středa 30. června 2010

Dvě ceny

V rámci rubriky „pozitiva a sociální jistoty“ nabízíme dnes dvě ceny: ta první je soutěž o nejlepší esej Britské České a Slovenské asociace. V případě, že by měl někdo v šuplíku nějaký vhodný kousek na zadané téma, jistě se jej vyplatí do soutěže poslat. Ta druhá, jistě ještě hodnotnější cena, je nabídka stálého zaměstnání v Odboru daňové legislativy Ministerstva financí. Podrobnosti naleznete zde, níže přetiskuji text kompletního inzerátu. Pokud se někomu podaří získat najednou ceny obě, neváhejte se ozvat, rádi Vás pak na JP oslavíme.

Volné místo na Ministerstvu financíOdbor Daňová legislativa hledá právníky i absolventy na pozici referent v oddělení Legislativa přímých a nepřímých daní

Stručná charakteristika vykonávané činnosti:Tvoří nové právní předpisy v oboru daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční a poplatků, zkoumá problematiku v oblasti daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční a poplatků, analyzuje stávající stav a navrhuje opatření k řešení aktuálních otázek, na základě koncepce daňové politiky a prvotních návrhů právních předpisů zpracovaných skupinou Daňová politika zodpovídá za zpracování konečných návrhů zákonů a dalších právních předpisů v oblasti daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční, poplatků a souvisejících předpisů, podílí se na koordinaci legislativy v oboru daňového práva z hlediska jednotné terminologie, souladu a systematické provázanosti hmotně-právních ustanovení při respektování principu jednoty a vnitřní bezrozpornosti právního řádu, podílí se na zajištění projednání legislativních návrhů MF týkajících se daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční a poplatků v LRV a jejích komisích, spoluúčastní se se skupinou Daňová politika projednávání konečných návrhů právních předpisů týkajících se daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční a poplatků v poradních orgánech ministra, ve vnějším a vnitřním připomínkovém řízení a v Parlamentu, přitom zodpovídá za zvolené legislativní řešení, zpracovává stanoviska k připravovaným právním předpisům z hlediska návaznosti na problematiku daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční a poplatků, zpracovává podklady pro plány legislativní činnosti na úseku daní z příjmů, nepřímých daní, majetkových daní, daně silniční a poplatků.

Stupeň vzdělání:
Vysokoškolské vzdělání

Obor vzdělání:Právo a právní věda

Délka praxe:
Nepožaduje se

Požadovaný stupeň standardizované zkoušky z AJ, NJ, FJ:
Nepožaduje se

Požadavky:
Znalost finančního a daňového práva
Schopnost analytického myšlení a právní argumentace
Znalost legislativních pravidel vlády výhodou

Další jazykové znalosti:
Znalost anglického jazyka nutností.
Znalost ostatních cizích jazyků výhodou.

Znalost práce na PC:
Znalost MS Office, ASPI

Vzdělání v evropských záležitostech:
Zkouška z Evropského práva

Nástup možný od: ihned
Pracovní poměr na dobu: neurčitou
Termín uzávěrky: prodlužuje se z 10. 6. 2010 do 9. 7. 2010

Kontakty:
Ministerstvo financí, odbor Personální, Letenská 15, 118 10 Praha 1
nebo na e-mailovou adresu : jirina.kohoutova(at)mfcr.cz, eva.vackova(at)mfcr.cz
Celý příspěvek

JHHW před ESLP

Fanoušci profesora Josepha Weilera si jistě nenechali ujít dnešní vystoupení svého guru před velkým senátem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Lautsi proti Itálii, která se týká stížnosti matky dvou školáků na umístění krucifixů v třídách italských škol, což má být v rozporu s principem laicity, v jehož duchu chce své děti vychovávat.


Senát ve svém rozsudku ze dne 3. listopadu 2009 konstatoval porušení článku 2 Protokolu č. 1 (právo na vzdělání) společně s článkem 9 (právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženského vyznání). V odůvodnění svého rozhodnutí kromě jiného uvedl:

„(55) Přítomnost krucifixu může být snadno vykládána žáky jakéhokoli věku jako náboženský symbol a budou se cítit být vychováváni ve školním prostředí poznamenaným daným náboženstvím. To, co může být povzbuzující pro některé věřící žáky, může být emocionálně rušivé pro žáky jiných vyznání nebo bez vyznání. Toto nebezpečí je zvláště přítomno u žáků náležejících k náboženským menšinám. Negativní svoboda není omezena na absenci náboženských obřadů nebo výuky náboženství. Vztahuje se také na praktiky a symboly vyjadřující, specificky či obecně, nějaké vyznání, náboženství nebo ateismus. Toto negativní právo zasluhuje zvláštní ochranu, jestliže je to stát, kdo vyjadřuje určitou víru, a jestliže osoba je postavena do situace, ze které se nemůže vymanit, nebo pouze za cenu nepřiměřeného úsilí a oběti.

(56) Vystavování jednoho nebo více náboženských symbolů nemůže být ospravedlněno ani žádostí ze strany rodičů, kteří si přejí náboženskou výchovu v souladu s jejich přesvědčením, ani, jak tvrdí vláda, nutností nezbytného kompromisu s křesťanskými politickými stranami. Respektování přesvědčení rodičů v oblasti výchovy a vzdělávání musí vzít v úvahu respektování přesvědčení druhých rodičů. Stát je v oblasti povinného veřejného vzdělávání, kde je přítomnost při vyučování vyžadována bez ohledu na náboženství a které se musí snažit vštěpovat žákům kritické myšlení, zavázán zachovávat neutralitu mezi vyznáními.

Soud není zřejmé, jak by vystavení symbolu, který je rozumné spojovat s katolicismem (většinovým náboženstvím v Itálii) ve třídách veřejných škol mohlo sloužit pluralismu ve výchově, který je podstatný pro zachování „demokratické společnosti“, tak jak ji pojímá Úmluva, pluralismu, který byl ve vnitrostátním právu uznán Ústavním soudem [...].

(57) Soud má za to, že povinné vystavování symbolu daného vyznání při výkonu veřejné funkce ve specifických situacích podléhajících vládní kontrole, zvláště ve školních třídách, omezuje právo rodičů vychovávat své děti v souladu se svým přesvědčením, stejně jako právo školou povinných dětí věřit nebo nevěřit. Soud se domnívá, že toto opatření vede k porušení těchto práv, neboť daná omezení jsou neslučitelná s povinností státu respektovat neutralitu při výkonu veřejné funkce, zvláště v oblasti výchovy a vzdělávání.

(58) Došlo proto k porušení článku 2 Protokolu č. 1 společně s článkem 9 Úmluvy.“


Rozhodnutí pochopitelně vzbudilo velký (a především negativní) ohlas, není proto divu, že v řízení intervenovalo relativně velké množství dalších států (Arménie, Bulharsko, Kypr, Řecko, Litva, Malta, Monako, Rumunsko, Rusko a San Marino; všimněme si, že možná poněkud překvapivě nikoli Polsko) a nevládních organizací, ale také třeba 33 členů Evropského parlamentu (viz tisková zpráva ESLP k dnešnímu jednání).

Osm z deseti intervenujících vlád dostalo právo nejen předložit písemné stanovisko, ale i vystoupit na dnešním dopoledním ústním jednání, na kterém jejich jménem promluvil právě profesor Weiler (a čerpal přitom jistě ze svého úvodníku v EJIL, č. 1/2010) [pdf].


Takže ti, kteří nebyli ve Štrasburku přítomni osobně, mohou záznam jednání velkého senátu shlédnout na stránkách ESLP (video by mělo být „upnuto“ ve 14:30).
Celý příspěvek

pondělí 28. června 2010

Ombudsmanské déjà vu

Poslanecká sněmovna bude v příštích dnech volit veřejného ochránce práv (ombudsmana). Podle zákona o veřejném ochránci práv se musí volba nového ochránce uskutečnit do 8. července, kdy uplyne 60 dnů od uvolnění funkce, k čemuž došlo 9. května úmrtím Otakara Motejla. Dvě kandidátky na funkci ombudsmanky vzešly ze Senátu – současná předsedkyně Nejvyššího soudu Iva Brožová a bývalá Motejlova zástupkyně Anna Šabatová, dva kandidáty navrhl prezident republiky – aktivistu Johna Boka a bývalou poslankyni za ODS Evu Dundáčkovou.



Zvolení Ivy Brožové, jakkoli by ji jinak bylo možno považovat za kvalifikovanou kandidátku, však brání závažná právní překážka. Právě s ohledem na osobu Ivy Brožové, respektovanou osobnost v čele Nejvyššího soudu, která pro nezávislost soudní moci učinila mnoho, se mi na tuto skutečnost neupozorňuje lehce, ale zákon v tomto případě hovoří zcela jasně. V případě jejího zvolení by nastala právně neřešitelná situace: Iva Brožová by nemohla složit do 10 dnů po zvolení slib, jak vyžaduje zákon, a nemohla by se stát ombudsmankou. Pokud by se přesto funkce ujala, byla by výrazně poškozena prestiž úřadu ombudsmana, důvěra v novou Poslaneckou sněmovnu a konečně i dobrá pověst pretendentky na tuto funkci. Újmu by zaznamenala i důvěra v Nejvyšší soud. Jak jinak hodnotit situaci, kdy by zákonodárný sbor zvolil ochráncem práv nynější předsedkyni Nejvyššího soudu v rozporu s právem, v rozporu se zákonem?

Předsedkyně Nejvyššího soudu je totiž v prvé řadě soudkyní. Může sice obratem odstoupit z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu, soudkyní však i nadále zůstává. Funkce soudce se lze vzdát jenom písemným oznámením prezidentu republiky a v takovém případě funkce soudce podle zákona o soudech a soudcích zanikne až po uplynutí dalších tří kalendářních měsíců (§ 95 odst. 2 zákona o soudech a soudcích). Pokud by se Iva Brožová funkce soudkyně vzdala v červenci, byla by pro funkci ombudsmana volná až 1. listopadu 2010. Má-li Poslanecká sněmovna nového ochránce zvolit do 8. července, jak zákon předepisuje, je předsedkyně Nejvyššího soudu nevolitelná, neboť funkce se musí ujmout složením slibu do 10 dnů ode dne zvolení, jinak se na ni podle zákona hledí, jakoby nebyla zvolena (§ 4 odst. 3 zákona o veřejném ochránci práv). Pokud by přesto v rozporu se zákonem složila slib, na druhý den by její funkce ochránce stejně zanikla [§ 6 odst. 1 písm. d) zákona o veřejném ochránci práv]. Podle § 3 odst. 1 zákona o veřejném ochránci práv je totiž funkce ochránce a soudce neslučitelná (stejně tak § 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), a je to tak dobře. Vedle toho hrozí též použití cest soudních. Neúspěšní kandidáti by se například mohli bránit argumentací zmatečnou volbou, jíž se účastnil nevolitelný kandidát, a porušením práva na rovný přístup k veřejným a voleným funkcím za podmínek stanovených zákonem. Ani Kancelář veřejného ochránce práv, ani Poslanecká sněmovna, ani Iva Brožová jistě nemají na takových sporech zájem. Přitom Iva Brožová v médiích nepřímo vyloučila, že by se již funkce soudkyně před více než třemi měsíci vzdala, a těžko si také lze představit, že by se funkce soudkyně (a předsedkyně Nejvyššího soudu) vzdala ještě před volbou a vystavila se riziku nezvolení.

Sama předsedkyně Nejvyššího soudu na problém své nevolitelnosti v deníku Právo 23. 6. (zpráva s titulkem „Brožová: Favoritkou na ombudsmana je Kovářová“) reagovala tak, že by musela být ministryní spravedlnosti dočasně zproštěna výkonu funkce soudce. „Ale v tomto bych byla závislá na tom, jestli to výkonná moc učiní a výkonu funkce mě dočasně zprostí do doby, než uplyne ta tříměsíční lhůta,“ přiblížila Iva Brožová. Ministryně spravedlnosti v demisi Daniela Kovářová sice projevila v tomto směru ochotu („Pokud by si to ona sama přála, tak bych s tím žádný problém neměla“), toto řešení však použít nelze. Pomineme-li již sám o sobě bolestný fakt, že předsedkyně Nejvyššího soudu by se dobrovolně vydala do rukou exekutivy a cosi by, nedůstojně v podřízeném postavení, žádala od ministra spravedlnosti, je tato cesta podle zákona o soudech a soudcích vyloučena. Zákon totiž neumožňuje zproštění samotné funkce soudce, ale jen dočasné zproštění výkonu funkce soudce, a navíc jen z důvodů vyjmenovaných zákonem (§ 99 zákona o soudech a soudcích). Ty jsou taxativní a nelze je rozšiřovat, protože jejich smyslem je chránit nezávislost soudů a soudců; jak se ukazuje, i proti nim samotným. Mezi zákonnými důvody dočasného zproštění výkonu funkce soudce je jmenování k Ústavnímu soudu, mezinárodnímu soudu či pedagogická a odborná činnost pro Justiční akademii nebo ministerstvo, tedy situace, které lze považovat za pokračování, resp. vyvrcholení kariéry soudce a které nejsou se soudcovským posláním v rozporu. Osoba dočasně zproštěná výkonu funkce soudce je totiž i nadále soudcem. Žádný ze zákonem uvedených důvodů proto nelze použít k hladkému přesunu ze soudcovské funkce na pozici státního úředníka, byť by šlo o pozici prestižní a spojenou se jménem Otakara Motejla, jakou je úřad veřejného ochránce práv.

Vyloučena je výkladová alternativa, podle níž by funkce soudce složením slibu ochránce zanikla automaticky ex lege. Má-li funkce soudce zaniknout v důsledku nějaké právní skutečnosti, musí být tento následek výslovně zákonem nebo ještě lépe ústavním zákonem předvídán. Funkce soudce je totiž funkcí ústavní. Její zánik nemůže být předmětem interpretace nebo úvah na základě analogie. Příkladem může být čl. 22 odst. 2 a čl. 25 písm. f) Ústavy, které říkají, že mandát poslance nebo senátora zanikne dnem, kdy se ujme funkce prezidenta republiky nebo jiné funkce neslučitelné s funkcí poslance a senátora. Opačně to ale v žádném případě neplatí. Taxativní důvody zániku funkce soudce stanoví § 94 zákona o soudech a soudcích a žádný z nich nepočítá s tím, že by soudci funkce zanikla automaticky proto, že vykonává inkompatibilní funkci jinou. Taková situace je postižitelná toliko cestou kárné odpovědnosti. Podobnou úpravu, pokud jde o ústavní soudce, obsahuje § 143 písm. a) zákona o Ústavním soudu. A pokud jde o inkompatibilitu funkce soudce a veřejného ochránce práv, výslovná právní úprava v § 6 zákona o veřejném ochránci práv nestanoví nic o zániku funkce soudce, ale právě naopak, v souladu s ústavním významem obou konkurujících si funkcí jednoznačně preferuje zachování funkce soudce a stanoví zánik funkce ochránce. Vyšší prostě bere. Následná případná kárná odpovědnost soudce za to, že svým angažmá v jiné veřejné funkci zaviněně porušil svou povinnost nevykonávat vedle funkce soudce žádnou jinou funkci ve veřejné správě (§ 74 odst. 2 zákona o soudech a soudcích), tím pochopitelně není dotčena.

Neobstojí ani snaha problém překlenout „ústavněkonformním“ výkladem – prý by mohlo jít o diskriminaci kteréhokoliv soudce, včetně předsedy Nejvyššího soudu, v právu na rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím (srov. čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Zaprvé ještě nejsme tak daleko a nikdo (ani Poslanecká sněmovna, ani ministr spravedlnosti, ani předseda Nejvyššího soudu či kterýkoliv jiný soudce) si nemůže tuto otázku posoudit sám a rozhodnout, že platný zákon se na něj nevztahuje, byť by byl stokrát přesvědčen o tom, že není v souladu s ústavou. Tuto kompetenci stále má jen a jen Ústavní soud sám. Zadruhé, ono tříměsíční omezení soudců lze považovat za zcela přiměřené a v souladu s principy ústavy. Jeho ústavně souladný smysl vidím jednak ve snaze zajistit kontinuitu práce soudce a hladké předání jeho agendy s ohledem na ochranu práv účastníků jím řešených soudních věcí, jednak v omezení příležitosti soudců koketovat se zajímavými a lákavými nabídkami z jiných pilířů státní moci. Nic totiž není zadarmo. Nutno si uvědomit, že již sama kandidatura na exekutivní, legislativní či jinou státně mocenskou funkci může ohrožovat soudcovskou nezávislost a to, jak je veřejností vnímána. Má-li soudce politické či jiné ambice, musí se nejprve funkce soudce vzdát. Krátká, tříměsíční přechodná doba je z tohoto pohledu snadno ústavněprávně akceptovatelná. Ostatně, připodobnit ji lze vzdáleně konkurenčním doložkám známým z pracovního práva v soukromém sektoru. Zatřetí, ústavněkonformní výklad je nepoužitelný v případě, kdy zákon obsahuje zcela jasná a jednoznačná ustanovení. Taková ustanovení, jsou-li skutečně v rozporu s ústavou, lze jenom derogovat. Jejich zcela opačný, smysl a účel popírající výklad není výkladem ústavněkonformním, nýbrž svévolným.

Last but not least, celé je to situace déjà vue. V roce 2000 Senát navrhl Poslanecké sněmovně na funkci zástupce veřejného ochránce práv soudce Jiřího Vyvadila. Proti tomu se důrazně ohradil tehdejší poslanec Miloslav Výborný, dnes soudce Ústavního soudu, který před volbou v plénu sněmovny 12. prosince 2000 prohlásil: „ ... nerozumím tomu, jak může Senát Parlamentu České republiky navrhnout Poslanecké sněmovně nevolitelného kandidáta. Nevolitelného kandidáta pana doktora Jiřího Vyvadila. A nemyslím nevolitelnost ve smyslu politickém, ale ve smyslu ryze právním. ... Podle mých informací je bývalý senátor a předseda ústavně právního výboru Senátu pan doktor Jiří Vyvadil soudcem. Z toho vyplývá, že podle ... zákona o veřejném ochránci práv nemůže být současně soudcem a současně také zástupcem veřejného ochránce práv. Ony funkce jsou totiž ze zákona neslučitelné. Pravdou je, že se soudce doktor Jiří Vyvadil v případě svého zvolení může vzdát funkce soudce, na to má právo. Ale v tom případě podle zákona o soudech a soudcích jeho funkce soudce zanikne až po třech měsících, nikoliv dříve. Jakékoliv urychlení zde je nepřípustné a zákon je v tomto případě zcela přesný. ... Přitom podle zákona o veřejném ochránci práv musí zvolený zástupce veřejného ochránce práv složit slib do deseti dnů od zvolení, jinak jeho funkce zanikne. Z toho je snadno dovoditelné, což všichni chápeme, že nám Senát opravdu navrhl nevolitelného kandidáta, protože kdyby byl pan doktor Jiří Vyvadil zvolen zástupcem veřejného ochránce práv a i se vzdal [funkce] soudce, nemůže složit slib, nemůže se oním zástupcem stát, a je proto nevolitelný. Nechápu postup Senátu v této věci.“ (viz zde). Poslanecká sněmovna sice i o tomto kandidátu tehdy hlasovala, ale naštěstí dostal jen jeden hlas (viz zde; lze se domnívat, že i díky intervenci poslance Miloslava Výborného), takže žádný právní problém nevznikl a zástupcem Otakara Motejla se tehdy řádnou procedurou, ve druhém kole volby provedeném 25. ledna 2001, stala Anna Šabatová. Dnes však toto riziko znovu hrozí a Senát opět, neponaučen, navrhl Poslanecké sněmovně právně nevolitelnou kandidátku. Sluší se dodat, že ne všichni senátoři: senátorka Jiřina Rippelová na problém právní nevolitelnosti Ivy Brožové velmi slušně a taktně upozornila (stenozáznam z 23. června zde, na str. 40), nepochybně se stejně hlubokými rozpaky, jaké prožívám nyní já.

Jak jsem v úvodu předeslal, právě s ohledem na osobu Ivy Brožové se mi nepsal tento rozbor lehce. Jsem však přesvědčen, že přizpůsobovat právo a jeho výklad sympatiím vůči osobě, která požívá obecné úcty, je ve skutečnosti cestou do pekel, byť dlážděnou dobrými úmysly. To platí zejména o kandidátech na úřad ombudsmana, který je životně závislý na neformální autoritě jeho nositele. Obávám se, že jakékoliv pochybnosti nebo dokonce spory o legalitu volby nástupce Otakara Motejla by zanechaly obtížně odstranitelnou skvrnu nejen na jeho odkazu. Snížily by také důvěru, jíž tato instituce díky historicky prvnímu ochránci práv zatím stále požívá a která je klíčová pro obecnou přijatelnost a prosaditelnost závěrů, k nimž při svých šetřeních v kanceláři ombudsmana dospívají. Přiživily by hloupé řeči o úřadu ombudsmana jako o trafice. Nakonec by na tom nejvíc prodělali ti, kvůli nimž byla tato instituce zřízena, tj. ti všichni, kteří se do Brna na Údolní 39 utíkají s prosbou o pomoc a o ochranu.

Tento příspěvek vyšel ve zkrácené podobě v dnešních Lidových novinách. Titulek je redakční z Lidových novin.
Celý příspěvek

Olga Svobodová: Česká soudkyně versus německá uklizečka v zrcadle judikatury aneb kdo je v zemi zdejší (Evropě) nejutahanější?

Tento kousek čtení k zamyšlení pro prázdninový čas se pokusí navnadit k úvahám nad zásadní otázkou (ne)prázdninového bytí: Čím je člověk (jiný právník) pro společnost užitečnější? Nepřetržitou dřinou v oboru, jemuž věnuje většinu svých dní i nocí, nebo snahou co nejlépe vychovat další generaci, byť i za cenu letitého postavení mimo pracovní trh? Via media aurea, užitečné jsou role obě; otázkou zůstává, jak tu kterou užitečnost moderní společnost založená na právních základech reflektuje.

Začněme postřehem T. G. Masaryka s přesvědčením, že není nic praktičtějšího než dobrá teorie a nic modernějšího než četba klasiků: „Nádeník někdy mnohem více musí myslit než profesor: Jak nějakou tíži zachytit, jak ekonomisovat svou sílu; ovšem nepíše o tom knihy. (…) A naopak, jak vypadá tak zvaná práce duševní? Úředník, advokát, lékař, soudce – není při tom dost mechanické práce, šablony? To je tak mechanická a šablonovitá práce jako v továrně.“ (Citováno z díla Americké přednášky, 2.vyd., Praha: Čin, 1929. s. 12. Přednáška nazvaná „Jak pracovat“ byla proslovena v roce 1898.)

A opravdu, říká se, že (nejen) soudci a soudkyně „bouchají spisy“, děje se tak v pracovní době, na jejíž vyměření lze vztáhnout zákoník práce, výstupy jsou sledovány „od kusu“ a např. exekuční kauzy září šablonovitostí už zdáli tak, že není třeba ani začít číst a je jasno. Připustíme-li spolu s TGM, že manuální práce je s tou duševní v mnoha ohledech souměřitelná, dovolí nám srovnání relevantní judikatury poodhalit odpověď na úvodní (jakkoli spíše filosoficko-sociologickou) otázku.

V následujícím komentování rozsudků se zaměřím na jeden z nejstarších právem uznaných diskriminačních důvodů, příslušnost k ženskému pohlaví, a to v konkrétní otázce, jíž je právo na práci na částečný pracovní úvazek a důsledky jeho (ne)přiznání. Chtěla bych připomenout konkrétní kauzu z českých a moravských luhů a hájů (v jejímž řešení, mimochodem, šablonovitost v úvahách soudců vítaná nebyla). Coby lakmusový papírek případu poslouží související kauzy řešené dříve ESD.

Jen ještě místo televizní varovné hvězdičky: Prosím ty, kterým zmínka o čemkoli antidiskriminačním z různých příčin nedělá dobře, aby přece jen četli dále. Ti, kterým se otevírá nůž v kapse, mohou jít na pivo.

Zkusme si představit, že antidiskriminační právo je spíše nežli „drama“ prostě nově uvedený divadelní kus. V západním zahraničí už diváci sledují druhé dějství, u nás však, nultému poledníku navzdory, sledujeme teprve předscénu (co by její režii asi řekli pánové Voskovec a Werich, kdyby se stali jinými právníky?). Diváci zatím jen odhadují, co se z antidiskriminačního práva vyklube. Možná je to tím, že kontinentální divák (právník) nemá pod kůží onen způsob, jakým nové právo vznikalo, totiž od kasuistiky ke kodifikaci. Nadto nelze vystačit s mramorově skálopevnou dichotomií soukromé versus veřejné právo, chceme-li skutečně pochopit, oč jde (nároky na diváka jsou opravdu vysoké, tenhle kus se spíš podobá baletu než činohře).

Možná nejpodstatnější z bariér bránících pochopení antidiskriminačního práva je tato: kontinentální český právník obklopen horami neuvažuje tak jako jeho kolega otevřený moři a vůbec světu (například Holanďan) a postrádá zároveň zkušenost s diversitou v mezilidských vztazích (jakou má např. Brit). Svou roli navíc může sehrávat i neviditelná železná opona v nás, kterou zvenčí naráz zbořit nelze (toto jen odhaduji; z šedi minulého režimu si pamatuji jen ostravský nevypratelný popílek, frontu na mandarinky a marné pátrání po smyslu věty v průkazu Jiskry, pravící, že: „Jiskra se chce stát pionýrem.“ Proč, když výše v průkazce psali, jak je status Jiskry skvělý...?).

Na naši (před)scénu však jistě patří i důvody socio-ekonomické. Antidiskriminační právo jako právo vysokého civilizačního stupně prosazuje socio-ekonomické zájmy jdoucí částečně proti existující společenké praxi. Koncept materiální rovnosti zasazený mezinárodními úmluvami OSN, pěstovaný právem EU a šlechtěný judikaturou ESD má za cíl měnit společenské uspořádání tak, aby byla, v ideálním případě, odstraněna faktická nerovnost. Nejde pochopitelně o nastolení rovnostářské společnosti, ale o to, aby nikomu nebyly zmařeny příležitosti jen kvůli tomu, že náleží k určité skupině, se kterou sdílí některou stereotypně vnímanou osobní charakteristiku (v pozadí vymezení skupin ohrožených diskriminací – ženy, příslušníci etnických menšin atd. - je též patrný kasuistický přístup typický pro common law).

Koncept materiální rovnosti však není monolitem. Západní diváci proto v přestávce po prvním dějství vášnivě debatovali o otázce, co je všem přístupům zahrnutým do konceptu materiální rovnosti společné (může jít totiž o rovnost příležitostí či rovnost výsledků nebo o rovnost vztaženou k jednomu konkrétnímu ústavnímu právu). Jisté je, že aby mohlo být rovnosti dosaženo v sociální realitě, je vždy třeba zvolit komparátor čili odpovědět na to, ve vztahu k čemu (v čem) má být otázka rovnosti posouzena (rovnosti dosaženo).

V porovnání s diskriminačními důvody jako jsou rasa, pohlaví či náboženské vyznání nepatří důvod práce na částečný úvazek k oněm „podezřelým kritériím“, neboť jde „pouze“ o ekonomickou a sociální rovnost při slaďování práce s pečovatelskými povinnostmi jedince. Protože však zkrácené úvazky využívají v praxi ve velké většině ženy a osoby důchodového věku, mělo by podezření na nepřímou diskriminaci těchto skupin podléhat před soudem tzv. přísnému přezkumu (strict scrutiny).

Jak se výše uvedená východiska zrcadlí v našem pracovním právu? Představuje toto psané právo, v odborném žargonu poněkud zatemňujícím způsobem zvané „pozitivní“, skutečné praktické „plus“? Pravdou je, že zákoník práce situaci zaměstnancům ani zaměstnavatelům neulehčuje, protože dosud moderní flexibilní formy zaměstnání (mimo jiné ani podrobnosti institutu kratší pracovní doby) neupravuje; o chybějícím provázání s předpisy v oblasti sociálního zabezpečení a daní nemluvě. Zkrátka, sledujeme teprve předscénu...ostatně ani naši západní imaginární diváci neměli ještě po prvním dějství ohledně rozuzlení zápletky zcela jasno, přestože právo na práci na částečný úvazek svým hrdinům a hrdinkám na jevišti s pochopením přiznali. Z kontextu bylo totiž jasné, že z kratší pracovní doby svých zaměstnanců mohou profitovat i zaměstnavatelé – zaměstnanci jsou loajálnější, méně nemocní, pracují efektivněji, uspoří se režijní náklady na provoz apod.

Pomyslné kulisy pro souboje o spravedlnost v tuzemských soudních síních tedy příliš stabilní nejsou, jak si ostatně níže ukážeme. Nejprve ale ještě jedna užitečná statistická odbočka. Z výzkumu zpracovaného UNIFEM v roce 2007 vyplývá, že ženy vykonají 66 % světové práce, vyrobí 50 % potravin, ale vydělají jen 10 % příjmů a vlastní pouze 1 % majetku (viz text „Fact and Figures on Women, Powerty and Economics“ na http://www.unifem.org). Při interpretaci statistiky je třeba mít na paměti, že přesné kvantitativní vyjádření neplacené práce vykonávané ženami (péče o příbuzné apod.) je prakticky nemožné (jako vodítko se používají studie o využití času).

Pro toto pojednání je podstatné, že přes neoddiskutovatelný zájem společnosti na reprodukci (jinak se důchodový systém kolapsu nevyhne) vychází naše pracovní právo stále pouze z modelu ničím nepřerušované pracovní dráhy (tzn. ideálně celoživotně na plný úvazek a na pracovišti). Vystihuje to i závěr sociologického výzkumu o postavení rodičů na tuzemském trhu práce: „Český sociální stát funguje na principu oddělených světů, kdy svět práce a svět péče a rodiny jsou pro ženy a pro muže, kteří chtějí na péči participovat, definovány jako v zásadě neslučitelné.“ (Výzkum prezentovaly autorky A. Křížková a M. Vohlídalová v Sociologickém časopise č. 1/2009 na s. 31-60). Podle téže studie (s. 51) představují v současné době částečné úvazky v ČR jen 5 % celkové zaměstnanosti (z toho 8.6 % v populaci žen), ačkoli zájem o zaměstnání na částečný úvazek projevilo 40 % respondentek – matek dětí do 5 let věku. Naproti tomu např. v Dánsku tvoří částečné úvazky 24.3 % celkové zaměstnanosti (v populaci žen 36.8 %), v Německu 26.5 % (u žen 46.4 %) a v Nizozemí dokonce 46.6 % (u žen 75 %). (Skutečnost, že např. ve východních regionech Německa čelí zaměstnankyně aktuálně opačnému problému než u nás, tedy nesnadnosti přejít ze zkráceného úvazku na plný, ponechávám nyní stranou.)

Dostáváme se tak ke konkrétní kasuistice – drama před zraky západních diváků vrcholí. Přímo k otázce odepření možnosti pracovat na zkrácený úvazek se ESD, alespoň pokud vím, nevyslovil. Judikatura ESD je o krok dále, jak je vidět z následujících dvou příkladmo zvolených rozhodnutí. Věc Bilka (170/84, Bilka-Kaufhaus GmbH v. Karin Weber von Hartz) vyústila v definici nepřímé diskriminace v evropském právu (opět – koncept nepřímé diskriminace vyvinulo již common law v souvislosti s řešením rasové diskriminace, proto není ani v západní Evropě bezpodmínečně přijímán; příkladem liknavosti budiž k příliš sociologizujícím přístupům v právu skeptická Francie). Paní Weber, německá prodavačka, které společnost Bilka odpírala výhody systému zaměstnaneckého penzijního pojištění s odůvodněním nevyhovění požadavku zaměstnání na plný úvazek po stanovenou dobu, nakonec u svého pracovního soudu uspěla. Prokázala totiž, že k namítanému porušení čl. 119 (141) SES, jenž zakotvuje právo na rovné odměňování mužů a žen (dnešní článek 157 SFEU), došlo, protože vyloučení z nároku na penzi postihlo výrazně vyšší procento žen než mužů a společnost Bilka toto nebyla schopna objektivně ospravedlnit. V detailu: zaměstnavatel se pokoušel hájit tím, že záměrem vyloučení zaměstnanců na částečný úvazek ze systému bylo je od práce na částečný úvazek odradit, neboť obecně tito zaměstnanci odmítají pracovat kvečeru a o sobotách. Z pohledu společnosti Bilka proto bylo nezbytné zatraktivnit práci na plný úvazek otevřením penzijního systému pouze těmto zaměstnancům. Pouhá ekonomická výhodnost pro zaměstnavatele však soud o potřebnosti, přiměřenosti a nezbytnosti napadené praxe nepřesvědčila a tato byla shledána nepřímo diskriminační.

Stav, kdy navenek neutrální pravidlo diskriminovalo ve svých důsledcích, aniž by toto bylo objektivně ospravedlněno, konstatoval (mnichovský pracovní) soud i v případě paní Krüger (to je ta paní uklizečka z nadpisu:-)) (C-281/97 Krüger v. Kreiskrankenhaus Eberswalde). Paní Krüger pracovala jako uklizečka méně než 45 hodin měsíčně, a proto jí byl odepřen roční bonus (celý jeden měsíční plat k dobru). K námitce, že toto je nepřímo diskriminační, ESD nejprve konstatoval, že vyloučení zaměstnanců s kratšími úvazky z nároku na bonus je odlišným zacházením v porovnání se zaměstnanci na plný úvazek, a proto, shledá-li národní soud, že vyloučení, třebaže neutrální povahy, skutečně postihuje výrazně vyšší procento žen než mužů, bude nepřímo diskrimnační ve smyslu článku 119 (141) SES. Dle národního soudu tomu tak skutečně bylo a žalobkyně se mohla radovat. To bylo v Německu....a v České republice?

Dělníci svého oboru - soudci Nejvyššího soudu (NS) - v rozsudku č.j. 21 Cdo 612/2006 zůstali titulu arbiter elegantiae českého civilního procesu, který dle mého přesvědčení NS náleží, mnohé dlužni. Ačkoli rozsudek už není žádný košiláček (letos 5. června mu byly tři roky), do „školky“ ho nevzali. Zůstal ojedinělý, do světa odborné diskuse řádně nezačleněný (samozřejmě ne kvůli chybějícím znalostem trivia – krasopis se u tříletých nepředpokládá a soudce Drápal je pod ním podepsán řízením osudu;-)). Právě tak, jako v České republice není dostatek předškolních zařízení pro tříleté děti (což, jak uvidíme, paradoxně nebránilo NS v tom, aby posvětil přímou diskriminaci soudkyně s odůvodněním, že nenastoupila do práce před třetími narozeninami svého dítěte tak jako její kolegyně), nebyl ani tento tříletý rozsudek zatím dostatečně poměřen metrem antidiskriminačního práva, třebaže přispěvatelé JP včas cupování začali (zde a zde).

Česká soudkyně (škoda, že jsou české rozsudky anonymizované a nemůžu ji tak jmenovat) se svého práva na zkrácený pracovní úvazek ani přes nadějný začátek sporu u nižších soudních instancí nakonec, pro futuro, na České republice nedomohla s odvoláním na vážné provozní důvody (konkrétně znemožnění řádného výkonu soudnictví v soudním oddělení, kde žalobkyně působila). NS nejen, že neuvažoval přenést důkazní břemeno na Českou republiku (ta by je sub speciae judikatury ESD stěží unesla); nevypořádal se řádně ani s otázkou namítané přímé diskriminace žalobkyně vůči kolegyni, které byla práce na zkrácený úvazek v rozhodné době umožněna. Soud nadto rezignoval na statistikou podložené dokazování, které by zřejmě muselo doložit nepřímou diskriminaci žalobkyně, neboť dle skutkového stavu byla zřejmá její příslušnost ke znevýhodněné skupině žen s pečovatelskými povinnostmi.

Namísto toho všeho se žalobkyni dostalo ponaučení, že: „(...) soudce je – jak správně upozorňuje dovolatelka – soudcem 24 hodin denně (7 dní v týdnu)“. Rozhodl se snad Nejvyšší soud zdecimovat soudcovský stav (jak dlouho lze vydržet soudit a nespat ani nejíst)? Na druhé straně, o mnohých soudcích (shodou okolností vím pouze o mužích) je všeobecně známo, že nepracují (ani v rozhodném roce 2007 nepracovali) pouze v taláru, ale také např. za katedrou. Škarohlídi mohou namítat, že se tak může překrývat rozvrh směn v jejich jednotlivých pracovněprávních vztazích a v daných okamžicích tak docházet v jedné pracovní době k vícerému odměňování za práci. Jak tedy posledně uvedenému argumentu NS správně rozumět?

Vrátím-li se k počáteční otázce: Je užitečnější pracovat na plný úvazek jako soudkyně či jiná státní zaměstnankyně a uklízet pouze doma po nocích a zadarmo (to vše až v době, kdy jsou děti „uklizené“, případně kdy žádné děti doma nejsou), nebo emigrovat do Německa a začít uklízet za peníze tam (a mít čas na rodinu a práci pro komunitu, neomdlívat, když jdete před „šichtou“ dávat krev, a usínat s čistou hlavou)? Za sebe mohu říci, že kdybych necítila k republice povinnost vrátit jí svou prací alespoň tolik, co už stálo moje státní vzdělání všech možných stupňů, nerozhodovalo by se mi lehce...Hezké dny a klidné letní noci vám všem:-)

Olga Svobodová
Celý příspěvek

neděle 27. června 2010

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS II.

3. Společné řízení o více přestupcích téhož pachatele – rozsudek NSS ze dne 18.7.2009, č.j. 1 As 28/2009 – 62:
Společné řízení o více přestupcích téhož pachatele a o přestupku či přestupcích více pachatelů upravuje § 57 ZPř. Dle odst. 1 jestliže se pachatel dopustil více přestupků, které je příslušný projednávat týž orgán, projednávají se tyto přestupky ve společném řízení. Dle odst. 2 se společné řízení koná též proti všem pachatelům, jejichž přestupky spolu souvisejí a jsou projednávány týmž orgánem, kdy k urychlení řízení nebo z jiného důležitého důvodu lze v tomto případě věc některého pachatele přestupku vyloučit ze společného řízení.

V praxi bývá občas problém, pokud tentýž pachatel páchá přestupky opakovaně, resp. periodicky. Ty by měly být projednávány všechny ve společném řízení. Pokud by však správní orgán přibíral další a další skutky do společného řízení, u nejstarších přestupků by s ohledem na § 20 ZPř docházelo k zániku odpovědnosti za přestupek a vytrvalý „přestupkový recidivista“, páchající např. každý měsíc jeden přestupek v územním obvodu téhož správního orgánu, by tak svou vytrvalostí dosáhl „nekonečného“ řízení, v němž by prakticky nebyl postižitelný. Jednu věc (z vícera) u téhož pachatele nelze ani vyloučit ze společného řízení k samostatnému projednání, neboť ZPř je s ohledem na konstrukci svého § 57 speciální vůči § 140 (tedy zejména k § 140 odst. 3) správního řádu.

Tento problém, v praxi se objevující např. u dvou, tří po sobě jdoucích přestupků, se spoluautor ZPř doc. Červený ve svém komentáři k zákonu o přestupcích pokusil vyřešit tím, že za rozhodný okamžik pro vedení společného řízení o přestupcích téhož pachatele (o nichž se správní orgán dozví a k jejichž řešení je příslušný) označil okamžik zahájení řízení o jednom přestupku (příp. více přestupcích), kdy další po zahájení řízení oznámené přestupky by již byly řešeny v řízení dalším. Rozhodovací praxe soudů se však s tímto názorem neztotožňuje a zastává názor, že správní orgán musí vést společné řízení o všech přestupcích téhož pachatele, o nichž se dozví (a k jejichž řešení je příslušný) do vydání rozhodnutí.

NSS řešil konkrétní problém, kdy v jednom řízení byl řešen nejstarší přestupek pachatele a v dalších řízeních další dva přestupky téhož pachatele. Po určitou dobu probíhalo u téhož správního orgánu řízení o všech třech přestupcích. Krajský soud prvního stupně uplatnil výklad, dle nějž je třeba vést společné řízení o všech přestupcích, bez ohledu na riziko prekluze některého z nich. Žalovaný správní orgán naopak odkazoval na komentář doc. Červeného (viz výše) a na riziko prekluze. NSS se pak s problémem vedení společného řízení, s dikcí § 57 odst. 1 i s rizikem prekluze vypořádal tak, že konstatoval, že „samotné porušení § 57 odst. 1 ZPř nelze považovat za takovou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí správního orgánu“ a podstatné je, pokud správní orgán přiměřeně uplatní zásady ovládající souběh trestných činů (velmi stručně interpretováno).

Z odůvodnění rozsudku lze dovodit, že správní orgán mohl s čistým svědomím vést jedno samostatné řízení o jednom přestupku a další řízení o dvou zbylých přestupcích, bez ohledu na § 57 odst. 1 ZPř, pokud by ovšem v rozhodnutí, které bylo vydáno po prvním rozhodnutí o jednom z přestupků téhož pachatele, toto dříve vydané rozhodnutí výslovně zohlednil ve smyslu přihlížení k zásadám absorpce – konkrétně zřejmě pokud by v později vydaném rozhodnutí zmínil rozhodnutí dříve vydané a co se týče sankce tuto neukládal jako by samostatně, ale s přihlédnutím k sankci dříve uložené, kdy sankce později uložená by byla jen jakýmsi navýšením sankce prvně uložené tak, aby jejich součet, de facto tedy celková výše sankce (která by byla uložena v řízení společném), byla stále uložena v limitech § 12 odst. 2 ZPř (tedy v limitech sazby pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný, ze všech přestupků v řízení se sbíhajících). (Obdobně by se postupovalo v případě každého dalšího rozhodnutí, které by muselo zohledňovat rozhodnutí dříve vydaná, mělo-li být správně vedeno společné řízení.) Jakkoliv správní orgán v limitech § 12 odst. 2 ZPř fakticky rozhodl, uplatnění zásady absorpce (a zohlednění dříve vydaného rozhodnutí) v odůvodnění rozhodnutí nezmínil a dopustil se tak dle NSS nezákonné kumulace, když dle NSS stanovil tresty za sbíhající se přestupky dílčím způsobem, čímž porušil svoji povinnost dovozenou NSS, tedy (výslovně) zohlednit zásadu absorpční.

Rozsudek NSS nepostrádá určitou logiku a přesvědčivost, na druhé straně považuji za poněkud sporný závěr, že § 57 odst. 1 ZPř vlastně není nutno dodržovat a problémy plynoucí z jeho aplikace lze vyřešit šalamounským odkazem na principy trestního práva. Sám NSS mj. uvádí, že „je zřejmé, že pro důsledné použití ustanovení trestního zákona o souhrnném trestu (…) chybí dostatečný právní základ, nicméně není důvodu, proč by se uvedené principy nemohly s řádným odůvodněním všech souvislostí a sousledností aplikovat (…)“. Problém vidím v tom, že nedokonalost normy ZPř, resp. údajná nedostatečnost ZPř, je „opravována“ víceméně precedenční normou, kterou lze považovat za opírající se o psané právo jen s velkou tolerancí. Nikdo totiž není schopen určit, do jaké míry mají být principy vyplývající z trestního práva aplikovány v právu přestupkovém (v jakém rozsahu a s jakou konkrétností). Praktický problém souvisí též se vzděláním úředních osob projednávajících přestupky, kdy jen menšina z nich má právnické vzdělání, ostatní mají tzv. zkoušku odborné způsobilosti, jejíž součástí trestní právo jako samostatný obor není. Ale i v případě, že by všichni přestupkáři byli právníky, si nemyslím, že by závěr NSS bylo možno v předstihu předvídat, rozsudek považuji spíše za překvapivý. Konečně společné řízení se vede jen o přestupcích projednávaných týmž správním orgánem – vzhledem k tomu, kolik přestupků někteří občané páchají v různých obvodech, ne-li po celé republice (aniž se to kdo dozví – centrální evidence přestupků neexistuje), postrádá lpění na zásadě absorpční trochu ze své přesvědčivosti a v případě jednoho územního obvodu zas vybízí pachatele k „ekonomickému“ závěru, že za jednu sazbu v jednom řízení je výhodné napáchat přestupků co nejvíce.

NSS se již bohužel nezabýval otázkou nákladů řízení (čímž své rozhodnutí nedomyslel do všech důsledků), proto musím zmínit své přesvědčení, že stejně jako v později vydaném rozhodnutí nelze ukládat sankci kumulativně, ale lze jen „navyšovat“ sankci dříve uloženou, nelze u sbíhajících se přestupků vyjma prvního rozhodnutí následně ani opakovaně ukládat náklady řízení. V případě pozdějších rozhodnutí (kde je nutno opět rozhodovat i o nákladech řízení, viz mj. § 77 ZPř in fine) lze nastíněný problém vyřešit upuštěním od povinnosti nahradit náklady řízení dle § 79 odst. 3 ZPř z důvodů zvláštního zřetele hodných, kdy tímto důvodem bude fakt, že náklady už jednou uloženy byly a s ohledem na skutečnost, že správně mělo být vedeno společné řízení, je nelze ukládat ještě podruhé, potřetí, tedy vícekrát.

S ohledem na zřejmou neřešitelnost problému prekluze u nejstarších, u jednoho správního orgánu se sbíhajících, přestupků, napadají-li přestupky nové, zmíněný judikát NSS nejspíš představuje jedinou, byť stále spornou, cestu, jak tomuto problému čelit. Na judikát by též bylo možno nejspíš odkazovat tam, kde přestupek téhož pachatele řeší rozdílné odbory (s různě vzdělanými úředníky a s různou složitostí projednávané věci, kde je vedení společného řízení problematické), což byl ostatně i případ řešený NSS.

4. Projednání věci v nepřítomnosti obviněného z přestupku a okamžik vydání rozhodnutí – rozsudek NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46:
Dle § 74 odst. 1 ZPř koná správní orgán o přestupku v prvním stupni ústní jednání, přičemž v nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. „Náležitost“ omluvy či „důležitost“ důvodů nedostavení se k jednání lze posuzovat velmi přísně, jak vyplývá např. z rozsudku NSS ze dne 25.1.2010, č.j. 2 As 8/2009 – 95 („omluvy na neodkladné služební či soukromé záležitosti stěží mohou mít přednost před záležitostmi úředními…“).

Rozsudek NSS ze dne 4.10.2007, č.j. 4 As 4/2007 – 46, nastolil (a částečně rozhodl) otázku, a to otázku nikdy dříve neřešenou, zda v případě projednávání přestupku v nepřítomnosti obviněného z přestupku je nutno zároveň i v den jednání rozhodnout, nebo zda se projednáním přestupku rozumí pouze realizace ústního jednání s tím, že samotný akt vydání rozhodnutí může nastat i později (ať už z důvodu, že správní orgán nemá čas, nebo proto, že třeba ještě po skončení jednání stanovil lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí dle 36 odst. 3 správního řádu nebo správní orgán nechce ukvapeně vydávat rozhodnutí předtím, než si znovu pečlivě prostuduje spis).

Ve věci posuzované NSS správní orgán předvolal obviněného z přestupku na ústní jednání dne 19.10.2005, ten se však nedostavil a nechal se omluvit pro nemoc třetí osobou. Správní orgán následně zaslal výzvu k upřesnění důvodů nepřítomnosti, nakonec však neshledal ani náležitost omluvy ani důležitý důvod nepřítomnosti, a dne 26.10.2005 rozhodl ve věci samé. NSS dovodil, že pokud správní orgán rozhodl až 26.10.2005, nikoliv už dne 19.10.2005, měl na den 26.10.2005 obviněného z přestupku znovu předvolat, a pokud tak neučinil, postupoval v rozporu s § 74 odst. 1 ZPř i v rozporu s § 33 odst. 2 (starého) správního řádu (tedy neumožnil seznámit se s podklady pro rozhodnutí).

Nedomnívám se, že je nutno vykládat zákon tak, že projednáním přestupku se rozumí i samo rozhodnutí ve věci. Závěr judikátu fakticky nutí správní orgán k tomu, aby v den ústního jednání ihned rozhodl, kdy mu pak nezbude čas na náležité posuzování důkazů, kdy dále nemůže ověřovat např. důležitost důvodu nedostavení se ke správnímu orgánu (tzn. i když obviněného cestou na přestupkovou komisi srazí auto, o čemž se správní orgán dozví třeba až za týden, už v den jednání je nutno učinit závěr o náležitosti omluvy nebo důležitosti důvodu nedostavení se ke správnímu orgánu a rozhodnout) a konečně už v předvolání je zřejmě nutno předem upozornit obviněného z přestupku, že na konci ústního jednání bude mít možnost seznámit se s podklady rozhodnutí (neboť spoléhat na to, že jej vyzve až u jednání – pokud se pak nedostaví – je rizikové, a zvláštním přípisem mu stanovit lhůtu pro seznámení se s podklady rozhodnutí po skončení ústního jednání také nelze, má-li být rozhodnuto ihned). Judikát také neřeší situaci, kdy je ústní jednání rozloženo na několik dní (výslech velkého počtu svědků), kdy zákon nezná žádné „odročování“ jednání, takže každý den se jakoby koná další ústní jednání, na jehož konci by mělo být (v nepřítomnosti obviněného z přestupku) ihned rozhodnuto.

NSS (a předtím krajský soud) se možná inspiroval soudní praxí, kde je vyhlašován rozsudek i se sumarizací odůvodnění na místě, ještě v soudní síni na konci jednání (byť se i tak písemné vyhotovení rozsudku doručuje až ex post). Takový postup však v případě obecních úřadů rozhodně není pravidlem (neexistuje pro něj právní základ) a nemá-li být rozhodnutím míněno písemné vyhotovení rozhodnutí (ústní vyhlášení rozhodnutí dle § 67 odst. 2 ve spojení s § 72 odst. 1 správního řádu není z důvodu nepřítomnosti obviněného z přestupku možné), jehož sepsání však může trvat i řadu hodin, někdy i dní, není zřejmé, co měl NSS „rozhodnutím“ na mysli. U přestupkových komisí by snad bylo možno za „rozhodnutí“ považovat výsledek hlasování zaznamenaný v protokolu o hlasování komise. Rozhoduje-li obecní úřad, resp. úředník, nikdo nehlasuje ani nic nezaznamenává a zápis „rozhodnutí“ (třeba jen výroku, tedy bez patřičných náležitostí a zejména kompletního odůvodnění) do spisu, pro účely vyhovění cit. judikátu, nemá oporu v zákoně.

Závěry rozhodnutí NSS tak považuji za sporné a v některých bodech nedomýšlející důsledky, mj. faktické omezení práv obviněného z přestupku, který by jinak zpravidla měl možnost (až do vydání rozhodnutí) ještě po ústním jednání navrhovat důkazy, seznamovat se s podklady apod., čímž mu ale bude „ihned vydaným“ rozhodnutím zabráněno, stejně jako je závěry cit. judikátu správním orgánům bráněno např. ještě dodatečně poskytnout možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, resp. se spisem.

Pro úplnost upozorňuji na fakticky odlišný judikát, rozsudek NSS ze dne 5.6.2008, č.j. 5 As 34/2007 – 66, který bez jakýchkoliv výhrad popisuje průběh řízení tak, že oba obvinění z přestupku byli předvoláni k ústnímu jednání na den 4.9.2006, na které se však bez omluvy nedostavili (a proto bylo konáno v jejich nepřítomnosti). Zde byli vyslechnuti svědkové. 7. 9. 2006 byla oběma obviněným doručena v souladu s ust. § 36 odst. 3 správního řádu výzva k uplatnění práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve lhůtě do 22. 9. 2006, dne 2.10.2006 bylo vydáno rozhodnutí. NSS zde tedy (naštěstí) nijak neřešil hypotézu, že v ústním jednání konaném v nepřítomnosti obviněného (ve smyslu § 74 odst. 1 ZPř) je zároveň v den ústního jednání třeba i rozhodnout, ale bez výtek akceptoval běžnou praxi, která dle mého názoru i lépe, nebo min. dostatečně, zaručuje procesní práva obviněných. Tímto judikátem akceptovaný postup správního orgánu považuji za vhodnější a práva obviněného z přestupku více ctící.

Jan Potměšil
Celý příspěvek

čtvrtek 24. června 2010

Právo osob stejného pohlaví na uzavření manželství v dnešním rozhodnutí ESLP

Dnešní rozhodnutí ESLP Schalk a Kopf proti Rakousku jednomyslně stvrdilo, že v rámci smluvních států Rady Evropy neexistuje základní právo osob téhož pohlaví na uzavření manželství. Sedmičlenný senát se však radikálně rozešel v názoru na to, zda existuje právo na uzavření registrovaného partnerství - podle tří soudců ano, podle čtyř soudců nikoliv. S ohledem na význam kauzy lze očekávat odvolání k velkému senátu. Odůvodnění rozsudku ukazuje rovněž na zajímavý (a nikoliv nekontroverzní) způsob, kterým ovlivňuje nová Listina základních práv EU obsah 60 let staré Úmluvy.
Právní kauza pánů Schalka a Kopfa začala před osmi lety, kdy společně požádali o uzavření manželství. Příslušný úřad jim to pochopitelně neumožnil, když odkázal na § 44 ABGB (který zůstal ve své původní podobě z roku 1811), podle něhož „v manželské smlouvě dvě osoby různého pohlaví projevují podle zákona svoji vůli, že budou žíti v nerozlučném společenství, děti ploditi, je vychovávati a poskytovati si vzájemnou pomoc.“ Jejich ústavní stížnost pak v roce 2004 odmítl i rakouský ústavní soud.

Od ledna tohoto roku v Rakousku vstoupil v účinnost zákon o registrovaném partnerství, tento zákon nicméně v případě registrovaných partnerů vylučuje adopci a umělé oplodnění. ESLP proto musel zvážit námitku rakouské vlády, že od roku 2010 je právní situace stěžovatelů vyřešena a kauza by tak měla být vyškrtnuta z registru. ESLP zde co se týče porušení čl. 12 Úmluvy (právo uzavřít manželství) odkázal na základ stížnosti, kde se stěžovatelé domáhají přístupu k manželství, přičemž rakouský institut registrovaného partnerství je od manželství odlišný. Co se týče diskriminace v souvislosti s právem na respektování rodinného a soukromého života, situace byla jiná, protože tuto diskriminaci nový zákon odstranil. ESLP nicméně zdůraznil, že kauza je projednatelná i přes přijetí tohoto zákona, protože zákon byl evidentně přijat jako otázka politické úvahy parlamentu, nikoliv jako odstranění protiústavního stavu, který by tady existoval do tohoto okamžiku (§ 74). Bylo proto nutno zvážit újmu, kterou stěžovatelé utrpěli s ohledem na právní stav trvající do konce roku 2009.

ESLP ke kauze přistupoval z komparativního hlediska. Nejprve stručně shrnul stav legislativy členských zemí. Vzal v potaz to, že z 47 členských států Rady Evropy jen 6 zemí zcela zrovnoprávnilo sňatky homosexuálů a heterosexuálů (Belgie, Nizozemsko, Norsko, Švédsko, Portugalsko, Španělsko), dalších 13 zemí včetně ČR (a Rakouska) vytvořilo samostatný institut registrovaného partnerství, který zachovává určité odlišnosti v právním statutu homosexuálů. Reforma se podle ESLP připravuje v Irsku (což je pro mne zcela nová a překvapivá informace) a Lichtenštejnsku. Komparativní argumenty uplatnili též amici curie. Nevládní organizace, které na kauze participovaly jako amici curie, odkazovaly na rozhodnutí zahraničních soudů, ÚS JAR, odvolacího soudu Britské Columbie a Ontaria a čtyř nejvyšších státních soudů v USA, které vesměs došly k názoru, že nepřipuštění sňatku pro homosexuály je protiústavní. ESLP vzal v potaz též Listinu základních práv EU, z níž evidentně vyplývá, že přijetí registrovaného partnerství je záležitostí členské země EU (§ 60) - srov. k tomu níže.

Porušení čl. 12 Úmluvy
ESLP neměl příliš práce s vypořádáním argumentu, že rakouskou úpravou je porušen čl. 12 Úmluvy, podle něhož muži a ženy, způsobilí věkem k uzavření manželství, mají právo uzavřít manželství a založit rodinu v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují výkon tohoto práva. Argumentace ESLP je zde hezkou ukázkou právní metodologie. Stěžovatelé totiž argumentovali, že jazykový výklad čl. 12 nevede k tomu, že manželství mohou uzavírat toliko ženy s muži. Soud s tímto souhlasil (zajímavé je, že dva konkurující soudci nikoliv, a argumentovali jazykovým výkladem přesně k opačnému závěru), současně ale upozornil, že stěžovatelé vytrhávají daný článek z jeho kontextu. Jen tento jediný článek totiž hovoří o ženách a mužích, zatímco ostatní články hovoří o „každém“. Volba spojení „muži a ženy“ proto jistě není náhodná. Navíc v kontextu roku 1950, kdy byl čl. 12 psán, bylo nepochybné, co jim jeho tvůrci mínili (v roce 1950 nikdo nechápal manželství jinak než jako manželství heterosexuální) (§ 55).

Rozhodující argument stěžovatelů nicméně vyplýval z pojetí Úmluvy jako „živoucího instrumentu“ (tedy pojetí, které ostře kontrastuje s americkým originalismem). ESLP upozornil na to, že v současné době neexistuje celoevropský konsensus ohledně manželství osob téhož pohlaví. V současné době totiž jen šest evropských zemí přiznává osobám stejného pohlaví stejná práva jako běžným manželům (viz výše).

Přesto vzal ESLP při výkladu čl. 12 v potaz vývoj práva evropských zemí, konkrétně čl. 9 Listiny základních práv EU, která se stala závaznou 1. 12. 2009. S ohledem na tento článek ESLP nově interpretoval čl. 12 Úmluvy tak, že se vztahuje i na manželství osob stejného pohlaví, ovšem jen za podmínky, že je takový institut uznán právem členského státu (s tím opětovně nesouhlasili dva konkurující soudci, podle nichž by neměly být závěry ohledně Listiny EU bez dalšího přebírány pro účely Úmluvy). V asi klíčové větě ESLP uvedl: „V této souvislosti Soud poznamenává, že manželství má hluboce zakořeněné sociální a kulturní významy, které se mohou mezi jednotlivými společnostmi zásadně lišit. Soud zdůrazňuje, že nesmí unáhleně nahradit vlastním úsudkem úsudek národních orgánů, které jsou nejlépe postaveny k tomu, aby hodnotily a reagovaly na potřeby společnosti“ (§ 62).

Porušení čl. 14 v souvislosti s čl. 8 Úmluvy
Mnohem kontroverznější se ukázalo tvrzené porušení zákazu diskriminace v souvislosti s právem na respektování rodinného a soukromého života. V tomto případě šlo nikoliv o to, zda mají osoby stejného pohlaví právo na uzavření manželství (to zjevně nemají, což vyplývá z jednomyslné argumentace Soudu k čl. 12), ale zda mají právo na určitou variantu na manželství typu českého registrovaného partnerství. Zde se Soud rozdělil na většinu čtyř soudců a menšinu tří disentujících soudců, kteří porušení shledali.

Většina ESLP potvrdila, že zákaz diskriminace je nutno aplikovat ve vztahu k jiným základním právům, chráněným Úmluvou. V daném případě však byl zákaz diskriminace aplikovatelný, protože na vztahy osob stejného pohlaví nutno nahlížet prizmatem „rodinného a soukromého života“ ve smyslu čl. 8 Úmluvy. Soud zdůraznil posun, který se udál v mnoha členských státech od roku 2001, ze kdy existuje starší (a opačná) judikatura Soudu.

Soud dále zvážil srovnatelnost svazků homosexuálů a heterosexuálů. Premisou soudu byla úvaha, že osoby stejného pohlaví mohou stejně jako heterosexuálové vstupovat do dlouhodobých a citově motivovaných svazků (§ 99). Otázkou tedy je, zda jsou tyto osoby oprávněny žádat institucionální alternativu manželství.

Zde začíná být odůvodnění Soudu poněkud zkratkovité. Je zde patrné, že v závěrečných odstavcích musela být komplikovaně negociována uvnitř křehké většiny čtyř soudců každá věta. Soud nejprve zdůrazňuje, že reaguje jen na konkrétní fakta případu (§ 103: jakási varianta na soudcovský minimalismus, který ale ESLP jinak aplikuje minimálně). Dále upozorňuje, že nyní již stěžovatelé možnost uzavřít partnerství mají, přičemž podle Soudu nelze dovodit povinnost Rakouska přijmout tuto úpravu dříve. Soud rovněž zmínil nedostatek konsensu napříč Evropou na téma registrovaného partnerství. Argumentace v §§ 103-106 je ale podle mne v každém případě velmi mlhavá
.
Nejzajímavější je ale to, jak se ESLP vyhnul odpovědi na výtku, že stěžovatelé mají znemožněnou adopci nebo umělé oplodnění: stěžovatelé totiž prý netvrdili, že oni sami jsou „přímo“ tímto zákazem ovlivněni (ostatně pro mne zůstává záhadou, jak asi mohli být dva muži „přímo“ ovlivněni zákazem umělého oplodnění), proto se ESLP k této otázce nemusel přímo vyjádřit.

Tři disentující soudci s názorem svých čtyřech kolegů ohledně neporušení zákazu diskriminace nesouhlasili. Upozornili, že Rakousko v podstatě nenabídlo žádné argumenty, proč až do roku 2010 žádný zákon o registrovaném partnerství neexistoval. Argument neexistencí konsensu je podle disentujících soudců irelevantní, neboť ten nastupuje teprve v situaci, kdy stát nabídne alespoň nějaké přesvědčivé vysvětlení svého práva
Závěr
Rozhodnutí ESLP v této kauze není posledním slovem, které ESLP v této věci řekl. Věc půjde s největší pravděpodobností do velkého senátu, a uvidíme, jak se s tím vypořádá větší soudcovské těleso. Předpovídat verdikt je velmi ošemetné. Náš komentář k antidiskriminačnímu zákonu je co se týče výkladu evropské Úmluvy a Listiny EU v tomto směru poměrně zdrženlivý, konvenující se závěry většiny v kauze Schalk a Kopf. Je legitimní, že velkou roli zde hrají a budou hrát právněpolitické úvahy Soudu. Ten podle mne celkem oprávněně nechává pomyslný legislativní míč na straně členských států, neboť ty jsou legitimními aktéry legislativní změny. Osobně se domnívám, že registrované partnerství prosazené legislativní cestou vytvoří pro homosexuály prospěšnější a trvalejší instituci než obdobný institut vytvořený v důsledku soudního antidiskriminačního rozhodnutí.
Celý příspěvek

středa 23. června 2010

Jak je to s účastí ekologů ve stavebním řízení?

Od přijetí nového stavebního zákona (č. 183/2006 Sb.; StavZ) se v praxi i (byť zřejmě poněkud méně) v odborných kruzích diskutovalo, zda změněná definice účastníků stavebního řízení dle § 109 (oproti původní dikci v § 59 starého stavebního zákona - č. 50/1976 Sb.) přinesla nějakou změnu ve věci otázky možné účasti tzv. ekologických občanských sdružení ve stavebním řízení. Níže se k této otázce vyjadřuji, a to i s ohledem na zcela čerstvý rozsudek NSS č.j. 5 As 41/2009 - 91 ze dne 27.5.2010, s jehož závěry nesouhlasím a považuji je za nedostatečně vyargumentované.

O co se konkrétně jedná? V novém stavebním zákoně je obsažen výčet osob, které jsou účastníky stavebního řízení v § 109 odst. 1 StavZ. Nikdo nepochybuje o tom, že tato definice je speciální k obecné definici účastníků dle správního řádu a že se jedná o uzavřený taxativní výčet. Otázkou však je, zda nemůže být okruh tam uvedených osob (mezi které ekologická občanská sdružení nepatří) doplněn právě o ekologická občanská sdružení, a to při splnění podmínek § 70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, v různě rozhodných zněních ("ZOPK"). Nabízejí se dvě možné interpretace. Jedna je ta, kterou posléze zvolil 5. senát NSS ve výše uvedeném rozhodnutí (a k níž se pochopitelně kloní i ekol. obč. sdružení, která jsou v tomto směru podporována i Veřejným ochráncem práv), která tvrdí, že takové rozšíření možné je. Prakticky jediným argumentem, který byl v tomto směru ze strany NSS uplatněn, je to, že § 70 ZOPK je ustanovením speciálním k § 109 StavZ, a tudíž takovému rozšíření nic nebrání. Druhá interpretace, ke které se kloním já (blíže viz níže), je ta, že takové rozšíření možné není.


Důvody pro tento druhý výklad jsou v kostce následující, přičemž dle mého názoru se 5. senát NSS v komentovaném rozhodnutí nevypořádal s žádným z nich (zřejmě asi i proto, že takto detailněji nebyly příslušné argumenty v řízení uplatněny):


1. Jak je zřejmé z historie i systematiky nového stavebního zákona, daný zákon přinesl určitou změnu v koncepci stavebního řízení oproti starému stavebnímu zákona (zejm. došlo k posílení prvků koncentrace), ale hlavně konkrétně přinesl změnu ve vymezení účastníků řízení oproti původnímu stavu. Nový stavební zákon totiž ve svém ustanovení § 109 odst. 1 z výčtu účastníků stavebního řízení vypustil oproti původní úpravě kategorii „osob, kterým zvláštní zákon postavení účastníka přiznává.“ Právě z tohoto dovětku se ve spojení s § 70 odst. 3 ZOPK za starého stavebního zákona účast ekol. občanských sdružení dovozovala. Dle názoru 5. senátu však tato změna neměla žádný praktický dopad.


2. Dle mého názoru (a jak je zřejmé z průběhu legislativního procesu, ale i systematiky StavZ) však taková změna nebyla samoúčelná. Začnu systematikou StavZ. Nelze přehlédnout, že k vypuštění výše uvedené kategorie účastníků stavebního řízení v § 109 odst. 1 StavZ došlo ve zjevném kontrastu s ponecháním oné kategorie mezi účastníky územního řízení (srov. § 85 StavZ). Je tedy zjevné, že nový stavební zákon používá sice podobná, ale v uvedeném ohledu zjevně odlišná vymezení účastníků řízení v řízení územním a stavebním. Je tak možno se ptát: jestliže zákonodárce použil ve stejném předpisu dvou odlišných definic účastníků, zamýšlel tím dosáhnout odlišného výsledku? Dle mého názoru se logicky (v laickém slova smyslu) nabízí odpověď, že ano (k tomu, že k takovému názoru se kloní i dřívější analogická judikatura NSS, kterou 5. senát v daném rozsudku pominul, viz dále). Přístup 5. senátu však je ten, že tuto odlišnost pomíjí. Ostatně se problematikou výkladu § 109 StavZ s ohledem na § 85 StavZ vůbec nezabývá, což je škoda.


3. Jak jsem již výše naznačil, dle mého názoru je postup 5. senátu v citovaném rozhodnutí nekonzistentní s některými dřívějšími rozhodnutími NSS. Konkrétně mám na mysli zejména rozhodnutí NSS č.j. 7 As 29/2003-78 ze dne 9.12.2004, č.j. 2 As 12/2006-111 ze dne 29.3.2007 či č.j. 7 A 56/2002-54 ze dne 2.12.2003. V daných rozhodnutích se sice přímo neadresovala otázka účastenství obč. sdružení dle § 70 ZOPK ve stavebním řízení dle nového stavebního zákona, ale adresovala se otázka jejich účasti v jiných správních řízeních, přičemž dle mého názoru argumentace 5. senátu v nyní mnou komentovaném rozhodnutí není s argumentací v uvedených rozhodnutích NSS slučitelná. Je tak vůbec otázkou, zda 5. senát neměl správně postupovat tak, že by věc předložil rozšířenému senátu, ale to by již byl jen pláč nad rozlitým mlékem ...


4. Když začnu s rozhodnutím č.j. 7 As 29/2003, tak v tom se NSS zabýval otázkou vymezení okruhu účastníků v kolaudačním řízení dle starého stavebního zákona (viz jeho původní § 78 odst. 1), a to právě s ohledem na § 70 odst. 3 ZOPK. Není zřejmě náhodou, že v rozhodném smyslu (vyloučení osob, jimž by účastenství přiznávaly zvláštní zákony) byla definice účastníků v kolaudačním řízení shodná jako je nynější vymezení účastníků v řízení stavebním dle § 109 StavZ. NSS k tomu konstatoval mj.:


"Není pochyb o tom, že definice podle § 78 odst. 1 stavebního zákona je definicí taxativní, tedy uzavřenou, jež jinou osobu, než která bude odpovídat rozsahu této definice, jako účastníka kolaudačního řízení nepřipouští. Definice okruhu účastníků uvedená v § 78 odst. 1 stavebního zákona je nepochybně speciální úpravou ve vztahu k úpravě účastenství uvedené v § 14 odst. 1 správního řádu. ...


... Pokud by tedy měl být účastníkem kolaudačního řízení ještě někdo jiný než subjekty uvedené v § 78 odst. 1 stavebního zákona, muselo by tak stanovit ustanovení zákona, které by bylo ve vztahu k tomuto paragrafu ustanovením speciálním. Na první pohled by se takovým ustanovením mohl jevit § 70 odst. 3 zákona na ochranu přírody a krajiny ve spojení s odst. 2 téhož paragrafu, podle něhož občanské sdružení nebo jeho organizační jednotka, jehož hlavním posláním podle stanov je ochrana přírody a krajiny, pokud má právní subjektivitu (dále jen „ekologická občanská sdružení“), je oprávněno účastnit se správního řízení, při němž mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny chráněné podle zákona na ochranu přírody, pokud oznámí svou účast písemně do osmi dnů od zahájení řízení orgánu státní správy, který řízení zahájil; v tomto případě má postavení účastníka řízení (§ 14 spr. ř.). Již Vrchní soud v Praze v rozhodnutí ze dne 20. 5. 2002 ve věci sp. zn. 5 A 175/2000 (zveřejněném v Soudní judikatuře č. 4/2002, str. 329, též zveřejněno v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 1006/2002), uvedl, že zákon na ochranu přírody a krajiny je sice zvláštním zákonem, který při splnění podmínek jeho § 70 přiznává postavení účastníka řízení občanským sdružením ve smyslu obecné definice účastníka řízení dle § 14 odst. 2 správního řádu, toto postavení jim však podle uvedeného rozhodnutí přísluší (za podmínek § 70 zákona na ochranu přírody a krajiny) toliko v těch správních řízeních, kde není okruh účastníků zvláštním předpisem stanoven vůbec (§ 14 odst. 1 správního řádu) anebo je vymezen speciálně oproti § 14 odst. 1 správního řádu. Toto postavení jim však nepřísluší v řízení, kde zvláštní zákon určuje výslovně, kdo je jediným účastníkem řízení, a - a contrario - tak vylučuje kohokoli jiného, aby takové postavení měl. Ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona je (podobně jako to v citovaném judikátu Vrchního soudu v Praze byl § 14 odst. 1 atomového zákona) takovýmto ustanovením zvláštního zákona. Jak bylo výše zmíněno, podle jeho dikce není pochyb, že výčet účastníků kolaudačního řízení je zde taxativní. Smyslem a účelem zvláštního ustanovení o okruhu účastníků je stanovit tento okruh relativně restriktivně, rozhodně restriktivněji, než jak to činí ustanovení § 59 odst. 1 stavebního zákona ve vztahu k účastníkům řízení stavebního. V tomto smyslu je § 78 odst. 1 stavebního zákona obdobou § 14 odst. 1 atomového zákona, třebaže na rozdíl od věty druhé tohoto ustanovení atomového zákona výslovně neříká, že takto definovaní účastníci jsou „jedinými“ účastníky kolaudačního řízení."



5. Z uvedeného se tedy podává, že argumentační postup NSS byl ten, že vyloučil, že by ustanovení § 70 odst. 3 ZOPK bylo speciální k tehdejší definici účastníků kolaudačního řízení (byť ZOPK jako celek byl zákonem speciálním k tehdejšímu stavebnímu zákonu). Jinými slovy řečeno, specialitu nelze pro předmětné případy posuzovat jen dle zákonů jako celku, ale s ohledem na příslušná konkrétní ustanovení, o jejichž aplikaci se má jednat. Domnívám se, že se s výše uvedenou argumentací, která je obdobně opakována i v dalších mnou výše uvedených rozhodnutích, měl 5. senát přinejmenším vypořádat (případně - pokud by s ní nesouhlasil - postoupit věc rozšířenému senátu). Daná argumentace se totiž přímo týkala vztahu § 70 ZOPK a definice účastenství v sektorových předpisech (starém stavebním zákoně, resp. atomovém zákoně) a jejím výsledkem bylo to, že nelze prostřednictvím § 70 ZOPK takovou uzavřenou definici v příslušném sektorovém předpise rozšiřovat.


6. Ve shora cit. rozsudku č.j. 7 As 29/2003 také NSS srovnal definici účastníků kolaudačního řízení a stavebního řízení (opakuji dle úpravy starého stavebního zákona), tj. použil systematický argument jako navrhuji já na základě srovnání § 85 a 109 StavZ zákona shora v bodě 2. Konkrétně k tomu uzavřel: "Pokud by totiž zákonodárce chtěl, aby ekologická občanská sdružení účastníky kolaudačních řízení mohla být, zvolil by jistě dikci ustanovení § 78 odst. 1 stavebního zákona obdobnou, jakou použil v jeho § 59 odst. 1. Zvolil-li však oproti tomu dikce různé, je třeba mít za to, že tím také zamýšlel dosáhnout různých účinků právních úprav."


7. Obdobný argumentační postup pak byl NSS uplatněn i ve zbývajících dvou mnou zmíněných rozhodnutích, zejm. podrobně v rozsudku č.j. 2 As 12/2006. I tam se NSS nespokojil s jednoduchou úvahou o specialitě ZOPK (jako to dle mého názoru nepřípadně učinil 5. senát v komentovaném rozsudku). Konkrétně např. v tomto směru podotkl, že vztah obecnosti a speciality u § 70 ZOPK a vymezení účastníků v sektorových předpisech není tak jednoduchý. ZOPK je totiž v daném ohledu sice užší z osobního hlediska (týká se jen ekol. obč. sdružení), ale širší z věcného hlediska (týká se všech řízení, ve kterých mohou být dotčeny zájmy ochrany přírody a krajiny). Zatímco u těch oborových (sektorových) definic je zpravidla širší (obecnější) vymezení osobní, ale z věcného hlediska mají dané normy užší rozsah. NSS proto konstatoval: "V případě souběžné aplikace, respektive střetu takových dvou norem, nelze jednoduše určit, která z nich je obecná a musí „ustoupit“ normě speciální, nýbrž je třeba je aplikovat současně tam, kde je to možné, popřípadě využít jiná výkladová pravidla tam, kde souběžná aplikace možná není." Jak shora uvedeno, argumentaci v tomto ohledu 5. senát pominul. Jen jako dovětek lze poukázat na to, že i v tomto rozsudku NSS zdůraznil, že zákonnou dikci, která naznačuje, že určité vymezení účastníků ve zvláštním správním řízení, je taxativní a uzavřené, nelze považovat jen za rozmar zákonodárce, ale je třeba ji respektovat.


8. Zúžení definice účastníků v novém stavebním zákoně se přitom jeví i logické s ohledem na některé další ustanovení StavZ. Konkrétně např. § 114 odst. 1 StavZ omezuje okruh námitek, které mohou účastníci řízení uplatnit (účastník může uplatňovat jen námitky "proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou ..."). Takové omezení prakticky nedává prostor pro uplatňování námitek ze strany ekol. obč. sdružení. Další zúžení pak přináší § 114 odst. 2 StavZ, který konstatuje, že se nepřihlíží mj. k námitkám, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení. Z povahy věci se námitky enviromentálního charakteru řeší či mohou řešit v územním řízení, a není tedy pro ně místo v řízení stavebním. V kostce se z toho zdá plynout, že i kdyby se ekologická obč. sdružení mohla stav. řízení účastnit, což konstatoval 5. senát v mnou kritizovaném rozsudku, stejně by nemohla po právu prakticky nic věcně namítat. Lze se tak ptát, jaký by jejich účast měla za takové situace smysl?


9. Výše uvedené totiž souvisí s tím, že určité změny v pojetí stavebního řízení byly vedeny (jak dokládají např. stenozáznamy) učinit ze stavebního řízení (i po vzoru některých zahraničních úprav) jen jakýsi technologický proces, když veškeré strategické otázky (včetně enviromentálních) by měly být adresovány v řízení územním, kterého se ekologická obč. sdružení ve smyslu § 85 StavZ účastnit mohou (viz výše zmiňovaná odlišnost mezi § 85 StavZ a § 109 StavZ).


10. Na podporu prvního výkladu se též poukazovalo na čl. 6 a 9 odst. 2 Aarhuské úmluvy (sd. MZV č. 124/2004 Sb.m.s.) a na čl. 6 odst. 4 a čl. 10a směrnici č. 85/337/ES (to činil např. i Veřejný ochránce práv). Konkrétně se tvrdilo, že zužující výklad by byl v rozporu se závazky ČR, které z takových norem mají vyplývat. Těmto pramenům se 5. senát v komentovaném rozhodnutí nevěnoval, jelikož považoval (nesprávně) věc za jednoznačnou v rovině prostého českého práva. Nicméně i v tomto směru lze uvést, že daná argumentace není případná a vyloučení ekol. obč. sdružení z okruhu účastníků ve stavebním řízení není s mez. závazky ČR v rozporu. Stranou ponechávám to, že uvedené prameny nemají přímý účinek (a nejsou self-executing), což je ze strany NSS již jednoznačně judikováno, ale i v rovině jejich prostého výkladu se jeví zřejmým, že dané prameny nevyžadují, aby se ekol. obč. sdružení účastnila úplně všech řízení, která se vedou ohledně určitého projektu, který se může dotknout životního prostředí. Postačí, když je jejich účast zaručena dostatečně efektivním způsobem třeba i jen v jednom takovém řízení, v němž mohou uplatňovat svá tvrzení a námitky, a to zejména v době úvodního rozhodování o projektu. Proto lze považovat za dostatečné, když by jejich účast byla zajištěna v řízení územním, popř. v řízení EIA. Podporou pro tento názor je opět rozsudek NSS č.j. 2 As 12/2006:


" ... za situace, kdy je k uvedení [předmětného projektu] do provozu zapotřebí podstoupit ... několik nezávislých správních řízení, nelze z článku 6 Aarhuské úmluvy dovodit, že by veřejnost, respektive dotčená veřejnost ve smyslu článku 2 odst. 4 a 5 této úmluvy, musela mít nutně přístup do všech těchto jednotlivých řízení. Naopak je zdejší soud názoru, že pokud je účast veřejnosti zajištěna v těch řízeních, v nichž je přímo zvažován vliv tohoto provozu na životní prostředí (což je z definice v prvé řadě řízení podle zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí ...), dostačuje to k naplnění závazku z Aarhuské úmluvy plynoucího."



Sečteno a podtrženo se závěrem vysloveným 5. senátem v komentovaném rozsudku nesouhlasím. Daný názor přitom není - dle mého soudu - nejen chybný, ale současně lze uvedenému rozsudku vytknout, že se interpretačně nevypořádal s argumentací, která svědčí pro opačný výklad a která se ve smyslu výše citovaných rozhodnutí nabízela. Ostatně byla daná argumentace shrnuta i v dřívějším rozhodnutí NSS č.j. 6 As 37/2008-221 z 25.2.2010, byť tam se soud (ač danou argumentaci označil za relevantní pro další rozhodování krajského soudu) s danou argumentací nezabýval. 5. senát NSS tak mohl mít příslušné argumenty k dispozici a považoval bych přinejmenším za vhodné, aby se s nimi v tak důležité věci vypořádal.

Do budoucna doufám, že se s obdobně zkratkovitým vypořádáním předmětné záležitosti další senáty NSS nespokojí, příslušnou argumentaci rozeberou a (teď již nevyhnutelně) předloží věc rozšířenému senátu, aby v dané záležitosti učinil jasno. Můj názor na to, jak by pak měl rozhodnout rozšířený senát, je z výše uvedeného zřejmý.

PS: Podotýkám, že řízení sp.zn. 5 As 41/2009 jsem se nijak neúčastnil. Uvedenými otázkami se nicméně ve své advokátní praxi zabývám. Výše uvedené však představuje můj odborný právní názor.


Celý příspěvek

úterý 22. června 2010

Pavel Uhl: Arbitráž útočí a soudy vrací úder...

V březnu tohoto roku jsem zde publikoval článek, který se týkal rozhodčího řízení. Napadlo mě upozornit na některé judikáty k danému problému.

Od té doby vydal Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. 33 Cm 13/2009 jeden velmi zajímavý judikát, na který si dovoluji tímto upozornit. Z rozhodnutí mimo jiné plyne, že rozhodčí nález vydaný ve spotřebitelském sporu je absolutně neplatný (nulitní) a není zapotřebí jej procesním způsobem odklízet. Rozsudek dále vykládá občanský zákoník eurokonformně. Za upozornění na rozsudek tímto děkuji Davidovi Slováčkovi.

Když už upozorňuji, tak přidávám odkaz i na jiný rozsudek, který jsem zmínil ve svém předchozím textu k tématu. Tento rozsudek pro změnu ruší rozhodčí nález ze stejných důvodů, tedy v důsledku eurokonformního výkladu občanského zákoníku.

Aby nebylo odkazů málo, tak odkazuji i na judikaturu slovenských soudů, která je díky podobnosti procesních předpisů a shodnému normativnímu rámci (směrnice ES) taktéž inspiračně plně použitelná v České republice. Odkazuji na toto a toto usnesení. Usnesení zamítají návrhy na exekuci rozhodčích nálezů. Za upozornění děkuji Peterovi Strakovi ze slovenského ministerstva spravedlnosti.

Je samozřejmě otázkou, zda jde o trend nebo naopak o exces. Doufám v prvou variantu.
Celý příspěvek

pondělí 21. června 2010

Jan Potměšil: Sporné přestupkové judikáty NSS I.

Nejvyšší správní soud („NSS“) se již stal respektovaným vrcholem soudní soustavy ve správním soudnictví a desítkami a stovkami svých rozhodnutí už mnohokrát poskytl sjednocující výklad řady otázek správního práva. Orgány veřejné moci zpravidla v maximální míře usilují o následování příslušné judikatury NSS v praxi a výstupy NSS pozorně sledují. Z dílny NSS však tu a tam vyjde i judikát, který je přinejmenším sporný, ne-li chybný, nebo alespoň ve svých závěrech v praxi jen obtížně aplikovatelný. Na některá taková rozhodnutí (týkající se přestupkového práva) bych rád ve stručnosti upozornil.

1. Procesní postavení mladistvého jako obviněného z přestupku – rozsudek NSS ze dne 9.2.2010, č.j. 2 As 68/2009 – 64:
Předmětem sporu byla otázka doručení rozhodnutí správního orgánu zákonnému zástupci obviněného z přestupku, kdy mladistvý měl spáchat přestupek proti majetku (krádež). V řízení o přestupku, kde je obviněným z přestupku mladistvý (tedy osoba, která v době spáchání přestupku dovršila patnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku) platí určité odlišnosti od řízení vedeného s osobou, která již dovršila 18tý rok věku (viz § 19, § 74 odst. 2 a § 81 odst. 1 zákona o přestupcích, dále jen „ZPř“), ovšem i mladistvý obviněný z přestupku má plnou procesní způsobilost (podobně je tomu v trestním řízení, pokud se nemýlím), které nabývá okamžikem nabytí způsobilosti být subjektem přestupku (§ 5 odst. 1 ZPř). Přestupek mladistvého tak lze např. projednat i v blokovém řízení, přirozeně bez jakéhosi „zastoupení“ či „zprostředkování“ zákonným zástupcem (blokovou pokutou uloženou mladistvému se už NSS zabýval např. v rozsudku ze dne 22.1.2010, č.j. 5 As 65/2009 – 39, kde mj. konstatoval, že „Přičítá-li zákon plnou odpovědnost mladistvému za své jednání, je nutno vycházet a priori i z toho, že tato osoba je i plně procesně způsobilá k úkonům ve správním (přestupkovém) řízení stran přestupku, který jí lze přičítat.“).

NSS však tentokrát vycházel („naveden“ k tomu samotným stěžovatelem, který vycházel z předpokladu, že obviněný samostatnou procesní způsobilost neměl, byl zastupován zákonným zástupcem a tomu nebylo řádně doručeno) z předpokladu, že mladistvý obviněný musí být v řízení zastoupen (zákonným zástupcem). Informování zákonného zástupce o klíčových úkonech správního orgánu si pak NSS vyložil nikoliv jako plnění povinnosti dle § 74 odst. 2 ZPř („Je-li obviněným z přestupku mladistvý, vyrozumí správní orgán o nařízeném ústním jednání též zákonného zástupce mladistvého a orgán vykonávající sociálně-právní ochranu dětí; jim se také rozhodnutí o přestupku oznamuje.“), ale jako doručování zástupci dítěte, a doručování písemností obviněnému z přestupku jako zjišťování názoru nezletilého dítěte dle § 29 odst. 4 správního řádu. Poselstvím rozsudku NSS tak byl mj. závěr, že mladistvý obviněný z přestupku je (musí být) v řízení o přestupku zastupován (zákonným zástupcem).

Zákonný zástupce (a OSPOD) ovšem nejen že není účastníkem řízení (ty ZPř vypočítává v § 72), ale není ani zástupcem účastníka řízení (tj. mladistvého obviněného z přestupku), a jeho postavení má spíše charakter „osoby zúčastněné na řízení“ nadané omezenými procesními právy (právo vědět o ústním jednání o přestupku, právo na oznámení rozhodnutí a právo podat ve prospěch mladistvého odvolání). Uvedené rozlišení vyplývá přímo ze ZPř (viz § 74 odst. 2 a § 81 odst. 1 ZPř). Pokud by zákonný zástupce zastupoval mladistvého obviněného z přestupku s odkazem na § 32 odst. 1 správního řádu, jak NSS tentokrát dovodil, pozbývala by zvláštní ustanovení o vyrozumívání zákonného zástupce o ústním jednání, o oznamování rozhodnutí zákonnému zástupci i o odvolacím právu zákonného zástupce obsažená v ZPř smysl a mladistvý by sice mohl být subjektem přestupku, neměl by ale procesní způsobilost k tomu, aby se např. mohl sám hájit či aby s ním bylo možno přímo jednat.

Stručně nastíněný omyl NSS (který je navíc v rozporu s rozsudkem NSS ze dne 22.1.2010, č.j. 5 As 65/2009 – 39) není třeba vnímat dramaticky, na druhé straně na něj správní orgány takřka okamžitě reagovaly a žádaly o stanovisko, jaké závěry vlastně platí, tvrdí-li NSS něco jiného, než ony dosud po léta praktikovaly.

2. Odložení opožděného návrhu na projednání přestupku – rozsudek NSS ze dne 13.8.2009, č.j. 9 As 57/2008 – 35:
Odložení věci je v ZPř upraveno v § 66, konkrétní odkládací důvody jsou obsaženy v odst. 1, 2 a zejména 3, a to bez rozlišení, zda se jedná o přestupek projednávaný na návrh (viz § 68 ZPř) nebo přestupek projednávaný z moci úřední (§ 67 ZPř). V případě odkládání návrhových přestupků připadá nejčastěji v úvahu odložení dle § 66 odst. 3 písm. a) ZPř (většina z případů – jedná se o věci, kde nebyl návrh na projednání přestupku vůbec podán – věc se odloží z důvodu, že „došlé oznámení neodůvodňuje zahájení řízení o přestupku“, neboť vhodnější odkládací důvod ZPř bohužel neobsahuje) a dále dle § 66 odst. 3 písm. f) ZPř, kde už je zákon konkrétnější, tedy z důvodu, že „návrh na zahájení řízení o přestupku byl podán opožděně“. Dle § 66 odst. 4 ZPř, který je společným ustanovením pro všechny případy odložení věci, ať už se jedná o řízení návrhové nebo zahajované ex offo, se rozhodnutí o odložení věci nevydává a o odložení věci se vyrozumí pouze poškozený (aby v případě majetkové újmy způsobené přestupkem poškozený věděl, že se s případným nárokem na náhradu škody musí obrátit na soud). Neformálnost odložení věci (pouhým opatřením, o němž se pouze píše záznam, nikoliv že by se vydávalo rozhodnutí) lze vysvětlit snahou obřemenit správní orgány, které by byly zatíženy jak vydáváním rozhodnutí a jejich doručováním, tak řešením v drtivé většině zbytečné, resp. pouze formální, odvolací agendy.

Na druhé straně v případě, kdy je jakákoliv osoba toho názoru, že věc neměla být odložena, může se tato osoba domáhat nápravy cestou podnětu k učinění opatření proti nečinnosti – v praxi brojí proti odložení věci zejména poškození, někdy další osoby postižené přestupkem (např. fyzicky napadený) a někdy též navrhovatelé, jejichž návrh byl opožděný, avšak oni s tím nesouhlasí. Pokud nadřízený správní orgán shledá (většinou nikoliv), že věc, ač byla odložena, měla být projednávána, nařídí např. prvostupňovému orgánu, aby řízení zahájil (v ex offo věci), příp. v něm pokračoval (v návrhové věci – byl-li návrh opravdu včasný). Pokud někdo (např. neúspěšný navrhovatel) ani poté není spokojen, může podat žalobu na nečinnost. Možnost soudní ochrany je tedy i v případě odložení věci možná.

NSS se zabýval právě věcí odložení opožděného návrhu na projednání přestupku, s kterým navrhovatel nesouhlasil. Kupodivu stěžovatel nenamítal ani nečinnost, ani nežádal o „zrušení“ odložení (které s.ř.s. neumožňuje – nejde o rozhodnutí, materiálně by pak šlo jen o rozhodnutí procesní), ale žádal o zrušení vyrozumění (!), tedy úkonu, který ani ZPř v daném případě neupravuje, které formálně vzato vydáno být nemělo a které ani nezachycuje žádný akt rozhodování správního orgánu.

NSS přesto žalobu s odkazem na nepřípustnost zužujícího výkladu přístupu k soudu akceptoval a dále zpochybnil úpravu § 66 odst. 4 ZPř (rozhodnutí se nevydává, vyrozumí se pouze poškozený), tedy že by se mohla vztahovat i na odložení opožděného návrhu na projednání přestupku dle ust. § 66 odst. 3 písm. f) ZPř (NSS argumentuje odkazem na nález ÚS ze dne 17.12.1997, sp.zn. Pl. ÚS 33/97 – jazykový výklad je jen prvotním přiblížením k normě, zákon nelze aplikovat mechanicky…). Dále se NSS zabýval rozlišením zahájení řízení na návrh a z moci úřední (a také postavením poškozeného) a upozorňuje, že navrhovatel disponuje řízením, z čehož dle NSS vyplývá i právo navrhovatele na přezkum postupu správního orgánu, pokud je věc „na základě uvážení správního orgánu“ odložena, neboť dle NSS tím dochází k zásahu do práv navrhovatele. Zde je třeba poznamenat, že správní orgán v případě podání opožděného návrhu na projednání přestupku nic nezvažuje, jen porovná datum dojití návrhu s datem, kdy mohl být návrh nejpozději podán. Ochrana zájmů navrhovatele je reálná v rámci opatření proti nečinnosti, a to návazně i u soudu. Návrhové řízení dále není ani tak institutem existujícím kvůli rozšíření práv navrhovatele, ale spíše jako cesta, jak zabránit necitlivé ingerenci státu do soukromých vztahů mezi osobami blízkými (iniciace řízení je ponechána jejich úvaze).

NSS dále dovozuje, že ač tomu neodpovídá znění § 66 odst. 4 ZPř, nelze v případě odložení návrhové věci navrhovateli upřít právo seznámit se s důvody tohoto „rozhodnutí“ (uvozovky zde i níže doplňuje autor textu), a NSS proto dospěl k závěru, že § 66 odst. 4 ZPř se proto vztahuje pouze na přestupky projednávané z moci úřední. Namístě je pak dle NSS přiměřená aplikace § 43 správního řádu, který rovněž upravuje odložení (byť tedy ze zcela jiných důvodů a jinou formou než je tomu v ZPř). Jelikož odkládací důvody jsou určeny speciálně v ZPř, přichází v úvahu jen úprava odložení co se formy týče, tedy usnesením. NSS pak uzavírá, že „rozhodnutí“ o odložení věci se vydává v souladu s § 43 odst. 1 správního řádu formou usnesení a oznamuje se navrhovateli.

Zde je nutno si položit otázku, jak se NSS (ne)vyrovnal se skutečností, že před účinností nového správního řádu starý správní řád odložení vůbec neupravoval a odkazu na úpravu odložení ve správním řádu by tedy nebylo možno užít – byla práva navrhovatelů po 16 let pošlapávána z důvodu „díry v zákoně“, nebo zákonodárce smýšlel jinak než nyní NSS? Dále je akceptovatelné, aby okruh osob, jimž se usnesení dle NSS (tedy jen navrhovateli) doručuje, byl opřen nikoliv o psané právo, ale pouze o úvahu soudu, tedy o precedenční normu? Zde se domnívám, že pokud už postupujeme dle § 43 s.ř., je třeba tak činit i v případě okruhu osob, jimž se bude usnesení oznamovat – tedy ve smyslu § 43 odst. 2 s.ř. nejen navrhovateli (coby „podateli“), ale i potenciálnímu obviněnému z přestupku (coby osobě, jíž se usnesení „týká“) – v rámci ZPř se totiž pohybovat nelze, neboť s usneseními a jejich oznamováním u odložení ZPř nepočítá a doručování rozhodnutí je vázáno na účastenství upravené speciálně ZPř (§ 72 ZPř), kdy u odložení ještě žádný účastník dle ZPř není (de lege ferenda se o usneseních u odložení již dlouho uvažuje, bylo by však třeba komplexněji pojaté změny, včetně úpravy oznamování usnesení – NSS tak trochu předběhnul právní vývoj, aniž logicky sám mohl komplexně dotvářet i další související, resp. potřebné, normy). Upozorněme konečně v této souvislosti, že NSS zapomněl na potenciálního obviněného z přestupku a do svých úvah jej vůbec nevzal v potaz, jakkoliv aplikuje analogii iuris (s ohledem na speciální úpravu ZPř o podpůrném použití správního řádu myslím nelze hovořit), a to v neprospěch obviněného.

Domnívám se proto, s ohledem na vše výše uvedené, že NSS vycházel z několika sporných, ne-li chybných, premis, které pak vedly k neméně sporným závěrům, kdy NSS navíc důsledky svých závěrů ne zcela domyslel (např. otázka postavení a procesních práv potenciálního obviněného z přestupku). Za správný a zákonný postup proto nadále považuji i dosavadní praxi při odkládání návrhových přestupků. Pokud už pak má být diskutovaný judikát NSS v praxi rozumně aplikován, jsem přesvědčen, že usnesení musí být oznamováno nejen navrhovateli, ale i potenciálnímu obviněnému z přestupku.

Jan Potměšil
Celý příspěvek

Pozvánka: Konference „Srovnávací právo ve východní a střední Evropě“

Ve dnech 24.-25. září 2010 se v polském Olsztynie uskuteční mezinárodní konference s názvem „Srovnávací právo ve východní a střední Evropě“. Konference je zaměřena na oblast soukromého i veřejného práva, ale také na obecnou komparatistiku. Přihlášky je třeba zaslat do 1. července 2010 spolu s abstraktem. Jednacími jazyky konference jsou angličtina, polština a čeština. Podrobnější informace lze nalézt zde.
Celý příspěvek

Soudní přezkoumatelnost zkoušek na vysoké škole podruhé

O otázce možné soudní přezkoumatelnosti zkoušek na vysoké škole se na Jiném právu již diskutovalo, a to díky postu Zdeňka Kühna ze dne 10. 2. t. r. (zde), který poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2009 sp. zn. 9 As 1/2009 (http://www.nssoud.cz/). Inspirací pro tento post je proto zejména nález německého Spolkového ústavního soudu ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 1 BvR 812/09 (http://www.bverfg.de/).

Připomínám, že kauza řešená NSS se týkala studenta pražské právnické fakulty, který neprospěl u státnicové zkoušky. Proti tomuto hodnocení se písemně ohradil a požadoval změnu klasifikace z „neprospěl“ na „dobře“, omluvu od dvou zkoušejících a zpracování procesního postupu státních zkoušek. Tato žádost byla vyřízena dopisem děkana. Tento dopis považoval neúspěšný student za rozhodnutí, napadl je žalobou, nicméně Městský soud v Praze žalobu odmítl jako nepřípustnou, neboť se nejednalo o správní rozhodnutí vydané správním orgánem.

NSS k tomu v citovaném rozsudku konstatoval, že student při konání státní zkoušky nemá právo na „výsledek“, nýbrž na „řádný proces“. Hodnocení vědomostí proto náleží pouze zkušební komisi a tyto jsou ze soudního přezkumu vyloučeny. Připustil však, že „v závislosti na zjištěném porušení podmínek „řádného procesu“ stanovených pro konání státní závěrečné zkoušky (či jiné zkoušky) by bylo možné např. z důvodu neúplného či chybného obsazení zkušební komise, případně jiného porušení pravidel stanovených právními či studijními předpisy, rozhodnout o anulaci příslušné zkoušky (práva studenta by byla obnovena analogicky v souladu s § 68 odst. 5 zákona o vysokých školách).“ Zde jen podotýkám, že toto řešení poněkud směšuje aktivní procesní a věcnou legitimaci: správní soud totiž může odmítnout žalobu pro chybějící procesní legitimaci; v takovém případě mu však již nepřísluší zkoumat, zda k porušení práv žalobce došlo v důsledku procesních pochybení vysoké školy, anebo „jen“ způsobem hodnocení jeho znalostí. Důležitější na tomto judikátu je však právní závěr, podle něhož rozhodnutí orgánu veřejné vysoké školy o průběhu zkoušky je rozhodováním o právech a povinnostech studenta a jako takové je principielně soudně přezkoumatelné.

„Německý případ“ se rovněž týkal studentky práv, která neuspěla u první státnicové zkoušky v Dolním Sasku; šel však výrazně dále než případ český. Zde byla jako nedostatečná hodnocena klausurní práce z civilního práva, a to zejména proto, že předložený případ stěžovatelka řešila jako nárok plynoucí z kupní smlouvy a nikoliv jako smlouvu o půjčce. [Hned na tomto místě je však nutno upozornit na zásadní rozdíl německé a české právní úpravy: stěžovatelka zde totiž napadla rozhodnutí dolnosaského Ministerstva spravedlnosti o tom, že nesložila předmětnou zkoušku, nikoliv přípis (rozhodnutí) děkana.]

Následnou žalobu zamítl správní soud s odůvodněním, že stěžovatelka nemá nárok na nové hodnocení. Konstatoval totiž, že u přezkumu rozhodnutí o zkoušce je třeba rozlišovat mezi odbornými otázkami (Fachfragen) a specifickým zkušebním hodnocením (prüfungsspezifische Wertungen). Zatímco totiž odborné otázky podléhají plné soudní kontrole z hlediska jejich správnosti popř. obhajitelnosti (tzv. prostor pro odpovědi, Antwortspielraum), jednalo se podle správního soudu v daném případě spíše o námitky brojící proti specifickému zkušebnímu hodnocení. Zde však náleží konečné rozhodnutí zkoušejícímu a soud je oprávněn toliko přezkoumat, zda nepřekročil svůj hodnotící prostor např. tím, že vznikly procedurální chyby, vycházelo se z nesprávných skutkových okolností, byla porušena obecná hodnotící kritéria anebo se zkoušející nechal vést úvahami, nesouvisejícími s danou věcí. Žádná z těchto situací však podle správního soudu nenastala, jelikož zkoušející v daném případě detailně a přesvědčivě popsali podstatné chyby a nedostatky, když dospěli k závěru, že odevzdaná práce je zcela neupotřebitelná.

Spolkový ústavní soud však v citovaných rozhodnutích správních soudů shledal porušení čl. 19 odst. 4 Základního zákona, tj. práva na ochranu před poškozením veřejnou mocí. (Naopak otázku, zda byl porušen i čl. 12 odst. 1 ZZ, tzn. práva na volbu vzdělání, ponechal výslovně otevřenou.) Toto pochybení spatřoval ve skutečnosti, že správní soudy postupovaly zcela paušálně, pokud dospěly k závěru, že se v daném případě jednalo výlučně o otázku specifického hodnocení. Řešení, které v písemné práci stěžovatelka nabídla (kupní smlouva vs. smlouva o půjčce), se totiž pohybovalo v mezích „Antwortspielraum“, bylo obhajitelné a proto nemělo být a priori hodnoceno jako chybné. Kromě toho, správní soudy pochybily rovněž v tom, že neponechaly odvolacímu řízení otázku odborné správnosti, popř. obhajitelnosti, sporných otázek.

Je tedy zřejmé, že německá judikatura posouvá meritorní přezkum zkoušek na vysoké škole výrazně dále, než zatím byť i jen připustily české soudy.

K uvedeným případům přičiním několik poznámek. Předně, pokud připustíme soudní přezkum jednotlivých zkoušek, je v konečném důsledku velmi obtížné odlišit, které zkoušky (resp. výsledek v nich dosažený) by měly být přezkoumatelné a které nikoliv. Např. na brněnské právnické fakultě je státnicová zkouška již pouze jediná; ostatní zkoušky jsou označeny jako postupové či souborné. Státnicová zkouška uzavírá celé studium a domnívám se, že její průběh a hodnocení je možná v praxi tím nejméně sporným: jedná se o zkoušení komisionální a veřejné, v případě neúspěchu některé z disciplín se opakuje pouze tato její část a obtížně si dovedu představit, že by právě při této formě zkoušky studentům hrozilo nějaké výraznější riziko, před kterými by je měly chránit soudy, než v případě zkoušek ostatních, konaných někdy pouze „z očí do očí“.

Druhá sporná otázka plyne z toho, že soudní přezkum zkoušky (byť i jen implicitní - napadeno může být třeba jen rozhodnutí o ukončení studia) nutně znamená možnost přezkoumatelnosti jejího průběhu a hodnocení. Tady se skutečně otevírá příslovečná Pandořina skříňka: v případě přezkoumatelnosti průběhu a výsledku zkoušky buď by musely být všechny zkoušky písemné, aby byl výkon studenta následně přezkoumatelný; anebo by přinejmenším měl být její průběh nahráván či monitorován tak, aby následně mohl soud vyhodnotit, jaké otázky byly kladeny, jak na ně student odpovídal apod. K tomu doplňuji, že soudní přezkum by postupem času dospěl pravděpodobně i k tomu, že by žalobce požadoval srovnání svého výkonu u zkoušky s výkonem ostatních zkoušených: dle zásady předvídatelnosti rozhodování a rovnosti v právech totiž nesmí docházet k tomu, aby zkoušející některé studenty zvýhodňoval či naopak znevýhodňoval podle aktuální nálady či jiných faktorů.

Na obrovský problém je v případě přezkumu výsledku zkoušky zaděláno i z hlediska jeho odborného hodnocení soudem. Oba případy, o kterých se zmiňuji, se totiž týkají studentů práv a zde lze očekávat, že soudci potřebné znalosti mají (koneckonců platí zásada iura novit curia). Nicméně u studentů medicíny, matematicko fyzikální fakulty či sinologie by zřejmě bylo nezbytné nechat zpracovat znalecké posudky na téma správnosti odpovědí, obtížnosti zadání apod.

Jakkoliv totiž německé soudy vytvořily (zdánlivě) sofistikované schéma odlišení odborných otázek od specifického zkušebního hodnocení, obávám se, že v praxi toto odlišování není příliš nosné.

Příklad z mého oboru: pokud se např. studenta u ústní postupové zkoušky zeptám na pravomoci prezidenta republiky, nepochybně jde o odbornou otázku. Jelikož však student u zkoušky smí používat právní předpisy, nemůže postačovat recitace dvou článků Ústavy a je třeba se dále např. zeptat, které pravomoci by podle názoru zkoušeného měly podléhat kontrasignaci a které nikoliv; zda má student za to, že podle těchto pravomocí máme v ČR silného prezidenta; jakým způsobem by se do postavení prezidenta mohla promítnout jeho přímá volba atp. Je v těchto případech hodnocení odpovědí jen prostým odborným kvízem anebo se již jedná o specifické hodnocení zkoušejícím? Přiznám se, že nevím.

Úplně poslední poznámka je spíše jen povzdechem: obávám se, že zavádění (sic!) velmi sofistikovaných a racionálních přezkumných mechanismů zkoušek na vysokých školách povede i k určité ztrátě poezie studentského života. Studenti ani učitelé totiž nejsou stroje, mají svoje slabší a silnější stránky a nevyhnutelné zavádění uniformity do zkušebního procesu nepovede k ničemu jinému než k alibismu a k odbourání kouzla akademického prostředí. Upřímně řečeno, je pro mne příjemnější představa, že v některých případech ve studentovi zůstane pocit (třeba i důvodný), že jsem byl na něj nepřiměřeně přísný nebo naopak „hodný“, než důsledné zavádění mechanismů, které by cíleně a systémově eliminovaly možná pochybení u zkoušek. Domnívám se totiž, že případná pochybení jsou jednoduše odstranitelná již v rámci stávajícího systému: existuje možnost volby zkoušejícího, jsou opravné termíny, je dáno právo na komisionální přezkum, je možno si stěžovat u orgánů fakulty či vysoké školy apod. Těmito způsoby se lze účinně bránit proti běžným pochybením. A pokud by se jednalo o pochybení závažnější (šikana, obtěžování apod.), zná náš právní řád dostatečnou paletu možností, jak je eliminovat.
Celý příspěvek

Ústavní soud znovu k náhradě nákladů civilního řízení státu zastoupenému advokátem ...

Ač již o tomto nálezu informoval na svém blogu Tomáš Pecina, doplňuji o odkaz na nový nález Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 3246/09 ze dne 6.5.2010 několik svých přechozích postů na toto téma (viz tady, tady nebo tady). V tomto nálezu se Ústavní soud opětovně vyjadřuje k problematice uvedené v nadpise tohoto postu.

Jedná se opět o rozhodnutí, kdy se Ústavní soud (resp. jeho II. senát) nyní postavil k problematice náhrady nákladů řízení státu zastoupenému tak, že je státu nepřiznal (tj. zrušil výrok přiznávající takovou náhradu vydaný civilním soudem). Ač věc nepostoupil plénu, což by zřejmě bylo s ohledem na do určité míry protichůdnou judikaturu jednotlivých senátů ÚS vhodné, rozhodl způsobem, který již nepovažuji za tak problematický jako některá dřívější (mnou kritizovaná) rozhodnutí odmítající přiznat náhradu nákladů jen s obecným poukazem na to, že se stát může hájit sám svými zaměstnanci.

Klíčová pasáž odůvodnění předmětného nálezu zní:

"Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo práce a sociálních věcí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. (Vydáním zákona č. 201/2002 Sb. pak byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal.) V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07, který byl východiskem i pro nález sp.zn. IV. ÚS 1087/09, Ústavní soud uvedl, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

Druhý senát Ústavního soudu považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je Česká republika) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.

O takový případ se však v projednávané věci jednoznačně nejednalo. Důvod, pro který byla žaloba podána, byl vylíčen zcela srozumitelně, podstata sporu nebyla složitá, stejně tak bylo zřejmé, o jaká ustanovení zákona je nárok opřen, přičemž ze zákona vyplývalo, v jakých lhůtách bylo třeba nárok uplatnit. K zamítnutí žaloby došlo z důvodů promlčení nároku, vlastní nárok tedy nebyl věcně posuzován. Za této situace nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva výdaje související se zastupováním žalované advokátem v soudním řízení a nelze tak spravedlivě žádat po stěžovateli, aby takto vzniklé náklady žalované, s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., hradil.
"

S postupem, který bude zdůrazňovat konkrétní okolnosti jednotlivého případu souhlasím (viz i mé dřívější posty). Nicméně spíše bych se klonil k tomu postupovat tak, že obecně se náklady na advokáta zastupujícího stát budou považovat za účelně vynaložené, a tedy by i v naprosté většině případů náhrada nákladů měla náležet. Jen ve zcela mimořádných případech, kdy bude doloženo, že příslušné zastoupení a náklady na ně byly vynaloženy neúčelně, by mělo dojít na opačný přístup. Z důvodů, na které jsem poukazoval ve svých předchozích postech si myslím, že není důvod jaksi presumovat, že obecně si to stát má zařídit sám (narozdíl od jiných účastníků řízení, byť mohou mít srovnatelná in-house právní oddělení).

Rozhodnutí II. senátu rozumím také tak, že ÚS nebude připraven (resp. neměl by) přezkoumávat výroky o náhradě nákladů, pokud civilní soud provedu úvahu o účelnosti vynaložených nákladů a tuto odůvodní, tzn. neopemene se touto otázkou zabývat. To je dle mého názoru správný postup, neboť mi (i s ohledem na to, že toto je již můj čtvrtý post na dané téma) na mysli vyvstává otázka, zda je účelné, aby se této záležitosti ÚS vůbec věnoval a nenechal to prostě na civilních soudech.

Na závěr ještě jen douška, že pro fanoušky volnějšího právního stylu stojí za přečtení odlišné stanovisko soudce Balíka (odlišné co do odůvodnění), které je na pomezí beletrie ...

Celý příspěvek