úterý 31. května 2011

Patří Rusko do Evropy?

Titulek je poněkud sugestivní, zužme jej: má se Rusko (Ruská federace) stát členem evropských institucí a organizací? Patří Rusko do nejrůznějších evropských struktur?

Debaty na toto téma zaznívají na různých fórech a v různých souvislostech. V kontextu Rady Evropy a přistoupení k Evropské úmluvě se jedná o otázku již vyřešenou. Rusko je smluvní stranou. Jak a čím ruští stěžovatelé „zásobují“ Evropský soud pro lidská práva bylo již předmětem příspěvků na tomto blogu, kupříkladu zde či zde.

Byť je tedy členství Ruska v Radě Evropy dnes jasné, tato skutečnost má zajímavý zpětný ráz u některých starých smluvních stran. V závislosti na rozsahu občasné ruské „nespolupráce“ při řešení nejrůznějších institucionálních otázek, ale pak především v návaznosti na celkový posun v zaměření Evropského soudu pro lidská práva na východ Evropy a vlastně Asii, se některé vyspělejší smluvní státy Rady Evropy začínají ptát, zda toto je skutečně struktura, do které chtějí nadále patřit. Řečeno nediplomaticky a otevřeně, co vlastně může vyspělým západním demokraciím přinést členství v organizaci, která se dnes zabývá především (ne)kvalitou ruské justice a jiných východních právních řádů?

V podobném kontextu se dnes odehrávají debaty kupříkladu v Nizozemí či ve Spojeném království. Oba státy jsou nespokojeny s konkrétními rozhodnutími štrasburského soudu. Kupříkladu debatě ve Spojeném království dnes dominuje znovu oživená kauza hlasovacích práv pro osoby ve výkonu trestu (která začala v roce 2005 rozhodnutím Hirst proti Spojenému království). Jistá rozladěnost s konkrétními štrasburskými rozhodnutími však byla, je a asi i bude. Novinkou je, že v návaznosti na rozladění nad konkrétními rozhodnutími Štrasburku se rozvířila obecnější debata o identitě, ústavnosti a „ochraně“ národních ústavních jader a jadérek před nadnárodními organizacemi a soudci. V Nizozemí toto rozladění vyústilo v diskusi nad myšlenkou zavést ústavní soudnictví, které země nikdy neměla. Ve Spojeném království pak zase v debatu, zda by neměla být přijata národní „Bill of Rights“, odlišná od Evropské úmluvy vtažené do vnitrostátního práva prostřednictvím Human Rights Act 1998. Diskutované modality jsou různé – od „pouhé“ nové vnitrostátní anglické „Bill of Rights“ přes zrušení Human Rights Act 1998 až po vystoupení Spojeného království z Rady Evropy. Společné debatám v obou zemích je, že vnitrostátní ústavnost, pokud k jejímu novému ukotvení dojde, má být budována jako bariéra, jako ochrana před vnějším evropským, se kterým se již tak nějak nejsme schopni či ochotni identifikovat.

Zpátky k Rusku. Většina výše uvedených obranných postupů směřuje totiž nejenom vůči němu, ale zároveň vůči členství řady dalších východoevropských a kavkazských států v evropských strukturách. V případě Ruské federace k těmto výhradám nicméně přistupuje aspekt mocenský. Rusko je bezesporu úplně jiná váhová a strategická kategorie. Byť to pochopitelně nikdo otevřeně nepřizná, není až takový problém přijmout a integrovat drobnou východoevropskou či kavkazskou zemi, která sice patří do stejného geografického a kulturního okruhu jako Rusko, ale jaksi nikomu až tak nevadí. Co když by ale Rusko, čistě hypoteticky, kupříkladu jednoho dne podalo přihlášku do Evropské unie? Mohlo by se někdy stát členem? Podle čeho by se posuzovalo, zda Rusko patří do Evropy? Geograficky? Kulturně? Nebo, přinejmenším zdánlivě, jenom na základě věcných, „technických“ kritérií? Kde geograficky končí Evropa může být sporné. Patří do ní například takový Island, který poté, co se mu položila ekonomika, přeci jenom do EU vstoupit chce? Jeho přistoupení asi nikomu vadit nebude, ale jde o „geografickou“ Evropu? Z hlediska kulturního, pokud by Unie byla někdy ochotna přijmout takovou Ukrajinu či Bělorusko, tak proč ne Rusko? Pokud je již léta slibováno (nakolik seriózně je otázkou) členství v Unii Turecku, tak proč ne Rusko?

Podívejme se na možné argumenty, které by podobnou debatu mohly provázet. Pro odlehčení si představme, že se píše roku 2012 a Rusko právě podalo přihlášku nikoliv do Evropské unie, ale do hypotetické Evropské asociace přátel koček a zmrzliny (v přehledném evropském dvojjazyčném zkratkování každému důvěrně známe coby EAFCI - FEACG). U velkého kulatého stolu v bruselském sídle Asociace sedí zástupci jednotlivých členských států Asociace a diskutují otázku přistoupení Ruska. Zaznívají různé argumenty pro a proti, které bychom mohli rozdělit a pojmenovat přibližně následovně (pochopitelně se značnou mírou nadsázky a schematičnosti; navíc se jedná o „čisté“ modely, které se mohou ve vystoupení jednotlivých zástupců členských států překrývat):

Historicky poučený Tvrďák: Jasně odmítá členství Ruska v čemkoliv evropském na základě historické zkušenosti a trvalé nedůvěry k Rusku, ať už je v daném okamžiku maskované v jakkoliv pojmenovaném státním zřízení. Tečka.

Kulturní Étosan: Členství Ruska v EAFCI – FEACG odmítá s poukazem na kulturní odlišnost. Rád zabíhá do minulosti, aby dokazoval, že Rusko prostě patří k jinému kulturnímu okruhu než Evropa. Evropa a její integrační uskupení by pak měly být definovány především pozitivním integračním étosem, sdílet tedy onu pověstnou „certaine idée de l´Europe“, která v Rusku definičně možná není.

Infiltráček: Je proti členství Ruska. Bojí se, že členství Ruska v evropských a mezinárodních strukturách je pouze řízenou akcí Kremlu na infiltraci těchto organizací, jejich informační vytěžení a následnou vnitřní paralizaci organizace blokováním rozhodovacích procesů.

Procesní Uhýbáček: Je také proti členství Ruska, nicméně by to raději otevřeně neříkal. Proto se soustředí především na „procesní“ rámec ruské žádosti o přistoupení k EAFCI – FEACG. Zdůrazňuje, že v ruské přihlášce existuje řada formálních nedostatků. V případě, že by Rusko tyto „procesní“ nedostatky odstranilo, lze očekávat, že budou následně objeveny procesní nedostatky další.

Odkladač: Proti členství Ruska jako takovému není. Domnívá se nicméně, že současný stav ruské ochrany koček a kvality zmrzliny je prostě natolik jiný, že dnešní Rusko do EAFCI – FEACG vstoupit nemůže. Mohlo by však vstoupit jednou, až dosáhne alespoň minimální míry kompatibility se současnými členy EAFCI – FEACG. Tedy přistoupení možná ano, ale až někdy v budoucnu.

Pragmatický Kontroláček: Přistoupení Ruska mu úplně po chuti není. Poučen hodinami šermu nicméně ví, že čím je nepřítel blíže u těla, tím obtížnější je pro něj udeřit. Pragmaticky je proto pro přijetí Ruska do EAFCI – FEACG. Přepokládá, že pokud bude Rusko uvnitř, tak bude lépe pod dozorem a potenciálně také méně nebezpečné, než kdyby bylo venku. Pokud se v rámci ruské účasti na EAFCI – FEACG také podaří, v podstatě coby mimoděčný efekt, zlepšit postavení koček a kvalitu zmrzliny v Rusku, tak to také jistě nebude na škodu. Dobro se tak stává vedlejším, nicméně vítaným, produktem realistické mezinárodní politiky.

Integrační idealista: Pokud spolu lidé mluví, začnou si rozumět. Slušnost není o státech či národech, ale o konkrétních lidech, kteří se mohou působením zvenčí měnit k lepšímu. Vzájemným strukturovaným dialogem o kočkách a o zmrzlině se proto k sobě může Evropa a Rusko přiblížit a vzájemně se pochopit. Rusko by proto mělo být přijato za člena EAFCI – FEACG.

Matka Tereza: Chce přistoupení Ruska. Je totiž úkolem těch vyspělejších evropských států pomáhat všem dalším, a to i za cenu vlastního uskromnění a nepohodlí. Navíc každý se v rámci ochrany práv vyvíjí. Stačí si vzpomenout, kde byly některé ze samotných smluvních stran opěvovaného „Západu“ před takovými čtyřiceti či padesáti lety. Jejich tehdejší ochrana koček a kvalita zmrzliny byly dost pod psa.

Pluralitní Obohatič: Je pro přistoupení Ruska, ostatně stejně jako kohokoliv dalšího. Členství dalších států totiž může EAFCI – FEACG jenom obohatit o další přístupy a kulturu. Lidská práva a právní stát mohou mít různé podoby, v závislosti na kulturním kontextu. Nikde nestojí, že pouze vyspělý „Západ“ má patent na rozum ohledně toho, jak má vypadat respekt základních práv, jednotlivce, právní stát, ochrana koček a kvalita zmrzliny.

K čemu takto a jinak debatující zástupci členských států shromážděných v centrále EAFCI – FEACG nakonec dojdou, netuším. Lze jen doufat, že případná zdejší debata bude věcnější a méně schematická, než ve vysoké mezinárodní kočičí a zmrzlinové diplomacii …
Celý příspěvek

Poděkování Bohumilu Dvořákovi a přivítání Kateřiny Šimáčkové

S velkou radostí bych chtěl jménem stálých bloggerů JP a nepochybně i všech ostatních přispěvatelů a čtenářů poděkovat Bohumilu Dvořákovi za jeho mimořádně inspirativní májové posty.

Červnovým hostujícím bloggerem bude Kateřina Šimáčková: bývalá advokátka a v současnosti soudkyně Nejvyššího správního soudu a vyučující na katedře ústavního práva a politologie Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. V minulosti byla rovněž členkou Legislativní rady vlády a pracovala jako asistentka soudce Ústavního soudu ČSFR; od roku 2008 působí též jako členka Výboru pro výběr soudců Soudců pro veřejnou službu EU a od loňského roku zastupuje náš stát v Benátské komisi. Náš host je tedy výjimečný skloubením svých zkušeností nabytých v akademické sféře, advokacii, justici i legislativě, navíc okořeněných výraznými mezinárodními přesahy. Ještě výjimečnější je však Kateřina Šimáčková svojí skvělou povahou, názorovou otevřeností a schopností se obětovat pro druhé. Celý příspěvek

pondělí 30. května 2011

Má odvolání dlužníka suspenzivní účinky i vůči ručiteli?

Svůj poslední příspěvek bych rád věnoval problematice, která stojí na pomezí procesního a hmotného práva. Ze strany civilistů bývá tato „šedá zóna“ mezi procesem a hmotou často opomíjena. Pro procesualistiku, jako vývojově mladší právní disciplínu, má však velký význam. Právě na ní lze totiž nejlépe zkoumat vzájemné vazby mezi procesním a hmotným právem. Budu se věnovat praktické otázce suspenzivních účinků odvolání proti meritornímu rozhodnutí, které podal pouze žalovaný dlužník v řízení, v němž na straně žalovaného vystupoval rovněž ručitel.

Tato podstatná otázka, zdá se, zůstávala literaturou a judikaturou dlouhou dobu neřešena. Mohlo tomu být z důvodu, že její řešení vypadá na první pohled jasně. Není totiž žádných pochyb o tom, že jsou-li v řízení žalováni na jedné straně dlužník i ručitel, mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o.s.ř.). Informovaný čtenář se v té souvislosti rozpomene na sbírkové rozhodnutí R 3/2000 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.3.1999, sp.zn. 2 Odon 176/97), z něhož jasně vyplývá, že samostatný společník může podat odvolání jen za sebe.

Na mysli nám možná vytane i důležitý judikaturní závěr, podle kterého řízení o splnění dluhu mezi věřitelem a dlužníkem nezakládá překážku věci zahájené (§ 83 o.s.ř.) pro řízení o splnění téhož dluhu mezi věřitelem a ručitelem dlužníka (R 46/2001). Tento závěr lze přirozeně rozšířit i na další z negativních procesních podmínek a sice na překážku věci rozsouzené (§ 159a odst. 5 o.s.ř.). V řízeních mezi věřitelem a dlužníkem, resp. mezi věřitelem a ručitelem dlužníka jde zkrátka o práva se samostatným skutkovým základem (právní skutečnost zakládající hlavní závazek x dohoda o ručení) a řízení má rovněž odlišné účastníky (věřitel – dlužník x věřitel – ručitel). Objektivní i subjektivní meze právní moci rozhodnutí vydaných v těchto řízeních jsou tedy odlišné. Skutečnost, že žalobce (věřitel) oba procesní nároky zažaluje současně, by z tohoto pohledu měla zůstat bez významu.

V poslední době však lze ze strany odvolací praxe vysledovat jisté pochybnosti v řešení položené otázky. Důkazem toho je i článek předsedkyně odvolacího senátu KS v Hradci Králové dr. Mazákové uveřejněný v Právních rozhledech (č. 1/2011, str. 22-24). Autorka v něm dochází k závěru, že „v případě, kdy podá odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně pouze dlužník, odvolací soud není vázán mezemi odvolání a musí přezkoumat rozsudek také ve vztahu k ručiteli“. Podle uvedeného názoru tedy odvolání dlužníka má suspenzivní účinky i vůči té části rozsudku, v níž bylo soudem prvého stupně rozhodnuto o vztahu mezi věřitelem (žalobcem) a ručitelem. Jak lze k takovému závěru – při vědomí toho, že mezi společně žalovanými dlužníkem a ručitelem jde o samostatné společenství – dospět?

Argumentace je sice překvapivá, ale ve své podstatě jednoduchá. Podle Mazákové se na vztah žalovaného dlužníka a ručitele vztahují ustanovení § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., která odvolání přiznávají širší suspenzivní účinek, resp. rozšiřují meze odvolacího přezkumu v případě, jestliže „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Autorka tvrdí, že „v případě procesního společenství daného na straně žalované dlužníkem a ručitelem jde o specifický střet povinností, kde nedostatek povinnosti na straně dlužníka vylučuje povinnost ručitele a právě akcesorická povaha ručitelského závazku musí vést soud k závěru, že v případě, kdy podá odvolání dlužník, z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky a hmotněprávní povaha věci vyžaduje, aby odvolání dlužníka mělo suspenzivní a devolutivní účinky též ohledně výroků týkajících se ručitele.“

Jinými slovy - podle autorky je třeba předcházet situacím, v nichž by dlužník byl s odvoláním plně úspěšný a žaloba by vůči němu byla zamítnuta, kdežto ručitel, který odvolání nepodal, byl na základě rozsudku soudu prvého stupně zavázán k plnění věřiteli. Takové rozhodnutí by bylo podle autorky „v rozporu s hmotným právem“ a „zájem zákonodárce na důsledném prosazení hmotného práva“ vyžaduje rozšíření mezí odvolacího přezkumu. Cesta k tomu vede přes aplikaci obou shora zmíněných ustanovení o.s.ř. na odvolání podané dlužníkem, neboť v případě vztahu dlužníka a ručitele „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“.

Ještě než se pokusíme o interpretaci tajemného výrazu o „určitém způsobu vypořádání“, poukažme opětovně na jednu skutečnost. Z čistě procesního hlediska jsou rozsudky ve sporech mezi věřitelem a dlužníkem, resp. věřitelem a ručitelem o splnění téhož dluhu na sobě zcela nezávislé. Vzhledem k odlišně vymezenému předmětu řízení a odlišným účastníkům nemá rozhodnutí o jednom z těchto sporů účinky nezměnitelnosti (§ 159a odst. 5 o.s.ř.) ani závaznosti (§ 159a odst. 1 o.s.ř.) na druhý spor. Lze si vedle sebe dobře představit rozhodnutí odsuzující dlužníka k plnění dluhu a zamítavé rozhodnutí ve vztahu mezi věřitelem a ručitelem, jakož i opačně. Již s ohledem na to, že dlužník i ručitel jednají každý za sebe, nemůže např. ručitel ovlivnit, zda žalovaný dlužník procesní nárok uzná (§ 153a o.s.ř.), zmešká první jednání ve věci (§ 153b o.s.ř.) nebo prostě nesplní svou povinnost tvrzení a důkazní [§ 101 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř.]. Taková skutečnost však ručiteli nemůže bránit v tom, aby se proti žalobě bránil např. s tvrzením, že hlavní závazek vůbec nevznikl.

Vezměme si z těchto vývodů alespoň ten mezitímní závěr, že procesní právo nebazíruje jen na tom, aby rozhodnutí byla v souladu s hmotněprávním poměry. Jde mu v první řadě o to, aby byl každému zajištěn spravedlivý proces.

Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky

V poslední době se problematikou „právního předpisu, z něhož vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“ podrobně zabýval Spáčil (Právní fórum č. 8/2007, str. 288-292). Zcela správně přitom poukazuje na skutečnost, že při doslovném výkladu by pod daný výraz bylo možno subsumovat „prakticky celou oblast hmotného práva“. Vždyť téměř z každého právního vztahu vyplývá „určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Tak kupuji-li si věc, mám prodávajícímu zaplatit kupní cenu a on mi zase má dodat předmět koupě; není i zde vypořádání našeho vztahu určitým způsobem upraveno zákonem?

Aby však uvedený výraz, použitý zákonodárcem nejen v ust. § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a § 212 písm. d) o.s.ř., ale především v § 153 odst. 2 o.s.ř., měl rozumný smysl, pokouší se Spáčil o jeho kritickou analýzu a na jejím základě dospívá k „charakteristickým rysům“ případů, kdy „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Jde podle něj o případy, v nichž:
1) dochází k vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který
2) lze vypořádat konstitutivním rozhodnutím a
3) hmotněprávní úprava ponechává soudu uvážení při volbě způsobu rozhodnutí.

Uvedené podmínky by měly být – chápu-li autora správně - splněny zároveň. Kdybychom tedy Spáčilovy teze bez dalšího přijali, mohli bychom (negativní) odpověď na otázku uvedenou v názvu příspěvku podat hned. Jenže…

Mám jisté pochybnosti hned o prvé Spáčilově podmínce, podle které má jít v případech „určitého způsobu vypořádání“ o „vypořádání právně relevantního společenského vztahu“. Tato podmínka totiž ve své přílišné obecnosti neříká vůbec nic. Vyplývá z ní pouze, že za případy „určitého způsobu vypořádání“ lze považovat jak situace, kdy je vypořádáván existující právní vztah (např. náhrada škody způsobená více škůdci), tak stavy, kdy právní vztah ještě neexistuje (např. zřízení věcného břemene nezbytné cesty) nebo již zanikl (vypořádání zaniklého společného jmění manželů). Do takového vymezení nám ovšem zapadá každá interakce mezi subjekty upravená právem a tento předpoklad nás tedy nikam neposouvá.

Zkoumáme-li druhou podmínku, má Spáčil jistě pravdu v tom, že pod případy „určitého způsobu vypořádání“ jsou tradičně podřazována některá konstitutivní rozhodnutí (vypořádání podílového spoluvlastnictví či společného jmění, zrušení společného nájmu bytu, apod.). To platí i pro rozhodnutí o vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci podle § 438 odst. 2 o.z., které sem taktéž bývá řazeno. I zde se jedná o konstitutivní rozhodnutí, neboť soudu je zde v odůvodněných případech dáno zmocnění změnit rozsah povinnosti jednotlivých škůdců oproti obecnému pravidlu zakotvenému § 438 odst. 1 o.z.

Avšak jiné významné případy, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. [a tedy i pod § 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.] literaturou a judikaturou (srov. R 16/1970) tradičně řazeny, této druhé Spáčilově podmínce nevyhovují. Jedná se například o vypořádání náhrady škody způsobené několika zaměstnanci podle § 257 odst. 5 zák. práce, resp. podle § 260 zák. práce (srov. již § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 71/1958 Sb. nebo § 179 odst. 5 a § 182 býv. zák. práce). Rozhoduje-li soud o náhradě škody způsobené několika zaměstnanci, nečiní tak konstitutivním rozhodnutím, nýbrž podle předem daných zákonných pravidel pouze deklaruje, v jakém rozsahu jednotliví zaměstnanci za škodu odpovídají. Konstitutivní povahu by mělo až rozhodnutí, kterým je výše náhrady škody u jednotlivého zaměstnance přiměřeně snížena (§ 264 zák. práce).

Mezi případy, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání účastníků, řadí judikatura i případy odpovědnosti více dědiců za zůstavitelovy dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví, upravené v § 470 odst. 2 o.z. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.10.2007, sp. zn. 33 Odo 572/2005). I takové rozhodnutí soudu - ve sporu mezi věřitelem a zůstavitelovými dědici – má pouze deklaratorní povahu.

Uvedené příklady ukazují, že možnost vydání konstitutivního rozhodnutí nelze označit za „charakteristiký rys“ těch případů, v nichž „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“. Co tedy mají případy, které domácí judikatura a literatura tradičně subsumuje pod slova „z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky“, společného?

Je třeba předeslat, že dotčené případy lze rozdělit do dvou skupin. Na jedné straně jde o situace, kdy se způsob vypořádání týká obou sporných stran (žalobce i žalovaného; např. při zrušení práva společného nájmu bytu) a na straně druhé o případy, kdy se vypořádání vztahu týká zejména účastníků stojících na jedné straně sporu (typicky žalovaných; např. více škůdců, dědiců apod.). Oběma skupinám je podle mého názoru společné jen to, že žalobce může konkrétní způsob vypořádání těchto vztahů soudním rozhodnutím v době podání žaloby, resp. v průběhu řízení jen obtížně předpokládat. Mám za to, že tímto směrem mířil i Spáčil při formulaci své „třetí“ podmínky [srov. shora pod 3)].

Věci, které jsou pod § 153 odst. 2 o.s.ř. podřazovány se totiž vyznačují tím, že hypotéza a/nebo dispozice právní normy, na jejímž základě soud rozhoduje, je relativně neurčitá (příklad relativně neurčité hypotézy: § 705 odst. 3 o.z.; příklad relativně neurčité dispozice: § 151o odst. 3 o.z.). Případně se jedná o věci, v nichž je hypotéza/dispozice rozhodné právní normy sice určitá, avšak žalobce zpravidla nemůže rozhodné skutečnosti s jistotou znát a tedy ani konkrétně tvrdit (např. míru zavinění nebo účasti jednotlivých škůdců na způsobené škodě; poměr dosažených hrubých výdělků zaměstnanců odpovědných za schodek; poměr toho, co jednotliví dědici z dědictví nabyli, k celému dědictví).

S jistou nadsázkou tedy můžeme říci, že o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ podle platných ustanovení o.s.ř. půjde právě tehdy, jestliže způsob tohoto vypořádání vyplývající z právního předpisu je „neurčitý nebo (z hlediska žalobce) nejistý“.

Závěrem

Co z uvedeného plyne pro řešení naší otázky po suspenzivních účincích odvolání dlužníka?

Jednak, že při řešení procesních otázek nelze vždy spoléhat na to, jak věc řeší hmotné právo. Akcesorická povaha ručení ve vztahu k hlavnímu závazku nemůže mít za následek negaci takového procesního principu jakým je dispoziční zásada. Jestliže ručitel nepodal proti jemu nepříznivému rozhodnutí odvolání, měl k tomu zřejmě důvody a je třeba jeho chování respektovat. A to i za cenu, že z hmotněprávního pohledu může případný výsledek řízení vypadat nelogicky. Snad by bylo možno v té souvislosti vyslovit zásadu, že dostane-li se v oblasti civilního řízení hmotněprávní a procesní úprava určité otázky do vzájemného střetu, je třeba dát přednost řešení vycházejícímu z úpravy procesní.

Za druhé, že v případech, kdy jsou věřitelem současně žalováni dlužník i ručitel, nejde o „určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“. Je tomu tak zejména proto, že vzájemné vypořádání dlužníka a ručitele je upraveno dostatečně určitě (srov. § 546 o.z., § 303 obch.z.). Judikatura zde s oblibou používá větu, že „plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného“. V důsledku toho nevzniká z hlediska žalujícího věřitele žádná pochybnost o tom, co či kolik může po každém z nich požadovat. Tím se tento případ významně odlišuje od případů vypořádání náhrady škody způsobené několika škůdci (např. § 438 odst. 2 o.z.) či od odpovědnosti více dědiců na dluhy zůstavitele (470 odst. 2 o.s.ř.). I když si lze představit i jiné řešení, lze snad v posléze uvedených případech vysledovat i určitý zájem na tom, aby právní vztah mezi věřitelem a škůdci/dědici byl vyřešen jednotně a pravidlo o „určitém způsobu vypořádání“ obhájit i ve vztahu k odvolacímu řízení (§ 206 odst. 2 věta druhá o.s.ř. a 212 písm. d) o.s.ř.).

Mám tedy za to, že odvolání dlužníka nemá suspenzivních účinků vůči ručiteli.


A ještě poznámku na závěr. Nemám v zásadě nic proti tomu, aby z žalobce byla v určitých případech sejmuta odpovědnost za to, že správně „odhadne“ výrok soudu. Nepovažuji však za šťastné řešení, kdy zákonodárce pro odvolací řízení vytváří jakousi zvláštní kategorii případů „samostatného společenství s prvky společenství nerozlučného“. Vytváření takovéto třetí kategorie společenství účastníků vyvolává vcelku zbytečné problémy toho typu, o kterých jsme právě pojednali.


Celý příspěvek

Nový chorvatský soudní řád správní

Od ledna 2012 vstupuje v účinnost zbrusu nový chorvatský soudní řád správní. Jde o výsledek několikaletých prací chorvatských právníků i mezinárodních expertů z Rakouska a SRN. Důvody přijetí předpisu jsou v podstatě obdobné těm, které vedly k přijetí českého soudního řádu správního v roce 2002. Chorvaté začínají v situaci, kdy mají jeden správní soud s jurisdikcí pro celou zemi, který ale nesplňuje požadavky čl. 6 Evropské úmluvy. Vytvořili proto čtyři krajské správní soudy s tím, že stávající správní soud v Zagrebu se přetvoří v Nejvyšší správní soud, fungující v zásadě na principu apelačním. V následujícím postu chci ukázat na dva zajímavé aspekty nového zákona. Prvním je podle mne nepodařený institut selekce nápadu k chorvatskému NSS, druhým možnost správního soudu poskytnout satisfakci či náhradu škody tomu, kdo ji utrpěl v důsledku nezákonnosti rozhodnutí či jiného aktu správního orgánu.

Tvůrci chorvatského zákona si byli vědomi toho, že není praktické postavit jurisdikci NSS na v podstatě nijak neomezeném nápadu opravných prostředků (což je situace česká). Metoda chorvatské „selekce“ nápadu je ale zvláštní – je provedena již zákonem, a to nepříliš šťastně. Podat opravný prostředek k NSS proti rozhodnutí krajského soudu bude totiž možné jen tam, kde krajský soud změnil či zrušil správní rozhodnutí. Logiku chorvatského zákona (kterou mi kolegové ze Zagrebu takto vysvětlili) chápu – Chorvaté mají obdobně jako Češi dvojinstanční správní řízení. Když je jeho výsledek potvrzen dokonce i správním soudem, postrádá podle Chorvatů logiku, aby rozsudek správního soudu posuzoval ještě NSS. "Prošel" totiž třemi instancemi. Povede to však k tomu, že k chorvatskému NSS se dostanou pouze správní orgány nebo osoby zúčastněné na řízení, nikoliv však žalobce, který neuspěl před správním soudem. To může být na štíru s procesní rovností stran před správním soudem, a proto možná i s chorvatskou ústavou.
Metoda chorvatské selekce podle mne dokazuje, že v kontinentálním právu stále ještě nahlížíme na možnost selekce nápadu vrcholným soudem velmi podezřívavě. Chorvaté proto raději volili selekci přímo na zákonodárné úrovni, ovšem způsobem, o jehož ústavní konformitě pochybuji.

Naopak mile mne zaujala možnost správních soudů přiznat kompenzaci či satisfakci za nezákonné rozhodnutí či nezákonný postup správního orgánu. V českém právu trváme na dogmatickém rozdělení rolí – správní soud rozhoduje o zákonnosti rozhodnutí či jiných postupů správních orgánů, o náhradě škody však rozhoduje soud civilní. Uživatelská přívětivost takovéhoto modelu pro adresáty správních rozhodnutí je naprosto minimální. Navíc se zbytečně zvyšují transakční náklady systému, který nutí občana do vícero samostatných soudních řízení. Běžný adresát neocení, že tato úprava je důsledným rozvinutím doktrinální koncepce oddělení veřejného a soukromého práva a tomu odpovídající jurisdikce správních a civilních soudů. Naopak zákon chorvatský následuje moderní trendy, které poskytují adresátům veřejnoprávních povinností veškerý servis v jednom řízení, a to včetně náhrady škody nebo satisfakce. Ostatně chorvatský zákon je pragmatický též v jiném aspektu – důsledně rozvedeným principem apelace ve vztahu k rozhodnutím správních orgánů (na rozdíl od českého modelu, kde správní soud až na výjimky správní rozhodnutí jen ruší).
Celý příspěvek

Právník/právnička do KVOP (zn "samá pozitiva a sociální jistoty")

Kancelář veřejného ochránce práv vypisuje výběrové řízení na pracovní pozici: právník/právnička.

Požadujeme:
• ukončené vysokoškolské právnické vzdělání magisterského stupně
• předchozí právní praxe ve veřejné instituci výhodou
• výborná znalost Aj nebo Nj slovem i písmem
• zkušenost s prací v týmu
• komunikativnost a kreativitu
• pracovní nasazení a loajalitu
• schopnost analytického myšlení

Nabízíme:
• uplatnění ve veřejné instituci právního zaměření s celostátní působností se sídlem v Brně
• práci v dynamickém kolektivu
• odpovídající platové ohodnocení dle nařízení vlády č. 564/2006 Sb. (13. platová třída)

Nabídky včetně motivačního dopisu a strukturovaného životopisu, kopií dokladů o dosaženém vzdělání, aktuálního kontaktního telefonického spojení a fungující adresy elektronické pošty zasílejte do 12.06.2011 na adresu:
Kancelář veřejného ochránce práv, personální referát, Údolní 39, 602 00 Brno, e-mail: podatelna@ochrance.cz
Předpokládaný termín konání výběrového řízení: 16.06.2011 v budově Kanceláře veřejného ochránce práv, Údolní 39, Brno.
Celý příspěvek

neděle 29. května 2011

Výběrové řízení: Akademický pracovník Justiční akademie

Justiční akademie vyhlašuje výběrové řízení na pozici akademický pracovník. Vybraný uchazeč bude zejména iniciovat vzdělávací akce, identifikovat relevantní témata a lektory a komunikovat se soudy a státními zastupitelstvími.

Požadujeme vynikající orientaci v některém z právních odvětví či ekonomii/financích. Delší praxe v justici, akademii či advokacii a kvalifikační zkouška výhodou. Plat bude sjednán v rozmezí od 25.000,- do 33.000,- Kč (pro místo výkonu Kroměříž), resp. do určité vyšší částky (pro místo výkonu Praha). Možnost polovičního úvazku.

Životopisy (v Čj, Aj, anebo Nj) prosím zasílejte do 7. června včetně na lhavelova@jacz.cz . Vaše dotazy rád zodpovím na e-mailu jpetrov@jacz.cz nebo telefonním čísle 607833265. Celý příspěvek

čtvrtek 26. května 2011

Ratko Mladić: Dnes, zajtra, popozajtra... (Kubo Mačák)

Tak Saddám sa skrýval v jame, Usáma vo vile bez internetu a Ratko na farme na srbskom vidieku. Tak, ako je útek údajných medzinárodných zločincov dramatický a tajuplný, je zvyčajne ich dolapenie antiklimaktické a, priznajme si to, niekedy aj trochu nudné. Samozrejme, na detaily z Mladićovho života na úteku a dnešného zadržania si ešte budeme musieť počkať a akiste budú zapĺňať stránky novín v najbližších dňoch. Ja vás namiesto toho pozývam poodhrnúť spolu so mnou závoj senzacionalistickej žurnalistiky a pozrieť sa na právnu stránku veci: čo sa vlastne stalo dnes v Srbsku a aký vývin môžeme čakať v najbližších dňoch a týždňoch?

Ratko Mladić

Ratko Mladić (zdroj: ICTY)Väčšina čitateľov Jiného práva môže určite tento odsek preskočiť, no pre úplnosť sa patrí predstaviť hlavnú postavu dnešných udalostí. Generál Ratko Mladić je etnický Srb, ktorý počas juhoslovanskej občianskej vojny pôsobil najprv ako veliteľ armádneho zboru Juhoslovanskej národnej armády. Po stiahnutí federálnych vojsk z Bosny a Hercegoviny sa stal vrchným veliteľom bosniansko-srbských vojenských síl, ktoré bojovali za podpory srbských vojsk proti bosnianskej štátnej armáde v rokoch 1992 až 1995. Podľa obvinení, ktoré boli proti nemu vznesené ešte, keď bol vo funkcii, zodpovedá za mnohé trestné činy spáchané v tomto období, vrátane masakry takmer 8 000 bosniansko-moslimských mužov a chlapcov v Srebrenici, ozbrojených útokov proti nesrbskému civilnému obyvateľstvu s cieľom ich vyhnať z územia považovaného za výlučne srbské a protiprávneho zajatia príslušníkov mierových síl OSN. Do jeho dnešného zadržania bol Mladić na úteku viac ako 15 rokov.

Chytený: Čo sa stalo v Srbsku?


Medzinárodný zatykač na Radovana Karadžića a Ratka Mladića bol Medzinárodným trestným tribunálom pre bývalú Juhosláviu (ICTY) vydaný už v roku 1996. Tribunál bol založený rezolúciou Bezpečnostnej rady OSN č. 827 (1993), ktorá rozhodnutie o jeho ustanovení prijala ako opatrenie podľa kapitoly VII Charty OSN. Prílohu tejto rezolúcie tvorí Štatút ICTY, ktorý v čl. 29 štátom prikazuje všestranne spolupracovať s tribunálom, a to vrátane vykonania zatýkacích rozkazov. Záväznosť rozhodnutí ICTY vo vzťahu k štátom sa teda odvodzuje od povinnosti štátov „prijať a vykonať“ rozhodnutia Bezpečnostnej rady (čl. 25 Charty OSN). Právnym podkladom na zadržanie Ratka Mladića je tento medzinárodný zatykač, pričom Srbsko malo nielen právo, ale aj povinnosť ho vykonať, a to akonáhle jeho orgány zistili, kde sa Mladić nachádza.

Existencia medzinárodného zatykača však Srbsko nezbavuje povinnosti rešpektovať ľudské práva zadržiavaného obvineného. To, ako presne zadržanie prebehlo, zatiaľ nie je známe. No Mladić dozaista neopomenie nadniesť prípadné porušenie svojho práva na spravodlivý proces pred haagskym súdom. Precedensy ukazujú, že porušenie práv obžalovaného môže mať vplyv na výšku trestu alebo sa môže premietnuť do finančnej kompenzácie: Jean-Bosco Barayagwiza, zakladateľ neslávneho rwandského rádia RTLM, tak vďaka závažným procesným pochybeniam pri jeho zadržaní dosiahol zníženie trestu z doživotia na 35-ročný trest odňatia slobody (ods. 1107). Podobne Radovan Karadžić namietal po svojom vydaní do Haagu, že jeho práva boli porušené tým, že ho srbské orgány držali „incommunicado“ štyri dni bez toho, aby ho informovali o dôvodoch jeho zadržania, a domáhal sa na základe predošlých rozhodnutí finančnej kompenzácie alebo zníženia trestu (ods. 1-2). ICTY si zatiaľ svoje rozhodnutie nechal na záver procesu, no zdôraznil, že akékoľvek porušenie musí byť pričítateľné Tribunálu, aby mohla byť o kompenzácii akéhokoľvek druhu vôbec reč (tamtiež, ods. 5-6). To však nezbavuje Mladića možnosti v budúcnosti porušenie svojich práv namietať, a to či už proti ICTY alebo proti Srbsku.

Odovzdaný: Čo sa stane v Srbsku?

Podľa článku 29 Štatútu ICTY má Srbsko povinnosť zadržaného obvineného bezodkladne („without undue delay“) vydať Tribunálu. Štatút úmyselne hovorí o vydaní, resp. prevoze („the surrender or the transfer“) obvinených a vyhýba sa termínu „extradícia“, no v minulosti ani to nezabránilo Srbsku a Chorvátsku namietať zákaz vydávania vlastných občanov zakotvený v ich ústavach. (Podobný argument zabránil Českej republike ratifikovať Rímsky štatút Medzinárodného trestného súdu [ICC], pričom ČR sa tak stala na dlhé roky jediným členom EÚ, ktorý zároveň nebol členským štátom ICC. Česko napokon ustúpilo od svojej interpretácie v roku 2008 bez zmeny ústavy.) Od roku 2002 platí v Srbsku zákon o spolupráci s ICTY, ktorý výslovne povoľuje vydávanie dovtedy obvinených osôb (ods. 227). To platí aj pre Ratka Mladića, a tak jeho vydaniu po právnej stránke stojí v ceste iba vnútroštátne vydávacie konanie pred špeciálnym súdom pre vojnové zločiny. Podľa predchádzajúcich skúseností sa dá čakať, že doma Mladić dlho nepobudne a že bude vydaný do jedného, maximálne dvoch týždňov odo dneška (Radovan Karadžić sa v Haagu objavil deväť dní po jeho zadržaní v Belehrade). Pravidlá procesu a dokazovania dodávajú, že logistiku prevozu obvineného majú medzi sebou dohodnúť štát zadržania, Holandsko ako štát sídla Tribunálu a sekretariát Tribunálu (pravidlo 57).

Súdený: Čo sa stane v Haagu?

Po Mladićovom prevoze do Haagu pridelí jeho prípad predseda Tribunálu jednému zo súdnych senátov tejto inštitúcie, ktorý obvineného v rámci špecifického verejného zasadania, tzv. initial appearance, informuje o plnom obsahu obžaloby a dá mu možnosť vyjadriť sa k svojej (ne)vine vo všetkých bodoch obžaloby. Za predpokladu, že sa Mladić nerozhodne priznať k vine, týmto zasadaním začne ďalšia fáza prípravného konania, ktorej účelom je najmä zabezpečiť spoľahlivú prípravu na konanie pred súdom, a to zo strany prokuratúry i obhajoby.

Špecifickou otázkou je, či Mladićov prípad bude spojený s Karadžićovým prípadom pred ICTY. Pôvodná obžaloba z roku 1995 smerovala proti obom obvineným spoločne. No v októbri 2009, viac ako rok po zadržaní Radovana Karadžića, sa Tribunál odhodlal k vylúčeniu konania proti Mladićovi zo spoločného konania. Vo svojom rozhodnutí súd citoval záujmy spravodlivosti a zrozumiteľnosti (str. 2-3) – celkom pochopiteľne nemalo zmysel viesť konanie proti neprítomnému obžalovanému, ktorý nemal možnosť sa k jeho priebehu nijako vyjadriť.

Dnes platná obžaloba proti Karadžićovi (a aj pôvodná obžaloba oboch obvinených) tvrdí, že Karadžić, Mladić a ďalší čelní srbskí predstavitelia spolupracovali na vytvorení spoločného zločineckého plánu (joint criminal enterprise alebo JCE, viac o tejto téme nájdete v mojom poste o Gotovinovi spred pár týždňov), ktorého cieľom bolo trvalé odstránenie bosnianskych Moslimov a bosnianskych Chorvátov z bosniansko-srbského územia prostredníctvom širokej palety medzinárodných trestných činov vrátane genocídy, vojnových zločinov a zločinov proti ľudskosti. Karadžić a Mladić mali byť na čele tejto zločineckej skupiny (ods. 6-8). Zodpovednosť za každý z trestných činov, ktoré prokuratúra ICTY pripisuje Karadžićovi, tak podľa nej prináleží aj Mladićovi. Niet teda pochybností o tom, že je splnená nevyhnutná podmienka pre spojenie vecí podľa Pravidiel procesu a dokazovania, a síce, že obvinení musia byť obžalovaní z rovnakých alebo rozdielnych zločinov spáchaných v rámci jednej „transakcie“ (pravidlo 48 hovorí o „the same transaction“, čo súd vykladá ako spoločnú schému, stratégiu alebo plán [ods. 17]). Nie je to však zároveň podmienka dostačujúca. Príslušný súdny senát má za predpokladu jej splnenia široký priestor na uváženie, či veci spojiť, alebo nie. V rámci svojho uváženia posudzuje, okrem iného, ochranu práv obžalovaných, potenciálny konflikt záujmov, procesnú ekonómiu, nepohodlie, ktorému sú vystavení viacnásobne predvolaní svedkovia a záujem na konzistentnosti judikatúry (ods. 17).

Dnes je ešte priskoro odhadovať, ktorý z týchto faktorov bude pre súd rozhodujúci. No je isté, že medzi podstatné z nich bude patriť posúdenie procesnej ekonómie. Prípad Radovana Karadžića má za sebou takmer 100 procesných dní od svojho začiatku v októbri 2009; prokuratúra predstavuje dôkazy už viac než jeden kalendárny rok, od 13. apríla 2010. Ak by sa mali konania v oboch veciach spojiť, znamenalo by to nevyhnutnosť znovupredvolania mnohých svedkov prokuratúry, čo by ukončenie procesu proti Karadžićovi výrazne oddialilo. No mnohí z týchto svedkov budú aj tak musieť byť predvolaní v rámci prípadného samostatného procesu proti Mladićovi. Súdny senát sa teda bude musieť rozhodnúť: jeden dlhší, ale finálny proces, alebo dva potenciálne kratšie procesy, z ktorých by ten druhý trval aspoň tri-štyri roky odo dneška?

Nezabúdajme, že ICTY je pod drobnohľadom Bezpečnostnej rady OSN, ktorej zodpovedá za rýchle ukončenie svojej činnosti (tzv. Completion Strategy). Pôvodný dátum, ku ktorému sa ICTY v roku 2001 slovami svojho vtedajšieho predsedu Clauda Jordu zaviazalo skončiť všetky prvoinštančné konania, bol koniec roka 2007 (str. 85). Tento termín sa priebežne predlžoval a predlžoval. Dnes je „deadline“ súdu stanovená na záver roka 2014, no po zadržaní Ratka Mladića je aj tento termín vážne ohrozený. To, ako sa ICTY vysporiada s otázkou spojenia alebo oddelenia konaní vo veciach Karadžića a Mladića, teda rozhodne aj o schopnosti súdu dodržať tento konečný bod. Ako najpravdepodobnejšia možnosť sa však javí to, že BR OSN opäť raz ustúpi a termín vo všeobecnom opojení z dolapenia „najhľadanejšieho vojnového zločinca na svete“ ešte o rok-dva predĺži.
Celý příspěvek

pondělí 23. května 2011

Letní škola srovnávacího práva

Common Law Society si vás dovoluje pozvat na Letní školu srovnávacího práva. Letní škola nabízí ucelený úvod do srovnávacího studia práva. Je otevřena všem zájemcům o srovnávací přístup k právu bez ohledu na oborové zaměření. Na obecný dopolední kurz Úvodu do srovnávacího práva navazují odpolední specializované přednášky z různých oborů: od otázek teoretických a sociologických přes ústavní právo až po obchodní společnosti, duševní vlastnictví či právo trestní. Rámec letní školy je tak definován metodou a přístupem ke studiu práva, nikoliv oborem.

Letní škola je otevřena všem studentům (pregraduálním i postgraduálním) z Česka, Slovenska i zahraničí. Bude se konat v týdnu od 26. 6. 2011 od 1. 7. 2011 na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Bližší informace a program letní školy je k dispozici zde. Propozice ve formátu "pdf" jsou pak ke stažení tu. Přihlásit se je možné elektronicky tuná.
Celý příspěvek

sobota 21. května 2011

Lze vydávat konstitutivní soudní rozhodnutí na základě analogie?

S konstitutivními soudními rozhodnutími měla česká procesualistika vždycky potíž. Hora si pravotvorných rozsudků příliš nevšímal, Boura (s Abramovem za zády) takovou kategorii rozhodnutí dokonce popíral, a po té, co v 60. letech byla jejich existence především zásluhou Zoulíka teoreticky obhájena, vcelku jednoduše se u nás usídlilo dogma, že konstitutivní rozhodnutí mohou být vydávána pouze v případech zákonem výslovně upravených. Pro takové stanovisko samozřejmě existují dobré důvody. Je ovšem otázkou, zda jsou dostatečné.

Zřejmě nejzávažnějším argumentem je ten, který říká, že primární funkcí civilního soudnictví je právo nalézat, tzn. deklarovat, co jako právo mezi stranami platí, a nikoli právní vztahy vytvářet, měnit či rušit. V soukromém právu je konstituování právních poměrů – jako výraz privátní autonomie - vyhrazeno zásadně stranám. Má-li soud do této sféry pravotvorně zasáhnout, může se to stát pouze výjimečně a je k tomu třeba kvalifikovaného důvodu. Ten zpravidla dodává ono „výslovné ustanovení zákona“.

Uvedené teoretické koncepce se přidržuje sice ne příliš rozsáhlá, ale jednoznačná a konstantní judikatura Nejvyššího soudu. Jejím zřejmě nejvýznamnějším reprezentantem je publikovaný (Právní rozhledy 2005, č. 16, s. 607 a násl.) rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, který se dotýká i naší shora uvedené otázky. Odpovídá na ni kategoricky: „Konstitutivní soudní rozhodnutí však nelze vydávat na základě analogické aplikace ustanovení občanského zákoníku.“ K tomu, aby soud výjimečně mohl „z podnětu žalobce zasáhnout do soukromých práv a povinností“, je i podle něj třeba „výslovného ustanovení zákona“.

Vidíme-li takto jednotně sešikovanou procesní teorii i relevantní soudní praxi, jsme na pochybách, zda se vůbec ještě pohybujeme na poli soukromého práva, kde se analogie obecně připouští. Napadne nás, zda jsme nezavítali do oblastí příbuzných trestnímu či daňovému právu, kde použití analogie přijímáno není. Ona podezřelá jednota teorie a praxe nás nutí kategorický závěr ve vztahu ke konstitutivním rozhodnutím problematizovat. Abychom k zodpovězení naší otázky našli pevnou půdu pod nohama, bude zapotřebí blíže objasnit, o co vlastně v případě konstitutivních rozhodnutí jde. Podívejme se na řešení nejprve do blízkého zahraničí.

Německá a po ní i rakouská procesní teorie jde na problém povahy konstitutivních rozhodnutí od lesa, tedy přesněji od žalob. Tvrdí, že konstitutivní žalobou (Gestaltungsklage) je uplatňováno subjektivní právo žalobce na právní změnu (Recht auf Rechtsänderung nebo Gestaltungsrecht); toto oprávnění je (v případech tzv. pravých konstitutivních žalob výlučně) uspokojováno vydaným konstitutivním rozhodnutím. Subjektivní právo na pravotvorné soudní rozhodnutí se od jemu příbuzných Gestaltungsrechte (právo dát výpověď, odstoupit od smlouvy, apod.) liší jen formou, kterou je realizováno, tj. žalobou a následným rozhodnutím soudu. Analogie, i když obezřetná, je zde připuštěna. Stojí-li totiž v základech konstitutivního rozhodnutí subjektivní právo soukromoprávní povahy, není důvodu pochybovat, zda by i ono mohlo vzniknout na základě (obdobně jako právo dát výpověď či odstoupit o smlouvy) analogické aplikace zákona.

Představenou zahraniční koncepci považuji ve svém základě (nikoli ve výsledcích, viz níže) za chybnou. Nejde jen o to, že právu na právní změnu neodpovídá žádná povinnost druhé strany nějak se chovat (zkuste vymyslet povinnost nájemce odpovídající právu pronajímatele dát výpověď). Mám za to, že ve skutečnosti žádné právo žalobce na rozvod manželství, určení rodičovství, zkrátka na vydání příznivého konstitutivního rozhodnutí konstruovat nelze. Zcela jistě ne před vlastním procesem. Tato koncepce nápadně připomíná zastaralé učení o nároku na právních ochranu (Rechtsschutzanspruch), s nímž přišel koncem 19. století Wach a které bylo moderní procesualistikou odmítnuto. Ani stát nemůže žádnému žalobci takové právo garantovat. Úspěch žalobce v řízení závisí na mnoha okolnostech, především však péči a odpovědnosti, s jakou sám řízení vede. Garantován je spravedlivý proces, nikoli právo na vítězství v něm.

Důvodem pro vydání konstitutivního rozsudku tedy, podle mého názoru, není existence subjektivního práva žalobce, nýbrž existence kompetenční normy zmocňující soud k rozhodnutí. Naznačil to již ve vztahu k „právům na učinění jednostranného právního úkonu“ Pulkrábek. Zákonodárce výjimečně zmocňuje soudy z různých důvodů – např. zájem na právní jistotě, ochrana slabší strany, efektivní řešení právního konfliktu – k tomu, aby svým rozhodnutím pravotvorně zasáhly do soukromoprávní sféry a zakládaly, měnily či rušily hmotněprávní oprávnění a povinnosti. Jsme tedy na jednu stranu v oblasti kompetenčních norem, které analogii rovněž příliš nepřejí, na stranu druhou v soukromé právu, kde uplatnění analogie přípustné. Nesmíme přitom zapomínat, že absence výslovného zákonného zmocnění soudu může v některých případech vážně poškozovat zájmy jednotlivce (a potažmo i celku). Pak by měl mít soud možnost zasáhnout i na základě „pouhé“ analogie. Pojďme si to ukázat na příkladu.

Řízení o úpravu užívání věci

Občanský zákoník ve znění do 31.7.1998 obsahoval ustanovení § 146, které soudu umožňovalo upravit soudním rozhodnutím užívání věci náležející do bezpodílového spoluvlastnictví v případě neshod mezi manželi. Z občanského zákoníku tedy bez náhrady (§ 145 odst. 1 o.z. takovým zmocněním není!) „vypadla“ kompetenční norma, zmocňující civilní soud k úpravě užívání věci náležející do společného jmění manželů. Je zajímavé sledovat, jak se s tímto faktem soudní praxe vyrovnala.

Měla v zásadě dvě možnosti: buď rozhodnutí zákonodárce o vypuštění předmětné normy považovat za cílené a takto jej respektovat nebo ho naopak pojmout jako mezeru v občanském zákoníku, kterou je třeba vyplnit.

První z variant není neschůdná. Vypuštěním § 146 o.z. v původním znění odpadá pouze jedno z možných řešení neshod mezi manželi ohledně jejich společné věci, tj. úprava jejího užívání konstitutivním soudním rozhodnutím. Manželům předně zbývá možnost, aby ohledně užívání společné věci dohodli. Není-li dohoda mezi nimi možná a jeden z manželů by si např. osvojoval výlučné užívání věci, mohl by se kterýkoliv z manželů domáhat z takového závažného důvodu zrušení společného jmění manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti podle § 148 odst. 1 o.z. (srov. R 42/1964). Z hlediska účelu postupu zákonodárce by bylo možno říci, že se vypuštěním § 146 o.z. v původním znění pokusil posílit odpovědnost manželů za užívání společného majetku ve stylu „buďto se dohodněte nebo požádejte o zrušení“.

Druhá varianta je pokusem, jak dosavadní tripartici dohodaúprava rozhodnutím souduzrušení (zánik) společného jmění zachovat. Akcentuje zejména tu skutečnost, že zrušení (zánik) společného jmění představuje až krajní řešení vzniklé situace a chrání zájmy toho z manželů, který je z užívání jednotlivé věci vylučován, avšak zrušení (zánik) společného jmění si nepřeje. Pro tuto variantu se nakonec rozhodl i Nejvyšší soud, jak vyplývá z jeho rozhodnutí 22 Cdo 2263/2004, 22 Cdo 1374/2005 a 22 Cdo 4414/2007. Mám za to, že uvedené hodnotové rozhodnutí Nejvyššího soudu je správné. Zajímá nás ale, jakým způsobem Nejvyšší soud vzniklou teleologickou mezeru v občanském zákoníku vyplnil.

Kdybychom způsob řešení měli popsat obrazně, nazvali bychom jej „resuscitací“ do té doby jen málo využívaného ustanovení § 20 zákona o rodině. Druhá věta cit. ustanovení představuje kompetenční normu pro vydání konstitutivního rozhodnutí pro případ neshod manželů v „podstatných věcech“ týkajících se „záležitostí rodiny“. Ustanovení § 20 zákona o rodině si přes třicet let v poklidu skomíralo vedle § 146 o.z. v původním znění. Vzhledem ke koncepci, na které je občanské právo dodnes postaveno – majetkové vztahy manželů upravuje občanský zákoník, kdežto osobní a některé další nemajetkové vztahy v rodině jsou upraveny zákonem o rodině – se obě ustanovení obsahově nepřekrývala. „Majetkové vztahy mezi manželi“ jsou v našem právní řádu zkrátka něčím jiným než „záležitostmi rodiny“.

Lze tedy říci, že Nejvyšší soud vyplnil otevřenou mezeru, která vypuštěním § 146 původním znění v občanském zákoníku vznikla, aplikací normy, jejíž věcná působnost na daný případ nedopadá. Můžeme se přít o to, jde-li skutečně o analogii nebo jen o extenzivní interpretaci § 20 zákona o rodině. Nezabývejme se rovněž tím, zda se řešení nenabízelo spíše v analogické aplikaci § 139 odst. 2 o.z., který má k majetkovým vztahům manželů o dost blíž než § 20 zákona o rodině. Podstatný je pro nás další krok, který z uvedeného hodnotového závěru Nejvyššího soudu celkem logicky vyplynul.

Ohledně úpravy užívání společné věci se totiž jen málokdy soudí manželé (a když už, tak v době, kdy se rozvádí; srov. 22 Cdo 1374/2005). V praxi mnohem častější jsou spory, kdy se ohledně užívání věci nemohou dohodnout bývalí manželé, jejichž zaniklé společné jmění nebylo dosud vypořádáno. Ani v ust. § 20 zákona o rodině se přitom o bývalých manželích nic nedočteme. Zde již nemůže být pochyb o tom, že zasáhne-li soud do úpravy užívání věcí náležejících do zaniklého nevypořádaného společného jmění manželů věcí svým konstitutivním rozhodnutím, nemůže tak činit jinak než na základě analogie. A Nejvyšší soud tak už dlouhá léta (srov. R 17/1967) a nepokrytě (22 Cdo 4414/2007) činí.

Pak ale nemůže platit kategorický závěr shora citovaný z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2005, sp. zn. 22 Cdo 1438/2004, vylučující vydání konstitutivního rozhodnutí na základě analogie en bloc. Je třeba se zabývat tím, jestli Nejvyšší soud případy použití analogie v tomto směru nediverzifikuje.

Vyloučení analogie jen v případě, kdy se konstitutivním rozhodnutím právní vztah zakládá?

Nejvyšší soud v rozsudku 22 Cdo 1438/2004 naznačuje, že mu úvaha nastíněná v mezititulku není cizí. Proti použití analogie § 151o odst. 3 o.z. jako podkladu k vydání konstitutivního rozhodnutí, jímž žalobce požadoval zřízení věcného břemene vedení vodovodního potrubí k jeho domu, je argumentováno tím, že před vydáním rozhodnutí „tu není hmotněprávní vztah mezi účastníky, který by bylo možno posoudit analogicky. Samotné splnění podmínek pro vydání rozhodnutí o zřízení věcného břemene nemá za následek vznik právních vztahů, neboť ty vzniknou až v důsledku soudního rozhodnutí; proto před vydáním rozhodnutí zde není právní vztah, který by bylo možno analogicky posuzovat.“

Jinak řečeno – podle uvedeného názoru, vycházejícího z jazykového znění § 853 o.z., analogie předpokládá existenci právní vztahu, ve kterém se vyskytne otázka, kterou zákon neřeší. Jestliže má právní vztah soudním rozhodnutím teprve vzniknout, nelze podle uvedeného názoru o analogii vůbec uvažovat. Opačně z toho vyplývá, že v případech, kdy konstitutivní rozhodnutí právní vztah pouze modifikuje (mění) nebo jej ruší, si analogii zřejmě představit lze. To je i případ neshod manželů ohledně užívání společné věci, neboť zde právní vztah mezi manželi existuje, je však zapotřebí upravit vzájemná práva a povinnosti v jeho rámci.

Považuji výše uvedené rozlišení za nesprávné. Nevidím žádného věcného důvodu, jenž by mohl vyvrátit názor, že analogického použití jsou způsobilé i ty právní normy, jimiž jsou soukromoprávní vztahy zakládány. Pouhé jazykové znění § 853 o.z. takovým argumentem není.

Blíže k pravdě se dostaneme tehdy, jestliže pookryjeme Savignyho konstrukci právního vztahu. Zbudou nám jen povinnosti (a oprávnění) adresované jednotlivým subjektům. Z tohoto pohledu je zcela nerozhodné, zda soud svým rozhodnutím konstituuje „novou“ povinnost (oprávnění) v rámci existujícího „vztahu“ nebo uložením „nové“ povinnosti „právní poměr“ teprve zakládá. Vždy se tak děje na základě kompetenční normy a je jen otázkou, zda ji lze aplikovat analogicky. Stejné platí i pro ta rozhodnutí, kterými je hmotněprávní povinnost subjektu (oprávnění) derogována.

V podstatě jde ve všech představených případech pouze o to, zda dispozice právní normy (tj. vydání konstitutivního rozhodnutí), jejíž hypotéza je tvořena například skutkovými předpoklady A, B, C, je aktivována i v případě, kdy máme dány předpoklady A, B, D. Zjednodušeně řečeno jde i v případech vydávání konstitutivních rozhodnutí na základě analogie „pouze“ o to, do jaké míry je „D“ obdobné „C“. Otázku obdoby nelze řešit pouze technicistně a mechanicky, ale především na základě hodnotových úvah.

Je na soudci, aby se při projednávání konstitutivní žaloby, kterou nelze podřadit pod výslovné ustanovení zákona, vždy tázal po důvodech, které zákonodárce vedly k vyloučení žalobcem prokazovaného skutku z hypotézy právní normy. Nelze-li takové důvody najít a/nebo jeví-li dokonce rozhodnutí zákonodárce prvky libovůle, je namístě o vyhovění takové žalobě, tj. o vydání právotvorného rozhodnutí, uvažovat.

Kdy ano a kdy ne?

Můj příspěvek si primárně klade za cíl „pouze“ zpochybnit vcelku jednotný názor (především) procesní teorie a soudní praxe, podle něhož není vydání konstitutivního rozhodnutí na základě analogické aplikace práva přípustné. Budu rád, podnítí-li můj příspěvek věcnou diskusi o této otázce. Není zde však již příliš prostoru k tomu, abych blíže zdůvodňoval, v jakých konkrétních případech analogii použít a kdy ne.

Jsem si každopádně vědom toho, že konstitutivní žaloby, jež nemají zákonný podklad, se v právní praxi objevují. Nejde přitom pouze o notoricky známé případy rozhodování o výši nájemného, které řešil Ústavní soud (I. ÚS 489/05, I. ÚS 123/06). I v praxi Nejvyššího soudu se můžeme setkat s případy, kdy se žalobci (neúspěšně) domáhali např. zřízení věcného břemene vedení vodovodního potrubí podle § 151o odst. 3 o.z. (22 Cdo 1438/2004) nebo přikázání zastavěného pozemku do vlastnictví majitele nikoli neoprávněné stavby podle § 135c o.z. (22 Cdo 1654/2009). Právní život s sebou může přinášet rovněž žaloby na vydání konstitutivních rozsudků, jež budeme považovat za více (žaloba na splnění manželského slibu) či méně (žaloba na snížení nájemného ze sociálních důvodů) absurdní. Úkolem soudu bude takové žaloby vždy projednat a věcně o nich rozhodnout. Zoulíkovu tezi, že v takových případech není vůbec dána pravomoc soudu a řízení je tedy třeba zastavit, je třeba odmítnout.

Jako soudce si ovšem nemohu v této souvislosti odpustit poznámku. Za jednu z důvodných možností vydání konstitutivního rozhodnutí na základě analogie, považuji aplikaci § 301 obch.z. na případy nepřiměřeně vysokých smluvních pokut v oblasti občanskoprávních vztahů. Použití moderačního práva soudu, jenž má rovněž povahu konstitutivního rozhodnutí, zde nebrání zásada lex specialis, neboť ust. § 301 obch.z. nevyjadřuje, podle mého přesvědčení, žádná specifika obchodních vztahů. Existují věcné důvody, proč moderaci nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty v obchodních vztazích připustit a v občanskoprávních nikoli? Nepostupuje zákonodárce svévolně? Je princip „všechno nebo nic“ (platné x neplatné ujednání o smluvní pokutě), který se v současné době ve vztahu ke smluvní pokutě v občanském právu uplatňuje, udržitelný? Neodpovídá myšlenka zachování smluvní pokuty – ovšem v přiměřené výši – lépe důrazu vůli stran, jež by státními orgány měla být - pokud možno - respektována?

Než abych se nechal dále strhávat otázkami, které mi v této souvislosti tanou na mysli, odpovídám na otázku položenou v nadpisu tohoto příspěvku jednoznačně: vydávání konstitutivních soudních rozhodnutí na základě analogie přípustné je. Že soud v takovém případě musí postupovat obezřetně a pro vyhovění žalobě se rozhodnout až po té, co celou situaci důkladně zanalyzuje především po věcné či hodnotové stránce, je samozřejmostí. Existence „výslovného zákonného ustanovení“ však není nutnou podmínkou pro vydání právotvorného rozhodnutí. Pro konstitutivní rozsudky je tak charakteristické pouze to, čím se liší od rozhodnutí deklaratorních – jsou skutečností hmotného práva a jako takové zakládají, mění a ruší subjektivní práva a povinnosti.

Celý příspěvek

úterý 17. května 2011

A ještě jedna nabídka zaměstnání na Ministerstvu spravedlnosti

Ministerstvo spravedlnosti hledá zájemce o pozici právníka či právničky se specializací na správní právo, především správní řízení. Předchozí praxe je vítána, není však nezbytná. Podmínkou je bezúhonnost, absolvování oboru právo na právnické fakultě, schopnost analytického myšlení, právní argumentace a odolnost vůči úřednickým stereotypům. Motivační dopisy a strukturované životopisy nechť jsou zasílány na mjurman@msp.justice.cz.

Celý příspěvek

neděle 15. května 2011

Výběrové řízení: vedoucí pražské pobočky—akademický pracovník Justiční akademie

Vybraný uchazeč bude: (i) iniciovat a organizovat vzdělávací akce, především v oblastech obchodního, finančního a insolvenčního práva a/nebo ekonomie a byznysu; a (ii) vystupovat za pražskou pobočku a organizovat její činnost.

Ideální uchazeč: (a) se dobře odborně orientuje v oblastech uvedených pod bodem ad (i) výše; (b) má přehled o potenciálních přednášejících v uvedených oblastech; (c) umí zdvořile a reprezentativně jednat a baví ho to (heslo: být pro potenciální přednášející partnerem); (d) velmi dobře hovoří anglicky, neměcky a/nebo francouzsky; (e) má praxi v justici či advokacii; a (f) je iniciativní a rád sám od sebe vytváří nové, resp. zlepšuje nabízené služby.

Plat: smluvní, na veřejnou správu podstatně nadstandardní (dle Vašich kvalit). Možnost polovičního úvazku. Místo výkonu: Praha. Životopisy (v Čj, Aj, anebo Nj) prosím zasílejte do 25. května včetně na lhavelova@jacz.cz . Máte-li jakékoli dotazy, jsem Vám k dispozici na jpetrov@jacz.cz . Celý příspěvek

sobota 14. května 2011

Vnucené bezdůvodné obohacení a zhodnocení věci dle neplatné smlouvy

I. Ochrana před vnuceným obohacením
Představte si, prosím, případ, kdy: (1) necháte automobil v servisu kvůli opravě brzd a mechanik jej omylem přelakuje (v omylu, že tento vůz patří jinému klientovi, který si přelakování skutečně objednal); nebo (2) někdo bez Vašeho vědomí osází Váš pozemek, např. proto, že se zmýlí v jeho hranici.

Poznámka: Pro případ, že někdo jinému vnutil obohacení vědomě (tj. nikoli v omylu), dospívá více právních řádu k (myslím rozumnému) závěru: Jakákoli náhrada je vyloučena. (Srov. § 2968 NOZ, § 814 BGB, § 1431 ABGB, čl. VII.–2:101(1)(b) DCFR.)

V těchto případech jste získali obohacení (předpokládejme: vůz nalakováním a pozemek osázením získal na obecné ceně), aniž jste k tomu měli smlouvu nebo jiný právní důvod. Proto jste za toto bezdůvodné obohacení (které z povahy povahy věc nemůžete vydat in natura) povinni poskytnout peněžitou náhradu.
Jak vysokou? Takovou, aby se zohlednilo, že Vám bylo obohacení vnuceno: Neuzavřeli jste o něm smlouvu; nedali jste k němu podnět; nastalo bez ohledu na Vaši vůli. Proto by právní řád měl chránit zájmy spíše Vaše (vždyť jste se ničeho nedopustili) než ochuzeného (ten přinejmenším jednal v omylu, jehož se při vynaložení určité péče mohl vyvarovat). Tedy: v důsledku vnuceného bezdůvodného obohacení (povinnosti poskytnout za ně peněžitou náhradu) byste se neměli dostat do horší pozice, než kdyby k němu vůbec nedošlo.
Právní řád se může přiklonit k některé z více možných úrovní ochrany:
(1) – nulová ochrana: Nahradíte objektivní cenu poskytnuté služby – bez ohledu na to, nakolik zhodnotila Vaší věc (nakolik se objektivně zvýšila hodnota Vašeho majetku).
(2) – objektivní ochrana: Nahradíte objektivní zhodnocení Vaší věci (rozdíl mezi obecnou cenou po zhodnocení a před ním). Tak pokud na Vaší věci provedu objektivně neúčelnou činnost, nemám po Vás právo na (plnou) náhradu. Tento přístup volí převažující judikatura Nejvyššího soudu (žel zcela paušálně, viz část II. tohoto příspěvku níže).
Poznámka: Srov. ovšem judikaturu Nejvyššího soudu (viz 32 Odo 1043/2005 nebo 23 Cdo 1146/2007), která vylučuje náhradu, pokud zhotovitel provedl nesjednané vícepráce. V tomto případě se tedy Nejvyšší soud přiklání k přístupu č. (4), popsanému níže. (Děkuji za připomenutí A.Thurnwaldovi.)
(3) – subjektivní ochrana: Nahradíte to, nakolik Vám je zhodnocení věci, vzhledem k Vaším subjektivním podmínkám, skutečně na prospěch (tedy částku, kterou jste v důsledku zhodnocení skutečně uspořili). Tak vyléčím-li zlomeninu Vaší krávy, zvýším její obecnou hodnotu (a tedy bych dle přístupu ad (2) měl právo na náhradu zhodnocení), avšak k čemu je Vám takové zhodnocení dobré, zamýšlíte-li ji tak jako tak použít na maso?
Poznámka: Subjektivní ochrana působí na papíře spravedlivěji, ale zároveň vede ke spekulativním tvrzením (co by obohacený učinil, nebýt obohacení?) a zvyšuje nároky na soudní dokazování.
(4) – maximální ochrana: Nevzniká Vám žádná povinnost k náhradě. (Obohacený je chráněn i před rizikem, že jeho obohacení bude špatně oceněno; avšak za cenu dle okolností nepřiměřeně tvrdých důsledků pro ochuzeného.)

II. Vypořádání neplatné smlouvy: výše uvedená ochrana by se neměla uplatnit
Jak uvedeno, Nejvyšší soud vychází především z přístupu (2): obohacený poskytne náhradu ve výši zhodnocení věci, tedy rozdílu mezi hodnotou věci po zhodnocení a před ním. Tento přístup nazvěme pro účely tohoto příspěvku jako „diferenční přístup“.
Nejvyšší soud však uplatňuje diferenční přístup nikoli k ochraně obohaceného (zejména v situacích vnuceného obohacení), nýbrž univerzálně. A to i při vypořádání neplatné smlouvy (srov. 32 Odo 1754/2006, 32 Cdo 3149/2007 nebo 33 Odo 1184/2005; jinak: 29 Cdo 200/2000), kdy diferenční přístup přináší nevyvážené a ekonomicky iracionální důsledky. To uvidíme na příkladě, kdy si někdo nechal dle (neplatné) smlouvy o dílo poskytnout službu spočívající ve zhodnocení (opravě, rekonstrukci...) vlastní věci:
(1) – Dílo zvláštní obliby: V některých případech objednatel uzavře smlouvu na dílo, které vychází vstříc jeho zvláštní oblibě, ne však obecnému vkusu (pozlacená záchodová mísa, křišťálová klika). V takových případech může být zhodnocení věci (to, co by průměrný kupující za věc po pozlaení záchodové mísy či vmontování křišťálových klik zaplatil) i podstatně nižší než obecná cena díla (cena, kterou by za provedení daného díla požadoval průměrný zhotovitel, při zohlednění časových i materiálových nákladů a zisku). Takovou skutečnost však nelze klást zhotoviteli k tíži.
Příklad: Zamilovaný novomanželský pár si nechal na zeď svého pokoje namalovat vlastní portrét. Malíř na jeho zhotovení vynaložil stovky hodin vlastního času a navíc utratil 10 tis. Kč za barvy. Touto malbou tržní cena bytu dokonce klesla: Obecný kupující by totiž portrét ze stěny pokoje nepochybně odstranil, tj. pokoj znovu vymaloval, přičemž očekávané náklady s tím spojené se odrazí ve snížení kupní ceny bytu. Má snad malíř – v rámci diferenčního přístupu – obdržet nulovou náhradu?
(2) – Zhodnocení věci nad rámec obvyklé ceny služby: Zpravidla však platí: Objednatel si sjednal provedení díla proto, aby se jeho věc zhodnotila nejméně tolik, kolik za dílo musí zaplatit (jinak by neměl důvod si službu objednávat). Je bezdůvodné přiznat zhotoviteli, ukáže-li se smlouva jako neplatná, více, než co by si vydělal při platnosti smlouvy: obecnou cenu díla;
Poznámka: V případě, kdy není ve hře zvláštní cena obliby a strany se při sjednávání smlouvy neodchýlily od obvyklé (tržní) ceny, bude splněna následující nerovnice (pokud by totiž neplatila první nerovnost, objednatel by neměl důvod si dílo objednat; pokud by naplatila ta druhá, zhotovitel by neměl důvod zavázat se ke zhodnocení díla):
obecný majetkový přinos z díla > obvyklá cena díla > náklady zhotovitele na pořízení díla
Zatímco při platnosti smlouvy by zhotovitel obdržel a objednatel zaplatil obvyklou cenu díla, při neplatnosti smlouvy zhotovitel obdrží celý obecný majetkový přínos. Jinými slovy, neplatnost smlouvy způsobí, že objednatel přijde o částku X = obecný majetkový přínos pro objednatele – obvyklá cena díla, zatímco zhotovitel tutéž částku X obdrží jako ničím neodůvodněný „dárek“. (Viz též Hrnčiřík, V.: (Polo)pravda o výši bezdůvodného obohacení při investicích do cizí nemovitosti, Právní rozhledy 1/2010, s. 13.)
Můžete namítnout: Proč dílo v obecné ceně Y mělo zvýšit kupní cenu věci o více než Y? Vždyť kupující -- namísto toho, co by si věc koupil již zhodnocenou -- může si ji zakoupit v původním, nezhodnoceném, stavu a sám si zhodnocení věci objednat za Y Kč, nikoli za více. Avšak: Pokud provedení díla trvá delší dobu, může kupující upřednostnit okamžitě si pořídit zhodnocenou věc (např. vilu se zabudovaným alarmem) za více než Y, než aby si věc koupil nezhodnocenou (např. vilu bez alarmu) a čekal několik měsíců na provedení díla (zabudování alarmu).
Při opravě věci pak hraje významnou roli asymetrie informací: Máte možnost koupit pojízdný automobil za obecnou cenu C. Prodávající Vám nabízí týž automobil, avšak nepojízdný, za cenu C - Y: jakmile na opravu automobilu vynaložíte Y Kč (tedy Vás ve výsledku stát C Kč), prý jezdit začne. Toto prodejcovo tvrzení však může být nesprávné; nevíte. Proto raději koupíte pojízdný vůz za cenu C; vidíte na vlastní oči, že jezdí. Nepojízdný vůz budete ochotni koupit jen za cenu C - Y - D, kde D představuje diskont za riziko.

III. Řešení: při zhodnocení věci dle smlouvy nutno vyjít z obecné ceny služby
Účelem ustanovení o bezdůvodném obohacení není "odčerpat" od toho, komu bylo bez právního důvodu plněno, odčerpat (veškerý) majetkový prospěch. Nejde o to, dostat obohaceného do takového majetkového stavu, jako by k obohacení nikdy nedošlo. Jde o to (přinejmenším v případech kdy někdo bezdůvodně plnil jinému) doplnit kvazikontrakt tam, kde skutečný kontrakt chybí (např. v důsledku neplatnosti). Obsah tohoto kvazikontraktu by se měl blížit tomu, co by (typizované) strany samy ujednaly, ledaže něco jiného vyžaduje účel zákonného zákazu, jehož porušení způsobilo neplatnost smlouvy.
Navíc: nutno si uvědomit, co je předmětem bezdůvodného obohacení. V případě neplatné smlouvy o dílo jím je služba, kterou zhotovitel poskytl (a nikoli nějaké abstraktní zhodnocení věci). Tuto službu nelze, z povahy věci, vrátit (vydat) in natura. Proto musí být za tuto službu poskytnuta náhrada -- ve výši její obecné (tržní) ceny.
Z uvedených důvodů mám za to, že při vypořádávání neplatných smluv by se mělo postupovat dle následujícího pravidla: Komu byla z neplatné smlouvy plněna služba či dílo, ten poskytne náhradu ve výši obvyklé (tržní) ceny takové služby či takového díla. Uvedené pravidlo nazveme jako „tržní přístup“.
Poznámka: Obvyklá (tržní) cena se nemusí krýt s náklady, které byly na opravu věci vynaloženy. Tak pokud zhotovitel vzhledem ke své nezkušenosti vynaložil na opravu věci nepřiměřeně vysoké náklady, ty se v obvyklé tržní ceně neprojeví: Obvyklá tržní cena opravy se odvíjí od obvyklých nákladů (k nimž je účtována obvyklá přirážka).
Tržní přístup přináší následující výhody: Strany ví, že při neplatnosti smlouvy se ocenění plnění podstatněji nezmění: Namísto ceny (neplatně) sjednané nastoupí cena obvyklá (tržní) – která se sjednané ceně bude patrně blížit. A i pokud strany cenu nesjednaly, lze předpokládat, že pokud by tak byly učinily, od obvyklé ceny se podstatněji neodchýlily. Stranám tedy v souvislosti s neplatností smlouvy nevzníká zbytečné riziko přecenění plnění.
Naopak diferenční přístup přináší smluvním stranám riziko, že pokud se smlouva ukáže jako neplatná, dojde k podstatnému přecenění sjednaného plnění (náhrada za poskytnutou službu se bude podstatně lišit od částky, kteoru strany sjednaly a očekávaly, viz část II. výše). A riziko představuje samo o sobě náklad (averze k riziku, náklady na pojištění, náklady na vyjednávání a ocenění rizika).
Závěr: Mám za to, že při ocenění bezdůvodného obohacení by se mělo vycházet z tržního přístupu. Diferenční přístup by se měl aplikovat, jen bylo-li bezdůvodné obohacení vnuceno, resp. získáno jinak než plněním (dle smlouvy).
Tento post vznikl zkrácením, přepracováním a doplněním příspěvku prezentovaného na VI. symposiu k judikatuře Nejvyššího soudu.
Celý příspěvek

pátek 13. května 2011

František Korbel: Zveřejňování judikatury okresních, krajských a vrchních soudů

Ministerstvo spravedlnosti dnes spustilo zkušební provoz vyhledavače judikatury okresních, krajských a vrchních soudů pro veřejnost. Aplikace je přístupná z internetových stránek http://www.justice.cz/ z nabídky produktů eJustice pod nově doplněnou ikonou Judikatura. Co vše nám přináší?

V rámci procesů elektronizace justice uvažovalo Ministerstvo spravedlnosti již v předchozím funkčním období o možnosti zveřejňování judikatury okresních, krajských a vrchních soudů prostřednictvím internetu. Inspirací nám k tomu byl jednak slovenský Jednotný automatizovaný systém právnych informácií (JASPI) provozovaný tamním Ministerstvem spravedlnosti, jednak přesvědčení, že soudní rozhodnutí mají být z mnoha důvodů co nejvíce přístupná veřejnosti. Bohužel, během Topolánkovy vlády se záměr nepodařilo realizovat a po jejím pádu a změnách na Ministerstvu spravedlnosti se od něj upustilo. Práce na něm byly obnoveny po volbách do Poslanecké sněmovny v minulém roce a návratu předchozího týmu na ministerstvo. Po základním naplnění a testování jej od dnešního dne může začít využívat veřejnost ve zkušebním provozu.

1. Rozsah zveřejňované judikatury

První otázkou, před níž ministerstvo stálo, byl rozsah zveřejňované judikatury. K jejímu řešení se nabízí v zásadě dvě možnosti, a to buď zveřejňování všech rozhodnutí, příp. všech rozsudků, podobně jako to činí oba nejvyšší soudy a Ústavní soud, nebo zveřejňování pouze vybraných rozhodnutí. Přestože nám není proti mysli ani první možnost, z více praktických důvodů jsme se přiklonili, alespoň prozatím, pouze k publikaci vybraných rozhodnutí.

Pro smysluplnou orientaci uživatele v rozhodovací činnosti nižších soudů je téměř nutnou podmínkou, aby rozhodnutí, která jsou v systému, byla pro tento účel zpracována. Zpracování judikatury probíhá, resp. mělo by probíhat již od 1. ledna 2003 na základě instrukce č. 20/2002-SM ze dne 20. 6. 2002 (dále jen „Instrukce“) vydané tehdejším ministrem spravedlnosti JUDr. Jaroslavem Burešem, kterou se upravuje postup při evidenci a zařazování rozhodnutí krajských a vrchních soudů do systému elektronické evidence soudní judikatury. Podle této Instrukce se rozhodnutí kategorizují do určitých skupin podle významu. U významných rozhodnutí se pak propojují s odkazy na ustanovení dotčených právních předpisů, opatřují se klíčovými slovy dle rejstříku hesel a doplňuje se právní věta, příp. jiné poznámky (např. informace o pozdějším překonání či zrušení v důsledku dovolání či ústavní stížnosti apod.).

Tato vybraná rozhodnutí se následně umísťují do neveřejné centrální evidence pro potřeby samotných soudů. Vydání této Instrukce bylo zajisté osvíceným činem, nicméně pečlivost, s jakou soudy tuto Instrukci plní, je dosti proměnlivá. Rozdíly v množství zpracované judikatury mezi jednotlivými soudy se významně liší a celkově jde o počty poměrně malé, obvykle pouze v řádu stovek významných zpracovaných rozhodnutí na každý soud od počátku evidence judikatury. Regionální rozdíly způsobené neplněním Instrukce orgány státní správy soudů již začalo ministerstvo řešit domluvami předsedům příslušných soudů a v tomto ohledu lze očekávat zlepšení do budoucna. Pokud jde o celkový rozsah judikatury zpracované pro účely zveřejnění čítající pouze zlomek všech rozhodnutí krajských a vrchních soudů, jde o přirozený stav, uvážíme-li množství soudních rozhodnutí, která nemají žádný judikatorní přesah. Stav zpracování vnitřní evidence judikatury a počet rozhodnutí zařazených ke zveřejnění k 1. 4. 2011 ukazuje následující tabulka.


2. Způsob výběru judikatury

Výběr judikatury se provádí z rozhodnutí všech okresních, krajských a vrchních soudů v civilních a trestních věcech. Rozhodnutí krajských soudů ve správním soudnictví je řešeno samostatně prostřednictvím aplikace Nejvyššího správního soudu.

Základní výběr je svěřen každému předsedovi senátu, který příslušné rozhodnutí vydal. Předseda senátu má povinnost po pravomocném skončení věci vyplnit závěrečný referát, v němž uvede návrh, do které ze skupin má být rozhodnutí zařazeno, a ustanovení právních předpisů, jichž se rozhodnutí týká. Rozhodnutí se evidují z hlediska významu pro rozhodovací činnost soudů v následujících skupinách:

A – Nejzásadnější rozhodnutí navržená k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
B - Významná rozhodnutí hmotněprávní povahy
C - Významná rozhodnutí procesní povahy
D – Další významná rozhodnutí vybraná evidenčním senátem pro účely vnitřní potřeby soudů, pokud nebyla vybrána předsedou příslušného senátu do kategorie A až C
E - Veškerá pravomocná rozhodnutí soudů všech stupňů, v nichž je aplikováno přímo použitelné evropské právo
F - Ostatní rozhodnutí.

Rozhodnutí navržená předsedou příslušného senátu do skupin A, B a C se předkládají k posouzení evidenčnímu senátu. Evidenční senát je složen nejméně ze tří soudců a působí na každém úseku krajských a vrchních soudů. Určuje jej předseda soudu rozvrhem práce. Evidenční senát rozhodne o zařazení navrženého rozhodnutí do skupiny, o znění právní věty nebo hesla a o tom, kterých ustanovení právních předpisů se rozhodnutí týká.

Evidenční senáty krajských a vrchních soudů mohou do evidence zařadit též pravomocná rozhodnutí okresních soudů v oblasti své působnosti, která byla soudu zaslána nebo která si sám vyžádal. Evidenční senáty vrchních soudů mají toto oprávnění i vůči rozhodnutím krajských soudů.

V centrální evidenci soudních rozhodnutí se uveřejňují rozhodnutí kategorie A, B, C a E. Tato stávající (neveřejná) centrální evidence soudních rozhodnutí je zdrojem dat pro novou (veřejnou) aplikaci zveřejňování judikatury.

3. Anonymizace

Pro účely zveřejnění jsou soudní rozhodnutí anonymizována. Pro anonymizaci se použije § 115 kancelářského řádu Nejvyššího soudu. Anonymizace rozhodnutí se obvykle dosahuje nahrazením jména a příjmení účastníků řízení, fyzických osob počátečními písmeny (iniciálami) a vypuštěním údaje o jejich bydlišti, datu narození, případně rodném čísle a dalších osobních údajů, které vedou k jednoznačné identifikaci totožnosti fyzické osoby. Při praktickém provádění anonymizace je nutno dbát i na obsahovou stránku rozhodnutí z hlediska jeho srozumitelnosti.

Neanonymizují se jména a příjmení soudců, státních zástupců, advokátů, notářů, soudních exekutorů, znalců a tlumočníků, insolvenčních správců a dalších osob, které jsou na základě zvláštního předpisu zapsány ve veřejně přístupných seznamech, pokud jsou uvedeny v souvislosti s jejich působností, pro kterou byly do veřejně přístupných seznamů zapsány.

4. Vyhledávání

Přístup do aplikace je bezplatný a zveřejněná rozhodnutí může využít každý libovolným způsobem s uvedením citace a odkazem na zdroj.

Přístup do aplikace zveřejňování judikatury je umožněn z oficiálních internetových stránek Ministerstva spravedlnosti http://www.justice.cz/ (ikona Judikatura v horní části stránek v liště s produkty eJustice) a ze stránek Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz/.

Samotné vyhledávání soudních rozhodnutí je možné podle množství kritérií, která lze volně kombinovat. Aplikace umožňuje vyhledávat podle jednotlivých krajských a vrchních soudů, což bude zvlášť praktické pro zjištění „domácí“ judikatury odvolacího soudu. Rozlišit a samostatně vyhledat lze rozhodnutí podle kategorií významnosti A, B, C a E, rozhodnutí vydaná v civilních a v trestních věcech a rozhodnutí ve formě rozsudku a usnesení. Samozřejmostí je vyhledávání podle spisových značek a data vydání rozhodnutí, včetně vyhledání podle časového rozmezí.

Lustrace podle hesel nabízí aktuálně 2010 právních institutů a oblastí práva. Rejstřík hesel byl převzat z rejstříku Nejvyššího soudu. Rejstřík hesel je uzavřený a aplikace jej nabízí sama, výběr je možný jak kurzorem tak i podle počátečních písmen. V případě potřeby doplnění nového hesla je oprávněn doplnit rejstřík pouze Nejvyšší soud. Vyhledávat lze i podle vztahu k právním předpisům, podobně jako známe odkazy na judikaturu k jednotlivým ustanovením právních předpisů v komerčních právních informačních systémech.

Fulltextem lze vyhledávat ve dvou samostatných, ale v případě potřeby i kombinovatelných polích, a to v právní větě a v celém textu rozhodnutí. Fulltextové vyhledávání má integrovány pokročilé funkce, které jsou založeny na logických operátorech AND, OR, NOT.

Vyhledávač vyhledává pouze přesné skupiny znaků, nerozlišuje skloňování a kmeny slov. Například při zadání pojmu "škoda" vyhledá pouze rozhodnutí, ve kterých se vyskytuje slovo "škoda" v zadaném tvaru. Pro vyhledání různých tvarů slov lze využít zástupné znaky, a to buď hvězdičku ("*"), která nahrazuje libovolný počet libovolných znaků, nebo otazník ("?"), který nahrazuje jeden libovolný znak. Například při zadání "škod*" systém vyhledá tvary škoda, škody, škodě, škodám, škodit, škodná apod. Vyhledávač ignoruje rozdíl mezi velkými a malými písmeny. Například při zadání "škoda" vyhledá i výrazy Škoda nebo ŠKODA."

5. Závěr

Autoři systému věří, že zveřejňování judikatury soudů se stane dalším z praktických nástrojů eJustice, který odbornou veřejnost zaujme a ta jej bude využívat. Zájemcům to umožní poznat judikaturu soudů, která doposud nebyla veřejně přístupná. Podmínkou smysluplnosti tohoto projektu je rozumný výběr z ohromného množství soudních rozhodnutí a jejich zpracování pro účely publikace a praktické vyhledatelnosti. Aplikace za tímto účelem nabízí obdobné možnosti vyhledávání, jaké známe z obou nejvyšších soudů a Ústavního soudu, včetně opatření publikovaných rozhodnutí právními větami, hesly rejstříku a kategorizací. Soudní rozhodnutí jsou publikována ve formě textu s možností uložení a práce s textem a inteligentního fulltextového vyhledávání. Pro nižší soudy zakládá systém možnost, jak efektivně komunikovat své výstupy navenek a jak stimulovat tvorbu kvalitních soudních rozhodnutí. Systém zveřejňování judikatury je nastaven tak, aby co nejméně zatěžoval soudní aparát, a proto vychází ze stávajících administrativních postupů a ze stávajících informačních systémů soudů, jejichž obsah se automatizovanými postupy přesouvá na internet.

Vzhledem k tomu, že jde o zkušební provoz, uvítáme Vaše postřehy!

František Korbel
Celý příspěvek

úterý 10. května 2011

Říjnová konference o alternativních metodách právní argumentace

V říjnu 2011 se koná v Brně na právnické fakultě konference, na které se budou diskutovat otázky argumentace v právu, ale také některé v Česku zatím ne tolik známé přístupy k právní argumentaci, jako je třebas právo a literatura. Detaily o konferenci jsou tady.
Celý příspěvek

pondělí 9. května 2011

Ivo Telec: Odpovědnost státu za škodu výzkumné organizaci

Výzkumné výsledky mají sloužit obecnému prospěchu a jejich dotování z veřejných prostředků má být spravedlivé. Nicméně hodnocení výzkumných výsledků patří mezi poměrně kontroverzní témata. A to nejenom u nás. Svědčí o tom celá řada kritických publicistických příspěvků. Pokusme se na toto hodnocení podívat právním pohledem, který klade důraz na odpovědnost českého státu za nesprávný úřední postup, k němuž zde docházívá. Příkladů z praxe je známa celá řada.


Pro výzkumné organizace a nepřímo i pro právní vědce bývá nepříjemné kupříkladu to, že vědecké komentáře k právním předpisům, které jsou typickým žánrem právní vědy, bývají nulově hodnoceny, neboť český stát je pro dotační účely kupodivu nepovažuje za „odborné knihy“. Podobný problém se týká nekonferenčních sborníků aj. Všimnout si také můžeme „zázračné proměny“ některých tradičních sborníků, resp. vědeckých ročenek v „kolektivní monografie“ a celé řady jiných „úhybných“ či naopak „vstřícných“ manévrů. Zřetelně můžeme pozorovat stav až pokřivenosti části české vědecké a knižní kultury, který jsme si sami navodili jen proto, abychom vyhověli mnohdy neobvyklým dotačním regulím českého státu. Kritika se týká zejména věd humanitních, které se nedokázaly dostatečně oborově prosadit při přípravě vládní metodiky hodnocení výzkumných organizací. Věda právní stála zcela stranou. Nyní se všichni divíme tomu, co se děje.


V roce 2004 bylo totiž v Česku úředně zavedeno hodnocení výzkumných organizací pro účely státních dotací výzkumu a vývoje, následně též inovací. Výzkumnou organizací se rozumí kupříkladu vysoké školy či veřejné výzkumné instituce, mezi které patří i Ústav státu a práva AV ČR, v. v. i. Ačkoli sama vláda poukazuje na výlučně dotačně účelovou povahu své hodnotící metodiky, jsou to někteří vedoucí výzkumných organizací, kteří tuto dotační metodiku přenášejí tam, kam nepatří, totiž do soukromých poměrů akademických nebo výzkumných pracovníků. Nemusíme snad ani dodávat, že něco takového je hlubokým nepochopením tvůrčí povahy výzkumné práce i jejího pracovního hodnocení. Akademičtí ani výzkumní pracovníci nejsou „dotačními otroky“. Nota bene podle metodiky, která ani není mezinárodně uznávaná.


Úřední povaha zmíněného hodnocení výzkumných organizací vyplývá z toho, že metodiku hodnocení schvaluje vláda na návrh Rady pro výzkum, vývoj a inovace, která zároveň zajišťuje hodnocení a provozuje informační systém výzkumu, vývoje a inovací. Tato soustava patří mezi informační systémy veřejné správy. Součástí tohoto úředního systému je v českých vědeckých kruzích obecně známý veřejnoprávní rejstřík informací o výsledcích. Srov. zákon o podpoře výzkumu a vývoje č. 130/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů.


Současné hodnocení je založeno na Metodice hodnocení výsledků výzkumných organizací a výsledků ukončených programů (platné pro léta 2010 a 2011), která byla schválena usnesením vlády; zde http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=566918. Bližší údaje o úřední metodice hodnocení čtenář nalezne na úředním portálu veřejné správy výzkumu, a to na adrese: http://www.vyzkum.cz/FrontClanek.aspx?idsekce=18748.


Vládním cílem, a to cílem bezesporu legitimním, bylo dosáhnout průhledného, přezkoumatelného a veřejně kontrolovatelného nakládání s veřejnými prostředky na výzkum, vývoj a inovace. Nicméně, české úřední hodnocení, bezprostředně spojené s poskytováním veřejné podpory formou dotací výzkumným organizacím, bylo od počátku metodologicky založeno na metrickém, zpětném a kvantitativním přístupu bez ohledu na oborové zvláštnosti, což všechno bylo a je důvodně odborně kritizováno. Různých způsobů či metod hodnocení výzkumu přitom existuje ve světě celá řada.


Stav, který vládní metodika nepřímo nastavila, není povšechně dobrý. V praxi se můžeme setkávat s různými dotačními spekulacemi, které mohou volně přecházet až k dotačním podvodům nebo k nekalým konkurenčním výhodám. Tato situace nijak nepřispívá morálnímu rozvoji společnosti. Jistěže lze říci, že každá soustava, i ta dobře míněná, je potencionálně kýmkoli nehodným zneužitelná. Žádná soustava by ale v sobě neměla obsahovat prvky, které mohou výslovně pokoušet ke zneužití. Podrobnostmi se zde ale nezaobírám, neboť jím věnuji obsáhlejší právní studii určenou pro vědecký tisk (pro Právníka).


V září roku 2010 byla zveřejněna první prozatímní zpráva mezinárodního auditu výzkumu, vývoje a inovací v České republice; zde http://www.msmt.cz/strukturalni-fondy/ipn-pro-oblast-terciarniho-vzdelavani-vyzkumu-a-vyvoje/mezinarodni-audit-vedy-vyzkumu-a-inovaci/soubory-ke-stazeni. Audit prováděla britská obchodní společnost Technopolis, Ltd.; zde http://www.technopolis-group.com/cms.cgi/site/group/uk_group/. První prozatímní auditorská zpráva obsahuje též srovnání s přístupem nizozemským, francouzským a britským a vyúsťuje v doporučení. První výsledky auditu jsou k českému úřednímu způsobu hodnocení výzkumných organizací jednoznačně kritické. Nutno dodat, že zásadně oprávněně.


Ponecháme-li stranou celkové metodologické pochyby o správnosti, ve světě neobvyklé a mezinárodně neuznávané, české vládní metodiky, zůstane nám před očima mnoho konkrétních případů pochybení, jichž se stát dopustil na úkor výzkumných organizací. Samozřejmě nelze vyloučit statistickou pravděpodobnost chyb, s nimiž nutno počítat v každé soustavě, která obsahuje množství údajů.


Konkrétní případy z praxe však usvědčují Radu pro výzkum, vývoj a inovace, v jejímž čele podle zákona stojí předseda vlády, resp. její poradní a odborný orgán, Komisi pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů, ze závadných postupů. Mám tím na mysli případy, kdy došlo k porušení samotné vládní metodiky hodnocení.


Hodnocení výzkumných organizací, navíc s vazbou na veřejnou podporu, patří mezi posudkový výkon veřejné správy. Hodnocení se neodehrává v žádném právním vzduchoprázdnu, nýbrž v režimu českého právního řádu, a to se všemi právními následky pro stát i pro výzkumné organizace. Potíž spočívá v tom, že právním otázkám hodnocení výzkumu se u nás věnují právní laici. Není znám ani případ jediného právního vědce, který by se patřičného procesu účastnil, ačkoli hodnocení podléhají též výsledky z právní vědy.


Jeden z právních problémů, s nimiž se v praxi potýkáme, spočívá v nesprávném vyřazení určitého výzkumného výsledku vzniklého s veřejnou podporou z veřejnoprávního a zároveň veřejného rejstříku informací o výsledcích. Jestliže došlo k tomuto závadnému činu, jedná se o nesprávný úřední postup státu. Rozveďme si to přesněji a podrobněji. Otázky výzkumu, vývoje a inovací vyžadují i jistou míru právní osvěty.


Nesprávné vyřazení konkrétního výsledku výzkumu s veřejnou podporou z rejstříku informací o výsledcích na základě vadného odborného posouzení definice datového prvku v určitém případě, tzn. například vadného posouzení výsledku jako „odborné knihy“, je vadným (nesprávným) posudkovým výkonem státní moci pravomocným a příslušným státním orgánem [§ 33 odst. 1 a § 35 odst. 2 písm. d) zák. o podpoře výzkumu a vývoje č. 130/2002 Sb.]. Vyřazování výzkumných výsledků přitom provádí Rada pro výzkum, vývoj a inovace. Konečným následkem na straně výzkumné organizace je poměrné snížení veřejné podpory výzkumné organizaci, na níž výsledek vznikl a která údaj o něm předala zákonem stanoveným způsobem do rejstříku informací o výsledcích. Snížení dotace následně stanoví poskytovatel veřejné podpory, např. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, přičemž poskytovatel veřejné podpory je povinen takto právně jednat (§ 14 odst. 5 zák. č. 130/2002 Sb.).


Z hlediska příslušnosti státního orgánu nutno vyjít z toho, že původcem nesprávného úředního postupu (vadného hodnocení) je Rada pro výzkum, vývoj a inovace jakožto provozovatel informačního systému veřejné správy, který nesprávně vyřadil předaný údaj. Vše následné, tzn. návrh na snížení výdajů na výzkum, vývoj a inovace na následující pětileté období pro příslušného poskytovatele veřejné podpory, např. pro Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, v zákonem stanovené výši a následné rozhodnutí poskytovatele veřejné podpory o jejím snížení konkrétnímu příjemci je již plněním právních povinností stanovených § 14 odst. 5 zákona o podpoře výzkumu a vývoje. Kdo plní legální povinnosti, v právním smyslu neškodí. Naopak škodí ten, kdo stanovil vadný předpoklad pro plnění zákonných povinností.


Ze soukromoprávního škodního hlediska státu však nejsou tyto otázky až tolik významné, protože stát je právnickou osobou. Významná je pouze příslušnost určitého orgánu státní moci a samo pojetí škodní události. Jestliže by ale nebylo možno určit příslušný ústřední správní úřad, jednalo by za stát Ministerstvo financí (§ 6 odst. 3 níže cit. zák. č. 82/1998 Sb.). Určité pochyby totiž vznikají v právně otevřené otázce, zda je Rada pro výzkum, vývoj a inovace „ústředním“ orgánem. Nicméně, základní východisko spočívá v obecně uznávané právní zásadě neminem laedere, nikomu neškodit, jež patří mezi zásady spravedlnosti. Na uplatnění této zásady nutno bezpodmínečně trvat, neboť tato zásada patří mezi klíčové pilíře právního státu.


Nesprávné vyřazení výsledku výzkumné organizace (nesprávné hodnocení) je proto protiprávním jednáním státu, které naplňuje skutkovou podstatu deliktu škody nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Škůdcem je stát, poškozeným je výzkumná organizace.


Z právního hlediska se jedná o objektivní, přísnou, absolutní soukromoprávní odpovědnost škůdce bez ohledu na zavinění. Stát se své odpovědnosti za škodu nemůže nijak zprostit (§ 2 cit. zák. č. 82/1998 Sb.).


Způsobená škoda spočívá v ušlém zisku (příjmu) výzkumné organizace tvořeném tou poměrnou částí dotace ze státního rozpočtu, o níž byla výzkumná organizace nesprávným úředním postupem připravena a kterou by jinak byla bývala získala podle zákona o podpoře výzkumu a vývoje, jestliže by k nesprávnému úřednímu postupu Rady pro výzkum, vývoj a inovace nedošlo.


Předá-li výzkumná organizace řádně a včas správné údaje požadované zákonem o podpoře výzkumu a vývoje, které mají vliv na poskytnutí dotace na výzkum ze státního rozpočtu, platí právní ochrana výzkumné organizace, založená na jejím oprávněném očekávání předvídatelného následku předání údaje, jímž je poskytnutí dotace v odpovídající výši.


Nárok na náhradu škody výzkumná organizace uplatňuje u Rady pro výzkum, vývoj a inovace jako ústředního správního úřadu odpovědného za výzkum a vývoj v posudkové oblasti (viz výše i s jistou veřejnoprávní pochybností o příslušnosti). Předchozí uplatnění nároku na náhradu škody podle cit. zák. č. 82/1998 Sb. je totiž podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.


Pokud by výši náhrady škody bylo možno zjistit jen s nepoměrnými obtížemi anebo by ji nebylo možno zjistit vůbec, což je skutkový stav, který sám o sobě podléhá dokazování, určí tuto výši soud arbitrárně, tzn. podle vlastní úvahy (§ 136 o. s. ř.). Soud přitom přihlédne k provedeným důkazům.


Jestliže stát nahradil škodu výzkumné organizaci, kterou jí způsobil nesprávným úředním postupem, může požadovat regresní úhradu od těch členů Rady pro výzkum, vývoj a inovace nebo od těch členů jejích odborných a poradních orgánů, zejména od členů Komise pro hodnocení výsledků výzkumných organizací a ukončených programů, kteří se podíleli na nesprávném úředním postupu, jenž zavinili, pokud byli k úřednímu postupu (hodnocení) oprávněni.


Jelikož členství v uvedených orgánech nezakládá pracovněprávní vztah ke státu (§ 35 odst. 6 nebo 8 cit. zák. č. 130/2002 Sb.), řídí se výše regresní úhrady cit. zák. č. 82/1998 Sb., (§ 17 odst. 4). Pro případ pouze nedbalostního způsobení škody je výše regresní úhrady omezena tak, že činí nejvýše 5 000 Kč, což se však jeví jako málo se zřetelem na zaviněné škodní následky, jež mohou být značné. U úmyslného způsobení škody platí regresní úhrada v plné škodní výši. Dodejme jen, že zmiňované omezení výše regresní úhrady se týká příslušné, tzn. každé jednotlivé, škodní události.


Stát „může“ požadovat regresní úhradu po úředníkovi nebo funkcionáři, aniž by byl povinen takto jednat. Víme však, že za určitých okolností se ze slova „může“ právně stává „musí“. Mám tím na mysli zejména požadavek právně rovného zacházení ve srovnatelných regresních věcech. Svou roli přitom může sehrát i upřednostnění některé obecně uznávané právní zásady, kupříkladu zásady péče řádného hospodáře nebo zásady prevence, a to před ochranou toho, kdo sám poškodil stát, čímž způsobil následek u třetího, tj. u výzkumné organizace. Mohlo by se přitom jednat i o takový následek, který by snížil důvěryhodnost hodnotícího a dotačního systému v očích veřejnosti.


Uplatňování regresních úhrad po úřednících nebo funkcionářích má působit i jako generální prevence. Obecně žádoucím stavem je, aby si úředníci i funkcionáři dostatečně uvědomili svou osobní odpovědnost za vadnou práci při výkonu veřejné moci nad ostatními. Třeba mít na paměti, že funkcionáři dobrovolně stáli o výkon veřejného úřadu. Musí proto unést i právní následky s tím spojené, stejně jako i kritické hodnocení ze strany veřejnosti. Sjednání soukromého pojištění odpovědnosti člena příslušného orgánu za škodu, a to i ve spojení s členskými regresními úhradami, je možné. Na podstatě věci to ale nic nemění.


Vedle naznačeného škodního skutku způsobeného nesprávným úředním postupem lze právně uvažovat též o tom, zda by byla naplněna i jiná skutková podstata škodního deliktu; totiž škoda způsobená nezákonným dotačním rozhodnutím poskytovatele veřejné podpory, např. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, která by spočívala v ušlém zisku (prospěchu) výzkumné organizace (§ 7 zák. č. 82/1998 Sb.). Nezákonnost rozhodnutí by spočívala v neoprávněném snížení dotace. Nezákonné dotační rozhodnutí by však muselo být zrušeno nebo změněno. V tomto pohledu se otevírá právní cesta i pro soudní přezkum rozhodování o dotacích, a to alespoň z hlediska práva výzkumné organizace na spravedlivý proces.


Odmyslíme-li si podrobnosti hodnotící soustavy, mám jeden obecný návrh do budoucna. Stát by nejenže měl moci uplatnit regresní úhrady po svých úřednících, ale měl by mít zákonnou povinnost tak pokaždé učinit. Bez osobní odpovědnosti se věci nepohnou.
Celý příspěvek