středa 27. října 2010

Soumrak užitečného internetu? (Díl II)

V minulém postu jsem se věnoval službám typu Google Street View a současně se pokusil analyzovat, zda tato služba je zpracováním osobních údajů vyžadující notifikaci v České republice u Úřadu pro ochranu osobních údajů. Dospěl jsem k závěru, že nejde vůbec o osobní údaje, byť mnoho komentátorů vyjádřilo opačný názor (a pro nějž mám porozumění, neboť současná definice toho, co má být považováno za osobní údaj, tuto názorovou šíři připouští – bohužel pro správce, bohudík pro subjekty údajů). V každém případě, slíbil jsem podívat se na celý problém dál. Jenom připomínám, že nehovořím o nejožehavějším tématu „upgradovaného“ Street View, kterým bylo sbírání údajů z volně dostupných wi-fi sítí, ale jen o obrazových záznamech.

Zopakuji zákonnou definici ze zákona č. 101/2000 Sb. (Zákon): zpracováním se rozumí systematická operace s osobními údaji (§ 4 písm. e) Zákona), přičemž Zákon se vůbec nevztahuje na nahodilé shromažďování, pokud nejsou údaje dále zpracovávány (§ 3 odst. 4 Zákona). Uvedená výluka (další nezmiňuji s ohledem na zřejmou nepoužitelnost pro náš případ) ne zcela odpovídá textu směrnice, která svou působnost naopak vymezuje pozitivně: podle čl. 3 směrnice 95/46/ES se „… směrnice … vztahuje na zcela nebo částečně automatizované zpracování osobních údajů, jakož i na neautomatizované zpracování osobních údajů, které jsou obsaženy v rejstříku nebo do něj mají být zařazeny.“ Zatímco tedy směrnice požaduje aplikaci na jakékoliv automatizované zpracování a vedle toho na manuální, při němž je používán tzv. rejstřík (uspořádaný soubor osobních údajů přístupných podle určených kritérií), tak Zákon oboje sdružuje pod pojem systematického shromažďování a do opozice staví nahodilé shromažďování.

Na první pohled se zdá, jako by česká úprava byla benevolentnější, resp. umožňovala širší nakládání s osobními údaji, než jak jej umožňuje směrnice. Pokud by totiž nahodilé shromažďování bylo zajišťováno automatizovaně, tak by se na něj měla vztahovat směrnice, ale už ne Zákon (za předpokladu, že po takto nahodilém shromáždění již nedochází k dalšímu zpracovávání), což by ale, pokud je směrnice správně implementována, nemělo nastat.

Dle mého názoru je toto ale opět místo, kde musíme přihlédnout k účelu, který si správce dat určí pro zpracování, a to ovlivní i nahlížení na pravidla jak podle směrnice, tak podle Zákona.

Možná si někdo řekne, že automatizovaně nelze shromažďovat nahodile. Kdo viděl film Smoke, tak si jistě vzpomene na majitele obchodu s doutníky Auggieho Wrena, který každý den vyšel na roh ulice před obchůdek a vyfotil si křižovatku. Měl z toho pěkné album. Bylo to album nahodilých fotek nebo mělo systém? V albu měl uvedená data, místo bylo zřejmé a čas taky (ráno) a pak samozřejmě obsahovaly osobní údaje – podobizny osob, které na křižovatce zrovna v danou chvíli byly. Při tomto manuálním (neautomatizovaném) zpracování chybí rejstřík, který by byl uspořádán „podle zvláštních hledisek týkajících se osob“, jak to zmiňuje směrnice v bodu 15 preambule. Album tedy není ničím jiným než nahodilou databází náhodně se vyskytujících podobizen (osobních údajů). A teď si odmyslete to, že to činil jen pro osobní potřebu a směrnice by se na něj nevztahovala (pokud bychom tedy přestěhovali ten roh ulice z New Yorku někam do Evropy) a například by místo obřadné procedury se stativem a foťákem na černobílý film umístil nad firmu svého obchodu kameru, která mu tu fotku jednou za den udělá sama. V neděli při cigáru by si prohlédl sedm nových snímků. Povýšil by Auggie díky technickému upgradu nahodilé album na rejstřík ve smyslu směrnice?

Při gramatickém výkladu směrnice musím dojít k závěru, že ano; nahodilé album na počítači (nahodilé proto, že ani při přemíře dat z digitální fotografie nebude triviální systém třídit fotky podle osobních údajů, ale nanejvýše podle času, případně různých údajů o expozici – a výslovně vylučuji software, který umožňuje například detekováním lidských tváří fotky dále katalogizovat) bude odpovídat definici automatizovaného zpracování. Tento výklad je i logický, neboť cílem ať už směrnice nebo Evropské úmluvy č. 108 je ochrana lidského soukromí, kterou si zasluhuje s ohledem na vyšší dopady nových technologií zpracovávajících osobní údaje snadněji, rychleji, levněji. A to naplňuje i Auggieho fotografická vášeň, kterou může zneužít ten, kdo se nabourá do jeho počítače.

Pokud však na tuto situaci aplikuji český Zákon, tak se dle mého názoru uplatní výjimka, že jde o nahodilé shromažďování osobních údajů, které dále nezpracovávám. Jediným zpracováním je totiž ono pořízení (expozice) a uložení do elektronického alba, tedy shromáždění, avšak dále není vytvářen žádný rejstřík, který by umožňoval snadný přístup k osobním údajům – snímky budu muset procházet podle data, což není zvláštní hledisko týkající se osoby.

Jak už jsem výše naznačil, česká úprava není zřejmě až tak přísná, jak to vyžaduje směrnice. Při snaze o použití eurokonformního výkladu se daleko nedostaneme, neboť Zákon zcela jednoznačně stanoví výjimku ze své aplikace a nečiní v tomto vůbec ohled na to, zda jsou zpracovávány osobní údaje automatizovaně či nikoliv.

V tuto chvíli mám na výběr: buď prohlásit českou právní úpravu za nesouladnou s pravidly EU, anebo se pokusit ještě o jednu interpretaci, která dle mého názoru docela dává smysl.

Když se znovu podíváme na definici zpracování osobních údajů, pak se tím podle čl. 2 písm. b) směrnice rozumí „jakýkoli úkon nebo soubor úkonů s osobními údaji, které jsou prováděny pomocí či bez pomoci automatizovaných postupů“. Už v předešlém postu jsem se pokusil doložit, že povaha zpracovávaných údajů závisí i na účelu, tj. že neplatí automatické a absolutní pravidlo, že kterýkoliv údaj, pokud je přiřaditelný fyzické osobě, má být považován za osobní údaj. A evropští regulátoři včetně toho českého k tomuto obyčejně přihlížejí zcela v souladu s tím, co obsahují stanoviska WP 29. Pokud tedy účelem shromažďování, ať už automatizovaného či ručního, není zpracování osobních údajů, avšak tyto přesto z povahy věci se incidenčně do ukládaných databází mohou dostat, i tak bychom takovou databázi neměli považovat za databázi osobních údajů a nakládání s touto databází pak není zpracováním ve smyslu směrnice, neboť chybí základní prvek – osobní údaje.

A to je právě to, na co míří česká zákonná úprava, pokud přidává v § 3 odst. 4 dovětek, že „tyto údaje nejsou dále zpracovávány.“ Nakonec to zákon akcentuje tak, že v dovětku už nepoužívá „osobní údaje“, ale pouze jen „údaje“. Česká právní úprava je tedy v tomto ohledu zcela v souladu s evropskými pravidly.

Také to znamená, že by se na Auggieho poloautomatizovanou databázi nevztahovala zákonná úprava týkající se ochrany osobních údajů. A zpátky ke Street View: co má Auggieho album společného s hromadou fotek pořízených z ulic projíždějícím googlevozem? Dle mého názoru velice hodně. Snímky jsou zaznamenávány zcela náhodně, jediná systematika je snaha o úplné pokrytí komunikací zanesených do mapy, čas nehraje vůbec roli (zajímavý postřeh – noční snímky, které by pro mnoho lidí mohly být ještě citlivější záležitostí, tam nehledejte). A pokud jde o nejdiskutovanější osobní údaje, které se na záznamech vyskytují, pak jejich životnost není dlouhá – alespoň Google deklaruje, že než jsou snímky dále zpracovány, proběhne jejich automatické rozmazání. Ať se tedy snažím nahlížet na celý systém Street View sebepřísněji, nemohu najít žádný existující účel pro zpracování osobních údajů. A v souladu s tím, co jsem říkal výše, nepovažuji Street View za systém, ve kterém by docházelo ke zpracování osobních údajů v tom rozsahu a kvalitě, které by jej podřadily pod zákonnou úpravu Zákona.

Co vadí na Street View v Česku?

Dle informací dostupných na webu Úřadu je například (ovšem slovo „například“ je diskutabilní, protože jiné problémy zveřejněny nebyly a buď tedy nejsou, nebo nejsou tak relevantní, že by o nich měla vědět veřejnost; opomíjím formální stránku stanovení zpracovatele na území ČR) problémem výška, ze které kamera na googlevozu snímá ulici. Prý tak vidíme přes ploty a zídky, což je prý „nad rozsah běžného pohledu z ulice“. Jestli si dobře pamatuji prohlášení předsedy Úřadu v médiích, může tak být například zaznamenán počet dětských botek na zápraží. Hmm, diskutujeme zde o obecných dopadech nových technologií a „co by kdyby“, nebo se bavíme o úřadu, jehož kompetence určuje zákon? Není to poprvé, kdy se Úřad vyjadřuje nikoliv jen jako strážce osobních údajů, tak jak mu pravomoci svěřil Zákon, ale pouští se do širších souvislostí ochrany soukromí a osobnosti upravených v civilním právu. Jakkoli by tedy mohl mít pravdu a varovat před nebezpečnými trendy majícími dopady na lidské soukromí, není oprávněn tak činit, zejména ne v rámci správního řízení. Buď musí jasně označit, které fotky „přes plot“ obsahují osobní údaje, nebo to nemůže být Úřad, který v této věci bude dále postupovat.

Když se podíváme na to, kde v Evropě zrovna Google pořizuje nové snímky ulic, zjistíme tyto země: Itálie, Holandsko, Španělsko, Norsko, Irsko, Dánsko, Belgie. Z obrázků ulic není patrné, že by se záznamy z těchto zemí lišily od těch našich, a přesto jsem nezaslechl, že by příslušné úřady hodlaly nějak zakročit proti Street View (naopak Německo se svou snahou o na míru ušitý nový zákon je prozatím extrém a nejsem si jistý, zda aféra s daty wi-fi sítí nebyla jen záminkou). Ovšem, harmonizace ochrany osobních údajů není v EU tak jednolitá, příslušné směrnice umožňují mnoho variací. Přesto bych si z vlastní praxe troufal tvrdit, že přinejmenším základní instituty ochrany osobních údajů, o které jde v tomto případě, se v těchto zemích shodují, neboť jsou založeny právě na definicích obsažených ve směrnicích. Ačkoliv tedy konkrétní přístupy jednotlivých států mohou se lišit například s ohledem na historii toho kterého národa (například na whistle-blowing je obecně v Česku s ohledem na negativní vztah k udávání pochopitelně nahlíženo též negativně a nemá to co dělat s platným právem; v Německu se dle tisku zřejmě také spíše jedná o východoněmeckou záležitost), neočekával bych až tak zásadní rozdíly.

Nakonec to může být vlastně úplně jednoduchý, neprávní důvod. I na úřadech jsou jen lidi a přestože dle pravidel EU má jít o nezávislé úřady, někdo je přeci jen musí jmenovat či navrhnout, a nezávislost se postupně vytrácí. A tak jak nám Evropou putuje volební vlna či se mění politické klima, tak se i pohybují formace s vysokým tlakem na ochranu soukromí, občas se zatáhne mračny těžkými od pokut. Protože toto ale není téma do tohoto blogu, shrnu to jednoduchým konstatováním bez dalšího rozebírání, zda Evropa neudělala chybu, když ochranu osobních údajů svěřila úřadům namísto běžné soudní ochrany.

A jak je to s budoucností „užitečného internetu“? V tomto jsem optimista, protože pokud je něco shledáno užitečné, tak si to zcela jistě, byť možná přes počáteční potíže, nakonec najde svou legální cestu. A jako demokrat musím ctít názor většiny – pokud se usnese na nepřípustnosti něčeho, tak to prostě nebude. Dokud ale zákon něco nezakáže, tak odmítám aktivismus příslušných úřadů, které se pasují do role ochránců a zachránců, a to platí obecně, nejen u osobních údajů.

Celý příspěvek

úterý 26. října 2010

Když Úmluva omezuje víc než Listina: čl. 10 odst. 2 EÚLP versus čl. 17 odst. 4 LZPS

O nálezu Pl. ÚS 36/01, kterým došlo ke „konstitucionalizaci“ Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též „EÚLP“ či „Úmluva“), toho bylo napsáno již mnoho, a to i na JP (viz např. zde či zde). Cílem tohoto postu není po zpochybňovat legitimitu tohoto nálezu, nýbrž poukázat na jeden z opomíjených důsledků konstitucionalizace Úmluvy. Jak známo, většina soudců odůvodnila konstitucionalizaci Úmluvy tím, že jinak by došlo ke snížení již jednou dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod. V tomto postu poukážu na to, že konstitucionalizací Úmluvy naopak došlo (resp. mohlo dojít) ke snížení ochrany základních práv a svobod v substantivním slova smyslu. Vyhnu se abstraktním debatám a problematický aspekt judikatury Ústavního soudu ukážu na konkrétním případě. Jako „podvozek“ pro debatu mi poslouží rozdílné znění limitační klauzule u práva na svobodu projevu v Listině (čl. 17 odst. 4 LZPS) a v Úmluvě (čl. 10 odst. 2 EÚLP).


Znění čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP

Listina zakotvuje svobodu projevu v čl. 17, jehož relevantní část zní následovně: „(1) Svoboda projevu a právo na informace jsou zaručeny. (2) Každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu. (3) … (4) Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. (5)…”. Klíčový je pro nás odstavec čtvrtý.

Relevantní část čl. 10 odst. 2 EÚLP zní následovně: „(1) Každý má právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů hranice... (2) Výkon těchto svobod, protože zahrnuje i povinnosti i odpovědnost, může podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.” (důraz doplněn)

Při srovnání limitační klauzule zakotvené čl. 17 odst. 4 LZPS s limitační klauzulí v čl. 10 odst. 2 EÚLP narazíme na jednu zajímavou skutečnost. Český ústavodárce totiž oproti čl. 10 odst. 2 EÚLP výrazně omezil počet legitimních cílů, jimiž lze ospravedlnit omezení svobody projevu. Jedním z legitimních cílů, který v čl. 17 odst. 4 LZPS nenajdeme, je cíl spočívající v „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (ostatní rozdíly ponechávám v tomto postu stranou).

A máme problém. Ten lze formulovat takto: lze v České republice omezit svobodu projevu za účelem zachování autority a nestrannosti soudní moci, i když takové omezení čl. 17 odst. 4 LZPS explicitně neobsahuje? Lze v takovém případě přímo aplikovat Úmluvu v neprospěch základních práv? Proti přímé aplikaci Úmluvy v neprospěch základních práv kromě ústavněprávních argumentů hovoří přece i samotné znění Úmluvy, která ve svém čl. 53 jednoznačně stanoví, že „[n]ic v této Úmluvě nebude vykládáno tak, jako by omezovalo nebo rušilo lidská práva a základní svobody, které mohou být uznány zákony každé Vysoké smluvní strany nebo každou jinou Úmluvou, jíž je stranou.“ (důraz doplněn)

Co na to Ústavní soud a doktrína?

Co na to Ústavní soud? Nic. Ústavní soud nejen, že se s tímto výkladovým problémem uspokojivě nevypořádal, nýbrž tento rozdíl mezi čl. 17 odst. 4 LZPS a čl. 10 odst. 2 EÚLP ve svých nálezech zcela ignoruje a bez jakékoliv argumentace – jako kdyby v případě omezení svobody projevu nad rámec čl. 17 odst. 4 LZPS šlo o zcela banální věc – aplikuje přímo čl. 10 odst. 2 EÚLP. Stačí nahlédnout do kteréhokoliv z následujících čtyř nálezů: (1) nález ze dne 2. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97 Reflex; (2) nález ze dne 17. 10. 2000, sp. zn. I. ÚS 211/99 Uložení pořádkové pokuty odvolacím soudem; (3) a nález ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. IV. ÚS 23/05 Píchová (zejména body 51 a 53); či (4) nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10 Přístup k nepravomocným rozsudkům (zejména bod 43).

Zcela uspokojivou odpověď nepředkládá ani doktrína. Většina autorů sice svorně dospívá k závěru, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený LZPS, by byla nepřípustná [viz např. BARTOŇ, M.: Svoboda projevu a její meze v právu České republiky. Praha: Linde, 2002, str. 193; a HERCZEG, J.: Meze svobody projevu. Praha: Orac, 2004, str. 125], nicméně hned poté se snaží „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod jiné legitimní cíle výslovně zakotvené v čl. 17 odst. 4 LZPS – typicky pod „ochranu práv a svobod druhých“, „veřejnou bezpečnost“ či dokonce „bezpečnost státu“ [tamtéž]. Tento postup považuji za nepřesvědčivý. Jednotlivé legitimní cíle v čl. 10 odst. 2 EÚLP podle našeho názoru chrání odlišné zájmy, a tudíž je nelze směšovat.

Pokud jde o aplikaci cíle „ochrany práv a svobod druhých“ na kritiku soudců, tento legitimní cíl nelze směšovat se zájmem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ [a nic na tom nemění ani skutečnost, že tohoto neduhu se dopouští občas i sám ESLP]. Zájem, který je chráněný cílem „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ (tj. autorita a nestrannost soudní moci), totiž není ochrana soudce jakožto jednotlivce před kritikou (soukromý zájem soudce), nýbrž zajištění nestranného soudního řízení a respektování jeho výsledku (veřejný zájem), a tudíž se tohoto veřejného zájmu nemůže soudce dovolávat ve svůj osobní prospěch v soukromoprávní žalobě. Veřejný zájem na „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ tak lze prosazovat pouze prostřednictvím „procesních“ pořádkových pokut či ve výjimečných případech s pomocí trestněprávních sankcí [kárná řízení ponechme stranou]. Jinak řečeno, skutečnost, že kritizovaná osoba zastává funkci soudce, nemůže být podle mého názoru v civilní žalobě na ochranu osobnosti kladena k tíži kritizující osoby s odkazem na nutnost zachovat „autoritu a nestrannosti soudní moci“.

Stejně tak nelze „zachování autority a nestrannosti soudní moci“ podřadit pod „veřejnou bezpečnost“ či „bezpečnost státu“. Výklad, podle nějž by kritika soudců či jejich rozhodnutí automaticky ohrožovala i „veřejnou bezpečnost” či dokonce „bezpečnost státu” [BARTOŇ2002: 33], je podle mě neudržitelný, a to ani s pomocí argumentace systematikou (starého) trestního zákona. Takový postup je totiž v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, která říká, že „z ustanovení obyčejného zákona nelze přeinterpretovat ústavu do podoby, kterou zjevně nemá. Interpretační proces postupuje opačně, a to vždy od ústavních předpisů k zákonům, nestanoví-li sám ústavní předpis výslovně výjimku“ (viz např. nález ze dne 20. 6. 2001, sp. zn. Pl.ÚS 14/01, publ. pod č. 285/2001 Sb.).

Co s tím?

Z výše uvedených řádek plyne několik výkladových problémů, nad nimiž bych rád otevřel debatu:

(1) Akceptujeme premisu, že přímá aplikace EÚLP, která by znamenala omezení svobody projevu nad rámec zaručený Listinou, je nepřípustná?
(2) Pokud ano, lze v českém ústavním pořádku najít oporu pro imanentní omezení svobody projevu
(a) v zájmu „zachování nestrannosti soudní moci“, např. v čl. 36 odst. 1 LZPS či v čl. 82 odst. 1 Ústavy?
(b) v zájmu „zachování autority soudní moci“ (?)
(3) Nepostupoval Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 36/01 přece jenom příliš „bukanýrsky“ a nenastal čas na přehodnocení tohoto nálezu?

P.S. Rovněž by mě zajímalo proč na webových stránkách Ústavního soudu na seznamu právních předpisů, z nichž se skládá ústavní pořádek České republiky, Úmluva chybí. Značí to, že si ani samotný Ústavní soud není jejím postavením zcela jist?
Celý příspěvek

čtvrtek 21. října 2010

Josef Vedral: Je možné zvolit toho, kdo zemřel?

Otázka se (někomu) může zdát zbytečná až nesmyslná, jak jsem však zjistil, volební orgány si na ni zřejmě (zatím?) odpovídají kladně. O co jde? Ve volbách do obecních zastupitelstev se (opět) přinejmenším v jednom případě stalo, že na kandidátní listině volební strany zůstalo až do voleb uvedeno jméno člověka, který (v daném případě několik týdnů) před volbami zemřel (a bylo to obecně známo), volební strana, za kterou měl kandidovat, však jeho kandidaturu neodvolala (de iure však zřejmě nemusela a možná ani nemohla) a hlasy pro něj odevzdané se tak (pravděpodobně) započítávaly do celkového počtu hlasů pro volební stranu. Mělo tomu tak ale opravdu být?

Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí obsahuje ustanovení o vzdání se a odvolání kandidatury (§ 27), podle kterého se může kandidát své kandidatury písemně vzdát do 48 hodin před zahájením voleb a ve stejné lhůtě může jeho kandidaturu odvolat volební strana, za kterou měl kandidovat. V takovém případě (jinak to po registraci kandidátní listiny a vytištění hlasovacích lístků ani nejde) zůstávají údaje o kandidátovi uvedena na kandidátní listině volební strany, při sčítání hlasů se však nepřihlíží k hlasům pro něj odevzdaným a zároveň se tím snižuje celkový počet kandidátů příslušné volební strany. To má vliv na celkový počet hlasů pro ni odevzdaných - pokud volič zaškrtne na hlasovacím lístku označena pouze volební stranu, obdrží hlas každý kandidát této volební strany - a tím i na celkové výsledky voleb. Informace o vzdání se kandidatury nebo odvolání kandidáta má být přitom zveřejněna ve všech volebních místnostech v dané obci.

Volební zákon (výslovně) neupravuje, jak by měly volební komise a další volební orgány postupovat (zejména při sčítání hlasů) v případě, kdy některý z kandidátů volební strany před volbami zemřel, tato skutečnost je přinejmenším v dané obci obecně známa, nicméně volební strana jeho kandidaturu neodvolala. Dosavadní přístup volebních orgánů je, jak se zdá, takový, že takovému kandidátovi mandát vznikne a současně hned zanikne (neboť jedním z důvodu zániku mandátu je úmrtí člena zastupitelstva) a na jeho místo okamžitě nastupuje náhradník podle pořadí určeného výsledkem voleb. Je ale něco takového možné? Lze předstírat, že může mandát, tedy určitý soubor práv a povinností zvoleného zástupce, vzniknout tomu, kdo zemřel? Tedy tomu, kdo podle obecného práva ztratil způsobilost mít práva a povinnosti?

Podle občanského zákoníku, který se při neexistenci jiné speciální úpravy použije i pro vztahy veřejnoprávní, způsobilost fyzické osoby mít práva a povinnosti zanikne smrtí (případně prohlášením za mrtvého). Pokud zanikne způsobilost mít práva a povinnosti, zanikne i způsobilost nabýt mandát. Podle mého názoru okamžikem své smrti osoba z kandidátní listiny de iure prostě zmizí, byť je tam fakticky i nadále uvedena, kandidátem ale přece nemůže být ten, kdo už nežije. Jistě by nikoho nenapadlo takovou osobu na kandidátní listinu dát, a pokud snad ano, taková listina by sotva mohla být zaregistrována. Je potom ale absurdní, aby se v okamžiku, kdy je někdo na kandidátní listině uveden, ta je zaregistrována a ten člověk zemře, dělalo jako by se nic nestalo a jeho smrt neměla žádné právní důsledky. Pokud volební strana jeho kandidaturu neodvolá, což podle mě ani nemusí a nejspíš ani de iure nemůže, protože taková kandidatura ex lege zanikla smrtí, tzn. současně se zánikem způsobilosti mít práva a povinnosti a nelze odvolat to, co už není.

To, že kandidát zemřel, pochopitelně být známo nemusí a může to vyjít najevo až po sečtení hlasů nebo ještě později, např. až po uplynutí lhůty pro podání návrhu na soudní přezkum průběhu voleb, či vůbec. Volební orgány v takovém případě započítávaly volební straně i hlasy pro něj odevzdané. S tím se zřejmě nic nenadělá, neboť po uplynutí lhůty pro podání návrhu soudu už nelze průběh a výsledky voleb přezkoumávat. Otázkou bude pak asi jedině to, jak je to v takovém případě s mandátem, který zemřelá osoba de facto ani de iure vykonávat nemůže (a který jí de iure ani nemohl vzniknout). V takovém případě by se skutečně muselo vycházet z toho, že mandát získala další osoba v pořadí na kandidátní listině (ovšem aniž by předtím zanikl mandát tomu, komu nikdy nevznikl).

Pokud je ale to, že kandidát zemřel známo a není o tom žádná pochybnost, hlasy pro něj by se započítávat neměly. Podle § 40 odst. 4 zákona o volbách do zastupitelstev obcí se sčítají „hlasy pro jednotlivé volební strany a pro jednotlivé kandidáty“ – ten, kdo zemřel, však tímto okamžikem kandidátem být přestal a žádné hlasy proto de iure získat nemohl, tudíž je nelze ani sčítat a zahrnovat do celkových výsledků. Pokud by se tak přesto stalo, byl by to důvod pro soudní přezkum výsledku voleb. Tady je ovšem háček, neboť domáhat se v něm lze pouze určení neplatnosti hlasování, neplatnosti volby kandidáta nebo neplatnosti voleb jako takových. Nelze se tedy zřejmě domáhat „pouhého“ přepočítání hlasů s tím, aby při něm „pouze“ nebyly započítávány hlasy pro toho, kdo zemřel. K takové situaci došlo před 4 lety v Havířově, kdy se na základě rozhodnutí soudu tehdy musely volby opakovat s tím, že se již nezapočítávaly hlasy pro toho, kdo zemřel. Soud by tedy zřejmě musel v každém takovém případě posuzovat, jaký vliv na celkové výsledky voleb taková chyba ve sčítání hlasů měla a zda je nutné prohlásit v důsledku toho volby za neplatné.

Josef Vedral
Celý příspěvek

Robert Zbíral: Jak rychle (a nenápadně) lze změnit primární právo EU aneb je možné ošálit Václava Klause?

Staré české přísloví praví, že kovářova kobyla chodí bosa. Moudrost našich předků se znovu potvrdila v minulých dnech, kdy jsem náhodou narazil na „novinku“ z Bruselu, která se odehrála v červnu. Jelikož jsou instituce EU dlouhodobě v centru mé pozornosti, z nevědomosti mě ještě teď zebou neokované nohy. Doufám alespoň, že podaná informace bude nová rovněž pro některé čtenáře, jinak budu rok dobrovolně navazovat kontakty na studijním pobytu na Univerziťétu v Dnětropetrsku.

S ohledem na anabázi Smlouvy o ústavě i bolestnou ratifikaci Lisabonské smlouvy (LS) panovalo všeobecné přesvědčení, že se současným stavem primárního práva vydrží EU přinejmenším po mnoho dalších let. Výjimkou samozřejmě měla být přistoupení nových států, nejbližší podobná příležitost (Chorvatsko) měla zároveň posloužit k včlenění tzv. irských záruk a české „výjimky“ z Listiny základních práv EU do příslušných protokolů smluv.

Jaké proto bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že 23. června 2010 se v Bruselu sešla mezivládní konference, která se během několika minut dohodla na změně LS a jejím doplnění o další protokol.

O co stručně jde: Text LS uvádí, že Evropský parlament (EP) má mít 751 poslanců. Jelikož smlouva nebyla ratifikována před volbami do EP v červnu 2009, volilo se podle tehdy platného znění smluv 736 poslanců. Evropská rada si „hrozbu“ numerického nesouladu uvědomovala a proto již v prosinci 2008 rozhodla (s. 14), že bude třeba zvýšit počet poslanců na 754 (sic!). Španělské předsednictví připravilo příslušný návrh změny smluv, včetně způsobu rozdělení dodatečných křesel a variant výběru poslanců. Návrh byl na jaře 2010 podpořen EP i Komisí a schválila jej již zmíněná mezivládní konference, nyní probíhá ratifikace protokolu v členských státech, dokončena má být k poslednímu listopadu 2010.

Tento příspěvek je krátký na to, aby zde byl obsah protokolu č. 36 k LS podrobně diskutován, po mém soudu by ale příznivci integrace propotili několik košil při pokusu o jeho obhajobu. Základní logika je asi taková, že všechny země musejí mít tolik poslanců, kolik jim určuje LS, ale nikdo nebude mít méně (Německo), takže výsledek 754 jaksi nesedí proti 751 požadovaných LS. Pro ČR se počet mandátů nemění, nejlépe je na tom Španělsko se čtyřmi křesly navíc. Už zcela z říše sci-fi je možnost, že protokol dává členskému státu možnost nové poslance kooptovat z řad poslanců parlamentu národního…

Hlavní důvod, proč jsem přikročil k psaní tohoto postu, je ale jiný. Ptám se, proč když byla možná takto rychlá změna LS kvůli změně počtu poslanců, proč taktéž nebyla svolána mezivládní konference k irským zárukám a české výjimce? Alternativně a ještě jednodušeji, proč tyto věci nebyly součástí konference červnové? Je pravda, že u záruk (s. 3) i výjimky (s. 2) se píše, že se stanou protokoly až při uzavírání příští smlouvy o přistoupení, nebyl ale tento termín zvolen jen jako nejbližší možný? Nebylo by dřívější přijetí logičtější z hlediska naplnění slibů Irsku a ČR, ať již si o významu či příčinách daných ustanovení myslíme cokoli? Nepřispělo by to ke zkrácení období právní nejistoty, kdy v současnosti například česká výjimka je právně „nezávazně závazná“?

Jedno vysvětlení by se nabízelo. V minulých dnech se objevily zprávy, že výjimka pro ČR je v ohrožení. Pokud by výjimka měla být součástí balíku s protokolem č. 36, dovedu si představit její odmítnutí v některých členských státech. Jestliže naopak bude přičleněna k přístupové smlouvě s Chorvatskem, nikdo si výsledek vetovat netroufne. Nemohu se tak zbavit dojmu, že uvedený postup je typickou ukázkou evropské reálpolitiky v praxi, ve které je procesní postup přijímání rozhodnutí zvolen tak, aby vše hladce prošlo, bez ohledu na transparentnost pro občana i logiku cíle, ke kterému má rozhodnutí směřovat. V souvislosti s procesem schvalování protokolu č. 36 je třeba se ptát, nakolik vlastně ještě platí pravidlo o superrigidnosti smluv a nedostatku Kompetenz-Kompetenz EU. Někdo namítne, že u velkých změn primárního práva ano a že změna počtu poslanců EP je bezvýznamná, ale kdo zaručí, že se podobná nepostřehnutelná „marginálie“ v budoucnu nedotkne něčeho důležitějšího? Připomínám pouze, že viníkem zde není pověstný bruselský byrokrat, ale všechny členské státy jako vysoké smluvní strany, takže poučka o pánech smluv je formálně dodržena, integrační proces však nabývá automatizující tendence.

Protokol č. 36 byl v srpnu předložen Poslanecké sněmovně a Senátu, kde v současnosti probíhá schvalovací proces, dosud podle všeho bez závažných problémů. Stojí za zmínku, že vláda navrhla schválení protokolu v režimu čl. 10a Ústavy, požadujícím ústavní většiny v obou komorách. Z její argumentace (a nakonec i obsahu protokolu) není vůbec jasné, jaké další pravomoci se na EU přenášejí (srv. čl. 10a odst. 1 Ústavy), když se protokol ČR vlastně vůbec nedotýká, uniká mi, proč se nárůst počtu europoslanců o 2 % označuje za „změnu způsobu výkonu pravomocí přenesených na EU“ (s. 3). Spíše to naznačuje vznik ústavní tradice, v doktríně nikoliv všeobecně přijímané, že jakákoliv změna primárního práva je kvalifikována jako smlouva dle čl. 10a Ústavy.

Abych se vrátil k Václavu Klausovi. Z čistě principiálního pohledu by měl protestovat, protože mohl dosáhnout legalizace jím schválené výjimky daleko dříve. Objektivně je samozřejmě zvolený postup výhodnější i pro něj, neboť dává vyšší šance na přijetí výjimky, než kdyby ta procházela ratifikací současně s protokolem č. 36. Lze ostatně úspěšně pochybovat, zda by v takovém případě byl dosažen s ohledem na postoj některých politických stran k výjimce souhlas s ratifikací ústavní většinou v obou komorách Parlamentu ČR. Na druhou stranu podobné finty jako ta s protokolem č. 36 vyčleňují mimo dohled médií a veřejnosti změny primárního práva jako jednu z mála částí rozhodovacího procesu, kterou doposud bylo možné sledovat, aniž by člověk patřil mezi promile vyvolených znalců integrace. Tento trend je daleko nebezpečnější než absurdní představa hord sudetských Němců toužících po návratu do Sudet, proto by se měl pan prezident zamyslet nad ratifikací protokol č. 36, pokud už tak neučiní Parlament.

Robert Zbíral
Celý příspěvek

středa 20. října 2010

Pavel Molek: Klouzavý mandát aneb Ústava na toboganu

Zdá se, že se postupně stávám ústavním konzervativcem, protože mě pohoršuje už prakticky jakákoli navrhovaná změna naší Ústavy. Naposledy mě pohoršily úvahy o tom, že by se měl zrušit či změnit její článek 12 tak, aby bylo možno tu a tam někoho zbavit státního občanství i proti jeho vůli (aneb boj Ministerstva vnitra proti „liberálním úletům počátku 90. let“). Nyní se mé obočí pozdvihlo nad úvahami o zavedení tzv. klouzavého mandátu, a to zejména poté, co se tyto úvahy převtělily do návrhu ústavního zákona (plus do návrhu změny Jednacího řádu Poslanecké sněmovny).
Celý příspěvek

pondělí 18. října 2010

Soumrak užitečného internetu? (Díl I)

Nedávno jsem se veřejně trochu subjektivněji vyjádřil na adresu již delší dobu trvajícího sporu společnosti Google, Inc. a evropských regulátorů dohlížejících na ochranu osobních údajů a potažmo i toho našeho, Úřadu pro ochranu osobních údajů (Úřad). Shodou okolností téhož dne vydal Úřad zprávu o tom, jak zamítl registraci zpracování osobních údajů týkající se produktu Street View. Google není můj klient a o tomto případu tak vím jen z veřejně dostupných zdrojů, přesto si dovolím na následujících řádcích polemizovat s tím, co Úřad právě provádí.

A ještě poznámku na úvod – ze svého pohledu jsem k internetu a jeho dopadu na soukromí docela kritický. V době jeho nástupu v ČR a začátku mých univerzitních studií jsem dokonce prohlašoval, že si jej domů nepořídím, protože preferuji osobní kontakt a internet je jen pracovní nástroj. Do roka a do dne jsem však z něj učinil nakonec i nástroj komunikace a zábavy a koneckonců svá studia i svou profesionální kariéru jsem mohl realizovat skoro jen díky němu a zalepovat obálky mne dnes uvidíte jen před Vánoci. Na druhou stranu odmítám zavírat oči před zjevně negativními dopady digitální současnosti, která se vyznačuje množstvím (až redundancí) snadno dostupných dat o čemkoliv a o komkoliv a současně tato data z našeho světa nemizí (kdyby jedničky a nuly měly nějakou hmotnost, tak za chvíli k sobě přitáhneme gravitací Měsíc a nemusíme na něj za drahé peníze lítat). Právo zapomenout (být zapomenut), jakožto určitá součást lidské podstaty a v mnoha disciplínách práva dokonce vymáhané (např. promlčení v civilu i trestu, zahlazení odsouzení v trestu), je tak technologickými prostředky čím dál více omezováno. Z tohoto důvodu pak spatřuji jako nezbytné, aby to bylo právo, které dopad těchto technologických změn ovlivňujících kvalitu lidského života bude regulovat. V celkovém výsledku však určitě nejsem schopen posuzovat, zda nové technologie na internetu (či internet sám) jsou lidstvu více přínosem nebo naopak. Zcela jistě však platí, že jejich objevení a užívání nás posouvají dál a je na nás všech, abychom se právě s těmi negativy poprali – doufám, že ten boj bude férový a na otázku v názvu tohoto článku nebudu muset odpovídat kladně.

Předpokládám, že Street View všichni znáte, pokud ne, tak zde je ukázka pohledu na Karlův most – ulicí projel vůz se speciální kamerou umožňující snímání obrazu s úhlem pohledu 360° a následně byly tyto obrazové materiály transformovány tak, aby umožnily velice věrné prohlížení ulice, jako kdybyste po ní tehdy šli vy. Při otočení doprava nebo doleva uvidíte další auta na silnici, jimž byla rozmazána registrační značka; podobným způsobem jsou rozmázlé i obličeje kolemjdoucích (je jich dost, lidé se rádi dívají přímo do objektivu) – oboje je již standardní automatická technologie s cílem omezit dopady na soukromí, kterou Google používá na základě zkušeností z USA, kde službu v roce 2007 zprovoznil poprvé. Podotýkám, že po čtyřech letech navíc Google už není sám, zatím omezeným projektem je např. Mapjack, dále tu jsou nebo brzy budou Microsoft Street Slide, ale u nás také nejnověji Zlaté stránky.

Jsou v případě Street View dány kompetence Úřadu? Z dostupných informací vyplývá, že Google se pokusil dosáhnout registrace zpracování osobních údajů, jehož účelem je zřejmě snímání obrazových záznamů pro použití v aplikaci Street View. A z tiskové zprávy Úřadu vyplývá, že tuto registraci odmítl, proti čemuž Google podal rozklad. Předpokládám tedy, že Úřad svou pravomoc dovodil, neboli že při pořizování záznamů a jejich využití ve Street View dochází ke zpracování osobních údajů, proti čemuž měl Úřad námitky (viz dále).

Předně bych se rád zastavil nad tím nejzákladnějším: jde o zpracování osobních údajů? Dle § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů („Zákon“) je osobním údajem informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Zpracováním se pak rozumí systematická operace s osobními údaji (§ 4 písm. e) Zákona), přičemž Zákon se vůbec nevztahuje na nahodilé shromažďování, pokud nejsou údaje dále zpracovávány (§ 3 odst. 4 Zákona).

Odpovědět na otázku, zda jde o zpracování osobních údajů, se pokusím na nějakém rozumném příkladu: V první situaci jde muž Letenskými sady asi někdy kolem poledne v pozdním létě (suchá tráva, ale ještě zelené stromy, při troše pátrání lze objevit na stavbě tunelu Blanka reklamu na hudební festival z roku 2009), patrně z oběda. Dle oblečení by to mohl být úředník, třeba z Ministerstva vnitra? Díky rozmazanému obličeji nejsem více schopen určit, byť jeho blízcí kolegové z MV by ho třeba poznali. Ve druhé situaci dva lidé vcházejí do domu na ulici Jana Zajíce (číslo popisné je také vidět), zřejmě přijeli tmavým Audi v popředí. A nyní si ještě představme, že snímky neprošly korekcí (tváře a registrační značky vozidel nejsou rozmazány).

Troufám si říci, že rozhodně tyto záběry neobsahují informaci o určených osobách. Ani řidič googlevozu, ani další osoby, které pracují na zpracování těchto snímků, nejsou schopni ani podle nerozmazaných obličejů říci, kdo konkrétně se na záznamech vyskytuje (pokud velikou náhodou tyto osoby nebudou znát jinak). Ale jak je to s tou určitelností?

Zákon zcela shodně se směrnicí 95/46/ES považuje za určitelnou takovou osobu, kterou lze „identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu“ („who can be identified, directly or indirectly, in particular by reference to an identification number or to one or more factors specific to his physical, physiological, mental, economic, cultural or social identity“). O muži v sadech (první situace) jsem kromě jeho fyzického popisu schopen dovodit snad jen ekonomickou situaci (jde v obleku), zatímco o lidech v druhé situaci kromě těchže vlastností možná ještě sociální pozadí (auto, bydliště), ale opravdu váhám nad tím, zda jako správce osobních údajů (Google), popřípadě jakákoliv třetí osoba, budu schopen tyto vlastnosti využít pro jednoznačnou identifikaci těchto osob (ani kolegové z MV si nebudou s určitostí jisti, že sady jde skutečně jejich spolupracovník).

Pojem určitelnosti dle mého názoru nebyl a snad ani jej v tomto pojetí není možné blížeji specifikovat, neboť existuje mnoho způsobů, jak konkrétní osobu ztotožnit (a to nemusím ani znát její jméno, stačí např. „ten chlápek v klobouku a s knírkem, co si tu každý pátek kupuje noviny“). Za účelem právní regulace, máme-li dosáhnout alespoň elementární právní jistoty, ale musíme nějaký způsob definování najít. Bod 26 směrnice 95/46/ES říká, že „je třeba přihlédnout ke všem prostředkům, které mohou být rozumně použity jak správcem, tak jakoukoli jinou osobou pro identifikaci dané osoby,“ což mi tak nanejvýš dovolí položit další otázku: co je to rozumně? Ve stanovisku WP 29 Evropské komise č. 4/2007 se například hovoří o ceně jako měřítku pro určení, zda pokus o identifikaci osoby je ještě rozumný. Jsou zde ale i další faktory, které musí být vzaty v úvahu, včetně postavení správce, (ohrožených) zájmů subjektů údajů, různé dysfunkce (např. pravděpodobnost úniku údajů) a také stav techniky, který je nutné se pokusit předvídat pro celou dobu zpracování údajů.

A teď zpátky k našim příkladům – jsem za rozumných podmínek schopen vystopovat identitu těch tří osob? U muže v sadech bych si na to nevsadil bez detektivní kanceláře (což je ale podle mne právě způsob, který už rozumný není, neboť představuje spíše výjimečné řešení). U dvou osob, které zřejmě právě vchází do dveří domu, kde mají byt, už mám asi větší šanci, ale: co když tam nebydlí oni, ale babička? Kdo z těch deseti jmen na zvoncích jsou tito dva? Je to Audi služební, patří jemu nebo jí nebo jejímu tátovi? Když se půjdu postavit před ten dům, možná uvidím tuto scénu na vlastní oči, ale co jsem schopen reálně s takovým „zážitkem“ udělat, resp. v čem mi Street View nad míru přiměřenou ulehčil při shromažďování údajů o této dvojici? Bude-li mým zájmem vytvořit si profil těchto dvou osob, pak je budu sledovat déle než oněch 10 vteřin, po které kolem nich projížděl googlevůz. Trochu zde již odbočuji od hlavní otázky určitelnosti, ale tento můstek je důležitý pro další posouzení celého systému a nejsem jediný, kdo samotnou povahu údajů dává do kontextu s účelem zpracování. Dle mého názoru mi předchozí smršť pochybností totiž spíše naznačila, že ani u dotyčné dvojice, byť indicií je více než u muže v sadech, se rozumným způsobem nepřiblížím k její určitelnosti, nemám-li na té určitelnosti eminentní zájem (pak ale budu mít i jiné prostředky a jak jsem řekl, údaje ze Street View nebudou pro mne příliš relevantní).

A nakonec, jak je patrné, dochází před zveřejněním na internetu k anonymizaci osobních údajů (tváří), tj. ke zpracování osobních údajů dochází víceméně jen po určité mezidobí – zde bychom tedy dle návodu Evropské komise měli přihlédnout k bezpečnostním pravidlům, která Google přijal pro zpracování před vymazáním tváří. Za předpokladu, že jsou dostatečná a efektivně tak zabraňují přístupu třetích osob k těmto záznamům, neměly by být považovány záznamy z googlevozu za údaje o určitelných osobách.

A kdyby přeci jen Google po určitou dobu zpracovával osobní údaje, a to až do anonymizace tváří, má být Street View nebo jeho přípravná fáze považováno za zpracování osobních údajů? V již citovaném stanovisku č. 4/2007 vyslovila pracovní skupina Evropská komise názor, že přijetím dostatečných opatření k anonymizaci může být zaručeno, že ke zpracování osobních údajů vůbec nedochází – co ovšem nebylo řečeno, kdy má docházet k anonymizaci. Dovedu si představit takové technické řešení, že k obrazovým záznamům nemůže mít před anonymizací nikdo přístup, tj. i když to bude trvat třeba rok, tak neanonymizované údaje nejsou přístupné (pokud někdo systém neobejde), tj. časové hledisko nemusí být rozhodující – spíše výsledek. A tím by bylo, že ani takto nejsou osobní údaje zpracovávány ve smyslu evropské legislativy o ochraně osobních údajů.

Nakonec k účelu zpracování a jeho spojení s definicí osobních údajů, jak jsem avizoval výše: cílem Street View není dokumentovat výskyt osob na ulicích, na tom se snad shodneme. Proč by tedy daný systém měl být považován za systém zpracovávající osobní údaje? V rubrice „K PROBLÉMŮM Z PRAXE“ se Úřad v červnu letošního roku vyjádřil například k otázce, zda zpracování portrétních fotografií je zpracováním citlivých osobních údajů (barevná portrétní fotografie například odhalí rasu). S využitím stanoviska pracovní skupiny Evropské komise č. 5/2009 Úřad konstatuje, že nikoliv, pokud není cíleným účelem zpracování fotek evidence rasového původu. Nemohu této velice zajímavé argumentace užít nejen pro hodnocení „kvalifikovaného“ zpracování osobních údajů (tj. citlivých osobních údajů), ale také pro zpracování samotných údajů? Ve stejném stanovisku navíc Úřad shledal, že „[p]ořízení a následné použití jednotlivých fotografií nebo časově omezeného obrazového nebo zvukového záznamu projevu fyzické osoby (skupiny osob) – jednání, schůze, jiné akce“ není zpracováním osobních údajů. Není průjezd googlevozu obdobou časově omezeného záznamu (včetně případného extrému, kdy snímaná osoba možná zvědavě sledovala googlevůz při venčení psa)?

Tento post bych tedy rád uzavřel konstatováním, že dle mého názoru náhodným snímkováním ulic, po nichž se pohybují fyzické osoby, nedochází ke zpracování osobních údajů. V dalším díle bych se rád věnoval tomu, zda jde o zpracování (pro jistotu, neboť Úřad je očividně opačného názoru) a podmínkám, které Úřad požaduje pro umožnění fungování systému Street View v České republice. A také odpovím na otázku položenou v názvu (?).

P.S. Doufám, že Úřad mezitím nezakáže Street View v ČR úplně, pak by se výše uvedené odkazy na příklady staly nefunkčními…

Celý příspěvek

Nález Pl. ÚS 39/08: Časově omezené mandáty soudních funkcionářů et al.

Ve čtvrtek vyhlásil Ústavní soud zcela zásadní nález sp. zn. Pl. ÚS 39/08 týkající se klíčových aspektů organizace českého soudnictví (krátké shrnutí tohoto nálezu je dostupné zde). Na rozuzlení této věci se čekalo hodně dlouho, nicméně výsledek je velmi zajímavý. Již teď je totiž jasné, že tento nález ve střednědobém horizontu výrazně promění podobu české justice. Akceptace časově omezeného mandátu soudních funkcionářů v kombinaci s nemožností opakovaného zvolení totiž znamená, že do několika let dojde k obměně na všech postech soudních funkcionářů včetně obou vrcholných obecných soudů. Jaký to bude mít dopad na českou justici těžko dnes dohlédnout. Přesto se pokusím nejdůležitější důsledky tohoto nálezu identifikovat. Ale nepředbíhejme.

Dopředu podotýkám, že nález Pl. ÚS 39/08 má včetně konkurujících stanovisek (místopředseda Pavel Holländer) a disentů (předseda Pavel Rychetský, místopředsedkyně Eliška Wagnerová, soudci Janů, Kůrka a Musil) celkem 43 stran hutného textu, takže tento post nemůže nabídnout nic víc než jen zevrubné shrnutí a selektivní vypíchnutí několika bodů.

O co šlo?

Předmětem řízení bylo celkem 8 otázek (námitek):

(1) Ústavnost institutu komplexního pozměňovacího návrhu;
(2) Ústavnost přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti podle § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) zákona o soudech a soudcích (dále jen „ZSS“);
(3) Ústavnost možnosti dočasného zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu (§ 100a ZSS);
(4) Ústavnost neurčitého počtu místopředsedů Nejvyššího soudu (§ 15 odst. 1 a 2, § 23 odst. 1, § 102 odst. 1 a 2, § 119 odst. 2, § 121 odst. 2 a § 168 ZSS);
(5) Ústavnost zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů soudů (§ 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, § 108 odst. 2 ZSS a § 13 odst. 3 SŘS);
(6) Ústavnost možnosti opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů (§ 105a ZSS a § 13a SŘS);
(7) Ústavnost přechodných ustanovení pro zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů obecně (body 4, 5, 6, 7, 8, 9 a 10 článku II a článek IV zákona č. 314/2008 Sb.);
(8) Ústavnost přechodného ustanovení pro zavedení funkčního období stávajících soudních funkcionářů Nejvyššího soudu (bod 11 článku II zákona č. 314/2008 Sb.). Ústavní soud se musel zabývat bodem 11 článku II zákona č. 314/2008 Sb. samostatně z toho důvodu, že zákon č. 314/2008 Sb. stanovil „dobíhající mandát“ stávajících soudních funkcionářů Nejvyššího soudu kratší (5 let) než u stávajících soudních funkcionářů Nejvyššího správního soudu (10 let)..

[Aby nedošlo k mýlce, při identifikaci výše uvedených 8 otázek jsem vycházel ze znění komentovaného nálezu, nicméně jejich pořadí a složení jsem poskládal malinko jinak. Např. otázku č. 7 a 8 řešil Ústavní soud v rámci jednoho podnadpisu (V.f). Postavení soudních funkcionářů NSS (zakotvené v SŘS) naopak řešil Ústavní soud samostatně (V.g), zatímco tento post tuto problematiku v souladu s členěním v bodě 72 nálezu rozebírá společně s úpravou v ZSS.]

Jak to dopadlo?

Nyní si v krátkosti shrneme, jak Ústavní soud posoudil 8 výše uvedených námitek.

(1) Institut komplexního pozměňovacího návrhu nebyl shledán v rozporu s ústavním pořádkem ČR (jednomyslně).
(2) Dočasné přidělení soudce k Ministerstvu spravedlnosti podle § 68 odst. 1, § 68 odst. 2 písm. b) ZSS (až na 3 roky) bylo shledáno v rozporu s ústavním principem dělby moci dle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní a nestrannosti soudců dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 a 3 Ústavy (poměrem hlasů 14:1; disent k tomuto bodu připojil Jan Musil).
(3) Možnost dočasného zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu z důvodu zahájení kárného řízení podle § 100a odst. 1 písm. b) ZSS za stávající právní úpravy (tj. nikoliv per se) byla shledána v rozporu s ústavním principem dělby moci dle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a rovněž v rozporu s čl. 21 odst. 4 LZPS a čl. 36 odst. 2 LZPS (jednomyslně).
(4) Výsledek posuzování ústavnosti neurčitého počtu místopředsedů NS je poněkud komplikovanější. Ústavní soud neshledal navýšení počtu místopředsedů NS per se v rozporu s ústavním pořádkem (bod 58). Proto Ústavní soud ponechal § 15 odst. 1 a 2, § 23 odst. 1, § 102 odst. 2, § 119 odst. 2, § 121 odst. 2 a § 168 ZSS nedotčené. Na druhou stranu Ústavní soud konstatoval, že zakotvení neurčitého počtu místopředsedů NS v ZSS (bez adekvátního vyvážení jako v případě § 70 ZSS) vytváří prostor pro zásah do fungování NS ze strany výkonné moci (konkrétně prezidenta ČR), a tudíž shledal § 102 odst. 1 ZSS (ve slovech „a místopředsedy“) v rozporu s ústavními principy určitosti zákona a zákazu svévole při výkonu státní moci, vyvěrajícími z pojmu demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, pro rozpor s ústavním principem dělby moci dle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy a pro rozpor s čl. 91 odst. 2 Ústavy (jednomyslně).
(5) Zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů soudů (§ 102 odst. 2, § 103 odst. 2, § 104 odst. 2, § 105 odst. 2, § 108 odst. 2 ZSS a § 13 odst. 3 SŘS) shledal Ústavní soud v souladu s ústavním pořádkem (jednomyslně).
(6) Možnost opakovaného jmenování předsedů a místopředsedů soudů (§ 105a ZSS a § 13a SŘS) byla shledána v rozporu s ústavním principem dělby moci dle čl. 2 odst. 1 Ústavy a nezávislosti moci soudní a nestrannosti soudců dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 a 3 Ústavy (poměrem hlasů 11:4; disent k tomuto bodu připojil Jan Musil, Ivana Janů, Vladimír Kůrka a Pavel Rychetský; konkurující stanovisko připojil Pavel Holländer).
(7) Přechodná ustanovení pro zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů vyjma funkčního období stávajících soudních funkcionářů Nejvyššího soudu (body 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10 a 11 článku II a článek IV zákona č. 314/2008 Sb.) shledal Ústavní soud v souladu s ústavním pořádkem (poměrem hlasů 14:1; disent k tomuto bodu připojila Eliška Wagnerová).
(8) Přechodné ustanovení pro zavedení funkčního období stávajících soudních funkcionářů Nejvyššího soudu (bod 11 článku II zákona č. 314/2008 Sb.) shledal Ústavní soud v pro rozporu s principy demokratického právního státu dle čl. 1 odst. 1 Ústavy, pro rozpor s čl. 21 odst. 4 LZPS a pro rozpor s ústavním principem nezávislosti moci soudní dle čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy (jednomyslně).

Závěrem je třeba dodat, že vykonatelnost nálezu v případě derogace ustanovení § 102 odst. 1 ZSS ve slovech „a místopředsedy“ [ad (4)] a ustanovení bodu 11 čl. II zákona č. 314/2008 Sb. [ad (8)] Ústavní soud podle § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu odložil přibližně o jeden rok (konkrétně ke dni 1. 10. 2011).

Co z toho plyne?

Veškeré důsledky tohoto nálezu na českou justici dnes dohlédnout nelze. Již dnes ale můžeme konstatovat následující:

(a) Soudce již nelze dočasně přidělovat k Ministerstvu spravedlnosti, a to ani na „psaní zákonů“ ani za jiným účelem (např. za účelem nastartování „funkcionářské kariéry“). Nebudeme tak již svědky „one man shows“, kdy si soudce odskočil na MSp napsat zákon, pak to překlopil do komentáře, pak si „svůj“ zákon patřičně proškolil a nakonec i projudikoval (širší debata k tomuto problému proběhla nedávno pod postem Vojty Šimíčka, na nějž odkazuji).

(b) Dočasné zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu z důvodu zahájení kárného řízení naopak per se nemožné není. Ústavní soud totiž dal jednoznačně najevo, že pokud zákonodárce zavede u dočasného zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu institut námitek ke kárnému soudu [podobně jako je tomu u dočasného zproštění funkce soudce podle § 100 odst. 4 téhož zákona], bude taková úprava v souladu s ústavním pořádkem (viz bod 56 nálezu).

(c) Ohledně počtu místopředsedů NS, z nálezu vyplývá (alespoň podle mě), že ústavně souladné napravení stávajícího stavu může být přinejmenším dvojí. Ústavní soud totiž v bodě 61 konstatoval, že „[t]ento deficit [možnost prezidenta ČR libovolně a sám určovat počet místopředsedů NS] je přitom možné odstranit např. zákonným stanovením počtu místopředsedů Nejvyššího soudu ve smyslu čl. 91 odst. 2 Ústavy nebo úpravou analogickou jmenování místopředsedů v případě soudů okresních, krajských a vrchních“ (důraz doplněn). Kolik budeme mít nakonec místopředsedů NS, záleží tedy na zákonodárci.

(d) Díky tomu, že zavedení funkčního období předsedů a místopředsedů soudů bylo shledáno v souladu s ústavním pořádkem a zároveň bylo shledáno v rozporu s ústavním pořádkem opakované jmenování, je jisté, že všichni stávající soudní funkcionáři včetně soudních funkcionářů NSS (ohledně funkcionářů NS viz níže) nejpozději k 1. 10. 2018 (nejdelší lhůta 10 let platí pro předsedu a místopředsedu NSS) skončí. Otázkou zůstává, jak to dopadne v praxi. Disentující soudce Vladimír Kůrka totiž poukazuje na skutečnost, že „[z]amezení opětovnosti jmenování do funkce předsedy (místopředsedy) nepřekáží …, aby „bývalý“ předseda (místopředseda) byl jmenován do téže funkce, avšak jiného soudu“. Krom toho je rovněž teoreticky možné (a vůbec bych se nedivil, kdyby k tomu v budoucnu došlo), že si předseda a místopředseda daného soudu pouze „prohodí“ své funkce. Co by na to řekl Ústavní soud, těžko říct.

(e) Vzhledem k tomu, že Ústavní soud „posvětil“ i přechodná ustanovení pro zavedení funkčních období předsedů a místopředsedů soudů, dojde v následujících několika letech k velmi rychlé obměně „služebně starších“ soudních funkcionářů, což výrazně obmění nejen vedení nižších obecných soudů, ale rovněž složení „navazujících“ neformálních (a velmi vlivných) soudcovských těles jako je „kolegium předsedů krajských soudů“.

(f) Hodně zajímavé bude ale sledovat postup zákonodárce v případě přechodných ustanovení týkajících se stávajících funkcionářů Nejvyššího soudu (probíhající kárné řízení s místopředsedou NS zde ponechávám stranou). Jejich pětiletý „dobíhající“ mandát totiž Ústavní soud vcelku očekávaně zrušil. Co však Ústavní soud učinit nemohl (pokud se nechtěl stát „pozitivním zákonodárcem“), je stanovit novou délku mandátu. Tento úkol leží na zákonodárci. Doufejme jen, že zákonodárce nastaví délku „dobíhajícího“ mandátu u funkcionářů NS stejně jako u funkcionářů NSS, jak si to Ústavní soud přeje (viz bod 69 in fine). Pokud se totiž z jakýchkoliv důvodů postaví zákonodárce „na zadní“, tak budeme mít namísto jedné anomálie (kratší doběh u funkcionářů NS) anomálii jinou a dokonce ještě větší (funkční období stávajících soudních funkcionářů NS by zůstalo neomezeno).

Krátké zhodnocení

Nález Pl. ÚS 39/08 mi přijde jako celek rozumný. Nejpozitivnější na celém nálezu je pro mě skutečnost, že Ústavní soud tentokrát v ničem „nepřestřelil“ a nechal v mnoha případech zákonodárci volnou ruku, jak deficity stávající právní úpravy napravit. Taková náprava bude jednoduchá hlavně u dočasného zproštění výkonu funkce předsedy nebo místopředsedy soudu z důvodu zahájení kárného řízení, malinko komplikovanější to bude u počtu místopředsedů NS. Se stávajícím trendem v judikatuře Ústavního soudu, jenž spočívá ve zdůrazňování inkompatibility funkce soudce s dalšími „vedlejšími joby“, souhlasím. Závěr většiny ohledně opakovaného jmenování soudních funkcionářů považuji rovněž za přijatelný, nicméně jeden odstavec na odůvodnění tak klíčové otázky považuji za poněkud málo (podobně jako disentující soudci). Pokud jde o kratší „dobíhající“ mandát funkcionářů NS, tam nebylo moc co řešit – snaha zákonodárce „vyřídit si účty“ s předsedkyní NS byla příliš okatá. U „dobíhajících“ mandátů ostatních soudních funkcionářů mi taktéž argumentace Ústavního soudu přijde rozumná.

Větší problém mám pouze s argumentací Ústavního soudu (nikoliv s výrokem) v části V.c nálezu týkající se ústavnosti neurčitého počtu místopředsedů NS. To je ale dáno tím, že některé závěry Ústavního soudu vyřčené v sérii nálezů týkajících se sporu Ivy Brožové s prezidentem ČR (extenzivní výklad čl. 21 odst. 4 LZPS, neoddělitelnost role soudce a role soudního funkcionáře, vnímání „funkcionářství“ coby kariérního postupu, nutnost vybírat místopředsedu NS pouze ze soudců NS apod.), na kterých nález Pl. ÚS 39/08 staví, jsou pro mě neakceptovatelné. O tom ale někdy jindy.
Celý příspěvek

středa 13. října 2010

L. Madleňáková: Dostali jste nicotné rozhodnutí? Snažte se o jeho zrušení v odvolacím řízení!

Minulou zimu mne kamarád požádal o „odbornou“ radu k nicotnosti rozhodnutí správního orgánu, jíž se v té době věnoval v souvislosti s jedním případem, který řešil v kanceláři. Dlouhé tři lyžařské dny jsme o problému diskutovali, nelze však říci, že bychom se plně shodli. O co více jsme se tak těšili na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (každý z jiného důvodu), o to jsme z vydaného rozhodnutí byli nesví (také každý z jiného důvodu).

Před tím, než se ale dostanu k samotnému rozhodnutí a jeho námatkovému hodnocení, dovolte trochu teorie:
Jednou z agend správních soudů je vyslovovat nicotnost rozhodnutí správních orgánů. Samotná nicotnost správních rozhodnutí je upravena v § 77 a 78 správního řádu (zákon č. 500/2004 Sb.). V § 77 jsou vyjmenovány případy nicotnosti rozhodnutí, soudní praxe však nad jejich rámec určila i další případy, kdy je možno správní rozhodnutí považovat za nicotné: jde o rozhodnutí zcela nelogické (5 As 34/2007), rozhodnutí, které má zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), je v něm obsažen požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, obsahuje uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje, či existuje nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (6 A 76/2001).

Obsáhleji se k pojmu nicotnosti vyslovoval rozšířený senát NSS v rozsudku ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006 – 74 takto: „(P)odstatu nicotnosti, obdobně jako skupinu vad, které ji způsobují, v dobách, kdy institut nicotnosti rozhodnutí nebyl legislativě upraven, vymezovala především teorie správního práva a správní judikatura. Na doktrinální a judikatorní závěry navázal zákonodárce právní úpravou institutu nicotnosti rozhodnutí obsaženou v ustanoveních § 77 a § 78 nového správního řádu. Při jeho tvorbě se do značné míry rovněž projevily závěry německé teorie správního práva a právní úpravy obsažené v tamním správním řádu (zákon ze dne 25. 5. 1976, Verwaltungsverfahrengesetz, dále jen „VwVfG“). Podle § 44 odst. 1 VwVfG je správní akt nicotný, pokud obsahuje tak závažné vady, resp. trpí zvlášť závažnými nedostatky, přičemž se zřetelem na všechny okolnosti je jeho nicotnost každému zcela zřejmá a je očividná. Podle zmíněné generální klauzule nicotnosti jsou nicotné takové správní akty, které trpí: a) obzvláště závažnou vadou, která je současně b) zjevná. Závažnost je kvalifikovaným pochybením, není prostou nezákonností. Pro posouzení zjevnosti vady vychází německá teorie a judikatura z tzv. Evidenztheorie, podle níž je vada zjevná tehdy, pokud by se základními okolnostmi případu seznámený laik došel bez dalšího k závěru, že správní akt musí být nicotný. Nicotnost rozhodnutí tak v případě generální klauzule nicotnosti vychází a je patrná z rozhodnutí samého.“
Z námi očekávaného rozhodnutí NSS (3. 6. 2010, sp. zn. 2 As 10/2010) vyplynuly i tyto závěry:
1) jakkoliv by NSS měl za to, že rozhodnutí, jehož nicotnosti se stěžovatel domáhá, je nicotné a jako za takové jej nutno prohlásit, nemůže to udělat, jelikož žalobce nevyužil všechny (řádné) opravné prostředky, které má k dispozici, aby se bránil proti de facto neexistujícímu rozhodnutí.
2) pokud správní orgán překročí meze správního uvážení, tedy uloží sankci mimo zákonných mezí, takové jeho rozhodnutí není nicotné, ale pouze nezákonné, jelikož je možné se proti takovému rozhodnutí odvolat, takže je možné odstranit tuto nezákonnost v odvolacím řízení. Je zajímavé, že NSS přímo nevyslovil, že v případě překročení zákonných mezí správního uvážení rozhodnutí není nicotné, ale pouze nezákonné, ale tuto nezákonnost vyvozuje ze samotné možnosti podat proti rozhodnutí odvolání.

Problém u takového odůvodnění soudu může nastat v situaci, kdy by správní orgán uložil pokutu v blokovém řízení a takovou výší pokuty by překročil meze správního uvážení. Sám NSS tvrdí, že v tomto případě by nemohl vyslovit nicotnost rozhodnutí, jelikož žalobce nevyčerpal všechny (řádné) opravné prostředky, protože mu zákon žádné využít neumožňuje. (Jen podotýkám, že jelikož je procesní podmínka vykládána ve smyslu řádných opravných prostředků, možnost podat podnět k přezkumu rozhodnutí do nich nelze zahrnovat, jelikož přezkum není řádný a dokonce ani opravný prostředek.) V tomto případě by však žalobce neměl ani možnost snažit se o zrušení rozhodnutí pro jeho nezákonnost, protože nemá k dispozici opravný prostředek proti tomuto rozhodnutí v blokovém řízení. Zde narážíme na dlouhodobý problém NSS, který odmítá udělit ochranu a přezkoumávat rozhodnutí vydaná v blokovém řízení. (Nutno spravedlivě dodat, že se snad blýská na lepší časy: 9 As 25/2010.)
3) NSS v analyzovaném případě také vyslovil, že pro deklaraci nicotnosti rozhodnutí platí stejné procesní podmínky jako pro rozhodování o žalobách proti rozhodnutí. Z toho vyplývá výše uvedený závěr o nutnosti vyčerpat všechny možné (řádné) opravné prostředky, ale také nutnost podat takovou žalobu ve lhůtě dvou měsíců.
Lze tvrdit, že ze správního řádu vypývá existence dvou „druhů“ nicotnosti. Jednak jde o nicotnost, kterou může deklarovat samotný správní orgán (nadřízený) a pak jakousi nicotnost „kvalifikovanou“, kterou vyslovuje pouze správní soud. Správní orgán může prohlásit správní rozhodnutí za nicotné pouze z jediného důvodu, a to z důvodu absolutní věcné nepříslušnosti orgánu, který o věci rozhodoval. V ostatních případech se musí osoba obrátit na správní soud.
Nastává zde tak nerovnost v ochraně proti „obyčejné“ nicotnosti a „kvalifikované“ nicotnosti. Pokud je správní rozhodnutí nicotné z toho důvodu, pro který může nicotnost prohlásit samotný správní orgán, tak osobě (jíž se řízení nějakým způsobem týkalo) neplyne žádná lhůta k podání podnětu na prohlášení nicotnosti a tato osoba nemá povinnost podávat proti takto nicotnému rozhodnutí opravný prostředek. Kdežto u „kvalifikované“ nicotnosti se od osoby žádá, aby (z jejího pohledu pro jistotu) podala opravný prostředek, i když nadřízený správní orgán s takovým rozhodnutím nic nemůže udělat, ani jej prohlásit za nicotné (!) a nakonec musí také hlídat dvouměsíční lhůtu k podání žaloby. Takže, pokud je rozhodnutí – z hlediska kvality – lepší, je snadnější se dovolat vyslovení jeho nicotnosti, než když je horší.
Procesní podmínky, které tak brání vyslovení nicotnosti zjevně nicotného rozhodnutí, i když je na vyslovení nicotnosti právní zájem, jsou tak určitě pro jednu skupinu rozhodnutí (osob stižených rozhodnutím) znevýhodňující, pokud předpokládáme, že zde existuje jeden jediný koncept nicotnosti a určitá rozhodnutí nejsou více či méně nicotná. Navíc požadavek podávat vůči takto „kvalifikovaně“ jednoznačně seznatelně nicotnému rozhodnutí opravný prostředek činí institut nicotnosti (vyslovovaný správním soudem) neúčelným a nesmyslným.
Pokud tak nemá institut nicotnosti a jejího vyslovování pozbýt smyslu, buď bude nutná úprava výkladu podmínek řízení dle soudního řádu správního tak, aby umožňovali ochranu práv osob, nebo legislativní změnu v této oblasti, kdy by vyslovování nicotnosti správním soudem probíhalo dle zvláštního zjednodušeného režimu.
Autorka je odbornou asistentkou na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci.
Celý příspěvek

pondělí 11. října 2010

VI. odborné symposium NS: "Bezdůvodné obohacení v judikatuře Nejvyššího soudu"

NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY

pořádá pod záštitou předsedkyně JUDr. Ivy Brožové

VI. odborné symposium na téma

"Bezdůvodné obohacení v judikatuře Nejvyššího soudu"

Účelem symposia je získat zpětnou vazbu právní praxe a teorie ohledně judikatury Nejvyššího soudu České republiky, která se týká vypořádání závazků z bezdůvodného obohacení v občanskoprávních i obchodních vztazích. Zejména se jedná o:

• Předpoklady vzniku bezdůvodného obohacení
• Věcná legitimace ve vztazích z bezdůvodného obohacení
• Rozsah bezdůvodného obohacení
• Promlčení bezdůvodného obohacení


Nejvyšší soud tímto vyzývá praktikující právníky a členy akademické obce (včetně studentů práv), kteří mají zájem vyjádřit stanoviska k judikátům Nejvyššího soudu, vydaným ve výše uvedené právní oblasti v období posledních čtyř let, aby do 20. listopadu 2010 (včetně) zaslali na emailovou adresu symposium@nsoud.cz své písemné příspěvky v následující formě a struktuře:

Formát dokumentu: .doc nebo .pdf
Délka dokumentu: nejvýše 3 strany A4
Struktura dokumentu: dle přiloženého předepsaného formátu.

Autoři vybraných příspěvků budou nejpozději do 30. listopadu 2010 (včetně) pozváni, aby své příspěvky prezentovali na veřejném slyšení, které se bude konat v prosinci 2010 v budově Nejvyššího soudu ČR, Burešova 20, Brno.
Přesný termín konání symposia bude upřesněn spolu s dalšími informacemi na webu Nejvyššího soudu.

Srdečně zveme k pasivní účasti i Vás, kteří nezašlete písemný příspěvek – pokud se do 20. listopadu 2010 včetně zaregistrujete na registrace@nsoud.cz uvedením těchto údajů: jméno, příjmení, instituce, e-mailový a popřípadě i telefonický kontakt.

Nejvyšší soud ČR si vyhrazuje právo změnit místo symposia, jakož i upustit od konání symposia, zejména v případě, že ve stanovené lhůtě Nejvyšší soud neobdrží dostatečné množství příspěvků. Předkladatelé příspěvků ani účastníci symposia v takovém případě nemají nárok na úhradu nákladů s tím spojených.
Celý příspěvek

čtvrtek 7. října 2010

Tajné zuby Výboru podle článku 255 SFEU

Výbor podle čl. 255 Smlouvy o fungování Evropské unie je poetický název pro jednu z novinek v oblasti institucionálního práva EU, zavedené Lisabonskou smlouvou. Jeho úkol vymezil čl. 255 SFEU následujícím způsobem:

„Zřizuje se výbor, který před jmenováním vládami členských států podle článků 253 a 254 vydává stanovisko k vhodnosti kandidátů na funkce soudce a generálního advokáta Soudního dvora a Tribunálu.

Tento výbor se skládá ze sedmi osob vybraných mezi bývalými členy Soudního dvora a Tribunálu, členy nejvyšších vnitrostátních soudů a obecně uznávanými právníky, z nichž jedna bude navržena Evropským parlamentem. Rada přijme rozhodnutí, kterým se stanoví pravidla fungování tohoto výboru, a rozhodnutí o jmenování jeho členů. Rada rozhoduje z podnětu předsedy Soudního dvora.“

Předseda Soudního dvora navrhl v únoru t.r. složení Výboru (zde). Možná prvním překvapením bylo, že většinu ve Výboru mají vysocí soudci soudů členských států, nikoliv bývalý členové Soudního dvora či Tribunálu. Kdo tedy očekával jmenování „výboru starších“ ze Soudního dvora, který by si poté sám vybíral vlastní „dorost“, tak se mýlil.

S letošní částečnou obnovou soudců Tribunálu prošel tento Výbor prvním větším zahřívacím kolem. Poprvé „vyzkoušen“ byl sice již zjara v případě kandidátky na soudkyni Soudního dvora Sachy Prechal, v daném případě však nebylo již předem pochyb o vhodnosti kandidátky. Pak se ale začaly dít zajímavé věci: jak výborně dokumentuje v jednom ze svých postů EU Law Blog, kandidáti některých členských států (jmenovitě Rumunska a Řecka) na soudce Tribunálu, kteří byli původně jejich vládou navrženi, následně beze slova (a vysvětlení) z kandidátky mizí. Nu a protože je stanovisko Výboru tajné, tak nikdo neví moc proč. Lucemburskou justiční šeptandou se šíří různé zvěsti, co je na nich pravdy ale mnoho lidí neví.

V případě řeckého kandidáta je v registru dokumentů Rady přístupný původní řecký návrh na jeho jmenování spolu s jeho životopisem, který je k nahlédnutí zde. Nevím, na první pohled mi ten životopis špatný nepřijde: slušné vzdělání, znalosti jazyků, deset let praxe, z toho sedm let coby asistent na Soudním dvoře a na Tribunálu. Vážně mi není jasné, proč by měl být takový kandidát Výborem odmítnut; viděno v retrospektivě byli k lucemburským soudům jmenováni i kandidáti s méně oslnivým životopisem.

Možná mohly vadit dvě věci: současné politické vazby kandidáta a/nebo jeho mládí. S ohledem na současné působení kandidáta se je možné domnívat, že bude mít asi blízko k aktuální řecké vládě (která ho koneckonců navrhla). Vadit možná mohlo, profesně spíše seniorním soudcům soudů členských států, kandidátovo mládí; životopis datum narození sice neuvádí, ale odhadem mu bude cca těsně pod 40. Pokud by byla tato spekulace pravdivá, pak by se požadavky Výboru v tomto ohledu výrazně lišily od dosavadní praxe a nejsem si jist, že k lepšímu: lidé jako Koen Lenaerts či Miguel Maduro byli k lucemburským soudům (prvně jmenovaný jako soudce Tribunálu, druhý coby generální advokát) jmenováni jako třicátníci a podle jejich pověsti se nezdá, že by si vedli špatně.

To jsou všechno nicméně pouze spekulace založené na čtení veřejně přístupného životopisu. Otázkou je, zda se Výbor dozvěděl něco, co v životopise není. V případě odmítnutého rumunského kandidáta, jehož životopis jsem v registru Rady schopen dohledat nebyl, je šeptanda ještě o něco divočejší, zahrnující narážky na politické pozadí návrhu a dokonce nepotismus.

Celkový dojem z dosavadní činnosti Výboru je tak poněkud rozpačitý. Na jednu stranu je dobře, že návrhy členských států projdou ještě dalším sítem, od vlád a zájmů na národní úrovni nezávislým. Ono totiž některé minulé návrhy, především od vlád nových členských států po přistoupeních v roce 2004 a 2007, měly, diplomaticky řečeno, značné rezervy. Na druhou stranu i některé návrhy před rokem 2004 trochu pozvedly obočí, neboť jsou známy i případy ze starých členských států, kdy o vládní nominaci nerozhodovala až tak kvalita, jako spíše stranická knížka uchazeče. Je proto vhodné vyslat jasný signál, že vláda členského státu má vybírat podle kvality a nikoliv podle politické spřízněnosti či využívat uvolněného místa v Lucemburku jako nástroje řešení vnitropolitických přetlaků a sporů (alias koho potřebujeme vykopnout vzhůru či komu něco dlužíme?).

Na druhou stranu se lze s ohledem na utajení stanoviska Výboru a divoké spekulace, které se z nedostatku informací rojí, ptát, zda stanoviska Výboru jsou schopny podobnou „výchovnou funkci“ vlastně plnit, když nikdo neví, proč Výbor rozhodl tak, jak rozhodl. Lze tak alespoň doufat, že i když veřejnost  neví proč, budou to vědět alespoň členské státy, které by měly mít k dispozici stanovisko Výboru (což by plynulo z bodu 8 Jednacího řádu Výboru, který je přístupný zde).

Nu, počkejme si, až se začne přístupu ke stanovisku Výboru domáhat nějaký zhrzený kandidát (jednací řád mlčí na téma, zda kandidát dostane kopii stanoviska ke své osobě), nějaký zhrzený spolu-soutěžitel z vnitrostátní úrovně, který nebyl vládou vybrán a myslí si, že být vybrán měl, anebo konečně nějaká ta zainteresovaná veřejnost. Myslím, že lze již nyní uzavírat sázky, kterou výjimkou obsaženou v nařízení č. 1049/2001 odůvodní Rada a posléze Tribunál odepření přístupu ke stanovisku Výboru. Vtipné bude, pokud se tak stane s odkazem na ochranu soukromí a osobní integrity kandidáta, neboť to, co jsme o Vás milý kandidáte důvěrně Radě napsali, byste si tedy za rámeček nedal …
Celý příspěvek

středa 6. října 2010

Ondřej Trubač: „Zkrácení“ versus „neodvedení“ daně, aneb nad zrádností terminologie

Na stránkách Jiného práva se v tomto roce objevilo již několik příspěvků, které se zabývaly rozhodovací praxí Ústavního soudu. Rád bych v této souvislosti nabídl k zamyšlení další nález Ústavního soudu, který se týká problematiky trestního práva daňového.

Ústavní soud se v průběhu posledních dvou let několikrát poměrně zásadně vyslovil k problematice správy daní. Stačí připomenout nález sp. zn. I. ÚS 1611/07, ze dne 02.12.2008, ve kterém Ústavní soud po více než 16ti letech pozměnil - do té doby ustálený - výklad institutu prekluze při vyměřování daní. Dále pak nález sp. zn. I. ÚS 1835/07 ze dne 18. listopadu 2008, ve kterém Ústavní soud konstatuje, že institut daňové kontroly nemůže být využíván svévolně, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení. Důvody a podezření musí existovat již v okamžiku zahájení kontroly a musí být správcem daně jednoznačně formulovány. Daňovému subjektu pak musí být tyto důvody sděleny a musí být objektivně zachyceny v protokolu o zahájení kontroly.

V tomto příspěvku se chci zabývat jiným kontroverzním nálezem, publikovaným pod sp. zn. IV. ÚS 3093/2008 ze dne 28.07.2009, ve kterém se Ústavní soud zásadním způsobem vyslovil k institutu účinné lítosti, konkrétně rozdílnosti úpravy obecného ustanovení o účinné lítosti v § 66 tr. zák. [zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon] (nyní § 33 TrZ [zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník]), které se mimo jiné týká i trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby („zkrácení daně“) a speciálního ustanovení o účinné lítosti upravenému v § 147a tr. zák. (nyní § 242 TrZ), které se týká výhradně trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby („neodvedení daně“). V tomto speciálním ustanovení se konstatuje, že „trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.

Ústavní soud v daném nálezu konstatoval, že „Trestní zákon zná, mimo obecné ustanovení o účinné lítosti v § 66, rovněž speciální ustanovení o účinné lítosti uvedené v § 147a, které se týká výhradně trestného činu neodvedení daně dle § 147 trestního zákona. V § 147a trestního zákona je lhůta, v níž je možné projevit účinnou lítost, ukončena počátkem vyhlašování rozsudku soudu prvého stupně. V typově shodné trestné činnosti, definované v § 147 a 148 trestního zákona, považuje Ústavní soud pojem "neodvedení" za terminologicky významnější zásah do chráněného zájmu státu. Tomuto pojmu je přitom zvláštním ustanovením poskytnuta přesně definovaná lhůta pro uplatnění účinné lítosti. Naopak terminologicky užšímu pojmu "zkrácení" je poskytnuta pouze obecná ochrana, v níž není lhůta zákonem stanovena. Ústavní soud proto považuje za nepřípustné, aby lhůty k uplatnění účinné lítosti, byly pro obdobnou trestnou činnost tak rozdílné. Zvláště pak v případě, kdy přísnější je interpretace obecného ustanovení § 66 trestního zákona než zákonné vymezení v § 147a trestního zákona.“ Tímto názorem se Ústavní soud podstatným způsobem odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe obecných soudů i názoru odborné veřejnosti, kdy trestný čin zkrácení daně je obecně považován za lex specialis k trestnému činu podvodu a společenská nebezpečnost, resp. škodlivost tohoto trestného činu je velmi vysoká a ohrožuje samotnou existenci státu, neboť ten je na výběru daní přímo závislý. Naproti tomu trestný čin neodvedení daně je považován za trestný čin méně nebezpečný, resp. škodlivý, kdy pachatel povinnost odvést sražené platby nezastírá, avšak z nějakého důvodu (většinou se jedná o špatnou ekonomickou situaci pachatele), tak neučiní.

Pokud by se v praxi prosadil názor Ústavního soudu, že účinnou lítost by i v případě trestného činu zkrácení daně bylo možné aplikovat až do okamžiku, než soud prvního stupně počne vyhlašovat rozsudek, znamenalo by to naopak určité povzbuzení pro pachatele tohoto trestného činu, kteří by vycházeli z toho, že pokud nebude jejich trestná činnost odhalena, docílí tím zisku a pokud odhalena bude, pak škodu uhradí a dosáhnou tím beztrestnosti. Tímto nálezem Ústavního soudu dochází v oblasti trestního práva daňového k významnému posunutí mantinelů a změně vnímání institutu účinné lítosti, kdy značně rozšiřuje časový prostor pro dosažení zániku trestní odpovědnosti. Taková úprava se však jeví značně kontroverzní i s ohledem na úpravu v sousedních státech, kdy například v Německu a Rakousku zánik trestní odpovědnosti, resp. aplikace účinné lítosti již není možná, pokud je trestný čin odhalen, resp. bylo zahájeno trestní stíhání.

Z čistě jazykového výkladu lze souhlasit s názorem Ústavního soudu, že pojem „neodvedení“ je širší než pojem „zkrácení“. Tento jazykový výklad však nelze vytrhávat z celkového kontextu zákona - v této souvislosti lze poukázat na určitou logiku a stavbu TrZ, kdy například z výše trestních sazeb jednoznačně vyplývá, že v případě zkrácení daně se jedná o jednání nebezpečnější, škodlivější než v případě neodvedení daně. Proto se domnívám, že výše nastíněný problém by měl být podroben širší odborné diskuzi a s ohledem na závažnost následků ještě podroben i přezkumu v Plénu Ústavního soudu.
-----
Autor je advokát; externě vyučuje na katedře finančního práva a finanční vědy PF UK

Celý příspěvek

úterý 5. října 2010

Výstava UMLČENÉ HLASY


Člověk v tísni Vás zve na vernisáž výstavy UMLČENÉ HLASY, výstavy o zavražděných obhájcích lidských práv v Rusku, která představuje konkrétní příběhy lidí jako Anna Politkovská či Natálie Estěmirovová, kteří v posledním desetiletí za svou práci zaplatili životem.
datum: pondělí 11. října od 17.00
místo: Nová scéna Národního divadla (Národní 4, Praha 1), foyer 4. p.
Výstava bude otevřena 11.–21. října denně 12.00–19.00, od 4. listopadu bude dále k vidění v prostorách Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze(nám. Jana Palacha 2, Praha 1).
Na vernisáži promluví Alexandr Čerkasov z Memorialu, jedné z největších a nejrespektovanějších ruských lidskoprávních organizací a Edward Lucas z renomovaného týdeníku the Economist.
Debata je doprovodnou akcí konference Forum 2000 „Svět, ve kterém chceme žít“, 10. – 12. října 2010.
Celý příspěvek

sobota 2. října 2010

Už máte novej řidičák?

Petr Bříza mne uvedl jako experta na osobní údaje – ovšem než naplním jeho očekávání a na toto téma se více rozepíšu, popíchla mne jiná aktuální věc.

Jste-li držitelem českého řidičského oprávnění, pak jste určitě zaregistrovali „výměnnou akci“, jejímž cílem je sjednotit typ používaných řidičáků na českých silnicích a vyřadit z oběhu staré. Nejde o žádnou novinku, jde vlastně stále o tu samou akci zahájenou po vstupu do EU (a sjednocení podoby řidičáku s evropským vzorem). Výměna byla soustředěna do tří etap – do konce roku 2007, 2010 a 2013, přičemž v rámci každé z těchto etap byly stahovány řidičáky vydané v různých obdobích, logicky do roku 2007 to byly ty nejstarší (pamatujete ještě knížečky?), do konce roku 2013 musí být vyměněny řidičáky vydané v období 2001 až 30. 4. 2004. Obdobně už v letech 2005 – 2008 probíhala výměna starých občanských průkazů.

Stalo se to už v roce 2007 a nyní to opět hrozí – lidé nechávají výměnu až na poslední chvíli, což je především organizační problém: jak zvládnout nápor těsně před koncem roku? Televizní reportáž na toto téma, snad s cílem podpořit kampaň „NEVYMĚNÍŠ – NEPOJEDEŠ“ udělala z Čechů zase ty typické lajdáky: všechno pořád necháváme na poslední chvíli, však ono se nám to vymstí (a náhodně dotazovaní si rádi přisypali popel na hlavu).

Hej, za to můžu jako já, typickej Čech (či Moravák)? Proč?

Ustanovení § 134 zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích jasně stanoví, do kdy je potřeba si řidičák vyměnit, resp. do kdy je jejich „držitel povinen“ si je vyměnit. Jestliže je plnění povinnosti nějak časově ohraničeno, tak sankce za nesplnění takové povinnost může nastoupit až po překročení uvedeného časového ohraničení. Na druhou stranu povinná osoba zpravidla uhrazení dluhu odkládá až na nejzazší možný (povolený) okamžik, tj. zaplatí těsně před datem splatnosti. A je to logické, neboť až do splnění mé povinnosti mám určitou ekonomickou výhodu (ty peníze) a nebudu se jí dobrovolně vzdávat, nechoval by se hospodárně. U povinnosti vyměnit si nějakou kartičku může být diskutabilní, v čem je ona ekonomická hodnota a proč to odkládat na poslední chvíli. Ať už zajdu na úřad dnes nebo za měsíc či za rok, pořád je to úkon stejné ekonomické hodnoty, bude mě to stát například hodinu mého času. Nebo ne?

Nabízí se mi jedno vysvětlení – cena času se totiž mění s časem. Nejcennější je pro mě totiž přítomnost, právě prožívaný čas, ten si „užívám“ – s rodinou, s přáteli, v práci, u jídla … (každý si dosadí své). Ovšem ta stejně dlouhá hodina příští měsíc má nyní jinou hodnotu – nevím, co budu dělat, kde budu, kolik toho času budu mít: celá tato nejistota snižuje jeho hodnotu. Díky tomuto hodnotovému žebříčku jsem schopný stanovit jednoduše priority: všechny povinnosti, které mě stojí pouhý čas (a nevystupují zde žádné další veličiny, které by výsledek mohly posunout jiným směrem), odsunu na nejzazší možný termín. Jeden fatální příklad za všechny: pokud bych se neměl dožít onoho milníku (např. prosince 2013), tak by mě v okamžiku smrti napadlo (hypoteticky, reálně bych asi myslel na jiné věci!), že ten vyměněný řidičák je mi už na nic a hodinu strávenou na úřadě už mi nikdo nevrátí, nepřidá…

Největšími chudáky ovšem nebudou ti úředníci, co vyměňují řidičáky (oni si úřední hodiny neprodlouží a pokud ano, tak jim zaplatí přesčasy nebo dostanou náhradní volno), ale řidiči stojící v dlouhých frontách. Jasně, to máme za to. A za co? Copak nešlo vymyslet lepší systém?

Ale ano, jen by občas zákonodárce či normotvůrce musel uvažovat jako normální, obyčejný člověk, když tvoří pravidla pro normální, obyčejné lidi – nebo jinak, norma by před schválením měla být předmětem řádného procesu RIA (hodnocení dopadů regulace), který zhodnotí důsledky takové normy, a to ze všech možných úhlů pohledu (česká vláda tuto metodu přijala až v roce 2007). A s cílem předejít náporu ke konci jím uměle vytvořených tzv. etap výměny řidičáků měly být vhodným způsobem formulovány povinnosti. Dle propočtů Ministerstva dopravy mělo v druhé etapě od roku 2008 optimálně docházet k výměně 39 tisíc řidičáků měsíčně. Dle výsledků z letošního července by jich nyní úřady musely vyměňovat 137 tisíc měsíčně, aby se to stihlo. Pěkné grafy krizového managementu už ale nespraví chybné předpoklady z doby, kdy se norma přijímala. A přitom stačilo tak málo – namísto tří rozsáhlých etap, u nichž mohlo být při uvažování selským rozumem jasné, že se výměna bude koncentrovat vždy k jejich konci, měla být výměna rozvrstvena rovnoměrněji a takto uložena jako povinnost. Každý řidičák má své číslo a podle čísel se dal sestavit kalendář výměny. Například všechny řidičáky, jejichž čísla končí dvojkou (nebo s koncovými čísly od 100000 do 139000), pozbývají platnosti 30. 6. 2010. Cokoliv, jen ne to, co máme.

Slyšel jsem názor, že postupné vyřazování z oběhu (a ukončování platnosti) by mohlo být určitou diskriminací – no nechejme to na případné komentáře a uvidíme. Podotýkám, že vyměňované řidičáky neměly původně vůbec omezenou dobu platnosti, zatímco nové řidičáky platí pouze deset let. Ale, kde budeme za deset let…

Celý příspěvek