pondělí 30. dubna 2012

Zkrácené, přípravné, zajímavé

Aktuálně pracuji na výzkumném projektu zkoumajícím dopady zavedení zkráceného přípravného řízení na kriminalitu. Zkrácené přípravné řízení od roku 2002 významně inovovalo trestní proces. Umožnilo obžalovat a odsoudit pachatele méně závažných trestných činů podstatně rychleji, s menším papírováním, při jednodušším líčení před soudem a jednodušším dokazování. Jsou v zásadě dva důvody, proč mohlo přispět ke snížení kriminality: Tím, že zkrátilo proceduru, de facto zvýšilo tresty, jak je vnímá pachatel v okamžiku páchání trestného činu. Zločinci diskontují budoucnost obzvláště silně, takže trest uvalený se zpožděním několika měsíců není vnímán příliš intenzivně. Zkrácení procedury má žádoucí efekt, že stejný trest má potenciálně silnější represivní účinek.[1] Dále ušetřilo čas policistů, státních zástupců a soudců, čímž dalo prostor k odsouzení většího procenta pachatelů. Takže mohlo mít i zcela tradiční represivní efekt, kdy zločinci jsou vystaveni vyšší pravděpodobnosti odsouzení a více jich končí za mřížemi, kde nemohou páchat další zločinnost (tedy aspoň vně věznic). Na odpověď, zda ovlivnilo kriminalitu, si bohužel budeme muset ještě nějaký čas počkat, ale zajímavá čísla o zkráceném řízení samotném už lezou ven.

Pro připomenutí, zkrácené přípravné řízení bylo zavedeno novelou trestního řádu z roku 2001.[2] Dle tehdy schváleného znění se koná o trestných činech, pokud
-        spadají v první instanci do jurisdikce okresního soudu
-        horní hranice trestu odnětí svobody nepřevyšuje tři léta
-        podezřelý byl přistižen při činu nebo bezprostředně poté, nebo
-        podezřelý byl identifikován později, ale jsou důvody pro zahájení trestního stíhání a lze očekávat, že bude možné jej do dvou týdnů od podání trestního oznámení postavit před soud[3]
Zkrácené řízení zřejmě dostálo hlavnímu zamýšlenému účelu, tj. podstatně zkrátilo délku trestního procesu. Graf 1 ukazuje rozdělení doby od zahájení trestního stíhání (eventuelně sdělení podezření) do konečného rozhodnutí státního zástupce (kterým může být podání obžaloby (eventuelně návrhu na potrestání) nebo jiné rozhodnutí). Zahrnuje všechny případy, ať již prošly zkráceným nebo „klasickým“ řízením. Do roku 2001 přes 40% případů trvalo 2 až 6 měsíců, zatímco případy s trváním do dvou týdnů byly naprosto výjimečné. V roce 2002 skokově narostl podíl případů vyřízených během 1 či 2 týdnů, a během dalších let dále mírně rostl na celkem 27%. Nárůst nejkratších případů nebyl na úkor těch o něco delších (podíl případů od 2 týdnů do měsíce též vzrostl), ale těch vyloženě dlouhých (od 2 do 6 měsíců), jejich podíl klesl nejvýrazněji.

Využití zkráceného řízení se výrazně liší mezi trestnými činy. Logicky je to dáno hlavně podílem jednoduchých případů, kdy se rychle podaří identifikovat pachatele (což je např. u prostých krádeží častější než u vloupání). Graf 2 ukazuje podíl pachatelů stíhaných skrze zkrácené řízení na celkovém počtu stíhaných pachatelů podle různých druhů kriminality. Obrázku vévodí trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí, kde se zkrácené řízení využívá na plné tři čtvrtiny případů. Relativně hodně (v řádu 20-35 procent) se též využívá u nebezpečného napadení, krádeží, výtržnictví, a neoprávněného držení platební karty.[4] Podíl případů vedených ve zkráceném řízení narůstal v čase, což se dá vcelku pochopit.

Dikce zákona nasvědčuje tomu, že pokud případ splňuje potřebná kritéria, má být veden ve zkráceném řízení, a nedává orgánům činným v trestním řízení diskreci. Praxe k tomu má daleko. Ve využití zkráceného řízení jsou překvapivě obrovské rozdíly mezi okresy. Tabulka 1 ukazuje variabilitu mezi okresy v podílu případů ve zkráceném řízení v letech 2002 a 2008. Při svém zavedení v roce 2002 se zkrácené řízení využívalo v průměru u 55% „mařenek“, přičemž 5 procent nejagilnějších okresů jej využily v plných 77% a naopak 5% nejpasivnějších okresů v 27%. Obdobně např. u nebezpečného vyhrožování – nejagilnější okresy využily zkrácené řízení v 57% případů, ty nejpasivnější dokonce vůbec. Pohledem o několik roků dál vidíme, že tyto rozdíly se spíše prohloubily – míra využití zkráceného řízení u těch nejagilnějších okresů vzrostla (u většiny činů), u těch nejpasivnějších se v podstatě nezměnila. Stále zůstávají okresy, kde se zkrácené řízení u některých činů využívá minimálně nebo dokonce vůbec.
Share of fast-track procedures in 2002 (%)
crime category mean s.d. 5th percentile 95th percentile
Aggrev assault 20 17 0 57
Other violent 16 11 3 39
Theft 21 9 6 39
Vandalism and public disorder 19 14 0 43
Obstruction to law enforcement 55 16 27 77
Embezzlement 5 6 0 13
Fraud 4 8 0 24
Banking card misuse 17 21 0 60
Credit and insurance fraud 5 13 0 30
Other economic crime 7 6 0 21
Share of fast-track procedures in 2008 (%)
crime category mean s.d. 5th percentile 95th percentile
Aggrev assault 33 24 0 71
Other violent 21 12 5 44
Theft 34 11 15 52
Vandalism and public disorder 30 18 6 60
Obstruction to law enforcement 54 26 8 93
Embezzlement 9 9 0 25
Fraud 1 3 0 9
Banking card misuse 17 20 0 50
Credit and insurance fraud 3 6 0 12
Other economic crime 11 11 0 33


Pro zajímavost Tabulka 2 uvádí, kdo jsou tedy ti nejpasivnější a nejagivnější mezi okresy, pokud jde o využití zkráceného řízení u těch trestných činů, kde je skutečně používáno.[5] Je viditelná jasná profilace podle „starých“ krajů – nejméně se zkrácené řízení využívá na jižní a severní Moravě a nejvíce ve středních Čechách a v Praze. Nicméně vidíme i dva páry sousedících okresů uvnitř jednoho kraje na špici a zároveň chvostu tabulky (Jeseník-Bruntál a Benešov-Kutná Hora).
Districts with the lowest and highest utilization of fast-track procedure
rank district share of fast-track procedures across relevant crimes
1 Blansko 6%
2 Třebíč 9%
3 Břeclav 11%
4 Žďár nad Sázavou 12%
5 Bruntál 14%
6 Jihlava 14%
7 Brno-venkov 14%
8 Česká Lípa 14%
9 Litoměřice 16%
10 Český Krumlov 16%
11 Benešov 17%
70 Karlovy Vary 42%
71 Kladno 45%
72 Příbram 47%
73 Kutná Hora 48%
74 Praha I 48%
75 Jeseník 50%
76 Praha IV 50%
77 Nymburk 50%
78 Praha II 59%
79 Mělník  67%


První otázka je, odkud tak výrazné rozdíly pocházejí. V diskusích s insidery nejčastěji zaznívají důvody typu „okresní právo“ (někde prostě jsou víc pro novoty a někde ne), rozdílné preference různých složek policie a rozdílné byrokratické procedury v regionech. (Např. zatímco pořádková policie dělá ve zkráceném řízení vše, kriminální policie obecně má vůči němu averzi. V některých okresech mají nastaveny procedury tak, že více typů případů dostává kriminální policie, ergo v takových okresech se zkrácené řízení využívá méně). Určitým faktorem je vytíženost – paradoxně prý když jsou kriminální policisté více zahlceni případy, tak preferují jít přes „klasickou“ proceduru, neb v ní nejsou tak striktní termíny.
Rozhodně se nedá říci, že by okresy s vyšší kriminalitou začaly intenzivněji využívat zkrácené řízení jako jednu z cest v boji proti kriminalitě. (S jednou výjimkou: V Praze je kriminalita nejvyšší a v Praze se též velmi intenzivně začalo využívat zkrácené řízení. Mezi okresy mimo Prahu ale není žádný jasný vztah mezi úrovní kriminality v roce 2002 a využíváním zkráceného řízení).
Druhá otázka je, k čemu jsou takové rozdíly dobré. Pochybuji, že byly autory zákona zamýšleny. Spíš bych řekl, že jsou zbytečné a neefektivní. Kvůli slabé implementaci zkráceného řízení v řadě okresů dochází k plýtvání časem policistů, státních zástupců a soudců, který by se dal využít ke stíhání více pachatelů a k účinnějšímu řešení složitějších případů. Samotný trestní proces je zbytečně delší, než by mohl být. A jsou také nespravedlivé. Na papíře sice máme jeden trestní řád, ale za stejný trestný čin jsou pachatelé vláčeni značně rozdílným trestním procesem jen podle toho, že v jednom okrese se rozhodli zkrácené řízení využívat hodně a v jiném ne.


[1] Pro teoretické uvažování o zpožděném trestu, diskontování, a implikacích pro trestní politiku viz Listokin (2007) a McAdams (2011).
[2] Zákon 265/2001 Sb.
[3] Přesné znění podmínek viz §179a-§179b trestního řádu ve znění z roku 2002. V současnosti jsou již podmínky jiné – novela z roku 2009 výrazně rozvolnila časové omezení.  
[4] A k mému překvapení jen minimálně se používá u zpronevěry, kde bych čekal, že když se zpronevěra odhalí, tak se zároveň ví, kdo to udělal.
[5] Tj. nejsou zahrnuty vraždy, loupeže a další činy, kde se zkrácené řízení nevyužívá vůbec nebo jen zcela minimálně.
Celý příspěvek

neděle 29. dubna 2012

Prevence v právu: Pozvánka na mezinárodní konferenci

Justiční akademie ve spolupráci s Právnickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze, Centrem právní komparatistiky PF UK, nadací Europaeum a Českou advokátní komorou si Vás dovoluje pozvat na mezinárodní konferenci na téma

PREVENCE V PRÁVU

4. května 2012 v prostorách PF UK v Praze, místnost č. 117

Mělo by být primární funkcí deliktního práva odstrašení, či kompenzace?
Jaké jsou nedostatky nápravných prostředků soukromého práva a jejich možná řešení a alternativy?
Jaká jsou specifika prevenční povinnosti poškozeného v případech odpovědnosti státu za škodu ve světle judikatury NS?

Odpověď na tyto a další otázky týkající se prevence v oblasti práva deliktního i dalších právních odvětví přinesou přední evropští akademici a praktici:

Prof. Willem van Boom (Rotterdam, Durham), Prof. Luboš Tichý (Praha), Dr. Pavel Simon (Nejvyšší soud ČR), Prof. Eduard Picker (Tübingen), Dr. Donal Nolan (Oxford), Prof. Gerhard Wagner (Bonn), a Prof. Helmut Koziol (Vídeň).

Simultánní tlumočení z angličtiny je zajištěno.

Zájemce o účast na konferenci prosíme o přihlášení prostřednictvím emailu na adrese lpopovicova@akademie.justice.cz. Uzávěrka přihlášek je 2. května 2012. Přihlašování pro účastníky z řad justice probíhá prostřednictvím systému ASJA (www.asja.cz). Přihlašování členů advokátní komory zabezpečuje ČAK.

PROGRAM KONFERENCE

9.30 Občerstvení

10.30 Blok I: Prevence v právu. Vymezení pojmu prevence v právu, zejména s ohledem na pojem odpovědnosti, rozbor jeho užívání v různých jurisdikcích a v různých oborech práva, analýza jeho působení ve vztahu k sankci a jiným institutům.
Přednáší:
• Prof. Willem van Boom, Univerzita Rotterdam a Durham
• Prof. Luboš Tichý, vedoucí Centra právní komparatistiky Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze
• Dr. Pavel Simon, soudce Nejvyššího soudu a lektor Justiční akademie
Diskuse

12.30 Přestávka na oběd

14.00 Blok II: Procesní ochrana (současnost a vývoj). Význam prevence s ohledem na předběžná a jiná procesní opatření, jakož i svépomoc.
Přednáší:
• Prof. Eduard Picker, Univerzita Tübingen
• Dr. Donal Nolan, člen Porjes Foundation a lektor na Univerzitě v Oxfordu
Diskuse

16.00 Občerstvení

16.30 Blok III: Prevence v deliktním právu (ekonomická analýza práva či tradiční přístup). Analýza prevenční povinnosti v deliktním právu jak z hlediska tradiční metodologie, tak ekonomické analýzy práva a porovnaní těchto dvou přístupů
Přednáší:
• Prof. Gerhard Wagner, Univerzita Bonn
• Prof. Helmut Koziol, ředitel Evropského centra pro deliktní a pojistné právo (ECTIL) a čestný člen Institutu pro evropské deliktní právo (ETL), Vídeň
Diskuse

18.30 Závěr konference

K osobám zahraničních přednášejících:
Prof. van Boom – výrazný představitel mladé generace nizozemských civilistů, mimořádná osobnost v oblasti práva odpovědnosti za škodu.
Prof. Picker – jeden z klasiků vynikající starší generace evropských civilistů charakteristický svým průřezovým pohledem na právo.
Dr. Nolan – vycházející hvězda anglické právní vědy.
Prof. Wagner – v současné době nejvýznamnější představitel německé právní vědy v oblasti deliktního a procesního práva a ekonomické analýzy práva.
Prof. Koziol – nejvýraznější osobnost rakouského soukromého práva evropského významu.

Celý příspěvek

čtvrtek 26. dubna 2012

Objektivní úvaha o subjektivní odpovědnosti za škody z provozu (nebo naopak)

S novým občanským zákoníkem přichází i změna v oblasti odpovědnosti za škodu z provozní činnosti. Zatímco starý OZ uplatňuje princip objektivní odpovědnosti (ne zcela, ale podmínky, za kterých se škůdce vyváže z odpovědnosti, jsou velice úzké), nový OZ zavádí odpovědnost subjektivní. Definuje ji pregnantně „Povinnosti se zprostí, prokáže-li, že vynaložil veškerou péči, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo”. (Srov. §420a a §2924-2925 starého a nového OZ). Záměrem příspěvku je diskutovat, jak se ve svých ekonomických důsledcích tyto dvě pravidla liší, jak uvažovat o tom, co je „rozumná péče“ a – což je snad nejzajímavější – jak rozdílně subjektivní o objektivní odpovědnost působí v situacích, kdy rozumnou péčí je přemístění či zavření provozu.
Účelem institutu náhrady škody je reparovat újmu způsobenou poškozenému a dát motivaci potenciálním škůdcům, aby zachovávali přiměřenou péči a tím snížili riziko vzniku škody či její výši.
V čem jsou stejné
Zaměřme se nejprve na druhý účel a ilustrujme ho na jednoduchém příkladu. Pokud potenciální škůdce nevynaloží žádnou péči (hrubá nedbalost), způsobí tím škodu 100. Může vynaložit tři různě nákladné úrovně péče: nízkou, střední, a vysokou. Nízká péče ho stojí 5 a škodu sníží na 70. Střední péče stojí 15 a sníží škodu na 50, vysoká stojí 30 a sníží škodu na 40. Při objektivní odpovědnosti (strict liability) škůdce ví, že vždy bude platit vzniklou škodu, takže si sám může spočítat, jaká úroveň péče se mu nejvíce vyplatí. Při hrubé nedbalosti utratí 100 za náhradu škody. Při nízké péči utratí 5 za péči a 70 za náhradu škody, celkem 75. Analogicky při střední péči utratí celkem 65 a při vysoké 70. Takže zvolí střední úroveň.
Při subjektivní odpovědnosti (negligence) škůdce zvolí právě tu úroveň péče, kterou soudy uznají za „veškerou, kterou lze rozumně požadovat“, neboť se tím vyváže z povinnosti nahradit škodu.[1] Podle toho, kde je nastavena hranice odpovědnosti, motivuje subjektivní odpovědnost potenciální škůdce k nižší, vyšší, nebo stejné míře péče, než jakou by zvolili za objektivní odpovědnosti.
A kde má být ona hranice odpovědnosti? Lze rozumně požadovat nízkou péči? Ano, neboť nízká péče stojí škůdce 5 a škodu snižuje o 30. Ale to ještě není veškerá péče, kterou lze rozumně požadovat.  Střední péče stojí škůdce dodatečných 10 a škodu snižuje o dalších 20, tudíž požadovat i střední péči rozumně lze. Je rozumné požadovat i vysokou úroveň péče? Dovoluji si argumentovat, že ne, neboť k ní musí škůdce vynaložit dodatečných 15, ale škodu sníží jenom o 10. Snížení škody již neospravedlňuje dodatečné náklady na péči.
Rozumná úroveň péče se tak nerovná nejvyšší možné – nemusí nutně znamenat např. nejvyspělejší technologii na snížení emisí nebo nejúčinnější protihlukové izolace. Určitá opatření na snížení škod zkrátka bývají sice účinná, ale vzhledem k výslednému efektu neodůvodnitelně nákladná.
Stojí za povšimnutí, že při objektivní odpovědnosti volí škůdce právě onu rozumnou úroveň péče.[2] Pokud ji soudy dokáží najít, vedou subjektivní i objektivní odpovědnost ke stejnému výsledku.
V čem se tedy liší ekonomické důsledky objektivní a subjektivní odpovědnosti?
Velké rozdíly jsou v dosažení prvního cíle náhrady škody, tj. reparace újmy. Nejprve je nutné si uvědomit, že ke škodám dochází, i když potenciální škůdce nezanedbal rozumnou péči (byť jsou škody nižší či nastávají s nižší pravděpodobností). Za objektivní odpovědnosti bude poškozený kompenzován vždy. Za subjektivní odpovědnosti se kompenzace dostává jenom těm poškozeným, jejichž škůdce péči zanedbal. Teoreticky by neměli být kompenzován nikdy – škůdce by měl zvolit rozumnou péči a i při vzniku škody být zproštěn odpovědnosti. Pokud ke kompenzaci dochází, svědčí to o nějakém selhání – buď na straně škůdce, který péči opravdu zanedbal, nebo na straně soudu, který „přestřelil“ a požadoval vyšší než rozumnou péči. Poškození, jejichž škůdce péči nezanedbal, nesou škodu sami. Účel reparace újmy je tak naplňován dosti selektivně; subjektivní odpovědnost je proto i výhodnější pro potenciální škůdce.
Za subjektivní odpovědnosti by mělo být méně žalob ze strany poškozených. Pokud škůdce péči nezanedbal, nelze z něj nic vysoudit, kdežto při objektivní odpovědnosti by se mělo něco vysoudit vždy. Pro zajímavost v Česku v roce 2010 soudy pravomocně rozhodly 122 sporů o náhradě škody způsobené provozem[3], což k počtu potenciálně škodících provozů či průmyslových nehod se jeví jako velmi nízké číslo. Soukromoprávní žaloba se zdá být značně podvyužívanou cestou regulace škod z provozů, a díky novému OZ jejich počet zřejmě ještě klesne. Což na druhou stranu znamená administrativní úsporu pro stát i obě strany.
Subjektivní odpovědnost ale vede k vyšším administrativním nákladům v případech, kdy k žalobě skutečně dojde. Musí se dokazovat, zda škůdce rozumnou péči zanedbal, kterýžto problém při objektivní odpovědnosti odpadá. Zvyšuje se i riziko chyby, že škůdce bude odsouzen neoprávněně – v praxi je nelze zcela přesně pozorovat skutečně vynaloženou péči a najít rozumný standard péče. Soud nemá k dispozici hezky uspořádaná čísla jako v našem příkladu – spíše vidí jednu skutečně způsobenou výši škody a různé posudky, jaká úroveň péče se v daném odvětví považuje za rozumný standard. Onen profesní standard může být výrazně ovlivněn veřejnoprávní regulací, která mohla nebo také nemusela standard nastavit na rozumné úrovni.[4]
Když je rozumné nebýt
Velmi podstatným aspektem u škod z provozu je samotná činnost provozu. Pokud již provoz existuje, provozovatel by samozřejmě měl vynakládat rozumnou péči a škody tím nějak omezí. Ale možná v daném případě existuje ještě rozumnější způsob, jak omezit škody - kdyby provoz vůbec nebyl nebo byl někde jinde. To, že i při vynaložení řádné péče bude škůdce působit nějaké škody, by mělo hrát roli při rozhodování, zda provoz otevřít či nikoli. Vraťme se k číselnému příkladu a předpokládejme, že některé provozy (ještě bez započtení nákladů na péči a případné odškodné) generují svým majitelům zisk 90 a některé 60. Zároveň ale i při rozumné péči vyvolávájí další náklady v celkové výši 65 (15 náklady na péči, 50 způsobená škoda). Tudíž provozy, které vydělávají jen 60, nadělají „více škody než užitku“ a neměly by být ani otevřeny.
Při objektivní odpovědnosti také nebudou - škůdce nese plných 65 nákladů na péči i odškodné a otevření provozu se mu nevyplatí. Při subjektivní odpovědnosti nastává problém – škůdce ví, že mu stačí nezanedbat rozumnou péči, která ho stojí jen 15, škodu platit nemusí a otevření provozu se mu vyplatí.
Tento aspekt je při subjektivní odpovědnosti velmi obtížné zohlednit. NOZ tak činí u poměrně úzce vymezeného typu provozů – je-li provoz „zvláště nebezpečný“ (§2925, například nakládání s výbušninami), je odpovědnost provozovatele objektivní. To má svou ekonomickou logiku – jeden způsob, jak omezit nebezpečí při manipulaci s výbušninami, je zachovávat veškerá bezpečnostní pravidla. Podstatně účinnější je ale nehrát si s nimi vůbec – tj. je primárně žádoucí omezit manipulace s výbušninami na naprosto nezbytné minimum.
Argumenty předchozích odstavců ale platí u každého provozu. Je faktem, že subjektivní odpovědnost implicitně dotuje provozovatele a může vést k neekfetivně vysokému počtu provozů. Právní regulace rozhodování, zda provoz otevřít či ne s ohledem na to, že bude působit i nějaké škody, je potom zcela ponechána veřejnoprávní regulací (územní plánování, poplatky za znečišťování atd).
Jeví-li se ne-otevření či přemístění provozu v dané situaci jako rozumný způsob, jak omezit škodu, soudy by jej i při pravidlu subjektivní odpovědnosti zohlednit měly. Jednou možností je posunout o něco výš standard rozumné péče, a de facto se přiblížit objektivní odpovědnosti. Druhou možností je zahrnout do standardu rozumné péče samotné rozhodování, zda provoz otevřít či neotevřít, případně kde. Tj. klást otázky typu – bylo opravdu žádoucí vůbec otevřít, případně ho otevřít právě tam, kde je? Ano, před havárií jste zachoval rozumnou péči, ale musel jste provoz ausgerechnet umístit u rybníka plného ryb, když byla možnost ho umístit i jinde, kde by škoda nevznikla?[5]
Toto extensivní rozšíření konceptu veškerá rozumná péče má opravdu význam jen u těch provozů, u kterých je relevantní volba, zda a kde provoz otevřít s hledem na možné škody. Dobře to ukáže příklad (záměrně provokativní). Představme si žaloby proti letišti v Ruzyni za náhradu škody za snížení tržní ceny rezidenčních nemovitostí v okolí. Každá milionová metropole má velké mezinárodní letiště, přínosy jsou zjevně nad veškerými náklady. Přiznání objektivní odpovědnosti nic nezmění na tom, že toto velké zavedené letiště fungovat bude. Ale vedlo by k velkým administrativním nákladům z velkého množství soudních sporů. Subjektivní odpovědnost se jeví jako optimální způsob, jak přimět letiště, aby omezilo škody na rozumnou míru (kdy a jak se létá atd).
Oproti tomu, bude-li kdy otevřeno ještě jedno letiště, je objektivní odpovědnost (nebo alespoň velmi přísně nastavená subjektivní odpovědnost) zcela namístě! Hlavní část škod nevznikne tím, zda se bude létat o něco více či méně, ale prostě tím, že se létat vůbec bude. Dvě letiště v Praze být mohou nebo také nemusí, a přiznání objektivní odpovědnosti může mít – na rozdíl od letiště prvního – reálný vliv na to, zda druhé letiště nakonec bude či nikoli. Čímž nijak netvrdím, zda druhé letiště je žádoucí či nikoli, ale pouze tvrdím, že v tomto případě by objektivní odpovědnost přinutila potenciálního investora zohlednit vzniklé škody, zatímco subjektivní nikoli, a u prvního letiště je toto rozlišení irelevantní.[6]


[1] Nemusí to nutně platit vždy. Pokud soudy požadují extrémní úroveň péče, může být pro škůdce výhodnější tento standard ignorovat a zvolit stejnou úroveň, jako při objektivní odpovědnosti. Kdybychom náš příklad doplnili o extra-vysokou úroveň péče, která stojí 70 a snižuje škodu na 20, pak při dodržování přehnaného standardu utrácí škůdce 70 za péči (a nic za odškodné), zatímco při střední úrovni utratí 65 za péči a odškodné dohromady, což je výhodnější.
[2] To není náhoda daná zvolenými čísly v příkladu, ale obecný výsledek, neboť škůdce při objektivní odpovědnosti nese plně veškeré náklady – jak škodu, kterou sám způsobuje, tak své vlastní náklady na péči. Volí tedy právě tu rozumnou úroveň péče, při které celkové náklady jsou minimální.
[3] Ministerstvo spravedlnosti: Statistický přehled soudních agend za rok 2010, část II, str. 28. Číslo zahrnuje i 6 případů škody způsobené zvlášť nebezpečným provozem. Samozřejmě nevíme, kolik potenciálních sporů bylo vyřešeno mimosoudním vyrovnáním.
[4] Ideálně by za veřejnoprávní regulací měla být expertní kalkulace nákladů a výnosů, vedoucí k nalezení efektivní úrovně péče. Ze zahraniční literatury je bohatě příkladů, kdy veřejnoprávní regulace se „netrefuje“ – viz některé na úvodu přehledového článku Viscusi (1994).
[5] A to bez ohledu na to, že při schvalování stavby na daném místě úřady stavbu povolily – zkrátka byla možnost škodu eliminovat tím, že by se provoz umístil jinde.
[6] Závěr úvahy je překvapivý (či paradoxní?) v tom, že vlastně doporučuje na stejný právní problém a pro různé subjekty uplatnit rozdílný metr. Samozřejmě existují i čistě utilitární důvody, proč by právo takto diskriminační být nemělo.
Celý příspěvek

pondělí 23. dubna 2012

Už jenom 7, čili sedm dní...

... zbývá na podání přihlášky na úžasnou letní školu Common Law Society s názvem „European Union Law: The View from a Mountain“, která se koná od 1. do 15. července 2012 na Patejdlově boudě v Krkonoších.

Ty neštastné duše, které se ještě nepřihlásily, riskují navždy ztratit šanci:
- Prokopat, protřást a probublat různé otázky práva EU z nejroztodivějších pohledů;
- Debatovat nejenom s lidmi, co učí právo EU či učí o něm, ale co jej i praktikují a přímo a nepřímo tvoří;
- Utkat se v lítém mootcourtovém boji buď s nebo proti vítězce letošní European Moot Court Competition;
- Příležitostně se vyvenčit mezi blízké vrcholky hor a snad i podniknout další věci, co normální lidé o prázdninách tak běžně dělávají;
- Vysvětlit E. Sharpston, zda má (v Čechách) zkusit raději (moravský) Tramín nebo Vlašák;
- Potkat ve vířivce D. Chalmerse;
- Začít den vyběhnutím na vrcholek přilehlých kopců s J. Komárkem (ve 04:00 přesně) a pokud mu budete stačit také následně společně v chatě zasednout k práci (ve 04:45 přesně).

***
(Poznámka: v nejlepší tradici klamání spotřebitele si dovolujeme upřesnit v co nejmenší velikosti písma, kterou blogspot má, že posledně tři jmenované prožitky nejsou standardní součástí inzerovaného balíčku. Vyloučit je nicméně nelze.) Celý příspěvek

neděle 22. dubna 2012

Lukáš Hoder: Supermax vězení, ESLP a výuka mezinárodního práva na Georgetown Law


Americký právník během studií nemusel absolvovat žádný kurz o mezinárodním právu, na Georgetown Law je povinný jen 1 kredit, a to v podobě týdenní hry jménem Week One, který čeká na prváky hned po prvním semestru. Jde o komplexní simulaci soudního jednání před ESLP a rozhodování americké vlády, letos dle zadání de facto kopírujícího případ Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království, který nedávno rozhodl ESLP.
 

Jakožto LL.M. student na Georgetown Law jsem se mohl přihlásit do výběrového řízení o pozici Global Teaching Fellow, která během Week One nabízí možnost asistovat profesorům při výuce a vést některé debaty. Přihlásil jsem se do týmu profesora Martina S. Ledermana a vybrán jsem byl. Lederman se v poslední době proslavil memorandem pro Ministerstvo spravedlnosti USA, které ospravedlnilo zabití amerického občana-teroristy al-Awlakiho, šéfa jemenské Al-Kajdy, pomocí bezpilotního letounu. Week One byl skvělá příležitost vidět, jak jsou američtí studenti vystaveni komplexní týdenní hře jménem „mezinárodní právo“.

Studovat práva v USA, tedy tříletá cesta za magisterským titulem J.D., znamená nejen obrovské finanční náklady (asi 3 miliony Kč jen za školné) a snahu o přežití v přísně konkurenčním prostředí, ale také skvělé možnosti. Pokud práva studujete zrovna na Georgetown Law, máte o možnosti zabývat se mezinárodním právem postaráno. Mezi vaše profesory patří aktivní právníci z amerických ministerstev, Bílého domu nebo mezinárodních organizací, kteří si do svých seminářů často zvou své kolegy. Ostatně Georgetown Law se podle posledního žebříčku amerických právnických fakult v oblasti mezinárodního práva umístil na druhém místě společně s Columbií, za NYU a před Harvardem a Yale.

Zadání

Program Week One je vlastně hra skládající se ze dvou částí. V první části jsou studenti rozděleni do několika skupin – zástupci osob podezřelých z terorismu (žijící v Paříži a Moskvě), zástupci Francie a Ruska, zástupci USA (zde došlo k teroristickému útoku) a soudci Evropského soudu pro lidská práva. USA totiž požádaly Francii a Rusko o vydání obou teroristů, s čímž obě země souhlasí, nicméně případ se dostal před Evropský soud pro lidská práva, který posuzuje, zda by vydání do USA s možností trestu smrti či doživotního žaláře na samotce v tzv. supermax vězení znamenalo mučení či nelidské zacházení. Celé zadání je samozřejmě komplikovanější, velmi pečlivě připravené a popsané ve stosedmdesátistránkové knížce.

V druhé části týdne, tedy po skončení „moot“ jednání před ESLP, nastává otázka, jak se k celému problému postaví USA. Pokusí se s Francií a Ruskem vyjednat separátní dohodu o vydání již před vynesení rozsudku? Nebo teroristy americké tajné služby unesou k soudu do USA? A co udělají zástupci obou obviněných? Studenti tak vyjednávají současné s několika stranami, k dispozici mají telefony mezi jednotlivými učebnami, vydávají tiskové zprávy, atd. Vše za dozoru asistentů a profesorů.

V polovině týdne probíhají jednání před ESLP, kde se studenti za dohledu kamery pokouší prezentovat pozice svých klientů, a později mají možnost se na svůj výkon podívat. Na konci týdne pak proběhl seminář se skutečnými právníky z amerických ministerstev zahraničí a spravedlnosti, advokátem zastupujícím teroristy a dokonce i šéfem Národního protiteroristického centra USA Matthew G. Olsenem, tedy koordinátorem celého protiteroristického úsilí v USA a člověkem, který pravidelně osobně referuje prezidentu Obamovi.

Jenom hra?

Poslední akcí celého týdne je recepce, kde se studenti mohou osobně s lidmi jako Olsen pobavit. V současné době sice už více politik, ale posledních 20 let právník v obří instituci jménem National Security Agency (taková větší CIA s úkolem sledovat váš mobilní telefon), jistě ví o čem mluví, když popisuje problémy právníka radícího tajným službám ohledně legality jejich počínání. V USA jsou navíc prokurátoři přímou součástí exekutivy, více spjatí s vládní garniturou než v Evropě, proto rady vládních právníků často znamenají poslední soud v dané věci. Záležitosti tajných služeb nebo národní bezpečnosti se často k soudu vůbec nedostanou a právníci jsou často vystaveni etickým volbám, které mohou vyvolat veřejné skandály. Viz tzv. „torture memos“ nebo právě zabití al-Awlakiho.

Národní protiteroristické centrum USA sice „překvapivě“ nebere stážisty, ale i tak si myslím, že kontakt s takovými lidmi, jako je Olsen, je pro J.D. studenty skvělá příležitost, motivace pro každého zúčastněného a připomínka, že celý Week One není pouze hra.

Naučte se plavat!

Celý Week One je sice skvělá zábava, ale zarážející je komplexnost a vlastně obtížnost celé akce. Studenti prvních ročníků právnické fakulty se musí vyrovnat s komplexním zadáním, které je v současnosti v centru pozornosti mezinárodního práva.

Celá akce připomíná JESSUP, moot court z oblasti mezinárodního práva veřejného, ale Week One je mnohem intenzivnější. Skoro se člověk ptá, jestli není podobný způsob výuky kontraproduktivní, když jsou studenti bez hlubších znalostí vystaveni nutnosti formulovat jednoznačné odpovědi. Během týdne nicméně absolvují přednášky, mají „celé mezinárodní právo“ shrnuté do několika desítek stran v učebnici a zdálo se, že většina z nich nemá problém základní principy mezinárodního práva rychle pochopit. Právě naopak.

Week One si evidentně užíval i profesor Lederman, který ve zmíněné stosedmdesátistránkové brožuře zřejmě částečně odhalil, jak své vlastní (dosud tajné) memorandum pro ministerstvo spravedlnosti formuloval.

Přípravka na službu

Celý Week One ostatně odráží i další reálné a aktuální právní otázky. Například problém vydání zadržených osob podezřelých z terorismu do USA, kde jim hrozí kromě trestu smrti i sterilní podmínky tzv. supermax vězení, odráží případ jako Babar Ahmad a ostatní proti Spojenému království nebo Harkins a Edwards proti Spojenému království, který pár dní po Week One rozhodl Evropský soud pro lidská práva.

Řada studentů z Georgetown Law míří po škole do centrálních institucí USA ve Washingtonu, celý Week One proto dává smysl i z tohoto pohledu. Ostatně i šéf amerického protiteroristického programu se během panelu zapotil. Jeden ze studentů, bývalý mariňák z Iráku, mu položil několik otázek „na tělo“ ohledně konkrétního člena Al-Kajdy odpovědného za smrt několika jeho spolubojovníků a neschopnosti amerických tajných služeb se s ním vypořádat. Právě takovéto diskuse nad konkrétními dilematy vládních právníků byly jedním z hlavních důvodů, proč byla většina studentů z celé „hry“ doslova nadšena.


Lukáš Hoder v současné době s podporou Fulbrightovy komise studuje mezinárodní právo na Georgetown University ve Washingtonu, DC a působí jako člen Centra pro lidská práva a demokratizaci v Brně. Je autorem knihy Transatlantické vztahy v době krize, kterou vydalo nakladatelství MUNI Press v roce 2009.






Celý příspěvek

pátek 20. dubna 2012

Konferencia Biomedicínsky výskum – právne, eticky a filozoficky

Konferencia Biomedicínsky výskum – právne, eticky a filozoficky sa uskutoční 3. Mája 2012 v hoteli YASMIN v Košiciach. Konferenciu organizujú Komora pre medicínske právo – MEDIUS a Inštitút aplikovanej etiky prof. A Spesza v Košiciach, v odbornej spolupráci s Lekárskou a Právnickou fakultou Univerzity P. J. Šafárika v Košiciach a Univerzitnej nemocnine L. Pasteura v Košiciach, pod záštitou Ministerstva zdravotníctva SR a mesta Košice.

Biomedicínsky výskum (klinické skúšanie) sú nevyhnutným medzistupňom vedúcim k registrácii lieku. Množstvo zainteresovaných subjektov a veľké riziká vo vzťahu k účastníkom výskumu generujú v praxi viacero otázok. Aké sú nástrahy a riziká výskumu? Ako by mal byť chránený účastník výskumu? Aké práva a povinnosti má zadávateľ, pracovisko kl. skúšania, či samotný skúšajúci? Na tieto a ďalšie otázky budú hľadať účastníci konferencie odpovede.

Na jednom mieste a v jeden deň bude prezentovať svoj názor viac ako 12 špecialistov na biomedicínsky výskum a klinické skúšanie liekov z 5 krajín, pričom sa na problematiku budú pozerať z uhla práva, bioetiky, morálnej teológie ako aj medicíny.

Na konferencii sa predstavia uznávaní odborníci ako sú prof. Dr. Dr. Marie-Jo Thiel, Prof. Karl-Heinz Peschke, SVD, Prof. Andreas Weinhäusel, Prof. Dr. med. Dr.h.c. Jozef Sopko, prof. JUDr. Peter Vojčík, CSc., doc. JUDr. Ján Drgonec, DrSc., doc. ThDr. Ing. Inocent-Mária V. Szaniszló, Ph.D., prof. PhDr. Vasil Gluchman, CSc. a ďalší. Zastúpení budú aj odborníci z Českej republiky menovite doc. JUDr. Filip Křepelka Ph.D., Mgr. Radek Policar, JUDr. Tomáš Doležal, Ph.D., LLM a Mgr. Martin Schimmer. Zo Slovenskej republiky vystúpi JUDr. Ivan Humeník, Ph.D., ktorý zároveň zastrešuje celú organizáciu konferencie.

Každý účastník konferencie dostane priamo na konferencii výtlačok zborníka konferencie a obed v hoteli YASMIN. Účastníci majú možnosť publikovať svoje príspevky v online post.zborníku, ktorý organizátori vydajú po konci konferencie.

Viac informácií o konferencii, prednášajúcich a spôsobe registrácie na konferenciu nájdete na webovej stránke www.konferencia.medius.sk a www.pravo-medicina.sk.
Celý příspěvek

čtvrtek 19. dubna 2012

Jak přemýšlet o pokutách

Z knihy vychválené v minulém příspěvku si dovolím přetlumočit poselství kapitoly od Anne M. Piehl a Geoffrey Willamse „Institutional Requirements for the Effective Imposition of Fines“. Je to hezká ukázka ekonomického uvažování o tom, jak v reálném světě nastavit fungující systém pokut. Pokuty jsou všude ve světě extenzivně používány pro dopravní přestupky a méně vážná přestoupení zákona vůbec, v menší míře i pro trestné činy.
Celý příspěvek

úterý 17. dubna 2012

Nabídka pracovní pozice: vedoucího aktivit EPS v Bruselu

Ekologický právní servis (EPS) hledá dynamického, podnikavého a talentovaného kandidáta na místo vedoucího svých aktivit při Evropské unii v Bruselu. Jedná se o plný pracovní úvazek (40 hodin týdně) se zaměřením na téma odpovědnosti korporací. Termín uzávěrky přihlášek je 7. května 2012.

EPS je jednou z největších právních kanceláří svého druhu v Evropě. Prosazujeme právní řešení závažných společenských problémů včetně otázky propojení politiky a byznysu, odpovědnosti korporací a energetické politiky. Za tímto účelem vytváříme analýzy, zprávy a návrhy zákonů, poskytujeme právní podporu kampaním význačných nevládních organizací a organizujeme diskuzi s politiky a úředníky.

Podrobnosti o pracovní pozici naleznete zde. Své přihlášky prosím zašlete na adresu zamestnani@eps.cz.
S případnými dotazy kontaktujte Filipa Gregora, vedoucího sekce: +420 775 154 083, filip.gregor@eps.cz.
Celý příspěvek

pondělí 16. dubna 2012

Controlling Crime: Strategies and Tradeoffs

Výborným příspěvkem k evidence-based policy v oblasti trestní politiky je kniha „Controlling Crime: Strategies and Tradeoffs“. Už svým interdisciplinárním přístupem – samotní editoři (Jens Ludwig, Phil Cook a Justin McCrary) svým vzděláním a působením míchají práva, ekonomii, public policy a sociologii. Jednotlivé kapitoly kriticky shrnují empirickou literaturu k různým tématům (vliv represe na kriminalitu, vliv duševních poruch na kriminalitu, opatření zlepšující zaměstnanost bývalých vězňů atd), a přidávají něco vlastního. Červenou linií knihy jsou „tradeoffs“ – otázka není jen, zda různé politiky fungují, ale také, zda z dostupné evidence nevyplývá, že když nějaké politiky přidáme a jiné ubereme, tak při stejných nákladech by se kriminalita snížila. 

Pracovní verze většiny kapitol knihy vyšly v edici NBER working papers v letech 2010-2011 a jsou tak k dispozici zdarma. Celý příspěvek

neděle 15. dubna 2012

VIII. symposium k judikatuře Nejvyššího soudu: Územní samospráva

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY
pořádá pod záštitou předsedkyně JUDr. Ivy Brožové
VIII. odborné symposium na téma

Účelem symposia je získat zpětnou vazbu právní praxe a teorie ohledně judikatury Nejvyššího soudu České republiky, která se týká sankcionování vadných právních úkonů v občanskoprávních i obchodních vztazích. Zejména se jedná o následující diskusní okruhy:

• Územně samosprávné celky jako právnické osoby
• Působnost orgánů územních samosprávných celků při soukromoprávních úkonech
• Smlouvy a jiné majetkoprávní úkony samosprávných celků
• Samosprávné celky jako subjekty soukromoprávních vztahů založených normami veřejného práva
• Odpovědnost orgánů územních samosprávných celků za škodu

Nejvyšší soud tímto vyzývá praktikující právníky a členy akademické obce (včetně studentů práv), kteří mají zájem vyjádřit stanoviska k judikátům Nejvyššího soudu, vydaným ve výše uvedené právní oblasti v období posledních tří let, aby do 12. srpna 2012 (včetně) zaslali na emailovou adresu symposium@nsoud.cz své písemné příspěvky v následující formě a struktuře:
Formát dokumentu: .doc nebo .pdf 
Délka dokumentu: nejvýše 3 strany A4 
Struktura dokumentu: dle přiloženého předepsaného formátu.
Autoři vybraných příspěvků budou nejpozději do 20. srpna 2012 (včetně) pozváni, aby své příspěvky prezentovali na veřejném slyšení, které se bude konat 5. září 2012 v budově Nejvyššího soudu ČR, Burešova 20, Brno.

Srdečně zveme k pasivní účasti i Vás, kteří nezašlete písemný příspěvek – pokud se do 20. srpna 2012 včetně zaregistrujete prostřednictvím internetového přihlašovacího formuláře.

Nejvyšší soud ČR si vyhrazuje právo změnit místo symposia, jakož i upustit od konání symposia, zejména v případě, že ve stanovené lhůtě Nejvyšší soud neobdrží dostatečné množství příspěvků. Předkladatelé příspěvků ani účastníci symposia v takovém případě nemají nárok na úhradu nákladů s tím spojených. Další informace, včetně termínu, místa konání a formátu příspěvku naleznete na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz.
Celý příspěvek

čtvrtek 12. dubna 2012

Kristýna Foukalová: Kraslice, anebo jalovec pro Českou republiku?

Již týden před začátkem letošního postního období si Česká republika od Evropského soudu pro lidská práva odnesla věru neoblíbenou výslužku: výrok o tom, že porušila čl. 2 Úmluvy, tedy jedno z jejích nejdůležitějších ustanovení – právo na život. Stalo se tak ve věci Eremiášová a Pechová proti ČR (stížnost č. 23944/04), na jejímž začátku bylo úmrtí muže po pádu z okna policejní služebny během jeho zadržení. ESLP stěžovatelkám přisvědčil v tom, že ČR selhala v provedení účinného vyšetření události, jakož i (možná trochu překvapivě) v tom, že stát nedostál ani své pozitivní povinnosti chránit mužův život již preventivně.

Rozhodnutí, jež ČR alespoň na chvilku zařadilo do „(d)eli(k)tní“ skupiny zemí-porušitelů práva na život, přineslo nemálo podnětných otázek k zamyšlení; přesto však v českých právnických kruzích zatím zůstalo spíše opominuto. Cílem tohoto postu je proto „nadhodit“ alespoň některé z těchto otázek do diskuze a z ní zároveň nasbírat inspiraci pro možné řešení nepříznivé právní situace obětí porušení čl. 2 či čl. 3 (zákazu mučení) Úmluvy v ČR. Právě k tomu by totiž chtěla přispět i Liga lidských práv, která se na zastupování daného případu úspěšně podílela a za niž je psán i tento post.[1] Níže se proto stručně zaměřím na dva palčivé problémy, které zmíněné oběti mohly trápit či ještě stále často trápí, a závěrem představím i potenciální cesty k jejich odstranění, které snad budou zkritizovány, rozvedeny či jinak doplněny v následné diskuzi.

Nezávislé vyšetřování trestných činů policistů

Jak jsem již zmínila, ČR v daném případě pochybila mimo jiné v zajištění účinného vyšetření věci. ESLP zde – pozdě, ale přece… (viz níže) – mimo jiné specificky upozornil na český systém vyšetřování trestné činnosti policistů, který dlouhodobě trpěl podstatným neduhem: nedostatkem nezávislosti. Štrasburský soud se tak konečně (stížnost u něj ležela osm let!) přidal k vytrvalé kritice z úst a per domácích nevládních organizací, zejména Ligy (souhrnně viz například zde), i mezinárodních institucí, jako Výboru pro lidská práva (jeho závěrečné připomínky k ČR viz zde) či Výboru proti mučení. Vyšetřováním trestných činů policistů totiž u nás původně byla pověřena Inspekce ministra vnitra (později, od 1. 1. 2002, se Inspekce MV měla účastnit pouze fáze prověřování, tedy před zahájením trestního stíhání, poté měl vyšetřování převzít specializovaný státní zástupce – alespoň podle zákona), což bylo zcela nevhodné vzhledem k tomu, že ministrovi vnitra byl zároveň odpovědný i policejní prezident (systém „vnitro sobě“). Spolu s novým policejním zákonem č. 273/2008 Sb. přišla změna, Inspekce MV byla zrušena a nahradila ji Inspekce policie, která měla zajistit větší nezávislost. To bylo ovšem spíš jen zbožné přání, když v nové Inspekci fakticky pracovali policisté a její ředitel byl sice jmenován vládou a jí odpovědný, nicméně Inspekce stále zůstala speciálním útvarem ministerstva vnitra.

Domácí i zahraniční volání po nezávislosti vyšetřování policejní trestné činnosti byla nakonec vyslyšena až vloni, kdy byl přijat zákon č. 341/2011 Sb., jenž s účinností od 1. 1. 2012 zřídil Generální inspekci bezpečnostních sborů. Ta by konečně mohla požadavkům nezávislosti vyhovovat, alespoň objektivně.[2] Na druhou stranu ale není důvod usínat na vavřínech – vyšetřování totiž musí být nezávislé i subjektivně (v praxi), což může být vážně ohroženo, pokud do GIBS byli jen přesunuti policisté ze zrušené Inspekce, avšak s nezrušenými vazbami na své bývalé kolegy z řad policistů a s nepřerušenými zvyky zavírat, nebo alespoň přivírat, oči nad některými případy. A z informací Ligy vyplývá, že pracovníci Inspekce policie byli opravdu hromadně a automaticky, až na pár výjimek,[3] k 1. 1. 2012 zkrátka převeleni do GIBS. Takže – sledujme „zrakem ostřížím“ práci nové instituce i nadále.

Náprava za porušení čl. 2 a 3 Úmluvy

Případ Eremiášová a Pechová ale upozornil ještě na jeden závažný – a opět systémový – problém při porušení čl. 2 nebo 3 Úmluvy v ČR: oběti těchto porušení nemají efektivní právní prostředky, jak se domoci nápravy. Takové případy si totiž podle ESLP přímo říkají o trestní prošetření, jež může být doplněno, nikoliv nahrazeno „pouhým“ přiznáním odškodnění. Jenže u nás mají poškození zkrátka smůlu, pokud státní zastupitelství (spolu s policií či GIBS), ať už z jakéhokoli důvodu (politického, kolegiálního atd.), nemá vůli určitou věcí se zabývat. A to je právě časté v případech podezření na policejní trestnou činnost. Rozhodnutí (nadřízeného) státního zástupce o ukončení trestního řízení ve fázi prověřování či vyšetřování je v praxi téměř soudně nepřezkoumatelné. K „obecným“ soudům se vůbec nedostane, k Ústavnímu soudu si sice cestu najde, jenže tamní brány restriktivní interpretace se pootevřou jen natolik, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Po letmém přezkumu odůvodnění napadeného rozhodnutí a zjištění, že alespoň trochu dává smysl, z Joštovy zazní oblíbená věta, že poškozený přeci nemá žádné subjektivní právo na trestní stíhání pachatele (respektive šířeji na satisfakci za trestný čin), a tečka (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2064/10 ze dne 12. 8. 2010 či sp. zn. III. ÚS 3577/11 ze dne 12. 1. 2012 a další tam citovaná rozhodnutí). Jak prokazuje jiný případ Ligy, Ústavní soud neobměkčí a odmítavé rozhodnutí nezvrátí ani výslovné tvrzení stěžovatele o tom, že mu nejde o výsledné potrestání (trestní stíhání) pachatele, nýbrž o provedení účinného vyšetřování v souladu s požadavky ESLP (usnesení sp. zn. I. ÚS 745/11 ze dne 17. 1. 2012).

Lépe se však obětem porušení čl. 2 či 3 často nepovede ani v civilním řízení o odškodnění (náhradu škody a/či zadostiučinění za nemajetkovou újmu). Pokud nedošlo k řádnému prověření věci v trestním řízení a OČTŘ tak neshledaly žádná pochybení – ne nutně trestný čin podezřelých policejních pachatelů – je dost málo pravděpodobné, že by poškozený žalobce byl schopen unést důkazní břemeno, které v řízení před soudem spočívá na něm (o prejudiciálním uplatnění nároku u příslušného ministerstva podle zákona č. 82/1998 Sb. snad ani nemá cenu mluvit…).V civilním řízení ostatně narážíme na další rozpor s judikaturou ESLP, který prosazuje obrácení důkazního břemene tam, kde k újmě jednotlivce dojde v době, kdy se tento nachází pod kontrolou státu (typicky během vazby či zadržení). Stát je pak povinen poskytnout přesvědčivé vysvětlení a prokázat, že nijak nepochybil; jinak jej stíhá odpovědnost za porušení práva jednotlivce.

Co s tím?

Jak tedy vyřešit popsané navýsost problematické postavení oběti porušení práva na život či zákazu mučení? Podle nás se nabízí několik možností:
1) Zatímco aktuální ministerské snahy směřují ke zlepšení hmotněprávní situace poškozených, bylo by potřeba v trestním řízení posílit i jejich procesní pozici. V tomto ohledu je zajímavý věcný záměr nového trestního řádu z roku 2008, který počítal se zavedením institutu subsidiární žaloby, známého třeba z Polska nebo Rakouska. Tak by v určitých případech mohl sám poškozený nastoupit na místo státního zástupce, pokud by veřejný žalobce nechtěl pokračovat v trestním řízení, přičemž o dalším průběhu řízení by posléze rozhodoval soud. Už to by byla znatelná záruka pro oběti protiprávního (trestného) jednání policistů či podobných úředních osob.
2) Mohla by se obecně rozšířit možnost poškozených podávat stížnosti proti průběhu přípravného řízení trestního, a to třeba i k soudu (nejen ke státnímu zastupitelství).
3) Ústavní soud by mohl přenastavit rámec svého přezkumu rozhodnutí exekutivy o ukončení trestního řízení, zejména jsou-li podezřelými příslušníci policie či podobných sborů a orgánů. Alespoň v takových případech by měl zkoumat i celkovou účinnost trestního řízení, jak to vyžaduje ESLP – nejde přitom o samotný výsledek (zahájení trestního stíhání či dokonce odsouzení pachatele), ale právě o použité prostředky (tzv. obligation of means).
4) Za zamyšlení stojí i zakotvení automatického zahájení prověřování ze strany GIBS, pokud se objeví stížnost či jiné podezření na porušení práva na život či zákazu mučení ze strany policistů. Ze zkušenosti totiž víme, že v minulosti se některé takové případy k prověření Inspekcí policie ani nedostaly, a to i přes nemalou snahu poškozených osob.
5) V civilním řízení o odškodnění by se mohlo (mělo) přikročit k převrácení důkazního břemene v případech, kde to vyžaduje štrasburská judikatura. Z povahy věci je totiž toto štrasburské pravidlo nepoužitelné v trestním řízení, nicméně jde-li o civilní odpovědnost státu za zásah do základních práv osoby (podle čl. 2 či 3 Úmluvy) a tato osoba přednese tzv. hájitelné tvrzení o své újmě, není důvodu nepostupovat souladně s judikaturou ESLP a nevycházet z toho, že odpovědnost státu je dána, neprokáže-li se opak.
6) Také by bylo vhodné posílit – již preventivně – informovanost potenciálních obětí a kupříkladu přidat do poučení o právech osob omezených na svobodě a do poučení osob před výslechem nebo podáním vysvětlení bod navíc. O tom, že si mohou stěžovat na jednání policistů (či jiných úředních osob), nebo dokonce podat trestní oznámení a že také mohou žádat odškodnění za případnou újmu. Samozřejmě s uvedením konkrétních míst, kde tak mohou učinit.

Tolik z mé strany. Závěrem se vrátím na začátek, abych vysvětlila otázku v nadpisu. Snad mi čtenáři odpustí, že jsem ještě dnes využila velikonoční metaforu, tedy: Co by si asi o Velikonočním pondělí vysloužila Česká republika pohledem obětí porušení práva na život nebo zákazu mučení? Ačkoli je třeba ocenit nastartované pozitivní změny, česká praxe je pořád plná nedostatků, i systémových. Takže já osobně bych ji spíš než odměnila kraslicí, přiměřeně vymrskala větvičkou z jalovce (z dětských let si pamatuji, že ty jsou nejhorší) – samozřejmě s povzbudivým úsměvem, vždyť je to pro její zdraví!


[1] Autorka úzce spolupracuje s Ligou lidských práv jako právnička.
[2] Ředitel GIBS je jmenován (po projednání ve výboru Poslanecké sněmovny) předsedou vlády, kterému je taky zodpovědný, a základní kontrolou GIBS je pověřena Poslanecká sněmovna (viz § 1 odst. 2 a § 57 odst. 1 zákona č. 341/2011 Sb.).
[3] Viz § 69 odst. 4 zákona č. 341/2011 Sb. a odpověď GIBS na žádost Ligy (prostřednictvím Zuzany Candiglioty) o informace ze dne 17. 2. 2012.
Celý příspěvek

Hodnocení dopadů v legislativním procesu – pohled tak trochu zevnitř

Tvorba zákonů a veřejné politiky by měla vycházet z poznatků o jejich dopadech. Tento přístup, tzv. evidence-based policy making, v řadě zemí zakořenil. Někteří nadšenci jej považují za natolik důležitý, že vlastní čas věnují tvorbě studií vyhodnocujících dopady veřejných politik, provozují k tomu účelu založený think tank (IDEA), či sedí v k tomu účelu založeném poradním orgánu vlády.

O dopady navrhovaných zákonů by se v první řadě měl zajímat jejich tvůrce. Toto je v legislativním procesu formalizováno do tzv. hodnocení dopadů regulace neboli RIA (regulatory impact assessment). Ministerstvo (či jiný ústřední správní úřad) připravující zákon musí zpracovat analýzu očekávaných dopadů navrhované legislativy – na spotřebitele, podnikatelské subjekty, životní prostředí, státní rozpočet atd., a zvažující též možné alternativy. V Česku RIA funguje od roku 2007. Počáteční rozjezd byl slibný (mj. byly proškoleny stovky úředníků). Kontrola kvality zpracovaných RIA ale nebyla dobře institucionálně zabezpečena; došlo i k poklesu politické podpory a zájmu. V letech 2009-11 tak RIA vykazovala formální rysy a neplnila svůj účel. Od konce roku 2011 došlo k podstatné organizační změně, kdy:
-   agenda RIA byla převedena na Úřad vlády;
-   o chod agendy se stará samostatné oddělení při Úřadu vlády – sekci Legislativní rady vlády;
-   v praxi se RIA zpracovává ke většímu počtu právních předpisů[1] připravovaných na úrovni ústředních správních úřadů;
- kvalitu obsahu zpracovaných RIA monitoruje pracovní komise Legislativní rady vlády (komise RIA).

Jako člen oné komise si považuji možnosti být „při tom“, když se tvoří zákony, a snad tím i trochu přispět k šíření evidence-based policy do reálné legislativy. Komise je určitě zajímavá pestrým složením pokud jde o vzdělání a profesní zaměření členů. Předsedou je Michal Mejstřík, místopředsedou Pavel Telička.

Procedurálně má hodnocení dopadů fungovat takto: Při „psaní“ návrhu právního předpisu vzniká také text RIA[2]. Když jde návrh do vlády, komise RIA se vyjadřuje k tomu, zda byla RIA zpracována v dostatečné kvalitě, tj. zda podává úplný a věrohodný obrázek o očekávaných důsledcích zákona, zda byly vhodně zváženy varianty, zda zvolená varianta odpovídá závěrům RIA atd. Obsah RIA před komisí RIA také prezentují zástupci ministerstva, zodpovědní za daný zákon (připomíná to obhajobu diplomové práce). Výstupem je stanovisko (většinou na 2-3 strany), kde jsou upozornění na případné slabiny předložené RIA spolu s doporučením k úpravám, a závěrečný návrh komise, zda schvaluje závěrečnou zprávu. Stanovisko komise RIA je pak součástí celkového stanoviska Legislativní rady vlády, se kterým návrh putuje do vlády. Při záporném stanovisku k RIA může Legislativní rada vlády například „nepustit“ návrh dál, dokud není RIA napsána v přijatelné kvalitě, a kolečko se opakuje.

V praxi procedura (naštěstí) funguje méně formálně. Pokud je RIA zpracována nedostatečně, komise RIA se snaží s předkládajícím ministerstvem dohodnout na jejím přepracování. Na konci tak komise většinou vydá ke každému právnímu předpisu jen jedno oficiální – souhlasné – stanovisko ke konečné verzi RIA, které se stane součástí návrhu stanoviska Legislativní rady, byť na počátku byla předložena verze, ke které se souhlasné stanovisko dát nedalo.

Komise pro RIA je jen malým zoubkem v mašinérii legislativního procesu. Její role je ostatně jen poradní, nemá sebemenší možnost právní předpis zablokovat. Její přidanou hodnotou je zpětná vazba vůči předkladatelům zákonů, „držení laťky“ ohledně kvality RIA, a poskytnutí dodatečných informací vládě, která tak může o návrh předpisu učinit informovanější rozhodnutí. Když se ale politici rozhodnou zákon protlačit hlava nehlava a RIA zcela „odfláknout“, žádná komise jim v tom nezabrání. Podle toho ale zákony občas vypadají. Čímž se dostáváme k tomu hlavnímu – k čemu je RIA je vlastně dobrá.

Především může být užitečná samotným politikům. Příklad: vládní strany před rokem promrhaly reformní politický kapitál na chaotickém a komunikačně nezvládnutém prezentování daňových změn, hlavně DPH. Protivládní hysterii šlo určitě minimalizovat, kdyby se nejprve zvážilo několik realistických variant, spočítaly jejich dopady, našel se rozumný kompromis mezi přínosem pro rozpočet a sociálními dopady, a takový kompromis by se dal veřejnosti věrohodně vysvětlit. Místo toho byly v rychlém sledu předkládány nové varianty sazeb DPH, které navíc měly dost rozdílné dopady na rozpočet i na životní úroveň různých typů domácností.[3]

Dělat legislativu bez znalosti dopadů je riskantní business. Nyní byla například zpřísněna podpora v nezaměstnanosti – podle starých pravidel musel člověk být zaměstnán 12 měsíců během posledních 3 let, aby měl nárok na podporu. Nyní je to 12 měsíců během posledních 2 let. Což možná je a možná není rozumné opatření. Ale přijímat ho bez znalosti, zda kvůli zpřísnění přijde o podporu jenom 10% nebo plných 90% nových nezaměstnaných, mi přijde jako holé šílenství. Nicméně v důvodové zprávě jsem to číslo nenašel.

RIA bude užitečná pouze tehdy, když díky ní budou přijímány jiné – lepší – právní předpisy. K tomu je nutné, aby byla tvořena hned od začátku legislativního procesu. Tj. aby už při zvažování variant se popisovaly a propočítávaly jejich dopady a výsledný právní předpis byl ovlivněn informacemi, které o dopadech RIA dodala. Pokud se prvně napíše zákon a pak se o něm napíše RIA, jen aby se vyhovělo legislativním pravidlům, tak ztrácí význam. RIA je proto relativně nejužitečnější u věcných záměrů zákonů (koncepční změny, velké pole působnosti pro varianty, nízké náklady na přepisování návrhů, protože ještě není co měnit).

Aby byla RIA užitečná, tak musí být zpracována kvalitně. Zde je zatím největší slabina. Upřímně řečeno, většina předložených zpráv RIA, které jsem měl možnost v komisi vidět, nesplňuje potřebný standard (a to je neposuzuji kritérii pro disertace). Většinou rezignují na snahu dopady kvantifikovat a dospět k tomu nejdůležitějšímu, tj. cost-benefit analýze. Uznávám, rigorózní analýzu někdy dělat nelze – nejsou k dispozici potřebná data nebo by vydala na dvouletý výzkumný projekt. V takových případech by RIA měla stručně popsat, jak by se dopady ideálně vyhodnotily, a absenci dat či extrémní časovou náročnost přiznat. To ale není primární příčinou, proč kvantifikace chybí – ta rezignace je od počátku. 

Rádi bychom při hodnocení kvality RIA řešili subtilnější metodologické problémy. Zatím zpětná vazba z komise směřuje hlavně k vysvětlení a pochopení, k čemu má hodnocení dopadů sloužit, že zákon může mít reálné důsledky na chování a příjmy ekonomických subjektů, k upozornění na možné dopady, které si tvůrci legislativy neuvědomili, k doporučení základní metodiky, jak tyto dopady pokud možno i kvantitativně vyjádřit. Často se opakující slabinou je vyloženě formalistický přístup k tvorbě legislativy. Problém, který má právní předpsi řešit, bývá definován stylem „potřeba novelizovat zákon o XY“. Varianty bývají definovány stylem “novelizace stávajícího zákona vs. zcela nový zákon” namísto zvažování věcných variant (řešení problému způsobem A či způsobem B, bez ohledu na to, zda novelizací či novým zákonem). U jednoho věcného záměru zákona, který měl vcelku radikálně reorganizovat jedno odvětví financované převážně ze státního rozpočtu, byl jediným uvedeným dopadem na rozpočet náklady na činnost komise při ministerstvu, která má udílet nové certifikace.

A nakonec, RIA bude užitečná, pokud po ní bude reálná společenská poptávka. Tj. pokud ji budou vládní politici používat, aby vyzvedli přínosy svých návrhů, či pokud ji opozice bude používat, aby vládu „otloukala“ za negativní důsledky jejích návrhů. A pokud ji např. novináři budou číst a následně klást otázky typu „proč prosazujete tento zákon, když podle RIA nemá jasné přínosy“? Skutečné používání RIA může trochu posunout tvorbu zákonů do racionálnější, věcnější roviny.

Na závěr dvě poznámky:
-  Zprávy RIA jsou na webu, a to v Knihovně připravované legislativy vlády a ve sněmovních tiscích. Bohužel to není user-friendly (někdy je RIA součástí důvodové zprávy, někdy je tou důvodovou zprávou, někdy je neoznačenou přílohou, někdy chybí). Nicméně veřejnost má možnost se s RIA seznámit relativně brzy, od okamžiku meziresortního připomínkového řízení. Stanoviska komise RIA (ani stanoviska celé Legislativní rady!) nejsou veřejně dostupná. Osobně s tím nesouhlasím a doufám ve změnu.
- I když se podaří časem dotáhnout hodnocení dopadů do žádoucí podoby, v legislativním procesu nadále zeje díra v podobě poslaneckých návrhů zákonů a pozměňovacích návrhů. K nim se RIA nedělá. V zákonodárné proceduře tak panuje diskriminace, kde vládní návrhy jsou schvalovány v režimu, ve kterém se poslanci, senátoři i veřejnost mohou seznámit s hodnocením možných důsledků a mohou tak učinit informované rozhodnutí. U poslaneckých návrhů – svými důsledky potenciálně stejně důležitých – tuto možnost nemají. (Podle toho to občas dopadá; aktuální příklad Sněmovnou schválené poslanecké iniciativy se sporným obsahem a katastrofálním zdůvodněním zde.)

P.S. Názory zde prezentované jsou pouze názory autora a nereprezentují oficiální stanovisko komise RIA


[1] U věcných záměrů zákonů se RIA dělat musí vždy. Nedělá se např. u transpozic evropských norem, kde není volnost pro vlastní úpravu. U právních předpisů předkládaných v souladu s plánem legislativních prací na příslušný kalendářní rok rozhodne vláda, zda se RIA má dělat či ne; komise RIA dává vládě doporučení. Pokud je právní předpis předkládán mimo plán legislativních prací vlády rozhoduje o provedení/ neprovedení RIA předsedkyně Legislativní rady vlády.
[2] Oficiální název je „závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace“.
[3] Viz zde pro schválených 17.5%, zde pro zavržené varianty.
Celý příspěvek

středa 11. dubna 2012

Ján Gronský: Jak zmařit celostátní referendum

Vláda Petra Nečase schválila návrh ústavního zákona o celostátním referendu. Jak řekl pan premiér, „Zákon byl předložen, aby byl schválen a abychom si tím udělali čárku splnění ve vládním programu“. Ta čárka by mohla být velmi pozitivním přínosem do českého ústavního pořádku a ústavní skutečnosti. Vždyť snaha ústavně zakotvit celostátní referendum se táhne celých 22 let existence České republiky a našla i své konkrétní pokusy o realizaci ve 21 legislativních návrzích.
Historie této snahy má své základy už v době vzniku české ústavy, kdy problém zakotvení konkrétních forem přímé demokracie v Ústavě byl pro odpor tehdy vládnoucích stran (ODS a ODA) odsunut do příštích let. Významný představitel ODA tehdy označil celostátní referendum za nebezpečí „vlády lůzy“. A do Ústavy se dostala formulace čl.2. odst. 2: „Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo“.

Tato formulace není zcela ideální,, neboť tam chybí slovo „jen“. Tedy Jen ústavní zákon může stanovit….“ Ale budiž. V teorii i praxi se už po celou dobu existence České republiky jednoznačně usadila interpretace, že jakékoliv celostátní referendum lze uskutečnit jedině na základě ústavního zákona, a to buď série ústavních zákonů jednorázových (jakým byl např. úst. zákona č.515/2002 Sb., o referendu o přistoupení ČR k Evropské unii), nebo ústavního zákona o obecném referendu.

Teď byl vládou schválen návrh, který svědčící po stránce legislativně technické o právnické erudici vládních legislativců. Ti také zapracovali do důvodové zprávy státovědě a ústavní teorii plně odpovídající formulace:

„Pravidelnou formou výkonu státní moci by měla být zastupitelská demokracie, zatímco přímá demokracie, v podobě referenda, by měla být formou výjimečnou, doplňkovou k zastupitelské demokracii“.

„Institut referenda má být významným doplněním soustavy výkonu moci založené na zastupitelské demokracii“.

„Navrhovaný ústavní zákon je založen na principech svrchovanosti, lidu a neúplné reprezentace… předpokládá referendum jako obecný prvek přímé demokracie a lze ho tedy považovat za 'střechový' zákon ke speciálním zákonům“.

Vše to jsou formulace přímo učebnicové.

Vládní legislativci však museli splnit politické zadání. A tak jim nezbývalo, než na základě tohoto zadání vypracovat návrh, který nyní leží v Poslanecké sněmovně.

1) V České republice musí být každý ústavní zákon schválen oběma komorami Parlamentu ČR a to ústavní většinou 3/5 všech poslanců a 3/5 všech přítomných senátorů. Už samo toto ústavní pravidlo stačí k tomu, aby navrhovaný ústavní zákon o celostátním referendu v navrhované podobě Parlamentem neprošel, a zůstal jen čárkou, kterou si připíše vláda při „plnění“ svého vládního programu. Ve své současné podobě může návrh projít Poslaneckou sněmovnou (i když to není v nastávajícím druhém čtení jisté), ale nikoliv Senátem – na rozdíl od běžných zákonů - nemůže být Poslaneckou sněmovnou přehlasován.

2) Celostátní referendum by bylo platné jen při účasti alespoň 50% voličů. Návrh původně navazující na krajská a obecní referenda (35% účast, kde naopak předpoklad vyšší účasti je reálnější, než při referendu celostátním) byl posunut podstatně výš, což se může stát překážkou platnosti celostátního referenda.

3) Co je však naprosto klíčové: V důvodové zprávě se výslovně říká, že by tedy „referendum zasahovalo především do působnosti moci výkonné“. A to přesto, že v čl. 1 návrhu ústavního zákona se říká, že „v celostátním referendu mohou občané rozhodovat o zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu“. Lze si položit otázku, od kdy patří rozhodování o „zásadních otázkách vnitřní a zahraniční politiky“ do kompetence výkonné moci?

Většina světových ústavních úprav celostátního lidového hlasování (referenda) obsahuje jistá omezení. Je to pochopitelné. I u nás je těžko představitelné, že se v celostátním referendu rozhodovalo o státním rozpočtu, správě daní, působnosti České národní banky aj. Avšak rozsah věcí, o kterých celostátní referendum nesmí rozhodovat (jak je navrhován v čl.1 vládního návrhu), je nepřijatelný.

Co je to za celostátní referendum, které „nesmí směřovat…k zásahu do výkonu moci ústavodárné nebo zákonodárné“, jak je stanoveno v návrhu ústavního zákona? K čemu pak takové referendum je? O čem by vůbec mohli občané rozhodovat? V celém světě je celostátní referendum přímým rozhodováním občanů doplněním zastupitelské demokracie, tj. ústavodárné a zákonodárné činnosti zastupitelských sborů. Ve světě se referendem mění ústavy, zásahy do občanských a lidských práv a svobod, někde dokonce amnestie.

Jistě: český ústavní pořádek tvoří – i když neustálými dílčími změnami narušovaný - ucelený systém, který logicky nepřipouští některé zásahy referendem. Zejména nesmí referendum směřovat ke změně podstatných náležitostí demokratického právního státu a k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ale celostátní referendum, které nemůže zasáhnout do společenských vztahů regulovaných zákonem (nemluvě o ústavě) je paskvil.. Navrhovatelé si toho jsou asi vědomi a proto taky dělají jen „čárku“, která by reálnost provedení celostátního referenda v České republice vyloučilo.
4) Návrh ústavního zákona předpokládá vydání prováděcího zákona, který bude schvalován oběma komorami. Tedy v legislativním procesu stejném, jako při schvalování volebních zákonů Co je ovšem rozhodující, to je v každém referendu otázka, na kterou lze odpovědět jen „ano“ a „ne“. U nás konečně existuje zkušenost s nekonaným referendem o ne/zániku československé federace, kde spory o otázku byly jedním z kruciálních důvodů toho, že se referendum nekonalo a česko-slovenský rozchod byl pak řešen rozhodnutími národních rad a ústavními zákony Federálního shromáždění.

K otázce „o čem vlastně má celostátní referendum rozhodovat, tak přibývá další: „na základě jak formulované otázky? A kdo bude otázku schvalovat? Podle návrhu ústavního zákona Parlament běžným zákonem.. K tomu ještě je tu možnost, aby se alespoň jedna z komor Poslanecké sněmovny nebo vláda obrátily na Ústavní soud s návrhem, aby rozhodl o souladu otázky obsažené v návrhu zákona o otázce, Byl by to postup, s kterým lze souhlasit. Ústavní soud by ovšem v tomto případě vykonával preventivní kontrolu ústavnosti, což by v českém ústavním systému bylo novum (v případě ústavní kontroly souladu mezinárodních smluv s ústavním pořádkem nejde o typickou preventivní kontrolu).

5) Předmětem kritických úvah může být i počet 250 000 občanů, kteří by podepsali návrh na konání celostátního referenda. Je to počet neúměrně vysoký vzhledem k tomu, že celostátní referendum by se mohlo konat jen v méně důležitých oblastech spadajících do moci výkonné. K okrajovým společenským problémům, pokud vůbec k nějakým. Tato omezenost pochopitelně snižuje možnost získat tak pod peticí vysoký počet podpisů.

Ale co je nejdůležitější. Petice 250 000 občanů není pro Poslaneckou sněmovnu a Senát závazná. Když se Parlament na otázce neshodne, poputuje občanská petice do koše. To je hrubý zásah do suverenity lidu, popírá to koncepci přímé demokracie jako doplňkové formy zastupitelské demokracie. Nahrazuje suverenitu lidu suverenitou parlamentu.

Závěr: Vláda předložila návrh ústavního zákona o celostátním referentu ve znění, které je nepřijatelné. Můžeme téměř s jistotou říci, že žádné celostátní referendum se na základě tohoto návrhu nikdy konat nebude. Je to návrh o tom, jak zabránit ústavnímu zakotvení a provádění celostátního referenda v České republice.
Celý příspěvek