pondělí 31. ledna 2011

Poslední výstřel aneb Právník rocku

Ačkoliv by titulek mohl svědčit o opaku, nebudu se věnovat Vinnetouovi ani právnickým oceněním. Nadešel čas se - přinejmenším jako měsíční host - rozloučit, a s ohledem na blížící se karneval tak učiním způsobem poněkud impertinentním.

Jako pandán ke starším příspěvkům o beletrii vhodné pro právníky se proto dnes podíváme na to, jak si vedou právo a právnický stav v populární hudbě.

Stačila by vlastně jedna věta: stojíme si bídně. Z textů, které jsem schopen si z hlavy vybavit, jednoznačně vyplývá, že umělec coby romantický rozervanec - a zejména pak rocker - nesnáší establishment (viďte, sire Michaeli ), pod kteréžto označení pochopitelně šmahem zahrnuje iprávníky a právo. A tak není divu, že právní instituty, zástupci právnických profesí, natož pak represivní složky jsou systematicky na druhé straně tu pomyslné, tu skutečné barikády, tedy mezi těmi zlými.


Posuďte sami:
- anglicky zpívající interpret, který prchá před spravedlností, neboť je pronásledován kvůli dvojnásobné vraždě příslušníků ozbrojeného sboru, jeden z činů popírá, u druhého namítá okolnosti vylučující trestnost a ještě tvrdí, že jeden z "orgánů" vúči němu byl odjakživa zaujatý;

- česká zpěvačka popisuje soudní jednání blíže neurčené povahy, kde jsou ji k tíži kladeny tak nesmyslné okolnosti, jako výrazný odstín kosmetiky, záliba v ušlechtilých květinách nebo dlouhý spánek;

- v anglické skladbě zakládá prokurátor obžalobu na skutečnosti, že obžalovaný byl přistižen v okamžiku, kdy projevoval city takřka lidské povahy; soudce, který se mimochodem jmenuje Červ, nad takovým flagrantním porušením zásady nullum crimen sine lege ani nezvedne obočí (nebo čím červi vyjadřují údiv);

- to nejhorší nakonec (u tohoto českého textu nelze než citovat): "Postarší právník mě nakop a to rovnou do koulí/povídá: já ti cestu ukážu ale musíš s mým psem ven./Povídám: moment soudče, já jsem taky homo sapiens/abych si trochu ulehčil, tu ránu jsem mu navrátil."

Shrnuto podtrženo: právníci jsou světu dobří, když po nich svět něco potřebuje, ale v písni můžete klidně očerňovat jejich obor, je samé a ještě jim jednu natáhnout.

Bilance skladeb, které s právem a jeho dělníky zacházejí s náležitou úctou, je oproti tomu tristní. Z repertoáru, který nosím v hlavě, se tomuto popisu velmi vzdáleně blíží snad jenom rezignace amerického bluesmana/anglického punkera, který je poté, co byl odsouzen za loupežná přepadení spáchaná se střelnou zbraní, ochoten připustit, že se "porval s právem a právo zvítězilo".

K nápravě tohoto neradostného stavu v zásadě vedou dvě cesty.

Jednak se může právnický stav snažit přizpůsobit hudební svět k obrazu svému. V úvahu přichází citlivá adaptace některých žánrů (máte raději hart rock, nebo rock'n'rawls?), radikální proměna svatostánků starého umění (pryč s operou! la scalia chce bigbít!), nebo přímo nasazení vlastních koní - jako příklad se nabízí formace The Lawyers, která ale bohužel existovala pouze na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, velkou díru do světa zřejmě neudělala a nepodařilo se mi ověřit diplomy jednotlivých členů. V našich podmínkách by možná stálo za to vsadit na folk a ke zpívajícímu právníkovi přidat třeba populární autorskou dvojici Wenig Malovský; progresivnější posluchače by mohla uspokojit industriálová formace rytíř Randál.

Druhou cestou je systematická osvěta v rámci již etablovaných uměleckých směrů a interpretů. Proto Vás vyzývám: kdo najde českou či zahraniční skladbu, v níž bude právo nebo právníci vykresleno v nejpozitivnějším světle (tvorbu již zmíněného zpívajícího právníka předem vylučuji - to by byl příliš jednoduchý cíl)? A napadnou Vás další odstrašující příklady, které by bylo nejlépe kolektivně zažalovat za nactiutrhání?

A na závěr příspěvku i měsíce soutěžní otázka : první, kdo správně identifikuje pět skladeb a interpretů více či méně volně citovaných výše, má u mne při své příští návštěvě Lucemburku (rockersky stylové) pivo.

Celý příspěvek

O důvěře

Přátelé a známí se mne poměrně často ptají, jaký je největší rozdíl v životě "tam venku".

Pokud jde o "spotřebitelsko-uživatelský" náhled na svět, v Lucemburku člověk v obchodě běžně nedostane plnotučnou hořčici ani polohrubou mouku a točená plzeň je vzdáleným snem; řemeslné služby zhusta hraničí s absurdním dramatem (už jste někdy viděli opraváře bez nářadí?); mnoho věcí tvrá a trvá a trvá.

V opačném směru je největší rozdíl méně hmatatelný, a přesto (či proto) zásadnější: obchodníkova (ne)důvěra v to, že jsem víceméně slušný člověk, který jen nevymýšlí, jak ho okrást.

Tři příklady za všechny.

Manželce se rozbil mobilní telefon. Odnesl jsem ho do obchodu, kam jsem se po čtrnácti dnech vrátil. Ukázali mi, že přístroj funguje, dali mi ho, a - nic. Po čtvrt minutě jsem se nesměle zeptal, kde mám podepsat převzetí. Prý nikde. Žádná bumážka, žádné potvrzení, žádný podpis.

Objednávali jsme poštou vánoční dárky od místní pobočky jedné charitativní organizace. Nikde nebyly instrukce k platbě, ale říkali jsme si, že se předem ozvou, nebo tak něco. Neozvali. Přišla krabice s objednaným zbožím a fakturou - zaplaťte prosím do čtrnácti dnů na náš účet č.

Přátelům se tři dny před datem spotřeby zkazilo maso. Jako řádně asertivní spotřebitelé zabalili předmět doličný a vydali se do hypermarketu. Vrátili jim peníze. Vrátili jim dokonce dvojnásobek, "za starosti". Návdavkem jim řekli, že pokud příště bude zápach "opravdu nesnesitelný", nemusí zdroj ani nosit...

Shrnuto - i když i tady existují výjimky, obchodník vesměs nepředpokládá, že Vaší jedinou snahou je nezaplatit nebo předstírat, že jste nedostal zboží, a že všechny případné problémy si vymýšlíte nebo jste je způsobil vlastním neumětelstvím.

Ale jak tyhle báchorky o důvěře a slušnosti souvisejí s právem?

Na "mikroúrovni" konkrétního vztahu snižuje důvěra ve slušnost protistrany transakční náklady - není potřeba vymýšlet komplikovanou smluvní dokumentaci, vystavovat potvrzení a osvědčení, ověřovat první poslední, kontrasignovat zápisy o projednání reklamací. Právníci možná pláčí, protože mají méně práce; uživatelé práva jsou spokojeni, protože mají klid a nemusejí tolik utrácet za plačící právníky.

Na "makroúrovni" soukromého práva je důvěra či její nepřítomnost ještě významnější. Moderní soukromé právo totiž určitou míru slušnosti a důvěry v ni předpokládá jak explicitně, tak implicitně.

Explicitní předpoklad vychází ze základních pravidel ukotvených v soukromoprávních zásadách. Neminem laedere a pacta sunt servanda nejsou ničím jiným, než příkazem ke slušnosti; presumpce dobré víry mimo jiné znamená, že na takto uloženou slušnost se mají ostatní spolehnout.

Implicitní vazba souvisí s efektivitou práva. Bez ohledu na tradiční definici je iluzorní myslet si, že veřejnoprávní donucení dokáže zajistit bezvýhradné dodržování práva - jak říká Hercule Poirot, "to bychom museli mít každý svého konstábla, který by nás hlídal na každém kroku"; a také svého soudce, který by nás soudil za případná porušení.

Tak tomu ovšem (bohudíky) není. Systém inherentně předpokládá, že lidé jsou slušní a lze jim tedy důvěřovat, že se budou spontánně chovat v souladu s právem, v důsledku čehož se drtivá většina "právních případů" odehraje nekonfliktně. "Tvrdá" aplikace práva nastupuje jen tehdy, když se někdo chová "krajně neslušně" nebo není-li zjevné, kam až sahá vyžadovaná slušnost a tudíž přípustná míra důvěry.

Celý proces funguje i v opačném směru - míra důvěry ve slušnost toho druhého je vyjádřením důvěry ve funkčnost celého systému. Pokud totiž někdo ve svém jednání přecení slušnost ostatních, potažmo schopnost systému tuto slušnost zaručit či suplovat, tento tah se mu nevyplatí - jinými slovy si příliš mnoho lidí nechá vrátit peníze za maso, které ve skutečnosti snědli. "Oběť" pak zákonitě v budoucnu bude méně důvěřivá - buď se za cenu dodatečných transakčních nákladů pokusí odlišit slušné od neslušných, nebo prostě bude podezřívavější ke všem.

To už se ovšem nebezpečně blížím k hájemství teorie her, kam jsem neměl namířeno, kde se dost dobře nevyznám a kde se to navíc jenom hemží grafy, které by narušily prostou eleganci šablony Jiného práva. Takže se vrátím k úvodu a položím Vám pár otázek.

Jak je to s důvěrou v Čechách, zejména pak ve spotřebitelských vztazích? Blýská se na časy? Pokud ne (nebo ne dost), nabízí se otázka z kategorie zoufalých (protože kdybych měl univerzální a dostatečně efektivní odpověď, byl bych prorokem, nebo alespoň předsedou vlády): co dělat, aby se v českých zemích pozvedla důvěra ve slušnost ostatních, a tedy samozřejmě tato slušnost? Jak mohu přispět k tomu, abych si, až příště půjdu něco reklamovat, nevysloužil zachmuřený pohled a úvodní salvu "copak ste s tim dělal"?
Celý příspěvek

sobota 29. ledna 2011

CEEMC 2011

Přiletíte si takhle k večeru na letiště v jednom z nových členských států Evropské unie, spíše některého z těch na východě či jihovýchodě. Chcete se vydat do jiného členského státu, možná ještě o kousek dál na východě či jihu, nicméně stále takového, který je na brožurkách Evropské unie zabarvován do tmavomodré, s přetaženými žlutými vlaječkami, které volají „Zde jest Evropa“. Na letišti si chcete pronajmout auto a vydat se do tohoto státu, ať již z jakéhokoliv důvodu. Oslovená půjčovna aut Vám však sdělí, že do tohoto unijního státu s jejich autem rozhodně, ale rozhodně jet nemůžete. Všechny ostatní oslovené půjčovny na stejném letišti mají, podivnou shodou okolností, ve svých standardních smlouvách naprosto stejné omezení …

Podobný problémek, inspirován skutečnou příhodou z nejmenovaného evropského letiště, je výchozím skutkovým stavem letošního ročníku Central and East European Moot Competition. Soutěž se koná na přelomu dubna a května ve Vilniusu; jako každý rok se doufejme i letos utkají desítky výborných týmů ze střední a východní Evropy nad záludnými otázkami práva Evropské unie, plynoucích z výše uvedeného problému, jako například: je podobný typ omezení v rozporu s volným pohybem služeb v rámci EU? Je ho možné považovat za proti-soutěžní jednání? Bude-li společnost půjčující osobní vozy a tato omezení provozující pokutována Komisí, jaká má procesní práva v řízení před Komisí? A co na to Evropská úmluva, neřkuli Listina základních práv EU?

Pro ty české nebo slovenské týmy, které se mi podařilo navnadit. Bližší informace o problému, podmínkách a soutěži jako takové jsou k dispozici na http://www.ceemc.co.uk/.
Celý příspěvek

Za výzkumem do Norska

Faculty of Law, The Norwegian Centre for Human Rights
1 PhD-fellow, 2 postdoctoral research fellows

2 postdoctoral research fellows (duration 2 years each) and 1 PhD research fellow (duration 3, alternatively 4 years) within the project MultiRights: “The Legitimacy of Multi-Level Human Rights Judiciary” , a European Research Council Advanced Grant at the Faculty of Law, University of Oslo.

Postdoctoral position 1 is in Philosophy/Political Theory, Postdoctoral position 2 is in Law. The 1 PhD position is in Law.

More information here.
Celý příspěvek

pátek 28. ledna 2011

Jiné právo misijní - Červenec: Evakuační zavazadlo

Těžko říct, čím jsem tak oslnila komisi při telefonním pohovoru. Jaképak platí v Kosovu zákony na ochranu menšin? Nebyla jsem nervózní. Za prvé mi bylo jasný, že to nevyjde, protože v Kosovu s vyhlášením nezávislosti stěží čekají zrovna na mě, a navíc – než se mi stačili ozvat, rozhodla jsem se dát všem mezinárodním spolkům vale, sednout si doma v kuchyni ke stolu a odsednout, jen co napíšu deset až patnáct románů, filmových scénářů a divadelních her. Výborně! A nyní pohovořte o vztahu demokracie a vlády práva. Protože umělec má přeci daleko větší šanci pohnout světem než expert v oboru mezinárodněprávní ochrany lidských práv.

Jak byste řešila neshody ve svém týmu? – Naskočí mi dvaadvacet naprosto nepřijatelných odpovědí (asi tak půlka z nich zahrnuje nějakou formu násilí) Ukázním se a chvíli blábolím o metodě diskuse a o efektivních způsobech motivace členů týmu. Dokonce uvedu pár příkladů z vlastní praxe, takže několik minut souvisle lžu jako když tiskne. Závěr. Jaký je váš názor na funkčnost místní správy v severním Kosovu?

Naskočí mi pravda: Severní Kosovo je průser. Bohužel mi nenaskočí nic jinýho. Průser je průser. Rozuměla jste otázce? – zeptá se jeden z examinátorů. Bože, tak něco řekni, ať si nemyslí, že všichni Češi jsou primitivové bez názoru na místní správu v severním Kosovu!
Vzpomenu si na zprávy, kdy (kterýkoli) politik odpovídá na (jakoukoli) náročnější otázku.

„Ta situace je znepokojivá a nesmírně komplikovaná,“ pronesu. „Věc je třeba vidět v celém jejím velice složitém kontextu, a já v tuhle chvíli bohužel nemám prostor, abych se podrobně věnovala podrobnostem, ale řeknu jen tolik - z hlediska toho nesmírně diverzifikovaného pozadí vývoje etnického konfliktu v Kosovu a s přihlédnutím ke všem ekonomickým, sociálním a politickým zřetelům, lze konstatovat, že míra funkčnosti místní správy v severním Kosovu je věrnou reflexí současného stavu tamní společnosti.“

Chce se mi spolknout telefon a po zbytek života se vyjadřovat jen k otázkám souvisejícím výhradně s počasím.



Nalistuju inzerát a dumám, čím mně tak zaujal:

Oddělení Mírových operací a demokratizace přijme právníka se zaměřením na ochranu lidských práv a práv menšin.

Požadujeme:

- vysokoškolské právnické vzdělání,

- zkušenost s prací v mezinárodní organizaci,

- orientaci v předpisech na ochranu lidských práv,

- znalost anglického jazyka na vynikající profesionální úrovni,

- interkulturní senzitivitu pro práci v postkonfliktní multietnické oblasti,

- vysoké nasazení, iniciativu, samostatnost, flexibilitu, komunikační schopnosti

- objektivitu, nestrannost a politickou korektnost,

- ztotožnění se s hodnotami přední mezinárodní organizace.

- platný řidičský průkaz a tříletou praxi v řízení motorových vozidel.

- znalost albánského nebo srbského jazyka výhodou.

(Je možný se s hodnotama přední mezinárodní organizace neztotožnit??)

Popis práce. Vítězný kandidát:

- proaktivně monitoruje a buduje kapacitu místních institucí v přiděleném okrese;


- provádí analýzu a průběžnou evaluaci pokroku v oblasti lidských práv, práv menšin a demokratizace;

- vypracovává zprávy o úrovni dodržování standardů lidských práv,

- setkává se s představiteli místních etnik,

- identifikuje klíčové oblasti v potřebě ochrany LP v příslušné oblasti, analyzuje stav a formuluje doporučení,

- zpracovává denní, periodické a aktuální zprávy,

- implementuje projekty.


To nemůžu v životě zvládnout!

Sbaleno mám během hodiny.

Evakuační zavazadlo, se kterým bleskově opouštím bezstarostnej klid svýho pohodlnýho života, neobsahuje ani špetku odvahy. Obsahuje především strach z toho, jak by mi bylo, kdybych to nezkusila a zároveň sebevědomý přesvědčení o tom, že do čtrnácti dní budu zpátky u svýho psacího stolu.



Na tabuli je napsáno Vítáme vás na Úvodním školení Organizace pro nové členy mírových misí.

Vedoucí programu je sebejistá šedesátnice s umělohmotnou tváří a s angličtinou plynulou asi jako doprava na Champs Elysées. (Nechápu, proč jim to konečně nedojde: Francouzi by byli ve světe daleko oblíbenější, kdyby mluvili anglicky jen v případech ohrožení života, a po zbytek času mlčky psali básně, vařili a udržovali Azurový pobřeží v čistotě.)

Na plátně se dá do pohybu prezentace s titulem Historické milníky Organizace: Úspěchy, solidarita a vize.

Tak za prvý: Pracovník polní mise vykonává řadu činností, pro který se název práce naprosto nehodí, takže se obecně vžily obraty jako monitoring, liaising, coordinating, observing. Neplést s windsurfingem. Reportingu bude věnovaná celá zvláštní přednáška.

Těžko říct, co každý to počínání ve skutečnosti obnáší. Vzpomenu si na Karla Čapka a jeho knihu Jak se co dělá. (Ten by se tu vyřádil!) Jak se dělá demokratizace? – Vezme se pár lidí, co mluví anglicky a řekne se, že jsou to zahraniční experti. Oni pak vyplní řadu měsíců zevrubnou implementací, intenzivní asistencí, supervizí a evaluací, přičemž mají dost času zabývat se rekreací, motorismem, socializací, alkoholismem a gaučingem. Pokud je těch lidí dost a dobře se jim zaplatí, vytvoří se v postkonfliktní zóně poptávka, ekonomika se dostane z kómatu a je to. Nejelegantnější na tom všem je, že původní otázka, tedy jak se demokratizace dělá, zůstane naprosto nedotčená, asi jako když Honza málem králem vařil polívku ze sekerky. Hlavně nepodceňovat marketing. Demokratizace je prostě (z)boží!

Za další: Pro přežití v misi je klíčové naučit se zpaměti seznam často používaných zkratek. Je jich dvěstědevadesáttři. Vzpomenu si na Mládkovu píseň Z PLR do NDR a dovídám se, co to znamená, když má někdo na vizitce napsáno, že je ASHDO (Acting Senior Human Dimension Officer) a patří do RCMI PSMS (Regional Centre Mitrovica Police System Monitoring Section). Slovní spojení lidská dimenze mi způsobí tik na pravým oku. Obzvlášť když se dozvím, že já sama se budu od teďka jmenovat Human Dimension Officer, ačkoli jsem prachobyčejnej právník z Čech.

„A teď bi vhás ja prrossilaá, aby vy utrhli paphír i psáli,“ zazpívá školitelka.

S jakými cíli odjíždíte na misi? – napíše na tabuli. Z útrob jednoho z vedlejších sálů se ozve potlesk.

Zakousnu se do tužky. Proč tam vlastně jedu?

Je to pár měsíců co jsem opustila slibnou kariéru v jiný (a dokonce známější, váženější a ergo lepší - to nikomu nevymluvíte!) mezinárodní organizaci. V kruzích příbuzenstva a přátel z toho byly palcový titulky: B., nadějná právnička z D., po dvou letech dobrovolně odchází z výšin mezinárodní justice, aby se usadila doma v kuchyni a psala. Důvody rezignace drží v tajnosti.

Jo. Sekla jsem s tím hned po tom, co můj ideál a víra v lidský práva zaznamenali dost zásadní újmu. (Nejdřív mu usekli nohy, a když běžel po rukou, svázali mu je za zádama. Pusu zalepili izolepou. A teď si žij, mrzáku, cha! – štěkli a bodli ho pro úplnost rovnou do břicha.)

Ale přežil, pacholek. Zotavil se a převtělil z podoby zapálený svíce do skupenství roztavenýho vosku, aby nebyl tak strašně na ráně, křehkej a zranitelnej.

Teď má příležitost naplnit novou formu.

Projdu v duchu pod vlajkoslávou mezinárodní solidarity a v hlavě si sumíruju alibi:

Všechny mezinárodní organizace jsou jedno a totéž, ale právník v kanceláři velevysokýho soudu a pracovník polní mise na Balkáně je přeci jinej kalibr. Kdo se vyharcuje až do Kosova není pohodlnej obtloustlej úředník, co žije od pauzy na kafe do pauzy na obídek. Není to žádnej úlisnej aparátčík. Je to někdo, kdo má odvahu a srdce na správným místě. Hrdina a humanista, co nedokáže jen tak mávnout rukou, když ve zprávách běží, jak na Balkáně bouchají bomby a umírají nevinný lidi.

Potlesk odvedle doznívá.

Kolegové, noví členové mírových misí, žhaví tužky. Moje sousedka má už skoro půl stránky a pořád se nemá ke konci. Znervózním.

„Poslední minuta,“ oznámí od tabule školitelka. Připomene mi to zoufalství těsně před koncem písemky na základní škole, kdy jsem neměla ponětí, jestli zatrhnout odpověď a), b) nebo c).

Jenže tehdy jsem věděla, že alespoň jedna z odpovědí je správná.

Na poslední chvíli napíšu jedinou větu, kterou neodevzdám.

Odevzdám papír s vytištěným Rozvrhem úvodního školení. Nikdo si toho nevšimne.

Cíl, se kterým odjíždím na misi, pečlivě poskládám a strčím do kapsy.



Výklad o bezpečnosti vede Ukrajinec jak hora, místní karatista a drsoň jménem Sergej. Prej se už stalo, že to někdo po jeho přednášce vzdal a odjel zpátky k mamince, zahřmí pyšně. „A není se čemu divit,“ pokračuje, „protože život v misi není pro sraby.“ Rozvine na tabuli mapu a udeří do ní pěstí jako Igor Hnízdo. „Obzvlášť, pokud jedete do Kosova.“ Ukáže se, že kromě nás mírotvorců žijí v Kosovu výhradně 1) váleční zločinci na útěku a špičky světového terorismu, 2) šéfové mafie obchodující se zbraněmi, prostitutkami a lidskými orgány, 3) drogoví dealeři, nájemní vrazi, zloději, feťáci, bezdomovci, chuligáni, násilníci a plesoví rváči. To se týká i žen a dětí. Nenechte se oklamat nevinnou tváří! To voni uměj. My (Ukrajinci?!) s tím máme zkušenosti. Pracovníci mezinárodních organizací jsou obzvlášť na ráně, protože mají hezký mobily a laptopy, peníze, diplomatický pasy, klíčky od auta a jinej užitečnej majetek. Takže bacha. V žádným případě nechodit domů ve stejnou hodinu a nebo stejnou cestou. Nenechat se vyprovokovat k rozhovoru na ulici. „To šel takhle jeden náš kolega po Prištině,“ povídá Sergej, „když k němu přistoupí Albánec a zeptá se ho, kolik je hodin. V srbštině. Kolega odpoví, že je půl šestý, taky v srbštině, načež Albánec řekne, že to je špatná odpověď a na místě ho zastřelí.“ Třídou to zašumí. Zamyslím se, jestli ten moment, kdy bych se přeci jen měla zvednout a odejít, nenastal právě teď. Ale v duchu se obelstím řečnickou otázkou – co se můžu dovědět horšího? – a zůstanu sedět.

„Teď několik slov k bombám,“ zahřmí od tabule. „Tu a tam někdo strčí nálož za kolo od auta a nebo do zapalování, ale to vy jako laici nemáte šanci včas poznat, takže se tím vůbec nestresujte,“ zavtipkuje Sergej. „Jediný, co vás může varovat je, když vám auto hned napoprvý nenaskočí. To znamená, že asi tak za pět vteřin vyletíte do povětří i s volantem v ruce.“ Rozchechtá se sarkastickým smíchem, přesně takovým, jakým se řehtal Kostěj Nesmrtelný nad tisícem sražených hlav nepřátel (tehdy jsem se v kině nahlas rozbrečela, maminka mě musela odvést a týden přesvědčovat, že Kostěj ve skutečnosti neexistuje, a já se teď, po pětadvaceti letech dovím, že pracuje v mezinárodní organizaci). Jo, a ještě k těm bombám – nemáme si prej sedat blízko k oknu, protože v případě výbuchu se kusy skla promění v letící gilotinu.

Hm. Tak nevím. Mohla jsem zůstat sedět doma (u okna) a psát. Teď to vypadá, že domů už se možná nevrátím, a když, tak po částech, v rámci obchodu s orgánama.

Pro rozptýlení se na závěr kurzu zařazuje pár poznámek z rubriky Samá pozitiva a sociální jistoty: jako pracovníci polní mise máme nárok na velkorysou dovolenou, zotavenou, pravidelné cesty do místa trvalého pobytu, regenerační volno a rekreaci, k čemuž se přičítají státní svátky, dny klidu, mezinárodní den žen, mezinárodní den menšin, mezinárodní den mezinárodních organizací a navíc jeden den volna dle vlastního výběru. „Já si ho například vybírám v den svých narozenin,“ zakření se školitelka.

Pokouším se z hlavy vypočíst, jestli je to opravdu tak, jak si myslím, to jest, že počet pracovních dnů a počet dnů volna je skoro stejnej.

Je. Skoro.

Tak já to tu, teda, ještě chvíli vydržím.



Při východu z paláce mezinárodní vzájemnosti zabloudím. Kolotám po chodbách, až dospěju k Sekretariátu odboru pro demokracii a vládu práva. Chci zaklepat na dveře a zeptat se, kudy ven. Měla bych nejdřív vyplivnout žvejkačku, - napadne mě. Takže se vrátím ke koši, do kterýho někdo nacpal tlustej štos papírů. Jsou mi povědomý. Zaostřím.

„Cíl, se kterým odjíždím na misi, je tento:“ - stojí na prvním listu. „Jako příslušník vyspělé západní kultury pociťuji odpovědnost za svět v jeho méně privilegovaných částech a rád bych svými nejlepšími schopnostmi…“
Žvejkačku jsem polkla.

Sehnu se ke koši a vylovím sbírku kompozic o ušlechtilosti ducha, síle nezištnosti a smyslu demokratizace. U jednoho z papírů se zarazím.

„Mým cílem je zjistit, jaký jsou vaše zatracený cíle a vydělat dost peněz na to, abych si na vás až do konce života nemusel ani vzpomenout.“

„Hledáte něco?“ ozve se za mnou. Přede mnou stojí úředník s průkazkou kolem krku. V panice mi nenaskočí správný slovo pro „východ“.

„Únik,“ odpovím naléhavě a se štosem Cílů v ruce vyrazím pryč.


Blanka Čechová
Celý příspěvek

Blanka Čechová: Jiné právo misijní

Chvíli to trvalo. Dalo to přemlouvání. Ale nakonec se nám podařilo přesvědčit Blanku Čechovou, aby se s námi vydala Divokým Balkánem. Přesněji tedy my s ní: v následujících týdnech a měsících se budou na Jiném právu objevovat střípky z chystaného románu s pracovním názvem „Totál Balkán“. Budou o životě, činnosti a smyslu práce právníka v misích (těch mírových a rozvojových).

Představovat Blanku Čechovou asi již nemusím. Věrní čtenáři Jiného práva ji v mezidobí znají. Navíc bych vlastně ani nevěděl přesně jak, neboť právnička a „začínající nadějná mladá spisovatelka“ vlastně již dávno nesedí. Tedy pochopitelně sedí to „mladá“ a „nadějná“, ale už asi ne úplně to „začínající“. Po výtečných „Mých divácích“, které jsem zhltl ještě před vánoci jedním dechem, stejně jako jiných textech, které jsem již mohl od Blanky číst, již můžeme chodit pouze do kurzů pro literárně pokročilé …
Celý příspěvek

pondělí 24. ledna 2011

Ivo Telec: Karel Marx o plagiátorství

Čas od času se sluší veřejně připomenout, že plagiátorství je zlodějna a podvod. Nikoli snad nějaký „gentlemanský delikt“ anebo nedostatek „techniky“ práce. Plagiátorství, pramenící v podsvětí, deformuje vzdělávací, výzkumný a pracovní trh tím, že zloděj a podvodník (v lepším případě „jen“ neumětel) získává neoprávněnou konkurenční výhodu na úkor slušných a odborně zdatných lidí. Jedná se o něco podobně neférového jako je zakázaný doping ve sportu. Proto zlehčování vážně míněných protiplagiátorských morálních úsilí může svědčit o tom, že buď nevíme, co mluvíme, anebo nevíme, o čem mluvíme, popřípadě to víme naopak velmi dobře, ale záměrně schvalujeme nebo jinak kryjeme zlodějnu.

Na druhou stranu, hodný zřetele je takový přístup, který rozumně počítá s možnou menší mírou autorské nepozornosti nebo roztržitosti. Nikomu nejde o žádné hnidopišství. V úvahu musíme brát i možnou nezkušenost začátečníka nebo nedostatečné vzdělání v tvůrčím psaní. Rovněž tak ale platí, že i pouhá nedbalost, vědomá nebo nevědomá, vyvolává právní a etický následek.

V případě úmyslného plagiátorství se ale jedná o vadu morálního charakteru. Plagiátorskou pohnutkou bývá touha získat pro sebe nezasloužený prospěch, například na trhu práce, spojená s bezohledností. O tutéž morální vadu půjde u toho, kdo zlehčuje nebo kryje tento druh zlodějny a podvodů, byť by tak činil „jen“ ve snaze o falešnou kolegialitu (soudružství). Ukrást cizí výsledek nebo podvést vědeckou veřejnost ve svůj kvalifikační prospěch bývá „nesnesitelně lehké“. Pokušení bývá silné. Odolnost proti tomuto pokušení proto patří mezi nezbytné osobní vlastnosti akademického nebo výzkumného pracovníka. I proto se nejedná o povolání pro každého. Námořníkem také nemůže být ledaskdo.

Poslyšme nyní, co se kdysi přihodilo Karlu Marxovi, s jehož ikonou před nedávným časem chodívali komunisté (anebo nutili chodit jiné) v prvomájových kultovních „procesích“ jako by se jednalo o jejich „proroka“. Přidejme k tomu i něco z dílny českého právního vědce Viktora Knappa. Staromilsky používám namísto správného jména Karl Marx, český překlad jeho jména, totiž „Karel“ Marx, jak bylo u nás (a opačně v německých zemích) v 19. století zvykem. Komunisté tento zvyk udržovali až do konce svých mocenských dnů, protože na kultovní klasiky „nelze sahat“.

Co se Karlu Marxovi stalo? V roce 1867 mu zplagovali kus Kapitálu. A ještě některé myšlenky použili nepřesně. Marx, věrný své povaze tvrdého sociálního kritika a znalý advokátních postupů, to tak nenechal být. V časopisu Zukunft uveřejnil kritiku plagiátu, přičemž použil právně osvědčený postup srovnání obou děl v levém a pravém sloupci. O sto třicet let později, v českých Právních rozhledech, 1997, č. 11, tak podobně učinili postižení pražští akademičtí právníci. Marx však svou kritiku nepodepsal. Vyšla anonymně. Marx sám o sobě hovořil jako o „Marxovi“.

Československým komunistům to ale nebránilo, aby zařadili Marxovu anonymně vyšlou stať nazvanou „Plagiátorství“ do 16. svazku Spisů K. Marxe a B. Engelse, který vyšel v Praze v roce 1965 v Nakladatelství politické literatury. Spisy byly vydávány vskutku slavnostně na základě „usnesení ústředního výboru Komunistické strany Československa“. Ještě před dvaadvaceti lety bývaly tyto spisy „výkladní skříní“ fakultních knihoven. Díla „klasiků marxismu-leninismu“ bývala podle vědeckých zvyklostí knižně citována v závěrečném literárním souhrnu vždy před ostatními pracemi běžných smrtelníků a náležitě od nich oddělena. Tím tato díla dostávala potřebný punc mysterióznosti.

Na Marxovu stať „Plagiátorství“ bych dávno zapomněl, anebo spíše o ní ani nevěděl. Nebýt Viktora Knappa. Byl to právě Knapp, kdo na Marxovu práci literárně upozornil v prvním vydání svého „Úvodu do vědecké práce, Vědecké propedeutiky“, kterou vydala Masarykova univerzita (tehdy se ovšem musela jmenovat Univerzita Jana Evangelisty Purkyně) v Brně v roce 1981. Jednalo se o vysokoškolské skriptum vydané v rámci brněnské právnické fakulty. Dodnes je skriptum dostupné ve veřejných knihovnách. Jako student práva jsem si skriptum vypůjčil, neboť jsem v té době psal diplomovou práci. A tak se mi skriptum docela hodilo. Působil jsem tehdy v „zábavním umění“, a proto jsem se musel zajímat také o autorské právo. Marxovu stať jsem si proto vyhledal v sebraných spisech, ležících na čestné poličce ve fakultní knihovně. Nepochopil jsem ale, oč v ní jde a čeho se Marx vůbec domáhal. Autorské právo jsme se na fakultě měli učit během čtyř let jen hodinu a půl spolu se všemi právy příbuznými a s právy průmyslovými, a to na jedné závěrečné přednášce z občanského práva, na kterou většinou nezbyl čas. Právo proti nekalé soutěži jsme se neučili vůbec, protože v „plánovitém řízení národního hospodářství“ žádná hospodářská soutěž nebyla, natož aby prý byla nekalá. Zato marxisticko-leninských předmětů, samozřejmě povinných, jsme měli hodně. Celkem čtyři, vesměs dvousemestrové. Jelikož to ale nestačilo, družila se k tomu „společensko-politická praxe“, vedle normální praxe odborné. Závěrečné vyvrcholení spočívalo v povinné státní zkoušce z marxismu-leninismu. Tolik odbočka pro nepamětníky k roku 1981, kdy Knapp upozornil na Marxe.

Vraťme se ke Knappovi a posléze zase k Marxovi.

Knappova „Vědecká propedeutika“ byla a je v podstatě nadčasová. Svědčí o tom její druhé vydání z roku 1993, které vyšlo česky na Slovensku a jež vydala Právnická fakulta Univerzity Komenského v Bratislavě. Jeden kousek jsem tehdy v Bratislavě koupil a přivezl do brněnské fakultní knihovny. Třetí, posmrtné, vydání již vyšlo komerčně pod rozšířeným názvem „Vědecká propedeutika pro právníky“. Vydala je společnost Eurolex Bohemia v Praze v roce 2003. Tiráž ale nese vadné označení „první vydání“, ačkoli se jedná o již třetí vydání, a to o přepracované.

Druhé a třetí vydání se ovšem od prvního, brněnského, vydání liší. Knapp po politickém převratu v roce 1989 pečlivě vyškrtal zmínky o marxismu-leninismu, o socialistickém vědci a o jeho „společenské angažovanosti“ apod. Učinil tak ale až nadmíru důsledně, přičemž vypustil i poznámku odkazující na zplagovaný Marxův Kapitál. Poznámka to byla ilustrativní a určitě by mohla zůstat.

Nicméně, Viktoru Knappovi slouží ke cti, že ve svém průpravném díle s vědeckým nadhledem sobě vlastním pojednal též o základech vědecké etiky; tj. o vědecké poctivosti včetně vědecké odvahy, poctivého výkaznictví a původnosti zahrnující též zodpovězení otázky vědecké priority a dále o vědecké skromnosti.
Sám pár let čerpám z Knappových stručných a výstižných myšlenek o vědecké etice při výuce Vědecké propedeutiky na olomoucké právnické fakultě a při výuce Práva a etiky výzkumu na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity v Brně; viz http://is.muni.cz/do/1499/el/estud/praf/ps09/ppv09/web/fi/pavav/etika_vyzkumu_vyvoje.html
Viktor Knapp, ať již na jeho vědecké a právně filozofické dílo můžeme nahlížet jakkoli kriticky, učinil jednu dobrou věc. V letech 1981 a 1993 (a posmrtně v roce 2003) svou vědeckou propedeutikou nastavil etickou laťku v českém a slovenském právním prostředí, pod níž slušný student práva a slušný akademik nevkročí. Je ale až s podivem, kolik dřívějších „společensky angažovaných socialistických vědců“ z oboru „věd o státu a právu“ dnes naprosto zapomnělo na vědeckou etiku svého učitele a někdejšího koryfeje, k němuž se jinak rádo hlásí. Možná jeho vědeckou etiku ani nikdy nevstřebalo. V podstatě totiž nejde o rozumově naučenou věc ani o pouhou pracovní techniku, nýbrž spíše o záležitost mravního citu. Neboli o obyčejnou lidskou slušnost, k níž netřeba „vědecké aspirantury“ ani zkoušky z marxismu-leninismu. Ba ani VUML (Večerní universitu marxismu-leninismu při okresních výborech KSČ) netřeba absolvovat k tomu, abychom zůstali slušní a poctiví k sobě i druhým.

Každý, kdo chce u nás eticky hodnotit případy podezření z morálně závadné praxe v právní vědě a nechce přitom zneuctít sám sebe, musí se eticky porovnat s opakovaně vydávaným dílem Knappovým z roku 1981 a zejména z let 1993 a 2003. Pro dokreslení, soubor doporučení předsednictva Grantové agentury České republiky o správné vědecké praxi, platný i pro právní vědu, je z dubna roku 2000; viz http://marmolata.gacr.cas.cz/?p=4

Na vysvětlenou dodejme, že Knapp také důsledně rozlišil oba dva druhy plagiátů, které správně nazval formální a materiální. O formální plagiát se jedná v případě porušení práva autorského. Příkladem je otrocké převzetí cizího (nebo společného) literárního textu a jeho vydávání za text vlastní. Otrocká napodobenina přitom nemusí znamenat stoprocentní shodu. Rozhodná je vysoká míra závislosti v podstatných rysech. Pojem „formální“ plagiát vyplývá z právní povahy práva autorského a autorského díla. V žádném případě ale nelze zlehčovat význam tohoto pojmu poukazem na pouhé „formální“ nedostatky. Ve skutečnosti totiž jde o padělek, o podvrh. Snahy takovýto podvrh zastřít, začasto neumělé, patří mezi přitěžující okolnosti a zároveň bývají důkazem toho, že plagiátor si byl naopak dobře vědom, co činí.

O plagiát materiální (látkový, obsahový) se oproti tomu jedná v případě porušení jiného práva, nežli práva autorského, tj. zejména práva proti nekalé soutěži. V tomto případě již nejde o cizí ztvárnění, nýbrž o cizí vědecký poznatek, o cizí objev či o jiný cizí myšlenkový obsah (cizí teorii, systematiku, informaci apod.) jako takový. Oba druhy plagiátů se mohou projevit souběžně v jedné práci.

Rozlišování obou druhů plagiátorství zároveň přesně právně vystihuje, co je, či naopak není chráněno právem autorským. Autorské právo nechrání vědecký poznatek, objev, informaci nebo jiný myšlenkový obsah zahrnutý v díle. Zde naopak přichází v úvahu ochrana právem proti nekalé soutěži, včetně takové právní ochrany v různých objektivních soutěžních situacích ad hoc. Právo autorské totiž chrání „pouhé“ vyjádření díla po stránce umělecké či vědecké neboli chrání umělecké či vědecké ztvárnění určitého poznatku, objevu či jiné myšlenky (obsahu). Nikoli snad myšlenkový obsah díla sám o sobě. V tom spočívá zásadní právní rozdíl, mezinárodněprávně vyjadřovaný právní dichotomií „idea – expression“. Jelikož v akademické praxi docházívá k nepochopením, snažil jsem se tyto právní otázky vystihnout v „Požadavcích na kvalifikační práci“; viz http://jinepravo.blogspot.com/2009/11/ivo-telec-pozadavky-na-kvalifikacni_13.html

V případě postiženého Karla Marxe se jednalo o plagiát myšlenkový. Podle Knappa tedy o plagiát „materiální“ čili o plagiát ve smyslu obsahovém, když ze strany plagiátora mělo dojít k vydávání cizích (tj. Marxových) myšlenek za poznatky vlastní. A nadto prý nepřesně. V mimoprávním pohledu vědeckého řádu a veřejné morálky vědecké je ovšem jedno, zda se jedná o plagiát formální nebo obsahový. V obou případech půjde o vědecký delikt, o morální defekt a o závadnou praxi, a to bez ohledu na „jemnou“ právní kvalifikaci. Oba případy totiž spočívají v nepoctivosti, v nedůvěryhodnosti výsledku vlastní práce a v nemožnosti veřejnosti spolehnout se na osobu původce, který si sám sobě přivodil ztrátu vědecké bezúhonnosti (scientific integrity). Obecně uznávaný objektivní právní princip poctivosti a důvěry je zároveň základním principem etickým. Zda jsou tyto principy úředně či soukromě sepsané, anebo nikoli, je bez významu. Každý má a může vědět, co velí obyčejná slušnost a ohled na práci a dovednost jiného.

Podobně se staví k plagiátům mimoprávní dokumentační standardy. Mám tím na mysli technický výměr plagiátu podle ČSN ISO 5127 Informace a dokumentace – Slovník z dubna roku 2003. Plagiát je z hlediska technické normy považován za padělek. Technicky plagiát spočívá v „představení duševního díla jiného autora půjčeného nebo napodobeného v celku nebo z části, jako svého vlastního“. Rozšířeným výkladem při sledování téhož informačního účelu sem spadá též vydávání „společného“ díla coby vlastního. Rozhodné přitom je, jak se dílo jeví veřejnosti, jíž je určeno a jíž je vnímáno. Jinak řečeno, rozhodná je objektivní způsobilost cizího nebo společného díla vzbudit zdání díla vlastního v očích veřejnosti, aniž by se ale o vlastní dílo jednalo. Možné pletichy nebo jiná „interní“ dorozumění mezi spoluautory společného jediného díla přitom nehrají žádnou roli, protože veřejnost o nich nic neví. O pletichách většinou nic neví ani konkrétní třetí osoba, tj. vysoká škola u studentů nebo u akademických pracovníků.

Za příklad dobré a následováníhodné etické praxe nám v této souvislosti poslouží usnesení odborné pracovní skupiny rektora Masarykovy univerzity v Brně, vedené jejím emeritním rektorem Eduardem Schmidtem, v etické věci ze září roku 2010; viz http://lemur.mu/index.php/univerzita/kratke-zpravy/408-usneseni-komise-k-pipadu-doc-svobody

Nahlíženo právně, v takovýchto případech v podstatě aplikujeme doktrinální a judikaturní poznatky práva proti nekalé soutěži, vedle práva autorského. Právním základem je objektivní (přísná) soukromoprávní odpovědnost za výsledek výzkumné či akademické činnosti z hlediska práva proti nekalé soutěži a práva autorského. Svou roli sehrává i předpoklad vysoké míry odborné znalosti akademického nebo výzkumného pracovníka, a to i coby školitele studenta anebo člověka, pod jehož osobním vedením vzniká studentova práce. Rovněž tak je předpokládán cit pro morální odpovědnost za stav vzdělanosti a výzkumu vůči veřejnosti. To se samozřejmě týká i stavu výkaznictví.

Umberto Eco v podrobné odborné knize „Jak napsat diplomovou práci“ (1977, česky 1997), která je hojně zastoupena i ve zmiňované knihovně brněnské právnické fakulty, výstižně řekl: „Citování je něco jako důkazní řízení při soudním líčení.“, (s. 203). Budoucí právníci a jejich učitelé bez ohledu na pracoviště by tomu mohli porozumět. Mohli by, pokud by chtěli. Též německý filozof Hegel se v „Základech filosofie práva“ (1820, česky 1992) zaobíral plagiáty. Správně poukázal na to, že zákony proti patisku (autorské zákony) splňují svůj účel právní ochrany jen v omezeném rozsahu (s. 104 an.). Plagiát by podle Hegela měl být věcí cti, tj. něčím, co čest nepřipouští. Hegel poukázal též na výraz „učená krádež“. Tak je tomu i dnes. Nekrást cizí (ani společná) díla a poznatky a neklamat studenty a veřejnost je věcí cti. A také poctivosti a důvěryhodnosti vlastní osoby i tvorby. Zatloukání nebo zlehčování plagiátorství proto vede jen k dalšímu vlastnímu vědeckému či akademickému znectění, jehož odrazem bývá vědecké pohrdání veřejností bez ohledu na titulaturu či dočasné mocenské funkce podvodníka.

Nikdo nejsme dokonalý či bezchybný. Osobnostní zralost se ale projevuje i ve schopnosti sebereflexe, v uvědomění si a přiznání možné vlastní nepoctivosti nebo vlastního oklamání vědecké či studentské veřejnosti anebo oklamání „jen“ svého zaměstnavatele. Vede-li sebereflexe k účinné veřejné nápravě, může se každý takovýto člověk nakonec stát vzorem nápravy, a to pro všechny ostatní chybující. Polepšený pachatel totiž bývá lidsky cennější, nežli zatloukající zloděj a podvodník. Takový člověk totiž dokázal překonat sám sebe, jednu svou špatnou vlastnost. Lidé, kteří plagiátory kryjí, „gentlemansky“ přehlížejí, ututlávají anebo „mluví za ně“, aby je za každou cenu ospravedlnili, si asi ani neuvědomují, jakou medvědí službu jim tím činí na úkor jejich osobnostního vyzrání. Na plagiátory je zapotřebí laskavá přísnost. Taková přísnost, která oddělí zrno od plev, a zároveň se snaží pomoci zbloudilému pachateli.
Celý příspěvek

neděle 23. ledna 2011

Pouť do Karlsruhe

Často vnímána jako vrchol papežské vlády v Evropě, pouť do Canossy známe všichni ze středoškolského dějepisu. Moc světská, reprezentována římským císařem, se vydává na pouť za mocí církevní, tedy papežem. Císař tím uznává nadřazenost papeže.

Tato historická událost mi probleskla hlavou, když jsem ve své elektronické poště otevřel tiskové sdělení německého Spolkového ústavního soudu ze dne 20. ledna 2011. Jeho titulek zní „Německá biskupská konference hostem u Spolkového ústavního soudu“. Z tiskové zprávy se dozvíme, že Spolkový ústavní soud navštíví delegace německé biskupské konference, vedená jejím předsedajícím arcibiskupem. Se členy Spolkového ústavního soudu budou diskutovat ta a ta témata. Jednání je neveřejné.

Na návštěvách různých delegací, institucí, velvyslanců nebo i studentů není pochopitelně nic zvláštního; praktikuje je většina ústavních soudů, včetně toho českého. Je vhodné, aby vrcholná instituce byla otevřená. Tato konkrétní návštěva mě však zaujala svojí potenciální skrytou symbolikou: hezky ukazuje, jaký byl výstup bojů o investituru v právním řádu Spolkové republiky po Druhé světové válce a kdo teď vlastně ke komu koná pouti. S ohledem na počasí lze jenom doufat, že to nebude naboso …
Celý příspěvek

čtvrtek 20. ledna 2011

Michal Ryška: Komparace se smrtícím paušálem překonávány

O prázdninách 2009 jsem na Jiném právu publikoval sérii postů (1. díl, 2. díl, 3. díl a 4. díl) kritizujících obecnou nedostatečnost finančních satisfakcí přiznávaných českými soudy za (často velmi závažné) nemajetkové újmy při zásahu do osobnostních práv. Zmínil jsem přitom i fakt, že část soudní praxe při nelehké úloze "vyčíslit nevyčíslitelné" provádí tzv. „smrtící komparace“ – tedy jako k vodítku (či dokonce limitu) při stanovení náhrad v jiných případech přihlíží k paušálům při usmrcení osoby blízké nešťastně uzákoněným v § 444 odst. 3 obč. zák. (ještě restriktivnější úpravu lze nalézt v § 378 odst. 1 zák. práce).

S velkou radostí jsem si proto v tomto směru přečetl závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, ze dne 4. 11. 2010, které se týkaly vyčíslení přiměřeného zadostiučinění (v daném případě za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením).
Nejvyšší soud totiž v citovaném rozhodnutí mimo jiné shledal jako nedůvodnou námitku dovolatelky (tj. České republiky – Ministerstva spravedlnosti), že výše zadostiučinění musí být vždy nižší než paušál za smrt.

Nejvyšší soud v těchto souvislostech uvedl, že „[p]okládá za nedůvodnou námitku dovolatelky, že výše zadostiučinění stanovená podle postupu shora uvedeného musí být vždy nižší než částka, která je stanovena v § 444 obč. zák. jako odškodnění za smrt osoby blízké.

Evropský soud pro lidská práva ve věci Apicella proti Itálii (odst. 78) uvedl, že tam, kde stát zavedl kompenzační prostředek, musí Soud ponechat širší prostor pro uvážení, aby tak byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životním úrovní daného státu. K tomu Soud dodal: „Bude zejména jednodušší pro domácí soudy odkazovat na částky přiznávané na vnitrostátní úrovni u jiných typů škod – například škody na zdraví, škody vztahující se ke smrti příbuzného či škody v případech pomluvy – a spolehnout se na své nejniternější přesvědčení, i když to bude mít za následek přiřčení částek nižších než těch, které jsou stanoveny Soudem v obdobných případech.“

Podle dovolacího soudu je ale nutno tuto úvahu Soudu interpretovat tak, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model, podle něhož se dospěje k vyjádření celkové částky přiměřeného zadostiučinění, a to například na základě zkušeností z řízení o náhradě jiných typů škod. Zásadně ale nelze vycházet z nějaké absolutní částky či absolutně daného limitu a je nutno přihlédnout k okolnostem konkrétního, individuálního případu, jakož i k judikatuře ESLP.

Soud ostatně v témže rozhodnutí (odst. 80) uvádí, že „Soud je nicméně povinen ověřovat, zda způsob, podle něhož je vnitrostátní právo interpretováno a aplikováno, vede k důsledkům, které odpovídají principům Úmluvy tak, jak jsou interpretovány v judikatuře Soudu.“ Tento závěr je zdůrazněn jinými slovy ještě v odst. 81 téhož rozhodnutí. Z toho vyplývá, že způsob určování výše přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení může být obecně hledán v rámci vnitrostátního právního řádu, avšak výsledek takového postupu nesmí být zjevně nepřiměřený v porovnání se závěry obsaženými v judikatuře ESLP. Proto není na místě limitovat výši přiměřeného zadostiučinění ani částkou, která náleží pozůstalým za smrt osoby blízké podle § 444 odst. 3 obč. zák. Následování tohoto limitu by totiž v mnoha případech vedlo k tomu, že poškozený by i v případě poskytnutí odškodnění v penězích takto omezeného, zůstal kvalifikován jako oběť porušení Úmluvy, a účelu kompenzačního řízení by tak nebylo dosaženo.“


Přestože závěry Nejvyššího soudu se týkají otázky satisfakcí za nemajetkové újmy dle zák. č. 82/1998 Sb. (ve znění zák. č. 160/2006 Sb.) a jsou podmíněny i judikaturou ESLP v tomto typu věcí, není snad nereálné očekávat, že k úvahám o nevhodnosti „smrtících komparací“ by se soudní praxe mohla více přiklánět i v otázkách relutárních satisfakcí v režimu ochrany osobnosti, tj. dle § 13 odst. 2, 3 obč. zák. To zvláště za situace, kdy nemajetkové újmy v tomto režimu vzniklé jsou (při vší úctě k obětem soudních průtahů) se "zdlouhavými soudy" často zcela nesrovnatelné a kdy ve vztahu k nemajetkové újmě řešené v režimu náhrady škody na zdraví jsou "nůžky široce rozevřeny". Pro další vývoj judikatury v otázkách "vyčíslení nevyčíslitelného" je takové očekávání docela slučným příslibem.
Celý příspěvek

středa 19. ledna 2011

Domácí právník aneb "potřeboval bych poradit"

Vzhledem k tomu, že momentálně můj obzor zahrnuje především péči o vlastní zdraví a zdraví ostatních členů rodiny, nabízím Vám veskrze oddechovou (jedno)aktovku...

Místo: kdekoliv.

Postavy: právník, jeho blízcí, přátelé nebo známí.

Děj: právník se účastní rozhovoru, telefonuje nebo čte e-mail. Náhle dojde na osudovou větu uvedenou v titulu. Právník bedlivě vstřebává vylíčení skutkového stavu, jeho tvář nabývá lehce nepřítomného výrazu, oči však vyzařují pevné odhodlání pomoci moudrou radou bližnímu svému.
Celý příspěvek

pondělí 17. ledna 2011

Do Berlína za Ronaldem Dworkinem...

...a dalšími zajímavými řečníky se můžete vydat 28. a 29. ledna na konferenci "Constitutionalism in a New Key? Cosmopolitan, Pluralist and Public Reason-Oriented", kterou pořádá Wissenschaftszentrum Berlin für Sozialforschung. Program konference naleznete zde, spolu s informací, jak se zaregistrovat jako host (na konferenci není registrační poplatek). Celý příspěvek

pátek 14. ledna 2011

Neveselé vyhlídky (většiny) studentů práv v USA

New York Times se v nedávném článku ptají, zda jsou investice do studia na právech hrou, ve které se prohrává. Ekonomická krize v USA vedla k drastickému omezení míst v právních firmách a navíc ke krácení platů tamtéž. Pokud nejste vynikajícím absolventem zhruba tuctu nejprestižnějších právnických fakult, stáváte se jedním z tisíců každoročních absolventů, kteří zápasí s dluhy kolem dvou set tisíc dolarů. Ty navíc raketově narůstají. Článek upozorňuje, že viníkem jsou zčásti též samotné právnické fakulty, které slibují zájemcům o studium nereálné příjmy a vytvářejí v nich nereálná očekávání. Systém vysokého školného společně s nízkými náklady na právnické vzdělávání vede k tomu, že profesoři práva mají nejvyšší příjmy ze všech akademiků (článek doslova říká, že "dochází k přenosu peněz od chudých studentů k bohatým akademikům"). Z právnických fakult se pak stávají továrny na peníze. Článek je sice dlouhý, ale stojí za přečtení.
Celý příspěvek

Psaní o soutěžním právu

Vážení čtenáři Jiného práva, dovoluji si Vás jménem redakční rady Common Law Review, informovat o „Call for Papers“ pro nové číslo, jehož vydání je plánováno na zimu 2011. Tématem čísla je hospodářská soutěž.

Pokud jste si vybrali téma z níže uvedeného přehledu, či uvažujete o tématu vlastním, kontaktujte nás, prosím, do 28 února 2011 na adrese commonlawreview(at)gmail.com.

Tisknutelnou podobu Call for Papers a podrobnější informace spolu se základní literaturou k jednotlivým tématům naleznete na stránkách http://www.commonlawreview.cz/.

Děkuji za Vaši pozornost a přeji vše dobré do nového roku!
Jakub Kocmánek

• The Invisible Hand Protected by an Iron Fist
• Competition: Whom does it serve?
• Antitrust: A Good Servant or a Bad Master?
• State Aid: A Medicine or a Disease?
• Intellectual Property and Competition Law: Uneasy Neighbours?
• Essential Facility: Free Riding on Innovation?
• Antitrust Aspects of Patent Pools: Standards and Standardisation
• Transatlantic Competition: American and European Approach to Competition Law
• The Czech ‘Act on Significant Market Power’ in Comparative Perspective
• Bid-rigging
• Fine, Restitution and Settlement: ‘some shall be pardon’d and some punished’
• Commitments: Competition Authority Acting Ultra Vires?
• Punitive Damages in Competition Law Infringement Cases
• Antitrust and Class Action: Does it Really Work?
• Access to Evidence and Private Enforcement of the Antitrust Law
• Crime of Capitalism: Imprisonment for Hindrance of Competition
• Plea Bargaining in Competition Cases
• The Right to a Fair Trial in Cartel Investigations
• Privilege against Self-Incrimination versus Investigative Powers of Competition Authorities
• Is Leniency Appropriate for Small Markets?
• Arbitrability of Competition Law Claims
• Arbitrators and the Antitrust Dictate: Do They Need to Obey?
• Enforcement of Antitrust Law Abroad: Sisyphean Task
• Competition in the Energy Sector: Balancing Various Interests
• The Sport of Competition: Competition Aspects of Geographically Limited Television Licenses
• Sector Regulation v. Competition: Differing Views of Sector Regulators and Competition Authorities on Functioning of Regulated Markets
• Google: Unchallengeable Dominance?
Celý příspěvek

pondělí 10. ledna 2011

Kde je hranice soudcovského nesouhlasu?

V minulosti se na tomto blogu různí lidé vyjadřovali pro existenci či zavedení odlišných stanovisek u vrcholných soudů. Disent je prostředkem pro tříbení názorů a napomáhá transparentnosti soudcovského rozhodování. V tomto ohledu není pochyb o jeho užitečnosti. Existuje ale něco jako míra rozumného nesouhlasu? Co třeba takový disent vůči disentu?

Tuto poněkud kuriózní kategorii uvedl v život nedávný článek předsedkyně slovenského Ústavného súdu, JUDr. Ivetty Macejkové. Dost čtenářů asi postřehlo politicky výbušný nález slovenského ÚS z května 2009 ve věci ústavnosti Špeciálneho súdu. Kauzu nebudu věcně rozebírat: tiskovou zprávu k rozhodnutí naleznete zde, kompletní text nálezu pak zde.

Není asi žádným tajemstvím, že Ústavný súd byl při rozhodování v dané věci výrazně (politicky) rozdělen. Hlasování o výroku pak prošlo těsnou většinou. K nálezu je připojeno společné odlišné stanovisko celkem šesti soudců: Ľudmily Gajdošíkovej, Juraja Horvátha, Jána Lubyho, Lajosa Mészárosa, Ladislava Orosza a Rudolfa Tkáčika.

Formulací většinového názoru a odlišného stanoviska (stanovisek) by asi člověk očekával, že debata končí. Názor soudu byl utvořen, právní názor zaujat. Z této poněkud tradičnější vize stylu soudní debaty nicméně nejnověji vybočuje akademický článek, publikován letos v létě na Slovensku a nyní v zimě také v Čechách v časopise Právník, s názvem „Ešte raz k Špeciálnemu súdu“ (Justičná revue, 2010, č. 6-7, s. 707-727). Autorkou, jak již bylo zmíněno, je předsedkyně slovenského Ústavního soudu, která ve věci „Špeciálneho súdu“ hlasovala s většinou.

Článek je replikou ke společnému odlišnému stanovisku disentujících soudců. Paní předsedkyně v úvodu článku uvádí, že "Na rozdiel od niktorých zahraničných právnych úprav však zákon o ústavnom súde neumožňuje sudcom tvoriacim väčšinu pléna reflektovať v prijatom rozhodnutí argumenty menšiny pléna uvedené v odlišnom stanovisku. Môže tak nastať situácia, v ktorej odlišné stanovisko detailne reaguje na ústavnoprávnu analýzu vykonanú v rozhodnutí ústavného súdu, ale "diskusia" už nepokračuje ďalšou reakciou väčšiny pléna."

Z článku by tudíž nepřímo plynulo, že:
1) menšina s většinou spolu nemluví a koncepty si neukáží;
2) člen většiny má „právo“ vést další debatu, načež patrně menšina bude mít právo reagovat duplikou na repliku většiny, poté bude reagovat většina triplikou …

Jak jsem zmiňoval, politický kontext celé kauzy je velice silný. Veřejné ohrazování se vůči odlišnému stanovisku tak může plnit úlohy ledasjaké; o tom však nemíním spekulovat. Spíš tak medituji, v obecné rovině oproštěně od pozadí této konkrétní kauzy, jestli má skutečně soudce, který byl ve většině, jakési „právo“ se dále vyjadřovat k názoru přehlasované menšiny. Sluší se to? Má se to? Je právo soudce „říct svůj názor“ absolutní, anebo by taky mělo někde rozumně končit?
Celý příspěvek

neděle 9. ledna 2011

Tak nám to vzali zpátky, paní Müllerová...

Krátce před Vánoci se Tribunálu svěřil žalobce, že bere zpět žaloby v několika známkových věcech, na kterých jsem jako asistent pracoval.

Ke zpětvzetí došlo v poměrně pokročilém stadiu, což v našem podání znamená, že proběhlo kompletní písemné řízení (tři účastníci krát dvě písemná vyjádření v každé věci), po němž jsme v kabinetu nastudovali spisy a připravili zprávu k jednání (shrnutí argumentů stran, které se jim zasílá kvůli zpětné vazbě) a předběžnou zprávu (interní zpráva soudce zpravodaje pro senát, kde se věc analyzuje s ohledem na právní úpravu a judikaturu, uvádí se, co je ještě třeba zjistit nebo probrat se stranami a předkládá se první nástin řešení), obě zprávy nastudovali ostatní členové senátu a jejich asistenti a celá skupina věcí byla na základě zpráv prodiskutována na konferenci, kde bylo nařízeno jednání.

Po konferenci soudní kancelář zaslala stranám zprávu k jednání - a pic kozu do vazu: "žalobce již nadále neusiluje o zápis předmětných ochranných známek".

Nestalo se mi to poprvé. Přesto jsem (opět nikoliv poprvé) půl dne nevěděl, jak se tvářit, protože se ve mně mísily přinejmenším tři pocity.

Zmar. Věci nebyly jednoduché, základní otázka ještě nebyla na úrovni EU judikována, a tak jsme do přípravy investovali ne-li mnoho bezesných nocí, pak přinejmenším několik debat a spoustu hodin práce se spisem, přemýšlení a redigování. Navíc zbývající část - tedy jednání a příprava rozsudku - je v podstatě ta méně náročná. A teď všechno spadne pod stůl a nikdo se nedozví, co si o celé věci Tribunál myslel, takže nezbude než čekat, až tentýž problém zase samovolně vyplave. Ještě k tomu se u Tribunálu neplatí soudní poplatky, takže celou tu práci žalobce ani symbolicky nezaplatí.

Úleva
. Pod stolem či jinde, jednání a práce na rozsudku představuje přinejmenším pár týdnů práce, které člověk může investovat jinam a ještě se těšit z čárky do statistiky. Navíc by se ten rozsudek určitě vzpouzel, redigování by mi šlo jako psovi pastva, takže není čeho litovat.

Nejistota. Proč to vlastně vzali zpátky? Změnili taktiku? Ve světle národních rozhodnutí k téže otázce usoudili, že nemohou uspět? Nebo se věc táhla tak dlouho, že z jejich pohledu ztratila smysl? Ale mohli jsme něco udělat rychleji?

Po obědě jsem přestal blbnout a začal dělat na něčem jiném. Ale přesto zůstalo pár otázek, které v rámci autoterapie přesunu na vysoce ctěné čtenářstvo.

Jak časté je v českých krajích zpětvzetí, obzvláště ve správních věcech, a kdy k němu dochází?

Před Tribunálem není ničím neobvyklým ve známkových věcech (dohoda stran, případně si to přihlašovatel rozmyslí), a to buď prakticky okamžitě po podání žaloby (podali jsem, teď začneme vyjednávat), nebo v okamžiku, kdy se nařídí jednání. V ostatních oblastech nápadu je zpětvzetí mnohem vzácnější, což (odhaduji) souvisí s tím, že jde o čistě správní spory s veřejnou mocí, kde je dohoda nepravděpodobná; i tak se ovšem někdy najde žalobce, který couvne (zpravidla poté, co z vyjádřeníprotistrany pochopí, že jeho žaloba je naprosto beznadějná).

Kolegové z justice: jaký pocit ze zpětvzetí máte? Ulehčení? Vztek na žalobce, že Vám berou práci? Pokud to druhé, jak to řešíte? Obědem?

Kolegové z advokacie: chtějí-li klienti brát věci zpátky, proč tak činí? A jaký je Váš postoj? Podporujete je, nebo jim to rozmlouváte?

Kolegům z akademických kruhů se omlouvám - s ohledem na praktické zaměření svých příspěvků jsem pro ně už podruhé nedokázal vymyslet žádnou otázku. Ale třeba se jednou polepším...
Celý příspěvek

čtvrtek 6. ledna 2011

Podivná neznalost trestního zákona na NSS, aneb o pokračujícím správním deliktu a analogii v neprospěch

V srpnu 2008 jsem v rámci diskuse pod mým jedním příspěvkem poukazoval na možné tendence v judikatuře NSS založené na (dle mého názoru obecně správné) koncepci jednoty trestání za trestné činy a správní delikty případně používat i analogii v neprospěch obviněného. Konkrétně jsem se zabýval judikaturou používající závěry nauky k trvajícím trestným činům na trvající správní delikty. Poukazoval jsem na to, že se zdá "z odůvodnění ... rozhodnutí je podle mne zřejmé, že by zřejmě podobným způsobem byl NSS připraven postupovat i u pokračování ve správním deliktu, přičemž pokračování je v TZ definováno (narozdíl od trvajících deliktů) a považuje se za jeden skutek." Následně jsem se v diskusi Tomáše Peciny ptal: "Nevnímal byste např. takové "prodloužení" lhůty pro uložení pokuty u "pokračujícího" správního deliktu (tj. ve vztahu ke všem dílčím útokům) za analogii v neprospěch u těch dílčích útoků, kde by jinak - posuzováno samostatně - prekluzivní lhůta uplynula?"

Nedávno jsem se dozvěděl (nesledoval jsem tu problematiku příliš pravidelně) o rozhodnutí NSS č.j. 5 Afs 87/2008-139 z 9.10.2009, které mé obavy naplnilo a současně pozoruhodným způsobem ilustruje neznalost trestního zákona ze strany autora(ů) daného rozhodnutí. Blíže se k této problematice vyjadřuji níže.



Skutkové okolnosti daného případu nemá pro účely tohoto postu smysl detailněji rozebírat. Zaměřím se jen na to, co je podstatné ve světle shora vytyčené úvahy. V rozhodnutí šlo o to, od kdy běží lhůta pro uložení pokuty u pokračujícího správního deliktu. Obdobná otázka se již v minulosti řešila ve vztahu k trvajícím správním deliktům a NSS ji poměrně přesvědčivě (a opakovaně) vyřešil za použití odkazu na nauku trestního práva tak, že u trvajících správních deliktů se taková lhůta vztahuje k okamžiku ukončení protiprávního jednání (tj. ukončení protiprávního stavu, který byl pachatelem dopouštějícím se deliktu po delší dobu udržován). Na příslušnou judikaturu (část z ní) odkazuje NSS i v komentovaném rozhodnutí. Konkrétně se zejm. jedná o rozsudek č.j. 5 A 164/2002-44 z 22.2.2005, ale šlo by odkázat i na další (č.j. 8 As 17/2007-135, 2 As 21/2005-72, 9 As 64/2007-98, 2 As 61/2005-56, 9 As 40/2007-61 atd.).

V dané judikatuře se k nastíněnému problému a ke zvolenému řešení v kostce uvádí, že

(i) se nejedná o nepřípustnou analogii s trestním v neprospěch účastníka, jelikož "[v] daném případě se však o analogii vůbec nejedn[á], neboť kategorie trvajícího trestného činu není v trestním zákoně pozitivně právně zakotvena a neexistuje tak v tom smyslu žádná mezera v zákoně stavebním, kterou by bylo třeba vyplnit. Naopak pojem trvajícího deliktu je vytvořen právní naukou; je sice nejčastěji používán v trestním právu, ale obecně jej lze použít i v případě správního trestání. Zmíněná „trvalost“ je totiž znakem jednotlivých skutkových podstat obsažených jak v trestním zákoně, tak v zákonech jiných" (cit. z rozsudku NSS č.j. 2 As 21/2005-72) a

(ii) dovodit jiné řešení pro závěr o počátku běhu lhůty pro uložení pokuty u trvajících správních deliktů by mohlo vést k absurdním důsledkům (a je tedy třeba je odmítnou na základě teleologické redukce), jelikož pokud by se daná lhůta vztahovala k počátku trvajícího deliktu (či jiného obdobného dřívějšího okamžiku - např. prvního dozvědění se o existenci deliktu úřadem), mohla by taková lhůta uplynout a daný trvající delikt stále (a nadále tedy beztrestně) pokračovat.

Ve vztahu k pokračujícím správním deliktům je však otázkou, zda lze řešení použité u trvajícího deliktu použít shodně. NSS v komentovaném rozhodnutí prakticky "bez mrknutí oka" dospěl k závěru, že ano, a to je aspekt, který chci v tomto příspěvku stručně zkritizovat.

Jak v tomto směru NSS postupoval. No ... posuďte sami: "Na rozdíl od stěžovatele má za to, že závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 164/2002 - 44 ze dne 22. 2. 2005 jsou plně aplikovatelné na nyní projednávanou věc a to přestože vytýkané jednání stěžovatele by bylo možno spíše přirovnat k pokračujícímu trestnému činu a tedy posoudit spíše jako pokračující správní delikt. Trestní zákon v žádném ze svých ustanovení výslovně nevymezuje znaky pokračování v trestném činu. Ustálená soudní praxe ve shodě s právní naukou charakterizuje pokračování v trestném činu jako uskutečňování společného zločinného záměru jednáním, které stále nově naplňuje skutkovou podstatu téhož trestného činu a jehož jednotlivé útoky se vyznačují stejnorodým způsobem provedení a časovou souvislostí."

Nevím, zda vás to (shora vytučněná pasáž) zarazila stejně jako mě. Jak něco takového může NSS vůbec říci?

Vždyť přece ve starém trestním zákoně byl výslovně § 89 odst. 3, který zněl: "Pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku." (pro nynější trestní zákon srov. jeho § 116). S pokračováním v trestném činu se pak výslovně pracuje i v trestním řádu. Nelze tedy říci, jako to šlo u trvající deliktu, že se jen v oblasti správního trestání aplikuje rozvinutější nauka na poli trestního práva. V tomto případě se prostě analogicky aplikuje institut výslovně zakotvený v trestním zákoně a dost dobře nechápu, jak to mohl NSS pominout. Shora popsaný první důvod (ad (i) výše) tak ve vztahu k "pokračujícímu správnímu deliktu" neplatí - šlo by o analogii legis v neprospěch účastníka. Přitom se domnívám, že nelze považovat za samozřejmé, že by nauka dospěla k obdobnému závěru, jaký se nyní u pokračujících trestných činů používá, kdyby zde § 89 odst. 3 starého tr.zák. nebyl. Proč by jinak nebylo možno na vícero dílčích útoků naplňujících samo o sobě skutkovou podstatu nahlížet jako na stejnorodý vícečinný souběh?

Stejně tak neplatí u pokračování ani druhý výše uvedený důvod (ad (ii) shora). Pokud by totiž se lhůta pro uložení pokuty u "pokračujícího" deliktu počítala samostatně pro každý dílčí útok zvlášť, znamenalo by to jen to, že by ve vztahu k některým starším deliktům mohla taková lhůta uplynout, ale rozhodně by bylo možno delikventa sankcionovat za nové dílčí útoky, kterých by se dopustil. Na takové situaci tak nespatřuji nic absurdní, co by si vyžadovalo argumentaci teleologickou redukcí.

Spíše mi přijde, že se prostě o analogii v neprospěch účastníka jedná a že by názoru vyjádřenému v komentovaném rozhodnutí NSS neměla být přikládána normativní váha. Ostatně i s ohledem na zjevnou chybu ilustrovanou v citaci shora.

Možná ostatně, že tímto směrem naznačuje i rozhodnutí (paradoxně od téhož senátu) č.j. 5 Afs 89/2009-120 z 28.7.2010, z kterého lze negativní přístup k analogii v neprospěch zřejmě dovodit (viz "Nejvyšší správní soud na rozdíl od městského soudu tedy dospěl k závěru, že není na místě užití analogie legis, jejíž nepřípustnost stěžovatel namítá a jemuž v tomto směru dává Nejvyšší správní soud v dané věci za pravdu."; byť NSS nakonec považoval delikt zřejmě za trvající, ač má v tomto ohledu poněkud nejednoznačnou, resp. zmatenou terminologii).
Celý příspěvek

středa 5. ledna 2011

Standardizace soudních rozhodnutí

Pozvou-li člověka na večeři, je namístě poděkovat hostiteli. Rovněž je slušné stručně se představit, aby všichni věděli, co jste zač a co od Vás mohou očekávat.

Děkuji proto úvodem stálým jinoprávníkům za pozvání a přivítání. Vzhledem k tomu, že s blogováním nemám zkušenosti, napjatě očekávám, kdy ve snaze o přifouknutí vlastního ega vypustím nějakou neskutečnou ptákovinu, a jsem zvědav, na jak dlouho se mi tak podaří znemožnit.

Pokud jde o představování, posledních šest let pracuji jako asistent soudkyně Ireny Pelikánové u Tribunálu Evropské unie v Lucemburku. Těžiště mé práce spočívá ve studiu soudních spisů, analýze argumentů stran, přípravě interních zpráv pro porady senátu a redigování prvních návrhů soudních rozhodnutí.

Mou "živnou půdou" je tedy právo Evropské unie, převážně pak právo správní. Jak už však předeslal Jiří, po úvaze jsem dospěl k závěru, že hmotné právo, kterým se zabývám, víceméně není "blogovatelné", a to z celé řady důvodů. Mimo jiné bych neustále musel dávat pozor na to, co píšu, protože jako zaměstnanec Tribunálu jsem v mnoha ohledech vázán mlčenlivostí; takovéhle kontrolované psaní by mě ovšem nebavilo. Mnohá specifičtější témata by pak nejspíš nebavila ani drtivou většinu čtenářů - záliba v otázkách rozlišovací způsobilosti trojrozměrných označení je poměrně vzácná.

Příspěvky, které Vám budu během ledna nabízet, se tak budou týkat jiných, vesměs praktických témat, na něž narážím při své práci. Budu se snažit představit Vám v tomto rámci v hrubých rysech modus operandi Tribunálu a vyzývat Vás ke srovnávání se situací jinde. Zbyde-li čas, snad se dostanu i k zvláštnostem lucemburského právního i běžného života a k tomu, co napadá právníka před usnutím. A možná přijde i kouzelník...

Ale teď už k dnešnímu tématu.

Soudní rozhodování by mělo odpovídat celé řadě požadavků. Odhlédnu-li od obtížně uchopitelného konceptu "kvality", potažmo "přesvědčivosti", postačí snad jako pracovní minimalistická definice tvrzení, že soud by měl rozhodovat o předmětu sporu s ohledem na všechny relevantní argumenty stran a měl by tak činit srozumitelně, stabilně a pokud možno rychle.

Jedním ze způsobů, jak ovlivnit stabilitu a rychlost rozhodování, ale do jisté míry i jeho srozumitelnost, je stanovení více či méně závazných pravidel a nástrojů pro přípravu soudních rozhodnutí, a tedy jejich standardizace. Taková pravidla a nástroje mohou být přinejmenším trojího druhu.

1) Formát: jak má vypadat hlavička, úvod (strany, předmět sporu a složení soudu) a závěrečná stánka s podpisy; jaká je základní struktura rozhodnutí (např. právní rámec - skutkový stav - řízení - přípustnost - meritum - náklady - výrok); jaký formát mají mít jednotlivé odstavce a titulky; pravidla pro citace, odkazy a typografická pravidla.

2) Formulace neargumentačních částí. Soubor ustálených formulací pro "tradiční" součásti popisu skutkového stavu, jednotlivé procesní úkony stran a soudu a rozhodnutí o nákladech.

3) Formulace argumentačních částí. Soubor ustálených citací právního základu a existující judikatury ke konkrétním otázkám.

Každá z těchto tří kategorií může existovat ve dvou variantách: pasivní, kdy jsou příslušná pravidla nebo formulace stanoveny, ale jejich zohlednění či použití je na tom, kdo připravuje rozhodnutí, a aktivní, kdy je rozhodnutí ve větším či menším rozsahu automaticky generováno na základě zadaných kritérií a v souladu s definovanými pravidly.

Kategorie jsem seřadil podle vzrůstající míry standardizace, což má přinejmenším tři důsledky:

  • čím vyšší číslo, tím větší úspora času (kdyby se aplikovaly všechny tři kategorie v aktivní podobě, mohlo by v hypotetickém případě dojít k tomu, že automatizovaný proces sám "vyplivne" přijatelné rozhodnutí);
  • čím vyšší číslo, tím menší zásah lidského faktoru (k tomuto bodu se vrátím v otázkách);
  • čím vyšší číslo, tím vyšší požadavky na stejnorodost nápadu nebo na vnitřní rozrůznění pravidel a nástrojů (první kategorie je aplikovatelná v podstatě bez rozdílu na všechna rozhodnutí; u druhé se bude aplikace lišit podle typu a průběhu řízení a předmětu sporu; aplikace třetí kategorie závisí na konkrétní argumentaci stran).

Pokud jde o situaci u Tribunálu, první kategorie sestává ze závazných pravidel a zahrnuje i aktivní prvky. Příprava návrhu rozhodnutí začíná automatickým generováním prázdné "kostry" dokumentu s hlavičkou, úvodem, záhlavím a poslední stranou na základě informací zadaných v dialogovém okně (číslo věci a typ dokumentu); systém si "vytáhne" údaje o stranách, předmětu sporu a složení soudu z databáze soudní kanceláře. Při další editaci dokumentu mohou být používány jen předdefinované styly. Pravidla pro strukturu, citace, odkazy a typografii jsou obsažena v poměrně vyčerpávající rukověti, kterou má na stole snad každý, kdo se přípravy rozhodnutí účastní.

Druhá kategorie je formalizována jen zčásti a je pasivní. Existuje seznam formulí pokrývající běžné procesní záležitosti a náklady, ze kterého se při přípravě rozhodnutí kopírují a podle potřeby upravují či doplňují příslušné části. Pokud jde o vylíčení skutkového stavu, standardizace se v širší míře uplatňuje jen v oblasti ochranných známek.

Podobně je tomu u třetí kategorie. V oblasti ochranných známek existují ustálené "bloky" pro vybrané právní otázky, které byly shrnuty do vzorového dokumetu. Jejich používání je ovšem fakultativní. V ostatních oblastech dochází pouze ke standardizaci živelné, podle hesla "když už to někdo jednou tak pěkně sesumíroval, byla by škoda to nepoužít"; tu ovšem není namístě podceňovat.

Tímto jsem odkryl svoje karty a budu Vám nahlížet (ovšem s Vašim přispěním) přes rameno.

Otázky pro kolegy na soudní straně : jaká je situace v české kotlině? Existují pravidla pro přípravu a formulaci rozhodnutí, případně nástroje usnadňující jejich dodržování? Liší se situace na ÚS, NS, NSS a v rámci obecné soustavy? Existují nějaké smělé plány? Historické nezdary?

Otázka směřující (hlavně) na druhou stranu, do řad advokacie: co Vám na českých soudních rozhodnutích nejvíce vadí z formálního hlediska? Zkuste vymyslet co nejjednodušší pravidlo, jehož obecné zavedení by pokud možno nestálo žádné peníze a které by přineslo největší užitek pro všechny "uživatele" (schválně, jestli máte stejného favorita, jako já).

Otázka obecná: jak daleko podle Vás může standardizace soudních rozhodnutí zajít, aniž by se dostala do rozporu se základní premisou, podle níž mají rozhodovat soudci sami, a to na základě okolností konkrétního případu? Obáváte se toho, že pokud soudce bude mít po ruce víceméně kompletní sadu prefabrikovaných dílků, bude v pokušení poskládat z nich - ve snaze urychlit a zjednodušit si práci - čtverec, ačkoliv spor se vede o trojúhelník?

Celý příspěvek

úterý 4. ledna 2011

Anonymita a temná stránka Internetu

Anonymita v internetových diskusích je jedním z problémů všech blogů a internetových diskusí vůbec. V dnešních New York Times o problému píše můj oblíbený právní filozof, profesor Stanley Fish v článku Anonymity and the Dark Side of the Internet. Fish kritizuje rozhodnutí NS USA z doby těsně předinternetové, podle něhož je protiústavní (neboť porušující svobodu slova) zákon, který vyžaduje identifikaci osoby veřejně šířící nějaké heslo nebo pamflet. Identita mluvčího nějakého sdělení je podle Fishe částí informace, a tedy významnou částí významu samotného sdělení. Anonymita blogosféry je strategií anonymů, kteří tak nenesou žádnou odpovědnost za smyšlenky, nesmysly a urážky, které šíří. Oddělují tak své internetové já od jejich identity v reálném světě, současně mají ale zaručeno, že jejich slova materiální význam mají, neboť adresáti jejich urážek a smyšlenek jsou identifikováni jednoznačně. Fish rozebírá nedávnou knihu na toto téma, a citací autorů jako je Leiter nebo Sunstein dospívá k závěru, že Internet by byl lepším světem, pokud provozovatelé jednotlivých stránek ponesou odpovědnost za to, co na těchto stránkách říkají jiní (zájemce odkazuji v tomto aspektu na skvělou analýzu, kterou napsal v Jiném právu offline D. Kosař). Tuto odpovědnost neponesou provozovatelé webových stránek (nebo třebas bloggeři tohoto blogu) jen tehdy, pokud zajistí, že diskuse na jejich stránkách nebude anonymní, a eventuální lži tak budou žalovatelné vůči tomu, kdo je sám šíří.
Ve Fishem rozebírané knize je pozoruhodné, že téměř všichni autoři jsou akademici, kteří jsou současně "zásadoví obhájci svobody slova. Poté, co byli konfrontování s problémy Internetu, ale začali hovořit o řeči "malé hodnoty" (“low value” speech) (což je pojem, který silná doktrína Prvního dodatku odmítá) [...] Asi nejvíce fascinující je názor, který má Daniel J. Solove, podle něhož “právo je poškozováno, protože přespříliš chrání svobodu slova.” Běžný názor na První dodatek je, že svoboda slova nemůže být chráněna "přespříliš", ale tento názor je shora uváděnými mysliteli zpochybňován."
Celý příspěvek

pondělí 3. ledna 2011

Nová příloha LN Právo a justice a rozhovor s P. Rychetským

V dnešních Lidových novinách vychází poprvé příloha Právo a justice. Nová příloha je iniciativou redaktora LN Tomáše Němečka. Rubrika je vedle čistě informativních, ale důležitých příspěvků o nových zákonech a očekávaných rozhodnutích ÚS plná zajímavých článků (např. o případu Anežky Hrůzové, výňatky ze zajímavé disertační práce na téma právní regulace kanadských žertíků, o judikátu týdne, kterým je "intertemporální" stanovisko ÚS k dopadům derogace trestního řádu o prohlídkách jiných prostor - na tento judikát si tu na blogu mimochodem brousím zuby, až vyjdou všechny disenty - ale ty zatím nějak ne a ne vyjít). Příloha je ambiciózní, první vydání vydařené, ale bude určitě problém ji "vyplnit" stejně dobře každý týden. Z příspěvků mne nejvíce zaujal rozhovor s předsedou ÚS Pavlem Rychetským, z něhož dál vybírám několik témat.

Rozhovor s předsedou ÚS je, jak to bývá od P. Rychetského zvykem, velmi otevřený (včetně otázek a odpovědí ohledně průtahů na ÚS a event. kárné odpovědnosti soudců). Namátkou vybírám několik témat a přidávám k nim moje poznámky.

Jako problém vidí Rychetský to, že nálezy ve věcech ústavních stížností vydávají malé senáty - Rychetský by preferoval plénum. Jde o téma, které předseda ÚS opakovaně skloňuje. Já si myslím, že vhodné řešení je model německý, kde větší těleso rozhoduje jen o stížnostech novátorských, zatímco věci prejudikované a "standardní" jsou rozhodovány malými senáty. Jakkoliv mi je jasné, že rozlišení věcí prejudikovaných a novátorských bude leckde ošemetné, tento model řeší problém na jedné straně velkého zatížení soudu jako celku (není prostě možné, aby plénum ÚS vydávalo veškeré nálezy), a na straně druhé zavázání ÚS (i soudů obecných) názorem, se kterým se ve skutečnosti většina ÚS neztotožní.

Odborníky na daňové řízení asi zaujme, že se daňová praxe podle předsedy ÚS vyrovnala s nálezem ÚS o protiústavnosti daňových kontrol zahájených bez výslovně vyjádřených důvodů. O tom si dovolím pochybovat. Navíc, jak známo, se v těchto věcech NSS proti ÚS vymezil a v podstatě ho vybídl k přehodnocení judikatury.

Rychetský se vyjadřuje též k nedávnému rozhodnutí ÚS ve věci poskytování informací o komunistické minulosti soudců. Nález ÚS hodnotí jako trpící „ideologickou mnohomluvností a nedostatkem ústavněprávní argumentace,“ který ale obchází základní problém, totiž, že tyto informace nikdo nemá. O věci samotné si myslím v podstatě totéž, co tu již napsal Michal Bobek, totiž že veřejnost sice má právo vědět, zda soudce byl nebo nebyl členem KSČ, ale k ničemu konkrétnímu jí taková informace nebude. O nálezu si pak myslím v podstatě to, co řekl Pavel Rychetský, když hovoří o „ideologické mnohomluvnosti“, které ale jaksi chybí právní argumenty. Tento nález lze asi nejspíše používat v hodinách právního psaní, které se snad na našich fakultách již brzy objeví, a to jako příklad toho, jak v žádném případě soudní rozhodnutí nepsat. Opak si asi bude myslet jen ten, kdo má za to, že rozhodnutí se píšou tak, že si nejprve zadám nějaké téma do google, pak si vyberu z odkazů věci, které se mi líbí, a všechny je pak jako pejsek s kočičkou nasypu do dortu. Výsledná chuť dortu bude taková, jaká byla v oné Čapkově pohádce.

PS: Bohužel server Lidovky.cz v upoutávce hrubě zkreslil výrok Rychetského k zmíněnému nálezu. Titulek totiž zní: Rychetský: Ptát se soudců na členství v KSČ je renonc. Nic takového však v rozhovoru nezaznělo. Renonc Rychetský vidí v tom, že ÚS ani NSS vůbec nevzaly ve svém odůvodnění v úvahu, že údaje o členství soudců v pol. stranách soudy neshromažďují, nikoliv v tom, že by „renoncem“ byla samotná otázka na členství soudce v pol. straně (Problém je přece jinde: podle zákona o svobodném přístupu k informacím jsou veřejné instituce povinny poskytovat informace o své působnosti. Žádný soud v republice však nemá v působnosti shromažďovat osobní údaje tohoto charakteru o svých zaměstnancích! Tady si myslím, že je renonc. A kupodivu se tím nezabýval ani v původním rozhodnutí Nejvyšší správní soud.). To je vskutku věc, se kterou se ani NSS ani ÚS ve svém nálezu nijak nevypořádal.
PPS: 4. 1. 2011 už PS není aktuální, titulek byl změněn.
Celý příspěvek