úterý 30. listopadu 2010

Rozloučení s Kristiánem Csachem a přivítání Bohumila Havla

Kristián Csach vs. stálí blogeři: 5:4. Odhlédnu-li od inzerátů a jiných nevěcných postů a počítal-li jsem správně, taková je listopadová bilance blogování na Jiném právu. Ježto má vlastní blogovací „produktivita“ klesla v posledních měsících do role pouhého vítače, o to intenzivněji a upřímněji děkuji Kristiánovi za jeho zajímavé posty, kterými v listopadu obohatil Jiné právo.

Jeden soukromoprávník se tedy loučí a podává dveře jinému soukromoprávníkovi (a shodou okolností svému kamarádovi) Bohumilu Havlovi. Osobně jsem velice rád, že Bohouš přijal naše pozvání, protože právo korporací nám jinoprávníkům povětšinou vždy tak trochu unikalo a ani mezi našimi dosavadními hosty se to specialisty na tento obor zrovna nehemží. Ostatně kdo už jiný než autor nového zákona o obchodních korporacích a of counsel advokátní kanceláře PRK Partners by měl vědět, jak si vlastně česká věda korporačního práva stojí a kde nás tlačí legislativní bota projevující se negativně v praxi. Jako každý náš host, nemá však ani Bohouš stanovena žádná témata, takže je klidně možné, že se dozvíme i o věcech, které s právem korporací ani zdaleka nesouvisejí...

Ještě jednou tedy díky Kristiánovi a hodně blogovací zábavy Bohumilu Havlovi – a s ním i Vám, čtenářům Jiného práva.
Celý příspěvek

Rozšíření působnosti pléna ÚS na věci volební

Dnešním dnem rozšířilo plénum ÚS svou působnost též na věci volební. To znamená, že počínaje zítřkem rozhoduje plénum ÚS (a nikoliv malé senáty) též volební věci (včetně voleb komunálních). Jde o rozumný postup, protože zejména ve věcech voleb komunálních ÚS v podstatě (do jisté míry) funguje i jako sjednocovatel judikatury krajských soudů - za situace, kdy proti rozhodnutí krajského soudu ve věci volební nelze podat kasační stížnost. Vedle pražských voleb se tak můžeme od pléna dočkat velmi zajímavých verdiktů i v dalších věcech (účelové sestěhovávání voličů, "kupování hlasů" atd.).
Celý příspěvek

pondělí 29. listopadu 2010

O akademickom význame prvostupňových rozhodnutí

Na začiatku tohto mesiaca som mal v pláne priblížiť jedno prvostupňové neprávoplatné rozhodnutie OS Poprad. Na jeho pozadí je možné ilustrovať rozširovanie zodpovednosti za porušenie prevenčnej povinnosti alebo vzťah medzi zodpovednosťou štátu za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a ostatnými zodpovednostnými skutkovými podstatami. Prináša osobitné výklady k problému zodpovednosti za vyvolanú dôveru (Vertrauenshaftung, culpa in contrahendo) na pomedzí súkromného a verejného práva. Rovnako môže poslúžiť ako vzor pri ilustrovaní rozdielov medzi náhradou pozitívneho a negatívneho záujmu, či vypočítavaním ušlého zisku (či nebodaj odmeny právneho zástupcu). Právna veda by tento rozsudok nemala nechať nepovšimnutý. Je totiž možné, že v opravnom konaní bude zmenený a úvahy tam uvedené zapadnú prachom.

Nedávny novembrový vývoj udalostí na Slovensku (heslo: Ernest Valko) však pribrzdil môj záujem vyjadrovať sa k mediálne známym kauzám (a daný rozsudok medzi takéto kauzy nepochybne patrí) a posunul tento post do úplne inej roviny. Namiesto veci samej by som preto na nasledovných riadkoch krátko pouvažoval nad významom, aký by mali mať prvostupňové rozhodnutia v právnej vede či v rámci právnického vyučovania.

Slovenské právne prostredie je známe tým, že existuje povinnosť (o jej dodržiavaní je asi ťažko hovoriť) zverejňovať mnohé právoplatné prvostupňové rozhodnutia na internete v systéme JASPI. Je snaha rozšíriť publikačnú povinnosť aj na neprávoplatné rozhodnutia ("domáca" debata tu). Akadémia tak má k dispozícii dostatočný študijný materiál, ktorého využiteľnosť znižuje iba takmer nepoužiteľný vyhľadávací systém.

Prvostupňové rozhodnutia v mnohom odrážajú dennodenný svet práva. Častejšie, ako z rozhodnutí najvyšších súdov sa dá z týchto rozhodnutí vytušiť dilema sudcu v prvej línii bojiska pri zohľadňovaní všetkých detailov sporu, posúdiť efektivita a potrebnosť dokazovania v konkrétnej veci, predlžovanie riešenia sporu a podobne. Na rozdiel od "právotvorných" judikátov najvyšších súdov sú tieto prvostupňové rozhodnutia "právoaplikačné". Preto by mali byť (a to po zohľadnení ich odlišnej pedagogickej funkcie) v právnom vzdelávaní širšie využívané. Takýto moment sa pritom nemusí viazať iba na tie prvostupňové rozhodnutia, ktoré nadobudli právoplantosť, ale aj na neprávoplatné. Aj uvedené rozhodnutie OS Poprad považujem za mimoriadne vhodné pre akademické účely. Zo skúsenosti som registroval, že vyvoláva akúsi vnútornú túžbu po jeho kritike, ktorá je kŕmená informáciami, ktoré sa v opravnom konaní pravdepodobne stratia (a z problému ostane iba "právna veta"). Núti pritom formulovať dôvody, prečo by nemal byť v niektorých bodoch názor súdu nasledovaný. A to je predsa cieľ právnického vzdelávania.

Otázne je ale, či sa môže akademik vyjadrovať k neuzatvorenej kauze, k sporu, o ktorom sa ešte koná. Priznám sa, že nepreceňujem význam akademických názorov, a preto voči tomu nemám zásadnejšie námietky. Prípady, riešené pred Súdnym dvorom, ktoré sa týkajú Slovenskej republiky (Frucona, Pohotovosť, Vlk a iné), či pred inými medzinárodnými súdmi sú pravidelným terčom akademických debát. Nevidím dôvod, prečo by neprávoplatné rozhodnutia vnútroštátnych súdov mali požívať imunitu pred akademickou debatou. Považujem ich za rovnaký intelektuálny impulz ako právoplatné.
Celý příspěvek

Zajímavé články v oblasti soutěžního práva

Níže v textu postu pro zájemce uvádím pár zajímavých článků z oblasti soutěžního práva, které jsem nedávno četl a které mi přijdou buď velmi dobře napsané, anebo z jiného důvodu zajímavé.

Dále odkazuji, že prezentace z nedávno skončené Svatomartinské konference Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže lze již nalézt na stránkách Úřadu.

Zmiňované zajímavé články jsou následující.

1. Daniel A. Crane, Graciela M. Murciego: Toward A Unified Theory of Exclusionary Vertical Restraints.

Abstract: The law of exclusionary vertical restraints—contractual or other business relationships between vertically related firms—is deeply confused and inconsistent in both the United States and the European Union. A variety of vertical practices including predatory pricing, tying, exclusive dealing, price discrimination, and bundling are treated very differently based on formalistic distinctions that bear no relationship to the practices’ exclusionary potential. We propose a comprehensive, unified test for all exclusionary vertical restraints that centers on two factors, foreclosure and substantiality. We then assign economic content to these factors. A restraint forecloses if it denies equally efficient rivals a reasonable opportunity to make a sale or purchase (depending on whether the restraint affects access to customers or inputs). Market foreclosure is substantial if it denies rivals a reasonable opportunity to reach minimum viable scale. Where substantial foreclosure is shown, the restraint should generally be declared illegal unless it is justified by efficiencies that exceed the restraint’s anticompetitive effects.

2. Dean V. Williamson: Organization, Control, And The Single Entity Defense in Antitrust

Abstract: Since at least the 1930s, economists have puzzled over how to delineate the boundaries of a firm. With the advent of antitrust legislation in 1890, American courts have been pressed to consider what constitutes conspiracies between corporate entities to restrain commerce. By the 1980s, courts started to characterize conspiracies by negation—that is, by extending the status of “single entity” to certain types of agglomerations. Efforts both in economics and in the law to sort out what constitutes a “firm” or “single entity” have focused on “control.” A difficulty is that neither the law nor economics offers an operationally significant concept of control. Even so, both the law and economics contribute concepts other than control that provide a way of understanding economic organization. These concepts—adaptation and control rights—suggest how one can subsume the sometimes confusing array of single entity tests proposed in the case law within a two-stage sequence of tests.

3. Damien Geradin: Separating Pro-Competitive from Anti-Competitive Loyalty Rebates: A Conceptual Framework

Abstract: In its submission to the recent OECD Roundtable on Bundled and Loyalty Discounts and Rebates (the "OECD Roundtable on rebates"), Korea observed that "loyalty discounts are getting growing attention both academically and practically" and that "this issue was now on top of the agendas of many seminars and workshops on competition law, with many papers devoted to the theme." It then explained that this trend was attributable to the fact that loyalty discounts has become an important marketing tool, which raised several competition issues in the process.
While discounts or rebates - this paper will generally refer to rebates - have been used by businesses for centuries to sell greater amounts of products to customers, it is true that the compatibility of rebates with competition law has become a particularly acute issue in recent years. There are several reasons for this. These last few years have witnessed several major court judgments in the European Union (the "EU") and the United States (the "US"), which have been abundantly commented upon, hence explaining the large number of papers and seminars devoted to the subject. But, more generally, the assessment of rebates seems to be one of the most unsettled areas of competition law.

In the EU, for instance, the decisional practice of the European Commission and the case-law of the Community courts have been harshly criticized as being unnecessarily strict, following a form-based approach that is poorly in line with economics. While these decisions have been sometimes misinterpreted, it is true that they were generally unhelpful in large part due to the fact they focused on the wrong questions. As a response to such criticisms (and more general criticisms about the manner in which Article 82 EC was implemented), the European Commission published in December 2005 a Discussion Paper, which promotes an effects-based approach to the assessment of rebates. While US courts have generally applied an effects-based approach to the assessment of rebates, the case-law is still unsettled, notably in the area of bundled rebates. This certainly led Korea to conclude its OECD submission by stating that "even in jurisdictions such as the US or the EU which have accumulated a considerable amount of enforcement experience regarding loyalty discounting often do not have a clear analysis method regarding this practice."

While this observation is in many ways true, there are, however, encouraging signs that EU and US law are converging, and will increasingly do so, around a set of sound legal and economic principles to assess guidelines. Both the EU and the US contributions to the recent OECD Roundtable on rebates emphasize the importance of relying on objective economic criteria for the assessment of rebates. While the views of the European Commission and the US antitrust agencies still diverge on some issues, there seems to be a consensus that a price-cost test should play an important role in screening rebates that can (i.e., are able to) foreclose a dominant firms' rivals to supply one or several customers. There is also a consensus that such tests should only be a component of a broader test that should also determine whether the rebates in question substantially foreclose the relevant market and, in such cases, whether the foreclosure effect can be compensated by efficiencies. While price-cost tests help determining whether the rebates granted can have the effect of foreclosing competitors because the dominant firm's customers cannot turn to alternative suppliers without incurring substantial switching costs, it should also be demonstrated that these customers represent a substantial share of the market to which equally efficient rivals can turn, depriving them of the possibility to profitably enter and/or expand. Moreover, both EU and US law recognize the importance of taking into account in the assessment process the various efficiencies that can be generated by loyalty rebates and the extent to which they can counterbalance foreclosure effects.

Against this background, this paper aims at providing a framework - based on sound legal and economic principles - designed to help competition authorities and courts to separate pro-competitive loyalty rebates from anti-competitive ones. It starts with the widely acknowledged view that in the vast majority of cases dominant firms grant rebates to their customers for legitimate reasons, i.e. not to exclude competitors but to engage in legitimate forms of price competition and to realize a variety of efficiencies, as discussed below. In fact, rebates are not only used by dominant firms, but also by firms without any market power and thus unable to exclude competitors. This paper also takes as a starting point the view - which is recognized in the vast majority of antitrust regimes - that the goal of competition law is not the protection of competitors, but the protection of competition. Hence, rebates that cause less efficient firms to lose market share should not be banned as they lack anti-competitive effects. As will be seen below, these rebates enhance consumer welfare as they ensure that customers are served by the most efficient firms and benefit from their more competitive offers.


4. Giorgio Monti: Managing the Intersection of Utilities Regulation and EC Competition Law

Abstract: Utilities regulation in the Member States is always subject to the application of EC competition law. However, this undermines the effectiveness of utilities regulation and a more flexible standard should be devised by the European Courts. The Court of First Instance has an opportunity to do so in two pending appeals where the Commission found an infringement of Article 82 EC after the actions of the dominant firm had been endorsed by the national telecommunications regulator. The grounds for affording greater latitude to regulators are threefold: first the regulator should be free to make decisions on economic grounds that support dynamic over allocative efficiency, second it should also be free to make decisions non non-economic grounds to prioritise other objectives at the expense of competition, third the present scope of EC competition law is so wide that in several instances the Commission acts in a regulatory manner, stepping over tasks best left to the regulator. No general principle is recommended to demarcate the borderline between competition law and sector regulation but a case-by-case assessment should be carried out to determine whether the application of competition law would cut across the policy choices reached by the utilities regulator, and competition law should not apply when it would harm the regulatory goals.

Celý příspěvek

čtvrtek 25. listopadu 2010

Diskuzní fórum: Mezní životní situace, dříve vyslovená přání a právní následky jejich nerespektování

Společnost medicínského práva o.s. Vás zve na odborné diskusní fórum MEZNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE, DŘÍVE VYSLOVENÁ PŘÁNÍ a PRÁVNÍ NÁSLEDKY JEJICH NERESPEKTOVÁNÍ dne 2. prosince 2010 od 10 hodin v Kongresovém centru Nemocnice na Homolce.

S odborníky v oblasti medicíny MUDr. Ladislavem KABELKOU, Ph.D. - předsedou České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, MUDr. Ondřejen SLÁMOU, Ph.D. - vědeckým sekretářem České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a vedoucím lékařem ambulance Paliativní medicíny a podpůrné onkologie Masarykova onkologického ústavu v Brně, a zástupci České léḱařské komory budou diskutovat čelní představitelé justice: JUDr. Petr VOJTEK, předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. František PÚRY, předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. Miroslav RǓŽIČKA, Ph.D., ředitel analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství a soudci rozhodující spory o ochranu osobnosti.

Registrace a více informací zde.
Celý příspěvek

středa 24. listopadu 2010

Hledá se kandidát na místo asistenta / asistentky soudkyně NSS Daniely Zemanové

Pro naše čtenáře tímto dávám možnost zajímavé práce. Daniela Zemanová hledá kandidáty na místo ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE NSS. Požadavky:- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;- bezúhonnost;- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;- schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;- zájem o veřejné právo;- dobré studijní výsledky; - znalost cizích jazyků nezbytná. Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce, rešerše, atd. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: daniela.zemanova@nssoud.cz. Přihlášky možno posílat počínaje 24. 11. 2010 a konče 15. 12. 2010.
Celý příspěvek

T. Němeček: Vojtěch Cepl Život právníka ve 20. století

V těchto dnech vychází knížka Tomáše Němečka Vojtěch Cepl. Život právníka ve 20. století. Téma a ostatně i autor knížky, novinář Lidových novin Tomáš Němeček, slibuje velmi zajímavé počtení, z knížky vyšly již tři zajímavé a čtivé ukázky v Lidových novinách, které jsou online dostupné zde: pražská právnická fakulta na přelomu 50. a 60. let, táž fakulta na sklonku 80. let, práce na české ústavě v roce 1992. Představení knihy proběhne ve čtvrtek 2. 12. v 16 hodin v pražském knihkupectví Leges.
Celý příspěvek

úterý 23. listopadu 2010

Koho chlieb ješ, ...

Rozhodcovia by pri rozhodovaní sporov mali nepochybne byť nestranní a nezávislí. O tejto ich vlastnosti sa pochybuje v prípade, ak majú rozhodcovia záujem na udržaní si priazne tej sporovej strany, ktorá rozhodcovskú doložku pripravila, a ktorá by bola schopná dopriať rozhodcovi ďalšie spory. Právny poriadok proti neduhu skreslenej motivácie rozhodcu bojuje rôznymi prostriedkami (pozri hoci aj iba Guidelines on Conflicts of Interest in International Arbitration, alebo lov na rozhodcov v podaní Súdneho dvora v notoricky známych kauzách ako Asturcom či Mostaza Claro). Praktické skúsenosti sa zdá, že potvrdzujú vyskytujúcu sa priamu úmeru medzi porušovaním právnych predpisov pri rozhodovaní rozhodcov a silou puta medzi víťaznou stranou a arbitrom. Všetko by tak hovorilo v prospech obmedzenia puta medzi rozhodcom a zmluvnou stranou. Pozrime sa ale na problém inak.

Subjekt (nazvime ho chlebodarca) siahne v rámci rozumnej štandardizácii svojich zmluvných vzťahov k zahrnutiu rozhodcovskej doložky do svojho vlastného zmluvného formulára. Predpokladá, že tento formulár bude v budúcnosti používať pravidelne a často (veď preto ho aj písal). V tom prípade sa stanovený rozhodca (rozhodcovský súd) dostáva do rizika, že sa bude spochybňovať jeho nestrannosť, nakoľko sa stane nie len ad hoc partnerom tejto zmluvnej strany, ale jeho dlhodobým súputníkom svetom sporov. Je riziko, že rozhodca bude mať záujem na takom rozhodovaní, ktoré by neohrozilo priazeň jeho chlebodarcu.

Uvedené sa môže zdať zjednodušujúce a preto sa núka vydať sa na argumentačnú odbočku. Riziko skresleného záujmu rozhodcu bude závisieť aj od toho, či je ešte možnosť, aby chlebodarca uzatváral v budúcnosti ďalšie zmluvy a zahrňoval do nich rozhodcovskú doložku. Ak chlebodarca ďalšie rozhodcovské zmluvy neuzatvára, tak rozhodca už nemusí bojovať o jeho ďalšiu priazeň. To platí iba za podmienky, že už uzatvorené rozhodcovské doložky neumožňujú voľbu iných prostriedkov riešenia sporov. Za týchto podmienok už výsledok rozhodovania o jednotlivom spore nebude mať taký zásadný vplyv na otázku dodatočnej obojstranne prospešnej spolupráce medzi chlebodarcom a rozhodcom. Takéto komplikovanie sčasti odporujúce ľudským skúsenostiam nechajme stranou, odbočku považujme za slepú cestu a vráťme sa k predošlým úvahám.

Predpokladajme, že nie je dôvod, aby sme osobe, ktorá masovo kontrahuje, bránili využiť výhody arbitrážneho konania, takže o možnosti štandardne dojednať rozhodcovskú doložku nepochybujme. Problémom je prepojenosť rozhodcu so zmluvnou stranou, čo má viesť k motivácii rozhodcu rozhodovať v prospech svojho chlebodarcu. Takúto motiváciu je potrebné odstrániť. Okrem robustných pravidiel (štandardná rozhodcovská doložka je neplatná, rozhodca nemôže rozhodovať dvakrát spor, ktorého účastníkom je tá istá osoba) je možné siahnuť aj k mäkším pravidlám, ktoré by podľa môjho názoru tento nedostatok odstránili.

Môžeme totiž rozlišovať medzi dvoma konceptmi rozhodcovského konania. V prvom prípade právo chráni záujem strán na tom, aby rozhodcovia rozhodovali inak ako súdy (odborne podkutí rozhodcovia pri vecne alebo právne zložitých sporoch) a uzatvára stranám možnosť obrátiť sa dodatočne na súd za účelom kontroly rozhodcovského rozsudku. Naopak, v niektorých prípadoch môže právny poriadok považovať súdne rozhodovanie za etalón spravodlivosti a preferovať, aby arbitri rozhodovali presne tak ako súdy, hoci s využitím výhod arbitrážneho konania. Efektívnym nástrojom, ako zabezpečiť zhodnú rozhodovaciu činnosť medzi arbitrami a súdmi je umožnenie napadnúť rozhodcovský rozsudok pred všeobecným súdom. Čím je táto možnosť širšia, tým má rozhodcovský súd väčšiu motiváciu rozhodnúť spor tak, ako by ho rozhodol súd, ak by o ňom rozhodoval. Preto je správne, ak právny poriadok pre obchodnoprávnu arbitráž obmedzuje dôvody rekurzu na súd, pre spotrebiteľské ich naopak rozlišuje. Takéto rozlišovanie následne vedie k tomu, že rozhodcovské konanie môže byť buď koncipované ako spôsob riešenia sporov alternatívny voči súdnemu konaniu (obchodnoprávne spory), alebo ako spôsob riešenia sporov predchádzajúci súdnemu konaniu (spotrebiteľské spory).

Predpokladám totiž, že čím jednoduchší je prechod od rozhodcovského konania k súdnemu, tým menší je záujem chlebodarcu ako aj samotného rozhodcu, aby bolo v rámci arbitráže rozhodované v prospech chlebodarcu pereat mundus. Chlebodarca totiž za týchto podmienok netratí ani v prípade negatívneho výsledku rozhodcovského konania, nakoľko musíme zohľadniť aj zníženie nákladov sporu (výhoda arbitráže), ktorý by rovnako dopadol aj na súde. Výhoda arbitráže totiž nie je výhoda vhodného výsledku, ale zjednodušenie, zrýchlenie a zlacnenie procesu k spravodlivému výsledku.

Účinnosť takejto motivačnej schémy môže byť posilnená poplatkovými či zodpovednostnými mechanizmami. Napríklad by zrušenie rozhodcovského rozsudku súdom mohlo byť spojené s vyššími nákladmi tak pre chlebodarcu ako aj pre rozhodcu samého.

Tým som chcel naznačiť, že rozširovaním dôvodov, pre ktoré sa môžu strany obrátiť dodatočne na súd, zásadne meníme aj motiváciu jednotlivých zúčastnených. Problém nestrannosti a nezávislosti v súvislosti s pravidelným vzťahom medzi rozhodcom a jeho chlebodarcom, ktorý sa zdal vypuklým ustupuje a (z makro pohľadu) sa umožňuje využiť výhody zníženia nákladov pri štandardizácii zmluvného dojednania (nie je potrebné individuálne negociovať rozhodcovské doložky) ako aj výhody arbitrážneho konania, dokonca aj v sporoch so značne nerovnocennými stranami. Riešenie, ktoré ponúka slovenské právo, totiž možnosť napadnúť rozhodcovský rozsudok pred súdom z dôvodu akéhokoľvek porušenia akéhokoľvek predpisu spotrebiteľského práva považujem za rozumnú protiváhu problému prepojenosti rozhodcovských súdov a podnikateľov.

PS: Uvedomujem si, že koncept stojí a padá jednak na transakčných nákladoch a pravdepodobnosti rekurzu z rozhodcovského súdu na všeobecný súd ale taktiež na predpoklade, že rozhodcovia nie sú iba biele kone.

PS2: S podobným problémom prepojenosti zmluvnej strany a subjektu, ktorého nestrannosť je nevyhnutná pre riadne poskytnutie služby sa dlhodobo stretávame pri audítoroch. Aj tu existuje nielen značná koncentrácia poskytovateľov služieb, ale najmä stálosť väzieb medzi auditovanou spoločnosťou a audítorom (pozri tabuľku č. 22 na s. 43 tejto správy). Riešenie požiadavky nestrannosti sa hľadalo (a našlo?) inde. Normotvorca do veľkej miery akceptoval ekonomickú realitu a snažil sa zabezpečiť nestrannosť audítora prostredníctvom vytvorenia dohliadacieho orgánu (na Slovensku je to Úrad pre dohľad nad výkonom auditu), mechanizmom sankcií (vrátane odňatia oprávnenia na výkon činnosti) a rozličnými dodatočnými korporatívnymi riešeniami (výbory pre audit, rozhodovanie o audítoroch na valnom zhromaždení, a podobne). Paradoxne, samotnú zodpovednosť audítorov za spôsobenú škodu zákonodarca obmedzil (s. 212 a nasl.). Bol by takýto prístup vhodný aj pri rozhodcoch?

Nie som o tom presvedčený. Audítor je podobne ako príslušníci iných slobodných povolaní bytostne závislý na výkone jeho činnosti. Na výkon audítorskej činnosti sa pripravoval značnú časť svojho času, zatiaľ čo sa rozhodcovská činnosť vykonáva iba takpovediac pomimo iných zárobkových aktivít. Na strane rozhodcov je preto oslabená motivácia, ktorá by stála za hrozbou straty oprávnenia na výkon činnosti. Keďže audítori (obdobne aj znalci, advokáti) môžu čeliť sankcii vyškrtnutia, odňatia povolenia na činnosť, predstavujú disciplinárne sankcie možno dôležitejšiu motiváciu, ako samotná zodpovednosť za škodu alebo iné úpravy.

Preto, kým nebude existovať regulácia rozhodcovskej činnosti ako slobodného regulovaného povolania s odstrašujúcimi disciplinárnymi sankciami a kým sa rozhodcovia nebudú báť straty reputácie, tak nie je možné siahnuť k prebratiu motivačných schém regulácie činnosti slobodných povolaní, osobitne audítorov (obmedzenie zodpovednosti za škodu, jednoduchšie akceptovanie dlhodobých väzieb) aj na výkon činnosti rozhodcu.
Celý příspěvek

pátek 19. listopadu 2010

Markéta Trimble: Z exotické země zvané Oklahoma

Ze všech pozoruhodných výsledků nedávných voleb ve Spojených státech byl jeden obzvláště – řekněme exotický: návrh č. 755 na volebních lístcích ve státě Oklahoma na změnu Ústavy státu Oklahoma. Zatímco řada volebních vítězství byla v těchto volbách velmi těsná, tento návrh byl v Oklahomě podpořen více než 70 % hlasů tamních voličů. Co to tedy vlastně je, na čem se oklahomští voliči shodnou lépe než na tom, kdo bude guvernérem jejich státu? (Guvernér byl zvolen pouze 60 % hlasů).

Návrh č. 755, který mění Ústavu státu Oklahoma, je znám pod zkratkou „SOS” pro „Save Our State”, neboli „Zachraňte náš stát“, a zní následovně: „Ukládá soudům používat při rozhodování sporů federální a státní právo. Zakazuje soudům brát v úvahu nebo používat mezinárodní právo. Zakazuje soudům brát v úvahu nebo používat právo šaríja.“ I když byl návrh ve volbách voliči schválen, potvrzení tohoto výsledku volební komisí bylo prozatím pozastaveno předběžným opatřením federálního soudu pro západní okres Oklahomy z 9. listopadu.

Základním problémem návrhu je, že si řada odbrníků i laiků není úplně jista – tedy zřejmě kromě předkladatelů návrhu a alespoň 70 % hlasujících voličů v Oklahomě – co návrh znamená. Vezmeme-li návrh od konce, zdálo by se, že třetí věta je jasná. Soudy státu Oklahoma nebudou používat islámské náboženské právo šaríja. Není tedy úplně zřejmé, proč by soudy měly právo šaríja samotné použít. Jedna možnost je, že by ho mohly použít jako součást státního práva cizího státu, ve kterém je právo šaríja uznáváno jako součást státního práva například v otázkách rodinného práva, a oklahomská pravidla pro volbu práva by v dané věci odkázala na právo takového státu. Druhá věta, která se týká mezinárodního práva, se také na první pohled jeví srozumitelná, zejména ve spojení s dalším odstavcem na volebním lístku, který vysvětluje, co mezinárodní právo vlastně je. Avšak nikde není vysvětleno, zda se toto ustanovení vztahuje rovněž na mezinárodní úmluvy ratifikované Spojenými státy a zda se bude činit rozdíl mezi smlouvami, které jsou přímo aplikovatelné („self-executing“), a těmi, které byly včleněny do právního řádu Spojených států vlastními právními předpisy.

Pokud druhá a třetí věta návrhu činí výkladové problémy, zdálo by se, že je nemožné pochybovat o významu věty první: oklahomské soudy budou používat pouze federální právo Spojených států a právo státu Oklahoma. „Státním právem” je snad myšleno i právo jiných států USA. Problém je v tom, že tuto větu lze vykládat tak, že se jí vylučuje možnost, aby oklahomské soudy použily právo cizích zemí – něco, co je jinak při výběru použitelného práva naprosto normální. Znamená tato věta, že i když pravidla pro výběr aplikovatelného práva nařizují oklahomskému soudu použít právo zahraniční, soud musí vždy použít právo federální a oklahomské? Má tomu tak být dokonce i tehdy, když se jedná o právo jiného státu USA? Znamená to, že pokud oklahomský soud bude rozhodovat o smlouvě, v níž je smluvně dohodnuto použití práva jiného státu (mimo USA), soud bude takové smluvní ustanovení ignorovat? Někteří komentátoři odmítají, že by tato věta návrhu mohla zamýšlet něco tak absurdního, avšak z rozhovorů, které médiím poskytl předkladatel návrhu, se zdá, že to je přesně to, co měl tvůrce návrhu na mysli. (Viz například zde.)

Co bylo podnětem tohoto návrhu? Možná by nás napadlo, že návrh musí mít něco společného se současnou diskusí ve Spojených státech o tom, zda a do jaké míry se mají americké soudy, zejména Nejvyšší soud USA, ve svých rozhodnutích řídit zvyklostmi mezinárodního práva či se inspirovat rozhodnutími zahraničních soudů a obecně řešeními právních problémů v jiných zemích. Zdá se ale, že hlavním důvodem návrhu je obava předkladatelů z invaze islámského práva do Spojených států a Velké Británie. Ve Spojených státech tuto obavu vyvolal zejména jeden soudní spor v New Jersey, v němž prvoinstanční soud rozhodl ve prospěch násilného manžela na základě zvyklostí, které soud shledal vtěleny v právu šaríja. Odvolací soud sice rozhodnutí zrušil, ale prvoinstanční rozhodnutí zjevně zanechalo na předkladatelech oklahomského návrhu hluboký dojem. Návrh oklahomské novely si tak vysloužil odsouzení příznivci demokratické strany a americkou levicí jako projev pokračující protiislámské hysterie.

Ať už je oklahomský návrh výrazem čehokoli, jeví se být v rozporu s ústavněprávními požadavky na volbu použitelného práva. I když jsou pravidla pro volbu práva zcela v kompetenci jednotlivých států USA a Nejvyšší soud USA jen zřídka a velmi opatrně zasahuje do této kompetence, existují pro tato pravidla určitá omezení. Volba práva musí vést k právu takového státu, ke kterému má daná věc nějaký kontakt; cílem je, aby volba aplikovatelného práva nebyla naprosto libovolná a nespravedlivá. Co se týče vyloučení použití zahraničního práva, pokud by k takovému vyloučení došlo ve věci, která nemá k Oklahomě žádné nebo naprosto zanedbatelné kontakty, bude použití oklahomského práva zřejmě protiústavní. Otázkou je, kdo na oklahomskou novelu v tomto bodě zaútočí; je možné, že si budeme muset počkat, až se objeví vhodný spor, na kterém bude možné tento problém ukázat. To se může stát jak u soudu státního, tak i u soudu federálního, protože federální okresní soudy v Oklahomě musí v určitých věcech používat oklahomská pravidla pro volbu práva, která tedy bodou ovlivněna touto novelou oklahomské ústavy. Podobně lze očekávat ústavněprávní útok na ustanovení vylučující použití mezinárodního práva (kde půjde o problém nadřazenosti federálního práva a postoji federální vlády k mezinárodněprávním závazkům USA).

Prozatím je ale jedinou částí návrhu, která byla napadena soudní cestou, věta třetí, týkající se práva šaríja. Skutečnost, že tato věta je první a prozatím jediná, která je soudně napadnutá, je samo o sobě poněkud nešťastné, protože to nahrává předkladatelům zákona, kteří mohou poukazovat na to, jak je jejich návrh potřebný. Zároveň to odvádí pozornost od dalších dvou vět a hlavně naprosté zmatenosti návrhu, která vedla některé odbroníky k závěru, že se na tvorbě návrhu nemohli podílet žádní právníci. K jejich překvapení se ale ukázalo, že tvůrce návrhu je sám právník, který působil jako předseda výboru pro soudnictví v oklahomské sněmovně zastupitelů a v těchto volbách byl zvolen okresním prokurátorem ve dvou oklahomských okresech.

Návrh byl co do kategorického vyloučení práva šaríja napaden Muneerem Awadem, který je ředitelem Rady pro americko-islámské vztahy v Oklahomě (loni ukončil studium na právnické fakultě University of Georgia). Awad uvádí tři důvody, pro které by měl být návrh shledán v rozporu s prvním dodatkem Ústavy USA: 1) Tím, že návrh vylučuje, aby soudy „použily nebo vzaly z úvahu“ právo šaríja, Oklahoma oficiálně odsuzuje islám. 2) Vyloučení práva šaríja povede k zneplatnění Awadovy závěti, ve které se odvolává na učení proroka Mohameda. 3) Tím, že soudy budou muset zjišťovat, co je a co není právo šaríja, dojde k protiústavnímu zasahování státu do věcí náboženství. I když federální okresní soud prozatím nerozhodl o meritu věci, shledal trvzení žalobce dostatečná k vydání předběžného opatření, které pozastavilo potvrzení výsledků oklahomských voleb ve věci návrhu č. 755. Další jednání soudu je nařízeno na pondělí 22. listopadu.

Rozhodně nejsem znalcem prvního dodatku Ústavy USA, a nemám tušení, kterým směrem se budou federální soudy v této věci ubírat. Doufám ale, že se brzy najde příležitost objasnit soulad – nebo spíše patrný nesoulad – oklahomské novely se 14. dodatkem Ústavy USA, která ukládá státům zachovávat procesněprávní minima, a případně s článkem IV, odstavcem 1 této Ústavy, který státům ukládá respektovat právo ostatních států USA. To jsou ustanovení, ze kterých vyplývají výše zmíněné minimální požadavky na pravidla pro volbu aplikovatelného práva. Pouze přezkum souladu novely s těmito požadavky navrátí diskusi tam, kam patří – ze zhysterizované diskuse o invazi islámu a práva šaríja do USA ke konstruktivní debatě o ústavních požadavcích na volbu práva a o existujícících mechanismech, které pravidla pro volbu práva obsahují a které oklahomským soudům již dnes umožňují zamítnout použití zahraničního práva, kdykoli je takové právo v rozporu s veřejným pořádkem Oklahomy.

Doufejme, že oklahomská aféra přispěje k osvětě o mezinárodním právu soukromém - včetně pravidel pro výběr práva mezi státy USA. Znalosti tohoto oboru jsou v řadové právnické veřejnosti v USA nedostačující. Na právnických fakultách je předmět vyučován pouze jako volitelný, a protože řada státních advokátních komor předmět přestala zkoušet u advokátních zkoušek, studenti se v takových státech na tento předmět většinou nehlásí. Vzhledem ke zvyšujícímu se významu tohoto oboru by tedy bylo žádoucí, aby se podařilo přiblížit alespoň minimální základy jak laické, tak odborné veřejnosti.

A na závěr jedno doporučení. Pokud se chystáte učinit cokoli, co by vás mohlo vystavit osobní příslušnosti oklahomských soudů, raději se seznamte s oklahomským právem. Možná budete překvapeni.

Markéta Trimble
Celý příspěvek

středa 17. listopadu 2010

O jednom subjektívnom rankingu nemeckých právnických časopisov a o obrazoch v zrkadle

Michal Bobek dal pred pár dňami opäť do pozornosti kult karga v právnickej akadémii. Nechcem v tejto súvislosti otvárať novú pôdu pre ďalšie obradné stavanie barikád, pálenie čarodejníc alebo iné prejavy akademického sebapotvrdzovania. Rád by som Vám ale predstavil podľa môjho názoru zaujímavý výsledok jedného pokusu o zhodnotenie akademickej kvality právnických časopisov v Nemecku akademikmi samými.

Na rozdiel od, síce sporného, ale existujúceho, rankingu nemeckých právnických fakúlt (na základe dát CHE-Ranking) sa pokusy vytvoriť určitý scientometrický ranking právnických časopisov v Nemecku podľa ich „akademickej hodnoty“, pokiaľ mi je známe, nevydarili. Minulý rok bol však v JuristenZeitung publikovaný úder zo strany, od ktorej by to nikto nečakal. Zverejnený bol študentský pokus o prieskum, ako hodnotia samotní akademici jednotlivé nemecké právnické časopisy (neskôr k nemu pribudla aj webstránka) Ako vieme, žiadny nemecký časopis nie je v zozname vavrínmi ovenčených karentovaných časopisov. Taktiež je známe, že nemeckí kolegovia z toho hlavu v smútku nemajú. Akademická obec má (ako som mal možnosť zistiť aj od kolegov, ktorí sa v súčasnosti pokúšajú v Nemecku o akademický postup) dosť jasnú predstavu o akademickej kvalite právnických časopisov, ktorá do veľkej miery korelovala aj s výsledkami tohto prieskumu. Poďme sa naň bližšie pozrieť.

Autori prieskumu rozposlali 1500 vyučujúcim na 45-ich nemeckých univerzitách dotazník. Obdržali 248 odpovedí. Odpovedalo 125 vysokoškolských učiteľov (profesorov a tzv. junior profesorov), 21 profesorov na dôchodku (prof. i.R.) alebo emeritných profesorov, ako aj 104 vedeckých pracovníkov, z toho 199 mužov, 49 žien.

Od respondentov požadovali nasledovné údaje: určenie právneho odvetvia ich záujmu a poradie piatich najdôležitejších časopisov v tomto odvetví, poradie piatich najpodstatnejších časopisov vo všeobecnosti, bez ohľadu na právne odvetvie a počet publikácii respondenta za posledné tri roky. Do výsledku sa započítavalo samotné poradie časopisu (koeficient 1; 0,8; ... 0,2), postavenie respondenta (profesor – 1, vedecký pracovník – 0,6), čo malo byť odôvodnené dĺžkou skúseností s vedeckou prácou, a intenzita publikačnej činnosti respondenta. Posledne menované kritérium malo odzrkadľovať myšlienku, že respondent, ktorý je častým autorom by mal mať menej skreslený pohľad na kvalitatívne požiadavky vydavateľstva, ako ten, kto vníma časopisy iba z perspektívy čitateľa. Koeficient publikačnej činnosti sa určil tak, že počet publikácií respondenta za posledné 3 roky bol predelený desiatimi.

Príklad: profesor, ktorý publikoval 25 príspevkov za posledné tri roky ohodnotil časopis X druhým miestom, tak počet bodov, ktorý mu bol v hodnotení počítaný bol: 0,8 (druhé miesto) krát 1 (profesor) krát 2,5 (desatina publikačnej činnosti za rok), spolu teda 4,3.

Výsledky, ku ktorým prieskum dospel sú uverejnené v článku, ako aj na internetovej stránke. Toľko k samotnému prieskumu. Ťažko hľadať v našich priestoroch nejaké poučenie z jeho výsledkov, a voči zvolenej metodológii možno mať taktiež určité výhrady (arbitrárne určené bulharské konštanty značne skresľujú výsledok). Zaujímavé sú ale niektoré postrehy autorov, ktoré sa v článku vyskytujú akoby mimochodom, resp. myšlienky, ktoré sa objavujú medzi riadkami.

Už samotná voľba subjektívnych kritérií, resp. subjektívneho hodnotenia poukazuje na krízu klasických objektívnych scientometrických kritérií (počet výtlačkov, počet citácii) a našu schopnosť splniť kvantitatívne kritéria, resp. vytvoriť si systém, v ktorom ich spĺňame.

Pri subjektívnom hodnotení je potrebné odstrániť mnoho komunikačných „šumov“. Tvorcovia rankingu stáli pri probléme už pri definovaní samotného slova „akademická kvalita“ časopisu, najmä ak je možné rozlišovať medzi kvalitou a reputáciou časopisu. Subjektívne hodnotenie má ale aj ďalšie zákutia. Respondenti, ktorí prispievajú do kvalitných a tradičných časopisov majú tendenciu neprimerane prísneho posudzovania nových časopisov. V hodnoteniach sa taktiež často prejavuje korelácia medzi hodnotením časopisu ako kvalitného a členstvom v redakčnej rade časopisu, s čím je spojený problém sliepky a vajca: Stali sa respondenti najprv členmi redakčnej rady a až následne považovali časopis za kvalitný, alebo opačne? Tieto ako aj iné subjektívne neduhy chceli autori odstrániť neanonymizovaným dotazníkom. Takýto postup ale pravidelne vedie k zmene v „reprezentatívnosti“ vzorky respondentov.

Úsmevne pôsobí údaj, že ako akademici nemáme hanbu naletieť a hodnotiť aj to, čo nepoznáme. V jednom prieskume sa body priraďovali k vymenovaným časopisom, pričom jeden z nich sa síce honosil dobre znejúcim názvom, bol však iba vymyslený. To ale nebránilo 30-tim percentám respondentov hodnotiť aj tento výmysel, a tri percentá respondentov mu dokonca priraďovali vysoké známky.

V prieskume sa vyníma zaujímavý údaj o publikačnej činnosti nemeckých učiteľov. Počet publikácií respondentov za posledné tri roky varioval medzi 0 až 101, priemerne 11,86 publikačných výstupov ročne. Zaujímavé sú priemery podľa postavenia respondenta. Priemer pre profesorov na dôchodku a emeritovaných bol 16,7 príspevku ročne (pri rozptyle 0 až 100), vysokoškolskí učitelia v priemere 18,1 príspevkov ročne (pri rozptyle 0 až 101) a vedeckí pracovníci: 4,1 príspevkov ročne (pri rozptyle: 0-24). Uznávam, že pri takých rozptyloch sú výpovedné hodnoty priemerov sporné, ukazujú ale trend, že v nemeckom právnom prostredí publikačná krivka s akademickým vekom rastie. Zároveň existuje dosť veľký prepad v hodnotení medzi prvými niekoľkými časopismi a zvyškom.

Už som písal, že v tuzemskom prostredí sú výsledky prieskumu nepoužiteľné. Aj na Slovensku je ale v posledných rokoch snaha (najmä od akademickej rankingovej a
ratingovej agentúry ARRA, ktorá nezištne vytvára ranking vysokých škôl), aby spoločenské vedy zadefinovali skupinu časopisov, ktorá bude pre akademické účely hodnotená vyššie ako ostatné časopisy. Takáto skupina časopisov môže byť určená nielen prostredníctvom kvantitatívnych ale aj subjektívnych, akýchsi soft-kritérií. To, že doterajšie kritéria hodnotenia kvality publikácií (recenzovaný / nerecenzovaný časopis) sú bez rozumnej miery disciplíny nezmyselné potvrdzuje aj fakt, že sama ARRA vydáva vlastný ARRA newsletter ako recenzovaný časopis.

Každopádne, bolo by zaujímavé vidieť výsledky obdobného subjektívneho prieskumu tunajších akademikov.
Celý příspěvek

úterý 9. listopadu 2010

S tou transparentností to nepřehánět!

Velký senát Soudního dvora dnes rozhodl kauzu, která zaujme většinu fanoušků vyvažování základních práv a testů proporcionality: rozsudek ve spojených věcech C 92/09 a 93/09, Volker und Markus Schecke GbR a Hartmut Eifert v. Land Hessen.

Ve věci šlo obecně o otázku, kolik a jakých informací by mělo být uveřejňováno o příjemci subvencí z veřejných prostředků. Konkrétní kontext byly zemědělské podpory: právo EU týkající se financování výdajů v rámci společné zemědělské politiky stanoví, že členské státy zajistí zveřejnění jmen příjemců finančních prostředků z Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), jakož i částek, které jednotliví příjemci z každého z těchto fondů obdrželi. Internetová stránka německého Spolkového úřadu pro zemědělství a výživu, které se výchozí spor před německými soudy týkal, zpřístupňuje veřejnosti jména příjemců podpor z EZZF a EZFRV, místo, v němž jsou usazeni nebo bydlí, a jeho poštovní směrovací číslo, jakož i částky obdržené za rok. Pro představu je možné do ní nahlédnout zde (než ji asi co nevidět zavřou).

Soudní dvůr dnes předmětnou úpravu (nařízení Rady) částečně zneplatnil s ohledem na fyzické osoby. O nich takto podrobné informace být poskytovány nesmějí.

Rozhodnutí se mi zdá poněkud přehnané; pokud natahuji ruce vůči fisku a chci veřejné prostředky, musím počítat s tím, že to může být uveřejněno (ostatně souhlas s tím žadatel podepsal na formuláři žádosti). Zajímavé je, že Soudní dvůr se také reálnému rozpracování toho, jak by si tedy konkrétně představoval proporcionálnější alternativu k současnému německému modelu, vyhnul; v bodě 81 a násl. rozhodnutí pouze odkazuje na to, že by to mělo být „omezenější“ zveřejňování jmenovitých údajů. Dobrá, co by se tedy ze současných údajů mělo vysekat? Jména? Adresy? Částky? Období? Pokud beru uveřejňování vážně, tak bych právě tyto údaje považoval za minimum.

V pozadí je ale spíše nezodpovězená otázka, jaký cíl má podobná „transparentnost“ vlastně naplňovat. Ani výchozí nařízení, ani Soudní dvůr ve svém rozsudku jasně nedefinují, jakou z transparentností mají na mysli. Pokud je tím cílem „transparentnost výdajů z rozpočtu EU“ (jakási „makro-transparentnost“), pak lze souhlasit s tím, že uveřejnění například pouze souhrnů částek pro jednotlivé regiony či typy zemědělské výroby je postačující. Pokud je daným cílem ale transparentnost s ohledem na konkrétní podporu a její využití ze strany konkrétního zemědělce (tedy jakási „mikro-transparentnost“), pak si dovedu představit jen ztěží omezenější uveřejňování informací, které by plnilo stejný účel.

Oba typy transparentnosti pak také mají různý způsob kontroly: v prvním případě spíše „centrální“ (běžný občan asi inspekci účtů Unie dělat nepůjde), v druhém případě ale centrální a zároveň „difúzní“. Jednoduše řečeno, v rámci tohoto typu transparentnosti nejde jen o to, že na zemědělce Nováka může jednou za x let přijít odněkud kontrola, ale také že sousední sedlák Boháček může rámcově kontrolovat, zda Novák udává pro své podpory skutečně korektní počet koz či zda si náhodou minulý rok nevymyslel trojnásobnou osevní plochu. Ale s tím druhým typem kontroly bychom to podle Soudního dvora až tak přehánět neměli …
Celý příspěvek

Kokosy na vědě

Pro ranní zakuckání při kávě doporučuji tuto skvělou esej. Lze jen vyslovit radost nad tím, že alespoň k přírodovědcům již někdo přiletěl (a zároveň trochu závisti nad tím, jak autor dovede ve vtipné zkratce vystihnout myšlenky, se kterými se ti méně nadaní z nás dlouze lopotí).
Celý příspěvek

pondělí 8. listopadu 2010

Co z knižní produkce za rok 2010 stojí za přečtení: "Top Ten" II aneb co pod stromeček

Tento post volně navazuje na „Top Ten“ z roku 2009 (zde). Obsahuje deset titulů z anglicky psané knižní produkce za rok 2010, které podle mě stojí za přečtení [za tipy děkuji i Michalovi a Honzovi]. Tento rok přicházím s tímto postem o něco dříve, aby mohla být nadílka pod Vánočním stromečkem bohatší. Tady je ta slíbená desítka plus něco navíc.

David Dyzenhaus: Hard Cases in Wicked Legal Systems: Pathologies of Legality. Druhé a výrazně přepracované vydání této „klasiky“ v podání Davida Dyzenhause by nemělo chybět na stole žádného českého soudce a právního teoretika. Dyzenhausův příběh se sice odehrává v reáliích JAR v době apartheidu (JAR je ten „wicked legal system“), nicméně řada debat je lehce přenositelná i na komunistické Československo. Kapitoly o „Judicial Obligation and the Rule of Law“ a „Rule by Law/Rule of Law“ jsou obzvláště povedené.

David Robertson: The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. Podle mého názoru ze tento rok jednoznačně nejlepší knížka v oblasti srovnávacího ústavního práva. A světe div se, v třetí kapitole je relativně podrobně rozebírána i judikatura českého Ústavního soudu. Ale pozor, nejedná se o žádnou doktrinální práci. Jde o neotřelý pohled politologa, který toho ví hodně o ústavním právu. Robertson vnímá přezkum ústavnosti jako aplikovanou politickou teorii a soudce ústavních soudů jako ochránce hodnot zakomponovaných v DNA jednotlivých ústav.

Javier Couso, Alexandra Huneeus, Rachel Sieder: Cultures of Legality: Judicialization and Political Activism in Latin America. Literatura o srovnávacím ústavním právu již dávno není omezena na evropské a severoamerické soudy. Pokud se někdo chce dozvědět více o tom, jak to chodí se soudy v Latinské Americe, tato knížka je dobrý start. A pokud se chce někdo porozhlédnout ještě více, například do Afriky, nechť otevře další ze slušných editovaných sborníků o roli soudů a soudců (Siri Gloppen et al.: Courts and Power in Latin America and Africa) či jednu z mnoha knih o ústavním soudnictví v JAR (Heinz Klug: The Constitution of South Africa: A Contextual Analysis).

Gerald Gunther: Learned Hand: The Man and the Judge. Soudce Learned Hand je mnohými americkými právníky považován za nejlepšího amerického soudce všech dob, který to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Najdou se i tací, kteří ho považují za nejlepšího amerického soudce všech dob i přesto, že to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Tato biografie poskytuje nejen detailní rozbor profesního i osobního života tohoto často opomíjeného velikána americké justice, ale rovněž vyvrací tvrzení, že žánr soudcovských biografií je mrtvý.

James Crawford, Alain Pellet, Simon Olleson: The Law of International Responsibility. Mezinárodněprávní odpovědnost patří k nejspornějším a nejdiskutovanějším otázkách obecného mezinárodního práva. Tato knížka by neměla chybět na stole žádného internacionalisty, který nežije v chiméře, že se mezinárodní právo veřejné redukuje pouze na lidská práva. Sestavu přispěvatelů to této knihy nemá smysl jmenovat – zjednodušeně řečeno, každý, kdo něco v MPV znamená, do této knihy přispěl. Jako perličku dodávám, že autorem dvou kapitol je i český internacionalista Václav Mikulka, který už bohužel dlouhou dobu česky nepíše.

David Erdos: Delegating Rights Protection: The Rise of Bills of Rights in the Westminster World. Několik posledních let je řada anglofonních časopisů věnujících se ústavnímu právu doslova zaplavena rozborem „nového“ modelu ústavního přezkumu zakonů (judicial review), který je označován buď jako „weak form of judicial review“ (Tushnet, Waldron) či podle geografického původu nového modelu jako „New Commonwealth Model of Constitutionalism“ (Gardbaum). Pokud se někomu nechce pročítat změť těchto článků, tato kniha mu dobře poslouží. Její výhodou je i skutečnost, že rozebírá nejen státy , kde se nový model uchytil (Spojené království, Kanada a Nový Zéland), ale i „černou ovci“ Commonwealthu (Austrálii), která se zatím zakotvení katalogu základních práv zuřivě brání (k tomu rovněž zde).

David Mead: The New Law of Peaceful Protest: Rights and Regulation in the Human Rights Act Era. Shromažďovací právo přišlo v posledních letech v ČR několikrát na přetřes – vzpomeňme například na pochody v den výročí Kříšťálové noci. Aktuální literatury ke svobodě shromažďování bylo donedávna pomálu, neboť tato svoboda shromažďování stála ve stínu svého většího bratříčka – svobody projevu. To se ale pomalu mění. David Mead napsal dobrou knížku o tomto opomíjeném politickém právu včetně podrobného rozboru judikatury ESLP. Pro fanoušky tohoto tématu upozorňuji rovněž na povedený sborník z minulého roku (Andras Sajo: Free to Protest: Constituent Power and Street Demonstration) a na to, že příští rok vychází v Yale University Press další knížka o svobodě shromažďování (John Inazu: Liberty’s Refuge: The Forgotten Freedom of Assembly, Yale University Press, forthcoming 2011).

Peter Cane: The Hart-Fuller Debate In The Twenty-First Century. Debata mezi H.L.A. Hartem a Lonem Fullerem v Harvard Law Review v roce 1958 je považována za milník v (přinejmenším angloamerické) právní teorii. K 50. výročí debaty mezi Hartem a Fullerem se sešla řada předních právních teoretiků a filosofů na Australian National University. Jejich cílem nebylo znovu „přehrát“ souboj dvou výše zmiňovaných titánů, ale spíše použít jejich souboj jako odrazový můstek k přehodnocení vybraných aktuálních otázek právní teorie. Sestava přispěvatelů myslím hovoří sama za sebe: Nicola Lacey, Larry May, Martin Krygier, Jeremy Waldron, Leslie Green, Philip Pettit, Gerald Postema, Brian Bix a další.

Miguel Maduro, Loic Azoulai: The Past and Future of EU Law: The Classics of EU Law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty. Další padesátileté výročí – tentokrát Římské smlouvy. Madurovi a Azoulaiovi se podařilo dát dohromady mimořádně silnou a různorodou sestavu přispěvatelů – mladých i starých, akademiků i praktiků, lidi zevnitř Soudního dvora i vně, akademiků působících v EU i mimo ni. Tato kniha má navíc promyšlenější strukturu než většina klasických sborníků. Vše se točí okolo 12 vybraných rozsudků Soudního dvora, které podle editorů zásadním způsobem proměnily podobu EU. Ke každému z těchto rozhodnutí se vyjadřují z různých pohledů čtyři přispěvatelé. Výsledkem je pěkná knížka, která potěší každého milovníka práva EU (svou troškou do mlýna přispěl i náš spolublogger, Zdeněk Kühn).

Steve Greenfield, Guy Osborn, Peter Robson: Film and the Law. Teď trošku z jiného soudku. Filmové nadšence, kteří se dílem osudu věnují právu, potěší druhé vydání této ceněné knížky o „filmu a právu“. Obzvláště doporučuji přečíst kapitolku o stereotypním zobrazování soudců v kinematografii – „neviditelný soudce“, „zkorumpovaný soudce“, „problematický soudce“, „komický soudce“, „politický soudce“ apod.

Kromě „top ten“ stojí za zmínku i anglický překlad německé klasiky Reinholda Zippelia (Juristische Methodenlehre, 10. vyd., Mnichov: C.H. Beck, 2006) - Introduction to German Legal Methods. Pro ty z nás, kdo čtou radši a lépe anglicky, je to vítaný počin. Letos vyšlo po delší době rovněž druhé vydání jednoho ze dvou nejdůležitějších „casebooků“ v oblasti srovnávacího ústavního práva (Norman Dorsen, Michel Rosenfeld, Andras Sajo, and Susanne Baer: Comparative Constitutionalism: Cases and Materials). V paperbacku pak konečně vyšel i The Oxford Handbook of Law and Politics (Keith E. Whittington, R. Daniel Kelemen, Gregory A. Caldeira). Konečně za zmínku stojí i zatím poslední ze série sborníků majících základ v každoroční konferenci „Individual vs. State“ konané na půdě Středoevropské univerzity v Budapešti (Andras Sajo and Renata Uitz: Constitutional Topography: Values and Constitutions).
Celý příspěvek

neděle 7. listopadu 2010

Abstraktní kontrola ústavnosti - „udělej si sám“

Tento popisek mě napadl při čtení nedávného usnesení Spolkového ústavního soudu (BVerfG) - 2 BvL 59/06 ze dne 12. 10. 2010. Ve věci samé šlo o komplikovaný daňový spor, řešený v posledním stupni Spolkovým finančním dvorem (BFH). BFH v roce 2006 přerušil řízení a věc předložil k posouzení BVerfG (soudcovskou předlohou dle čl. 100 odst. 1 GG, což je ustanovení obdobné čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR).


BVerfG usnesením z minulého měsíce návrh BGH odmítl. Klíčový je zde odstavec č. 59 usnesení. Tam BVerfG říká, že obecný soud se na něj má (a smí) obracet pouze poté, co si sám podrobně posoudí ústavnost sporného ustanovení a zjistí, že při veškeré snaze není schopen dosáhnout ústavně-souladného řešení v dané kauze výkladem. Při tomto posuzování má vzít v potaz veškerou judikaturu a literaturu, která se k dané věci vztahuje. Konečně pokud dojde předkládací soud k závěru, že se na BVerfG obrátit musí, pak všechny tyto úvahy musí podrobně převést a rozebrat v předkládacím usnesení.

Standard „přístupu“ k ústavnímu přezkumu pro obecné soudy skrze soudcovské předlohy tak BVerfG nastavuje velice vysoko. Praktický příklad představuje právě samotné usnesení BFH, které je také přístupné online (XI R 26/04 ze dne 6. 9. 2006). Předkládací usnesení na první pohled rozhodně nevypadá, že by ho BFH „odflákl“. Citované judikatury jsou hromady, stejně jako citace „Schriftum“.

O množství citací ale jistě nejde. BVerfG je spíš jenom konsistentní ve své vizi a snaze maximální decentralizace kontroly ústavnosti (a implicitní ústavní důvěry v obecné soudy). Všechny obecné soudy jsou „ústavními soudy prvního stupně“ a mají se tedy samostatně, v rámci své působnosti, vypořádat s ústavním rozměrem řešené kauzy. Obecné soudy přirozeně nemají obecnou derogační pravomoc; není ale zas tak mnoho věcí, které by při troše dobré vůle nešlo řešit výkladem. Nu a pokud to lze ústavně-konformně „ohnout“, tak nám to sem neposílejte ….
Celý příspěvek

čtvrtek 4. listopadu 2010

Lucie Vinčálková: Zneužití práva v daňovém právu

Právní princip zákazu zneužití veřejného práva se nezrodil do vakua – souběžně s ním působí ve veřejném právu celá řada dalších právních a ideologických principů, s nimiž je třeba ho poměřit. Vyvstává řada otázek.

Je princip zákazu zneužití práva v souladu se základními zásadami našeho právního řádu? Nepodrývá legitimitu a důvěru občanů v právní stát? Je praktický pro pochopení v praxi? A v neposlední řadě, je celý koncept tax avoidance, fraus legis nebo zneužití práva jako způsob potírání nevhodného chování správný a morální?
Při studiu problematiky zneužití práva v České republice musí vyvstat otázka potřebnosti zákonného zakotvení obecného zákonného pravidla zakazujícího zneužití čili GAAR. Argumenty pro nutnost zakotvení obecné zákonné definice zneužití v právním řádu České republiky mohou znít takto:
- Česká republika je zemí civilněprávní tradice, veškeré normy musí mít tedy zákonný základ.[1]
- Daňové právo je odvětvím veřejného práva, kde veškeré povinnosti (a nutnost poměřovat při daňovém plánování transakce principem zákazu zneužití jistě povinností je) mohou být ukládány jen na základě zákona (viz čl. 2 odstavec 3 Ústavy a čl. 2 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod).
- Článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod říká: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Přes výše uvedené u nás došlo k faktické situaci, kdy doktrína zneužití práva je i přes neexistenci GAAR aplikována. Jak je to možné? Zneužití práva si do našeho právního řádu našlo jinou cestu, než v mnoha jiných zemích[2]. Jak již bylo naznačeno výše, nalezli ho soudci našich nejvyšších soudů jako obecný princip právní. Nejprve se tento princip projevil v soukromoprávních rozsudcích Nejvyššího soudu, poté i v rozsudcích Nejvyššího správního soudu v oblasti daní.

O existenci právních principů jako pramenů práva není v našem právním řádu pochyb. Uznal je jimi již Ústavní soud nálezem č. 33/97 ze dne 17. 12. 1997.

Sporným však zůstává, zda soudci tento právní princip takovýmto způsobem vůbec mohli nalézt. Měl či musel mít princip zákazu zneužití veřejného práva oporu v zákoně?

Aplikace doktríny zneužití práva ve veřejném právu snižuje právní jistotu subjektů v tom smyslu, že podrobuje jejich chování testu účelnosti. Subjekt, který formálně postupuje v souladu se zákonem, naráží na možnost správních orgánů ignorovat některá jeho jednání. Klíčovou otázkou je, zda je toto narušení proporcionální.

V dnešní době jsou relevantní, tedy v případě zneužití práva daňové, zákony novelizovány několikrát ročně, už tak visí právní jistota adresátů norem na vlásku. Pravidla pro sestavování daňových přiznání jsou stále natolik složitá, že většina podnikajících osob buď stráví dny jejich studiem, nebo si rovnou najme daňového poradce. Argument, že se u principu zneužití práva jedná o obtížně formálně uznatelný pramen, který tudíž podstatně snižuje právní jistotu daňových subjektů, se ve světle výše uvedeného nejeví přiliš silný. Kvalitní legislativa, přehledné daňové formuláře a jasné podmínky by pro zvýšení právní jistoty daňových subjektů jistě sloužily lépe, než zákaz aplikace obecných principů právních, jako například zákazu zneužití práva v rozporu s jeho účelem.

Princip zneužití práva se ve veřejném právu poprvé objevil v roce 2005. Od té doby s ním judikatura poměrně konstantně pracuje, upravuje a zpřesňuje jeho užití. Pro naplnění principu právní jistoty hovoří také velmi důkladný test zneužití, jenž poskytuje judikatura ESD. Zneužití práva se uplatňuje pouze na úzkou skupinu jasně definovaných případů jako poslední záchranná brzda – v situaci, kdy je podle všeho zřejmé, že si činnost subjektů nezaslouží právní ochrany. Představuje ultima ratio – nejzazší řešení, které je třeba uplatnit, až když nelze závadnému chování zabránit výkladem právních norem (jako tomu bylo například v nedávném a poměrně populárním případě Ježek Software[3]).

Dalším argumentem pro to, že omezení právní jistoty je přiměřené výsledku je míra „penalizace“ v případě rozpoznání zneužití. Subjektu nehrozí v žádném případě trestněprávní sankce, ani daňové orgány k žádnému potrestání subjektu nepřistoupí. Jediná povinnost subjektu vyvstává z toho, že správce daně ignoruje transakce, kterými subjekt právo zneužil, a tomu tedy vznikne daňová povinnost v takové výši, jakoby ke zneužití vůbec nedošlo.

Zamysleme se ještě na moment nad pojmem zneužití práva tentokrát z víceméně esteticko-významového hlediska. Sousloví „zneužití práva“ emocionálně evokuje celkem silnou negativní reakci a pro laiky i nepoučené právníky je zbytečně matoucí. Autorka této práce je, jak se zdá, zastánkyní konceptu zneužití, nicméně si dovoluje zpochybnit jeho jazykovou výstižnost. Je pravdou, že formálně se o zneužití práv jedná, nicméně lingvisticky se jako daleko přesnější termín hodí překlad anglického výrazu tax avoidance, čili vyhýbání se dani. Pokud by došlo k uzákonění obecné klauzule zakazující zneužití čili GAAR, jednoznačně by bylo vhodné formulovat zákon tak, aby obsahoval zákaz vyhýbání se dani a dále dissimulace v blízkých ustanoveních jako příbuzné projevy zásady zákazu zneužití práva ve veřejném právu. Rozsudek Primossa[4] ukázal, že tuzemská terminologie stále není jednotná, proto by upřesnění naznačeným směrem rozhodně nebylo na škodu.

Ve chvíli, kdy vyvrátíme všechny právní pochybnosti o aplikovatelnosti institutu zneužití, stále zbývá poměřit ho se základními hodnotami naší společnosti, z nichž právo jako normativní systém vychází.

Ideologická rovina zneužití práva ve veřejném právu obsahuje silné argumenty pro i proti aplikaci doktríny zneužití. V konfliktu zde stojí základní a nezadatelná práva daňových subjektů i ostatních občanů. Ideologie by měla dát odpověď na otázku „Proč zakazovat zneužití práva ve veřejném právu?“.
Proti doktríně zneužití práva vyvstává idea svobody[5]. Konkrétně idea svobody jednotlivce proti přílišným zásahům státu, svoboda vlastnit majetek a smluvní svoboda. Toto uvažování má kořeny v nauce Johna Locka, ze které plyne postulát, že každý má svobodu disponovat svým nezdaněným příjmem. Majetek vzniká prací osob a existuje nezávisle na státu a právu, právo vlastnit majetek je přirozené právo a stát nemá nárok ho omezovat. Ideu svobody zdůrazňují i národní soudy a ESD ve svých rozsudcích, když opakovaně konstatují, že subjekty mají právo vybrat si z několika alternativ chování tu, která je pro ně daňově nejvýhodnější.

Lockův libertariánský přístup lze překonat poměrně jednoduše. Předpokladem jeho fungování je totiž předstátní, přirozené stádium společnosti. Aby mohly existovat příjmy, musí být, třebas volný, trh. Aby fungoval trh, jsou nutné zákony, které jej budou upravovat, v tu chvíli je již nutná společenská smlouva a vláda a zákonodárné těleso. Jejich provozní náklady pak musí hradit právě občané, kteří společenskou smlouvu uzavřeli – a ti mají povinnost odvádět daně.[6]

Pokud se některé subjekty této povinnosti vyhýbají, činí tak v rozporu s demokratickými ideami spravedlnosti a rovnosti před zákonem. Neboli slovy soudce Learned Hand:
„Znovu a znovu opakovaly soudy, že je něco nekalého na uspořádávání vlastních záležitostí tak, aby byla daňová povinnost z nich co nejnižší. Bohatí tak činívají, ale je tomu tak špatně – protože každý je dlužen platit v obecném zájmu, co je čestné a spravedlivé. Daně jsou příspěvky pro obecné blaho; neměly by být dobrovolnými příspěvky bohatých a na druhé straně vynucenými platbami chudých. Požadovat méně ve jménu lidu znamená rezignovat na hodnoty demokracie.“[7]
Pokud chceme respektovat právo a systém, který zavádí, neměli bychom se snažit postupovat v rozporu s jeho účelem, protože tím porušujeme zásadu rovnosti před právem. Činíme tak na úkor těch, kteří žádné nedokonalosti práva nevyužívají. V daňovém řízení se sice formálně jedná o vztah stát (respektive finanční orgán) ‑ jednotlivec, de facto jde však o komplexní systém vztahů a povinností přispívat na činnosti státu, které byly uloženy za určitým účelem a z určitého důvodu, nikoli náhodně a v morálním vakuu. Jak píše W. B. Barker:
Daňová povinnost v demokratických zemích je založena na povinnosti každého občana platit poctivou část břemene jeho vlády bez nároku na privilegium daňové úlevy.[8]
Osoby, které zneužívají daňové právo, neobstojí samozřejmě ani před testem, který poskytuje notoricky známý Kantův kategorický imperativ. Pokud by se zneužívání práva mělo stát obecnou normou chování, rozhodně by se nejednalo o ideální situaci, naopak, vedlo by to k velké neefektivitě vybíraných daní a ke zvýšení daňové zátěže pro všechny, tedy na úkor osob, které daňové právo nezneužívají, a tím i k deformaci daňové politiky.

Další zajímavou otázkou je, kdo se zneužití veřejného práva u nás nejčastěji dopouští. Jaká skupina poplatníků. Zatím se podle rozsudků Nejvyššího správního soudu zdá, že jsou to převážně velké společnosti, které mají prostředky na to, aby si najaly nákladné daňové poradce. Ti pak vymýšlejí a kombinují velmi složité konstrukce na hranici zákona – s trochou nadsázky se dá říci, že zkoušejí, co ještě daňový orgán akceptuje. Nejsou to však jen korporátní „obři“, v případech Potápěčů[9] se jednalo o fyzické osoby nebo jejich malá sdružení. Dalším důvodem, kterým subjekty ospravedlňují touhu daňové právo zneužívat ve svůj prospěch, je nedostatek jejich identifikace se systémem, kterému daně poskytují. Jinými slovy, kdyby byli všichni přesvědčeni, že daně jsou spravedlivými příspěvky do veřejných rozpočtů, které jsou správně a spravedlivě rozdělovány, neměli by potřebu se jim vyhýbat. Nebo ano? Ovšemže ano. Identifikace občanů se státem nikdy nepředčí míru jejich identifikace s bližními. Pan Ing. Petr B.[10] se choval přirozeně, když upřednostnil své nejbližší před státem. Chtěl poskytnout více svým dětem, než ostatním, to je běžný model lidského chování. Zároveň je však pan Ing. Petr B. občanem a má povinnosti ke státu a – a tím se dostáváme k ideové podpoře zákazu zneužití práv – ke svým spoluobčanům a spolupřispěvatelům hrát vůči nim fair play
[1] Neboli slovy Jana Tryzny: „na rozdíl od právních řádů, které uznávají soudcovskou tvorbu práva, není [v zemích kontinentální tradice] v postatě přípustné, aby konkrétní kauza byla rozhodnuta zcela mimo existující pozitivní právo“ TRYZNA, Jan. Právní principy a právní argumentace: K vlivu právních principů při právní argumentaci při aplikaci práva. 1. Praha : Auditorium, 2010. 332 s.
[2] Ovšem nejsme jediný kontinentální právní systém, kde tomu tak je – viz. FREEDMAN, Judith. Interpreting Tax Statutes: Tax Avoidance and the Intention of Parliament. Law Quarterly Review. 2007, 123 (Jan), s. 53 - 90, na str. 82, a viz. také kapitola 5.1 – obdobně se tak stalo například v Holandsku a Řecku
[3] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.2.2010, čj. 4 Ads 120/2009 - 88, www.nssoud.cz
[4] Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.3.2010, čj. 9 Afs 83/2009 - 232, www.nssoud.cz
[5] BARKER, William B. The Ideology of Tax Avoidance. Loyola University Chicago Law Journal. 2009, 40, s. 229 - 251., na s. 234
[6] PREBBLE, John; PREBBLE, Zoë. The Morality of Tax Avoidance . Creighton Law Review. 2010, 20, s. 101-158, na str. 132
[7] Comm’r v. Newmann, 159 F. 2d 848, 850-51 (2d Cir. 1947) (Hand, J., dissenting)
[8] BARKER, William B. The Ideology of Tax Avoidance. Loyola University Chicago Law Journal. 2009, 40, s. 229 - 251., na s. 239
[9] Rozsudek NSS ze dne 10. listopadu 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48, www.nssoud.cz
[10] Případ Potápěči..
Celý příspěvek

středa 3. listopadu 2010

O štandardizácii spravodlivosti

Adhézne (štandardné) zmluvy sú dnes často považované za dielo diabla. Nemožno nevnímať riziko, ktoré je spojené s právom naformulovať si znenie zmluvy, ktoré vyhovuje len používateľovi všeobecných obchodných podmienok. Preto neprekvapuje, že právny poriadok umožňuje obsahovú kontrolu štandardných zmluvných klauzúl a absenciu rovnosti pri vyjednávaní (if any) nahrádza vyrovnávaním materiálnej pozície zmluvných strán. Je ale súčasný stav skutočne rozumný z pohľadu oboch strán právnych vzťahov, teda tak z pohľadu spotrebiteľa, ako aj používateľa štandardných zmluvných klauzúl? Neexistujú záujmy štandardizátora, ktoré by si zasluhovali ochranu?

V súčasnosti sú štandardné klauzuly podrobované kontrole ich neprijateľnosti spravidla v rámci individuálneho sporu spotrebiteľa s dodávateľom v konkrétnej veci. Napriek tomu, že v súdnom konaní dochádza k vyjasneniu určitej konkrétnej otázky (platnosť konkrétneho dojednania v štandardnej zmluve), má takéto súdne rozhodnutie dopad na všetky štandardné zmluvy, obsahujúce predmetné ustanovenie. Normotvorca si je toho vedomý, a tak vytvára jednak možnosť abstraktnej kontroly štandardnej zmluvy (teda kontroly iniciovanej spotrebiteľským združením a odpútanej od konkrétneho prípadu), ale taktiež fakticky rozširuje účinok rozsudkov, ktoré vyslovujú neplatnosť takéhoto dojednania (§ 53a ods. 1 Občianskeho zákonníka: „Ak súd určil niektorú zmluvnú podmienku v spotrebiteľskej zmluve ... za neplatnú z dôvodu neprijateľnosti takejto podmienky, alebo nepriznal plnenie dodávateľovi z dôvodu takejto podmienky, dodávateľ je povinný zdržať sa používania takejto podmienky alebo podmienky s rovnakým významom v zmluvách so všetkými spotrebiteľmi. Dodávateľ má rovnakú povinnosť aj vtedy, ak mu na základe takejto podmienky súd uložil vydať spotrebiteľovi bezdôvodné obohatenie, nahradiť škodu alebo zaplatiť primerané finančné zadosťučinenie.“)

Používanie štandardných zmlúv tak nevyhnutne vedie k štandardizácii spravodlivosti. Vydávanie rozsudkov ako na bežiacom páse a „plošné“ účinky rozsudkov sú iba sprievodným javom štandardizácie spravodlivosti.

Problém štandardizácie dostane iný rozmer, ak zmeníme perspektívu nazerania naň. Štandardizácia zmluvných dojednaní je ekonomickou nevyhnutnosťou, ktorá vedie k znižovaniu nákladov. Štandardizátor má pritom záujem nielen na tom, aby si zlepšil svoje postavenie oproti druhej strane (nezabúdajme, že na to má k dispozícii množstvo iných mechanizmov), ale zároveň má záujem na tom, aby jeho zmluvné podmienky boli platné, čím sa naplní základná funkcia ich štandardizácie – ušetrenie a predvídateľnosť nákladov. Predvídateľnosť nákladov bude tak priamo úmerne závisieť od predvídateľnosti platnosti alebo neplatnosti jednotlivých zmluvných klauzúl v jeho štandardných zmluvách.

Predpokladám ďalej, že štandardizátor bude mať záujem na vyhnutí sa individuálnemu sporu (vysoké náklady na jeho vedenie, morálne straty), a bude mať snahu o riešenie tohto rizika vo fáze príprav textu štandardných ustanovení, prípadne o abstraktnú kontrolu prijateľnosti zmluvných dojednaní iniciovanú spotrebiteľským združením. Druhá uvedená alternatíva je pre štandardizátora výhodnejšia ako individuálny spor so spotrebiteľom už samotným procesným usporiadaním sporu (napríklad miestna príslušnosť súdu), ale aj z určitého marketingového pohľadu tým, že nevystupuje do sporu s konkrétnym spotrebiteľom, ale iba so spotrebiteľským združením.

Rovnako sa používateľ štandardných klauzúl môže snažiť o iný spôsob zabezpečenia imunity svojim klauzulám, pričom tento tlak (v podobe lobingu) môže viesť k nárastu zákonnej úpravy, ktorá by fungovala ako bezpečný prístav. Nanešťastie, štandardizátor sa podľa našich súdov nemôže spoliehať ani na ustanovenia právnych predpisov, ktoré sú inak spod kontroly neprijateľnosti vylúčené. Podľa Krajského súdu v Bratislave je napríklad ustanovenie Občianskeho súdneho poriadku o miestnej príslušnosti súdov v konaní o zrušenie rozhodcovského rozsudku v rozpore so smernicou 93/13/EHS. Tomuto problému sa ale bližšie venovať nechceme a tento odsek nech čitateľ považuje za odbočku.

Samozrejme, v prípade, ak by existovala ustálená judikatúra, kritikou ošľahaná právna veda, problém predvídateľnosti by sa nejavil tak výrazne. Na prvý pohľad sa ani súčasný stav nezdá až taký problematický, keďže podľa väčšiny rozhodnutí zverejnených v systéme JASPI sa nateraz slovenské súdy zaoberajú najmä otázkou voľby Obchodného zákonníka a výšky úrokov z omeškania, v exekučnej fáze ďalej radi považujú aj rozhodcovské doložky za neprijateľné a iné druhy klauzúl nechávajú stranou (výber z najzaujímavejších rozhodnutí je na stránke Ministerstva spravodlivosti). Naopak, Komisia pre posudzovanie podmienok v spotrebiteľských zmluvách a nekalých obchodných praktík predávajúcich pri Ministerstve spravodlivosti, akýsi mozgový trust spotrebiteľského práva bez rozhodovacích komptencií, pôsobí mimoriadne aktívne, odôvodňuje neprijateľnosť klauzúl všetkého druhu a parafrázujúc slova klasika, ...ta se nezakecá... Doterajšia skúsenosť so slovenskou judikatúrou za posledných niekoľko rokov pritom poukazuje taktiež skôr na jej nepredvídateľnosť, keďže v súčasnosti sú za neprijateľné klauzuly považované aj také dojednania, ktoré pred časom otázniky vôbec nevyvolávali (zváž len rozhodcovské klauzuly, výšky úrokov z omeškania a podobne). Používateľ štandardných zmlúv (a čo ešte jeho právnik) tak nemá na ružiach ustlané.

Ako by malo vyzerať riešenie problému sledujúce aj ochranyhodné záujmy používateľa? Za súčasného stavu právnej neistoty by sa mala preferovať abstraktná a preventívna kontrola oproti individuálnej ochrane a individuálnej (konkrétnej) kontrole zmluvných klauzúl. Mali by byť vytvorené nielen zoznamy nedovolených dojednaní, ale aj naopak, zoznamy klauzúl, ktoré pochybnosť nevyvolávajú (vo viacerých rozsudkoch uvedených v JASPI je napríklad takou klauzulou úrok z omeškania vo výške 0,05 %, napríklad OS Rožňava, 14.9.2009, sp. zn. 12C/82/2008, ktorý odmietol vyššiu sankciu a uviedol: „Podľa názoru súdu v danom prípade prijateľnou sankciou za omeškanie žalovaného sa javí sankcia vo výške 0, 05 % denne, ktorú možno hodnotiť ako primeranú.“). Normatívna podoba tohto výsledku pritom nie je nevyhnutná. Môže sa to niekomu zdať ako krok späť, považujem to ale v dnešnej situácii za rozumné riešenie.

Myslím, že v záujme dosiahnuť želateľný výsledok je potrebné nielen vytvoriť pôdu, na ktorej by používateľ štandardných klauzúl mohol tieto prispôsobiť v záujme zohľadniť aj záujmy protistrany, resp. ich zástupcov, ale vytvoriť aj určitú motivačnú schému, aby sa používatelia štandardných zmlúv tohto mechanizmu zúčastnili. Motivácia používateľa v prospech využitia tohto mechanizmu preventívnej kontroly by mohla byť zabezpečená tým, že štandardné zmluvné podmienky, ktoré by daným testom prešli, by už v zásade nevyvolávali pochybnosti o svojej prijateľnosti. Rovnaká motivačná schéma v prospech všeobecných obchodných podmienok vypracovaných odbornými združeniami sa už aj de lege lata podľa prevládajúcej právnej mienky (IMHO nesprávnej) prejavuje v zmysle § 273 ObchZ v ich výhodnejšej inkorporácii, oproti inkorporácií iných obchodných podmienok (tzv. podnikových obchodných podmienok). Priznávam, že o presnom spôsobe preventívnej kontroly nemám ešte jasnú predstavu, najmä sa zdráham do tejto prípravnej fázy pripustiť súdy (predstava, že súdy konajú o návrhu každej jednej zmluvnej klauzuly, ktorá naviac ani nemusí byť súčasťou budúcich štandardných dojednaní je nezmyslom). Preto by sa žiadalo skôr vytvoriť platformu pre niekoľko hráčov, ktorých budeme považovať za reprezentatívnych. Spôsob, akým vznikali nemecké vzorové podmienky VOB považujeme za rozumný. Aj v súčasnosti existujú oblasti, kde by akási tripartita pri formulovaní názorov na všeobecné zmluvné podmienky mohla existovať (napríklad záujmové združenie podnikateľov určitého sektora, vláda a zástupcovia spotrebiteľstva).

Takáto predsunutá alebo aj abstraktná kontrola by samozrejme nemala brániť individuálnym sporom a riziko niektorých by ani nemohla odstrániť. Najmä pri zozname jednotlivých povolených klauzúl hrozí riziko, že až kombinácia inak prijateľných klauzúl prinesie neželaný následok. V týchto prípadoch žiadna abstraktná kontrola nepomôže a má nastúpiť kontrola individuálna. Vo všeobecnosti by sme ale dospeli do situácie, kde by sme nechránili jednotlivca z toho dôvodu, že sa nezapojil do prípravy textu zmluvy, alebo sa zapojiť doň ani nemohol, ale preto, lebo tento text neprešiel preventívnym kontrolným mechanizmom.
Celý příspěvek

úterý 2. listopadu 2010

O kyvadlách a práve

Nie, skutočne si nemyslím, že by sa vývoj práva riadil fyzikálnymi zákonmi. Vývoj práva ako cieľavedomého spôsobu regulácie ľudského chovania je omnoho náhodnejší. Niekedy však skúsenosť ponúka vysvetlenia, ktorým sa ťažko odoláva, hoci je zjavné, že zjednodušujú.

Predstavme si, že sa vytvorí pravidlo, ktoré sa v procese aplikácie prispôsobuje stále novým prípadom a je aplikované aj na prípady, s ktorými sa nepočítalo, alebo práve naopak, prípady sú spod jeho pôsobnosti postupne vynímané. Kyvadlo života právnej normy sa rozkolíše. Niekedy dosiahne kyvadlo hraničný bod, kedy sa už odpoveď, ktorú na konkrétny prípad táto norma ponúkne, nepovažuje za vhodnú, a je potrebné pravidlo buď zmeniť, alebo aspoň zásadne preinterpretovať. Vtedy zasiahne buď legislatíva alebo súdna moc a pohyb kyvadla obráti. Právna veda spravidla dodáva iba silu, zvyšuje alebo znižuje hybný moment, buď kyvadlo tlačí ďalej, alebo vyvíja protitlak, samá o sebe ten zlom privodiť nevie.

Mnohé z vplyvov na pohyb kyvadla majú nepochybne politický charakter. Niektoré pohyby kyvadla sú ale vlastné právu ako mechanizmu regulácie. Právne normy ponúkajú určité hodnotové riešenie problému, stanovujú pritom predpoklady a následky. Čím viac ale vyjadrenie noriem generalizujeme, tým menej sme ex ante schopní predvídať ich možnú aplikáciu v budúcnosti (kto by čakal, že jedno nešťastné ustanovenie CC umožní vytvorenie práva nekalej súťaže?), najmä, ak sa podstatne zmenia faktické danosti tohto sveta. Čím sú normy abstraktnejšie, tým väčšie riziko kyvadlových posunov pri ich aplikácii prinášajú. Svet sa totiž mení, pravidlá starého sveta sa meniť nemusia. Čoraz častejšie si preto kladieme otázku, prečo by táto norma (napríklad naša obľúbená kombinácia § 415 a § 420 OZ) nemala aj v tomto novom, doteraz neriešenom prípade platiť. A konzervativizmus (vo vyjadrovaní právnych noriem), vlastný právu, sa tým paradoxne stáva hybnou silou kyvadla.

Kyvadlová metafora ponúka ďalšie asociácie. Často sa ukazuje, že čím je pohyb kyvadla v jednom smere razantnejší, a čím vyšší bod dosiahne, tým rýchlejší je aj jeho návrat. Newton a euroskeptici by k tomu určite vedeli uviesť viac, my sa ale vráťme k téme.

Vstúpme do zeleného sadu praxe a pozrime sa na náhodne vybrané príklady kyvadlových tendencií. Spomeňme si napríklad na nedávne prijatie slovenského zákona o konkurze a reštrukturalizácii (zákon č. 7/2005 Z.z.). V snahe obmedziť údajnú konkurznú mafiu sa týmto zákonom zásadne obmedzili možnosti veriteľov podávať návrh na vyhlásenie konkurzu a zväčšiť sa mala motivácia úpadcov samých iniciovať konkurz. A výsledok? Počet konkurzov dramaticky poklesol a cesta von sa ešte len hľadá. Kyvadlo dosiahlo extrém a v snahe riešiť extrému situáciu sa odrazilo v ústrety opačnému extrému.

Podobné kyvadlo nás poslednú dobu máta v tých právnych úpravách, ktoré sa prezentujú ako ochranné. Dlhodobá ignorancia ochrannej funkcie súkromného práva (if any) viedla k nepredstaviteľným následkom v spotrebiteľsko-právnych vzťahoch. Protitendencie, ktoré na seba nenechali dlho čakať však vrhli kyvadlo späť a ochranné pôsobenie právnej úpravy mimoriadne zvýraznili. Aj keby sme odhliadli od určitých legislatívnych omylov a nepresností, ktoré úpravu spotrebiteľského práva nelogicky sprísňujú, aj tak ostáva slovenská úprava jednou z najprísnejších v Únii, čo však vedie k tomu, že v reálnom živote sa pravidlá aplikovať nebudú. Obdobné kyvadlá v záujme ochrany nájdeme aj v obchodnom práve. V slovenskom aj v českom práve prišli zákonodarcovia s podivuhodnou úpravou obdivuhodného zámeru – ochrany slabých dodávateľov potravín pred silnými obchodnými reťazcami. Cesta, ktorou sa slovenský zákonodarca vydal je symptomatická. Náš viac-menej prvý predpis (zákon č. 172/2008 Z.z.) bol bez hlbšieho zdôvodnenia jeho nefunkčnosti po krátkej dobe jeho trvania nahradený prekladom českého zákona (zákon č. 140/2010 Z.z.). Ani tento zákon ale podľa medializovaných informácií nemá želaný účinok, a tak sa už uvažuje o jeho zrušení. V poslednom prípade je síce kyvadlo skôr pod vplyvom politických nálad, ale je zjavné, že je rozkývané dostatočne.

Aby sme si nemysleli, že náš právny poriadok (skromnosť mi nedovolí hodnotiť český právny poriadok) je jediným, ktorým lomcujú kyvadlá, pozrime sa nad okraj taniera. Svoje si za posledných niekoľko desiatok rokov zažili napríklad Angličania s deliktuálnym právom. Kyvadlo rozširujúce prípady, kedy osoba deliktuálne zodpovedá za škodu boli postupne rozširované (Donoghue v. Stevenson a vytvorenie susedských povinností ohľaduplnosti, ktorých porušenie viedlo k povinnosti nahradiť škodu v zmysle akejsi generálnej klauzuly deliktuálnej zodpovednosti) až kým nedosiahlo extrémnu pozíciu (Anns v. Merton London Borough Council, keď sa povinnosť ohľaduplnosti de facto začína prezumovať, vyjmä situácií odôvodňujúcich absenciu takejto povinnosti). Ako to už v živote býva, čím je vrchol pohybu kyvadla vyššie, tým ráznejšie kyvadlo odskočí späť (napríklad, rozhodnutím Murphy v. Brentwood District Council boli závery predchádzajúceho precedensu odmietnuté) a vydá sa hľadať rovnovážny stav.

Keď už sme pri deliktoch, postojme chvíľu. Deliktuálne právo, a najmä profesijná zodpovednosť, je ukážkovou skriňou kyvadlového vývoja právnej úprav (odhliadnime teraz od legiend a mýtov, ktoré sa na deliktuálne právo viažu). Pred niekoľkými desaťročiami by málokto považoval za dobrý nápad zažalovať advokáta, lekára, či audítora. Dnes sa na nás valí wrongful birth, death, life či half-life a nároky na náhradu škody z nesprávnych rád, na ktoré sme sa spoliehali. Náklady na poistenie veselo rastú a vôľa ísť do rizika rapídne klesá, čo sa nedá označiť ako spoločensky žiaduci následok. A tak sa kyvadlo vývoja opäť usmerňuje. Ak sme už pri ostrovanoch, tak pozrime, že podľa sec. 1 Compensation Act 2006 sa má pri posudzovaní deliktuálnej zodpovednosti zohľadňovať aj spoločenská prospešnosť rizikovej činnosti a odstrašujúci vplyv zodpovednosti na výkon tejto činnosti. Čo iné, ako snahu zabrániť v rozširovaní deliktuálnej zodpovednosti je možné v takom ustanovení vidieť? Ani Komisia (EÚ) nezaháľa pri tlakoch na kyvadlá deliktuálneho práva, hoci nebýva práve orgánom, ktorý by bol často dotazovaný ohľadne vývoje tejto oblasti súkromnoprávnej regulácie. Nedávno si ale povedala, že zodpovednosť audítorov by mala byť obmedzená (vedeli ste napríklad, že v Grécku je zodpovednosť audítora obmedzená na päťnásobok platu predsedu Najvyššieho súdu?), čím úspešne – a v tomto prípade cestou soft-law – vyvolala zmenu trajektórie kyvadla vnútroštátneho práva nejedného členského štátu.

Ani život procesného práva nie je od kyvadiel uchránený. Ako už bolo aj na tomto fóre písané dávnejšie, badáme v súčasnosti presun faktickej rozhodovacej činnosti zo súdov na plecia znalcov. Najmä pri tzv. fact-intensive cases sudcovia myknú plecami a oštempľujú záver, predložený znalcami (ilustratívne a osviežujúco k problému pozri nedávne spojené disenty sudcov Al-Khasawneh a Simma v spore Argentína v. Uruguaj pred MSD). Mám pritom pocit, že problémy, s ktorými sa dnes strany na sudcu obracajú sú omnoho technickejšie, ako pred niekoľkými rokmi (teda viac fact-intensive), čo kyvadlo iba posúva ďalej do extrémnej pozície. Dosiahnutie bodu obratu je však nevyhnutné.

Čo z uvedenej prezentácie dadaizmu vyplýva? Asi nič podstatné, okrem tej banality, že právo sa mení neprestajne, a niekedy aj preto, lebo doteraz dobre fungujúca právna úprava už neprináša rozumné výsledky. Naša neschopnosť zohľadňovať pri tvorbe právnych noriem iné faktory, ktoré podmieňujú jej rozumné fungovanie, a ktoré presahujú predpoklady tejto právnej normy, nás bude vždy nútiť kývať kyvadlom a hľadať rovnovážnu polohu. A asi nikdy v tejto snahe ani neuspejeme.

Vlastne som Vám ale týmto chcel povedať niečo úplne iné. Chcel som načrtnúť spoločný menovateľ príspevkov, akúsi bonboniéru tém, z ktorej Vás budem ponúkať v nasledujúcom jesennom mesiaci. Hosť by totiž okrem poďakovania za pozvanie do domu mal aj priniesť aspoň nejakú drobnosť, ak už sám nič poriadne napiecť nedokáže. Tak uvidíme, či bude chutiť...
Celý příspěvek

Host na listopad: Kristián Csach

S přelomem měsíce mám to potěšení přivítat na Jiném právu našeho dalšího hosta: Kristiána Csacha, který by nám měl pomoci nasměrovat příspěvky zde publikované do oblasti soukromého práva, kterému se zde přeci jenom tolik nevěnujeme. Zároveň bych chtěl poděkovat Richardovi Otevřelovi za jeho zajímavé bloggování - doufám, že mu publikování na Jiném právu zachutnalo a že na Jiné právo zavítá i jako Občasný blogger.

Celý příspěvek