středa 31. března 2010

Kdo jinému Chomutov, sám...

Před rokem a několika týdny do českých médií vstoupila všestranně propíraná právní otázka, zda je možné postihovat výkonem rozhodnutí peníze bezprostředně vyplacené v rámci výplaty některých dávek pomoci v hmotné nouzi. Aféra obohacená mnoha politickými a odbornými komentáři, živená pravidelným zpravodajstvím a citově podbarvenými záběry se udržela v médiích poměrně dlouhou dobu, alespoň dle mediálních měřítek. V médiích se kauza ani její protagonisté dnes příliš neobjevují, ale právní rozměr kauzy má delšího trvání, jak už to v právu bývá.

Poslední mediálně zajímavou informací bylo částečné zastavení exekuce, které se vztahovalo k jejímu spornému způsobu, jeho stejnopis je možné shlédnout zde. Rozhodnutí o odvolání bohužel nemám, ale mediální zprávu o něm můžete zhlédnout zde. Předpokládám ovšem, že rozhodnutí odvolacího soudu se argumentačně nebude významně lišit od toho prvoinstančního. Spor, který i v širší odborné diskusi vypadal jako nejednoznačný, tak skončil bohudík jednoznačně.

Částečné zastavení je ovšem vskutku částečné. Jak může taková mediálně známá exekuce pokračovat, pokud se oprostí od sporného způsobu svého vedení? Někdy může její osud pořádně překvapit. V chomutovském případě zjevně exekuce nějakou dobu trvala dál, přičemž tuto zimu se příslušný exekutor rozhodl, že by oprávněný měl uhradit zálohu na náklady exekuce. I vyzval oprávněného, aby tak učinil a uložil mu uhradit zálohu na náklady exekuce, a to do tří dnů od obdržení této výzvy. O tom, že vztahy mezi exekutorem a městem Chomutov nebyly v té době zrovna nejlepší, svědčí zejména to, že tuto výzvu zaslal v pátek do datové schránky. O tom, jestli tak učinil ráno nebo k večeru před odchodem z práce, mi není nic známo.

Oprávněný si požádal o prodloužení lhůty, ale exekutor svým vlastním usnesením dva dny po uplynutí lhůty k úhradě nákladů exekuci zastavil a uložil oprávněnému uhradit její náklady ve výši 7.800,-Kč. Stejnopis je zde. Chomutov se odvolal ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem. Odvolání je k dispozici zde. Samo odvolání je z hlediska studia vztahů mezi exekutorem a oprávněným nejzajímavější (trochu připomíná některá rozvodová podání). Pozorný čtenář se dočte, že Chomutov vnímal své postavení nepoměrně privilegovaně a měl představu, že exekutor bude spíše jejich úředníkem. Zastavení pak pochopitelně vnímá jako křivdu.

Za nejzajímavější informaci je pak třeba považovat skutečnost, že tento modelový případ probíhá souběžně v celkem 1040 téměř identických variantách, přičemž úhrada nákladů je v každém rozhodnutí nejspíš stejná. Ano, součin částek 7.800 a 1.040 činí 8.112.000. Pokud se rozhodnutí stane pravomocným (ve své pluralitě), což nelze předem odhadovat, tak cena akce Záchranný kruh se vyšplhá na osm milionů českých korun a něco k dobru, které zaplatí město Chomutov ze svých peněz. Výsledkem je pak pár mediálních záběrů z chodeb městského úřadu, něco slz, právnická diskuse na konfliktem lidské důstojnosti a práva věřitelů, jeden generický exekuční judikát, žádný zisk vymožených peněz a také jeden trochu bohatší exekutor. Stálo to za to?

Co to znamená? Na tuto událost je možné se koukat několikerým možným způsobem. Je samozřejmě možné vést úvahy o předvídatelnosti práva. Zastavení exekuce exekutorem je možné až od listopadu loňského roku. Když se s akcí začínalo, nebylo tehdy možné tento konec předvídat (stejně jako datové schránky ne). Jde ale o "proces", a tam se většinou jede podle toho co zrovna platí, takže s nějakou retroaktivitou si člověk argumentačně neužije. Zabývat se tímto příběhem pouze pohledem práva je ovšem nuda.

Mnohem zajímavější je spíše mimoprávní poznatek, že Chomutov v podstatě dojel na to, že se k němu exekutor zachoval přísně a tvrdě. Tedy přesně takovým způsobem, jak se prezentoval on sám před rokem v jednom šiku s exekutorem samotným. Odvolací argumentace založená mimo jiné na nepřiměřenosti pak vypadá na pozadí dříve hrdé hrázi nesmiřitelné krutosti zákona spíše nevěrohodně a úsměvně.

Nejvýznamnější funkce tohoto předfinále exekučního řízení je ovšem udržování a obnovování mytologických a pohádkových vzorců středoevropské tradiční civilizace. Donedávna jsem žil v domnění, že úpadek lidové slovesnosti a tradice vede k vymizení příběhů, které sloužily jako opora k tak nutnému mentálnímu útěku od reality v prostředí zjevné nespravedlnosti. Naštěstí, není tomu tak. Už nadpis tohoto postu nabídl aktualizaci některých tradičních přísloví, která vyjadřovala odvěké představy o spravedlnosti. Kdo čím zachází, tím také schází.

Na první pohled jsou zde patrné kontury tradičních rolí v mytických příbězích, kdy vrchnost (vedení chomutovské radnice) utlačovala chudý lid a neváhala se za tímto účelem spolčit i s čertem. Obvykle to pro vrchnost špatně končilo, protože čert si smlsnul právě na této vrchnosti. Moderním čertem dnešní doby je právě takový exekutor, který trestá za hříchy (pokuty) dávno minulé, přichází nečekán a nepozván a je stejně tak nelítostný. Odnáší lidem majetek – ten materializovaný obraz duše dnešní konzumní společnosti. Je vnímán jako bytost v podstatě záporná, ale svou činností pomáhá naplňovat spravedlnost, neb se i proti vrchnosti jeho hněv někdy obrátí. Je to, archetypálně vzato, samozřejmě čert mytologický, který dští síru a po království českém trousí trochu větší kameny. Někdy se ovšem může podobat ďáblovi tak jak jej vnímá křesťanská věrouka, tedy pokušiteli, který nabízí sepis zápisu (krví dlužníka) o přímé vykonatelnosti lichvářské půjčky nabízené jiným nositelem pokušení.

Mytologie byla mnohdy i zdrojem inspirace pro moderní díla. Například takový Faust Johanna Wolfganga von Goetha může napomoci Exekutorské komoře k přijatelné interpretaci její role ve společnosti: proti své vůli koná dobro, ne zlo; je duch, jenž popírá; je částí odvěké temnoty; nenávidí svět a marně usiluje o jeho zničení (překlad Otokara Fischera). Pokud by se to podalo s trochou manipulace, možná, že by se tím dala vzbudit i nějaká lítost nad tklivým osudem exekutorů doprovázených jen nepochopením.

Jestli Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení exekutora nepotvrdí a rozhodne zásadně s opačným názorem, tak by bylo možné uvažovat nad aktualizovanou operou Čert a Káča, dnes tedy spíše myšlenkově odlehčeným muzikálem Exekutor a Ivana.

Člověk by se už bál, že mytologie není v dnešní době informační inflace s to poskytnout příběh zastřený tajemnem, ale stačí drobná novela procesních předpisů a příběh je na světě bez vymýšlení. Je jen otázka k jaké mytické roli se připodobní Krajský soud v Ústí nad Labem, který bude rozhodovat o odvolání. Možná, že nějaký part čeká i na Nejvyšší soud; tady by ovšem bylo vhodné se inspirovat spíše řeckou mytologií a jejími věšteckými prvky. Za město Brno je pak zapotřebí dosadit lokalitu Delfy. V tradiční středoevropské mytologii pak může jakýkoliv instanční postup připomínat princovo putování za princeznou ve stylu „čarodějnice -> jiná čarodějnice, její sestra -> čaroděj, jejich bratr -> patnáctihlavý či tříhlavý drak“, a to vše, prosím, bez námitek podjatosti.

Pro těžké intelektuály, by pak byla vhodná (ze zcela jiného soudku) nějaká parafráze Bulgakovova díla Mistr a Markétka, rovněž na faustovský motiv. Hledat individuální analogie mezi Wolandovou suitou a složením Ústavního soudu by bylo ovšem možná až příliš kruté (ne k Bulgakovovi, ten byl na sžíravou satiru zvyklý, ale k soudcům).

Pokud bych se měl vrátit k tématu, u kterého jsem začal, tedy k hromadnému zastavení exekucí, je tento více než tisícinásobný akt náznakem posunu ve vnímání funkce exekucí, jež přinesla podzimní novela exekučního řádu. Smyslem exekuce snad už bude vymožení pohledávky od někoho, kdo může plnit a nechce plnit. Smyslem exekuce není totální a trvalá deprivace toho, kdo plnit nemůže (věčné zatracení). Naopak chomutovský pokus o tuto spíše nepodařenou akci je zapotřebí vnímat jako memento pro bohaté (věřitele) a vrchnost (orgány veřejné moci) nad odpovědností za své kroky a jejich následky.

Použití každé síly vyžaduje odpovědnost i pokoru a překročení jejich hranic sebou nese zpupnost a aroganci (ὕβρις), za kterou následuje trest. Tento motiv řeckých tragédií a mytologie je vlastní i současnému evropskému politickému myšlení a je vhodné si jej připomenout, i když se bavíme jen o právu.

Celý příspěvek

sobota 27. března 2010

Další zákon nezákon?

Od kauzy Melčák víme, že obecnost zákona je podstatným znakem demokratického právního státu a s tímto vědomím stává se procházení nových přírůstků ve sbírce zákonů mnohem zajímavější. Nedávno vyšel v částce 26 jeden potenciální adept na zákon co do formy, nikoliv však obsahu.

Zákon č. 69/2010 Sb., o vlastnictví letiště Ruzyně, iniciovaný skupinou poslanců, je tak dlouhý a složitý, že jej zde lze ocitovat celý:

ZÁKON

ze dne 1. prosince 2009 o vlastnictví letiště Praha-Ruzyně

Parlament se usnesl na tomto zákoně České republiky:

§ 1
Letiště Praha-Ruzyně, jakož i veškeré nemovitosti
k němu náležející, zejména územně vymezená a vhodným
způsobem upravená plocha včetně souboru staveb
a zařízení letiště, trvale určená ke vzletům a přistávání
letadel a k pohybům letadel s tím souvisejícím, smí
být jen ve vlastnictví České republiky (dále jen „stát“),
anebo právnických osob se sídlem ve státě, v nichž má
stát stoprocentní majetkovou účast (stoprocentní
podíl).

§ 2
Účinnost
Tento zákon nabývá účinnosti dnem jeho vyhlášení.

Vlček v. r.
Fischer v. r.
(poznámky pod čarou byly vypuštěny)

Je to zákon..není to zákon? Co by tomu asi v Brně řekli? A co v Bruselu na Komisi?

Důvodová zpráva má každopádně jasno. Její autoři nejdříve připomínají, že čl. 11 odst. 2 Listiny říká, že "Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice." Toto ustanovení prý zabezpečuje, že zákonem není porušen princip dělby moci. Cituji:

"Návrh zákona neporušuje ani princip dělby moci podle čl. 2 odst. 1 Ústavy. Zákon sice stanovuje pravidlo týkající se individuálně určeného souboru věcí, avšak právě s ohledem na výslovné ústavní dovolení v čl. 11 odst. 2 Listiny je taková zákonná úprava možná.Má-li zákonodárce pravomoc určit, který majetek smí být jen ve vlastnictví státu, byl by nesmyslným výklad, že by tak musel učinit obecně pomocí druhových označení (např. všechna letiště)..."

Ne že by to znělo nelogicky, ale jestliže nás kauza Melčák učí, že obecnost zákona je podstatnou náležitostí demokratického právního státu a ty, jak víme, stojí i nad obyčejnými ustanoveními ústavního pořádku, není čl. 11 odst. 2 jen takovým obyčejným ustanovením? Nebo snad taky zakotvuje podstatnou náležitost demokratického právního státu? Nebo by bylo nesmyslné dovozovat, že některé z ustanovení ústavního pořádku, které existovalo v době přijetí čl. 9 odst. 2 by mohlo být s ním v rozporu (pomíjím původní nadústavnost Listiny za federace apod.)? Vždyť nakonec i v kauze Melčák samotné říká Ústavní soud, že jakkoliv je obecnost zákona podstatnou náležitostí právního státu, existují z ní prý výjimky, a to mj. když jde o "případy výslovného zmocnění k vydání zákona ad hoc (kupř. ústavních zákonů vydaných dle čl. 11 a čl. 100 odst. 3 Ústavy) anebo zákony ad hoc, pro jejichž přijetí vypovídají výjimečné důvody splňující podmínky testu proporcionality (kupř. „výčtové“ restituční zákony)." Je čl. 11 odst. 2 takovým výslovným zmocněním k vydání zákona ad hoc? Nebo pro přijetí zákona o letišti Ruzyně vypovídají výjimečné důvody splňující test proporcionality? A opravdu čl. 11 odst. 2 nelze provést jinak než v rozporu s požadavkem obecnosti zákona? A je požadavek obecnosti zákona jako podstatné náležitosti demokratického právního státu opravdu konzistentní a prakticky udržitelný koncept?

A co ten potenciální rozpor s právem EU, třeba se svobodou usazování? Je to opravdu tak jasné a jednoduché, jak se snaží naznačit důvodová zpráva, když lakonicky říká:

"Mezinárodní závazky ani právo Evropské unie nezakazují ČR, aby stanovila, že strategicky významné letiště nesmí být privatizováno."

Jeden krátký zákon a tolik otázek...

Kdo si jimi nechce lámat hlavu, může nalistovat ve sbírce o pár stránek dál a raději se začíst pod číslem 75/2010 do předpisu s velice poetickým názvem: „Vyhláška o opatřeních k zabezpečení ochrany proti zavlékání a šíření háďátka bramborového a háďátka nažloutlého a o změně vyhlášky č. 332/2004 Sb., o opatřeních k zabezpečení ochrany proti zavlékání a šíření původce rakoviny bramboru, háďátka bramborového a háďátka nažloutlého.“

I když, teď na jaře, je asi úplně nejlepší jít spíš někam do přírody, nepatříte-li tedy mezi alergiky... A pozor na háďátka;)
Celý příspěvek

čtvrtek 25. března 2010

Kohout hodný obdivu?

Kdo měl na právnické fakultě francouzštinu a učil se z knihy Larišová, M., Fourtier, J.-P.: Français juridique (1ère partie). Univerzita Karlova, Praha 1994, možná si vzpomene na půvabný rozsudek Odvolacího soudu v Dijonu ze dne 2. dubna 1987 ve věci žaloby manželů Delpupových proti manželům Guedesovým, prostřednictvím které prvně jmenovaní chtěli učinit přítrž kokrhání kohouta posledně jmenovaných. V paměti mi utkvěla zejména věta hovořící o tom, že žalobci předložili důkazy, ze kterých vyplývá, že „v ranních hodinách vyhrazených obyčejně zaslouženému odpočinku pták manželů Guedesových kokrhá každých deset či dvacet vteřin s pravidelností, udatností a vytrvalostí, jež by byly hodny obdivu za jakýchkoli jiných okolností.

Tak na tuto větu jsem si onehdy vzpomněl v souvislosti s lucemburským soudcem Evropského soudu pro lidská práva, který v poslední době „s pravidelností, udatností a vytrvalostí hodnými obdivu“ sází jedno za druhým odchylná stanoviska, v nichž stále opakuje jeden a tentýž právní názor. ESLP si zvykl (ponechme stranou, že na tento zvyk sem tam bez zjevného důvodu zapomene) v těch případech, kdy dospěje k závěru o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) v odůvodnění výroku o návrhu na spravedlivé zadostiučinění poznamenat něco v tom smyslu, že vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele došlo k porušení práva na spravedlivý proces, jeví se jako nejvhodnější forma nápravy tohoto porušení obnova tohoto řízení nebo provedení nového řízení, pakliže o to stěžovatel požádá. Soudce Spielmann (k němuž se občas přidá zejména švýcarský soudce Malinverni) od jisté doby trvale zastává a uplatňuje názor, že tato dobrá rada by se měla objevit nikoli jen v odůvodnění rozsudku, ale přímo v jeho výrokové části, díky čemuž se stal v poslední době jedním z nejčastějších (ne-li vůbec nejčastějším) oponentem většinových rozhodnutí.

Poprvé tento svůj názor uplatnil v odchylném stanovisku k rozsudku Vladimir Romanov proti Rusku (24. 7. 2008, č. 41461/02) a následně na ně navázal v dalších rozsudcích: Polufakin a Chernyshev proti Rusku (25. 9. 2008, č. 30997/02), Salduz proti Turecku (27. 11. 2008, č. 36391/02), Trofimov proti Rusku (4. 12. 2008, č. 1111/02), Panovits proti Kypru (11. 12. 2008, č. 4268/04), Ilatovskiy proti Rusku (9. 7. 2009, 6945/04), Pishchalnikov proti Rusku (24. 9. 2009, č. 7025/04), Prežec proti Chorvatsku (15. 10. 2009, č. 48185/07), Melnikov proti Rusku (14. 1. 2010, č. 23610/03), Lesjak proti Chorvatsku (18. 2. 2010, č. 25904/06), Lisica proti Chorvatsku (25. 2. 2010, č. 20100/06). (Stejným směrem jdou svým způsobem i další jeho odchylná stanoviska, která se týkají i jiných ustanovení Úmluvy.)

Zajímavé je, že v rozsudku Maksimov proti Ázerbájdžánu (8. 10. 2009, č. 38228/05) se nějakým podivným řízením osudu soudci Spielmannovi podařilo pro svůj názor nadchnout nejen soudce Malinverniho, ale i další dva kolegy z první sekce ESLP (konkrétně norského soudce Jebense – tomu to takto „ujelo“ již v rozsudku Panovits – a také soudkyni Vajić z Chorvatska), takže se ve výroku rozsudku objevilo, že žalovaný stát musí přijmout všechna opatření k znovuotevření příslušného řízení (takový krok může podle ázerbájdžánského trestního řádu učinit předsednictvo Nejvyššího soudu). S tím ovšem nesouhlasili tři zbývající soudci s tím, že takováto změna dosavadní praxe by příslušela pouze velkému senátu a oni nejsou připraveni „běžet před vlakem“.

Není zde mým cílem rozebírat argumentaci soudce Spielmanna, jen chci nadhodit obecnou otázku, zda podobná „pravidelnost, udatnost a vytrvalost“ je za daných okolností hodna obdivu či nikoli. Mají soudci vrcholného soudního orgánu (nemusí jít samozřejmě jen o ESLP), které k „poslušnosti“ nemůže přinutit žádný instančně nadřízený soud, setrvávat na svém stanovisku, o němž jsou bytostně přesvědčeni, nebo mají – po určitém čase – „sklapnout podpatky“ a zařadit se do jednotného šiku spolu se svými „méně osvícenými“ kolegy?

Jako srovnání nám může posloužit přístup, který nedávno zvolil maltský soudce Bonello, jenž – oproti většině svých kolegů v sekci – měl poněkud větší problém s polskou právní úpravou a praxí přístupu k Nejvyššímu soudu v případě účastníků, kteří nejsou právně zastoupeni. Svůj názor nejprve prezentoval ve dvou souhlasných stanoviskách, neboť i většina se shodla na tom, že Úmluva porušena byla (Kulikowski proti Polsku, 18. 8. 2009, č. 18353/03; Antonicelli proti Polsku, 18. 8. 2009, 2815/05), což již ale nebyl případ rozsudku Smyk proti Polsku (28. 7. 2009, č. 8958/04), ke kterému připojil stanovisko nesouhlasné. Když však viděl, že ostatní (s výjimkou soudkyně Mijović z Bosny a Hercegoviny, která se – zdá se – rozhodla nastoupit kariéru „Spielmanna“ čtvrté sekce ESLP), rozhodl se podvolit názoru většiny, což vysvětlil takto: „Většina neměla porozumění pro moje odlišné uvažování. V budoucnu se proto v případech řešících tyto otázky budu neochotně připojovat k většině, pouze v zájmu vyhnout se fragmentaci rozhodování a v zájmu kolegiality a právní jistoty.“ A to prosím uvažování většiny označil o pár řádek výše za cynické (rozsudek Bąkowska proti Polsku, 12. 1. 2010, č. 33539/02).

Mimochodem tento Malťan je vzácným úkazem mezi soudci, neboť ač mu mandát vypršel již 31. 10. 2004 a 11. 6. 2006 navíc překročil horní věkový limit 70 let, přesto – v souladu s pravidlem, že soudce soudí, dokud není nahrazen (článek 23 odst. 7 Úmluvy), a v důsledku nezměrné touhy Parlamentního shromáždění Rady Evropy zvolit soudce nového pouze z kandidátky, na níž nebudou jen muži – je stále „v činné službě“.

Podobně jako soudce Bonello se názoru většiny svého času podvolil též například švýcarský soudce Wildhaber. K rozsudku Martinie proti Francii (12. 4. 2006, č. 58675/00) připojil prohlášení, v němž uvedl, že sice stále lituje judikatury ESLP, která nemá dostatečné pochopení pro tradiční podobu řízení před nejvyššími soudními instancemi některých evropských zemí, nicméně věří, že by jako předseda ESLP, jehož úkolem je mimo jiné tento soud reprezentovat, neměl za normálních okolností setrvávat na svém nesouhlasném stanovisku, ale měl by se podřídit názoru většiny.

Ale podobné dilema nemusejí řešit jen soudci „instancí, které se nemýlí“, ale též třeba advokáti, přesvědčení o své pravdě, kterou ctihodný soud přes jejich opakovanou snahu ne a ne (skrz svoji ustálenou judikaturu) akceptovat.


No a jak to dopadlo v Dijonu s kohoutem? Pod pokutou 100 FRF za každý den prodlení přemístit do 15 dnů od doručení rozsudku kohouta „za barák“ a zaplatit 3 000 FRF odškodnění. I když kdo ví, jak to vlastně opravdu dopadlo (právní moc v učebnici vyznačena není) a jestli si to autoři vůbec všechno nevymysleli ...

Celý příspěvek

středa 24. března 2010

Srovnáváme srovnatelné a srovnatelně?

Když jsem před léty seděl v lavicích vysoké školy mohl jsem díky dvěma oborům, se kterými jsem v těchto lavicích válčil, srovnávat různé metodologické přístupy obou z nich. Politologie, která byla vedle práva tím druhým oborem, se díky svému mládí v rodině společenských věd snažila vždy kompenzovat své poněkud nejisté postavení a přehlížení ze strany jiných starších, usazených a respektovaných oborů tím, že důsledně dbala na metodologii, ke které se hlásila, kterou vyznávala a jejíž čistotu nad míru obvyklou tříbila.

Z učebních textů a přednášek jsem se dozvěděl, mimo jiné, že právě právníci v případě aplikace srovnávacích postupů jsou na tom z hlediska metodologické čistoty nejhůř (nejlíp na tom byli historici). Metodologie používaná jedním z otců evropské politologie Mauricem Duvergerem (samozřejmě původně právníkem) byla překonána Seymourem Martinem Lipsetem (původně sociolog) a Steinem Rokkanem (původně filozof), kteří teprve přinesli do kuloárů učených politologických spolků to správné komparativní kafe.

Věcně vzato, je v případě jakékoliv srovnávací metody vždy klíčový výběr srovnávaných prvků, který by neměl být ovlivněn očekávaným výsledkem (výsledek by vlastně neměl být vůbec očekávaný) a tento výběr měl by mít vypovídací hodnotu, která se ovšem dost špatně měří. Srovnávané prvky by měly být zkoumány shodně (žádné sekundární zdroje) apod. Za největší hřích srovnávajících právníků je pak považován tzv. referenční odkaz (viz např. text Blanky Říchové v Politologické revue ze dne 2. prosince 1997, str. 9). Jde v podstatě o vedení nějaké úvahové linie s občasnými náhodnými odkazy tu a tam, podle potřeby srovnávajícího, jak se mu to hodí. Příkladem budiž třeba nález soudu, kterým se odkazuje na právní úpravu třeba Austrálie, Švédska, Holandska a Finska. Důvod výběru těchto čtyř států samozřejmě chybí, ale už letmý pohled dává pocítit reprezentativnost vzorku a obecnou vypovídací hodnotu takto provedené analýzy. Podobné postupy jsou v praxi nicméně běžné jak v argumentaci stran tak v úvahách soudů.

Odhlédneme-li od světa akademického, kde je podle mě vysoký nárok použití srovnávacích metod více než oprávněný, tak je dobré se také zamyslet do jaké míry je tato výtka relevantní ve vztahu k právní praxi, ať už rozhodovací nebo strategicko-litigační. Právní diskurs by měl v ideálním případě dodržovat akademické standardy dialogu a použitých argumentačních metod. Na druhou stranu je třeba přiznat, že zejména aktivní aktéři některých procesů mají předem daný cíl (někým jiným), kterému přizpůsobují svou argumentaci, což lze považovat ve světě práva za zcela legitimní. Lze v běžné právní argumentaci argumentovat referenčně a vybírat si odkazy na cizí právní úpravy podle potřeby? Popřípadě, je přípustné pouze takové srovnání, kdy vybírám srovnávané prvky nezávisle na výsledku, a to podle nějakého kritéria, které zaručí vypovídací hodnotu takového srovnání?

Možné postupy jsou samozřejmě oba, nicméně každý se řídí jinými pravidly a pouze jeden z nich lze podřadit pod srovnávací metody, byť jsou tam nepřesně (a to i politology) podřazovány oba. Rozdíl mezi oběma postupy je přitom klíčový.

Politologické, sociologické, historické a konečně i právní srovnávací metody jsou považovány za metody hodnotově neutrální. Empiricko-analytická politologie dokonce výslovně odmítá hodnotový diskurs. Srovnávací metody s vysokou mírou vypovídací hodnoty tak nemohou poskytnout výstup, jehož obsahem bude síla argumentace. Naopak mohou poskytnout výstup, jehož obsahem bude míra obvyklosti právní úpravy, míra zakotvení právního principu v katalogu států, jejichž celek považuji z nějakého (nenormativního) důvodu za vypovídající apod.

Argumentuji-li obecností právního principu, (ne)racionalitou právní normy či prozařováním právních principů, jak takový srovnávací metodologický postup namístě. Musím se ho ovšem držet důsledně, musím do výběru států (nebo jiných srovnávaných prvků) poctivě zahrnout i ty, které se mi svým obsahem nehodí, a odlišnost menšiny rozumně interpretovat. Svým postupem a výběrem srovnávaných prvků nemohu výsledek srovnávací analýzy ovlivnit; mohu nakonec tak stát pouze před volbou, zda srovnávací analýzu ve své argumentaci použiji či nikoliv. V případě nekorektního postupu pak riskuji adekvátní reakci protistrany (pro advokáty) nebo kritiku v odborném tisku (pro soudce). Tato metoda se, sociologicky řečeno, podobá kvantitativním metodám.

Naopak právní diskurz je někdy popisován jako diskurs norem či diskurz hodnot. V takovém případě je referenční a účelově zvolený odkaz na jinou normu, respektive na jinou argumentaci zcela namístě. Mohu tak například argumentovat, že v rozsudku jiného státu je právní problém řešen vhodně, že právní úprava jiné země z těch a těch důvodů je vhodnější apod. Taková argumentace musí být ovšem vedena především obsahově, a to velmi důkladně, protože fakticky argumentuji obsahem jiné normativní struktury a nikoliv tím, že ji někde někdo akceptoval. Jinými slovy lze argumentovat, že například německá právní úprava (nebo rozhodnutí soudu, text zákona apod.) jsou vhodné z důvodu vnitřní logické bezrozpornosti, přesvědčivosti, bezproblémové aplikovatelnosti, souladnosti s jinou normativní strukturou (mezinárodní, evropskou apod.). Totéž lze ovšem učinit ve vztahu k jakékoliv jinému státu, třeba i zdánlivě vzdálenému (Jihoafrická republika, jihoamerické státy apod.).

Argumentační referenční odkaz nelze ovšem zahrnovat pod srovnávací metody, protože v podstatě nesrovnávám. Tato metoda má na rozdíl od kvantitativních srovnávacích metod spíše povahu kvalitativního postupu, až někdy i výzkumu. Míra pochopení toho, na co se odkazuji, musí být hlubší a musí mít kontextuální povahu na rozdíl od srovnávání pouhých výsledků. Každý se v každém procesu může odkazovat na jakékoliv právní argumentace, přičemž v konkurenci proti sobě pak stojí normativní argumenty, jejich celky, společenský kontext a celková přesvědčivost a nikoliv označení jejich původu.

Obě metody jsou tak odlišné a vzájemně neslučitelné. Lze je v konkrétní argumentaci použít paralelně, ale nikoliv konvergenčně. V praxi jsou bohužel mnohdy vzájemně kontaminovány, přičemž výsledky jsou pak rozpačité a mnohé závěry z takto hybridních postupů příliš nepřesvědčí. Těm, kdo se na právním diskursu podílí, včetně advokacie, by prospělo pokud by se obě metody důsledně oddělovaly. Možná, že by nás pak jiní sociální vědci více respektovali. V ideálním případě pak možná i naučíme empirické politology uvažovat normativně.
Celý příspěvek

pondělí 22. března 2010

Ivo Telec: Etické kodexy vysokých škol

Před dvanácti lety vyšel v brněnských Univerzitních novinách, 1998, č. 3, podnětný článek emeritního profesora a dřívějšího prorektora Masarykovy univerzity, Pavla Braveného, nazvaný Nesamozřejmost morálky ve vědě. Autor přesně vystihl problém. Žel, mnoho se od té doby nezměnilo. Morálka ve vědě či ve výzkumu, vývoji a inovacích skutečně nebývá vždy samozřejmá. Svědčí o tom mnohé křiklavé, řešené i neřešené, případy akademické kriminality. Ať již tyto případy nastaly ze strany studentů nebo akademických pracovníků.

Akademická morálka je podobně jako morálka ve výzkumu vůbec založena na několika ctnostech, které bývají ve slušné společnosti po celém světě obecně uznávány a ctěny. V evropském výzkumném prostoru tomu není jinak. Podstata těchto ctností spočívá v čestnosti, důvěryhodnosti a spolehlivosti, prospěšnosti a odpovědnosti vůči studentům i veřejnosti.
Správně můžeme namítnout, že v akademickém prostředí těžko nalezneme někoho, kdo by si dovolil něco z toho veřejně popírat anebo znevažovat. Přesto se ale setkáváme s případy zlehčování, nadržování, zneužívání a s podobnými negativními jevy. Začasto za nimi stojí jen naše vlastní sobectví, osobní zájem na vědeckém prosazení, byť by se jednalo o duplikovaný výzkum již jinde provedený, či to, čemu říkáme falešná kolegialita. „Akademik akademika podrží“ tak jako kdysi „soudruh podržel soudruha“. Vzpomeňme dnes veřejně známý případ z Univerzity Karlovy z roku 1982. Učitel, který nesměl učit a byl politicky odstrčen do knihovny, interně poukázal na plagiát diplomové práce, který objevil. Dočkal se však důrazné reakce: z jakých politických pohnutek špiní jméno angažovaného soudruha? Viz http://www.proverenafakulta.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=37
Záměrně poukazuji na záporné jevy z akademického podsvětí, protože je nutné tyto jevy pojmenovat.
Roku 2000 přijalo předsednictvo Grantové agentury České republiky, na základě zahraničních vzorů, doporučení o správné vědecké praxi. Po roce 2005 začaly české vysoké školy houfněji přijímat institucionální etické kodexy akademických pracovníků. Stalo se tak ale až po politickém podnětu zvnějšku. Impulsem totiž bylo usnesení vlády o Etickém rámci výzkumu (č. 1005) z roku 2005. Tento etický rámec lze mít za národní etický kodex výzkumu. Roku 2006 česká vláda přistoupila k Doporučení Komise ES o Evropské chartě pro výzkumné pracovníky a o Kodexu chování pro přijímání výzkumných pracovníků z předešlého roku, které má význam v celém Evropském hospodářském prostoru. Ve stejném roce akademický sněm Akademie věd České republiky přijal Etický kodex výzkumných pracovníků v Akademii věd České republiky. Ve vysokoškolském prostředí poté následoval Vzorový etický kodex pro akademické pracovníky vysokých škol, schválený sněmem Rady vysokých škol v roce 2007. Některé vysoké školy se poohlédly i ve vyspělém zahraničí.
Kupříkladu na Masarykově univerzitě platí veřejně dostupný Etický kodex pro akademické a odborné pracovníky Masarykovy univerzity, stanovený rektorem v roce 2008, a na něj navazující o rok mladší jednací řád etické komise jako poradního orgánu rektora. Západočeská univerzita v Plzni zase v roce 2007 bez dalšího převzala vzorový etický kodex pramenící z Rady vysokých škol.
Po obsahové a technické stránce by etické kodexy měly klást důraz na generální klausule vystižené základními zásadami (hodnotami). Kasuistický výčet jednotlivých špatností a nečestností by měl být jen příkladmý tak, aby nesvazoval ruce, ale zároveň, aby výchovně a preventivně upozornil na nežádoucnost určitých skutků, které se vyskytují nejčastěji.
Etické kodexy vystihují morální řád akademického povolání. Zároveň jsou součástí vědní a školské politiky. Navzájem se však od sebe kodexy v praxi liší svým právním významem. Setkat se totiž můžeme s různými právními přístupy. Někdy je etický kodex obsahem statutu vysoké školy, jako je tomu v případě Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně, což je právně nejvýznamnější, protože statut je ze zákona závazný pro studenty i akademické pracovníky.
Druhá skupina případů je založena na pouze morální závaznosti etických kodexů, která by ale měla být pracovněprávně promítnuta do požadavků vysoké školy na řádný výkon akademické práce, projevených vůči všem akademickým pracovníkům ve smyslu zákoníku práce. K takovému výslovnému pracovněprávnímu promítnutí etických pravidel došlo např. na Univerzitě Palackého v Olomouci a na Masarykově univerzitě v Brně. Oproti tomu např. na Akademii múzických umění v Praze nebo na Západočeské univerzitě v Plzni nedošlo k tomuto výslovnému pracovněprávnímu provedení, anebo alespoň není veřejně známo, že by k tomu došlo. I zde je však možno z nečestného chování, vystiženého etickým kodexem, právně dovozovat ohrožení dobrého jména vysoké školy, a tím i porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci. K ohrožení dobrého jména by došlo na úkor vysoké školy coby zaměstnavatele.
Třetí skupinu tvoří ty vysoké školy, které nedbaly politického doporučení a žádné institucionální etické kodexy nepřijaly, ani se neztotožnily s některými vzorovými pravidly a mravně pokleslé akademické případy řeší, jak se dá.
Právně nejsilnější varianta, kdy etická pravidla jsou součástí statutu vysoké školy, je právně vhodná proto, že zohledňuje právně rovné zacházení se všemi členy akademické obce. Statut totiž platí jak pro studenty, tak pro akademiky. Stanovení dílčích zvláštností pro některou z obou skupin akademické obce je přitom možné. Podobně je tomu u některých oborových specifik, mezi něž patří kupříkladu otázky bioetiky.
K posuzování dodržení etických pravidel v konkrétních podezřelých případech bývají povolávány etické komise. Tato tělesa působí buď stále, anebo ad hoc. Přibírání etických komisí k řešení podezřelých případů by ale nemělo být pravidlem, protože na prvém místě by měl být průhledně a právně rovně uplatňován vnitřní kontrolní mechanismus na běžné řídící úrovni se všemi pracovněprávními následky z toho vyplývajícími. Vyvíjení činnosti dalšího tělesa totiž znamená pro samu vysokou školu jistou zátěž. Vhodné je, aby členové etických komisí byli nezávislí na vysoké škole a jejích zájmech.
Nález etických komisí by měl obsahovat výrok o morální vině akademického pracovníka za vědecký delikt a výrok o morálním trestu za něj, spočívajícím ve veřejném morálním odsudku činu. Od vyústění nálezu ve veřejný odsudek lze upustit, bylo-li by nezveřejnění nálezu v konkrétní věci ospravedlnitelné i se zřetelem na zájem oběti. Obětí přitom může být i sama vysoká škola, která mohla být uvedena v omyl o řádnosti akademické práce nebo odevzdaného výsledku. Úkolem etických grémií není provádět právní kvalifikaci skutku.
Sám vědecký delikt, kupříkladu plagiátorství nebo bezprávné zvýhodňování, ovšem bývá souběžně spojen též s možným právním následkem v oblasti práva autorského, průmyslového, soutěžního, akademického a samozřejmě pracovního. Následkem zaviněného spáchání morálního deliktu bývá ztráta vědecké bezúhonnosti akademického pracovníka, a to i bez ohledu na eventuální právní odpovědnost. Vědecká bezúhonnost (scientific integrity) je osobní stav akademického pracovníka, jehož bychom si měli všichni hledět. Na zachování vědecké bezúhonnosti má vysoká škola bezpodmínečně trvat jako na podstatném požadavku na řádný výkon akademické práce, chce-li si sama udržet dobré jméno ve slušné společnosti. Nesplňování morálního požadavku vědecké bezúhonnosti akademického pracovníka se proto stává výpovědním důvodem ze strany vysoké školy podle zákoníku práce. Po žádné vysoké škole nelze spravedlivě chtít, aby dále zaměstnávala akademického pracovníka, který si svou vinou přivodil podstatnou úhonu při výkonu práce. Zvláště tehdy, chybí-li jakákoli stopa účinné lítosti nebo nápravy narušených poměrů. Nemluvě o reálném ohrožení dobrého jména vysoké školy tím, že akademický pracovník se dopustil morálně deliktního chování právě při výkonu práce pro vysokou školu. Takříkajíc pod její „hlavičkou“ a na její náklady. Tím ovšem akademický pracovník uvrhl samu vysokou školu do špatného světla v očích nejen veřejnosti, ale též konkurence na přeshraničním nebo dokonce globálním trhu vzdělávacích a výzkumných služeb.
V nedávné době přijímání institucionálních etických kodexů jsme se na českých vysokých školách a výzkumných institucích mohli setkávat s občasnou námitkou, že etické kodexy jsou zbytečné. Ideálně vzato tomu tak skutečně je. Nač sepisovat a stanovovat něco, co je každému samozřejmé! Škoda práce a papíru. Jenomže, morálka ve vědě není až tak samozřejmá, jak by se mohlo ideálně zdát. Každý ví, že se nesmí krást. A přesto máme trestní zákoník! Etické kodexy svou artikulací slouží jako formalizovaný podklad pro snadnější a přezkoumatelnější posouzení nastalého skutku. Vedle toho mají etické kodexy nepřehlédnutelný význam morálně výchovný a preventivní. Žádný plagiátor, byť by byl otitulovaným akademikem či funkcionářem, již nemůže vážně tvrdit, že jeho skutek snad nemá deliktní povahu. Zároveň může každý předvídat, co asi nastane, spáchá-li delikt, přičemž hrozba odhalení je ve společnosti sítí a elektronických komunikací velká. Žel, někdy míváme více pochopení pro akademické delikventy, namísto ochrany jejich obětí. Zapomínáme, že kde je pachatel, tam je též oběť.
Jinými slovy řečeno, morálním účelem etických kodexů je oddělení zrna od plev. Položení důrazu na správné a dobré chování tím, že kodexy pojmenovávají některé lidské špatnosti. Pokud bychom si snad sami nebyli jisti, co je dobré a co špatné, platí jednoduché vodítko. Špatné je to, co v životě činím jinému bezdůvodně na újmu. Tu přitom mohu způsobit i tak, že sám sebe či někoho jiného bezprávně zvýhodním oproti ostatním.
Jako všude, tak i v našich případech se lze setkat se zneužitím. Etické posudky někdy slouží až k zametení věci pod koberec ve snaze například o její zlehčení či ve snaze o „odsunutí“ deliktu „jen“ do sféry morálky mimo hrozící pracovněprávní postih. Málokdy se ale přitom kdokoli zeptá oběti, jak se ona sama cítí, když si její tvůrčí práci, dovednost, vynaložené úsilí a dosažené výsledky přivlastnil někdo, kdo se zřejmě minul povoláním.
Navzdory určitým rozpakům, proto nezbývá, nežli formulaci etických pravidel kodifikovanou cestou etických kodexů vysokých škol uvítat a podpořit, – a hlavně obecně sdílená pravidla prakticky uplatňovat.
Celý příspěvek

neděle 21. března 2010

Porno nemá sníženou sazbu DPH!

S blížícím se jarem a z toho plynoucí hormonální oblevy se sluší navázat na tradici košilatých rozsudků na Jiném právu. Níže přetiskuji jeden z dílny Soudního dvora EU z tohoto týdne: věc C‑3/09, Erotic Center BVBA proti Belgische Staat. Šlo o spor mezi belgickým provozovatel sex shopů a daňovou správou o to, zda promítání erotických snímků v individuálních kabinkách spadne pod běžnou sazbu DPH anebo pod sazbu sníženou. Snížená 6% sazba je však vyhrazena pouze pro „Oprávnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na jiné kulturní události nebo do jiných kulturních zařízení.“ Provozovatel kabinek se pokoušel daňovou správu přemluvit, že kabinky pro promítání erotické anatomie jsou „kino“, což mu bohužel nevyšlo.

Zde je slíbený rozsudek. Soudnímu dvoru patří uznání za umělecký výkon, kterým odůvodnil celý rozsudek, aniž by jedinkrát konkrétně zmínil, jaký typ pořadů se v oněch kabinkách vlastně uvádí. Hraničícím kritériem podle Soudního dvora je individualizovanost sledování v soukromém prostoru. Uvidíme, zda bude Erotic Center BVBA stát 15% rozdíl v DPH zato, aby přebudovala své kabinky na malá kina a zaměřila se na skupinové sledování stejných kinematografických kousků. Ještě zajímavější by bylo, kdyby se o malé kino jednalo, ale „tradičně“ by do něj chodil pouze jeden člověk … (ale to už asi předbíháme další rozvoj daňové judikatury).

---------------------
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (osmého senátu)

18. března 2010(*)

„Šestá směrnice o DPH – Článek 12 odst. 3 písm. a) – Příloha H – Snížená sazba DPH – Pojem ‚oprávnění ke vstupu do kin‘ – Kabina pro jedinou osobu ke sledování filmů dle vlastního výběru“

Ve věci C‑3/09,

jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce na základě článku 234 ES, podaná rozhodnutím hof van beroep te Gent (Belgie) ze dne 23. prosince 2008, došlým Soudnímu dvoru dne 8. ledna 2009, v řízení

Erotic Center BVBA

proti

Belgische Staat,

SOUDNÍ DVŮR (osmý senát),

ve složení C. Toader, předsedkyně senátu, K. Schiemann (zpravodaj) a P. Kūris, soudci,

generální advokát: Y. Bot,

vedoucí soudní kanceláře: K. Malacek, rada,

s přihlédnutím k písemné části řízení a po jednání konaném dne 28. ledna 2010,

s ohledem na vyjádření předložená:

– za Erotic Center BVBA J. van Besienem, advocaat,

– za belgickou vládu M. Jacobs, jako zmocněnkyní,

– za Evropskou komisi D. Triantafyllouem a W. Roelsem, jako zmocněnci,

s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,

vydává tento

Rozsudek

1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu pojmu „kino“ obsaženého v příloze H sedmé kategorii šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (Úř. věst. L 145, s. 1; Zvl. vyd. 09/01, s. 23), ve znění směrnice Rady 2001/4/ES ze dne 19. ledna 2001 (Úř. věst L 22, s. 17; Zvl. vyd. 09/01 s. 341, dále jen „šestá směrnice“).

2 Tato žádost byla předložena v rámci sporu mezi společností Erotic Center BVBA (dále jen „E. Center“) a Belgische Staat ve věci uplatnění či neuplatnění snížené sazby daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z částek vybraných společností E. Center za použití individuálních kabin ke sledování filmů umístěných v provozovně této společnosti.

Právní rámec

Právní úprava Unie

3 Článek 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice stanoví:

„Základní sazbu [DPH] stanoví každý členský stát jako procentní podíl ze základu daně a je stejná pro dodání zboží i pro poskytování služeb. […]

[…]

Členské státy mohou rovněž uplatňovat jednu či dvě snížené sazby. Tyto sazby se určí jako procentní podíl ze základu daně, který nesmí být nižší než 5 %, a vztahují se pouze na dodání zboží a poskytnutí služeb těch kategorií, které jsou uvedeny v příloze H.“

4 Příloha H šesté směrnice nazvaná „Seznam dodání zboží a služeb, které mohou být předmětem snížené sazby DPH“ podává výčet různých kategorií. Sedmá kategorie uvedené přílohy zní takto:

„Oprávnění ke vstupu na představení, do divadel, do cirkusů, na trhy a veletrhy, do zábavních parků, na koncerty, do muzeí, do zoologických zahrad, do kin, na výstavy a na jiné kulturní události nebo do jiných kulturních zařízení.

Zpřístupnění příjmu televizních nebo rozhlasových pořadů.“

Vnitrostátní právní úprava

5 Článek 1 odst. 1 královského nařízení č. 20 ze dne 20. července 1970 o stanovení sazeb DPH a o zařazení zboží a služeb podle těchto sazeb (dále jen „královské nařízení č. 20“) stanoví, že snížená sazba DPH ve výši 6 % se vybírá ze zboží a služeb uvedených v tabulce A přílohy uvedeného nařízení.

6 Oddíl XXVIII zmíněné tabulky A uvádí tyto služby:

„Udělení povolení ke vstupu do kulturních, sportovních nebo zábavních zařízení, stejně jako udělení povolení k používání těchto zařízení, s výjimkou

a) udělení povolení k používání zábavních automatů;

b) přenechání movitého majetku.“

Spor v původním řízení a předběžná otázka

7 Dne 15. září 2004 provedly daňové orgány v provozovně E. Center daňovou kontrolu ohledně dodržování zákonného režimu DPH v období od 1. ledna 2004 do 30. června 2004. Po provedení této kontroly sepsaly zmíněné orgány 9. listopadu 2004 protokol stanovící doměření daně k tíži společnosti E. Center z toho důvodu, že na příjmy z poskytování projekčních kabin nesprávně uplatnila sníženou sazbu DPH ve výši 6 % namísto základní sazby daně ve výši 21 %. Společnosti E. Center bylo uloženo zaplacení částky 48 454,36 eur odpovídající údajně protiprávně neodvedené DPH a pokuty ve výši 4840 eur.

8 Poté, co byl společnosti E. Center dne 24. prosince 2004 doručen platební výměr, podala tato společnost dne 22. března 2005 žalobu na jeho zrušení k rechtbank van eerste aanleg te Brugge. Jelikož byla tato žaloba rozsudkem ze dne 10. září 2007 zamítnuta, podala společnost E. Center proti tomuto rozhodnutí odvolání k hof van beroep te Gent.

9 Před zmíněným soudem společnost E. Center tvrdila, že dotčené projekční kabiny spadají do kategorie „kulturních, sportovních nebo zábavních zařízení“ ve smyslu oddílu XXVIII tabulky A přílohy ke královskému nařízení č. 20, zejména proto, že takovéto kabiny musí být považovány za „kino“ ve smyslu kategorie 7 přílohy H šesté směrnice, jak ostatně rozhodly již nizozemské soudy. Podle společnosti E. Center je počet míst k sezení, druh promítaných filmů či technika promítání irelevantní zejména pro účely takovéto kvalifikace.

10 Belgická vláda zastává názor, že služby poskytované ve zmíněných kabinách odpovídají pojmu „zábavní automaty“ ve smyslu zmíněného oddílu XXVIII, protože promítání filmů je spuštěno vhozením mince do přístroje, přičemž je dána možnost přepínání mezi filmy. Podle belgické vlády nelze ostatně takovéto kabiny označit za „kina“ protože nepředstavují prostory, v nichž může skupina lidí společně sledovat týž film, jehož promítání je spuštěno bez zásahu diváků, kteří mimoto předem obdrželi oprávnění ke vstupu na toto promítání.

11 Předkládající soud uvádí, že přijetím oddílu XXVIII tabulky A přílohy ke královskému nařízení č. 20 využil belgický zákonodárce možnosti poskytnuté čl. 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice ve spojení s přílohou H sedmou kategorií téže směrnice, takže tento oddíl XXVIII musí být vykládán tak, že se vztahuje zejména na kina ve smyslu této sedmé kategorie. Zmíněný soud má za to, že nutnost vykládat vnitrostátní pravidlo způsobem, který je v souladu s šestou směrnicí a s jednotnými pojmy, které jsou jí vlastní, znamená, že jsou-li dotčené kabiny považovány za kina ve smyslu uvedené směrnice, nemohou být označeny za zábavní automaty ve smyslu zmíněného oddílu XXVIII a je třeba na ně uplatnit sníženou sazbu 6 %.

12 Za těchto podmínek se hof van beroep te Gent rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

„Má být za ‚kino‘ ve smyslu přílohy H [sedmé kategorie] [šesté směrnice] považována kabina, která je tvořena uzamykatelným prostorem, do kterého se vejde pouze jedna osoba, která zde za poplatek může na obrazovce sledovat filmy, které si sama zvolí z nabídky různých filmů a během doby, za kterou zaplatila poplatek, může promítané filmy libovolně měnit, přičemž promítání spouští sama vhozením mince?“

K předběžné otázce

13 Příloha H, sedmá kategorie první pododstavec šesté směrnice se týká, jak vyplývá z jejího znění, „oprávnění ke vstupu“ na různé kulturní události nebo do kulturních zařízení, jejichž výčet podává (viz rozsudek ze dne 23. října 2003, Komise v. Německo, C‑109/02, Recueil, s. I‑12691, bod 25), mezi nimiž jsou uvedena zejména „kina“.

14 Jelikož šestá směrnice neobsahuje definici pojmu „oprávnění ke vstupu do kin“ podle zmíněné přílohy H sedmé kategorie, je třeba tento pojem vykládat ve světle kontextu, v němž je v šesté směrnici uváděn (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 18. ledna 2001, Komise v. Španělsko, C‑83/99, Recueil, s. I‑445, bod 17).

15 V tomto ohledu – a jak již dříve uvedl Soudní dvůr – z čl. 12 odst. 3 písm. a) šesté směrnice vyplývá, že uplatnění jedné nebo dvou snížených sazeb DPH je možností, která je dána členským státům jako výjimka ze zásady, že se uplatní základní sazba. Krom toho se podle tohoto ustanovení snížené sazby DPH vztahují pouze na dodání zboží a poskytnutí služeb uvedená v příloze H této směrnice. Z ustálené judikatury přitom vyplývá, že ustanovení, která mají povahu výjimky z určité zásady, musí být vykládána striktně (viz zejména výše uvedený rozsudek Komise v. Španělsko, body 18 a 19, jakož i citovaná judikatura).

16 Z toho zejména vyplývá, že pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ musí být vykládán v souladu s obvyklým smyslem tohoto výrazu (viz v tomto smyslu výše uvedené rozsudky Komise v. Španělsko, bod 20, a Komise v. Německo, bod 23).

17 Navíc je třeba – jak zdůraznily belgická vláda a Evropská komise – uvést, že rozličným událostem a zařízením, jejichž výčet podává příloha H sedmá kategorie první pododstavec šesté směrnice, je společné zejména to, že jsou přístupné veřejnosti na základě předchozího zaplacení oprávnění ke vstupu, které všem osobám, jež si je opatří, zjednává právo společně využívat kulturních a zábavních služeb, jimiž se vyznačují tyto události a zařízení.

18 Z předchozího vyplývá, že pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ ve smyslu přílohy H sedmé kategorie prvního pododstavce šesté směrnice nemůže být vzhledem k obvyklému smyslu, který má tento výraz, a v souvislosti, která je vlastní ustanovení, v němž je obsažen, vykládán v tom smyslu, že zahrnuje platbu provedenou jediným spotřebitelem za účelem využití individualizovaného sledování jednoho či více filmů anebo výňatků z filmů v takovém soukromém prostoru, jako jsou kabiny, o které se jedná v původním řízení.

19 Proto je na předběžnou otázku třeba odpovědět tak, že pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ obsažený v příloze H sedmé kategorii prvním pododstavci šesté směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na platbu provedenou jediným spotřebitelem za účelem využití individualizovaného sledování jednoho či více filmů anebo výňatků z filmů v takovém soukromém prostoru, jako jsou kabiny, o které se jedná v původním řízení.

K nákladům řízení

20 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.

Z těchto důvodů Soudní dvůr (osmý senát) rozhodl takto:

Pojem „oprávnění ke vstupu do kin“ obsažený v příloze H sedmé kategorii prvním pododstavci šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, ve znění směrnice Rady 2001/4/ES ze dne 19. ledna 2001, musí být vykládán v tom smyslu, že se nevztahuje na platbu provedenou jediným spotřebitelem za účelem využití individualizovaného sledování jednoho či více filmů anebo výňatků z filmů v takovém soukromém prostoru, jako jsou kabiny, o které se jedná v původním řízení.
Celý příspěvek

pátek 19. března 2010

Vyrovnaný státní rozpočet – téma i pro ústavní právo

Přibližně od konce druhé světové války se stávají běžnou součástí ústav státní cíle, tj. takové ústavní normy, jež jsou svým obsahem zaměřeny programově a zakotvují orientaci budoucí legislativy a politiky. Příkladem takovéhoto ustanovení budiž čl. 7 Ústavy, podle něhož stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství. Již od počátku 90. let existuje v českém prostředí snaha (resp. přinejmenším je opakovaně proklamována) o ústavní zakotvení dalšího státního cíle: vyrovnaného státního rozpočtu.


Legislativně technicky bylo provedení tohoto státního cíle navrhováno různým způsobem. V roce 1998 navrhovatelé např. požadovali zakotvení jediné věty: „Státní rozpočet České republiky se navrhuje a schvaluje tak, aby v daném rozpočtovém roce výdaje státního rozpočtu na zabezpečení úkolů a krytí potřeb České republiky nepřevýšily příjmy státního rozpočtu.“ (viz http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=27753).

V roce 2002 byla již tato myšlenka daleko rozpracovanější a ústavní zákon byl i odlišně pojmenován: o rozpočtové kázni. Jeho obsahem bylo jednak zakotvení rozpočtové kázně jako hlavní priority rozpočtových a finančních procesů v ČR a dále stanovení úkolu vlády stabilizovat veřejné finance (což představuje formulaci typickou pro státní cíle), nicméně v dalším byla navrhovaná úprava již výrazně konkrétnější. Stanovila totiž povinnost vlády každoročně zpracovat zprávu o rozpočtové strategii a zejména zcela nově upravila rozpočtové režimy a proces schvalování návrhu zákona o státním rozpočtu. Zde stojí za zmínku, že měly být zavedeny tři rozpočtové režimy (normální, zvýšené pozornosti a mimořádné situace), pro jejichž schválení by byla potřeba odlišná většina poslanců (u rozpočtového režimu mimořádné situace byla vyžadována dokonce ústavní většina). Pokud by ze státního závěrečného účtu vyplynula odchylka o více než jednu desetinu předpokládané hodnoty, byla vláda povinna požádat Poslaneckou sněmovnu o důvěru. (blíže viz http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=6065vyrovnanystatnirozpocet.doc).

Je nutno rovněž uvést, že zakotvení tohoto státního cíle je již provedeno (byť odlišným způsobem) v ústavách SRN (zejm. čl. 109 odst. 3) a Švýcarska, takže se nejedná o něco, co by bylo možno považovat za zcela nezvyklé či dokonce nemožné. V tomto krátkém textu mi však nejde o hodnocení zdařilosti citovaných návrhů ústavních zákonů. Jde spíše o krátké zamyšlení nad smysluplností zakotvení tohoto státního cíle. Jeho význam může být totiž v zásadě dvojí: ryze proklamativní či vynutitelný.

V případě pouhé proklamace cíle vyrovnaného státního rozpočtu se nabízí otázka, k čemu vůbec by taková ústavní úprava měla vlastně sloužit. Její význam by byl totiž výhradně v symbolické rovině a měla by všechny státní instituce (zejména vládu) pouze motivovat k šetrnému způsobu hospodaření se státním rozpočtem. Skutečnost, že by se Česká republika neměla zbytečně zadlužovat, nicméně není zpochybňována rétorikou žádné části politického spektra. Sporné je vždy „pouze“ praktické naplnění tohoto úkolu, kladení rozdílného akcentu na tuto otázku a její odlišné vnímání v čase. Je to prostě jako v rodině: nikdo si sice nepřeje zadlužení a nikdo nechce zbytečně platit úroky, nicméně jednotliví členové se liší v otázkách priorit – zda už je nezbytné koupit nové auto, zda je třeba rekonstruovat byt či jak bohatý má být Ježíšek. Nepochybuji však o tom, že v případě návrhu jakéhokoliv zákona by jeho podporovatelé dokázali velmi chytře argumentovat, že o žádný zásah do státního rozpočtu vlastně nejde (zvýšení mandatorních výdajů se projeví ve vyšší spotřebě a tedy ve větší odvedené dani, v nižší nezaměstnanosti apod.), resp. že by se sice krátkodobě o navýšení státního dluhu jednalo, nicméně dlouhodobě by tím byly položeny základy pro ekonomický a růst.

Problémem takto pojatého vyrovnaného státního rozpočtu jako pouhého nevynutitelného ústavního cíle však může být jeho konkrétní úprava. Pro nastíněné pojetí by totiž byla myslitelná toliko taková úprava, která by byla zcela obecná a bylo by tak z ní zcela zřejmé, že ústavodárce měl na zřeteli pouze zakotvení státního cíle a neočekává jakoukoliv jeho konfrontaci s konkrétními opatřeními. Domnívám se, že takto pojat nebyl ani citovaný návrh z roku 1998 – i zde nebylo možno např. vyloučit, že by byl u Ústavního soudu podán návrh na zrušení zákona o státním rozpočtu pro rozpor s uvedeným ústavním cílem.

Pakliže však ústavodárce zvolí takové řešení, které poměrně konkrétně stanoví i proceduru přijímání předmětných zákonů, je třeba se určitě připravit na možný následný přezkum Ústavním soudem, a to nejen z hlediska jejich obsahu, nýbrž i procedury. Jinak řečeno, Ústavní soud by byl prakticky dotlačen k tomu, aby přezkoumal schválený zákon z hlediska ústavnosti jeho procedury, přičemž tato ústavnost by spočívala již v hodnocení toho, zda skutečně je způsobilý navýšit státní rozpočet. V případě citovaného návrhu z roku 2002 by tak z důvodu podaného návrhu musel např. přezkoumat, v jakém rozpočtovém režimu byl návrh zákona o státním rozpočtu podán a zda tomuto režimu odpovídá počet hlasů, kterými byl schválen. Upřímně řečeno, nedokážu si příliš reálně představit, že by návrh tohoto zákona, schvalovaný v rozpočtovém režimu mimořádné situace (k čemuž se rychle blížíme), dokázal získat ústavní většinu. Tím bychom se však dostali do situace rozpočtového provizoria a navrhovaná úprava by tak fakticky ztratila praktický smysl.

Dostáváme se ke druhému významu, který však reálně nepovede k ničemu jinému než ke zpolitizování Ústavního soudu. Právě tento soud, nadaný v rámci svojí funkce ochrany ústavnosti pravomocí zrušit zákon (příp i jiný akt orgánu veřejné moci) pro jeho rozpor s cílem vyrovnaného státního rozpočtu (a tímto směrem jde i formulace obsažená v návrhu z roku 1998!), se totiž nutně stane otevřeným kolbištěm jednotlivých politických aktérů, kteří budou napadat schválené zákony jako protiústavní jen proto, že odporují popsanému cíli. Je však skutečně úkolem Ústavního soudu rozhodovat o tak navýsost politických otázkách, jako je např. zavedení pastelkovného, výplata dalších důchodů, zvýšení platových tarifů ve státní správě, vyslání vojenské jednotky do zahraničí či vypsání státních dluhopisů? Nemluvě ani o zásazích do vyrovnaného státního rozpočtu, způsobených akty exekutivy - vzpomeňme alespoň často medializované nákupy či půjčky vojenské techniky.

Dovedu si představit i takové řešení, kdy by Ústavní soud v případě ústavního zakotvení státního cíle vyrovnaného státního rozpočtu v jakékoliv jeho podobě dospěl k závěru, že se jedná o typickou political question, která nespadá do jeho kognice, s výjimkou zcela zřejmých excesů. I takové řešení je však velmi problematické a nepochybně by vedlo k dalším – a dlužno dodat zcela nespravedlivým - atakům na Ústavní soud, že se politizuje a nepřípustně vstupuje do výsostně politických procesů.

Při úvahách o zakotvení tohoto státního cíle je proto namístě maximální zdrženlivost. Zejména všichni dřívější i současní kritici údajného aktivismu Ústavního soudu, poukazující na tzv. soudcokracii a nyní horující pro tuto ústavní změnu, by si měli uvědomit, co lze v budoucnu od takovéhoto řešení očekávat. Nutně totiž platí, že ústavní pravidla platí v jakýchkoliv podmínkách a pro všechny aktéry. Každý, kdo chce jejich změnu, by proto měl velmi dobře zvážit, zda tato změna bude pro něj a zejména pro celý systém dělby moci výhodná i tehdy, když nastane v budoucnu jiná situace. Jednoduše řečeno: v každé šachové partii musíme počítat s tím, že nehrajeme stále s bílými figurkami.

Rovněž je namístě se vážně zamyslet nad tím, zda role práva není navrhovateli příliš přeceňována. Jakkoliv totiž je na první pohled velmi sympatická snaha o sebeomezení veřejné moci provedené ústavodárcem, je nanejvýš sporné, zda právo vůbec může plnit tu roli z hlediska limitace ekonomických procesů, která je v daném případě očekávána. Domnívám se totiž, že pokud neexistuje konsens v rámci různých částí politického spektra a jakási minimální sebekázeň, nemůže situaci zachránit ani ústavní právo.

Celý příspěvek

pondělí 15. března 2010

Výchova soudců na vrcholcích české justice

Na sklonku minulého roku zde publikoval můj předpředpředhost článek k tématu interakce mezi soudcem a advokátem (stranou sporu). Jako advokáta mě velmi potěšil, o to víc, že byl z pera soudcova. Považuji průběžnou komunikaci mezi soudcem a advokáty (či jinak jednajícími stranami) ohledně vyjasnění předmětu řízení, sporných otázek a jiných věci souvisejících s předmětem sporu za stěžejní předpoklad hbitého procesu, který se zdárně posouvá k rozsouzení meritu věci (výhradně!) soudcem či senátem a neutápí se v právní argumentaci a dokazování otázek a okolností, které s předmětem nesouvisí, popřípadě souvisí s takovým řešením sporné otázky, kterou soud nakonec nezvolí. Ze své krátké praxe mohu soudit, že procesní kultura se v tomto ohledu zlepšuje. Vzhledem k tomu, že v citovaném blogu a následné diskusi bylo řečeno vše podstatné, chtěl bych se z pozice občasného pozorovatele a řadového advokáta zamyslet nad tím, jak je tento princip uplatňován na vrcholcích české justice.

Pojem „překvapivé rozhodnutí“ používá mimo jiné i Ústavní soud (I. ÚS 220/04,) a Nejvyšší soud (22 Cdo 3441/2006), oba ve svých judikaturách vedou obecné soudy, aby při změně právního hodnocení předmětu sporu soud v instančním postupu poučil strany o možném jiném právním hodnocení věci. Obdobně by měl postupovat nalézací soud, pokud se postoje stran během procesu vymykají jeho hodnocení věci (§ 118a odst. 2 o. s. ř.). Vrcholem procesního komfortu je pak situace, kdy v průběhu procesu soud důsledně používá i ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. To platí i pro případ, že strany jsou zastoupeny advokáty. Advokát by sice měl být vzdělán v právu, ale není nadán schopností předvídat, zda soudce považuje skutečnost za prokázanou či nikoliv nebo nemusí tušit zda bude věc hodnotit jako škodu či bezdůvodné obohacení nebo odstoupení či výpověď, když je možné obojí.

Byť tento procesní standard Ústavní soud prosazuje, je někdy otázkou, zda jej sám dodržuje. Vést tuto úvahu nemá mnohdy smysl (někdy ovšem ano) v případě většiny ústavních stížností, které se k němu dostávají v situaci, kdy je věc skrz na skrz prosouzena, všechny možné i nemožné právní názory byly uplatněny a o skutkovém stavu se nevedou spory. Zajímavější je tato otázka v situaci, kdy se Ústavní soud potýká s otázkou jako první na ráně a plní, symbolicky řečeno, roli nalézacího soudce. To platí o to víc tehdy, kdy, obrazně řečeno, je „hodnocené právo“ pro Ústavní soud více skutkovým stavem než právní otázkou. Tedy při abstraktní kontrole ústavnosti norem.

Předesílám, že jedno z nejznámějších loňských rozhodnutí Ústavního soudu, které zrušilo ústavní zákon „o předčasných volbách“ (318/2009 Sb.), považuji z hlediska hmotného práva za kvalitní dílo, které mě velmi přesvědčilo, a to v situaci, kdy jsem před jeho vydáním neměl na spornou otázku vyhraněný právní názor (měl jsem pouze nevyhraněný právní názor a vyhraněný neprávní názor). Postup soudu, kterým dospěl ke svému závěru, mi přišel příliš zjednodušený z hlediska ošetření procesních rolí aktérů celého procesu. Účastníky řízení byli stěžovatel, prezident republiky, Poslanecká sněmovna a Senát. Ti se v průběhu procesu k otázce vyjadřovali, přičemž jejich vyjádření měla do značné míry polemický charakter. Předmět teoretického sporu mezi stěžovatelem a dalšími účastníky ovšem zcela nepokryl pozdější právní hodnocení věci Ústavním soudem a ten vlastně vydal „překvapivé rozhodnutí“, protože mnohé právní argumenty soudu v diskurzu padly poprvé až v rozhodnutí soudu. Skutečná diskuse nad předmětem sporu se tak vlastně vedla mezi plénem a autory menšinových stanovisek.

Lze samozřejmě vést úvahy, že dotčené orgány by měly být natolik kvalifikované, že by měly předvídat veškeré možné právní souvislosti, nicméně realita je jiná. Pokud se Ústavní soud řídí přiměřeně občanským soudním řádem, není zásadní důvod, proč neaplikovat všechny tři odstavce ust. § 118a tohoto procesního předpisu. Pokud by v procesu předseda senátu a později i předseda pléna vedli cestou přípisů, výzev a usnesení účastníky sporu k tomu, aby se vyjádřili k právním aspektům, které soud považuje za sporné a klíčové, byla by možná jejich vyjádření zajímavější a více k věci. Dokonce by možná nebylo nezbytné provádět dokazování takovým způsobem, jakým se provádělo, protože odpovědi na otázky kladené představitelům účastníků by zazněly jinak a v ucelenější podobě jejich vyjádření se k věci.

Obecně mám dojem, že Ústavní soud volí ve všech případech abstraktní kontroly ústavnosti norem spíše pohodlnější roli sfingy, která si mlčenlivě vyslechne postoje přítomných a pak ve slavnostní atmosféře zjeví pravdu odlišnou ode všech doposud pronesených pravd. Má-li mít právo diskurzivní povahu, tak by měl svými výzvami naznačovat, co považuje za podstatné. Pokud by tak činil soustavně a opakovaně, možná by časem vychoval jiné účastníky, třeba dokonce obě komory parlamentu, k tomu, aby podávali velmi zasvěcená a polemická vyjádření se k věci. Dokonce by možná ubylo despektivních vyjádření členů obou zmíněných komor směrem k Ústavnímu soudu. Vymezit předmět sporu a dát mu relevantní rámec nebo upozornit na nedostatek argumentace v nějaké procesní pozici lze samozřejmě bez toho, aby soud naznačoval, jak věc dopadne.

V odmítavých usneseních Ústavní soud donekonečna opakuje, že není poslední odvolací instancí, mohl by také stejně vehementně tvrdit, že není třetí komorou parlamentu a více posunout vnímání sebe samého tím, že strany sporu donutí k tomu, aby se vyjádřily k věci, tak jak ji sám vnímá jako spor, a potom na pozadí těchto vyjádření a stanovisek tento spor rozhodne. Jeho současný obvyklý procesní postup totiž nesprávnému pasování na třetí komoru nahrává (byť je samozřejmě nespravedlivé), protože se nyní v praxi blíží spíše roli toho, kdo vydává rozhodnutí pro rozhodnutí sám od sebe z vnitřních pohnutek, a nikoliv toho, kdo rozhoduje návrhem a replikou vymezený právní spor. Celý proces je samozřejmě možné absolvovat písemně a připravit si tak kompletní podklady pro rozhodnutí.

Tento postup se netýká pouze jednoho případu a nikoliv pouze abstraktní kontroly ústavnosti norem, ale má obecný význam. Do značné míry platí i o některých vyhovujících nálezech, kdy Ústavní soud neopomine zdůraznit, že jeho právní hodnocení se liší od argumentace stěžovatele a důvody pro vyhovění jsou (zcela či částečně) jiné. Kdyby Ústavní soud volil poněkud intelektuálně skromnější postup a se sebou seznaným rozměrem sporu by seznámil v jeho průběhu i jeho strany (bez naznačení výsledku) a vyzval by je, aby se k věci vyjádřily, byl by proces obecně předvídatelnější. Účastník, kterému je pak nález ke škodě, by neodcházel z nepříjemným pocitem, že právní důvod, který jeho poctivě vydobytou pozici před obecnými soudy závazně ruší, zjistil až z nálezu, vždyť by k němu mohl říci tolik argumentů, citovat tolik judikátů ESLP a ESD a uvést nespočet důkazů. Může se svým názorem a argumenty sice seznámit obecné soudy, ale ty se závazností nálezu prostě nehnou. Může si pak sice podat novou ústavní stížnost, až to projde přes obecné soudy znovu, ale myslím, že by takto kontrola ústavnosti fungovat neměla; mohla by se zvrhnout ve věčnou kontrolu. Ústavní soud by se pak nemohl vyjádřit k otázkám kolize některých právních principů, protože by mohl v každém řízení seznat samostatně porušení jiného principu.

Tentýž postup spočívající ve vedení stran sporu by samozřejmě mohl předcházet i odmítavému usnesení. Rutinizace tohoto postupu by pak (možná) předcházela i někdy kritizovanému tříštění některých právních názorů mezi senáty, protože strany by (snad) zásobovaly příslušný senát více argumenty, odkazy a poukazy na jiná rozhodnutí jiných senátů. Je nepochybné, že my advokáti prostě nedokážeme dohlédnout všech konců všech možných řešení sporu. Je nás mnoho a nedosahujeme samozřejmě argumentačních kvalit a předvídavosti ústavních soudců. S ohledem na to, že je jednodušší stát se advokátem než ústavním soudcem, je to i logické. Doufám, že se ust. § 118a o. s. ř. jednou stane normou, která nebude vyloučena sítem přiměřenosti aplikace procesního předpisu. Pokud se tak stane, není vyloučeno, že advokátský stav se tak bude de facto více podílet na analytické činnosti soudu.

Abych nebyl nespravedlivý pouze k Ústavnímu soudu, tak mě podobné otázky napadly i v řízení před Nejvyšším správním soudem, tentokrát v řízení, na kterém jsem se (substitučně) podílel. Tento soud, který významně změnil vnímání práva a procesních práv a dle mého názoru velmi pozitivně, jednou dle mého vnímání procesní reality mírně vypadl z role. Soud navzdory obvyklé situaci, kdy rozhoduje tentýž spor fakticky jako třetí nebo čtvrtý v pořadí, rozhodoval nějakou otázku jako soud první (a poslední) instance. Rozhodoval o zrušení opatření obecné povahy. Obě strany byly zastoupeny advokáty, kteří spolu zuřivě komunikovali přes soud a vyměňovali si dlouhé přípisy k věci, a to dokonce bez výzvy soudu. Soud pak rozhodl a právně kvalifikoval věc zcela jinak a mimo argumentaci obou stran sporu, aniž by je s tímto rozměrem sporu seznámil. Stalo se mi to dokonce dvakrát a navíc současně u různých senátů. Proti názoru soudu v podstatě nešlo mít věcné námitky; škoda, že totéž nešlo říci i o jeho procesním postupu. Ve správním soudnictví lze přitom aplikovat ust. § 49 odst. 4 věty druhé s. ř. s. : „Předseda senátu vede účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozhodnutí určující, i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly“. Platí to dle mého názoru i pro případ, kdy strany souhlasí s rozhodnutím bez jednání. Soud může vyzvat strany písemně.

Teď mě zpětně napadá, že citovaná věta s. ř. s. by se krásně vyjímala i v zákoně o Ústavním soudu. Možná, že bude jednou v budoucnu zákonodárce natolik moudrý, aby sám naznačil soudu, jak jej samého má vychovávat.

Mám ovšem i opačnou a pozitivní zkušennost. V řízení o kasační stížnosti se soud rozhodl, že vezme v úvahu právní otázku, která doposud nebyla předmětem předchozího rozhodování v téže věci, a to proto, že se jednalo o otázku, ke které musí přihlížet ex officio, aniž by byla předmětem stížnosti či předchozí žaloby. Soud vyzval žalovaný správní orgán, aby se k otázce vyjádřil, ten tak učinil, a soud jeho argumentaci dílem akceptoval a zvažované pravidlo neaplikoval. Tato procesní zkušenost vede k závěru, že vymezení a předestření právní otázky nemusí nutně předznamenat budoucí rozhodnutí o této otázce.

Je v obecné rovině spíše psychologickou otázkou, zda a proč orgán, jehož rolí je dohlížet na určitý standard chování jiného orgánu v určitých situacích, pokud se dostane výjimečně do analogické situace té, na kterou má dohlížet, řídí své chování stejným metrem nebo jiným. Pro dokreslení situace a pochopení odlišných rolí poslouží zajímavý poznatek tentokrát opět z nižších stupňů justice. V počátku své praxe jsem absolvoval jedno civilní řízení před okresním soudem, kde mě soudce oslnil svým přístupem. Zcela nestranně řekl, co považuje za rozhodné a co nikoliv. Během řízení říkal, které skutkové okolnosti nepovažuje za prokázané a vyzýval k mě doplnění důkazů. Věc jsem nakonec prohrál, ale procesní postup ve mně vyvolal dojem zcela férového řízení, které je předvídatelné, spravedlivé a velmi efektivní. Tento soudce se postupem času stal soudcem krajského soudu a začal soudit ve správním senátu. Nedávno jsem byl s jednou věcí u jeho senátu, kde byl přísedícím. Vymyslel jsem si tehdy nějakou právní argumentaci a protistrana reagovala jinou. Nakonec věc rozhodl senát v můj prospěch na základě zcela jiného právního důvodů, který v řízení nezazněl, ale o poučení podle ust. § 49 odst. 4 věty druhé s. ř. s. ani památky. Pocit z řízení navzdory vítězství a přiznaným nákladům byl spíše rozpačitý. Lidé se holt ve stejných situacích a jiných prostředích chovají různě.

Vím, že je obtížné obtížné měnit zažité stereotypy postupů, stejně jako jsem si vědom toho, že nelogicky kritizuji tu část justice, kterou jinak považuji za nejlépe fungující. Shora uvedené nářky jsou samozřejmě ryze subjektivním a mírně provokativním náhledem z pozice jedné z možných procesních rolí. Po uvedených zkušenostech dávám do některých vyjádření preventivní prosbu, aby mě soud pro případ odlišného právního posouzení věci příslušně poučil, ale bojím se že se to stane rutinně přeskakovanou prosbou. Pokud v diskusi zazní návody, jak by se měli advokáti (nebo strany sporu) chovat, aby soudy vycházely vstříc potřebě na vymezení předmětu řízení během tohoto řízení, budu jen rád. Zvolený titulek tohoto příspěvku nevyjadřuje potřebu vychovávat soudce, ale naopak potřebu být vychováván soudcem. Pokud zazní důvody, proč jsou mé názory naivní či jinak vadné, bude to jen dobře. Celá věc se samozřejmě musí „prodiskutovat“ :-).
Celý příspěvek

The Informant - aneb ukázka trestního postihu kartelistů ...

V nedávné době jsem dočetl knihu The Informant od Kurta Eichenwalda, který popisuje (mj. velmi čtivým způsobem), jak probíhala (a to zejm. v rovině trestněprávní) investigace jednoho z největších cenových kartelů (konkrétně v oblasti potravinových aditiv) v devadesátých letech minulého století. Tímto postem bych rád dané knížce udělal reklamu. Současně myslím, že je její obecný předmět (aplikace trestního práva proti kartelům) momentálně aktuální i v českém kontextu.

Nejzajímavějším aspektem předmětné investigace, která je detailně popisována v uvedené knížce, byla cca dvou letá kooperace ze strany jednoho ze zúčastněných manažerů - Marka Whitacra, který v podstatě figuroval jako "tajný agent" FBI a nahrával schůzky, na nichž členové kartelu uzavírali dohody o ceně a množství. Jeho činnost v rámci dotčené společnosti (Archer Daniels Midland) však měla širší rozměr, zejm. se dopustil závažné zpronevěry a finančních podvodů, což nakonec vedlo k tomu, že si "odseděl" ze zúčastněných manažerů nejdéle (ostatně byl zřejmě i psychicky nemocný). Nicméně i další manažeři v řídících funkcích uvedené společnosti dostali tresty nepodmíněného odnětí svobody. Pokuty zúčastněným společnostem pak v dané době stanovily nový rekord. Myslím, že z předmětného popisu dané investigace mj. velmi jasně vystupuje význam, který v daném procesu sehrála FBI jako obecný investigativní orgán. Z daného procesu potom se také velmi jasně podává pozdější důležitost vyjednávání o imunitě či jiných ústupcích s příslušnými prokurátory (konkr. nakonec prokutáři Department of Justice, Antitrust Division), tzv. "plea bargaining".

Každému, kdo se zabývá soutěžním právem (ale nejen jím), mohu uvedenou knížku vřele doporučit. Detailně ji recenzovat nebudu, takové recenze se na internetu jistě najdou. Ostatně je psaná v podstatě beletristickou formou, byť se jedná o non-fiction. Reklamu jí ostatně dělá i skutečnost, že byla zfilmována (resp. příběh, který popisuje), a to ve stejně znějícím filmu z minulého roku v hlavní roli s Mattem Damonem (trailer k dispozici např. zde).

V českém kontextu se jedná o zajímavé počtení nyní mj. i proto, že od 1.1. 2010 vstoupil v účinnost nový trestný čin "kartelu" v novém trestním zákoníku (konkrétně § 248 odst. 1, odst. 2 alinea 1 TZ). Přitom do českého právního režimu v této souvislosti nebyly inkorporovány žádné další mechanismy (alespoň si jich nejsem vědom), které se obecně považují za nezbytné pro účinné trestněprávní (ale i obecné jiné) vymáhání zákazu kartelů, konkrétně např. koordinace se správněprávní praxí tzv. programu shovívavosti (leniency), tj. jakási forma zvláštní účinné lítosti, plea bargaining, institucionální zajištění adekvátně vycvičených specialistů na danou problematiku (zejm. když bylo zvoleno trestní ustanovení s blanketní dispozicí) atp.


Ani si nejsem vědom, že by v tomto směru v souvislosti s precizací trestněprávního postihu kartelů proběhla u nás nějaká větší diskuse (což zaráží zejm. ve srovnání např. s Austrálií či Spojeným královstvím, kde taková diskuse byla velmi intenzivní) s čestnou výjimkou diskuse, kterou v tomto směru zajistil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže a popisoval ji stručně u nás na blogu Robert Neruda zde.

Snad se nějaká diskuse v tomto směru dále urodí, jak např. naznačuje program Karlovarských právnických dnů, již u nás na blogu inzerovaný. Jinak ale myslím, že bez adresování těch dalších souvisejících skutečností se nemůže trestněprávní postih kartelů u nás nijak dále rozvíjet. Jak již psal ve svém dřívější příspěvku ve vztahu k možnému vývoji po přijetí dané skutkové podstaty trestného činu kartelu Robert Neruda: "považuji za pravděpodobné, že k žádnému dramatickému vývoji nedojde. Bude-li nová skutková podstata trestného činu v praxi vůbec používána, pak jen zřídka."

Za současného stavu toho okolního právního kontextu (viz shora) je to asi i dobře. Ostatně on se trestněprávní postih kartelů v Evropě i komparativně nijak moc neprosazuje, i když příslušné skutkové podstaty v právních řádech existují. Americká řešení prostě nelze tak jednoduše přenášet. Jinak řečeno, určitá synchronizace hmotněprávní normy nestačí, bylo by potřeba řešit i procesní a institucionální souvislosti. Nevím, jestli bylo toto plně doceněno při přijetí oné nové skutkové podstaty.


Momentální problém však může být v tom, že taková úprava, která nebude v praxi vymáhána, nemusí být "neutrální", ale může mít potenciál negativně ovlivňovat administrativní vymáhání soutěžního práva, např. ohrožením uplatňování leniency programu (který manažer bude mít motivaci aplikovat leniency program, když se vystaví riziku, že bude trestně stíhán, i když jím řízená společnost ujde pokutě?).


Celý příspěvek

sobota 13. března 2010

„Poručíme větru, dešti!“, aneb (starý) Europarlament v akci

Uplynulý týden jsem měl na pražské fakultě příležitost povyprávět o „realitě vyjednávání evropských předpisů“, což mi připomnělo, že již delší dobu sem plánuji dát post o tělese, jehož role v legislativním procesu EU významně stoupla, naposledy i díky Lisabonské smlouvě. Ano, na mysli mám samozřejmě Evropský parlament.

Tento přímo volený sbor zástupců občanů EU získal účinností Lisabonské smlouvy spolurozhodovací pravomoc v mnoha nových oblastech, za všechny mohu jmenovat třeba trestněprávní normy (nebo-li přesněji řečeno oblast soudní a policejní spolupráce v trestních věcech). Spolurozhodovací pravomoc znamená, že k přijetí předpisu v dané oblasti je třeba nejen souhlasu Rady, ale i Evropského parlamentu, který nemůže být přehlasován ani jinak obejit. Jinými slovy, dokud se daný instrument nezalíbí většině europoslanců, nemůže být přijat. Tolik stručné teorie. K tomu, jak Evropský parlament funguje, nebo alespoň fungoval, ve skutečnosti, mi dovolte přičinit pár poznámek a nabídnout několik názorných ukázek.

Upozorňuji, že dále uvedené se netýká ani nijak nepředjímá fungování „nového“ Europarlamentu. Jeho jednání jsem se nikdy neúčastnil, ani mi po odchodu z ministerstva už nechodí „newslettery“ shrnující, co pěkného nového Europarlament zase přijal, rozhodl či navrhl. Mohu tedy žít v příjemné představě, že dnešní parlament nemá s tím starým nic společného, že v něm sedí samí skromní, vzdělaní a moudří lidé, kteří uvážlivě nakládají se svými kompetencemi. A přiznám se, že raději nemám zájem konfrontovat tuto (asi) iluzi s realitou. Nerad bych si totiž znovu opakoval pocity, které ve mně zanechávalo fungování Europarlamentu v letech minulých.

Ve starém Europarlamentu jsem byl několikrát přímo, zejména během předsednictví, měl jsem možnost i osobně poznávat některé europoslance a europoslankyně, a to na různých setkáních, vidět je při jednáních. S výsledky a způsobem práce této „zákonodárné“ instituce jsem pak byl při práci pro ministerstvo přímo či nepřímo konfrontován prakticky celých 5 let jejího posledního funkčního období. Myslím, že každý, kdo si stěžuje na české zákonodárce, by se měl někdy zajít podívat, jak fungují ti evropští. Prázdné či poloprázdné sály, většinou naprostý nezájem o danou věc. U většiny předpisů bezmyšlenkovité odhlasování zprávy poslance zpravodaje, který je tak fakticky osobou určující stanovisko několikasethlavého pluku. Jeden člověk tak často významně určuje podobu předpisu, který má vázat téměř půl miliardy lidí...

Mnozí (z těch vůbec přítomných) poslanci při projednávání předpisů příliš neví, o čem je řeč, což dosvědčují jejich vystoupení, kde v lepším případě mluví o věcech, jež se daného předpisu naprosto netýkají, v horším demonstrují naprosté nepochopení i jeho nejtriviálnějších ustanovení. Hlavním a společný jmenovatelem je pak naprostá ignorance reálných kompetencí EU a Europarlamentu samotného, respektive skálopevné přesvědčení, že EU a Europarlament především může nebo by aspoň měl rozhodovat o všem. Jestli něco evropským zákonodárcům nechybí, pak je to sebevědomí, které, zdá se, roste u některých jedinců úměrně s neznalostí jazyků (která je tak častá, až to šokuje) a dané problematiky vůbec. Mnozí si tak připadají důležití přinejmenším jako členové amerického Kongresu, pokud by tedy připustili, že by jim USA mohly být v něčem vzorem.

Ano, jistěže se našly výjimky. Lidé vzdělaní, jazykově vybavení, s velkým rozhledem i životní zkušeností. Lidé, kteří byli schopni vidět mnohé neduhy svého působiště a kteří nebyli, slušně řečeno, zrovna šťastní z eskapád svých kolegů, povětšinou rekrutovaných z odložených politiků 3.-4. kategorie, kteří nestačili ani na domácí scéně a tak byli svou stranou „vykopnuti“ do Bruselu/Štrasburku. Budiž čest a chvála oněm výjimkám. Snad se jich loni objevilo na kandidátkách co nejvíce a snad jich dnes v Europarlamentu zasedá co nejvíce. Přeji si to a rád bych tomu věřil, leč přesvědčovat se raději nebudu. Nechci to riskovat.

V tomto ohledu je také asi dobře, že už mi nechodí ony zmíněné „newslettery“ o činnosti Europarlamentu, protože bych se tam opravdu nerad dočetl podobné věci, jaké se mi tam dříve objevovaly. Přikládám pár důkazů o tom, jak široké byly zájmy Europarlamentu a jaké všechny věci chtěli jeho dobří členové pro blaho nás všech vyřešit (mezititulky a komentáře kurzívou jsou moje, samotné zprávy nejsou nijak upraveny).

Rok 2007

Parlament léčí a uzdravuje

Předseda Evropského parlamentu Hans-Gert PÖTTERING dnes oznámil, že Parlament přijal písemné prohlášení, kterým žádá urychlené přijetí opatření pro boj proti rakovině. Poslanci vyzývají Komisi, aby přezkoumala stávající předpisy Společenství, aktualizovala je a změnila v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky, a aby k boji proti tomuto onemocnění vypracovala komplexní strategii.

Ano, urychlená aktualizace předpisů Společenství a komplexní strategie Komise by nás měla té nemoci konečně zbavit.

Parlament filmovým kritikem

Evropský parlament zahájí v pondělí 22. října letošní patnácté plenární zasedání. Předseda EP Hans-Gert PÖTTERING v jeho průběhu udělí filmovou cenu LUX, kterou letos poprvé vyhlásil Evropský parlament. Vítězný film zvolí poslanci mezi třemi snímky, které se dostaly do užšího výběru: Na druhé straně (Německo-Turecko, 2007), 4 měsíce, 3 týdny, 2 dny (Rumunsko, 2007) a Dodnes krásná (Portugalsko-Francie, 2006).

Michal Bobek zde kdysi napsal něco v tom smyslu, že filmového kritika může dělat kdekdo a ne každý s ním tehdy souhlasil. Přiznám se, že nevím, jestli tato zpráva jeho tezi potvrzuje nebo vyvrací :-) V každém případě občané EU určitě rádi platí europoslance za to, aby udělovali filmové ceny.

2008

Chudoby už bylo dost!

Poslanci EP přijali nelegislativní zprávu, v níž žádají přijetí uceleného přístupu k vymýcení chudoby. Cílem je zajistit odpovídající příjem, kvalitní zaměstnání a lepší přístup k sociálnímu zabezpečení pro všechny evropské občany. Vzhledem k tomu, že podle dostupných údajů je 19 milionů dětí v EU ohroženo chudobou, žádají poslanci členské státy, aby do roku 2012 snížily dětskou chudobu o 50 %, a dále vyzývají Radu, aby vyhlásila v rámci celé EU závazek skoncovat do roku 2015 s problémem pouličních bezdomovců.

Jak jednoduché! Pořád nikdo nevěděl jak na to, a přitom to chtělo jen jasný závazek! Takže: v první pětiletce snížíme dětskou chudobu o 50% a do konce druhé pětiletky pak skoncujeme s problémem pouličních bezdomovců. Samozřejmě, nemá cenu zavazovat přímo sami sebe, je třeba vyzvat druhé. Členské státy taková osvícená výzva určitě navede na správnou cestu a plán splní na 125%. Horší to bude s Radou, ta bude muset hledat nejen vhodné prostředky, ale i kompetence... Ty ale naštěstí europoslance netrápí.

Parlament přispívá k péči o dětskou výživu

Evropský parlament bude hlasovat o návrhu na posílení evropského programu zaměřeného na distribuci ovoce a zeleniny do škol. Tato iniciativa si klade za cíl vést děti již od útlého věku ke zdravým stravovacím návykům a představuje také jeden z nástrojů boje proti obezitě. Poslanci žádají zejména vyčlenění odpovídajících prostředků a upřesnění produktů, jichž se bude program týkat.

Myslím, že každý rodič se mnou bude souhlasit, že jedním z hlavních úkolů unijních institucí je zajistit jejich dítku jablko a banán na každý školní den.

2009

Parlament (na)krmí celý svět

Poslanci EP ve zprávě z vlastního podnětu vyzývají k urychlené a nepřetržité akci, která by zajistila celosvětovou potravinovou bezpečnost. Domnívají se, že pomoc ve výši 1 mld. EUR, kterou se EU rozhodla poskytnout rozvojovým zemím, by měly doprovázet investice do zemědělství. Parlament vyzývá také k zavedení mechanismů, jež by zaručily dostupnost dostatečných světových zásob potravin.

Taky nemám rád ten pocit, když vidím, že něco nefunguje a nikdo s tím nic nedělá. Třeba ta nedostatečná světová zásoba potravin. Chtělo by to nějaké mechanismy, nevím sice jaké, ale ať už na to konečně někdo přijde! Chce to výzvu k urychlené a nepřetržité akci a budeme se mít zase dobře.

Zajistěte jesle!

Evropský parlament dnes přijal zprávu týkající se mezigenerační solidarity. Poslanci jejím prostřednictvím žádají členské státy, aby do roku 2010 zavedly zařízení pro péči o děti pro 90 % dětí ve věku od tří let do věku povinné školní docházky a pro nejméně 33 % dětí ve věku do tří let. Parlament rovněž žádá přijetí opatření k lepšímu sladění rodinného a pracovního života.

Jasná čísla, jasné závazky, žádné kompetence v dané oblasti. Vítejte tam, kde zítra znamená již včera.
Celý příspěvek

Pozvánka na debatní večeři s profesorkou Jacqueline Dutheil de la Rochère z Université de Paris II (Panthéon-Assas)

Dovolujeme si Vás pozvat na první letošní debatní večeři pořádanou Českou společností pro evropské a srovnávací právo, tentokrát s profesorkou Jacqueline Dutheil de la Rochère z Université de Paris II (Panthéon-Assas).

Profesorka Dutheil de la Rochère se věnuje především institucionálnímu právu EU, na uvedené univerzitě je v současnosti ředitelkou Centre de droit européen. Je rovněž odpovědná za vedení programu D.E.A. (francouzský ekvivalent LL.M.) v právu EU. Byla členkou Konventu o budoucnosti Evropy, je rovněž členkou Comité français de la Commission de l'arbitrage de la chambre de commerce internationale a redakčních rad řady prestižních časopisů, např. Common Market Law Review.

Při večeři budeme (v angličtině) s profesorkou Dutheil de la Rochère diskutovat o ochraně lidských práv v EU, zejména s ohledem na Listinu základních práv EU, která je u nás tak kontroverzní díky tzv. „české výjimce“, a rovněž s ohledem na v současnosti projednávané přistoupení EU k Evropské úmluvě.

Večeře se bude konat dne 19. března od 19:00 v pizzerii Coloseum na Ovocném trhu 8 v Praze. Vstup je volný (večeři si samozřejmě každý hradí sám;-)

Pokud máte o účast na večeři zájem, zaregistrujte se nejpozději do 17. března 2010, na e-mailové adrese Jan.Komarek[at]law.ox.ac.uk. Počet účastníků večeře je omezen, přednost při registraci mají členové České společnosti pro evropské a srovnávací právo.
Celý příspěvek

čtvrtek 11. března 2010

Jak vypadá opravdu brutální recenze?

V jednom z nedávných postů jsem popisoval důvody, proč Joseph Weiler nezvykle často okupuje sedadlo v letadle směr New York-Paříž a zpět. V souvislosti s kauzou Weiler pak Brian Leiter na Leiter Reports odkazuje na opravdu brutální recenzi, o kterou jsem se chtěl se čtenáři JP podělit.

Jedná se o kritiku knihy Teda Hondericha "On Consciousness" (University of Pittsburgh Press, 2004) z pera Colina McGinna uveřejněnou ve Philosophical Review, vol. 116, no. 3 (2007). Zde je první odstavec recenze:

"This book runs the full gamut from the mediocre to the ludicrous to the merely bad. It is painful to read, poorly thought out, and uninformed. It is also radically inconsistent....The second half [of the book] tries to develop a new theory of consciousness, according to which the positive theses of the first half of the book are all wrong (not that this was signposted while the first half was assertively in progress) and the fact is only slyly acknowledged toward the end of the discussion--hence the radical inconsistency I mentioned. Throughout, the book is woefully uninformed about the work of others and at best amateurish. Honderich's understanding of positions he criticizes is often weak to nonexistent, though not lacking in chutzpah. And the view he ends up defending is preposterous in the extreme and easily refuted."

Čtenáře JP jistě nepřekvapí znění první poznámky pod čarou v této recenzi: "Tato recenze není otisknuta ve svém původním znění. Editoři mě požádali, abych 'změkčil tón' originálu; já jsem tak učinil i přesto, že je to proti mému přesvědčení". Ptám se společně s Leiterem - jak asi vypadala tato recenze v původním znění? Na Leiterově blogu se pak rozvinula zajímavá diskuse na téma, zda-li lze oddělit "tón" recenze od jejího obsahu. Co Vy na to?

P.S. V tomto případě závidím "problémy", které americká akademie řeší. V ČR aby smysluplnou recenzi jeden pohledal... Zato pochlebovačnými kousky psanými nejlépe jedním ze spolupracovníků na katedře autora publikace se to jen hemží.
Celý příspěvek

Jan Lasák: Může si politická strana fotit své odpůrce?

Zatímco Mirek Tupolánek (patrně od slova Tupolev) s ohledem na volební preference ODS pomalu odpočítává dny svého úřadování v čele občanských demokratů, tak sociální demokracie si podle Lidových novin nechává na nejrůznějších akcích fotografovat obličeje oponentů vyjadřujících svůj nesouhlas a tyto fotky pak zveřejňovat na svém webu pod hlavičkou „Modrý tým“.

Ač problematika předlistopadových praktik nespadá právě do mého předmětu zájmu, tak z hlediska ochrany osobnosti se nabízí otázka, zda politická strana má zákonnou licenci k tomu, aby své odpůrce fotografovala, případně pořízené fotografie zveřejňovala na svých webových stránkách. Nevím, byť pročítám ustanovení § 12 odst. 2 a 3 ObčZ tam a zpět, tak v uvedeném počínání sociálních demokratů neshledávám účel úřední na základě zákona (§ 12 odst. 2 ObčZ), ani účel vědecký, popřípadě umělecký, nemluvě o tiskovém, filmovém, rozhlasovém nebo televizním zpravodajství (§ 12 odst. 3 ObčZ).
Možná jen občanský zákoník špatně vykládám, ale mám za to, že sociální demokracie žádnou zákonnou licenci k fotografování svých odpůrců nemá a jednotlivci, kteří se na stránkách sociální demokracie pod hlavičkou Modrého týmu objeví, tak podle mého názoru disponují nároky podle § 13 ObčZ proti sociální demokracii, tedy i potenciální nárok na peněžitou satisfakci (viz například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1873/2006, ve kterém dovolací soud uvedl, že je právem fyzické osoby svobodně se rozhodnout, že její zákonem chráněné osobnostní hodnoty budou využity nad rámec zákonné licence. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře, odůvodňující i přiznání peněžní satisfakce).
Celý příspěvek

úterý 9. března 2010

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky

Nejvyšší správní soud hledá poradce/poradkyni do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:
- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- základní znalosti práva Evropské unie, schopnost orientovat se v právních řádech členských států EU, stejně jako v judikatuře ESLP a mezinárodním právu;
- výborná znalost anglického jazyka, obstojná znalost druhého jazyka (němčina, francouzština, polština, španělština apod.), znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, hospodářská soutěž, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.

Náplň práce:
- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
-sledování a vyhodnocování vývoje práva v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.

Vhodné i pro absolventy.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek na dobu určitou (zástup za rodičovskou dovolenou). Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím nejpozději do konce března 2010 na adresu: ales.roztocil[zavináč]nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu naleznete na http://www.nssoud.cz/.

Termín nástupu: 15. 4. 2010 (na základě dohody je možný nástup i po tomto datu).
Celý příspěvek

Marek Antoš: Ústavodárce před soudem – zvláštní číslo Jurisprudence

Výhodou internetových médií je schopnost okamžité reakce. Když vloni v září Ústavní soud zrušil ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, na Jiném právu vzápětí proběhlo on-line sympozium. Zvláštní číslo časopisu Jurisprudence k tomuto tématu vychází až nyní, téměř s půlročním odstupem. Právě tento odstup však může být přínosem, stejně jako podrobnější rozbor dílčích problémů.

V roce 2009 ústavní právo vykročilo z přítmí akademických pracovišť a ocitlo se ve světle mediálních reflektorů. Jasným důkazem bylo, když se vedle ekonomických analytiků a politologů objevily na televizních obrazovkách také mluvící hlavy některých ústavních právníků. Během jediného roku se řešil ústavní přezkum Lisabonské smlouvy, rozpuštění Dělnické strany, historicky první vyslovení nedůvěry vládě v ČR, ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny a konečně i zrušení tohoto ústavního zákona Ústavním soudem. Na tyto převratné události nereagovaly pouze televizní stanice, ale formou několika tematicky zaměřených čísel také Jurisprudence. Aktuální číslo 1/2010, věnované kauze Melčák, je pokračováním tohoto volného ústavněprávního seriálu.


Nález Ústavního soudu nabízí celou řadu jednotlivých otázek, které je možné rozebírat. Patří mezi ně ostatně sám způsob, jak se případ k Ústavnímu soudu dostal, doslova „podvozek“, na kterém k němu návrh na zrušení zákona přijel. Konstrukce, podle níž došlo k zásahu do individuálního práva rozpuštěného poslance, stejně jako přijatelnost ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb, které „jakkoli má i prvky normativního právního aktu nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona“, byla oprávněným terčem kritiky. Tu však bezpochyby snesou i hlavní teze, o které se derogační výrok opírá: požadavek obecnosti ústavního zákona vycházející z dělby moci, rovnosti, práva na soudní přezkum a zákazu svévole, nepřípustnost retroaktivity, porušení zásady pravidelnosti volebních období, a především kompetenční podmínka, která váže Parlament při vydávání ústavních zákonů. Všem těmto otázkám se ve svém zevrubném komentáři nálezu věnuje Jan Wintr. Jeho závěr je jednoznačný: „z nálezu Ústavního soudu do budoucna plyne jeho připravenost rušit ústavní zákony v případě jejich rozporu s čl. 9 odst. 2 Ústavy. Ostatní ústavní orgány akceptovaly derogační nález Ústavního soudu, zařídily se podle něho a tím je, zdá se, jednou provždy vyřešen teoretický spor o normativní význam zákazu změny podstatných náležitostí demokratického právního státu podle čl. 9 odst. 2 Ústavy. Čl. 9 odst. 2 Ústavy tak staví obsahové meze ústavodárné kompetenci Parlamentu. Naproti tomu jsem přesvědčen, že postulovaná ‚kompetenční podmínka‘, tedy přeformulování čl. 9 odst. 1 Ústavy Ústavním soudem do podoby ‚Parlament může přijmout ústavní zákon jen tehdy, pokud jím výslovně doplňuje nebo mění Ústavu, anebo má-li k vydání ústavního zákona výslovné ústavní zmocnění‘, neobstojí a nemůže se stát základem výkladu našeho ústavního práva.“

Zrušení již vyhlášených voleb je nepochybně zásadním zásahem, což je patrné i z rozsahu veřejné diskuse, která následovala. Současně však má časově omezený význam: volební kampaň opět sílí a s blížícím se termínem voleb jen málokdo vzpomíná na to, že už vlastně mělo být dávno po nich. Sporný čl. 35 Ústavy byl navíc bleskově novelizován a tak se zdá, že Ústavní soud už se znovu do stejné situace nedostane. Zůstává však s námi pravomoc rušit ústavní zákony, kterou si ÚS osvojil a kterou může napříště použít i v jiných případech. Proto jsme se v Jurisprudenci rozhodli velkou část prostoru věnovat právě jejímu rozboru, bez přímé vazby na konkrétní případ. O článek jsme požádali dvě významné osobnosti s opačným názorem, abychom čtenářům zprostředkovali argumenty obou stran.

Roli oponenta si osvojil Vladimír Mikule, který novou pravomoc ÚS zpochybňuje z řady pohledů. Mezi jeho argumenty patří odkaz na zásadu enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí podle čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, která váže i Ústavní soud. Podle původního znění čl. 87 odst. 1 Ústavy rozhodoval o „zrušení zákonů nebo jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10“, což by vylučovalo výklad, že „zákon“ může znamenat i „ústavní zákon“. Tato formulace byla sice tzv. euronovelou Ústavy změněna, na působnosti Ústavního soudu v této věci se však nic nezměnilo. Dalším argumentem je povaha čl. 9 odst. 1 Ústavy, který je pouhým vyjádřením „víceméně samozřejmého požadavku, aby ústavní zákon byl měněn zase jen ústavním zákonem“ a „neplyne z něj samo o sobě nějaké omezení možnosti přijmout ústavní zákon nebo omezení obsahu ústavního zákona“ (tj. kompetenční podmínka); omezení je toliko v materiální rovině na základě čl. 9 odst. 2. Věnuje se také otázce obecnosti zákona (a podrobněji cituje F. Weyra, který je v nálezu ÚS zmíněn podpůrně), historickým nepravidelnostem ve volebních obdobích zákonodárných sborů (které jsou tak v českých zemích spíše pravidlem) i obsahu samotného pojmu podstatné náležitosti demokratického právního státu.

Úlohu zastánce pravomoci k rušení ústavních zákonů naplňuje Jan Kysela, jehož článek má silný přesah do oblasti právní filosofie. Uvádí řadu příkladů „klauzulí věčnosti“ v zahraničních ústavách: vedle známých příkladů z Německa a Rakouska také podstatně starší výhrady v ústavách USA či Norska, ale také ustanovení přijatá v Itálii, Turecku, Portugalsku, Rumunsku či na Ukrajině. Ve shodě s C. Schmittem konstatuje, že „žádná norma se neochrání sama: neexistuje ostatně hierarchie norem, nýbrž pouze hierarchie konkrétních lidí a instancí.“ Proti formálním úpravám je možné Ústavu chránit vyšším stupněm rigidity, tj. předepsáním náročné procedury, „chceme-li ji však chránit rovněž před nedodržováním, porušováním či obcházením, je politická kontrola nedostatečná, protože příliš spoléhá na to, že ústava bude svými adresáty ctěna. Proto ke kontrole interní (politické) přistupuje kontrola vnější (soudní).“ To platí obecně pro kontrolu ústavnosti zákonů, pokud však ústava sama vytváří „vyšší a nižší patro uvnitř ústavy“ (čl. 9 odst. 2), lze to vztáhnout i na ochranu jejího materiálního jádra. Jan Kysela však zároveň připomíná, že čím je klauzule věčnosti neurčitější, „tím by měl být soud zdrženlivější – koneckonců demokracie je vládou lidu a v zájmu lidu, nikoliv jen vládou v zájmu lidu. Každopádně si ústavní soud musí především ujasnit, jde-li o kompetenci zcela krajní, anebo použitelnou i při dílčích vadách fungování systému.“

Ústavní soud se v nálezu opřel i o příklady ze zahraničí: vedle práce tureckého autora K. Gözlera přímo zmiňuje sousední Německo a Rakousko. Považovali jsme proto za důležité rozebrat jak ústavní úpravu v těchto zemích, tak zejména navazující judikaturu ústavních soudů. Jak ve svém článku přesvědčivě ukazuje Jan Grinc, situace v obou těchto zemích je výrazně odlišná od české, což argumentaci ÚS přinejmenším problematizuje. V samotném závěru je pak zařazena stať autora těchto řádek věnovaná klasickému případu Marbury v. Madison z roku 1803, který se zpravidla považuje za počátek ústavního soudnictví. V rámci zvláštního čísla o případu Melčák může tento článek působit přinejmenším jako „úkrok stranou“, oba případy však mají leccos společného. Tehdy jako dnes soud na základě vyšší rigidity části právního řádu dovodil svou pravomoc rušit, resp. neaplikovat předpisy, které jsou s ní v rozporu. Při podrobnějším zkoumání se však v počínání obou soudů projeví podstatné rozdíly a pozorný čtenář možná zalituje, že se Ústavní soud Marburym více neinspiroval.

Česká republika je podle čl. 1 odst. 1 Ústavy demokratický právní stát. Tyto přívlastky sice mohou jít ruku v ruce, ale jan tento případ ukazuje, někdy se také oba principy mohou dostat do konfliktu. Pokud své představy o státě opřeme především o představy J. J. Rousseaua, podle něhož samotná vláda lidu je největší a dostačující garancí svobody jednotlivce, představa soudního přezkumu ústavních zákonů nám jistě musí připadat jako nepřijatelná. Jestliže však připustíme, že moderní demokratické státy přinejmenším ve stejné míře vycházejí také z úvah dalších politických myslitelů, jako byl Ch. L. Montesquieu, J. Locke či J. S. Mill, spatřujících záruky pro jednotlivce především v omezení státní moci a její dělbě, nemůžeme přehlédnout, že kontrolní role justice je s těmito principy zcela v souladu. Na otázku, zda má mít Ústavní soud pravomoc rušit ústavní zákony, si proto každý z nás může odpovědět jinak: záleží na tom, na který z obou přívlastků položí důraz. Cílem zvláštního čísla Jurisprudence proto není a nemůže být poskytnutí jediného „správného řešení“, nýbrž předvedení různých pohledů. Pokud čtenáře předkládané texty podnítí k dalšímu přemýšlení, bude náš záměr splněn.
Celý příspěvek