict, Inherit the Wind, Philadelphia a Witness for the Prosecution. Seřazenou sbírku 25ti nejlepších uvádí žebříčekAmerické advokátní komory, sestavený z odpovědí respektovaných právníků napříč Státy.

Filmy o právu (nikoli o právnících) se dají dělit do několika kategorií, např. podle právních odvětví. Tak v oblasti MPV se mezi nejlepší řadí filmy Země nikoho, The Whistleblower a Poslední spravedlivý. Do oblasti odškodnění za škodu a životního prostředí patří A Civil Action a oblastí důvěryhodností svědků se zabývá např. film Rašamon od Akiry Kurosawy. Mnohé další, které mohou být využity v nejrůznějších právních oborech, představuje sborník Právo v umění a umění v právu z konference olomouckých debat mladých právníků 2011. Je v něm vykládána nutná obrana na příkladu Bruce Willise, odlišení směny a výměny bytu ve filmu Kulový blesk, difamující volební kampaň ve Springfieldu a mnohé další.

Byla by ale škoda omezovat se pouze na filmy české či anglo-americké výroby. Můžeme tak uvést film italské produkce Giovanni Falcone či zpracování literárních děl Zločin a trest (1970) a Soudce a jeho kat.

Je zde zmíněno množství filmů. Některé další, které tu zmíněny měly být, tu zmíněny nejsou. Jistě existují např. výborné francouzské filmy – znáte-li některé, přidejte je prosím do komentáře.

Konečně samostatnou kategorií jsou filmy, které se odehrávají v budově pražské právnické fakulty. Sahajíod klipu skupiny Lucie přesrozverné slečny se samopaly, Jacka Rozparovače a From Hell po švarného Daniela Landu v nacistické uniformě v chystaném dokumentárním seriálu ČT.
Celý příspěvek

středa 4. července 2012

Tomáš Sobek: Genocida, schvalování a deskriptivní omyl

§405 TZ: „Kdo veřejně popírá, zpochybňuje, schvaluje nebo se snaží ospravedlnit nacistické, komunistické nebo jiné genocidium nebo jiné zločiny nacistů a komunistů proti lidskosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.

Osobně vnímám jako hrubě nemorální a společensky nebezpečné to, že někdo schvaluje genocidu, i kdyby třeba jen hypotetickou, ale k deskriptivnímu omylu jako takovému jsem relativně shovívavý. U následujících kombinovaných promluv by mi vadil spíše hodnotící postoj než deskriptivní omyl či faktografická nepřesnost:

1)„Vyhlazení Lidic se nekonalo, ale mělo se konat."
2)„Lidice nebyly tak krvavé, jak se oficiálně říká, ale měly být.“
3) „Vzhledem ke skutečnému - a ne nadsazenému - počtu obětí v Lidicích, si myslím, že to byla spravedlivá odplata.“

Na druhé straně mě morálně nepohoršuje, když někdo řekne:
4) „Lidice sice neměly tolik obětí, jak se oficiálně uvádí, ale i tak je to něco zcela nepřijatelného.“

Vůči obětem genocidy je jistě neuctivé už to, když nejsme faktograficky (např. numericky) přesní, tím spíše pak to, když zcela ignorujeme historický fakt, že ke genocidě došlo. V tomto smyslu může i deskriptivní omyl něco hodnotově vyjadřovat, totiž nedostatek respektu k utrpení druhých. Nicméně mám za to, že trestnost si zaslouží jedině to, že někdo genocidu schvaluje, příp. ospravedlňuje jako správnou. Ospravedlňovat něco jako správné totiž implikuje doporučení, že by se to za podobných okolností, pokud by nastaly, mělo udělat zase.

Aktuálně k tématu:http://www.pecina.cz/files/usneseni56.pdf

Tomáš Sobek
Celý příspěvek