čtvrtek 30. září 2010

Host na měsíc říjen: Richard Otevřel

S nástupem měsíce října mám to potěšení přivítat na našem blogu nového hosta, kterým je Richard Otevřel, můj kolega z advokátní kanceláře Havel & Holásek.

Richard má za sebou poměrně pestrou kariéru právního praktika, která začínala v rámci povinné vojenské služby na pozici právníka velitele útvaru (7. průzkumný prapor v Kroměříži). Poté nastoupil na Ministerstvo spravedlnosti, kde začínal na odboru EU, aby se později stal ředitelem odboru mezinárodního. Bohužel pro něj přišla záhy kauza katarského prince a on byl jedním z těch, které stál jejich nesouhlasný postoj místo. Z Němcova ministerstva odešel do Havel & Holásek, kde nyní již působí šestým rokem, přičemž dva roky z toho strávil na rodičovské dovolené, čímž částečně vyvrátil zažité mýty o tom, že něco takového není ve velkých kancelářích možné.

Vedle evropského práva je Richardovou hlavní specializací v advokátní praxi právo ochrany osobních údajů a ochrany soukromí. K ochraně osobních údajů přednáší jak na poli domácím, tak zahraničním (např. na pravidelné každoroční konferenci Data Protection Intensive). Vedle účastníků seminářů pro komerční sféru se s ním mohli a mohou setkat studenti předmětu Právo a právní praxe na PF UK, kde předává nejen své teoretické znalosti práva osobních údajů, ale i zkušenosti z mnoha desítek případů řešených během své praxe. Richard se k problematice osobních údajů, ochrany soukromí, ale i IP/IT práva vyjadřuje často i v tisku, nedávno např. v rubrice HN Leaders voice na téma regulatorního šílenství kolem služby Street View.

V měsíci říjnu se tedy o své zkušenosti a názory podělí i se čtenáři Jiného práva. Věřím, že to bude nejen z na Jiném právu dosud opomíjené oblasti ochrany osobních údajů, ale i na další témata právnická i jiná. Přeji Richardovi, aby ho blogování bavilo a čtenáře jeho postřehy zaujaly.

Celý příspěvek

středa 22. září 2010

Markéta Trimble: Proč a jak se zajímat o studium v programech LLM v USA

Jak poznamenal Jakub Jošt ve svém příspěvku ze 3. srpna 2010 (Columbia Summer Program), programy LLM nejsou studentům z České republiky a Slovenska žádnou neznámou. A přece bude snad následujících několik praktických poznámek zájemcům o takové studium v USA k užitku, zejména nyní, když se na řadě tamních fakult blíží termíny k podání přihlášek na programy LLM na akademický rok 2011 – 2012.

Klíčová otázka každého uchazeče nejspíše je, zda studium v USA vůbec stojí za tu nesmírnou časovou a finanční investici, které takové studium představuje. Pokud se uchazeči podaří získat stipendium, bude jeho rozhodování jistě jednodušší než pro uchazeče, který musí studium financovat prostřednictvím půjček. (Zde je namístě poznamenat, že i když v USA studentské půjčky zvýhodněné podporou federální vlády existují, mohou o ně žádat pouze občané USA nebo držitelé zelené karty.) Vzhledem k rozsahu této investice je nezbytné zvážit, co uchazeči další studium přinese, zda přispěje k posunu v jeho profesním životě, a zda ho nevystaví neřešitelným finančním potížím. Jako možný přínos je nutno samozřejmě vidět nejen zvládnutí určitých oborů zahraničního práva, ale, jak poznamenal Jakub Jošt ve výše zmíněném příspěvku, také získání kontaktů v právnických kruzích v USA a v zahraničí, vylepšení jazykových schopností a případně i možnost setrvat v USA – ať už v rámci vízového programu OPT (Optional Practical Training) či jinak – a získat zkušenosti v americké právní praxi. (Co se týče pracovních možností v USA, je vzhledem k současné ekonomické situaci v USA nezbytné zachovat si zdravou dávku pesimismu. I když se objevují náznaky, že se pracovní trh začíná zotavovat.)

Účel studia by měl uchazeče vést při výběru programu LLM. Pokud je účelem prohloubit si znalosti a navázat kontakty v určitém oboru, je dobré poohlédnout se buď po programu LLM specializovaném na daný obor nebo v rámci obecných, tedy nespecializovaných, programů LLM, vyhledat fakultu, která je v daném oboru proslulá. V každém případě je dobré informovat se o nabídce předmětů nikoli jen obecně, ale i v konkrétním roce, v němž chce uchazeč studovat. Lze si tak ušetřit velká zklamání – věhlasní profesoři se mohou chystat přejít na jinou fakultu či zrovna ten rok na fakultě nemusí být přítomni, a tak mohou studenti přijít nejen o možnost navázání kontaktů, ale i o příležitost absolvovat některé předměty.

Pokud se uchazeč zajímá o uplatnění v USA – ať už krátkodobé či dlouhodobé – není od věci zvážit i zeměpisné umístění fakulty a její pozici v místní právnické obci. Pokud je cílem získat zaměstnání na východním pobřeží USA, není možná úplně nejlepší hledat program LLM na západě či středozápadě USA, či ve státě Louisiana. Samozřejmě že není vyloučeno zaměstnání v jiné části USA získat, zejména pokud uchazeč zvažuje jednu z proslulých fakult, ale jelikož řada pracovních příležitostí vyvstává na základě osobních kontaktů, je přítomnost v místě často velkou pomocí. Velké zastoupení absolventů dané fakulty v místní právnické obci je pak důležitým faktorem. Příkladem může být Santa Clara University School of Law v Kalifornii, jejíž absolventi jsou bohatě zastoupeni v právnické obci Silicon Valley, a může být tedy dobrým odrazovým můstkem k tamnímu pracovnímu trhu. (Tento příklad není uveden jako doporučení pro uchazeče.)

Umístění školy v žebříčku fakult, jak je publikován v U.S. News and World Report, je také důležitým kritériem výběru. Navzdory obecné značné nespokojenosti akademiků i praktiků s pofiderními kritérii, kterými se umístění v žebříčku řídí, je to prozatím bohužel jediný žebříček, podle kterého se laická i právnická veřejnost orientuje. Při výběru programu LLM je však nezbytné si uvědomit, že některé fakulty mohou být zvláště ceněny v určitých oborech. Příkladem může být právnická fakulta University of New Hampshire, do letošního akademického roku Franklin Pierce Law Center, která je v žebříčku uváděna mezi fakultami třetího řádu (tj. za první stovkou fakult v USA), avšak v oboru duševního vlastnictví se dělí o deváté místo v USA. (Ani tento příklad není zamýšlen jako doporučení pro uchazeče.) Naopak některé programy LLM mohou být ceněny mnohem méně, než by pozice fakulty v žebříčku napovídala, například pokud je počet studentů přijímaných do programu LLM značně vysoký.

Uchazeč by se měl zajímat nejen o nabídku předmětů, ale i o další nabídky fakulty. Není nutné skrývat, že pro řadu fakult v USA jsou programy LLM příležitostí, jak získat dodatečný příjem bez vynaložení značných nákladů. Je proto dobré ověřit si, zda má škola o zahraniční studenty zájem, který přesahuje pouze finanční přínos, a zda poskytuje svým zahraničním studentům nějaké služby. Často se zájem školy o studenty LLM dá posoudit například podle toho, zda výběr studentů respektuje bohaté zeměpisné zastoupení (velmi důležité pro navázání kontaktů s kolegy z jiných zemí a pro jazykovou aklimatizaci), kdo vyučuje Úvod do práva USA, který je často nabízen (někdy může být povinný), zda fakulta nabízí specializovaný seminář pro studenty LLM a co je jeho náplní, či zda na ní existuje aktivní organizace zahraničních studentů, jejíž akce fakulta finančně a organizačně podporuje.

Pokud se uchazeč zajímá o pracovní uplatnění v USA, měl by se informovat, zda fakulta nabízí specializovanou pomoc při hledání zaměstnání pro zahraniční studenty. Některé fakulty mohou mít pracovníka, který pomáhá zahraničním studentům s hledáním uplatnění; některé fakulty jsou také zapojeny v každoročních veletrzích pracovních příležitostí pro své zahraniční studenty. Uchazeč by se neměl zdráhat zeptat se na takové služby, protože jejich existence může významně ovlivnit pracovní možnosti, které se mohou v rámci nebo po skončení programu LLM naskytnout.

Někteří uchazeči se pídí po radách, jak vylepšit svou šanci na přijetí do programů LLM. Faktem je, že pokud uchazeč přistoupí k výběru fakulty zodpovědně, jeho šance se rázem zvyšují. Každá fakulta se ráda z přihlášky dočte, že si ji uchazeč vybral z nějakého významného důvodu – tedy ne například jen proto, že se fakulta nachází u pěkné pláže. Proslulost fakulty v daném oboru či přítomnost určité osobnosti působící na fakultě jsou příklady takových důvodů. Pokud se naskytne příležitost, neuškodí, když uchazeč fakultu navštíví, a pokud možno se seznámí s akademickými a administrativními pracovníky programu LLM. Osobní dojem je často důležitý, prokáže zájem o konkrétní fakultu a usnadní práci výběrové komisi, která si pak může přihlášku spojit s určitou tváří a dojmem. Osobní návštěva ale rozhodně není nezbytná – koneckonců většina uchazečů si takový výlet nemůže dovolit. Zato vysoká jazyková kvalita přihlášky je nutná. I když by měla být samozřejmostí, řada často i jinak velmi schopných uchazečů ji podceňuje. Konzultace s jazykovým odborníkem, rodilým mluvčím či jiným mentorem o jazykové kvalitě přihlášky i jejím obsahu není podvodem, naopak, fakulty předpokládají, že uchazeči učiní vše proto, aby jejich přihlášky učinily co nejlepší dojem. Podání přihlášky pochybné jazykové kvality je pak chápáno jako ukázka neprofesionality a faktického nezájmu o přijetí do programu.

Nakonec jedna poznámka, která možná pro některé vyzní velmi staromódně. Každý student v programu LLM zastupuje svou zemi a má tak možnost buď utvrdit nebo pozměnit stávající stereotypní představy – ať už pozitivní nebo negativní – o své zemi. Takové představy pak vedou zahraniční fakulty a zahraniční zaměstnavatele v rozhodování, zda přijmout další uchazeče z dané země. Každý student LLM je tak vyslancem své země a své profese ve své zemi a to by mělo klást vysoké nároky na jeho chování a studijní a pracovní morálku. Jistě, toto může znít staromódně. Ale věřte, že kdo se tímto neřídí, nejen poškozuje šance svých kolegů do budoucna, ale vystavuje se i nebezpečí, že bude sám jednou čelit negativním důsledkům svého počínání.

Hodně štěstí všem uchazečům, kteří si letos podají přihlášky!

Markéta Trimble

Autorka absolvovala programy JSM a JSD na Stanford Law School a v současnosti působí jako associate professor na právnické fakultě William S. Boyd School of Law při University of Nevada/Las Vegas.
Celý příspěvek

Martin Bílý: Zásadní problém českého práva – právo straní bezpráví

I. Teoretický úvod
Při své práci na tématu nákladů civilního nalézacího řízení jsem narazil na problém, který zatěžuje náš právní řád už minimálně 140 let, problém zcela zásadní a dosud nevyřešený (ač řešitelný).
Už Jhering zdůraznil, kde leží problém právního řádu – tam, kde je občan odrazován od toho, aby své právo hájil, trpí právo jako celek, právní vědomí i objektivní právo.

Nejprve Jhering definuje vztah práva objektivního a subjektivního. Všeobecně uznávaný vztah směřuje od objektivního k subjektivnímu – objektivní právo dává podmínky pro vznik a uplatnění práva subjektivního. Avšak přináší i pohled opačný, neboť právo subjektivní, jeho výkon, je zároveň zpětnou vazbou, dává objektivnímu právu význam a život. Subjektivní právo nemůže vzniknout bez mantinelů práva objektivního, právo objektivní pak, není-li uplatňováno, jakoby neexistovalo. Akcentuje tedy praktický význam práva, z jehož hlediska je vztah obou práv koloběh. Pro boj o právo má smysl v tom, že objektivní právo dává člověku podnět, aby se o své soukromé zasadil; nezasadí-li se o ně z pohodlnosti, trpí tím zase obecná zásada právní – nikoliv jedinec sám, ale celek.
Jen tam, kde je soukromé právo důsledně uplatňováno a poctivě chráněno, jen tam se rodí a drží ten správný právní cit. A tento právní cit je pak kořenem a oporou státu. Žádný národ si neváží svého státu, neváží-li si svého práva soukromého, kdo není zvyklý bránit si své, nebude bránit ani společné. Tak vláda, která podkopává úctu k soukromému právu, podkopává vlastně úctu k právu jako takovému. Každá nespravedlnost na těch posledních, která je konána či strpěna, vrací se takto na toho, kdo vládne. Dokládá to příklady Rakušanů, kteří raději ustoupí, než by se hádali o nějakou drobnost, a Angličanů, kteří o své právo vytrvale a zarytě bojují, a totéž se pak opakuje ve sféře mezinárodní. Abych itoval: „Národu, u kterého jest obyčejem všeobecným, že každý v maličkostech i v nepatrnostech své právo statečně hájí, nikdo se neopováží vyrvati to nejvyšší, co má...1“.
S tím se dá beze zbytku souhlasit – historie jeho závěry potvrdila – země, kde se razantně uplatňuje soukromé právo, ty země povstaly proti diktaturám, ty ostatní se smířily.


  1. Nevýhoda věřitele – matice sporu
Vyvodíme tedy z toho povinnost zákonodárce uspořádat právní předpisy tak, aby ten, kdo hájí své právo, byl ve výhodě proti bezpráví. Jen tak budou lidé motivováni bránit svá práva důsledně, jen tak budou lidé odrazováni od protiprávností.
Aktuální situace je však právě opačná. To však není pouze prázdný postulát, to lze velmi snadno ukázat na následujícím diagramu.




Výhra
Prohra
Věřitel
0
-1
Dlužník
1
0

Jak je vidět, problém je, že se jedná o hru, ve které může věřitel prohrát nebo remizovat, zatímco dlužník vyhrát nebo remizovat. Třebaže tedy dlužník není v právu, je jeho pozice lepší, než pozice oprávněného věřitele (k neoprávněnému věřiteli se dostaneme dále). Důvodem je to, že se ve skutečnosti hraje o peníze věřitele. Není to tak, že by dlužníkovi hrozila ztráta majetku, ta hrozí jen věřiteli:

  • jestliže věřitel vyhraje, dostane zpátky jen to, co mu patří

  • jestliže věřitel prohraje, ztratí, co mu patří

  • jestliže dlužník vyhraje, získá to, co mu nepatří

  • jestliže dlužník prohraje, ztratí jen to, co mu stejně nepatří

Je zjevné, že věřiteli se sice vyplatí zkusit zvítězit, ale jeho šance na vítězství nejsou vyváženy výhrou, naopak, jak si ukážeme, jsou ještě omezeny.


  1. náklady řízení – mýty o jejich funkci
Existují názory, že to jsou právě náklady řízení, které tuto nevýhodnou hru narušují v neprospěch dlužníka. Tato myšlenka je však zcela lichá, jak se ukáže při bližším zkoumání, a to hned z několika důvodů (v dalším textu předjímáme, že věřitel se stává z procesního hlediska žalobcem).

  • věřitel vynaloží nejprve náklady (na advokáta, soudní poplatek atd.) a teprve podle výsledku sporu je dostane zpět (nebo taky ne)

  • věřitel vynaloží náklady vždy, ale zpět je dostane podle výše uvedeného diagramu jen někdy

  • věřitel ani v případě úspěchu nedostane náklady vždy, neboť dlužník mnohdy nemá na zaplacení

  • náklady pro věřitele nepředstavují žádnou výhodu, většinou ani nepokryjí to, co fakticky vynaložil za prostředky a úsilí, ale i kdyby – jen uhradí, není z nich žádný výnos

Je tedy vidět, že náklady na vedení sporu naopak věřitele odrazují, neboť nejprve vynaloží náklady, pak podstoupí spor s nejistým výsledkem, podle výsledku jsou nebo nejsou mu náklady přiznány a pokud jsou – ne vždy je fakticky získá. Zákonodárce tak věřiteli, který je v právu, vysílá jasný vzkaz – nech si své právo pošlapat. Dlužníkovi pak říká – bezpráví se vyplatí.


  1. úprava matice ve prospěch věřitele

Pokusíme se upravit matici tak, aby věřitelův prospěch i neprospěch byl roven v součtu nule:



Výhra
Prohra
Věřitel
1
-1
Dlužník
1
-1


Jak se pak taková tabulka projeví v legislativě, respektive jak ji získáme? Jednoduše tak, že zavedeme tzv. „punitive damages“, občanskoprávní tresty – přiznáním zvýšení nároku toho, kdo je v právu. V tomto případě na dvojnásobek. Znamená to, že dlužník, který není v právu, nejen odevzdá, co mu nepatří, ale přidá ještě jednou tolik ze svého jako sankci za to, že neplnil dobrovolně a nechal dlužníka vynaložit náklady a jít k soudu.
V tomto případě je motivace věřitele velice zvýšena – jestliže unese důkazní břemeno, bránění práva se mu vyplatí. Téměř. Protože stále platí to, co bylo řečeno o nákladech řízení – mají pořád poněkud demotivující charakter.
Ideální by proto bylo, aby úprava výše přiznaného nároku ležela na soudu, a ten by ji zvýšil o nějaký násobek, podle okolností případu. Řekněme, že zákonodárce by připustil zvýšení maximálně trojnásobné:
n = číslo z intervalu 1 – 3




Výhra
Prohra
Věřitel
0+n
-1
Dlužník
1
0-n


Takže vlastně:



Výhra
Prohra
Věřitel
1-3
-1
Dlužník
1
-(1-3)


V tuto chvíli se oprávněnému věřiteli vyplatí žalovat a neoprávněnému dlužníkovi se vyplatí zaplatit dobrovolně. Navíc je zde předpoklad, že rozdíl mezi přiznanými a skutečně vynaloženými náklady nepřesáhne „n“2


  1. Neoprávněný věřitel – špatný argument
V uvedeném případě se však odpůrce navrhovaného řešení bude ptát „a co žalobce – spekulant?“. Namítne, že neoprávněný věřitel raději zažaluje, protože bude mít šanci ze sporu něco vytěžit. Ovšem proti tomu existuje několik argumentů:

  • už za současného systému je přeci možno spekulovat, ale dělá to jen dlužník (neplatí a počítá, zda se mu to s ohledem na náklady vyplatí). Tento argument je tedy dvojsečný a ve skutečnosti se vůbec nejedná o protiargument, jedná se o zcela jiný problém právního řádu – jak zabránit spekulacím, tedy neshodě skutečnosti a prokázaných tvrzení.

  • naopak, tento problém se zmenší, neboť za stávajícího systému hraje výsledek sporu i náklady proti věřiteli zároveň, všechna rizika jsou tedy na straně věřitele. V mnou navrženém systému má věřitel možnost získat více, ale náklady hrají stále proti věřiteli (viz výše), dochází tedy k vyrovnání možností, k  rozdělení rizika.

  • uvedený systém se neaplikuje na všechny případy, ale jen na užší okruh věcí, kde je pozice věřitele obvykle obzvláště nevýhodná a zároveň nezaviněná (viz dále)


  1. V jakém případě se hodí „punitive damages“

V právu římském bylo možno aplikovat ono zvýšení kdykoliv, takřka automaticky. To ale není zcela vhodné, jsou situace, kdy jsou obě strany sporu v dobré víře a není vhodné jednu z nich trestat za to, že bránila to, co uznávala za své právo. Prvním postulátem tedy je, že by mělo být na místě tam, kde si je dlužník vědom svého závazku a vědomě jej nesplní.
V právu závazkovém si strana vybírá svou protistranu, má spoustu zákonných možností, jak si závazek zajistit (před nesplněním řádným či nesplněním vůbec). Zde je na zvážení, zda i v takovém okamžiku motivovat věřitele k tomu, aby šel do soudního sporu. Domnívám se, že nikoliv, zde by měl být věřitel veden k tomu, aby preventivně sám ošetřil svou budoucí pohledávku tak, aby se dlužníkovi nevyplatilo nesplnit3. Nevztahoval bych tedy tato pravidla na závazkové vztahy.
Zbývá tedy civilní odpovědnost za škodu a bezdůvodné obohacení – a právě zde bych doporučoval zavést občanskoprávní trestní odpovědnost.
To by jistě nevedlo k nárůstu spekulativních žalob, s kterým operují odpůrci. Jistě, narostl by počet žalob, kdy věřitelé nenechají svá práva ladem a motivování vhodnou legislativou zažalují dlužníky. Jenže odpadne část spekulativních dlužníků, kteří vědí o svých závazcích, avšak je pro ně výhodné neplnit s tím, že zdržováním soudního řízení a oddálením platby získají.
Závěrem lze tedy předpokládat, že zavedením tohoto institutu vzroste výhodnost vymáhání práva a úcta k právu, přičemž počet soudních řízení se nijak zásadně nezvýší. Posílí se pozice oprávněného věřitele a oslabí pozice spekulativního dlužníka.


1 Jhering, R. Boj o Právo. Právní věda všedního dne. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009, s. 56
2 může se stát, že to tak nebude. Ovšem ve stávajícím systému je spíše pravidlem, že přiznané náklady nestačí na pokrytí těch skutečných (vyjma opakujících se „formulářových“ sporů). V tomto systému přiznané náklady a trestní část náhrady škody dohromady mají alespoň šanci tuto nerovnováhu zvrátit ve prospěch věřitele. Statistické údaje chybí, proto není možno tuto šanci určit přesněji.
3 Náš právní řád by snad mohl trošku věřitelům přispět např. vyššími úroky z prodlení, nejlépe smluvně ošetřitelnými i v občanském právu.

Martin Bílý

Celý příspěvek

úterý 21. září 2010

Vojtěch Šimíček: Ministerské stáže a nezávislost soudců

V aktuálním čísle Respektu (č. 38) se píše o případu několika sporných stížností pro porušení zákona (SPZ), které podala bývalá ministryně spravedlnosti Kovářová. Netroufám si hodnotit spekulace, které se v této souvislosti objevují, a ani mi to ostatně nepřísluší. Zaujala mne jiná věc: skutečnost, že některé z těchto problematických SPZ připravili dva mladí soudci z okresních soudů, kteří v té době byli na ministerstvu na stáži. Kladu proto čtenářům JP k úvaze, zda je vůbec vhodné, aby soudci na ministerstvu v podobné pozici působili.

Zákonná úprava tuto možnost zná, jelikož podle ustanovení § 99 odst. 1 písm. c) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ministr spravedlnosti dočasně zprostí výkonu funkce soudce, byl-li dočasně přidělen k ministerstvu. Přitom platí, že po dobu tohoto dočasného zproštění náleží soudci plat a další náležitosti spojené s funkcí soudce. O přidělení rozhoduje ministr spravedlnosti po projednání s předsedou soudu, k němuž je soudce přidělen (§ 68 odst. 2). Lapidárně řečeno: po dobu „stáže“ soudce nevykonává soudnictví, je podřízen ministrovi spravedlnosti, nicméně pořád je soudcem, bere „soudcovské peníze“ a brzy začne tuto funkci zase aktivně vykonávat.

Vůbec nerozumím, jaká je vlastně motivace soudce jít na ministerskou stáž. Pokud totiž vycházíme z principu separace jednotlivých mocí (vždy si v této souvislosti vzpomenu na slova prof. Cepla: „Pane doktore, jako soudce musíte od sebe politiky klacíčkem odstrkávat, abyste se nenakazil!“), nemá pražádnou logiku, aby se soudci aktivně podíleli na jakýchkoliv exekutivních činnostech. Jistě, soudci-stážisté (zejména z Nejvyššího soudu) na ministerstvu především psali zákony, nicméně i v tomto případě se nedomnívám, že se jedná o vhodné řešení. Soudci jsou tady proto, aby zákony vykládali a aplikovali a hledali rozumná řešení vkonkrétních případech, o nichž rozhodují; nikoliv aby je sami vytvářeli. Nemluvě ani o tom, že za situace, kdy soudci neustále žehrají na to, kolik mají práce a jak jsou soudy přetíženy, představuje značný luxus, pokud soudce byť i jen na několik měsíců nevykonává svoji funkci, do které byl jmenován. Konečně, soudcovské příjmy jsou natolik vysoké právě proto, aby soudci soudili a nenechali se rozptylovat dalšími aktivitami.

Doporučuji se proto do budoucna zamyslet, zda vůbec má být citovaná zákonná možnost dočasného přidělování na ministerstvo využívána. Upřímně řečeno, už samotný termín „přidělení ministrem“ mne značně dráždí: je normální, aby se soudci, tak (zejména v otázkách platů) hákliví na jakékoliv zásahy exekutivy nechávali ministrem dobrovolně přidělovat na jeho úřad a dostávali se tak do jednoznačně podřízeného postavení?

Nemluvě ani, že příklad popisovaný v Respektu je alarmující i v tom, že dotyční soudci údajně psali koncepty procesního prostředku za účastníka řízení, kterým v těchto případech ministr spravedlnosti coby navrhovatel prostě je. Principielně jde o srovnatelnou situaci, jako kdyby např. psali koncepty odvolání či žalob pro advokátní kanceláře. A to je přece zcela nepřípustné.

Domnívám se proto, že pokud soudci nevykonávají svoji funkci, do které byli jmenováni, má se jednat o výjimečné případy, které ostatně zákon dobře popisuje: soudce je jmenován soudcem Ústavního soudu, bude působit u mezinárodního soudu či v podobné zahraniční organizaci. Měli by prostě krátkodobě odcházet do prestižních funkcí, jejichž vykonáváním se budou dále odborně rozvíjet, případně budou reprezentovat Českou republiku. Ať se však na mne nikdo nezlobí, leč subalterní práce na ministerstvu za podobně prestižní funkci prostě považovat nelze.
De lege ferenda bych pak doporučil, aby soudci obecných soudů měli možnost absolvovat krátkodobé stáže u Ústavního soudu, a to nejméně ze dvou důvodů. Pomohli by přetíženému Ústavnímu soudu a zejména by doplnili jeho odborné znalosti v oblasti „jednoduchého práva“. Naopak by si ke svým mateřským soudům odnesli pochopení pro ústavní aspekty ochrany základních práv. Vedlejším produktem podobných stáží by pak bylo obrušování hran, které někdy zcela zbytečně vyvstanou mezi obecnými soudy a Ústavním soudem.
Celý příspěvek

pondělí 20. září 2010

Rudo Leška: Zverejňovať diplomovky?

Osobně považuji on-line přístup ke kvalifikačním pracem za jeden z nejlepších způsobů, jak zvýšit transparentnost VŠ studia. Současně si ale dovedu představit některé autorskoprávní problémy, které s celou věcí mohou být spojeny. Těm se věnuje dále uvedený post Rudo Lešky, který sice primárně míří na slovenské reálie, ale argumentuje též českým právním prostředím.
Zverejňovať diplomovky?
Otázka je to možno trochu provokatívna (samozrejme, že áno?!), ale nie jednoduchá. Svedčí o tom slovenský legislatívny návrh poslanca Beblavého, ktorý ma donútil otvoriť túto tému. Poslanec síce svoj návrh medzičasom stiahol, ale diskusia by mohla byť aj tak zaujímavá, keďže (autorskoprávne) zmätenú úpravu obsahuje od roku 2005 i český zákon o vysokých školách (§ 47b zák. č. 111/1998 Sb.; „ZVŠ“) – taktiež výsledok poslaneckej kreativity.
Že je zverejňovanie diplomoviek účelné, o tom nie je pochýb. Súčasne sa však rado zabúda, že diplomová práca, rovnako ako akékoľvek iné autorské dielo, zásadne tvorí majetok svojho autora. Každé ustanovenie, ktoré autora v jeho ústavne garantovaných majetkových právach obmedzuje, má de facto účinky vyvlastnenia (dodajme, že bez náhrady). Preto musí zákonodarca pri stanovovaní výnimiek z autorského práva postupovať obozretne, vážiac ústavné limity i európske právo (predovšetkým taxatívny výpočet možných výnimiek z autorského práva v informačnej smernici).
V ČR sú prejavom tejto zákonodarcovej úvahy ustanovenia § 35 ods. 3, § 37 a § 60 autorského zákona, na Slovensku sú to českou úpravou inšpirované, no vágnejšie a v rozpore s informačnou smernicou (!) formulované ustanovenia §§ 30, 31 a 51 autorského zákona (zák. č. 618/2003 Z. z., dostupný na JASPI). Inými slovami, vysoká škola môže študentskú prácu pre svoju potrebu rozmnožovať, môže ju sprístupňovať vo svojej knižnici a pokiaľ ju chce použiť ešte i inak, má dokonca právny nárok na uzavretie licenčnej zmluvy. Posledne zmienené je síce silným zásahom do kontraktačnej slobody, možno ho ale ešte považovať za legitímny a obstojaci v teste ústavnosti (je zaujímavé, že český zákon o vynálezoch, ani slovenský zákon o patentoch obdobnú úpravu k právu školy na technické riešenie neobsahujú – veľký problém môže vzniknúť napríklad ak sa bude doktorand podieľať na vývoji patentovateľného technického riešenia v rámci univerzitného výskumného tímu „v rámci“ svojho štipendia a bez osobitnej zmluvy).
Do zložitej, ale v jadre racionálnej autorskoprávnej úpravy vniesol český zákonodarca zmätok v spomenutom § 47b ZVŠ, kde sa vraví, že „Vysoká škola nevýdělečně zveřejňuje disertační, diplomové, bakalářské a rigorózní práce, u kterých proběhla obhajoba, včetně posudků oponentů a záznamu o průběhu a výsledku obhajoby prostřednictvím databáze kvalifikačních prací, kterou spravuje. Způsob zveřejnění stanoví vnitřní předpis vysoké školy. […] Platí, že odevzdáním práce autor souhlasí se zveřejněním své práce podle tohoto zákona, bez ohledu na výsledek obhajoby.“ Autori návrhu použili len slovo „zverejniť“, nie slovo „použiť“, čo by mohlo vzbudzovať dojem, že sa ustanovenie týka len osobnostných práv autora (práva rozhodovať o zverejnení diela), nie majetkových práv (práva na použitie diela), podľa všetkého to však nezamýšľali.
Predpis v podstate ponúka dva možné spôsoby čítania. Prvý zastáva napríklad Masarykova univerzita (MU), ktorá zverejňuje študentské práce na internete, dôvodiac, že ustanovenie logicky „implikuje“ licenciu – viď rozbor MU (R. Polčáka a J. Šavelky) dostupný na stránkach projektu národného úložiska šedej literatúry (najmä s. 18 a nasl.). Možno argumentovať, že zverejnenie bez súčasného práva na použitie by nemalo význam, ale v podobe v akej MU publikuje práce svojich študentov na internete (= celosvetové bezbrehé použitie autorského diela) ide takáto zákonná licencia nepochybne ďaleko za limity stanovené európskym zákonodarcom v informačnej smernici. Za uvážlivejší považujem výklad podľa ktorého je nutné vykladať ustanovenia ZVŠ striktne v súlade s limitmi stanovenými autorským zákonom a informačnou smernicou (rovnaký názor vyjadrili v detailnejšom rozbore V. Křesťanová a I. Holcová v časopise Forum, č. 3/2006, s. 20, kde sa poukazuje tiež na problém s klasifikáciou školských diel, medzi ktoré napr. habilitačnú prácu počítať nemožno).
Problém nerieši ani svojrázny postup zvolený predkladateľom citovaného slovenského návrhu, v ktorom sa stanoví, že „[n]a zverejnenie a sprístupnenie záverečnej práce, rigoróznej práce alebo habilitačnej práce verejnosti sa vyžaduje písomný súhlas autora udelený podľa osobitného predpisu.“ a súčasne, že „[p]odmienkou pripustenia k obhajobe záverečnej práce a rigoróznej práce je písomný súhlas študenta s jej zverejnením podľa § 63 ods. 9 bez nároku na odmenu.“. Obdobné pravidlo bolo zamýšľané aj pre habilitačné práce. Zrejme v úmysle vyhnúť sa limitom stanoveným informačnou smernicou, návrh šalamúnsky predpokladá udelený súhlas autora. Je opomenuté, že jednostranný právny úkon v podobe súhlasu by možno postačoval na zverejnenie, nie však na použitie v podobe sprístupnenia diela počítačovou sieťou verejnosti (tu by bola potrebná licenčná zmluva), jednoznačne by však taký právny úkon bol spochybniteľný. Študent bude pod hrozbou nepripustenia k obhajobe nútený podpísať akýsi bezodplatný jednostranný súhlas a či bezodplatnú licenčnú zmluvu. So zmluvnou slobodou to pravdaže nemá nič spoločné. Ak by niekto navrhoval, že študent nebude pripustený k obhajobe, ak predtým neuzavrie so školou trebárs dvojročnú zmluvu o výpožičke všetkých vecí, ktoré v súvislosti s plnením svojich povinností vytvoril (napr. sochy na umeleckej škole), asi by každého napadlo, že to je príliš. V práve duševného vlastníctva je ale senzitivita zákonodarcu, zdá sa, menšia.
Záverom niekoľko úvah:
1. Záverečné práce by mali byť prístupné verejnosti v súlade s princípmi autorského práva vyjadrenými v autorskom zákone, ústavnom poriadku, európskych predpisoch a medzinárodných zmluvách.
2. Prax svojvoľného používania študentských prác na internete na základe vnútorných predpisov niektorých škôl bez privolenia autora je nevhodná a podľa všetkého aj nezákonná (výklad ZVŠ ako zákonnej licencie nie je možný už len kvôli informačnej smernici).
3. Používanie prác na internete nevyrieši problém plagiátorstva, ako sa slovenský predkladateľ domnieva (k tomu viď pekný postreh napr. tu).
4. Záverečné práce, o prácach habilitačných ani nehovoriac, predstavujú často nemalú majetkovú hodnotu s významom pre autora (i na našom trhu je niekoľko mimoriadnych diel, ktoré vznikali na pôde školy, podobne ako napríklad diela vydávané v Nemecku v rámci jednej pozoruhodnej edície vynikajúcich dizertácií).
5. A napokon. Poslanecké právo zákonodarnej iniciatívy by malo byť obmedzené.
Celý příspěvek

Diskuse LN k Plzni rok poté

V sobotních Lidovkách proběhla velmi zajímavá diskuse k plzeňské aféře a jejím dopadům na české právnické vzdělávání. Kompletní text diskuse je nyní k dispozici tady. Diskuse je velmi zajímavé čtení (srov. např.prof. Eliáše: "Max Brod cituje v Kafkově životopise z jeho deníku srovnání studia práv s přežvykováním sena, které už předtím měly v hubách tisíce oslů. Přijde-li učitel do posluchárny a čte-li tam z učebnice, co si student může přečíst doma v posteli, je to špatně. Opakuje-li totéž na semináři jako majitel věčných pravd, je to ještě horší. A pokud se u zkoušky spokojí s nadrilovanou básničkou či ji dokonce vyžaduje a ubíjí tak samostatné myšlení, je to úplně nejhorší. Do života odcházejí roboti uspokojivší své kantory – a to je hrozně málo").
Celý příspěvek

středa 15. září 2010

NAIFF - Festival dokumentárních filmů o domorodých lidech

Mezinárodní nevládní organizace UWIP (United World of Indigenous People) ve spolupráci s Nakladatelstvím JOTA a BKC Brno pořádá již druhý ročník festivalu dokumentárních filmů o domorodých lidech NAIFF, který se uskuteční 24. a 25. září 2010 v Sále Břetislava Bakaly na Žerotínově náměstí v Brně. Pokusí se divákům představit dnešní život domorodých lidí v různých kulturních areálech prostřednictvím dokumentárních filmů, přednášek a diskusí (viz níže Festivalový program).

Slavnostní zahájení se uskuteční 24. září 2010 v 18.00 hodin v Sále Břetislava Bakaly v Brně a bude následováno projekcí dokumentárních filmů, besedou s tvůrci a sociálními antropology. Program druhého dne bude založen na projekci dokumentárních snímků a přednáškách sociálních antropologů, zakončen bude galavečerem s vyhlášením nejlepšího festivalového filmu – Grand Prix. Dalšími udělenými cenami budou Cena diváků a Cena organizace UWIP.

Minulý rok zaznamenal festival NAIFF mimořádný úspěch, získal zájem medií a stal se součástí Muzejní noci města Brna a Festivalu Babylon Kulturního centra města Brna. Festivalu se zúčastnili mimo jiných tehdejší ministr školství, mládeže a tělovýchovy Ondřej Liška, tehdejší ministr životního prostředí Martin Bursík, poslanci PČR a zastupitelé města Brna. Festival v Pavilonu Anthropos navštívilo více než 1 000 diváků a webové stránky www.naiff.eu zhlédlo v průběhu jednoho týdne před a po konání festivalu přes 50 000 lidí.

Přestože je téma domorodých etnik součástí mnoha jiných festivalů a kulturních akcí, jde často pouze o povrchní vhled do této problematiky. Tento zásadní okruh si však zaslouží vlastní festival, který by nejen populární formou informoval, ale na základě vědních oborů (antropologie, etnologie, religionistiky a sociologie) také vzdělával. Dalším důvodem pro pořádání festivalu je vedle výrazného vzdělávacího charakteru jeho zásadní enviromentální a ekologický přesah spojený s lidskými právy.

Bližší informace naleznete na stránkách festivalu: www.naiff.eu

Festivalový program

Pátek 24. září 2010, Sál Břetislava Bakaly, Brno

18:00 – Zahájení festivalu

18:30 – UN Indigenous, Rebeca Sommer
30 min, režie: Rebecca Sommer

19:05 – Conservation Refugees + beseda s režisérem – přednáška
24 min, režie: Steffen Keulig

20:15 – Záchrana afrických dětských čarodějů (Saving africa's witch children)
52 min, režie: Gary Foxcroft

21:15 – Přednáška Čarodějnictví ve střední Africe
60 min, Mgr. Kateřina Mildnerová, Ph.D. (sociální a kulturní antropoložka)

Sobota 25. září 2010, Sál Břetislava Bakaly, Brno

12:00 – Zapomenutí ptáci ráje (Forgotten Birds of Paradise)
27 min, režie: Dominic Brown

12:30 – Přednáška O mexických indiánech a jejich resistenci – Zapatisté
30 min, Bob Kuřík – Antropolog UK v Praze

13:00 – Přednáška Mexičtí indiáni, modernizace a rozvoj
30 min, Marie Heřmanová - Sociální antropoložka UK v Praze

13:30 – Tam, kde ryby spí na stromech (Where the Fish Sleep in the Trees)
55 min, režie: Michael Havas

14:35 – Slzy Konga
40 min, režie: Petr Kašpar

15:20 – Vladimír Plešinger – křest knihy Peru pod kůží + povídání o Kongu a Peru

16:20 – Zajatci bílého boha + diskuze s autorem Tomášem Ryškou
52 min, režie: Steve Lichtag

17:40 – Brazilian Dream + přednáška Vymírající jazyky
8 min, režie: Michael Havas

18:45 – Rebelové zapomenutého světa (Rebels Of The Forgotten World)
52 min, rok výroby: 1990, režie a kamera: Claudio von Planta

19:45 – Poslední lovci velryb + přednáška
52 min, režie: Steve Lichtag

21:00 – Předávání cen festivalu
Celý příspěvek

Hledá se kandidát na místo asistenta / asistentky soudce Z. Kühna

Pro naše čtenáře tímto dávám možnost zajímavé práce. Zdeněk Kühn hledá kandidáty na místo ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE NSS. Požadavky:
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
- schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
- zájem o veřejné právo;
- dobré studijní výsledky;
- znalost cizích jazyků nezbytná.
Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce, rešerše, atd. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: zdenek.kuhn@nssoud.cz a v kopii na adresu blanka.novakova@nssoud.cz. Výběrové řízení proběhne formou konkursu, přihlášky možno posílat počínaje 15. 9. 2010 a konče 30. 9. 2010. Celý příspěvek

úterý 14. září 2010

Případy Marie Navarové a Dagmar Šimkové

Po velmi dlouhé době otevírám již skoro „zafúkané“ okénko JP, v němž nepravidelně upozorňujeme na (zdánlivě) ne-odborné knihy, které by si však měli právníci určitě přečíst. Tentokrát bych rád upřel pozornost čtenářů na knihy Arnošta Lustiga „Případ Marie Navarové“ (Aleš Čeněk, 2010) a Dagmar Šimkové „Byly jsme tam také“ (Monika Vadasová-Elšíková, 2010).


Obě knihy mají několik málo společných rysů a velmi mnoho odlišností. Jejich shodným rysem je pojednání o nespravedlivém a nesmyslném věznění žen v různých politických režimech 20. století.

První příběh je fascinující tím, že Marie Navarová byla souzena hned ve třech politických režimech: v nacistickém, poválečném a komunistickém. Proč? Pracovala jako zdravotní sestra, která se připletla k atentátu na Heydricha: jako jeho náhodná svědkyně poskytla zraněnému první pomoc a zajistila převoz do nemocnice. Zároveň pomáhala českým vězňům (její manžel pracoval jako vězeňský lékař); to však za cenu spolupráce s některými gestapáky, s nimiž chodila i na soukromé večírky a uplácela je. Jakkoliv nakonec skončila v Terezíně za aktivní pomoc nepřátelům Třetí Říše (kde sdílela celu mimo jiné i s Miladou Horákovou), nebránilo to následným soudům po roce 1945 a zejména po převzetí moci komunisty, kdy jí byla přičtena k tíži spolupráce s nacisty, za což byla pravomocně odsouzena k dlouholetému vězení.

Samotný příběh jedince, v němž se odrážejí neskutečně rozporuplné dějiny 20. století v Československu, je velmi silný. Ambicí knihy A. Lustiga je nicméně upozornit zejména na roli obhájce Marie Navarové doktora Jana Nováka, který se značným nasazením a s osobní statečností poctivě – byť neúspěšně - plnil svoji profesní i lidskou roli nehledě na to, o jaký politický režim se zrovna jednalo (jak píše autor v předmluvě, kniha vznikla při příležitosti advokátního sněmu a jejím cílem je vzdát hold čestným advokátům, kteří neselhali ani v období Protektorátu).

Protože jde o literární zpracování příběhu, stojí konkrétní fakta poněkud v pozadí a důraz je kladen spíše na pocity jeho jednotlivých aktérů. Osobně mne proto při četbě této knihy mrzelo, že jsem se velmi málo dozvěděl např. o okolnostech odsouzení Marie Navarové po roce 1948. Naopak příliš zevrubně je rozpracováno téma atentátu na Heydricha, i když z hlediska podstaty příběhu se vlastně jedná o téma zcela okrajové. Jistě, Marie Navarová za pomoc protektorovi obdržela peněžitou odměnu (jejíž část mimochodem okamžitě předala na charitu), nicméně souzena byla za zcela jinou činnost.

Poněkud rušivě na mne působil rovněž přehnaný patos, který se v knize objevuje. Je to asi spíše otázka vkusu, nicméně na některých místech je z knihy až příliš patrné, že má sloužit k poctě advokátského stavu. Posuďte ostatně sami:

Advokát je mistr práva, ale zároveň student filozofie, psychologie a psychiatrie. Znalec lidí. Řídí se rozumem i instinktem. Knihou. Dal se k náboženství, které se jmenuje spravedlnost“ (str. 21).

„Právo ho [pozn. VŠ: míněn advokát Novák] naučilo sevřít své myšlenky, aby neměly štěrbinu, kterou by mohla uniknout pravda. Myslel na ctnosti, bez nichž je právo iluze: čestnost, spravedlnost a poctivost, odvaha. Nesmiřitelnost s křivdou. Věrnost zákonům. Dobro, zlo“ (str. 73).

Advokát. Nevěděla dost dobře, co to znamená, mít advokáta. Musela se rozvádět, aby ho poprvé vyhledala. Člověka, který kolem ní vystaví pomyslnou hradbu práva a spravedlnosti a nedovolí, aby jí ukřivdili, když nikomu nic zlého neudělala. Opírá se o zákon jako o pevnou zeď. Cítila se jako vyčerpané, unavené zvíře, které doběhlo nazpět ke svému doupěti a potřebuje, navzdory své nevině, ochranu“ (str. 125).

Co a čím je advokát? Zdobí ho čest. Poskvrňuje ho zbabělost. Posiluje ho smělost, odvaha, vynalézavost. Oslabuje a ponižuje ho myšlenková lenost, mechanické spoléhání na paragrafy v jejich posledním znění, na zákony, pozapomenutí na vznešenost, jedinečnost a neopakovatelnost člověka, na hodnotu i posledního z posledních, úctu k člověku, k právu, zákonům a spravedlnosti, odpor k nespravedlnosti a křivd. Advokát je světec bez posvěcení. Myslitel bez universitní stolice. Hráz a záštita křivdám, nezákonnosti, bezpráví“ (str. 182).

Oproti tomu, jestli bych měl uvést něco, co v knize D. Šimkové není obsaženo vůbec, pak to je právě zmíněný patos. Její vyprávění o tom, jak byla jako 23-letá zatčena a odsouzena ke 14 letům vězení, které si skutečně odseděla (propuštěna byla teprve v roce 1966!), a to v podstatě jen za to, že patřila ke společenské třídě, která měla být komunisty zlikvidována (její otec byl významný bankéř), je totiž mimořádně autentické a syrové, nicméně beze stopy sebelítosti či hořekování nad nešťastným osudem. Dozvídáme se tak o nejintimnějších detailech fungování ženských věznic, o nuceném soužití vražednic, cikánek, prostitutek, řádových sester i „politických“, při němž se dokonale ukazuje vnitřní síla i selhání jedinců. Šimková nemá ambici popisovat abstraktní ideály a určitě nechtěla postavit pomník politickým vězeňkyním. Literárně velmi originálním stylem, z něhož je patrný obrovský talent, velké znalosti a skvělé vyjadřovací schopnosti autorky, pouze předává svědectví o době, kdy se potlačením morálních hodnot a společnosti v lidech probouzela „skrytá bestie“.

O době, kdy „soudce z lidu podřimoval s klidem kocoura na zápraží za slunečného poledne a soudce z lidu po levici se zamyšleně povrtával v nose“. „Ožívali na okamžik pouze při vynášení rozsudků. Finále v každé hře má mnoho vzruchu, a jako při gladiátorských zápasech, když palec císaře se obrátil dolů, dav zařičel nadšením a povstal, aby viděl smrtelný zápas a škubání obnažených svalů v písku arény zbrocené krví, tak i soudcové z lidu pookřáli pohledem na ty, kdo skončí katovou smyčkou“ (str. 108).

O době, kdy dobromyslný tatík tráví s dětmi neděli v parku a bývalí venkovští tovaryši Pepík, Franta a Lojza nejraději chodili na tancovačky, kde pili kontušovku, a „dnes jsou důstojníky Státní bezpečnosti a bijí lidi k smrti, kopají těhotné ženy, až potratí, rozbíjejí láhve o holenní kosti žen, vrazili obušek do vaginy Lence B., starou řeholnici Alžbětu mlátili přes genitálie a vykřikovali: „Ty krávo jalová, radši jsi měla mít pět dětí než líbat pánbíčkovi prdel!““(str. 111).

O době, která „odpoutala všechno zlo z řetězu a otevřela klece v duších lidí. Povýšila závist do rytířského stavu, takže se stala „třídním bojem“. Vysvětlila lidem neschopným řídit a organizovat svůj život, že oni, právě oni mají talent vzít otěže státu do rukou a obrátit směr dějin. Strana naznačila Blaženě z Kocourkova, že dosud nebyla šťastná, když chodila pracovat do tkalcovny a v neděli k muzice, protože teď pro ni má vyšší cíl, ke kterému je nad jiné povolaná: bude hlídat zrádce, kteří se přičiňovali o to, aby chodila do tkalcovny a k muzice“ (str. 112).

Obě zmíněné knihy mohou být pro každého budoucího či aktivního právníka velkou inspirací k přemýšlení. Můžeme se např. ptát, zda právo vůbec je schopno uchopit komplexnost lidských osudů. Nabízí se také věčná otázka, jak to, že se na zcela iracionálním násilí a jiných zvěrstvech proti jiným skupinám obyvatel podíleli - za jiných okolností - zcela slušní lidé. A naopak, kde brali vnitřní sílu a motivaci ti, kteří se slušně chovali bez ohledu na to, zda se jim to "vyplatí"?

Celý příspěvek

neděle 5. září 2010

Seminář Dějiny bezpráví: Komunistické právo v Československu

Ústav pro studium totalitních režimů Vás zve na seminář Dějiny bezpráví: Komunistické právo v Československu, který se koná příští čtvrtek 9. září 2010 od 17:30 v Ústavu pro studium totalitních režimů (Siwiecova 2, Praha 3). Seminář se zaměří na socialistické "dědictví" v dnešním právu i na rozdílnost, s jakou ke komunismu přistupuje právní věda a historiografie. Vystoupí na něm editoři publikace "Komunistické právo v Československu" (2009), Michal Bobek, Pavel Molek a Vojtěch Šimíček.
Celý příspěvek

středa 1. září 2010

Letem světem soudních poplatků

Při současných diskusích o zvyšování soudních poplatků bude jistě zajímavé srovnat jejich výši napříč právními systémy. Nutno již předem upozornit, že předmětem mého srovnání jsou jen země kontinentálního práva v Evropě. Soudní poplatky v zemích common law jsou tradičně v celkovém soudním řízení zcela marginální položkou, i v absolutních číslech řádově menší, než jsou soudní poplatky v kontinentální Evropě. To odráží fakt, že na drtivou většinu z kauz, které napadnou americkému soudci, se tento jednak nemusí vůbec podívat (až devět z deseti kauz končí mimosoudně: žaloba představuje jen motivování druhé strany k serióznímu vyjednávání o rozumném vyřešení sporu), jednak velká část úkonů, které provádí v Evropě soudce, je v USA i jinde v common law realizována procesními stranami (zejm. kompletně privatizovaný systém dokazování, tzv. pretrial discovery). Údaje čerpám z nedávného Kongresu Akademie srovnávacího práva ve Washingtonu (červenec 2010). Pro zjednodušení věci hovořím dále jen o poplatcích za civilní žalobu.

Zvýšení soudních poplatků je po všech stránkách citlivá věc. Právo na přístup k soudu je ústavně garantováno a soudní poplatky nesmí být nastaveny tak, aby byly pro většinu uživatelů soudního systému prohibitivní. Je pravdou, že pokud srovnáme výši soudního poplatku v ČR ve srovnání s Evropou, patříme spíše k průměru. Vše je však relativní (viz níže). Jinak na tom bude ve srovnání se svým německým nebo rakouským protějškem ten, kdo žaluje 10 000 Kč, jinak ten, kdo žaluje deset miliónů. Připomeňme, že do částky 15 000 Kč včetně bude český žalobce platit 600 Kč, v částce vyšší než 15 000 Kč pak 4 % z této částky, ne však více než 1 000 000 Kč.

Obecně nižší soudní poplatky jsou ve Skandinávii nebo třebas v Belgii. V Belgii je soudní poplatek kombinací fixní částky (35 euro u soudů pro bagatelní spory, 82 u běžného soudu prvého stupně plus 3 % z přisouzené částky, pokud tato částka přesáhne 12 500 euro; pokud je částka menší než 12 500 euro, platí se pouze fixní poplatek). Skandinávské země mají velmi jednoduchý systém soudních poplatků stanovený nízkou fixní částkou; evidentně tedy vychází z toho, že si skandinávský daňový poplatník platí přístup k soudu již v rámci daňového systému, a poplatky za žalobu jsou tak čistě symbolické (soudní poplatek za soud prvého stupně např. ve Finsku činí 179 Euro bez ohledu na výši žalované částky, ve Švédsku 450 SEK, tedy asi 1 170 Kč).

Naproti tomu např. v Polsku činí v majetkových civilních sporech soudní poplatek 5 % z celkové částky, minimálně však 30 zlotých (cca 200 Kč), maximálně 100.000 zlotých (cca 622 000 Kč). Hůře je tak na tom český žalobce jen tehdy, pokud žaluje opravdu vysokou částku, neboť maximální soudní poplatek je v ČR o téměř 400 000 Kč větší.

V řadě evropských zemí jsou naproti tomu žalobci v případech žalob na vysoké částky v podstatně lepší pozici než v Česku. V Rusku se favorizují dražší žaloby, když základní poplatek činí stejně jako v ČR 4 procenta (u sporů do 50 000 rublů, tedy cca 30 000 Kč), od částky 50 000 rublů se však procentní výměry nad tuto částku snižují, aby u částky přes 1 000 000 rublů (640 000 Kč) činily jen 0,5 procenta z částky přesahující milión rublů.

Tradičně velmi vysoké soudní poplatky jsou v Německu (kde rovněž existuje komplikovaná procedura jejich výpočtu) nebo Rakousku. Obdobně koncipované soudní poplatky jsou též ve Slovinsku. Soudní poplatek za německou žalobu ve výši 1 000 Euro činí 165 Euro (16,5 % z žalované částky, tedy čtyřikrát více než u nás), za žalobu ve výši 10 000 Euro poplatek ve výši 588 Euro (téměř 6 %, o polovinu více než u nás). Ze stotisícové žaloby (v Eurech) bude činit soudní poplatek 2 568 Euro (cca 2,6 % - to už je o 1,4 % méně než v Česku), z miliónové žaloby pak 13 368 Euro (cca 1,3 %). V případě takto vysoké žaloby tedy bude žaloba v Německu již podstatně levnější, když u nás by soudní poplatek činil ve stejném případě 40 000 Euro a v podstatě by již atakoval miliónový zákonný strop (v korunách).

Podobně v Rakousku budou poplatky za žaloby velmi vysoké, byť nebudou dosahovat výše německé – u malé žaloby ve výši cca 20 000 Kč to bude asi 7,7 %, u střední žaloby ve výši cca 200 000 Kč to však bude již jen 3,8 procenta (tedy nepatrně méně než v Česku), u žaloby ve výši cca 2 000 000 Kč to pak bude 1,8 % (dvakrát levnější než v Česku). U velké žaloby na 20 000 000 Kč bude činit soudní poplatek asi 1,5 %, tedy 300 000 Kč, zatímco v Česku by činil 800 000 Kč.

Všimněme si, že procentní výměra v řadě států, včetně Německa a Rakouska klesá s tím, jak stoupá výše žalované částky. To se většinou vysvětluje tak, že soudní poplatek má reflektovat náklady justičního systému s jeho vyřešením. Náklady s vyřešením žaloby na 1 000 Euro a žaloby na 100 000 Euro nejsou reálně v poměru 1:100. Rozumnost takovéto koncepce je sice očividná, přesto mám pochybnosti o rozumnosti mnohonásobně většího „zdanění“ žalob na menší částky. Podle mne je z dlouhodobého hlediska určitě lepší řešení to, které nalezneme např. ve státech Beneluxu. Tam jsou bagatelní žaloby řešeny speciálními soudy, s použitím podstatně méně formalizovaného procesu, a tedy podstatně levněji než je těžkopádnější systém ve střední Evropě. Jeho procesní režim totiž s žalobou na 5 000 Kč zachází více méně stejně jako se žalobou na 500 000 Kč (vyjma eliminace možnosti opravných prostředků pro menší žaloby). Pamatujme také na to, že „bagatelnost“ žaloby je relativní. Pokud žalobce žaluje např. obchod o vrácení kupní ceny za vadný výrobek ve výši 2 000 Kč, pro systém jde o částku bagatelní, z hlediska žalobce však může jít třebas i o pětinu jeho měsíčního příjmu. Zpoplatnit takovéhoto žalobce větší částkou povede jen k tomu, že se v obdobných sporech bude mnohem častěji žádat o osvobození od soudních poplatků. To pak povede jen k dalšímu prodlužování sporů a řízení před soudem, který se stane tribunálem o soudních poplatcích namísto toho, aby rozhodoval meritum věci.
Ve většině systémů se poplatek za odvolání ve srovnání se soudním poplatkem za prvoinstanční žalobu zvyšuje (Polsko, SRN, Nizozemsko, Rakousko atd.). Výjimkou je Rusko, kde je poplatek za opravný prostředek v podstatě jen symbolický (před arbitrážními soudy 1 000 rublů, před civilními soudy korporace 1 000 rublů, resp. 50 rublů fyzická osoba). Ruská úprava je nicméně pochybná, protože v podstatě motivuje neúspěšnou stranu k odvolání. Procesní režim je pak v podstatě nastaven tak, že „normální“ je se odvolat. To zbytečně zvyšuje celkové náklady na soudní systém, aniž by to přinášelo stranám nějakou hmatatelnější výhodu. Navíc nejvyšší soudy, které jsou zavaleny nápadem proti rozhodnutí odvolacích soudů, nemohou plnit svou hlavní funkci – tedy sjednocovat judikaturu. Troufám si tvrdit, že právě tady má český systém poplatků v civilním řízení největší rezervy, a navýšení procentní sazby za řádný (ale i mimořádný) opravný prostředek v civilním řízení by nebylo od věci.
Celý příspěvek