pondělí 31. května 2010

Mezinárodní trestní soud: mezi právem a politikou

Na dvě tisícovky delegátů z celého světa se dnes slétlo do Ugandy na dlouho připravovanou Revizní konferenci Mezinárodního trestního soudu. Co lze říci o tomto experimentu po osmi letech jeho existence? Naplnila se slova jeho zastánců nebo odpůrců? Jaká je pozice České republiky?

Mezinárodní trestní soud funguje od roku 2002 jako první stálý mezinárodní soud posuzující zločiny podle mezinárodního práva – genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Navazuje tak na studenou válkou přerušenou tradici Norimberského a Tokijského tribunálu. Jejich dědictví se podařilo obnovit pouze v důsledku konfliktů v Jugoslávii a Rwandě, po nichž Rada bezpečnosti zřídila příslušné ad hoc trestní tribunály. Ty se i po počátečních porodních bolestech osvědčily. Jak si ale vede Mezinárodní trestní soud?

Úkolem dnes započaté Revizní konference je právě mj. vyhodnotit jeho činnost. Působení MTS můžeme vnímat optikou dvou teorií mezinárodních vztahů. Realisté (např. H. Kissinger) budou vždy tvrdit, že mezinárodní aréně vévodí anarchie, v níž každý stát svépomocně bojuje o přežití za použití silových nástrojů. Proti nim stojí proponenti idealismu (např. W. Wilson) kladoucí důraz na normy, vzájemnou provázanost a spolupráci zprostředkovanou mezinárodními organizacemi. Zřízení MTS bylo do velké míry vítězstvím idealistů věřících v sílu mezinárodního práva.

Odpůrci MTS se báli jeho politizace, toho, že se prokurátor „utrhne z řetězu“ a aktivisticky začne zasahovat do mezinárodní politiky, jak se mu zlíbí. Tato obava se naštěstí nepotvrdila. Argentinský prokurátor Louis Moreno-Ocampo využíval své pravomoci snad až příliš umírněně. Jediný případ, jenž se zatím vyšetřuje na jeho popud, je otázka povolebních násilností v Keni. Ocampo odmítal tisíce podnětů, jež k němu proudily za dobu konfliktů v Iráku nebo Afghánistánu. Vyšetřování dalších situací – Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo či Uganda bylo iniciováno vlastními vládami těchto zemí.

Druhou námitkou realistů byla možná neefektivita soudu – nemá žádné výrazné exekutivní nástroje, jak vymáhat spolupráci s dotčenými zeměmi. Bude pověstným obrem na hliněných nohou. Zde po počátečních letech nadšení ze zřízení MTS získávají navrch realisté – MTS má vážné problémy dostat do vazby obviněné. To je zejména případ súdánského prezidenta Al Bašíra, na něhož byl před rokem vydaný mezinárodní zatykač, on přesto cestuje po Africe a nedávno uspěl ve volbách. Se spoluprací však měly původně problémy i ad hoc tribunály, jimž ze začátku házely pod nohy klacky i mírové síly OSN. Teprve až prokázaly svou (relativní) nestrannost, začaly zúčastněné země spolupracovat, mnoho obviněných se vydalo samo. K tomu došlo už i před MTS, idealisté zajásali, zatím ale jenom v případě jedné osoby - súdánského rebela Abu Gardy. Pokud v nejbližší době nezačne Mezinárodnímu trestnímu soudu efektivněji pomáhat mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy, lze se vážně obávat ztráty jeho vážnosti.

Idealisté se nenechají zahanbit a poukazují na to, že MTS má přece jenom široký dopad na jednání států. Ze 111 smluvních stran jich 65 změnilo legislativu a implementovalo hmotněprávní i procesněprávní úpravu umožňující souzení zločinů podle mezinárodního práva. Některé země, např. Velká Británie, ji už v praxi aplikovaly, v jiných zemích došlo k otevírání případů bývalých diktatur. Celkově se změnil přístup justice, jež je daleko častěji ochotná přezkoumávat postup exekutivy. Standardem se po každém větším konfliktu stalo volání po zřízení nestranného mechanismu k přezkoumání porušení humanitárního práva - viděli jsme to například u Goldstoneovy zprávy posuzující nedávný konflikt v Gaze z hlediska mezinárodního práva. To ale nedává odpověď na klíčovou otázku mezinárodního trestního soudnictví - může opravdu působit preventivně, odstrašit vážná porušení humanitárního práva či práva lidských práv? Realisté tvrdí, že ani existence Ženevských úmluv, ani působení Mezinárodního trestního soudu konflikty nezastaví, ani nezmírní. Tato otázka ale skrývá metodologickou past, neboť těžko můžeme vysledovat něco, k čemu nedošlo, nedetekujeme rozhodnutí se nějak nezachovat, rozmyslet si útok na civilisty. Proto na její zodpovězení bude potřeba sbírat výpovědi klíčových aktérů, navíc ne dřív než po skutečném uzavření prvních případů.

Jakou roli zde hraje Česká republika? Není to ani rok – 1. října 2009 - kdy jsme se stali smluvní stranou Mezinárodního trestního soudu po zdlouhavém a ústavněprávně zajímavém ratifikačním procesu. Nyní máme příležitost nominovat vlastního soudce, ať už z řad významných teoretiků mezinárodního práva nebo justičních praktiků práva trestního. Východoevropská regionální skupina má soudců nedostatek, při poslední příležitosti dokonce žádného nenominovala, proto se zde skýtá reálná příležitost. Také bychom měli důsledně implementovat zločiny podle mezinárodního práva, kde si zejména procesní část zaslouží samostatnou a precizní úpravu (její potřeba vyvstává také v oblasti unijní justiční spolupráce v trestních věcech). Smluvní stranou MTS jsme se stali jako poslední země v EU, proto máme co dohánět, zároveň se můžeme lecčemus přiučit.

Zasadit se o nezávislé a silné postavení MTS bychom mohli právě v těchto dnech na Revizní konferenci. Mimo hodnocení činnosti se bude rovněž řešit dilema, zda MTS umožnit stíhání zločinu agrese (blíže např. zde). Ohledně jeho definice dlouhodobě mezi internacionalisty nepanuje žádná shoda. Má se MTS vůbec zabývat tímto zločinem? Norimberský tribunál tak zdárně činil! Nemůže zde ale skutečně dojít k politizaci a upozadění rozbíhajícího se souzení genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kvůli nimž byl MTS primárně zřízen? Tyto skutkové podstaty lze fakticky snáze vyhodnotit. Posuzování agrese je však podstatně komplexnější, zahrnující politické úvahy, obhajobu sebeobranou nebo preventivním postupem. Je na místě míchat ius in bello a ius ad bellum, které se konceptuálně liší? K této otázce zůstávám skeptický. MTS by v prvé řadě měl získat univerzálnější podporu mezinárodního společenství, stále k němu nepřistoupily USA, Čína, ani Rusko, stálí členové Rady bezpečnosti. Až se osvědčí (jestli vůbec) a stane respektovanou institucí, poté může začít uvažovat o zabývání se dalšími skutkovými podstatami.

Idealisté a realisté se budou nadále přetahovat. Výhodou nyní je, že po desíti letech se může do procesu stíhání nejvážnějších zločinů zapojit i Česká republika.
Celý příspěvek

neděle 30. května 2010

Václav Brož: Určování charakteru právních norem v návrhu nového Občanského kodexu

Návrh nového občanského zákoníku z pera Karla Eliáše a Michaely Zuklínové je rovněž postaven na principu dispozitivnosti, když v § 1 odst. 2 říká „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby upravit soukromá práva a soukromé povinnosti odchylně od zákona; k ujednáním porušujícím veřejný pořádek, dobré mravy nebo právo týkající se postavení osoby včetně práva na ochranu osobnosti se však nepřihlíží“. Navržená formulace částečně vychází z ustanovení § 2 odst. 3 současného občanského zákoníku, zejména v části stanovující nemožnost sjednání odchylné úpravy v případě výslovného zákazu. Ustanovení se vztahuje na celé soukromé právo. Opouští neurčité kritérium „povahy ustanovení“ a stanovuje korektivy veřejného pořádku, dobrých mravů a ochrany osobnosti. Od současné úpravy se ale návrh nové úpravy výrazně liší, a to nejen použitím konkrétnějších korektivů.
Na rozdíl od současné úpravy, návrh nové úpravy již nevyžaduje, aby odchýlení se od zákona bylo provedeno dohodou.[1] Dohoda představuje dvoustranný právní úkon, kterým je v tomto případě vyjadřována vůle subjektů podřídit se vlastní úpravě a vyloučit úpravu zákonnou. V některých případech však k odchýlení se od zákona postačí jednostranný právní úkon. Například § 43b odst. 2 OZ stanovující „Ústní návrh zaniká, není-li přijat ihned, ledaže z jeho obsahu vyplývá něco jiného.“ nebo sepsání závěti lze chápat jako jednostranný právní úkon, kterým se zůstavitel odchyluje od zákonné úpravy dědictví. Vyžadování dohody k odchýlení se od dispozitivních norem je tedy v současné úpravě nepřesné, jelikož vzbuzuje dojem, že odchýlení se od zákona je možné pouze dvoustranným právním úkonem. Lze pozitivně hodnotit výše uvedený § 1 odst. 2 návrhu nového OZ, že tento požadavek neobsahuje.
Oproti současnému OZ je však zásadní rozdíl v tom, že nová úprava prohlašuje za dispozitivní normy veškeré normy soukromého práva, které explicitně nezakazují odchýlení. Na rozdíl od současné úpravy, která rozlišuje charakter právních norem vedle výslovného zákazu podle „povahy ustanovení“ se nová výše uvedená kritéria zákonných ustanovení netýkají, ale vztahují se k autonomnímu právu, zejména k smluvním ujednáním subjektů. Dispozitivnost nebo kogentnost právní normy v návrhu nového OZ nelze určovat pomoci těchto kritérií, ale pouze pomocí první části ustanovení říkajícího „Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby upravit soukromá práva a soukromé povinnosti odchylně od zákona;…“. Veškeré soukromoprávní normy neobsahující explicitní zákaz bude tedy nutné považovat za dispozitivní. Obdobně jako v současném OZ i v návrhu nového OZ je však výslovný zákaz u právních norem uváděn pouze výjimečně. Přesto neuvedení explicitního zákazu samo o sobě nebude znamenat, že se osoby mohou od právní normy odchýlit, jelikož autonomní úpravu bude nutné posoudit podle druhé části výše uvedeného ustanovení zavádějícího zmíněná kritéria.
Odchylná úprava bude možná právě a pouze v případech, kdy bude splňovat výše uvedená zákonná kritéria. Jedna autonomní úprava odchylující se od dispozitivní normy tedy může být pro rozpor s těmito kritérii považována soudy za neplatnou, zatímco jiná úprava odchylující se od téže dispozitivní normy, avšak v souladu s těmito kritérii bude považována za platnou. Návrh nového OZ ale obsahuje mnoho právních norem, od kterých bude jakékoliv odchýlení vždy považováno za neplatné, přestože neobsahují jeho výslovný zákaz a podle první části výše uvedeného ustanovení jsou považována za dispozitivní. Půjde o právní normy, které představují úpravu, jež lze jako jedinou považovat za neodporující dobrým mravům, veřejnému pořádku nebo právu na ochranu osobnosti.[2] Sporné ale zřejmě bude, zda tyto normy lze označit za kogentní.
Hodnocení zda autonomní úprava nepřekračuje meze dané zákonnými kritérii, bude náležet soudům, které budou moci zohlednit charakter konkrétních smluvních stran a jejich vztahu a dle toho následně rozhodnout, zda se v daném případě jedná o přípustné nebo nepřípustné odchýlení. Tímto rozhodnutím ale nebude dotčen charakter dané normy, ta bude stále považována za dispozitivní, pokud se nebude jednat o výše uvedený případ, kdy úprava daná dispozitivní normou bude jedinou možnou úpravou neporušující zákonná kritéria.V případě, že si smluvní strany sjednají úpravu, která nesplňuje výše uvedená kritéria, nebude k ní soudy přihlíženo. Případy, kdy se autonomní úprava stran bude příčit výše uvedeným kritériím, jsou v zásadě dva, 1) úprava bude poškozovat jednu smluvní stranu na úkor druhé, nebo 2) úprava bude poškozovat třetí strany na úkor smluvních stran. Míra poškození musí dosahovat takové intenzity, aby ospravedlnila zásah do smluvní svobody stran. Krokem následujícím po neaplikování autonomní úpravy smluvních stran je určení, jaké pravidlo na danou faktickou situaci bude aplikováno. Smluvní právo zná dvě možná řešení. Jedním je, že zakázaná úprava bude soudy moderována na nejbližší povolenou úpravu. Například smluvní pokuta sjednána v nepřiměřeně výši bude soudy snížena do výše nejbližší přípustné smluvní pokuty.[3] Druhé možné řešení je, že právo by odrazovalo od sjednávání nepovolených ustanovení tím, že by se k nepovolenému ustanovení vůbec nepřihlíželo. Smluvní strana by tak subjektivního práva stanového v nepovoleném smluvním ujednání byla zcela zbavena. Například na smluvní pokutu sjednanou v nedovolené výši nebude vůbec přihlíženo a smluvní strana tedy na smluvní pokutu nebude mít vůbec nárok. Právě toto druhé řešení bylo zvoleno v návrhu nového občanského zákoníku, když k ustanovením odporujícím výše uvedeným kriteriím se nepřihlíží. Smluvní strana mající ekonomickou nebo informační převahu nad druhou stranou umožňující jí do smlouvy prosadit pro sebe jednostranně výhodné ustanovení, tak bude spíše motivována k sjednání vyváženějšího ustanovení, než aby riskovala úplnou ztrátu své výhody silnějšího postavení v případě, že by soud k ustanovení vůbec nepřihlédl. Strany tedy při sjednávání smluv nebudou motivovány k sjednávání jednostranných ustanovení na samém kraji přípustnosti dle výše uvedených kritérií, jelikož by tím podstupovaly riziko ignorování daného ustanovení soudem a aplikování zákonné dispozitivní normy a tím ztráty jakékoli výhody silnějšího postavení
[1] § 2 odst. 3 OZ „Účastnící občanskoprávních vztahů si mohou vzájemná práva a povinnosti upravit dohodou odchylně od zákona, jestliže to zákon výslovně nezakazuje a jestliže z povahy ustanovení zákona nevyplývá, že se od něj nelze odchýlit.“
[2] Například § 481 stanovující „Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.“
[3] Možnost soudu moderovat nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu je například obsažena v § 301 Obchodního zákoníku.
Celý příspěvek

Nový občasník: ukázky z výborných diplomových prací

Mnoho se na našem blogu psalo o tom, že diplomky jsou zbytečné, všechny špatné, kompiláty atp. Ve své akademické praxi se setkávám spíše s diplomovými pracemi jiného typu, leckdy mám skutečnou radost diplomovou práci pročítat a s autorem diplomky otázky diskutovat (někdy ne, ale to se holt stává). Rozhodl jsem se, že by bylo zajímavé občas některou diplomku i touto formou propagovat, samozřejmě vždy se souhlasem autora. Napadlo mne to při četbě poslední diplomové práce, kterou jsem zatím vedl. Je to diplomová práce Václava Brože, který rozebírá dispozitivní právní normy z pohledu ekonomické analýzy práva. Narozdíl od typické a nutno říci dosti nudné "vakuové analýzy" (jak to trefně nazývá Tomáš Richter), která zůstává jen na povrchu, se Václav Brož ve své diplomové práci nejen snaží vysvětlit, co to vlastně dispozitivní norma je, ale také se ptá, proč a v jakých situacích je dispozitivní norma vhodná, jaký by měla mít obsah atd. Snaží se také analyzovat, v jakých typových situacích se smluvní strany budou od dispozitivní normy odchylovat, a kdy se jí naopak podřídí. Základním kritériem při tvorbě dispozitivních norem by měla být efektivnost a snaha snížit transakční náklady subjektů v procesu uzavírání smluv. K efektivnímu vyplnění smluvní mezery, jejíž příčinou jsou transakční náklady, by zákonodárce měl volit dispozitivní normy, které poskytují smluvním stranám úpravu, jež by si samy zvolily při nulových transakčních nákladech. Úprava preferovaná oběma smluvními stranami zvyšuje jejich užitek. Brož se také zabývá mezerami ve smlouvách a jejich vyplňováním. Mezery ve smlouvách často vznikají z důvodu strategického jednání více informovaných stran. Tyto mezery by měly být vyplňovány dispozitivními normami, které více informované strany nutí k sjednávání autonomní úpravy, čímž dochází k zveřejnění jejich soukromé informace. Tyto dispozitivní normy řeší situace, kdy je efektivní, aby informace vlastněné smluvními stranami byly zpřístupněny třetím subjektům, zejména soudům. A také situace, kdy je efektivní, aby informace vlastněná jednou smluvní stranou byla zpřístupněna protistraně. Na rozdíl od dříve uvedených dispozitivních norem tyto normy stanovují úpravu v neprospěch smluvních stran. Tím jsou smluvní strany motivovány k sjednávání si odchylné úpravy a zveřejnění informací. Na základě teorie transakčních nákladů a asymetrických informacích mají dispozitivní normy vliv na smluvní vztahy pouze za určitých předpokladů. Jsou-li transakční náklady nízké a informace jsou symetricky rozděleny, smluvní strany si sjednají efektivní smlouvu bez ohledu na znění dispozitivních norem, které je pro smluvní strany irelevantní.
Brož podává ve své práci řadu zajímavých příkladů: V některých situacích je možné rozumně předpokládat, že jedna smluvní strana je zpravidla více informována o dispozitivní normě a o pravděpodobnosti vzniku faktické situace dispozitivní normou upravené. Asymetrické rozložení informací lze předpokládat, pokud jedna smluvní strana pravidelně vstupuje do příslušného typu smluvního vztahu a druhá smluvní strana je účastníkem tohoto typu smluvního vztahu jen výjimečně. Výše uvedené lze vysvětlit pomocí příkladu kupní smlouvy nemovité věci zprostředkované realitní kanceláří, konkrétně právní úpravy zálohy poskytnuté potenciálním kupujícím nemovitosti. Tyto smlouvy obvykle obsahují ustanovení, které určuje výši zálohy a procento zálohy, které propadá, pokud kupující poruší své smluvní povinnosti, zejména když nebude ochotný dokončit danou transakci. Následnou otázkou je, jak tato propadlá záloha má být rozdělena mezi prodávajícího a realitní kancelář v případě, že jejich zprostředkovatelská smlouva neupravuje tuto faktickou situaci. Jedním možným přístupem by bylo přijmout úpravu, kterou by si smluvní strany přály a přiřknout veškeré propadlé peníze prodávajícímu. A to z důvodu, že záloha je prostředek, který nutí kupujícího internalizovat náklady, které vznikají prodávajícímu stažením nabídky prodeje nemovitosti z trhu od doby začátku jednání s kupujícím, konkrétně shody na uskutečnění směny do její realizace, v tomto případě do odstoupení od této směny. Jelikož tyto náklady vznikají prodávajícímu, měl by obdržet kompenzaci. Dále prodávající může mít zájem na motivování realitní kanceláře k nevyhledávání kupujících, kteří nebudou dodržovat své závazky. Tyto stimuly k hledání správného kupujícího se sníží nebo zcela eliminují v případě, že realitní kancelář obdrží část nebo celou propadlou zálohu. Efektivní řešení je tedy přidělení propadlé částky prodávajícímu. Ke stejnému řešení je možné dospět i na základě jiného přístupu a jiného zdůvodnění. Realitní kancelář si je zpravidla vědoma úpravy dané dispozitivními normami, zatímco prodávající nemovitosti tyto informace často nemají. Ve skutečnosti prodávajícího nemusí ani napadnout, že může takováto situace, kdy bude třeba rozdělit propadlou zálohu mezi něho a realitní kancelář, nastat. Jelikož efektivním řešením je přidělení propadlé částky prodávajícímu, dispozitivní norma by měla být nastavena v neprospěch realitní kanceláře a přidělovat propadlou zálohu zcela prodávajícímu, aby jí donutila danou problematiku při uzavírání zprostředkovatelské smlouvy otevřít. V opačném případě, kdy by dispozitivní úprava byla ve prospěch realitní kanceláře, prodávajícího by nemuselo vůbec napadnout smluvně upravit tuto možnou budoucí faktickou situaci a realitní kancelář by mohla těžit z neznalosti prodávajícího. Nastavením dispozitivních norem ve prospěch méně informované strany, zákonodárce a soudy dávají stimuly informované straně k odhalení těchto informací a následně k uzavření efektivní smlouvy.
V dalším postu přináším ukázku Brožova mimořádně zajímavého výkladu úpravy dispozitivních norem v návrhu nového občanského zákoníku.
Celý příspěvek

středa 26. května 2010

Pozvánka: Olomoucké debaty mladých právníků

Ve dnech 12. 9. – 14. 9. 2010 se koná 4. ročník mezinárodní vědecké konference Olomoucké debaty mladých právníků 2010, pořádané Právnickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci pod záštitou děkanky prof. JUDr. Milany Hrušákové, CSc. v hotelu Akademie v Hrubé Vodě u Olomouce (http://www.hotelakademie.cz) pod názvem: Význam principů a zásad v právu. Bližší informace jsou k dispozici zde.
Celý příspěvek

úterý 25. května 2010

Konference: Přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

České společnosti pro evropské a srovnávací právo a Ministerstvo zahraničních věcí pořádají jednodenní konferenci na téma „Přistoupení Evropské unie k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod“. Konference se koná v pátek, 24. 9. 2010 ve Velkém sále Ministerstva zahraničních věcí v Praze. Program konference je přetištěn níže; případní zájemci o účast nechť se prosím registrují u Daniely Ratajové na emailové adrese: d.ratajova[zavináč]gmail.com.


PŘISTOUPENÍ EVROPSKÉ UNIE K ÚMLUVĚ O OCHRANĚ LIDSKÝCH PRÁV A ZÁKLADNÍCH SVOBOD

POŘADATELÉ: Česká společnost pro evropské a srovnávací právo a Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

DATUM: pátek, 24. 9. 2010, cca 9:30 hod – 17:30 hod

MÍSTO: Velký sál Ministerstva zahraničních věcí, Praha

PROGRAM:

9:30
ÚVODNÍ SLOVO: AKTUÁLNÍ STAV VYJEDNÁVÁNÍ O PŘISTOUPENÍ
Emil Ruffer, ředitel Odboru komunitárního práva, Ministerstvo zahraničních věcí ČR

10:00
PANEL 1: PŘISTOUPENÍ Z POHLEDU OBOU SYSTÉMŮ
Moderuje: Tomáš Boček, velvyslanec ČR při Radě Evropy, Štrasburk

Od absence pravomoci k přistoupení: geneze rozhodnutí EU přistoupit k EÚLP
Jiří Malenovský, soudce, Soudní dvůr Evropské unie

Problematické aspekty z pohledu Rady Evropy
Ľubomír Majerčík, kancelář Evropského soudu pro lidská práva

Problematické aspekty z pohledu Evropské unie a jejích členských států
Robert Zbíral, Právnická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci

Diskutující:
Vít Schorm, Vládní zmocněnec pro zastupování ČR před ESLP
Pavel Molek, Nejvyšší správní soud a Právnická fakulta MU

[… oběd … ]

13:00
PANEL 2: SOUDNÍ SOUŽITÍ – SOUDNÍ DVŮR EU A EVROPSKÝ SOUD PRO LIDSKÁ PRÁVA
Moderuje: Martin Smolek, vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem EU

Reforma ESLP v souvislosti s Protokolem č. 14
Ján Šikuta, soudce, Evropský soud pro lidská práva

Přistoupení s nebo bez další reformy Evropského soudu pro lidská práva?
Mahulena Hofmannová, Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze / Univerzita v Giessenu

Co se stane po přistoupení s růžovými brýlemi bosphorskými?
Jiří Kmec, Kancelář vládního zmocněnce pro zastupování ČR před ESLP

Diskutující:
Zdeněk Kühn, soudce, Nejvyšší správní soud; soudce ad litem, Evropský soud pro lidská práva
Jan Šamánek, Ministerstvo spravedlnosti ČR

[ … přestávka na kávu … ]

15:30
PANEL 3: DŮSLEDKY PŘISTOUPENÍ PRO ČESKOU REPUBLIKU A JEJÍ (SOUDNÍ) SYSTÉM
Moderuje: Jan Komárek, London School of Economics and Political Science

Artikulované zájmy České republiky v přístupových jednáních
Jana Králová, Odbor komunitárního práva, Ministerstvo zahraničních věcí ČR

Nekonečná spravedlnost; vrstvy právní ochrany z pohledu účastníka vnitrostátního řízení
Michal Bobek, Evropský univerzitní institut

Diskutující:
Robert Fremr, soudce, Nejvyšší soud
Ivo Pospíšil, Ústavní soud a FSS MU

17:00
SHRNUTÍ DEBAT A ZÁVĚREČNÉ SLOVO
Emil Ruffer, ředitel Odboru komunitárního práva, Ministerstvo zahraničních věcí ČR
Celý příspěvek

neděle 23. května 2010

Jan Petrov: Nová databáze judikatury na nových stránkách NS (zkušební provoz)

Nejvyšší soud spustil testovací verzi svých nových webových stránek, včetně nového webového rozhraní k nové databázi judikatury. Viz stránku www.nsoud.cz a tam uvedený odkaz nové webové stránky Nejvyššího soudu ČR (těsně pod nadpisem vítejte na stránkách Nejvyššího soudu). Nápověda zde.

Nový web nabízí vyhledávací formulář jednoduchý (ten je přímo na úvodní stránce nového webu) i složitý (v okénku jednoduchého vyhledávacího formuláře klikněte na odkaz Rozšířené vyhledávání). Do složitého vyhledávacího formuláře lze zadat např. logické operátory ("and", "or", ale i "paragraph" a "sentence", aj.), dotčené právní oblasti (např. "směnky", "akcie", "byt"), dotčená ustanovení (např. § 49a zákona č. 40/1964 Sb.) a/nebo význam hledaného judikátu (odstupňováno od A až po E, kde A značí rozhodnutí sbírková, B velmi významná, C obvyklá hmotněprávní, D obvyklá procesní a E nevýznamná).

Vyhledávač zobrazuje oficiální právní věty (tj. ty uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), a to nejen po otevření jednotlivého rozhodnutí, ale i v seznamu vyhledaných judikátů (vedle spisové značky každého nalezeného judikátu, pro který existuje oficiální právní věta, bude tato uvedena v plném rozsahu). Vyhledávat pak lze v právních větách všech, tj. i těch interních, známých jen Nejvyššímu soudu. Interní právní věty se Vám nezobrazí, avšak rozhodnutí podle nich nalezená ano.

Provoz je prozatím zkušební: Vyhledávač nefunguje bezchybně (zejména v případě logických operátorů); některé předpokládané funkce nejsou dosud implementovány; v nové databázi stále nejsou veškerá rozhodnutí. Naleznete v ní však -- narozdíl od www.nsoud.cz/rozhod.php -- též rozhodnutí vydaná v r. 2010.
Celý příspěvek

pátek 21. května 2010

Promlčení zločinů komunismu po česku: „Přesně to, co jsem udělal, to bych udělal i dneska."

Bratranci Barešovi se přesně před 32 lety - v květnu 1978 - zmocnili autobusu s plnou třídou gymnazistů. S těmito rukojmími se rozhodli dostat přes hranice na Západ. Do cesty se jim však postavila hlídka pohraničníků, vyjednávání se ujal František Šádek, autor výroku z nadpisu. „Narušitelům“ přislíbil, že když propustí studenty, nechá je volně projet. Poté, co se už prázdný autobus rozjel, propukla střelba, jejímž výsledkem byl zabitý řidič a Milan Bareš. Podle následného soudu vystřelili Barešové první, přestože vše nasvědčovalo o opaku. Robert Bareš byl popraven, Václav Bareš, jediný přeživší, dodnes splácí zničený autobus. Jak dopadlo trestní stíhání proti veliteli pohraniční stráže Šádkovi?

Jeho průběh i vyústění jsou symptomatické pro většinu souzení komunistických zločinů u nás. O co pomalejší bylo zahájení, o to rychlejší byl konec případu. Původně stíhání započalo v roce 2004, avšak po mnoha peripetiích, zkoumané otázce promlčení až před Nejvyšším soudem a několikerém vrácení věci, bylo stíhání zahajováno v roce 2008 nanovo. O několik měsíců později soud stíhání přerušuje z důvodu těžké choroby obviněného. Mohla se celá věc vyvíjet jinak?

Otázce stíhání zločinů komunismu se na půdě Jiného práva věnoval už Zdeněk Kühn, který upozornil, že česká judikatura se na rozdíl od německé držela „při zemi“ a pouze sledovala, zda byly či nebyly porušeny dříve platné předpisy. Ty za splnění jistých podmínek střelbu proti prchajícím umožňovaly, ba přímo nařizovaly. Pavel Molek šel dál a aplikoval na otázku střelby na hranicích mezinárodní trestní právo. Tímto směrem se, alespoň pokud je mi známo, české soudy nikdy nevydaly. Pomohly by si touto cestou?

Základním problémem aplikace zločinů proti lidskosti na komunistické reálie je fakt, že jejich definice původně v Statutu Norimberského tribunálu vyžadovala navázání na páchání zločinů proti míru nebo válečných zločinů. Díky vývoji mezinárodního práva se této vazby zločiny proti lidskosti definitivně zbavily v letech 1994-1995 v souvislosti s přijetím Statutu Mezinárodního trestního tribunálu pro Rwandu a rozhodnutím Tadić Mezinárodního tribunálu pro bývalou Jugoslávii, jež připouštěly páchání zločinů proti lidskosti i v míru. Na první pohled je proto celé období komunismu chráněno tím, že u nás nedošlo k ozbrojenému konfliktu. Přesto mají podle mého názoru české soudy možnost se tohoto omezení zbavit a aplikovat tak nepromlčitelné zločiny proti lidskosti neomezeně i na předlistopadové reálie.

Mohou tvrdit, že přijetím Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, přijaté v roce 1968, započal proces emancipace od vazby na ozbrojený konflikt. Úmluva totiž o zločinech proti lidskosti uvádí„ať byly spáchány v době války nebo míru“. Takováto interpretace se v literatuře objevuje často a podle některých odborníků už v polovině 70. let zločiny proti lidskosti tuto vazbu postrádaly. Neobsahoval ji už Zákon č. 10 Kontrolní rady pro Německo, na jehož základě docházelo k souzení válečných zločinců po Norimberském tribunálu, neobsahoval ji návrh Kodexu zločinů proti míru a bezpečnosti lidstva z roku 1954, zamítavě se tvářili členové Komise pro mezinárodní právo při novém projednávání kodexu v roce 1983. Ostatně před měsícem byl v Argentině odsouzen generál Reynaldo Bignone za zločiny proti lidskosti páchané v době míru v letech 1976-1978. Aktuálně se před Kambodžským tribunálem projednává otázka viny Kaing Guek Eava, představitele Rudých Khmérů, jenž se měl dopustit zločinů proti lidskosti jako ředitel věznice v době míru v letech 1975-1979.

Existuje ještě jedna cesta, po níž by se české soudy mohly vydat - číst zločiny proti lidskosti páchané za komunismu optikou jejich dnešní definice. Tento názor naznačuje metodický materiál Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na výjimky ze zákazu trestání bez zákona v Evropské úmluvě (čl. 7 odst. 2) a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech (čl. 15 odst. 2). Metodický materiál je zde ale poměrně nejasný a bez další bližší argumentace se zdá být tato cesta méně jistá než ta předchozí.

Skutečně by ale v stíhání pomohlo, kdyby byla definice zločinů proti lidskosti českými soudy vyjasněna? Především by to řešilo otázku promlčení, jež byla v mnoha případech kamenem úrazu. Před nesnadný úkol byly soudy postaveny přijetím § 5 zákona o protiprávnosti komunistického režimu č. 198/1993, podle něhož nebylo možné do běhu promlčecí lhůty trestných činů započítat dobu od února 1948 do prosince 1989, pokud z politických důvodů nedošlo k odsouzení nebo zproštění obžaloby. Téměř 12 let si s touto otázkou nevěděly soudy rady – střídavě se litery zákona držely, střídavě ji odmítaly s odkazem na nemožnost aplikace pozdějšího zákona v neprospěch pachatele. Tímto způsobem např. unikl trestu Bohumil Vlačiha, jenž v roce 1951 střelil Jaroslava Lukeše při pokusu o útěk z lágru nejdříve do zad a poté, přestože už Lukeš nebyl schopný dál utíkat, ho zasáhl ze vzdálenosti 40 cm do obličeje. Nejvyšší soud považoval toto jednání v roce 2002 za promlčené (4 Tz 44/2002). Teprve v roce 2005 sjednotil velký senát NS svůj přístup a postupoval podle § 5.

Tou dobou si už ale soudy lámaly zuby na nové kategorii trestných činů dle § 67a písm. d) tr. zák., u nichž byla prodloužena nepromlčitenost navždy. Nyní už není potřeba si vypomáhat zločiny proti lidskosti. Tím se dostáváme zpět k případu Františka Šádka, horlivého střežitele hranice. V srpnu 2006 zrušil NS (5 Tdo 915/2006) usnesení nižších soudů, jež považovaly jeho jednání za promlčené. Opřel se nově právě o § 67a písm. d), čímž dodal naději, že některé zločiny nebudou ani podle vnitrostátního práva nikdy promlčené. V roce 2006 se tak dosáhlo toho, čeho se mohlo dosáhnout aplikací mezinárodního trestního práva už podstatně dříve (v případě zločinů páchaných od 70. let). Než došlo k ustálení judikatury, množství případů, jak ilustrují stránky Úřadu vyšetřování a dokumentace zločinů komunismu, však bylo promlčeno.

Tyto aplikační obtíže ale vyplývají z toho, že se Česká republika zvoleným způsobem vypořádání s minulostí odlišila od Maďarska a dalších zemí, jež daly přednost spíše národní jednotě a právní kontinuitě. Nelze proto dnes zpětně vyčítat ani justici, ani zákonodárcům, že nebyli před společností napřed a problémy nepředpokládali. Navíc aktuální případ Kononov proti Lotyšsku (36376/04) ukazuje, že všechny otázky, dokonce souzení zločinů druhé světové války, nejsou doposud uzavřené a je stále příležitost poučit se z chyb.
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)
Celý příspěvek

úterý 18. května 2010

Právník do mezinárodního odboru trestního MSp

Máme tady další náborový inzerát do kolektivu, jenž jsem zde již v minulosti doporučoval a na platnosti onoho doporučení se zatím nic nezměnilo;)

Ministerstvo spravedlnosti ČR

Mezinárodní odbor trestní
přijme:

právníka
do oddělení evropského práva trestního


Požadujeme:
VŠ právnické vzdělání
zaměření na trestní právo, právo EU v oblasti trestní a orientace v něm
znalost AJ i NJ, přitom alespoň jednoho z těchto jazyků na požadované úrovni
znalost dalších jazyků členských států EU vítána
ovládání práce s PC
samostatnost, flexibilita, spolehlivost

Nabízíme:
zajímavou práci v mladém kolektivu v oblasti vyjednávání předpisů EU, mezinárodních dohod a mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních s členskými státy EU a schengenského prostoru
odměňování podle nařízení vlády č. 564/2006 Sb.

Náplň práce:
agenda mezinárodní justiční spolupráce ve věcech trestních se státy Evropské unie a schengenské spolupráce (zejména předávání odsouzených osob, předávání trestního řízení, předávání dohledu nad podmíněně odsouzenými); agenda vyjednávání předpisů EU v oblasti trestního práva a jejich implementace; analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem.


Nástup:
Od 1. 7. 2010

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis a motivační dopis do 31. května 2010 na adresu:
Ministerstvo spravedlnosti ČR, Mezinárodní odbor trestní, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2,
nebo e-mail: mot@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560
Celý příspěvek

pátek 14. května 2010

Fanoušky testu proporcionality...

... a jiných zaklínadel používaných ústavními soudy (balancing test, reasonableness test, ...), bude určitě zajímat nové číslo časopisu Law & Ethics of Human Rights, které je věnováno právě tomu. Nese název "Rights, Balancing & Proportionality" a obsahuje příspěvky:

Aharon Barak: Proportionality and Principled Balancing

Robert Alexy: The Construction of Constitutional Rights

Alec Stone Sweet: Investor-State Arbitration: Proportionality's New Frontier

Stephen Gardbaum: A Democratic Defense of Constitutional Balancing

Jacco Bomhoff: Genealogies of Balancing as Discourse

Frederick Schauer: Balancing, Subsumption, and the Constraining Role of Legal Text


K přístupu k článkům je třeba uvést e-mailovou adresu, pak je zdarma.
Celý příspěvek

čtvrtek 13. května 2010

Právníci jako účastnici nespravedlivých procesů

V rámci vzpomínání na Otakara Motejla připomíná historik Petr Zídek i jeho advokátskou praxi v době nesvobody - a zejména to, jak ji s odstupem mnoha let sám Motejl reflektoval:

Byl jsem si vědom toho – a za to jsem si často i nadával – že moje přítomnost na procesech a úsilí být aktivní celou tu věc vlastně legalizovaly. Já jsem se snažil ty lidi hájit, já jsem tam řečnil, já jsem tam kladl otázky, já jsem navrhoval zproštění viny. Z pohledu vnějšího pozorovatele to pak mohlo vypadat jako velice férový proces. Skutečně jsem uvažoval o tom, zda režimu nesloužím právě tím, že se účastním hlavního líčení.

[Úryvek je z knižního rozhovoru Renaty Kalenské, LEXikon Otakara Motejla, o němž jsme na JP také psali.]

Přišlo mi to jako dobrá příležitost upozornit na článek "Portraits of Resistance: Lawyer Responses to Unjust Proceedings", který nedávno vyšel v UCLA Law Review. Zabývá se otázkami, které si kladl Otakar Motejl, samozřejmě v úplně jiném kontextu - v rámci soudních sporů, které probíhaly v 50. a 60. letech v některých státech USA při prosazování občanských práv, a také dnes, v řízeních s teroristy, která konají zvláštní soudy.

A protože se jedná o otázky etické - kterými se bude brzy zabývat i seminář, jenž pořádá Justiční akademie, jako inspiraci na cestu do Kroměříže nabízím záznam rozhovoru [MP3] s autorem knihy A Modern Legal Ethics: Adversary Advocacy in a Democratic Age Danielem Markovitsem. Šťastnou cestu a příjemný poslech!
Celý příspěvek

Majstrštyk v podání Nejvyššího soudu

V poslední době bylo na JP kritizováno několik problematických rozhodnutí Ústavního soudu (viz zde či zde či zde). Nicméně proti níže uvedenému "majstrštyku" od Nejvyššího soudu (NS) je to pořád slabé kafe.

Obrázek o soudcích daného senátu NS, nechť si udělá každý sám. Uvedu proto jen dvě krátké poznámky:

(1) Jistě není náhoda, že rozhodnutí vyplavalo na povrch (viz např. zde) těsně po uplynutí tříleté lhůty pro zahájení kárného řízení.

(2) Pod rozhodnutím je podepsán místopředseda NS jako předseda senátu. Soudce zpravodaje ani jména ostatních dvou členů senátu se z rozhodnutí nedozvíme (na webových stránkách NS visí jen aktuální rozvrh práce, takže si nedovoluju identifikovat členy senátu v agendě Td v roce 2007; zaměstnanci NS ale jistě vědí...). Ať už byl ale členem tohoto senátu NS kdokoliv a ať už si o tomto rozhodnutí myslíme cokoliv, všichni členové senátu za něj nesou stejnou odpovědnost. Jistě se najdou alibisté, kteří se budou chtít schovat za senátní rozhodnutí (ve stylu "já nic já muzikant"). Podobné argumenty už tu byly, ale Ústavní soud se s nimi ve věci Píchová (nález IV. ÚS 23/05) vypořádal jednoznačně:

"Vrchní soud zde vycházel z principu individuální neodpovědnosti za rozhodnutí, což nelze bez dalšího připustit. Konečně vedlejší účastnici nikdo nenutil vykonávat právě funkci soudce. K přičitatelnosti rozsudku předsedovi senátu se v případě Hrico proti Slovensku přiklonil i Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“) [...]. Nicméně i kdyby žalobkyně senátu nepředsedala, nebylo by možné získat oporu pro konstatování, že výrok: „soudila“ politické procesy je nepravdivý, a to ani poukazem na nemožnost zjistit, jak který ze soudců hlasoval (opačně č.l. 113). Ústavní soud je totiž přesvědčen o tom, že byly-li by pro to důvody, bylo by namístě ověřit způsob hlasování vedlejší účastnice otevřením příslušné obálky obsahující protokol o poradě a hlasování. V daném případě však žalobkyně ani nenamítala, že byla v těchto případech přehlasována a je tedy zřejmé, že úvahy či spíše spekulace vrchního soudu v tomto ohledu neměly nejmenší oporu v provedeném dokazování." (bod 47)

A teď to slíbené rozhodnutí:

11 Td 8/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud v trestní věci odsouzeného Ing. V. V. projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2007 návrh na odnětí a přikázání věci podle § 25 tr. řádu a rozhodl t a k t o :

Návrh na odnětí věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Nt 218/2006 a její přikázání Městskému soudu v Praze s e z a m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

U Krajského soudu v Brně je pod sp. zn. 1 Nt 218/2006 vedeno řízení o vydání odsouzeného Ing. V. V. k výkonu trestu odnětí svobody do Slovenské republiky.

Dne 12. 12. 2006 podal odsouzený Ing. V. V. návrh podle § 25 tr. řádu na odnětí své věci Krajskému soudu v Brně a její přikázání Městskému soudu v Praze s tím, že vznesl námitku podjatosti soudce Krajského soudu v Brně JUDr. J. P., neboť má zato, že další jednání tohoto soudce ohrožuje pověst české justice v řízení podle mezinárodní smlouvy a porušuje jeho práva na spravedlivý proces, a že má právo, aby jeho věc projednal nezávislý a nestranný soud, kterým však není Krajský soud v Brně. Proto žádá Nejvyšší soud, aby řízení o vydání proběhlo před Městským soudem v Praze, jenž má s tímto praktické zkušenosti. Současně požaduje, aby o odnětí a přikázání věci rozhodoval senát Nejvyššího soudu a ne „všeznalý soudce JUDr. P. K.“.

Nejvyšší soud zhodnotil důkazy použitelné k řešení tohoto sporu a dospěl k následujícímu závěru.

Podle § 25 tr. řádu může být věc z důležitých důvodů odňata příslušnému soudu a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně. Pojem „důležité důvody“ sice není v zákoně blíže definován, ale je nepochybné, že se musí jednat o skutečnosti, jež budou svoji povahou výjimečné, neboť ustanovení § 25 tr. řádu, dle něhož lze v určitých případech věc delegovat k jinému soudu, je zákonným průlomem do zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, vyjádřené v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly vybočení z výše citovaného ústavního principu.

Pokud odsouzený Ing. V. V. jako důvod postupu podle § 25 tr. řádu uvádí podjatost soudce JUDr. J. P., je nutno vyjít z toho, že tento soudce z projednání věci vyloučen nebyl, takže zde není ani důvod tuto trestní věc Krajskému soudu v Brně odejmout. Za úvahu sice stojí obava odsouzeného o pověst české justice, ale protože v jeho trestní věci české soudy zatím neučinily nic, co by pověst české justice poškodilo, jde o obavu zbytečnou, nebo přinejmenším předčasnou. Odsouzený se tedy bude muset smířit s tím, že řízení o jeho vydání povede dál Krajský soud v Brně, a o jeho návrzích na delegaci senát Nejvyššího soudu vedený všeznalým soudcem JUDr. P. K., a jen pro poučení odsouzeného je možno dodat, že ani přítomnost JUDr. I. B. v čele Nejvyššího soudu nemůže ovlivnit nezávislé rozhodování tohoto senátu. Protože nebyly shledány žádné jiné důvody, které by vedly k odnětí věci věcně a místně příslušnému soudu, nemohl se návrh odsouzeného Ing. V. V. shledat s úspěchem, a tak o něm bylo rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není stížnost přípustná.

V Brně dne 27. dubna 2007

Předseda senátu:
JUDr. Pavel Kučera
Celý příspěvek

středa 12. května 2010

Recyklace, plagiátorství a černé ovce Masarykovy univerzity

Ve včerejších LN upozorňuje Tomáš Němeček na další případ plagiátorství na právnických fakultách, tentokrát té brněnské. Zdá se, že vedoucí katedry občanského práva profesor Fiala vědomě toleroval případy zjevného plagiátorství u některých kvalifikačních prací. Už to podle mého názoru stačí k tomu, aby byl dotčený pedagog přísně potrestán. S čím však nesouhlasím, je označení profesora Fialy za plagiátora proto, že v časopise Právník publikoval dvakrát tentýž článek. Níže se dokonce pokouším vysvětlit, proč je recyklace článků za určitých podmínek zcela legitimní.


Tomáš Němeček ve svém článku píše:

Na podivnou praxi [profesora Fialy] narazila studentka plzeňských práv, která chtěla citovat Fialův starší článek -a zjistila, že existuje ve dvou prakticky totožných verzích.

Jednou vyšel v Právníku č. 11/1990 jako Příspěvek k vymezení systému občanského práva a podepsáni jsou Josef Fiala a Jan Hurdík. A podruhé v Právníku č. 12/2003 jako Několik úvah o systému občanského práva - autorem už je zde pouze Fiala.

Jan Hurdík na žádost o vysvětlení odpovídá písemně jedinou, nic neříkají větou: „Dlouhodobě a bez jakýchkoli problémů spolupracujeme na společných tématech.“ Fiala píše, že se o věci nebude vůbec bavit: „Vězte, že svoje názory na podobné záležitosti nesděluji e-mailem. A novinářům ani v jiné formě.“ Nejde o maličkost: i kdyby se oba vědci dohodli, že příště bude článek pod svým jménem uvádět jen jeden, Fiala si recyklací staršího textu vylepšil počet publikací, za něž jsou akademici hodnoceni.

Děkanka slibuje, že se jich na věc přeptá: „Podle výsledku sdělení se zamyslím nad případným předložením věci etické komisi.“

Současný rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala se k případům svého jmenovce vyjádřit nemohl, byl celý týden v zahraničí.

Jeho předchůdce Jiří Zlatuška, nynější děkan Fakulty informatiky MU, je po seznámení s dokumenty pobouřen především třetím případem: „Tolerancí takového chování učitelů - a dokonce vedoucích kateder! - by se dal studentům devastující příklad: projít může s trochou štěstí vše a drzost se vyplácí.“


Podle mě lze jen těžko označit dvojí publikaci téhož článku za plagiátorství, notabene když se zřejmě na druhé publikaci Josef Fiala se svým spoluautorem dohodl. Znakem plagiátorství podle mě je přisvojení si výsledku duševní práce jiného – to však u vlastní práce jde jen těžko.

Nic špatného však nespatřuji – za určitých podmínek – ani na té „recyklaci“. Rozhlédneme-li se v zahraničí, nejde o nic mimořádného. Např. Joseph Weiler nejprve publikoval článek „The Autonomy of the Community Legal Order --Through the Looking Glass“ společně s Ulrichem Halternem jako Jean Monnet Working Paper, potom v časopise „Harvard Journal of International Law“ a nakonec ve své knize The Constitution of Europe - zde dokonce bez výslovného uvedení spoluautora (na kterého odkazuje jen v předmluvě).

Že se něco dělá v zahraničí (nebo že to tak dělá třeba Joseph Weiler) samozřejmě není dostatečný argument pro to, aby to bylo automaticky správné. Jenže právě na Weilerově příkladu se dá ukázat, proč k opakovaným publikacím dochází a proč na nich za určitých podmínek není nic špatného.

Za prvé, jde o odlišné publikum, které tentýž článek může číst. Já osobně jsem například daný článek četl teprve ve Weilerově knize, o on-line Jean Monnet Working Papers jsem neměl ani tuchy, natož abych měl přístup k časopisům publikovaným v zahraničí (v roce 2003 byla databáze Hein Online v Česku naprosto neznámým pojmem).

Za druhé, stává se, že se editoři knih sami obrací na autory s žádostí o možnost znovu publikovat příspěvek, který se objevil už jinde. V případě Weilera jde samozřejmě, kromě jiného, i o pozvednutí prestiže celého sborníku. Podobně to ale funguje i s jinými velkými jmény. Opakovaná publikace tak je vlastně oceněním autorovy práce akademickou komunitou, nikoliv podvodem podvodem autora na jeho kolezích. Obdobně Vás někde chtějí na konferenci a Vy se zúčastníte jen pod podmínkou, že nebudete muset psát nový příspěvek (protože si svoji výzkumnou agendu chcete určovat sami; nechcete, aby to za Vás dělali organizátoři konferencí). Spokojení jsou organizátoři (mají mezi přednášejícími jméno, na které mohou lákat další zajímavé osobnosti), a i samotný oslovený akademik, poněvadž prostřednictvím konferencí se stává známější a má šanci svými myšlenkami něco ovlivňovat - nehledě na to, že konference jsou kořením někdy dost úmorné práce nad články.

Konečně, argument „čárkami“ mi rovněž připadá lichý. Jde o to, co počítáme. Jde nám o to, jak „produktivní“ daný akademik je – ve smyslu kolik slov dokáže dát na papír? A je tedy „podvodem“, pokud si ta stejná slova započítá dvakrát? Anebo chceme měřit jeho vliv,čemuž odpovídá i sledování citovanosti (jakkoliv nespolehlivé to kritérium je)?

Pokud je správně to druhé (k čemuž se kloním), tak i opakovaná publikace vypovídá o tom, že je daný akademik schopen přesvědčit editory časopisů a knih, aby jeho myšlenky šířili i jinam. V tomhle ohledu mi pouze připadá nepochopitelné (samozřejmě očima někoho, kdo působí spíše v Evropě), že tentýž článek otiskl tentýž časopis. To ale spíš něco říká o časopisu Právník, který v čísle, ve kterém Fialův článek vyšel podruhé, vypadá spíše jako věstník plzeňské fakulty (popř. na ni napojeného Ústavu státu a práva AV ČR) než jako otevřený a selektivní časopis, jenž dbá na kvalitu publikovaných článků. V tomhle ohledu bych si moc přál, aby se pověst jednoho z nejstarších právnických časopisů na světe povedlo opět pozvednout.

Republikace/recyklace samozřejmě není bez problémů – a za příklad může sloužit zase výše zmiňovaný Weiler. Ten stejnou myšlenku dokáže skutečně zrecyklovat v různých článcích, takže vlastně nevíte, co máte k tomu, abyste znali jeho argumenty, číst. Navíc je samozřejmě publikuje pod různými názvy, jen s drobnými úpravami (příkladem budiž jeho myšlenka ústavní tolerance). V tomhle ohledu je nekorektní alespoň neuvést, že jste už tutéž myšlenku rozvedli v jiném článku. Což tedy nečiní ani profesor Fiala v podruhé publikovaném článku a lze ho za to oprávněně kritizovat – ne však pranýřovat jako plagiátora.
Celý příspěvek

úterý 11. května 2010

Vzpomínky na Otakara Motejla

Někteří již vzpomněli a další jistě vzpomenou odchodu Otakara Motejla. Byť je, jako každý jiný odchod, událostí smutnou, není snad tragickou: panu doktorovi se splnilo přání odejít bezmála uprostřed pracovního procesu, tudíž nemusel, jak se sám vždycky bál, sypat s ostatními penzisty v parku ptáčkům. Při jeho odchodu mi v uších zní a bude ještě dlouho znít strohé „Chlapci, jde se domů“, kterým při skončení různých restauračních i jiných setkání častoval veškerou u stolu shromážděnou společnost, včetně přítomných (služebně dosti seniorních) nejmenovaných justičních funkcionářů.

Několik vzpomínek z pracovní blízkosti:
Pavel Koukal: Když se řekne JUDr. Otakar Motejl
Kateřina Valachová: Člověčí světlo Otakara Motejla
Petra Janoušková: Vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí
Jiří Hrubý: O svědomí národa
Michaela Černínová: Můj komisař Maigret

Když se řekne JUDr. Otakar Motejl
Vybaví se mi moudrá usměvavá tvář, které nás provázela v posledních letech takřka každý den. Stejně jako jeho lehce pozdvižené obočí a přátelsky ironický pozdrav: „Nazdar asistente...“ Ironie a sebeironie, životní nadhled, veliká moudrost a především neúnavná vytrvalost ve službě této zemi, tak mohu charakterizovat osobnost, která nás tak náhle opustila.

Byl velkým bojovníkem za spravedlnost, ale pokud mohu soudit, v oblasti spravedlnosti mu ze všeho nejvíc mu záleželo na osudu české justice. Přestože sám z funkce ombudsmana hájil práva občanů, věděl dobře, že pro demokracii je fungující a nezávislé soudnictví nesmírně důležité. Proto velmi těžce nesl kauzu tzv. „justiční mafie“ a situaci na státním zastupitelství. Říkal k tomu: „Žerty stranou, tady jde o obchodování se spravedlností“.

Ačkoliv se v průzkumech opakovaně umísťoval na předních příčkách českých politiků, ve skutečnosti politikem nebyl. Politika mu byla cizí a nerozuměl jí. Celý život si úzkostlivě střežil pozici nestraníka.

Svými zkušenostmi přispěl také k obnově a rozvoji českých právnických fakult. Velmi si cenil čestného doktorátu, který mu udělila Univerzita Palackého v Olomouci. Snad zde mohu prozradit, že ale sám tajně toužil po stejné poctě od Vysokého učení Karlova.

Ve funkci ombudsmana byl moudrým arbitrem, který dennodenně řešil spory mezi občany a úřady. Často jsem byl svědkem jeho upřímného rozhořčení nad nešvary, které úřední svět přináší. Do úmoru četl dopisy a podepisoval odpovědi a zprávy o šetření. Nás právníky velmi zahanbovalo, když on sám kolem půlnoci přišel na nějaký problém, který jsme při zpracování případu opomněli.

Funkci ombudsmana pojímal nikoliv jako přísného kontrolora, ale jako prostředníka mezi občanem a státní mocí. Velmi střízlivým, a přitom efektivním způsobem poskytoval v rámci svých pravomocí ochranu těm, kteří se na něj obrátili. Držel si odstup jak od úřadů, tak od stěžovatelů, a právě to mu umožnilo vynášet spravedlivé soudy.

Nebál se být nepopulární. Dokázal nezávisle prošetřovat nejen věci, které zajímaly většinovou společnost (např. kauza Národní knihovny, zpřístupňování zdravotnické dokumentace, příspěvky invalidům, rozhodčí doložky ve spotřebitelských smlouvách, průtahy v soudních řízeních), ale i případy, kdy mu davy příliš netleskaly. V šetřeních jako vystěhování Romů ze Vsetína, odebírání dětí podle Haagské dohody o mezinárodních únosech dětí či v případě exekucí na sociální dávky v Chomutově si stál pevně za svým, přestože média obvykle stála na opačné straně a denně mu chodily desítky nenávistných emailů.

V osobě Otakara Motejla nás opustil člověk, jehož životní moudrost a vytrvalá služba lidem se pro nás stala v dobrém smyslu vzorem. Byl skautem a až do konce života příkladně naplňoval slova skautského slibu: „Tělem i duší být připraven sloužit vlasti i bližním“. V českém veřejném životě takových lidí není mnoho. Mohu si proto jen přát, abychom my, kteří jsme měli čest s Otakarem Motejlem pracovat, nesli stejně dobré ovoce, jako on.

Pavel Koukal
asistent veřejného ochránce práv

Člověčí světlo Otakara Motejla
Říká se, že nikdo není nenahraditelný, a možná je tento výrok v jádru pravdivý. Pravda však nebývá černobílá a tak i mezi lidmi jsou tací, které nechceme, nemůžeme a neumíme postrádat. Jsou to lidé, kteří mají v sobě světlo. Skutečné světlo lidství. Takové jako Otakar Motejl.

Jeho jméno nemusí být opatřeno tituly a přece si každý vybaví uznávaného právníka, autoritu zaštiťující právnické řemeslo.

Pokud bych však měla Otakara Motejla, co nejlépe popsat, opominula bych aureolu slovutného právníka, zásadového ministra spravedlnosti nebo uznávaného předsedy Nejvyššího soudu České republiky. V mé mysli je zapsán především jako člověk, který měl dar probouzet v lidech to dobré a lidé k němu vzhlíželi jako ke svému ochránci. Jsem si jista, že tuto schopnost měl celý život a nezískal ji zvolením do funkce „veřejného ochránce práv – ombudsmana“. Být druhým lidem ochráncem – v tom je velký kus statečnosti a odvahy. Není to jen dar, je to i břemeno.

Každý, kdo byl na blízku Otakaru Motejlovi, si nemohl nevšimnout jeho poctivého přístupu k práci, k lidem. Neexistovaly pro něj velké a malé kauzy, neomračovaly ho mediální ohlasy, nelákala jakákoliv forma osobního prospěchu. Zajímal ho příběh, lidský osud a pokud vycítil nespravedlnost, opravdovost příběhu, s buldočí tvrdohlavostí usiloval o průchod práva. To byla jeho odměna. Potlesk nepotřeboval.

Rád „hrál“ roli skeptika. Říkal: „Je třeba Vás zbavit ideálů ….“ A přitom se systematicky obklopoval lidmi, které by ideálů nezbavilo ani věznění v blízké brněnské pevnosti Špilberk. Rád také oponoval a byl „ďáblovým advokátem“. Cílem však nebylo připravované dílo mařit, ale naopak zkušenými advokátskými triky otestovat kvalitu jemu předkládané právní argumentace. Díky tomu, byl Otakar Motejl také tím nejlepším učitelem. Jen zřídka „se pochválil“, ale na to, že formoval na své kanceláři novou generaci právníků veřejného práva byl skutečně pyšný.

Typický byl jeho humor, jehož jádrem byla často hluboká moudrost. Vzpomínám si na situaci, kdy na shromáždění vysokých úředníků žádal, aby každý úředník měl svou zřetelnou jmenovku na stole, například při jednání přestupkové komise apod., aby občan vždy bezpečně věděl, kdo s ním jedná a mohl se tak také adresně bránit proti případnému chybnému postupu. Následovala litanie na nedostatek finančních prostředků, kterou Otakar Motejl ukončil s bezelstným úsměvem a slovy: „Pánové, dejte mi kartony od papíru, fixu a nůžky. Já ten problém vyřeším.“

Uměl naslouchat a jemu s respektem naslouchali i jeho oponenti. Jeho jméno otevíralo dveře a přinášelo s sebou dobrou vůli dosáhnout dohody, nalézt shodu, věci poctivě vyřešit, pomoci dobré věci – bez vedlejších kalkulů.

Otakar Motejl zemřel, ale pro mě neodešel. Nezaměnitelně se zapsal do mé paměti i srdce, paměti a srdcí mnohých dalších. Jeho světlo zůstává a nelze ho nahradit.

Čest jeho památce.

Kateřina Valachová

Vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí
Vážená paní starostko,

v zármutku předávám vzkaz Otakara Motejla občanům obce Zaječí:„zachovejte tvář hřbitova“.

Do Zaječí pan doktor zavítal vícekrát, zpravidla mi o tom ani neřekl, jen se pak chlubil úlovkem fotografií kostela, který ho fascinoval… (viz rovněž poslední otázka rozhovoru).

Naposledy navštívil Zaječí 9. dubna 2010, kdy se krátce účastnil celorepublikové porady ředitelů krajských úřadů. Pod záminkou, že mě „odveze do práce“, jsem ho na jeho žádost doprovázela.

V Zaječí se mu jako vždy moc líbilo. Bavili jsme se také o místním hřbitovu a o tom, že se řešila možnost pokácení jasanu, který je dominantou hřbitova.

Byl rád, když jsem mu sdělila, že se nakonec kácet nebude.

Až zase jednou budete řešit stížnosti občanů o poškození náhrobních desek kořeny tohoto stromu, vyřiďte prosím vzkaz pana doktora.

z dopisu Petry Janouškové, právničky Kanceláře veřejného ochránce práv, starostce obce Zaječí

O „svědomí národa“
Pan doktor Motejl pro mě byl, je a navždy zůstane nedostižným vzorem praktikujícího právníka. Jako právník Kanceláře veřejného ochránce práv jsem měl možnost s ním po dobu 6 let spolupracovat, v posledních 3 měsících jsme byli v ještě užším kontaktu, který vyplýval z mé pozice pověřeného vedoucího právního odboru. Fascinoval mě jeho nadhled i brilantní úsudek, schopnost „vidět za roh“. Měl skutečnou přirozenou autoritou, důvtip i šarm. Velmi mnoho jsem se od něj naučil, vždycky vyžadoval, abychom jako právníci měli řešení, které jsme mu navrhovali, dobře podložené argumenty. V budoucnu si při řešení konkrétních případů vždy tento jeho požadavek znovu vybavím. Při jedné z našich společných debat (bohužel skoro posledních) jsme se bavili o tom, co se očekává od jeho připomínek k právním předpisům. Tedy, zda je má poměřovat pouze optikou případů, které jako veřejný ochránce práv řešil, nebo, zda se má snažit být „svědomím národa“. Jsem si jist, že pan doktor Motejl se o bytí svědomím národa nemusel snažit, neboť jím skutečně byl.

Jiří Hrubý

Můj komisař Maigret
Přemýšlela jsem, jak pana doktora Motejla přiblížit lidem, kteří ho neznali osobně ani profesně. Třeba svým kamarádům a rodině. Chtěla bych, aby dokázali porozumět smutku, který teď cítím.

Myslím, že lidé nepochybují o pravdivosti slov těch, kteří na pana doktora v médiích vzpomínají jako na výjimečnou osobnost. Padají označení jako brilantní právník, humanista, odvážný, pracovitý a skromný člověk. Ale jak si takového člověka plasticky představit? K jeho připodobnění si vypůjčím známou literární postavu pařížského komisaře Maigreta.

V rozhlasové verzi jsem si ho zamilovala na první poslech, protože mi hned připomněl „našeho doktora“. Hlas mu propůjčil brilantní Rudolf Hrušínský a ten dokázal skvěle vystihnout komisařovo laskavé bručounství, lidskost i přísnost.

Vždy se vědoucně usmívám, když Maigret posílá své lidi domů k rodinám a sám vysedává dlouho do noci na komisařství nebo vyráží za hledáním pravdy do pařížských uliček s věčnou dýmkou v ústech. Když je po ránu nabručený, a přesto za ním inspektoři rádi chodí a snaží se mu zavděčit. Ne proto, že by měli strach z nadřízeného, ale protože ho prostě chtějí potěšit. Maigret se opravdu zajímá o životy obyčejných lidí, které vyslýchá. A někdy hudruje nad tím, jak se svět okolo něj mění - milovaná Paříž i samotná policie. Maigreta trošku zlobí, když ho na dovolené v lázních všichni poznávají.

To srovnání samozřejmě není dokonalé. Maigret například není chodící pamětí národa a nemá na každou příležitost jinou historku z doby, kdy jeho podřízení ještě nebyli na světě. Ale ukazuje alespoň trochu to, jak jsme doktora Motejla poznali my, jeho zaměstnanci. Když se vydal na špacír po budově, vyhledávali jsme jeho společnost. Protože potkat ho, znamenalo posedět s ním, probrat právní problémy i nevážně poklábosit a vrátit se ke spisům s novým elánem. Na konzultace s ním jsme se těšili.
Nevím, kolik dalších lidí má takové štěstí jako my. Neřekla jsem mu to, ale myslím, že věděl, jak ho máme rádi.

Michaela Černínová
Celý příspěvek

pondělí 10. května 2010

Tomáš Sobek: Nahodilost

Jednou (už je to několik let) takhle mluvím s docentem Suchožou o tom, co je to nahodilost. Říkám, že pojem nahodilosti má celou řadu koncepcí, přitom jedna z nich je taková, že nahodilost je pouhá shoda okolností, a to v tom smyslu, že nějaké dvě události mají sémantickou souvislost, ale nemají kauzální souvislost. Docent Suchoža na to říká, že má pro takové pojetí nahodilosti hezký příklad, totiž že na tomto místě, kde právě pobýváme (hrad Smolenice), byl naposled před 35 lety, a to mu tenkrát bylo zrovna 35 let, ale že je to jenom shoda okolností, nic víc, prostě nahodilost. Nahodilosti tohoto typu se nám stávají vcelku často, ale vždy nás dokážou překvapit či pobavit. Dnes ráno jsem vstal (jak jinak), dal si kafe s mlékem, sednul si ke compu a pročítal jsem „nekonečně“ dlouhý (146 stran) a zoufale nudný článek. Prošel jsem ho spíše zběžně, ale zkopíroval jsem si z něj tuto citaci:

„The delegation of power to an agency to administer a statute, even when manifested in explicit rulemaking and adjudicatory authority, does not necessarily entail a delegation of power to the agency (rather than the courts) to answer any and all interpretive questions to which the statute may give rise.“

Pod citaci jsem si dopsal odkaz: Elena Kagan, ‘Presidental Administration’, in: Harvard Law Review, Vol. 114, No. 8., 2001, str. 2379.

Elena Kagan? Dosud jsem od ní nic nečetl. To jméno mám ale nějak spojené s Harvardem. Nezjišťuji to, raději se jdu se nasnídat. Pečivo, tvarohový sýr, pažitka. Sednu zpátky ke compu. Kouknu do novin a čtu: Obama To Nominate Kagan For Supreme Court. Prostě nahodilost. O nahodilosti jsem jednou mluvil i s Otakarem Motejlem. S pobavením jsme mluvili o tom, jak se pozná, že dva lidé jsou zamilovaní. Došli jsme k závěru, že zamilovaní lidé se poznají tak, že se snaží nahodilou (a obvykle banální) historku o svém seznámení vysvětlit jako osud. Že zrovna teď píšu o Otakarovi Motejlovi, ale není nahodilost. Včera nás opustil. Je mi to líto. Osobnost jeho formátu nám bude chybět.
Celý příspěvek

Jak správně citovat judikaturu ESLP IV.: Shrnující desatero

Pro neúnavné (nebo naopak náhodné) čtenáře přikládám desatero, které v kostce shrnuje obsah předchozích tří postů.

1. Nesprávné citování judikatury ESLP je jedním z neuralgických bodů při aplikaci judikatury ESLP v České republice.

2. Důsledná citace judikatury ESLP je důležitá pro identifikaci citovaného rozhodnutí a verifikovatelnost závěrů dovozovaných z citovaného rozhodnutí.

3. Judikaturu ESLP je nutné citovat tak, aby bylo citované rozhodnutí ESLP jednoznačně identifikovatelné, a tudíž i dohledatelné.

4. Absolutní citační minimum jsou následující tři údaje: (1) jména stran; (2) datum rozhodnutí; a (3) číslo stížnosti.

5. Správná citace rozhodnutí ESLP by měla obsahovat, v podstatě v libovolném pořadí, následujících pět údajů: (1) jména stran; (2) datum rozhodnutí; (3) typ rozhodnutí; (4) orgán, který v dané věci rozhodoval; a (5) číslo stížnosti.

6. Pokud je odkazováno na konkrétní právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí ESLP, je nutné rovněž (tj. kromě výše uvedených pěti údajů) odkázat na konkrétně citovaný odstavec.

7. Odkaz na citovaný odstavec je zcela zásadní pro verifikaci právního závěru dovozovaného z citovaného rozhodnutí ESLP.

8. Odkázat na citovaný odstavec je nutné jak v případě přímé citace, tak v případě „pouhé“ parafráze právního názoru obsaženého v daném odstavci.

9. Nesprávné citace judikatury ESLP lze minimalizovat internalizováním následujících čtyř kroků: (1) zkontrolovat, zda skutečně cituji rozhodnutí ESLP, ze kterého vycházím; (2) zkontrolovat, zda skutečně cituji ten odstavec rozhodnutí ESLP, ze kterého vycházím; (3) zkontrolovat, zda nebylo rozhodnutí ESLP, které cituji, postoupeno velkému senátu ESLP; (4) pokud si nejsem jistý přesností překladu rozhodnutí ESLP, zkontrolovat, zda překlad odpovídá originálu.

10. Je nanejvýš vhodné se vyvarovat třech dalších typických českých nešvarů při citaci judikatury ESLP: (1) přehnané anonymizace; (2) mechanického užívání blokových citací; a (3) používání výhradně souhlasných citací.
Celý příspěvek

sobota 8. května 2010

Reforma Evropského soudu pro lidská práva - kam dál?

Napsat, že se nějaká organizace (EU, NATO…) nachází na rozcestí, patří k nejotřepanějším klišé. Po takových se sahá, jen když nevíme, jak začít. Nic ale dnes neplatí o Evropském soudu pro lidská práva víc. V únoru skončila reformní konference v Interlakenu, co nového přinesla?

Jakkoli byla tato konference dlouho plánovaná a očekávaná, co už nebylo očekávané vůbec, byla ruská ratifikace Protokolu č. 14 k Evropské úmluvě o lidských právech, k níž na konferenci došlo. Ruská strana si dala na čas, po čtyři roky byla poslední zemí, která blokovala vstup protokolu v platnost. K němu nyní dojde za pár týdnů – 1. června. Jaké změny z tohoto kroku vyplývají? K nejvýznamnějším změnám došlo na straně přijatelnosti – samosoudce má nyní možnost odmítat jako nepřijatelné stížnosti, u nichž lze rozhodnout bez dalšího zkoumání. (Role samosoudce byla jedna z oficiálních ruských výhrad. Mezi řádky šlo vyčíst obavu z rozhodování o přijatelnosti ruských podání třeba estonským soudcem.) To doposud činil pouze výbor tří soudců. Je ale otázkou, nakolik toto opatření může v praxi opravdu urychlení přivodit. Totiž podle čl. 26 nebude smět samosoudce rozhodovat o případech namířených proti zemi, za niž byl k Soudu zvolený. V předchozích tříčlenných výborech měl národní soudce své místo, proto se mohl výbor vždy ujistit o jednoznačnosti nepřijatelnosti stížnosti (např. v otázce vyčerpání domácích opravných prostředků). Nyní však bude o stížnostech rozhodovat někdo, kdo s dotčeným právním řádem nemá zkušenost a tam, kde by v minulosti taková stížnost byla rovnou zamítnuta, tam ji může posílat k posouzení do dalších, vyšších pater. Jistý urychlovací efekt tedy toto opatření bude mít, ale zřejmě ne takový, jaký se od něj původně sliboval.

Díky protokolu 14bis a jeho předběžné aplikaci si Soud mohl režim samosoudce už vyzkoušet v minulém roce v případě 19 členských zemí, proto se nebude jednat o náhlou organizační změnu. Soudě podle statistik z letošního roku opravdu dochází k výraznému zrychlení zpracování rozhodnutí o nepřijatelnosti (z 10% nárůstu za celý uplynulý rok na 25% nárůst za první tři měsíce roku 2010). Samozřejmě zůstává otázka, nakolik je to efekt oněch opatření. Jak ale upozornil Jiří Kmec, mnohem víc varující je počet meritorně posuzovaných komorových věcí. Z tohoto pohledu je špatnou zprávou, že tam, kde počet zpracovaných „komor“ v uplynulém roce narostl o 27 %, tam za první letošní měsíce poklesl o 18 %. Na druhou stranu pomaleji narůstá počet nových stížností: za rok 2009 přibylo stížností přiřazených soudnímu tělesu o 15 %, nyní za první tři měsíce „jen“ o 6 %. Celkově však počet nevyřízených stížností dále narůstá, nyní jich je přes 125 000.

K otázce přijatelnosti patří také nové kritérium – utrpění vážné újmy (a significant disadvantage suffered). K otázce souzení bagatelních věcí se zde už vedla nejednou zajímavá diskuse, v ní vyjádřené obavy lze rozptýlit poukazem na limity tohoto kritéria. To může být obejito, pokud „respekt k lidským právům… si vyžádá posouzení stížnosti v meritu“, navíc žádný případ nemůže být z tohoto důvodu odmítnut, jestliže nebyl řádně posouzen na vnitrostátní úrovni. I v případě této změny lze předpokládat úvodní náklady spočívající ve vyvinutí a posléze aplikování příslušné judikatury. Navíc se s touto otázkou budou muset nově vypořádat stěžovatelé a jejich právní zástupci.

Pokud se jedná o vlastní závěry Interlakenské konference, odhlédnouc od ratifikace 14. protokolu, s žádným velkým překvapením nepřišla. Nabízí se další oblíbené klišé, tentokrát z komentářů judikatury o tom, jak soud propásl příležitost k něčemu se vyslovit. Zde ji propásly národní delegace: přijata byla deklarace, jež představuje pouze jakousi „cestovní mapu“ k dalším reformním krokům. Dokonce ani hojně diskutovaná otázka zavedení soudních poplatků nenašla své rozuzlení – z deklarace sice vypadla, stále přitom zůstává na stole a představuje jednu z překážek další dohodě. Hmatatelnými změnami může být sepsání statutu Soudu, který by do budoucna usnadnil organizační změny, a zavedení nového filtračního mechanismu. Oba dva nástroje ale byly pouze doporučené ke zvážení a Výbor ministrů dostal na jejich konkretizaci další dva roky. Pozitivem na druhou stranu je, že delegace vyjádřily silnou podporu Soudu a kladly důraz na vlastní odpovědnost při implementaci judikatury.

Čeho se konference vůbec nedotkla, je finanční stránka věci. V Radě Evropy není jediný zaměstnanec, který by neslyšel o tom, že je rozpočet napnutý. Dlouhodobě panuje pravidlo nulového navyšování. Dochází to tak daleko, že místa uvolněná po někom, komu skončila smlouva, nejsou bezprostředně obsazována, ale v rámci úspory se pár měsíců počká. Protože s narůstajícím počtem případů narůstá počet zaměstnanců Soudu, musí to jít na úkor rozpočtu celé Rady Evropy, což přirozeně vyvolává jisté napětí a jde proti logice celé instituce. Jak uvedly nevládní organizace v doporučeních české vládě před konferencí:

„Bez jedné změny se reforma neobejde určitě: zvýšení rozpočtu. Opatření obsažená v 14. protokolu totiž rozvazovala ruce především soudcům, ti sami se ale opírají o práci kanceláře, která má v dnešní době přibližně 650 zaměstnanců. Jakkoli má toto srovnání jen omezenou výpovědní hodnotu, lze uvést, že Evropský soudní dvůr řeší podání z 27 členských zemí (a institucí EU), disponuje obrovským překladatelským aparátem, minulý rok k němu přišlo 1332 nových podání… Soud řeší podání ze 47 zemí, za minulý rok měl cca 50 tisíc nových. Rozpočet Soudu přitom činil v roce 2008 53 milionů EUR, rozpočet Evropského soudního dvora cca 244 milionů EUR, tzn. rozpočet Soudu činí 22 % rozpočtu Evropského soudního dvora.“

Minulý týden označila zpráva Parlamentního shromáždění (tj. nesepisovaná zaměstnanci Rady Evropy) tuto situaci přímo za sebevražednou. V roce 2009 přispěla ČR na chod Rady Evropy 49 miliony korun. Ročně nás přitom stojí korupce ve zdravotnictví 27 miliard korun. Pokud se někdo obává o náležité využití financí, je nutno mít na paměti, že finanční vzpruha Soudu může mít různé podoby. Mnohé členské země podporují Soud buď ze státní pokladny (nebo je to otázka prestiže advokátních kanceláří) tak, že zaplatí třeba roční „stáž“ u Soudu čekateli, soudci či advokátovi (tzv. secondment). Ti si mohou rozšiřovat znalosti v oblasti Úmluvy a zároveň mohou vypomoci s prací na případech týkajících se vlastní země. Na podobnou myšlenku v uplynulém roce přistoupilo i Slovensko, nesvedou to i další země?
(Veškeré vyjádřené názory jsou mé soukromé.)
Celý příspěvek

čtvrtek 6. května 2010

Jak správně citovat judikaturu ESLP III.: Typické české (soudcovské) nešvary při citaci judikatury ESLP

Některé české nešvary při citaci judikatury ESLP jsme již zmínili dříve. Jde zejména o neuvádění všech podstatných údajů při citaci rozhodnutí ESLP (což ztěžuje či dokonce znemožňuje dohledatelnost citovaného rozhodnutí) a neodkazování na konkrétní odstavec citovaného rozhodnutí ESLP v případě přebírání konkrétního právního názoru tam obsaženého (což ztěžuje či dokonce znemožňuje verifikovatelnost citovaného právního názoru).

Českých nešvarů je bohužel daleko více. Mezi další typické české nešvary při citaci judikatury ESLP patří zejména (1) přehnaná anonymizace; (2) mechanické užívání blokových citací; a (3) používání výhradně souhlasných citací.

Přehnaná anonymizace publikovaných soudních rozhodnutí se samozřejmě netýká jen judikatury ESLP. Právě u rozhodnutí ESLP je však obzvláště bolestivá. Řada rozhodnutí ESLP je totiž známá právě pod jménem stěžovatele. Pokud v judikátu českého soudu dochází k bezmyšlenkovité anonymizaci, tak je tento intuitivní aspekt práce s judikaturou ESLP potlačen. Pokud se navíc anonymizace jména stěžovatele spojí s nepřesnou citací (např. absentuje číslo stížnosti), rozhodnutí ESLP se stává obtížně dohledatelným.

Dalším nešvarem je mechanické užívání blokových citací. Princip „blokové citace“ spočívá v tom, že správní či soudní orgán aplikuje na novou právní otázku judikaturu ESLP a v následujících typově podobných rozhodnutích pak již jen mechanicky přetahuje několik odstavců týkající se judikatury ESLP z prvního typově podobného rozhodnutí. Tato praxe sama o sobě není problematická, neboť šetří čas a práci. Na druhé straně ale musí být užívána obezřetně. „Blokové citace“ totiž skrývají dvě úskalí: (1) „citační blok“ se může vzhledem k vývoji judikatury ESLP stát obsoletním; a (2) nadužívání „blokové citace“ vedoucí k její aplikaci i na případy, na které již daná „blokové citace“ není přiléhavá.

Typickým příkladem obsoletního a nepřiléhavého používání „blokové citace“ je rozhodovací činnost ministerstva vnitra ve věcech mezinárodní ochrany (dříve označované jako azylové věci). Ministerstvo vnitra totiž i v roce 2007 v rozhodnutích o mezinárodní ochraně (v souvislosti s definicí „mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu“) stále odkazovalo pouze na více než dekádu staré rozsudky ESLP ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království (rozsudek ze dne 26. 9. 1991, stížnosti č. 13163/87, 13164/87, 13165/87, 13447/87 a 13448/87) a Costello-Roberts proti Spojenému království (rozsudek ze dne 25. 3. 1993, stížnost č. 13134/87). Pokud jde o rozsudek ve věci Vilvarajah a další, v mezidobí od roku 1991 a 2007 došlo k výraznému posunu v judikatuře ESLP ohledně výkladu čl. 3 Evropské úmluvy o lidských právech. Pokud jde o rozsudek ve věci Costello-Roberts, ten je navíc pro posouzení přípustnosti vyhoštění cizince do země původu zcela irelevantní, neboť se týká stížnosti sedmiletého kluka vystaveného tělesnému trestu v britské internátní škole.

P.S.: Na oba nešvary poukazuje opakovaně i Nejvyšší správní soud [viz rozsudek NSS ze dne 30. 9. 2008, sp. zn. 5 Azs 66/2008, bod IV. b) (ii); či rozsudek NSS ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 5 Azs 40/2009, bod IV. c)(iii)].

Posledním zmíněným nešvarem je používání výhradně souhlasných citací. Až na vzácné výjimky totiž české soudy využívají štrasburské judikatury pro potvrzení svých vývodů a „taktně přehlíží“ protichůdné linie judikatury ESLP. Vzhledem k vnitřní rozpornosti judikatury ESLP v některých otázkách je tato praxe „výlučně souhlasných citací“ krajně podezřelá, neboť může značit pouze dvě věci. Buď jsou protichůdné judikáty úmyslně zamlčeny nebo je citující soud vůbec nezná.
Celý příspěvek

P. Hostinský, L. Kuchta: Kauza disciplinárního řízení za zveřejnění scanu knihy v informačním systému MUNI

Studenti Masarykovy univerzity Petr Hostinský (PrF) a Lukáš Kuchta (FSS) hodlají zahájit diskusi na téma poskytování studijních materiálů v praxi, a to i v návaznosti na některá dřívější témata JP.

Ve stručnosti k tomu, co se stalo. Student Fakulty sociálních studií vložil scan knihy, jež sloužila jako studijní materiál, do tzv. poskytovny v informačním systému MU. Ta je zřízena za účelem sdílení studijních materiálů a mohou do ní vkládat jak studenti, tak vyučující. Tuto skutečnost zjistila proděkanka fakulty a podala podnět k disciplinární komisi, aby s dotyčným studentem zahájila disciplinární řízení pro porušení předpisů univerzity a fakulty. Tento případ, který se na první pohled zdá jako ukázkový příklad porušení práv k duševnímu vlastnictví, má však, alespoň dle názoru části studentů, ještě jiný rozměr.

Paní proděkanka byla zároveň vyučující předmětu, o jehož studijní materiál se jednalo, a dále spoluautorkou (jednou ze dvou) předmětné knihy. Tato kniha byla vydána v roce 2003, již není v prodeji a byla vydána znovu v aktuálním znění (v návaznosti na přijetí Lisabonské smlouvy).

Celá tato situace vyvolala celou řadu diskusí, ať již na oficiálních diskusích MU, nebo na jiných fórech a sociálních sítích, a dokonce se dostala do regionálních médií.

Diskuse probíhá ve dvou rovinách. Ta první – zda je legitimní a žádoucí, aby vyučijící, byť z deklarované pozice funkcionáře fakulty, podával podněty k disciplinárnímu řízení s vlastním studentem v situaci, kdy jde o zveřejnění jeho knihy pro studijní účely jeho dalších studentů, navíc v situaci, kdy ekonomická újma je zřejmě blízká nule? Ano, formálně na to má samozřejmě právo, ale je to adekvátní dané situaci?

Další, daleko obsáhlejší rovinu představuje obecně přístup ke studijním materiálům v kontextu autorských práv a moderních prostředků pro práci s nimi. Systém a úprava nakládání s díly je výtvorem 20. století, ale každodenně se setkáváme s tím, že tato úprava čím dál více naráží jak na technickou stránku věci, tak na změnu životního stylu a návyků. To, že prostřednictvím internetu je možné zpřístupnit jakékoli dílo téměř komukoli, je samozřejmé, ale možností, jak to legálně udělat v akademickém prostředí, zatím moc není. Buď jsou tyto materiály poskytnuty zdarma, například rovnou elektronicky, nebo jsou vytištěné, a tedy zpoplatněné a chráněné autorskými předpisy. Ale tištěná kniha opět naráží na urychlený vývoj. Proč si máme – navíc jako studenti, tedy ekonomicky neaktivní subjekty – kupovat knihu, o které víme, že za rok nebo dva bude zastaralá a neprodejná? Ano, lze si ji v knihovně ofotit, nebo zdarma naskenovat. Ale už ji nemohu dál poskytnout. Absurdním důsledkem by bylo jen naprosto nesmyslné kopírování a skenování všeho všemi. Realita je však taková, že většina studentů se chová protiprávně, ale v souladu se zdravým rozumem. Studenti materiály poskytují, zejména tedy elektronicky, a efektivně využívají jak čas, tak technické kapacity. Knihy navíc často nejsou ani v dostatečném množství v knihovně, jsou rozebrány, potřebujeme jen jejich určitou část nebo je mají vyučující ve dlouhodobých výpůjčkách.

Případ se také dotkl anonymity informačních systémů. Na jedné straně IS MUNI deklaruje anonymitu některých aplikací (poskytovny, předmětová anketa), na straně druhé však, alespoň podle vývoje této causy, nejsou jasně definována pravidla, z jakých důvodů a jakým způsobem lze identitu studentů zveřejnit. V tomto případě se tak stalo za účelem zahájení disciplinárního řízení.

Cílem této diskuse by mělo být jednak upozornit na současný stav, ale zejména pokusit se navrhnout možná řešení, která by daleko více odpovídala požadavkům na moderní výuku. Maximální dostupnost studijních materiálů, samozřejmě s respektováním ekonomických zájmů autorů, by měla být jedním ze základů kvalitního studia. Snad případ onoho studenta bude mít i nějaký pozitivní výsledek, a ne jen ono disciplinární řízení.

Celý příspěvek

Právo, ekonomie a politika od Richarda Epsteina

Chtěl bych naše čtenáře upozornit, že Wolters Kluwer společně s CEVRO Institutem vydal knihu statí vynikajícího amerického teoretika, čelného představitele ekonomické analýzy práva, profesora chicagské univerzity Richarda Epsteina. Kniha sestává z Epsteinových statí kritizujících antidiskriminační zákonodárství, behaviorální ekonomie, altruismu na příkladu transplantace orgánů, výletu do "klasického" světa přirozeného práva atd. Cena publikace je více než příznivá (299 Kč).
Celý příspěvek

středa 5. května 2010

Jan Vučka: Jak závazná jsou pravidla lyžařské federace?

Velmi kontroverzní otázkou je, zda mohou sportovní pravidla vyhlášená sportovním sdružením ukládat povinnosti i nečlenům daného sdružení, pokud povinnost dodržovat tato pravidla neukládá obecně závazný právní předpis. Závaznost pravidel může být přitom významná pro posuzování trestněprávní odpovědnosti za sportovní úrazy způsobené v příčinné souvislosti s porušením pravidel daného sportu (blíže zde).

Tento problém byl v České republice diskutován v souvislosti s případem zranění lyžařky, do které narazil jiný rekreační lyžař, jenž poškozenou na sjezdovce přehlédl a nedokázal pak včas zabrzdit. Případ byl právně kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a v průběhu řízení se řešila otázka, zda má i rekreační sportovec, který není členem Mezinárodní lyžařské federace, povinnost dodržovat oficiální pravidla FIS pro chování lyžařů a snowboardistů včetně mj. povinnosti neohrožovat ostatní (pravidlo č. 1) a volit vhodnou rychlost a styl jízdy (pravidlo č. 2).

Soudy zaujaly stanovisko, že pravidla FIS byla pro lyžaře na sjezdovce závazná i přesto, že nešlo o registrované sportovce a oficiální podnik pořádaný FIS či přidruženou organizací. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 8 Tdo 68/2010, jímž bylo odmítnuto dovolání obviněného, byl tento názor podpořen. V době psaní příspěvku bohužel ještě není plný text usnesení přístupný na stránkách NS ČR, třebaže v InfoSoudu lze ukončení věci již ověřit.

Proti obecné závaznosti podobných pravidel lze snést celou řadu argumentů. Především je taková konstrukce v rozporu s principy demokratického právního státu. Sportovní sdružení jsou subjekty ryze privátní povahy a nemohou ukládat obecně závazné povinnosti. Kdybychom něco takového pro sportovní spolky uznali, už bychom obtížně hledali důvod, proč neposkytnout podobné privilegium také sběratelským spolkům anebo nejrůznějším církvím a sektám.

Dále je tu problém s mlčky předpokládanou jednoznačností sportovních disciplín. Například existuje několik profesionálních asociací boxu působících na mezinárodní úrovni. Striktně vzato tedy neexistuje jeden sport s názvem box a není také důvod, proč by mělo existovat jen jediné lyžování. Z jakého důvodu by měla být závazná právě pravidla této jedné lyžařské asociace? A i kdyby existoval jen jediný obecně uznávaný sport daného názvu, z jakého důvodu by měl každý člověk povinnost hrát právě tento sport a nezkoušet vlastní variantu?

Ilustrujme si to na příkladu fotbalu. Existuje uznávaná mezinárodní fotbalová asociace FIFA, která vydává oficiální pravidla. Tato pravidla upřesňují požadavky na velikost hřiště, počet rozhodčích, hráčů a tak dále. Pokud se někdo rozhodne hrát fotbal s jiným počtem hráčů a jiným počtem rozhodčích (vzpomeňme si na vlastní mladá léta a fotbalové zápasy před základní školou), není to samo o sobě důkazem toho, že nechce hrát fotbal podle oficiálních pravidel FIFA? Proč by tedy měla být pravidla FIFA pro hráče takové hry závazná?

Odvolávat se na bezpečnost oficiálních pravidel lyžování jako samotný důvod k uznání jejich právní relevance také nelze. Z ničeho totiž nevyplývá, že sport musí být vždy bezpečný. Existuje celá řada sportů, které jsou nebezpečné. Existují lidé, kteří se věnují akrobatickému lyžování nebo sjíždějí zledovatělé sjezdovky na horských kolech. Existují dokonce sporty, v nichž účastníci na sebe navzájem útočí; například již zmiňovaný box. Přísně rozumově vzato neexistuje žádný důvod, proč by sjezdovky musely být nutně bezpečné a úpolové sporty se měly odehrávat jen v ringu (nelze si v této souvislosti nevzpomenout na Zafoda Bíblbroxe, hrdinu kultovní knihy Stopařův průvodce po galaxii a fanouška boxu na lyžích).

Samozřejmě již sám zdravý rozum vylučuje dovolenost toho, aby se mezi lyžaře na sjezdovce přiřítil jiný sportovec na horském kole a boxoval kolem sebe. Ale kdybychom měli posuzovat situaci pouze optikou existence pravidel, pak bychom nemohli dát jedné, bezpečné variantě lyžování přednost před jinou, nebezpečnou variantou. Oba sporty by existovaly vedle sebe a měly by svá vlastní pravidla.

Podobně vedle sebe existují fullkontaktní a semikontaktní bojové sporty a nikdo netvrdí, že v ringu mohou platit jen ta a nikoli ona pravidla. Musíme tedy k přiznání právní relevance navenek hledat jiný důvod než pouhou bezpečnost nebo oficiálnost pravidel.

Též je tu problém s mírou právní jistoty ohledně interních norem sportovních sdružení a s tím, zda lze spravedlivě požadovat po občanech, aby si místo obecně závazných norem majících stanovenou formu aktivně vyhledávali, zdali neexistují nějaké jiné normy vydané jakýmsi „oficiálním“ spolkem, který může být registrovaný v tuzemsku, ale také může být registrovaný v neznámé cizí zemi.

Pochopitelně by nikdy nebylo možné (ani pro řadového adresáta norem, ale dokonce ani pro soud) s jistotou říci, zdali náhodou není ve Francii, Kazachstánu či kdekoli jinde registrovaná Mezinárodní federace kaskadérského a ultimátního lyžování, která třeba dovoluje jinou míru rizika. Kromě toho by se podobná nejistota neomezovala jen na sjezdovky; nikdo by neměl jistotu, zda jím právě vykonávaná činnost není náhodou někým pokládána za sport s určitými „oficiálními“ pravidly (i v běhu do schodů a v pojídání knedlíků na čas se pořádají závody). Výsledná právní nejistota by byla taková, že právnímu řádu opřenému o takové normy by snad ani nešlo říci právní řád.

Z výše uvedených důvodů mám za to, že automatickou závaznost interních pravidel sportovních sdružení i pro nečleny nebo mimo oficiální podniky je nutno co nejdůrazněji odmítnout, a to i přes to, že Nejvyšší soud ČR již v citované i v další věci závaznost pravidel FIS uznal.

Oficiální sportovní pravidla buďto musejí být přejata do obecně závazného právního předpisu majícího náležitou formou, či alespoň na ně musí být učiněn v takovém právním předpisu odkaz, nebo musí existovat zvláštní důvod pro uznání jejich právní relevance. Takové důvody mohou být různé povahy.

Konkrétnímu pravidlu (například povinnosti jet rychlostí dovolující zastavení na dohled) by bylo možné přiznat právní relevanci i pro neorganizované sportovce jako všeobecnému pravidlu nutné obezřetnosti, které logicky vyplývá z povahy dané činnosti a které koresponduje s očekáváními sportovců. Tak například při chůzi či běhu po chodníku je třeba dodržovat obecná pravidla opatrnosti s odkazem na § 415 občanského zákoníku a není nutné přijímat zvláštní právní předpis či odkazovat na pravidla mezinárodní chodecké či běžecké asociace.

Není důvodu, proč by obdobně nemělo být postupováno také u rekreačního lyžování. Vždyť pravidla FIS jsou celkem triviální a vlastně jen opakují obecná pravidla bezpečnosti na sjezdovce, jak jsou seznatelná pouhým zdravým rozumem. Ostatně ani pravidla FIS nemohou obsahovat úplnou úpravu pohybu na sjezdovce a tak jako tak bude v konkrétních případech nutné odkázat i na zdravý rozum a reálná očekávání lyžařů (více zde).

Samozřejmě budou také důležité smluvní vztahy s provozovatelem sportovního podniku či s jinými sportovci. Bude-li podmínkou členství v boxerském klubu dodržování pravidel konkrétní boxerské asociace, pak budou tato pravidla platit, i když členové klubu nebo majitel klubu nebudou členy dané asociace.

Nemusí však jít výhradně o součást smluvních ujednání. Provozovatel sjezdovky může například u dolní stanice vleku zřetelně vyvěsit pravidla FIS, jak se také často děje. Pak lze argumentovat, že lyžaři byli vyrozuměni o pravidlech bezpečného lyžování a měli očekávat, že se jimi budou ostatní lyžaři řídit a budou totéž předpokládat od ostatních a podle toho budou volit svůj styl jízdy. Pokud by to některý lyžař svévolně ignoroval, dala by se v tom spatřovat součást nedbalostního zavinění vůči případnému úrazu způsobenému nebezpečnou jízdou v rozporu s pravidly.

Přiznat pravidlům Mezinárodní lyžařské federace právní relevanci právě proto, že jde o oficiální pravidla, by bylo možné pouze tehdy, pokud by tato pravidla byla u lyžařské veřejnosti natolik zažitá, že by je všichni lyžaři považovali za de facto závazná a každý účastník dění na sjezdovce by nutně počítal s tím, že ostatní budou od něj jednání v souladu s těmito pravidly očekávat a sami se těmito očekáváními budou řídit při volbě vlastní jízdy.

Samozřejmě by hodně záleželo na tom, jak zažitá jsou v obecném povědomí daná pravidla. Lze najít sporty, kde taková regulace bez problémů funguje. Vezměme si jako příklad dobře známé chlapecké fotbalové zápasy před školou. Ač nejsou oficiální pravidla závazná, přesto nejsou šlapáky dovolené, neboť tato část pravidel FIFA jednoznačně koresponduje s představami účastníků hry. Tato všeobecná akceptace určité části oficiálních pravidel je natolik silná, že v případném trestním řízení by soud musel konstatovat, že šlapáky nejsou ani při neorganizovaných zápasech dovoleny.

Nutno však konstatovat, že pravidla FIS podobnou všeobecnou známost nemají a nejsou obecně uznávána proto, že jde o pravidla FIS. Impulsem k šíření povědomí o těchto pravidlech byl až popisovaný případ z roku 2008, po němž následovalo poměrně velké množství příspěvků ve sdělovacích prostředcích, v nichž se o pravidlech FIS hovořilo.

I ve shora popsaných či jiných případech, kdy by interním pravidlům sportovní asociace byla přiznána právní relevance navenek, by však rozhodující pro takový postup byly jiné skutečnosti než samotný fakt, že právě takovou sadu pravidel přijal pro své členy nějaký soukromý sportovní spolek.

Teorii o automatické závaznosti oficiálních sportovních pravidel nutno jednoznačně odmítnout. Představa, že ač nečlen, jsem automaticky povinen dodržovat pravidla lyžařské federace, mi přijde podobně fantastická, jako kdyby každý člověk mající doma známky byl automaticky povinen dodržovat pravidla Svazu českých filatelistů. Co přijde příště? Zakáže Český zahrádkářský svaz všem obyvatelům republiky pěstování jedovatých okrasných rostlin? Když World Wrestling Entertainment vydá závazná pravidla pro hospodské rvačky, budou to soudy také akceptovat?

Žádná podobná konstrukce nebyla v daném případě vůbec nutná. Srazí-li se dva lidé dobíhající tramvaj, také se nikdo neuchyluje ke studování pravidel Mezinárodní atletické federace! Pravidla nutné obezřetnosti na sjezdovce, jak je dokáže vnímat každý rozumný člověk, nejsou o mnoho (pokud vůbec) složitější než pravidla nutné obezřetnosti při běhání po chodníku. Úvahy soudu a státního zastupitelství o evidentní potřebnosti uznat závaznost oficiálních pravidel FIS kvůli jejich významu jako „jediného regulačního prostředku“ („Nejvyšší soud se identifikoval i s názorem formulovaným státním zástupcem v jeho vyjádření k podanému dovolání, že význam pravidel vydaných Mezinárodní lyžařskou federací (FIS) jako jediného regulačního prostředku u tohoto do jisté míry riskantního rekreačního sportu nelze bagatelizovat způsobem, jímž činí odvolatel, zejména proto, že jiná pravidla stanovena nejsou a jejich potřeba je evidentní.“) jsou naprosto mylné, nemluvě o všech ostatních důvodech proti rozvedených výše.

Nebude-li tedy dán zvláštní důvod k uznání trestněprávní relevance konkrétní sadě sportovních pravidel (několik možných důvodů jsme si vyjmenovali výše), bude úplně postačovat, a dokonce bude správnější pouze odkázat na obecnou prevenční povinnost podle § 415 občanského zákoníku.

Pro laskavé čtenáře, kteří dočetli až sem, jsem připravil malou anketu:

1) Chodíte na koupaliště?

2) Slyšeli jste někdy v životě o Fédération Internationale de Natation (FINA)?

3) Napadlo vás zjišťovat si její pravidla?

Jan Vučka
(státní zástupce, LinkedIn profil)
text vznikl zkrácením a úpravou článku Trestněprávní odpovědnost sportovců a sportovní pravidla, otištěného v časopise Státní zastupitelství č. 10/2009
Celý příspěvek