čtvrtek 31. května 2012

Promoce na Harvard University

Ve svých postech jsem se snažila zachytit hlavní body, kolem kterých se studium na Harvard Law School točí. Promoce je samozřejmě jedním z těch nejdůležitějších. Celá univerzita, čili Harvard College a všechny fakulty mají promoci ve stejný den, letos 24. května, což má za následek přibližně ztrojnásobení počtu osob pohybujících se v malé Cambridge, stejně jako v univerzitních kampusech. Promoce je samozřejmě velká událost, na kterou se všichni velice pečlivě připravují. Vše musí proběhnut dle plánu, a to správnou velikostí talárů počínaje a úpravou květin v crimson barvě (oficiální barva Harvardu) konče. Promoční den je rozdělen do tří částí: zahájení a hromadné svěření titulů prezidentkou Harvard University prof. Drew Gilpin Faust ve starém univerzitním kampusu, po kterém následuje individuální předávání diplomů děkany v kampusech jednotlivých fakult, a zakončení opět ve starém kampusu, kde hlavní host, letos Fareed Zakaria, pronese svůj projev.
Celý příspěvek

Legal Clinics a odborná periodika jako součást studia na Harvard Law School

Abych ve čtenářích nezanechala dojem, že Harvard Law School je pouze chladnokrevné na business orientované prostředí plné sobeckých studentů, ráda bych se v tomto postu věnovala druhé stránce výuky práva, kterou je aktivní zapojení studentů do vydávání odborných časopisů a právní pomoci v rámci tzv. legal clinics.
Celý příspěvek

středa 30. května 2012

Financování politických stran a úvahy o spravedlnosti, aneb knižní tipy z Ameriky


Ráda bych Vás upozornila na dvě velice zajímavé knihy, se kterými jsem se nedávno seznámila a jejichž autory jsou profesoři, se kterými jsem měla tu čest přijít do styku. První z nich je kniha nazvaná Republic, Lost: How Money Corrupts Congress – and a Plan to Stop It, jejímž autorem je prof. Lawrence Lessig, idol mnoha amerických právníku i neprávníků a legenda IP a internetového práva, který v současné době působí jako šéf institutu etiky na Harvard University a zároveň vyučuje smluvní právo na Právnické fakultě. Kromě toho je též politickým aktivistou, přičemž jeho hlavním předmětem činnosti, resp. kritiky je tzv. institucionální korupceVe své poslední knize prof. Lessig navrhuje systém, který by měl minimalizovat korupci a ovlivnitelnost politiků omezením a zprůhledněním financování politických stran, a to zejména v průběhu předvolebních kampaní. Lessig vychází mimo jiné z výsledků průzkumů veřejného mínění, ze kterých vyplývá, že velké množství Američanů je přesvědčeno o tom, že jejich (ne)účast ve volbách není podstatná, neboť hlasování členů Kongresu je ovlivňováno zejména lobbisty (“legislative subsidy”) a korupcí. Ve své knize Lessig tvrdí, že jisté pozitivní změny lze dosáhnout tím, když voliči budou sami rozhodovat o množství peněz, které budou mít politici k dispozici, čímž se sníží jejich závislost na různých zájmových skupinách a též jejich korumpovatelnost. Hlavní Lessigovou tezí je, že by sami voliči mohli politickým kandidátům na podporu kampaně darovat maximálně $100 či jim přidělit tzv. “Democracy Voucher” v hodnotě $50, které by mohl získat každý daňový poplatník za prvních $50 odvedených na federálních daních. Jedná se o velice zajímavou knihu zabývající se mnoha aspekty (institucionální) korupce a lobbyingem a snaží se hledat odpovědi na výzvy zastupitelské demokracie v 21. století.


Druhá kniha, která se domnívám, že skutečně stojí za přečtení, pochází z pera prof. Michaela Sandela nazvaná jednoduše Justice. V této knize, která do velké míry reflektuje jeho seminář na Harvardu, se Sandel zabývá nejrůznějšími otázkami politické filozofie, etiky a dalšími celospolečenskými problémy týkající se např. imigrantů a jejich začleňování do společnosti, homosexuálních svazků, rovného zacházení mezi muži a ženami, role trhu a náboženství v politice, atd. Jeden cyklus semináře Justice byl kdysi též vysílán online a jeho jednotlivé díly lze shlédnout zde: http://www.justiceharvard.org/watch/. Doufám, že tyto knihy a videa budou pro čtenáře Jiného práva stejně inspirující, jako byly pro mne a pro mnoho mých spolužáků.
Celý příspěvek

úterý 29. května 2012

Common Law Society: Letní škola korporačního a insolvenčního práva

Čas slunných dnů, opalování a letního přemítání již nadchází a studentský spolek Common Law Society z pražské právnické fakulty pro Vás má jako každý rok zajímavou nabídku letní školy. Letošní téma potěší zejména zaryté civilisty a komercionalisty. Tématem bude korporační a insolvenční právo po rekodifikaci soukromého práva v České republice.

Letní škola korporačního a insolvenčního práva, aneb od zrození po  korporační smrt, pokryje během posledního srpnového týdne specifické problémy společenstevního práva s důrazem na nové pojetí a instituty, které reforma soukromého práva v České republice přinese. Jako vždy půjde o vysoce intenzivních pět dnů výuky s nejvýznamnějšími českými odborníky na korporační právo z řad akademiků i praktiků. Dopolední program bude věnován obecným otázkám, na které budou navazovat specializované odpolední přednášky. Letní škola bude zakončena pátečním diskusním panelem. Programovým vedoucím letní školy je doc. JUDr. Bohumil Havel, Ph.D. z Ústavu státu a práva AV ČR.

Přihlašovat se můžete na webu Common Law Society, kde naleznete rovněž kompletní program včetně jmen přednášejících. Informace budou k dispozici rovněž na Facebooku a na e-mailové adrese lskp@society.cz nebo info@society.cz.

Na letní škole korporačního a insolvenčního práva uvítáme nejen všechny motivované studenty (nejen) právnických fakult, ale i praktikující právníky. Věříme dále, že letní Praha poskytne spoustu příležitostí pro večerní společenské vyžití.

Common Law Society
Celý příspěvek

neděle 27. května 2012

Právník do mezinárodního odboru trestního MSp

Mezinárodní odbor trestní Ministerstva spravedlnosti ČR přijme právníka do oddělení evropského práva trestního.  

Požadujeme
VŠ právnické vzdělání zaměření na trestní právo, právo EU v oblasti trestní a orientace v něm znalost AJ a NJ, přitom alespoň jednoho z těchto jazyků na požadované úrovni znalost dalších jazyků členských států EU vítána ovládání práce s PC samostatnost, flexibilita, spolehlivost 

Nabízíme: 
zajímavou práci v oblasti vyjednávání předpisů EU, mezinárodních dohod a mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních s členskými státy EU a schengenského prostoru odměňování podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. 
▪ sjednání pracovního poměru na tuto pracovní pozici se předpokládá v délce 1 roku s možností případného prodloužení 

Náplň práce: 
agenda mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních se státy Evropské unie a schengenské spolupráce (zejména předávání odsouzených osob, předávání trestního řízení, předávání dohledu nad podmíněně odsouzenými); agenda sjednávání mezinárodních smluv a vyjednávání předpisů EU v oblasti trestního práva a jejich implementace; analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem. 

Nástup: 
Od 1. 7. 2012 V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis a motivační dopis do 31. května 2012 na adresu: Ministerstvo spravedlnosti ČR, Mezinárodní odbor trestní, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, nebo e-mail: mot@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560.
Celý příspěvek

Exam Mode: in-class open / open + network / take home

Na rozdíl od několika českých právnických fakult se studenti na Harvard Law School nestresují tím, kdo bude jejich zkoušející, jaký je jeho (její) právní názor na určitou věc a zda se zrovna v den zkoušky daného studenta dobře či špatně vyspí. Veškeré zkoušky jsou totiž samozřejmě písemné a anonymní, aby byla zajištěna maximální objektivita hodnocení. Každý student proto má své identifikační číslo, kterým svou zkoušku “podepíše” a jeho jméno je tak přiřazeno až po přidělení známky, kdy je konečný výsledek ještě možné mírně modifikovat na základě práce ve třídě. Jedním z největších průšvihů, kterého se můžete dopustit je jakýkoli náznak sebeidentifikace při zkoušce, např. pokud bych, jakožto jediná LL.M. studentka ve třídě, uvedla odkaz na právní úpravu v ČR, dále (podezřelé) kontaktování vyučujících během zkouškového období a zejména plagiátorství. To je strašák, který na studenty během celého zkouškové období kouká doslova i na toaletách. Po celé škole jsou vyvěšeny plakáty upozorňující studenty na závažnost plagiátorství, jehož odhalení může velice lehce vyústit až ve vyloučení ze školy. Ostatně jednou z prvních knih, které jsme na začátku roku dostali, byla o tom, jak psát zkoušky a písemné práce a vyhnout se plagiátorství. Písemné práce jsou přísně kontrolovány a dle mé zkušenosti berou studenti plagiátorství opravdu vážně a dávají si tak velký pozor, aby své zdroje řádně citovali a nedostali se do zbytečných problémů.

Zkoušky píše každý na svém počítači ve speciálním softwaru, který umožňuje tři různé režimy: 1) “open book” ve třídě; 2) “open book” s možností přístupu na internet; a 3) “open book - take home”, kdy je na zkoušku zpravidla 8 hodin, studenti mohou používat jakékoli zdroje a mohou zkoušku vypracovat na jakémkoli místě. Ve všech případech samozřejmě platí přísný zákaz konzultace se třetími osobami. Způsob hodnocení, kdy se známky udělují na základě srovnání všech studentů ve třídě (curve), však garantuje, že si studenti během zkoušek neradí ani jakýmkoli jiným způsobem nespolupracují, neboť by se tím sami mohli dostat do konkurenční nevýhody se svými spolužáky. Když jsem zjistila, že mám na zkoušku 8 hodin a mohu používat jakékoli zdroje informací, tak jsem se zaradovala, ale radost mne záhy přešla. Otázky jsou často koncipovány tak, aby odpovědi zabraly přibližně právě 8 hodin, což nejen že nedává příliš času na googlování a dohánění nedostatku znalostí, ale člověk si též velice dobře rozmyslí, zda se vůbec naobědvá. Čili studium je samozřejmě nezbytné i v případě benevolentního režimu, kdy lze zkoušku psát v pohodlí vlastní postele. Čtenáře Jiného práva myslím nepřekvapí, že otázky směřují ke zjištění, jak studenti látku pochopili a umí aplikovat principy a právo, nikoli k přezkoušení přednesu namemorovaných paragrafů a pouček typu „právo je soubor právních norem“, přičemž důraz je kladen zejména na kvalitu argumentace. Často není pouze jedna správná odpověď, ale klíčová je kreativita při formování argumentů. Například v rámci předmětu smluvního práva jsme studovali právní názor na platnost smluv z pera soudce Cardoza a Holmse a měli jsme odůvodnit, proč se v daném případě přikloníme k tomu či onomu, co je lepší z pohledu law and economics a co je naopak prospěšnější pro společnost a mezilidské vztahy, atd. Domnívám se, že američtí studenti jsou v kreativním myšlení a v přemýšlení nad novými argumenty a možnostmi velice dobří. Mnohem lepší a zejména snaživější, než LL.M. studenti z Evropy. V rámci sokratovské metody učitelé náhodně vyvolávají studenty („cold call“), kteří se, přestože odpověď třeba neznají, do poslední chvíle snaží najít nějaký argument. V podstatě neexistuje, aby ve třídě zazněla odpověď „já nevím“. Sice se stane, že se Vás student Harvard Law School zeptá, jaký je rozdíl mezi republikou a federací (to je jen jedna z mnoha otázek, která mi vyrazila dech), ale následně ve třídě vymyslí brilantní a kreativní argument, který by Vás ani ve snu nenapadl.

Zkouškové období je samozřejmě velice stresové. Kromě všeobecného tlaku na dobré známky a obrovského množství materiálů, které musí studenti přečíst se též stává, že mají třeba tři velké zkoušky během jednoho týdne, přičemž data zkoušek jsou daná a není možné je měnit, nejsou-li k tomu závažné důvody. Nepříjemné chvíle zkouškového období, které trvá cca 2 týdny a kdy by se všudypřítomné napětí a stres dal krájet, se však fakulta snaží studentům zpříjemnit. Organizuje pravidelné profesionální antistresové masáže zad a krční páteře, nabízí čerstvé ovoce a vždy první den zkouškového období se v menze podává “půlnoční snídaně” – jak jinak, než lívance s javorovým sirupem a vajíčka se slaninou. To vše samozřejmě zdarma, resp. v rámci školného. Přestože se nejednalo o mou oblíbenou část akademického roku, tak musím uznat, že i zkouškové je na Harvardu opravdu zážitek.


Celý příspěvek

středa 23. května 2012

Ivo Telec: Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o.

Občanská společnost se vyznačuje nejen svobodou, názorovou mnohostranností a politickou otevřeností, ale též svobodným trhem. Vše z toho vyžaduje občanskou aktivitu a iniciativu. Tyto vlastnosti ve světě zosobňují některé civilní korporace typu „advocacy“. Jejich účelem bývá uplatňování ochrany legitimních kolektivních zájmů určitých skupin obyvatelstva. Mezi ně patří i spotřebitelé. Povíme si jeden právní příběh, který se u nás stal před 18 lety a v němž autor příspěvku působil jako advokát žalobce. Myslím, že tento případ byl výrazem proměny právního myšlení i jednání u nás. Stojí proto za pozornost se k němu vrátit.

Jednou z prvních hromadných civilních žalob u nás po roce 1989 byla hromadná žaloba z roku 1994 v nekalosoutěžní věci ochrany kolektivního zájmu spotřebitelů. V našem případě zájmu televizních diváků. Stalo se tak pár let po zavedení zástupné aktivní věcné legitimace určitých právnických osob ještě československou právní úpravou proti nekalé soutěži z konce roku 1991. Žalobní legitimace vyplývala ze soukromého subjektivního práva reprezentace. Právo tohoto druhu svědčí např. i zaměstnaneckým korporacím (odborům).

Hromadnou žalobu podal dnes již zaniklý brněnský Spolek na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů. Žalobce touto žalobou uplatnil zdržovací soukromoprávní nárok v civilní věci nekalé soutěže, směřující k zákazu zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů na televizní stanici Nova, což bylo tehdy zákonem zakázáno.

Jedná se o civilní případ Spolku na ochranu soutěžitelů a spotřebitelů v. CET 21, spol. s. r. o., vedený u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 145/94.

Podle vysílacího zákona z roku 1991, ve znění platném ještě v prvních měsících roku 1995, bylo možné řadit reklamy jen mezi jednotlivé pořady s výjimkou pořadů složených nebo určitých pořadů obsahujících přestávky.

Popsaný právní stav sledoval zachování vyšší televizní kultury před vlivem komercializace a konsumerismu. Současně nepůsobil proti televizní reklamě jako takové, jen ji vykazoval do určitých mezí. Zakázané vkládání reklam do vysílaných pořadů bylo možno právně kvalifikovat jako nekalou praktiku spočívající v protiprávním, a zároveň nadměrném, obtěžování televizních diváků jako dotčené skupiny obyvatelstva na základě mnohočetně opakovaného porušování vysílacího zákona z oboru veřejného práva. Obecně vzato, nekalá soutěž může (a mohla i tehdy) spočívat v porušování veřejnoprávního předpisu týkajícího se hospodářské činnosti, čímž by soutěžitel mohl dosahovat neoprávněné soutěžní výhody. Divák přitom mohl legitimně očekávat, že platný právní řád jeho státu bude dodržován. Navíc se jednalo o již nový, popřevratový, předpis z doby svobody z podzimu roku 1991, tedy z doby „plné očekávání“.

Otevřenou hospodářskou otázkou ovšem mohla být (a může být dodnes) výnosnost soukromého televizního vysílání, jestliže bylo zákonem zakázáno prokládat vysílané pořady reklamami, které mohly být vkládány zásadně jen mezi pořady. Tento právní stav mohl eventuálně vést k menšímu počtu odvysílaných reklam, a tudíž i k menším výnosům z úplatně poskytovaného vysílacího času, resp. z televizního vysílání samého. Navazující otázka spočívala (a teoreticky spočívá dodnes) v tom, zda by takovéto legální vymezení reklam mělo likvidační nebo jinak podstatný vliv na hospodářskou možnost samotného televizního vysílání financovaného ze soukromých zdrojů. Nejedná se však jen o hospodářství, ale též o kulturu. K žádnému poměření věci ale nedošlo.

V průběhu zmíněného civilního procesu v roce 1995 totiž došlo k legální úpravě regulace reklamy, která rovněž změnila zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání tak, že do budoucna legalizovala dosavadní protiprávní zařazování reklam přímo do pořadů. Hromadnou žalobu proto nezbylo nežli vzít zpět ještě před prvním jednáním ve věci; řízení tudíž bylo soudem zastaveno. Odvolací řízení před Vrchním soudem v Praze se týkalo jen výroku o náhradě nákladů řízení, k níž byl žalobce nalézacím soudem odsouzen, a která spočívala v náhradě nákladů právního zastoupení žalovaného. Žalobce, odvolatel, měl zato, že za nastalých objektivních okolností změny zákona neměl být odsouzen k náhradě těchto nákladů, jejichž výše byla nicméně malá. Odvolací soud však potvrdil rozhodnutí soudu nalézacího a odvolání tak nevyhověl.

V civilním řízení, pokud by bylo pokračovalo, by však bylo nutno zodpovědět předběžnou otázku, o níž byly důvodné pochyby, kdo byl vlastně provozovatelem důležitého, celoplošného (celostátního) televizního vysílání na televizní stanici Nova, když žalován byl držitel veřejnoprávní licence (rozuměno státní koncese) k tomuto celoplošnému vysílání (č. licence 001/1993), tj. obchodní korporace CET 21 spol. s. r. o., která měla v předmětu podnikání zahrnutou „tvorbu, realizaci a vysílaná rozhlasových a televizních programů“.

Ke skutečnému provozování tohoto televizního vysílání se ale i v titulcích vysílaných pořadů hlásila třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., která tehdy měla ve svém předmětu podnikání zase zapsané „celoplošné televizní vysílání“ podle citované veřejnoprávní licence, jež ale byla státem udělena žalovanému, jenž patřil pouze mezi společníky této třetí osoby. Sama veřejnoprávní licence (koncese) coby individuální správní akt přitom byla nepřevoditelná (neobchodovatelná). Dodejme jen, že obsah tohoto dodnes značně sledovaného televizního vysílání byl objektivně způsobilý podstatnou měrou ovlivňovat veřejné mínění, obecný vkus diváků i veřejnou morálku. Stejně jako i stav vysílacího trhu.

Zmíněná třetí osoba, Česká nezávislá televizní společnost, spol. s. r. o., dnes již zaniklá s likvidací, však na druhé straně, vůči orgánu veřejné moci, státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, vystupovala jen jako „servisní organizace“ držitele státní koncese, tj. žalované společnosti CET 21, spol. s r. o.

Na okraj a pro dokreslení podivné situace, co se ochranných známek ve známkově řadě „nova“ týče, tak jejich přihlašovatelem a vlastníkem byla ona nekalosoutěžně žalovaná korporace CET 21, spol. s r. o.; viz např. slovní českou ochrannou známku ve znění ZPRÁVY NOVA TV (č. zápisu 187646A) s právem přednosti od dne 14. 12. 1993, zapsanou pro televizní vysílání pořadů, anebo kombinovanou, slovní a obrazovou, ochrannou známku obsahující slovo „nova“ ve zvláštní grafické úpravě písmene „o“, k níž se váže právo přednosti ode dne 25. 1. 1995 (č. zápisu 193772A), a to pro stejný druh služby. Některé ochranné známky ve známkové řadě „nova“ sice přihlásila společnost CET 21, spol. s r. o., avšak následně, poté, co byly zapsány, je tato společnost převedla na Českou nezávislou televizní společnost, spol. s. r. o., aby nakonec zase skončily v rukou jejich původního vlastníka.

Od věci nebyla ani jiná stránka případu.

Totiž to, že ona třetí osoba vlastním jménem uzavírala autorskoprávní smlouvy týkající se vytvoření nebo vysílání televizních pořadů či jiných děl, přestože jí chybělo veřejnoprávní oprávnění k provozování televizního vysílání, jež pro takové případy vyžadoval tehdejší autorský zákon z roku 1965 pro nabyvatele relativního autorského práva k šíření díla. Nebylo zcela jasné, zda ona třetí osoba, „servisní organizace“, nabývá práva vlastním jménem pro sebe, anebo pro jiného (držitele veřejnoprávního povolení k vysílání).

Legální příkaz, aby právo k užití díla nesměl nabýt nikdo jiný nežli osoba oprávněná k patřičnému šíření díla podle předpisů veřejného práva, sledoval zásadu odbornosti (profesionality) nabyvatele práva šířit umělecké dílo, a to v zájmu autorově. Nutno ovšem říci, že se tak dělo hojně formalisticky a administrativně-direktivně.

Československý autorský zákon z roku 1965, převzatý na konci roku 1992 do českého práva s účinností od roku 1993, byl pojat značně státně paternalisticky. Zákon se i tímto způsobem pokoušel chránit autora coby potencionálně slabší smluvní stranu, která neměla být vystavena nebezpečí možného ohrožení jejích absolutních autorských práv neodborným výkonem autorskoprávního oprávnění k šíření díla jeho nabyvatelem. Odbornost, zásada profesionality, která jinak má v soukromém právu své místo, ovšem byla formálně vztažena k držení veřejnoprávního oprávnění, což bylo projevem přecenění administrativně-direktivního státního řízení soukromých majetkových poměrů, které tehdy přetrvávalo v zákonné úpravě z doby předchozího panství komunistů. Toto politické panství se vyznačovalo, krom jiného, výrazným státně ochranářským vztahem k umělcům a vědcům a k jejich tvůrčí činnosti a jejím výsledkům. Pakliže se ovšem tyto výsledky či lidé se svými postoji nedostali do zjevného rozporu se státní kulturní politikou, založenou na „vědeckém světovém názoru“, marxismu-leninismu.

Zmíněný autorskoprávní problém (a problém „dvou osob“) byl znám i státní Radě České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, která ale žádné právní kroky v tomto směru nepodnikla, resp. záhy je ukončila.

Jak jsme si již ale řekli, tyto ani další právně podstatné otázky, např. nekalosoutěžní postavení televizního diváka jako spotřebitele, již nebylo možné v civilním řízení vyjasnit, protože v jeho průběhu došlo ke změně zákonodárných poměrů.

Pochyby týkající se osoby provozovatele zmíněného televizního vysílání tímto případem ale neskončily. Později měly podobné otázky, vztahující se i k nečinnosti státní Rady České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání, nemalý vliv na výsledek mezinárodní arbitráže, vedené podle mezinárodního práva zahraniční osobou proti Česku ve věci ochrany zahraniční investice do televizního vysílání. Česko spor prohrálo a bylo odsouzeno k zaplacení vysoké částky kolem 10,5 miliardy Kč. Z případu se stal i politický problém.

Zda by popsaný civilní spor o zařazování reklam do vysílaných televizních pořadů nepřímo pomohl k rozpletení širších majetkoprávních otázek, které se rýsovaly v pozadí sporu, nevíme. Podle všeho by se však podobné otázky dostaly na pořad jednání soudu. Nelze proto vyloučit, že obsah soudního spisu či soudní zodpovězení některých předběžných otázek a vyjasnění pasivní legitimace by mohlo být přinejmenším nepřímo využito i v pozdější mezinárodní arbitráži.

Otázka vkládání reklam do televizního vysílání je svým způsobem aktuální i dnes.

Mám na mysli zákonodárně politicky uvažovaný zákaz zvýšení hladiny hlučnosti vložených televizních reklam v porovnání se zvukovou hladinou běžného vysílání; např. filmu jako takového. Tento sluchem seznatelný reklamní nešvar, v některých státech zakázaný k ochraně diváka, sleduje upoutání divákovy pozornosti, jeho „probuzení“ a přitažení ke smyslovému působení reklamy na lidské vědomí. Do určité míry se ale jedná o „smyslové násilí“ na divákově duši, na jeho duševní pohodě, za účelem vlastního zisku.

Divácky svépomocné dočasné vypínání televizního vysílání a jeho opětovné zapínání či tlumení a opětovné zvyšování zvukové hladiny vysílání není systémovým řešením, protože nejde po podstatě věci ani si nevšímá objektivního zájmu spotřebitele, bez něhož by nebylo co, komu vysílat. „Ať si nějak divák poradí, když se mu to nelíbí…“.

Důvodné pochybnosti o právnosti tohoto reklamního postupu jsou proto dány. Alternativou, která by byla šetrnější nežli podání hromadné žaloby, by byla „etická samoregulace“ na straně televizního vysílatele, který hraje „silovou hru“ s divákem, a apelování veřejnosti na jeho zdravý rozum. Jiná cesta by spočívala ve změně zákona.

Nakonec, již jednou ke změně zákona ve věci televizních reklam došlo…
Celý příspěvek

úterý 22. května 2012

Studentské „ne” advokátním kancelářím, aneb přerod idealistických studentů Harvard Law School

Sylabus této Právnické fakulty je silně zaměřen na obchodní právo, podnikání na kapitálovém trhu, fúze a akvizice atp. Není tedy velkým překvapením, že kroky drtivé většiny absolventů Harvard Law School směřují právě do velkých advokátních kancelářích, většinou v New York City, kde jsou za své dlouhé pracovní dny a noci odměňováni astronomicky vysokými platy, a to již od samotného nástupu. Nabyla jsem dojmu, že celé studium je více než o vzdělání samotném hlavně o tom dostat nabídku v alespoň jedné z takových kanceláří. Před několika týdny v kampusu fakulty proběhla zajímavá iniciativa nazvaná „Firmly Refuse“ vybízející studenty, aby odmítli výběr budoucího zaměstnavatele pouze na základě cifry na měsíčním šeku, ale zaměřili se zejména na etické dopady své práce a uvědomili si společenskou zodpovědnost, kterou jakožto absolventi Harvardu mají. Jak již zde bývá zvykem, tato iniciativa vzbudila velké vášně, zejména na straně odpůrců. Našli se však též však příznivci se slogany typu „anybody can say no to crack, but I know superheroes who wouldn't turn down $160k.“ či „transformation of idealistic Harvard Law students into materialistic lawyer drones“.

Standardně začíná kariéra naprosté většiny studentů a absolventů Harvard Law School. Každý rok v létě před začátkem semestru fakulta organizuje „job fair“ pro budoucí studenty druhého ročníku, na který se sjíždí advokátní kanceláře z celých Spojených států, aby si zde (dva roky dopředu) vybraly své budoucí zaměstnance. Jedná se o naprosto klíčovou událost v životě téměř každého studenta, neboť na základě výsledků pohovorů dostávají (nebo nedostávají) nabídky na tzv. Summer Associate Program. Po skončení druhého ročníků tak studenti, kteří nabídky dostali, pracují cca 10 týdnů v dané kanceláři a pokud něco zásadně nepokazí, mají téměř zaručené místo po skočení studia, resp. po přijetí do příslušné advokátní komory. Všichni tedy berou tyto pohovory velice vážně, neboť se již po prvním ročníku rozhoduje o jejich budoucí kariéře. Jedním z hlavních kritérií výběru pro Summer Associate Program jsou studijní výsledky v prvním ročníku, což má za následek zvýšenou dravost a soutěživost studentů. Pro získání dobré pracovní nabídky tedy zdaleka nestačí být pouhým absolventem Harvardu, zejména jedná-li se o advokátní kanceláře v NYC. Vynikajících právnických fakult je celá řada, ty nejlépe platící advokátní kanceláře tedy nemají důvod najímat studenty se špatnými známkami, přestože jsou zpečetěné razítkem ve tvaru „H“. Jelikož jsou zkoušky známkovány na základě srovnání (curve) s ostatními ve třídě, resp. sekci (80 studentů) a pouze malé procento může dostat tu nejlepší známku, všichni si tak navzájem konkurují. Někdy se tedy stává, že Vám nikdo nepůjčí své zápisky z hodiny, neboť by se tak dobrovolně vzdal své konkurenční výhody. Takové vztahy a soutěživost se však v zásadě netýká LL.M. studentů, kteří jsou mnohem uvolněnější, neboť všichni již jednu právnickou fakultu vystudovali a drtivá většina nezůstává pracovně v USA.

Jak jsem zmínila výše, před několika týdny byla celá fakulta polepená plakáty vyzývající studenty, aby se vymanili z mainstreamu a kriticky přemýšleli o své budoucí kariéře. Tato iniciativa odsuzovala skutečnost, že absolventi Harvardu pracují pro advokátní kanceláře zastupující nadnárodní korporace, jejichž aktivity nejsou vždy pro blaho lidu, např. BP ve sporu týkajícím se škod v Mexickém zálivu, čímž se sami podílejí na jejich nemorální činnosti. Tento „protest“ dále zdůrazňoval, že argument mnoha studentů, že práce v advokátní kanceláři je pouze na pár let dokud nesplatí své dluhy, je falešný a prázdný, neboť většina lidí se nechá zlákat nevídaně vysokým příjmem a tomu odpovídající životní úrovní a nenajdou sílu odejít. Mnoho absolventů Harvardu tak místo šlechetné práce ve prospěch světa uvízne v prostředí ovládaném zájmy nadnárodních korporací a Wall Street, přestože jejich přihlášky na Harvard byly zejména o jejich idealistických plánech na záchranu lidstva a změnu světa. Kromě slepého přístupu studentů k výběrů budoucího povolání tato iniciativa kritizovala též samotnou Právnickou fakultu (kritika zevnitř je poměrně vzácná) za strukturu studia (v prvním ročníku mají studenti pouze jeden povinně volitelný předmět) a přílišnou angažovanost Career Office, která podle nich studenty zbytečně stresuje a tlačí do výběru a „upsání se“ některé z advokátních kanceláří dříve, než mají možnost se blíže seznámit s jinými alternativami ve veřejném a neziskovém sektoru. Přestože cílem iniciátorů akce Firmly Refuse bylo vyvolat diskusi o autocenzuře ve studentské komunitě a o náhlé a tiché proměně názorů studentů na jejich roli a místo ve světě, tato akce rozpoutala obrovskou vlnu nevole. Mnoho studentů mluvilo o citovém vydírání a o tom, že akce je organizována méně chytrými spolužáky, kteří nedostali nabídku zaručující obrovský plat a tak ze závisti chtějí vzbudit pocit viny u těch úspěšnějších.

Dle mého názoru otázkou zůstává, nakolik mají absolventi Harvard Law School skutečně na výběr. Většina z nich je děsivě zadlužená (průměrně 250.000 USD), což jim moc jiných možností, než je práce v komerčním sektoru nedává. Vládní agentury a ministerstva v zásadě absolventy bez zkušeností nepřijímají. Jedinou výjimkou jsou soudy, kam se však dostanou jen ti nejlepší ze nejlepších, přičemž program pro asistenty soudců trvá pouze jeden rok. Alternativou tak zůstává, kromě akademie, neziskový sektor. Na rozdíl od práce v NGO však práce v advokátní kanceláři na Manhattanu absolventům umožňuje vydělávat velké peníze a tak relativně rychle své dluhy splatit. Harvard sice může zpětně prominout školné těm, kteří např. 10 let pracují v nekomerční sféře, tento program však může realisticky fungovat pouze proto, že jej využívá minimum absolventů. Přestože se domnívám, že se nelze příliš divit, že většina z nich o jiné alternativě v zásadě ani neuvažuje, velmi mě překvapilo, nakolik je budoucí kariéra velké části studentů jedné z nejlepších právnických fakult na světě v podstatě daná a jejich rozhodování po prvním ročníku je zúžené na to, kterou z velkých kanceláří zvolí.

Celý příspěvek

pondělí 21. května 2012

Tomáš Sobek, Právní myšlení: Errata

Ach jo, poslední dobou neznám horší pocit, než když objevuji chyby ve své vlastní knize, a to těsně po její publikaci. Na straně 352 píšu: "Pozitivisté Anschütz, Thoma a Jellinek (a další) měli za to, že pokud se dodrží postupy, které ústava předpokládá, lze změnit kteroukoli její část, ... ." Pozitivistou Jellinekem se tu samozřejmě myslí Walter Jellinek (1885-1955), konkrétně jeho práce Grenzen der Verfassungsgesetzgebung (1931), nikoli Georg Jellinek (1851-1911), jak by naznačoval odkaz ve jmenném rejstříku, který jsem ale nedělal já.

Na str. 450 v jednom odstavci mluvím o Adolfovi Merklovi (1890-1970), v následujícím odstavci pak "bez varování" přecházím k Adolfovi Merkelovi (1836-1896), což sice důsledně vzato není chyba, ale pro čtenáře to může být matoucí.

Docela mě děsí, co ve svém textu ještě objevím.


Celý příspěvek

sobota 19. května 2012

Čtvero poznámek ke kauze Davida Ratha

Níže načrtávám několik ústavněprávních problémů, které lze s případem Davida Ratha spojovat. Nevěnuji se samotnému meritu věci, z níž je David Rath obviněn, protože o tom nevím víc než jen to, co zaznívá z chaotického informování našich médií.
Celý příspěvek

pátek 18. května 2012

Ľubomír Majerčík: Kniha Pavla Molka Právo na spravedlivý proces

Léta se nic neděje a najednou v rozmezí několika málo měsíců vychází hned tři publikace věnující se obdobné problematice. Nejdříve autorská skupina okolo Elišky Wagnerové vydává komentář k Listině základních práv a svobod, poté mezinárodně lokalizovaný tým českých autorů přichází s komentářem k Evropské úmluvě, nyní v těsném závěsu následuje kniha Pavla Molka pokrývající právo na spravedlivý proces. Nechtěl bych věru být v roli studenta s omezeným rozpočtem.

V čem se liší Právo na spravedlivý proces od předchozích děl? Pavel si klade nemalé ambice – právě vycházející monografií otevírá cyklus šesti publikací majících pokrýt celou škálu lidských práv. To autorovi umožňuje zaměřit se výhradně na otázku spravedlivého procesu a důkladně ji rozebrat z pohledu Ústavního soudu, Evropského soudu (Evropské komise) pro lidská práva, Soudního dvora EU, Výboru OSN pro lidská práva a dalších více či méně exotických jurisdikcí. Nekomentuje tak jeden dokument, ale čtenáři předkládá ucelený obrázek o společných bodech i odlišnostech různých úprav a progresivnosti či konzervativnosti soudních mechanismů. Blíže jsou představeny klíčové rozsudky včetně popisu skutkových okolností, ze spisových značek nebo jmen účastníků řízení tak vystupují do popředí lidské příběhy. Prostor dostane i pohled doktríny, byť především české. To vše Pavel uvádí odkazy na krásnou literaturu a pojímá jemu příznačnou lehce stravitelnou a vtipnou formou („Jak prorazit dno trestní sazby“, „Přejetá noha v proměnách času“).

Doufám, že autor dostojí svým plánům a dotáhne celý cyklus do konce na podobně vysoké úrovni, na jaké si nyní nastavil laťku. Taktéž doufám, že se jarní žeň publikací věnujících se lidským právům projeví v úrovni jejich ochrany v ČR. Orgánům, jež musí toto právní odvětví brát v potaz, zcela odpadá výmluva na nesnadnou dostupnost komentářové literatury zohledňující česká specifika.

Ľubomír Majerčík
Celý příspěvek

čtvrtek 17. května 2012

Konference k RIA

Tématu hodnocení dopadů v legislativním procesu (RIA), o němž jsem psal v nedávném příspěvku, je věnována mezinárodní konference, kterou společně pořádají Úřad vlády, OECD, a Univerzita Karlova. Konference se koná 1.6.2012 v Lichtenštejnském paláci v Praze 1.

Více informací a program jsou zde. Všichni zájemci jsou srdečně zváni.

  Celý příspěvek

úterý 15. května 2012

Ministerský inzerát: Teplé rekodifikační místečko?

Ministerstvo spravedlnosti hledá zájemce o pozici referentů Kanceláře při implementaci soukromého práva. Tato kancelář byla zřízena v souvislosti s rekodifikací soukromého práva v České republice a měla by právní praxi usnadnit přípravu na tuto změnu právního řádu. Referenti by měli zejména připravovat stanoviska k dotazům orgánů veřejné moci souvisejícím s novým soukromým právem, případně budou vykonávat přípravné práce a vypracovávat podklady pro tato stanoviska. Budou se též podílet na procesu tvorby nových právních předpisů souvisejících s rekodifikací.

Předpokladem pro výkon této funkce je absolvování vysokoškolského magisterského vzdělání ve studijním programu Právo a právní věda s profilací českého práva a zájem o soukromé právo. Vítána je též znalost cizích jazyků, publikační činnost v oblasti soukromého práva nebo studium doktorského studijního programu v oborech občanského či obchodního práva. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou. Předpokládaný nástup – červen 2012. Zájemce prosíme o zaslání životopisu a stručného motivačního dopisu na adresu Ministerstva spravedlnosti ČR – sekce justiční, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, a to nejpozději do 24. 5. 2012. Vybraní zájemci budou dne 25. 5. 2012 kontaktováni a budou pozváni na ústní pohovor, který se bude pravděpodobně konat dne 28. 5. 2012 od 14 hod. v prostorách Ministerstva spravedlnosti ČR.

Celý příspěvek

pondělí 14. května 2012

Soud s Johnnym Edwardsem – bývalým protikandidátem B. Obamy


V těchto dnech probíhá v Severní Karolíně ostře sledovaný soud s bývalým americkým senátorem Johnnym Edwardsem, který byl v roce 2004 kandidátem na vice-prezidenta a později stál proti Baracku Obamovi a Hillary Clinton v demokratických primárkách. Edwards je obviněn ze zločinného spolčení (conspiracy) a zneužití příspěvku na politickou kampaň. Edwards měl údajně používat tyto prostředky k ukrývání své těhotné milenky, aby se vyhnul poškození své pověsti, čímž měl porušit zákon o politické kampani (Federal Election Campaign Act), který zakazuje použití finančního daru jakýmkoli jiným způsobem, než na kampaň.

Ze společenského pohledu dodává celé aféře na závažnosti fakt, že Edwardsova manželka měla v té době rakovinu a byla v terminálním stádiu života. Je velice zajímavé, jaký tento proces vyvolává zájem u široké veřejnosti. Nejen že se o něm hodně mluví, a každý o něm mluví, ale mnoho lidí každý den stojí hodiny a hodiny před budovou federálního soudu v Greensboro, aby se dostali do jednací síně. Minulý pátek se i mě podařilo dostat přímo na jednání, které bylo skutečně velice zajímavé, přestože velice technické a procedurálně náročné. Jednání se konalo výjimečně bez přítomnosti poroty, neboť soud rozhodoval o Edwardsově návrhu na zproštění obžaloby rozhodnutím soudu, nikoli verdiktem poroty (pravidlo 29 federálního zákona o trestním řízení). Toto rozhodnutí je naprosto výjimečné, neboť jím soud vylučuje porotu z řízení, což je považováno za závažný zásah do standardního řízení a je tak vždy podrobeno detailnímu přezkumu odvolacího soudu.

Johnny Edwards otevřeně přiznal, že ukrýval svou těhotnou milenku, které platil nejen za mlčení, ale též jí stěhoval po celých Spojených státech, aby se informace o jejich milostném poměru nedostala na veřejnost. Popírá však, že by na její ukrývání používal peníze, které dostal od svých sponzorů na politickou kampaň. Edwards tvrdí, že zmíněné finance dostal darem od paní Mellon (101 let) pouze k soukromým účelům a fakt, že je dostal právě v době demokratických primárek je pouhou náhodou. Jádro sporu tedy spočívá v přesné definici právní příspěvku na politickou kampaň a právní povahou jiného soukromého daru, který kandidát obdrží během své politické kampaně. Podobných sporů v historii USA mnoho nebylo, čehož využívají Edwardsovi advokáti, kteří postavili obhajobu na tom, že soud nemůže posoudit právní povahu soukromého daru poskytnutého v době politické kampaně, neboť by tím nahrazoval zákonodárce. S ohledem na nejasnost zákona, absenci precedentů a zejména sledovanost tohoto prominentního případu není překvapením, že soudkyně po týdenním jednání zamítla Edwardsův návrh na zproštění obžaloby a rozhodla, že případ bude posuzovat porota. Jejím úkolem tak bude posoudit, nakolik je pravděpodobné (beyond reasonable doubts), že obžalovaný zneužil peníze určené na jeho prezidentskou kampaň. Myslím že v souvislosti s přímou volbou prezidenta v ČR bychom měli tomuto řízení věnovat pozornost, neboť jeho výsledek může být zajímavý a zejména poučný též pro nás.
Celý příspěvek

neděle 13. května 2012

Konec bloudění Štrasburkem

Na vědomost se dává, že co nevidět konečně spatří světlo světa vůbec první kompletní česky psaný průvodce po Štrasburku, spáchaný čtyřmi zdejšími stálými i občasnými bloggery. Nenajdete v něm sice žádné mapky ani fotografie perly Alsaska (i když zase tolik nechybělo), přesto se díky němu – snad – neztratíte.

Těšit se můžete mimo jiné na:
- 36 kapitol o nejrůznějších zákoutích Evropské úmluvy o lidských právech,
- detailnější či letmější zmínky o 3 986 rozhodnutích Evropského soudu pro lidská práva a bývalé Evropské komise pro lidská práva,
- a mnoho dalšího na celkem 1 687 stranách.

Detailní obsah je ke stažení zde.

Křest proběhne na konferenci k 20. výročí ratifikace Evropské úmluvy o lidských právech. Knihu možno budoucně poptávati u všech dobrých knihkupců či již dnes na e-shopu (tam dokonce do konce května s 20 % slevou).
Celý příspěvek

pátek 11. května 2012

Úvodní poznámky ze studentského deníčku legally non-blond

Velice děkuji za milé přivítání na Jiném právu. Je mi ctí, že jsem byla pozvána jako host na blogu, který je téměř modlou pro mou generaci právníků. Omlouvám se za zpoždění způsobené studiem na poslední zkoušku a neskutečným kolotočem kolem konce semestru. Budu se však snažit dohnat, co jsem zameškala. Jak již naznačil Honza Komárek, v letošním akademickém roce studuji v rámci program LL.M. na Harvard Law School a ráda se s Vámi podělím o své postřehy a zážitky.
Celý příspěvek

středa 9. května 2012

Spotřebitelská kupní smlouva: Pozvánka na konferenci

Justiční akademie ve spolupráci s Centrem právní komparatistiky PF UK, s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, Německou společností pro srovnávací právo a Českou advokátní komorou Vás zve na mezinárodní konferenci na téma:

PERSPEKTIVY SPOTŘEBITELSKÉ KUPNÍ SMLOUVY
v NOZ, v nové směrnici o právech spotřebitelů a v návrhu nařízení o společném evropském právu prodeje.
tento pátek 11. května 2012 od 8:30 v místnosti č. 220, 2. patro budovy PF UK v Praze

Mezi přednášejícími se představí odborníci z České republiky a zahraničí. Prof. Axel Flessner (Berlín), prof. L. Tichý (Praha), prof. Ch. Thole (Tübingen), dr. M. Selucká (Brno), dr. V. Wiese (Hamburg), dr. M. Hulmák (Olomouc), prof. M. Lehmann (Halle), prof. J. Bejček (Brno), prof. O. Remien (Würzburg).

Simultánní tlumočení do českého jazyka zajištěno. Přihlašujte se prosím prostřednictvím systému ASJA (justice), ČAK (advokáti/koncipienti) nebo e-mailu lpopovicova@jacz.cz.

PROGRAM (viz níže) 8:30 Zahájení

I. Struktura spotřebitelské kupní smlouvy

8:45 Platné unijní právo a jeho vývoj (směrnice 2011/83 a CESL) z pohledu českého
právního řádu (prof. Luboš Tichý, CPK, PF UK Praha)
9:15 Německá perspektiva (prof. Christoph Thole, Tübingen)
9:45 Status společného evropského práva kupní smlouvy (CESL) (prof. Axel Flessner, Berlín)

10:15 Přestávka

10:45 Diskuse

II. Informační povinnosti, popis plnění, kvalita zboží

11:15 Český pohled (dr. Markéta Selucká, PF MU Brno)
11:45 Německá perspektiva (dr. Volker Wiese, Hamburg)
12:15 Diskuse

12:45 Polední přestávka

III. Prostředky právní ochrany kupujícího

14:00 Pohled českého občanského práva (dr. Milan Hulmák, PF UP Olomouc)
14:30 Německá perspektiva (prof. Matthias Lehmann, Halle)
15:00 Diskuse

15:30 Přestávka

IV. Náhrada škody a její omezení

16:00 Český pohled (prof. Josef Bejček, PF MU Brno)
16:30 Německá perspektiva (prof. Oliver Remien, Würzburg)
17:00 Diskuse

17:30 Závěr konference
Celý příspěvek

úterý 8. května 2012

Volná pozice na místo poradce pro evropské právo u Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud vypisuje výběrové řízení na pozici poradce pro evropské právo.
Pro bližší informace klikněte dále...

Poradce bude vykonávat zejména níže uvedené pracovní činnosti:
1) expertní konzultační činnost v otázkách evropského práva,
2) zpracování odborných analýz v otázkách evropského práva, asistenci soudcům při realizaci procesní spolupráce se Soudním dvorem EU a Evropským soudem pro lidská práva,
3) zajišťování informovanosti o zdrojích informací o evropském právu pro soudce NS,
4) spolupráce s vnitrostátními i zahraničními partnery v otázkách souvisejících s interpretací a aplikací evropského práva,
5) překlady odborných právních textů z/do francouzského jazyka (a případně dalšího cizího jazyka – anglického, německého, apod.),
6) další práce podle pokynů nadřízeného.

U uchazečů předpokládáme splnění těchto minimálních požadavků:
1) ukončené vysokoškolské vzdělání v oboru právo,
2) aktivní zájem o problematiku práva EU a judikaturu evropských soudů,
3) aktivní znalost francouzského jazyka v právní oblasti slovem i písmem,
4) aktivní znalost dalšího jazyka výhodou.

Pozice je zařazena do 13. platové třídy a je vhodná i pro čerstvé absolventy. Pracovní smlouva bude uzavřena na dobu určitou – 1 rok s možností případného prodloužení na další dva roky (zástup za mateřskou dovolenou). Předpokládaný nástup - červen 2012.

Zájemce prosíme o zaslání motivačního dopisu spolu s životopisem elektronicky na adresu ales.pavel@nsoud.cz, a to nejpozději do 15. května 2012.
Celý příspěvek

Kolik zaměstnanců má Vězeňská služba na 1 vězně?

Ministr financí při sněmovních interpelacích dne 3.5. uvedl: "Uvědomuji si tíživou situaci [Vězeňské služby] z hlediska počtu zalígrovaných. Nejsem si jenom jist, a je to také jedna z mých otázek, zda je úplně běžné, že je 2,3 zaměstnance na jednoho vězně." (Zvýrazněno dodatečně.) Tento počet byl medializován mj. prostřednictvím článku Kalousek váhá s penězi pro věznice, nelíbí se mu, že mají hodně zaměstnanců (HN).

Uvedené tvrzení o počtu zaměstnanců Vězeňské služby na jednoho vězně je nepravda. Dle Statistické ročenky Vězeňské služby za rok 2011 Vězeňská služba v roce 2011 měla 11.361 tabulkových míst (str. 21 ročenky), ke konci roku 2011 měla 10.573 skutečných zaměstnanců (str. 13 ročenky) a ke konci roku 2011 věznila 23.154 osob (str. 104 ročenky). To znamená, že na 1 vězně připadalo 0,46 zaměstnance Vězeňské služby (resp. 0,49 tabulkového místa). Ministr Kalousek tak poměr v podstatě obrátil: Zatímco uvedl, že na 1 vězně připadá 2,3 zaměstnanců, ve skutečnosti připadá 2,19 vězně na 1 zaměstnance (resp. 2,04 vězně na 1 tabulkové místo).

V této souvislosti bych Vás rád upozornil na webové stránky www.demagog.cz a www.demagog.sk, které kultivují věřejnou diskuzi tím, že zdůrazňují význam faktů a ověřují, nakolik jsou faktická tvrzení našich politiků pravdivá, zavádějící, anebo nepravdivá.

Pozn.: V Rakousku v roce 2007 připadalo na 1 zaměstnance 2,06 vězně (zdroj: Wikipedia, část Personal und Budget). Ve federálních věznicích U.S.A. (spadajících pod Federal Bureau of Prisons -- BoP) připadalo v r. 1997 na 1 zaměstnance 3,7 vězňů a v r. 2009 již 4,9 vězňů. Přitom BoP ohledně počtu 4,9 vězňů na zaměstnance tvrdí, že způsobuje závažné problémy. (Zdroj zde.) Celý příspěvek

pondělí 7. května 2012

Štěpán Výborný: Střípky z 1. máje 2012 - právo shromažďovací vs. zajištění bezpečnosti

1. květen byl jako tradičně příležitostí pro setkání rozličných ideových skupin, přičemž v Praze se letos sešli příznivci krajní levice i krajní pravice. Při přímém pozorování obou těchto shromáždění mi na mysl přicházely různé diskutabilní otázky spjaté se shromažďovacím právem, v tomto roce obzvláště vztah mezi zajištěním bezpečnosti a právem pokojně šířit názory skrze uskutečněné shromáždění.

Příběh první: Krátce před polednem se vydává ze Střeleckého ostrova sto až dvě stě anarchistů na pochod Prahou. Na začátku průvodu jsou účastníci s vlajkami vyzváni k tomu, aby některé zástavy z tyčí sundali, protože jinak by policie pokládala takovéto vlajky za zbraň dle shromažďovacího zákona. Účastníci shromáždění po splnění této podmínky vyrážejí na pochod Prahou, při němž jsou obklopeni kordóny speciálních pořádkových jednotek. Důvod tkví nejenom v zajištění veřejného pořádku, ale také v zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění (obava z možného střetu se sympatizanty z opačného politického spektra).

Příběh druhý: Před druhou hodinou se na Můstku scházejí příznivci krajní pravice (tedy pokud opomineme možná i početnější shromáždění novinářů a policistů na stejném místě). Celý prostor je hermeticky uzavřen policií, hlavní přístupovou cestu přehrazují dvě policejní dodávky a zbylé úzké průchody obklopují členové speciálních pořádkových jednotek a antikonfliktního týmu. Možnost zúčastnit se shromáždění je tak značně ztížena. Důvod je stejný jako v prvém případě: zajištění bezpečnosti účastníků shromáždění před útoky jejich odpůrců.

Oba tyto příběhy spojuje jeden společný aspekt: v zájmu bezpečnosti shromážděných je omezováno jejich shromažďovací právo a snad ještě více tomuto právu nadřazená svoboda projevu. V souvislosti s těmito opatřeními jsem uvažoval, jaké možnosti de facto tyto skupiny mají k projevení svých postojů skrze shromažďovací právo, které k tomuto účelu ze zásady slouží. V prvém případě totiž kordón policistů de facto znemožnil seznámit se s nesenými transparenty, protože ty byly zakryty těly těžkooděnců (možnost nést některé proklamace či vlajky nad hlavami účastníků protestu byla do určité míry znemožněna již uvedeným opatřením z důvodu považování držáku vlajky za zbraň). Opustit průvod mimo útvar speciálních pořádkových jednotek pak bylo obtížné pro osoby „nezapadající“ mezi přívržence anarchistického myšlení, pro anarchisty samotné fakticky nemožné. Varianta oslovit okolojdoucí občany rozdáváním propagačních letáků či tiskovin tedy rovněž nepřicházela v úvahu. Jediný možný způsob projevení svého názoru tak de facto spočíval v provolávání hesel, z nichž by bylo možno dovodit základní ideové pilíře shromážděné skupiny. Otázkou však zůstává, zda je tento způsob reprodukce názoru shromážděných dostatečný. Navíc, pokud by se demonstranti hypoteticky rozhodli pro formu tichého protestu s tím, že své názory vyjádří pouze nesenými transparenty (v některých případech i naprosto legitimně a odůvodněně – například z důvodu piety), tak by policejní opatření naprosto degradovala možnost vyjádřit prostřednictvím shromáždění svůj názor. Z hlediska zde uvedených bezpečnostních opatření tak mohli být s projevovanými názory seznámeni pouze účastníci shromáždění, u kterých však lze očekávat, že se s projevovanými postoji již ztotožnili a je znají, protože v opačném případě by se shromáždění aktivně neúčastnili.

Takto by bylo možno negativně nahlížet na restrikce z pohledu shromáždění, důležité je ale zhodnotit i důvody, které vedly bezpečnostní složky k jejich přijetí. Úkolem policie je chránit bezpečnost osob a majetku a veřejný pořádek (srov. § 2 zákona o Policii ČR). A bezpečnostní složky mohly očekávat ohrožení všech těchto tří chráněných hodnot. 1. máj je již tradičně příležitostí pro setkání různých politických skupin, těch krajních nevyjímaje. A mnohá z těchto shromáždění v minulosti neprobíhala pokojně, nýbrž docházelo ke střetům s pořádkovými jednotkami (např. v Brně v roce 2007) či ke střetům přívrženců krajní pravice a krajní levice mezi s sebou (mj. v tomto roce tomu bylo dvacet let od vůbec nejtvrdších střetů na Letenské pláni, které jsou do dneška především pro levicové radikály mementem násilného zabránění aktivit pravicových radikálů, včetně jejich zastrašení do budoucna). Navíc nepokojná podoba shromáždění radikálů je na 1. máje přítomna i v jiných evropských státech (v Berlíně bylo tento rok například k zajištění bezpečnosti nasazeno k 7 000 policistů).

Nutnost zajištění bezpečnosti by tedy mohlo být akceptovatelným důvodem pro nepříznivé zasažení do shromažďovacího práva. Stěžejní otázkou ale zůstává, v jaké intenzitě a jakými všemi prostředky je možno do shromažďovacího práva za tímto účelem zasáhnout. Tím se mimo jiné dostáváme k obtížnosti vymezení pojmu přiměřenost, který dle mého názoru náleží mezi jeden z nejvíce subjektivně ovlivněných právnických pojmů, ale který plní při omezování základních práv a svobod zásadní úlohu. Ve zmíněných případech vyvstávají především otázky, zda bylo nezbytné, aby speciální policejní jednotky držely v pevném útvaru pochod anarchistů (a tím zakrývaly nesené transparenty), aby neumožňovaly radikálům či jiným osobám bezproblémový přístup na shromáždění, aby zakázaly použití masivnějších držáku zástav apod., to vše v zájmu zajištění bezpečnosti.

Řešení těchto otázek je značně obtížné a objektivně snad i těžko nalezitelné. Ani jednu kategorii totiž nelze absolutně odmítnout a striktně lpět pouze na té druhé. Představa, že by bezpečnostní složky v případě shromáždění radikálů naprosto rezignovaly na zajišťování bezpečnosti a ponechaly shromážděné „vlastnímu osudu“, je stejně těžko přijatelná jako pozice upřednostňující striktní zajištění veřejné bezpečnosti tím, že by riziková shromáždění byla preventivně zakazována či následně bez relevantních důvodů rozpouštěna (ostatně v této souvislosti očekávám především mezi bezpečnostními složkami debatu nad správností letošních postupů, kdy byl umožněn velmi blízký kontakt pravicových a levicových radikálů, který přinesl vypjaté situace, včetně útoků na ideové odpůrce). Řešení z absurdního světa - například takové, že z důvodu bránění v přečtení nesených transparentů by tyto nesli samotní policisté jdoucí na čele průvodu - pak spíše vyvozují úsměv na tváři než by přinášela praktická řešení.

Při hledání rovnováhy mezi shromažďovacím právem (respektive svobodou projevu) a zajištěním veřejné bezpečnosti pak může vyvstat i další aspekt, a to zohledňování hlásaných idejí. Přijímaná opatření vedoucí k zajištění bezpečnosti totiž mohou sice bránit šíření myšlenek a postojů, ve zde ilustrovaných případech ale pouze takových, které mohou být neslučitelné s demokratickým právním státem. Tím se dostáváme k otázce, zda by stát při zasahování do shromažďovacího práva (či základních práv obecně) měl zůstat ideově neutrální, či by měl při restrikcích zohledňovat hlásané názory, a to nikoli pouze při rozpouštění či zákazu shromáždění. Někteří by mohli argumentovat, že omezující bezpečnostní opatření jsou správná i proto, že „zabíjejí dvě mouchy jednou ranou“: je zajištěna bezpečnost a zároveň demokracie sama sebe brání před šířením antidemokratických či nenávistných postojů (navíc skrytě, takže ani nemůže být kritizována za pošlapávání lidských práv). S tímto postojem však nemohu souhlasit, protože dle mého názoru by stát do pozice hodnotitele projevovaných názorů měl vstupovat velmi obezřetně a pouze za situace, kdy dochází k bezprecedentním útokům na demokracii a její základní principy. Proto soudím, že důvodem masivního nasazení speciálních pořádkových jednotek či dalších policejních útvarů by neměla být snaha o zamezení hlásání projevovaných myšlenek, ale skutečně pouze lpění na zajištění bezpečnosti a pořádku a v zájmu této chráněné hodnoty by neměla přespříliš omezovat práva těch, které de facto chrání. V opačném případě by totiž ochrana přestávala plnit svůj účel, ale v čím dál větší míře by se stávala restriktivním opatřením. Ostatně i v historii nedemokratických režimů nalezneme příklady omezení základních lidských práv a svobod pod rouškou ochrany omezované osoby. Proto by mělo být vždy obezřetně zohledňováno, zda legitimní ochrana určitých hodnot (například oné veřejné bezpečnosti) nevede k destrukci jiných, především těch, na nichž demokratický právní stát v základu stojí.

Obecně lze uzavřít, že shromažďovací právo je natolik úzce spjato se svobodou projevu, která je pro demokratický právní stát klíčová, že by mělo být velmi citlivě přistupováno k jejím omezením. Jakákoli opatření (včetně těch, které zabezpečují základní povinnosti státu jako je zajištění bezpečnosti) by tedy neměla překročit hranici, při které již nejenom chrání majetek a zdraví osob, ale zároveň znemožňují šíření hlásaných idejí. Uznávám však, že v praxi je nalezení této správné hranice nelehkým úkolem. Přesto ale považuji za důležité zamýšlet nad přímými i nepřímými (byť zčásti odůvodněnými) zásahy do základních práv a svobod tak, jak jsem se snažil ukázat v tomto textu.
>
Celý příspěvek

Jiné právo and Economics

S přelomem měsíců se vždy loučíme s našimi hosty; v květnu tomu ale bude poněkud jinak, jelikož Libor Dušek přijal naše pozvání mezi stálé přispěvatele Jiného práva. Můžeme se tak těšit na další příspěvky z oblasti ekonomické analýzy práva.

Naším květnovým hostem je Daniela Ratajová, v současné době studentka na Harvard Law School, jinak také absolventka Právnické fakulty v Praze se zkušenostmi z Ministerstva zahraničí, kde pracovala v době českého předsednictví v Radě, a z Městského soudu v Praze. Tam působila jako asistentka soudce, a jak jsem vyčetl z její zajímavé eseje pro Nadaci Zdeňka Bakaly, od které získala stipendium, ráda by se soudkyní jednou stala. Moc se těším na její zprávy z "té druhé Cambridge".

Celý příspěvek

čtvrtek 3. května 2012

Jaromír Šavelka: Jak zlepšit zpřístupňování judikatury? II

Tímto příspěvkem chci navázat na svůj počin starý přibližně čtrnáct dní, který byl publikován rovněž na Jiném právu. Tentokráte bych se rád zaměřil na některé významnější detaily, na něž minule nezbyl prostor. Dokončím tak své úvahy ohledně zpřístupňování judikatury způsobem, který nevyžaduje nadstandardní manuální zpracování dokumentů. V předchozím příspěvku jsem obhajoval postoj, že zveřejňování všech soudních rozhodnutí by nemuselo nutně vést k neúměrnému zatížení databáze těchto rozhodnutí. Zpřístupnění veškeré judikatury totiž umožní zavést nové funkce, které uživateli zásadním způsobem usnadní orientaci v nepřeberném množství dokumentů. Konkrétně byly popsány funkce často citovány společně, podobná rozhodnutí, citováno v rozhodnutích a řazení/zvýrazňování rozhodnutí dle relevance. Záměrně zamlčen však zůstal jev, s nímž se dosud bylo možno v praxi setkat jen sporadicky. Otázka totiž zní: Říkám-li všechna rozhodnutí, mám na mysli opravdu všechna, anebo jen ta, jež nabyla právní moci?

Pokud hovořím pouze o rozhodnutích, která nabyla právní moci, pak se vlastně nejedná o všechna rozhodnutí, a zároveň připouštím, že nezanedbatelná část výsledků rozhodovací činnosti soudů by měla zůstat očím veřejnosti skryta. Na jednu stranu by možná bylo dobře, kdyby databáze nebyla zbytečně zatěžována evidentními "přešlapy" a rozhodnutími, jež stejně v praxi neměla žádný význam. Na druhou stranu funkce jako citována společně a řazení/zvýrazňování rozhodnutí dle relevance pracují tím spolehlivěji, čím je databáze rozhodnutí kompletnější.

Budu-li zastávat názor, že by měla být publikována skutečně všechna rozhodnutí, narazím na vážný problém. Ten spočívá v tom, že v databázi budou uživateli běžně k dispozici rozhodnutí, jejichž povaha se podstatně liší od povahy rozhodnutí, s nimiž byl zvyklý pracovat. Dosud se uživatel víceméně mohl spoléhat na to, že rozhodnutí, které nalezl a zmínil ve svém podání, se vůči němu nemohlo obrátit tím, že by protistrana poukázala na fakt, že se jedná o rozhodnutí, které bylo v rámci dovolacího řízení kritizováno Nejvyšším soudem, jenž nakonec vyslovil zcela opačný závěr. Najednou by se však ocitl v situaci, kdy by se takového nebezpečí musel neustále obávat. Podobný případ přitom představuje také práce s rozhodnutím, u něhož stále probíhá opravné řízení. Uživateli by tak nezbylo, než každé rozhodnutí pečlivě prozkoumat, zda se nejedná o některý z výše zmíněných případů. V takové situaci by se práce s judikaturou zásadním způsobem zkomplikovala.

V tomto okamžiku si dovolím vyslovit (stejně jako v předchozím příspěvku) názor, že větší množství dokumentů nemusí nezbytně znamenat snížení přehlednosti databáze. Budu tedy obhajovat postoj, že tou správnou cestou je zpřístupňování opravdu všech rozhodnutí. Prvním krokem obhajoby nezbytně musí být vyřešení výše uvedených problemů. Je tak třeba vymyslet způsob, jak uživatele informovat o tom, že rozhodnutí, se kterým pracuje, bylo napadeno opravným prostředkem, o němž dosud nebylo rozhodnuto. Dále by měl být uživatel náležitě varován, pokud bude pracovat s rozhodnutím, které bylo přímo kritizováno soudem vyšší instance.

První z nastíněných problemů by bylo možné řešit napojením popisovaného systému na službu infoSoud (nebo její obdobu). U této služby se totiž zaznamenává, zda rozhodnutí bylo napadeno opravným prostředkem. Jejím prostřednictvím by tak systém mohl jednoduše odhalit, která rozhodnutí byla napadena. Mohl by je tak označit příznakem, který by na tuto skutečnost uživatele upozorňoval (například vykřičník). Systém by takto však mohl nanejvýše rozlišovat mezi rozhodnutími, které patří ke kauzám skončeným v jediném stupni, a těmi ostatními.

Abychom se pohnuli dále, je ke dvěma sine qua non podmínkám, které se týkají citace právních předpisů a soudních rozhodnutí (viz předchozí příspěvek), nutné přidat další dvě. První souvisí s požadavkem na uvádění skutečnosti, že příslušné rozhodnutí se vydává v opravném řízení (včetně typu tohoto řízení), které se vztahuje k předchozímu rozhodnutí (identifikovanému prostřednictvím URI). Tato skutečnost musí být vyjádřena jednotným (opět dohodnutým nebo předepsaným) a zároveň exkluzivním způsobem (tzn. v textu rozhodnutí se na jiném místě totožná formulace nebo výraz nevyskytne). V celkovém pořadí již čtvrtá conditio sine qua non se týká způsobu, jímž bude v opravném rozhodnutí uveden "procesní výsledek“ příslušného řízení. Ten musí rovněž vyhovět požadavkům uniformity a exkluzivity.

Za předpokladu dodržení výše uvedených podmínek pak bude systém schopen ve vhodném okamžiku odebrat příznak o probíhajícím opravném řízení. Přesto, že by si tento bod zasluhoval o něco více pozornosti, dovolím si v tomto okamžiku označit první z naznačených problémů za vyřešený. Popisovaný systém je tak schopen odlišovat rozhodnutí, která jsou součástí již skončených kauz, od těch ostatních. V civilním řízení by měly být takto zaznamenávány informace o odvolacím řízení, řízení o žalobě na obnovu řízení, řízení o žalobě pro zmatečnost, dovolacím řízení a řízení o ústavní stížnosti. V trestním řízení by pak byly obdobně uchovávány informace o odvolacím řízení, dovolacím řízení, řízení o stížnosti pro porušení zákona, řízení o návrhu na obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti. A nakonec ve správním řízení by byly ukládány informace o řízení o kasační stížnosti, řízení o návrhu na obnovu řízení a řízení o ústavní stížnosti.

Problém, který se týká uživatelovy neuvědomělé práce s rozhodnutím, jehož závěr byl následně zpochybněn soudem vyšší instance, by rovněž bylo možno řešit. Například tak, že v situaci, kdy soud v libovolném typu opravného řízení vyjádří vůči předchozímu rozhodnutí "procesně negativní" názor, budou veškerá předchozí rozhodnutí v dané kauze (natrvalo) označena varujícím příznakem. V seznamu výsledků by tato rozhodnutí mohla být zobrazena světlejší barvou (například šedě oproti černé barvě použité pro ostatní rozhodnutí). Takový postup se samozřejmě může jevit jako nepřiměřeně hrubý. Poměrně snadno si totiž lze představit situaci, kdy v dovolacím řízení Nejvyšší soud zruší rozhodnutí odvolacího soudu, který změnil rozhodnutí soudu první instance, a ztotožní se s původním prvostupňovým verdiktem. V takovém případě by rozhodnutí soudu prvního stupně varující příznak získalo "nespravedlivě" a zbytečně. Přestože by si tato problematika rovněž zasloužila podrobnější diskusi, na tomto místě pouze uvedu, že situace si jednoznačně žádá, aby případná chyba měla povahu tzv. "false positive" (nesprávné označení rozhodnutí varujícím příznakem), a chyba typu "false negative" (neoznačení rozhodnutí, které mělo být varujícím příznakem opatřeno) se vůbec nevyskytovala. Naznačený přístup takový výsledek zaručuje. Uživatel tak bude vždy varován, že rozhodnutí, se kterým pracuje, patrně bylo kritizováno soudem vyšší instance.

Díky výše uvedenému postupu by se sice podařilo vyřešit problémy "neskončeného řízení" a "zrádného rozhodnutí", avšak to samo o sobě nemůže být považováno za zásadní argument ve prospěch postoje, že by měla být zpřístupňována opravdu všechna rozhodnutí. Takovým argumentem totiž může být jedině paleta nových užitečných funkcí, které vyváží obtíže způsobené nezanedbatelným nárůstem databáze a nutností komunikovat s dalším systémem a dodržovat další dvě formální podmínky. Tyto funkce musí být natolik zajímavé, že jednoznačně převáží nevýhody spojené se zpřístupňováním rozhodnutí, jež nenabyla právní moci. Některé takové funkce si přitom lze představit poměrně snadno.

Zásadní přínos by jednoznačně představovala funkce totožná kauza, která by uživateli zprostředkovala pohodlný přístup k ostatním rozhodnutím, která byla vydána v příslušné kauze. Zřejmě netřeba nikoho přesvědčovat o tom, že objevím-li rozhodnutí odvolacího soudu, nebude na škodu, budu-li mít k dispozici též rozhodnutí soudu prvního stupně. Užitečnost této funkce je zajisté možno zpochybnit poukazem na skutečnost, že soudy mají obvykle ve zvyku ve svých rozhodnutích průběh předchozího řízení podrobně mapovat. K důkladnému seznámení s kauzou postačuje toliko finální rozhodnutí. Na druhou stranu ale předcházející rozhodnutí zpravidla obsahují podrobnější popis faktického stavu a často v nich lze nalézt též detailněji rozvedenou argumentaci některých právních aspektů případu. Navíc si dovolím tvrdit, že pečlivé popsání dosavadního řízení s připojením pouze jediného odstavce, který obsahuje originální názor právě rozhodujícího soudu, je třeba považovat za jev nežádoucí. Zpřístupnění všech rozhodnutí umožní odlehčit "rekapitulační část" odkazy. Soudce pak bude moci daleko více pozornosti věnovat vlastní argumentaci a nebude se muset obávat, že uživateli nebude odkazované rozhodnutí ihned k dispozici.

Zajímavá by mohla být též funkce potenciálně nebezpečná rozhodnutí, která by byla implementovatelná jako nadstavba funkce podobná rozhodnutí. Výše byl představen problém "zrádného rozhodnutí", který však může mít též skrytou podobu. Představme si situaci, kdy se soudy k určité problematice staví konstantním způsobem, a to až do chvíle, než jeden z případů v rámci dovolacího řízení dorazí před Nejvyšší soud, který rozhodne v rozporu s dosavadní praxí. V takové situaci bude mít uživatel k dispozici desítky pravomocných rozhodnutí, jež podporují jím tvrzený závěr. Protiargument v podobě zmíněného rozhodnutí Nejvyššího soudu však představuje faktor, který by měl být brán v potaz. Otázka zní, jak zajistit, aby se uživatel o existenci takového rozhodnutí jednoduše dozvěděl. Postačovala by k tomu prostá kombinace již představených funkcí. Ze seznamu podobných rozhodnutí by byla nejprve vybrána ta, jež nenabyla právní moci. Namísto těch by se však uživateli ve výsledném seznamu nabídla ta rozhodnutí, která jsou v totožných kauzách finální. Je sice pravda, že tento postup nezaručuje, že rozhodnutí, která se v takovém seznamu objeví, mají obdobný význam jako dříve zmíněné opačné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Na druhou stranu se lze ovšem spolehnout na to, že pokud takové rozhodnutí existuje, ve výsledném seznamu bude zařazeno.

Na závěr ještě představím koncepci funkce, kterou můžeme nazvat stabilita rozhodnutí. Opět by šlo o nadstavbu funkce podobná rozhodnutí. Funkce by tedy vycházela ze seznamu rozhodnutí, která jsou podobná tomu, s nímž uživatel pracuje. U tohoto seznamu by totiž mohl být sledován poměr kauz, v jejichž průběhu soud nezaujal vůči předchozímu rozhodnutí "procesně negativní" postoj (mj. by sem spadala veškerá rozhodnutí, která byla vyřešena v jediném stupni), a těch případů, kde k zaujetí takového postoje došlo. V případě, že by procento kauz, v jejichž průběhu vyjádřil soud na projednávanou věc odlišný názor, převýšilo určitou hranici (modelově například 25 %), rozhodnutí by mohlo být označeno jako nestabilní. Uživatel by tak bez vynaložení jakéhokoli úsilí získal informaci o tom, že se pravděpodobně pohybuje v oblasti, kde soudy rozhodují různě, tedy kde neexistuje ustálená judikatura. Nejvyšší soud a Nejvyšší správní soud by takovou funkci mohly s úspěchem využívat při sjednocování judikatury.

Za nejdůležitější argument ve prospěch publikace opravdu všech rozhodnutí však považuji skutečnost, která je možná natolik samozřejmá, že by mohla zůstat opomenuta. Rozhodnutí, jež nenabudou právní moci, totiž tvoří podstatnou součást soudní reality. Obraz této reality, který by uživateli nabízel systém, v němž by taková rozhodnutí chyběla, by nutně musel být neobjektivní a zkreslený. S ohledem na tuto skutečnost a výše představené funkce mám za to, že publikace všech rozhodnutí představuje korektnější a odpovědnější postoj ke zpřístupňování judikatury než publikace pouze těch rozhodnutí, jež právní moci opravdu nabyla.

Tímto příspěvkem jsem se pokusil čtenáři představit zbývající myšlenky týkající se systému zpřístupňování judikatury, jehož vedení vyžaduje pouze sjednocení postupu soudů v činnostech, které tak jako tak vykonávají. Jak jsem již naznačil výše, mám za to, že takový systém by měl být nabízen samotným státem. Vývojáři a editoři komerčních právních informačních systémů by na tuto koncepci mohli navázat nabídkou dalších, o mnoho pokročilejších funkcí. Touto problematikou bych se však rád zabýval až v jednom z budoucích příspěvků.
Celý příspěvek

středa 2. května 2012

Krajský soud v Brně hledá kandidáty na pozice asistenta

Průzkum zájmu o obsazení pracovních pozic: Krajský soud v Brně hledá vhodné kandidáty na pozici asistenta soudce s předpokládaným nástupem 1. 7. 2012 a s místem výkonu práce v Brně.

Podmínkou je občanská bezúhonnost, vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu právo a právní věda na vysoké škole v České republice úspěšně ukončené do dne nástupu.

Zájemci mohou zaslat svůj životopis a motivační dopis do 18.5.2012 na adresu: Krajský soud v Brně, Ing. Zdeněk Tonar, ředitel správy soudu, Rooseveltova 16, 601 95 Brno (Heslo: PRŮZKUM), nebo na e-mail: ZTonar[zavinac]ksoud.brn.justice.cz. Celý příspěvek