pondělí 30. listopadu 2009

Zvláštní číslo časopisu Jurisprudence: rozpouštění politických stran

V nejbližších dnech by se na pultech mělo objevit č. 7/2009 časopisu Jurisprudence. Toto číslo je koncipováno jako číslo monotematické (jedná se celkově již o třetí monotematické číslo časopisu Jurisprudence), tentokrát zaměřené na problematiku rozpouštění politických stran.

Obsah zvláštního čísla je následující:

- Editorial
- Tomáš Blažek: Schmittovské kořeny konceptu obranyschopné demokracie?
- Jan Filip: Návrh na rozpuštění Dělnické strany před NSS
- Aleš Roztočil: Legislativa a judikatura k rozpouštění politických stran v I. republice
- David Kosař: Judikatura ESLP v oblasti rozpouštění politických stran
- Aleš Roztočil, Lina Eidová, Jana Vítková: Komparace právní úpravy postihování nedemokratických politických stran ve vybraných zemích

Níže připojuji úvodní slovo obsahující shrnutí jednotlivých příspěvků (toto úvodní slovo bylo sepsáno speciálně pro JP, takže ho v č. 7/2009 v této podobě nenajdete). Předem upozorňuji, že jde o delší čtení (přinejmenším vzhledem k formátu blogu), takže si v případě zájmu vyhraďte malinko více času než obvykle.

Úvodní slovo ke zvláštnímu číslu

Předkládané třetí zvláštní číslo časopisu Jurisprudence se týká problematiky rozpouštění politických stran. Toto téma stálo donedávna stranou zájmu mainstreamového i odborného tisku. To se však změnilo. A to v souvislosti s činností Dělnické strany a zejména díky (prvnímu a druhému) návrhu na rozpuštění Dělnické strany. V době přípravy tohoto zvláštního čísla nikdo nemohl s jistotou vědět, zda se vláda znovu pokusí o rozpuštění Dělnické strany a kdy tak případně učiní. Okolnosti tomu chtěly, že se tak stalo v nejkratším možném termínu, a tudíž toto číslo může přijít takříkajíc s „křížkem po funuse“. Přesto se domníváme, že i za těchto okolností má vydání tohoto čísla svůj smysl, a doufáme, že si najde své čtenáře. Jednotlivé příspěvky jsou totiž koncipovány za prvé tak, aby byly nadčasové, a za druhé, aby vytvářely ucelený pohled na problematiku rozpouštění politických stran.

Toto zvláštní číslo má následující strukturu. Úvodní článek je věnován konceptu obranyschopné demokracie. Následuje komentář rozsudku NSS sp. zn. Pst 1/2008 (dále jen Dělnická strana I), rozbor prvorepublikové legislativy a rozhodovací praxe a rozbor štrasburské judikatury. Zvláštní číslo pak uzavírá komparativní studie k postihování nedemokratických politických stran. Pořadí článků odpovídá následující „filozofii“: nejprve teoretický základ, poté česká legislativa a judikatura (nejprve ta aktuální a posléze ta prvorepubliková), následně štrasburská judikatura (kterou musí český soudce vzít v potaz) a nakonec judikatura zahraničních soudů (která slouží toliko jako inspirace a český soudce ji může, ale nemusí vzít v potaz).

První příspěvek z pera Tomáše Blažka rozebírá koncept „obranyschopné demokracie“, o nějž se opírá (přinejmenším implicitně) v podstatě veškerá novodobá judikatura k rozpouštění politických stran. Tento koncept totiž představuje přesvědčivou politickoprávní oporu pro tak závažný zásah do volné soutěže politických sil (a potažmo demokracie), jakým rozpuštění politické strany nepochybně je. Podstata tohoto konceptu spočívá v tom že demokracie není sebevražedný pakt. Právě naopak, musí být schopna bránit se. Tomáš Blažek ve svém příspěvku detailně zkoumá kořeny tohoto konceptu na pozadí vývoje Výmarské republiky a zejména díla kontroverzního meziválečného konstitucionalisty Carla Schmitta. Z jeho článku plyne mj., že dílo Carla Schmitta je stále aktuální, neboť koncept obranyschopné demokracie má skutečně „schmittovské“ kořeny.

Článek Jana Filipa není pouhou anotací rozsudku NSS ve věci Dělnická strana I, ale plnohodnotným komentářem v duchu anglosaských „case notes“. Obsahuje totiž nejen kritickou reflexi prvního novodobého české rozsudku k návrhu na rozpuštění politické strany (zde pomíjíme řízení, která se týkala „pouze“ vedení účetnictví a podávání zpráv o hospodaření), ale rovněž identifikuje systémové deficity české úpravy rozpouštění politických stran (resp. pozastavení jejich činnosti) a naznačuje cestu, kudy by se česká právní úprava měla (či alespoň mohla) ubírat v budoucnu. Z dalšího obsahu článku lze vyzdvihnout zejména dosud opomíjenou otázku petitu návrhu, která může být nanejvýš aktuální ve věci Dělnická strana II), a upozornění na skutečnost, že zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, se nachází „v zajetí“ prvorepublikové úpravy víc, než by se na první pohled mohlo zdát.

Právě toto prvorepublikové dědictví nás vedlo k tomu, abychom do zvláštního čísla zařadili rovněž příspěvek popisující prvorepublikovou legislativu a rozhodovací praxi. Této úlohy se zhostil Aleš Roztočil, který zpracoval relevantní rozhodovací praxi prvorepublikové vlády a judikaturu prvorepublikového Nejvyššího správního soudu a zasadil je do dobového právního rámce a historicko-politického kontextu. Byť prvorepubliková právní úprava rozpouštění politických stran (resp. její počáteční absence) a fungování politických stran samotných (k tomu rovněž úvod příspěvku Jana Filipa) se od té dnešní do značné míry liší, čtení článku Aleše Roztočila je stále podnětné, a to zejména ve spojení s příspěvkem Tomáše Blažka, neboť krize Výmarské republiky do velké míry předznamenala pád první československé republiky.

Následuje kapitola Davida Kosaře o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) k rozpouštění politických stran. Ve skutečnosti se však tento příspěvek věnuje nejen rozpouštění politických stran, ale rovněž pozastavení jejich činnosti a zamítnutí jejich registrace, neboť judikatura ESLP k těmto třem aspektům svobody sdružování je natolik vzájemně provázaná, že ji nelze smysluplně oddělit. Judikaturu ESLP k čl. 11 Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „Úmluva“), který zakotvuje svobodu sdružování, je navíc nutné vykládat s přihlédnutím k čl. 17 Úmluvy, jenž upravuje zákaz zneužití práv.

Pokud jde o kritéria pro rozpouštění politických stran v judikatuře ESLP, jako klíčový se jeví výklad pojmu „nezbytnosti“ ve smyslu čl. 11 odst. 2 Úmluvy. V kontextu rozpouštění politických stran ESLP při rozhodování, zda rozpuštění dané politické strany odpovídá „naléhavé společenské potřebě“, zkoumá zejména zda existují dostatečné důkazy o tom, (1) že program dané strany vykládaný s přihlédnutím k jednání a projevům představitelů politické strany je v rozporu s pojetím „demokratické společnosti“; (2) že toto riziko ohrožení demokracie je dostatečně bezprostřední; (3) že jednání a projevy představitelů, které jsou zohledňovány v rámci posuzování věci, jsou přičitatelné dotčené politické straně. Přestože lze obecně konstatovat, že standard ochrany politických stran před rozpuštěním je ze strany ESLP poměrně nízký, ESLP shledal rozpuštění politické strany v souladu s Úmluvou pouze ve dvou případech (ve věci Refah Partisi proti Turecku a Batasuna proti Španělsku), přičemž druhý z uvedených rozsudků je zcela čerstvý.

Poslední příspěvek (kolektivní dílo Liny Eidové, Aleše Roztočila a Jany Vítkové) rozebírá zahraniční judikaturu. Tuto komparativní část jsme se vzhledem k omezenému prostoru rozhodli omezit na ty země (Belgie, Francie, Izrael, Německo, Rakousko a Španělsko), které mají aktuální zkušenost s rozpouštěním politických stran a které mají k této problematice judikaturu (a nikoliv pouze ojedinělé judikáty). Dalšími kritérii pro výběr zemí byla geografická a právně-politická spřízněnost (kromě Izraele jde výhradně o evropské demokracie, které jsou členy Rady Evropy) a skutečnost, že judikatura z těchto zemí (s výjimkou Španělska a letitých německých kauz) zatím na rozdíl od východoevropských a tureckých kauz (které jsou částečně rozebrány v příspěvku Davida Kosaře) nedorazila do Štrasburku. Nesmíme však zapomínat, že v oblasti rozpouštění politických stran nám chybí „výstupy“ z řady vyspělých zemí (jde namátkou o Kanadu, Spojené království či USA), které se k této problematice vzhledem k odlišné politické a historické zkušenost neměly zatím možnost vyjádřit.

Pokud jde o kritéria pro rozpouštění politických stran v demokratických „evropských zemích“ (zde si dovolíme Izrael pracovně zařadit do Evropy v širším slova smyslu), můžeme konstatovat, že ani v právní úpravě ani v judikatuře evropských zemí nelze vystopovat obecně akceptovaný standard. K tomuto závěru ostatně dospěla v roce 1999 i Benátská komise. Pokud jde o právní úpravu, některé státy obsahují úpravu rozpouštění politických stran pouze v Ústavě (např. Německo), další státy primárně na zákonné úrovni (např. Španělsko), v Izraeli a Rakousku nelze rozpustit politickou stranou, nýbrž pouze jí neregistrovat nebo jí zamezit účast v jednotlivých volbách (v Izraeli je ale možné politickou stranu zakázat pro podporu terorismu), v Belgii pak neexistuje dokonce žádná legislativa umožňující zakázat či rozpustit politickou stranu. Pokud jde o judikaturu, ta je ovlivněna zejména svým právním základem a historickými zkušenostmi daného státu. Lze ale shrnout, že judikatury k rozpouštění politických stran je vzhledem k výjimečnosti tohoto opatření obecně velmi málo, tato judikatura je navíc často letitá a je otázkou, nakolik se stala či nestala obsoletní (viz zejména případ Německa). Výjimku z tohoto obecného pravidla představuje pouze Izrael a Rakousko, které mají poměrně propracovanou judikaturu, která obsahuje víc než jen jednu či dvě kauzy z relativně nedávného období.

Na závěr tohoto úvodního slova si dovolíme pro čtenáře ve zkratce shrnout odpověď na otázku, k jakým výsledkům vedla kritéria pro rozpouštění politických stran v rozhodovací praxi, tj. v jakých konkrétních případech byla naplněna a kdy nikoliv. Z judikatury zemí pokrytých v tomto zvláštním čísle vyplývá, že rozpouštění (resp. zamítnutí registrace) politických stran lze z hlediska důvodu jejich rozpuštění (resp. zamítnutí registrace) velmi hrubě rozdělit do pěti kategorií:

1] ohrožení územní celistvosti, problém s národnostními menšinami, a/nebo podpora terorismu [Stankov a Sjednocená makedonská organizace Ilinden proti Bulharsku; Sjednocená makedonská organizace Ilinden - PIRIN a další proti Bulharsku; Strana svobody a demokracie (ÖZDEP) proti Turecku; Vatan proti Rusku; Herri Batasuna proti Španělsku; Batasuna proti Španělsku (vše ESLP); bulharské a španělské kauzy, většina izraelských kauz; a prvorepubliková judikatura]

2] levicový extremismus – převážně komunistická ideologie [Komunistická strana Německa proti Spolkové republice Německo (Evropská komise pro lidská práva); Spojená komunistická strana Turecka a ostatní proti Turecku; Socialistická strana Turecka (STP) a ostatní proti Turecku; Partidul Comunistilor (Nepeceristi) a Ungureanu proti Rumunsku; Tsonev proti Bulharsku (vše ESLP); kauza KDP (Německo); a rumunské kauzy]

3] pravicový extremismus – neonacismus, antisemitismus, antipřistěhovalecká a antimuslimská rétorika [kauzy SRP, FAP a NPD (Německo); kauza Vlámský blok (Belgie) a kauza Dělnická strana I a II]

4] náboženství neslučitelné s pluralitní demokracií – např. šaría [Refah Partisi (Strana prosperity) proti Turecku (ESLP)]

5] ostatní důvody [Linkov proti České republice (ESLP)].
Celý příspěvek

neděle 29. listopadu 2009

Konference o Radě Evropy a Evropském soudu pro lidská práva

Dne 3. prosince 2009 se v Brně na Masarykově univerzitě uskuteční konference s názvem „60 let Rady Evropy - 50 let Evropského soudu pro lidská práva". Konference je organizována Centrem pro lidská práva a demokratizaci, které působí v rámci Mezinárodního politologického ústavu v Brně, ve spolupráci s Radou Evropy a Fakultou sociálních studií Masarykovy univerzity.

Cílem konference je vícestranné zhodnocení dosavadní činnosti těchto významných evropských institucí a hledání největších výzev, které na Radu Evropy i ESLP v nejbližších letech čekají. V tomto smyslu bude také konference rozdělena do dvou panelů: Reflexe činnosti Rady Evropy a ESLP a Současné výzvy před RE/ESLP pohledem praxe. Tyto panely budou moderovat Hubert Smekal z FSS MU a ústavní soudce Jiří Mucha, který dříve působil velvyslanec ČR při Radě Evropy.


Mezi účastníky konference budou nejen odborníci na právo z Masarykovy univerzity, Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva, ale i politologové nebo zástupci nevládních organizací. Na konferenci přijali pozvání například Vít Schorm (vládní zmocněnec pro zastupování před ESLP), advokátka Klára Veselá Samková, prof. Dalibor Jílek či soudkyně Nejvyššího správního soudu Kateřina Šimáčková.

Ambicí organizátorů konference je nabídnout nejen právní, ale i další pohledy na činnost obou institucí.

Konference se uskuteční 3. prosince 2009 od 13 hodin v aule Fakulty sociálních studií MU (Joštova 10, Brno). Program konference najdete na www.iips.cz.
Celý příspěvek

čtvrtek 26. listopadu 2009

Vztah OZ a antidiskriminačního zákona

Antidiskriminační zákon (ADZ) zavedl v § 10 možnost domáhat se ochrany před diskriminací, tj. domáhat se ukončení diskriminačního jednání, odstranění jeho následků, poskytnutí přiměřeného zadostiučinění, resp. náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle mne tak v oblasti působnosti ADZ a z důvodů vypočtených v § 2 odst. 3 ADZ představuje § 10 ADZ lex specialis ve vztahu k § 13 OZ. V posledním čísle Bulletinu advokacie 11/2009 mne proto překvapil názor L. Jouzy, podle něhož má diskriminovaný možnost volby, zda postupovat podle § 13 OZ nebo podle § 10 ADZ (s. 33). Podle mne tomu tak není, a pokud se jedná o diskriminaci v působnosti ADZ, nutno postupovat podle § 10 ADZ. Pokud se však jedná o diskriminační jednání mimo působnost ADZ (např. hrubé rasistické nadávky mezi sousedy), nelze postupovat podle ADZ, ale podle § 13 OZ.
Celý příspěvek

středa 25. listopadu 2009

Hynek Baňouch: Právnické „listopadové“ dluhy - zbytkové tresty a tak dál ...

Dvacet let po převratu se může zdát, že právníci "mají hotovo". Transformace skončila. Neskončila, ale chtěli bychom tomu věřit, tváří v tvář veletoku nových předpisů. Hotovo nemáme, a ještě dlouho mít nebudeme, v právním řádu je mnoho netransformovaných právních předpisů a např. platný zákoník práce přesvědčivě ukazuje, že nový právní předpis není totéž co tranformovaný právní předpis. Snazší cestu totiž mají předpisy netransformační, resp. předpisy, které odstřižení od přetrvávající tradice socialistického normativního systému činí jen z části. Občanský a trestní zákoník jsou dostatečným dokladem tohoto jevu. Ale o tom psát nebudu, a nebudu ani uvažovat o 17. listopadu, asi bych se opakoval, a koneckonců Komunistické právo v Československu považuji za takové ohlédnutí. Budu se věnovat největší právnické ostudě v oblasti transformace - zbytkovým trestům.

Když Martin Vadas před dvěma lety (či kdy to bylo) promítal v plenární místnosti Nejvyššího správního soudu nesestříhanou verzi procesu s Miladou Horákovou, při následné půlnoční diskusi přítomní historici upozornili na přetrvávající problém zbytkových trestů - a ze všech přítomných (hlav pomazaných i nepomazaných) bylo cítit odhodlání věc změnit. Vzhledem k místu i k charakteristice osazenstva člověk na chvíli propadl pocitu, že vše už se začalo měnit, a tento otřesný doklad netranformace právního řádu a hodnotově pojaté kontinuity práva rychle zmizí. Nezmizel. A když letos ve stejném sále probíhala konference o komunistickém právu, titíž historici téma zbytkových trestů znova zmínili, a téma publikum vlastně nezaregistrovalo. Přitom se v mezidobí nestalo vůbec nic.

Zbytkové tresty jsou záznamy o předchozích odsouzeních z doby mezi lety 1945 až 1989, které dnešní soudy setrvale a tvrdošíjně považují za důsledek minulého kriminálního jednání, a proto s lidmi, kteří takové záznamy mají nakládají jako s kriminálníky. Je tím zastavena cesta k úplné rehabilitaci, a to jak občanské, tak právní. Není možné dosáhnout na odškodnění. A tak dál, a tak podobně.

Z formálního hlediska možná pro někoho vše vypadá v pořádku: trestní jednání nemá nic společného s politikou! Jenže.... Režim měnil v průběhu padesáti let své represivní strategie, a poměrně velmi brzy si osvojil techniku, jak politicky odbojné poddané oddělit od zbytku společnosti. Bylo to překvapivě snadné - stačilo kriminalizovat, tedy podřadit pod možnost trestního postihu jednání, které bylo neodvratně spojené s bojem proti komunistům a jejich režimu. Pak už se hovořilo ne o opozičnících, ale o kriminálních živlech. Co na tom, že šlo o sedláka neplnícího dodávky předepsané státním plánem, které byly od samého počátku (právní terminus technicus "odsampoč") nesplnitelné. Nepomohlo vám tehdy poukazovat na fakt, že komunisty zřízené jednotné zemědělské družstvo má předepsáno sotva polovinu (při přepočtu na jednotku). Jak přesně popsal levicový novinář George Orwell po seznámení se s podstatou sovětského systému: komunisty vytvořené právo má diskriminační povahu a nesnese se s rovností: všichni jsou si rovni, ale někteří jsou si rovnější (Farma zvířat, Animal Farm).

Ostatně i v roce 1989 Rudé právo, Československá televize, ale i Mladá fronta či rozhlas informovaly o tom, že demonstrují "kriminální živly".

Zkrátka zbytkové tresty jsou odrazem ideologicky pojaté právní kontinuity (kontinuitu jde pojmout i formálně, a dokonce by takto měla být pojímána - Pl. ÚS 19/93, ale téma oficiální kontinuity a přehlížení četných faktických diskontinuit je na samostatný článek). A proto by měly být zrušeny.

Existence zbytkových trestů je dokladem faktu, že v právu neproběhlo něco jako transformační inventura. Nezrušené zbytkové tresty vznikly jako vedlejší důsledek (patrně nezamýšlený) snahy přísně individuálně posoudit případy kriminálních jednání, za nimiž se mohlo skrývat politicky motivované pronásledování. Panovala obava neosvobodit kriminálníky. Navíc čím méně bylo odhaleno politických procesů zahalených do hávu trestní spravedlnosti, tím menší byl pocit, že ve výkonu spravedlnosti před rokem 1989 nebylo mnohé v pořádku.

Stejně ostudným fenoménem jsou staré sedlácké a živnostnické dluhy vyměřené z likvidačních daní. Znám jednu vitální ženu z jižních Čech, které sice družstvo sebralo stodolu (a družstevní traktor pak jezdil do stodoly přes jejich nevelký dvorek, a tu strhl šňůru i s prádlem, tu do něčeho štrejchl, tu někoho k smrti vyděsil) - inu kulak se musí odhalit, i kdyby nebyl, ale z ostýchavosti (jež byla režimu vlastní) odmítl převzít úvěrový vztah, na základě kterého byla v roce 1946 postavena, takže pantáta těžce splácel majetek, z jehož užívání byl družstvem vyloučen, ještě mnoho dalších let.

Svědomití úředníci ministerstva financí tyto dluhy evidují i dvacet let po převratu, a vymáhají je bez ohledu na náklady. (Pro ty, kdo se rádi bojí doporučuji jako noční můru představu, že dluhy přivádějí na scénu lidé, kteří je spravovali i mnoho let před listopadem.) Obávám se, že ani tento problém nebyl vyřešen. Tak už to s těmito věcmi chodí - politika na ně narazí, upřímně se nad nimi otřese hnusem a slíbí, že je vyřeší - a - slibem vše končí. Politika pospíchá otřást se odporem nad něčím jiným.

Nyní je jsou ale obavy liché. Politicky motivovaná pronásledování či kriminalizaci opozice lze snadno poznat. Historický výzkum pokročil a staví na světlo fakta o otřesném přetrvávání nespravedlnosti. Právníci však odvracejí zrak jinam. Kdyby každý právník, zaneprázdněný prací pro klienta, anebo honící se za čárkami výkonnosti věnoval problému hodinu času, pak problém zmizí. (Ani já jsem v dané věci bohužel nic účinného nepodnikl, a tak jsem si asi před měsícem usmyslel, že napíši tento text.) A je jedno zda judikatorní, nebo legislativní cestou. Ti lidé prožili těžký život, jenž se, co naplat, blíží do finále, a proto si zaslouží, aby jejich štít byl urychleně očištěn. Najde-li se energie a chuť pro státní vyznamenání Karla Gotta, musí se obojí najít i pro spoluobčany, kteří se hned na poprvé nesklonili.

Psáno k 17. listopadu 2009.

Celý příspěvek

pondělí 23. listopadu 2009

Kudy z nudy 2

Aneb skutečná dolce vita mimo Itálii. Jen poslouchejte! Jste pozváni na prestižní univerzitu. Zajistí Vám kancelář "all inclusive" v poklidném místě ve středu metropole a s luxusním výhledem do parku. Bude Vás obskakovat několik administrativních pracovníků, kteří jsou tu jen pro Vás. Dostanete 100.000 USD (ne žádná nula není navíc) na cca 11 měsíců. K tomu bydlení za sníženou cenu (říkejme tomu regulované nájemné) nebo všimné ve výši 20.000 USD za to, že se uráčíte tam přesunout. Složité rozhodování, že? A Vaše povinnosti? Vytvořit "něco hmotného" (something tangible), např. článek, nástřel nové knihy apod. To je všechno? Žádná povinnosti ve výuce? Žádné administrativní povinnosti? Ano, to je všechno. Nic více než "něco hmotného"...


A kde že to dávají? Na Strauss Institute for the Advances Studies of Law and Justice při NYU. A to navíc není všechno. "All inclusive" totiž "U Straussů" znamená opravdu "All inclusive". Jednou týdně "afternoon drinks" (aneb pijte co hrdlo ráčí), dvakrát týdně "afternoon snacks" (aneb je libo paštičku či kaviár). Ale pozor! Očekává se, že u toho utrousíte pár slov se svými kolegy... Pokud je naplánována nějaká prezentace na dopoledne, rozumí se tím automaticky, že brunch je zajištěn (ne nadarmo se v NYC říká, že jedním ze základních atributů dobré adresy je opravdu dobrý "brunch place" v dosahu max. 5 minut).
Pokud je naplánována nějaká prezentace na odpoledne, rozumí se tím automaticky, že lunch je zajištěn. Nesnažte se pochopit rozdíl mezi brunchem a lunchem; prostě chálka bude.

Teď už zbývá jediné. Jak se tam dostat? To už je trošku horší. Přihlášky totiž neberou... Oficiální stránky říkají, že fellows jsou vybráni a pozváni ředitelem Straussova institutu, kterým není nikdo než čtenářům JP známý Joseph Weiler, a to po konzultaci s jeho kolegy. Přeloženo do češtiny, musíte být zadobře s Weilerem. Pak už jistě nebude problém splnit ostatní podmínky (trefit se do každoročně stanovované general theme atd.). Celý Strauss Institute je totiž tak trochu "one man show". Nikde to není výslovně napsáno, ale jsem si téměř jist, že Strauss Institute byl kdysi součást "balíčku", na základě něhož NYU přetáhla Weilera z Harvardu. Větší prestiž NYU nabídnout nemohla, peníze taky nejsou všechno (a ani NYU si nemůže dovolit platit všechny stejně jako Dworkina), takže museli Weilera utáhnout na něco jiného. Tak vznikl Strauss Institute. Třeba si ho jednou někdo z Čech zažije na vlastní kůži.
Celý příspěvek

sobota 21. listopadu 2009

Jan Kysela: Osobní vzpomínka na prof. Vojtěcha Cepla

20. výročí sametové revoluce je poněkud nešťastně provázeno připomenutími pomíjivosti lidského života. V krátké době nás opustili dva z předních členů prvního Ústavního soudu, Vladimír Klokočka a Vojtěch Cepl. S prof. Vojtěchem Ceplem jsem se po delší dobu znal osobně, proto bych chtěl jeho památce přispět malým a značně neutříděným ohlédnutím.

Pomineme-li pražskou fakultu, přišel jsem jako student s právem do styku prvně ve specifickém prostředí právní komise ČSSD. Shodou okolností, ani jedna ze zmíněných platforem nebyla právě proceplovská; v oblibě jej ovšem měl můj učitel prof. Jiří Boguszak. V. Cepla jsem tedy podle jména poznal spíše jako někoho značně problematického co do názorů, formy jejich prezentace, pracovních návyků apod. Mnohým zjevně připadalo jeho chování značně urážlivým.

Prvně jsem jej viděl počátkem roku 1997, když přišel do Senátu navštívit dávného přítele Petra Pitharta. Dojem? Vysoký muž kypící energií, sebevědomím, vtipy… To vydrželo ještě řádku let, kdy býval relativně častým a oblíbeným hostem schůzí senátní ústavní komise a některých jejích konferencí a seminářů. Na některé členy, laiky z regionů, působil jako zjevení. Teprve později se vitalita střetla s nemocí.
Na prvním výjezdním zasedání ústavní komise, které počátkem roku 1999 sloužilo k sumarizaci problémů interpretace a aplikace Ústavy, jsme se seznámili. Ani tehdy ani později mne neurazil, ač dobová ceplovská legenda setkání s V. C. bez urážky vylučovala. Dokonce mi po nějakém diskusním setkání v rámci aktivit Impulsu 99 nabízel doporučení do Michiganu, kam jsem ovšem vzhledem ke kombinaci zápecnictví a pocitu nepostradatelnosti nejel. Vřele jsem ovšem doporučoval jednoho svého kolegu z katedry teorie práva…
Urážení partnerů v hovoru se mi jevilo mít dvě polohy: buď to byla kratochvíle z provokování lidí, k nimž měl blízký vztah a jichž si vážil (na jedné naší schůzi E. Wagnerová, na ceplovských debatních pátcích v jisté míře skoro všichni přítomní – byl jsem ovšem jen na jednom a nebyl jsem terčem), nebo to byla nezvyklá otevřenost, v níž probleskovalo, že právě této osoby si vskutku příliš neváží. Zjevně ovšem existovali i další, lhostejní, indiferentní, neutrální.
Prof. Cepl byl v akademické komunitě občas vysmíván jako kolovrátek: opakoval zhruba tytéž myšlenky. On je nicméně nevyslovoval jako konferenční akademik, nýbrž jako prorok, s velkou naléhavostí, opíraje se o rozsáhlé vzdělání, v němž – pravda – platné právo nebylo korunou. Jeho názory byly promyšlené, v českém prostředí ovšem cize znějící: nejen pro svůj liberalismus s mravními kořeny, v právní oblasti se promítající do snahy omezovat moc ohrožující individuální svobodu, ale také pro čilý kontakt s americkým intelektuálním světem. Na Jiném právu to může vypadat divně, ale Zdeněk Kühn patřil k prvním, kteří k nám soustavněji uváděli autory a doktríny z USA. V 90. letech bychom to našli jen výjimečně, a i proto V. Cepl tak vyčníval.
Ambicí prof. Cepla po mém soudu nebylo působit primárně na právníky, ale na širokou veřejnost. Tomu přizpůsoboval podobu svých sdělení, díky tomu mohl mít svůj rozhlasový pořad, být vyhledáván televizemi atd. Pro novináře se vyznačoval vhodnou kombinací věku, zkušenosti, titulu, srozumitelnosti, charismatu. Zavedl u nás rovněž profesi bývalého soudce Ústavního soudu,v níž se jeho kolegové příliš neangažovali. Mně se tato jeho role zdála možná ještě podstatnější než ta skutečně soudcovská.
Někdy jsme si všímali dílčích nepřesností v jeho slovech, byl jsem ale svědkem „seance“, na níž působil jako guru s velikou autoritou. V tomto kontextu jsou nepřesnosti malichernými.
Právě pro působení na veřejnost hledal spojence a pomocníky, což je u nás trochu problém: právní akademici zhusta zastávají místa spojená se zdrženlivostí ve veřejném vystupování, nebo jsou zdrženliví v naději na získání míst od někoho, koho by se mohlo jejich veřejné vyjadřování dotknout. Proto byli v posledních letech nejkritičtějšími „mediálními“ právníky vinohradský prorok Vojtěch Cepl a Jiří Přibáň z Cardiffu. Jde-li o osobní vzpomínku, nemohu neuvést, že mne prof. Cepl opakovaně pozval do svého rozhlasového pořadu, ba že můj telefon propagoval i mezi novináři. Bral jsem to za výraz uznání, za něž jsem vděčný.
Mluvím-li o působení V. Cepla, nemohu nezmínit studenty. Je velká škoda, že k sobě po jeho návratu na fakultu nenašli cestu. Po mém soudu je to dáno zařazením na katedru občanského práva, jemuž patrně odvykl (myslím ostatně, že na občanské právo se dostal za normalizace jako na obor méně citlivý než byla jeho mateřská teorie práva – můžu se ale plést). V přednáškách o vlastnickém právu si chce běžný student zapisovat komentáře k občanskému zákoníku, nikoliv poznámky k Lockovi, Nozickovi či Richardu Pipesovi, tj. ke vztahům vlastnictví a svobody. Doporučoval jsem využití potenciálu V. Cepla v kursech teorie práva nebo sociologie pro právníky, avšak nevyšlo to.
Stejně tak je škoda, že nepsal. Měl samozřejmě pravdu v tom, že důležitější je číst podstatné texty, než likvidovat lesy psaním těch nepodstatných. Mám ale dojem, že útlou knihu s jeho krédem bychom si zasloužili. V jednom mnou editovaném sborníku je jeho příspěvek (skromně nazvaný „Co je nejdůležitější“), protože byl přepsán z audiozáznamu. Pamětliv toho jsem mu na jaře navrhoval, aby vydal knihu nejvydařenějších rozhovorů – promluv ze svého pořadu. Jemu se nechtělo, třeba se k tomu vrátí ČRo 6 nyní…
Odchází generace těch, kteří čelili osudu v mimořádně vyhrocených desetiletích 2. poloviny 20. století. Kontext je přitom velmi podstatný pro hodnocení osobnosti. Vědom si toho byl R. Dahrendorf, když ve své knize o intelektuálech věrných ideji svobody rozlišuje ty ze svobodného od těch z nesvobodného světa. V. Klokočka i V. Cepl se v jisté fázi svých životů nemohli do jisté míry „nezaplést“, pokud chtěli působit v intelektuálních profesích. Přesto nakonec obstáli a mnohým slouží jako inspirace. Oni odcházejí, my zůstáváme. Lze se jistě ptát, jak my obstojíme v situacích mnohem méně vyhraněných.
Celý příspěvek

Zemřel profesor Vojtěch Cepl

Dnes ráno zemřel v Praze profesor Vojtěch Cepl. Po odchodu profesora Klokočky odchází v krátkém sledu další velký muž, „veřejný intelektuál“ v tom nejlepším slova smyslu.

Profesora Cepla jsem poprvé osobně potkal relativně nedávno, někdy v roce 2004. Potkal jsem ho krátce poté, co jsem se vrátil z Michiganu. Vojtěch Cepl měl k Michiganu velmi osobní vztah, ostatně tam sám na konci 60. let studoval, a po odstranění železné opony v roce 1989 tam opět často jezdil. Ostatně v Michiganu ho mají rádi dodnes, a i toto září, kdy jsem v Ann Arbor pobyl několik málo dní, se mne všichni starostlivě ptali na zdraví pana profesora.

Pamatuji se, že při našem prvním setkání si mne hned "ceplovsky" otestoval, tedy v reakci na nějaký můj podbízivý kompliment mne drtivě zpražil nějakou ironickou poznámkou. Protože jsem o jeho „testování“ už slyšel legendy, byl jsem na to trošku připraven, a odpověděl jsem tak, že jsme si za chvíli už skvěle povídali. Myslím si, že do značné míry byla naše ladění do obdobné vlnové délky dáno tím, že jsme oba dostali náš druhý právnický křest v USA.

Vojtěch Cepl byl neskutečně upřímný a dobrý člověk, který si s oblibou dělal legraci nejen z druhých, ale i sám ze sebe. Často mi říkal, abych méně psal a více četl. Pravdivost tohoto názoru si v dnešní klipovité době, kde se každý vyjadřuje ke všemu bez toho, aby si o věci alespoň něco načetl, uvědomuji čím dále tím více.

Profesor Cepl v poslední dekádě neměl ambici rozšiřovat právnickou literaturu nějakými dalšími spisky, ale upřímně se snažil propagovat základní principy právního státu ve veřejném prostoru, ať již svým pořadem Člověk a demokracie na Českém rozhlase 6, nebo častými rozhovory pro média. Ceplovou filozofií v podstatě bylo, že vše zásadní už v právu napsáno bylo (byť ne v češtině), a nyní je potřeba to napsané srozumitelnou formou komunikovat veřejnosti. Význam rozsáhlého právněfilozofického traktátu o soudcovské nezávislosti nebo strukturních elementech právního státu se může zdát mimořádně důležitý jeho autorovi a několika desítkám čtenářů takovéhoto spisku. Mnohem podstatnější ale je, aby základní hodnoty a principy právního státu byly sdíleny alespoň částí veřejnosti. Jen pokud se tyto principy a hodnoty dostanou z abstraktních a nepříliš srozumitelných právnických učebnic do povědomí lidí, nebudou ku příkladu čeští politici sbírat u veřejnosti body za hrubé napadání ústavního soudu, ale naopak jim takovéto výkřiky u voličů ublíží. Nejdůležitějším garantem právního státu jsou v posledku vždy občané, nikoliv právníci.

Vojtěcha Cepla dlouho trápila zákeřná nemoc. Bojoval však s ní s neuvěřitelnou energií, točil pořady pro Český rozhlas, neustále sháněl hosty do svého pořadu. Občas sice smutně prohodil něco o smrti, za chvíli však už zase plamenně diskutoval aktuální právní a politické (z)jevy, které ho velmi štvaly.

Profesor Cepl neměl v Česku konkurenta ve srozumitelné komunikaci složitých otázek ve vztahu k poučenější laické veřejnosti. Cepl se v českém veřejném prostoru radikálně vymykal z obvyklé představy právníka nebo soudce, který se schovává jen za poněkud nesrozumitelné a rádoby moudré právnické formulace, přičemž za mohutností formy se nezřídka krčí obsah nevalné kvality a invence. Cepl si velmi dobře uvědomoval, že právo v posledku nemá být záležitostí ani majetkem několika mála stovek odborníků, kteří sdílejí určitou profesní hantýrku, ale má být neustále reflektováno a zpochybňováno též ve veřejném prostoru diskusí všech, kteří diskutovat mohou a chtějí. Asi právě proto nám všem bude pan profesor moc chybět.

PS: v posledních týdnech mne v souvislosti s aférami JUDr-gate a Mgr-gate často napadala jedna myšlenka Vojtěcha Cepla. Podle něj je zbytečné nutit studenty sepisovat diplomové práce, které jsou obvykle v tom lepším případě jen nezajímavým kompilátem několika mála českých článků a učebnic. Mnohem lepší by bylo nabídnout studentům alternativu, a to překlady zásadních cizojazyčných právnických statí do češtiny.
Celý příspěvek

čtvrtek 19. listopadu 2009

Kolektivní žaloby v českém soutěžním právu?

Osoby, kterým byla způsobena škoda porušením soutěžního práva, mají nárok, aby jim byla tato škoda kompenzována. Činí tak však jen naprosto výjimečně, mimo jiné i s ohledem na to, že výše škody v jednotlivém případě bývá nízká; celková suma těchto jednotlivých škod však může představovat velmi signifikantní částku, kterou porušitel práva získal a která mu zůstává. Pomohlo by, kdyby mohli všichni poškození uplatnit svá práva na základě jediné kolektivní žaloby?

V České republice, a v Evropské unii vůbec, je zvykem, že o porušení soutěžního práva rozhodují takřka výlučně specializované orgány – soutěžní úřady. Ty vyšetřující protisoutěžní delikty z úřední povinnosti a jsou za tím účelem vybaveny rozsáhlými vyšetřovacími pravomocemi, jakož i možností ukládat sankce. Jednotlivec, který se cítí porušením soutěžního práva poškozen, se však může obrátit rovněž na soud; ten může rozhodnout nejen, obdobně jako soutěžní úřad, že určité jednání soutěžní právo porušuje, a takové jednání případně zakázat, ale rovněž o povinnosti delikventa nahradit poškozenému škodu. Takové uplatňování nároků z porušení soutěžního práva se nazývá soukromé prosazování (private enforcement).

Právo na náhradu škody těch, kteří byli poškození protisoutěžním jednáním, vyplývá přímo z komunitárního práva, jak potvrdil Evropský soudní dvůr (ESD) v rozsudku Courage a později opět v rozsudku Manfredi. ESD uvedl, že každý má nárok dovolávat se před národním soudem oprávnění vyplývajících z porušení komunitárního soutěžního práva, zejména náhrady tím způsobené škody, a že samotná existence takového nároku posiluje fungování systému vymáhání soutěžního práva v EU, jakož i přispívá k obecné prevenci tím, že již sama reálná vidina povinnosti nahrazovat způsobenou škodu možné delikventy od porušování práva již předem odradí. Žaloby na náhradu škody před národními soudy tedy významně přispívají k zachovávání účinné hospodářské soutěže v rámci EU a podporují převládající, tzv. veřejné prosazování soutěžního práva (public enforcement), kdy porušení soutěžních pravidel odhalují, stíhají a trestají specializované, k tomu určené orgány.

Z rozsudku ve věci Manfredi vyplývají rovněž spodní limity pro náhradu škody, která má být poškozeným poskytnuta: s ohledem na princip efektivity a na právo poškozeného domoci se zadostiučinění je vyžadována plná kompenzace, tedy náhrada nikoliv jen skutečné škody (damnum emergens), ale i ušlého zisku (lucrum cessans) a úroku z prodlení za dobu, kdy takto vymezená částka nebyla zaplacena. Komunitární právo naopak nevylučuje, aby náhrada škody byla ještě vyšší, a zahrnovala tak i prvek „potrestání“ odpovědné osoby (punitive damages), jakkoliv je takový přístup mezi členskými státy EU zcela výjimečný.

Každému poškozenému by se tedy mělo dostat plné kompenzace za újmu, kterou utrpěl. Jakkoliv tento nárok, jak již bylo výše uvedeno, jednoznačně vyplývá z komunitárního práva, komunitární právo již neobsahuje procesní mechanismy, kterými by mohl být zajištěn. Zůstává tak na právních řádech jednotlivých členských států, aby určily soudy, které mají o těchto otázkách rozhodovat, a vymezily pravidla, podle kterých mají postupovat.

Po vydání rozsudku ve věci Courage se začala Komise možností podávat žaloby na náhradu škody zabývat; v roce 2004 publikovala studii o podmínkách žalob na náhradu škody v případě porušení soutěžního práva v jednotlivých členských státech, jejímž obecně známým a často citovaným výsledkem bylo shledání ohromující různorodosti (astonishing diversity) a naprosté nerozvinutosti (total underdevelopment) těchto žalob v rámci EU. Studie rovněž identifikovala několik oblastí, jejichž změny by mohly širší uplatnění private enforcement usnadnit. Na základě těchto návrhů vydala Komise v roce 2005 Zelenou knihu o žalobách na náhradu škody způsobené porušením komunitárního soutěžního práva, a následně v roce 2007 k totožné problematice Bílou knihu, která obsahuje řadu konkrétních návrhů, jaká opatření by měla být na národní úrovni přijata, aby se procesní situace osob dovolávajících se náhrady škody usnadnila.

Východiskem Bílé knihy je konstatování, že současný nedostatečný rozvoj soukromého prosazování je do značné míry dán nejrůznějšími právními a procedurálními překážkami, kterými se uplatňování nároků plynoucích z porušení soutěžního práva řídí, a které vedou k nedostatečné úrovni právní jistoty. Snahou Bílé knihy je tuto právní jistotu zvýšit.

Bílá kniha je založena na třech výchozích principech; prvním a základním z nich je zajištění plné kompenzace újmy utrpěné poškozeným. Druhým principem je, že návrhy na zlepšení, které Bílá kniha přináší, by měly odrážet čistě evropský přístup; mělo by se tak jednat o vyvážená opatření, která čerpají z evropské právní kultury a tradic. Zdůrazněním této zásady má být zajištěno, že výsledkem snahy Komise nebude systém podobný tomu ve Spojených státech, kde je sice pomocí private enforcement řešeno až 90 % všech soutěžněprávních případů, kde jsou však podle řady komentářů žaloby na náhradu škody užívány extensivně.

Mezi nejvíce kontroverzní návrhy Bílé knihy patří snaha o uplatnění nároků velkého množství poškozených osob pomocí kolektivních a reprezentačních žalob. Protisoutěžním deliktem je mnohdy postižena široká supina osob, typicky spotřebitelů, jejichž jednotlivé nároky (škoda, kterou jednotlivě utrpí) jsou nízké, které jsou však významné ve svém souhrnu – kartelovou dohodou týkající se cen mohou být postiženy desetitisíce spotřebitelů, jejichž individuální nároky jsou ale natolik malé, že jednotlivce nemotivují k tomu, aby se jich domáhaly; kartelistům tak ovšem „zbude“ značný neoprávněný prospěch. Představte si kartelovou dohodu producentů mléka, v důsledku které cena mléka stoupne o 15 % (statistické výpočty ukazují, že v důsledku kartelu dochází k navýšení ceny o 13 - 19 %; srov. Connor, J. M., Bolotova, Y. Cartel Overchages: Suevey and Meta-Analysis), což se projeví např. v nárůstu ceny jogurtů; řada z nás sice jogurt pravidelně snídá, a za rok tak může být poškozena v řádu stovek korun, lidé, kteří nejsou velkými fandy soutěžního práva, se však kvůli tomu na soud patrně neobrátí.

Bílá kniha navrhuje zavedení tzv. reprezentačních žalob (representative actions), kde by určité kvalifikované subjekty (různé asociace či orgány veřejné moci), pověřené k tomu obecně nebo ad hoc pro určitý případ, podávaly žaloby jménem poškozených. V takovém případě by účastníkem řízení byl pouze tento subjekt, nikoliv jednotliví poškození, a náhrada škody by byla rovněž přidělena tomuto subjektu, který by ji následně musel nějakým způsobem rozdělit. Jedné se tedy do určité míry o obdobu úpravy, kterou zná obchodní zákoník v oblasti nekalé soutěže, tam jsou však žaloby na náhradu škody vyloučeny, a žalobce může žádat nanejvýš ukončení závadného jednání (§ 54 odst. 1 ObchZ).

Vzhledem k tomu, že tyto kvalifikované subjekty by zřejmě nepodávaly žalobu ve všech případech, se navrhuje rovněž zavedení kolektivních žalob (collective actions) založených na systému opt-in: poškození by se museli výslovně rozhodnout pro účast v takové kolektivní žalobě; nejednalo by se tedy o řešení jako v USA, kdy jsou žaloby podávány jménem všech a jednotlivci mají naopak právo z ní „vystoupit“ (systém opt-out).

Návrh Komise je v detailech navrhovaných opatření skoupý; všeobecně se očekávalo, že Komise ještě během českého předsednictví, nejpozději během podzimu tohoto roku představí návrh směrnice, na základě které by byla Bílá kniha promítnuta do národního práva, dosud však k tomu, zejména s ohledem na odpor některých členských států, především Německa, nedošlo. Postoj České republiky, resp. Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byl naopak velmi „eurooptimistický“, zavedení reprezentačních i kolektivních žalob podpořil.

Jakkoliv jsou tyto návrhy Komise převratné, je možné i otázat, jestli nezůstávají na půli cestu. Pokud už chceme kolektivní žaloby zavádět, bude dostatečné založit je na principu opt-in, tedy vyčkávat, že se jednotlivý zájemci k žalobě připojí? Skromné zkušenosti např. z Francie a Velké Británie ukazují, že by tomu tak nemuselo být. Ve Velké Británii se k žalobě na náhradu škody způsobené cenovou dohodou při prodeji fotbalových dresů připojilo zhruba 600 z předpokládaných 2 mil. poškozených spotřebitelů, ve Francii v případě dohody mobilních operátorů asi 12 000 z 20 mil. poškozených spotřebitelů. Nejsem si jistý, jestli zde Komise ve snaze "neopisovat od Američanů" nenavrhuje řešení, které by v Evropě nebylo dostatečně funkční.

Zásadnější je však otázka o krok dřívější: umíme si v českém právním řádu kolektivní žaloby představit, navíc pouze ve vztahu k uplatňování nároků z porušování soutěžního práva? A žaloby reprezentační, kde bude žalobce žádat i náhradu škody?

Celý příspěvek

Michal Ryška: To je vražda, napsala aneb Když lékař zachrání život

Motto:

„Lékař zachránil dítěti život. Pro mě je taková žaloba neetická.“

(Primář jihlavské gynekologie obhajující pochybení nemocnice při nezdařené interrupci)

Úvod

Cílem tohoto příspěvku není a nemůže být vyřešení složité etické otázky, který z myslitelných přístupů k potratům je ideální (je-li vůbec takový). Úkolem postu je toliko vrátit se po již skončené bitvě k rozhodnutí Krajského soudu v Brně ohledně tzv. wrongful birth žaloby, které před časem vzbudilo značnou pozornost odborné i laické veřejnosti. Michal Bobek si myslí, že Jiné právo takový post i možnou diskuzi k němu unese, tak uvidíme.

Když mi Vojtěch Cepl poslal minulý měsíc odkaz na článek z Hospodářských novin spolu se zprávou, že jsme podle úsudku Vrchního soudu v Praze přiznáním peněz při narození nechtěných dětí oba posvětili nemravnost, odpověděl jsem mu s odvoláním na rozhodnutí olomouckého vrchního soudu, kterým byl brněnský rozsudek potvrzen, že v Olomouci si to nemyslí. Mediálně sledované kauzy právních soubojů "krkavčích matek" s nedbalými lékaři (slovy Matěje Šustera) totiž dopadly (pro Tomáše Němečka možná překvapivě) u obou vrchních soudů zcela odlišně - v Olomouci úspěchem ženy, v Praze jejím neúspěchem (mimo jiné) s poukazem na nemravnost žaloby.

Pokusím se objasnit, proč i jako milující a starostlivý otec obecně nepovažuji v našich liberálních právních a společenských podmínkách uplatnění obdobných nároků žen za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), jak tento institut konstantně chápou Nejvyšší i Ústavní soud. Budu se přitom soustředit na problematiku interrupcí a pokusím se objasnit, proč byl spor o nezdařenou interrupci rozhodnut v rozporu s míněním citovaného primáře o tom, že lékař svým pochybením zachránil dítěti život. Radek Policar mi jistě může po společné přednášce pro management nemocnic a studenty MBA ve zdravotnictví potvrdit, že i mezi zdravotníky tento argument obecně sdílen není. Abych byl přesnější: z několika desítek lidí působících v oblastech zdravotnictví i práva nepoužil v sále při proběhlé diskuzi k výslovnému dotazu tento argument nikdo z přítomných. Interrupce konaná s cílem, aby byl zachráněn život dítěte, je totiž contradictio in adjecto.

Okolnosti sporu

Žena se žalobou podanou z titulu ochrany osobnosti domáhala náhrady nemajetkové újmy v penězích za újmu vzniklou v důsledku vadného provedení interrupčního zákroku, při kterém v rozporu s učiněnou volbou ženy nedošlo k ukončení nechtěného těhotenství. Původně nechtěné dítě si ponechala a postupně k němu získala citový vztah. Soudem byla s využitím znalce zjištěna pochybení lékaře při provádění zákroku a při bezprostřední kontrole jeho výsledků. Naopak na straně ženy (v době zákroku studentky střední školy bez perspektivního partnera i základních sociálních a materiálních podmínek pro rodinný život) byl zjištěn neodpovědný přístup k otázce předcházení nežádoucího těhotenství a rovněž z její strany došlo k zanedbání stanovených lékařských kontrol po provedení zákroku, k nimž se dostavila opožděně. Mimosoudní řešení nemocnice odmítala a žena tak byla nucena absolvovat náročný soudní spor.

Rozsudkem krajského soudu byla po zohlednění spoluodpovědnosti ženě přiznána částka 80 tisíc z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích za zásah do práva na soukromí, tj. osobnostního práva (§ 11 obč. zák.) a současně i základního lidského práva ústavně garantovaného (čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 1 a 2 Listiny s možným přihlédnutím k čl. 15, čl. 31, čl. 32 Listiny). Soudem zjištěná újma ženy spočívala ve dvou složkách. Jednak došlo v důsledku znemožnění realizace práva svobodně se rozhodnout o vlastním těhotenství a mateřství k zásadnímu ovlivnění celého budoucího osobního života ženy, který byl pochybeními lékaře orientován jiným způsobem, než pro který se v rámci svobodné volby sama rozhodla. Jinými slovy: žalobkyně byla v důsledku pochybení lékaře "zbavena příležitosti žít svůj život způsobem, jaký si přála a jaký plánovala" (viz. Matějem Šusterem uváděné rozhodnutí Rees v. Darlington Memorial Hospital NHS Trust, Velká Británie, House of Lords, 2003). Další složka újmy pak spočívala v intenzivních obavách ženy o vývoj plodu a dítěte po nezdařeném zákroku. Soudem bylo konstatováno, že každý rodič má v tomto směru přirozené obavy o zdárný vývoj potomka a v konkrétním případě musely být obavy ženy po drastickém nepovedeném zákroku nutně intenzivnější.

Rozhodnutí krajského soudu bylo před časem potvrzeno Vrchním soudem v Olomouci a nemocnice již ženě na základě pravomocného rozsudku peníze dle dostupných informací vyplatila. Lhůta pro dovolání před pár týdny marně uplynula a jedna právní bitva tím skončila.

Češi: Potraty si vzít nedáme

Česká právní úprava umělého přerušení těhotenství je ve smyslu § 27a odst. 3 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, zakotvena v zák. č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, a dále v prováděcí vyhlášce ministerstva zdravotnictví č. 75/1986 Sb. S účinností od 1.1.1987 upustil český právní systém od konstrukce vytvořené zák. č. 68/1957 Sb., o umělém přerušení těhotenství, tj. od nutnosti zvláštního povolovacího řízení před interrupčními komisemi a od vázání umělého přerušení těhotenství na důvody hodné zvláštního zřetele. Projednávání před interrupčními komisemi a častá fiktivní konstrukce "důvodů hodných zvláštního zřetele" byly totiž v rozporu s osobnostní ochranou těhotné ženy a jejích blízkých (viz. Knap, K. a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha a.s., str. 237).

Prvostupňový rozsudek ve věci nezdařeného potratu vyvolal značnou mediální bouři, v níž zaznívaly hlasy příznivců obdobných nároků (Matěj Šuster, Jiří Havel) i jejich morálních odpůrců (Tomáš Němeček, Jaromír Jirsa) s návrhem na řešení symbolickým odbytným ve výši jedné koruny. Vydání rozsudku i veřejná debata kolem něj se odehrály v České republice, léta Páně 2008, tj. ve státě, který má dlouhodobě uzákoněnou liberální úpravu potratů, což společnost majoritně schvaluje a nesnaží se většinově o změnu. 71 % Čechů je proti omezování práva žen svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství a to, že je potrat vražda dítěte, by napsala pouhá menšina zdejší společnosti (23% Čechů). Češi zkrátka říkají: "Potraty si vzít nedáme." Tuto společenskou situaci aktuálně vystihl i Miroslav Kalousek, když o potratech v souvislosti s odloženými a nyní již pomalu se blížícími volbami prohlásil: "Je to společenská realita upravená zákonem, a ať už si o tom myslíme cokoli, tak rozhodně nechceme zvyšovat frustraci dotčených žen hysterickou předvolební rétorikou.“

Slováci: Potraty nejsou v rozporu s Ústavou

Závěru, že česká zákonná úprava interrupcí obstojí z ústavního hlediska i z pohledu mezinárodních dokumentů, jednoznačně nasvědčuje nález Ústavního soudu Slovenské republiky sp. zn. PL. ÚS 12/01 ze dne 4.12.2007 vydaný ve zcela srovnatelných právních a značně obdobných společenských podmínkách (pravděpodobně dokonce o něco méně pro-choice zaměřených než u nás). Na základě velmi rozsáhlé právní argumentace týkající se i mezinárodních úmluv a evropské judikatury slovenský ústavní soud neshledal, že by potraty byly (s výhradou jediného ustanovení prováděcí vyhlášky) v rozporu s ústavou. Zájemce odkážu přímo na text tohoto rozhodnutí.

Pouze zdůrazním že slovenský Ústavní soud konstatoval, že rozhodování ženy o vlastní duševní a tělesné integritě a o jejích vrstvách, mimo jiné i to, zda počne dítě a jaký bude mít její těhotenství průběh, je ústavně chráněno. Otěhotněním (plánovaným, neplánovaným, dobrovolným nebo v důsledku násilí) se žena nevzdává svého práva na sebeurčení. Jakékoli omezování rozhodování ženy o tom, zda tyto překážky v autonomní seberealizaci míní snášet, a tedy zda v daném stavu těhotenství míní setrvat až do jeho přirozeného ukončení, proto představuje zásah do ústavního práva ženy na soukromí. Tento zásah může být ústavně oprávněný nebo ústavně neoprávněný. Hodnota spojená s ochranou nenarozeného lidského života v pomyslné hierarchii ústavních práv, principů a hodnot nestojí a vzhledem k formě svého ústavního vyjádření ani nemůže stát a priori výše než jiná ústavní práva, principy nebo hodnoty související s problematikou umělého přerušení těhotenství, in concreto právo na soukromí v jeho celostním chápání.

Dobré mravy jako ultima ratio

Korektiv dobrých mravů (§ 3 odst. 1 obč. zák.) je obecně chápán jako krajní prostředek (ultima ratio), který nesmí vést k oslabování ochrany subjektivních občanských práv a tím i k nežádoucímu narušování principu právní jistoty. Porušenému právu je zásadně nutno poskytnout právní ochranu a lze ji odepřít pouze výjimečně právě s poukazem na institut dobrých mravů. Takové odepření výkonu práva se ale nikdy nemůže stát předmětem svévole soudce a mocenským vyzdvižením minoritních názorů ve společnosti, neboť pak by se jednalo o denegatio iustitiae.

Podmínkou pro to, aby některé etické zásady a přístupy bylo možno hodnotit jako dobré mravy, je jejich obecné zachovávání a sdílení rozhodující částí společnosti. Závěru, že dobré mravy jsou výsledkem obecného vědomí ve společnosti, jednoznačně odpovídá i judikatura vrcholných soudních instancí - Ústavního i Nejvyššího soudu. Ústavní soud dobré mravy interpretuje mimo jiné jako "obecně zachovávané a uznávané zásady" (II. ÚS 249/97 z 26.2.1998), Nejvyšší soud pak vyžaduje, aby byly "sdíleny rozhodující částí společnosti"
(3 Cdon 69/96 z 26.6.1997) s tím, že se musí jednat o "obecně uznávaná pravidla" (30 Cdo 664/2002 z 27.11.2003).

Soudobá společnost je však ohledně etického přístupu k potratům a otázkám s tím souvisejícím přespříliš rozštěpená a nejednotná, než aby bylo možno stanovit pro řešení těchto otázek převažující konsenzus a převládající a sjednocující mravní imperativ. V rámci přirozeného společenského konfliktu se zde mísí (převládající) názory zastávající právo ženy na svobodnou volbu (pro-choice) s názory zdůrazňujícími právo na život (pro-life) v jejich nejryzejších podobách s kompromisními názory v podobě etického schválení potratu toliko v případě některých indikací. Logickým důsledkem pro-choice přístupu k věci (uznání práva ženy na rozhodnutí) je pak přiznání nároku na náhradu škody či újmy ženě, jejíž právo volby bylo zmařeno. Zohlednění pro-life přístupu může mít za existující právní situace z hlediska zákona své místo v konkrétním případě toliko v odepření nároku žalobkyně s poukazem na rozpor s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák., tj. jako nároku amorálního s tím, že narození každého dítěte je požehnání, štěstí a dar a nikdy nemůže být chápáno jako škoda či újma.

Za dané společenské konstelace by bylo zamítnutí žaloby pro rozpor s dobrými mravy nikoli zohledněním rozdílných etických přístupů ve společnosti, ale naopak jejich totálním nezohledněním a svévolným autoritativním vyzdvižením toliko jednoho z těchto názorů (v daném případě pro-life) bez existence potřebné většinové společenské shody. Etický argument, že narození každého dítěte je vždy požehnáním, darem a štěstím, ostatně dogmaticky nerespektuje právním řádem již zvolené řešení kolize práv a zájmů a vychází v tomto směru ad hoc z nesprávných premis. Kolize práv a zájmů mezi osobnostními právy ženy na straně jedné a zájmem plodu na život i zájmem společnosti na ochraně hodnoty nenarozeného života na straně druhé je v českém právním řádu v období prvního trimestru těhotenství, v němž k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně došlo, jednoznačně řešena ve prospěch svobodného rozhodnutí ženy, které je v rámci práva na soukromý život jako součást osobnostních práv kladeno nad ostatní kolidující zájmy. Z podstaty věci plyne, že žena, která využije svého (ústavně garantovaného) práva a umělé přerušení těhotenství v souladu se zákonem podstupuje, chápe začasté možnost narození dítěte právě jako újmu, které se chce v konkrétním případě vyvarovat, a nikoli jako požehnání, štěstí či dar. S cílem, aby ve své situaci nebyla tímto požehnáním a štěstím obdařena, hradí navíc žena v případech dle § 11 odst. 1 a 2 zák. č. 66/1986 Sb. příplatek či úhradu za umělé přerušení těhotenství. I při současné úrovni antikoncepce je množství žen, které se pro umělé přerušení těhotenství rozhodnou, v České republice počítáno v řádu desítek tisíc ročně. S vědomím možných výjimek (zejména v podobě zdravotních a eugenických indikací, majících však z právního hlediska své relevantní místo až po skončení prvního trimestru těhotenství) si lze jen stěží představit, že by tyto ženy podstupovaly natolik traumatizující zákrok, jakým interrupce je, a platily za něj případně i příplatkové či úhradové platby, pokud by ve své situaci možnost narození třeba i zdravého dítěte nechápaly právě jako hrozící újmu, které se zákrokem chtějí vyvarovat.

Etické úvahy proto nalezly své místo toliko v rozhodnutí soudu o výši přiznané satisfakce. Jakkoli jsou obecně komparace s částkou 240 tisíc (jednorázovým paušálem dle § 444 odst. 3 obč. zák.) nevhodné, zde bylo ad hoc tohoto limitu využito. Bylo by totiž výsměchem každému rodiči, který za úmrtí chtěného a milovaného dítěte může bez dalšího očekávat právě tuto částku, aby rozhodnutí soudu ve věci wrongful birth žaloby znělo na nárokované plnění v řádu statisíců.

To je vražda, napsala

Zvyšování frustrace nešťastných žen jejich hlasitou skandalizací není namístě (bylo již uvedeno, že stanovisko, dle kterého je potrat vražda dítěte, zastává pouze menšina zdejší společnosti). Za určitých okolností může dokonce nerespektování oprávněných zájmů těchto žen veřejností představovat i další neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčených žen, jak dokládá pokračování příběhu Polky Alicje Tysiac. Tato žena byla po úspěchu před Evropským soudem pro lidská práva ve věci újmy způsobené nepovolením potratu při zdravotní indikaci skandalizována polským církevním časopisem, který jí vytvářel mediální stigma vražednice rovné nacistům. Polský soud poskytl ženě právní ochranu, když soudkyně Ewa Solecka ve zdůvodnění rozsudku prohlásila, že katolíci sice smí označovat potrat za vraždu, ale ne ve vztahu ke konkrétní osobě. Když jsme o tom v souvislosti s přednáškami pro studenty brněnské žurnalistiky s Martinem Škopem hovořili, shodli jsme se, že polská soudkyně projevila výrazný smysl pro proporcionalitu a vyváženost.

Závěr

Stát, jenž je dlouhodobě postaven na liberálním přístupu k otázkám potratů, ani společnost, která takové pojetí majoritně akceptuje, nemohou ženě, která byla dotčena ve svém výlučném osobnostním právu, odpírat právní ochranu před pochybením druhých při volbě, za níž si nese vlastní morální odpovědnost toliko ona sama. Při liberální právní i společenské konstelaci by bylo licoměrné vylučovat právní záruky fungování systému v podobě odpovědnosti každého za protiprávní jednání, v daném případě tedy odpovědnosti zdravotnického zařízení za chybné provedení interrupčního zákroku v rozporu s účelem tohoto zákroku a projeveným přáním ženy. Přiznání symbolické satisfakce ve výši pouhé jedné koruny by nepředstavovalo pro zdravotnická zařízení dostatečný stimul k respektování práv dotčených žen a takový rozsudek by ve vztahu k nedbalosti lékařů postrádal potřebnou informační a preventivní hodnotu. To tím spíše za situace, kdy se zejména pod vlivem mezinárodních dokumentů dřívější paternalistické pojetí vztahu lékař - pacient obecně stále více mění ve prospěch svobodného individuálního postavení a rozhodování pacienta, tj. ve vztah více či méně partnerský.
Celý příspěvek

Great Value Super Saver Deal (Fair Trade Harry Potter)

Život v Itálii přináší problémy. Hlavně když ji člověk musí občas opustit a jet někam jinam. Ač se tedy jak italské aerolinie, tak italské dráhy snaží všechny tuzemce před něčím tak tragickým citlivě ochránit tím, že vlastně v zájmu pomýlených cestujících nepremávají, občas se člověk omylem i někam dostane. Třeba do Anglie. Kulinářský skok z Itálie do Anglie je ale hodně hluboký propad. Nechci zde znovu obehrávat klasickou písničku na téma „zelený páreček a přeškvařeným tukem nasáklé houbičky“ apod. Ono i v Anglii se dá výborně najíst (a to anglické jídlo, podotýkám), ale je to časově a surovinově náročné a v důsledku toho drahé. No a protože v konzumní společnosti dneška nám jde výlučně o kvantitu a cenu a nikoliv o kvalitu, tak jídlo musí být levné a musí ho být hodně. Co se jí je již podružné. Nechci zde ale ani štkát nad tímto ejmerickým importem a kvičet „zpátky do kuchyně“ a navrhovat, že se máte jít objímat s vaším doma pěstěným (bio)čuníkem na balkón. Spíše mě vždy znovu a znovu fascinuje systém kódů, pod kterým se tyto produkty skrývají v obchodech a restauracích. Protože si dovedu představit, že pro jednorázového či pouze občasného návštěvníka Britských ostrovů může neznalost těchto kódů připravit obtížně chvilky, rozhodl jsem se sestavit alespoň krátký orientační slovníček nejpoužívanějších výrazů s jejich překladem.

Value = klíčové slovo u jídelního komerčního výraziva. Každý chce „value“ za své „money“. Takže všude bude inzerováno, že za své money ji fakt dostanete: rozhodně minimálně „good“, ale ve většině případů spíše „great“ či rovnou „mega“, „giga“ atd. „Value“ u jídla ale nemá cokoliv do činění s jeho kvalitou, ale jenom cenou. Takže pokud dosadíme „value“ do příkladů, tak „value bread“ je v překladu „úděsný nafouknutý nežratelný plastik bez chuti za pár pencí, který Vám nejpozději do 3 dnů shnije“.

Brand name = balený potravinářský odpad, na který se přilepí značka určitého řetězce a vydává se to za jídlo.

Super Saver = když je to neprodejné, přebalte to do větších balíků a prodejte. Jakýkoliv dostatečně velký produkt smaže i poslední stín podezření, že je to skutečně, ale skutečně předražené. To samé může existovat v různých dalších variacích, jako „great deal“, „super deal“ apod.

Bio = ty krávy nebyly ani veselé, ani hravě nepobíhaly po pastvinách (nepočítám-li výlet kamiónem na jatka, kde ty, co byly hlavou u mříže, nějaké ty pastviny cestou možná viděly) a nějaký ten zdravotní penicilínek jim asi taky dali, ale do jejich poraženého masa se nevhánělo tolik vody a dalších dobrot, takže to chuťově ještě solidně připomíná hovězí, a proto to stojí čtyřnásobek a má to hezkou zelenou samolepku.

Organic = jiná přezdívka pro „bio“, která znamená, že čerstvá mrkev, která skutečně kdysi byla v hlíně, v mezidobí dvakrát obletěla zeměkouli a zanechala za sebou takovou ekologickou stopu, proti které je hromada nadivoko spálených pneumatik kvetoucí sad růží.

Fair Trade = je-li to naprosto nežratelné, vždy se to můžeme pokusit prodat hrou na city. Hodíme na to tedy nálepku (která to přirozeně odpovídajícím způsobem zdraží) a budeme tvrdit, že při výrobě tohoto produktu nebyli v Asii či Africe vykořisťovány děti. Jemnocitnější hospodyňky a socialisticky vedené instituce to kvůli svému obličeji (volný překlad „image“) začnou kupovat, protože je „přece správné být spravedlivý“. Ve své podstatě je to pouze způsob, jak nechat nebohé děti v Africe a Asii umřít hlady, protože jsme fair a nenecháme je vydělat a kde pak seženou alespoň trochu peněz na jídlo, mi uniká.

Buy British (v české verzi „Klasa“) = obdobná varianty hry na city, na rozdíl od „fair trade“ ale na nacionální cítění a patriotismus. Funguje spíše na muže, proto to lze použít jako vhodný doplněk „fair trade“ pro stejný produkt, aby byly pokryty obě pohlaví. Je ostatně zajímavé sledovat, že v praxi se budou tak jako tak obě nálepky překrývat (jenom národní produkce je fair, že?).

Harry Potter = ten samý trik, akorát pro děti a poněkud mentálně zaostalé jedince, kteří si myslí, že běhat po trávníku v debilním oblečku s koštětem mezi nohama a křičet při spatření koule s křidélkama je normální. Není.

Buy One, Get One for Free = je nám jasné, že si ten odpad nikdo nekoupí, a kdo náhodou ano, musí být potrestán jeho přebytečným množstvím.

Wine drink = barevná voda v lahvi či v Tetrapaku, které bude obsahovat tak nějak 30% skutečného vína a zbytek raději nechci vědět. Pokud tam je více jak 30% skutečného vína, lze již prodávat jako „Château du Tetrapak“ případně „Cuvée de Petbouteille (Grand Cru 2001)“.

Orange juice = označení pro volně plavoucí žluté fleky ropy a syntetická sladidla, které je potřeba zasypat ledem, aby to mělo alespoň nějakou chuť.

Free Re-fill = je nám jasné, že ta naše tekutá syntetika je neprodejná. Proto ji nalijeme do těch, které jsme do našeho podniku dostali, s tím, že si mohou „zdarma“ doplnit x krát předražený nápoj. Samozřejmě se nám to vyplatí.

Special Offer, Deal etc. (též Today´s Special) = ty zbytky mrtvé krávy v kuchyni již začínají kvést a odcházet; chtěli bychom, aby odešly předem a aby nám za to někdo něco zaplatil.

Tak to jenom vybrané pojmy pro základní orientaci po přistání na Britských ostrovech (a bohužel nejenom tam). Jednotlivé slovníkové záznamy pak lze volně kombinovat, čímž pak dávají dohromady nové, netušené rozměry. Tak kupříkladu „Coffee Drink with a Hint of Caramel (Fair Trade)™“ se pak přeloží jako „nadrobno nakrájená a tmavě obarvená sušená řepa, která nechutná vůbec po ničem, ale protože je v ní hodně cukru, tak můžeme předstírat, že je tam náznak karamelu, který je taky sladký, že“? Myslím, že ten náznak karamelu tam budou schopni nalézt pouze ti jedinci, kteří jinak tvrdí, poučeni etiketou, že v tom bílém víně přece jasně cítí ten odstín jemně nalomené větvičky hlohu. No a ti si takové kafe vlastně zaslouží, pozéři, takže nakonec to asi bude přeci jenom ten fair trade.
Celý příspěvek

úterý 17. listopadu 2009

Listopadová stávka na právnických fakultách aneb mohou být právníci revolucionáři?

V těchto dnech, kdy si připomínáme dvacet let od listopadového převratu, je určitě dobré si trošku zavzpomínat a využít možností, které skýtá Jiné právo, k připomenutí a také k otevření diskuse o průběhu stávky na právnických fakultách. Pokusím se tohoto úkolu (coby nejstarší ze stálých bloggerů) alespoň částečně zhostit. Jelikož jsem si však tehdy nevedl podrobný deník a ohledně řady faktů se mohu mýlit, pokusím se spíše uvést jen několik subjektivních dojmů, které ve mně i po těch dvaceti letech zůstaly. Budu velmi vděčen, když tyto střípky a dojmy doplní či naopak vyvrátí kdokoliv z dalších pamětníků, ať už z řad tehdejších studentů, učitelů či právnické i neprávnické veřejnosti. Zejména budu rád, když zareaguje i někdo z kolegů, kteří zažili stávku na fakultě v Praze, o níž samozřejmě nemohu podat svědectví.

Prvním typickým znakem budoucích právníků v Brně bylo v listopadu 1989 to, že začali stávkovat jako úplně poslední (pominu-li studenty Vojenské akademie Antonína Zápotockého, které však jejich velitelé v kritických dnech prostě zavřeli do učeben a kasáren), nicméně stávkování se jim natolik zalíbilo, že v něm vydrželi nejdéle ze všech. Proč začali právě právníci stávkovat jako poslední? Nabízím dvě možná vysvětlení.

Předně, nelze popřít, že právě právnická fakulta byla jednou ze škol nejvíce prokádrovaných, a to nejen mezi učiteli, ale také mezi studenty. Tvrdím, že ve většině případů v osmdesátých letech rozhodným kritériem pro přijetí na fakultu vůbec nebyly znalosti, nýbrž politická kritéria, klientelismus či korupce. To se samozřejmě naplno projevilo i během stávky.

Druhé vysvětlení spatřuji v tom, jak zaměření určitého vzdělání utváří či dokonce deformuje studenty. Jestliže fakulty, které představovaly nezpochybnitelné tahouny revoluce (v Brně zejména filosofická fakulta a JAMU), začaly stávkovat okamžitě a velmi spontánně a do stávky se zapojili prakticky všichni studenti, snažili se právníci nejprve získat „demokratickou legitimitu“. Pro většinu z nás (mám tím na mysli vznikající stávkový výbor) totiž bylo nemyslitelné a také trošku i neslušné mluvit za někoho jiného, když jsme ještě neznali jeho názor. Proto jsme v pondělí 20. 11. nejprve obcházeli studenty na kolejích a svolali shromáždění na úterý 21. 11. do přednáškového sálu (dnešní kulturní dům Musilka) a sbírali jsme podpisy na petici, kterou se studenti souhlasně vyjadřovali k zahájení stávky. Teprve poté, co počet podpisů překročil nadpoloviční většinu všech studentů, došlo k volbě stávkového výboru a stávka mohla naplno začít. Právníci prostě nezačínají revoluci emotivním výstřelem z Aurory či dobytím Bastily, nýbrž dobře promyšlenou peticí...

Dlužno dodat, že právníci mezi ostatními studenty nebyli nikdy příliš oblíbeni a byli vnímáni možná jako nejvíce konformní s tehdejším režimem. Když se proto v Brně rozšířila informace (s jakou chutí jsme na náměstí Svobody nosili transparent s logem fakulty, používaný během prvomájových oslav, a křičeli „Právníci jsou s vámi!“), že stávkují dokonce už i oni, mělo to podobný ohlas jako vystoupení Karla Gotta na balkónu Melantrichu: když totiž do revoluce vstoupili i opatrní a všemi mastmi mazaní právníci, bylo všem ostatním jasné, že je již rozhodnuto. Ani jsme si neuvědomovali, jakým nezamýšleným symbolem mohou být právníci v revolučních dobách...

Maximální snaha o co největší zdání legitimity byla ostatně přítomna i během všech dalších událostí. Velmi opatrně totiž stávkující studenti na fakultě „přebírali moc“. Jelikož bylo jasné, že vedení fakulty se hned tak s někým nebude vůbec bavit, bylo první setkání formulováno jako „setkání s rozšířeným fakultním výborem SSM“ a teprve postupně se z tohoto neuchopitelného orgánu stal skutečný stávkový výbor (mimochodem i díky této fintě bylo možno pro účely stávky využívat svazácké peníze). Rovněž volba předsedy stávkového výboru byla typicky právnická: byl totiž zvolen nejstarší z nás, který již měl navíc před jménem titul inženýr a zejména byl reformním členem KSČ. Hned zpočátku byly proto cíleně otupeny očekávané výhrady v tom smyslu, že jsou studenti příliš revoluční či apriori antikomunisticky zaměření.

Skutečnost, že v první fázi byl stávkový výbor formálně označen za „rozšířený fakultní výbor SSM“, byla ostatně možná i proto, že řada vedoucích svazáků byla současně tahouny stávky. Opět se v praxi potvrdilo, že mezi masou studentů je vždy pouze úzká skupinka aktivních, a nikoliv náhodou se proto stávkový výbor skládal převážně z organizátorů formálních akcí typu sportovních turnajů, pochodu Brno-Mikulov, brigád apod., a také akcí neformálních - antiplesů, závodů smíšených dvojic BAM, turnajů v mariáši či populárního „flašing medou“.

Od listopadových událostí jsem hluboce přesvědčen o tom, že právníci již svojí přirozeností prostě nejsou uzpůsobeni k tomu, aby iniciovali revoluce. Na straně druhé jsou však výbornými technology moci. To se projevovalo v průběhu stávky např. tím, že studenti na JAMU něco vymysleli, nicméně způsob provedení tohoto nápadu začasté připadl právníkům. Například padl požadavek okamžitého propuštění všech politických vězňů, bylo však namítáno, že vlastně žádní političtí vězni neexistují, protože žádná takováto skutková podstata v trestním zákonu obsažena nebyla. Bylo proto třeba právní terminologií vysvětlovat, že politickým vězněm je třeba i ten, kdo šířil soukromé nahrávky alternativní hudby či samizdaty (a byl odsouzen za nedovolené podnikání) anebo kdo se údajně dopustil tzv. pobuřování tím, že se zúčastnil opoziční demonstrace. Za možná největší praktický přínos právníků Listopadu pak považuji právní poradny, kde studenti vyšších ročníků za aktivní pomoci některých brněnských advokátů poskytovali bezplatné právní rady komukoliv, kdo o to požádal. Rovněž řada výjezdů do různých továren a mimobrněnských obcí byla organizována tak, aby se jich pokud možno účastnil i někdo z právníků. Často totiž na těchto akcích padaly otázky typu: a jak to je s generální stávkou z hlediska zákoníku práce; co si máme představit pod svobodnými volbami; jak máme odvolávat svoje poslance apod. Sebekriticky přiznávám, že jsme na tyto otázky zdaleka ne vždy znali odpovědi, nicméně snažili jsme se alespoň vyvolat zdání, že po právní stránce revoluce nepředstavuje žádný zásadní problém...

Další poznámka se nutně musí vztahovat k našim tehdejším učitelům. Bohužel, nezbývalo nám než závidět kamarádům (zejména) z řad filosofů či umělců, kteří hned od počátku cítili obrovskou podporu a sympatie od mnoha svých vyučujících. Již od prvních dnů, kdy všichni věřili, že jde o úplně všechno a byli přinejmenším přesvědčeni o tom, že riskují (přinejmenším) svoji profesní existenci, totiž na jiných fakultách učitelé poskytovali studentům svoje pracovny, radili jim a sami vytvářeli tlak na zkompromitovaná vedení fakult. Nerad bych někomu křivdil, nicméně na právnické fakultě o podobné podpoře bohužel nemohlo být vůbec řeči. Někteří učitelé vystupovali otevřeně proti studentům, anebo k nám určité sympatie možná i chovali, nicméně nikterak je otevřeně nedokázali projevit a pouze vyčkávali, jak se situace nakonec vyvine.

Jako na čestnou výjimku budiž vzpomenuto na tělocvikáře, zejména na Honzu Urválka a Věru Večeřovou, kteří nám od prvopočátku velmi pomáhali, poskytli nám v rozhodujících chvílích (do vyhlášení okupační stávky) azyl ve svých pracovnách a bylo ihned zcela jasné, na jaké straně barikády stojí. Z dalších učitelů nám pomáhal snad jen Jiří Kroupa, pozdější děkan. Naopak postoj vedení, tvořeného děkanem E. Vlčkem a proděkany M. Špičákem, L. Kubů a M. Pekárkem, byl zcela jasný: úplný distanc od stávky a ochota k omezené komunikaci se studenty, zásadně však vyjímající řešení politických otázek (vítány byly proto spíše otázky typu: „Jak je možné, že někdy na Sušilkách neteče teplá voda?“) a odmítající diskusi s „rozvratnými živly“. Byl např. vysloven zákaz vstupu chartistů na naši fakultu s tím, že pokud tento zákaz bude porušen, veškerý dialog končí. Skutečně se také jednou v aule stalo, že když byl mezi diskutujícími "odhalen" Jan Šabata (s potěšením konstatuji, že JŠ později právě naši fakultu úspěšně vystudoval), vedení jako jeden muž vstalo a opustilo jednání s tím, že je ochotno se vrátit až poté, co chartista odejde z akademické půdy. Dnes již s úsměvem vzpomínám třeba i na to, jak si proděkan Pekárek v průběhu diskuse před polozaplněnou aulou vzal slovo a řekl něco v tom smyslu, že spočetl studenty v sále a ti již nepředstavují nadpoloviční většinu všech a je proto namístě se zeptat, za koho vlastně ještě stávkový výbor mluví a zda stávka ještě trvá. Klopotně jsme argumentovali tím, že ostatní studenti jsou na výjezdech, demonstracích či že mají jinou práci...

Faktem je, že přinejmenším u právníků nelze říci, že by stávkovali všichni anebo alespoň převážná většina. Většina bohužel hned po vyhlášení stávky odjela z Brna a nevím, zda se poté rekreovali na horách, seděli doma a dívali se na televizi anebo zakládali občanská fóra v místě svého bydliště. O to více bych chtěl vyzvednout ty desítky spolužáky, kteří navenek nebyli příliš vidět, nicméně odvedli během stávky rozhodující práci. Jistě, každý si zapamatoval mluvčího v aule, vyjednávače s vedením fakulty, pisatele různých programových prohlášení či charismatického řečníka na výjezdu. Nic z toho by však nebylo možné bez dokonalého servisu, který existoval právě díky „bezejmenným“ dělníkům revoluce: hesla bylo třeba překreslit na plakáty, stávkující studenti se někde museli najíst, výjezd bylo třeba organizačně domluvit, na vrátnici se musely držet hlídky apod. Právě tyto zcela nezištné lidi považuji za to úplně nejcennější, co jsem během stávky poznal. A protože od stávky uběhlo dvacet let, mohu i trošku bilancovat: bývalí spolužáci zažili a stále zažívají velmi zajímavé profesní kariéry. S klidným svědomím však mohu říci, že ti z nich, kteří do stávky naskočili hned na jejím začátku, a to za cenu velkých osobních rizik, a neučinili tak vůbec z nějakých kariérních či ideologických důvodů, nýbrž prostě proto, že je ani nenapadlo stát bokem v situaci, kdy se každý slušný člověk konečně musel ozvat, zpravidla nezklamali ani v budoucnu a jsou z nich mimořádně kvalitní lidé v osobním životě i v právničině. Naopak, o řadě jiných, kteří se do stávky z opatrnosti nezapojili buď vůbec anebo až v době, kdy byl výsledek zřejmý, nezřídka slyším, do jakých kšeftíků se později zapletli a s jakým výsledkem.

Další dominantní vzpomínkou na tehdejší události byla značná naivita a nedostatek fantazie právníků. Když např. padl požadavek, že do jednoho týdne musí padnout ústavně zaručená vedoucí úloha KSČ, argumentovali jsme svým radikálnějším kolegům z jiných fakult tím, že to nejde tak rychle, že legislativní proces má určité fáze, že je třeba zrušit i další navazující ustanovení apod. a vůbec nám tehdy nedošlo, že v revoluci jde prostě všechno a podobnými komplikacemi se není třeba až tak trápit.

Nesporným vrcholem naší naivity byla snaha zjistit, co je vlastně ta tajemná StB a jak funguje. Naše znalosti byly v tomto směru velmi omezené na seriál o majoru Zemanovi, takže jsme měli jen povědomost o tom, že se v určité fázi vyšetřování odněkud vynoří plukovník Žitný, nabitý všemi informacemi a úkolující běžné kriminalisty. Protože oslovení učitelé z fakulty nám v podstatě sdělili, že o žádné StB neví (!), vypravili jsme se pod průhlednou záminkou na krajskou správu SNB na Kounicově ulici, kde tři z nás přijali dva policisté, o nichž jsme se až se značným odstupem dozvěděli, že se jednalo o krajského šéfa StB a o jeho zástupce. Museli z nás mít ohromnou legraci... Byť dodnes mne mrazí z jejich sebevědomí, když např. uváděli něco ve smyslu: chlapci, kdybychom chtěli, dokážeme během okamžiku u veřejnosti diskreditovat celé studentské hnutí. Třeba v tomto trezoru za vámi máme seznam vašich spolužaček, které si přivydělávají prostitucí. Kdybychom jen chtěli...

Není možné psát o Listopadu a nezmínit ohromný společenský étos a fantastickou důvěru, kterou veřejnost ke studentům chovala. Lze poukázat na stovky příkladů, kdy prostí občané přišli na fakultu a darovali studentům peníze, nosili jídlo (později i vánoční cukroví) a v několika případech nám dokonce anonymní lidé přivezli svoje auta a předali klíčky s tím, že až je nebudeme potřebovat, máme je vrátit. Troufám si tvrdit, že této důvěry jsme nezneužívali a přinejmenším v prvních dnech tento étos opanoval všechny stávkující studenty: zavilí návštěvníci osvěžoven řadu týdnů nepozřeli alkohol, vyhlášení studijní absentéři se stali workoholiky a najednou jsem tak začal potkávat i kolegy, s nimiž se střetnout v přednáškovém sále bylo vyloučeno, a naopak řada studentů a především studentek, vzorně si vždy plnící svoje studijní úkoly, najednou z okupované fakulty kamsi záhadně zmizela.

Ze všech důvodů, volně poskládaných výše, považuji měsíc, který jsem mohl před dvaceti lety prožít jako student třetího ročníku právnické fakulty, za svůj vůbec nejhezčí v životě. Věřím, že podobný pocit mají i mí tehdejší spolužáci. Jakkoliv tedy lze uvést tisíce věcí, které se od té doby nepovedly, nenechme si zkazit to nejpodstatnější: žije se nám mnohem lépe a svobodněji než v minulosti a naše děti doufejme už nikdy nedokážou plně pochopit, jak vlastně komunistický systém mohl fungovat.

Přeji všem hezké prožití dnešního svátku svobody!
Celý příspěvek

Kudy z nudy?

Pro ejmerické profesory in spe je určena tato výborná stránka s odkazy a dalšími informacemi. Celý příspěvek

Sylva Žondrová: Vzpomínka na JUDr. Marii Součkovou

Bezesporu mou nejobtížnější úlohou ve funkci asistentky soudkyně JUDr. Marie Součkové byly chvíle strávené nad těmito řádky. Mám smutnou povinnost vyrozumět také čtenáře Jiného práva o tom, že dne 22. října 2009 zemřela JUDr. Marie Součková, předsedkyně sociálně-správního kolegia Nejvyššího správního soudu. Po dlouhém a statečném boji podlehla v Praze v kruhu svých nejbližších ve věku 63 let zákeřné nemoci.

Již začátek právnické kariéry doktorky Součkové byl úzce spjat s justicí. Po ukončení studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze a po složení justiční zkoušky nastoupila roku 1975 do funkce předsedkyně senátu občanskoprávního úseku Okresního soudu v Mělníku. Získala zde soudcovské zkušenosti, které považovala za zásadní i během svého budoucího působení na soudech vyšších instancí. V roce 1986, kdy se s rodinou přestěhovala z rodného Mělníka do Prahy, opustila dočasně soudcovský talár a působila ve Federálním ministerstvu práce a sociálních věcí. Zde až do roku 1992 zastávala mimo jiné funkci ředitelky legislativního odboru.

V roce 1992 byla jako soudkyně přidělena k tehdejšímu Nejvyššímu soudu ČR a od roku 1993 pak k nově vzniknuvšímu Vrchnímu soudu v Praze. Tam působila nejprve v občanskoprávním kolegiu, posléze nalezla své uplatnění v kolegiu správním; od té doby ji správní právo provázelo po zbytek profesní dráhy. Navzdory návratu do justice neztratila JUDr. Součková kontakt ani s legislativní aktivitou a byla mj. předsedkyní komise Legislativní rady vlády ČR pro pracovní právo a sociální věci.

Se vznikem Nejvyššího správního soudu na počátku roku 2003 se JUDr. Marie Součková neváhala stát jedním z prvních soudců tohoto soudu, byť to pro ni znamenalo každotýdenní odloučení od rodiny a nutnost zřízení druhého domova v Brně. Pro své bohaté zkušenosti a velmi dobré manažerské schopnosti byla v dubnu roku 2004 při zřízení kolegií Nejvyššího správního soudu jmenována do funkce předsedkyně sociálně-správního kolegia.

JUDr. Marie Součková patřila k činorodým soudcům. Živě se zajímala o soudní život, byla činná i na poli vzdělávacím a lektorském. Z pozice předsedkyně kolegia se aktivně podílela na organizaci školení a seminářů, sama se často účastnila tuzemských i mezinárodních konferencí. V diskusi nikdy neváhala prosazovat svůj, byť třeba menšinový, názor na věc; současně však slyšela i na pádné argumenty druhých.

Významná byla i její publikační činnost zaměřená především na problematiku pracovního a správního práva. Samostatně či ve spoluautorství vydala přes dvě desítky odborných publikací a časopiseckých článků. Zřejmě nejvýznamnějším autorským počinem JUDr. Marie Součkové bylo vedení autorského týmu, jenž v letech 1995 až 2004 zpracoval celkem čtyři vydání tzv. šedého komentáře k zákoníku práce pro nakladatelství C. H. Beck. Již v době nemoci se jako členka autorského kolektivu vedeného prof. Bělinou podílela na vzniku komentáře k novému zákoníku práce, vydaného v roce 2008 týmž nakladatelstvím.

Předmětem publikačního zájmu JUDr. Marie Součkové byly i otázky spojené se správním soudnictvím. Za zmínku stojí např. publikace Správní soudnictví v České republice, vydaná nakladatelstvím Orac v roce 1999, či z nedávné doby Soudní řád správní s judikaturou a souvisejícími předpisy, vydaný nakladatelstvím C. H. Beck v roce 2005, jichž byla spoluautorkou.

Kolegové a spolupracovníci si budou paní doktorku Součkovou navždy pamatovat jako velmi energickou, usměvavou, komunikativní osobnost, s citem naslouchající druhým. Své asistenty vždy obohacovala o mnoho pracovních i životních zkušeností. Volný čas trávila zejména v kruhu své milované rodiny, ráda cestovala či pobývala na chalupě nedaleko Prahy. Nezměrnou vitalitu, životní elán a spoustu plánů neztrácela ani během boje s vážnou nemocí. Odchod doktorky Součkové proto přišel nečekaně a je všeobecně vnímán velmi bolestně. Já osobně jej považuji za ztrátu blízkého člověka. Je mi též nesmírně líto, že mi paní doktorka už nikdy žádný úkol nezadá…
Čest její památce.

Sylva Žondrová
Celý příspěvek

pondělí 16. listopadu 2009

Mimořádné výběrové řízení na obsazení místa právníka v Odboru komunitárního práva

Personální odbor (PERS) vyhlašuje mimořádné výběrové řízení na obsazení místa právníka v Odboru komunitárního práva (OKP) MZV ČR (viz zde).


Co nabízíme?

Práce v mladém dynamickém kolektivu

Možnost podílet se na přípravě vyjádření ČR v řízeních před Soudním dvorem ES (ESD) a v řízeních s Evropskou komisí pod vedením vládního zmocněnce (VLZ) pro zastupování ČR před ESD

Účast na pravidelných meziresortních zasedáních koordinačního Výboru VLZ

Možnost podílet se na vnitrostátním projednávání a implementaci Lisabonské smlouvy, která představuje nový smluvní rámec primárního práva EU

Zapojení do koordinace sjednávání mezinárodních smluv v rámci EU

Možnost sledování aplikace práva ES/EU v praxi a posuzování slučitelnosti vnitrostátní legislativy se závazky vyplývajícími z členství v EU

Další prohlubování kvalifikace účastí na odborných konferencích, seminářích a v rámci diplomatické přípravy na Diplomatické akademii MZV

Po absolvování diplomatické přípravy možnost dalšího kariérního postupu v diplomatické službě

Pro mimopražské uchazeče možnost ubytování v ubytovacím zařízení MZV v Praze-Holešovicích (S ohledem na kapacitu ubytovacího zařízení není možné garantovat ubytování ihned po nástupu pro všechny nové zaměstnance MZV.)

Co požadujeme?

VŠ právnické vzdělání magisterského stupně (příp. studenti posledního ročníku právnických fakult s plánovaným dokončením studia v r. 2009); předchozí praxe ve státní správě, justici či advokacii výhodou

Základní orientace v problematice práva ES/EU a zájem o další vzdělávání v oboru

Znalost AJ na úrovni IV. dle klasifikace MZV (viz Seznam standardizovaných jazykových zkoušek na www.msmt.cz/vzdelavani); znalost dalšího světového jazyka (zejm. FJ či NJ) výhodou

Předchozí absolvování zahraničního stipendijního pobytu / stáže výhodou

Státní občanství ČR

Trestní bezúhonnost

Souhlas s podáním žádosti NBÚ pro získání osvědčení min. na stupeň „Důvěrné“

Nástup do zaměstnání v nejbližším možném termínu (prosinec 2009).

Vyplněný osobní dotazník žadatele o zaměstnání na MZV (ke stažení na www.mzv.cz/kariera) spolu se strukturovaným životopisem v ČJ zasílejte do 23.11.2009 na e-mailovou adresu: pers_sekretariat@mzv.cz (v kopii na okp_sekretariat@mzv.cz) nebo poštou na adresu: Ministerstvo zahraničních věcí ČR, Personální odbor (PERS), Loretánské nám. 5, 118 00 Praha 1.

--------------------------------------------------------------------------------
Celý příspěvek

On-line symposium Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák

níže v postu starší příspěvky symposia, ke kterým je možné diskutovat: 19. října, Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb. | 13. října, Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů | 5. října, Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků? | 29. září, Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku | 23. září, Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I. | 21. září, Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon... | 18. září, Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud? | 17. září, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové... | 16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony | pozvánka na symposium | starší příspěvky na Jiném právu, související s tématem symposia



Štěpán Klapka: Procedurální aspekty rozhodnutí
Nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. září 2009, kterým Ústavní soud rozhodl o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., je nepochybně jedním z nejvýznamnějších rozhodnutí Ústavního soudu. Vyvolal bouřlivé politické i akademické diskuze, nepochybně bude Ústavním soudem citován v jeho dalších rozhodnutích. Zásadními otázkami, kterými se Ústavní soud zabýval a které se staly těžištěm úvah o nálezu, bylo především, zda je vůbec v kompetenci Ústavního soudu přezkoumávat ústavní zákony, pokud ano, jaký je referenční rámec přezkumu a konečně zda je ústavní zákon č. 195/2009 Sb. z tohoto pohledu protiústavní. Jakkoliv jsou tyto úvahy vyvolané zrušovacím nálezem významné, nezabývají se předpoklady jeho vydání. Přitom samotné předpoklady rozhodování Ústavního soudu o zrušení ústavního zákona byly zpochybněny (především oběma dissentujícími soudci). Vzhledem k zásadnímu významu nálezu Ústavního soudu se domnívám, že je třeba pečlivě zhodnotit všechny jeho problematické body, byť byly zmíněny výraznou menšinou (dvou soudců). Zaměřím se na některé procedurální aspekty jeho vydání a pokusím se ukázat, že problémy, jež v této fázi vyvstaly, ohrozily legalitu meritorního rozhodnutí.

Ústavní stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky jako relevantní důvod přezkumu ústavního zákona č. 195/2009 Sb.?
Ústavní soud posuzoval ústavnost zákona č. 195/2009 Sb. v řízení o konkrétní kontrole norem, tedy na základě návrhu stěžovatele, který s ústavní stížností spojil návrh na přezkum zákona, jehož uplatněním měla nastat skutečnost, která je obsahem ústavní stížnosti. V tomto řízení musí soud před tím, než přistoupí k přezkumu ústavnosti zákona, zodpovědět otázku, zda není dán některý důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti a zda uplatněním zákona došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Ústavní soud při posuzování ústavní stížnosti z těchto hledisek dospěl k následujícím závěrům:

1. Rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny je rozhodnutím ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (je tedy proti němu přípustná ústavní stížnost),
2. Rozhodnutí prezidenta republiky se dotýká základního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny (ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná),
3. K zásahu do práv stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny došlo uplatněním ústavního zákona č. 195/2009 Sb.

Je zřejmé, že negativní odpověď v kterémkoliv ze tří uvedených bodů brání meritornímu přezkumu ústavnosti zákona. Počínal si Ústavní soud v posuzovaném případě správně?

Ad 1) Podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS je ústavní stížností možné napadnout „zásah orgánu veřejné moci“, bylo-li jím porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Při vymezení, co se rozumí zásahem orgánu veřejné moci, je demonstrativně uvedeno pouze pravomocné rozhodnutí a opatření. Je-li zásahem rozhodnutí, je nutné, aby stěžovatel byl účastníkem řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, aby se jednalo o rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práv (s výjimkami uvedenými v § 75 odst. 2 zákona o ÚS), a aby rozhodnutí již bylo v právní moci. Není podstatné, jak je rozhodnutí označeno (rozsudek, přípis, jmenování atd.), ale zda „orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele, tj. tímto rozhodnutím došlo ke vzniku, změně nebo zániku oprávnění a povinností fyzické nebo právnické osoby“ [usnesení sp. zn. IV. ÚS 233/02 ze dne 28. srpna 2002]. O jiný zásah orgánu veřejné moci než je rozhodnutí jde tehdy, je-li individualizovaný a konkretizovaný, tedy jde-li o individuální akt proti určité osobě – stěžovateli. Ústavní stížnost proti zásahu, jímž nebyla dotčena práva stěžovatele, a který se jej tedy přímo netýká, proto není přípustná [např. usnesení sp. zn. I ÚS 178/96 ze dne 25. září 1996]. Oběma „typům“ zásahů orgánů veřejné moci podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o ÚS je tedy společné, že jimi bylo zasaženo do subjektivních (ústavních) práv stěžovatele. Způsobilost takového zásahu je předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud uvedenou vlastnost rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb dovodil. V usnesení sp. zn. Pl ÚS 24/09 ze dne 2.9.2009 přerušil řízení o ústavní stížnosti a návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. postoupil k rozhodnutí plénu s odůvodněním, že „rozhodnutí prezidenta republiky (...) vymezuje okamžik ukončení mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva dle čl. 21 odst. 4 Listiny“ (zvýrazněno Š.K.). Domnívám se, že uvedený názor Ústavního soudu není správný a je v rozporu s tím, jak je pojem „zásah orgánu veřejné moci“ vymezen dosavadní judikaturou Ústavního soudu.

Právním základem rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb je čl. 63 odst. 1 písm. f) Ústavy, při rozhodování o konkrétním dni voleb je prezident vázán jednak délkou volebního období, jednak zákonnými lhůtami pro jejich vyhlášení [stanovenými v § 1 zákona č. 247/1995 Sb. o volbách do Parlamentu České republiky], přičemž rozhodnutí o vyhlášení voleb je toliko právním důvodem konání voleb v konkrétní dny. Možnost prezidentovy diskrece se omezuje pouze na přesné určení termínu voleb v rozmezí několika týdnů (s výjimkou voleb do Evropského parlamentu, kde prezident tuto diskreci postrádá zcela), neboť samotné funkční období jednotlivých volených orgánů není stanoveno úvahou některého ústavního činitele, ale přímo Ústavou [zvýrazněná část z díla Molek, P., Šimíček, V: Soudní přezkum voleb, Linde Praha a.s., 2006, str. 274. Autoři poukazují na rozdíl české právní úpravy od úpravy ve Velké Británii, kde premiér může fakticky vyhlásit všeobecné volby kdykoliv před skončením pětiletého volebního období aktuální Dolní sněmovny a konkrétní datum voleb reálně určuje zejména s ohledem na vývoj politické situace]. Pakliže prezident svým rozhodnutím stanovuje pouze to, které dny se budou konat volby, nevymezuje toto rozhodnutí okamžik ukončení mandátu poslance a nemůže se vůbec dotýkat jeho práv. Prezidentovo rozhodnutí je součástí volebního procesu, jehož je iniciací. Relevantním důvodem, který by se případně mohl dotýkat práva na přístup k voleným a jiným veřejným funkcím za rovných podmínek podle čl. 21 odst. 4 Listiny, je v případě posuzovaném Ústavním soudem jen samotný ústavní zákon č. 195/2009 Sb., jenž zkrátil standardní volební období a vedl k předčasnému zániku poslaneckého mandátu, nikoliv však rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb. Lze uzavřít, že na rozhodnutí prezidenta republiky Ústavní soud nepohlížel prizmatem vlastní judikatury, přičemž se ani nepokusil přijaté procesní řešení zdůvodnit.

Ad 2), 3) Tím je zároveň zodpovězena otázka, zda se rozhodnutí prezidenta republiky dotýká základního práva stěžovatele podle čl. 21 odst. 4 Listiny (zda tedy ústavní stížnost není zjevně neopodstatněná) a zda je či není vyloučen přezkum ústavnosti ústavního zákona č. 195/2009 Sb.

Zbývá dodat, že Ústavní soud se odchýlil nejen od své konstantní judikatury vymezující, co je „zásahem orgánu veřejné moci“, ale i potud, odložil-li vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky. Odložení vykonatelnosti z povahy věci předpokládá existenci vykonatelného rozhodnutí. Ústavní soud judikoval, že „vykonatelné je pouze takové rozhodnutí, které autoritativně upravuje právní postavení určitých subjektů. Je zřejmé, že není možné odložit vykonatelnost rozhodnutí, jež dosud nenabylo vykonatelnosti nebo vykonatelnosti ani nabýt nemůže“ [nález sp. zn. I. ÚS 272/96 ze dne 7. května 1997]. Ústavní soud pak za vykonatelné „považuje pouze ty správní akty, které ukládají subjektu něco vykonat, splnit. Vykonatelností správního aktu se pak rozumí možnost vymoci určitými prostředky, aby subjekty k tomu povinné splnily své povinnosti, pokud tak neučinily dobrovolně“ [nález sp. zn I. ÚS 98/94 ze dne 3. ledna 1996]. Jak bylo uvedeno, rozhodnutí prezidenta republiky pouze stanovuje konkrétní den voleb do Poslanecké sněmovny, neupravuje autoritativně právní postavení subjektů a neukládá žádnou povinnost něco vykonat či splnit.

Změna interpretace procesních ustanovení jako zásah do právní jistoty
Článek 89 odst. 2 Ústavy stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Existuje poměrně široký konsenzus, že z hlediska forem rozhodnutí Ústavního soudu jsou obecně závazné toliko nálezy, nikoliv usnesení. Problematika této tzv. všeobecné závaznosti rozhodnutí Ústavního soudu je však odlišná od otázky, zda a do jaké míry je svými rozhodnutími vázán sám Ústavní soud. Obecná závaznost ve smyslu vnějším je spojená s respektováním rozhodnutí Ústavního soudu a podřízení vlastní činnosti těmto rozhodnutím ze strany ostatních subjektů. Vnitřní vázanost vlastními rozhodnutími zavazuje Ústavní soud a projevuje se jednak tím, že totožná věc již rozhodnutá nemůže být rozhodována znovu (rozhodnutí vytváří překážku rei iudicatae), jednak tím, že právní závěry již přijaté musí být konzistentně respektovány v další rozhodovací činnosti. Posléze uvedený důsledek je projevem principu právní jistoty a v zákoně o ÚS našel vyjádření v povinnosti senátu obrátit se na plénum, pokud dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru v nálezu již vysloveného (§ 23 zákona o ÚS), a v zakotvení kvalifikované většiny pro rozhodnutí pléna, jež se odchyluje od přijatého právního názoru (§ 13 zákona o ÚS). Ačkoliv je tato kvalifikovaná procedura spojena jen s případem, kdy se Ústavní soud odchyluje od právního názoru uvedeného v nálezu, nelze z toho v žádném případě dovozovat, že nemeritorní rozhodnutí nemusí Ústavní soud respektovat. Odůvodnění usnesení, kterými Ústavní soud podle § 43 zákona o ÚS návrhy odmítá, je pro vymezení okruhu otázek, jejichž řešení se lze úspěšně u Ústavního soudu domáhat, rozhodující. Stabilita těchto rozhodnutí představuje pro navrhovatele prvek právní jistoty, že s ohledem na podobné posuzované případy, jejichž přezkum byl připuštěn, se Ústavní soud bude meritorně zabývat i návrhem jeho. Odlišný přístup ke stejným nebo podobným návrhům by vytvářel neodůvodněný rozdíl mezi účastníky a představoval by porušení právní jistoty jako jednoho ze základních principů demokratického právního státu. Jde nejenom o to být schopen předvídat, v jakých případech dochází k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, ale také v jakých případech je ochrana základního práva Ústavním soudem zajištěna. Stabilita řešení těchto procesních otázek tak má stejný význam z hlediska právní jistoty jako stabilita řešení meritorních. To platí tím spíše, považuje-li Ústavní soud vlastní judikaturu za zákon v materiálním smyslu [viz nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20.9.2006].

V nálezu sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20.9.2006 Ústavní soud vyslovil následující závěr:

„Materiální právní stát je vystavěn mimo jiné na důvěře občanů v právo a právní řád. Podmínkou takové důvěry je stabilita právního řádu a dostatečná míra právní jistoty občanů. Stabilita právního řádu a právní jistota je ovlivňována nejen legislativní činností státu (tvorbou práva), ale též činností státních orgánů aplikujících právo, neboť teprve aplikace a interpretace právních norem vytváří ve veřejnosti vědomí toho, co je a co není právem. Stabilitu práva, právní jistotu jednotlivce a v konečném důsledku též míru důvěry občanů v právo a v instituce právního státu jako takové proto ovlivňuje i to, jakým způsobem orgány aplikující právo, tedy především soudy, jejichž základním úkolem je poskytovat ochranu právům (čl. 90 Ústavy), přistupují k výkladu právních norem. Ostatně na takovém významu judikatury soudů je vystavěna i dosavadní judikatura Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu právě i judikaturu soudů. Ústavní soud také již k těmto otázkám judikoval, že v obecné rovině ve vztahu k závaznosti soudní judikatury by měl být již jednou učiněný výklad, nedojde-li k následnému shledání dostatečných relevantních důvodů podložených racionálními a přesvědčivějšími argumenty (…) východiskem pro rozhodování následujících případů stejného druhu, a to z pohledu principů právní jistoty, předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry v právo (oprávněného legitimního očekávání) a principu formální spravedlnosti (rovnosti). Princip rovnosti před zákonem pak znamená, že zákon by měl být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně. Tyto principy neplatí bezvýjimečně, (…) pouze (…) zdůvodněné okolnosti legitimující změnu v interpretaci a transparentně použité procedurální postupy mohou ospravedlňovat zásah do právní jistoty a rovnosti jednotlivců. Tyto zásady platí tím spíše v případě orgánů, jejichž funkcí je mimo jiné i sjednocování judikatury, tj. tam, kde přijaté právní závěry mají z povahy sjednocování obecnější dopad na výklad právních norem.“

V bodu II. jsem uvedl, že Ústavní soud nerespektoval svoji dosavadní judikaturu, pokud připustil ústavní stížnost proti rozhodnutí prezidenta republiky, přičemž tento svůj postup nijak neodůvodnil. Ve světle vlastní judikatury se tak dopustil porušení ústavně zaručených práv, neboť se „odklonil od ustálené rozhodovací praxe nadto usměrněné opakovanými rozhodnutími (…), aniž by (…) dostatečným způsobem vyložil důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítl“ [nález sp. zn. III.ÚS 470/97 ze dne 25.11.1999]. Prvotní odchýlení se od judikatury vyvolalo řetězovou reakci dalšího „odchylování“ (pokud jde o odklad vykonatelnosti rozhodnutí, aplikaci § 70 odst. 3 zákona o ÚS, zastavení řízení o ústavní stížnosti) a ve svém důsledku umožnilo meritorní přezkum ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Hodnota a věrohodnost závěrů Ústavního soudu o protiústavnosti zákona č. 195/2009 Sb., byť možná jinak racionálních, je tak ex ante snížena již zvoleným procesním přístupem. Domnívám se, že procesní postup Ústavního soudu, spočívající v neodůvodněném odklonu od dosavadní judikatury, představuje natolik závažné pochybení, že ve svém důsledku relativizuje nejen odůvodnění meritorního nálezu, ale vzhledem k zásadnímu významu projednávané věci i autoritu samotného Ústavního soudu. I kdyby důvody zrušení ústavního zákona byly mimo jakoukoliv pochybnost a zcela evidentní, nemohly by legitimovat Ústavní soud k volbě cesty, jíž se za účelem zrušení zákona vydal. Porušením procesních pravidel za účelem ochrany materiálního jádra demokratického státu se Ústavní soud paradoxně dostal do situace, která může být označena i za snahu o „změnu paradigmat demokratického právního státu“ [viz bod 9 – 23 odlišného stanoviska soudce Musila k usnesení Pl. ÚS 24/09 ze dne 15.9.2009].

Štěpán Klapka je justičním čekatelem Krajského soudu v Ústí nad Labem a externím doktorandem katedry občanského práva PF UK




Zdeněk Kühn: Důvody zrušení protiústavního „ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb.
Při prvém čtení nálezu jsem váhal, na základě jakého právního důvodu byl vlastně ústavní zákon zrušen (odhlédneme-li od porušení principu retroaktivity, který musí být nutně navázán na porušení čl. 9 odst. 2). Střídavě se mi nabízely tři možnosti: pro rozpor ústavního zákona 1) s čl. 9 odst. 2, nebo 2) s čl. 9 odst. 1, anebo 3) s čl. 9 odst. 2, který v zásadě limituje možnosti zákonodárce modifikovat ústavní pořádek jinak než obecným způsobem dle čl. 9 odst. 1 Úst, resp. dle speciálních ustanovení Ústavy, event. 4) s čl. 9 odst. 1, který společně s čl. 9 odst. 2 tvoří základní kompetenční normu české ústavy. Myslím si, že právě tato otázka je nejdůležitějším problémem, který je nutno hned na tomto místě vyjasnit. Následující úvahy jsou velmi zkráceným výňatkem z připravovaného článku.

Podle ÚS musí totiž každý ústavní zákon splnit tři podmínky, z nichž toliko podmínka prvá je zcela nekontroverzní. Ze zbývajících dvou podmínek je podmínka třetí sdílena všemi patnácti soudci, zatímco podmínka druhá je disentujícími soudci odmítána. Jde jmenovitě o (I) podmínku procedurální (přijetí řádným legislativním procesem), (II) podmínku kompetence (zmocnění) dle čl. 9 odst. 1 Úst anebo dle jiného výslovného ústavního zmocnění (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3 Úst), a konečně (III) podmínku materiální, stanovenou v čl. 9 odst. 2 Ústavy. Zdá se tedy, že všechny tři podmínky stojí vedle sebe alternativně, a porušení jakékoliv z nich vede k závěru o zrušení ústavního zákona. Proti tomu ovšem stojí podstatná část textu nálezu, ve kterém ÚS do jisté míry podmínku druhou a třetí směšuje. Všimněme se především závěru nálezu, kde se říká, že ÚS vzhledem k „ústavně nepřípustné individuální a retroaktivní povaze ústavního zákona č. 195/2009 Sb.“ dospěl „k závěru o porušení čl. 9 odst. 1 Ústavy, čl. 21 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 16 odst. 1 Ústavy a čl. 1 odst. 1 Ústavy v intenzitě zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy“ (část VI./c). Z tohoto by se mohlo zdát, že porušení podmínky ústavního zmocnění automaticky ke zrušení ústavního zákona nevede, ale musí mít ještě „intenzitu zakládající zásah do čl. 9 odst. 2 Ústavy.“ ÚS nicméně v textu hovoří o zcela jiném vztahu čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 – totiž že přijetí individuálního zákona lze opodstatnit mj. snahou o ochranu materiálního jádra ústavy dle čl. 9 odst. 2.

Uvažování ÚS asi lépe pochopíme se znalostí Holländerova článku z roku 2005, ve kterém autor v duchu Adolfa Merkla a na něj navazující rakouské doktríny v podstatě dovozuje, že celý problém v posledku spočívá v nedostatku zmocnění ústavodárce. V tomto ohledu je čl. 9 odst. 1 a čl. 9 odst. 2 v postavení vzájemně se doplňujícím, tedy zatímco čl. 9 odst. 1 představuje pozitivní zmocňovací normu, čl. 9 odst. 2 normu negativní. V tomto spojení je dáno porušení čl. 9 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 tehdy, pokud ústavodárce překročí meze své kompetence (např. přijme ústavně nepřípustný individuální ústavní zákon). Takováto koncepce (odpovídá ji možnost 4 shora), kterou si, byť ne příliš jednoznačným způsobem, osvojil ÚS, je podle mne ústavně myslitelná, jakkoliv je kontroverzní. Podotýkám však, že samotná Merklova koncepce „bez zmocnění ústavy žádná její změna“ je s českým pozitivním ústavním právem jen obtížně kompatibilní. Těžko bychom totiž mohli dovodit, že bez čl. 9 odst. 1 a 2 by nebyla možná jakákoliv změna nebo doplnění ústavy vyjma změn a doplnění taxativně vypočtených ve zvláštních ústavních ustanoveních.

I. Nepřípustnost individuálních zákonů
Podívejme se nyní na odůvodnění prvého nosného důvodu pro derogaci, spočívajícího v porušení podmínky obecnosti norem. Podle ÚS
Dle čl. 9 odst. 1 Ústavy může tato být doplňována či měněna pouze ústavními zákony. Nadto Ústava v řadě svých ustanovení výslovně zmocňuje Parlament k vydání ústavních zákonů upravujících přesně vymezenou materii (čl. 2 odst. 2, čl. 10a odst. 2, čl. 11, čl. 100 odst. 3). Pro posouzení ústavnosti dodržení kompetence při vydání ústavního zákona č. 195/2009 Sb. nutno tudíž zodpovědět otázku, zdali lze ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) podřadit pod rámec přípustných ústavních změn dle čl. 9 odst. 1 Ústavy.
Ústavní zákon ad hoc (pro jedinečný případ) není ani doplněním, ani změnou Ústavy. Obsahově ústavní zákon pro jedinečný případ může nabýt dvou podob – buď jde o časově omezené suspendování Ústavy anebo věcnou, resp. osobní výjimku z obecné platnosti ústavní úpravy.

ÚS označuje přijetí jednorázového ústavního zákona o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny za dočasné suspendování ústavy, jde podle ÚS o ústavní zákon jen svou formou, nikoliv obsahem, když obsahem jde naopak o individuální právní akt, týkající „se nikoli obecně vymezeného okruhu adresátů a situací, nýbrž konkrétně určeného subjektu (Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky zvolené v roce 2006) a konkrétní situace (skončení jejího volebního období dnem voleb, jež se mají konat do 15. října 2009, a zkrácení lhůt dle zákona o volbách do Parlamentu České republiky a dle soudního řádu správního pouze pro tento případ)“. Naproti tomu příkladem věcné nebo osobní výjimky z ústavy by byl např. ústavní zákon, který by vytvořil výjimku z čl. 57 odst. 2 Úst, podle něhož nikdo nemůže být zvolen prezidentem republiky více než dvakrát za sebou, pro prvého, resp. druhého prezidenta České republiky (laskavý čtenář nechť si zde vybere sám). Můj příklad je tedy jakousi obdobou § 58 odst. 4 in fine prvorepublikové ústavní listiny. [Nedá mi to alespoň na tomto místě se nezeptat, jak by asi ÚS posoudil takovouto změnu Ústavy. S ohledem na níže rozebíranou metodologii ÚS se mi jeví, že by ji asi rovněž zrušil. Žádnou roli by přitom nesehrálo, zda by se daná změna udála formou samostatného zákona nebo přímé novely čl. 57 odst. 2 Úst, v tom problém totiž vůbec neleží. ÚS zjevně vychází z toho, že ústavodárce je ve svých zásazích do ústavy zásadně limitován, a to mj. tím, že musí činit obecně pojaté změny nebo doplnění. Něco jiného by ovšem bylo, pokud by obecně pojatá výjimka byla obsažena již přímo v původním textu ústavy, tedy obdobně, jak tomu bylo ve shora cit. prvorepublikové ústavní listině. ] Příkladem jednorázového zákona naproti tomu není „zákon“, který nedisponuje vůbec žádnými normativními účinky, jako např. zákon oceňující zásluhy politika o stát. [Např. zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše. Srov. k tomu názor ÚS v nálezu Pl. ÚS 19/93 (cit. v pozn. č. 16): „Ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou právního zákona, pokládá-li za vhodné a účelné touto právní formou aktu zdůraznit společenský význam a dosah svého prohlášení. Tak tomu bylo např. v zákoně, vydaném za první republiky, kterým se konstatovalo, že T. G. Masaryk se zasloužil o stát.“ Příklad disentujícího J. Musila v bodě 22 proto není vhodný.]

Až sem je text ÚS psán velmi přesvědčivě a jeho argumenty působí velmi rozumně. Nyní však ÚS stojí před rozhodující otázkou – je právě uvedené, tedy jednorázové ad hoc suspendování ústavy, důvodem pro zrušení takovéhoto svou formou „ústavního“ zákona, který ovšem svým obsahem žádným ústavním zákonem, tedy obecným předpisem upravujícím obecným způsobem regulovanou problematiku, vůbec není?

ÚS volí pro přesvědčení svého čtenáře jakýsi úkrok stranou, vrací se totiž k otázce, nakolik je vůbec oprávněn rušit ústavní zákony. Pokládá totiž rétorickou otázku, na kterou velmi rezolutně – dokonce s vykřičníkem - odpovídá: „Je-li nucen Ústavní soud odpovědět na otázku, zmocňuje-li čl. 9 odst. 1 Ústavy Parlament rovněž k vydávání individuálních právních aktů formou ústavních zákonů (např. k vydávání trestních rozsudků vůči konkrétním osobám za konkrétní skutek, k vydávání správních rozhodnutí o vyvlastnění, ke zkrácení funkčního období konkrétního představitele státního orgánu, atd., atd.), odpověď zní – nikoli!“.

ÚS samozřejmě volí postup, který volil již John Marshall v roce 1803 v kauze Marbury v. Madison, tedy volí nejextrémnější příklady protiústavnosti (zde nejextrémnější příklady individuálních právních aktů vydaných ve formě ústavního zákona). Otázka však stále zní, zda vydání zdánlivého obecného předpisu, který je však svou povahou individuálním právním aktem, je vždy mimo zmocnění dané čl. 9 odst. 1, a pokud ano, zda to vždy znamená porušení čl. 9 odst. 2 Úst. Odpověď ÚS zní, že zásadně ano, neboť obecnost zákona není jen základním principem materiálního právního státu, jak vyplývalo z dosavadní judikatury vztahující se k jednorázovým „běžným“ zákonům, ale je též podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2. Obecnost zákonů není totiž účelem sama o sobě, ale vztahuje se k esenciálním předpokladům dělby státní moci.

Zásadní zákaz právních předpisů, které jsou předpisy toliko svou formou, nikoliv však svým obsahem, je dle ÚS podmíněn taxativně vypočtenými výjimkami: (1) případy přijetí aktu aplikace práva ve formě zákona (kupř. zákona o státním rozpočtu), (2) případy výslovného zmocnění k vydání zákona ad hoc (kupř. ústavních zákonů vydaných dle čl. 11 a čl. 100 odst. 3 Ústavy, tedy vytýčení státních hranic nebo vytvoření či zrušení vyššího územního samosprávného celku).

S příklady (1) a (2) právní řád výslovně počítá. ÚS nicméně připouští eventuální třetí výjimku, totiž (3) zákony ad hoc, pro jejichž přijetí vypovídají výjimečné důvody splňující podmínky testu proporcionality (v rovině běžného zákonodárství jsou to dle ÚS kupř. „výčtové“ restituční zákony). Přípustné ústavní zákony ad hoc musí směřovat k ochraně materiálního jádra ústavnosti vymezeného čl. 9 odst. 2. Jak si všímá (a protestuje) disentující V. Kůrka, ÚS tady v podstatě obrací vztah čl. 9 odst. 1 a odst. 2, což je nicméně doktrinálně opodstatněno „merklovskou“ koncepcí čl. 9 odst. 1 a 2 jako pozitivního a negativního zmocňovacího ustanovení.

Napadený ústavní zákon evidentně nevyhověl výjimce (1) ani (2), ÚS tedy zvažoval, zda by bylo lze jej subsumovat pod výjimku (3). Klíčový odstavec, ve kterém podrobil ústavní zákon č. 195/2009 Sb. testu proporcionality, je tento:
Byla-li účelem přijetí ústavního zákona č. 195/2009 Sb. rychlost řešení vládní (parlamentní) krize a s ní spjaté urychlené rozpuštění Poslanecké sněmovny a vypsání předčasných voleb, dle přesvědčení Ústavního soudu bylo tohoto účelu lze dosáhnout i postupem dle čl. 35 odst. 1 Ústavy [zejména postupem dle písmene b) uvedeného ustanovení Ústavy]. Důsledkem přijetí napadeného ústavního zákona se tak nestala rychlost vyřešení vládní krize, nýbrž posun data působení Poslanecké sněmovny až do termínu voleb – v případě, byla-li by Poslanecká sněmovna rozpuštěna, konaly by se dle čl. 17 odst. 2 Ústavy volby do šedesáti dní po jejím rozpuštění. Prolomení ústavní úpravy obsažené v čl. 35 Ústavy kromě toho obchází ústavní účel institutu rozpuštění Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, jímž je ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu. Nadto zbývá pouze zdůraznit, že tím nejvýznamnějším veřejným zájmem plynoucím z čl. 9 odst. 2 Ústavy je vytvoření legitimního Parlamentu na základě ústavně nezpochybnitelného právního základu voleb.

ÚS tedy shledal, že cíle sledovaného ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. bylo lze dosáhnout i jinak, totiž postupem dle čl. 35 odst. 1 Úst. V tomto smyslu nebylo možno dovodit proporcionalitu zvoleného řešení. Sledoval-li nestranný pozorovatel rychlou novelizaci čl. 35 ve dnech následujících po verdiktu ÚS, musí dát ÚS za pravdu, že existovaly přinejmenším dvě možnosti, jak dosáhnout téhož cíle – buď následováním čl. 35 odst. 1 v současném znění, nebo pokud toto nebylo možné nebo vhodné (např. s ohledem na formálnost takového postupu), jeho novelizací, která by rozhojnila možnosti pro rozpuštění Sněmovny. Na takovou novelizaci bylo v každém případě dostatek času, což prokázala též novela Ústavy provedená úst. zákonem č. 319/2009 Sb.

ÚS navíc poměrně přesvědčivě ukazuje, že ad hoc „prolomením“ obecné ústavní úpravy se obchází účel restriktivní ústavní úpravy rozpouštění Sněmovny, kterým je dle Soudu „ústavní tlak na spojení vyslovení nedůvěry (resp. odepření vyslovení důvěry) vládě s vědomím ústavních důsledků v případě absence nové parlamentní většiny schopné vytvořit vládu.“ Takovýto závěr je poměrně přesvědčivý, neboť dává velmi rozumnou odpověď na otázku, proč ústavodárce v roce 1992 zvolil jen velmi restriktivní podmínky pro rozpouštění Sněmovny.

ÚS nepřesvědčil ani argument, který prima facie přesvědčil mne, totiž že volební období Poslanecké sněmovny nebylo prodlouženo, ale naopak zkráceno. ÚS zde odkázal na parlamentní řeč senátora Michaela Žantovského v roce 1998. Řeč je to vskutku vynikající (srov. text nálezu). Výhodou premis ÚS je jejich větší objektivita, která se více vzdaluje subjektivnímu posuzování otázky. Zatímco pro subjektivní názor by bylo hledání podstatných náležitostí ve smyslu čl. 9 odst. 2 i v případech individuálních ústavních zákonů vždy vážením míry dotčení čl. 9 odst. 2, logika nálezu ÚS naopak jako zásadu stanoví zákaz individuálních ústavních zákonů, a tento zákaz změkčuje třemi okruhy výjimek. Závěr ÚS je v tomto smyslu konzistentní a poskytuje poměrně velkou předvídatelnost pro jeho budoucí rozhodovací praxi.

Současně ovšem tento závěr zásadním a problematickým způsobem posiluje Ústavní soud. Podejme si jen jeden příklad. Například ústavní zákon č. 515/2002 Sb., o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii, jakkoliv byl jednorázový, měl jistě oporu v čl. 10a odst. 2 (to opakovaně naznačuje ve svém nálezu ÚS). Obstál by však před ÚS jakýkoliv ústavní zákon, který by jednorázovým způsobem upravoval referendum? Text čl. 2 odst. 2 Úst se totiž dá jen obtížně interpretovat jako autorizace ústavodárce k vytvoření ústavního zákona o referendu k toliko jedné jediné otázce (srov. použití nedokonavého vidu: Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo). Až doposud jsem měl za to, že je vždy v posledku na ústavodárci, jak bude interpretovat čl. 2 odst. 2, a je na jeho vůli, zda zvolí řešení jednorázové nebo řešení obecné. Po tomto nálezu ÚS si tím již jistý nejsem. Zdá se, že finálním arbitrem tohoto článku (bude-li kdy nějaký ústavní zákon ve smyslu čl. 2 odst. 2 přijat) bude ÚS. [ÚS tento článek opakovaně v nálezu cituje, nikde však podle mne výslovně neříká, že čl. 2 odst. 2 zmocňuje ústavodárce k vydání jednorázového ústavního zákona. ]

II. Zákaz retroaktivity a nejslabší část nálezu
Jako nejslabší a celkem zbytečná se mi jeví závěrečná část nálezu k otázce retroaktivity. ÚS zdůrazňuje ústavní princip zákazu zpětné účinnosti právních norem. Zdůrazňuje (s odkazem na předchozí judikaturu), že „pro pravou retroaktivitu tudíž platí, že lex posterior ruší (neuznává) právní účinky v době účinnosti legis prioris, popřípadě vyvolává nebo spojuje práva a povinnosti subjektů s takovými skutečnostmi, jež v době účinnosti legis prioris neměly povahu právních skutečností.“ V daném případě podle ÚS byly „se zpětnou účinností stanoveny podmínky uplatnění volebního práva (aktivního i pasivního). Se zpětnými účinky byly změněny předpoklady, na základě znalosti kterých bylo voliči rozhodováno ve volbách do Poslanecké sněmovny.“

Argumentace ÚS však trpí závažnými deficity. Především ÚS blíže neanalyzuje, proč a zda se v daném případě vskutku jedná o pravou retroaktivitu. Rozhodně nejde o učebnicový příklad pravé retroaktivity a detailnější úvaha, proč například nejde o retroaktivitu nepravou, by jistě byla žádoucí. Právě uvedený text navíc naznačuje, že snad v průběhu volebního období Sněmovny vůbec nelze rozmnožit důvody pro její rozpouštění, a to bez ohledu na to, zda půjde o úpravu obecnou či individuální. V dalším textu sice ÚS zdůrazňuje ad hoc povahu ústavního zákona a dočasné suspendování čl. 35 Úst. Není mi ale vůbec jasné, jak souvisí zákaz pravé retroaktivity s tím, zda se určitá „retroaktivní“ změna právní úpravy stane obecnou formou či formou individuální. Pokud vskutku jde o pravou retroaktivitu, na její povahu obecnost či individuálnost změny nemůže mít žádný podstatnější vliv.

Argumentace ÚS se mi proto jeví v tomto bodě velmi problematická. Souhlasím s prof. J. Musilem, „že s tak komplikovanou problematikou se tento nález vypořádal s velkou lehkostí, která se mnohým lidem bude zdát málo snesitelná.“ Navíc text nálezu vyvolal otázky, nakolik „jej nelze interpretovat tak, že petrifikuje pro celé volební období stávající úpravu alternativ zkrácení volebního období“. Snad právě proto vložil ÚS na závěr část označenou jako „Obiter dictum“, kde mj. uvedl, že zrušením ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ÚS „žádným způsobem neomezil právo občanů na výkon jejich volebního práva, neboť jediným důsledkem tohoto kroku (pokud Parlament nepřijme jiné ústavně konformní řešení) je skutečnost, že současná demokraticky ustavená Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky bude vykonávat svoji funkci do konce svého řádného volebního období“ (zvýraznění doplnil Z.K.).




Zdeněk Kühn: Konzistence dosavadní judikatury ÚS a popření jednoho z dřívějších judikátů
Jak jsem již uvedl, závěr ÚS o jeho derogační pravomoci je konzistentní s dosavadní judikaturou a troufám si říci, že je jejím nevyhnutelným vyústěním. ÚS se nicméně krátce pozastavil i nad údajným odchýlením se od předchozí konstantní judikatury v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (č. 95/2002 Sb. – otázka participace Senátu na legislativním procesu).

V nálezu Pl. ÚS 21/01 v části VI.2 Ústavní soud mj. uvedl:
Podle čl. 88 odst. 2 Ústavy jsou totiž soudci Ústavního soudu ústavními zákony vázáni, takže Ústavní soud není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech - jejich interpretace. Přestože je tedy v dané věci Ústavní soud nucen konstatovat, že koncepce, podle níž Senát není oprávněn spolurozhodovat o návrhu zákona o státním rozpočtu, je z hlediska komparace s jinými demokratickými evropskými státy s bikamerálním systémem ojedinělá, nezbývá mu než tuto úpravu respektovat a v souladu s ní též existující praxi hodnotit.

K tomu ÚS nyní uvedl, že tento právní názor „nebyl součástí nosných důvodů předmětného rozhodnutí, byl vysloven toliko jako obiter dictum. Demokratická konstitucionalistika se v této souvislosti shoduje na názoru, dle něhož je rozlišení významu ratia decidendi a obiter dicta pro závaznost precedentu relevantní: 'napsaný názor precedenčního soudu není závazný celý, závazný je toliko důvod jeho rozhodnutí, ratio decidendi'.“ (s odkazem na dvě práce v oblasti aplikace precedentů).

S takovýmto stručným „vypořádáním se“ mám dvojí problém.

Za prvé, ÚS zcela pomíjí rozdíl mezi horizontální a vertikální koncepcí závaznosti vlastních nálezů. Zatímco jeho nálezy jsou závazné ve vztahu k obecným soudům precedenčně jen v části ratio decidendi (nosných důvodů), uvnitř Soudu je tomu podle mne patrně jinak. Horizontální závaznost judikatury svazuje totiž též ÚS samotný, a to tak, že pro každou změnu judikatury je třeba nalézt kvalifikovanou většinu soudců (viz k tomu mechanismus § 13 in fine a § 23 ZÚS). Právě s ohledem na princip právní jistoty a nejednoznačnost vymezení toho, co je vlastně ratio decidendi (ostatně i shora cit. nález č. 403/2002 Sb. byl problematický jen v obiter dictu), se mi jeví jako závazné pro ÚS, a to s dopady předvídanými ve sjednocovací činnosti pléna ÚS, jakákoliv část odůvodnění nálezu ÚS, které má potenciál formulovat nějaký právní závěr. To platí bez ohledu na to, zda je daná normativní pasáž obsažena v rámci nosných důvodů nebo zmíněna jen „mimochodem“.

Podotýkám, že můj závěr je odůvodněn též rozdíly oproti zemím angloamerické právní kultury, které obecně kvalifikovanou většinu pro změnu právního názoru neznají. I tam, kde je kvalifikovaná většina pro změnu judikatury někdy používána (např. výjimečně federální odvolací soudy v USA nebo Sněmovna lordů), je takový procesní postup nenárokový a fakultativní. V našem systému je tomu naopak: jde o otázku práva na zákonného soudce.

Podotýkám, že stejný závěr, byť na základě odlišné argumentace, nedávno vyjádřil též P. Holländer. Podle něj je otázkou, „zdali i pro posouzení identity a změny právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu platí diferenciace přítomná v teorii precedentu [tedy distinkce mezi ratio decidendi a obiter dictum]. Kloním se k názoru, že tomu tak není. Vede mne k němu jednak argument vnitřní konzistentnosti a nerozpornosti právních názorů (judikatury) Ústavního soudu a jednak argument obecné závaznosti právních názorů Ústavního soudu (v řadě případů stěží rozeznatelný rozdíl mezi ratiem a dictem by mohl vést ke zpochybňování důsledků plynoucích z čl. 89 odst. 2 Ústavy).“ Viz Holländer, P. Změna právního názoru v judikatuře Ústavního soudu, in: Kokeš M. – Pospíšil I. (ed.), In dubio pro libertate. Úvahy nad ústavními hodnotami a právem. Pocta Elišce Wagnerové u příležitosti živnotního jubilea. Brno 2009, s. 89 násl., na s. 98.

Právě zmíněná otázka nicméně není zásadní, neboť v dané věci rozhodovalo plénum a většina soudců pro změnu právního názoru v každém případě byla (§ 13 ZÚS). Jako mnohem větší problém vidím to, že ÚS vůbec cítil potřebu se od shora citovaného právního názoru odchýlit. Věta ÚS v nálezu Pl. ÚS 21/01, že ÚS „není oprávněn ustanovení obsažená v ústavních zákonech přezkoumávat (případně dokonce rušit); jeho úkolem je toliko - v konkrétních případech - jejich interpretace“, přece jako princip má platit! - obdobně srov. disent V. Kůrky, bod 3. Pravomoc vyvěrající z čl. 9 odst. 2 je přece pravomocí ÚS ultima ratio, za výjimečných okolností. Nejde o klasický přezkum ústavnosti zákonů, ale o kontrolu toho, zda se Parlament nepohybuje ultra vires, mimo své kompetence, neboť v rozporu s podstatnými náležitostmi demokratického právního státu. Kauza Pl. ÚS 21/01 se jádra ústavy, tedy čl. 9 odst. 2, vůbec nedotýkala, právní závěr tam vyslovený byl proto zcela namístě. ÚS ve věci Pl. ÚS 21/01 vůbec neměl důvod uvažovat, co by se bylo bývalo stalo, pokud by navrhovatelé argumentovali též rozporem s čl. 9 odst. 2 Úst – jejich argument totiž evidentně směřoval de constitutione ferenda, pokud hovořil o malé roli Senátu v daném typu legislativního procesu.

Domnívám se, že popření právního názoru vysloveného v nálezu Pl. ÚS 21/01, který by měl být podle mne v každém případě pravidlem, je nešťastné a zbytečně otevírá prostor pro expanzivnější vnímání přezkumu ústavnosti ústavních zákonů.




Jan Wintr: Je možno zjišťovat úmysl zákonodárce výslechem politiků?
Úvodem bych rád poděkoval za pozvání k účasti na on-line symposiu Jiného práva k nálezu Ústavního soudu v kauze Melčák. Svůj předběžný názor na podstatu věci jsem již vyjádřil 5. září v Lidových novinách a důkladnému rozboru nálezu a jeho důsledků pro český ústavní systém bych chtěl s potřebným časovým odstupem od věci věnovat delší časopisecký článek, a proto bych se v tomto postu zaměřil pouze na jeden dílčí procesní aspekt onoho pozoruhodného soudního procesu. Má to být spíše glosa upozorňující na problém, který mi připadá zajímavý a důležitý, než jeho konečné a definitivní vyřešení; rozhodně tedy předem nevylučuji, že můj názor pod případnou razantní a přesvědčivou kritikou ostřílených diskutérů tohoto blogu nakonec neobstojí.

Již podruhé jsme mohli být v přímém televizním přenosu svědky zajímavého úkazu, kdy se politik, zástupce vlády či Parlamentu, ocitá pod palbou otázek ústavních soudců, kteří se ho vyptávají na záměry, s nimiž napadený akt předkládal či schvaloval, případně polemizují s jeho právními názory. V prvním případě, v řízení Pl. ÚS 1/08 o ústavnosti poplatků za zdravotní péči v dubnu 2007, Ústavní soud předvolal a vyslýchal jako svědky předsedu vlády M. Topolánka a ministra zdravotnictví T. Julínka, tedy zástupce vlády, která napadený zákon navrhla. V druhém případě nyní, v řízení Pl. ÚS 27/09 o ústavnosti zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny, ústavní soudci kladli otázky a dosti ostře polemizovali s místopředsedou Poslanecké sněmovny L. Zaorálkem, který v řízení zastupoval Poslaneckou sněmovnu jako účastníka řízení. V obou případech jsem měl zvláštní pocit nepatřičnosti, o který bych se chtěl se čtenáři Jiného práva podělit.

Začal bych od toho, co je smyslem řízení o kontrole norem. Ústavní soud rozhoduje, zda je napadený zákon nebo jeho ustanovení v souladu s ústavním pořádkem. Aby dospěl k rozhodnutí, musí obě normy interpretovat, jak příslušné normy ústavního pořádku, tak normy napadeného zákona. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu má ústavně konformní výklad přednost před derogací, a proto je-li možno normu napadeného zákona interpretovat ústavně konformně, má být zachována. K interpretaci norem ústavního pořádku i napadeného zákona slouží řada interpretačních metod či postupů, mezi nimi rovněž historický výklad.

Historický výklad zjišťuje úmysl zákonodárce studiem okolností přijetí zákona, přípravných materiálů, důvodové zprávy, průběhu parlamentní rozpravy, apod. Není však zvykem zjišťovat úmysl zákonodárce přímým dotazováním poslanců. V české literatuře to jako zákaz včetně jeho odůvodnění formuluje Filip Melzer v Metodologii nalézání práva (Brno 2008, str. 90): „Vzhledem k tomu, že normativní funkce práva spočívá především v regulaci lidského jednání, vyžaduje princip právní jistoty, aby zjištění konkrétního obsahu normy bylo pokud možno přístupné adresátům norem již v době jejich jednání, a nikoli až ex post v době rozhodování soudu. Z toho vyplývá, že nepřípustným pramenem historického výkladu je např. výslech osob činných v zákonodárném procesu ohledně významu, který s určitým ustanovením spojovaly. Tomu koneckonců odporuje i procesní princip iura novit curia (soud zná právo), ze kterého vyplývá, že ohledně obsahu právních norem se neprovádí dokazování.“

Lze samozřejmě namítnout, že řízení o kontrole norem je speciální situace. Napadený zákon tu stojí v pozici nikoli vzdálené skutkovému stavu, jehož právnost či protiprávnost je v řízení posuzována. Přesto se domnívám, že ani sem se výslech osob činných v zákonodárném procesu nehodí. Už bylo řečeno, že ústavně konformní výklad má přednost před derogací. Proto musí Ústavní soud zvažovat různé možné výklady napadeného zákona a pokud to lze, přisoudit napadenému zákonu výklad ústavně konformní. Skutečnost, že vyslýchaný zástupce vlády či Parlamentu třeba není osobně schopen uspokojivý ústavně konformní výklad předložit či v polemice obhájit, nebo dokonce tvrdí, že byl zákonodárcem přikládán zákonu určitý výklad, který ale má Ústavní soud za protiústavní, je zde podle mého názoru irelevantní.

S tím souvisí i důležité interpretační východisko, podle kterého interpret pracuje s fikcí dokonale racionálního zákonodárce. Interpretace zákona je postavena na předpokladu, že zákonodárce zamýšlel vytvořit jazykově, obsahově i hodnotově bezrozporné dílo. Zjištění, že členové vlády a Parlamentu leckdy nedohlédnou všech důsledků a souvislostí prosazovaného zákona v právním řádu, je stejně tak banální, jako interpretačně bezvýznamné.

V řízení kontrole norem je „souzen“ zákon, nikoli zákonodárce. Proto sebeproblematičtější právní vědomí jednotlivých členů vlády či Parlamentu ještě nezpochybňuje smysluplnost a ústavní konformitu zákona. Poslanec či senátor ostatně podle čl. 27 odst. 1 Ústavy za hlasování v Parlamentu ani souzen (doslova „postižen“) být nesmí. Poslanci a senátoři mají zachovávat Ústavu a zákony a vykonávat svůj mandát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, za což se v jistém smyslu zodpovídají voličům ve volbách, nikoli však Ústavnímu soudu. Vyslýchání a polemika s členy vlády a Parlamentu ze strany ústavních soudců tak nedává smysl.

Z toho by však nemělo plynout, že reprezentanti komor Parlamentu buď nemají na ústní jednání před Ústavním soudem jezdit vůbec, nebo tam mají „sdělit jen faktické a nesporné okolnosti projednávání návrhu zákona“, jak je nabádá v nálezu Pl. ÚS 24/07 k zákonu o stabilizaci veřejných rozpočtů Ústavní soud. Taková němá role Parlamentu před Ústavním soudem by byla v rozporu se zásadou audiatur et altera pars, byla by totiž slyšena jen jedna strana, strana popírající ústavnost napadeného zákona. Parlament, který zákon přijal, musí mít procesní možnost hájit právní argumentací jeho ústavní konformitu. Z hlediska zásady audiatur et altera pars je nesmyslný rovněž požadavek, aby reprezentant komory Parlamentu, hájící ústavní konformitu zákona, byl povinen vypočítávat i argumenty protiústavnosti zákona, které zazněly při parlamentním projednávání návrhu zákona; s průběhem parlamentní debaty se přece Ústavní soud seznamuje sám a bezprostředně ze stenoprotokolů.

Je samozřejmě legitimní úvahou de lege ferenda, jak mají komory Parlamentu vystupovat v řízení o kontrole norem, zda třeba nemá stanovisko komory po vypracování legislativním odborem komory posoudit například zvláštní podvýbor ústavně-právního výboru, jak zmiňuje Jan Kysela v článku "Stykový zákon - fantom českého ústavního práva" v Poctě prof. Jičínskému z roku 2009 na str. 67. Nebo by se komory Parlamentu mohly v řízení před Ústavním soudem nechat zastupovat advokátem, nebo profesorem práva, jak je zvykem v Německu. Bylo by asi žádoucí upravit tuto otázku zákonem, jak se o to snažil právě návrh stykového zákona (sněmovní tisk 615) v § 14 a 15, byť tam zvolené řešení považuji za mimořádně nešťastné („Vyjádření týkající se řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy seznamuje s okolnostmi, za kterých byl předmětný návrh zákona projednán a přijat.“), protože Parlament umlčuje a nechá mluvit jen druhou stranu.

Ustanovení § 30 zákona o Ústavním soudu požaduje, aby fyzické a právnické osoby jako účastníci řízení před Ústavním soudem byly zastoupeny advokátem. Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st 1/96 z 21. května 1996 shledává dva účely tohoto pravidla, tj. právní odbornost a objektivitu řízení před Ústavním soudem („Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení.“). Sledování těchto dvou účelů by bylo jistě vhodné i při řízení o kontrole norem.

Pokud by komory Parlamentu byly před Ústavním soudem zastoupeny znalcem práva, bylo by jistě velmi poučné sledovat právní disputace na ústním jednání Ústavního soudu. Dokud ale budou ústavní činitelé využívat svého práva osobně se účastnit ústního jednání před Ústavním soudem, měli by, podle mého názoru, ústavní soudci odolat pokušení a nepožadovat od nich vyjádření osobního poměru k předmětnému zákonu, osobních pohnutek pro jeho předložení nebo schválení či osobní ho názoru na jeho ústavní konformitu. Takový postup totiž obvykle nepovede k obsažné právní disputaci, ale spíše k podivnému politickému spektáklu, který k vyřešení sporné právní otázky nemůže ničím podstatným přispět.



Milan Bílek: O možných příčinách jednoho záskoku
Klíčová otázka, kterou jsem si položil při sledování případu Melčák z pohledu, ústavnímu právu blízké politologie, byla: Muselo vůbec dojít k soudnímu přezkumu Ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, pokud by Senát zafungoval, tak jak ústavodárce předpokládal, tedy v roli pojistky, chcete-li protiváhy Poslanecké sněmovny? A pokud této svojí odpovědnosti nedostál, co bylo její příčinou?

Z příslušného záznamu vystoupení senátorek a senátorů ze dne 28.5.2009 jednoznačně vyplývá, že si byli vědomi důležitosti přijímaného zákona, jak po stránce právní, tak i politické. Byli si vědomi role, jakou jim ústavodárce předurčil, a přesto 56 hlasy, při kvóru 43 zákon přijali. Úmyslně jsem použil slovo vystoupení nikoliv diskuze, protože k žádné diskuzi mezi zastánci a odpůrci zákona nedošlo. Předsedové senátorských klubů ODS i ČSSD pouze oznámili, že kluby budou hlasovat pro návrh. Na přednesené závažné argumenty odpůrců zákona, v případě ODS i z vlastní strany, nereagovali. Kde hledat příčinu selhání Senátu při klíčovém hlasování? Já ji nalézám v zakonzervování, převážně stranické struktury složení horní komory parlamentu, na jejímž vytvoření mají zásluhu dva faktory: nevhodná geografie volebních obvodů pro senátní volby (srov zde [pdf]) a trvale nízká volební účast.

K vytvoření této struktury dochází navzdory tomu, že autoři Ústavy České republiky zavedli výrazná systémová protiopatření, tj. senátoři jsou voleni na 6 let. Volena je pouze jejich třetina každé dva roky a podmínku nutnou pro ucházení se o tento veřejný úřad je věk 40 let. Jejich mandát je volný, nikoliv imperativní. Senát nelze rozpustit a klíčovým prvkem je odlišný způsob zvolení. Senátoři jsou voleni většinovým volebním způsobem jako osobnosti, nikoliv poměrným způsobem jako členové předem schválené a ve volbách úspěšné stranické kandidátky.[1] To vše mělo být zárukou, že v Senátu zasednou muži a ženy naší země, jejichž veřejná činnost nemusí být nutně odvislá od systému politických stran zasedajících v Poslanecké sněmovně. To vše mělo být zárukou, že takových senátorek a senátorů bude většina.

Počet senátorů Ústava stanovuje na pouhých 81, v důsledku čehož se jeden volební okrsek pro jednoho senátora rozprostírá na ploše několika desítek, v případě volebního obvodu č.10 Český Krumlov i stovek, kilometrů čtverečních. Obvyklý počet voličů je 90 až 110 tisíc na jeden obvod. Kandidát je tak nucen, i z důvodu dvoukolového, kampaň prodlužujícího a prodražujícího systému, používat masová média, tisknout velké množství sebepropagačních materiálů a pronajímat si bilboardy. Relevantní výzkum v této věci tuším nebyl proveden z důvodů nezveřejňování skutečně vynaložených částek a nemožnosti se legálně k těmto citlivým datům dostat.

Zkusme tedy nákladovost kampaní nepřímo odvodit třeba z veřejností ostře sledovaných, novátorským způsobem provedených kampaní, tehdejších nestraníků Václava Fischera (zvolen v srpnu 1999) a Vladimíra Železného (zvolen v říjnu 2002), kteří si své zvolení financovali z osobních zdrojů. Oba dva díky své profesionálně odvedené kampani zvítězili již v prvním kole. V tisku byly zveřejněny pouze odhady nákladů jejich kampaní v řádu milionů korun. Kdo další z průměrně bohatých, či spíše průměrně chudých senátorů a senátorek, si tedy může v dnešní době dovolit financovat svoji kampaň na stejně drahé, dnes již obvyklé úrovni, jako výše uvedení pánové?

Nelze tedy opominout, že při zvažování na nezávislé kandidatury do Senátu hraje riziko finančního bankrotu významnou roli. Neznám případ, že by toto riziko byla ochotna nést v případě senátních voleb nějaká finanční instituce. Možnost veřejné sbírky pro účely financování předvolební kampaně nebyla bohužel senátorskými kandidáty nikdy příliš preferována.

Druhým spolupůsobícím, možná však spíše rozhodujícím faktorem, který způsobil, že Senát je dnes obsazen převážně poslušnými straníky neodvažujícími se hlasovat proti vůli stranických sekretariátů, je nedostatečná volební účast. Při volbách v roce 2004 přišlo k urnám v druhém kole celkově pouhých 18,41% voličů a dlouhodobý trend stagnace se nepodařilo v dalších volbách v roce 2008 zvrátit. Ke zvolení pak stačilo v onom roce, například v již zmiňovaném volebním obvodě Český Krumlov (mimochodem větším než je jeden stát Evropské unie) pouhých 13 821 hlasů z celkového počtu 110 393 voličů. Výjimkou nejsou senátoři, kterým k zisku mandátu v jejich obvodech stačilo získat necelých 7500 hlasů. Kolik z nich bylo od příslušníků stejné strany jako vítěz se samozřejmě dozvědět nelze, neboť volby jsou tajné.Pokud by se však udělalo srovnání na jedné straně volebních výsledků (v čase i podle jednotlivých volebních okrsků) a na straně druhé se to porovnalo s počtem členů základních organizací jednotlivých stran v dané lokalitě, šlo by z něho, podle mého názoru, odvodit, že k volbám do Senátu, chodí už jen ideologicky organizované skupiny voličů, tedy straníci. Nepřímo tuto moji tezi podpořím faktem, že i menší strany tj. KSČM a KDU-ČSL jsou schopny opakovaně v těchto volbách uspět, ale jen v obvodech, kde mají stabilní stranickou základnu. Odbornější zpracování výše uvedeného přesahuje možnosti tohoto příspěvku, jako argument pro poukázání reálně existujících důsledků nízké volební účasti, a z ní vyplývající nedostatečné legitimity Senátu, mi to doufám čtenář akceptuje.

Závěrem tedy odpovídám na úvodní otázku. Ano, muselo dojít za daného stavu k přezkumu u Ústavního soudu, byť forma veřejné výzvy soudkyně Elišky Wagnerové k podání žaloby pronesená v Českém rozhlase v červnu letošního roku, byla neobvyklá. Senát selhal a zřejmě bude i nadále selhávat v roli protiváhy Poslanecké sněmovny z důvodů výše uvedených. Zda je dlouhodobě udržitelné, aby Ústavní soud zaskakoval (díky za titulek Járo (da) Cimrmane) za Senát v této nové roli, už je otázka, kterou by měli spíše zodpovědět ústavní právníci.
_______________________
[1] Gerloch A., Hřebejk J. a Zoubek V. 2002. Ústavní systém České republiky. Praha: Nakladatelství Prospektrum.



Zdeněk Kühn: Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony prizmatem jeho vlastního nálezu. Část I.
V nálezu ÚS ve věci „protiústavního ústavního“ zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, se všech patnáct ústavních soudců shodlo asi jen na jedné jediné věci, totiž na pravomoci ÚS o protiústavnosti ústavních zákonů za určitých podmínek rozhodovat. Tato pravomoc a její meze je však chápána většinou ÚS a dvěma disentujícími soudci rozdílně (srov. Kůrkův disent, body 3 a 4, Musilův disent, body 9 a 12). Ve všech ostatních otázkách stojí na jedné straně názor třinácti ústavních soudců, sepsaný v podobě kvalitního většinového názoru, a na straně druhé dva kvalitní disenty soudců Kůrky a Musila (posléze uvedený disent je podle mne vynikající). Ve svých úvahách se nebudu věnovat otázce přípustnosti ústavní stížnosti poslance Melčáka, zpochybněné oběma disentéry, ale věnuji se jen meritorním otázkám nálezu ÚS.

Právní argumentace v nálezu ÚS je rozdělena na dvě základní části. V prvé části se ÚS věnuje tomu, nakolik má pravomoc rozhodovat o ústavnosti ústavních zákonů, v druhé a podle mne podstatně spornější části pak posuzuje tvrzenou protiústavnost právě ústavního zákona č. 195/2009 Sb. Sérií svých postů zahájím obecnou analýzou prvé části, dále bude následovat úvaha nad konzistencí judikatury ÚS, v některém ze svých dalších postů bych se měl dostat též k druhé části nálezu, která již meritorně řeší otázku ústavnosti zákona č. 195/2009 Sb.

Pravomoc ÚS rušit ústavní zákony
V prvé části ÚS nejprve shrnuje svou judikaturu, která již od jeho prvého nálezu chápe pojem právního a ústavního státu v jeho materiální a nikoliv pouze formální podobě. Již ve svém prvém nálezu soudce-zpravodaje prof. V. Klokočky, ve věci ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu (nález Pl. ÚS 19/93, č. 14/1994 Sb.), ÚS uvedl, že právo a spravedlnost není „předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Ústava České republiky např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že 'změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná'. Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této Ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím 'ultra vires' Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstranění některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu, by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového“ (zdůraznění přidal Z.K.).

Veškerá další judikatura ÚS se odvíjí právě od tohoto nálezu, který jednoznačně staví limity zákonodárnému sboru. Současně se však nikdy expressis verbis nevyslovila k pravomoci ÚS sankcionovat porušení čl. 9 odst. 2 Úst. Nejblíže tomu byl známý nález č. 403/2002 Sb., který z článku 9 odst. 2 vyvodil důsledky též pro ÚS. To se ovšem v tomto případě projevilo jen v rovině interpretační, tedy v zákazu interpretovat novelu ústavy tak, aby se tato interpretace dostala do rozporu s čl. 9 odst. 2 Úst. ÚS v právě komentované kauze poprvé zcela jasně vysvětlil, co se vlastně v kauze č. 403/2002 Sb. událo. Podle ÚS v kauze ústavního zákona č. 195/2009 Sb. byl totiž ve věci sp. zn. Pl. ÚS 36/01 (403/2002 Sb.) „konfrontován s ústavním zákonem (měnícím a doplňujícím Ústavu), který soud považoval za stojící v rozporu s materiálním ohniskem Ústavy (čl. 9 odst. 2), postupoval pak metodou interpretace konformní s kautelami plynoucími z čl. 9 odst. 2 (čili analogií se zásadou priority ústavně konformní interpretace před derogací)“ (zdůraznění přidal Z.K.). Zdá se tedy, že ÚS vskutku v kauze č. 403/2002 Sb. implicite zvažoval derogaci euronovely ústavy, což se mi i s odstupem doby jeví s ohledem na charakter celého problému jako zcela nepřijatelné (a vskutku to podporuje hlasy těch, kteří brojí proti pravomoci ÚS rušit protiústavní ústavní zákony primárně proto, že ÚS bude využívat této pravomoci nestřídmě).[1]

Svou dosavadní judikaturu ÚS podpořil též exkurzem do ústavního práva dvou sousedních srovnatelných zemí, totiž Rakouska a Německa. Komparace je podle mne udělaná dobře, dává vše do historického a kulturního kontextu, zdůrazňuje koncepci nadpozitivního práva jako reakci na minulé totalitární režimy a jejich zločiny, které v Česku, Rakousku i Německu existovaly, a které tak činí ústavní a politickou situaci ve třech jmenovaných zemích plně srovnatelnou:
Stejně jak je v německém případě čl. 79 odst. 3 Základního zákona reakcí na nedemokratický vývoj a nacistickou zvůli v období před rokem 1945 (a obdobně pak čl. 44 odst. 3 Spolkové ústavy Rakouské republiky), je čl. 9 odst. 2 Ústavy důsledkem zkušeností s úpadkem právní kultury a pošlapáváním základních práv v době čtyřicetileté vlády komunistického režimu v Československu.

Rozsah komparace by jistě bylo možno rozšířit též na judikaturu dalších zemí, např. Slovenska, event. vyslovit se též k těm zemím, kde je situace odlišná, nebylo by ale jistě spravedlivé něco takového požadovat po ÚS s ohledem na mimořádně rekordní dobu, za kterou své rozhodnutí vynesl. V každém případě je evidentní, že SRN a Rakousko již s ohledem na povahu naší právní kultury („středoevropská“ nebo též „germánská“ právní oblast) a srovnatelnou historii a chápání ústavnosti tvoří přirozený referenční rámec pro komparativní úvahy a možnou inspiraci.[2]

Překvapuje mne však stručnost, s jakou po rozsáhlém expozé do své vlastní judikatury a srovnávacího práva odůvodnil ÚS svou derogační pravomoc. Stalo se tak jen ve dvou stručných odstavcích, z nichž ten prvý a zásadní zní:
Artikuluje-li Ústavní soud nezbytnost vztažení kategorie ústavních zákonů do rámce pojmu „zákon“ v čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy z pohledu přezkumu jejich souladu s čl. 9 odst. 2 Ústavy, a to s případnými derogačními důsledky, činí tak v návaznosti na svoji judikaturu počínající klíčovým nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/93 a činí tak v souladu s hodnotami a principy, jimiž se řídí ústavní systémy v demokratických zemích. Ochrana materiálního jádra Ústavy, tj. imperativ nezměnitelnosti podstatných náležitostí demokratického právního státu dle čl. 9 odst. 2 Ústavy, není pouhým apelem, proklamací, nýbrž ústavním ustanovením s normativními důsledky. Alexander Hamilton v čl. 78 Listů Federalistů ukázal, že „prostředníkem mezi lidem a zákonodárným sborem mají být soudy, aby mimo jiné udržovaly zákonodárství v mezích jeho pověření“. Bez uvedeného promítnutí čl. 9 odst. 2 Ústavy do interpretace ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy by v něm zakotvená nepřípustnost změny podstatných náležitostí demokratického právního státu pozbyla normativní povahy a zůstala toliko politickou, příp. morální výzvou.

Důraz na normativitu čl. 9 odst. 2 a z toho vyplývající nezbytnost derogační pravomoci ÚS je mi sympatický a myslím si, že je správný. Sám o sobě však, jak jsme tu již opakovaně diskutovali, obsahuje dvě samostatné premisy, z nichž prvá premisa je méně kontroverzní než ta druhá: I. čl. 9 odst. 2 Úst má reálný normativní význam, není jen pouhou politickou deklarací, II. sankcionovatelnost čl. 9 odst. 2 Úst judikaturou ÚS, bez níž by se toto ustanovení stalo prázdným politickým sloganem. Interpret ústavy může dospět ke třem možným závěrům: (1) popřít prvou premisu, pročež je zbytečné zabývat se premisou druhou. Čl. 9 odst. 2 je v takovémto případě jen politickou proklamací. (2) akceptovat prvou premisu, nicméně odmítnout premisu druhou, neboť není založena žádným výslovným ústavním ustanovením, narušuje pravomoci ústavní většiny parlamentu majícího maximální možnou míru legitimity od suveréna, tedy lidu, (3) akceptovat premisu 1 a následně též premisu 2, tedy akceptovat derogační pravomoc ÚS, bez níž nelze reálně hovořit o normativitě čl. 9 odst. 2. Třetí závěr mi je sympatický též proto, že reálný rozdíl mezi závěry (1) a (2) se mi jeví jako prakticky nulový (srov. níže).

Premisa prvá je poměrně přesvědčivá a vyplývá z obecně sdíleného předpokladu, že každé ustanovení ústavy musí mít normativní význam, který je nutno chápat v kontextu textu ústavy jako celku. Většině ÚS však normativita čl. 9 odst. 2 (premisa I.) jaksi splývá s premisou II. V nálezu mi totiž chybí daleko obsáhlejší diskuse o tom, proč právě ÚS a ne někdo jiný má být finálním arbitrem porušení čl. 9 odst. 2 Úst. ÚS tuto odpověď v podstatě předjímá bez dalšího. Zdůrazňuji, že s odpovědí ÚS sympatizuji, měla by však být přece jen detailněji odůvodněna: ve své dosavadní judikatuře tuto otázku ÚS přece doposavad expressis verbis nikdy neřešil, byť z ní podle mne implicite vskutku plyne. Presumpce ÚS, že právě on a nikdo jiný, nemusí být nesporná mimo budovu ÚS – a i tam zcela nesporná nebyla, srov. k tomu vynikající kritiku Jana Musila v bodech 9 a 12 jeho disentu. V každém případě je jasné, že takovýmto aktérem nemůže být dle Ústavy prezident [čl. 62 písm. h)], kterého by jako „hlídače ústavnosti“ do této pozice jistě jinak upřednostnil Ústavním soudem níže cit. C. Schmitt. Disentující Musil, který jinak s derogační pravomocí ÚS vůči ústavním zákonům obecně s určitými výhradami souhlasí, uvažuje též o roli Senátu (bod 11 jeho disentu), pomíjí však podle mne to, že Parlament ani jeho komory těžko mohou být efektivním strážcem a garantem čl. 9 odst. 2, pokud tento článek omezuje zejména jejich vlastní legislativní činnost. Souhlasím nicméně s Musilem v tom, že je možné argumentovat i tak, že funkční mechanismus kontroly dodržování nadpozitivního práva „nelze vůbec vytvořit, protože pyramidu kontrolních mechanismů nelze vršit do nekonečna (vzniká problém, „kdo má kontrolovat kontrolory“)“. Není ostatně teoreticky vyloučeno, že i rozhodnutí samotného ÚS se může dostat do rozporu s čl. 9 odst. 2. S těmito všemi argumenty, které zejména disentující Jan Musil přehledně postavil, se bohužel ÚS v prvé části svého rozhodnutí nevypořádal.

Odkaz na A. Hamiltona a význam tohoto odkazu pro tuto věc mi zůstává poněkud nejasný – spíše bych obecně odkázal na elementární myšlenku předsedy NS USA Johna Marshalla v kauze zakládající americké „judicial review“ (Marbury v. Madison). Článek 9 odst. 2 je buď vskutku fundamentální zásadou omezující i samotného ústavodárce, nebo je toliko morálním apelem na ústavodárce, který však není vůči ústavodárci disponujícímu nejvyšší možnou demokratickou legitimitou nijak vynutitelný. Mám-li parafrázovat Marshalla (zdůrazňuji, že jeho slova byla vyslovena v jiném kontextu, který byl ovšem před dvěma sty lety neméně kontroverzní než nyní komentovaná kauza českého ÚS), pokud je správný závěr ten prve vyslovený, potom zákon přijatý v rozporu s článkem 9 odst. 2 Úst není zákonem; pokud je však pravdou posléze vyslovený závěr, potom je čl. 9 odst. 2 jen absurdním pokusem občanů ČR, kteří se marně snažili v okamžiku znovuobnovení samostatného Českého státu limitovat moc ve své povaze nelimitovatelnou [srov. Marbury v. Madison, 5 U.S. 137, na s. 177 (1803)]. Protože ÚS je finálním soudem pro otázky ústavnosti v ČR, a protože je povinností soudní moci vykládat právo, vede to nutně k tomu, že v případě prvého závěru musí finální rozhodnutí udělat právě ÚS.

Zajímavé je, že ÚS „podpůrně“ poznamenal, „že dikce Ústavy pro případy, ve kterých nutno vyloučit z rámce pojmu „zákon“ kategorii zákonů ústavních, tuto skutečnost výslovně zakotvuje [viz čl. 50 odst. 1, čl. 62 písm. h) Ústavy].“ Je to relativně slabý argument (viz diskuse tady), snad právě proto ÚS výslovně uvádí, že jej používá jen „podpůrně“.

ÚS se vůbec nevěnoval otázce eventuální nulity ústavního zákona, který je v rozporu s čl. 9 odst. 2 (všimněme si, že „Klokočkův“ nález Pl. ÚS 19/93 hovoří o nadpozitivním právu jako „ultra vires“ Parlamentu). Je to nicméně pochopitelné, pokud ÚS nyní zvolil postup dle zákona o ÚS pro rušení zákonů. Ten předpokládá v duchu doktríny Hanse Kelsena rušení s účinky ex nunc (normativisté, jak známo, odmítali samotný pojem nulity). Závěr ÚS je taktéž praktičtější než to, co jsem tu před časem psal já, když jsem argumentoval pro nulitu (nulitu by mohl v podstatě deklarovat každý, takto si naopak drží ÚS interpretační monopol).
_______________________
[1] Právě proto jsem nález č. 403/2002 Sb. několikráte zásadně kritizoval, srov. k tomu zejm. Kühn Z., Kysela J.: Je ústavou vždy to, co Ústavní soud řekne, že ústava je? (Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu), Časopis pro právní vědu a praxi, sv. 10, 2002, č. 3, str. 199 – 214, resp. zkrácená verze téhož Kühn Z., Kysela J.: Euronovela Ústavy ve světle překvapivého nálezu Ústavního soudu č. 403/2002 Sb., Soudní rozhledy, sv. 8, 2002, č. 12, s. 421-428.

[2] Není pravda, že by doktrína „neústavního ústavního práva“ byla jen nějakou německou nebo rakouskou úchylkou, jak na tomto blogu také zaznívá. Uváděl jsem již, pravda poněkud exotické, příklady Turecka a Indie, bylo by lze jmenovat např. Jihoafrickou republiku nebo Bulharsko, kde je ovšem takovýto přezkum výslovně upraven ústavou. Pro rozbor nedávné kanadské judikatury, která se rovněž jeví tendovat ke koncepci „unconstitutional cosntitutional law“, srov. D. Dyzenhaus, Constituting the Rule of Law: Fundamental Values in Administrative Law, Queen's Law Journal, sv. 27, s. 445 násl., zejm. na s. 475 (2002).




Petr Pithart: Ústavní zákon je ústavní zákon je ústavní zákon...
Děkuji za pozvání do „Jiného práva“, které už delší čas se zájmem sleduji.

1. Jsem pamětník. Vím, jak se správně zkracuje volební období zákonodárného orgánu. Česká národní rada v době, kdy jsem byl předsedou vlády, zkrátila volební období napříště (v červnu 1990) zvolené České národní radě na dva roky. Kupodivu jsme tehdy měli jasnou představu o tom, co by byla jinak nepřípustná retroaktivita - ačkoli poslanci byli tehdy většinou „staré struktury“.

Jiná věc je, že to rozhodnutí bylo pošetilé (ani se mi nechce napsat „idealistické“: vítěz si sám, nejsa k k tomu nikým nucen, omezil mandát…), politicky naprosto chybné a že se přičinilo o rozdělení státu (v krátkém čase se nemohlo podařit najít ústavní řešení vztahu republik a federace, nota bene republik pro dvoučlennou federaci, což je samo o sobě logicky téměř nesmysl).

2. Jsem také hříšník. V roce 1998 jsem hlasoval pro zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny. Věděl jsem přesně, co jsem udělal, řekl jsem to i v rozpravě. Vzápětí jsem to ještě i popsal v Lidových novinách (Ve čtvrtek 19. března stála ústava v koutě a plakala, 30.3.1998). Polehčující okolností tehdy pro mne bylo, že jsem nejednal z žádné mocensky oportunní úvahy (komu zkrácení ve volbách prospěje), ale jako předseda Senátu, který Senát, jeho smysluplnost, brání. Kdyby se tehdy postupovalo v souladu s Ústavou, tak či onak v souladu s jeho článkem 35, musely by být volby až na podzim 1998, tedy ve stejném termínu jako volby do Poslanecké sněmovny. Byly to teprve druhé doplňovací volby do Senátu a znamenalo by to, že bychom se hned na počátku existence Senátu vrátili do režimu meziválečného Československa. Tehdy začal úpadek Senátu do bezvýznamnosti: sjednocení (údajně z úsporných důvodů) volebních termínů vedlo k politickému „zestejnění“ obou komor a tedy ke ztrátě smyslu dvoukomorovosti. Tak jsem si odůvodnil své hlasování a měl pocit ušlechtilého ochránce instituce, v jejímž čele stojím. Prožíval jsem to dokonce jako „oběť“ ve vyšším zájmu: sám jsem se znectil, ale ve prospěch instituce… Po letech jsem pochopil, že to byla chyba neomluvitelná, ke všemu ještě kýčovitě prožívaná (to bylo ono veřejné pokání…). Žádná funkce nemůže žádného zákonodárce přimět, aby vědomě porušil ústavu. Tím méně, když o tom ví.

3. Byl jsem ale ten, kdo chtěl chybu napravit preventivním krokem. Také proto jsem inicioval zřízení Stálé komise Senátu pro Ústavu a parlamentní procedury. Z myšlenkové dílny této komise vzešlo několik návrhů na změny a doplnění ústavy. První ucelenější návrh je z roku 2001. Pak následovaly další. Bylo jim společné, že byly zformulovány a Senátem schváleny v dobách, kdy „o nic nešlo“, kdy by jejich přijetí neovlivnilo postavení hráčů na politické scéně. Významnou součástí těchto návrhů bylo doplnění článku 35 Ústavy. Poslanecká sněmovna naše iniciativy vždy odmítla nebo ignorovala. Společným motivem těchto odmítnutí byla obava, že ty změny a ta doplnění by možná mohly „nějak“ posílit postavení Senátu.
„Senátní návrh“, který byl i v minulých letech i týdnech k dispozici, zvažoval možnost rozpuštění Sněmovny až v situaci, kdy vláda je nejdříve ve stavu demise a navíc má prezident republiky možnost uvážení. Byla to možnost, která do situace rozpuštění Sněmovny zapojovala exekutivu. Cesta k rozpuštění by vedla přes vyslovení nedůvěry (anebo nevyslovení důvěry) vládě. Vládě by to dávalo vůči Sněmovně významný disciplinující nástroj: s vyslovováním nedůvěry by se muselo zacházet uvážlivě, protože s ním mohly být spojeny důsledky pro bytí či nebytí Sněmovny – jmenovitě poslanců. Prezident republiky jako úd výkonné moci měl mít možnost přehodit nebo nepřehodit výhybku k předčasným volbám. Bylo to řešení na míru našemu typu (“mezitypu“) republiky, který není čistě parlamentní, aniž by byl prezidentský či poloprezidentský. – Jistěže existují i řešení jiná, orientovaná ještě výrazněji ve prospěch vlády. Všechna v té či oné míře dbají o vzájemný “balanc“.

4. Byl jsem si od počátku jist, že Ústavní soud zákon č. 195/2009 Sb. zruší, obrátí-li se na něj 17 senátorů. Oslovil jsem všechny, kteří byli proti (8), zdrželi se (7) či absentovali (10) osobním dopisem - výzvou, ale příslib podpisu 16 kolegů jsem nesehnal. Připravených k podání bylo tedy nakonec 10 kolegyň a kolegů. - Předesílám ovšem, že těžiště těchto mých úvah nebylo a není směrováno k Ústavnímu soudu, ale k tomu, co (ne)má či (ne)může dělat Parlament!

5. Byl a jsem přesvědčen, že nešlo o „ústavní zákon“ a že tedy Ústavní soud měl právo jej posoudit a zrušit. Nešlo totiž ani o „zákon“, ani „ústavnost“ toho, co Parlament schválil. Zákon je ideálně norma, obecné pravidlo, které se vztahuje na skupinu případů stejného druhu a neurčeného počtu (nikoli jen na určitý individuální, jedinečný případ). V tomto případě šlo jen o „opatření“, jak to výstižně charakterizoval soudce zpravodaj.

Toto opatření nebylo ani „ústavní“. Ve vyjádření ústavních právníků, že soud neměl právo zákon posuzovat, protože je ústavní, vidím pro mne překvapivě opožděný triumf formalismu: zákon je ústavní, protože je tak pojmenován (za samozřejmého předpokladu, že byl schválen třípětinovou většinou). Je to zdůvodnění, které se točí v kruhu a nevadí mu to. Je tedy logicky vadné. Vlastně žádné. Západoevropské ústavní a právní myšlení se po hrůzách totalitních režimů proměnilo po 2. světové válce proto, aby takového alibistické zdůvodňování (zákon je zákon, ústavní zákon je ústavní zákon) nebylo napříště možné. Ústavní zákon mění nebo doplňuje ústavu nebo jiné již existující ústavní zákony (o bezpečnosti státu apod.). Doplněním může být i rozšíření ústavního pořádku o něco, co ústava neřešila, ač to řešit mohla či měla (právě bezpečnost státu). Když jde o situaci, která se z povahy věci opakovat nemůže, může rozhodnout i o jednorázovém kroku: např. o jednom jediném referendu o vstupu do EU. Nicméně i tento ústavní zákon byl přijat na základě ústavního zmocnění, stejně jako ústavní zákony o změnách státní hranice.

6. Pokud jde o ono „materiální jádro ústavy“ (myšlen čl. 9 odst. 2), ani jedna strana sporu nemá v ruce flagrantní důkazy. Na tom, co to jsou či nejsou ony nezměnitelné „podstatné náležitosti demokratického státu“, může být shoda jen nevyslovená, tedy nevyslovená v textu ústavy. Anebo musí být formulovány jen maximálně obecně, jako je tomu v ústavě SRN. Pokud tu takováto shoda není, je celá ústavní konstrukce na písku a je jen otázkou času, kdy se sesuje. Pevná ústava předpokládá „ústavní konsenzus“, ale je to právě „jen“ více či méně zamlčený předpoklad : kdyby chtěl či musel být výslovný, bylo by to spojeno s rizikem, že se na něm nikdy nelze dohodnout. Prostě se v dobré víře předpokládá, že i ostatní to myslí podobně jako já. A obráceně. Britové na těchto zamlčených předpokladech postavili celou ústavu, tj. ani ji raději nesepsali, aby se nepohádali dříve, něž by sedli ke stolu. Odlišné kulturně historické kontexty dávají jim možnost spolehnout se na to, že se „zkrotí“ sami, bez instituce typu ústavního soudu. Je v tom zajisté riskantní předpoklad dobré vůle, zdrženlivosti a především vzájemné důvěry: nejsem si jist, jak to myslíš, ale spoléhám na to, že dobře a nejspíše podobně jako já… Je v tom spolehnutí se na to, že ony podstatné nezměnitelné náležitosti vnímáme většinou stejně nebo podobně. Obezřetní, realističtí britští skeptici se raději ani nepokoušejí přesně je v textu ústavní normy definovat. Alespoň zatím jiná představa za kanálem nepřevládla.

Patří k těm nezměnitelným náležitostem podle mého názoru i „volba na čas“. Tím se ale nemůže myslet nic jiného než „volba na pevný čas“. Nebo snad „volba na libovolný čas“? Na „pevný čas“, to ale znamená na „pevný, předem stanovený čas“. Anebo tento zamlčený předpoklad neplatí a pak si napišme ústavu na stovky stránek – a spolehněme se, že se o ně popereme častěji, než se pereme dnes nad naší relativně stručnou, na důvěře v nevyslovený minimální ústavní konsenzus spoléhající ústavou.

Článek 9 odst. 2 je tak takovým naším malým „pokusem o britskou ústavu“. Alespoň pro mne by bylo velmi povážlivé, kdyby se mělo ukázat, že jsme si ani to neměli dovolit, že totiž na tento minimální ústavní konsenzus nemáme. Tím spíše by pak bylo zřejmé, že se bez instituce typu našeho ústavního soudu neobejdeme.

7. Proto jsem hlasoval (ještě se dvěma kolegy z mého senátorského klubu) i proti doplnění článku 35 o nové písmeno odst. 1. Čerstvá „pátá možnost“ dává Sněmovně - a nikdo jiný do toho nemá co mluvit - právo rozpustit se. Její rozhodnutí je nezávislé na vládě a na její situaci, právě tak jako na úvaze hlavy státu. Posouvá náš ústavní systém těsně k čistému typu parlamentní republiky. Měl bych se radovat, protože mám často starosti o to, co se svými pravomocemi udělá prezident republiky, jak je využije anebo i zneužije, ale neraduji se, protože k tomuto posunu nedošlo po zralých, několikaletých úvahách, ale v bezprecedentním časovém tlaku (Senát byl svým předsedou upozorněn, že může zasedat i v sobotu). Stalo se a vzápětí se jeden ze silných hráčů ulekl, co to vlastně v té zbrklosti udělal.

Doplnění článku 35 je podle mého soudu v rozporu s logikou všech dosavadních možností, které měly společné to, že rozpuštění nečinily snadným a rychlým a především, že je spojovaly s nějakou potíží, nezdarem, nemožností: byly tu nějaké „marné snahy“ a teprve poté přicházel svého druhu trest: rozpuštění sněmovny. Až dosud ústavodárce nedával většině (ani třípětinové) právo rozhodnout o termínu konání předčasných voleb, protože o to načasování tu přece jde. O ten nejvýhodnější okamžik. Dosud šlo v naší ústavě podle mého názoru o tom, aby volby nemohly být podle toho, jak je to pro koho výhodné. To by pak docela dobře mohli pořád vyhrávat stále jedni a titíž – volby by byly tehdy, kdy by jim zaručovaly opakované potvrzování jejich většinového postavení.

Takto se tedy dnes už může většina rozhodnout, kdy budou volby a zvolí si pro ně nejvýhodnější čas. Lze si představit nejrůznější podoby této většiny. Mohou ji tvořit i dvě nejsilnější strany, které se dohodnou, že změní volební systém ve prospěch většinového a vyloučí napříště menší a malé strany ze hry.
Ptám se, zda toto je přípustné. Udělat to jistě lze, už se stalo. Ale je to v logice naší ústavy? Anebo žádná taková logika neexistuje? Je to doplnění )ústavy v duchu dělby a vzájemné kontroly tří mocí ve státě?

Tato otázky mají jedno společné: je po všech zkušenostech s nastolováním diktatur demokratickou, parlamentní cestou prostor nad parlamentem jako výrazem svrchovanosti lidu opravdu prázdný? Není tam nikdo, nic? Nesahá tam ruka žádného strážce, který by se nedovolával nejisté, protože proměnlivé vůle většiny lidu, ale hodnot, na nichž se otřesený poválečný svět nakonec dohodl? Může zákonodárce úplně všechno jen proto, že je tu stará slavná doktrína o svrchovanosti lidu?
Soudím, že odpovědi by měly odrážet méně naděje, které vzbuzovaly a vzbuzují opojné ideály prvních období Velké francouzské revoluce, a více obavy, které přinesly její konce. Budeme hledat oporu u optimistů, jakým byl Rousseau, který měl to štěstí, že se nedožil, anebo u skeptického Charlese de Montesquieu, který jakoby mladšího filosofa volonté générale předjímal?

Jistě, je tu lid. Co lid, je tu „svrchovaný lid“. Ale o lid, a už vůbec ne o lidi, netřeba se obávat. Lid je zpravidla při zdravém rozumu. Oč jde, je jeho většina, o kterou se bojuje všemi prostředky; o tu se bojím. Člověk v politice totiž vidí, jak se ta většina dělá. Její tvorbu neovlivňují právníci, a už vůbec ne ústavní právníci. Často ani politici – zákonodárci nejsou ti nejdůležitější. Politika už příliš prorostla se zájmy, pro jejichž nositele je ústava cosi jako „software“, který lze vždycky „inovovat“, „upgradeovat“. Aby nepřekážel.

Proto tam úplně nahoře chci mít strážce. I nade mnou. Copak jsem v roce 1998 nehlasoval úplně špatně?



Ján Grónský: Přehnal to Ústavní soud?
(Pozn.: Příspěvek byl napsán ještě 2. září, tj. poté, kdy Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta o vyhlášení voleb. Obsahuje však úvahy, které jsou aktuální i po vynesení nálezu ve věci samé.)

Usnesení (předběžné opatření) pléna Ústavního soudu o pozastavení přípravy voleb do Poslanecké sněmovny vytvořilo bezprecedentní absurdní ústavní šlamastiku. Lze z ní vybřednout (o čemž svědčí i včerejší jednání politických špiček na Hradě) – i když složitě a konec konců i zbytečně. Neboť ústavní zákon č. 195/2009 Sb. o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny jistě nebyl správným řešením a řešení už bylo na stole před měsíci.

Bez ohledu na výše řečené je však nutno konstatovat, že Ústavní soud při rozhodování o ústavní stížnosti poslance Melčáka proti rozhodnutí prezidenta republiky o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny, a spojením této stížnosti s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. částečně posunul své kompetence na okraj ústavnosti a podle mého názoru v podstatné části své ústavou vymezené kompetence překročil.

Základem stížnosti poslance Melčaka bylo tvrzení, že ústavním zákonem č. 195/2009 Sb. bylo porušeno jeho ústavní právo na „nerušený výkon veřejné funkce“ (čl. 21 odst. 2,4 Listiny) a že je tento ústavní zákon v rozporu s ústavním pořádkem České republiky (čl .9 odst. 2 Ústavy).

Z hlediska konstitucionalistického je možno v této souvislosti udělat několik poznámek:

1) Stěžovatel může podle zákona o Ústavním soudu (§ 74) podat spolu se stížností (že bylo porušeno jeho ústavní právo) návrh na „zrušení zákona“, pokud je tento podle jeho názoru v „rozporu s ústavním zákonem“; zákon nemluví o spojení stížnosti s návrhem na zrušení ústavního zákona. Takové právo nemá nikdo. Navíc jde o podání stížnosti proti individuálnímu právnímu aktu, což zřejmě taky překračuje hranice zákona. Poslanec Melčák k podání takové stížnosti tedy nebyl aktivně legitimován. Tvrzení, že Ústava a zákon o Ústavním soudu nerozlišuje mezi zákonem a ústavním zákonem, není přesvědčivé (viz čl. 51 a 62 Ústavy). I když i zde lze cum grano salis dojít v interpretaci obou článků k opačnému názoru. Stanoví-li totiž Ústava, že prezident „má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního“, lze to chápat i tak , že tím řadí „ústavní“ zákony prostě jen jako specifický druh „zákona“. Navíc poslanec Melčák napadl ve své stížnosti individuální právní akt prezidenta, což nemá ani v Ústavě, ani v zákoně o Ústavním soudu oporu.

2) Návrh stěžovatele se opírá o čl. 21 odst. 2,4 Listiny, který stanoví,že volby se musí konat ve lhůtách nepřesahujících pravidelná volební období, stanovená zákonem občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným funkcím. Avšak:

a) Ústava jasně v čl. 35 vymezuje, že za výjimečných okolností lze lhůty volebních období zkrátit, a ústavní zákon č. 110/1998 Sb. dokonce stanoví, že za dobu nouzového stavu, stavu ohrožení státu nebo válečného stavu lze lhůty všech druhů voleb prodloužit na dobu nejdéle 6 měsíců a to i opakovaně (čl. 10).

b) Odvolávat se na čl. 9 odst. 2 Ústavy prohlašující za „nepřípustnou“ změnu „podstatných náležitostí demokratického právního státu“ je v tomto případě zpochybnitelné. Rozhodnutí o zkrácení volebního období PS sice bylo na okraji ústavnosti (senátní návrh na ústavní zákon řešící záležitost trvalým a ne jednorázovým ústavním zákonem by bylo jistě nesrovnatelně vhodnější), ale dojít k závěru o „ohrožení podstatných náležitostí demokratického právního státu“ je přece jenom přehnané, i když v souvislosti s celou množinou okolností nelze tento toto hodnocení jednoznačně „tvrdě“ odmítnout, neboť v jednorázovém, účelovém (a navíc – což je velmi podstatné – v podstatě i retroaktivním!) V ústavním zákoně č. 195/2009 Sb. je nesporně kus libovůle. Ústava se trvale nemění, ani nedoplňuje, ale vlastně se jen jistým způsobem na čas „odkládá“. Nemá všeobecnou povahu, což by ústavní zákon mít měl. To ovšem podle mého názoru nic nemění na tom, že usnesení Ústavního soudu je za hranicemi jeho kompetence z hlediska čl. 9 odst. 2 Ústavy.

c) Je sice pravda, že Ústavní soud při povrchném, pohledu v jiných souvislostech podobný případ už řešil (causa dr. Brožové a jejího odvolání s funkce předsedy Nejvyššího soudu), ale v tom případě však ve skutečnosti šlo o záležitost zcela odlišnou (jmenování, odvolávání ústavního činitele bez stanovení lhůt funkčního období). V současném případě (týkajícího se mandátů poslanců) ústavní pořádek počítá s možností dobu výkonu „volené veřejné funkce“ (tj. poslaneckého mandátu) zkrátit a výjimečně i prodloužit. Ústavním zákonem o zkrácené volebního období PS jednorázovým (účelovým) ústavním zákonem je sice – jak už řečeno - řešením málo vhodným (navíc když se opakuje!), ale v tomto případě nejde jen o základní právo poslance Melčáka podle čl. 21 Listiny základních práv a svobod, ale o základní právo všech poslanců, ale i občanů a institucí (voličů kandidátů na poslanecké mandáty, politických stran). Základní právo garantované Listinou základních práv a svobod na setrvávání ve funkci poslance po celé volební období neexistuje.

3) Ústavní soud měl stížnost poslance Melčáka nejen z důvodu výše uvedených odmítnout. Že Ústavní soud „neshledal důvody k odmítnutí je podle mého názoru těžko pochopitelné. Zejména, když zrovna Ústavní soud je přímo baštou prosazování principu proporcionality v interpretaci práva. Zájem poslance Melčáka nelze stavět nad zájem absolutní většiny společnosti, jednotlivců i institucí. Navíc nelze nevidět jasně účelové načasování této stížnosti. Poslanec Melčák k měl k podání stížnosti několik týdnů času a stížnost podaná na posledních chvíli těsně před uplynutím 60-denní lhůty (§73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) svědčí o promyšleném a přesně načasovaném postupu. A chtě-nechtě vyvolává podezření, zda poslanec Melčák v tomto případě jen konečným článkem jistého politického zájmu.

4) Názor Ústavního osudu, že v této věci „neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu odkladu voleb“ je nepochopitelný. Veřejným zájmem je zájem všech občanů republiky a v konkrétní mimořádné situaci, vzniklé nepromyšleně načasovaným vyslovením nedůvěry vládě, je veřejným zájmem především stabilita země (v neposlední řadě momentálně mimořádný význam připravovaného státního rozpočtu). Usnesení Ústavního soudu situaci v zemi naopak destabilizuje.

5) Usnesení Ústavního soudu nerespektuje jeho samým několikrát zdůrazněnou zásadu, že jeho rozhodnutí nemůže jít za hranice petitu (tj.toho, co stěžovatel výslovně v stížnosti formuluje jako požadované rozhodnutí soudu). Bohužel to není poprvé (viz nález týkající se souladu Lisabonské smlouvy s českým ústavním pořádkem – sp. zn. Pl.ÚS 19/08). Poslanec Melčák nepožadoval ve své stížnosti předběžné opatření pozastavující přípravu voleb, ale zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. a ústavního zákona č.195/2009 Sb. Ústavní soud jistě má kompetenci zrušit rozhodnutí prezidenta republiky, ale v tomto případě jde především o zrušení ústavního zákona č. 195/2009.Sb. Návrh na odložení vykonatelnosti ústavního zákona (předběžné opatření) nebyl nikým formulován a odvolávání se na právní názory vyslovené Evropským soudem pro lidská práva v souvislosti s kritikou „přehnaného formalismu“ není proto v tomto případě přiměřené.

6) Ústavní soud ve svém usnesení konstatuje, že „nevzniká újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištěním voleb vynaloženy nebyly“. Avšak tyto prostředky , vynaložené státními orgány, politickými stranami i jednotlivci, už nyní dosahují kolem půl miliardy Kč. A to nemluvíme o širších společenských a politických souvislostech a dalších ústavních rébusech, které jistě vzniknou, pokud Ústavní soud (a to i v krátké době) rozhodne ve prospěch stížnosti poslance Melčáka.

7) Nutno tedy konstatovat, že celá causa ve své podstatě týká jediné základní otázky: Má Ústavní soud právo kontrolovat „ústavnost ústavních zákonů“? Odpověď zní ano. Ale jen tehdy, dochází-li ke „změně podstatných náležitostí demokratického právního státu“ (řečeno slovy čl. 9 odst. 2 Ústavy )., Jinými slovy: schválí-li Parlament předepsanou většinou zákon, který nazve „ústavní zákon“ a v tomto „ústavním“ zákoně upravuje věci, které podle čl.9 odst. 2 Ústava výslovně prohlašuje jako za takové, které nelze změnit, je nutno takový „ústavní zákon“ označit za nicotný, jde jen o formu ústavního zákona, ale ne o ústavní zákon v materiálním slova smyslu, a pak musí demokratický ústavní systém umožnit, aby orgán kontroly ústavnosti normotvorby ten „ústavní“ zákon prohlásil na neústavný, nulový ve své účinnosti. Jinak ovšem zásadně však platí, že Ústavní soud nemůže kontrolovat ústavnost ústavních zákonů (ve formálním i materiálním smyslu), tj.takové, které evidentně nepřekračují hranice dané čl.9 odst.2 Ústavy. Ústavní soud není ani třetí komorou Parlamentu.,není arbitrem ústavnosti ústavních zákonů, není nad Parlamentem, který odvozuje svou legitimitu od bezprostředně vyslovené vůle lidu.Je jen částí struktury mocenských orgánů, odvozující svou legitimitu od ústavou stanoveného jmenovacího aktu prezidenta republiky a souhlasu Senátu s tímto aktem.

Není asi vhodné používat silná slova, ale závěr se mi zdá jednoznačný: Ústavní soud svým usnesením sp. zn. Pl.ÚS 24/09 překročil svou ústavně vymezenou kompetenci.

Ján Gronský
Katedra ústavního práva Právnické fakulty UK v Praze



17. září 2009, Jan Lasák: Krátká poznámka k virtuální náhradě škody dam Bobošíkové a Volfové...
V souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR ve věci Melčák a odložením předčasných voleb jsem dnes zaregistroval vyjádření J. Bobošíkové z politické strany Suverenita a Jany Volfové ze Strany důstojného života, které v souvislosti s dalším posunutím voleb na jaro 2010 a s tím související nečinností Parlamentu ČR hodlají požadovat náhradu škody. Chtěl bych tímto dámám Bobošíkové a Volfové ušetřit další náklady, které jsou s případnou soukromoprávní žalobou na náhradu škody spojeny, neboť podle mého názoru s ohledem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu nemají mnoho šancí.

Předně se nabízí otázka pasivní věcné legitimace. Pominu-li nereálný scénář, tj. žaloba proti jednotlivým poslancům a senátorům Parlamentu ČR, připadá do úvahy toliko žaloba proti státu jako takovému. V tomto případě nelze postupovat podle ustanovení § 415 a násl. ObčZ, neboť stát v tomto případě zjevně nevystupuje coby účastník občanskoprávních vztahů (srov. § 21 ObčZ). Zůstává tak jedině odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Z uvedeného předpisu plyne, že odpovědnost lze po státu požadovat jen v případě vydání nezákonného rozhodnutí (což v daném případě není aplikovatelné) nebo v případě nesprávného úředního postupu. Mám za to, že toto je důvod, o který se patrně dvojice Bobošíková a Volfová hodlá opřít, když ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb. „stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.“

Jakkoliv je uvedené ustanovení obecně formulované, Bobošíková ani Volfová se náhrady škody na jeho základě za současného složení Nejvyššího soudu (samozřejmě je řeč o senátu 25) patrně nedomůže. Základní premisa zní: „výkon moci zákonodárné není úředním postupem ve smyslu citovaného zákona“. Stanovisko Nejvyššího soudu je v této souvislosti takové, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb. a z výsledku hlasování o návrhu zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým voličům (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2007, sp. zn. 25 Cdo 3034/2005 případně rozhodnutí ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005). Jelikož by v daném případě zřejmě Bobošíková s Volfovou napadaly spíše nečinnost Parlamentu ČR ve věci předčasných voleb, je vhodné odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2008, sp. zn. 25 Cdo 1861/2007, ze kterého jednoznačně plyne názor, podle kterého „nepřijetí zákona Parlamentem České republiky […] nezakládá podle zákona č. 82/1998 Sb. žalobkyni nárok na náhradu škody způsobené nečinností státu […] proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či v Senátu PČR není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb“. Jelikož se nelze domáhat náhrady škody z důvodu nečinnosti Parlamentu ČR při přijímání obyčejných zákonů, tím spíše se nelze domáhat náhrady škody na státu z důvodu, že v důsledku nečinnosti PČR došlo k posunutí (předčasných) voleb. Pomíjím v tuto chvíli jistě zajímavou otázku, jakým způsobem by se prokazovala ona nečinnost, resp. posunutí předčasných voleb z důvodu nečinnosti, neboť ústavní podmínky ke konání předčasných voleb v tuto chvíli splněny nejsou.

Pro úplnost lze uvést, že uvedený závěr ve věci sp. zn. 25 Cdo 1861/2007 obstál též před Ústavním soudem (ústavní stížnost byla odmítnuta), jakkoliv může být problematický ve vztahu k neprovedení komunitárního práva. Zdá se tak, že dveře pro náhradu škody pro dámy Bobošíkovou a Volfovou jsou před českými soudy uzavřeny.



16. září 2009, Jakub Vosáhlo: Ústavní soud posvětil simulované úkony
Ústavní soud se ve svém nálezu k cause Melčák pokusil mimo jiné zodpovědět otázku, jakým způsobem je za současné ústavní úpravy možné rozpustit Poslaneckou sněmovnu, když postup prostřednictvím ad hoc přijatého ústavního zákona o zkrácení volebního období byl shledán neústavním. V rámci těchto úvah označil za ústavně konformní řešení prostřednictvím čl. 35, odst. 1, písm. b) Ústavy. Tento názor je podle mě natolik problematický, že stojí za pozornost.

Nejprve pro úplnost ocituji příslušné ustanovení Ústavy: „Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky, jestliže se Poslanecká sněmovna neusnese do tří měsíců o vládním návrhu zákona, s jehož projednáním spojila vláda otázku důvěry“. Ústavní soud výslovně uvádí jako ústavně konformní řešení, kdy by na základě široké dohody politických stran vláda vybrala nějaký zákon s nímž spojí otázku své důvěry. Poslanecká sněmovna by ho záměrně tři měsíce nechala ležet a tím by byly naplněny podmínky příslušného ustanovení, vedoucí k rozpuštění Poslanecké sněmovny.

Chápu, že v situaci, kdy politická reprezentace zcela běžně natahuje Ústavu i celý právní řád jak gumového hada, aby v jeho rámci dokázala prosadit své partikulární cíle (které tvůrci těchto zákonů vůbec nezamýšleli) se takové řešení může mnohým zdát jako zcela logické a smysluplné. Prostě proto že nám už ani nepřijde podivné, že v rámci mantinelů stanovených pravidel všemožně kličkujeme a snažíme se urvat, co se dá. Vždyť přece co není výslovně zakázáno, je povoleno.

Nemohu se ale smířit s tím, že Ústavní soud, který by měl být strážcem ústavnosti a jednou z největších právních autorit v zemi toto veskrze neprávní jednání posvěcuje. Jedna z nejvyšších soudních stolic (já se domnívám, že vzhledem ke svému právu negativního zákonodárství i autoritě jeho nálezů ta fakticky nejvyšší) by měla mít na zřeteli že právo nelze redukovat na text příslušného ustanovení. Nechci zde zabíhat do úvah o interpretaci práva, ale zastávám názor, že každé ustanovení bylo svým autorem tvořeno s nějakým účelem a právě tento účel by měl být našim hlavním vodítkem při výkladu příslušného ustanovení, nikoliv slova, jimiž byl tento zákonodárcův záměr (více či méně výstižně) vyjádřen.

Pokud se vrátíme k výše citovaném ustanovení naší Ústavy, pak je nepochybné, že záměrem ústavodárce bylo přimět Poslaneckou sněmovnu, aby co nejrychleji rozhodla o otázce, kterou vláda považuje za natolik zásadní, že s ní spojila otázku své důvěry. Účelem tohoto ustanovení bylo zamezit potenciálním průtahům a obstrukcím legislativního procesu v důležitých otázkách. Pokud by na základě těchto okolností došlo k mezní situaci rozpuštění sněmovny, značilo by to zásadní rozpor mezi vládou a sněmovnou, která sabotuje výkon exekutivní moci. Právě tomu mělo příslušné ustanovení zabránit.

Ústavní soud radí, aby si vláda zvolila nějaký zákon, o kterém bude naoko tvrdit, že je pro ní tak důležitý, že s ním musí spojit otázku své důvěry. Bude tedy simulovat určitou vůli, kterou vnitřně vůbec nebude chtít projevit. Následně tento zákon předloží sněmovně, která ho záměrně bude tři měsíce ignorovat. Přitom účelem Poslanecké sněmovny bezesporu je zákonodárné iniciativy projednávat, nikoliv je nechávat ležet. To vše by se odehrávalo nikoliv v situaci hlubokého rozporu mezi vládou a sněmovnou, ale naopak širokého politického konsensu. Všichni se budou tvářit, že naplňují podmínky stanovené v čl. 35, odst. 1, písm. b) a přitom budou vědět, že toto jednání nemyslí vážně a jejich jediným zájmem je rozpustit Poslaneckou sněmovnu. To je legalizované pokrytectví na nejvyšší úrovni.

Je smutné, že konstituční tribunál, který by měl být garantem ústavnosti a práva, sám doporučuje takové jednání. Pouze soudce Vladimír Kůrka se ve svém minoritním stanovisku pozastavil nad podivností nabádání k takto pokryteckému jednání.

Těžko vyčítat politikům, že zneužívají právo k prosazování svých partikulárních zájmů, že v zákonech hledají kličky a vykládají je tak jak zrovna potřebují, když jim takovéhle jednání de facto posvětila nejvyšší soudní autorita v zemi.

Pokud by toto měl být nový trend rozhodování Ústavního soudu, bylo by to velmi neblahé.

Autor je komentátorem internetového deníku Neviditelný pes
Celý příspěvek