pátek 30. října 2009

Palácisko


Listoval jsem nedávno v Komenského „Světě v obrazích“; nevím, co jsem hledal, ale dolistoval jsem až ke kapitolce „Soud“. Doprovodný dřevoryt je překvapující: potemnělá seknice, do jejíhož rohu u malého okénka je vtěsnán prostý (řekl bych, že ledabyle ohoblovaný a sukovatý) stůl, u něhož sedí soudce a dva „pomezní“ (jak přísedícím říká jeden z mých kolegů); v jisté vzdálenosti od stolu jakýsi plaňkový plot či šprušlení (stará čeština tomu pokud vím říkala „šraňk“), za kterým stojí strany. Všechno strohé, trochu stísněné a prostinké. Budova, ve které soud zasedal, se zvenčí - podle jejího vnitřku - nejspíše podobala škole ve Struku, kterou jak známo Cimrman obílil vápnem a ze severu podepřel smrkovými kmeny. A tak mne napadlo - v jakých budovách se vlastně soudilo a soudí? A především: vypovídá také budova něco o soudnictví (nebo justici, nebo spravedlnosti?) státu, který soudy do takové budovy umístil? Nebo dokonce o soudcích?.

Taková kněžna Libuše to ještě měla snadné. Postačilo, aby se postavila na Vyšehradě pod lípu, po pravé ruce postavila děvu, která držela „desky právodatné“ (rukopis Zelenohorský, ze kterého libretista přebíral celé pasáže, neřešil, jakým že písmem vlastně psané; to byl vydatný argument pro odpůrce rukopisů, tvrdící, že pohanští Češi žádné písmo neměli). Zlomyslně lze připomenout kupodivu málo známý fakt, že libreto naší nejposvátnější opery je psáno německy (přeložil ho Ervín Špindler); proto kdo ví, možná si libretista Josef Wenzig, pražský Němec, představoval desky v nějaké staré němčině. Po levé Libušině ruce je „křivdy kárající meč“ (ohromný šaršoun tradičně v opeře také drží děva, která by s ním - kdyby nebyl papundeklový - asi vůbec nehnula). Celek byl doplněn „pravdozvěstným ohněm“, a u kněžniných nohou je podle libreta „svatocudná voda“. Je hodno zaznamenání, že inscenace ústecké opery v šedesátých letech svatocudnou vodu umísťovala do nakašírované pozinkované dětské vaničky dodané sopranistkou ze sboru. Na scéně překážela (totiž ta vanička) tak dlouho, až do ní při jednom představení jeden z lechů junácky šlápl. Protože vládyky a leši byli úsporně obuti do jakýchsi letních sandálů vzor 1957, ale s nacucávacími lyžařskými bílými vlněnými ponožkami, capal potom lech po celý zbytek prvního jednání čvachtavě po scéně a zanechával za sebou mokré ťápoty. Ale v ústecké opeře se děly vůbec věci...

Zkrátka pohanští Čechové zřejmě soudili pod širým nebem. Z historie víme, že soudnictví se brzy nastěhovalo pod střechy rycht, zámků, knížecích, královských i jiných paláců. Nevím ale o tom, že by se před zánikem patrimoniálního soudnictví a oddělení soudnictví od správy stavěly budovy určené speciálně jen pro výkon soudnictví. Zřejmě tedy teprve druhá polovina 19. století byla obdobím, kdy architektura dostala nový úkol: vytvořit nový typ budovy, určený jen k souzení.

Ostatně nejen pro výkon soudnictví; architekti museli vyhovět také potřebám železniční dopravy a navrhnout v krátké době desítky, či spíše stovky nádražních budov. Pokud se dochovaly do současné doby, jsou leckde po zásluze památkově chráněny. Podíváte-li se na takové staré rakouské nádraží kdekoli v Evropě, zřejmě ho bez váhání správně dobově zařadíte.

Stejně tak stavby určené múzám: jen vídeňští architekti Fellner a Helmer nastavěli od sedmdesátých let na území rakouského císařství přes padesát divadel a koncertních sálů v různých historizujících slozích, další stavby nepočítaje. Tvořili architekturu vysoce funkční, která si své kvality zachovává do současné doby (Liberec, Karlovy Vary, Jablonec nad Nisou, brněnské Mahenovo divadlo; Státní opera v Praze je považována za jedno z nejhezčích evropských divadel, navíc s vynikající akustikou). A přestože je každé divadlo jiné, i laik pozná, že jednotlivé budovy spojuje podobná myšlenka.

A jak je to se soudy? Existuje vůbec reálná možnost zmapovat, kde všude - aspoň na území České republiky - byly postaveny za Rakouska soudní budovy? A kde dosud svému účelu slouží? Kdo byli jejich architekti a kteří stavitelé je budovali? Zdá se mi, že zatím se nikdo z právníků ani historiků touto otázkou nezabýval. Třeba právě jinoprávníci ve svých komentářích vytvoří základ takové databáze.

Byl by myslím zajímavý poznatek spočíst na jedné straně soudní budovy postavené za posledních padesát let starého Rakouska (a nová nádraží a nová divadla...) a na straně druhé nové soudní budovy (a nová nádraží a nová divadla...) postavené po roce 1918 do současnosti. Obávám se, že takové srovnání by vyznělo dost tristně, a to nejen co do počtu, ale také co do kvality a funkčnosti. Vzpomínám si, že budova bývalého krajského soudu v Mostě - s přilehlou věznicí - musela ustoupit těžbě uhlí a někdy koncem sedmdesátých let byla odstřelena; v roce 1977 se s velkou slávou přestřihovala páska na budově nové; o té ale před několika měsíci čtu, že dožila a nevyhovuje. „Skleněná“ budova krajského soudu v nedalekém Ústí nad Labem má myslím podobný osud.

Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud i Ústavní soud (a mnohé další soudy) u nás navíc důsledně sídlí v budovách, které byly stavěny pro úplně jiné účely a více nebo méně zdařile pak přizpůsobovány. Vcelku charakteristická je historie Nejvyššího správního soudu: v roce 1918 byl umístěn do bývalé „kadetky“ na Hradčanech (nyní Ministerstvo obrany) s tím, že pro něj bude postavena nová (a to opravdu soudní) budova, v níž mělo sídlit také Ministerstvo spravedlnosti. O tom rozhodla vláda usnesením v roce 1922, a v roce 1926 bylo dalším vládním usnesením uloženo Ministerstvu veřejných prací projekt urychlit. Nestalo se však nic, a to ani poté, kdy bylo určeno (1934) stavební místo (Letenská pláň, kde k tomu účelu byly přikoupeny i další pozemky). Nejvyšší správní soud však setrval v hradčanské kadetce, odkud byl s německou řízností vystěhován za necelé tři dny poté, kdy budovu několik týdnů po okupaci zabraly SS. Stěhoval se do Chudobince u sv. Bartoloměje (ano, Vyšehradská 16), kde se stal podnájemníkem Ministerstva spravedlnosti. To se tam ve stejné době stalo domácím pánem a chudobinec proti pražské obci uhájilo až do současné doby (původní určení budovy v sobě při nynějším stavu rozpočtu justice nyní nese kouzlo nechtěného, že?). Původně užíval Nejvyšší správní soud asi polovinu prostor, záhy po válce bylo zřejmé, že návrat do „kadetky“ na Hradčany vojáci nepřipustí, a současně Ministerstvo spravedlnosti začalo soudu zabírat kancelář za kanceláří; za Drtiny zdvořile, za Čepičky bez skrupulí. Nesmělé pokusy soudu umístit se v Praze do jiného místa skončily v roce 1948. Soud byl poté ministerstvem „vymístěn“ (v červenci 1948), navíc prakticky bez nábytku, na Malostranské náměstí do budovy bývalého kláštera (v listopadu píše soud ministerstvu, že „místnosti jsou rozlehlé, temné, plné výklenků, takže světlo je pouze u oken. Některé místnosti se těžko vytápějí a některé nelze vytopit vůbec. Část místností je upravena z přepažených chodeb...“ Namísto nápravy sdělilo ministerstvo v březnu 1949, že budovu na Malostranském náměstí bude třeba užít k jinému účelu a že ji má soud vyklidit (tři měsíce před účinností zákona), protože ústavněprávní výbor schválil osnovu zákona o přesídlení soudu do Bratislavy. Tam byl také soud nakonec (v říjnu 1949) přesunut a v Bratislavě také právně i fakticky zanikl (kde tam po zbytek svého života sídlil, nevím, z archivů vyplývá, že ani v Bratislavě pro něj nebylo místo).

Začátek novodobé historie správního soudnictví byl možná optimističtější, ale neméně skrovný. Jediný „obecný“ správní senát Nejvyššího soudu ČR byl umístěn na několik týdnů se vším všudy do jedné kanceláře podkroví „domečku“ na nádvoří ve Vyšehradské. Záhy jsme se přesunuli do pronajatých prostor velké stavební firmy v Táborské ulici nad nuselskou radnicí, kde jsme po nějakou dobu zakopávali o rýsovací prkna a vysvětlovali zmateným kresličkám, že „pan inženýr sedí teď někde jinde“. Teprve další stěhování (už správního úseku Vrchního soudu v Praze) do původně rakouského vojenského objektu na Smíchově přivedlo správní soudce do budovy zdařile rekonstruované, byť prostorově nevelké. Až v roce 1996 se správní soudci mohli „definitivně“ přesunout do budovy pankráckého soudu, se kterým se uvažovalo jako s budoucím sídlem Nejvyššího správního soudu, pokud bude někdy aktivován.

Definitiva netrvala dlouho. Se vznikem Nejvyššího správního soudu (jedenáctý rok po jeho konstituování) a jeho nečekaným umístěním do Brna začala anabáze znovu. Pronajaté prostory brněnského Pozemstavu v Masarykově ulici musely být po dobu probíhající rekonstrukce sídla na Moravském náměstí několikrát rozšiřovány, takže přetahování nábytku, spisů a knih z kanceláře do kanceláře a z patra do patra jsme si několikrát vyzkoušeli. Od září 2006 ale již sedí Nejvyšší správní soud „ve svém“, navíc v současnosti vyhovujícím a „soudním“ svém (jde ovšem o původní dispozicí bytový dům s palácovým průčelím z konce 19. století); jeho umístění je definitivní (definitivní aspoň pro toho, kdo se o historii příliš nezajímá nebo ještě neví, že se historie opakuje).

Nevím, jestli ještě dneska existují soudní budovy, které pamatuji z dob svých začátků: prostorově nepostačující, s přepaženými chodbami, opadanou omítkou, zašlými a špinavými olejovými nátěry, rozbitými dlaždicemi a rozvrzanými lavicemi, zkrátka ušmudlané uvnitř i zevně. K takovým soudům lidé nezískají důvěru, či lépe řečeno, od státu, který trpí takové ušmudlané soudnictví, lze čekávat jen ušmudlanou spravedlnost. Nevím, jestli takové soudy jsou, ale vím, že bych u takového soudu už pracovat nechtěl.

Soud by měl mít důstojné sídlo. Neberte to tak, že tu skrytě pléduji pro stavění soudních paláců. Ani v nejmenším, právě naopak. Mám apriorní nedůvěru k velkým palácům (velkým podnikům, velkým obřadům, velkým číslům, velkým ideologiím i velkým slovům). Připomínají mi třetí Parkinsonův zákon: „Narůstání přináší složitost a složitost přináší rozklad.“ Parkinson ostatně uvádí příklad právě na budovách. Ta pasáž je tak půvabná, že stojí za citaci:

„Jen se podívejte čerstvýma očima třeba na budovy. Předně uvidíte původní kůlnu, postavenou v roce 1922, v ní je dnes zřízeno muzeum. Pak je tu tovární budova z roku 1925, mohutná a rozlehlá, nakvap postavená, čistě jen jako přístřešek na stroje. Vedle se tyčí správní budova z roku 1934, vybudovaná po velkém slučování, přehnaně zdobená mramorem, bronzem, tepanými mřížemi a dubovým dřevem. Na druhé straně ulice jsou narychlo stavěné budovy z roku 1944, které tu plní účel všech prozatímních staveb - ještě padesát let budou zabírat prostory potřebné pro něco docela jiného. A nakonec nás upoutá budova nejnovější, postavená v roce 1960 pro nově vzniklá oddělení - propagační, personální, kulturní, oddělení sociální péče, rekreační a sportovní. Tato moderní budova má kostru z lehkého kovu a je zbudována z dřevotřísky, laminátu a podobných hmot. Před ní zřejmě nadělalo pořádnou spoušť prasklé potrubí - tak se to alespoň jeví náhodnému návštěvníkovi, ale ve skutečnosti je tu japonská zahrada. A to na zdi také nejsou jen tak ledajaké čáranice křídou, ale nástěnné malby Sakumi Musašiho. Postavena podle návrhu profesora Snitzelbauma z fakulty architektury, reprezentuje poslední výkřik stavitelského umění. Nejmarkantnější však na ní je, že určitě dlouho nevydrží a nikterak neodpovídá účelům vlastní továrny. Dnes se samozřejmě ještě neví, jestli se koncern udrží v celé své slávě dalších dvacet let, ale stavitelé jeho nejnovější budovy mu zřejmě předpovídají sotva deset roků.“

Mnozí ze čtenářů coby právníků budou znát Justiční palác v Římě (Palazzo di giustizia). Jeho kousek je na připojeném obrázku. A neznáte-li, zajděte se na něj podívat, není to daleko od Andělského hradu na téže straně Tibery. Stojí za podívání a za přemýšlení. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem, že je to stavba - sestra toho psacího stroje z Piazza Venezia, a tedy dílo mussoliniovské doby. Není. Je starší, byl stavěn mezi 1888 a 1910 a je to dílo architekta Guglielma Calderiniho (který, pokud vím, jinou tak význačnou stavbu nenavrhl a nepostavil).

Jděte se na ten soudní palác podívat, ale nezůstaňte za vodou. Jděte k němu. Až úplně k němu. Dotkněte se bosáže. Ne proto, že by to byl krásný palác, naopak. V průvodcích - pokud na něj vůbec průvodci upozorňují, ono se není čím chlubit - je označován jako „Big Bad Palace“. Římané sami mu říkají „Palazzaccio“, což si pro sebe soukromě překládám jako „Palácisko“.

Ale ten palác každého soudce přinutí přemýšlet. Je ohromný. Je těžký. Je drtící. Každý kámen, každý sloup, každá plastika je dvojnásobně, trojnásobně, pětinásobně větší a těžší, než byste očekávali. Nemá lidský rozměr. Stojíte před tím, vyvracíte krk a přemýšlíte: tohleto má symbolizovat spravedlnost? Ta těžká, tupá, neproniknutelná, zavalující hora kamene, která ujíždí svou ohromnou váhou jednou do Tibery, podruhé na Piazza Cavour? Kolem najdete málo lidí, nikdo nemá důvod procházet kolem. Než ho obejdete, trvá to půl hodiny. Všechny četné vchody na všech čtyřech stranách jsou uzavřeny těžkými železnými mřížemi, za nimiž většinou otáčí průvan prachem, starými papíry a suchým listím. Nevedou tam žádné obvyklé turistické trasy. Nejezdí odtamtud ani autobusy k Termini, které jinak jezdí téměř odkudkoli.

Díváte se na Justiční palác a myslíte na Parkinsonův třetí zákon o tom, že instituce, která dosáhne svého největšího vzrůstu, odumře. Ale vybavují se vám i další asociace: myslíte na Kafkova Dveřníka, na spartakiády, poúnorové procesy (kolem takového soudu by se dalo nahnat lidí, aby skandovali „ukřižuj, ukřižuj!“), první máje, a napadají vás i další neveselé příměry. Přemýšlíte o tom, jestli si lidé mají právě takto představovat spravedlnost. Myslíte na to, jestli by se vám líbilo v takovém paláci pracovat. Asi existují soudci, kteří by tam pracovali rádi a považovali by takové prostředí za důstojné. Nu, já mezi ně nepatřím.

A půjdete-li se podívat na Justiční palác, zajděte si potom k Palazzo Spada. Sídlí tam kromě známé galerie také italská Státní rada, tedy po našem plus mínus Nejvyšší správní soud. Aspoň nahlédněte dovnitř, na nádvoří se dostanete a známou Borrominiho chodbu s krásným optickým klamem byste tak jako tak měli vidět. Ale porozhlédněte se ještě trochu. Třeba uvidíte aspoň jednu kočku. Uvnitř - kam se zvědaví turisté, pokud nejsou zrovna správními soudci, asi nedostanou - jich bývaly na vnitřních nádvořích (a doufám, že stále jsou) desítky. Měly tam něco jako hotýlek. Kotce, krmítka, kočičí záchody, stříšky proti dešti, boudičky pro kojící kočičí mámy, a také vyhřáté a nablýskané karosérie služebních Alf Romeo pro klidné kočičí rozvalování. A mezi tím procházeli se svými spisy důstojní radové z budovy do budovy. Kočky jim uhýbaly z cesty, občas oni kočkám, jedna citlivá paní radní zvedla pískající kotě a odnesla ho mámě do boudičky k ostatním. Že Řím žije s kočkami v jakési symbióze, jsem věděl. Že s nimi žije v takové družnosti i soud, bylo pro mne překvapení.

Víte, soudce nepotřebuje ke své práci o moc víc než svou člověčí kvalifikaci právě pro tuhle práci; a i ty kvality by asi měly být víc čapkovské a méně napoleonské. A jinak potřebuje v podstatě jen jednací síň, klidnou a čistou kancelář, dobře zásobenou knihovnu a technické vybavení na úrovni doby. Někde uvnitř bude ukrytý a dobře střežený - aby se neotupil a neokoukal - i ten Libušin „křivdy kárající meč“. Řekl bych, že by tohle měla naznačovat i budova soudu. Nic víc.

Moje maminka ráda říkala: „Gusta a facky jsou různý“. Nevyvracím nikomu obdiv k monumentálním stavbám, obřadům nebo slovům, ani zálibu v tom všem. Ale já budu mít raději soud, který má lidský rozměr.

I když je to třeba - jako v Palazzo Spada - rozměr jaksi kočičí.
.
Celý příspěvek

úterý 27. října 2009

Datověschránkový třesk ...

... tak příslušným slovním spojením označuje nadcházející "plnou" aktivaci systému datových schránek Jaromír Jirsa na svém blogu v příspěvku Elektronická justice - podvod na občana. A opravdu z pozice (nejen) advokáta jsem zvědav, jak bude systém doručování v režimu datových schránek od 1.11. 2009 fungovat.

Zatím to moc nadějně (i když tady závisí na úhlu pohledu - odpůrci zavedení režimu datových schránek by asi měli radost) nevypadá. Viz například hlavní strana dnešních HN s článkem Datové schránky kolabovaly, což opravdu pár dní před spuštěním plného provozu mnoho dobrého nevěstí. Ostatně v tomto případě je "zajímavé" i konstatování výše zmíněného Jaromíra Jirsy, a sice že: "Doslova pár dnů před aktivací [post J. Jirsy je z 18.10.] je například v pražské justici situace taková, že se elektronické doručování soudních písemností (například rozsudků) do datových schránek teprve zkouší ve zkušebním provozu u jediného soudu, což je situace, kterou když popisuji IT odborníkovi, zapůsobí na něj jako fantasmagorie nebo přinejmenším špatný vtip."

No - nechme se překvapit ... Jinak ale musím obecně říci, že některé aspekty elektronizace justice se mi líbí (např. aplikace InfoDeska, InfoSoud, el. verze sbírky Listina atp.) a jsou jednoznačně z hlediska advokátní praxe přínosem.

Výše uvedené jsou přitom jen takové obecné stesky ke spuštění systému jako takovému, k nimž toho nemohu říct prakticky o nic více, než je veřejně dostupné (a uvítám info od lidí, kteří mají přístup k více informacím). A to se přitom ani člověk nezačne zabývat určitými detaily. Co se týče těch detailů, je možno se zamyslet např. nad tím, jak je to od 1.11. 2009 s doručováním advokátům vykonávajícím advokacii prostřednictvím obchodních společností (individuální advokáti mají přechodné období do roku 2012). ČAK k tomu vydala stanovisko, které zřejmě reaguje na očekávané problémy se systémem datových schránek a snaží se i u tohoto způsobu výkonu advokacie omezit množství doručovaných zpráv na minimum (tj. jen korespondence týkající se dané AK z titulu jejího postavení jako právnické osoby, ne v případech, kdy společníci zastupují klienty). Nicméně toto stanovisko je poněkud v rozporu s původními prohlášeními ČAK (viz např. úvodník místopředsedy ČAK v Bulletinu Advokacie č. 6/2009) i oficiálním Typovým postupem postupem implementace zákona č. 300/2008 Sb. - ADVOKÁT / verze 1.00 (srov. str. 2, pozn. č. 1). Takže si bude třeba vyčkat, jak se k tomu soudy a jiné doručující orgány postaví ... Případné postřehy od věci znalých osob k tomuto tématu budou rovněž vítány.
Celý příspěvek

Svobodný pohyb jaderných elektráren

Soudní dvůr dnes rozhodl ve druhé předběžné otázce týkající se Jaderné elektrárny Temelín. Zatímco první rozhodnutí Soudního dvora (C-343/04) se týkalo příslušnosti rakouských soudů, toto rozhodnutí jde již k věci. Konkrétně k otázce, zda mohou fyzické či právnické osoby před rakouskými soudy vznášet zápůrčí žaloby či žaloby o náhradu škody vůči provozu, který byl úředně schválen v jiném členském státě. Klíčovou otázkou byl výklad § 364a ABGB, respektive § 364 odst. 2 ABGB, které by podobnou žalobu umožňovaly s ohledem na provozy povolené v jiných členských státech, zatímco s ohledem na povolení vydaná rakouskými úřady nikoliv.

Soudní dvůr zde vcelku předvídatelně konstatoval, že takto ne: podobné rozlišování mezi úředními povoleními je diskriminací z důvodu státní příslušnosti. V relativně dlouhém rozhodnutí mě zaujaly tři věci:

1) Kauza je jedním ze vzácných případů, kdy se aplikačně „oprášila“ Smlouva o založení Evropského společenství pro atomovou energie, tedy druhé dosud existující Evropské společenství (Smlouvy o ESUO vypršela v roce 2002 a její zbytky byly převzaty do rámce SES).

2) Případ je také zajímavým příkladem toho, jak se může Soudní dvůr naprosto minout s argumentací generálního advokáta. GA Poiares Maduro si ve svém stanovisku popovídal o výkladu čl. 43 SES a existenci přeshraničního prvku, pak vzal hopem zbylé čl. 10, 12, a 28 SES, a naprosto pominul jakékoliv aspekty Smlouvy ESAE, které byly naopak těžištěm argumentace Soudního dvora. Toto „minutí“ bude asi dáno tím, že existenci Smlouvy ESAE pominul předkládající linecký soud a GA jel po kolejích vytyčených předkládajícím soudem. Pokud ale předkládající soud „netrefil“ korektní právní základ práva ES, Soudní dvůr si jej běžně, jak ostatně konstatoval i zde v bodě 81 odůvodnění, překvalifikuje.

3) Konečně úděsně formulovány jsou předběžné otázky samotné, které předložil linecký Landesgericht; skutkový a právní propletenec na 4 stránky textu (v odůvodnění reprodukován pod bodem č. 54), který v každém soudci, který něco takového otevře, musí vzbudit nutkavou potřebu stavět jaderné elektrárny. Na druhou stranu je to ale skvělý studijní materiál pro praktickou výuku, jak předběžnou otázku neformulovat.
Celý příspěvek

pondělí 26. října 2009

Za Václavem Novotným


V sobotu 24. října 2009 byly při pohřebním obřadu v Prostějově uloženy do rodinné hrobky ostatky bývalého soudce a předsedy kolegia Nejvyššího správního soudu JUDr. Václava Novotného, který zemřel v pátek 16. října 2009 po dlouhé a těžké nemoci ve věku pouhých šestačtyřiceti let. Tento příspěvek proto bude smutný. To už tak ale nekrology bývají.

Znal jsem Václava Novotného nejspíš déle než většina současných soudců Nejvyššího správního soudu. Poznali jsme se v prvé polovině devadesátých let, ještě v době, kdy byl soudcem Okresního soudu v Prostějově a připravoval se na své působení u Vrchního soudu v Olomouci.

Byla to rychlá kariéra mladého sympatického a tichého právníka (majícího tehdy Kristovy roky), která vzbuzovala mezi soudci zvědavost. Teprve postupně, protože Václav ve své skromnosti o svém dřívějším působení málokdy mluvil, jsem se dozvěděl, že před tím prošel atraktivní i zajímavou profesní dráhou. Bezprostředně po převratu v roce 1989 se stal členem Komise pro správní právo Legislativní rady federální vlády a působil jako poradce v Kanceláři Federálního shromáždění. I přesto, že pro mladého právníka bylo takové postavení více než lákavé, zvolil si soudcovskou dráhu. Tu chtěl nastoupit již po promoci v roce 1986; v tehdejších poměrech to však nebylo možné. Justičním čekatelem se proto stal až v roce 1990 a soudcovskou zkoušku složil v roce následujícím.

Tehdy však ještě jmenován soudcem nebyl. Jeho znalostí práva hospodářské soutěže využila tehdejší vláda a Václav Novotný svou pomoc neodmítl. Proto musel ještě obléknutí taláru odložit. V polovině roku 1991 byl jmenován do vysoké státní funkce prvního (ve skutečnosti jediného) náměstka ministra – předsedy Federálního úřadu pro hospodářskou soutěž. V této funkci řídil rozhodovací odbory úřadu i rozkladovou komisi ministra, zastupoval ministra v nejvyšších sférách výkonné moci, v Radě ekonomických ministrů, na jednáních Legislativní rady vlády federace či přímo na schůzích federální vlády. Rozšiřoval si vzdělání v oboru práva hospodářské soutěže, a vláda využívala jeho dobré znalosti tří světových jazyků i k jeho delegování na mezinárodní konference. Především se ale významnou měrou podílel na vytvoření koncepce tehdy zcela nového oboru českého práva. V roce 1992 byl pak zvolen za člena Prezidia Federálního fondu národního majetku a po volbách v tomto roce se stal náměstkem místopředsedy vlády. Málo se ví o tom, že se podílel i na tvorbě Ústavy České republiky.

Ve svých necelých třiceti letech se tak stal ve svém oboru jedním z nejvýznamnějších českých právníků, dobře známým i na mezinárodní právní scéně. Jakoby jej tato kariéra předurčovala k působení na nejvyšších místech vládní moci a politiky.

Přesto – a to bylo pro jeho skromnou osobu charakteristické – využil zániku federace k tomu, že se vrátil k naplnění svého původního záměru a stal se v roce 1993 řadovým soudcem u okresního soudu.

Nicméně právník jeho formátu byl předurčen ke kariéře i v justiční sféře. U okresního soudu tak setrval jen tři roky, a od roku 1996 byl jmenován předsedou správního senátu Vrchního soudu v Olomouci a beze sporu nejkvalifikovanějším soudcem v celém státě pro věci hospodářské soutěže a veřejných zakázek. Byl pro tuto práci svými znalostmi a zkušenostmi dokonale připraven.

Při zřízení Nejvyššího správního soudu v roce 2003 byl Václav Novotný jedním – a to dokonce nejmladším – ze třinácti prvních soudců tohoto soudu. Byl však už tak kvalitním soudcem s tak významnou autoritou, že byl pověřen řízením jednoho ze dvou kolegií soudu. Ve svých čtyřiceti letech se tedy stal předsedou finančně správního kolegia Nejvyššího správního soudu. Tím zaujal – a to po zásluze - postavení v absolutní špičce české justice.

Jeho profesní dráha tedy představovala strmě stoupající kariérní křivku; to bývá mnohdy předmětem závisti okolí. Já ale nepoznal nikoho, kdo by mu záviděl.

Václav Novotný totiž byl i výjimečnou osobností. Nejen šíří a kvalitou svého vzdělání, svými znalostmi a zkušenostmi. Jako brilantní právník a soudce současně ztělesňoval profesionální a etické zásady našeho povolání, ale především byl dokonalým člověkem - skromným, moudrým, čestným a laskavým. Když v loňském roce pro vážné onemocnění rezignoval na funkci soudce, pro Nejvyšší správní soud byl jeho odchod velkou ztrátou, ostatně do současné doby nenahrazenou.

Patřil k těm vzácným lidem, který se říká „noblesní osobnost“.

Vzpomínejme na něj s úctou.
Celý příspěvek

neděle 25. října 2009

Zastavte Spolkový ústavní soud

V září minulého roku zde Martin Smolek upozorňoval na provolání Romana Herzoga „Zastavte Evropský soudní dvůr“. Článek bývalého spolkového prezidenta a předsedy Spolkového ústavního soudu se pohoršoval nad judikaturou Soudního dvora a jeho, řekněme poněkud „velkorysým“, výkladem pravomocí orgánů Společenství. Článek vzbudil dost pozornosti, a to nejenom v Německu. V nedávném fastfoodu Spolkového ústavního soudu se k Lisabonu řeklo ano. Nicméně kauzou, kde by mohlo dojít ke značnému „zaskřípání“ ve „vztahu spolupráce“ mezi Soudním dvorem a soudy členských států není překvapivě Lisabon, ale probíhající kauzy jiné. Jednou z nich je již zmiňovaný Mangold, který leží v žaludku nejenom Němcům.

Stále častěji se spekuluje, zda by se Spolkový ústavní soud vskutku odvážil někdy v reálu vyslovit, že akt práva Společenství je nad rámec Společenství svěřených pravomocí a vyslovil „neaplikovatelnost“ aktu práva Společenství na území SRN. Můj dojem by byl, že část německých odborných kruhů přestává tuto možnost považovat za pouhou debatní možnost, která by byla skloňovaná výhradně ve vybraných anarchistických kroužcích. Za této situace vznikají další provolání, tentokráte opačná, aby se ukázalo, že ne všichni Němci jsou „ti Euro-zlí“. Skupina německých právníků tak přišla s návrhem, aby se Spolkovému ústavnímu soudu vepsala do zákona o Spolkovém ústavním soudu povinnost předkládat předběžné otázky Soudnímu dvoru. Text návrhu spolu s provoláním je přístupný ve spodní části této stránky, přetiskuji jej také níže pod tímto postem.

Právně je tento návrh naprosto zbytečný; pokud by Spolkový soudní dvůr někdy chtěl, do Lucemburku se může obrátit, stejně jako jakýkoliv jiný německý soud, přímo na základě článku 234 SES. Nový § 13a BVerfGG by tak měl význam pouze politický. Jak je v provolání napsáno, stanovení této povinnosti v zákoně o Spolkovém ústavním soudu by mělo zabránit kolizi, ke které systém směřuje a dát Soudnímu dvoru šanci „opravit“ svoji judikaturu.

Pod provoláním jsou některá zvučná jména, zpravidla však profesorů, kteří přednášejí evropské/mezinárodní právo. V této souvislosti mě napadlo, kdyby skutečně někdy k otevřenému konfliktu o „pravomoc stanovit pravomoc“ došlo, jak by se asi štěpily elity v jednotlivých členských státech? Kdo by byl pro-evropský a kdo pro-státní? Byl by vůbec někdo pro-Evropský?

Byť tedy stále obdivuji práce ústavních pluralistů, kteří se snaží skloubit neskloubitelné a tvrdí (teď hodně zjednodušuji), že může existovat systém práva, kde si dvě či více centra zároveň činí nárok na poslední slovo, historický pohled mi ukazuje, že podobné konflikty se vždy řeší politickou či vojenskou silou. Ústavy či ústavní smlouvy totiž jaksi zákonitě nemohou počítat se situací, že jednotka určitého celku bude popírat autoritu centra celku. Pokud se tak stane, pak je to mimoprávní skutečnost, kterou následný nový právní řád (ten vítězný) může pouze legitimizovat, respektive na ni založí svoji autoritu. Těžko ji ale může předvídat a právně upravit.
Nezbývá tedy než doufat, že Evropané jsou v mezidobí natolik líní, že by se jim válčit nechtělo. Bylo by to ale zajímavé, sledovat takové zpravodajství z občanské války o Evropu: Špidlův tankový prapor dobil Lyon; Klausova brigáda rychlého nasazení obklíčila u Čáslavi Druhý Monnetův pluk … Nu, raději doufejme, že v otázkách ústavních konfliktů se nám budou nadále střetávat pouze ti ústavním pluralisté.

----------------------------

Das Lissabon-Urteil des Bundesverfassungsgerichts:
- Auswege aus dem drohenden Justizkonflikt –

1. Das BVerfG will fortan verstärkt prüfen, ob die EU-Organe (a) ihre Kompetenzgrundlagen überschreiten - sog. "ausbrechender Akt" - oder (b) die Verfassungsidentität verletzen - sog. "Identitätskontrolle". Dies geht über das Maastricht-Urteil in zweifacher Hinsicht hinaus: Erstens ist von einem "Kooperationsverhältnis" zum EuGH nicht mehr die Rede, vielmehr möchte das BVerfG seine Letztentscheidungsbefugnis schon dann ausüben, wenn Rechtsschutz zum EuGH nicht zu erlangen ist (Rn. 240). Zweitens verwehrt das BVerfG dem EuGH die Fortbildung des EU-Rechts ("autonome Vertragsausdehnung"): Auslegung ja, Richterrecht nein (Rn. 338). Grundlegende EU-Rechtssätze stehen damit auf dem Spiel, etwa die Staatshaftung für die Verletzung des EU-Rechts ("Francovich-Doktrin") oder vom EuGH "geschöpfte" Grundrechte, zuletzt etwa das Verbot der Altersdiskriminierung ("Mangold-Urteil").
2. Die Art und Weise der Formulierungen lässt befürchten, dass das BVerfG auf einen Justizkonflikt mit dem EuGH zusteuert. Anlässe gibt es genug, z.B. die Verfassungsbeschwerden i.S. Vorratsdatenspeicherung oder das Verfahren Honeywell. Die Folgen wären außerordentlich fatal: Würden EU-Vorschriften oder -Urteile in Deutschland nicht anerkannt ("unanwendbar"), müsste die EU-Kommission ein Vertragsverletzungsverfahren schon deshalb einleiten, weil sie negative Präjudizien in anderen Mitgliedstaaten vermeiden muss. Ein EuGH-Urteil wäre zudem ggf. mit einschneidenden Finanzsanktionen verbunden (Pauschalbeträge und Zwangsgelder). Diese Finanzsanktionen hätte Deutschland - sofern das BVerfG nicht doch noch zurückwiche - dauerhaft zu entrichten, weil der Gesetzgeber an die BVerfGEntscheidung "nicht herankommt". Im Falle einer Zahlungsverweigerung könnte die EU-Kommission mit Finanztransfers aufrechnen. Was als "bloßer Justizkonflikt" beginnt, würde zwangsläufig zu einem Konflikt über die mitgliedschaftlichen Rechte und Pflichten eskalieren.
3. Die betonte BVerfG-Kontrolle mag man begrüßen, aber: sie sollte kooperativ mit dem EuGH erfolgen! Dem EuGH muss insbesondere zuvor Gelegenheit gegeben werden, sich mit den Zweifeln des BVerfG zu befassen und ggf. seine Rechtsprechung zu präzisieren oder zu modifizieren. Leider sieht sich das BVerfG zu einer Vorlage an den EuGH aber nicht in der Lage, jedenfalls hat es dem EuGH noch niemals Fragen zum EU-Recht vorgelegt. Entschärft werden kann der drohende Justizkonflikt deshalb nur, sofern man eine ausdrückliche Vorlagepflicht in das BVerfG-Gesetz aufnimmt – z.B.

§ 13a BVerfGG (neu): "Ist in einem Verfahren vor dem Bundesverfassungsgericht die Auslegung der vertraglichen Grundlagen der Europäischen Union oder die Gültigkeit und die Auslegung der Handlungen der Organe, Einrichtungen oder sonstigen Stellen der Europäischen Union entscheidungserheblich, ist das Bundesverfassungsgericht zur Vorlage dieser Frage an den Gerichtshof der Europäischen Union verpflichtet."

Immerhin hat das BVerfG angeregt, das Verfahren der ultra-vires- und Identitätskontrolle ausdrücklich zu regeln (Rn. 241). Es obliegt demnach dem Gesetzgeber, auch das aufgezeigte Konfliktpotential zu reduzieren.


Prof. Dr. Jan Bergmann, Richter, VGH Baden-Württemberg / Universität Stuttgart
Prof. Dr. Armin von Bogdandy, Max-Planck-Institut für ausländisches öffentliches
Recht und Völkerrecht, Heidelberg
Prof. Dr. Christian Calliess, Freie Universität Berlin
Gunther Dieterich, Richter, Hessischer VGH, Kassel
Dr. Donat Ebert, Rechtsanwalt, Fürstenwalde/Budapest
Raphael Epe, Richter, VGH Baden-Württemberg
Prof. Dr. Ulrich Fastenrath, Technische Universität Dresden
Bernhard Freisler, Ltd. Regierungsdirektor, Stuttgart
Dr. Werner Heermann, Richter, Association of European Administrative Judges, Vice-
President, Verwaltungsgericht Würzburg
Dr. Wilfried Holz, Richter, Verwaltungsgericht Karlsruhe
Bernd-Friedemann Joop, Richter, Verwaltungsgericht Dresden
Prof. Dr. Wolfgang Kahl, Universität Heidelberg
Dr. Ulrich Karpenstein, Rechtsanwalt, Kanzlei Redeker Berlin
Dr. Matthias Keller, Vors. Richter, Verwaltungsgericht Aachen
Prof. Dr. Thorsten Kingreen, Universität Regensburg
Prof. Dr. Christian Koenig, Zentrum für Europäische Integrationsforschung, Bonn
Prof. Manfred Matjeka M.A. , Hochschule Ludwigsburg
Prof. Dr. Franz Mayer LL.M., Universität Bielefeld
Dr. Rudolf Mögele, Brüssel
Prof. Dr. Dr. h.c. Ingolf Pernice, Humboldt-Universität Berlin
Prof. Dr. Konrad Redeker, Rechtsanwalt, Bonn
Peter Roitzheim, Richter, Verwaltungsgericht Aachen
Dr. Richard Rudisile, Vors. Richter, Verwaltungsgericht Stuttgart
Dieter Rügge, Vors. Richter a.D., Landgericht Detmold
Dr. Dieter Sellner, Rechtsanwalt, Berlin
Dr. Hermann Schöllhorn LL.M.eur., Stuttgart
Prof. Dr. Christian Schrader, Hochschule Fulda
Prof. Dr. Torsten Stein, Europa-Institut, Universität des Saarlandes, Saarbrücken
Prof. Dr. Christian Tomuschat, Humboldt-Universität Berlin
Dr. Jörg Ukrow, LL.M.eur., Landesmedienanstalt Saarland
Jobst von Werder, Rechtsanwalt, Hamburg
Dr. Johannes Wasmuth, Rechtsanwalt, München
Dr. Joachim Wuermeling, LL.M., Staatssekretär a.D., Berlin
Celý příspěvek

Nejnovější rozhodnutí v případu "Justiční mafie"

ÚS zrušil odnětí kauzy „Justiční mafie“ soudci Ceplovi. Toto rozhodnutí asi nemohlo překvapit nikoho, kdo bere vážně základní práva včetně práva na zákonného soudce.

Senát ÚS nejprve odmítl návrh Marie Benešové na zrušení § 221 odst. 2 o. s. ř., podle něhož zruší-li odvolací soud rozhodnutí proto, že v řízení došlo k závažným vadám, může nařídit, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný senát (samosoudce). Jde o možnost odejmout věc soudci hned při prvém zrušení, což bylo použito právě v tomto případě. Tento návrh byl totiž zjevně neopodstatněný. Legitimním cílem tohoto ustanovení je podle ÚS ochrana práva na spravedlivý proces, jehož součástí je rovněž právo na projednání věci v přiměřené lhůtě: „Ustanovení § 221 odst. 2 občanského soudního řádu řeší situace, kdy soudce soudu prvního stupně, jemuž byla věc přidělena, není schopen zakončit řízení zákonným způsobem. Předmětné ustanovení tedy chrání účastníky řízení před průtahy vzniklými v důsledku nesprávného postupu soudu prvního stupně a umožňuje jim domoci se ochrany svých práv.“ Názor, že takováto věc by měla být řešena cestou kárné žaloby, ÚS odmítl, a to zejména s ohledem na to, že kárné řízení „neřeší dostatečně pružně problém účastníků řízení“ (blíže bod 26).

Dále senát ÚS projednal meritorně samotnou ústavní stížnost Marie Benešové. Samotné rozhodnutí ÚS podle mne patří do kategorie easy case (jak jsem tu psal již před půl rokem), protože Vrchní soud odnětí věci „dostatečně nezdůvodnil, neboť sám výčet závažných vad, jichž se měl soud prvního stupně dopustit, bez uvedení důvodů, z nichž je odvozena obava, že další řízení před týmž soudcem nebude splňovat parametry spravedlivého procesu, pro takový postup, nahlíženo z hlediska ústavněprávního, nepostačuje.“ Již samotná „[a]bsence příslušného odůvodnění pak zakládá porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny, neboť odnímá věc původně určenému soudci, aniž by pro takový postup byly splněny zákonné předpoklady“ (bod 33).

Nález ÚS navíc jasně ukazuje, že možnost odejmout kauzu zákonnému soudci hned při prvém rozhodnutí musí být naprosto výjimečná: „důvodem pro postup dle § 221 odst. 2 občanského soudního řádu mohou být pouze závažné vady, ve smyslu vad zcela zásadních a zjevných, přičemž i tento pojem je třeba vždy interpretovat restriktivně a šetřit v maximální možné míře ústavně zaručená práva účastníků řízení“ (bod 34). S ohledem na další text (např. bod 35), stejně jako s ohledem na úvahy ÚS, kterými odmítl návrh na zrušení části zákona (viz shora), je evidentní, že to bude v podstatě jen případ zcela nepřiměřených průtahů před soudcem prvého stupně. Naopak tímto důvodem nemůže být negativní názor odvolacího soudu na rozhodujícího soudce, když k této argumentaci ze strany žalovaných ÚS podotkl, že „takové odůvodnění aplikace § 221 odst. 2 občanského soudního řádu by bylo z ústavněprávního hlediska zcela neakceptovatelné pro zjevnou předpojatost odvolacího senátu“ (bod 36).

ÚS pak zakončil své rozhodnutí úvahou, která spadá do oblasti „common sense“, česky „selského rozumu“: „Je-li smyslem jejich žaloby ochrana jejich dobrého jména a profesní pověsti, jakož i pověsti justice jako takové (což lze dovodit mimo jiné i z toho, že požadují, aby stěžovatelce byla uložena povinnost vyrozumět o své případné omluvě média), odnětí věci soudci JUDr. Vojtěchu Ceplovi případný úspěch vedlejších účastníků v očích veřejnosti předem znehodnocuje. Předmětem kritiky, kvůli níž je řízení o žalobě na ochranu osobnosti vedeno, byl zejména postup vedlejších účastníků v kauze trestního stíhání bývalého místopředsedy vlády Jiřího Čunka, kdy jedním z nejvíce kritizovaných bodů bylo odnětí této trestní věci z působnosti Okresního státního zastupitelství v Přerově, kde měl státní zástupce v úmyslu podat obžalobu, a její přidělení Okresnímu státnímu zastupitelství v Jihlavě. Obdobný postup, tzn. odnětí věci soudci, který vynesl rozsudek v neprospěch vedlejších účastníků, se proto v těchto souvislostech nutně jeví přinejmenším jako rozporuplný.“ (bod 37).

Kauza se vrací zpět na Krajský soud v Praze, a to zákonnému soudci Ceplovi. Podle prvých vyjádření žalobců (zaujalo mne nejvíce vyjádření místopředsedy NS P. Kučery: „Oceňuji hlubokou lidskost ÚS, s jakou dává nýmandovi i géniovi ještě druhou příležitost napravit předchozí chyby. U nýmandů je to sice zbytečné, ale u doktora Cepla očekávám, že se mu podaří na druhý pokus zařadit mezi génie“ Právo 23. 10. 09 - to je velmi podivné, a od soudce bych jej opravdu nečekal) se pokusí zpochybnit nepodjatost rozhodujícího soudce, a to na základě toho, že soudce Cepl své rozhodnutí komentoval, což prý není obvyklé (dr. Lžičař). K tomu podotýkám, že to možná není obvyklé v Česku, nicméně je zcela namístě, aby soudce své vlastní rozhodnutí vysvětlil médiím, pokud nepřekročí limity toho, co jako soudce říci může. Ničeho excesivního jsem si přitom v následném mediálním vystupování dr. Cepla nevšiml.
ÚS náleží úcta za to, že neprodleně zveřejnil plný text svého rozhodnutí bez jakékoliv anonymizace (která by s ohledem na mediálnost celé kauzy beztak nedávala smysl).
Celý příspěvek

sobota 24. října 2009

Weiler o Lisabonském nálezu a rychlém občerstvení

Joseph Weiler má velmi zajímavý editorial k poslednímu číslu European Journal of International Law. Tématem je lisabonský nález německého Spolkového ústavního soudu a "fastfoodizace" akademického diskurzu. Obě dějové linky rozhodně stojí za přečtení (editorial naleznete online zde nebo zde).
Celý příspěvek

čtvrtek 22. října 2009

Motto roku a novinky z Latinské Ameriky

V poslední době v "americké" konstitucionalistice (rozuměj v USA) doslova frčí komparativní studie na téma soudního přezkumu, modelů soudnictví apod. zaměřené na Latinskou Ameriku. Publikací na toto téma přibývá jako hub po dešti (např. zde, zde, zde a zde). Jeden kolega mi to vysvětlil tím, že o americkém ústavním právo už bylo napsáno téměř vše (tato témata jsou prostě "written out"), a tudíž se většina doktorandů/začínajících profesorů musí poohlédnout jinde. Evropa je prý moc daleko, mluví se tam mnoha jazyky, všechno je tam moc složité - a vůbec v Americe to prý (skoro) nikoho nezajímá. Latinská Amerika - říká kolega - je naopak blízko, stačí ovládat v podstatě jeden jazyk (od španělštiny to není k portugalštině zas tak daleko) a hlavně se jedná o klíčovou oblast z hlediska amerických geopolitických zájmů.

Ale zpět k tématu. V pondělí ústavní komora Nejvyššího soudu Nikaragui * (dále jen "ÚKNSN") dospěla k závěru, že omezení opakovaného mandátu nikaragujského prezidenta je protiústavní. Pro lepší pochopení významu tohoto rozhodnutí zmíním pár reálií.

Současný nikaragujský prezident Daniel Ortega je dřívějším lídrem Frente Sandinista de Liberación Nacional (FSLN), politické strany, která bojovala proti diktátorskému režimu rodiny Somoza. V roce 1985 byl zvolen nikaragujským prezidentem (právě za jeho vlády USA sponzorovaly tzv. contras, což vedlo ke slavné kauze před Mezinárodním soudním dvorem), nicméně v roce 1990 prezidentské volby prohrál.

Do prezidentského křesla se dostal znovu až v roce 2007 (mandát je stále - resp. opět - pětiletý). Ortegovi se ale nelíbí (resp. nelíbilo), že ústavní dodatek z roku 1995 k nikaragujská ústavě (ústava samotná pochází z roku 1987) zavedl mj. dvě zásadní omezení prezidentského mandátu: (1) nikdo nemůže být prezidentem více než dvakrát; (2) nikdo nemůže být prezidentem dvakrát po sobě [viz čl. 147 písm. a) nikaragujské ústavy]. Shodou okolností Ortega by v případě příští kandidatury porušil obě výše zmíněná pravidla.

Ortega měl dvě možnosti. Přijmout nový ústavní dodatek nebo přesvědčit ÚKNSN, že stávající ústavní dodatek - tj. čl. 147 písm. a) nikaragujské ústavy - je protiústavní. V Nikaragui se nakonec ukázala druhá cesta jako jednodušší - k ústavnímu dodatku totiž nenašel Ortega dostatečnou podporu.

Jak k tomu došlo? Prezident Ortega (a 109 dalších regionálních politiků z FSLN) podali tzv. "amparo" (pro zjednodušení řekněme, že se jedná o obdobu ústavní stížnosti) 15. října. ÚKNSN obdržela amparo 19.října a tentýž den (!) rozhodla. Přitom vyřízení ampara trvá obvykle roky. Před tímto blitzkriegem bledne i český ÚS závistí. To ale není všechno. Navíc to podle zpráv vypadá, že aby všechno šlo hladce, soudci naklonění Ortegovi rozhodli tuto věc tak rychle, aby se k věci nemohli vyjádřit liberální kolegové z ÚKNSN (kteří by mohli být proti). Tito liberálové nebyli k mání, tak je předseda ÚKNSN nahradil soudci jinými (hádejte jakými).

A jakou argumentaci Ortega použil a ÚKNSN přijala? Někteří už asi tuší... Zásadu rovnosti před zákonem (něco ve stylu čl. 1 LZPS) a právo volit a být volen (zjednodušeně něco ve stylu čl. 21 odst. 3 a 4 LZPS). Text rozhodnutí zatím není na webu k dispozici (nebo se mi ho aspoň nepodařilo dohledat), nicméně podle skoupých informací byla použita následující argumentace: skutečnost, že "lid z roku 2007" má menší pravomoci než "lid z roku 1995" je v rozporu se zásadou rovnosti před zákonem. Omezení prezidentského mandátu je navíc v rozporu s právem volit i právem být volen, a je tudíž nedemokratické. Suma sumárum, ústavní dodatek z roku 1995 [pokud jde o čl. 147 písm. a) nikaragujské ústavy] je v rozporu s nikaragujskou ústavou z roku 1987.

Paralelu s českými reáliemi nechť si každý udělá sám. Každopádně však nikaragujská kauza ukazuje, že přezkum ústavnosti ústavních dodatků je dvojsečná zbraň. Spočívá totiž na premise, že soudci jsou vždy hodní hoši a politici vždy špatní hoši. To je ale bohužel příliš krásná premisa na to, aby byla pravdivá.

Jinak pokud si někdo myslí, že výše uvedené rozhodnutí ÚKNSN je pouze ojedinělý úlet (pořád ho ještě musí potvrdit Nejvyšší soud Nikaragui rozhodující en banc - tj. v plénu 16 soudců), tak se mýlí. Podobným směrem se vydala i ústavní komora Nejvyššího soudu Kostariky a kolumbijský Ústavní soud.

Co na závěr? Měli jsme tu v posledních pár týdnech knihu roku a disent roku. Dovolím si navrhnout rovněž motto roku - které si vypůjčím od Pavla Molka (jenž se sám nechal inspirovat reklamním sloganem firmy Adidas):
impossible is nothing“.

* Nikaragua nemá specializovaný ústavní soud, nýbrž pouze specializovaný senát při Nejvyšším soudu zabývající se výhradně ústavním otázkami. Mnozí komentátoři přesto považují tyto specializované senáty za ústavní soudy sui generis.
** Bližší info o kauze naleznete zde (anglicky) a zde (španělsky).
Celý příspěvek

Poznámka pod čarou v soudním rozhodnutí?

Nedávno mě upoutal název jednoho článku v jedné „poctě“. Šlo o článek „La Cour casse mais ne rit pas“ v Liber Amicorum Paul Martens (Brusel, Larcier, 2007), tedy v překladu „Soud (z)ruší, ale nesměje se“.(*) Jeho autor (F. Ringelheim) obhajoval klasickou (minimalistickou) vizi fungování moci soudní: tedy že soud nemá být ani filosofickým salónem, ani legislativním kroužkem. A už vůbec ne akademickým pracovištěm, kde se píší traktáty.

Volání po „návratu ke kořenům“ jsou stejně osvěžující, jako bývají marné. Co by měl přesně soud dělat, aby se trefil do té „klasické role“ sice netuším, na druhou stranu je pravda, že vývoj je v podstatě míšením: rolí, stylů, vizí. Ne vždy to je vhodné. Osobně se domnívám, že mnoho neštěstí českého právnického světa spočívá v posunu rolí, tedy v tom, že jednotlivé profese nedělají to, co by dělat měly, a namísto toho melouchaří v oblastech, které jim nepatří. V důsledku toho nikdo nedělá nic pořádně a všichni se montují do všeho. Čeští soudci, především tedy soudci vrcholných soudů, ale i soudů jiných, si hrají na akademiky. Akademici na fakultách dělají politiku anebo advokacii a politici zase namísto politiky si ze služby veřejnosti dělají osobní business.

Ale zpět k soudcům a jejich akademickým choutkám, přesněji tedy k jedné otázce stylu a úpravy soudních rozhodnutí. Stále častěji v soudních rozhodnutích českých vrcholných soudů pozoruji vplížení poznámky pod čarou. Třeba v poslední době na Jiném právu často diskutovaný Melčák jich má hnedle 18 a z tohoto pohledu má spíš formát akademického pojednání než soudního rozhodnutí. Zarazím se a ptám se: co dělá poznámka pod čarou v rozhodnutí soudu?

O poznámce pod čarou, tedy té tajemné krásce propůjčující nesmrtelnost, již na Jiném právu řeč byla. Zajímavé povídání o zrodu poznámky pod čarou obsahuje kniha Anthony Graftona nazvaná příznačně „The Footnote: a Curious History“ (Harvard University Press, 1999). Jistě, téma je to na monografii poněkud ulítlé, ale ejmerický akademický chlebíček je tvrdý a nějak zaujmout musíte. Kniha je ale překvapivě i zajímavá. Grafton dovozuje, že původ dnešní poznámky pod čarou, tedy přinejmenším ve vědách historických, jde zpět do 17. století, kdy pomalu rodící se osvícenecká historiografie chtěla postavit své zkoumání na něčem pevnějším než posbírané orální tradici a začíná pracovat s primárními prameny, na které skrz poznámky pod čarou odkazuje. K dokonalosti pak citační aparát historických prací dovedla německá historiografie 19. století (Leopold von Ranke and Co). Grafton naproti tomu vyvrací, že by poznámka pod čarou měla vzniknout v rámci středověkých glosátorských tradic či ještě dříve v rámci anotací církevních textů v raném středověku. Glosy, které byly tradičně vpisovaná na okraje knih, nikoliv do paty listu, měly navíc na rozdíl od poznámky pod čarou jiný účel. Zatímco poznámka pod čarou v historickém výzkumu zprostředkovává odkaz na pramen primární či sekundární, glosy zachycovaly názory a postřehy glosátora k (typicky cizímu) textu. Někdy bývaly i dost impertinentní až oplzlé (co také od nebožáků sedících celé dny ve skriptoriích čekat, že?).

Moderní poznámka pod čarou do jisté míry slučuje oba výše uvedené proudy, tedy jak historiografickou poznámku pod čarou (odkaz na pramen), tak funkci poznámky jako glosy. Tedy přesněji řečeno: je asi nesporné, že poznámka pod čarou má plnit funkci odkazu na pramen. Již o něco spornější je její současné užití ve funkci glosy. Někteří autoři přitom píší v poznámkách pod čarou úplné paralelní romány. Ty už dnes, tedy přinejmenším v dílech s tématem právním, nebývají tak oplzlé, za to ale odvádějí pozornost čtenáře a tříští myšlenkový tok textu. Byť tedy poznámka pod čarou ve funkci glosy by se měla používat minimálně, přiznejme si, že patrně každý z nás někdy podlehl a nějaký „mini-románek“ si do ní tu či onde vyšil.

Poznámkový aparát ale tradičně zůstává vyhrazen odbornému pojednání z kruhů akademických; v rozhodnutí soudu jej nenajdeme, a to ani ve srovnávacím pohledu. Rozhodnutí francouzské právní kultury poznámku samozřejmě obsahovat nebude, protože kromě odkazů na platnou právní úpravu v úvodní části „visa“ (tedy „vu que“) nesmí obsahovat vůbec nic dalšího. Nicméně ani anglické či německé soudní rozhodnutí, které s doktrinální literaturou pracuje (a to nejenom, jak se často říká, se zaručeně mrtvými autory v případě rozhodnutí anglických, což ostatně není již dávno pravda), nebude obsahovat poznámky pod čarou (tedy alespoň si nepamatuji, že bych takové rozhodnutí kdy viděl – rád se nechám opravit, pokud se mýlím). Na druhou stranu ale poznámky pod čarou ve svých rozhodnutích používá Nejvyšší soud USA, tedy většina jeho soudců (někteří ale ne, záleží na stylu psaní jednotlivého soudce).

Absence poznámky pod čarou v (evropských) soudním rozhodnutí asi nebude jenom otázka formátu; jedná se spíš o hlubší politický základ, který vychází z vize moci soudní jako znalce a autoritativního vykladače práva. Ten ze své podstaty nemá zapotřebí, aby se odkazoval na nějakou externí autoritu jinou, než je zákon či předchozí judikatura, kterou případně ocituje v textu samotného rozhodnutí (v závorce, pomlčkami, či integrálně přímo v textu). Soud proto nezná poznámku pod čarou, která je nástrojem akademika, jenž se musí dovolávat pramenné autority pro svá tvrzení. Obě identity (soud a akademik) pracují s jiným okruhem „závazných pramenů“, které musí citovat, aby postupovaly korektně: pro soudce to je jenom právní předpis a konstantní judikatura soudu nadřazeného, pro akademika je tento okruh podstatně širší. To má ještě další důsledek: řádný odkaz je pro akademika povinností, jinak je to plagiátor (dobře, alespoň ve slušné společnosti). Pokud ale soud bohapustě „vykrade“ něčí právní názor kupříkladu z odborného článku a neodkáže na něj, pak, pokud je jeho závěr věcně odůvodněn a akceptovatelný (byť tedy bez jediného odkazu), pak absence odkazu na pramen rozhodně není důvodem zrušení rozhodnutí na odvolačce nebo v rámci kasace.

V případě České republiky je vkrádání se poznámky pod čarou do soudních rozhodnutí jedním z vícero faktorů proměny stylu soudcovské argumentace po roce 1989. Srovnáme-li totiž styl současný se stylem kupříkladu v 70tých či 80tých letech či ještě se stylem starším (otevřeme-li si Vážného Bohouše), pak je patrná radikální proměna, především tedy v míře „debatnosti“ („diskurzivnost“ mi nikdy nešla přes jazyk), ale i škály pramenů práva v širším smyslu. Debatností myslím, že již nebývá vždy pouze oznámen výsledek, ale jsou přibírány i argumenty opačné, vyvraceny, objevují se úvahy právně politické apod. Zásadní proměna je ale v okruhu „autorit“ tedy škály citovaných pramenů – ke klasickým zákonným předpisům, přibyla v nesrovnatelně větší míře citace dřívější judikatury, a to nejen české, ale i ESLP a ESD, ale především prací doktrinálních, krásné literatury, a dalších autorit, včetně srovnání v právu (nejmenovaný kolega mi nedávno do poznámek k jednomu mému článku na toto konto dokonce napsal, že argumentaci českého Ústavního soudu lze někdy nejlépe vysvětlit tak, že „v Česku máme takový zvyk – že hlavním argumentem je, co řekl BVerfG a až pak, výjimečně, přijde na řadu i text české Ústavy“). Myslím ale, že masivní roli na „zlidštění“ podoby rozhodování obecných soudů má právě judikatura Ústavního soudu, ale i pokukování do Evropy.

Výše načrtnutý posun stylu soudní argumentace k větší debatě osobně vítám. Zvyšuje transparentnost a legitimitu soudního rozhodování tím, že vykládá všechny karty na stůl, tedy pochopitelně všechny ty, které je možné vyložit. Ptám se jenom, v jakém formátu se tak má stát. Osobně nemohu říct, že bych měl jasný názor na to, jestli je možné do textu soudního rozhodnutí dávat poznámky pod čarou. Na jednu stranu jsou zde výše uvedené argumenty toho, že soud funguje jinak, než akademik, a proto nemá zapotřebí psát poznámkové aparáty. Na druhou stranu pokud akceptujeme, že soud může (má?) odkazovat na kupříkladu doktrinální práce, ze kterých vycházel, aby ten diskůrz byl dostatečně racionální a transparentní (ať už si pod tím představujeme cokoliv), pak trvat na tom, že se toto může dít pouze formou odkazů v rámci textu samotného a nikoliv prostřednictvím poznámek pod čarou, je trochu bezduché lpění na formátu. Nebo není?


-----
(*) Poznámka mimo mísu: původně jsem koketoval i s hodně volnějším tvořivým překladem "(z)kasíruje", abych vyjádřil charakter kasačního řízení, ale pak jsem tyto třešně a višně raději opustil, neboť v českém kontextu různých soudních mafií by to nemuselo být vnímáno jako pouhý nevinný jazykový ftípek. (**)
(**) Jak tato, tak předchozí poznámka jsou jaksi zbytečné, ale když už je ten text o poznámkách pod čarou, tak jsem si prostě nemohl dovolit sem nějaké nedat.(***)
(***) Přirozeně však zatím nedosahuji poznámkové dokonalosti, jakou předvedl Rado Procházka ve svém příspěvku do Jiného práva offline (tak, konečně jsem sem přihodil také nějakou skutečnost poznámku - viz Procházka, R., Právna veda(234) a internet (235), in: Bobek, M., Komárek, J. (eds.), Jiné právo offline. Praha: Auditorium, 2008, str. 119 - 120). (****)
(****) Už raději stačí ...
Celý příspěvek

středa 21. října 2009

Tak co s tím soudem, pane předsedo?

Na Silvestra roku 2007 se na těchto stránkách ptal host Jiného práva V. A. Schorm Evropského soudu pro lidská práva: Quo vadis? Poukazoval přitom na chronickou přetíženost ESLP a nutnost jeho reformy. Změnilo se od té doby něco?

Tak v prvé řadě se, jak se dalo očekávat, opět zvýšil počet nedodělků. Jestliže na konci roku 2007 ESLP evidoval 103 850 neskončených řízení, k 30. 9. 2009 se jejich počet vyšplhal na 136 850. To představuje průměrný měsíční nárůst o více než 1 500 věcí!

Produktivita ESLP přitom není nijak malá, jen za prvních devět měsíců tohoto roku se podařilo „soudcovsky“ vyřídit 24 592 věcí, z toho 1 453 rozsudkem, zbytek rozhodnutím o nepřijatelnosti (povětšinou zhmotněného v – stěžovateli zhusta kritizované – podobě jednostránkového dopisu oznamujícího stručně či ještě stručněji tuto smutnou novinu s dovětkem: „Rozhodnutí Soudu je konečné a nemůže být předmětem odvolání ani k Soudu (včetně Velkého senátu) ani k jinému orgánu. Vezměte prosím na vědomí, že kancelář Soudu Vám nebude moci poskytovat další informace týkající se jednání výboru ani odpovídat na dopisy, které byste jí zaslal v souvislosti s rozhodnutím v této věci. Soudem Vám již nebude zaslána další korespondence, která by s touto stížností souvisela. V souladu s instrukcemi Soudu bude spis týkající se stížnosti skartován ve lhůtě jednoho roku od data tohoto rozhodnutí.“). Dalších 8 943 stížností bylo vyřízeno tzv. administrativním způsobem, to jest byly bez rozhodnutí skartovány, neboť nebyly z formálních důvodů způsobilé k projednání a stěžovatelé tyto nedostatky ve stanovené lhůtě neodstranili.

Stále to však není dost na to, aby bylo dosaženo kýžené rovnováhy mezi outputem a inputem. Za stejné období (leden až září 2009) totiž bylo přiděleno některé z rozhodovacích formací (tříčlenné výbory nebo sedmičlenné senáty) zhruba 42 000 nových stížností. Toto číslo přitom nezahrnuje sice podané, ale ještě nezpracované stížnosti, které následně budou buď přiděleny k rozhodnutí, nebo budou vyřízeny administrativně. Údaje o celkovém počtu podaných stížností, tedy včetně těch, které se následně ukáží jako neprojednatelné, totiž ESLP přestal od konce roku 2007 vykazovat.

Pokud bychom počet nedodělků k 30. 9. 2009 redukovali pouze na stížnosti již přidělené k rozhodnutí, potom bychom jich napočítali 114 550 (na konci roku 2007 jich bylo 79 400). Z toho 72 300 stížností leží před některým z výborů, a jsou tak „žhavými kandidátkami“ na relativně jednoduché vyřízení jednostránkovým dopisem, 42 250 věcí však čeká minimálně na (opět relativně) podrobně odůvodněné rozhodnutí senátu nebo dokonce na rozsudek (a řekl bych, že rozsudkem může skončit i polovina všech věcí ležících před senáty). ESLP by byl v současné době schopen – troufnu si odhadnout – ročně vyřídit přes 30 000 výborových věcí a přes 3 000 věcí senátních (možná to letos bude i o něco více, ale zhruba se myslím pohybujeme na této úrovni). Při takovém tempu tedy počet neskončených výborových věcí představuje „pouze“ produkci dvou let a pěti měsíců práce, počet neskončených senátních věcí však produkci za 14 let a jeden měsíc! Z toho si lze poměrně dobře učinit obrázek o tom, v jakém časovém horizontu stěžovatelé obracející se v současné době do Štrasburku mohou v průměru očekávat konečné – a v ideálním případě pro ně příznivé – rozhodnutí.

Co se dále nezměnilo, je odmítavý postoj Ruska k ratifikaci Protokolu č. 14 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (alespoň zatím, jelikož nedávno se podle všeho Duma opět začala problémem zabývat). Podařilo se jej nicméně určitým způsobem překlenout jednak sjednáním Protokolu č. 14bis, který přebírá některá ustanovení Protokolu č. 14 (pravomoc zamítat stížnosti jako nepřijatelné bez jejich komunikace žalované vládě by byla namísto tříčlennému výboru svěřena samosoudci, tříčlenný výbor by pak nově namísto sedmičlenných senátů mohl vydávat i odsuzující rozsudky v případech, kde již existuje ustálená judikatura) a k jehož vstupu v účinnost již není třeba ratifikace všemi smluvními stranami Úmluvy, jednak dohodou na možnosti předběžného provádění týchž ustanovení Protokolu č. 14 ve vztahu ke státům, které si to budou přát. Zatím se devět států vydalo cestou prohlášení o předběžném provádění, 16 států zvolilo cestu Protokolu č. 14bis. ESLP tak již na počátku července začal rozhodovat o prvních stížnostech podaných proti příslušným státům samosoudcem, což s sebou nepochybně přinese určité zvýšení produktivity; s využitím pravomoci výborů vydávat rozsudky se zatím vyčkává.

Reforma ESLP bude dozajista jedním z ústředních témat návštěvy předsedy ESLP Jean-Paula Costy v České republice, která proběhne tento týden na pozvání Ústavního soudu a v jejímž rámci jsou mimo jiné plánována také setkání s prezidentem republiky a s předsedou vlády. Z iniciativy předsedy Costy se sejde v únoru příštího roku konference smluvních stran Úmluvy ve švýcarském Interlakenu, na které by měly státy dát jednoznačnou odpověď na otázku, zda si přejí ESLP v takové podobě, v jaké je dnes, tedy zejména se zachováním práva individuální stížnosti (a také individuální odpovědi na každou stížnost), a co hodlají udělat pro to, aby takto nastavený systém byl životaschopný.

V rámci Rady Evropy již probíhají jednání různých přípravných výborů a skupin, v jejichž diskusích se objevuje řada návrhů na přijetí více či méně dalekosáhlých opatření, od zpoplatnění stížností, přes zavedení různých filtračních těles umožňujících odbřemenění soudců od projednávání zjevně nepřijatelných stížností až po zavedení systému à la writ of certiorari (o tomto se pravda zatím hovoří jen jako o ultima ratio, nikoli jako o opatření, které by bylo na pořadu dne).

Z těchto diskusí je nicméně poměrně zřetelně cítit, že chybějí přesné informace o tom, do jaké míry jsou v současné době jednotlivé složky systému (kancelář ESLP na straně jedné, soudci na straně druhé) zatíženy různými typy stížností. V současné době například (zdá se) existuje relativně velká shoda na tom, že nějaké filtrační těleso (které však v žádným případě nesmí mít podobu předchozím reformním Protokolem č. 11 zrušené Evropské komise pro lidská práva!), které by se soustředilo na projednávání zjevně nepřijatelných či případně i zjevně přijatelných a odůvodněných stížností, by bylo účelné zavést, přičemž v principu by šlo zřejmě o to, že by tímto došlo ke zvýšení počtu soudců, nikoli nutně ke zvýšení počtu pracovníků kanceláře. Na druhou stranu ovšem předseda Costa ve svém memorandu ke konferenci v Interlakenu uvádí: „Over the last few years the member States of the Council of Europe have increased the Court’s budget significantly. However, the Court has still had to seek additional reinforcement of the Registry involving the recruitment of 225 staff over three years. Further recruitment, beyond this three-year programme, would create a situation in which the current number of Judges would be insufficient to cope with the work produced by the Registry.“ Pokud tedy tomuto sdělení rozumím správně, v současné době je problémem nedostatek pracovníků kanceláře, nikoli nedostatek soudců, neboť jejich kapacity budou saturovány až po obsazení plánovaných 225 pracovních míst v kanceláři.

Má tedy smysl za takového stavu věcí uvažovat o navyšování počtu soudců, když problém je v tom, že momentálně není v možnostech kanceláře připravit soudcům k rozhodnutí tolik věcí, kolik by byli schopni „strávit“? Pokud by vytvoření filtračního tělesa nebylo doprovázeno odpovídajícím navýšením počtu pracovníků kanceláře, potom se zvýšení počtu soudců může projevit asi spíše v rovině kvality rozhodnutí (soudci budou mít více času zapojit se do redakce rozhodnutí, což samozřejmě by nebylo od věci; i když, řečeno s Pýchou Ladislavem, učitelem, Lužná Lišany: „no, ačkoli ...“), v rovině kvantity projednaných věcí by však mělo nejspíše dopad pouze mizivý. Bylo by samozřejmě také užitečné vědět, kolik procent soudcovské pracovní doby vyřizování oněch kauz „zjevně nehodných mezinárodního soudu“ ve skutečnosti zabere.

Provedení zevrubného auditu práce ESLP (nikoli primárně za tím účelem, aby se zjistilo, zda se ve Štrasburku neflákají, ale kvůli přehledu o náročnosti vyřizování jednotlivých agend) by bylo nanejvýš užitečné, protože perspektiva úspěšnosti reformy bez takového auditu je asi někde na úrovni úspěšnosti předpovědi počasí na příští měsíc. Zřejmé však také je, že žádná instituce – a ani ESLP asi nebude výjimkou – nevítá podobné audity s nadšením.

Celý příspěvek

úterý 20. října 2009

Vojtěch Cepl ml.: Dobrý právník, už zase

Jedna z nejurputnějších a možná i nejzajímavějších debat v krátkých dějinách Jiného práva je spjata s Komárkovým článkem. Ještě to pro velký úspěch pokračovalo v několika dalších postech, a také na LEBlogu.

Někdy na počátku devadesátých let jsme stáli téměř v bodě nula; právníci neměli přečasto ani vzdělání, ani morální předpoklady, protože nemalá část z nich se různou měrou zapojila do komunistické státostrany. Radikální řešení „všechny právníky vyházet“ či „právní diskontinuity“ narážely na stejný problém – kde vezmeme právníky nové, a co budeme dělat v mezidobí, bez práva a bez právníků. Takže se nic veleradikálního nekonalo, a zůstaly různé „očišťovací komise“. Ty zase trpěly vlastní neodborností a amatérismem, kdy je prověřovaní právníci často utáhli na vařené nudli, a jindy zase vlastní mravní nedostatečností, to když zkoumali odborníci sice zdatní, leč sami problematičtí. Nebylo snadné rozeznat, jak na tom samo právnictvo vlastně je; chyběli odborníci, kteří by řekli, kdo jsou odborníci; a chyběli slušní právníci, kteří by označili jiné slušné právníky. Celé to připomínalo manévr barona Prášila, který by se měl vytáhnout za vlasy sám z bažiny. Více o tom ostatně kniha, zmíněná jinde.

Nakonec, po mnoha omylech a nedůslednostech, převládl názor, že se to nějak vyřeší samo; dostuduje nová generace, nezatížená minulostí, odbornost se doveze z ciziny, a bude pokoj. Stačí počkat dvacet let. Řešení to zjevně nebylo nijak ideální, ale nikdo nevymyslel lepší. Sám jsem tomu ostatně věřil.

A tak jsme tu; dvacet let právě uplynulo. A těch dvacet let mne a řadu jiných optimistů usvědčuje z omylu. Ukazuje se, že ta samá otázka se vrací, a plní v různých podobách stránky aktuálního tisku. V nové generaci právníků se zjevují jedinci stejně bezskrupulózní, a to na překvapivě vysokých místech. Kde se ti lidé stále berou? Jak to, že nefungují žádné přirozené kontrolní mechanismy?

Myslím, že odpověď tkví možná právě v tom, že převládl názor, že jisté etické minimum není nutnou součástí právníkovy práce. Že pragmatická glosa v nedávné zdejší debatě
může být považována za standardní:
„Nešel jsem na práva, abych se stal morálnějším nebo abych se setkal s morálním výkvětem, to bych si zvolil teologii - a to bůhví jestli vůbec. Šel jsem na školu proto, abych se něco naučil a proto, že to je podmínka výkonu povolání“.

Pokud je podstatou výuky na fakultě pouze naučit studenta čistě jen platný právní řád a jeho aplikaci, pak je naprosto přirozené, že tyto dovednosti může použít pro porušování zákonů či jejich obcházení. Stejně tak, pokud je kvalifikačním předpokladem právníkovy práce diplom, bez ohledu jak ho získal, pak je nasnadě si ho prostě koupit. A ve stejné zarážející logice lze pokračovat ve většině právních profesí; právník potom dělá vlastně pravý opak toho, co by se od něho čekalo. Dokonce tu funguje jistý negativní přirozený výběr; vystudovat podvodem za pár měsíců je rychlejší, než za pět let poctivě, a získat přes známost s pedagogem rovnou nejlepší klienty je snazší, než se k nim dopracovat po letech růstu slávy advokátní kanceláře.

Právo není jen jistý způsob techniky; a různé typy pravidel lidského chování nelze dokonale vyjádřit. Vždy zbývá prostor pro výklad. Nejsou ani ostré hranice práva. Morálka, etika, nejrůznější kodexy, řemeslné standardy, dokonce i sportovní pravidla a kdovíco ještě – to všechno do práva nezadržitelně proniká, a často se mění přímo v zákon, a někdy to zase zákon doplňuje. Bez občasného nahlížení do těchto mimoprávních systémů pravidel a soustavného hledání jejich smyslu se někdy nedá porozumět ani samotnému zákonu. A bez dobré víry a snahy dělat právo poctivě to celé nefunguje a nikdy fungovat nebude. Není nutné být morálním výkvětem, ale je nezbytné nebýt morálním invalidou.

Myslím, že tohle je jedna z nejvážnějších námitek ve prospěch Komárkovy/Kahanovy původní téze, že jisté morální předpoklady jsou u právníka nezbytné, právě na rozdíl od jiných profesí, kde to souvisí s podstatou činnosti méně a nebo vůbec. Právníci – podobně jako učitelé či lékaři – jsou určitý stav; pro společnost nejsou tak zvláštní kvůli nějaké vyšší odbornosti či inteligenci, ale protože nebytnou součástí jejich práce je důvěra v to, že to dělají, jak umí nejlépe. Pokud se tato důvěra začne hroutit, ztrácí funkčnost celá profese.
Celý příspěvek

pondělí 19. října 2009

Hynek Baňouch: Za Profesorem Vladimírem Klokočkou

Přestože vím, že lidé nejsou nesmrtelní, smrt pana Profesora mě zaskočila. K první sestavě Ústavního soudu mám blízký vztah a když jsem poprvé začal vnímat, jaké dílo budují, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít štěstí se "s dědky" potkat, byť to nebylo potkávání tak intezivní, jako je popsal Vojtěch. Odpusťte, příspěvek bude dlouhý, a vy co nejste nastavení na dlouhé čtení, prosím nečtěte(Nedělám si iluze, že každý bude sdílet mou hloubokou úctu a vděčnost k dílu pana profesora, jen si přeji, aby se komentování obešlo bez urážek, neboť myslím, že něco takového patří k dobrému vychování).
I.
Odešel velký muž. Aniž bych chtěl ublížit ostatním, myslím, že V. Klokočka patřil k lídrům prvního soudu, pracoval často nenápadně, ale odváděl velmi důležitou práci. A nebál se. Vydal mnoho průkopnických rozhodnutí, která veřejnost zná zprostředkovaně z následných nálezů, kterým byla propůjčena akademická a odborná publicita (tento fakt lze snadno ověřit, ale to přinese čas). Paradoxně právě pro tuto vlastnost je pro mě pan profesor ztělesněním hesla "slušnost neznamená slabost". Možná proto, že byl z Masarykova intelektuálního rodu, věděl o potřebnosti obou složek kréda nebát se a nekrást (k české justiční mentalitě ve vztahu právo-politika nás s kolegou odkázal na Českou otázku a podobenství o českém správci statku, tož jsme to hledali, a spadla nám čelist). Jako student politologie jsem se seznámil s jeho prvním vydáním Ústavních systémů evropských zemí, a musím říci, že jsem za těch pár hodin o ústavním právu pochopil více, než za celé následné právnické studium, silně zacílené na naučení obsahu pomíjívých právních předpisů. Ano píši pár hodin, protože takový pocit jsem měl z textů pana Profesora. Četly se velmi dobře a snadno, a nebylo to tím, že by šlo o fakty a literaturou nepodložené plácání. Pan Profesor měl totiž dar sdělnosti, (jistě cizelovaný mnoha stovkami napsaný textů...).
Můžeme jen děkovat, že po skončení mandátu pan profesor nesložil ruce do klína a nešel se věnovat svému malému synovi, ale že svou práci aktualizoval a doplnil s poctivostí a invencí, která je u nás u reedic nevídaná, protože se honí publikační čísla. V. Klokočka (snad mohu uvést pánové se prý občas štengrovali a občas říkali: ta Klokočka a ta Jurka, ke které později přibyla ta Mucha) a V. Čermák měli svou odbornou knihovnu v hlavě (Z. Kessler a A. Procházka měli zase podobnou knihovnu životních zkušeností). Tato vybavenost zřejmě byla příčinou, proč krátce po obměně ústavní soudu se jeden ze soudců sháněl po tom centrálním odborném aparátu, který připravoval pro rozhodnutí rešerše. Žádný takový tehdy nebyl, ale mnohá rozhodnutí vypadala, že za nimi takový aparát stojí.
Když pan profesor vzkázal, že se stěhuje z Geltendorfu a že má "nějaké nepotřebné knížky, které by se mohly hodit", věděl jsem, že to nebude marná cesta. A nebyla. (ale o tom jinde) Pan Profesor sice říkal, že už v podstatě nemá co říci, ale když spustil na jakékoli téma, vyplatilo se poslouchat a pamatovat si. Jsem rád, že jsme s kolegou Marianem možná trochu přispěli k tomu, aby se znova začal veřejně vyjadřovat k otázkám ústavnosti a práva. Snažili jsme se mu sdělit, že podobné erudované hlasy v naší veřejné debaty velmi chybí. On ten pocit neměl, ale poslední rok se na stránky tisku vrátil.
II.
Nejen kvůli dnešní situaci jsem sklíčený z toho, že studenti práv neměli širokou možnost naslouchat přednáškám pana profesora. (Nepléduji zde pro nějakou indoktrinaci ve smyslu jediného učení. Univerzita a zejména humanitní fakulty mají být doménami plurality a studentům bych přál, aby jim škola nabízela opulentní raut fakultativních kreditů přednášek všech různých osobností co mají co říci, včetně (nikoli výhradně) V. Čermáka či V. Klokočky. Ale na některé věci už je pozdě. Nenávratně. Chystaná pocta V. Klokočkovi vznikne in memoriam, a pánové profesoři budou přednášet už jen nebeské vrchnosti.
Pár let se divím, že nikdo z první sestavy ústavního soudu nedostal státní vyznamenání, za své zásluhy za zásluhy o republiku či za rozvoj demokracie. Zrovna Vladimír Klokočka by byl jeho důstojným nositelem. Významně se podílel na vybudování prvního soudu (do federálního jej nepustili - www.psp.cz). Není vinou nikoho z první party, že ve funkci těžce nabývané (nepublikovatelné) know how ústavního soudce (disciplíny jako umění být pouhým divákem politické čtverylky, umění položit telefon atd.) nemohli předat, neboť soudcům prvního a druhého soudu nebylo umožněno "podat si dveře". Byla nastavena diskontinuita a dlouhé neobsazení, které vždy instituci oslabí (Kraje, Senát by mohly vyprávět...).
Ale zpět k V. Klokočkovi. Když jsem utíkal pracovat na končící ÚS v opačném směru než ostatní asistenti, bylo to právě ze snahy být s těmi lidmi aspoň chvíli pohromadě při práci. A díky tomu jsem měl možnost následně pracovat na nápadu, který nestihl být vyřízen (nápad je kontinuální a proto vždy něco zbude) za prvního soudu (doba na vyřízení se protáhla, neboť nápad neustal, ale počet souců via facti výrazně poklesl).
Snad proto mohu posoudit kvalitu "zanechaného nápadu". Soudci jistě vědí co myslel dr. M. Mazanec tím, že NSS musel ze začátku vyřizovat "husté ode dna", tedy soudní případy, které původně napadly jinému soudu, a ze které byly vlivem nutnosti a špatně nastaveného výkaznictví vybírány případy, které lze snadno skončit.V tomto smyslu soubor věcí, který po soudci zůstává, velmi vypovídá o jeho přístupu k práci a úctě k zákazníkům (např. po P. Varvařovském zbyla opravdu malá hromádečka, která pokud vím, byla snadno vyřízena). Po panu profesorovi zbyla hromádka o něco větší, ale když jsme ji seřadili od nejstarších spisů a začali připravovat k vyřízení, vyšlo najevo, že máme před sebou sadu věcí, vyřizovaných tak jak napadaly, takže rozložení složitých a jednodušších věcí odpovádalo skladbě běžného nápadu, což věru není často vídáno. Zkrátka i k práci soudce přistupoval pan profesor poctivě, a jsem rád, že jsou u nás vzory, jako je on.
Pane profesore, závěrem dovolte malou výčitku. Ještě jste to mohl chvíli vydržet.
Celý příspěvek

Zemřel prof. Vladimír Klokočka

Dnes ráno náhle zemřel ve věku 80 let výjimečný člověk, skvělý soudce a brilantní akademik Vladimír Klokočka.

Z jeho životopisu vybírám následující informace.

Vladimír Klokočka se narodil 23. dubna 1929. Po maturitě absolvoval studium na Právnické fakultě Karlovy univerzity (doktorát roku 1952). V letech 1952-56 byl asistentem na téže fakultě. V roce 1960 dosáhl vědeckého stupně kandidáta věd. V letech 1961-62 absolvoval postgraduální studium na „Institut des Ėtudes Européens“ v Turínu. V roce 1966 se habilitoval jako docent pro ústavní právo.V době „Pražského jara“ byl zvolen poslancem České národní rady a byl činný v reformním procesu. V ČNR byl pověřen přípravou nového volebního zákona. V této době se stal děkanem brněnské právnické fakulty, později však byl v důsledku politické represe zbaven všech funkcí a byl vyloučen z univerzity. V letech 1971-77 pracoval v České státní pojišťovně v Praze, v roce 1977 však byl jako signatář Charty 77 propuštěn ze zaměstnání. Po sérii šikan odešel do ciziny, kde pracoval jako docent na Institutu pro politickou vědu mnichovské univerzity a v té souvislosti vyvíjel pedagogickou a vědeckou činnost. Po listopadovém převratu se vrátil do Československa, kde mu byl udělen titul doktor věd (DrSc.) a byl jmenován univerzitním profesorem. V roce 1993 byl jmenován soudcem Ústavního soudu ČR a byl mu udělen čestný doktorát Masarykovy univerzity Dr.h.c. V devadesátých letech vyučoval na právnických fakultách v Olomouci a příležitostně i v Brně.

Dovolím si přidat osobní vzpomínku. Vladimíra Klokočku jsem poprvé poznal počátkem devadesátých let, kdy se začal stále častěji vracet do Brna, až zde zakotvil definitivně. Byl jsem mu velmi vděčný za to, že přijal funkci předsedy redakční rady nově vznikajícího Politologického časopisu a mohl jsem se tak s ním v pozici výkonného redaktora střetávat a poznávat jej. Konečně, ještě o něco později, jsme se vídali prakticky denně, jelikož jsem měl to štěstí a mohl jsem pracovat jako asistent soudce V. Güttlera, tj. v prvním senátu Ústavního soudu, tvořeném právě V. Klokočkou a již zesnulým Vladimírem Paulem (kterého nahradil František Duchoň).

Mohl jsem tak bezprostředně vnímat a sledovat práci V. Klokočky a vždy jsem si jí velmi vážil a cenil. Za jeho dominantní rysy považuji především nadhled, toleranci a noblesu. Velmi dobře se s ním pracovalo, protože byl vždy velmi věcný, příjemný, nikdy nebyl malicherný a okamžitě se dokázal koncentrovat na podstatné problémy. Poslání soudce vnímal jako možnost napomáhat dobrým věcem, nikoliv jako způsob intelektuální seberealizace. Ohromně jsem rovněž vždy oceňoval jeho zahraniční rozhled a zkušenosti, které ostatně výrazně ovlivňovaly profilaci celého soudu.

Z konkrétních rozhodnutí, na kterých se Vl. Klokočka výrazně podílel, namátkou vybírám hned historicky první nález Ústavního soudu, který se velmi přesvědčivým způsobem vyjádřil k hodnotové orientaci českého ústavního pořádku a k otázce formální kontinuity, leč hodnotové diskontinuity s předlistopadovým právem. Vladimír Klokočka se významně zasloužil rovněž o volební judikaturu Ústavního soudu a dá se dokonce říci, že v oblasti politických práv to byl zejména on, kdo „nastavil koleje“ současnému vnímání volebního práva, práva politických stran a dalších politických práv. Nemohu přehlédnout, že se Klokočka výrazně zasadil i o prosazení přímé aplikovatelnosti ústavních norem v českém právu a formuloval závěry soudu v řadě velmi komplikovaných kompetenčních sporů (např. problém kontrasignace jmenování členů bankovní rady ČNB). Velmi citlivý a vstřícný byl i ve vnímání řady restitučních kauz a nápravy křivd způsobených komunistickým režimem.

Závěrem bych uvedl i jednu výrazně osobní vzpomínku: když jsem se stal v roce 2002 čerstvým otcem dcerky Beátky, Vladimír Klokočka mi přišel s obrovským úsměvem a s otevřenou náručí gratulovat a řekl: „To jsem rád, že se slušnému člověkovi konečně zase jednou něco povedlo!“
Chtěl bych vám nyní, pane profesore, toto přání trošku vrátit. Pokud totiž vzhlížím ke všemu, co všechno a jakým způsobem jste v životě dosáhl, musím konstatovat: byl jste vždy slušný a noblesní člověk a život se vám fakt povedl!
Celý příspěvek

pátek 16. října 2009

Kdyby se v té Plzni o pivo tolik nezajímali … i univerzitu by si tam zřídit mohli

Vnímání času v moderní době je lineární. Pokrok, vzestup, růst. Vše musí konstatně růst, jinak je něco špatně. Při pohledu do nejmenované publikace, která se mi nedávno dostala do rukou, a srovnání tam diskutovaných názorů s věcmi, které v diskusích na tomto blogu v poslední době zaznívají, bych si vůbec nebyl jist, že osvícenecké „napřímení“ časové osy nebyl odjakživa jen mýtus. Neboť vše se vrací kruhově či spirálovitě zpět. Zde je příklad: níže přetiskuji několik vybraných pasáží z oné nejmenované publikace, kterou myslím není problém identifikovat.

Pokud je oprávněna a nutná čistá theorie? … My té theorie méme ještě ohromně málo u nás v Čechách. U nás je produktivní vědecké práce úžasně málo. Stojíme tu na velmi nízkém stupni…

Co tedy všeobecné vzdělání je? Není sumou vědomostí, sice by konversační slovník byl nejlepším prostředkem vzdělávacím. Lidé s takovým encyklopedickým vzděláním nám neimponují …

… mluvě pak o univerzitách, mluvím hlavně o fakultě filosofické a právnické … university nefungují dnes tak, jak bychom si přáli. Vidím na nich tyto vady: předně, že slučují dvojí účel, jednak universitou se mají vzdělávat úředníci, učitelé, kněží, tedy lidé oficiálně úřadující ve společnosti vůbec, praktikové. To je úkol nějaké akademie, nějaké odborné školy. Vedle toho se má pěstovat na universitách a pěstuje se také věda pro vědu, ale je patrné, že tento dvojí účel je velmi různý, a ne každému se podaří náležitě ho spojit. Odtud ten rozpor, ta nejednotnost na našich fakultách. Nevyhovuje se ani jednomu ani druhému účelu. Ani věda se nemůže volně pěstovat, ani se nezdělávají náležití praktikové …

Druhá vada universitního vzdělávání je způsob přednášek. De facto naše universita nedělá nic jiného, než že se přednáší. To je hodně málo; tento způsob přednášení je zastaralý … University vznikly v době, kdy poměry byly zcela jiné, nebylo knih; psát bylo ohromné břemeno, ohromná obtíž, profesor nepsal knihu, ani žák nic nepsal, včecko bylo ústní; profesor se často držel knih osob jiných. Všech těch prostředků pro vzdělání, jež jsou těď, nebylo: knih, komunikačních prostředků … Ale jak to bývá, my jsme dochovali formu starou, a zatím jsou poměry docela jiné…

V novější době vznikají semináře, a tím se tyto vady paralysují, ale v míře velice skromné… Při vzdělávání právě hlavní věcí je methoda: naučit se, jak se to dělá, to pro mladého studenta v přednášce patrné není…

Ovšem u nás jsou poměry abnormální … První velikou abnormálností je, že je universita jedna a ta že je neúplná … První tedy je, aby byla druhá universita. Kdybychom skutečně stáli o kulturní práci více nežli dosud, již bychom měli mluvit o třetí universitě. Proč tak bohaté město, jako je Plzeň, nemohlo si samo zřídit universitu, kdyby jen nestálo tolik o plzeňské pivo.

My nemáme českých účebnic. Není-li to trapné, když já … mám podávat prameny: českých není, řeknu titul anglický, francouzský, student však neumí ani anglicky, ani francouzsky, jen německy, já musím pak pořád udávat německé knihy. To je národní lež, že my proti Němcům bojujeme – z německých učebnic studujeme …
Celý příspěvek

úterý 13. října 2009

Disent roku

Většina právníků asi neví, co se stalo s řízením o ústavní stížnosti Miloše Melčáka po zrušení ústavního zákona. Řízení bylo zastaveno usnesením pléna ÚS ze dne 15. 9. 2009, Pl. ÚS 24/09. K usnesení ÚS je nicméně připojen disent profesora Jana Musila, který si troufám označit jako jeden z nejlepších disentů, který jsem kdy od českého ÚS četl. Celý text disentu je dohledatelný na NALUSu, text přikládám též níže.

Odlišné stanovisko soudce Ústavního soudu Jana Musila

Nesouhlasím s výrokem a s odůvodněním usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 15. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, kterým bylo zastaveno řízení o ústavní stížnosti Miloše Melčáka.

Podle § 13, resp. § 22 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zaujímám odlišné stanovisko, které odůvodňuji takto:

I. Úvodem

1. Domnívám se, že nejsou splněny podmínky pro zastavení řízení podle žádného ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

2. Hned úvodem chci předeslat, že uplatněním tohoto odlišného stanoviska v žádném případě nechci vyjádřit touhu, aby v řízení bylo pokračováno, nebo snad aby ústavní stížnosti bylo dokonce vyhověno. Naopak, od počátku tohoto řízení jsem zastával (a i nyní zastávám) názor, že ústavní stížnost měla být hned na počátku Ústavním soudem odmítnuta, protože rozhodnutím prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, nebylo dotčeno žádné subjektivní ústavní právo stěžovatele. Tento názor jsem vyjádřil již ve svém odlišném stanovisku, které jsem uplatnil po přijetí usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2009, sp. zn. Pl. ÚS 24/09, o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí prezidenta republiky.

3. Tímto odlišným stanoviskem chci především upozornit na tu skutečnost, že v řízení došlo ke krácení práv prezidenta republiky, který nepochybně je účastníkem řízení o ústavní stížnosti namířené proti jeho rozhodnutí.

4. V řízení, vedeném ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 o návrhu na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, nebyl prezident republiky účastníkem. Přitom však nálezem, vydaným v této věci dne 10. září 2009, bylo rozhodnuto nejen o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., ale ve II. výroku také o zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. ;207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Zrušení rozhodnutí prezidenta republiky bylo v nálezu odůvodněno tím, že prý toto rozhodnutí „má smíšenou povahu: obsahuje prvky normativního právního aktu a zároveň ho nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona.“

5. Vnucuje se proto legitimní otázka, proč Ústavní soud, jestliže chápal prezidentské rozhodnutí zároveň jako akt aplikace zákona, dotýkající se také subjektivních práv Miloše Melčáka, neposkytl prezidentu republiky postavení účastníka řízení již v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 27/09.


6. Tímto sofistikovaným postupem, o jehož správnosti mám pochybnosti, došlo k tomu, že prezidentu republiky v žádném z těchto řízení nebyla dána příležitost uplatnit práva účastníka řízení, zejména se k věci vyjádřit, činit důkazní návrhy, klást otázky stěžovateli apod. Ústavnímu soudu přitom muselo být z veřejně publikovaných zdrojů zřejmé, že prezident republiky zaujímá k argumentaci stěžovatele zcela odmítavý postoj, který však nemohl procesně uplatnit v řízení před Ústavním soudem.

7. Konstatuji, že zákon o Ústavním soudu č.182/1993 Sb. zná jediný důvod zastavení řízení o ústavní stížnosti, kterým je zpětvzetí stížnosti samotným stěžovatelem (§ 77). V dané věci ke zpětvzetí návrhu nedošlo.

8. Zpochybňuji úvahu vyslovenou v usnesení, že v této věci lze zastavení řízení zdůvodnit odkazem na ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. (s odkazem na ust. § 63 zákona o Ústavním soudu). Občanský soudní řád v tomto ustanovení upravuje jako důvod zastavení řízení tzv. „nedostatky podmínky řízení“, mezi něž je řazena také překážka věci rozhodnuté ( rei iudicatae). Pochybuji o tom, že obsahem předchozího řízení, jakož i obsahem v něm vydaného n& aacute;lezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 27/09 (o zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb.) na jedné straně, a obsahem nynějšího řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 24/09 (v němž jde o individuální ústavní stížnost) na straně druhé, jsou tytéž záležitosti. Obsahem individuální ústavní stížnosti je namítané porušení individuálních základních práv konkrétní osoby, tj. pana Miloše Melčáka. Tímto individuálním aspektem se v předchozím řízení nikdo nezab&ya cute;val, nevedlo se k němu žádné dokazování, nevyjadřovali se k němu ostatní účastníci. Pokud se tak tedy nestalo, měly by být tyto věci zvažovány v samostatném řízení o ústavní stížnosti.


II. Přílišný aktivismus Ústavního soudu


9. Neodpustím si na závěr připojit několik obecných poznámek, které vyplývají z mého hodnocení obou řízení ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 24/09 a sp. zn. Pl. ÚS 27/09.

10. Všeobecně uznávaným principem ústavního soudnictví je zdrženlivost Ústavního soudu, vědomé sebeomezení ( judicial self-restraint). Existuje nespočet definicí tohoto pojmu, ale pro naši situaci považuji za velmi výstižnou formulaci, kterou použil již v roce 1973 německý Spolkový ústavní soud v jednom ze svých zásadních nálezů (BVerfGE 36, 1, 14 f.):

«Princip judicial self-restraint, kterému se Spolkový ústavní soud podrobil, neznamená zkrácení nebo oslabení jeho … kompetencí, nýbrž rezignaci na to, aby „provozoval politiku“, tj. aby zasahoval do ústavou vytvořeného a ohraničeného prostoru svobodné politické tvorby. Zamýšlí proto ponechat prostor svobodné politické tvorby, který ústava garantovala pro ostatní ústavní orgány, otevřený.» [« Der Grundsatz des judicial self-restraint, den sich das Bundesverfassungsgericht auferlegt, bedeutet nicht eine Verkürzung oder Abschwächung seiner ... Kompetenz, sondern den Verzicht "Politik zu treiben", d. h., in den von der Verfassung geschaffenen und begrenzten Raum freier politischer Gestaltung einzugreifen. Er zielt also darauf ab, den von der Verfassung für die anderen Verfassungsorgane garantierten Raum freier politischer Gestaltung offen zu halten.»]


11. Domnívám se, že český Ústavní soud v nynější věci zdrženlivý nebyl. Chopil se bez větších zábran příležitosti vstoupit do nesmírně citlivé otázky rozhraničení dělby moci v souvislosti s kauzou, na níž ulpívá pachuť politické účelovosti. Nechal se navrhovatelem vmanévrovat do velké časové tísně (návrh byl podán těsně před termínem voleb, kdy již byla v běhu předvolební kampaň a byly vydány již značné finanční prostředky z veřejných zdrojů). V průběhu řízen&iac ute; byly použity nestandardní procesní postupy (byla odložena vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky, ačkoliv navrhovatel sám o to ani nežádal). Důvod, který Ústavní soud uvedl pro odklad vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky, tj. údajná nemožnost, aby Ústavní soud mohl „uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem“ z důvodu „minimálního časového prostoru“, se posléze ukázal jako lichý, protože ve skutečnosti Ústavní soud stihl rozhodnout velmi rychle.

12. Již v předchozím odlišném stanovisku jsem uvedl, že i ty zahraniční ústavní soudy, které se snaží prosadit svou kompetenci přezkoumávat též ústavní zákony, postupují velmi zdrženlivě.

Např. německý Spolkový ústavní soud, který existuje již 60 let (od roku 1949), nezrušil za celou dobu své existence ani jediný ústavní zákon. Rozhodoval přitom o velmi závažných a brizantních záležitostech, např. když posuzoval novelu ústavy v souvislosti s bojem proti terorismu (nález Spolkového ústavního soudu ze dne 24. 6. 1968 BGBl. I S. 709); tehdy posuzovaná změna Základního zákona přitom velmi důrazně omezovala ústavní práva, např. telekomunika? ?ní tajemství, omezovala práva obhájce v trestních věcech apod. Ani při přezkoumávání změny článku 16 Základního zákona (šlo o zavedení možnosti vydat německého občana k trestnímu stíhání do ciziny v souvislosti s implementací tzv. eurozatykače) nepřikročil Spolkový ústavní soud ke zrušení textu ústavy, omezil se toliko na kasaci některý prováděcích „obyčejných“ zákonů (nález ze dne 18. 8. 2005, BVerfG, 2 BvR 2236/04). Lze přitom dodat, že německý ústavodárce novelizoval Základní zákon od roku 1949 do dnešního dne již v 54. případech.

Rakouský Spolkový ústavní soud přikročil ke kasaci ústavního zákona jen v jediném případě (VfGH 16.327, 11. 11. 2001), kdy usoudil, že napadený ústavní zákon porušil materiální jádro ústavy naprosto flagrantním způsobem.

Domnívám se, že český Ústavní soud, který jinak v judikatuře právě těchto zahraničních ústavních soudů nalézá častou inspiraci, měl jejich příkladu následovat též co do své zdrženlivosti.


III. Změna paradigmatu demokratického a právního státu?

13. Podle článku 1 odst. 1 Ústavy „Česká republika je … demokratický právní stát“.
Princip demokracie značí především, že „lid je zdrojem veškeré státní moci“ (čl. 2 odst. 1); státní moc vykonává lid zpravidla prostřednictvím zastupitelského systému, někdy též přímo (čl. 2 odst. 2 Ústavy). Podle článku 6 Ústavy „politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin“.

Pojem právního státu obsahuje požadavek, aby právnímu řádu byla podřízena i státní moc. Výkon státní (veřejné) moci je omezen zákonem (princip omezenosti a legality výkonu veřejné moci).

Oba uvedené atributy státu („demokratický“, „právní“) jsou stejně důležité, každý z nich má své nezastupitelné místo.

Tyto elementární, možná až banální pravdy připomínám v souvislosti s tímto případem proto, že nyní přijaté řešení podle mého názoru narušuje subtilní balanci mezi principy demokratičnosti a právnosti, a to na újmu principu demokratičnosti. Pokud by další vývoj judikatury Ústavního soudu pokračoval tímto směrem, pokládal bych tento trend za negativní.

14. Ústavní soud podle mého názoru, příliš extenzivně aplikuje postup, kterému se říká „soudcovská novotvorba práva“.

Konkrétní projevy tohoto přístupu spatřuji v dané věci např. v těchto postupech:

- v tom, že Ústavní soud přistoupil k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky bez návrhu stěžovatele, ačkoliv zákon o Ústavním soudu takový postup nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že ústavodárce nesmí přijmout ústavní zákon „ad hoc“, ačkoliv Ústava takový princip nezná;
- ve vytvoření ústavněprávního pravidla, že k přijetí ústavního zákona musí ústavodárce splnit tzv. „kompetenční (zmocňovací) podmínku“, tj. v daném případě prý ústavodárce nesmí, nejde-li o doplnění nebo změnu Ústavy, přijmout žádný ústavní zákon bez speci&aa cute;lního ústavního zmocnění (a že, pokud by k tomu ústavodárce chtěl přistoupit, musel by sám prokázat, že tak činí proto, že jsou ohroženy podstatné náležitosti demokratického právního státu); žádná taková pravidla Ústava nezná.

15. Může mně být namítnuto, že v uvedených případech Ústavní soud nové právo nevytvářel, nýbrž toliko je interpretoval. K tomu lze ovšem uvést:

Článek 89 odst. 2 Ústavy říká, že „vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby“. Potom ovšem nelze než konstatovat, že v případech tzv. abstraktní kontroly norem Ústavním soudem je hranice mezi tím, co lze označit jako interpretaci práva, a co jako novotvorbu práva, velmi subtilní, ne-li zcela nezřetelná.

16. Při porušení jemné balance mezi prvky „demokratický a právní stát“ hrozí nebezpečí, že to budou koneckonců v poslední instanci právníci, kteří budou „moudře“ rozhodovat, co je pro stát a pro společnost výhodné a co nikoliv. Oni budou těmi, kdož výkladem vágních, netransparentních a sporných juristických pojmů, jako jsou „podstatné náležitosti demokratického právního státu“, „speciální zákonné zmocnění ke tvorbě ústavních předpisů“, „retroaktivita“ atd., budou určovat pravidla uplatňování moci ve státě a ve společnosti.

17. Tento trend je výrazem elitářské koncepce „majitelů klíčů k výkladu práva“, která se v lidských dějinách pravidelně opakuje. Podle mého názoru jde o koncepci zhoubnou, nevedoucí k dobrým koncům.


18. Takový trend se odehrává na pozadí rozkolísané společenské situace, kdy se ve veřejném prostoru objevují názory, že snad hrozí „vláda ulice“ či dokonce „tyranie davu“ (viz názor politologa Josefa Mlejnka ml.[1]), a kdy v médiích je většinově prezentován názor, že Ústavní soud svým nálezem „přistřihl křidélka politikům“, „klepl politiky přes prsty“ a jsou používány podobné expresivní formulace, které zcela zatemňují podstatu věci.

19. Tvrdím, že Ústavní soud tu není od toho, aby vstupoval do politického kolbiště a aby „dával politikům lekce“. Politika, stejně jako třeba ekonomika, kultura nebo věda, jsou zcela samostatné sféry, do nichž Ústavní soud nemá co mluvit.

20. Zastupitelská demokracie je zajisté modelem vládnutí, který je pln chyb a nedostatků. Je to však, podle mého názoru, takový model, který je nejlepší ze všech špatných; a hlavně – žádný lepší nebyl dosud vynalezen.

21. Ani politici nejsou žádným semeništěm všeho zla a špatností. Jsou obrazem stavu společnosti, jsou reprezentanty našich špatných i dobrých vlastností. Je neférové vytvářet z nich „obětní beránky“, sloužící nanejvýš k tomu, abychom na ně, hodí-li se to, přenesli všechnu vinu za špatný stav světa.

22. Jen na okraj dodám jednu poznámku: Představa, že právníci jsou snad těmi, kdo v konečné instanci vyřeší nejlépe svár mezi dobrem a zlem, je veskrze mylná a v historii nesčetněkrát vyvrácená. Jestliže už se v této kauze tak často používají historické paralely (z nichž některé já sám pokládám za zcela nepatřičné), uvedu také jednu otázku: Což snad právníci zabránili tomu, aby vznikly a fungovaly totalitní režimy? Což snad soudci neasistovali při zločinech fašistické a komunistické justice?

Též dnešní právníci jsou jen obrazem dnešního stavu světa.

23. Přijetím usnesení o zastavení řízení o ústavní stížnosti, podle mého názoru, pokračuje Ústavní soud v postupu, který byl chybný od samého počátku a který jen ztěží může vést k posílení autority Ústavního soudu.
Celý příspěvek