31 května 2010

Mezinárodní trestní soud: mezi právem a politikou

Na dvě tisícovky delegátů z celého světa se dnes slétlo do Ugandy na dlouho připravovanou Revizní konferenci Mezinárodního trestního soudu. Co lze říci o tomto experimentu po osmi letech jeho existence? Naplnila se slova jeho zastánců nebo odpůrců? Jaká je pozice České republiky?

Mezinárodní trestní soud funguje od roku 2002 jako první stálý mezinárodní soud posuzující zločiny podle mezinárodního práva – genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny. Navazuje tak na studenou válkou přerušenou tradici Norimberského a Tokijského tribunálu. Jejich dědictví se podařilo obnovit pouze v důsledku konfliktů v Jugoslávii a Rwandě, po nichž Rada bezpečnosti zřídila příslušné ad hoc trestní tribunály. Ty se i po počátečních porodních bolestech osvědčily. Jak si ale vede Mezinárodní trestní soud?

Úkolem dnes započaté Revizní konference je právě mj. vyhodnotit jeho činnost. Působení MTS můžeme vnímat optikou dvou teorií mezinárodních vztahů. Realisté (např. H. Kissinger) budou vždy tvrdit, že mezinárodní aréně vévodí anarchie, v níž každý stát svépomocně bojuje o přežití za použití silových nástrojů. Proti nim stojí proponenti idealismu (např. W. Wilson) kladoucí důraz na normy, vzájemnou provázanost a spolupráci zprostředkovanou mezinárodními organizacemi. Zřízení MTS bylo do velké míry vítězstvím idealistů věřících v sílu mezinárodního práva.

Odpůrci MTS se báli jeho politizace, toho, že se prokurátor „utrhne z řetězu“ a aktivisticky začne zasahovat do mezinárodní politiky, jak se mu zlíbí. Tato obava se naštěstí nepotvrdila. Argentinský prokurátor Louis Moreno-Ocampo využíval své pravomoci snad až příliš umírněně. Jediný případ, jenž se zatím vyšetřuje na jeho popud, je otázka povolebních násilností v Keni. Ocampo odmítal tisíce podnětů, jež k němu proudily za dobu konfliktů v Iráku nebo Afghánistánu. Vyšetřování dalších situací – Středoafrická republika, Demokratická republika Kongo či Uganda bylo iniciováno vlastními vládami těchto zemí.

Druhou námitkou realistů byla možná neefektivita soudu – nemá žádné výrazné exekutivní nástroje, jak vymáhat spolupráci s dotčenými zeměmi. Bude pověstným obrem na hliněných nohou. Zde po počátečních letech nadšení ze zřízení MTS získávají navrch realisté – MTS má vážné problémy dostat do vazby obviněné. To je zejména případ súdánského prezidenta Al Bašíra, na něhož byl před rokem vydaný mezinárodní zatykač, on přesto cestuje po Africe a nedávno uspěl ve volbách. Se spoluprací však měly původně problémy i ad hoc tribunály, jimž ze začátku házely pod nohy klacky i mírové síly OSN. Teprve až prokázaly svou (relativní) nestrannost, začaly zúčastněné země spolupracovat, mnoho obviněných se vydalo samo. K tomu došlo už i před MTS, idealisté zajásali, zatím ale jenom v případě jedné osoby - súdánského rebela Abu Gardy. Pokud v nejbližší době nezačne Mezinárodnímu trestnímu soudu efektivněji pomáhat mezinárodní společenství v čele se Spojenými státy, lze se vážně obávat ztráty jeho vážnosti.

Idealisté se nenechají zahanbit a poukazují na to, že MTS má přece jenom široký dopad na jednání států. Ze 111 smluvních stran jich 65 změnilo legislativu a implementovalo hmotněprávní i procesněprávní úpravu umožňující souzení zločinů podle mezinárodního práva. Některé země, např. Velká Británie, ji už v praxi aplikovaly, v jiných zemích došlo k otevírání případů bývalých diktatur. Celkově se změnil přístup justice, jež je daleko častěji ochotná přezkoumávat postup exekutivy. Standardem se po každém větším konfliktu stalo volání po zřízení nestranného mechanismu k přezkoumání porušení humanitárního práva - viděli jsme to například u Goldstoneovy zprávy posuzující nedávný konflikt v Gaze z hlediska mezinárodního práva. To ale nedává odpověď na klíčovou otázku mezinárodního trestního soudnictví - může opravdu působit preventivně, odstrašit vážná porušení humanitárního práva či práva lidských práv? Realisté tvrdí, že ani existence Ženevských úmluv, ani působení Mezinárodního trestního soudu konflikty nezastaví, ani nezmírní. Tato otázka ale skrývá metodologickou past, neboť těžko můžeme vysledovat něco, k čemu nedošlo, nedetekujeme rozhodnutí se nějak nezachovat, rozmyslet si útok na civilisty. Proto na její zodpovězení bude potřeba sbírat výpovědi klíčových aktérů, navíc ne dřív než po skutečném uzavření prvních případů.

Jakou roli zde hraje Česká republika? Není to ani rok – 1. října 2009 - kdy jsme se stali smluvní stranou Mezinárodního trestního soudu po zdlouhavém a ústavněprávně zajímavém ratifikačním procesu. Nyní máme příležitost nominovat vlastního soudce, ať už z řad významných teoretiků mezinárodního práva nebo justičních praktiků práva trestního. Východoevropská regionální skupina má soudců nedostatek, při poslední příležitosti dokonce žádného nenominovala, proto se zde skýtá reálná příležitost. Také bychom měli důsledně implementovat zločiny podle mezinárodního práva, kde si zejména procesní část zaslouží samostatnou a precizní úpravu (její potřeba vyvstává také v oblasti unijní justiční spolupráce v trestních věcech). Smluvní stranou MTS jsme se stali jako poslední země v EU, proto máme co dohánět, zároveň se můžeme lecčemus přiučit.

Zasadit se o nezávislé a silné postavení MTS bychom mohli právě v těchto dnech na Revizní konferenci. Mimo hodnocení činnosti se bude rovněž řešit dilema, zda MTS umožnit stíhání zločinu agrese (blíže např. zde). Ohledně jeho definice dlouhodobě mezi internacionalisty nepanuje žádná shoda. Má se MTS vůbec zabývat tímto zločinem? Norimberský tribunál tak zdárně činil! Nemůže zde ale skutečně dojít k politizaci a upozadění rozbíhajícího se souzení genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, kvůli nimž byl MTS primárně zřízen? Tyto skutkové podstaty lze fakticky snáze vyhodnotit. Posuzování agrese je však podstatně komplexnější, zahrnující politické úvahy, obhajobu sebeobranou nebo preventivním postupem. Je na místě míchat ius in bello a ius ad bellum, které se konceptuálně liší? K této otázce zůstávám skeptický. MTS by v prvé řadě měl získat univerzálnější podporu mezinárodního společenství, stále k němu nepřistoupily USA, Čína, ani Rusko, stálí členové Rady bezpečnosti. Až se osvědčí (jestli vůbec) a stane respektovanou institucí, poté může začít uvažovat o zabývání se dalšími skutkovými podstatami.

Idealisté a realisté se budou nadále přetahovat. Výhodou nyní je, že po desíti letech se může do procesu stíhání nejvážnějších zločinů zapojit i Česká republika.

1 komentář:

Anonymní řekl(a)...

Tak vida, přece jen se nakonec na zločinu agrese shodli, což mi tedy přijde dost překvapující a z mého pohledu ne až tak dobrý krok. Resp. se domnívám, že je na něj příliš brzy a ICC může na své přílišné ambice jako celek doplatit.
Dost by mě taky zajímalo jak se hodlají srovnat s čl. 121 odst. 5, který umožnuje státu, který je stranou statutu vznést výhradu proti uplatnění jurisdikce, ale pochopitelně již ne státu, který stranou není. Vzhledem k tomu, že i příslušnicí tohto státu mohou být před ICC stíhání, bude zajímavé sledovat, jak se s tímto vedle potenciálních rozporu s SC ICC srovna.

Kristyna Urbanova