čtvrtek 28. července 2011

Životní kruhy Erica Steina

Smutné zprávy se píší vždy těžko. Dnes ráno amerického času zemřel ve věku 98 let profesor Eric Stein. Patřil k nejvýznamnějším českým právníkům 20. století. Svou kariéru vybudoval po druhé světové válce v USA. Za svůj dlouhý život přežil Rakousko – Uhersko i Československo, které až do smrti miloval a o jehož rozpadu napsal i poutavou knihu, v roce 1999 přeloženou Zdeňkem Masopustem do češtiny (Česko – Slovensko. Konflikt, roztržka, rozpad, Academia 1999). V 50. letech se účastnil v rámci amerického týmu vyjednávání Rady bezpečnosti OSN v době korejské krize, na sklonku 50. letech otevřel kurz práva EHS na Michiganské univerzitě Ann Arbor. Jako takový byl spoluzakladatelem oboru práva EU. V říjnu 2001 dostal medaili za zásluhy I. stupně od prezidenta Václava Havla. Sám jsem Erica Steina poprvé potkal až v srpnu 2001 v Ann Arbor, v posledních deseti letech jsem pak s ním byl v pravidelném kontaktu. Nechť je tento post ohlédnutím za životem tohoto vynikajícího českého právníka a skvělého člověka.

Dětství v Holicích a gymnaziální studia
Eric Stein se narodil jako poddaný císaře Františka Josefa v červenci 1913 v Holicích na Pardubicku v rodině malého podnikatele. Jakkoliv jeho rodina představovala typickou židovskou rodinu přelomu století (v rodině se mluvilo spoustou jazyků, část rodiny byla z německy mluvící části Rakouska, z matčiny strany pak z maďarské části Uher), Ericovou mateřštinou byla již čeština. Jeho první dětská vzpomínka byla dětská hra s kartičkami, na kterých byl poslední císař a český král Karel. Vzpomínka druhá pak byla výjev z holického náměstí v říjnu 1918, kdy před davem lidí letí na zem rakouská orlice a je vyhlašována republika. Jeho dětstvím byly 20. léta v Holicích, na které až do smrti vzpomínal s láskou. Když v roce 2001 přebíral v Holicích čestné občanství, zavzpomínal na lumpárny, které tam jako kluk před osmdesáti lety prováděl: „Jednou jsme se rozhodli zahrát si na Jánošíka, a tak jsme se vžili do děje, že jsme našeho kamaráda málem oběsili“.

Studovat začal na hradeckém gymnáziu, pak se ale rodina přestěhovala do Prahy a pokračoval tak od kvinty na akademickém gymnáziu v Praze na Příkopech. S úsměvem vždy vzpomínal, že přechod na kvalitnější gymnázium byl pro něj jako hradeckého premianta šok: najednou musel věnovat učení mnohem více času než v Hradci. Vzdělání bylo klasické, tedy latina a řečtina (tu ale brzy po studiích zapomněl). S trochou trpkosti však podotýkal, že jakkoliv se tehdy četli klasikové v originálech (Vergilius, Ovidius, Homér), učitelé nevěnovali kráse literatury žádnou pozornost a veškerý smysl četby spočíval jen v gramatice. Němčina byla naopak slabě vyučována i po této stránce.

Zajímalo mne, jak probíhala výuka literatury na gymnáziu před bezmála stoletím: „Byly nám vykládány obsahy knih, nikdo však neočekával, že tyto knihy budeme skutečně číst.“ Chce se tedy říci, že to byly ony příslovečné „telefonní seznamy“, známé i z dnešní výuky na středních školách. Eric Stein mi uváděl i humorný příklad tehdejšího gymnaziálního vzdělávání: vybavil si pražského profesora Peška, který byl mezi studenty oblíben pro jednu svou nepochopitelnou vlastnost: když se na něco zeptal, stačilo jen povídat, úplně o čemkoliv (třebas o počasí nebo o kopané) a učiteli, který vůbec neposlouchal, to stačilo.

Tehdejší gymnázia, která známe z pamětnických filmů třicátých a čtyřicátých let, nabízela jen málo komfortu, na který jsme dnes zvyklí. Například přírodní vědy byly handicapovány tím, že nebyly skoro žádné laboratoře, v nichž by se mohly odehrávat experimenty. Také proto se skoro žádné experimenty a pokusy nedělaly, snad i proto, aby se opravdu nestaly výbuchy, které z oněch filmů všichni dobře známe. Jídelny v oněch školách nebyly vůbec, v Praze však na rozdíl od Hradce alespoň školník o hlavní přestávce prodával párky a byl velice rozezlen, pokud si je někdo nekoupil.

Pražská právnická fakulta třicátých let
Eric se rozhodl studovat práva už velmi záhy a proto mu rozhodování, kam jít po gymnáziu nedalo mnoho práce. Patřil k prvním generacím studentů, kteří studovali v nové budově právnické fakulty podle návrhu Jana Kotěry. Pražská fakulta před druhou světovou válkou se však v řadě aspektů velmi lišila od té, kterou známe dnes. Zájemce v tomto mohu odkázat na knihu pamětí Viktora Knappa, jinak též spolužáka Erica Steina a jeho celoživotního kamaráda. V jednom ročníku na fakultě studovalo, ovšem jen virtuálně, až pět tisíc studentů. Na přednášky však jako dnes chodily jen desítky studentů, na vynikající přednášky pak stovky. O některých studentech z venkova kolovaly vtipy, že na pražské Wilsonovo nádraží přijedou jen dvakrát do roka a cestou se ptají, jak se dostat na fakultu.

Profesory, na které celý život velmi rád vzpomínal, byli zejména civilista Jan Krčmář a profesor římského práva Otakar Sommer. Specifikem tehdejší výuky byla nepovinná výběrová kolokvia, na která profesoři vybírali ty nejlepší studenty. Přísná selekce garantovala špičkovou úroveň seminářů. Například Sommer jednou vyhodil z hodiny dvě třetiny studentů, mezi nimi i Erica Steina. Ten se však nevzdal a příště přišel zase. Nakonec si ho Sommer oblíbil. Sommerův seminář, na který chodil s Viktorem Knappem, byl vynikající. Tehdejší profesoři římského práva mohli využívat všeobecné znalosti klasických jazyků, a tak hodina probíhala třeba tak, že vyučující rozdal třebas kopii smlouvy nalezené v Alexandrii, navíc částečně poškozené, a prováděla se její analýza. Takto na tyto přednášky Stein vzpomínal v roce 2005 ve své řeči při převzetí zlaté medaile Univerzity Karlovy:
Jako začínající student práv jsem se zamiloval do římského práva, které tenkrát učil profesor Otakar Sommer. Vešel jsem sebevědomě na jeho kolokvium, a myslel si, jak skvěle ovládám látku. Když jsem začal, profesor Sommer mě po dvou větách přerušil a řekl, “Pane Štajn, to nestačí, přijďte příště.” Hluboce zklamaný jsem studoval znovu, a při dalším setkání mne pak profesor Sommer opět přerušil po dvou větách a řekl, “To stačí, pane Štajn,” a dal mi “výbornou”. A, což bylo mnohem důležitější, vzal mne do svého elitního semináře, společně s Viktorem Knappem, mladým Schwarzenbergem a jinými hvězdami třídy. Na první hodině, když nám profesor zadával úkoly, zvedl Viktor Knapp nesměle ruku a řekl “Spectabilis, kniha, kterou jste mi zadal, je v holandštině, a já holandsky nečtu.” Profesor odpověděl s výrazem pohrdání, “Pane Knapp, holandsky se naučíte.” Já jsem dostal řeckou listinu, která měla uprostřed díru. Měl jsem přeložit a analyzovat text, který – jak jsem vyluštil s pomocí mého skvělého spolužáka Tondy Špačka – byl ve skutečnosti smlouvou o převodu nemovitosti v Alexandrii.“

Řada přednášek však byla velmi špatná, učitelé jen přeříkávali svá skripta. Studenti proto trávili čas jinak. Často tak studovali v kavárnách (oblíbená byla dnes již zaniklá SIA nedaleko fakulty v místech, kde je dnes hotel President), kde studenti trávili k pramalé spokojenosti číšníků nad jedním šálkem kávy celý den. Tradicí také bylo, že se dalo pár penízek pedelovi, který (pochopitelně neoficiálně) studentovi prozradil, který vyučující bude studenta daný den zkoušet. To bylo důležité, protože pak se mohl student v rámci „nalejvárny“ důkladně připravit právě na dotčeného profesora (nalejvárna byly stručné výpisky obsahující odpovědi na otázky, na které se s oblibou ptá ten který zkoušející – většina studentů tehdy v podstatě nestudovala učebnice, ale namísto toho studovala jen tyto stručné spisky).

Když jsem tuto podkapitolku nazval pražská fakulta, jen málokdo si asi uvědomí, že tehdy byly fakulty vlastně dvě – vedle české též německá (a ve dvacátých letech dokonce krátce fungující fakulta ruská, což bylo dáno tehdy početnou emigrací ze sovětského Ruska). Vzájemný vztah mezi českou a německou školou však byl v podstatě nulový. Eric Stein se sice s několika studenty (a studentkami) z německé fakulty přátelil, byl však spíše výjimkou. Když na sklonku třicátých let přijel na pražskou německou fakultu z Německa vyhnaný Hans Kelsen, asi největší právní teoretik minulého století, česká fakulta tuto osobnost zcela ignorovala. Německá fakulta pak vůči Kelsenovi vytvořila antisemitskou štvanici, takže tento pražský rodák po několika měsících opustil své rodné město a odjel do Švýcarska (a později do USA).

Jako student si přivydělával. Protože měl výbornou znalost spousty jazyků (vedle latiny a řečtiny též němčinu, francouzštinu a italštinu, a pak také angličtinu, kterou si přibral v Praze), přispíval s Viktorem Knappem recenzemi cizojazyčných knih do Literárních novin. Během studia absolvoval dvě stáže v advokátních kancelářích. Advokáti však tehdy žili jinak než v dnešní uspěchané době. První Ericův šéf tak například odjel na lyže, aniž cokoliv řekl, druhého dne poté, co Eric nastoupil do kanceláře. Ten pak zůstal sám v advokátní kanceláři jen se sekretářkou – a překvapenými klienty. Už jako student chodil na soudy, zejména na rozvody, náhrady škody atp. Tehdejší zákon z roku 1919 vyžadoval, aby při rozvodu byly objasněny všechny okolnosti rozpadu manželství, v čemž se někteří soudci náramně vyžívali (Eric Stein měl ještě po osmdesáti letech před očima soudce, který do protokolu uvedl, že žalobkyně „je veselá v rozkroku“). Protože na české právnické fakultě byly sice neoficiální, ale o to tvrději uplatňované kvóty na max. podíl židovských profesorů, asi by se nebýt Adolfa Hitlera nestal nikdy akademikem, ale praktikoval by v Praze advokacii.

Vojna a Mnichov
Po absolutoriu práv v roce 1937 nastoupil Eric Stein vojenskou službu. Po anšlusu Rakouska byla jeho jednotka převelena do prostoru jižní Moravy, kde se v zákopech Stein opět setkal se svým přítelem ze studií Knappem. V prostoru jeho jednotky nebyla žádná hotová opevnění. Během krize v roce 1938 nedisponovalo jeho jednotka žádnými těžkými zbraněmi, nebyly tam ani žádné tanky. I proto byl Eric Stein vždy velkým skeptikem ohledně možností, které naše vláda v září 1938 měla: „Němci by přes nás na jižní Moravě prostě přejeli“.

Po stažení z hranic byl s jednotkou převelen do smíchovských kasáren. Na březnovou okupaci v roce 1939 vzpomínal v knize Česko-Slovensko takto: „Za sychravého rána 15. března 1939 jsem se v obvyklou hodinu probudil v kasárnách 28. pražského pěšího pluku. Pohlédl jsem z okna a viděl, jak se to na dvoře hemží šedými uniformami a vozidly. Český důstojník, který měl tu noc službu, se ani neobtěžoval nás vzbudit dříve, než dorazila předsunutá jednotka německé okupační armády. Dostal jsem rozkaz doprovázet německého poddůstojníka, který s několika muži pátral v kasárnách po ukrytých zbraních. Každý obraz prezidenta republiky, na který jsme narazili, rozdrtili Němci napadrť“. Pak Němci poslali československé vojáky domů a služba v armádě pro Erica Steina skončila.

Krátce po okupaci se Stein v Praze setkal s americkým profesorem práv, který se přes Prahu vracel domů. Zakrátko se s ním spřátelil. Tehdy ještě netušil, že mu onen profesor příští rok významně pomůže při začátku právnických studií v USA.

Z Prahy přes Itálii do USA
V létě 1939 bylo ještě postavení českých Židů v Protektorátu snesitelné. Steinova rodina však tušila, že se to může brzy změnit. Proto se složily peníze na jednoho člena rodiny, který by měl vycestovat do ciziny. Rozhodnutí padlo na šestadvacetiletého Erica.

Eric Stein tak v letní Praze roku 1939 dostal pas k cestě do Itálie. Ve vlaku z Prahy do Milána si přisedl do kupé k dominikánovi, se kterým se dal brzy do přátelského rozhovoru. Po několika hodinách jízdy již začínal věřit, že je z Velkoněmecké říše definitivně pryč. Na hranicích mezi obsazeným Rakouskem a Itálií však začali Němci vysazovat některé pasažéry bez ohledu na jejich pasy. Stein až do smrti nevěděl, proč nebyl vysazen s nimi, a proč dokonce Němci jeho kupé ani nekontrolovali. Snad proto, že nechtěli zasahovat do kupé, s nímž seděl s oním mnichem.

Stein tak opustil rodné Čechy. Většina jeho příbuzných v následujících šesti letech zahynula v německých vyhlazovacích táborech. Své rodiče ani sestru už nikdy neviděl.

Zimu 1940 prožil Eric Stein v malé rybářské vesnici na jihu Itálie. Itálie je zatím stranou války, Italové jsou pohostinní, norimberské zákony tu zatím nejsou uplatňovány. Situace na jaře 1940 se však rychle mění, německá armáda bleskově postupuje západní Evropou a Mussolini se chystá učinit největší chybu svého života, vstup do války na straně Německa. Itálie přestává být bezpečným útočištěm. Eric Stein proto navštěvuje konzulát USA v Neapoli. Poctivě líčí tamnímu úředníkovi svou svízelnou situaci uprchlíka z okupované střední Evropy a prosí o americké vízum. Podle předpisů by mu ho americký úředník dát neměl, stává se však jedna z těch neobyčejných věcí, které ovlivňují lidské osudy. Druhý den, v rozporu s předpisy a na vlastní odpovědnost, Američan Steinovi vízum vystaví. Jeden z podivuhodných životních kruhů Erica Steina se uzavře deset let poté, kdy na Valném shromáždění OSN Stein jako člen americké delegace potká onoho Američana znovu, tehdy jako ambasadora USA v nově vzniklém Pákistánu. „V roce 1940 jsem byl uprchlík ztracený v Itálii. Jen o deset let později se mi dostalo cti zastupovat svou novou vlast ve Valném shromáždění OSN“, říkal po padesáti letech Stein.

V červnu 1940 vyplouvá z Janova italská loď. Cílem byl New York. Loď, na níž je i Eric Stein, je jedna z posledních, které proplují Gibraltarem. Několik dní nato Itálie zaútočí na jižní Francii a Britové italskému loďstvu průjezd Gibraltarem uzavřou.

Studia v USA
New York, jeho rasová a etnická různorodost mladého českého právníka uchvátily. Nesmírně mu zpočátku pomohli jeho příbuzní, kteří do USA emigrovali na počátku století. Nedlouho po příjezdu odjel Eric do města Ann Arbor ve státě Michigan, kde začal studovat právnickou fakultu. Začátky studia byly velmi těžké, měl problémy s jazykem („Moje poznámky byly jakousi směsicí češtiny a angličtiny“, říkal mi po letech). S velkým úsilím se mu však podařilo složit zkoušky na výtečnou a další semestr se stal studentským členem redakční rady Michigan Law Review (pro evropské studenty je to něco nepředstavitelného, ale americké prestižní právnické žurnály jsou vedeny studenty, samozřejmě těmi nejlepšími).

Byl jsem zcela uchvácen americkým sokratickým stylem právní výuky v USA. Tehdy vlastně nebylo v USA vůbec žádné přednášení, učitel přišel a zahájil výuku tím, že vyvolal studenta a zeptal se: Pane Kühne, paní Smithová přišla do obchodu, uklouzla na banánové slupce, a zlomila si nohu. Přišla k Vám a požádala o radu.“ Stejně tak jej fascinovala práce s kasuistikou a soudcovským právem, práce s precedenty, která v zemích common law tradičně dominuje. „Soudcovská rozhodnutí jsou zde fantastická, soudce s Vámi mluví, rozhodnutí je příběhem, mimořádně zajímavým vyprávěním o konkrétní životní situaci.“ Na druhé straně si Eric uvědomoval i problémy americké metody. „Sokratovský styl zanedbává systém jako celek, chybí v něm obecná část typická pro kontinentální právo.“

Pracoval také jako studentský asistent pro dva vynikající komparativní právníky: Ernsta Rabela, německého civilistu, a Hessela Yntemu. „Zvláštní uzavření kruhu: asi po třech desítkách let jsem byl uveden právě na post, který nese jméno profesora Hessela E. Yntemy na michiganské právnické fakultě“. Dnešním Hessel Yntema profesorem, tedy následovníkem Erica Steina, je mimochodem vynikající komparatista, Němec Mathias Reimann. Ten dosáhl toho, že se American Journal of Comparative Law po několika desítkách let vrátil z Berkeley zpět do Ann Arbor, kde v padesátých letech začínal. Eric Stein byl před šedesáti lety samozřejmě u začátku tohoto světově uznávaného časopisu.

Jak napsat abdikaci italského králi
Po absolvování michiganské fakulty Eric Stein, již jako americký občan, vstoupil znovu do armády. Tentokrát to byla armáda USA. Byl přidělen do zpravodajské služby a po krátkém výcviku v Marylandu se naplnil další z kruhů jeho života. V roce 1943 se dostal s americkou armádou zpět do jižní Itálie, odkud před třemi lety prchal před nacismem. Jedním z nezapomenutelných, avšak krutých zážitků byla pro Erica exploze Vesuvu, jedna z největších v historii, kde pomáhal při záchranných pracech.

Eric Stein pracoval na ustavení první italské postfašistické vlády. Po šedesáti letech na to vzpomínal s humorem: „Přijeli jsme k prokurátorovi do města Bari prodiskutovat jeho jmenování náměstkem ministra spravedlnosti. Prokurátor se jako jistě vzorný člen fašistické strany tehdy celý roztřásl, když viděl přijíždět americké vojenské vozidlo.“

Jeden z nejkurióznějších úkolů dostal Stein na jaře 1944 v Salernu. Italský král Victor Emmanuel III předběžně odsouhlasil postoupení svých pravomocí ve prospěch svého syna Umberta, po vstupu Spojenců do Říma si to však rozmyslel. Úkol pro Erica Steina zněl: připravit abdikaci, a to v italštině. S ohledem na povahu věci nebylo možno v této věci kontaktovat italské právníky, proto dostal Eric ústavu Italského království a učebnici ústavního práva, obojí v italštině. Nikde ale nebylo nic o abdikaci! Naštěstí, jak se smíchem vzpomínal Stein, pod dojmem kvality jím připraveného návrhu nakonec příslušný dekret připravili sami královští právníci.

Za svůj podíl na osvobození Itálie od fašismu dostal Eric Stein řadu italských vyznamenání včetně italského válečného kříže.

Práce pro novou vlast v OSN
Po válce začal Stein pracovat na ministerstvu zahraničí, kde byl jeho nadřízeným mj. pověstný John Foster Dulles. Zastupoval USA na valném shromáždění a v Radě bezpečnosti v počátcích fungování OSN. To, o čem se my učíme v učebnicích mezinárodního práva (např. vyslání vojsk OSN v době korejské války, kdy SSSR bojkotoval účast na Radě bezpečnosti), byla pro Erica věc osobní účasti na těchto jednáních, která utvářela svět studené války.

O Evropskou unii, respektive její první ztělesnění, sdružení uhlí a oceli, se začal zajímat v samotných začátcích jejího fungování, během svých častých pobytů v západní Evropě. Později se stalo studium evropské integrace jeho celoživotním akademickým zaujetím. V polovině 50. let byl již pevně rozhodnut učit na právnické fakultě. Když se loučil s ministrem zahraničí Johnem F. Dullesem, ministr mu řekl: „Do dnešního dne Ti bylo nasloucháno proto, že jsi mluvil za Spojené státy. Ale ve třídě už budeš mluvit jen sám za sebe. Mnoho zdaru!

Během práce na ministerstvu se Eric oženil. Jeho manželkou se stala kolegyně z ministerstva, rodačka z amerického Arkansasu. O několik let mladší Virginie strávila s Ericem šedesát let šťastného manželství. Na jeho akademickém úspěchu má podle mne velký podíl svou trpělivou podporou, ale začasté také tvrdou kritikou. Energická a praktická Virginie byla skvělým protipólem idealistického Erica.

Michiganská univerzita v Ann Arbor
Právnická fakulta v Michiganu se stala Ericovým osudem. Je jeho zásluhou, že se fakulta stala centrem studií evropského a mezinárodního práva a globálním lídrem těchto studií.

Jeden z prvních kurzů, které Eric Stein učil, bylo právo mírového využití atomové energie. Zde se mj. zabýval též právní analýzou Euratomu. Co však mělo Erica Steina proslavit, byla výuka práva EHS. Pravidelné kurzy rozjel vlastně bezprostředně po založení EHS na sklonku 50. let. Právo EHS se začalo učit v Michiganu jako na první škole v USA. Podle mnoha zdrojů byl Ann Arbor vlastně první fakultou na světě, která díky Steinovi začala právo EHS učit. Eric Stein takovéto vychloubání neměl rád, vždy mne upozorňoval, že toto není jisté. Je to však dost pravděpodobné, neboť zatím co například ve Francii bylo třeba k rozjetí nového kurzu zdlouhavého byrokratického procesu, v Americe prostě Stein sedl a tentýž rok rozjel nový předmět. Zanedlouho tak do Ann Arboru začali jezdit lidé z celé Evropy, kteří tam mohli studovat to, co doma zatím ještě neměli.

Na počátku 60. let bylo zřejmé, že se evropské právo stává novou a svébytnou disciplínou, k jejímuž pochopení je třeba znovu vyrazit do Evropy. „Když nějaká organizace, ať to jsou Spojené národy nebo privátní korporace, začne žít vlastním životem, nepostačí znát jen její chartu nebo zakládací smlouvu. Musíte se podívat na „živé právo“ tohoto celku.“ Tak začal jeden z mnoha návratů Erica Steina do Evropy. V letech 1962 a 1963 pracoval jako stážista v Komisi EHS. Nabyté vědomosti mu umožnily další rozvoj disciplíny práva EHS: „Moje stará Evropa nabrala nový směr, který se stal pravděpodobně nejdůležitější událostí století. Jak nám říká doktor Freud, jsme odsouzeni k tomu, abychom se vraceli do míst a snů svého dětství. Učinil jsem snad i proto právo Evropského společenství centrem mého vědeckého zájmu. Bohužel, byl zde také krutý paradox: vývoj nezahrnul do Společenství mou starou vlast, která byla vskutku „evropská” po celá staletí, a teď byla násilně vyloučena z této „nové Evropy.“

Současně se v sedmdesátých a osmdesátých letech Stein věnoval též ekonomické integraci v jižní Americe. Léta devadesátá pak pro něj byla ve znamení návratů do jeho původní vlasti, tentokrát však ve znamení její dezintegrace.

Návraty do Československa a Česka
Eric Stein až do konce života miloval svou rodnou vlast, miloval svůj rodný jazyk. Vždy říkal, že pro toho, kdo se živí slovem a psaním, je potřeba psát v jiném než rodném jazyce velkým handicapem. Do Prahy však přijel poprvé až po 43 letech od svého útěku, v roce 1982, a to, což „byla jedna z podivných, nevysvětlitelných okolností, den před setkáním spolužáků gymnázia po 50 letech.“ V úvodu knihy Česko-Slovensko na to vzpomíná takto: „Ze všech někdejších maturantů dopadli nejhůř ti, co šli na práva. Nejnadanější z nich dřel bídu kdesi na stavbě a skončil jako úředníček národního podniku; pocházel totiž ze staré buržoazní právnické rodiny. … Jeden absolvent právnické fakulty, od jinošských let přesvědčený komunista, se stal úspěšným filmovým dokumentaristou, po roce 1968 směl však jen dabovat zahraniční filmy. Jiný se jakž takž živil poskytováním právních porad načerno.“ Po své druhé návštěvě Československa v roce 1985 odjížděl pevně odhodlán, že se již nikdy nevrátí do země, kterou komunistický režim „tak mrzce vytrhl z jejích západních kořenů“.

Rok 1989 vše změnil. Na prahu osmdesátky se Eric Stein vrací do vlasti v rámci skupiny mezinárodních expertů, která Čechům a Slovákům pomáhala napsat novou ústavu pro funkční federativní stát. Završení jednoho velkého životního kruhu profesora Steina. Namísto nově koncipovaného společného státu však byl svědkem dezintegrace a rozpadu své vlasti. V roce 1997 tuto etapu svého života charakterizoval „jako epizodu nikdy nekončícího procesu učení, příběh o tom, jak se právník vyrovnává se současným nacionalismem a snaží se pochopit to těžce postižitelné něco, co za tímto složitým procesem stojí“ (Česko-Slovensko, s. 21). Jeho pohled na politický proces v Československu v letech 1990 až 1993 je nanejvýš zasvěceným pohledem zahraničního pozorovatele, pohled oproštěný od schematických zkratek, které dodnes v různé podobě přetrvávají v západní i východní části někdejšího společného státu. Strhující pohled, který vniká do hloubky procesu česko-slovenské dezintegrace stejně jako je kritickým popisem postkomunistického práva a právní profese.

Právnická fakulta v Michiganu udržovala i během komunismu omezené vztahy s českým právnickým světem. Do roku 1989 to bylo zejména díky přátelství Steina s akademikem Viktorem Knappem, v době pražského jara v Michiganu pobýval i Vojtěch Cepl, kterému Ann Arbor učaroval. Vedoucím právnické knihovny michiganské fakulty byl po dlouhou dobu jiný Čech, proto je v tamní knihovně vynikající sbírka starší české literatury (mnoho z ní dnes v Praze ani nenajdete, protože ji v roce 2002 odnesla voda). Po roce 1989 se pak Michigan otevřel českým studentům dokořán. V roce 2000 převzal na Michiganu čestný doktorát Václav Havel, krátce poté pak byl založen v Michiganu Havlův stipendijní fond (i díky podpoře Jana Švejnara).

Na sklonku života se uzavřel i další životní kruh Erica Steina ve vztahu k jeho pražské alma mater: díky podpoře profesora Pavlíčka a profesora Jičínského získal Eric Stein v říjnu 2005 zlatou medaili Univerzity Karlovy (této medaile si ve své sbírce Eric Stein cenil jako „korunního klenotu“). To bylo naposledy, kdy byl Eric Stein ve vlasti.

Eric Stein zůstal po celý svůj život zastáncem evropské integrace. S ním odchází i jeden z posledních členů generace, která evropské sjednocování chápala jako odpověď na hrůzy druhé světové války a nesla s tím spojený velmi silný étos. Jakkoliv byl Stein přesvědčeným federalistou, byl současně vždy i realistou. Rok po přistoupení ČR do Evropské unie k tomu v Praze Stein poznamenal:
Chápu, že k tomu byla vznesena řada otázek tady i na Západě – ale nemusíme být zrovna hegeliány, abychom viděli, že členství České republiky v Evropské unii bylo historicky dáno, bylo nevyhnutelné a nezbytné. V jistém smyslu chápu obavy těch, kteří se cítí konečně osvobozeni od jednoho nenáviděného Pána, jen aby akceptovali “podřízení” druhému. Ale myšlenka Evropské unie jako federace v pojetí centralizovaného celku jako Spojené státy, byla-li snad někdy realistickým cílem, je nyní, a to nejen ve světle nedávného rozšíření, jasnou chimérou. Evropská unie je, a předpokládám, že zůstane, mnohaúrovňovým systémem vládnutí, jež musí vzít v úvahu bohatá kulturní a historická specifika jejich členských států, a ve kterém tyto státy nepřestávají hrát rozhodující roli. Na vládě a zastupitelských sborech této země bude, aby se efektivně organizovaly nejen za účelem hájení zájmů České republiky, ale aby využily svoje nové postavení k ovlivnění obecných politik unie. Česká republika spolu se svou tradicí zastupitelské demokracie by měla být schopna přispět k budování otevřenějšího a demokratičtějšího jednotného systému Unie. Je samozřejmě naprosto nezbytné poslat do Bruselu schopné zástupce (a v tomto městě je spousta schopných právníků), kteří by se dokázali inteligentně zapojit do „unijní hry“. Z druhé strany Atlantiku tomu přihlížím s velkým zájmem a hloubokou sympatií. Vidět Českou republiku v Evropské unii je pro mě uzavření dalšího kruhu, a to tentokrát nejen kruhu v mém osobním životě, ale, což je mnohem významnější, v životě a historii této země“.
Celý příspěvek

středa 27. července 2011

Tvůrčí právo pro spisovatele

K tomuto postu mě přivedl shluk otázek v jednom z diskusních příspěvků pod nedávným pokračováním seriálu Jiné právo misijní, a sice: Vystudoval Dostojevský, Hemingway nebo Balabán či Hrabal kurz tvůrčího psaní? Znamená jeho absolvování skutečně to, že někdo umí psát?
Celý příspěvek

středa 20. července 2011

Ministerstvo průmyslu a obchodu hledá právníka do Odboru mezinárodní konkurenceschopnosti

Po čase si dovolujeme opět pokračovat v sérii nabídek zaměstnání pro jiné právníky (zn. samá pozitiva a sociální jistoty.). Jde o nabídku Ministerstva průmyslu a obchodu, které hledá právníka do Odboru mezinárodní konkurenceschopnosti.

Náplň práce

Příprava a hodnocení návrhů legislativní i nelegislativní povahy směřující k posílení mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky. Implementace Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ve spolupráci s dalšími orgány státní správy (více zde).

Řešení přeshraničních sporů souvisejících s porušením práva EU v rámci evropské sítě SOLVIT (více na http://www.solvit.eu/)

Poskytování informací v rámci činnosti kontaktního místa pro výrobky ProCoP (více na http://www.mpo.cz/procop)

Práce s právními texty Evropských společenství a judikaturou Soudního dvora EU, konzultace s národními odborníky a experty z Evropské komise.

Požadujeme
Ukončené vysokoškolské vzdělání právního směru podmínkou
Orientace v ekonomické problematice
Zájem o problematiku evropského práva a fungování vnitřního trhu EU
Samostatný, aktivní přístup, schopnost týmové práce
Dobré komunikační a analytické schopnosti
Aktivní znalost anglického jazyka (znalost dalších jazyků EU výhodou) včetně práce s právními texty
IT gramotnost
Motivační dopis (max 3000 znaků)

Nabízíme
zajímavou práci v oblasti problematiky EU
pracovní poměr na dobu určitou s možností prodloužení
nezávislou a zodpovědnou práci
finanční ohodnocení v souladu s nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě
rozšiřování a prohlubování odborných znalostí
možnost jazykového vzdělávání

Nástup: od 15. srpna 2011

V případě zájmu o výše uvedenou pozici zašlete, prosím, Váš strukturovaný životopis spolu s motivačním dopisem nejpozději do 14. srpna 2011 na emailovou adresu hanakova[zavináč]mpo.cz
Celý příspěvek

pondělí 18. července 2011

Jiné právo misijní 5: Fanfáry nezávislosti

Čtrnáctýho února. Do vyhlášení nezávislosti zbývají dny nebo možná už jen hodiny. Čas tiká jako stopky před odpálením velkýho třesku, který bude pro Albánce jako dlouho očekávanej ohňostroj a pro Srby hřib atomovýho výbuchu. Oba národy hledí k nebi nad Mitrovicí a prosí svoje bohy. Alláhu, žehnej naší nezávislosti! Svatý Iljo! Chraň nás před zkázou. Alláh o tom už dávno mluvil s Bushem, takže teď spokojeně pokuřuje, rozkročen nad jižním Kosovem jako Krakonoš, zatímco svatej Ilja pobíhá nebem sem a tam, chytá se za hlavu a volá – panebože! Panebože!

Celý příspěvek

sobota 9. července 2011

Náhrada za vyvlastnění věci: Proč má převýšit obvyklou cenu

Dle čl. 11 odst. 4 Listiny: "Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu." Jistě, vyvlastnění za náhradu -- ale jak vysokou? Možná byste navrhli, že náhrada má odpovídat obvyklé ceně (tržní hodnotě) vyvlastněné věci. Níže odůvodním, že takováto výše je zpravidla nedostatečná, tedy ekonomicky neefektivní a vůči vyvlastněnému nespravedlivá. Ostatně, pro závěr, že nahradit vyvlastnění obvyklou cenou zpravidla nestačí, lze najít jistou oporu i v níže uvedené judikatuře Ústavního soudu.

Důvody, proč by vyvlastněný měl za vyvlastněnou věc obdržet náhradu převyšující její obvyklou (tržní) cenu, jsou přinejmenším dva: (1) Vyvlastněnému by mělo být kompenzováno riziko, že se částka odhadnutá znalcem odchyluje od skutečné tržní ceny; a (2) Vyvlastněnému by měla být kompenzována cena zvláštní obliby, zejména je-li vyvlastňovanou věcí dům či byt, kde vyvlastňovaný bydlí.

(1) – Kompenzace za riziko

Řekněme, že znalec ocenil tržní hodnotu Vašeho domu na 10 mil. Kč. Ať už se snažil sebevíce, jeho odhad se nutně více či méně ochyluje od ceny, za kterou by byl dům prodán na trhu: Obvyklou (tržní) cenu určují tržní transakce a znalecké ocenění je jen její více či méně nepřesnou předpovědí.

Vyjděme příkladmo z toho, že s 50 % pravděpodobností je tržní cena (cena, jakou byste obdrželi, pokud byste dům skutečně prodali) Vašeho domu o 2 mil. Kč vyšší a s 50 % pravděpodobností o 2 mil. Kč nižší, než odhadl znalec. Tedy: tím, že Vám stát dům odejme a zaplatí Vám za něj znalcem určených 10 mil. Kč, donutí Vás podstoupit riziko -- hrát loterii, v níž máte poloviční šanci získat navíc 2 miliony a poloviční šanci 2 miliony ztratit.

Mínus dva miliony a plus dva miliony, to je v průměru nula, ne -- tak jaký problém? Ten problém, že člověk je rizikově averzní: Ztratit dva miliony pociťuje jako větší újmu, než za jaký přínos považuje dva miliony získat. Zjistit, že za 10 milionů si srovnatelnou nemovitosti nekoupíte a musíte 2 miliony doplatit, je více nepříjemné, než jak je příjemné zjistit, že po zakoupení srovnatelné nemovitosti Vám dva miliony vybyly.

Aby člověk hru, že s poloviční pravděpodoboností přijde o 2 mil. Kč a s poloviční pravděpodobností 2 mil. Kč získá, vůbec dobrovolně podstoupil, museli bychom mu nabídnout určitou částku předem jako kompenzaci za riziko. Řekněme, že v daném případě činí spravedlivá kompenzace 0,5 mil. Kč, tj. vyvlastněný by si řekl: "Pokud byste mi jako kompenzaci nabídli méně než 0,5 mil. Kč, na hru bych nepřistoupil; pokud mi nabídnete právě 0,5 mil. Kč, hra mi nevadí; pokud mi nabídnete více než 0,5 mil. Kč, podstoupím hru dokonce rád."

Nejedná se o imaginární újmu: I pokud nemovitost držíte jen jako čistě investiční aktivum (tedy nemovitost pro Vás nemá, viz níže, cenu zvláštní obliby, tj. cenu přesahující cenu obvyklou), vnutil Vám stát vyvlastněním (za náhradu ve výši obvyklé ceny) riziko, které lze vyjádřit finančním ekvivalentem: Toto riziko (a s tím spojený penězi vyjadřitelný náklad) však ponesete Vy sám/sama; stát o tento náklad náhradu (ve výši obvyklé ceny) nenavýší.

(2) – Cena zvláštní obliby

Další, hmatatelnější důvod, proč je kompenzace obvyklé (tržní) cenou nedostatečná, spočívá v tom, že nemovitost si zpravidla ceníte na vyšší než obvyklou cenu. Čím déle bydlíte v domě či bytě, čím více přátel v dané lokalitě máte, čím lépe jste si uspořádal/a život kolem Vašeho bydlení -- tím spíše se odmítnete stěhovat, pokud za nemovitosti dostanete obvyklou cenu, a tím větší "bonus" byste požadoval/a, abyste ke stěhování přistoupil/a. Tento bonus však nebude nijak zohledněn, pokud Vám vyvlastňovatel nahradí jen obvyklou cenu...

Poznámka: Samozřejmě existuje i řada případů, kdy zvláštní cena obliby není relevantní. To nejzřetelněji tehdy, pokud stát započne s vyvlastňováním poté, kdy jste nemovitost nabídli k prodeji, s ůmyslem přestěhovat se jinam. Avšak podstatně pravidelněji nastane situace, kdy Vám vystěhování za náhradu ve výši obvyklé ceny způsobí újmu

Ekonomická efektivita

Výše jsem argumentoval z hlediska spravedlnosti, tedy pohledu samotného vyvlastněného, na kterého stát přenáší újmu spojenou s vyvlastněním. Ke shodnému závěru ovšem směřuje i hledisko efektivnosti, tedy riziko, že pokud stát neponese veškeré skutečné náklady spojené s vyvlastněním, bude motivován k němu přistoupit, i pokud by jiná varianta byla prospěšnější.

Představme si, že stát zamýšlí postavit silnici a za tím účelem vyvlastnit nemovitosti 10 vlastníků v souhrnné obvyklé ceně 100 mil. Kč. Přitom materiální i imateriální újmu (jakož i jim vnucené riziko), která těmto vlastníkům vznikne, by plně vykompenzovala teprve částka 200 mil. Kč (dále jen "plná kompenzace"). Stát rovněž může -- namísto toho, co by nemovitosti vyvlastnil -- postavit okolo nich obchvat: ten by byl pro řidiče stejně komfortní jako přímá cesta, avšak státu by se jeho výstavbou dálnice prodražila o 150 mil. Kč.

Pokud stát má možnost nahradit nemovitosti pouhou obvyklou cenou, rozhodne se pro vyvlastnění. Je pro něj totiž levnější: (i) vyvlastnit nemovitosti za 100 mil. Kč (jejich obvyklou cenu) a zřídit na takto získaných pozemcích přímou cestu; než (ii) zaplatit 150 mil. Kč vícenákladů na zřízení obchvatu. Přitom je zřejmé, že vyvlastnění nemovitostí a výstavba přímé cesty představuje celospolečensky neefektivní řešení: menší celospolečenské náklady by přineslo postavit obchvat. K tomu však stát nemá dostatečnou motivaci: nenese veškeré náklady, které vyvlastněním způsobí, a proto je motivován vyvlastnit, ačkoli tu je jiná celospolečensky méně nákladná varianta.

Teprve pokud přijmeme pravidlo "stát musí poskytnout plnou kompenzaci" (tj. kompenzaci včetně imateriální újmy/ceny zvláštní obliby a způsobeného rizika), zahrne stát do svého rozhodování veškeré relevantní náklady: To v našem konkrétním případě znamená, že nemovitosti nevyvlastní, neboť místo toho, co by vynaložil plnou kompenzaci ve výši 200 mil. Kč, je pro něj výhodnější postavit obchvat za nižší částku 150 mil. Kč.

Z judikatury a zákona

Jakkoli jsem neprovedl detailní právní rešerši, poukážu na judikát ÚS, v němž lze najít oporu pro závěr, že vyvlastněnému nutno dle čl. 11 odst. 4 Listiny kompenzovat i cenu zvláštní obliby. Konkrétně se v nálezu Pl. ÚS 56/05 z 27.3.2008 ("squeeze-out"), odst. 67, uvádí:

"S ohledem na pouze ekonomický rozměr [problematiky squeeze-outu akcionáře], redukovaný na investiční aspekt, to však znamená také to, že např. na rozdíl od vyvlastnění rodinného domku nebude přihlížet k citovým aspektům, sociálním vazbám a důsledkům..." (Zvýraznil J.P.)

Dále lze z téhož rozhodnutí, odst. 68, zmínit následující citaci (byť učiněnou v kontextu vytěsňování minoritních akcionářů):

"S ohledem na okolnosti výkupu spojeného se zásahem do vlastnického práva se přiměřenost ceny kótovaných akcií nikdy nemůže pohybovat pod hranicí tržní ceny."

S ohledem na uvedené tak vzniká otázka, zda je ústavně konformní § 10 zákona č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění.

(1) Za vyvlastnění náleží vyvlastňovanému náhrada a) ve výši obvyklé ceny pozemku nebo stavby, včetně všech jejích součástí a příslušenství, došlo-li k odnětí vlastnického práva k nim ...
(2) Kromě náhrad uvedených v odstavci 1 náleží vyvlastňovanému též náhrada stěhovacích nákladů, nákladů spojených se změnou místa podnikání a dalších obdobných nákladů, které vyvlastňovaný účelně vynaloží následkem a v souvislosti s vyvlastněním.
Celý příspěvek

pátek 8. července 2011

Díky Kateřině Šimáčkové a přání hezkého léta

Jako každý rok a i letos vyhlašujeme našim hostům blogovací prázdniny - s dalším z nich se setkáme zase v září. Děkujeme ale Kateřině Šimáčkové za její příspěvky a budeme se těšit na shledanou třeba mezi Občasnými bloggery.

Celý příspěvek

úterý 5. července 2011

Bude se příští prezident ČR podílet na kreování dvou ústavních soudů?

O tom, že prezident České republiky má obrovský vliv na složení českého Ústavního soudu, není sporu. Jelikož jsme při jmenování soudců Ústavního soudu převzali americký model, bez posvěcení prezidenta se nikdo soudcem Ústavního soudu stát nemůže. Ne nadarmo se proto prvnímu ústavnímu soudu někdy říká „Havlův ústavní soud“ a druhému ústavnímu soudu „Klausův ústavní soud“.

Otázka zní, co s tím udělá přímá volba prezidenta. Pokud bude přijat návrh předložený vládou (viz zde), tak v podstatě nic. Vládní návrh totiž stávající úpravu jmenování soudců Ústavního soudu ponechává nedotčenou. V minulosti však zazněly návrhy (zejména z řad ČSSD – viz zde a zde), aby se se zavedením přímé volby prezidenta prodloužil i jeho mandát z pěti let na šest – a to s odůvodněním, že by se tím ušetřilo, neboť by se volba prezidenta mohla konat zároveň se senátními volbami. Netuším, nakolik má tento návrh stále oporu a jak je tato podpora velká, ale mám s ním problém.

V čem spočívá problém? Za předpokladu, že bude příští prezident zvolen v lednu 2012, by prodloužení mandátu prezidenta na 6 let vedl mj. k tomu, že by se příští prezident podílel na kreaci ne jednoho, ale hned dvou ústavních soudů. Připomeňme si, že Václav Klaus by měl (pokud nedojde k nějaké nepředvídané události) nominovat ještě maximálně tři nové soudce Ústavního soudu (náhradu za Elišku Wagnerovou, Františka Duchoně a Jiřího Muchu). Záměrně uvádím „maximálně“, protože u posledně jmenovaného soudce visí velký otazník, jestli to Václav Klaus vůbec stihne (Jiřímu Muchovi končí funkce v lednu 2013, tj. jen pár týdnů před tím, než Václav Klaus opustí Hrad).

To znamená, že příští prezident bude v období od března 2012 (Václavu Klausovi končí mandát 7. března 2013) do prosince 2015 (poslední přijde na řadu nástupce Vladimíra Kůrky, kterému končí mandát v prosinci 2015) moci nominovat přinejmenším 12 nových soudců Ústavního soudu. Presumujme, že příští prezident obhájí svůj mandát (což je vzhledem k vysoké popularitě prezidentského úřadu v ČR, ať už ho zastává kdokoliv, velmi pravděpodobné). Pokud zůstane prezidentský mandát pětiletý, tak příští prezident „dojmenuje“ své tři soudce mezi léty 2022 a 2023 a zkompletuje svůj „třetí“ Ústavní soud. Pokud se ale prezidentský mandát protáhne na 6 let, tak příští prezident nejen, že „dojmenuje“ tři soudce mezi léty 2022 a 2023, ale rovněž nanominuje většinu „čtvrtého“ Ústavního soudu v letech 2023 až 2025!!!

Co k tomu dodat? Jméno příštího prezidenta České republiky je velká neznámá. Ať už se jím stane kdokoliv, možnost nominovat soudce dvou ústavních soudů po sobě by byla obrovská institucionální chyba, protože by mohlo dojít k zakonzervování Ústavního soudu na dvě dekády. Jak říká Lucius Fox v Temném rytíři: „This is too much power for one person“.

Celý příspěvek

Jak snadno a rychle přijít o 150 tisíc korun

Právníci mají většinou despekt vůči lidem, kteří přijdou v důsledku nevýhodné smlouvy o peníze. I na stránkách tohoto blogu jsem viděl, byť jen mezi komentáři, posměšné narážky na údajné „hlupáky“, kteří si půjčují na nevýhodné úroky z půjček, a pak přijdou o barák. Nejlepším vyléčením z podobných sebevědomých myšlenek je asi jen situace, kdy se onomu sebevědomému nebo jeho blízkému stane něco podobného.


Před několika měsíci jsem viděl u mne blízké osoby nabídku k podpisu kontraktu, který, pokud by byl podepsán, by byl nejlepší cestou k snadnému pozbytí několika set tisíc korun. V daném případě šlo o oslovení majitele několika hektarů zemědělského pozemku ve středních Čechách na prodej tohoto pozemku za cca 1 milión korun. Dopis poslala realitní kancelář, která údajně měla též zájemce na koupi. Nabídka vypadala zajímavě, zejména s vědomím toho, že jinak byl výtěžek z onoho pozemku jeden pytel brambor za rok jako naturální splátka nájemného.

Realitka po reakci majitele pozemku reagovala bleskurychle a poslala smlouvu o zprostředkování prodeje nemovitosti. Když jsem do ní nahlédl, nestačil jsem se divit. Provize za zprostředkování činila 150 tis., navíc nárok na ní vznikal (alespoň podle mého výkladu) jen v důsledku (blíže nespecifikované) aktivity zprostředkovatele, aniž by bylo nutnou podmínkou dosažení výsledku smlouvy, tedy prodej pozemku. Takováto podmínka je sice neplatná (§ 774 obč. zák.), nicméně smlouva se pro jistotu neřídila vůbec občanským zákoníkem. Byla totiž sjednána rozhodčí doložka, přičemž rozhodce mohl rozhodnout podle „zásad spravedlnosti“. Rozhodce měl určit jeden z nejproblematičtějších rozhodčích „soudů“ u nás.

K podpisu smlouvy již nedošlo, neboť když byl zprostředkovatel upozorněn, že nic z uvedeného není pro vlastníka pozemku akceptovatelné, další jednání ukončil.



Je mi jasné, že rozhodčí doložka (podle níž by neinstitucionalizovaný rozhodčí „soud“ určil ad hoc rozhodce) byla podle aktuální judikatury neplatná. Přesto je dost pravděpodobné, že normální smrtelník, který takovouto smlouvu podepíše, sice žádný pozemek neprodá, ale z pařátů povinnosti platit 150 tisíc se nevyvleče. Jen málokdo totiž bude s to v rozumné lhůtě sehnat právníka a bránit se proti rozhodčímu nálezu, o jehož obsahu si nedělám iluze. Naopak, k nákladům za rozhodce přiskočí ještě náklady za exekutora, a celá suma se hezky zakulatí.
Celý příspěvek

neděle 3. července 2011

Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie

Sekci „reklamní okénko“, tentokráte s podtitulem „poněkud těžší čtení na prázdniny“, si dovolím doplnit upozorněním na vyšlou knihu „Vnitrostátní aplikace práva Evropské unie“. Níže přetiskuji část úvodu. Obsah publikace je k nahlédnutí zde. Pokud kliknete sem, pak si můžete přečíst trochu reklamní propagandy. Nu a konečně knihu si lze buď zde ochmatat a očichat či zde objednat online.

***

Bezmála sedm let po přistoupení České republiky k Evropské unii ztrácí unijní právo nádech exotiky. Přímý účinek, povinnost souladného výkladu, srovnávací jazykový výklad a mnoho jiných otázek již přestaly být vzdálené kategorie, existující pouze v přednáškách několika aproximačních expertů.

Unijní právo se stalo součástí české aplikační praxe ve všech oblastech práva a před všemi orgány veřejné moci. Existují již stovky případů, ve kterých se české orgány musely vypořádat s tou či onou otázkou propojení obou právních řádů: unijního a českého. Tato skutečnost umožňuje a zároveň vyžaduje začít se nad vnitrostátním působením unijního práva zamýšlet konkrétněji a hlouběji, než tomu bylo v minulosti. Pokročilá česká aplikační praxe si v současnosti žádá již detailní a především „lokalizované“ poznatky týkající se vnitrostátní aplikace unijního práva.

Skutečnost, že existuje nějaký nepřímý účinek, již praxe povětšinou objevila. Rojí se však praktické otázky s ním spojené, jejichž míra detailnosti je určena životem reálných kauz: kde je hranice nepřímého účinku? Může správní orgán využít nepřímého účinku tím způsobem, že zhorší právní postavení fyzické nebo právnické osoby? Vztahuje se povinnost nepřímého účinku pouze na vnitrostátní právní předpisy, které byly přijaty s cílem provést směrnici? Tíží správní orgán povinnost souladného výkladu se směrnici také v období před uplynutím lhůty k jejímu provedení?

Právo Unie realizují na úrovni členského státu vnitrostátní orgány. Pokud má být výklad o unijním právu relevantní pro českou vnitrostátní aplikační praxi, pak musí být nutně „lokalizován“ s ohledem na normativní prostředí a reálie České republiky. Právní předpisy Unie či judikatura Soudního dvora jsou pochopitelně určující v tom, co je unijním právem. Představují však pouze jednu část celkového obrazu vnitrostátní aplikace unijního práva; druhá část je tvořena vnitrostátními předpisy, rozhodnutími českých soudů a správní praxí.

Tato kniha nabízí obé: jak detailní rozbor základních principů vnitrostátního působení unijního práva, tak jejich promítnutí do českého právního prostředí. Východiskem našeho zkoumání je rozbor unijního práva a především judikatury Soudního dvora ke klíčovým principům vnitrostátní aplikace unijního práva. Výklad je nicméně vždy doplněn o příklady z české soudní či správní praxe, se snahou o jejich zobecnění. Kniha tak plní dvojí úlohu: za prvé, zachycuje, popisuje a systemizuje dnes již desítky či stovky kauz rozhodnutých českými soudy všech stupňů a správních orgánů, ve kterých bylo tím či oním způsobem argumentačně využito unijní právo. Za druhé, utříděnou informaci vrací čtenáři (a českému právníkovi), který ji může využít coby praktický návod pro budoucí aplikaci unijního práva v České republice.
Celý příspěvek

Barbara Havelková: „Proti její vůli?“– K ochraně obětí vztahového násilí

Následující text se zamýšlí nad právem oběti „disponovat“ trestním stíháním, případně institutem vykázání. Tedy nad tím, zda má stát, s ohledem na svůj zájem předcházet a trestat společensky nebezpečné násilné jednání, jednat i proti vůli osoby, na které je toto násilí pácháno. Impulsem pro sepsání byl zčásti nález Ústavního soudu z února tohoto roku III. ÚS 2523/10 a zčásti případ ESD C 483/09 a C 1/10 Gueye a Sanchez, ke kterému v květnu vyšlo stanovisko generální advokátky Kokott. (Čistě osobním impulsem pak byla má právě skončená účast na velice živých diskuzích mj. k tomuto tématu na evropském srovnávacím workshopu k institutu vykázání v rámci Daphne projektu „Realizing Rights“).

V následujícím textu nejdřív stručně načrtnu jaké pojetí a cíle se zde střetávají (I.), pak představím a okomentuji nález ÚS (II.) a stanovisko ESD (III.)a závěrem rozeberu feministické debaty o otázce práva volby u obětí násilných trestných činů (IV).

I. Vůle oběti vs zájem státu

Otázka, zda má stát zasahovat proti násilí bez ohledu na vůli či proti vůli oběti vyvstává zejména v situacích, kdy jsou pachatel a oběť v blízkém vztahu. Příkladem je institut souhlasu s trestním stíháním, podle kterého je u určitých trestných činů možné trestní stíhání zahájit a v již zahájeném stíhání pokračovat pouze se souhlasem poškozené, je-li jí pachatel zejm. manželem, partnerem nebo druhem (§ 163 trestního řádu). Toto ustanovení se stále uplatňuje na mnoho druhů vztahového násilí. Souhlasu sice není třeba při stíhání domácího násilí jako trestného činu „týrání osoby žijící ve společném obydlí“ (§ 199), ale je ho stále potřeba u znásilnění (§ 241 odst. 1 a 2 trestního zákoníku) sexuálního nátlaku (§ 186 odst. 1 a 2) či „nebezpečného pronásledování“ neboli stalkingu (§ 354).

Důvodem této výjimky ze zásady legality je zřejmě respekt zákonodárce k intimnímu nebo blízkému vztahu a fakt, že zásah orgánů činných v trestním řízení by tento vztah mohl narušit. Teoretickým základem je respekt volby oběti. Oběti je ponecháno právo rozhodnout o vlastním osudu, je uznáváno její „agentství“ (agency), včetně možnosti, že udělá „špatná“ rozhodnutí (nenechat násilného partnera stíhat, vrátit se k násilníkovi, atd.).

Pro oběť může ale současně „vzpoura“ proti osobně, která do této chvíle mnohdy zcela kontrolovala její život a na níž byla oběť závislá (ekonomicky, sociálně, emocionálně,…), být nepředstavitelná. Nemusí být schopna činit plně informovaná a nezávislá rozhodnutí. Zákonodárce (nově) reflektuje v § 163a trestního řádu obavu, že volba nebude plně svobodná, ale učiněna „v tísni vyvolané vyhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností“. V těchto situacích se souhlas nevyžaduje, a pachatel bude stíhán bez ohledu na přání oběti. Jiným příkladem přiklonění se k principu zásahu státu bez ohledu na vůli oběti je úprava, která umožňuje policii násilného pachatele vykázat bez žádosti a dokonce i bez souhlasu oběti (§ 44 zákona o policii). Teoretickým základem prolomení požadavku souhlasu s trestním stíháním v případě tísně a umožnění vykázání bez souhlasu je zpochybnění kvality vůle a volby oběti s ohledem na situaci, v níž se nachází. Spolu s tím jde veřejný zájem na prevenci násilí a ochraně před ním, jakož i chápání násilí jako společensky nebezpečného jednání, které zraňuje společnost obecně a nikoli pouze oběť. (Tento postoj je obecněji základem chápání trestního práva jako veřejnoprávního odvětví, kde stát vystupuje v první řadě v zájmu ochrany společnosti před nebezpečným jednáním a teprve v druhé řadě v zájmu obětí.)

Potud myslím neříkám nic zásadně neznámého či nového a na základě výše řečeného se sladění práva volby oběti a zájmu státu na eliminaci násilí jeví možným. Pojďme se ale podívat, jaké problémy způsobuje jejich střet v praxi.

II. Nález Ústavního soudu ČR

Nález ústavního soudu (III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011) se týkal spojených stížností manžela a manželky v situaci „odpuštěného“ domácího násilí. Manžel byl po dlouholetém domácím násilí obecnými soudy odsouzen za „týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě“ (od roku 2004 § 215a odst. 1, odst. 2 trestního zákona) k podmíněnému dvouletému trestu odnětí svobody. Psychické a fyzické týrání shrnul Ústavní soud takto:

Stěžovatel stěžovatelku „např. budil kopanci se slovy "když nemůžu spát já, nebudeš spát ani ty", nebo jí sdělil, že ji bude štípat celou noc, aby nemohla spát a tím pádem jí zcela zničí, hrubě a vulgárně jí nadával sprostými výrazy uvedenými v trestním spise, opakovaně jí neumožnil vstup do společného bytu, při hádkách ji škrtil, ohrožoval kuchyňským nožem, vyhrožoval zabitím, doporučoval jí, aby šla skočit z Nuselského mostu a v případě, že si půjde stěžovat jeho nadřízenému, jí vyhrožoval fyzickou likvidací a následným odklizením její mrtvoly, opakovaně ji fyzicky bil, přičemž v důsledku těchto napadení měla viditelná zranění v obličeji a na jiných částech těla, přičemž tato slovní a fyzická napadání prováděl i v přítomnosti jejich dvou dcer.“ (odst. 10)

Manželé se k sobě nicméně v mezičase vrátili a opět spolu žijí. Před Ústavním soudem namítali porušení principu nullum crimen nulla poena sine lege (manžel) a práva na spravedlivý proces (oba):

A) Ústavní princip nullum crimen měl být porušen
   a. odsouzením za jednání, které je ve výroku odsuzujícího rozsudku časově vymezeno obdobím "nejméně od roku 1990 do 1. března 2009", ačkoliv zvláštní ustanovení bylo do trestního zákona vloženo pouze v roce 2004 (zákaz retroaktivity);
   b. odsouzením za čin, který neměl dostatečný stupeň nebezpečnosti. Toto stěžovatel dovozoval ze skutečnosti, že jeho manželka s ním obnovila manželské soužití (nesplnění pojmového znaku trestného činu).
B) Porušení práva na spravedlivý proces mělo spočívat v chybném poučení manželky vyslechnuté v trestním řízení jako svědkyně. Chybné poučení ji mělo uvést v omyl, že její souhlas je potřebný k zahájení trestního stíhání a k jeho pokračování a že může svůj udělený souhlas se stíháním vzít později zpět. Tato svědecká výpověď byla poté použita orgány činné v trestním řízení jako hlavní usvědčující důkaz proti stěžovateli.

Co se týká práva na spravedlivý proces (B), Ústavní soud se ztotožnil se skutkovým tvrzením stěžovatelky o chybnosti poučení a shledal porušení práva na spravedlivý proces. Podle mě zcela správně kladl ÚS obzvláště vysoké nároky na úkony orgánů činných v trestním řízení, na jejich transparentnost a jasnost (odst. 23). Za problematické nicméně považuji, že Ústavní soud dále vyslovil pochybnosti o věrohodnosti svědkyně, když později změnila svou výpověď (stěžovatelka tvrdila, že „motivem, vedoucím ji v přípravném řízení ke lživé usvědčující výpovědi, byla snaha "postrašit" manžela a přimět ho k polepšení“, odst. 26). Zde by bylo dle mého třeba pracovat s poznatky současné (západní) psychologie o motivacích a stavech obětí, ze kterých by bylo možné usuzovat o pravděpodobnosti či pravdivosti jejich tvrzení v různých obdobích násilných vztahů. Zejména je důležité rozlišit výpověď oběti o faktech (zde je bezprostřední reakce obvykle přesná) od jejích rozhodnutí, jak dále postupovat (zde může naopak pro kvalitu volby být prospěšný časový odstup).

Co se týká otázky retroaktivity (Aa), Ústavní soud konstatoval, že uvedení období násilí i před zavedením explicitní trestnosti týrání spolužijící osoby zpochybňuje zejména výměru trestu. Opět, souhlasím s Ústavním soudem, co se týká požadavku vysokého standardu odůvodnění soudních rozhodnutí zejména v trestních věcech (rozsudky měly být přesnější a „pořádnější“ ohledně identifikace doby, za kterou ukládaly trest), na druhou stranu si nemyslím, že dvouletý trest a ještě uložený podmíněně by byl zcela disproporční i „jen“ za týrání trvající pět let (tedy od trestnosti domácího násilí v roce 2004 po začátek trestního stíhání v roce 2009).

Co se týká argumentu, že současné spolužití manželů snižuje společenskou nebezpečnost předcházejícího trestného činu (Ab), Ústavní soud se se stěžovateli explicitně neztotožňuje. V nálezu je nicméně zjevná velká sympatie s tímto argumentem. Například v odst. 35 se dozvídáme, že „Ani v trestním řízení neplatí zásada fiat iustitia, pereant mundus ("spravedlnost musí zvítězit, i kdyby měl zahynout svět").“ ÚS argumentuje nejen překonáním absolutních teorií legality, ale též viktimologií pro svou pozici, že by oběť měla mít určitý vliv na trestní stíhání blízkého pachatele. Zajímavé je, že ÚS zde cituje dispoziční právo (tedy institut souhlasu poškozené s trestním stíháním) přestože u domácího násilí tento institut zrovna neuplatní a to z dobrých důvodů (specifikem „syndromu týrané ženy“ je mj. omezená nezávislost oběti).ÚS uzavírá:

Jestliže orgán činný v trestním řízení v konkrétním případě, v němž škodlivost činu zjevně nedosahuje spodního prahu trestního bezpráví, neaplikuje princip subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti naznačují, že k tomu byly splněny podmínky, porušuje ústavní princip nullumcrimen, nullapoena sine lege… V posuzovaném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy porušily výše uvedená ústavní práva tím, že jednání stěžovatele kvalifikovaly jako trestný čin, ačkoliv stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, vzhledem ke konkrétním a jedinečným okolnostem případu, byl nepatrný.“ (odst. 46-47)

Musím se přiznat, že konstatování, že společenská nebezpečnost pětiletého týrání se vyznačuje nepatrnou společenskou nebezpečností (Ab), mě zvedá ze židle (a motivuje k psaní blogů…). Důvodem tohoto šokujícího výroku je podle mého položení velkého důrazu na dispoziční právo oběti, a příliš malého důrazu na obecný zájem na boji proti domácímu násilí. V podobných případech je dle mne třeba rozlišovat:

a) nebezpečnost činu pro oběť tak, jak ji subjektivně (a v našem případě s odstupem času) vnímá oběť – toto vnímání je nutné respektovat, ale nesmí být jediným kritériem;

b) objektivní nebezpečnost činu pro oběť – zkušenosti s činem domácího násilí ukazují, že je spojeno s obrovským nebezpečím pro oběť – od rizika smrti, zmrzačení a úrazů po psychické poruchy související s dlouhodobým vystavením fyzickému násilí včetně posttraumatické stresové poruchy. Jeden příklad za všechny –množství vražd žen jejich partnery dramaticky pokleslo s liberalizací rozvodu v USA – tedy domácí násilí se vyhrocuje, jeho nebezpečnost s časem zvyšuje, a pokud oběť násilníka neopustí, končí často smrtí. (Betsey Stevenson a Justin Wolfers, Til Death Do Us Part: Effects of Divorce Laws on Suicide, Domestic Violence and Spousal Murder. 2000 (http://www.jourdan.ens.fr/piketty/fichiers/enseig/ecoineg/articl/StevensonWolfers2000.pdf)

c) nebezpečnost činu pro společnost – zde by se mělo vycházet jak z právě zmíněné objektivní nebezpečnosti pro oběť, tak z historie pachatele (zde je fakt, že se násilí dopouštěl téměřdvacet let relevantní), jakož i z predikce recidivy (opětovné páchání násilí na oběti, a na jiných obětech včetně dětí), které je u domácího násilí notoricky vysoké. Důležité jsou i genderové aspekty domácího násilí, které diskutuji níže (IV.)

Soud tak, podle mého, měl na jedné straně oddělit rozhodnutí manželů se k sobě vrátit – do této otázky nemůže a asi by ani bez vůle oběti ani neměl stát zasahovat (viz dále španělský případ) – od otázky, zda násilníka potrestat za předchozí společensky závadné a nebezpečné jednání. Soud tak mohl oběť respektovat (v jejím současném vnímání předchozího násilí jako odpustitelného a v jejím rozhodnutí obnovit s násilníkem rodinný život) a zároveň jednat proti její vůli ale v jejím (a rozhodně též celospolečenském) zájmu jeho potrestáním.

Jen poslední poznámka ke společenské nebezpečnosti – nález ÚS se vztahuje na období před účinností nového trestního zákoníku, kdy společenská nebezpečnost existovala nezávisle jako materiální znak trestného činu. Zánik trestnosti byl upraven v § 65 starého trestního zákona – „vzhledem k změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele“ mohla zaniknout společenská nebezpečnost činu. Za změnu situace se v judikatuře obvykle považovala „podstatná změna sociálně politických poměrů, podmínek a jiných okolností ovlivňujících hodnocení významu chráněných společenských zájmů“ (viz např. Usnesení NS, sp.zn. 6 Tdo 77/2008, ze dne 27. 3. 2008). O změně v osobě pachatele nelze v nálezu nic dovodit, ke změně chápání škodlivosti domácího násilí (naštěstí) nedošlo a o změně názoru oběti zákon mlčel. Tedy i striktně právně-jazykově (a nejen teleologicky) lze o argumentaci ÚS pochybovat.

III. Španělský případ před Evropským soudním dvorem

Co se týká případu Gueye a Sanchez, zde ho jen velmi stručně načrtnu. Zčásti tak činím z prostorových důvodů; zčásti také proto, že ve věci ještě nerozhodl Soudní dvůr. Věc se týká ustanovení španělského práva, podle kterého se v případech domácího násilí vedle trestní sankce pachatelům též povinně a bez výjimky ukládá zákaz styku s obětí. Tento zákaz trvá nejméně jeden rok po konci výkonu trestu odnětí svobody, či nejméně šesti měsíců byl-li uložen jiný trest. Porušení tohoto zákazu je trestné. Jako v českém případě zde napadá manželka (která obnovila soužití s násilným manželem) rozhodnutí obecného soudu o zákazu styku. Paralela s českým případem je zjevná, přestože zásah do autonomie oběti je ve španělském případě větší – zde soudy po určité období v podstatě znemožňují párům, aby se k sobě vrátily, a případný návrat trestají.

Před ESD je namítán nesoulad s Rámcovým rozhodnutím Rady 2001/220/JI , zejména nemožnost soudů zvážit, zda je v konkrétním případě uložení zákazu nutné (vyslechnutí oběti a zvážení zájmu oběti vyžaduje Rámcové rozhodnutí). Ve hře je též základní právo na soukromý a rodinný život.

Generální advokátka v podstatě konstatuje, že se nejedná o otázku práva EU, ale spíše národního ústavního práva a případně Evropské úmluvy (odst. 38 stanoviska). Toto odůvodňuje faktem, že se Rámcové rozhodnutí vztahuje na procesní práva obětí v trestním řízení, ale nikoli na hmotněprávní úpravu, a tudíž ani na otázky výše a typu trestu (odst. 39). Vyjadřuje se ale nicméně k jednotlivým ustanovením Rámcové směrnice, mj. konstatuje:

Z práva oběti vyjádřit se k řízení… nicméně nevyplývá, že uložení trestu má být v dispozici oběti. Uložení trestu je otázkou, která vyžaduje komplexní úvahu, při které je nutno zohlednit nejrůznější aspekty. Uložení trestu nemůže záviset pouze na přání oběti. Proto nejsou soudy vázány tím, jak situaci hodnotí oběť. Dalším argumentem proti povinnému vzetí v potaz názoru oběti… je nebezpečí, že pachatel bude oběť vystavovat tlaku, aby se přimluvila za mírnější trest.“ (odst. 49, překlad autorky)

Je třeba vyčkat, zda se s ní v názoru, že otázka nespadá do rámce práva EU, Soudní dvůr ztotožní, a zda věcně okomentuje povinnosti respektu vůči obětem.

IV. Co je feministický pohled na věc?

Feministický pohled vychází z toho, že oběťmi domácího násilí jsou ve velké většině ženy a pachateli muži. Domácí násilí je chápáno jako součást genderové řádu = struktury vztahů mezi pohlavími, který je charakterizován nerovností. Hovoří se proto o „genderovém násilí“ (gender-based violence). Toto je v mezinárodním právu definováno v šestém odstavci 19. všeobecného doporučení výboru CEDAW. Podle něj se o genderové násilí jedná tehdy, je-li zaměřeno na ženu protože je žena, nebo jestliže disproporčně více postihuje ženy.

Dle radikálně feministické analýzy je genderové násilí součástí širších struktur genderové nerovnosti ve společnosti – je současně důsledkem kulturního i materiálního podřízení žen, a zároveň jedním ze způsobů, jak toto podřízení udržet. V tomto smyslu je dle radikálních feministek domácí či sexuální násilí nejen soukromou věcí a násilím na konkrétní ženě, ale je násilím na ženách jako na skupině (podobná úvaha vede kriminalizaci tzv. hate crimes). Susan Brownmiller, píšící o znásilnění, shrnuje:

násilník vykonává funkci loajálního vymahače pro všechny muže tím, že udržuje ženy v područí úzkosti a strachu. Znásilnění je pro ženy tím, čím bylo pro americké černochy lynčování: krajní hrozba fyzického násilí, kterým všichni muži udržují všechny ženy ve stavu psychologického zastrašení.“ (Susan Brownmiller, Against our will: men, women, and rape (Simon and Schuster, New York 1975), str. 254.)

Toto je důležitým aspektem, který by měl být zvažován při hodnocení, do jaké míry zohledňovat přání oběti. V tomto pojetí není jedinou obětí ona, ale všechny ženy. Cílem trestního stíhání pak není jen změna jednání konkrétního pachatele, ale všech potenciálních pachatelů. V teorii trestního práva se jedná o princip obecné prevence; tato feministická analýza však přidává tomuto požadavku zvláštní urgentnost. Tento argument by také měl vést jakékoli úvahy o společenské nebezpečnosti.

Současně si feministky kladou otázku, jak nejvíc prospět oběti a respektovat její autonomii. Jejich cílem je oběť „zmocnit“ (empower), zejména jí umožnit, aby mohla udělat informované a svobodné rozhodnutí o své situaci.Výzvou je zde učinit boj proti genderovému násilí veřejnou záležitostí, ve které se plně angažuje stát, ale zároveň zabránit tomu, aby byl tento stát byl paternalistický (nahrazoval přání oběti svým přáním) a dále viktimizoval oběti. (K tomuto tématu viz např. Cheryl Hanna, No Right to Choose: Mandated Victim Participation in Domestic Violence Prosecutions. Harvard Law Review, 1996, Vol. 109, No. 8, str. 1849-1910). Zmocnění oběti může být dosaženo zejména tím, že jí v trestním procesu bude věnována pozornost a bude náležitě poučována o tom, co se v „jejím“ případě děje. Její nezávislost a svoboda její volby by mohla být posílena důsledným oddělením od násilníka v trestním řízení -například možnost vykázání obžalovaného v hlavním líčení či povinné zastoupení obviněného advokátem pro výslech oběti. Její schopnosti se informovaně a svobodně rozhodnout také samozřejmě pomáhá poradenství, které v našem kontextu poskytují zejména nevládní organizace – ty je nutno podporovat a aktivně do řízení zapojovat. Dále se orgánům činným v trestním řízení doporučuje vystavět obžalobu na jiných důkazech, než jen na svědectví oběti (k tomuto tématu viz například Myrna Dawson a Ronit Dinovitzer, Victim cooperation and the prosecution ofdomestic violence in a specialized court. Justice Quarterly, 2001, Vol. 18, No. 3, str. 593-6220).

Přáním obětí (učiněným informovaně a svobodně), je třeba naslouchat a brát je vážně. Přesto se domnívám, že zájem státu předcházet a trestat společensky nebezpečná jednání může (a musí) v některých případech převážit – genderové násilí neubližuje jen konkrétní oběti, ale v určité rovině všem ženám jakož i společnosti obecně. U trestního stíhání domácího násilí i rozhodování o vykázání násilníka policií tudíž někdy musí převážit obecný zájem a objektivní hodnocení situace nad subjektivním chápáním či přáním oběti.
Celý příspěvek

pátek 1. července 2011

František Korbel: Ministerstvo spravedlnosti přijme právníka do legislativního odboru

Ministerstvo spravedlnosti přijme právníka do legislativního odboru

Náplň:

tvorba právních předpisů
zapracování připomínek a zpracování pozměňovacích návrhů k legislativním návrhům
obhajoba legislativních návrhů v legislativním procesu (Úřad vlády, Parlament)
zpracovávání analýz dopadů regulace
zpracovávání odpovědí na dotazy vzešlé z aplikační praxe a vyřizování další agendy související s legislativou v gesci MSp

Požadujeme:

právnické vzdělání
komunikační a argumentační schopnosti
znalost práce s PC
velmi dobrá orientace v českém právu, a to zejména v předpisech soukromého práva
samostatnost, flexibilita, spolehlivost, týmové schopnosti

Výhodou

pracovní zkušenosti
znalost cizích jazyků
znalost legislativního procesu

Nabízíme

příjemný pracovní kolektiv
běh započitatelné praxe
atraktivní témata reformy justice

Další informace

platové zařazení dle zákoníku práce, nařízení vlády č. 564/2006 Sb.


Nástup
dle dohody

Kontakt: Ministerstvo spravedlnosti, Odbor legislativní, Vyšehradská 16, Praha 2, 128 10
E-mail: Ehulova@msp.justice.cz, tel. 221 997 381

Profesní životopisy zasílejte do 19. července 2011 do 9 hod.
Celý příspěvek