pátek 30. září 2011

Znalecký posudek – dobrý sluha, ale zlý pán (dokončení)

Hodně toho bylo řečeno o nedostatcích současné regulace znalecké činnosti; netransparentní jmenování, v praxi nulová odpovědnost za vady posudků a tak dále. Tyto připomínky jsou pravdivé a návrh nového zákona mnohé z těchto problémů řeší. Ale základní problém nevyřeší žádný zákon o soudních znalcích. Prapříčina je totiž na straně samotných orgánů činných v trestním řízení!

Kdyby orgány činné v trestním řízení znalecké posudky přezkoumávaly, nejasnosti by požadovaly srozumitelným jazykem vysvětlit a případné vady by požadovaly opravit na náklady samotného znalce, pak by se znalecké prostředí kultivovalo i bez nového zákona. Jakákoli odpovědnost znalce stejně může nastoupit jen tehdy, kdy někdo vady zaregistruje. Pokud znalecké posudky nebudou orgány činné v trestním řízení hodnotit stejně přísně jako kterýkoli jiný důkaz, pak nepomůže absolutně žádná forma regulace znalecké činnosti. Kde nebude žalobce, nebude ani soudce.
Námitka, že orgány činné v trestním řízení nejsou schopny znalecké posudky přezkoumávat, platí jen omezeně. Především je to jejich povinnost vyplývající ze zásady volného hodnocení důkazů. A pokud znalecký posudek není srozumitelný, má jej znalec vysvětlit. V USA to jde. Kvůli existenci laických porot je znalec nucen svůj postup co nejsrozumitelněji a nejpřesvědčivěji vysvětlit – dokonce to je důležitá vlastnost vyžadovaná stranami od jimi zvolených expert witnesses. Když to jde alespoň zčásti převyprávět do lidské řeči v USA, proč to nejde převyprávět v nejhrubších rysech i u nás, jsou snad naši představitelé orgánů činných v trestním řízení hloupější než členové amerických porot?
Málokdy se lze setkat s posudkem z oboru kvantová gravitace, aby objektivně nebylo možno znalcovy úvahy srozumitelně vysvětlit. Požadavek na srozumitelné vysvětlení je i důležitou procesní zárukou, protože pak obviněný či jím oslovený odborník budou vědět, co přesně vlastně mají napadat. Pokud budou znalci donuceni osvětlit své úvahy, pak se usnadní i řešení situací „posudek proti posudku“. V nemalém procentu případů pak soud bude schopen jejich rozpory překlenout vlastní úvahou a nebude třeba uchylovat se hned k posudkům revizním.
Kde leží příčina současného stavu? Zde si netroufám ani hádat. Určitě není na místě podléhat zjednodušujícím vysvětlením typu „jsou to všechno staré struktury a měly by odejít z justice“, jak se dá někdy slyšet ze strany rozhorlených aktivistů. Koneckonců nejhlasitější veřejná kritika přeceňování důležitosti znaleckých posudků přichází spíš ze strany služebně starších právníků (soudci ÚS, veřejný ochránce práv). Ani má vlastní pozorování nenaznačují, že by šlo o problém jedné konkrétní právnické generace.
Možná by bylo užitečné vědět, jaká byla skutečná role znalců v prvorepublikové justici či dokonce za mocnářství. Naneštěstí jdou tyto znalosti právní historie daleko za hranice mé kvalifikace, takže nedokážu říci, zdali jde o produkt socialistického soudnictví nebo zda jde o starší problém. Proto se vyhnu jakémukoli spekulování o původu tohoto stavu a doufám, že někdo ze vzdělanějších čtenářů bude schopen vrhnout na tuto záhadu trochu světla.
I když neznáme příčinu, pokusme se zde navrhnout řešení. Odpovědnost za vzdělávání právníků mají samozřejmě hlavně právnické fakulty a Justiční akademie. Ty by měly nabízet nejen kurzy čistě právní vědy, ale také navazujících oborů v tom rozsahu, jaký je pro právníky relevantní. S ohledem na význam znaleckých posudků v praxi (a přestože je nelze fetišizovat, také nelze předstírat, že se bez nich lze zcela obejít!) by bylo záhodno, aby tyto kurzy poskytly absolventům dostatek znalostí, aby uměli posoudit nutnost přibírat znalce, správně posudek zadat a vyhodnotit jej alespoň v těch úplně nejtypičtějších situacích.
Podíváte-li se na programy vzdělávacích institucí, takové kurzy najdete – například Znalecké posudky z oboru ekonomiky a účetnictví na Justiční akademii. Ale domnívám se, že je nutné pozměnit koncepci podobných kurzů. Jak potvrdily komentáře čtenářů pod předchozím článkem, problém s nekritickým přístupem ke znaleckým posudkům existuje, a to v širokém rozsahu. A pokud stávající právnické vzdělávání problém neodstranilo, tak je třeba něco změnit.
Pokud se znalecké posudky vymykají kontrole, je třeba opustit tradiční český přístup „situace je v zásadě dobrá, postačují jen drobná zlepšení a plán plníme na 100%“. V předchozím článku jsem uvedl několik příkladů nesprávného zacházení s posudky, jež jsem pokládal za zvlášť pikantní. Podobných případů musí existovat daleko více a možná i pikantnějších. Je potřeba tyto příklady sbírat a cíleně o nich hovořit a nemilosrdně pranýřovat chyby. Tento orgán udělal takovou chybu, chyba byla závažná a správně to mělo být takto. A teď další případová studie ... Takto by měla – alespoň z části - vypadat přednáška o znalecké činnosti v soudní praxi.
Poukazovat na konkrétní chyby se v Čechách nenosí, ale jinak to nejde. Nebudeme-li o problémech otevřeně hovořit a spolehneme-li se na tradiční mírný pokrok v mezích zákona, problémy se neodstraní. Výkon spravedlnosti pokládám za příliš významný na to, abychom si mohli dovolit malovat realitu na růžovo.
Dále je pracovníky orgánů činných v trestním řízení třeba vzdělávat nejen v právních a souvisejících oborech, ale i přímo v těch oborech, které jsou předmětem znalecké činnosti. Policista vyšetřující případy žhářství možná nebude profesionální hasič, ale měl by o požárech vědět podstatně více než laik. Obdobně by to mělo platit u vyšetřování hospodářské kriminality.
Nejde jen o to, že když budou mít orgány činné v trestním řízení vlastní odborné kapacity, pak odpadne část zbytečného zadávání posudků, protože příslušný orgán si problém dokáže vyhodnotit sám i bez znalce a znalci zadá jen to, co opravdu musí zodpovědět sám znalec. Ani nejde jen o to, že zadání znaleckého posudku bude více k věci a samotný posudek bude vyhodnocen pečlivěji. Ale znalec především nemůže být neustále přítomen při plánování vyšetřování, při stanovování vyšetřovacích verzí, při výsleších a při dalších úkonech. Přitom kvalitní provedení těchto úkonů může vyžadovat odborné znalosti, a to hned teď a na místě, ne opatřované dodatečně pomocí zadávání znaleckého posudku. Na nutnost budovat odborné kapacity přímo u orgánů činných v trestním řízení není bohužel zdaleka kladen takový důraz, jak by bylo ideální.
Nejvíce snahy o výšení netrestní kvalifikace by se přitom mělo zaměřit na policisty. Jde o pracovníky nejdůležitějšího orgánu činného v trestním řízení – policisté jsou ti, kdo řeší trestné činy v první linii, a na jejich úrovni se dá v případu nejvíce získat a nejvíce ztratit. Zjednodušeně řečeno, pokud není mrtvola ohledána a změřena její teplota hned na místě činu, nenapraví to v pozdějších stadiích řízení ani nejgeniálnější státní zástupce nebo soudce. Dále je policistů více než státních zástupců a více než soudců, takže je u nich větší možnost ke specializaci. A v neposlední řadě je u policie více prostoru ke zvyšování kvalifikace, takže dodatečná koruna investovaná do policie přinese vyšší užitek než koruna investovaná třeba do státního zastupitelství (kolegové prominou).
V souvislosti se vzděláváním se ovšem dostáváme ještě k jednomu důležitému tématu, a tím je ODVAHA. Do katalogu vlastností ideálního pracovníka justice je totiž třeba doplnit odvahu.
Nejde totiž jen o to, říci někomu na přednášce, jak se má správně zadat takový znalecký posudek. Ale dotyčný pracovník orgánu činného v trestním řízení má také vykazovat dostatek odvahy, aby posudek vlastním rozumem kriticky zhodnotil nebo v případě potřeby posudek třeba vůbec nezadával a místo toho si sám rozhodl, co rozhodnout může nebo musí.
Pár příkladů, kdy se orgán činný v trestním řízení alibisticky schovával za znalce, jsem uvedl v předchozí části. Jeden nový mi prošel rukama v mezidobí: soudní znalec byl vyšetřovatelem povolán, aby řekl, že text písně vyjadřuje silně negativní emoce vůči přistěhovalcům. Oni by na to státní zástupce nebo soudce bez znalce nepřišli?!
Neumím si představit výkon spravedlnosti bez odvahy rozhodnout. A je nutno mít odvahu ke všemu možnému, od neschovávání se za znalce po odolávání pokušení rozhodnout, jak se očekává. Nemyslím tím zdaleka jen úmyslné manipulování s výsledkem řízení. Odvahy je třeba například k odmítání různých „právních zvyklostí“, kdy orgány jednají podle jakési myšlenkové šablony, která se před lety ustálila, aniž by měla oporu v rozumu. Napadlo vás třeba někdy, proč je v učebnicích a komentářích tolik zprošťujících judikátů k nutné obraně, když žádný z nich neříká nic překvapivého? Protože v české justici existuje neblahý zvyk pro jistotu žalovat, dojde-li ke zranění, třebaže byly zjevně splněny podmínky nutné obrany. Lidová představa, že obránce bude po zásluze potrestán, je tak pravdivá jen z poloviny: s velkou pravděpodobností soud rozhodne správně, nicméně připravte si peníze na obhájce.
Podobných zvyklostí funguje u nás více. Další z nich je „dluh na výživném znamená automaticky trestný čin, třebaže pachatel je nezaměstnaný stavební dělník se základním vzděláním a částečnou invaliditou uprostřed hospodářské krize“. Pohříchu této zvyklosti občas podlehne i soud, zatímco zásada „žaluj obránce při zranění“ se týká spíše policie a státního zastupitelství. Odmítání těchto zvyklostí a boj za skutečnou spravedlnost vyžadují jistou kuráž, neboť podobné zvyklosti jsou silně zakořeněny a je zřetelný tlak na jejich dodržování.
Z těchto a z mnoha dalších důvodů je pro práci v justici nutné mít odvahu. Otázkou ovšem zůstává, jak odvahu naučit. Dá se vůbec naučit odvaha? Stejný problém řeší všechny armády světa a řeší jej tuhou disciplínou a indoktrinací válečnickým étosem. Takové řešení není dost dobře přenositelné do justice. Jak se dá účinně vštípit pracovníkům justice odvaha? Zde mi nezbývá, než ukončit úvahu doznáním, že nevím. Rád si přečtu názory čtenářů na tento problém!

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.

Celý příspěvek

čtvrtek 29. září 2011

Svoboda a ticho

Co potřebuje člověk k tomu, aby mohl v klidu psát? V poslední době zjišťuju, že jen dvě věcisvobodu a ticho. Okolo těchto dvou věcí se ostatně u nás mezi doktorandy točí dost hovorů. Svobodou však nemyslím ani svobodu projevu (tu naštěstí máme) ani tvůrčí svobodu (ta se koupit nedá), ale svobodu před sebou samým a hlavně předSirénamiinternetu. Ta se koupit . Stejně tak se koupit tichoněkdy dokonce výběrové a se zárukou.

Mnoho z nás zná lákadlo internetu. Sotva co vstanu, jenommrknu“ co mi přišlo do mých tří emailových schránek, co je nového na šesti blozích, které pravidelně sleduju, co píšou Timesy a Economist. Když se zadaří, je to práce na půl dne. A to automaticky mažu souhrnné monitoringy České pozice a Aktuálně.cz, nefrčím na FB, Twitteru ani na Skypu! Když přijde „writer‘s block“, tak si pro jistotu projdu všechno ještě jednou. Co kdyby se tam objevilo něco novéhoKdesi v hlavě mi ale pořád zní hřímavý hlas JHHW „six hours a day, five days a week“ a vědomí, že se tím míní „6 hours net“ (jinak řečeno triáda „reading, writing, thinking“, žadné brouzdání na netu, auditování předmětů ani vyřizování úředních ptákovin). Stejně tak občas slyším hlas jednoho nejmenovaného spolubloggera, který pobude chtít za pár týdnů moji část textu pro chystaný komentář. Nedávno mi ale jeden kolega poslal link na jeho oblíbenou aplikaci. S pomrkáváním oka mi u toho říkal, žeobčas musí člověk omezit svou svobodu, aby se stal svobodným“. Aplikace se jmenuje příznačněFreedom App“ a jediné, co dělá, je, že Vám na 8 hodin (počet minut si můžete navolit sami) zablokuje přístup na internet. V její jednoduchosti je její krása. Tatopre-commitment strategy“ funguje naprosto skvěle. Dokonale Vás přiváže ke stěžni a Sirény mají smůlu [Odysseovskou analogii jsem si vypůjčil od Jona Elstera; k „pre-commitment strategy“ doporučuji i Casse Sunsteina a hlavně skvělou knihu Stephena HolmesePassions and Constraint“].

Druhý základní předpoklad pro psaní je, jak píše ta nejpovolanější na tomto blogu, „kvalitní TICHO“. Blanka píše na svém blogu, že jejíticho přišlo na několik tisíc korun, protože běžná Otíkova svářečská sluchátka se neosvědčila. Pochválen buď, nejmenovaný výrobce protihlukových sluchadel se zabudovaným systémem proti šumu a rámusu, který se vyskytne zásadně tam, kde se usalaším za účelem klidné tvůrčí práce!“. A pravdu . Nedej bože, pokud ještě pracujete v „openspacujako . Reklamu na žádnou značku tady dělat nebudu, ale vězte, že dobrá sluchátka stojí i v USA (kde je veškerá elektronika za babku) trojcifernou částku (v dolarech samozřejmě). Mít či nemít sluchátka s noise reduction je ale pro spisovatele i doktorandy otázka bytí a nebytí.

Celý příspěvek

středa 21. září 2011

130. výročí narození Hanse Kelsena

Před 130 lety, 11. října 1881 se v Praze ve Spálené ulici, v místech dnešního obchodního domu Máj, narodil Hans Kelsen. Kelsen je zcela jistě nejvýznamnější právník, který se kdy na území dnešního Česka narodil. Pro zájemce o některé detaily z Kelsenova života zejména se zřetelem na jeho vztah k naší vlasti proto doporučuji článek Petra Kreuze z posledních Literárních novin č. 37/2011 (Československé epizody Hanse Kelsena, s. 10-11). Dozvíme se například, že matka Kelsena pocházela z Jindřichohradecka a na rozdíl od svého manžela i samotného Hanse Kelsena ovládala češtinu. Dozvíme se též o působení Hanse Kelsena na sklonku I. republiky na pražské německé právnické fakultě. Zajímavé jsou také ukázky z Kelsenovy autobiografie. Kelsen v nich vzpomíná na své setkání s Edvardem Benešem, kterému doporučil změnu unitárního Československa ve spolkový stát tří národů – tomu se ovšem Beneš vysmál s tím, že žádný slovenský problém neexistuje a české Němce se mu podaří uspokojit jinak. Teprve když krize Československa eskalovala v létě 1938, navštívil Kelsena (až do roku 1945 československého občana) v Ženevě emisar čsl. vlády s prosbou, aby Kelsen přece jen svůj návrh rozvinul. Kelsen proto připravil náčrt reformy unitární ČSR, než jej však dokončil, bylo již pozdě … Perličkou na závěr je otázka, proč dodnes nemá Kelsen v místě svého narození pamětní desku (podle článku zatím stále probíhají neúspěšná jednání s majitelem obchodního domu Máj).
Celý příspěvek

Kelsen v Paříži

S ohledem na blížící se kelsenovské výročí jsem si vypůjčil titulek z názvu článku F. Fabbriniho, který vyšel na German Law Journal. V roce 2008 se totiž ve Francii stala doslova ústavní revoluce (myslím, že o ní byla již na tomto webu zmínka), neboť po několika desítkách let se do francouzského předběžného systému kontroly ústavnosti dostala možnost kontroly ústavnosti norem a posteriori, tedy po vstupu zákona v účinnost. Děje se tak způsobem, který Kelsen předvídal, totiž otázkou obecného soudu k Ústavní radě na ústavnost zákona. Současně Francie nadále vylučuje ústavní stížnost, plně v souladu s kelsenovskou doktrínou oddělení ústavního tribunálu a justice. Chtěl bych proto upozornit na mimořádně zajímavý článek Jana Malíře, který vychází v Právníkovi č. 9/2011, a který se otázce nového francouzského modelu v detailech věnuje (Francouzská ústavní revoluce: Případ QPC, s. 849-877). V článku se dočteme o mnoha specifikách francouzského modelu „přednostní otázky ústavnosti“, ale také o velmi zajímavých dozvucích předběžné otázky Kasačního soudu k SD EU v kauze C-188 a 189/10, Melki a Abdeli (v níž francouzský soud neúspěšně napadl rozpor francouzského modelu s právem EU) ve Francii. Tyto dozvuky ukazují, že problém „soudcovských eg“ je všudypřítomný bez ohledu na právní kulturu. Čtenář se ale vedle mnoha dalších zajímavostí může dočíst třeba i tom, jak nový francouzský systém kontroly ústavnosti pracuje s otázkami intertemporality derogačních rozhodnutí Ústavní rady.
Celý příspěvek

úterý 20. září 2011

Staří piloti v padajících letadlech a sovětská móda

Po návratu z letní dovolené začal Soudní dvůr vydávat nová tučná rozhodnutí. Do očka mi padla dvě rozhodnutí, která myslím stojí za pozornost.

První z nich je rozhodnutí velkého senátu Soudního dvora ve věci C-447/09, Reinhard Prigge a další proti Deutsche Lufthansa AG. Žalobci byli piloti německé Lufthansy. Po dosažení věku 60 let byl jejich pracovní poměr v souladu s kolektivní smlouvu uzavřenou v rámci Lufthansy ukončen. Oni se proti tomu bránili s odkazem, že mezinárodní standardy stejně jako na ně navazující německé předpisy práci pilota dosažením 60 let úplně nezakazují: pouze ji omezují. V rozpětí věku mezi 60 a 64 lety může pilot letadla pokračovat ve výkonu své činnosti pouze tehdy, pokud je členem posádky složené z více pilotů a ostatní piloti nedosáhli věku 60 let. Dosažením 65 let věku však musí vždy skončit.

Pan Prigge a další piloti se ustanovením kolektivní smlouvy bránili s tím, že se jedná o diskriminaci z důvodu věku. Soudní dvůr potvrdil, že dané ustanovení kolektivní smlouvy je diskriminační. Rozhodnutí je zajímavé v několika ohledech. Za prvé, spojují se zde doposud ne zrovna usazené (a ne všude pozitivně vítané) linie judikatury: za prvé, oblast přímé horizontální aplikace práva EU (směrnice, respektive obecného principu), tedy i na vztahy mezi dvěma soukromými subjekty (Lufthansa a její zaměstnanci) a za druhé otázka (principu) diskriminace z důvodu věku. Pokud člověk věří jak v Lavaly, tak v Kücükdeveci, tak nebude mít problému ani s panem Priggem. Co mě osobně trochu zarazilo byla lehkost, s jakou Soudní dvůr určí, že ten „přiměřený“ věk pro povinný odchod pilotů do důchodu je 65 a nikoliv oněch 60. Učiní tak prostým odkazem na mezinárodní standard a navazující německou vnitrostátní úpravu. Ale kdo říká, že ta má pravdu? Proč má navíc nějaký mezinárodní letecký standard automaticky přepsat volbu v rámci kolektivní smlouvy (kde byli předpokládám piloti také nějak zastoupeni?).

Druhé rozhodnutí stojící za zmínku je dnešní rozsudek Tribunálu ve věci T-232/10, Couture Tech Ltd v. OHIM. V něm se pokoušela jedna módní společnost registrovat státní znak bývalé SSSR jako ochrannou známku Společenství, patrně pro svoji „ruskou kolekci“. OHIM registraci zamítl a Tribunál jeho rozhodnutí (nepřímo) potvrdil. Argumentoval přitom, že „zápis ochranné známky musí být zamítnut, je-li v rozporu s veřejným pořádkem nebo s dobrými mravy v části Unie, přičemž tuto část může případně tvořit jediný členský stát“ (bod 26). Vzhledem k tomu že v Maďarsku je vyobrazování podobných „symbolů tyranie“ dokonce trestným činem (Attila Vajnai zdraví), pak se jedná bezpochyby o rozpor s veřejným pořádkem. Škoda jenom, že se Tribunál nepustil také do posuzování „vnímání relevantní veřejnosti nacházející se v Lotyšsku a České republice“ (bod 73) s ohledem na stejný symbol. Když se občas totiž projdu centrem Prahy, hlavně Královskou cestou a okolím, tak stav centra města v podobě post-sovětského výprodejního skanzenu (čepice, matrjošky aj.) mě ujistí v tom, že by to asi v ČR nebylo až tak žhavé …
Celý příspěvek

neděle 18. září 2011

Jiné právo misijní 6: Marxismus-leninismus po čtyřiceti letech


Přišel za mnou do kanceláře kolega Vladan. Zavřel za sebou dveře.
„Mám jednu věc, která se týká Veselje. Veselí.“ Popotáhne. „A taky mýho strýce.“ Zpozorním.
Vyjde najevo toto:
Vladanův strýc Ljubiša pochází z Veselí. Z Veselje. Nebyl tam deset let. Po válce museli utéct, doslova jen s kartáčkem na zuby. Žije teď s rodinou v severní Mitrovici, vlastně spíš živoří. Pracuje na poště, ale je to bída - vždyť víš. Dcera byla nemocná, platili doktory a léky, takže dluží za nájem a hrozí, že ho vyhoděj z bytu. Píchlo by mu, kdyby moh prodat svůj starej barák ve Veselí, pokud tam ještě vůbec stojí. A pokud nestojí, tak alespoň pozemek.
„To je mi líto,“ řeknu. V duchu přemítám, co já s tím.
„Strejda nemá od toho baráku žádný papíry. Potřeboval by do Veselje na soud a na katastr.“
Celý příspěvek

středa 14. září 2011

Bek tu skůl, Erbenův prospěch a oxfordské svatební podivínství

První nápor největšího podzimního nákupního svátku, mezi znalci a marketingovými experty mazlivě přezdíván „bek tu skůl“, již pominul. Poslední šancí řetězců na zbavení se neprodaných zbytků z těchto hodů je patrně začít je prodávat ve slevě pro univerzitní studenty, kteří budou začínat zakrátko (akce „bek tu skůl II – juni strajks bek“). Ostatně proč by nešlo stejné pastelky, které byly dost dobré pro vybarvování domečků, obláčků a sluníček, případně na obtahování „Ema mele maso“, použít taky na podtrhávání třeba takového trestního procesu.
Celý příspěvek

neděle 11. září 2011

Znalecký posudek - dobrý sluha, ale zlý pán

Týden se s týdnem sešel a na řadě jsou slíbená kontroverzní témata české justice. O výroční zprávě BIS zde hovořit nebudeme; znalecké posudky budou samy o sobě zajímavým námětem. Ptáte se, co je kontroverzního na znaleckých posudcích? Někdy hodně.

Není žádným tajemstvím, že se u nás vyvinula kultura nadužívání znaleckých posudků a jejich nekritického přijímání, ač jde jen o jeden z možných důkazních pramenů a stejně jako ostatní důkazní prameny mají podléhat náležitému přezkoumání ze strany soudu. Na tento neblahý stav je již delší dobu poukazováno z různých stran včetně Ústavního soudu a veřejného ochránce práv. To samé se lze dočíst i v právnických blozích (Lesk a bída soudních znalců duší a Justice v rukou znalců).
Nepodléhejme paušalizaci – v mnoha případech, nepochybně v naprosté většině, je se znaleckými posudky pracováno zcela správně a nutnost jejich opatření plyne ze zákona (zjištění ne-/příčetnosti obviněného, § 116 tr. ř.) nebo z okolností případu (posouzení jiné odborné otázky neprávní povahy). Nejsou však zdaleka výjimečné případy, kdy orgány činné v trestním řízení znalecké posudky vůbec nepřezkoumávají a nevšímají si ani jejich nápadných vad, případně zadávají znalecké posudky k posouzení otázek, jež mohl nebo měl posoudit sám orgán, a alibisticky tak přesouvají odpovědnost za případ na soudního znalce.
Někdy vadné nakládání se znaleckými posudky nabývá až absurdních rysů. Zde uveďme několik příkladů:

I.
Na počátku devadesátých let se privatizoval státní podnik. Přesně 50% připadlo českému managementu a přesně 50% zahraničnímu subjektu. Později došlo ke sporům mezi oběma vlastníky, jež vyvrcholily ochromením společnosti, převody akcií na neprůhledné subjekty a vzájemným obviňováním z tunelování.
V jednom z následných řízení se řešila otázka ocenění převedených 50% akcií společnosti, což mělo vliv na potenciální trestný čin. Ocenění provádělo hned několik znalců, ale kvůli specifickému postavení společnosti se výsledky dosti lišily. Znalec, jemuž bych přisvědčil nejvíce, vypočítal jistým způsobem hodnotu celé společnosti, vydělil ji dvěma a odečetl určitá procenta s poukazem na nefunkční vlastnickou strukturu.
Soud objednal revizní posudek u znaleckého ústavu, který všechny předchozí znalce zkritizoval, zejména mého favorita, pro nekompetentnost. Ředitel znaleckého ústavu doslovně uvedl, že nerovnost poloviny hodnoty celku a hodnoty poloviny celku by byla „v rozporu s aristotelovskou logikou“ (a co třeba prémie za majoritu!?) a vlastní ocenění provedl s ďábelskou logikou tak, že si nejprve definoval tržní cenu jako cenu, která vznikne na trhu. A protože se 50% akcií prodalo v devadesátých letech za XX milionů Kč, pak je tržní hodnota XX milionů Kč.
Se stejnou logikou mohl znalec za tržní cenu označit tu pozdější cenu, protože za ni se to také prodalo, nemluvě o tom, že z okolností privatizace bylo jasné, že původní prodejní cena s tržní hodnotou souvisela jen velmi volně. Zjevná nesmyslnost posudku však nebránila jeho akceptaci.
II.
Na ulici zkolaboval člověk. Když přijela sanitka, lékař podle jistého spolehlivého příznaku poznal, že dotyčný je již několik minut mrtvý. Protože však na místě byli příbuzní zemřelého, chvíli alespoň předstíral, že zemřelého oživuje; pochopitelně ne tak pečlivě, jak se má oživování normálně provádět.
Později bylo na lékaře podáno trestní oznámení a došlo i na znalecký posudek, v němž znalec prohlásil, že lékař porušil své povinnosti - byť šlo o prokazatelnou mrtvolu - neboť oživování neproběhlo lege artis. Lékař byl pravomocně odsouzen a až dovolací soud se zamyslel nad tím (třebaže to bylo namítáno obhajobou již dříve), zdali lze neposkytnout pomoc i prokazatelně mrtvému člověku. Do té doby soudy postupovaly tak, že znalec prohlásil, jak ho měl oživovat, a znalec má vždy pravdu.
III.
V jednom technologickém areálu fungovaly dvě společnosti se vzájemně provázanými provozy. Když došlo ke sporu ohledně vzájemných plateb a obě strany argumentovaly svou verzí smlouvy, zjistila se pozoruhodná věc. Oba výtisky smlouvy se lišily v klíčové pasáži na prostřední straně a jakousi zvláštní náhodou výtisk každé strany zvýhodňoval právě tu stranu.
V trestním řízení pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu nemohl chybět soudní znalec z oboru kriminalistika, který zjistil toto: sporná stránka předložená první společností se nijak nelišila od zbytku smlouvy. Naproti tomu sporná stránka předložená druhou společností se od zbytku smlouvy nepatrně lišila řezem písma, pravopisem i návazností textu (to vše bylo patrné na první pohled a nemusel se přibírat znalec, aby to konstatoval). Z toho znalec dospěl k závěru, že smlouvu padělala PRVNÍ společnost. Stíhání jednatele první společnosti byl nakonec naštěstí zastaveno soudem z formálních důvodů, přestože obhajoba už v přípravném řízení upozorňovala na zjevnou nesprávnost posudku.
IV.
Opilý pasažér brutálně napadl řidiče tramvaje. Útočník byl obžalován z ublížení na zdraví v základní skutkové podstatě, neboť znalec označil zranění za prostou újmu na zdraví a těžká újma na zdraví dle něj nehrozila. Přitom svědci vypověděli, že napadený měl zástavu dechu a svědci mu dávali umělé dýchání podle pokynů záchranářů přes telefon.
Znalec totiž obdržel jen část podkladů, v nichž tato důležitá informace chyběla. Nikomu tento rozpor mezi závěry znalce a svědeckými výpověďmi nevadil, ač bil do očí a k odhalení příčiny stačilo pozorně přečíst první stranu posudku, kde byly vyjmenované zprávy předložené znalci.
V.
Znalec posuzoval spornou dopravní nehodu, údajně čelní náraz do stromu, když se řidič vyhýbal zvěři, a dospěl k závěru, že nehoda byla fingovaná a na místo bylo přistaveno již havarované vozidlo. V odůvodnění znalec uvedl, že poškození zadního nárazníku neodpovídalo poškození přední části druhého vozidla - a navíc tento odstavec končil v polovině. Znalec zjevně vyrobil posudek metodou cut & paste z jiného, a ještě k tomu špatně. Policejnímu orgánu však postačoval jen závěr posudku a byl by zahájil trestní stíhání.
VI.
Dvě společnosti vedly spor o přesný obsah dohody, přičemž podle verze jedné strany mohl být spáchán trestný čin podvodu. Naneštěstí byla dohoda uzavřena jen ústně, obě strany tvrdily něco jiného a jediným dokladem o dohodě byla nesporná faktura, v níž byl ovšem předmět obchodu popsán nejasně přesně uprostřed mezi oběma tvrzeními. Když jsem se při diskuzi nad případem dostal k tomuto bodu a k inkriminovanému účetnímu dokladu, policejní vyšetřovatel zareagoval automaticky: „tak přibereme znalce z oboru účetnictví!“

Zejména poslední zmiňovaný příklad by se dal pominout jako humorná příhoda bez valného významu, kdyby nebylo ostatních dokladů o tom, že se u nás postupně vytvořila atmosféra slepého spoléhání se na znalce za všech okolností.
Kromě posudků, které byly zadány správně, ale nikdo je nečetl a nepřezkoumal (viz např. shora uvedené oceňování podniku), se vyskytují i posudky, které správně neměly být vůbec zadány, protože otázku mohl nebo v některých případech dokonce musel posoudit sám orgán činný v trestním řízení.
Například pokládám za jednoznačně nezákonné oblíbené zadání znaleckého posudku „zda obviněný propagoval …“ či „zda obviněná vyjádřila sympatie k …“. Znalec je tak skrytě vyzván, aby hodnotil úmysl obviněného. Fakticky pak jde o soudního znalce z oboru vina, což je ultimátní projev přehazování odpovědnosti na znalce.
Vyšetřování trestných činů z nenávisti věnujeme později samostatný článek. V té souvislosti už jen uveďme, že klást znalci otázku „zda lze určitou ideologii propagovat knihou“ (kauza Mein Kampf) pokládám za snad ještě zbytečnější než pomocí znalce zjišťovat, zdali se někdo může leknout atomového výbuchu (kauza Ztohoven). On by to nedokázal soud posoudit samostatně?
Případ Ztohoven a nabouraného televizního vysílání je vůbec hezkou ukázkou zbytečného zadávání posudků. Znalec se vyjadřoval k tomu, zda se fiktivní atomový hřib na podvrženém závěru podobal skutečnému. Domníval bych se, že hrubou představu o atomovém hřibu má každý, kdo absolvoval třeba jen základní školu, kromě toho falešné vysílání nebylo určeno znalcům, nýbrž obyčejným divákům. Proto rozhodovala laická představa diváctva, kterou snad dokáže odhadnout každý i bez znalce. Ostatně – pokud je mi alespoň známo – nikdo si záběr nespletl s globální pandemií, protrženou přehradou ani jakýmkoli dalším druhem katastrofy.
Značné výhrady pak mám vůči v současnosti populárnímu zadávání znaleckých posudků na věrohodnost obviněných/svědků. Kromě zvláštních případů (podezření na duševní nemoc, omezení schopností svědka atd.) totiž tyto posudky nemohou přinést významnou informaci. Znalec nerozhodne, zda dotyčný hovoří pravdu nebo lže. Já osobně jsem ve své praxi nechal pořídit takový posudek jen jedinkrát, a to když byl k tomu konkrétní důvod (bohatý restituent ve věku přes 90 let se stal obětí promyšleného podvodu a dalo se předvídat, jak bude jeho svědectví napadáno).
Kdybych pracoval na příslušných místech, zauvažoval bych o opatření statistiky, jak často se takové posudky zadávají, a zkoušel bych si udělat představu, kolik z nich bylo potřebných a kolik nikoli. Mám totiž silné podezření, že významná část takových posudků slouží jen jako akt z nouze a jako pokus obejít nepřijímání polygrafového vyšetření jako důkazu, čímž se opět přehazuje odpovědnost za případ na znalce. Jde však jen o mou hypotézu - bez podrobné studie nelze činit kategorické soudy.
Podobně sporné jsou i posudky jazykové, se kterými se lze setkat v případech pomluv či hanobení národa atd. Ještě nikdy jsem neslyšel o případu, kdy by účastník lékařského kongresu řekl druhému „pane kolego, Vy jste oligofrenik třetího stupně dle členění Minkowského“. Pak by bylo opravdu nutné zjišťovat přesný význam daného oslovení. Ale v běžných případech pomluv si účastníci nadávají do mafiánů, defraudantů, lotrů a podobných slovíček, která jsou součástí obecné mluvy a jsou také určena obecnému publiku. Všeobecné jazykové dovednosti by tedy měly k jejich posouzení plně dostačovat.
Snahy o zapojení znalců do vysvětlování obsahu relativně běžných slov či osvětlování významu textů pokládám opět za zbavování se odpovědnosti za rozhodnutí. Chce-li někdo tvrdit, že soudce není kompetentní k samostatnému posouzení českého textu, musím kontrovat otázkou, zdali byl soudce kompetentní ke studiu práv a složení justiční zkoušky – tam také musel prokázat velmi dobrou znalost češtiny a schopnost chápání textu bez pomoci znalce.
Kdybychom chtěli být hodně přísní, mohli bychom zpochybňovat ústavní konformnost přehazování odpovědnosti na znalce. Má-li určitou otázku rozhodnout svou úvahou soud, ten však rozhodne jen formálně a ve skutečnosti svévolně přesunul rozhodovací kompetenci v dílčí otázce na znalce bez efektivního přezkoumání soudem, je to v pořádku nebo ne? Litera naplněna byla; papírové rozhodnutí nese hlavičku a razítko soudu. Zda byl naplněn i účel soudního rozhodování, nejsem si zcela jistý.

(dokončení příště)

POZNÁMKA: Případy uváděné z mojí praxe jsou vždy fiktivní. Princip je zachován, avšak zasazen do smyšleného děje. Případy, jež jsou mi známy z denního tisku nebo z databází rozhodnutí, jsou uváděny tak, jak byly popsány tam.
Celý příspěvek

pátek 2. září 2011

Jiné právo trochu jinak

Začít se má pokud možno od začátku. Z toho důvodu začnu své hostování vyprávěním, proč jsem se vlastně stal právníkem. Ono to totiž s blogem Jiné právo velmi úzce souvisí. Následující text prosím berte jako mou verzi odpovědi na otázku „proč j(J)iné právo?“

Přestože jsem začal studovat právo mnohem dříve, moje skutečná kariéra právníka začala v létě roku 1999, kdy jsem pracoval jako paralegal v jedné firmě. V odebíraném časopise o právu duševního vlastnictví jsem narazil na článek o sporu mezi držiteli práv k seriálu Baywatch a tvůrci erotického Babewatch. A tehdy jsem na místě prošel proměnou. Prozřel jsem a pochopil, že opravdové právo není to, co si odnesete z učebnic a školních škamen. Opravdové právo je někde „tam venku“.
Opravdové právo se musí žít. Nedá se dělat bez zdravého rozumu, bez představy o spravedlnosti, bez citů a bez umění vyvažovat, bez znalosti života a všech jeho stránek. Bez smyslu pro humor, bez dospělého nadhledu, bez pochopení pro potřeby lidí, bez porozumění, jak a proč se lidé normálně chovají v určitých situacích, bez toho všeho – jak chcete určit, zda už je název erotického filmu příliš podobný a zda to vůbec hraje roli, zda je tolerovatelné někoho nazvat „mafie“, zda bylo v dané situaci možno klást povinnost předvídat útok psa, jestli dovolit kupování hlasů, zdali je podezření dostatečně důvodné, aby se někomu zasáhlo do osobní svobody? Bez toho všeho to prostě nejde. A z učebnic se tyto důležité dovednosti nenaučíte! Musíte je hledat jinde.
Můžete se mi smát, ale když jsem psal předchozí odstavec, cítil jsem trochu pohnutí. Právo není disciplína pro roboty. Tyhle věci se musejí prožívat a když jsem si vybavoval různé nároky na právníka, cítil jsem, že mne to oslovuje pořád stejně. Kdo z laskavých čtenářů je nadán básnickými vlohami, nechť to popíše lépe. Já se snažil ducha práva vysvětlit, jak jsem uměl. Ale ono je to vlastně napsané už nahoře v záhlaví blogu: právo není soubor platných právních norem. Právo je něco jiného. Jiné právo.
Znát perfektně právní předpisy, citovat všechnu relevantní judikaturu, sledovat v ní trendy a mít nastudovanou teorii v malíčku – to vše je důležité a leckdy obtížné, ale samo to z vás učiní jen právního technika. Právník musí dodat člověka. Stoprocentního člověka, který je pevně zakotven ve světě. Když mám sebevědomou náladu, namlouvám si, že právník jsem. Třeba nejsem. Pokud se pletu, tak se alespoň snažím, abych opravdovým právníkem byl.
A mohu to dokázat! :-) Na mém LinkedIn profilu naleznete seznam publikované literatury. Na první pohled nenajdete jednotící téma, protože články se týkají různých problémů od ekonomie a účetnictví (Výše škody při zpronevěře předmětu leasingu) či teorie her (Jak nepoctivé jsou skořápky) přes úrazy při sportu (Vztah trestního práva a sportovních pravidel) po ochranu práv v trestním procesu (Test proporcionality při zajišťování důkazů). Ale ve všech článcích píši vlastně pořád o tom samém: nejdůležitější vlastností právníka je zdravý rozum.
Uplatňování práva bez poctivé porce zdravého rozumu velmi snadno sklouzne k nespravedlnosti a k bezduchému formalizmu. Zajímavé též je, že pokud se správně aplikují všechny testy proporcionality a subsidiarity a podobná hluboká právničina, dozvíte se zpravidla přesně totéž, co mnohem rychleji napoví docela obyčejný selský rozum a všeobecná představa o spravedlnosti.
Proto pokud budete někdy váhat nad tím, které z více formálně možných rozhodnutí je opravdu správné, zkuste problém převyprávět do jednoduché neprávnické mluvy a zeptat své staré maminky nebo babičky z venkova, co je správné. Možná budete občas překvapeni. A možná si potvrdíte mou teorii, že skutečné právo je „tam venku“ a že si je neosvojíte jen účastí na přednáškách. Vím o pár zásazích Ústavního soudu, jejichž nutnosti by bezproblémově předešla včasná aplikace babičkového testu.
Poučení z toho pokládám za důležité – přitom na škole mi to nikdo neprozradil a přišel jsem na to sám až později způsobem popsaným výše. Právo neexistuje ve vzduchoprázdnu. Vámi uplatňované právo se opírá o hodnotové systémy skryté ve Vaší hlavě. Jak tento rámec vypadá, může významně ovlivnit, jak budete chápat a aplikovat onen příslovečný „systém platných právních norem“.
Jako hezký příklad z praxe poslouží tento článek o soudním sporu Modrého týmu a ČSSD a zvuková nahrávka z vyhlášení rozsudku. Spor se vedl mimo jiné o to, zda lze airsoft nazvat bojovým výcvikem či zda je to nactiutrhačné přirovnání. Určitě to říci lze, ale proč? Moje okamžitá odpověď zněla: protože se při airsoftu běhá po lese se zbraněmi a střílí se na protivníky a protože to přece jako bojový výcvik vypadá! Odpověď soudu na shodnou otázku byla tato: protože organizování airsoftu podléhá regulaci podle zákona o zbraních a střelivu.
Vidíte, jak se zde střetly dvě úplně odlišné koncepce? Chápání práva z mojí strany a ze strany soudu je dosti jiné, což způsobilo, že jsme dospěli sice ke shodnému závěru, ale s úplně odlišným argumentem. Prostě vnímáme problém jinak a klademe důraz na jiné věci. Není to jako v klauzuře, že zadání má zpravidla jedno správné řešení, k němuž se má dojít jedním správným postupem. V dalším případu může dojít i k tomu, že dva právníci dojdou k navzájem odchylným závěrům. Ne proto, že by jeden z nich špatně znal platné právní předpisy, ale protože je vnímá v jiném kontextu.
Kdo chce být dobrý právník, měl by si být tohoto mimoprávního rámce vědom a mít jej vybudován co možná nejkvalitnější – proto se právníci nemohou zastavit u skript a omezovat se jen na texty zákonů. Skutečné právo je něco víc a něco jiného než jen soubor platných právních norem.
Budeme-li mít otázku „proč j(J)iné právo“ za zodpovězenou, bude už jednoduché vysvětlit, proč právě trestní právo. Jednak je ten obor prostě nejlepší (mrknutí), jednak jeho předmět je sám o sobě atraktivní (kdo z nás někdy nečetl detektivky) a navíc je úrodnou půdou právě pro ten přístup k právu, který jsem popsal výše.
Jsou právní oblasti, kterým budou rozumět jen odborníci a pokud zůstanou pro řadového občana zahaleny tajemstvím, nikomu to vadit nebude. Ale každý, úplně každý musí vědět, proč například nelze bouchat kolem projíždějící cyklisty invalidní holí a vydávat to za legitimní obranu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1623/2010). Povinností orgánů činných v trestním řízení pak je vysvětlit to takovým způsobem, aby jejich úvahám dokázal porozumět i naprostý laik a akceptoval je jako spravedlivé. Tady se ukáže, kdo je právní technik a kdo právník!
S ohledem na charakter problémů, jež řeší zejména trestní právo hmotné (zda měl předvídat pád branky, zda mohl předpokládat stále hrozící útok, zda musel vytušit nedorozumění při popisování místa nehody, …), je zřejmé, že místa pro akademické úvahy ze slonovinové věže je zde velmi málo. Naopak je nutno v maximální možné míře zapojit zdravý selský rozum a mnou propagovaného právníka-člověka z masa a kostí, který zná svět nejen z učebnic.
Jen mám někdy obavy, že požadavek na vyšší uplatnění zdravého rozumu v soudním rozhodování by u nás měl za následek hlavně snahu o přibírání soudních znalců z oboru zdravý rozum. Ale teď už předbíhám, protože o znaleckých posudcích bude následující příspěvek ...

Celý příspěvek

čtvrtek 1. září 2011

Zářijový host: Přivítání Jana Vučky

Rádi vítáme našeho záříjového hosta: Jana Vučku, státního zástupce s expertními znalostmi v oblasti podnikové kriminality a zkušenostmi z Velké čtyřky i Útvaru odhalovaní nelegálních výnosů a daňové kriminality Policie ČR. Jan studuje účetnictví u ACCA a po excelentním složení zkoušek získal členství v Association of Certified Fraud Examiners. Mimo to napsal řadu textů z různých oblastí převážně trestního práva, vyznačujících se užitečnou, střídmou a inteligentní analýzou, nezřídka s použitím ekonomických a statistických principů (srov. např. Státní zastupitelství 9/2007, 10/2008, Trestněprávní revue 7/2010, 9/2010, 7/2011 nebo zde). Děkujeme, že se rozhodl uveřejnit své další články zde: v září bude Jiné právo jiné zase jiným, a neméně zajímavým, způsobem. Celý příspěvek