neděle 30. srpna 2009

Podněcování a trest. Téměř další hra Václava Havla

V rámci edice Sešity Knihovny Václava Havla vyšel sešit, který je doslovným přepisem hlavního líčení proti Václavu Havlovi z února 1989. Jde o poslední proces, který proti Havlovi proběhl. Přepis je koncipován formou specifické a poněkud absurdní divadelní hry.

Jakkoliv si čtenář povšimne, že soudkyně Helena Hlavatá opakovaně zakazovala pořizování poznámek v soudní síni, již si nepovšimla, že Havlův bratr Ivan a jeho žena Dagmar pořizují nahrávku celého procesu na malý magnetofon. Vznikl tak unikátní záznam o průběhu celého procesu, z něhož vidíme nejen to, že soudkyně nebyla s to vynést nezávislý rozsudek a použít vlastní úsudek, ale též křeče zahnívajícího režimu reálného socialismu.

Havel byl souzen jednak za to, že údajně podněcoval spoluobčany na účasti na zakázaném shromáždění (vzpomínka na Jana Palacha v lednu 1989), jednak že se „nepovoleného“ shromáždění sám zúčastnil, a neuposlechl prý výzvy veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Zajímavé je, že tajná policie nebyla s to na začátku roku 1989 „vyrobit“ ani jediného svědka, který byl Havlem „podnícen“ k účasti na „nepovoleném“ shromáždění. Hlavního líčení se zúčastnil jen jediný „podnícený“, tehdy dvacetiletý David Kabzan, jeho výpověď však z něj tajná policie vymlátila v přípravném řízení, a svědek sám pak v průběhu hlavního líčení vše popřel. Navíc procesní chybou policie nebylo vůbec možno výpověď z přípravného řízení použít (s. 17-19).

Proces proti Havlovi zaujme též některými dalšími znaky: naprostá pasivita prokurátora, který se zmohl jen na vznesení obžaloby a závěrečnou řeč, během procesu ale zůstal pasivní. Soudkyně, která přes všechny rozpory a pochybnosti následuje vše hlavní z toho, co jí prokurátor ve své obžalobě nastínil. Rozsudek, který není vůbec s to se vypořádat s nejsilnějšími body obhajoby, a tak namísto toho sklouzává do klišé. Vynikající Havlova závěrečná řeč (kterou jako jedinou z tohoto procesu jsem četl již dříve). A celková atmosféra řízení, ve které nevidím již téměř nic z nenávisti, která byla tak typická pro procesy v 50. letech (sám ji mám nejvíce ztotožněnou s řečí Urválka), a občas byla viditelná ještě v letech 70. Místo nenávisti a angažovanosti je proces na sklonku komunismu prost jakýchkoliv emocí, je to „úředničina“. Všichni dělají svou práci, vědí, že to tak „být musí“, ale nijak zvlášť si to již neužívají.
Při čtení tenkého sešitu bychom si ale měli všimnout ještě něčeho. Neuvěřitelné lehkosti, s jakou tehdejší režim zacházel s právem shromažďovacím (viz s. 71 a s. 72). Zákaz shromáždění zdůvodnil jen tím, že shromažďovatelé vzpomínky na Jana Palacha „nezaručují a zaručit v daném místě nemohou“, že neohrozí „veřejný pokoj a pořádek“. Navíc shromáždění byla dle vyhlášky města Prahy kompletně zakázána v centrální oblasti Pražské památkové rezervace.
Celý příspěvek

sobota 29. srpna 2009

(R)Evoluce, která se nekonala – justice dvacet let poté

Aktuální číslo časopisu Přítomnost bilancuje 20 let české transformace. Do tohoto čísla jsem přispěl krátkou úvahou. Má stejný název, jako je titulek tohoto postu. Jejím zadáním bylo zamyslet se nad transformací české justice. Přetiskuji ji níže.

Hodnotit porevoluční vývoj justice a budování právního státu v České republice v rozsahu časopiseckého článku je úkol obtížný. Tématem by se mohlo zabývat několik monografií o rozsahu stovek stran. Je ale pravda, že to samé hodnocení lze při větší míře abstrakce vyjádřit dvěma slovy: problémy přerodu.

S ohledem na rozsah tohoto příspěvku se pokusím zůstat někde mezi oběma extrémy. Na příkladu tří samostatných a přesto propojených témat, jmenovitě kontinuity justice a jejího personálního obsazení před a po listopadu 1989, výběru nových soudců a nezávislosti soudnictví a jeho správy se budu snažit popsat z různých pohledů stejný motiv: že klíčem k přeměně justice není ani tak počet počítačů na jednotlivých soudech či (ne)existence soudcovské samosprávy, ale mentalita, osobní nezávislost a odvaha soudce.

Kontinuita a justiční autoportrét
Středoevropské justice, které žijí z rakousko-německé tradice, jsou vybudovány na mýtu. Mýtu o tom, že právo a souzení jsou exaktní, skoro matematicky přesné vědy. Souzení je tudíž hodnotově prosté nalézání existujícího práva. Soudce je úředník zákona, který může v jeho rámci právo pouze nalézat, nikdy jej však netvoří.

Tato fikce středoevropského soudce spoutává i chrání. Dává mu také legitimitu, která je svojí povahou technokratická: „nesoudím Vás proto, že bych musel být morálně či eticky něco lepšího, soudím Vás proto, že znám právo (které vytváří zákonodárce, já nikoliv) a procesní předpisy“.

Fikce o eticky prosté technologii souzení byla také jedním z faktorů na počátku zrodu nové české justice po roce 1989. Každý porevoluční právní řád, který o sobě tvrdí, že je založen na jiných hodnotách a odlišném světonázoru než ten předchozí, musí po svém příchodu k moci řešit podobnou otázku: co si počít se služebníky starého systému? Problém není s hrstkou exponovaných „zvířat“, ta odejde sama či je odejita. Problém je s šedavou masou, která nijak výrazně nevystupovala, ale byla loajální předchozímu režimu. Byla v něm vychována a jeho hodnoty tím či oním způsobem naplňovala.

To samé platí i o soudcích. Výměna bezmála celého soudcovského sboru, jak to učinilo sjednocené Německo na území bývalé NDR importem soudců ze západní části Německa, je unikátní možnost, která v jiných zemích bývalého Východního bloku objektivně nebyla. Urychleně vyškolit nový soudcovský sbor, jak se o to pokoušeli komunisté po roce 1948 v nechvalně známé Právnické škole pracujících, také není postup hodný následování. Česká justice po roce 1989 tak byla budována na personální kontinuitě. Několik zprofanovaných kádrů odešlo samo, zbytek však, alespoň po nějakou dobu po Listopadu, zůstal.

Právě tomu zbytku, tomu šedému normalizačnímu průměru, pomáhá výše uvedená fikce morálky-prosté soudcovské odbornosti k sebe-ospravedlnění a další justiční existenci po Listopadu 1989. Matematická právní věda je totiž nezávislá na režimu. Dohnáno do cynického extrému, dobrý soudce-úředník je schopen pracovat v každém režimu. Kdo je zrovna u moci a jaké hodnoty vyznává, je tak trochu jedno.

Podobné vnímání funkce soudce je přirozeně bludem. Souzení druhých nezbytně vyžaduje vynášení hodnotově ukotvených etických soudů, ať je to již v rámci soudu výslovně svěřené úvahy, výkladu neurčitých právních pojmů či určitého způsobu vedení řízení a přístupu k účastníkům. Jak hluboce se může soudce hodnotově rozcházet v „nalézání“ významu právní normy ostatně ukazují četná odvolání, dovolání a jiné opravné prostředky, kdy jiný soudce vykládá naprosto stejná zákonná ustanovení úplně jiným způsobem. Hluboký hodnotový rozkol je také zřetelný v rozporech minulých let mezi obecnými soudy (především Nejvyšším soudem) a Ústavním soudem. To, co se v žurnalistické mluvě označovalo jako „válka soudů“, nebylo nic jiného než zásadní hodnotový rozpor při výkladu práva mezi Havlovým prvním Ústavním soudem, složeným z části ze silných disidentských osobností, a kariérními soudci či jinými právníky normalizačními na soudech vrchním a nejvyšším.

Vnímání soudce coby dobře placeného úředníka však není dědictvím komunismu. Komunismus tento auto-portrét soudce s potěšením zneužil, jedná se však o dědictví rakouské. Vyjádřeno zkratkou: podíváme-li se do rakouského zákona o organizaci moci soudní z roku 1896, slovo „soudce“ nalezneme stěží, byť se jedná o základní zákon upravující organizaci moci soudní. Zákon totiž nenazývá soudce „soudcem“, ale „samostatným soudním úředníkem“. Komunistický režim nicméně učinil z rakouského úředníka, tedy z profese s pozitivní konotací, justičního sluhu systému.

Dobové vnímání moci soudní v Rakousko-Uhersku nebylo ničím abnormální. Nezávislá justice vzniká na kontinentální Evropě postupným vydělováním ze státní správy od druhé poloviny 19. století. Děje se tak předně ve faktické rovině, kterou úroveň zákonná postupně následuje. Nejdůležitějším faktorem nicméně není existence zákonů; nejdůležitějším faktorem je rozvinutí étosu soudcovské nezávislosti, stavovské prestiže a odpovědnosti. V praxi konce 19. století tak mohla být reálná nezávislost, osobní odvaha a odpovědnost rakouského soudce o několik tříd výše než v případě jeho kolegy v České republice na počátku století 21. Právě srovnání s minulostí tak ukazuje, že klíčem k odborné a schopné justici nejsou další a další zákonné předpisy, ale přesvědčení a přístup jednotlivých soudců.

Výběr a příprava soudců
Technokratické a úřednické vnímání funkce soudce se promítá do způsobu výběru a přípravy soudců. Ve středoevropských systémech stojících na rakouské právní tradici, jako je Česká republika, je na základě výše popsané fikce „matematického práva“ hlavním kritériem pro výběr soudce jeho technická znalost práva. Za soudce může být jmenován každý, kdo této technické znalosti dosáhl. Do systému přípravy na povolání soudce vstupuje kandidát bezprostředně po skončení vysokoškolského studia. Pokud je při selekci úspěšný, je přijat do systému kariérního soudnictví. Po jmenování do funkce soudce ve 25, respektive 30 letech je další postup, pokud nedojde ze strany nového soudce k nějakému přešlapu, automatický.

Podobný systém kariérního soudnictví a výběru soudců v profesně „útlém“ věku může fungovat, pokud je založen na vskutku transparentních a jasných podmínkách, podle kterých budou selektováni ti nejlepší. Nedávný a současný systém výběru soudců v České republice je však bohužel pouhou karikaturou tohoto zadání. Pro pochopení fungování dnešního systému je zapotřebí nahlédnout do transformační reality.

První polovina devadesátých let byla ve znamení úprku lidí z justice. Těsně porevoluční justice totiž byla místem s minimálním platem a ještě menší prestiží. Některé problematičtější justiční kádry let normalizačních odešly samy. Část schopných lidí, kteří se v dané době v justici nalézala, však také odešla, a to do expandujícího soukromého sektoru: advokacie, poradenství. Do poloviny devadesátých let se tak justice dost vyprázdnila. Ve snaze rychle zalátat tuto personální díru byli na soudy přijímány osoby z různých právnických kruhů, jejichž profesní i osobní kvalifikace nebyla vždy ideální.

V druhé polovině devadesátých let se situace pozvolna obrací. Za prvé, platy v justici se zvolna zvedají. Různá mezinárodní doporučení (především v rámci Rady Evropy) totiž vyžadují, aby soudci měli platy obdobné členům národních parlamentů. Při jejich naplňování tak dochází k postupnému navýšení platů na přibližně trojnásobek průměrné mzdy ve veřejném sektoru v případě soudců prvního stupně a dále v případě soudců vyšších stupňů. Za druhé, advokacie a privátní sektor se postupně zaplňují. Přestávají být snadným zlatokopeckým údolím, kde se vydělávají peníze kopírováním stanov společností s ručeným omezením. Justice se tak začíná stávat opět atraktivní profesí a nejeden právník z privátní sféry se začíná zajímat o talár.

Protože počet soudců je tabulkově omezen a místa se zaplňují, dochází k vytvoření úzkého hrdla a typicky korupčního prostředí; přebytek lidí chce jeden statek a přístup k němu není transparentně regulován. To je situace výběru soudců posledních přibližně šesti let, tedy od doby, kdy Ministerstvo spravedlnosti došlo k závěru, že tabulkový počet soudců je naplněn a k dalším jmenováním již bude docházet pouze v rámci přirozené obměny soudcovského stavu.

Výběr soudců prvních a druhých stupňů je de facto v rukou předsedů krajských soudů. Kritéria pro jejich výběr a především proces jejich výběru nejsou nikde stanoveny. Pochopitelně existují zákonné požadavky pro výkon funkce soudce. Není ale vůbec zvykem, že by měl třeba předseda krajského soudu vypsat otevřený konkurz na každé uprázdněné místo soudce a už vůbec ne, že pokud nějaký konkurz vypíše, že by se mělo jednat o konkurz skutečný. Namísto toho člověk vídá různé známé a přátele předsedy soudu či soudců krajského soudu, kterak jsou navrhováni na funkci soudce v obvodu daného krajského soudu. Stejně tak nebylo a stále není nikterak nezvyklé, že čerstvě jmenovaný justiční čekatel má u krajského soudu maminku/tatínka/tetičku/strýčka (dosaďte dle potřeby) v taláru.

Z pohledu systému neprodukuje podobný systém výběru soudců optimální výsledky. Soudci se nestávají ti nejlepší, ale začasto ti, kdo někoho znají. Přitom jakýkoliv rozumný model výběru soudců chce vždy ve vlastním zájmu za soudce ty nejlepší právníky. Kupříkladu již zmiňované Německo, které má čistě kariérní model profesní justice, vybírá soudce na základě jejich výsledku při tzv. druhé státní zkoušce. To je profesní zkouška odpovídající české zkoušce justiční, která je však stejná pro všechny justiční právní profese (soudce, advokát, státní zástupce). Odehrává se na území celé spolkové země a na základě umístění kandidáta se pak rozhoduje o jeho profesní budoucnosti; soudci, či spíše v mnoha spolkových zemích nejprve soudci na zkoušku, se mají šanci stát pouze ti nejlepší absolventi. Jedná se o otevřený, transparentní a jasný výběr na celostátní úrovni.

Stejný co do požadavku kvality a odlišný co do způsobe jejího naplňování je pak systém meritokratického výběru soudců, který se praktikuje v zemích angloamerických, ale třeba také částečně v Holandsku, skandinávských zemích a jinde. Systém je postaven na úplně odlišných základech; předně nikdo netvrdí, že souzení je technokratická znalost. Právě naopak – právo je osobní zkušenost a zralost. Proto jsou za soudce vybírány osobnosti z jiných právních profesí (advokacie, státní zastupitelství, státní služba aj.), které za sebou mají slušnou a čitelnou profesní historii. Tyto osoby nebudou mladší 40 let, spíše k 50. Systém výběru je tedy nastaven naprosto odlišně. Hlavní měřítko, tedy objektivně zjistitelná kvalita, byť jinak definována, je však stejná.

Středoevropské post-komunistické státy, kromě České republiky třeba také Slovensko, Maďarsko či Polsko, však bohužel podobného systémového poznání zatím nedosáhly. Při výběru (nejenom) soudců převládá vize středověkého léna a jeho vytěžení, nikoliv vize toho, že je v zájmu justice a celé společnosti vybrat na pozici soudců ty nejlepší právníky. Při vědomí historických paralel tak nezbývá než čekat na osvíceného panovníka (ministra spravedlnosti), který pochopí, stejně jako pochopili osvícení panovníci konce 18. a počátku 19. století či, v poněkud násilné podobě, francouzská revoluce, že soudnictví nefunguje nejlépe v situaci, kdy taláry dědí děti či známosti lokálních notáblů, ale že pro chod systému je o poznání lepší, pokud jsou stejné funkce rozdělovány bez ohledu na původ na základě kvality.

Nezávislost justice a její správa
Jedna slovinská kolegyně činná na Univerzitě v Cambridge před nedávnem dokončila sociologicko – právní výzkum na téma „Důvěra v nezávislost justice ve slovinském kyber-prostoru“. V jeho rámci prošla články a diskuse na různých slovinských internetových fórech k tématu justice. Následně formulovala obecné závěry o důvěře v nezávislost slovinské justice, jak byly ventilovány obecným internetovým lidem. Nebylo to veselé čtení.

Nezávislost je a byla neuralgickým bodem všech polistopadových debat o české justici. Jestli je z těchto debat možné učinit vůbec nějaký závěr, tak snad jenom ten, že názor co je to „nezávislost justice“, se razantně liší.

Jakákoliv revoluce je ve své, minimálně rétorické podstatě, dialektická. Jestliže předchozí režim tvrdil „budiž A“, pak následující režim musí již z principu tvrdit „budiž non-A“, než se praxe postupně ustálí někde uprostřed. Podobně je to s nezávislostí justice. Jestliže před Listopadem 1989 nebyla nezávislost justice zrovna nosným tématem právnických debat, pak po revoluci se stala tématem klíčovým. Bohužel však byla činěna klíčovým argumentem i pro otázky a témata, kde nezávislost justice a její ohrožení zrovna není na pořadu dne.

Nejeden západní právník, soudce či jiný expert, který působil v zemích post-komunistické Střední Evropy jako twinningový či jiný poradce, byl zaražen zneužíváním argumentace „soudcovskou nezávislostí“ pro nejrůznější požadavky, které si justice kladla a klade. Povinnost řídit se právním názorem nejvyšších soudů či Ústavního soudu je prý ohrožením nezávislosti soudce. Uveřejňování plných jmen soudců, kteří určitou kauzu rozhodovali, je údajně v rozporu se soudcovskou nezávislostí, stejně jako soudcovská prohlášení o majetku, povinnost dalšího vzdělávání se, odejmutí 13. a 14. platů všem zaměstnancům ve veřejném sektoru či to, když by o kárné odpovědnosti soudce rozhodovaly kárné senáty složené nejenom ze soudců, ale také ze zástupců jiných právních profesí.

Podobné požadavky nemají s nezávislostí soudce co do činění. Tedy přinejmenším pokud vnímáme soudcovskou nezávislost jako omezené privilegium, které má soudci zaručit nestrannost rozhodování v konkrétní kauze, nikoliv fungovat jako univerzální argument pro jakýkoliv stavovský požadavek. Podobné zneužívání výrazu „nezávislost“ vede pouze k inflaci pojmu a jeho vyprázdnění; veřejnost, a to nejenom slovinská ve výše zmiňovaném průzkumu, je v mezidobí již alergická na slovo „nezávislost“ justice, především pokud přichází z úst soudce či justičního funkcionáře. V pravém smyslu slova se jedná o situaci, kdy opakovaný pokřik o tom, že „přichází vlk“, tedy že je tím či oním ohrožena soudcovská nezávislost, vedl k tomu, že dalším pokřikům již vůbec nikdo nevěří. A to ani tehdy, kdy k podobným situacím skutečně dojde, jako kupříkladu v případě, kdy prezident republiky bez dalšího zdůvodnění mocenským zásahem sesadí předsedkyni Nejvyššího soudu proto, aby ji nahradil osobou své volby.

Nezávislost justice je proto třeba vnímat poněkud skromněji. Nezávislost není hodnotou samou o sobě, kterou by bylo třeba budovat a bránit. Nezávislost je hodnotou zprostředkující, která má zaručit právě nestrannost rozhodování v konkrétní věci. Čím dále se pak určitý požadavek, oblékající se do hávu „nezávislosti justice“, vzdaluje od reálného zajišťování nestrannosti rozhodování konkrétní kauzy, tím má menší legitimitu. Již naprosto neudržitelné jsou pak situace, kdy se soudci začnou chovat jako odboroví předáci a zneužívat argumentů „soudcovskou nezávislostí“ pro prosazování, eufemisticky řečeno, partikulárních stavovských zájmů.

Soudci se podílejí na výkonu moci. S mocí přichází odpovědnost. V každé vyspělé a rozumně organizované společnosti bude rovnováha mezi mocí a odpovědností. Nalézání této rovnováhy není otázkou jedné generace. Jak již bylo zmíněno, post-revoluční étos vychýlil věčnou debatu o rovnováze mezi nezávislostí a odpovědností soudce silně směrem k nezávislosti jako centrální hodnotě. Jen postupným hledáním, jehož východiskem je výše načrtnuté skromnější vnímání „nezávislosti justice“, bude možné nalézt trvalou rovnováhu.

Zajímavým aspektem post-revolučních debat o nezávislosti justice ve státech post-komunistické Střední Evropy je také redukce otázek nezávislosti na problematiku nezávislosti institucionální. Nezávislost znamená platy, kárné řízení v určité podobě, existenci nejvyšší rady soudnictví, která bude zaručovat „skutečnou“ nezávislost moci soudní na exekutivě apod. Stranou však zůstává jiný typ nezávislosti, kterou můžeme nazvat nezávislostí mentální či osobní. Zahrnuje osobní odvahu a odpovědnost soudce, tedy odvahu nebát se rozhodnout dle svého přesvědčení a odvahu nést za svoje rozhodnutí odpovědnost. Nesením odpovědnosti není myšleno, že by byl někdo postihován za rozhodnutí, ale schopnost veřejně nést a obhajovat své rozhodnutí.

Osobní nezávislost a osobní odvaha chybí soudcům v postkomunistických zemích nejčastěji. Je to důsledek vícero vlivů, částečně popsaných výše. V předchozím režimu, ze kterého stále ještě přibližně třetina soudcovského stavu přetrvává, nebylo pěstění těchto charakteristik na pořadu dne. Pokračující systém výběru a jmenování soudců však stále vybírá úředníky, nikoliv osobnosti. Tyto mladé, profesně nezkušené osoby si pak v rámci interní výchovy vychová justice k obrazu svému. Obrazu, v jehož centru z historických a kulturních důvodů nestojí soudce-osobnost, ale soudce-úředník, který nemá vybočovat z průměrů, z tabulek a statistik. Následný celý profesní život takto zformovaného soudce se pak opět odehrává výlučně v rámci justice, kde pochopitelně po určité době přichází také problémy rutiny, stereotypu až vyhoření. Takto nastavený systém bude pochopitelně jenom obtížně produkovat kritické a nezávislé osobnosti. Pokud ano, tak spíše systému navzdory než díky němu.

Časté debaty o správě justice jsou pak jenom prodloužením stejných otázek pouze do jiného kontextu. Evergreenem v českých končinách v této oblasti je otázka (ne)zřízení národní či nejvyšší soudcovské rady, tedy instituce, která by měla, pro zajištění nezávislosti moci soudní, převzít některé pravomoci od exekutivy. Jednalo by se hlavně o pravomoci personální, kárné a rozpočtové.

Soudcovské rady byly především po vzory románské Evropy (Francie, Itálie, Španělsko) zřízeny za přispění Rady Evropy v mnoha post-komunistických státech střední a východní Evropy, mimo jiné také v Maďarsku a na Slovensku. V České republice se tak nikdy nestalo; posledním pokusem v tomto ohledu byl Motejlův návrh komplexní reformy soudnictví, který spadl pod stůl v Poslanecké sněmovně v roce 2000. Vzniklá situace, tedy kdy ve státech s obdobnou historickou tradicí, jako jsou Česká republika a Slovensko, vznikly odlišné institucionální režimy v rámci justice, je dost unikátním příkladem legislativního pokusu. Co se stane v post-komunistickém státě, pokud je justici dána možnost rozsáhlé samosprávy v rámci nejvyšší rady soudnictví? Je to nějak pozitivně viditelné v oblasti fungování justice? Zlepší se skutečně „nezávislost“ justice?

Dosavadní zkušenosti ze Slovenska či Maďarska jsou podle mého názoru spíše negativní. Celý problém lze metaforicky redukovat na to, co má být dříve, zda vejce, či slepice. Má být dříve institucionální zajištění plného odstínění soudnictví anebo nejprve požadavek vnitřní reformy soudnictví, které si svým výkonem a vlastní odpovědností ukáže, že je schopna se spravovat sama? V co se totiž může soudcovská samospráva zvrhnout v post-komunistickém státě, kde nedošlo ke skutečné vnitřní reformě soudnictví a jeho mentální a především personální proměně je, že to, čemu se chtělo soudcovskou samosprávou zabránit, tedy aby moc výkonná (ministerstvo spravedlnosti či jiné exekutivní orgány) nezasahovala do výkonu soudnictví, se pouze přesune z exekutivy do justice samotné. Tedy že existuje nadále zasahování a manipulace, tentokráte ale v rámci „plně nezávislé“ moci soudní. Ve stejném okamžiku ale nastává ten problém, že protože je moc soudní nyní institucionálně „plně nezávislá“, pak jakákoliv snaha o vnější reformu je problematická, neboť je přeci „zasahováním do nezávislosti moci soudní“.

Řešením pro skutečně nezávislou a funkční justici proto není instituce, ale něco, co se výstižně německy nazývá „Kinderstube“, tedy dobré vychování a vědomí toho, že se určité věci prostě nedělají. Toto povědomí a společenský konsensus je klíčem a cílem a společenské transformace. Můžeme jej také nazývat právní kulturou; její výstavba trvá nejdéle a je nejtěžší. Bez jejího budování je ale zřizování institucí bezpředmětné. Jak vidíme v mnoha postkomunistických zemích, budování institucí bez odpovídajícího hodnotového ukotvení se rychle zvrhne v prázdnou institucionální mimiku. V případě justiční samosprávy pak pokud máme instituci nejvyšší soudcovské rady a nemáme přesvědčení o tom, že se některé věci prostě nedělají, pak máme (institucionálně) nezávislou justici ve které ale nejsou žádní (osobně) nezávislí soudci. Vzorce zasahování a ovlivňování se pouze přesunou z ministerstva spravedlnosti do nejvyšší soudcovské rady, jak velice plasticky a bolestivě ukazuje nejnovější vývoj na Slovensku. V tomto ohledu je možné debatovat, co je vlastně více odstrašující představa: či to, že se politické síly či moc výkonná občas pokusí zasáhnout do fungování justice anebo to, že začnou politikařit sami soudci.

Závěrem
Toto zamyšlení se zabývalo třemi oddělenými ale přesto provázanými tématy: autoportrétem středoevropského soudce a jeho pokračováním po roce 1989; výběrem soudců; nezávislostí soudců a správou justice. Ve všech těchto, v transformační společnosti doposud problematických oblastech, probleskuje stejný motiv: proměna a reálný problém justice není ani tak v institucích, jako v mentalitě. Ta je ovlivněna mnoha faktory. Pochopitelně ji nelze změnit přes noc. Ideálním místem kde začít je výběr a výchova nových soudců. Minimalistický program v této oblasti by byl učinit současný systém neprůhledného lokálního výběru skutečně transparentním a otevřeným tak, aby byli do justice přijímáni vždy jenom kvalitní právníci bez ohledu na známosti a původ. Myslím, že takto vybraní lidé by byli schopni přinést jiný pohled a vnitřní dynamiku, která by nejenom pomohla řešit výše načrtnuté problémy přerodu, ale v konečné fázi také zvýšila legitimitu moci soudní.
Celý příspěvek

sobota 22. srpna 2009

Ladislav Križan: Právo v športe v Čechách a na Slovensku - časť 3.: „Športové právo“ a „sieťová“ štruktúra systému práva prof. Holländera

„Výklad o práve ako o nástroji regulujúcom športové vzťahy ústi v pojem športového práva, ktorý je akýmsi lingvistickým vrcholom úvah o vzájomných vzťahoch športu a práva. Stále sa zvyšujúca rola práva v športe je zosobnená práve používaním pojmu „športové právo“. Naproti tomu u názorov túto skutočnosť popierajúcich alebo odmietajúcich sa hovorí iba o „športe a práve“, i keď i reprezentanti tohto názorového prúdu uznávajú praktickosť pri používaní uvedeného slovného spojenia a nie jeden krát ho takisto využívajú. Preto i táto práce sa snaží dať odpoveď na otázku, či to skúmame, a to, o čom hovoríme, je možné charakterizovať ako športové právo, alebo iba ako šport a právo, príp. právne aspekty športu.“

Dnes, ak sa nemýlim, už sudca Najvyššieho súdu Českej republiky Michal KRÁLÍK (Právo ve sportu, 2001) týmito slovami uvádza príslušnú kapitolu o svojej práci, ktorá bola hodnotená v našich zemepisných šírkach najprv ako neobvyklá, neskôr už ako základný teoretický spis v tejto oblasti, priekopnícky počin aj v oblasti právnej doktríny a právnej kultúry.

Tento autor sa ako prvý v našich zemepisných šírkach pokúsil hľadať odpovede na základné teoretické otázky spojené s prienikom oboch týchto fenoménov v treťom tisícročí i u nás. Otázky, či má niečo takéto zmysel a význam pre reálnu športovo- právnu prax prof. SVÁK už pri posudzovaní tejto práce pred viac ako 8 rokmi, v roku 2001 jasne zmietol zo stola. Uvedomoval si totiž, že : ...začať písať „praktickú príručku“ alebo, pri väčšej ašpirácii, pozitívno-právne zmapovanie základných právnych problémov v oblasti športu je fakticky nemožné, pretože chýbajú aj tie základné teoretické analýzy. Sedemnásť rokov, ktoré uplynuli od vydania monografie prof. Prusáka (historický prvá a dodnes na Slovensku jediná! monografia na túto tému bola vydaná v roku 1984- pozn. autor práce L.K.)- aj v tak dynamicky sa rozvíjajúcom fenoméne (už nielen spoločenskom, ale stále viac aj v ekonomickom a politickom) akým je šport- predstavuje takú dobu, že treba nanovo pristúpiť k základným analýzam vzťahu športu a práva.

V tejto súvislosti môžeme pojmy „šport a právo“, „právo v športe“, ale i ďalšie dva „právne aspekty športu“ resp. „právne aspekty v športe“ môžeme používať bez obáv. Pojem športové právo však skrýva v sebe riziko, keďže ak by sme boli lingvisticky dôslední, nemohol by v sebe zahŕňať veľmi dôležitú súčasť regulácie spoločenských vzťahov v športe- neprávne normy vydané športovými organizáciami i nadnárodného charakteru (napr. FIFA, UEFA, WADA, MOV), keďže by im chýbali viaceré ich špecifické rysy vrátane štátneho donútenia. Niektorí autori, ktorí o týchto neprávnych normách dokonca hovoria ako o druhom „stĺpe“, na ktorom je celý systém tzv. športového práva ako pojmu vedľa právnych noriem vybudovaný (Praxishandbuch Sportrecht, 2007) , by teda určite nesúhlasili (paradoxne tieto neprávne, športové normy totiž majú v regulácii športovej praxe reálne veľmi veľkú moc a často sú dokonca z časového hľadiska vynútiteľnejšie ako právne normy uplatňované v športe).

Pre zvyšovanie právneho (bez)(ne)vedomia v tejto oblasti je teda dôležité rozlišovať koncepciu športového práva ako pojmu, ktorý zjednodušene povedané v sebe americkým, veľmi pragmatickým spôsobom integruje veľmi roztrúsené právne normy z temer všetkých právnych odvetví resp. odborov právnych vied upravujúce spoločenské vzťahy, ktoré vzniknú v športe a v súvislosti so športom a koncepciu športového práva, ktorý v sebe zahŕňa okrem nich i neprávne, tzv. športové normy vydané športovými organizáciami najmä nadnárodného charakteru (FIFA, MOV, IIHF, WADA).

Pri hľadaní možností rozvoja tzv. športového práva v našich súčasných podmienkach do budúcnosti je veľmi poučná analógia so vznikom a historickým vývojom práva životného prostredia v systéme práva resp. telovýchovného lekárstva a jeho vzťahu k vedám o športe.

Telovýchovné lekárstvo, odbor lekárskych vied, bol schválený ako samostatný vedný odbor Prezídiom Československej akadémie vied už v roku 1967! a ako lekársky špecializačný odbor Ministerstvom zdravotníctva ČSR v roku 1970. V roku 2009 oslávi Československá resp. Slovenská spoločnosť telovýchovného lekárstva 63 rokov svojej existencie! V súčasnosti patrí telovýchovné lekárstvo na Slovensku medzi lekárske vedy, konkrétne medzi ich podsystém nie klinické lekárske vedy, ale zdravotné vedy pod číslom 030306 (10) a dnes už snáď nikto nepochybuje o jeho opodstatnenosti pre rozvoj telesnej výchovy a športu!

Športové právo by pri takomto chápaní mohlo byť v budúcnosti u nás považované za tzv. združenú právnu vedu (Boguszak, J.- Čapek, J.- Gerloch, A.- Teorie práva., 2004, s.18 a nasl.), t.j. vedu, ktorej predmetom by boli vzájomné vzťahy medzi právom a športom, a ktorá by bola zároveň považovaná za súčasť nielen právnych vied, ale i vied o športe. Jej výskum by najlepšie charakterizoval fenomén tzv. spojených nádob- vedy o športe a právne vedy resp. „dobrá“ športová legislatíva a „správna“ športová judikatúra. ( PROCHÁZKA, R. : Dobrá vôľa, spravodlivý rozum. 2005. s.12-13)

Uvedieme dva príklady nevyhnutnosti medziodborovej spolupráce.

Prvý- prijatie „správnych“ súdnych rozhodnutí ovplyvňujú okrem logických pravidiel pri výklade a aplikácií právnych noriem i socio- kultúrne vzorce športu vlastné a dané mu jeho historickým vývojom. Tieto sú predmetom skúmania telovýchovnej historiografie resp. sociológie športu ako súčastí vied o športe.

V druhom sa najlepšie premietajú názory dnes už viac ako 80- ročného JUDr. Vojtěcha KUMPERU, opierajúc sa o jeho dlhoročné skúsenosti pri tvorbe športovej legislatívy u nás. Táto legislatíva by mala mať vždy i ambíciu byť „dobrou“ športovou legislatívou, takže nasledujúce slová sú akýmsi mementom chýb minulosti : „Při koncipování navrhovaného zákona o tělesné kultuře se s plnou naléhavostí projevila nezbytnost jednotné, vědecky podložené a společne závazně terminologie. Není v pořadku, když si tělovýchovnesportovní pojmy z nouze definují legislativci, anebo aby si je ct. zákonodarci v rámci své „lidové tvořivosti“ vymýšleli sami- jak to pak vypadá, jsem se už zmínil pri kritice našeho zákona o podpoře sportu.“ Predísť takejto babylonizácii jazyka tzv. športovej legislatívy by sa malo práve pomocou vedeckých poznatkov vied o športe.

Ak sa pokúsime vtesnať tézy tohto príspevku do niekoľkých viet, tak budú nasledovné. Myšlienka na športové právo ako na samostatné právne odvetvie resp. vedný odbor sa zdá v súčasných podmienkach Českej resp. Slovenskej republiky ešte ako veľmi vzdialený cieľ. Uvažovať týmto spôsobom je asi zatiaľ predčasné i vzhľadom napr. na súčasnú slovenskú pozitívnu právnu úpravu v tejto oblasti a publikované odborné stanoviská. Dôvodom sú i fakty, že hoci sa pojem šport vyskytuje v temer tisícke našich právnych predpisov, publikované rozhodnutia v tzv. športových sporoch sú v našej judikatúre skôr zriedkavosťou a prehľad doteraz urobených prác uvedený vyššie je takisto skôr skromný (o tejto téme bude ďalší, 4. diel na JP). Akékoľvek dobre mienené úsilie v tejto oblasti však preto netreba zanechať už pri jeho neľahkých začiatkoch. Výskum vzájomných vzťahov športu a práva u nás podmieňuje na základe už prebiehajúceho vývoja v iných krajinách Európy (Jedno z najvýznamnejších výskumných pracovísk je asi ASSER International Sports Law Center v Haagu a ako osobnosť profesor Stephen Weatherill z University of Oxford, ktorý je považovaný za : „ ...význačného akademika- pokorného, skromného pioniera rozvíjajúceho sa športového práva poskytujúceho koherentné a kritické analýzy toho, ako je šport regulovaný na európskej úrovni a ako sa európska športovo-právna politika rozvíja...“ ako tvrdí bývalý Bosmanov advokát zaoberajúci sa športovým právom pred ESD Jean- Luis Dupont v predhovore k jeho monografii- viac pozri WEATHERILL, S. : European sports law: collected papers. The Hague : TMC Asser press. 2007. s. V.) rozšírenie jeho výučby i na našich vysokých školách a špecializácia naň tak, aby bol nie iba ako doteraz úplne okrajovým, ale už i primárnym predmetom skúmania. Týmto spôsobom získané už väčšie množstvo originálnych, vedeckých poznatkov i československej proveniencie vzhľadom na špecifiká nášho právneho poriadku a športového hnutia v synergii a v komparácií s už získanými zahraničnými poznatkami a najmä skúsenosťami môže tvoriť základ budúcej, zatiaľ v podstate neexistujúcej československej športovo- právnej doktríny.

Prof. Pavel Holländer nazýval už na začiatku 90-tych rokov v svojej dizertačnej práci (Základy legislatívnej techniky. PF UK v Bratislave. 1991. s. 50 a nasl.) model systému práva, ktorý v minulosti členil právo podľa druhu tovarovo-peňažných vzťahov a foriem štátnomocenského riadenia spoločnosti, za tzv. model vertikálny. V dnešnej dobe (v 90-tych rokoch!) sa však podľa jeho názoru vytvára nevyhnutnosť členiť systém práva aj podľa jednotlivých oblastí. Diferenciáciu systému práva podľa jednotlivých oblastí spolo­čenských potrieb nazýval horizontálnou: „Doterajšia lineárna štruktúra sys­tému práva sa tým mení na štruktúru zložitejšiu, na štruktúru sieťovú, v ktorej sú vertikálnym spôsobom vytvárané odvetvia všeobecnejšie z hľadiska objektu, predmetu úpravy, ale špeciálnejšie z hľadiska metódy regulácie, kým odvetvia vytvára­né horizontálnym spôsobom sú všeobecnejšie z hľadiska metódy právnej regulácie, ale špeciálnejšie z hľadiska predmetu úpravy.“

Ak sa pokúsime zamyslieť nad jeho slovami dnes, tak nás napadajú otázky- ako sa zmenilo vnímanie systému práva u nás skoro 20 rokov od ich napísania i v súvislosti s premenou našej spoločnosti po roku 1989? Vzniklo resp. skôr bolo u nás uznané za toto obdobie nové právne odvetvie resp. nový vedný odbor v právnych vedách napr. len vzhľadom na technologický boom, európsku integráciu či „zelenú vlnu", či len z prostého dôvodu odvrátenia sa od dialektického materializmu ako základného filozofického konceptu i pre právne vedy? Ak nie, tak do akej miery chápeme i našich podmienkach právo ako dynamicky sa meniaci a rozvíjajúci sa systém vzhľadom na vývoj celej spoločnosti?

V hľadaní odpovedí i na tieto otázky vidím priestor i pre diskusiu nielen o tzv. športovom práve, ale napr. i o práve životného prostredia i v našich podmienkach.
Ladislav Križan
Celý příspěvek

sobota 15. srpna 2009

Univerzita Karlova … trochu jinak a jindy

V posledním prázdninovém čtecím záchvěvu, kdy si je člověk ještě jakž takž ještě schopen vnitřně obhájit, že „sáhne a čte“ a přitom „nebiluje“, „nečárdžuje“ a ani nevykazuje čárky (byť zkušení borci to budou patrně schopni zahrnout pod „praktis/profešinl dévelopmént“ bez ohledu na roční období), si dovolím upozornit na 3 knížky. Nesjely zrovna z tiskařských lisů, relativně zánovní ale jsou. Všechny se týkají Univerzity Karlovy, a to v jejich velice zajímavých obdobích.

Vezmu-li to chronologicky, pak prvním titulem je „Německá (Karlova) univerzita od Mnichova k 9. květnu 1945“ od Aleny Míškové. Pražská německá univerzita a její právnická fakulta není instituce, která by byla dnes často připomínána. Pokud ano, tak maximálně v tom kontextu, že se tam před válkou zastavil Hans Kelsen a že pak tam byli ti nacisté. Různé přehledy dějin Univerzity Karlovy, které se její „německou částí“ zabývají, tak činí spíše přehledovitě a s ohledem na období Druhé světové války skoro vůbec ne.

Míšková nás provádí za pomoci archivních pramenů a vzpomínek právě obdobím 1939 – 1945. Kapitoly jsou členěny podle funkčních období jednotlivých rektorů. Ukazuje postupné obměny, spory, nacifikaci a arizaci a lidi a proudy uvnitř Univerzity. Zajímavé jsou detaily a „běžné věci“ ze života Univerzity – povinnosti a život studentů, organizace studia, „oběžníkové debaty“ o to či ono. Nechybí samozřejmě i tučnější sousta, jako je popis a rozbor prací jednotlivých ústavů Nadace Reinharda Heydricha (testovací otázka: kolik z nich bylo právnických?). Cynického právníka může zaujmout, že v podstatě jakýkoliv rektorát za jakéhokoliv režimu má vždy problémy s právnickou fakultou. Jak Míšková konstatuje (str. 132), „Právnická a státovědecká fakulta byla nedůsledněji postižena nacifikačními změnami studijních plánů. Stejně tak se od roku 1939 významně proměnil i její profesorský sbor, který se stal kolektivem nejčastěji zmítaným vnitřními rozpory“. Spory na německé právnické fakultě se tak vedly stále: o profesury, o jiná křesílka, o to, zda bude mít navrch sudetoněmecká či říšská klika v rámci fakulty aj.

Práce je tak fascinujícím čtením, hlavně tedy v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že podobné postupy se rozjedou o několik let později ve stejném městě bezmála ve stejných budovách. O nich píše druhý kousek, který bych v této souvislosti rád představil: „Zotročená univerzita“ od Johna Connellyho (vydalo loni nakladatelství Karolinum v překladu Jana Kuklíka). Kniha se zabývá sovětizací vysokého školství v padesátých letech ve střední Evropě, konkrétně NDR, Polsku a Československu (přesněji tedy spíše jen o Českých zemích). Connelly má jiný přístup, záběr i čas, výstup je však neméně zajímavý. Výborný je srovnávací přesah práce do třech středoevropských společností a snahy o vysvětlení, proč se i před obdobné stalinistické zadání výchovy nového studenta pro Východní blok rozvíjely univerzity v jednotlivých státech odlišně. V tomto směru nejzajímavější mi přijde část III. knihy, kde se Connelly zaměřuje na sociální složení studentstva v jednotlivých státech. Dovozuje, že právě v dosažení změny sociologické skladby vysokoškolského studentstva komunisté v Československu selhali (příliš málo dělnických kádrů, na univerzity se dostávali stále děti střední třídy, byť nyní maskované tou správnou stranickou legitimací), což se komunistům poté vracelo v produkci intelektuálů-disidentů a univerzitní opozici v Čechách a v Polsku, která naopak ve NDR chyběla.

Konečně jako třetí, skutečné letní tématické čtení si dovoluji nabídnout „Čeští vědci v exilu“ od Karla Pacnera, Františka Houdka a Libuše Koubské. Kniha je souborem portrétů českých vědců – emigrantů, kteří odešli po roce 1939, po roce 1948 a po roce 1968 z Československa. Čte se skvěle, a to nejenom v komplementaritě k výše uvedeným „systémovým“ povídáním o politikách a blocích; je o osudech. Člověk si uvědomí, jak odlišný je pohled na „přehledovou“ historii a na historii „osobní“.

V knize popsaných 30 životních osudů se jakémukoliv zobecnění brání: tedy asi s výjimkou toho, že se vždy jednalo či jedná o špičkové lidi v různých oborech. Fascinující je čtení o míře vůle a přitom nahodilosti v zahraničním působení emigrantů. Byť tedy většina z nich neodcházela do zahraničí takříkajíc „bez jména“, to, zda se někde a jak uchytí, bylo souborem nepředvídatelných nahodilostí a často i velkého štěstí. V tomto ohledu mě vždy fascinovaly kousavé poznámky „těch, co byli doma a trpěli“, jak si ten či onen „šel za lepším“ a vůbec neví, co je to žít v režimu a „muset to snášet“ apod.

Stejně tak zajímavé jsou jednotlivé aspekty „návratovosti“ emigrantů – většina z nich se kvůli stáří či pracovním závazkům nikdy do České republiky (natrvalo) nevrátila. Zůstalo tak u občasných přednášek či při distanční pomoci s doktorandy či sháněním knih a výbavy laboratoří.

Asi nepřekvapí, že mezi portréty vědců-emigrantů není jediný právník, a to i přesto, že i společenské vědy jsou v záplavě matematiků, fyziků a chemiků zastoupeny (literární historie, antropologie, historie, sociologie). Přirozeně, vždy je třeba, jak autoři sami v úvodu uvádějí, učinit výběr a mnohé vypadne. I bez této milosrdné doušky je ale jasné, že by hledání českého právníka podobného formátu bylo obtížné (pominu-li univerzálně navržitelného Erica Steina). S hledáním právníků – exulantů jsme si ostatně lámali hlavu coby editoři „Komunistického práva v Československu“, kde jsme se snažili pro čtvrtou část publikace (Osobní reflexe) ulovit právníky, kteří ve kteréhokoliv z emigračních vln odešli do exilu a zůstali právníky (ať již působili v akademii či praxi). Po dlouhém hledání a oslovení sedmi lidí se nám podařilo přesvědčit dva; vzpomínky Mojmíra Povolného (exil 1948) a Zdenka Krystufka (exil 1968) si tak můžete přečíst již nyní.

Přirozeně jsme nečekali, že bychom v konečné fázi dali dohromady osudy českých právních emigrantů v rozsahu epochálních prací typů „Vykořenění právníci“. Na druhou stranu uznávám, že dva byť skvělé kousky jsou poněkud hubený výsledek. Takže pokud bych snad mohl závěrem mírně zneužít tohoto postu ke sběru informací: v případě, že by někdo znal zajímavou osobnost českého či slovenského „právníka – emigranta“, jehož osudy či názory by bylo dobré (co nejdříve) zachytit, určitě se prosím s Vaším tipem ozvěte.
Celý příspěvek

čtvrtek 13. srpna 2009

Právník do KVOP

Kancelář veřejného ochránce práv se sídlem v Brně, Údolní 39 vypisuje výběrové řízení na pracovní pozici: právník

Požadujeme:
· ukončené vysokoškolské právnické vzdělání magisterského stupně
· základní orientaci příp. praxi v oblasti ochrany osob postižených diskriminací
· aktivní znalost minimálně jednoho světového jazyka slovem i písmem
· zkušenost s prací v týmu
· komunikativnost a kreativitu
· pracovní nasazení a loajalitu
· schopnost analytického myšlení

Nabízíme:
· uplatnění ve veřejné instituci právního zaměření s celostátní působností se sídlem v Brně
· práci v dynamickém kolektivu
· odpovídající platové ohodnocení

Nabídky včetně motivačního dopisu a strukturovaného životopisu, kopií dokladů o dosaženém vzdělání, aktuálního kontaktního telefonického spojení případně adresy elektronické pošty zasílejte do 04.09.2009 na adresu:
Kancelář veřejného ochránce práv, personální referát, Údolní 39, 602 00 Brno, e-mail. podatelna@ochrance.cz
Předpokládaný termín konání výběrového řízení: 11.09.2009 v budově Kanceláře veřejného ochránce práv, Údolní 39, Brno.
Celý příspěvek

středa 12. srpna 2009

Kratochvilné čtení k srpnovým okurkám II.

Pokračujeme v našem srpnovém kratochvilném čtení z díla Jaroslava Mellana.

Obhájce a advokát kouzla zbavený

Řekněme si o něm několik pravdivých slov, nebojácných nahoru i dolů.
[...]
Narodí se dítě, o němž jest psáno v knize Osudu, že se stane advokátem.
V šesti letech vstupuje do první obecné školy.
V jedenácti letech vstupuje dítě branou přijímací zkoušky do primy.
Jedenáct a osm je devatenáct.
V devatenácti – dvaceti letech jest kandidát advokacie imatrikulován na právnické fakultě.
K advokacii jest potřebí doktorátu práv, advokátní praxe a advokátní zkoušky.
Podtrhuji doktorát: není ho potřebí v jiném odvětví praktické služby právní.
Soudci, notáři, konceptnímu úředníku, politickému, finančnímu a vůbec zkrátka všem ostatním praktickým právníkům postačí tři státní zkoušky, s výjimkou konceptních sil finanční prokuratury, u níž je doktorát práv neprominutelnou podmínkou.
Advokát musí mít doktorát bezpodmínečně, kromě ovšem onoho výminečného případu, kdy bývalý soudce otevírá si kancelář advokátní (5 let cum voto).
Jsou to případy vzácné a celkem málo praktické.
Netřeba se jimi zdržovati.
Doktorát předpokládá zpravidla tři státní zkoušky a tři rigorosa.
Tedy šest zkoušek.
Na žádné jiné fakultě není jich tolik.
Medicina má tři rigorosa, filosofie jednu státní zkoušku, technika dvě státní zkoušky.
My jich máme šest, advokátní zkouška jest počtem sedmá.
Zkoušky právnické dělí se ve tři skupiny:
První státní zkouška historicko-právní,
druhá judicielní,
třetí státo-vědecká.
Rigorosa – nebožtík prof. Horn je překládal po svém svérázném způsobu „chlaďury“ – jsou přísné zkoušky doktorské.
Zpravidla po osmi semestrech lze promovat.
Tedy ve 24 letech.
Promoce je velmi příjemná věc.
Nebyla by, kdybychom si uvědomili, že to není konec studií, nýbrž současně počátek praktického života a pouhá formální legitimace k němu.
Z opojení doktorátu vyléčíme se brzy.
Pozorujeme, že i po naší promoci slunce – ku podivu – vychází na východě a zapadá na západě a že hvězdy jsou viditelny v noci, nikoliv ve dne.
Pak vstoupíme do praxe.
Za našich dob byla sedmiletá.
Těch sedm let přirovnal bych k oněm sedmi hubeným kravám ve snu faraonově.
Léta koncipientské praxe jsou léta po stránce příjmové chudá – po stránce pracovní bohatá.
Pak děláme advokátní zkoušku – poslední formální a úřední zkoušku v životě.
A v 31-32 letech otevíráme kancelář.
V dobách, kdy naši kolegové, t. zv. zkažení studenti, kteří tak říkajíc zběhli včasně ze studií, jsou již po léta v praktickém povolání, v pevných místech pod pensí, s nárokem na přídavky, postupy, dovolenou!
Do kanceláře nutno vnésti peníze.
I do té nejubožejší.
A pak je potřebí ještě nějakého reservního fondu, poněvadž normální advokátní kancelář v normální době v prvním roce kryje svým výtěžkem tak právě režii.
Říkává se, že teprve po třech letech lze říci, zda zvolené povolání advokátní nás uživí a stane se rentabilní.
Zodpovězme si několik speciálních otázek: Jaké jsou příjemné stránky obhájcovského povolání?
Začněme oněmi ideálními a skončeme materiálními.
Obhájce spolupůsobí na právním formování života.
Brání utiskované proti útočníkům a v jistém směru zastává i funkci anděla-mstitele.
Do jeho rukou svěřuje klientela své osudy.
A podaří-li se mu rozřešit příznivě svěřený problém, má příjemný pocit vykonané a úspěšné práce – pocit obdobný asi onomu, jejž má chirurg po zdařilé operaci, jež se povedla, aniž pacient zemřel.
Advokát je také trochu potěšení zarmoucených i útočiště hříšníků.
Pokud jde o kladnou materiální stránku našeho povolání, tu lze říci, že normální kancelář advokátní je výnosná a kancelář nadprůměrná může dokonce svého majitele učinit zámožným.
A i ta nejubožejší dá přece jen jakž takž živobytí.
Jaké jsou nepříjemné stránky našeho povolání?
Tu nutno v prvé řadě – proti tradici – akcentovat nesamostatnost. Je konečně nutno vyvrátit bludnou legendu o samostatnosti advokátního stavu.
Úředník právník má při počátku své kariéry nad sebou řadu pánů.
Leč počet jich jest uzavřen a spočitatelný.
Postupem let ubývá tato nadřízená vrchnost, neboť úředník postupuje a každým krůčkem tenčí se počet těch, kdož jsou jeho veliteli, cum licentia superiorum.
V západu svého života jest už téměř samostatný.
U advokáta je to obráceně; čím starší, čím známější, čím má více práce – tím je méně samostatný.
Každý klient je jeho pánem.
Uděleným mandátem koupí si advokátův čas, jeho neděle, svátky, prázdniny i jeho telefon.
Máme nad sebou tolik pánů, kolik klientů.
Advokacie ztravuje veškerý náš čas.
Musíme se rozloučit s t. zv. úředními hodinami a často škrtnout si z kalendáře neděle, svátky, ba dokonce i prázdniny.
Ostatně t. zv. soudní prázdniny se na věci trestní vůbec nevztahují.
Na našich bedrech spočívá strašlivá odpovědnost.
Morální i věcná.
Za sebe menší chybu vlastní i personálu své kanceláře ručíme celým svým jměním.
A vposled: řekněme si to docela poctivě a bez falešného ostychu. Advokacie je věčná hádka.
Chcete-li výraz eufemističtější: výměna názorů.
Žijeme ve stálých sporech jednou – mandatari nomine – žalujíce, po druhé jsouce žalováni.
Je to zaměstnání, je-li svědomitě a poctivě vykonávano, neklidné, rozrušující, vysilující.
Chtíce nechtíce sžíváme se s osudy a právními postaveními své klientely a spolutrpíme jejich procesy a v nich peripetiemi a krisemi.
Rodinný život, společenský atd. je u plně zaměstnaného advokáta politováníhodný.
Ve chvílích prázdna touží po jediném: po absolutním klidu, po trošce nirvány, jež ho regeneruje neb má regenerovat.
Jaké jsou pravděpodobné vyhlídky v advokátním i obhájcovském povolání?
Jedním z nejnevděčnějších zaměstnání na světe je zaměstnání prorocké.
K pythické stylisaci – vpravdě nic positivního neříkající – se utíkati nechci.
A proto mi odpusťte odpověď na otázku danou.
Advokátní zkouška nahrazuje veškeré ostatní zkoušky: advokát může se „přes noc“ stát soudcem, notářem, úředníkem finančním, politickým, konceptní silou obecní, zemskou, v soukromých službách atd.
Je tu tedy vždy jakás reserva, mluveno ovšem cum grano salis: nepovede-li se advokátní kancelář, lze přestoupit do jiné právní lodičky bez dalších zkoušek.
Jakých zvláštních schopností vyžaduje toto povolání?
V prvé řadě fysické a psychické zdraví.
Neboť advokacie jest ustavičný útok na soustavu nervovou i tělesnou v užším slova smyslu.
Není tu žádoucího oddechu a není tu vlastně t. zv. úředních hodin, jež si sice můžeme dát na tabulku i na kancelářské tiskopisy, ale sotva se budeme moci jimi bezpodmínečně řídit.
Nejsme prostě pány svého času. Aliis si licet, tibi non licet.
Vedle zdraví je nutna jakás takás řečnická a stylistická schopnost.
Říkává se, že advokát musí mít v prvé řadě pořádnou pusu. Říkává se to poněkud plastičtěji, ale obsah jest týž.
Není to tak docela pravda.
Advokát – a contrario obhájce – nepotřebuje být vůbec řečníkem.
Civilní spory, v nichž advokát vystupuje, ovládá zásada písemnosti.
Ani obhájce hájící před trestními soudy nemusí vynikat řečnicky a může mít úspěch.
Naproti tomu obhájce před porotou má být řečníkem, neboť tu často vítězí spíše řečník než právník, někdy dokonce i řečník nevybíravý.
Nejslavnější juristé selhali právě u porot.
Advokacie jest jedním slovem práce, což by ovšem nebylo ještě neštěstí!
Říká se dokonce, že práce je štěstí.
Nevěřte tomu.
Práce může být toliko cestou ke štěstí.
Může být prostředkem, ale ne účelem života.
A tedy: i prací advokátní lze zajisté – jako každou prací – dospět ke štěstí.
Anebo alespoň k něčemu, čemu se tady na světě říkává štěstí.


(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 240-244)
Celý příspěvek

Zvláštní číslo GLJ věnované "lisabonskému nálezu" německého Spolkového ústavního soudu

Naleznete zde.

Celý příspěvek

pátek 7. srpna 2009

Helena Svatošová: Uhl vs. Vesecká online - rozsudek soudu 2. stupně

Osobnostní spor spojený s "kauzou Čunek" vyvolal na jaře loňského roku na Jiném právu zajímavou diskusi mj. ohledně dělení výroků na hodnotící soudy a skutková tvrzení. V říjnu 2008 vydal Krajský soud v Hradci Králové rozsudek, kterým žalobu Petra Uhla zamítl a který stojí z velké části na posouzení daných výroků jako hodnotícího soudu a oprávněné kritiky. Žalobce na svých webových stránkách nabídl přehled kauzy, (prozatím) skončené rozhodnutím soudu odvolacího z června tohoto roku, který se k závěru soudu o čistě hodnotící povaze výroku žalované přiklonil. Jelikož žalobce tento názor nesdílí, bude se bránit i po právní moci rozhodnutí, které zveřejňuje na http://spor.uhl.cz/16_rozsudek_soudu_2._stupne.pdf a k diskusi tedy nabízí zásadní otázku kauzy (povaha výroků žalované – hodnotící soud/skutkové tvrzení) ev. i další související aspekty. Na stránce http://spor.uhl.cz dále naleznete hlavní podání a rozhodnutí ve věci.
Helena Svatošová
Celý příspěvek

středa 5. srpna 2009

Fuzzy seriál V. – a co chudák uprchlík?

Ve snaze populisticky se zalíbit některým čtenářům jsem "snížil dávkování", na druhou stranu, aby po mně na blogu nezůstávala torza, nemohu svůj fuzzy seriál, který se létem vine jak ta Michalova hadovka, nechat bez posledního dílu. Takže nebojte, nezapomněli jsme ani na uprchlíka z prvého dílu – pokud vám ovšem z uprchlického práva naskakuje kopřivka, vězte, že tento díl už je jen doplňkem pro azylové labužníky, obecný happy-end proběhl už v minulých dílech. Pokud bylo v prvém dílu popsáno, v čem tkví problematičnost tradičního přístupu k posuzování přítomnosti pronásledování v konkrétním případě (tedy rozdělení tohoto pojmu na jednotlivé skladebné součásti, jejich víceméně oddělené posuzování a shledání pronásledování tehdy, když jsou při něm všechny kumulativně shledány) a v dalších třech rozebráno, v čem spočívá „fuzzy“ uvažování schopné zareagovat na plastickou realitu souběžným zvažováním několika kritérií, a to na bohatší škále, než pouze ve dvojici poloh pravda a nepravda (či splnění podmínky a nesplnění podmínky), nezbývá než nyní zvážit, jak lze tento styl uvažování aplikovat na posuzování přítomnosti pronásledování a odůvodněných obav z něj v individuálním případě.

Patrně nejpropracovaněji uvažuje na poli částí pojmu pronásledování a odůvodněných obav z něj v tomto stylu J. Y. Carlier, když při posuzování toho, co lze označit za závažné porušení lidských práv dosahující intenzity újmy dostatečné pro shledání pronásledování, doporučuje souběžné zvažování četnosti útoků a jejich intenzity (viz Carlier, J. Y.: The Theory of the three Scales, in: Nicholson, F., Twomey, P. (eds.): Refugee Rights and Realities, Cambridge 1999, str. 45, cit. dle Kosař, D.: Pojem „pronásledování“ v Ženevské úmluvě o uprchlících z roku 1951, Právník, 2005, č. 5, str. 467-493). Obdobně uvažoval i soudce Schiemann v rozhodnutí Imigračního a azylového tribunálu ve věci Blansua v. Secretary of State for the Home Department, IATRF 98/1495/4 ze dne 18. 5. 1998, když uvedl: „Ukazuje se, že určení jednání označitelného za pronásledování je pružný koncept závisící na závažnosti útoku na lidská práva jedince, vážnosti újmy plynoucí z tohoto útoku a délky jeho trvání.“

Nevidím proto důvodu, proč by totožný přístup nemohl být použit i na zvažování pronásledování jako celku. To by v praxi znamenalo, že by byla souběžně posuzována závažnost újmy, vážnost hodnot (respektive lidských práv), vůči nimž tato újma směřuje, podřaditelnost pod některý z důvodů zahrnutých v Ženevské úmluvě, kauzální nexus k pronásledování a konečně přičitatelnost takového jednání státu, popřípadě i důvěryhodnost pociťovaných obav z pronásledování. Přitom nedostatečné shledání jedné z nich by neznamenalo automaticky neshledání odůvodněných obav z pronásledování v daném případě, ale mohlo by být vyváženo a překonáno intenzitou naplnění kritérií ostatních.

Lze si tak jistě představit situace, kdy pronásledování není dostatečně podřaditelné pod žádný z taxativně vyjmenovaných akceptovaných důvodů pronásledování, ale přibližuje se několika z nich zároveň (například pronásledování členů sekty Falung Gong není zdůvodněno ani náboženstvím ani politickým přesvědčením, neboť z pohledu samotných jejích příznivců není ani jedním z nich a je krajně sporné, zda je tak vnímá alespoň čínská vláda sama - což je rozhodující), nebo situace vůbec nepodřaditelné pod některý z těchto důvodů, nicméně kombinace závažnosti újmy (například na životě) a státního souhlasu s takovým jednáním nutně vyvolávají – přinejmenším u Evropana - pocit „právně relevantního pobouření“ (tak je tomu i například u státem respektovaných trestů smrti či zohavení ukládaných místními komunitami za nevěru či mimomanželský sex v některých islámských zemích, jak byla tato situace řešena - a opět striktně odmítavě, a to výslovně i do budoucna - v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 2 Azs 81/2006: „Obava stěžovatele, že bude usmrcen příslušníky beduínského kmene za to, že se intimně „mimomanželsky“ stýkal s dívkou z tohoto kmene, není důvodem pro udělení azylu podle § 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to ani tehdy, odmítly-li by mu státní orgány v zemi původu poskytnout ochranu proto, že se do jednání beduínských kmenů vměšovat nechtějí; nejedná se totiž o obavu z pronásledování ze žádného zákonem o azylu předvídaného důvodu.“)

Dosavadní aplikační praxe v těchto situacích, kdy jeden z prvků zcela nebo převážně absentuje, dospívá k závěru, že podmínky pro shledání odůvodněných obav z pronásledování nebyly naplněny. Shledat se lze i s postupným posuzováním těchto jednotlivých podmínek, kdy při shledání první nesplněné podmínky již není pokládáno za nutné posuzovat podmínky další. Tento přístup je možná inspirován obecně zažitou – do aplikace neurčitých právních pojmů ovšem ve skutečnosti nepřenositelnou - logikou soudního přezkumu ve správním soudnictví, když v něm je oprávněně považováno za dostatečné ke shledání odůvodněnosti žaloby (a ke kasaci napadeného rozhodnutí) konstatování odůvodněnosti jednoho žalobního bodu a po něm již mnohdy není v posuzování dalších žalobních bodů pokračováno.

Takový kritizovaný postup jistě odpovídá vnímání pojmu pronásledování jako skupiny prvků, u nichž je požadováno jejich kumulativní splnění. Nyní navrhovaný postup je oproti tomu celostní a vyžaduje nejprve posouzení všech těchto prvků a teprve poté jejich celkové zvážení ve vzájemných souvislostech, posouzení toho, do jaké míry (!) jsou naplněny jednotlivě a zda společně jsou naplněny v míře dostatečné k tomu, aby byly azylově relevantní odůvodněné obavy z pronásledování shledány. Jsem si ovšem vědom toho, že takovýto alternativní přístup je jednak obtížně uchopitelný pro současnou českou aplikační praxi (ostřeji řečeno, hlavní ambicí české aplikační praxe dnes patrně není přijímání metodologických inovací či nějakých podivných kopernikovských obratů, nýbrž spíše odstranění palčivějších nedostatků v odborné přípravě osob azylové právo aplikujících, jež se projevují stále ještě rozhodnutími odtrženými buď od logiky uprchlického práva na úrovni rozebrané výše, nebo od skutkových okolností případu) a jednak by se patrně příliš odtrhl od aplikační praxe jiných smluvních stran Ženevské úmluvy (v rozporu se společnou autonomií jejího výkladu). Naopak například rozpracování definice uprchlíka třeba v komunitárním právu představuje jistě aplikačně uchopitelnější (tedy pro aplikující orgány srozumitelnější a vstřebatelnější) alternativu. Snad tak ten pomyslný uprchlík – jemuž nekyne naděje, že by na jeho případ Ministerstvo vnitra pohlíželo v geologicky blízké budoucnosti nějakým fuzzy pohledem – posloužil aspoň jako inspirativní odrazový můstek pro tento pětidílný výlet do světa nepříliš formální logiky. Pokud jej se mnou někdo poctivě absolvoval, nebojte se mi napsat svůj věcný názor, pokud Vám v něm něco chybělo, konečně se nemohu vymlouvat, že to přijde v dalším díle. A předem se omlouvám za pomalé reakce na komentáře, to víte, jsem taky v justici...;)
Celý příspěvek

úterý 4. srpna 2009

Kratochvilné čtení k srpnovým okurkám I.

Už ani nevím jak, dostala se mi do rukou kniha Jaroslava Mellana Trestní řízení v praksi z roku 1941. Kniha je především zcela vážně míněnou příručkou, určenou potřebám praktických právníků i laické veřejnosti, jejímž účelem je – slovy autora – promítnout trestní řád do praxe. Seriozní výklad je však překvapivě tu a tam proložen poněkud odlehčenějšími pasážemi, které se doufám budou hodit k jemnému zavlažení srpnových okurek.

Mimochodem – jak prozradil přítel Google – autor (26. 8. 1887 – 23. 11. 1961) byl nejen pražským advokátem a obhájcem ve věcech trestních, ale také dramatikem a ochotnickým hercem (např. v roce 1919 zazářil jako Osvald v Ibsenově hře Strašidla provedené Jednotou divadelních ochotníků Jaroslav v Luži v režii Emanuela Pelce – to jen tak na okraj pro divadelní fajnšmekry) a autorem několika knih různých žánrů.

Pro první okurkové kratochvilné čtení jsem z výše jmenované příručky vybral pojednání o problematice čitelnosti rozsudků, byť tento problém dnešní právníky již tolik nepálí (nebo se mýlím ...?)


Čitelnost rozsudku

Mlčí o ní trestní řád, literatura i judikatura.

Za to mluví o ní praxe.

Řečí naříkavou. Probíráme-li se ve starých, dávno mrtvých aktech soudních, nalezneme ještě tu a tam exempláře rozsudků vyráběných podle té staré, často s oblibou posmívané školy. Na solidních papírech, vítězně odolávajících zubu času, zežloutlých jen docela nepatrně, jsou psány rozsudky soudců, kteří už dávno sami stojí před soudnou stolicí onoho opravdového a skutečného Nejvyššího soudu.

Kvalita papíru těchto rozsudků, kaligrafické, i školákovi jasně čitelné písmo, vzbuzuje v neznalci dojem, že tu jde buď o staré pergameny, jimiž zajišťovala se práva a udělovaly výsady, nebo dokonce o listiny mající charakter císařských reskriptů a majestátů.

Nejstarší rozsudky, ony vydávané v dobách, kdy nebylo ani zdání o psacích strojích, ale také ještě ani o hektografické mase a kopírovacím inkoustu, jsou psány ručně. Ony pozdější jsou již hektografovány, ale vesměs jasně a i po uplynutí řady dlouhých desetiletí podnes vzácně čitelně. Rozsudky dnešní změnily se i po této formální stránce. Nikoliv k svému prospěchu.

Strana, resp. obhájce, dostává rozsudky psané průtiskem na hedvábném papíře.

V neznalci může tato zásilka, zejména přehlédne-li na obálce razítko soudu, vzbuzovat mylné zdání, že nějaký vtipkář zasílá složku hygienického papíru.

Čitelnost nynějších rozsudků je minimální.

Straně, resp. jejímu obhájci dostává se patrně poslední kopie rozsudkových opisů, psaných nadto s použitím dávno vysloužilého kopírovacího papíru.

Zřídka kdy jsou dnešní rozsudky čitelné bez námahy. Často je nutno použít k jejich rozluštění zvětšovacího skla. A i tehdy místy se vám zdá, že tu jde o jakési mediální písmo, tajuplné jak egyptské písmo klínové. Není to jen bagatelisování práce obhájcovy, který přece provádí proti rozsudku, jejž si vyžádal, zákonné opravné prostředky! Myslím, že je povinností soudu, aby tyto opisy rozsudků byly čitelné.

Vždyť má-li obhájce provésti ohlášené opravné prostředky, musí přece nutně prostudovat rozsudek a tu je docela přirozené, že má právo na rozsudky čitelné a soud, pokud se týče soudní kancelář, povinnost, dodat rozsudky v exempláři bezvadném.

Újma vyplývající z nečitelnosti dodávaných rozsudků nespočívá jen v námaze zrakové, ale zapříčiňuje zbytečnou ztrátu času.

Ba nutí někdy obhájce k tomu, aby si pořídil čitelný opis rozsudku ze spisu samého, čímž opětně vzniká další ztráta času a ovšem i docela zbytečné vydání.

Jestliže zákon ukládá povinnost soudu, aby zaslal obhájci k provedení včasně ohlášených opravných prostředků rozsudek, jest tím přece již eo ipso řečeno, že to bude rozsudek čitelný bez pracné námahy a křížovkového luštění. Pomačkané hedvábné papíry, popsané mlhavým písmem, nejsou rozsudkem po zákonu.

Státní zástupce, jehož úřadovna nalézá se pravidelně v téže budově, v níž je sídlo sborového soudu I. stolice, může event. závady, vyplývající z nečitelnosti nebo ze zmenšené čitelnosti rozsudků odstraniti tím, že nahlédne buď v originál rozsudku, nebo v čitelný průpis v aktu se nalézající.

Bývá to zpravidla ztráta několika kroků.

Bylo by nutno, aby porucha rovnováhy mezi úřadem obžaloby a úřadem obhajoby, jež se vine v neprospěch posléze jmenované jako červená nit celým trestním řádem, byla i v tomto směru odstraněna.

A pod povinností dodat obhájci rozsudek ku provedení ohlášených opravných prostředků budiž vždy a bezpodmínečně rozuměna povinnost dodat rozsudek čitelný.

(Mellan, J.: Trestní řízení v praksi. A. Hubínek, Praha 1941, s. 30-31)

Celý příspěvek

sobota 1. srpna 2009

Okurkový srpen 2009

Loučím se a velice děkuji našim (červnovému a červencovému) hostům a vyhlašuji na Jiném právu sezónu Okurky 2009. Letos jsou v kurzu hadovky. Ústavní soud včera vyhlásil svůj nález, kterým částečně vyhověl kompetenční žalobě předsedkyně Nejvyššího soudu a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu o delegaci kárného řízení proti JUDr. P. Kučerovi z Olomouce do Prahy. Pochlapil se a pomohl odvrátit Schreckenfall, byť tedy zdržovací penzijní taktika bohužel funguje. Zajímavá jsou pravidla, která ÚS razí pro rozhodování o vyloučení soudce kárného senátu. S ohledem na to, že kárný žalobce je předseda soudu a kárně stíhaný místopředseda soudu, pak o vyloučení předsedy kárného senátu má dle ÚS rozhodovat zastupující předseda kolegia. Zní to logicky, nicméně si představme tu situaci, kdy funkcionáři soudu běhají po budově a shánějí nějakého předsedu kolegia (pak patrně předsedu senátu), který zrovna nevede žádné kárné řízení. Po době jsem opět zavítal na LEBLOG a tam se dost nasmál debatě o tom, jako Tomáš Sobek oplodňuje vědu, jaký epitaf chce na svém hrobě a co si počít s hysterickými fanynkami B. Havla. Evropský univerzitní institut má nové webové stránky. Sice zatím moc nefunguji, ale jsou hezké. Vojtěch Šimíček se chystal zahájit letní dovolenou nafocením série odvážných aktů. Byl si však vědom judikatury kárných senátů z počátku devadesátých let (přelomový judikát krajského soudu v Plzni „Miss mokré tričko“), a proto nafotil pro MF Dnes pouze odlehčenou letní fotosérii „polehávání na chodbách NSS“. V posledním Reflexu mi spadla čelist při čtení článku o tom, jak studenti amerických colleges poskakují na trávníku s košťaty mezi nohama, v debilních dresech a s brýlemi si hrají si na hraní fimfrpálu. Že jim to moc nelítá prý nevadí. Petr Jäger přispěchal na pomoc justici odříznuté od Jiného práva a vyrobil externí RSS čtečku, která zobrazuje poslední příspěvky a která snad bude přes servery Ministerstva spravedlnosti přístupná. Stylově ji umístil na server http://www.komunistickepravo.cz/, byť nepředpokládám, že by tím chtěl z justičních čtenářů Jiného práva vyrábět novodobé disidenty. Příjemné léto.
Celý příspěvek