pátek 31. prosince 2010

Silvestrovské rozloučení a nový host na leden 2011

Nejprve si touto cestou, když již to píši na Silvestra, dovolím všem čtenářům JP popřát vše nejlepší v nadcházejícím novém roce ...

Dále pak děkuji za všechny stále blogery Bohumilu Havlovi za jeho hostování v uplynulém měsíci. V mém případě zejm. za ten první příspěvek, jelikož mne podnítil k přečtení si komentovaného zajímavého judikátu NSS.

Současně dále vítám našeho prvního hosta pro rok 2011, kterým je Jan Převrátil (t.č. asistent soudkyně Tribunálu v Lucemburku). Přiznám se, že při jeho oslovení s nabídkou hostování jsem zprvu myslel zejména na nějaké zajímavé právní příspěvky o evropském právu, což by se s ohledem na jeho profesní zaměření nabízelo a trochu by se tím ostatně navázalo na dřívější období Jiného práva, kdy (aniž bych však dělal přesnou statistiku) bylo podle mého názoru tématu evropského práva věnováno na JP podstatně více prostoru než nyní. V této souvislosti mi však náš nadcházející host trefně odpověděl:

"Jeden caveat: nemohu referovat o vecech, na kterych delam/jsem delal, a u zbytku specificke unijni/soudni agendy si zase nejsem jist, jestli ma smysl, abych referoval prave ja, protoze je zakonite nemam promyslene tak do hloubky; navic bych nerad pojimal blogovani jako pokracovani sve soudni prace jinymi prostredky. Nelze proto z me strany ocekavat nejake frapantni analyzy pripadu, popis poslednich trendu judikatury apod.

Nasel jsem ovsem par temat tykajicich se obecne soudni prace, specifik prace u ESD/Tribunalu, zivota v Lucemburku, zivota pravnika a zivota povsechne, ktera by snad stala za post.


Takto naznačená možná témata nás pochopitelně zaujala a proto Honzovi děkuji, že nabídku na hostování přijal. V průběhu ledna se pak těšíme na jeho posty.

Ještě jednou vše nejlepší v novém roce. Celý příspěvek

čtvrtek 30. prosince 2010

Ke světlým zítřkům

V dnešním monitoru tisku jsem si přečetl, že Ministerstvo spravedlnosti plánuje spustit centrální elektronickou aplikaci na portálu justice, která nabídne pro veřejnost internetový přístup k anonymizovaným rozsudkům všech obecných soudů s inteligentními možnostmi vyhledávání. Tuto informaci „vypustil“ náměstek ministra spravedlnosti František Korbel (Co všechno se máme dozvědět "od soudu"? Právo a Byznys, str. 12). Tento krok nelze než pozitivně kvitovat, byť František Korbel jedním dechem dodává, že zpočátku bude patrně zpřístupněna pouze judikatura od krajských soudů nahoru. Doufejme jen, že tato snaha nevyšumí „po česku“ do ztracena. Když už se v tomto směru něco pohnulo na Ministerstvu spravedlnosti, mohly by se přidat i oba vrcholné obecné soudy (NS a NSS) a konečně zveřejnit kompletní databázi právních vět. Kdyby se podařilo realizovat v roce 2011 alespoň jeden z výše uvedených kroků, bylo by to fajn.

Přeji všem v roce 2011 jen to dobré.

Celý příspěvek

úterý 28. prosince 2010

Tomáš Sobek: Bůh materiálního jádra

Zdeněk Koudelka ve svém blogpostu Zlaté tele v právu kritizuje teorii materiálního jádra ústavy, přičemž tvrdí, že demokratická ústava by měla být prostá transcendentálního předpokladu tohoto typu. Ideu materiálního jádra chápe jako náboženské reziduum, které je v kolizi s principem demokratického sebeurčení lidu. To není žádná novinka, takto uvažovali už tzv. zákonní pozitivisté (např. Gerhard Anschütz, Richard Thoma).

Nebudu s Koudelkou polemizovat, jenom poznamenám, že někteří autoři odvozují ideu materiálního jádra ústavy právě z principu demokratického sebeurčení lidu. Např. Gustav Radbruch ve svém článku Der Relativismus in der Rechtsphilosophie (1934) argumentuje, že princip demokratického sebeurčení lidu vede k tomu, že lid (resp. jeho zástupci) může demokraticky změnit svoji demokratickou ústavu na nedemokratickou (tzv. paradox demokracie), takže pokud má být onen princip zachován, musíme předpokládat alespoň to, že lid se nemůže vzdát možnosti rozhodovat o ústavě jako takové. Nezadatelné právo lidu disponovat svojí ústavou je transcendentálním předpokladem principu demokratického sebeurčení lidu. Toto právo je tedy (minimálním) materiálním jádrem každé ústavy, i když není výslovně stanoveno. Radbruch chtěl říct, že i suverenita lidu má své transcendentální předpoklady: Demokracie může činit cokoli, kromě toho, že se nemůže s konečnou platností vzdát sebe sama. V kontextu Koudelkova blogpostu je důležité to, že Radbruch svoji argumentaci založil na filozofickém relativismu, nikoli na existenci Boha. Dnešní většina má pouze relativní význam, nemůže mít absolutní platnost tak, aby definitivně vyloučila rozhodování budoucích většin. I Koudelka vlastně předpokládá, že ústava má nějaké materiální jádro, ale na rozdíl od Radbrucha se k tomu nehlásí.

"Die Demokratie kann verzichten zugunsten einer diktatorialen Verfassung, aber sie kann nicht auf ihr Recht verzichten, über die Verfassung selbst zu bestimmen. Das ist nicht nur eine soziologische Unmöglichkeit, sondern eine juristische Unmöglichkeit. Das Recht des Plebiszits über die Verfassung ist ein ungeschriebenes Gesetz, ein stillschweigender und selbstverständlicher Bestandteil jeder Verfassung. Diese letztendige Demokratie, diese Volkssouveränität ist also - wir haben es gesehen - eine unerschütterliche Folge des Relativismus. Die Demokratie kann alles tun - nur nicht endgültig auf sich selbst verzichten. Der Relativismus kann jede Meinung dulden - außer der Meinung, welche behauptet, absolut zu sein."
Celý příspěvek

pondělí 27. prosince 2010

Předsunuté mecheche

Období mezi Sv. Štěpánem a Silvestrem je vždy obtížné. Došel bramborový salát. Podstatná část čokoládové kolekce ze stromku je již ožrána. Reprízy pohádek nabírají geometrickou řadou na stupiditě a přibližně padesáté opakování Mrazíka se neodvratně blíží. Někteří jedinci tedy z nouze vyrážejí do pracovního procesu, kde stejně sedí s prázdným výrazem ve tváři před počítačem a počítají dny do Silvestra.

Abychom dále snížili produktivitu práce, nabízím předsunuté silvestrovské video-mecheche. To má dvě části. Za prvé, upozornění na tři nejvtipnější videa, která mi v poslední době kdo poslal. Za druhé, neváhejte přihodit do komentářů odkazy na vámi objevené a navrhované kousky, abychom do Silvestra rozšířili video-kolekci.

Takže ty mnou vybrané kousky:

1) Německá reklama na jazykové kurzy Berlitz.

2) Vysvětlení zásadního rozdílu ve fungování ženského a mužského mozku.

3) Vysvětlení Silvia Berlusconiho, proč zneužil svého postavení proto, aby milánská prokuratura propustila nezletilou „společnici“ marokánského původu, která s ním předtím v některé z jeho vil prováděla rituální erotický tanec bunga – bunga (který Silvio údajně pochytil od libyjského vůdce Kadáfího – a pak že ty bilaterální setkání k ničemu jsou :-):

Příjemnou zábavu a vše dobré do nového roku.
Celý příspěvek

středa 22. prosince 2010

Tomáš Sobek: Tradiční Bělohradský

Václavovi Bělohradskému v deníku Právo vyšel nový článek: "Proč klást odpor zvoleným vládám" Autor se staví proti úsporným opatřením evropských vlád. Tato opatření považuje za nelegitimní, a to jednak proto, že prý odporují evropské tradici sociálních jistot, jednak proto, že prý jsou nezvratným zásahem. Jeho článek se opírá o dvě obecné teze:

1) Nezvratné změny jsou nelegitimní, protože jsou trvalé, a tedy neopravitelné.
2) Totální změny jsou nelegitimní, protože jsou v rozporu s historickou tradicí.

Přiznám se, že Bělohradskému nerozumím. Jak může argumentovat PRO zachování historické tradice a zároveň argumentovat PROTI trvalosti změn? Vezměme, že bychom se vrátili v čase zpátky do doby, kdy se pomocí sociálních reforem zaváděly sociální jistoty. Bojoval by Bělohradský PROTI tomu, aby tyto reformy byly trvalé, resp. aby měly nezvratitelný efekt? Celý příspěvek

úterý 21. prosince 2010

Limity výdajů na volební kampaň

Už i samotní politici připouštějí, že náklady na permanentní volební kampaň dosáhly v letošním a loňském roce u (zejména těch největších) politických stran astronomické výše. Strany se stávají příslovečnými Otesánky, kteří potřebují stále více peněz, a to přinejmenším proto, že chtějí udržet krok se svými konkurenty. Nakonec se však všechny strany dostávají do pasti – finanční zdroje totiž nejsou bezedné. Vzniklá situace se tak vzdáleně podobá postavení Sovětského svazu konce 80. let: když tato „říše zla“ nebyla schopna více zbrojit, musela nutně přistoupit k odzbrojení. Právě proto se asi nedávno hned několik vysoce postavených politiků vyslovilo pro zákonné omezení výdajů, vynakládaných na volební kampaň. V tomto postu se pokusím kriticky zamyslet nad smysluplností a ústavní souladností tohoto řešení.

Především, je třeba odlišit dvě možnosti limitace výdajů: měkkou a tvrdou. Za měkkou si dovolím označit pouze povinnost zveřejnění volebních výdajů, bez jejich výslovného omezení; tvrdým řešením by bylo zavedení maximálních výdajových stropů. Příklady ze zahraničí ukazují, že možná jsou obě tato řešení a pro každé z nich bychom našli oporu v některém demokratickém státě. Ostatně, existuje k nim i zajímavá judikatura – např. rozsudky Nejvyššího soudu USA ve věci Buckley vs. Valeo z roku 1976 anebo Evropského soudu pro lidská práva Bowman proti Spojenému království z roku 1998.

Přesto se domnívám, že ani jedno z nich není v našich podmínkách vhodné a smysluplné a „tvrdé“ řešení není zřejmě ani ústavně možné. Je totiž třeba vycházet z toho, že volební kampaň není ničím jiným než pozitivní či negativní reklamou, kterou kandidující politické strany činí v zájmu na co možná největším volebním úspěchu. Ústavněprávně viděno se nejedná o nic jiného než o realizaci některých základních práv, především svobody projevu a práva šířit informace.

Pokud by strany byly zákonem povinovány pouze ke zveřejnění svých výdajů, neviděl bych v tom ústavněprávní problém. Jen lze namítnout, že tato povinnost vůbec nic neřeší. Již stávající zákon o politických stranách totiž stanoví povinnost v každoročně předkládané výroční finanční zprávě uvést přehled „o výdajích v členění na provozní mzdové výdaje, výdaje na daně a poplatky a výdaje na volby.“ V podstatě by tak nešlo o nic jiného než o časový posun zveřejnění této informace o několik měsíců. Je však otázka, zda by se tím cokoliv získalo.

Skutečný problém totiž spočívá v něčem jiném: v pravdivosti těchto finančních zpráv. V současnosti tuto pravdivost není oprávněn v podstatě nikdo zkoumat. Poslanecká sněmovna výroční finanční zprávy toliko eviduje a kontroluje jejich úplnost (nikoliv však správnost!) a obligatorní zpráva auditora o ověření roční účetní uzávěrky je nutně limitována tím, že auditor pracuje jen s podklady, dodanými samotnými stranami. Nemluvě o tom, že auditora si vybírá a platí samotná strana.

Pokud by však zákonodárce přistoupil k tvrdé limitaci volebních výdajů např. způsobem, že strana nesmí do volební kampaně investovat více než zákonem stanovenou částku, mohl by se dostat do kolize s čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Toto ustanovení sice umožňuje zákonem omezit svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace, nicméně pouze v taxativně stanovených případech: jde-li o nezbytnost pro ochranu práv a svobod druhých, pro bezpečnost státu, pro veřejnou bezpečnost, pro ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Nemyslím si, že limitaci volebních výdajů lze podřadit pod některou z citovaných možností omezení tohoto základního práva.

Z této pozice nazíráno se proto již jen jako sekundární jeví námitky praktického rázu. Kdo konkrétně by měl např. provádět kontrolu dodržování těchto limitů, aby to mělo vůbec nějaký smysl? Politické orgány typu některé komory Parlamentu, Ministerstva financí či vlády nepřipadají do úvahy; přiřknutí této pravomoci Nejvyššímu kontrolnímu úřadu vyžaduje změnu Ústavy; zřízení nového speciálního kontrolního orgánu je spíše z oblasti sci-fi. Od kterého okamžiku by začalo běžet sledované období volební kampaně, když kampaň lze vést prakticky kdykoliv, klidně i po celé volební období? Měl by být rozhodujícím startovním výstřelem okamžik vyhlášení voleb prezidentem republiky? Jak se však vyřeší problémy známé z jiných zemí, které již podobný pokus provedly a kde se zjistilo, jak jednoduché je tato omezení obejít například předfakturací? Nemám sebemenší pochybnost o tom, že česká invence v obcházení tohoto pravidla bude natolik velká, že se nenecháme zahraničím nikterak zahanbit.

Celkově se proto domnívám, že zákonem stanovené limitování finančních výdajů na volební kampaň v podstatě vůbec nic neřeší. Pokud totiž panuje shoda v tom, že politické strany vydávají na kampaň zbytečně příliš mnoho finančních prostředků, případně že veřejnosti nesdělují pravdivé údaje, bavme se o jiné formě kontroly pravdivosti výročních finančních zpráv a o jiné struktuře přímého státního financování (v současnosti nepřiměřeně zvýhodňující úspěšnější politické strany před stranami úspěšnějšími byť i jen nevýznamně méně) a změňme systém, založený výlučně na financování politických stran a zcela opomíjející, že v senátních a komunálních volbách mohou úspěšně kandidovat i nezávislí kandidáti.

Nemohu se prostě ubránit dojmu, že celá diskuse o limitaci výdajů na volební kampaň není ve skutečnosti ničím jiným než příslovečným a v tomto případě i značně průhledným fíkovým listem, alibisticky zakrývajícím skutečné problémy a nepravosti v oblasti financování politického života.
Celý příspěvek

pátek 17. prosince 2010

A stále ten koncern...

Kauza insolvenčního řízení Oděvního podniku Prostějov zaměstnává nejen novináře, právníky a restrukturalizační poradce, ale věnuje se jí již také Ústavní soud ČR. V poslední době navíc dostala nového směru, když v dílčích věcech svým způsobem zlomově rozhodl Krajský soud v Brně a nejnověji také zmíněný Ústavní soud. Přestože je celý případ prubířským kamenem insolvenčního zákona a testem odbornosti insolvenčních soudců, má také korporační konotace, které leckdy překvapí. Něco málo z možných otázek zkusím nastínit.

Předně, jeden z důležitých sporů celého případu odstartoval soudce Jan Kozák z Krajského soudu v Brně tím, že fakticky vyloučil dominantního věřitele z vlivu na řízení z důvodu, že dovodil jeho koncern s dlužníkem (KSBR 39 INS 398-2010-B-156). Vrchní soud v Olomouci toto rozhodnutí potvrdil, byť se otázce koncernu nevěnoval, ale dovodil podjatost dominantního věřitele (3 VSOL 229/2010-B-311). Jiná argumentace, stejný výsledek. Tedy vlastně spíše něž argumentace pouhé tvrzení.

Jedno z rozhodnutí soudce Kozáka byla následně zrušeno proto, že konkrétní věc mu nebyla přidělena formálně správně a tedy hrozilo riziko netransparentnosti a podjatosti (24 ICm 1452/2010 – 153). Přezkum konající soudkyně si dala práci a své rozhodnutí jasně vyargumentovala a doložila, že skutečně došlo při přidělení věci k pochybení, a tedy, že je rozhodnutí stiženo vadou, pro kterou je zmatečné. Formálně právně měla soudkyně pravdu, zákonnost procesu byla narušena a je třeba tedy konat. Nikdo se však již nevěnoval otázce materiální, tedy tomu, zda hrozba netransparentnosti byla reálná či pouze hypotetická. Tato úvaha je totiž důležitá proto, že rozhodnutí, které bylo napadáno, bylo rozhodnutím o přeměně reorganizace v konkurs, tedy rozhodnutí, které substantivně mění tok dalšího insolvenčního řízení a možná také snižuje výslednou výtěžnost (za existence premisy, že reorganizace má být ekonomicky výhodnější než konkurs). Zrušení tohoto rozhodnutí nijak nezohlednilo ani možné ekonomické důsledky pro další zachování podniku, resp. jeho úspěšného prodeje (riziko zmrazení procesu). Jinými slovy, soudkyně nijak neuvažovala, zda není důvodné zvažovat střet zákonnosti a efektivity insolvenčního řízení za možného zjištění, že formální pochybeni v přidělení případu nemělo žádné negativní následky. Nicméně chápu, soud je vázán zákonem hlava nehlava...

Ale zpět ke koncernu. Soudce Kozák tvrdí, že dominantní věřitel má díky úvěrové dokumentaci a její postupné modifikaci takový vliv na chování dlužníka, že s ním fakticky tvoří koncern (omezení výplaty dividendy bez souhlasu věřitele, zástavní právo k akciím dlužníka, zákaz změny akcionářské struktury apod.). Soudce se sice již nevěnoval tomu, že dominantní věřitel byl agent v syndikovaném úvěru a tedy jeho vůle byla vůlí i dalších věřitelů a vznikala vnitřním hlasováním, nicméně nezdá se, že by tato skutečnost na jeho závěrech něco změnila (byť by jistě měla). Soudce tak tvrdí, že vliv, který má věřitel na svého dlužníka, je tak významný, že ho fakticky ovládá, a proto s ním tvoří koncern (opět opomíjím soudovo přehlédnutí, že vazba ovládání – koncern je pouhá domněnka, nikoliv automatismus).

Úvěrová dokumentace vytváří úvěrovou obligaci. Dokumentace ovládání, resp. řízení, zakládá koncernovou obligaci. Jsou to podobné nástroje, ale mají jiný cíl. Je-li dlužník dominantně financován jedním věřitelem, je na něm závislý a věřitel se může dostat do pozice „skrytého“ nebo „de facto akcionáře“, když vyvíjí vliv, který může být rozhodný. Je nicméně běžnou součástí každé obligace, že strany si mohou sjednat zajištění nebo utvrzení pro případ, že dlužník bude v budoucnosti ekonomicky nedostatečný. Způsobů tohoto posílení posice je nekonečně mnoho a není vadný fakt, že je věřitel následně přezajištěn – navíc často ze zvyku v reminiscenci na 70% omezení dělení výtěžku zpeněžení podle starého konkursního práva (path dependence). Je zájmem věřitele, aby dlužník řádně fungoval, tedy má zájem i na provozu jeho podniku, a protože je to právě podnik, kde se generují budoucí příjmy na vrácení dluhu, rozumný věřitel vždy sjedná určitou míru vlivu, aby si své investice ohlídal. Účel je tedy jasný, kontrolovat budoucí běh provozu podniku pro zajištění návratnosti poskytnutých prostředků – je-li navíc dlužník v procesu restrukturalizace či v ekonomické slabosti, je logické, že věřitel hledá další nástroje pro vlastní bezpečnost. Cílem je tak kontrola, ne řízení.

Koncern však nic takového v sobě nemá. Koncern je obligace, kde řídící osoba řídí (činí či ovlivňuje opatření) řízené osoby, zpravidla za účelem snížení celkových nákladů a možné synergie. Ačkoliv se často říká, že naše (německá) koncepce koncernu nestojí na konceptu jednotné koncernové politiky, zákon předpokládá jednotné řízení a je z ekonomické logiky koncernu zřejmé, že tím se fakticky předpokládá jednotný cíl, kde možné negativní externality vlivu řídící osoby musí tato osoba sanovat. Tedy koncern nesleduje posílení posice věřitele, který něco financuje, ba dokonce často řízené osoby financují osobu řídící, ale sleduje nějaký rozumný ekonomický a podnikatelský efekt.

Je podle mého zjevné, že vliv věřitele v úvěrové obligací má jiný cíl a věřitel si nesjednává právo jednotného řízení nebo právo činit řídící opatření, pouze sjednává, že dlužník nebude činit kroky, které mohou ohrozit návratnost poskytnutých prostředků bez souhlasu věřitele, případně sjednává, že některé kroky vedou např. k akceleraci dluhu apod.

Ze spisu není zjevné, že by byl vyvíjen jiný podstatný vliv, který by předchozí tezi popřel a argumentace Vrchního soudu v Olomoucí je v této část spíše narativní domněnka, něž jasná argumentace.

Ústavní soud sporné rozhodnutí o vyloučení věřitele z vlivu v řízení zrušil, nicméně opět tak učinil na základě správné, ale formální úvahy, že absentuje odůvodnění rozhodnutí (porušení práva na spravedlivý proces). Současně soud řekl, že další konkreta řešit nebude, a to z důvodu principu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů. Tedy, jakkoliv by si to dle mediálních vyjádření zaměstnanců věřitele tento přál, soud se nijak nevěnoval správnosti nebo nesprávnosti úvahy o existenci koncernu nebo jiného důvodu podjatosti věřitele.

Proto mají výše nastíněné otázky stále svůj význam. A to i proto, že fakt existence koncernu má významné korporační důsledky (zpráva o propojených osobách, modifikace odpovědnosti managementu, povinnosti náhrady škody a rušení za ni ze strany statutárního orgánu řídící osoby apod.).
Celý příspěvek

úterý 14. prosince 2010

Nabídka práce v UNHCR

Rád bych Vás informoval, že pražská kancelář Úřadu Vysokého komisaře pro uprchlíky hledá pracovníka na pozici "Protection assistant" podrobnosti naleznete zde. Nabídky je možné podávat do 31. prosince 2010.

Upozornil: Pavel Uhl
Celý příspěvek

pondělí 13. prosince 2010

Judikát roku - cena časopisu JURISPRUDENCE pro rok 2010

Redakční rada časopisu Jurisprudence se obrací na svoje čtenáře i další zájemce a vyhlašuje tímto první ročník soutěže o JUDIKÁT ROKU. Cílem a smyslem této soutěže je systematicky propagovat a popularizovat nejvýznamnější a nejzajímavější rozhodnutí soudů mezi odbornou i laickou veřejností.

Návrh na judikát roku může poslat každý z Vás - stačí, když vyplníte formulář, který naleznete níže na této internetové stránce.
Z nominací veřejnosti pak vítěze soutěže o Judikát roku vybere porota složená z renomovaných odborníků z oblasti práva.
Vítězný Judikát roku 2010 bude vyhlášen v dubnu 2011 na slavnostním ceremoniálu (termín konání bude upřesněn, mj. i na stránkách časopisu Jurisprudence).
Všichni nominátoři, tj. i Vy, pokud se svou nominací soutěže o Judikát roku zúčastníte, budou zařazeni do slosování o hodnotné publikace z nakladatelství Wolters Kluwer. Nominátoři vítězného Judikátu roku budou odměněni věcnými cenami. Bližší info je tady.
Celý příspěvek

středa 8. prosince 2010

Ivo Telec: Akademická svoboda jinak

Podobně jako filtrovaná káva nemusí být dobrou kávou, ani filtrovaná demokracie nemusí být pravou demokracií. Poslyšme právní příběh z dnešní demokratické doby.


Československé vysoké školy, „očištěné“ roku 1948 od „reakce“, zamořil počátkem 50. let sovětský kolektivizační systém. Jednou z vážně míněných „objektivních zákonitostí“, v něž komunisté věřili, byla „zákonitost přibližování se sovětskému vzoru“. Jejím projevem bylo, krom jiného, vnucené zavedení kateder v roce 1950. Jednalo se o převzatý sovětský model převážného oddělení výuky od vědy, která byla cíleně soustředěna do akademie věd mimo vysokoškolská „učiliště“. S některými residui tohoto systému se potýkáme dodnes. Vedoucího katedry jmenoval ministr školství na návrh Státního výboru pro vysoké školy. Až takováto pozornost byla věnována této funkci, neboť se jednalo o politický „boj v první linii“, o přímé řízení politické výchovy studentů podle doktríny marxismu-leninismu a o přímé politické hodnocení podřízených zaměstnanců. Postupně, po letech uvadání systému, došlo k tomu, že vedoucí katedry byl jmenován jen rektorem. Při katedrách také působily stranické skupiny KSČ, jejíž politická struktura odpovídala katedrovému systému.

Nucená katedrová soustava byla z československých vysokých škol odstraněna až po převratu v roce 1989, a to k 1. květnu 1990, kdy nabyl účinnosti první popřevratový vysokoškolský zákon. Řada neprávnických fakult ihned využila znovunabyté svobody a obnovila tradiční předkomunistickou soustavu ústavů a seminářů.

Zachování katedrové struktury, již bez politického pokřivení, je jistě jednou z několika možných organizačních cest i dnes. Jedná se však o organizační model, který leckdy koliduje s organizací, řízením a hlavně s hospodařením výzkumných skupin napříč fakultou. Jsou to přitom právě výzkumné skupiny, které bývají pro fakultu přímo hospodářsky nosné. Již proto je věcně vhodné uvažovat o odklonu od katedrové soustavy, která se někdy stává spíše komplikací. Žádná česká nebo slovenská právnická fakulta, na rozdíl od některých jiných fakult i v rámci téže univerzity, tak ale od roku 1990 neučinila (olomouckou epizodu ponechávám stranou). Katedry zůstaly a na níže uvedeném případu si můžeme osvětlit, jak opětovně doznaly politického významu. Možná se tak stalo nechtěně. Nicméně stalo se tak a tento stav trvá.

Volební řád Akademického senátu Právnické fakulty Masarykovy univerzity, veřejné vysoké školy, stanoví, že volby do učitelské komory se konají volbou z kandidátů, které navrhují jednotlivé katedry. A to tak, že každá katedra navrhne nejméně jednoho kandidáta na funkci člena fakultního akademického senátu. Volební řád je jedním z vnitřních (rozuměno akademicko-stavovských) předpisů; viz http://is.muni.cz/do/law/ud/predp/vnitr/D177.pdf. Volební řád byl přijat fakultním akademickým senátem a schválen byl univerzitním akademickým senátem. Vnitřní fakultní předpisy obvykle navrhuje děkan.

Domnívám se, že tento způsob akademických voleb je politicky i právně nesprávný. Člen akademické obce, akademický pracovník, totiž nesmí kandidovat do fakultního akademického senátu nezávisle, bezprostředně a jen o své akademicko-politické vůli, nýbrž musí být za politického kandidáta navržen „katedrou“. Vyžadováno je tedy závislé katedrové „předzvolení“ kandidáta čili jakési politické „primárky“ na pracovišti při výkonu práce. Něco takového je samo o sobě kuriózní. Pamětníkům minulého politického režimu to může připomínat nechvalná politická projednávání různých kandidatur ve stranických skupinách na katedrách anebo vůbec na katedrách. Jak známo, bez projednání v pracovním kolektivu, na katedře, nebylo možné u nás ani povolit obhajobu doktorské (DrSc.) nebo kandidátské (CSc.) disertační práce ještě na konci roku 2001. Na Slovensku to platí dodnes.

Dlužno říci, že oproti tomu jiní členové téže akademické obce, totiž studenti, mohou kandidovat do fakultního akademického senátu nezávisle a bezprostředně, sami o své vůli, a také tak běžně činí.

Jak katedra (pracoviště) „navrhuje“ politického kandidáta do akademických voleb, již není volebním řádem stanoveno. Můžeme si proto položit klíčovou otázku, zda se jedná o pracovně katedrovou „předvolbu“ kandidáta (nebo kandidátů), jenž má být teprve zvolen, anebo snad o jiný způsob navrhování kandidáta do voleb. Třeba jen určením jediného politického kandidáta pracovně nadřízeným vedoucím katedry z řad jemu pracovně podřízených po pouhém politickém vyjádření akademických pracovníků, pracovně zařazených na příslušné katedře. Různé konkrétní případy z praxe jsou známy. Je pracovní povinností akademického pracovníka se v takovém případě politicky vyjádřit, anebo nikoli? Politický projev jen těžko může být pracovní povinností akademika. Pokud by vyjádření akademických spoluzaměstnanců (a kolika z nich?) bylo záporné, záleželo by i přesto na pracovně nadřízeném vedoucím katedry, jak by politicky postupoval ve volební akademické věci. Jinou otázkou je, jak by pracovně nadřízený vedoucí katedry naložil s akademickým vyjádřením, které by obdržel až po uplynutí jím pracovně (nebo politicky?) určené lhůty. Zdá se, že i počet politických kandidátů může určit pouhý pracovní manažer, vedoucí katedry. Zda „katedra“ navrhne jednoho kandidáta, anebo více kandidátů, je podle všeho politickou věcí „katedry“, jíž pracovně vede její vedoucí. Otázkou pak může být, čí zájmy kandidát „katedry“ fakticky zastupuje. Zda zájmy akademické obce, jak praví fakultní statut, anebo ve skutečnosti jen zájmy určitého pracoviště, které ho navrhlo, a zájmy akademických pracovníků v něm pracovně zařazených. Jinou otázkou je, zda a pokud ano, tak nakolik, je nezávislý politický kandidát závislý na svém pracovně nadřízeném vedoucím, který může ovlivňovat například prodloužení jeho pracovního poměru, odměny anebo přímo rozhodovat o organizaci práce, o všemožných pracovních podmínkách aj. Proto můžeme říci, že konkrétní veřejný případ není na úrovni „kateder“ dostatečně průhledný tak, jak bychom očekávali od veřejné vysoké školy.

Veřejné akademické právo je pomícháno se soukromým právem pracovním a veřejná akademická politika je smíšena s pracovní podřízeností a nadřízeností se všemi potencionálně možnými pracovněprávními důsledky.

Vyloučit přitom nelze, že část fakultního akademického senátu se tímto neústrojným způsobem může fakticky stát prodlouženou rukou pracovních manažerů, jimiž jsou vedoucí kateder. Navzdory tomu, že se výsostně jedná o orgán veřejné moci, nadaný zákonnou pravomocí a působností, který s pracovními záležitostmi nemá nic společného.

Dle mého názoru se v takovém případě jedná o nemístné spletení pracovních a akademických věcí, které nejsou vzájemně porovnatelné ani na akademické půdě. Nutno říci, že to byl právě minulý politický režim, padlý roku 1989, který vydatnou měrou politicky záměrně směšoval politiku a práci. Příkladem nám mohou sloužit „pracovní“ posudky, které měly povahu nechvalně známých „komplexních hodnocení“ zaměstnance, tedy též politických hodnocení zaměstnance (včetně okruhu příbuzných) nad rámec výkonu práce pro zaměstnavatele. Jednalo se o hrubý projev totality, na který hodně lidí profesně doplatilo.

Netvrdím, že dnešní akademický stav, který zde popisuji, je projevem totality. Podobnost může být vskutku jen náhodná. Může být zapříčiněna obavou z malého zájmu o akademické volby. Jenže, poměrně malý politický zájem je i o „velké“ volby sněmovní a senátní. Sám malý politický zájem o akademické volby však může být výrazem určitých postojů a projevem určitého akademického názoru. Proto i malý politický zájem o veřejné věci akademické může být legitimní. Netřeba proto nutit mimopolitická a nepolitická pracoviště k tomu, aby povinně politicky navrhovala akademické kandidáty jen proto, aby vůbec bylo koho volit.

Akademický senát fakulty, ani jeho učitelská komora, není radou zaměstnanců ve smyslu zákoníku práce, nýbrž akademicko-politickým orgánem veřejné moci vykonávajícím veřejnou správu na úseku akademické samosprávy, a to bez zřetele na katedrovou anebo jinou organizační a hospodářskou soustavu vysoké školy a jejích součástí.

O členství ve fakultním akademickém orgánu by se proto měl moci volně ucházet kterýkoli člen akademické obce za rovných podmínek, ať je studentem nebo akademikem. Pokud může student kandidovat do akademického senátu nezávislé, bezprostředně a o své akademické vůli, zatímco akademický pracovník z téže akademické obce tak politicky jednat nesmí, pak v tom nelze nevidět rozdílný přístup k výkonu politického práva podílet se na správě veřejných věcí v téže akademické obci, k čemuž chybí věcně opodstatněný důvod, který by tento rozdíl ospravedlnil. Navíc, akademický senát, přinejmenším primárně, vůbec neřeší problémy „kateder“, které spadají pod činnost děkanů nebo tajemníků.Podobně jako filtrovaná káva nemusí být dobrou kávou, ani filtrovaná demokracie nemusí být pravou demokracií.
Celý příspěvek

neděle 5. prosince 2010

Týden lidských práv v Brně aneb Proč bychom to neřešili?

Předávám info o zajímavé akci.
Ve dnech 5. - 11. prosince 2010 se v Brně u příležitosti Mezinárodního dne lidských práv uskuteční již VIII. ročník festivalu Týden lidských práv. Jeho program, který upozorňuje na nedodržování lidských práv, k nám bude promlouvat nejen prostřednictvím besed a přednášek, ale i formou filmových projekcí, vernisáží, divadelních představení, interaktivních workshopů či informačních stánků v kavárnách. „Proč bychom to neřešili?“ je mottem letošního osmého ročníku festivalu Týden lidských práv. Tímto souslovím chceme poukázat na to, že po 62 letech od přijetí Všeobecné deklarace lidských práv, jsou lidská práva stále odsouvána na vedlejší kolej. A to ne jen v mediálním diskurzu či politice, ale i v našem každodenním životě.Festival nabízí širokou paletu témat od mapování situace života žen v okupované Palestině, práv gayů a lesbiček, situace v továrnách „třetího světa“ anebo alternativní pohled na současnou politickou situaci u nás. Začátek festivalu vypukne v neděli 5. 12. 2010 vernisáží výstavy fotografií mladé talentované Palestinky Samar Hasboun nazvané Palestina Women v kavárně Mezzanine. Pestrý týdenní program ukončí v sobotu (11.12.2010) koncert brněnské kapely Budoár staré dámy v restauraci Vegalité. Celý program Týdne lidských práv naleznete na www.tlp.nesehnuti.cz nebo na Facebooku.
Celý příspěvek

čtvrtek 2. prosince 2010

Jezdit na černo se nesmí (?!)

Snad nezklamu Petra Břízu v jeho očekávání, když nezačnu své hostování na Jiném právu článkem o korporačním právu. Přeci jen se mu věnuji většinu svého času a tak dává smysl si od něj tentokrát odpočinout. Nicméně určitě na něj dojde, byť není tak zajímavé. On ale problém „černého pasažéra“ je funkčně významný i pro korporační právo.

Tedy začnu jinak. Nedávno zájem veřejnosti rozčeřila (nebo alespoň můj zájem) zpráva o rozhodnutí NSS ČR ve věci „černý pasažér a revizor“ (1 As 34/2010 – 34 ze dne 9.10.2010). Soud v něm řešil otázku konsekvencí fyzického konfliktu mezi revizorem a černým pasažérem a ačkoliv hned na úvod konstatuje, že meritum rozsudku míří na „právní dopady této potyčky pro oblast přestupkového práva“ (bod 1), dále uzavírá daleko šířeji s dopady na možnost jednotlivců chránit si v sociálních interakcích svá práva (bod 63). Rozhodnutí je, jak jsme si již u NSS zvykli, napsáno konsistentně, nicméně vzbuzuje otázky, možná dané mým špatným čtením, možná koncepční.
Věcně není kauza složitá. Cestující se neprokázal platným lístkem, své osobní údaje revizorovi nesdělil a současně se odmítal podrobit zákonným/smluvním následkům svého jednání, přičemž došlo k fyzické potyčce. Revizor naopak bránil práva Dopravního podniku tak vehementně, že podezřelého cestujícího insultoval a byl za to potrestán. Nic složitého, chtělo by se říci.
Nebude sporu, a nepopírá to ani NSS, že posuzovaný vztah mezi Dopravním podnikem (soukromou korporací soudem označovanou za provozovatele drážní dopravy) a cestujícím je soukromoprávní povahy a jedná se o civilní přepravní smlouvu, kdy pro vznik výsledné obligace je irelevantní zda bylo nebo nebylo zaplaceno cestovné. Celý vztah se řídí smlouvou a zákonem a zpravidla také smluvními přepravními podmínkami, leckdy velmi detailními (řešícími mj. i otázku prokazování totožnosti apod.). Pokud drážní zákon a obdobně silniční zákon stanoví, jaká práva mají smluvní strany, je to hezké konstatování, ale jen suplementární ke smlouvě. Revizor je soukromá osoba, nadaný sice „zákonnými právy“, ale nikoliv ve veřejnoprávním smyslu, ale pouze v režimu "podkladu" ke smlouvě – tedy věcně má de facto smluvní práva (obdobně cestující).
Cestující tedy uzavírá vstupem do vozu a zahájením přepravy smlouvu a bere tak na sebe případné následky jejího porušení – vše v režimu běžného porušení smluvních povinností. NSS však pokračuje, když říká, že dikce drážního zákona, která stanoví povinnosti cestujícího, nemůže být chápána tak, že je na dobré vůli cestujícího, zda konkrétní povinnost splní, a to proto, že „takováto interpretace upřednostňující osoby jednající protiprávně před osobami svých povinností dbalých je však naprosto nepřijatelná“ (bod 57). NSS tak svou bazální úvahu pokládá na právně-politický soud, navíc emočně podbarvený slovy „naprosto nepřijatelný“. Je to sice exces z věcné administrativistické kompetence NSS, ale budiž.
NSS pokračuje a uznává, že se nepředložením platné jízdenky cestující dopouští civilního deliktu, nicméně současně tvrdí, že je toto jednání útokem na majetková práva Dopravního podniku doplněným o pokus o útěk. NSS pak uzavírá, že „zadržením „černého pasažéra“ bude tento útok odvrácen a bude zabráněno vzniku majetkové škody...“ (tedy asi zkrátka škody; bod 61). Toto jednání pak NSS chápe jako nutnou obranu, byť nejspíš nikoliv ve smyslu § 6 ObčZ, ale ve smyslu přestupkového řízení. Tato přesmyčka není dle mého zcela jasná.
NSS dále uzavírá, že „...výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva“ (bod 63).
Tedy, čtu-li soudní závěry, smlouvy se mají plnit. A není-li tomu tak, tedy je-li smlouva (obligace) porušena a hrozí-li škoda (bezprostřední neoprávněný zásah do práva), může druhá smluvní strana využít nutné obrany, civilněprávně tedy svépomoci, protože běžné vynucování porušení smlouvy nestačí. NSS dává obecný závěr, který tuto úvahu implikuje.
NSS tak nejspíše předpokládá neefektivitu následného soudního vymáhání nápravy – cesta soudního řízení je nákladná, nepředvídatelná a okamžitý zásah zpravidla přináší okamžité ovoce (obdobně jako „botičky“ na vozidlech nebo odtah vozidla s následným sporným využitím retenčního práva). Zobecním-li dále, má smysl soudní ex post kontrola? Vždy je levnější a rychlejší věc řešit na místě, protože „přiměřenost zásahu“, čehož se NSS také dovolává (bod 62), je sice arbitrární, ale ex post. Rizika excesu jsou nicméně jistě také zřetelná. Je optimálnější soukromoprávní vztahy řešit smluvními prostředky (zajištění, utvrzení, motivace apod.) a soudním přezkumem nebo justifikovaným násilím v podobě nutné obrany? Navíc oblečeným do hávu přestupkového řízení. (Neřeším zde eventuální oprávněnost nutné obrany při fyzickém útoku).
Optikou NSS je totiž úvaha o nutné obraně, byť nikoliv „svépomoci“ (?), implied condition každé smlouvy a tedy vlastně implicitně sjednaným pravidlem – a to zkrátka proto, že je to spravedlivé a rozumné. Pokud se NSS obává toho, že nedá-li veřejnosti jasně najevo, že jezdit na černo se nesmí, lidé zvlčí a jezdit na černo budou všichni, je to podle mého úvaha iracionální – znamenala by mj. eliminaci smluvního práva a tedy fakticky i práva korporačního, protože i korporace to jen hypostazovaným obligačním nástrojem. Dnešní společnost není „primitivní společnost“, kde se hledá autorita a právem se mj. justifikuje, ale je dána celá struktura sociální kontroly, kde právo je jen jedním z jejích nástrojů – o dílčím výseku práva nemluvě. (srov. úvahy E.A.Hoebela, The Law of Primitive Man, Harvard, 1954 (2006), nebo L. Rosena, Law as Culture, Princeton, 2006).
Stát a veřejná moc má do soukromoprávních vztahů zasahovat tehdy, je-li to nutné pro ochranu předem rozpoznatelného a chráněného zájmu, a to leckdy bez ohledu na náklady zásahu. Můžeme pak dovozovat, že trest smrti dává smysl chrání-li životy jiných, nebo že lze jednotlivce omezit na jeho právech, pokud ohrožuje jiné (srov. relevantní úvahy G.Beckera a R. Posnera in Uncommon sense, 2009). Již však na druhé straně těžko argumentovat, že je nutný zásah, pokud někdo poškozuje jen své zájmy (alkohol, konsumace drog apod.). Je ochrana dílčího majetkového práva, zde v hodnotě myslím 12 Kč, hoden takového zájmu? Je to vůbec zákonem chráněný zájem?
Nedávalo by větší smysl uvažovat o postavení Dopravního podniku coby monopolisty? O zjevné absenci trhu a jeho vlivu na ochotu a schopnost přepravců na černé pasažéry reagovat jinak?
Je-li bod 63 rozsudku myšlen vážně, je úvaha NSS obecná a platí pro všechny soukromoprávní obligace. Třetí namátková věta tohoto bodu je totiž jen vysvětlující. NSS se tak skrze správní aspekty vlamuje do soukromoprávní sféry, aniž dává vysvětlení v čem spatřuje potřebu takového zásahu, protože „ochrana majetkového práva“, o které píše, je v tomto případě marginální, je-li vůbec nějaká. Zdůvodnění pro soudem dovozované širší důsledky rozhodnutá pak v rozsudku nenalézám vůbec.
Celý příspěvek

Hubert Smekal: Není manželství jako manželství

Velký senát Evropského soudu pro lidská práva začátkem listopadu v kauze Şerife Yiğit v. Turecko jednomyslně rozhodnul, že jiné svazky než manželské nemusí požívat stejné ochrany jako manželství. Paní Şerife Yiğit žila šestadvacet let v tzv. religiózním svazku, s partnerem měli šest dětí, a když muž zemřel, domáhala se vdovského důchodu. Turecké soudy však její žádost o důchod odmítly, protože tamní zákony plně uznávají pouze civilní formu sňatku. Jen náboženská forma nepožívá žádné ochrany a musí být doprovázena civilním sňatkem. Zatímco v původním řízení před štrasburským soudem byla stížnost zamítnuta nejtěsnějším poměrem čtyři ku třem, u velkého senátu se podobné drama nekonalo – všech sedmnáct soudců se shodlo, že Turecko Evropskou úmluvu o lidských právech neporušilo, jen dva soudci připojili svá odlišná stanoviska.
Velký senát případ posuzoval jako možné porušení práva na ochranu rodinného života (čl. 8 Úmluvy) a zákazu diskriminace (čl. 14 Úmluvy) ve spojení s právem na ochranu vlastnictví (čl. 1 Protokolu 1). Paní Yiğit považovala svou situaci za srovnatelnou se situací vdovy v manželství, důchod jí podle ní nebyl přiznán z důvodu diskriminace proti náboženskému sňatku. Jako u většiny diskriminačních případů se hlavní důraz kladl na otázku proporcionality – Turecko muselo soudce přesvědčit, že za rozdílným zacházením stály objektivní a rozumné důvody. Rozlišování formy sňatku má podle ESLP legitimní cíl, protože manželství podle občanského zákoníku směřuje k ochraně veřejného pořádku a práv žen. Prostředky směřující k dosažení legitimního cíle Soud seznal jako rozumně proporcionální. Ustanovení týkající se manželství jsou jasná a přístupná, samotný civilní sňatek nepředstavuje pro dotčené osoby přemrštěné břímě. Paní Yiğit měla dostatek času, aby svůj vztah plně zlegalizovala, turecké orgány jí nekladly žádné překážky.
Co se ochrany rodinného života týče, velký senát se sice ztotožnil s názorem senátu, že „manželé“ s dětmi žili jako rodina podle čl. 8 Úmluvy, nicméně k porušení práva na nerušený rodinný život rovněž nedošlo. Turecké orgány nikterak arbitrárně do života stěžovatelčiny rodiny nezasahovaly, navíc státy mají v oblasti hospodářské, fiskální a sociální politiky širší prostor k uvážení. Čl. 8 nemůže být interpretován tak, že ukládá státům povinnost uznat náboženské manželství, ani po státech nepožaduje, aby zavedly speciální režim pro zvláštní kategorie nesezdaných párů. Turecko vyvázlo z citlivého případu bez poskvrny, nicméně dva soudcové alespoň připojili odlišná stanoviska.
Řecký soudce Rozakis si k případu regionálního rivala neodpustil připomínku. Soud podle něj zvolil špatné srovnávací kategorie – neměly se porovnávat civilní a náboženské sňatky, ale situace dlouhodobého soužití a manželství. Jelikož neustále narůstá množství stabilních vztahů existujících mimo manželství, měl by soud zvážit, zda nepřehodnotit situaci u dlouhodobých nemanželských vztahů, alespoň co se sociálního zabezpečení týče.
Ruský soudce Kovler nebyl spokojen jednak s tím, že vdova se nedočkala od státu žádné finanční pomoci a jednak s příliš zjednodušujícím posouzením institutu islámského manželství. Kovler apeluje na Soud, aby zaujímal citlivější antropologický přístup, jinak se příliš zatvrdí v eurocentrických postojích.
Těžko však od Evropského soudu pro lidská práva očekávat, aby měl v otázce lidských práv jiný než eurocentrický přístup…

Hubert Smekal

Zdroje:
Evropský soud pro lidská práva. 2010. Şerife Yiğit v. Turecko. Stížnost č. 3976/05, rozsudek Velkého senátu z 2. listopadu 2010.Ouald-Chaib Saïla. 2010. Şerife Yiğit v. Turkey: The Court did it again!. Strasbourg Observers, 10. listopadu 2010, http://strasbourgobservers.com/2010/11/10/serife-yigit-v-turkey-the-court-did-it-again/

Pozn. článek byl publikován též v listopadovém čísle Bulletinu Centra pro lidská práva a demokratizaci Masarykovy univerzity.
Celý příspěvek

úterý 30. listopadu 2010

Rozloučení s Kristiánem Csachem a přivítání Bohumila Havla

Kristián Csach vs. stálí blogeři: 5:4. Odhlédnu-li od inzerátů a jiných nevěcných postů a počítal-li jsem správně, taková je listopadová bilance blogování na Jiném právu. Ježto má vlastní blogovací „produktivita“ klesla v posledních měsících do role pouhého vítače, o to intenzivněji a upřímněji děkuji Kristiánovi za jeho zajímavé posty, kterými v listopadu obohatil Jiné právo.

Jeden soukromoprávník se tedy loučí a podává dveře jinému soukromoprávníkovi (a shodou okolností svému kamarádovi) Bohumilu Havlovi. Osobně jsem velice rád, že Bohouš přijal naše pozvání, protože právo korporací nám jinoprávníkům povětšinou vždy tak trochu unikalo a ani mezi našimi dosavadními hosty se to specialisty na tento obor zrovna nehemží. Ostatně kdo už jiný než autor nového zákona o obchodních korporacích a of counsel advokátní kanceláře PRK Partners by měl vědět, jak si vlastně česká věda korporačního práva stojí a kde nás tlačí legislativní bota projevující se negativně v praxi. Jako každý náš host, nemá však ani Bohouš stanovena žádná témata, takže je klidně možné, že se dozvíme i o věcech, které s právem korporací ani zdaleka nesouvisejí...

Ještě jednou tedy díky Kristiánovi a hodně blogovací zábavy Bohumilu Havlovi – a s ním i Vám, čtenářům Jiného práva.
Celý příspěvek

Rozšíření působnosti pléna ÚS na věci volební

Dnešním dnem rozšířilo plénum ÚS svou působnost též na věci volební. To znamená, že počínaje zítřkem rozhoduje plénum ÚS (a nikoliv malé senáty) též volební věci (včetně voleb komunálních). Jde o rozumný postup, protože zejména ve věcech voleb komunálních ÚS v podstatě (do jisté míry) funguje i jako sjednocovatel judikatury krajských soudů - za situace, kdy proti rozhodnutí krajského soudu ve věci volební nelze podat kasační stížnost. Vedle pražských voleb se tak můžeme od pléna dočkat velmi zajímavých verdiktů i v dalších věcech (účelové sestěhovávání voličů, "kupování hlasů" atd.).
Celý příspěvek

pondělí 29. listopadu 2010

O akademickom význame prvostupňových rozhodnutí

Na začiatku tohto mesiaca som mal v pláne priblížiť jedno prvostupňové neprávoplatné rozhodnutie OS Poprad. Na jeho pozadí je možné ilustrovať rozširovanie zodpovednosti za porušenie prevenčnej povinnosti alebo vzťah medzi zodpovednosťou štátu za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci a ostatnými zodpovednostnými skutkovými podstatami. Prináša osobitné výklady k problému zodpovednosti za vyvolanú dôveru (Vertrauenshaftung, culpa in contrahendo) na pomedzí súkromného a verejného práva. Rovnako môže poslúžiť ako vzor pri ilustrovaní rozdielov medzi náhradou pozitívneho a negatívneho záujmu, či vypočítavaním ušlého zisku (či nebodaj odmeny právneho zástupcu). Právna veda by tento rozsudok nemala nechať nepovšimnutý. Je totiž možné, že v opravnom konaní bude zmenený a úvahy tam uvedené zapadnú prachom.

Nedávny novembrový vývoj udalostí na Slovensku (heslo: Ernest Valko) však pribrzdil môj záujem vyjadrovať sa k mediálne známym kauzám (a daný rozsudok medzi takéto kauzy nepochybne patrí) a posunul tento post do úplne inej roviny. Namiesto veci samej by som preto na nasledovných riadkoch krátko pouvažoval nad významom, aký by mali mať prvostupňové rozhodnutia v právnej vede či v rámci právnického vyučovania.

Slovenské právne prostredie je známe tým, že existuje povinnosť (o jej dodržiavaní je asi ťažko hovoriť) zverejňovať mnohé právoplatné prvostupňové rozhodnutia na internete v systéme JASPI. Je snaha rozšíriť publikačnú povinnosť aj na neprávoplatné rozhodnutia ("domáca" debata tu). Akadémia tak má k dispozícii dostatočný študijný materiál, ktorého využiteľnosť znižuje iba takmer nepoužiteľný vyhľadávací systém.

Prvostupňové rozhodnutia v mnohom odrážajú dennodenný svet práva. Častejšie, ako z rozhodnutí najvyšších súdov sa dá z týchto rozhodnutí vytušiť dilema sudcu v prvej línii bojiska pri zohľadňovaní všetkých detailov sporu, posúdiť efektivita a potrebnosť dokazovania v konkrétnej veci, predlžovanie riešenia sporu a podobne. Na rozdiel od "právotvorných" judikátov najvyšších súdov sú tieto prvostupňové rozhodnutia "právoaplikačné". Preto by mali byť (a to po zohľadnení ich odlišnej pedagogickej funkcie) v právnom vzdelávaní širšie využívané. Takýto moment sa pritom nemusí viazať iba na tie prvostupňové rozhodnutia, ktoré nadobudli právoplantosť, ale aj na neprávoplatné. Aj uvedené rozhodnutie OS Poprad považujem za mimoriadne vhodné pre akademické účely. Zo skúsenosti som registroval, že vyvoláva akúsi vnútornú túžbu po jeho kritike, ktorá je kŕmená informáciami, ktoré sa v opravnom konaní pravdepodobne stratia (a z problému ostane iba "právna veta"). Núti pritom formulovať dôvody, prečo by nemal byť v niektorých bodoch názor súdu nasledovaný. A to je predsa cieľ právnického vzdelávania.

Otázne je ale, či sa môže akademik vyjadrovať k neuzatvorenej kauze, k sporu, o ktorom sa ešte koná. Priznám sa, že nepreceňujem význam akademických názorov, a preto voči tomu nemám zásadnejšie námietky. Prípady, riešené pred Súdnym dvorom, ktoré sa týkajú Slovenskej republiky (Frucona, Pohotovosť, Vlk a iné), či pred inými medzinárodnými súdmi sú pravidelným terčom akademických debát. Nevidím dôvod, prečo by neprávoplatné rozhodnutia vnútroštátnych súdov mali požívať imunitu pred akademickou debatou. Považujem ich za rovnaký intelektuálny impulz ako právoplatné.
Celý příspěvek

Zajímavé články v oblasti soutěžního práva

Níže v textu postu pro zájemce uvádím pár zajímavých článků z oblasti soutěžního práva, které jsem nedávno četl a které mi přijdou buď velmi dobře napsané, anebo z jiného důvodu zajímavé.

Dále odkazuji, že prezentace z nedávno skončené Svatomartinské konference Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže lze již nalézt na stránkách Úřadu.

Zmiňované zajímavé články jsou následující.

1. Daniel A. Crane, Graciela M. Murciego: Toward A Unified Theory of Exclusionary Vertical Restraints.

Abstract: The law of exclusionary vertical restraints—contractual or other business relationships between vertically related firms—is deeply confused and inconsistent in both the United States and the European Union. A variety of vertical practices including predatory pricing, tying, exclusive dealing, price discrimination, and bundling are treated very differently based on formalistic distinctions that bear no relationship to the practices’ exclusionary potential. We propose a comprehensive, unified test for all exclusionary vertical restraints that centers on two factors, foreclosure and substantiality. We then assign economic content to these factors. A restraint forecloses if it denies equally efficient rivals a reasonable opportunity to make a sale or purchase (depending on whether the restraint affects access to customers or inputs). Market foreclosure is substantial if it denies rivals a reasonable opportunity to reach minimum viable scale. Where substantial foreclosure is shown, the restraint should generally be declared illegal unless it is justified by efficiencies that exceed the restraint’s anticompetitive effects.

2. Dean V. Williamson: Organization, Control, And The Single Entity Defense in Antitrust

Abstract: Since at least the 1930s, economists have puzzled over how to delineate the boundaries of a firm. With the advent of antitrust legislation in 1890, American courts have been pressed to consider what constitutes conspiracies between corporate entities to restrain commerce. By the 1980s, courts started to characterize conspiracies by negation—that is, by extending the status of “single entity” to certain types of agglomerations. Efforts both in economics and in the law to sort out what constitutes a “firm” or “single entity” have focused on “control.” A difficulty is that neither the law nor economics offers an operationally significant concept of control. Even so, both the law and economics contribute concepts other than control that provide a way of understanding economic organization. These concepts—adaptation and control rights—suggest how one can subsume the sometimes confusing array of single entity tests proposed in the case law within a two-stage sequence of tests.

3. Damien Geradin: Separating Pro-Competitive from Anti-Competitive Loyalty Rebates: A Conceptual Framework

Abstract: In its submission to the recent OECD Roundtable on Bundled and Loyalty Discounts and Rebates (the "OECD Roundtable on rebates"), Korea observed that "loyalty discounts are getting growing attention both academically and practically" and that "this issue was now on top of the agendas of many seminars and workshops on competition law, with many papers devoted to the theme." It then explained that this trend was attributable to the fact that loyalty discounts has become an important marketing tool, which raised several competition issues in the process.
While discounts or rebates - this paper will generally refer to rebates - have been used by businesses for centuries to sell greater amounts of products to customers, it is true that the compatibility of rebates with competition law has become a particularly acute issue in recent years. There are several reasons for this. These last few years have witnessed several major court judgments in the European Union (the "EU") and the United States (the "US"), which have been abundantly commented upon, hence explaining the large number of papers and seminars devoted to the subject. But, more generally, the assessment of rebates seems to be one of the most unsettled areas of competition law.

In the EU, for instance, the decisional practice of the European Commission and the case-law of the Community courts have been harshly criticized as being unnecessarily strict, following a form-based approach that is poorly in line with economics. While these decisions have been sometimes misinterpreted, it is true that they were generally unhelpful in large part due to the fact they focused on the wrong questions. As a response to such criticisms (and more general criticisms about the manner in which Article 82 EC was implemented), the European Commission published in December 2005 a Discussion Paper, which promotes an effects-based approach to the assessment of rebates. While US courts have generally applied an effects-based approach to the assessment of rebates, the case-law is still unsettled, notably in the area of bundled rebates. This certainly led Korea to conclude its OECD submission by stating that "even in jurisdictions such as the US or the EU which have accumulated a considerable amount of enforcement experience regarding loyalty discounting often do not have a clear analysis method regarding this practice."

While this observation is in many ways true, there are, however, encouraging signs that EU and US law are converging, and will increasingly do so, around a set of sound legal and economic principles to assess guidelines. Both the EU and the US contributions to the recent OECD Roundtable on rebates emphasize the importance of relying on objective economic criteria for the assessment of rebates. While the views of the European Commission and the US antitrust agencies still diverge on some issues, there seems to be a consensus that a price-cost test should play an important role in screening rebates that can (i.e., are able to) foreclose a dominant firms' rivals to supply one or several customers. There is also a consensus that such tests should only be a component of a broader test that should also determine whether the rebates in question substantially foreclose the relevant market and, in such cases, whether the foreclosure effect can be compensated by efficiencies. While price-cost tests help determining whether the rebates granted can have the effect of foreclosing competitors because the dominant firm's customers cannot turn to alternative suppliers without incurring substantial switching costs, it should also be demonstrated that these customers represent a substantial share of the market to which equally efficient rivals can turn, depriving them of the possibility to profitably enter and/or expand. Moreover, both EU and US law recognize the importance of taking into account in the assessment process the various efficiencies that can be generated by loyalty rebates and the extent to which they can counterbalance foreclosure effects.

Against this background, this paper aims at providing a framework - based on sound legal and economic principles - designed to help competition authorities and courts to separate pro-competitive loyalty rebates from anti-competitive ones. It starts with the widely acknowledged view that in the vast majority of cases dominant firms grant rebates to their customers for legitimate reasons, i.e. not to exclude competitors but to engage in legitimate forms of price competition and to realize a variety of efficiencies, as discussed below. In fact, rebates are not only used by dominant firms, but also by firms without any market power and thus unable to exclude competitors. This paper also takes as a starting point the view - which is recognized in the vast majority of antitrust regimes - that the goal of competition law is not the protection of competitors, but the protection of competition. Hence, rebates that cause less efficient firms to lose market share should not be banned as they lack anti-competitive effects. As will be seen below, these rebates enhance consumer welfare as they ensure that customers are served by the most efficient firms and benefit from their more competitive offers.


4. Giorgio Monti: Managing the Intersection of Utilities Regulation and EC Competition Law

Abstract: Utilities regulation in the Member States is always subject to the application of EC competition law. However, this undermines the effectiveness of utilities regulation and a more flexible standard should be devised by the European Courts. The Court of First Instance has an opportunity to do so in two pending appeals where the Commission found an infringement of Article 82 EC after the actions of the dominant firm had been endorsed by the national telecommunications regulator. The grounds for affording greater latitude to regulators are threefold: first the regulator should be free to make decisions on economic grounds that support dynamic over allocative efficiency, second it should also be free to make decisions non non-economic grounds to prioritise other objectives at the expense of competition, third the present scope of EC competition law is so wide that in several instances the Commission acts in a regulatory manner, stepping over tasks best left to the regulator. No general principle is recommended to demarcate the borderline between competition law and sector regulation but a case-by-case assessment should be carried out to determine whether the application of competition law would cut across the policy choices reached by the utilities regulator, and competition law should not apply when it would harm the regulatory goals.

Celý příspěvek

čtvrtek 25. listopadu 2010

Diskuzní fórum: Mezní životní situace, dříve vyslovená přání a právní následky jejich nerespektování

Společnost medicínského práva o.s. Vás zve na odborné diskusní fórum MEZNÍ ŽIVOTNÍ SITUACE, DŘÍVE VYSLOVENÁ PŘÁNÍ a PRÁVNÍ NÁSLEDKY JEJICH NERESPEKTOVÁNÍ dne 2. prosince 2010 od 10 hodin v Kongresovém centru Nemocnice na Homolce.

S odborníky v oblasti medicíny MUDr. Ladislavem KABELKOU, Ph.D. - předsedou České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, MUDr. Ondřejen SLÁMOU, Ph.D. - vědeckým sekretářem České společnosti paliativní medicíny České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a vedoucím lékařem ambulance Paliativní medicíny a podpůrné onkologie Masarykova onkologického ústavu v Brně, a zástupci České léḱařské komory budou diskutovat čelní představitelé justice: JUDr. Petr VOJTEK, předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. František PÚRY, předseda senátu Nejvyššího soudu, JUDr. Miroslav RǓŽIČKA, Ph.D., ředitel analytického a legislativního odboru Nejvyššího státního zastupitelství a soudci rozhodující spory o ochranu osobnosti.

Registrace a více informací zde.
Celý příspěvek

středa 24. listopadu 2010

Hledá se kandidát na místo asistenta / asistentky soudkyně NSS Daniely Zemanové

Pro naše čtenáře tímto dávám možnost zajímavé práce. Daniela Zemanová hledá kandidáty na místo ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE NSS. Požadavky:- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;- bezúhonnost;- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;- schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;- zájem o veřejné právo;- dobré studijní výsledky; - znalost cizích jazyků nezbytná. Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce, rešerše, atd. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: daniela.zemanova@nssoud.cz. Přihlášky možno posílat počínaje 24. 11. 2010 a konče 15. 12. 2010.
Celý příspěvek

T. Němeček: Vojtěch Cepl Život právníka ve 20. století

V těchto dnech vychází knížka Tomáše Němečka Vojtěch Cepl. Život právníka ve 20. století. Téma a ostatně i autor knížky, novinář Lidových novin Tomáš Němeček, slibuje velmi zajímavé počtení, z knížky vyšly již tři zajímavé a čtivé ukázky v Lidových novinách, které jsou online dostupné zde: pražská právnická fakulta na přelomu 50. a 60. let, táž fakulta na sklonku 80. let, práce na české ústavě v roce 1992. Představení knihy proběhne ve čtvrtek 2. 12. v 16 hodin v pražském knihkupectví Leges.
Celý příspěvek

úterý 23. listopadu 2010

Koho chlieb ješ, ...

Rozhodcovia by pri rozhodovaní sporov mali nepochybne byť nestranní a nezávislí. O tejto ich vlastnosti sa pochybuje v prípade, ak majú rozhodcovia záujem na udržaní si priazne tej sporovej strany, ktorá rozhodcovskú doložku pripravila, a ktorá by bola schopná dopriať rozhodcovi ďalšie spory. Právny poriadok proti neduhu skreslenej motivácie rozhodcu bojuje rôznymi prostriedkami (pozri hoci aj iba Guidelines on Conflicts of Interest in International Arbitration, alebo lov na rozhodcov v podaní Súdneho dvora v notoricky známych kauzách ako Asturcom či Mostaza Claro). Praktické skúsenosti sa zdá, že potvrdzujú vyskytujúcu sa priamu úmeru medzi porušovaním právnych predpisov pri rozhodovaní rozhodcov a silou puta medzi víťaznou stranou a arbitrom. Všetko by tak hovorilo v prospech obmedzenia puta medzi rozhodcom a zmluvnou stranou. Pozrime sa ale na problém inak.

Subjekt (nazvime ho chlebodarca) siahne v rámci rozumnej štandardizácii svojich zmluvných vzťahov k zahrnutiu rozhodcovskej doložky do svojho vlastného zmluvného formulára. Predpokladá, že tento formulár bude v budúcnosti používať pravidelne a často (veď preto ho aj písal). V tom prípade sa stanovený rozhodca (rozhodcovský súd) dostáva do rizika, že sa bude spochybňovať jeho nestrannosť, nakoľko sa stane nie len ad hoc partnerom tejto zmluvnej strany, ale jeho dlhodobým súputníkom svetom sporov. Je riziko, že rozhodca bude mať záujem na takom rozhodovaní, ktoré by neohrozilo priazeň jeho chlebodarcu.

Uvedené sa môže zdať zjednodušujúce a preto sa núka vydať sa na argumentačnú odbočku. Riziko skresleného záujmu rozhodcu bude závisieť aj od toho, či je ešte možnosť, aby chlebodarca uzatváral v budúcnosti ďalšie zmluvy a zahrňoval do nich rozhodcovskú doložku. Ak chlebodarca ďalšie rozhodcovské zmluvy neuzatvára, tak rozhodca už nemusí bojovať o jeho ďalšiu priazeň. To platí iba za podmienky, že už uzatvorené rozhodcovské doložky neumožňujú voľbu iných prostriedkov riešenia sporov. Za týchto podmienok už výsledok rozhodovania o jednotlivom spore nebude mať taký zásadný vplyv na otázku dodatočnej obojstranne prospešnej spolupráce medzi chlebodarcom a rozhodcom. Takéto komplikovanie sčasti odporujúce ľudským skúsenostiam nechajme stranou, odbočku považujme za slepú cestu a vráťme sa k predošlým úvahám.

Predpokladajme, že nie je dôvod, aby sme osobe, ktorá masovo kontrahuje, bránili využiť výhody arbitrážneho konania, takže o možnosti štandardne dojednať rozhodcovskú doložku nepochybujme. Problémom je prepojenosť rozhodcu so zmluvnou stranou, čo má viesť k motivácii rozhodcu rozhodovať v prospech svojho chlebodarcu. Takúto motiváciu je potrebné odstrániť. Okrem robustných pravidiel (štandardná rozhodcovská doložka je neplatná, rozhodca nemôže rozhodovať dvakrát spor, ktorého účastníkom je tá istá osoba) je možné siahnuť aj k mäkším pravidlám, ktoré by podľa môjho názoru tento nedostatok odstránili.

Môžeme totiž rozlišovať medzi dvoma konceptmi rozhodcovského konania. V prvom prípade právo chráni záujem strán na tom, aby rozhodcovia rozhodovali inak ako súdy (odborne podkutí rozhodcovia pri vecne alebo právne zložitých sporoch) a uzatvára stranám možnosť obrátiť sa dodatočne na súd za účelom kontroly rozhodcovského rozsudku. Naopak, v niektorých prípadoch môže právny poriadok považovať súdne rozhodovanie za etalón spravodlivosti a preferovať, aby arbitri rozhodovali presne tak ako súdy, hoci s využitím výhod arbitrážneho konania. Efektívnym nástrojom, ako zabezpečiť zhodnú rozhodovaciu činnosť medzi arbitrami a súdmi je umožnenie napadnúť rozhodcovský rozsudok pred všeobecným súdom. Čím je táto možnosť širšia, tým má rozhodcovský súd väčšiu motiváciu rozhodnúť spor tak, ako by ho rozhodol súd, ak by o ňom rozhodoval. Preto je správne, ak právny poriadok pre obchodnoprávnu arbitráž obmedzuje dôvody rekurzu na súd, pre spotrebiteľské ich naopak rozlišuje. Takéto rozlišovanie následne vedie k tomu, že rozhodcovské konanie môže byť buď koncipované ako spôsob riešenia sporov alternatívny voči súdnemu konaniu (obchodnoprávne spory), alebo ako spôsob riešenia sporov predchádzajúci súdnemu konaniu (spotrebiteľské spory).

Predpokladám totiž, že čím jednoduchší je prechod od rozhodcovského konania k súdnemu, tým menší je záujem chlebodarcu ako aj samotného rozhodcu, aby bolo v rámci arbitráže rozhodované v prospech chlebodarcu pereat mundus. Chlebodarca totiž za týchto podmienok netratí ani v prípade negatívneho výsledku rozhodcovského konania, nakoľko musíme zohľadniť aj zníženie nákladov sporu (výhoda arbitráže), ktorý by rovnako dopadol aj na súde. Výhoda arbitráže totiž nie je výhoda vhodného výsledku, ale zjednodušenie, zrýchlenie a zlacnenie procesu k spravodlivému výsledku.

Účinnosť takejto motivačnej schémy môže byť posilnená poplatkovými či zodpovednostnými mechanizmami. Napríklad by zrušenie rozhodcovského rozsudku súdom mohlo byť spojené s vyššími nákladmi tak pre chlebodarcu ako aj pre rozhodcu samého.

Tým som chcel naznačiť, že rozširovaním dôvodov, pre ktoré sa môžu strany obrátiť dodatočne na súd, zásadne meníme aj motiváciu jednotlivých zúčastnených. Problém nestrannosti a nezávislosti v súvislosti s pravidelným vzťahom medzi rozhodcom a jeho chlebodarcom, ktorý sa zdal vypuklým ustupuje a (z makro pohľadu) sa umožňuje využiť výhody zníženia nákladov pri štandardizácii zmluvného dojednania (nie je potrebné individuálne negociovať rozhodcovské doložky) ako aj výhody arbitrážneho konania, dokonca aj v sporoch so značne nerovnocennými stranami. Riešenie, ktoré ponúka slovenské právo, totiž možnosť napadnúť rozhodcovský rozsudok pred súdom z dôvodu akéhokoľvek porušenia akéhokoľvek predpisu spotrebiteľského práva považujem za rozumnú protiváhu problému prepojenosti rozhodcovských súdov a podnikateľov.

PS: Uvedomujem si, že koncept stojí a padá jednak na transakčných nákladoch a pravdepodobnosti rekurzu z rozhodcovského súdu na všeobecný súd ale taktiež na predpoklade, že rozhodcovia nie sú iba biele kone.

PS2: S podobným problémom prepojenosti zmluvnej strany a subjektu, ktorého nestrannosť je nevyhnutná pre riadne poskytnutie služby sa dlhodobo stretávame pri audítoroch. Aj tu existuje nielen značná koncentrácia poskytovateľov služieb, ale najmä stálosť väzieb medzi auditovanou spoločnosťou a audítorom (pozri tabuľku č. 22 na s. 43 tejto správy). Riešenie požiadavky nestrannosti sa hľadalo (a našlo?) inde. Normotvorca do veľkej miery akceptoval ekonomickú realitu a snažil sa zabezpečiť nestrannosť audítora prostredníctvom vytvorenia dohliadacieho orgánu (na Slovensku je to Úrad pre dohľad nad výkonom auditu), mechanizmom sankcií (vrátane odňatia oprávnenia na výkon činnosti) a rozličnými dodatočnými korporatívnymi riešeniami (výbory pre audit, rozhodovanie o audítoroch na valnom zhromaždení, a podobne). Paradoxne, samotnú zodpovednosť audítorov za spôsobenú škodu zákonodarca obmedzil (s. 212 a nasl.). Bol by takýto prístup vhodný aj pri rozhodcoch?

Nie som o tom presvedčený. Audítor je podobne ako príslušníci iných slobodných povolaní bytostne závislý na výkone jeho činnosti. Na výkon audítorskej činnosti sa pripravoval značnú časť svojho času, zatiaľ čo sa rozhodcovská činnosť vykonáva iba takpovediac pomimo iných zárobkových aktivít. Na strane rozhodcov je preto oslabená motivácia, ktorá by stála za hrozbou straty oprávnenia na výkon činnosti. Keďže audítori (obdobne aj znalci, advokáti) môžu čeliť sankcii vyškrtnutia, odňatia povolenia na činnosť, predstavujú disciplinárne sankcie možno dôležitejšiu motiváciu, ako samotná zodpovednosť za škodu alebo iné úpravy.

Preto, kým nebude existovať regulácia rozhodcovskej činnosti ako slobodného regulovaného povolania s odstrašujúcimi disciplinárnymi sankciami a kým sa rozhodcovia nebudú báť straty reputácie, tak nie je možné siahnuť k prebratiu motivačných schém regulácie činnosti slobodných povolaní, osobitne audítorov (obmedzenie zodpovednosti za škodu, jednoduchšie akceptovanie dlhodobých väzieb) aj na výkon činnosti rozhodcu.
Celý příspěvek

pátek 19. listopadu 2010

Markéta Trimble: Z exotické země zvané Oklahoma

Ze všech pozoruhodných výsledků nedávných voleb ve Spojených státech byl jeden obzvláště – řekněme exotický: návrh č. 755 na volebních lístcích ve státě Oklahoma na změnu Ústavy státu Oklahoma. Zatímco řada volebních vítězství byla v těchto volbách velmi těsná, tento návrh byl v Oklahomě podpořen více než 70 % hlasů tamních voličů. Co to tedy vlastně je, na čem se oklahomští voliči shodnou lépe než na tom, kdo bude guvernérem jejich státu? (Guvernér byl zvolen pouze 60 % hlasů).

Návrh č. 755, který mění Ústavu státu Oklahoma, je znám pod zkratkou „SOS” pro „Save Our State”, neboli „Zachraňte náš stát“, a zní následovně: „Ukládá soudům používat při rozhodování sporů federální a státní právo. Zakazuje soudům brát v úvahu nebo používat mezinárodní právo. Zakazuje soudům brát v úvahu nebo používat právo šaríja.“ I když byl návrh ve volbách voliči schválen, potvrzení tohoto výsledku volební komisí bylo prozatím pozastaveno předběžným opatřením federálního soudu pro západní okres Oklahomy z 9. listopadu.

Základním problémem návrhu je, že si řada odbrníků i laiků není úplně jista – tedy zřejmě kromě předkladatelů návrhu a alespoň 70 % hlasujících voličů v Oklahomě – co návrh znamená. Vezmeme-li návrh od konce, zdálo by se, že třetí věta je jasná. Soudy státu Oklahoma nebudou používat islámské náboženské právo šaríja. Není tedy úplně zřejmé, proč by soudy měly právo šaríja samotné použít. Jedna možnost je, že by ho mohly použít jako součást státního práva cizího státu, ve kterém je právo šaríja uznáváno jako součást státního práva například v otázkách rodinného práva, a oklahomská pravidla pro volbu práva by v dané věci odkázala na právo takového státu. Druhá věta, která se týká mezinárodního práva, se také na první pohled jeví srozumitelná, zejména ve spojení s dalším odstavcem na volebním lístku, který vysvětluje, co mezinárodní právo vlastně je. Avšak nikde není vysvětleno, zda se toto ustanovení vztahuje rovněž na mezinárodní úmluvy ratifikované Spojenými státy a zda se bude činit rozdíl mezi smlouvami, které jsou přímo aplikovatelné („self-executing“), a těmi, které byly včleněny do právního řádu Spojených států vlastními právními předpisy.

Pokud druhá a třetí věta návrhu činí výkladové problémy, zdálo by se, že je nemožné pochybovat o významu věty první: oklahomské soudy budou používat pouze federální právo Spojených států a právo státu Oklahoma. „Státním právem” je snad myšleno i právo jiných států USA. Problém je v tom, že tuto větu lze vykládat tak, že se jí vylučuje možnost, aby oklahomské soudy použily právo cizích zemí – něco, co je jinak při výběru použitelného práva naprosto normální. Znamená tato věta, že i když pravidla pro výběr aplikovatelného práva nařizují oklahomskému soudu použít právo zahraniční, soud musí vždy použít právo federální a oklahomské? Má tomu tak být dokonce i tehdy, když se jedná o právo jiného státu USA? Znamená to, že pokud oklahomský soud bude rozhodovat o smlouvě, v níž je smluvně dohodnuto použití práva jiného státu (mimo USA), soud bude takové smluvní ustanovení ignorovat? Někteří komentátoři odmítají, že by tato věta návrhu mohla zamýšlet něco tak absurdního, avšak z rozhovorů, které médiím poskytl předkladatel návrhu, se zdá, že to je přesně to, co měl tvůrce návrhu na mysli. (Viz například zde.)

Co bylo podnětem tohoto návrhu? Možná by nás napadlo, že návrh musí mít něco společného se současnou diskusí ve Spojených státech o tom, zda a do jaké míry se mají americké soudy, zejména Nejvyšší soud USA, ve svých rozhodnutích řídit zvyklostmi mezinárodního práva či se inspirovat rozhodnutími zahraničních soudů a obecně řešeními právních problémů v jiných zemích. Zdá se ale, že hlavním důvodem návrhu je obava předkladatelů z invaze islámského práva do Spojených států a Velké Británie. Ve Spojených státech tuto obavu vyvolal zejména jeden soudní spor v New Jersey, v němž prvoinstanční soud rozhodl ve prospěch násilného manžela na základě zvyklostí, které soud shledal vtěleny v právu šaríja. Odvolací soud sice rozhodnutí zrušil, ale prvoinstanční rozhodnutí zjevně zanechalo na předkladatelech oklahomského návrhu hluboký dojem. Návrh oklahomské novely si tak vysloužil odsouzení příznivci demokratické strany a americkou levicí jako projev pokračující protiislámské hysterie.

Ať už je oklahomský návrh výrazem čehokoli, jeví se být v rozporu s ústavněprávními požadavky na volbu použitelného práva. I když jsou pravidla pro volbu práva zcela v kompetenci jednotlivých států USA a Nejvyšší soud USA jen zřídka a velmi opatrně zasahuje do této kompetence, existují pro tato pravidla určitá omezení. Volba práva musí vést k právu takového státu, ke kterému má daná věc nějaký kontakt; cílem je, aby volba aplikovatelného práva nebyla naprosto libovolná a nespravedlivá. Co se týče vyloučení použití zahraničního práva, pokud by k takovému vyloučení došlo ve věci, která nemá k Oklahomě žádné nebo naprosto zanedbatelné kontakty, bude použití oklahomského práva zřejmě protiústavní. Otázkou je, kdo na oklahomskou novelu v tomto bodě zaútočí; je možné, že si budeme muset počkat, až se objeví vhodný spor, na kterém bude možné tento problém ukázat. To se může stát jak u soudu státního, tak i u soudu federálního, protože federální okresní soudy v Oklahomě musí v určitých věcech používat oklahomská pravidla pro volbu práva, která tedy bodou ovlivněna touto novelou oklahomské ústavy. Podobně lze očekávat ústavněprávní útok na ustanovení vylučující použití mezinárodního práva (kde půjde o problém nadřazenosti federálního práva a postoji federální vlády k mezinárodněprávním závazkům USA).

Prozatím je ale jedinou částí návrhu, která byla napadena soudní cestou, věta třetí, týkající se práva šaríja. Skutečnost, že tato věta je první a prozatím jediná, která je soudně napadnutá, je samo o sobě poněkud nešťastné, protože to nahrává předkladatelům zákona, kteří mohou poukazovat na to, jak je jejich návrh potřebný. Zároveň to odvádí pozornost od dalších dvou vět a hlavně naprosté zmatenosti návrhu, která vedla některé odbroníky k závěru, že se na tvorbě návrhu nemohli podílet žádní právníci. K jejich překvapení se ale ukázalo, že tvůrce návrhu je sám právník, který působil jako předseda výboru pro soudnictví v oklahomské sněmovně zastupitelů a v těchto volbách byl zvolen okresním prokurátorem ve dvou oklahomských okresech.

Návrh byl co do kategorického vyloučení práva šaríja napaden Muneerem Awadem, který je ředitelem Rady pro americko-islámské vztahy v Oklahomě (loni ukončil studium na právnické fakultě University of Georgia). Awad uvádí tři důvody, pro které by měl být návrh shledán v rozporu s prvním dodatkem Ústavy USA: 1) Tím, že návrh vylučuje, aby soudy „použily nebo vzaly z úvahu“ právo šaríja, Oklahoma oficiálně odsuzuje islám. 2) Vyloučení práva šaríja povede k zneplatnění Awadovy závěti, ve které se odvolává na učení proroka Mohameda. 3) Tím, že soudy budou muset zjišťovat, co je a co není právo šaríja, dojde k protiústavnímu zasahování státu do věcí náboženství. I když federální okresní soud prozatím nerozhodl o meritu věci, shledal trvzení žalobce dostatečná k vydání předběžného opatření, které pozastavilo potvrzení výsledků oklahomských voleb ve věci návrhu č. 755. Další jednání soudu je nařízeno na pondělí 22. listopadu.

Rozhodně nejsem znalcem prvního dodatku Ústavy USA, a nemám tušení, kterým směrem se budou federální soudy v této věci ubírat. Doufám ale, že se brzy najde příležitost objasnit soulad – nebo spíše patrný nesoulad – oklahomské novely se 14. dodatkem Ústavy USA, která ukládá státům zachovávat procesněprávní minima, a případně s článkem IV, odstavcem 1 této Ústavy, který státům ukládá respektovat právo ostatních států USA. To jsou ustanovení, ze kterých vyplývají výše zmíněné minimální požadavky na pravidla pro volbu aplikovatelného práva. Pouze přezkum souladu novely s těmito požadavky navrátí diskusi tam, kam patří – ze zhysterizované diskuse o invazi islámu a práva šaríja do USA ke konstruktivní debatě o ústavních požadavcích na volbu práva a o existujícících mechanismech, které pravidla pro volbu práva obsahují a které oklahomským soudům již dnes umožňují zamítnout použití zahraničního práva, kdykoli je takové právo v rozporu s veřejným pořádkem Oklahomy.

Doufejme, že oklahomská aféra přispěje k osvětě o mezinárodním právu soukromém - včetně pravidel pro výběr práva mezi státy USA. Znalosti tohoto oboru jsou v řadové právnické veřejnosti v USA nedostačující. Na právnických fakultách je předmět vyučován pouze jako volitelný, a protože řada státních advokátních komor předmět přestala zkoušet u advokátních zkoušek, studenti se v takových státech na tento předmět většinou nehlásí. Vzhledem ke zvyšujícímu se významu tohoto oboru by tedy bylo žádoucí, aby se podařilo přiblížit alespoň minimální základy jak laické, tak odborné veřejnosti.

A na závěr jedno doporučení. Pokud se chystáte učinit cokoli, co by vás mohlo vystavit osobní příslušnosti oklahomských soudů, raději se seznamte s oklahomským právem. Možná budete překvapeni.

Markéta Trimble
Celý příspěvek

středa 17. listopadu 2010

O jednom subjektívnom rankingu nemeckých právnických časopisov a o obrazoch v zrkadle

Michal Bobek dal pred pár dňami opäť do pozornosti kult karga v právnickej akadémii. Nechcem v tejto súvislosti otvárať novú pôdu pre ďalšie obradné stavanie barikád, pálenie čarodejníc alebo iné prejavy akademického sebapotvrdzovania. Rád by som Vám ale predstavil podľa môjho názoru zaujímavý výsledok jedného pokusu o zhodnotenie akademickej kvality právnických časopisov v Nemecku akademikmi samými.

Na rozdiel od, síce sporného, ale existujúceho, rankingu nemeckých právnických fakúlt (na základe dát CHE-Ranking) sa pokusy vytvoriť určitý scientometrický ranking právnických časopisov v Nemecku podľa ich „akademickej hodnoty“, pokiaľ mi je známe, nevydarili. Minulý rok bol však v JuristenZeitung publikovaný úder zo strany, od ktorej by to nikto nečakal. Zverejnený bol študentský pokus o prieskum, ako hodnotia samotní akademici jednotlivé nemecké právnické časopisy (neskôr k nemu pribudla aj webstránka) Ako vieme, žiadny nemecký časopis nie je v zozname vavrínmi ovenčených karentovaných časopisov. Taktiež je známe, že nemeckí kolegovia z toho hlavu v smútku nemajú. Akademická obec má (ako som mal možnosť zistiť aj od kolegov, ktorí sa v súčasnosti pokúšajú v Nemecku o akademický postup) dosť jasnú predstavu o akademickej kvalite právnických časopisov, ktorá do veľkej miery korelovala aj s výsledkami tohto prieskumu. Poďme sa naň bližšie pozrieť.

Autori prieskumu rozposlali 1500 vyučujúcim na 45-ich nemeckých univerzitách dotazník. Obdržali 248 odpovedí. Odpovedalo 125 vysokoškolských učiteľov (profesorov a tzv. junior profesorov), 21 profesorov na dôchodku (prof. i.R.) alebo emeritných profesorov, ako aj 104 vedeckých pracovníkov, z toho 199 mužov, 49 žien.

Od respondentov požadovali nasledovné údaje: určenie právneho odvetvia ich záujmu a poradie piatich najdôležitejších časopisov v tomto odvetví, poradie piatich najpodstatnejších časopisov vo všeobecnosti, bez ohľadu na právne odvetvie a počet publikácii respondenta za posledné tri roky. Do výsledku sa započítavalo samotné poradie časopisu (koeficient 1; 0,8; ... 0,2), postavenie respondenta (profesor – 1, vedecký pracovník – 0,6), čo malo byť odôvodnené dĺžkou skúseností s vedeckou prácou, a intenzita publikačnej činnosti respondenta. Posledne menované kritérium malo odzrkadľovať myšlienku, že respondent, ktorý je častým autorom by mal mať menej skreslený pohľad na kvalitatívne požiadavky vydavateľstva, ako ten, kto vníma časopisy iba z perspektívy čitateľa. Koeficient publikačnej činnosti sa určil tak, že počet publikácií respondenta za posledné 3 roky bol predelený desiatimi.

Príklad: profesor, ktorý publikoval 25 príspevkov za posledné tri roky ohodnotil časopis X druhým miestom, tak počet bodov, ktorý mu bol v hodnotení počítaný bol: 0,8 (druhé miesto) krát 1 (profesor) krát 2,5 (desatina publikačnej činnosti za rok), spolu teda 4,3.

Výsledky, ku ktorým prieskum dospel sú uverejnené v článku, ako aj na internetovej stránke. Toľko k samotnému prieskumu. Ťažko hľadať v našich priestoroch nejaké poučenie z jeho výsledkov, a voči zvolenej metodológii možno mať taktiež určité výhrady (arbitrárne určené bulharské konštanty značne skresľujú výsledok). Zaujímavé sú ale niektoré postrehy autorov, ktoré sa v článku vyskytujú akoby mimochodom, resp. myšlienky, ktoré sa objavujú medzi riadkami.

Už samotná voľba subjektívnych kritérií, resp. subjektívneho hodnotenia poukazuje na krízu klasických objektívnych scientometrických kritérií (počet výtlačkov, počet citácii) a našu schopnosť splniť kvantitatívne kritéria, resp. vytvoriť si systém, v ktorom ich spĺňame.

Pri subjektívnom hodnotení je potrebné odstrániť mnoho komunikačných „šumov“. Tvorcovia rankingu stáli pri probléme už pri definovaní samotného slova „akademická kvalita“ časopisu, najmä ak je možné rozlišovať medzi kvalitou a reputáciou časopisu. Subjektívne hodnotenie má ale aj ďalšie zákutia. Respondenti, ktorí prispievajú do kvalitných a tradičných časopisov majú tendenciu neprimerane prísneho posudzovania nových časopisov. V hodnoteniach sa taktiež často prejavuje korelácia medzi hodnotením časopisu ako kvalitného a členstvom v redakčnej rade časopisu, s čím je spojený problém sliepky a vajca: Stali sa respondenti najprv členmi redakčnej rady a až následne považovali časopis za kvalitný, alebo opačne? Tieto ako aj iné subjektívne neduhy chceli autori odstrániť neanonymizovaným dotazníkom. Takýto postup ale pravidelne vedie k zmene v „reprezentatívnosti“ vzorky respondentov.

Úsmevne pôsobí údaj, že ako akademici nemáme hanbu naletieť a hodnotiť aj to, čo nepoznáme. V jednom prieskume sa body priraďovali k vymenovaným časopisom, pričom jeden z nich sa síce honosil dobre znejúcim názvom, bol však iba vymyslený. To ale nebránilo 30-tim percentám respondentov hodnotiť aj tento výmysel, a tri percentá respondentov mu dokonca priraďovali vysoké známky.

V prieskume sa vyníma zaujímavý údaj o publikačnej činnosti nemeckých učiteľov. Počet publikácií respondentov za posledné tri roky varioval medzi 0 až 101, priemerne 11,86 publikačných výstupov ročne. Zaujímavé sú priemery podľa postavenia respondenta. Priemer pre profesorov na dôchodku a emeritovaných bol 16,7 príspevku ročne (pri rozptyle 0 až 100), vysokoškolskí učitelia v priemere 18,1 príspevkov ročne (pri rozptyle 0 až 101) a vedeckí pracovníci: 4,1 príspevkov ročne (pri rozptyle: 0-24). Uznávam, že pri takých rozptyloch sú výpovedné hodnoty priemerov sporné, ukazujú ale trend, že v nemeckom právnom prostredí publikačná krivka s akademickým vekom rastie. Zároveň existuje dosť veľký prepad v hodnotení medzi prvými niekoľkými časopismi a zvyškom.

Už som písal, že v tuzemskom prostredí sú výsledky prieskumu nepoužiteľné. Aj na Slovensku je ale v posledných rokoch snaha (najmä od akademickej rankingovej a
ratingovej agentúry ARRA, ktorá nezištne vytvára ranking vysokých škôl), aby spoločenské vedy zadefinovali skupinu časopisov, ktorá bude pre akademické účely hodnotená vyššie ako ostatné časopisy. Takáto skupina časopisov môže byť určená nielen prostredníctvom kvantitatívnych ale aj subjektívnych, akýchsi soft-kritérií. To, že doterajšie kritéria hodnotenia kvality publikácií (recenzovaný / nerecenzovaný časopis) sú bez rozumnej miery disciplíny nezmyselné potvrdzuje aj fakt, že sama ARRA vydáva vlastný ARRA newsletter ako recenzovaný časopis.

Každopádne, bolo by zaujímavé vidieť výsledky obdobného subjektívneho prieskumu tunajších akademikov.
Celý příspěvek

úterý 9. listopadu 2010

S tou transparentností to nepřehánět!

Velký senát Soudního dvora dnes rozhodl kauzu, která zaujme většinu fanoušků vyvažování základních práv a testů proporcionality: rozsudek ve spojených věcech C 92/09 a 93/09, Volker und Markus Schecke GbR a Hartmut Eifert v. Land Hessen.

Ve věci šlo obecně o otázku, kolik a jakých informací by mělo být uveřejňováno o příjemci subvencí z veřejných prostředků. Konkrétní kontext byly zemědělské podpory: právo EU týkající se financování výdajů v rámci společné zemědělské politiky stanoví, že členské státy zajistí zveřejnění jmen příjemců finančních prostředků z Evropského zemědělského záručního fondu (EZZF) a Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EZFRV), jakož i částek, které jednotliví příjemci z každého z těchto fondů obdrželi. Internetová stránka německého Spolkového úřadu pro zemědělství a výživu, které se výchozí spor před německými soudy týkal, zpřístupňuje veřejnosti jména příjemců podpor z EZZF a EZFRV, místo, v němž jsou usazeni nebo bydlí, a jeho poštovní směrovací číslo, jakož i částky obdržené za rok. Pro představu je možné do ní nahlédnout zde (než ji asi co nevidět zavřou).

Soudní dvůr dnes předmětnou úpravu (nařízení Rady) částečně zneplatnil s ohledem na fyzické osoby. O nich takto podrobné informace být poskytovány nesmějí.

Rozhodnutí se mi zdá poněkud přehnané; pokud natahuji ruce vůči fisku a chci veřejné prostředky, musím počítat s tím, že to může být uveřejněno (ostatně souhlas s tím žadatel podepsal na formuláři žádosti). Zajímavé je, že Soudní dvůr se také reálnému rozpracování toho, jak by si tedy konkrétně představoval proporcionálnější alternativu k současnému německému modelu, vyhnul; v bodě 81 a násl. rozhodnutí pouze odkazuje na to, že by to mělo být „omezenější“ zveřejňování jmenovitých údajů. Dobrá, co by se tedy ze současných údajů mělo vysekat? Jména? Adresy? Částky? Období? Pokud beru uveřejňování vážně, tak bych právě tyto údaje považoval za minimum.

V pozadí je ale spíše nezodpovězená otázka, jaký cíl má podobná „transparentnost“ vlastně naplňovat. Ani výchozí nařízení, ani Soudní dvůr ve svém rozsudku jasně nedefinují, jakou z transparentností mají na mysli. Pokud je tím cílem „transparentnost výdajů z rozpočtu EU“ (jakási „makro-transparentnost“), pak lze souhlasit s tím, že uveřejnění například pouze souhrnů částek pro jednotlivé regiony či typy zemědělské výroby je postačující. Pokud je daným cílem ale transparentnost s ohledem na konkrétní podporu a její využití ze strany konkrétního zemědělce (tedy jakási „mikro-transparentnost“), pak si dovedu představit jen ztěží omezenější uveřejňování informací, které by plnilo stejný účel.

Oba typy transparentnosti pak také mají různý způsob kontroly: v prvním případě spíše „centrální“ (běžný občan asi inspekci účtů Unie dělat nepůjde), v druhém případě ale centrální a zároveň „difúzní“. Jednoduše řečeno, v rámci tohoto typu transparentnosti nejde jen o to, že na zemědělce Nováka může jednou za x let přijít odněkud kontrola, ale také že sousední sedlák Boháček může rámcově kontrolovat, zda Novák udává pro své podpory skutečně korektní počet koz či zda si náhodou minulý rok nevymyslel trojnásobnou osevní plochu. Ale s tím druhým typem kontroly bychom to podle Soudního dvora až tak přehánět neměli …
Celý příspěvek

Kokosy na vědě

Pro ranní zakuckání při kávě doporučuji tuto skvělou esej. Lze jen vyslovit radost nad tím, že alespoň k přírodovědcům již někdo přiletěl (a zároveň trochu závisti nad tím, jak autor dovede ve vtipné zkratce vystihnout myšlenky, se kterými se ti méně nadaní z nás dlouze lopotí).
Celý příspěvek

pondělí 8. listopadu 2010

Co z knižní produkce za rok 2010 stojí za přečtení: "Top Ten" II aneb co pod stromeček

Tento post volně navazuje na „Top Ten“ z roku 2009 (zde). Obsahuje deset titulů z anglicky psané knižní produkce za rok 2010, které podle mě stojí za přečtení [za tipy děkuji i Michalovi a Honzovi]. Tento rok přicházím s tímto postem o něco dříve, aby mohla být nadílka pod Vánočním stromečkem bohatší. Tady je ta slíbená desítka plus něco navíc.

David Dyzenhaus: Hard Cases in Wicked Legal Systems: Pathologies of Legality. Druhé a výrazně přepracované vydání této „klasiky“ v podání Davida Dyzenhause by nemělo chybět na stole žádného českého soudce a právního teoretika. Dyzenhausův příběh se sice odehrává v reáliích JAR v době apartheidu (JAR je ten „wicked legal system“), nicméně řada debat je lehce přenositelná i na komunistické Československo. Kapitoly o „Judicial Obligation and the Rule of Law“ a „Rule by Law/Rule of Law“ jsou obzvláště povedené.

David Robertson: The Judge as Political Theorist: Contemporary Constitutional Review. Podle mého názoru ze tento rok jednoznačně nejlepší knížka v oblasti srovnávacího ústavního práva. A světe div se, v třetí kapitole je relativně podrobně rozebírána i judikatura českého Ústavního soudu. Ale pozor, nejedná se o žádnou doktrinální práci. Jde o neotřelý pohled politologa, který toho ví hodně o ústavním právu. Robertson vnímá přezkum ústavnosti jako aplikovanou politickou teorii a soudce ústavních soudů jako ochránce hodnot zakomponovaných v DNA jednotlivých ústav.

Javier Couso, Alexandra Huneeus, Rachel Sieder: Cultures of Legality: Judicialization and Political Activism in Latin America. Literatura o srovnávacím ústavním právu již dávno není omezena na evropské a severoamerické soudy. Pokud se někdo chce dozvědět více o tom, jak to chodí se soudy v Latinské Americe, tato knížka je dobrý start. A pokud se chce někdo porozhlédnout ještě více, například do Afriky, nechť otevře další ze slušných editovaných sborníků o roli soudů a soudců (Siri Gloppen et al.: Courts and Power in Latin America and Africa) či jednu z mnoha knih o ústavním soudnictví v JAR (Heinz Klug: The Constitution of South Africa: A Contextual Analysis).

Gerald Gunther: Learned Hand: The Man and the Judge. Soudce Learned Hand je mnohými americkými právníky považován za nejlepšího amerického soudce všech dob, který to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Najdou se i tací, kteří ho považují za nejlepšího amerického soudce všech dob i přesto, že to nikdy nedotáhl na soudce Nejvyššího soudu USA. Tato biografie poskytuje nejen detailní rozbor profesního i osobního života tohoto často opomíjeného velikána americké justice, ale rovněž vyvrací tvrzení, že žánr soudcovských biografií je mrtvý.

James Crawford, Alain Pellet, Simon Olleson: The Law of International Responsibility. Mezinárodněprávní odpovědnost patří k nejspornějším a nejdiskutovanějším otázkách obecného mezinárodního práva. Tato knížka by neměla chybět na stole žádného internacionalisty, který nežije v chiméře, že se mezinárodní právo veřejné redukuje pouze na lidská práva. Sestavu přispěvatelů to této knihy nemá smysl jmenovat – zjednodušeně řečeno, každý, kdo něco v MPV znamená, do této knihy přispěl. Jako perličku dodávám, že autorem dvou kapitol je i český internacionalista Václav Mikulka, který už bohužel dlouhou dobu česky nepíše.

David Erdos: Delegating Rights Protection: The Rise of Bills of Rights in the Westminster World. Několik posledních let je řada anglofonních časopisů věnujících se ústavnímu právu doslova zaplavena rozborem „nového“ modelu ústavního přezkumu zakonů (judicial review), který je označován buď jako „weak form of judicial review“ (Tushnet, Waldron) či podle geografického původu nového modelu jako „New Commonwealth Model of Constitutionalism“ (Gardbaum). Pokud se někomu nechce pročítat změť těchto článků, tato kniha mu dobře poslouží. Její výhodou je i skutečnost, že rozebírá nejen státy , kde se nový model uchytil (Spojené království, Kanada a Nový Zéland), ale i „černou ovci“ Commonwealthu (Austrálii), která se zatím zakotvení katalogu základních práv zuřivě brání (k tomu rovněž zde).

David Mead: The New Law of Peaceful Protest: Rights and Regulation in the Human Rights Act Era. Shromažďovací právo přišlo v posledních letech v ČR několikrát na přetřes – vzpomeňme například na pochody v den výročí Kříšťálové noci. Aktuální literatury ke svobodě shromažďování bylo donedávna pomálu, neboť tato svoboda shromažďování stála ve stínu svého většího bratříčka – svobody projevu. To se ale pomalu mění. David Mead napsal dobrou knížku o tomto opomíjeném politickém právu včetně podrobného rozboru judikatury ESLP. Pro fanoušky tohoto tématu upozorňuji rovněž na povedený sborník z minulého roku (Andras Sajo: Free to Protest: Constituent Power and Street Demonstration) a na to, že příští rok vychází v Yale University Press další knížka o svobodě shromažďování (John Inazu: Liberty’s Refuge: The Forgotten Freedom of Assembly, Yale University Press, forthcoming 2011).

Peter Cane: The Hart-Fuller Debate In The Twenty-First Century. Debata mezi H.L.A. Hartem a Lonem Fullerem v Harvard Law Review v roce 1958 je považována za milník v (přinejmenším angloamerické) právní teorii. K 50. výročí debaty mezi Hartem a Fullerem se sešla řada předních právních teoretiků a filosofů na Australian National University. Jejich cílem nebylo znovu „přehrát“ souboj dvou výše zmiňovaných titánů, ale spíše použít jejich souboj jako odrazový můstek k přehodnocení vybraných aktuálních otázek právní teorie. Sestava přispěvatelů myslím hovoří sama za sebe: Nicola Lacey, Larry May, Martin Krygier, Jeremy Waldron, Leslie Green, Philip Pettit, Gerald Postema, Brian Bix a další.

Miguel Maduro, Loic Azoulai: The Past and Future of EU Law: The Classics of EU Law Revisited on the 50th Anniversary of the Rome Treaty. Další padesátileté výročí – tentokrát Římské smlouvy. Madurovi a Azoulaiovi se podařilo dát dohromady mimořádně silnou a různorodou sestavu přispěvatelů – mladých i starých, akademiků i praktiků, lidi zevnitř Soudního dvora i vně, akademiků působících v EU i mimo ni. Tato kniha má navíc promyšlenější strukturu než většina klasických sborníků. Vše se točí okolo 12 vybraných rozsudků Soudního dvora, které podle editorů zásadním způsobem proměnily podobu EU. Ke každému z těchto rozhodnutí se vyjadřují z různých pohledů čtyři přispěvatelé. Výsledkem je pěkná knížka, která potěší každého milovníka práva EU (svou troškou do mlýna přispěl i náš spolublogger, Zdeněk Kühn).

Steve Greenfield, Guy Osborn, Peter Robson: Film and the Law. Teď trošku z jiného soudku. Filmové nadšence, kteří se dílem osudu věnují právu, potěší druhé vydání této ceněné knížky o „filmu a právu“. Obzvláště doporučuji přečíst kapitolku o stereotypním zobrazování soudců v kinematografii – „neviditelný soudce“, „zkorumpovaný soudce“, „problematický soudce“, „komický soudce“, „politický soudce“ apod.

Kromě „top ten“ stojí za zmínku i anglický překlad německé klasiky Reinholda Zippelia (Juristische Methodenlehre, 10. vyd., Mnichov: C.H. Beck, 2006) - Introduction to German Legal Methods. Pro ty z nás, kdo čtou radši a lépe anglicky, je to vítaný počin. Letos vyšlo po delší době rovněž druhé vydání jednoho ze dvou nejdůležitějších „casebooků“ v oblasti srovnávacího ústavního práva (Norman Dorsen, Michel Rosenfeld, Andras Sajo, and Susanne Baer: Comparative Constitutionalism: Cases and Materials). V paperbacku pak konečně vyšel i The Oxford Handbook of Law and Politics (Keith E. Whittington, R. Daniel Kelemen, Gregory A. Caldeira). Konečně za zmínku stojí i zatím poslední ze série sborníků majících základ v každoroční konferenci „Individual vs. State“ konané na půdě Středoevropské univerzity v Budapešti (Andras Sajo and Renata Uitz: Constitutional Topography: Values and Constitutions).
Celý příspěvek