středa 29. července 2009

Sbohem, justice … ?

Tak nám zakázali Jiné právo, paní Müllerová“, prohodil soudce X u Obvodního soudu v Y. S povzdechem vstal od počítače a z nudy se odebral do jednačky …
Nevím, kolikrát se v minulém měsíci obdobná scéna odehrála. Soudě podle toho, jak nám spadla návštěvnost stránek Jiného práva, tak asi mnohokrát. Od té doby, co má celá justice napojená na servery Ministerstva spravedlnosti zablokovaný přístup k Jinému právu, návštěvnost poklesla o přibližně 600 jednotlivých přístupů denně.

Důvod, proč se justice nemůže na Jiné právo dostat, zní „dočasné úpravy na centrálním serveru“. Ta méně oficiální verze, která se šušká, zní, že prý bylo na čase, aby v justici začal zase někdo pracovat a nečetl si v pracovní době blbosti. Abych nevyvolal nesprávný dojem: není tomu tak, že by bylo selektivně zablokováno pouze Jiné právo. Nepřístupné jsou i jiné servery, jejichž obsah by nešlo ani se značnou dávkou fantazie označit za „justičně pracovní“.

Přání Ministerstva spravedlnosti, aby si pracovníci resortu v pracovní době nečetli podivnosti a nepoužívali internet k prohlížení stránek s prací nesouvisejících, lze jenom uvítat. Není mi ale úplně jasné, proč do této kategorie spadlo právě Jiné právo. Jistě, vždy je zde nebezpečí, že po jeho otevření by se mohl neopatrný soudce dozvědět nějakou právní novinku či drb, nedej Bože dokonce zahraniční či z oblasti evropského práva, kterou by poté mohl snad i nezodpovědně použít. „Pomáhat a chránit“ tak zjevně nenašlo odezvu pouze na Kachlíkárně, ale i na Vyšehradské.

I Jiné právo chce přispět k urychlení a zkvalitnění justice. Nabízí proto seznam prověřených serverů, které na rozdíl od zdejšího blogu přinášejí kvalitní a vyvážené informace. Jsou proto Ministerstvem spravedlnosti povoleny a pracovníci justice se na ně mohou stále dostat.

O novinkách a trendech v oblasti ochrany osobnosti a prozařování kautely práva na soukromí se může odpovědný soudce informovat zejména tam, „kde není nic tajné“ (www.ispy.cz). Jako vhodný doplněk studia Tresněprávní revue lze doporučit Revue žhavé současnosti (www.revue.idnes.cz).[1] Zatím lze také na justičním kanálu bez problémů sledovat „Hvězdné kauzy“ a „Co se kde šustne“ na www.super.cz, kde si dychtivý čtenář může aktuálně rozšířit své (P)rávní rozhledy o tom, že „Dan Hůlka se cítí jako znovuzrozenej“ nebo že „Sexbomba Pavelková dohodila kamarádce silikony“ (a Vy je údajně můžete mít taky[2]). Informovat se lze rovněž o neomezených možnostech módy („Stylista Chrástek šokoval nalakovanými nehty na nohou“) a nových válečných konfliktech světového významu, které formují klíčové doktríny mezinárodního práva veřejného, zvláště pak práva ozbrojených konfliktů a práva humanitárního („Válka týdne: Vojta Kotek & Berenika Kohoutová“[3]).

Justiční agenda vám zaručí nejen rychlost, kterou si můžete dovolit[4] (www.speedonline.cz) ale i možnost soupeřit s rychlými stroji[5] či prostě jen sami se sebou v anketě „Trenky nebo slipy?“[6] (www.topgear.cz). Případné soutěžní úspěchy mohou „všichni moderní muži“ zapít výhrou v soutěži o soudek Heineken (www.ifhm.cz). Lze také vědecky zkoumat[7] zda (a jak) správný muž miluje svoji ženu. Nejen trestně-právní větev justice může prostudovat „Sexy zpověď Elen“ z Rumunska na www.esquire.cz. Rovněž uhrančivá Helen na www.maxim.cz, byť je to učitelka (a tedy osoba z jiného resortu!), prý pro vás udělá všechno ... (což se zjevně zatím nedoneslo na MŠMT).

Na své si přijdou i ženy, jež touží být krásné a zkusí své štěstí ve „Velké letní soutěži“ (průřezové téma pro správní i civilní senáty) nebo si chtějí „opravdově užít léto“ (www.oriflame.cz, www.avon.cz). Mohou si rovněž porovnat svůj šatník s „novým stylem“ podle sexy editorky Harper´s Bazaaru (www.bazaar.cz), prožít si své erotické sny na pláži[8] mezi lístky „pro mladou ženu“ (www.cosmopolitan.cz) či polaskat své ratolesti novinkami, které doporučují ti, kteří opravdu „rozumí dětem“ (www.familystar.cz). Zdůrazňuji, že posledně zmiňovanou stránku nelze doporučit trestním senátům, které soudí trestné činy proti rodině a mládeži.

Nadšence outdoorových aktivit napříč justičními generacemi potěší diskurzivní příspěvky na respektovaném webu www.chatar-chalupar.cz nebo www.ceskykutil.cz. Zavedou je do ráje Zahrad a zahrádek či nabídnou 100 plus 1 dobrých Receptů nejen pro skalku. Dlouhé pročítání justiční agendy vám pomůže zkrátit nejen mnoho výborných triků a tipů, jak vyrobit krásný háčkovaný ubrus (www.chytrepleteni.cz), ale mnohé návody mohou zaměstnancům rovněž užitečně „poradit či poskytnout vzor“(www.rucniprace.cz). Ke smůle účastníků jsou však k dispozici pouze vzory k „vyšívání, pletení, háčkování, batikování, drhání a patchworku“!

A jak poběží v resortu internet zítra? O tom ví možná nejvíce www.horoskopy.cz nebo www.ukazse.idnes.cz/horoskopy, než samotná Vyšehradská. Takže sbohem, justice …?

-----------------------------------------

[1] Se speciální sekcí pro soudce Vrchního soudu v Praze: „Herečka Tatiana Vilhelmová změnila image. Z brunetky se díky dobře odvedené práci stylistů stala pohledná advokátka s blond vlasy. Změny souvisejí s její rolí ve filmu o vězni Kajínkovi.“
[2] „Dlouho jsem o plastice prsou přemýšlela, ale měla jsem strach. Pak jsem s Romanou její zvětšení prožívala od začátku, a to mě přesvědčilo," říká modelka Eva Marková, která má momentálně jedničky, ale chtěla by jako Pavelková trojky.“
[3] „Český showbyznys měl donedávna jen tři opravdové záhady: Čím se živí Sagvan Tofi (44), kdo si kupuje desky Lucky Vondráčkové (29) a s kým spí Vojta Kotek (21).“
[4] „Olivier Thevenin: Zkus všechen ten výkon, vážně, a pak si vyzkoušej brzdy.“ Jelikož jsem seděl za volantem Bugatti Veyron 16.4 Grand Sport a on tu byl, aby mě hlídal a dbal na mé bezpečí, málem jsem ho políbil.“
[5] „Rovnocenný souboj: Nissan tvrdí, že 370Z je dost dobré na to, aby vyzvalo Porsche Cayman. Takže sbíráme hozenou rukavici a stavíme je proti sobě...“
[6] V nabídce je pestrá paleta spodního prádla: „(i) Nosím trenky, (ii) Zasádně slipy, (iii) Upřednostňuju boxerky, (iv) Střídám to, (v) Hlavně tanga!“
[7] „Britští vědci dokázali, že zamilovanost potlačuje činnost oblastí mozku, které jsou odpovědné za kritické myšlení. Když se s někým sblížíme, s nějakou osobou, jsou v mozku potlačeny schopnosti hodnotit jeho povahové rysy.“
[8] „Celou noc jste ležela na pláži s Bradem Pittem, nohy vám omýval příliv, nad hlavou se leskly hvězdy, Brad vás objímal a přísahal, že ani Angelinu nemiloval tolik jako vás, pak vám daroval nezapomenutelný orgasmus... A potom jste se probudila!“
Celý příspěvek

Nabídka stipendia pro studium v USA

INTERNATIONAL LEGAL STUDIES PROGRAM ANNOUNCES FULL TUITION SCHOLARSHIPS
American University Washington College of Law.

*3-5 full tuition scholarships, one full scholarship still available for spring, 2010.**ILSP Alumni Fund Scholarships*The ILSP is proud to announce the Alumni Fund Scholarship program. The ILSP Alumni Fund offers 3-5 full tuition scholarships to newly admitted LLM students who display rigorous academic dedication to the advancement of issues in international law.Scholarship applications must be submitted with a completed LLM application. Incomplete applications will not be considered.To Apply: Please answer both of the following questions:1. Briefly describe a current regional, international or country-specific legal problem and offer your solution to the problem (no more than 750 words).2. How will you contribute to WCL as an ILSP Alumni Fund Scholar? (no more than 250 words)* Submit a resume and your essay responses to the Assistant Director of Admissions at llminfo@wcl.american.edu. All submissions must be electronic via email. Hard copy submissions will not be considered. Please be sure to put your full name on each document that you send.* Students must be admitted to the ILSP program to be considered for the scholarships* Awards are announced 1-2 months after the deadline. Incomplete applications will not be considered.Deadlines:*May 1* for students entering in the fall*October 1* for spring 2010The Alumni Fund Scholarships are only offered to students who begin in the fall (excluding spring 2010).ILSP Alumni Fund Scholars Receive:- Full tuition- Meet faculty hosts- Meet top legal scholars from around the worldAttention: Students MUST have submitted a complete application before they can be considered for the scholarship. Please take into consideration that this could effect your deadline for scholarship submission.If you have any questions about these regulations, please contact the ILSP directly at 202-274-4110www.wcl.american.edu/ilsp/llm_scholarships.cfm.
Celý příspěvek

Forza HUDOC!

„Štrasburský NALUS“ se – jak se zdá – chystá učinit další krok na cestě k vlastní dokonalosti. V textu jednoho ze včerejší várky šestnácti čerstvých voňavých rozsudků se totiž objevily odkazy na jiné judikáty ESLP vybavené hypertextem.

Pokud se nepletu, stalo se tak vůbec poprvé; pokud se pletu, tak jsem si toho alespoň poprvé všiml. Dosud ESLP používal hypertextové odkazy myslím pouze u vysvětlivek, které ale v textu rozhodnutí nebyl takový problém najít (ačkoli v případě několika připojených odchylných stanovisek nemusí být vždy hned zřejmé, která z těch sedmi vysvětlivek označených číslem 1 je ta pravá). Sem tam hypertextem ESLP odkazuje i na nějaké internetové stránky, například na wikipedii (sic!).

Pravda, zatím se privilegia hypertextového odkazu z mně neznámého důvodu dostalo pouze čtyřem rozhodnutím z těch, na něž je v onom průkopnickém rozsudku odkazováno, ale začátky – jak známo – nebývají lehké.

Věřím však, že nejde o práci šotka či důsledek dlouhé chvíle nějakého informatika, ale o jakýsi pokusný balonek a že alespoň všechna nová rozhodnutí v HUDOCu publikovaná budou napříště vybavena touto vymožeností (netuším, nakolik neskromné by bylo přání vybavit hypertextovými odkazy také všechny již publikované judikáty). Tajně jsem po něčem takovém toužil zejména ve chvílích, kdy jsem se snažil dopátrat se „konce vlákna“ určitého principu tradovaného judikaturou ESLP, což je poněkud zdlouhavé, musí-li člověk otvírat stále další a další okna a znovu a znovu vyhledávat namísto pouhého kliknutí na hypertextový odkaz.

Bylo by nicméně dobré, pokud by se odkaz otevřel v nové záložce či v novém okně. Nyní se to otevírá jako jakési podokno nebo co ... no raději se na to podívejte sami: oním pionýrem je rozsudek Janusz Białas proti Polsku (§ 43).
Celý příspěvek

neděle 26. července 2009

Letní komunistické čtení

Na internetových stránkách www.komunistickepravo.cz byl zpřístupněn výběr z kapitol knihy "Komunistické právo v Československu; kapitoly z dějin bezpráví". Kromě čtení a tisku daných kapitol je k dispozici také fulltextové vyhledávání. Příjemné letní čtení.
Celý příspěvek

pátek 24. července 2009

Letní škola právní interpretace

Studentský spolek Common Law Society zve studenty českých i slovenských právnických fakult na Letní školu interpretace práva, která se uskuteční ve dnech 16. -21.8.2009 v chatě Patejdlova bouda ve Špindlerově Mlýně. Cílem projektu je věnovat se interpretaci práva z různých úhlů pohledu, v přednáškách a seminářích pod vedením lektorů: Pavla Boučková, Bohumil Havel, David Kosař, Zdeněk Kühn, Filip Melzer, Radim Polčák, Tomáš Sobek a Jan Wintr.

Bližší informace o projektu (témata seminářů, sborník jako výstup projektu, předběžný program, atd.) jsou k dispozici na webu http://lsip.society.cz. Účastnický poplatek ve výši 1800, - Kč (příp. EURO 75) pokrývá náklady na ubytování a stravu. Doprava je individuální. V případě zájmu o účast na Letní škole interpretace práva vyplňte přihlášku na webu a zašlete CV + motivační dopis v rozsahu max. 2000 slov na e-mailovou adresu lsip@society.cz do 28. 7. 2009. Seznam vybraných účastníků bude zveřejněn dne 2. 8. 2009. S veškerými dotazy se na nás můžete obrátit na adrese lsip@society.cz.
Těšíme se na Vaši účast
Zuzana Vikarská.
Celý příspěvek

čtvrtek 23. července 2009

Jak zneužít kulturistku aneb Čtvrtý krok do světa satisfakcí

Úspěšné osobnosti ze světa showbyznysu či sportu vybočují z davu a poutají zájem veřejnosti. Leckomu může naskakovat husí kůže z toho, že trouba, který „se špatně učil", a proto mu nezbylo, než se dát na fotbal, má zřejmě větší cenu než celá katedra fyziky na Princetonu. Z marketingového pohledu je to ale tvrdý fakt.

V rámci svého specifického postavení populární osobnosti zčásti ztrácejí "právo na vlastní tvář", zejména s ohledem na zpravodajskou licenci (§ 12 odst. 3 obč. zák.). Žádná ze zákonných licencí však nezahrnuje právo pořídit a použít snímky či záznamy celebrit k reklamním účelům. Práva k podobě a podobizně populárních osobností přitom patří, jedná-li se o možnost jejich reklamního využití, mezi značně hodnotné osobnostní atributy. V porovnání s typově obdobnými statky běžných občanů vykazují rozsáhlou přidanou hodnotu založenou na popularitě a prestiži dosažených získanými úspěchy. Tržní hodnota takových nemajetkových statků se může u nejvýznamnějších osobností bez pochyb pohybovat řádově i v milionech korun, což není pustá spekulace, ale zkušeností podložený závěr - viz. mediální zkratka o dvou a půl milionech "za nápis na závodní čepici".

Je nemyslitelné, aby kdokoli na popularitě těchto osob parazitoval a dopouštěl se tak nezákonných zásahů do osobnostních práv s nezanedbatelnými soutěžními aspekty. Neschválené využití osobnostních atributů v reklamě se obecně nijak nemusí dotýkat důstojnosti nebo společenské vážnosti „zneužité“ osobnosti, ale jde o to, že účastník hospodářské soutěže využívá ke svému prospěchu popularitu, renomé a tím i pracovní výsledky jiné osoby. Protože motivace těchto subjektů k porušování práva bývá většinou peněžní, bude je od takového jednání také pravidelně odrazovat spíše citelná sankce finančního charakteru (shodně Hajn, P.: K přiměřenému zadostiučinění ve sporech o ochranu osobnosti, Bulletin advokacie 4/2003, s. 7-12).

To zvláště za situace, kdy zákonem preferovaná forma satisfakce (morální zadostiučinění, u veřejných zásahů veřejná omluva) sama o sobě nemůže být spojena s dostatečným satisfakčním účinkem. Naopak opětovně veřejnosti připomíná existenci rušitele práv a paradoxně tak slouží nejen jako prostředek k dosažení satisfakce poškozeného na jedné straně, ale v nezanedbatelném rozsahu i jako prostředek k další propagaci rušitele a jeho uvedení v povědomí veřejnosti na úkor poškozeného na straně druhé (i negativní reklama je reklama).

V soudní praxi existuje několik rozhodnutí týkajících se právě tohoto problému, který je však posuzován značně nejednotně (zejména jsou patrné rozdíly v přístupu soudů v prvním stupni a při odvolání). Svou roli zde sehrává i otázka komparace s částkou 240 tisíc dle § 444 odst. 3 obč. zák., která dokáže snadno zahubit šanci na důstojné odškodnění v případech se smrtí nesouvisejících.

Poměrně ideálním příkladem pro ilustraci fenoménu komerčně zneužitých podobizen celebrit by byla kauza olympijské vítězky v běhu na lyžích s nárokovanými a prvostupňově přiznanými 450 tisíci za zneužití fotografie na propagačních letácích žalované společnosti. Není však ještě rozhodnuta odvolacím soudem a je proto nutné zmínit případy jiné, pravomocně skončené.

I ženské svaly lépe prodávají

Nevím, kolik je mezi čtenáři Jiného práva pravidelných návštěvníků posiloven. Kdo alespoň občas do říše potu a železa zavítal, možná zná i jména českých mistryň světa v kulturistice. Obě ženy - přes nezpochybnitelnou fyzickou sílu - byly bez souhlasu a proti své vůli zneužity společností dodávající výtažky z kotvičníků (tribulus terrestris) a jiné produkty sportovní výživy: fotografie obou kulturistek se dostaly do reklamního katalogu a kalendáře obchodní společnosti.

Ostravský krajský soud přiznal za zásah do osobnostních práv kulturistek každé z nich vedle morálních satisfakcí (osobní omluvy a veřejné omluvy ve Světu kulturistiky) i všechny uplatněné peníze, tj. po 150 tisících. Přihlédl k významnému postavení žalobkyň ve sportovním světě i k tomu, že účelem užití fotografie žalovanou bylo využití tohoto významu k reklamním účelům. Požadavek žalobkyň na přiznání nemajetkové újmy v penězích ve výši 150 tisíc pro každou z nich proto pokládal za zcela přiměřený.

Odvolací soud naopak mimo jiné provedl onu "smrtící komparaci" s částkou dle § 444 odst. 3 obč. zák. a ohledně přiznané finanční satisfakce dospěl k závěru o její nepřiměřené výši: "Nepřiměřenost požadavku žalobkyň ... dostatečně ilustruje to, že podle ustanovení § 444 odst. 3 písm. b) občanského zákoníku se na náhradě nemajetkové újmy v penězích za neoprávněný zásah v tomto případě do soukromí přiznává rodiči za usmrcení dítěte částka 240.000 Kč, byť ovšem v tomto zákonném ustanovení se jinak hovoří o škodě. Při usmrcení dítěte jde o zásah nesrovnatelně intenzivnější a déle trvající, než je tomu v tomto případě." Za těchto okolností považoval odvolací soud za přiměřenou náhradu nemajetkové újmy v penězích pro každou ze žalobkyň částku 25 tisíc.

Nejvyšší soud k dovolání žalobkyň měnící výrok odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007 k posuzované otázce uvedl, že "odvolací soud se s ... argumentací (vycházející ze specifického postavení žalobkyň ve světě sportu, do něhož byly materiály obsahující sporné fotografie směřovány) v podstatě odpovědněji nevypořádal. Neměl tak předpoklady pro spolehlivou úvahu o míře dotčení osobnosti obou žalobkyň a následně tak o výši přiznávané náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z."

Vrchní soud v rámci odůvodnění nového rozhodnutí "vážil, že žalobkyně mají významné postavení ve sportovním světě, zejména v kulturistice a jejich podobizny byly uveřejněny v reklamních tiskovinách adresovaných právě lidem z tohoto prostředí." Úvahy o stanovení finančních satisfakcí však opětovně opřel o "smrtící komparaci": "Vezme-li se v úvahu, že soudy v řízeních o náhradu nemajetkové újmy v penězích za porušení práva na ochranu osobnosti dle ustanovení § 13 odst. 2 o.s.ř. (pozn.: doslovný přepis) tam, kde jde o neoprávněný zásah, spočívající v úmrtí dítěte, přiznávají rodiči zpravidla, nejde-li o výjimečný případ, částku 240.000,- Kč v souladu s ustanovením § 444 odst. 3 písm. b) OZ, je při tomto srovnání zjevná značná přemrštěnost nároků žalobkyň." Každé z žalobkyň návazně přiznal dalších 25 tisíc (celkem tedy každá z kulturistek vysoudila 50 tisíc).

Když se z modelky stane bohyně víkendových večírků

Trochu odlišným příběhem je kauza zneužití fotografie známé dýdžejky, jejíž tvář byla využívána společností podnikající v oblasti oděvního průmyslu ke zvýšení prodejnosti dámských jeansových kalhot (na papírové etiketě u kalhot). Souhlas s komerčním využitím vlastní tváře žalobkyně udělila v době, kdy byla mediálně neznámým člověkem a pouze příležitostně se živila jako modelka. Posléze došlo k zásadní změně v postavení žalobkyně, z níž se stala "nejslavnější česká dýdžejka a pro tisíce mladých bohyně víkendových večírků" . Souhlas žalobkyně s užíváním byl udělen toliko na dobu časově omezenou, žalovaná společnost (vycházejíc v dobré víře ze smlouvy se společností, která jí fotografii žalobkyně zajistila) však podobiznu užívala i poté. Za porušení práva k podobizně učiněné ke komerčním účelům bylo proto brněnským krajským soudem žalobkyni přiznáno 100 tisíc s poukazem na objektivní charakter odpovědnosti žalované. Dalších nárokovaných 100 tisíc pak bylo zamítnuto vzhledem k existenci dobré víry na straně žalované.

Vrchní soud změnil k odvolání žalované prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zcela zamítl. Ztotožnil se sice s tím, že došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv dýdžejky, protože však podoba žalobkyně na etiketě měla umělecký charakter a nebyla dehonestující ani vulgární, neshledal podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění dle § 13 odst. 2 obč. zák.

Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž uvedl (30 Cdo 2739/2006 z 31.1.2007), že "z ustanovení § 13 odst. 2 o.z. zcela jednoznačně vyplývá, že možnost zvlášť závažného zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby není redukována pouze na případy (v tomto ustanovení příkladmo zmíněné) dotčení, resp. snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve společnosti. Z citovaného ustanovení je třeba dovodit, že soudu nebrání nic v tom, aby při své úvaze o přiznání zadostiučinění v penězích přihlédl i k jiným aspektům případu, které jsou svým významem a vahou srovnatelné s jinak demonstrativně uvedeným předpokladem snížení důstojnosti fyzické osoby, resp. její vážnosti ve společnosti ve značné míře (který tak není jediným předpokladem, při jehož splnění lze postižené fyzické osobě přisoudit právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle citovaného ustanovení). Nezadatelným právem fyzické osoby je svobodně se rozhodnout, zda její (pozn.: doslovný přepis) zákonem chráněných osobnostních hodnot (zde její podobizny) bude využito např. pro komerční (reklamní) účely, tedy nad rámec zákonné licence stanovené v § 12 odst. 2 a 3 o.z. Bez souhlasu této osoby jde zpravidla o zásah proti její chráněné osobnostní sféře se všemi atributy závažnosti, následně většinou odůvodňujícími i přisouzení satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z."

Vrchní soud vázán právním názorem dovolacího soudu návazně přiznal žalobkyni 30 tisíc a ve zbývajících 70 tisících žalobu zamítl. Opět došlo na komparace s úmrtím, když odvolací soud "přihlédl k určitým relacím při posouzení zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby, a tak nemohl pominout poměrně kogentní ustanovení § 444 odst. 3 OZ .... Usmrcení blízkého člověka je přitom zásahem do soukromí nesrovnatelně intenzivnějším a závažnějším, než zásah posuzovaný v tomto řízení."

Definitivní tečku za soudním řízením pak učinil Nejvyšší soud, který nové dovolání dýdžejky zamítl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008) s tím, že napadené rozhodnutí přihlíží jak k závažnosti vzniklé újmy, tak k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. K otázce "smrtících komparací" uvedl, že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Již ve druhém dílu seriálu bylo přitom uvedeno, proč nelze obdobné komparace pokládat za "zcela legitimní úvahu" i to, že takový způsob stanovení satisfakcí zavrhuje mimo jiné Velký Beckův komentář.

Epilog

Tím se červencový seriál o satisfakcích uzavírá a kruhem se vrací tam, kde začal. Tedy k obsedantní představě umělců demonstrujících pod okny soudu proti obecně nízké úrovni satisfakcí. Zhrzená dýdžejka by jim k tomu mohla namixovat úderný protestsong. A přijdou-li i zneužité kulturistky, může být pod okny pořádně veselo. Zvlášť pokud se předtím obě posílí výtažkem z kotvičníku.
Celý příspěvek

úterý 21. července 2009

Pár odkazů pro zájemce o jurisprudenci, resp. o komunitární právo

Nedávno jsem obdržel notifikaci o novém el. čísle Oxford Legal Studies Research Papers (distribuované mj. prostřednictvím SSRN), kde je několik zajímavých článků z oblasti filosofie práva z produkce několika zajímavých oxfordských autorů, na které pro zájemce níže odkazuji. Současně jsem v nedávné době narazil i na dva zajímavé dokumenty pro zájemce o problematiku komunitárního práva, na které taktéž odkazuji.

Odkazy pro zájemce o ty právně-filosofické články jsou následující (odkazy jsou na SSRN a včetně abstraktů). Myslím, že takovým zájemcům nemusím ani autory daných článků, kteří se řadí ke špičkám oboru, představovat.

"Law and the Causes of Judicial Decisions"
Oxford Legal Studies Research Paper No. 14/2009
LESLIE GREEN

This paper tests Brian Leiter's claim that the American legal realists were proto-naturalists in legal philosophy and were therefore immune to objections based on claims that they offered defective analyses of legal concepts. It disputes Leiter's account of the core claim of American realist thought, and reaffirms the view that some of them were engaged in, or presupposed, conceptual work of a kind familiar to analytic jurisprudence. It explains how those who did not intend to offer conceptual analyses nonetheless made conceptual errors. It offers a fresh account of the basis of realist scepticism, deploying the idea of 'permissive sources' of law. The paper concludes with general reflections on the preconditions and prospects for 'naturalizing' jurisprudence, suggesting that Hans Kelsen was correct to think that such efforts are likely to change the subject.

"Can There Be a Written Constitution?"
Oxford Legal Studies Research Paper No. 17/2009
JOHN GARDNER

The existence of unwritten constitutions, such as that of the UK, strikes some as puzzling. However the existence of unwritten constitutions turns out to be easier to explain than the existence of written constitutions, such as that of the US. In this paper I explore, and attempt to answer, some tricky conceptual questions thrown up by written constitutions.

"The Relevance of Coercion: Some Preliminaries"
Oxford Legal Studies Research Paper No. 19/2009
NICOS STAVROPOULOS

Many philosophers take the view that, while coercion is a prominent and enduring feature of legal practice, its existence does not reflect a deep, constitutive property of law and therefore coercion plays at best a very limited role in the explanation of law's nature. This view has become more or less the orthodoxy in modern jurisprudence. I argue that an interesting and plausible possible role for coercion in the explanation of law is untouched by the arguments in support of the orthodox view. Since my main purpose is to clear the ground for the alternative, I spell out the orthodox view in some detail. I then briefly sketch the alternative. Finally, I turn to Jules Coleman's discussion of the alternative.

Odkazy na zajímavé zdroje z oblasti komunitárního práva jsou následující:

1) V první řadě se jedná o nový (druhou edici) Commission Staff Working Paper
Free Movement of Goods - Guide to the application of Treaty provisions governing
Free Movement of Goods (Articles 28-30 EC)
, který přehledně shrnuje judikaturu v uvedené oblasti komunitárního práva. S díky EU Law Blogu za tento odkaz.

2) Dále se jedná o článek dalšího oxfordského autora, avšak tentokrát k problematice právních účinků směrnic.

The Legal Effect of Directives: Policy, Rules and Exceptions
PAUL P. CRAIG

This article reconsiders the legal effect of Directives for private parties within Community law. This is a vexed issue that has generated significant academic commentary and much case law. The qualifications and exceptions to the basic proposition that Directives do not have horizontal direct effect continue to grow, thereby rendering this overall area even more complex than it was hitherto. The article seeks to shed light on this topic by subjecting to critical scrutiny the policy underlying the 'core rule' that denies horizontal direct effect to Directives, and considering whether the judicially created exceptions or qualifications to that policy are consistent with it.
Celý příspěvek

neděle 19. července 2009

NSS o stavebních spořitelnách – liberálnější přístup k posuzování dohod o výměně informací

Nejvyšší správní soud (NSS) zamítl 25.února 2009 kasační stížnost podanou Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (Úřad) proti rozsudku Krajského soudu v Brně (KS), kterým bylo dříve zrušeno rozhodnutí Úřadu, resp. jeho předsedy ukládající pokutu šesti největším stavebním spořitelnám za uzavření a plnění v letech 1997-2004 domněle zakázané dohody o výměně informací. Svým rozsudkem potvrdil NSS liberálnější přístup k posuzování dohod o výměně informací.[i]

Shrnutí průběhu řízení


V prosinci 2006 uložil Úřad pokuty ve výši čítající jednotlivě přibližně od 4 mil. do 20,5 mil. šesti největším stavebním spořitelnám. Úřad konstatoval, že příslušné stavební spořitelny uzavřely a v období od 1997 do 2004 realizovaly dohodu o výměně informací, na jejímž základě si vyměňovaly informace v oblasti stavebního spoření na trhu v České republice (sp. zn. S67/04). Úřad konstatoval, že příslušná dohoda o výměně informací se odehrávala na koncentrovaném oligopolním trhu a týkala se informací, které nebyly běžně dostupné. Současně se jednalo o informace individualizované (např. informace o tržních podílech) a dosti recentní. S ohledem na to uzavřel, že daná dohoda mohla narušit hospodářskou soutěž (měla potenciál narušit soutěž), a jednalo se tudíž o zakázanou a neplatnou dohodu. Dané rozhodnutí Úřadu bylo výsledkem správního řízení zahájeného již v roce 2004, jehož předmět byl původně širší, když Úřad podezíral příslušné stavební spořitelny nejen z dohody o výměně informací, ale též jednání ve vzájemné shodě při určování výše bankovních poplatků. Podezření ohledně údajného fixování poplatků se nepotvrdilo (ač Úřad nejprve v prvním prvoinstančním rozhodnutí v daném řízení konstatoval, že došlo i k tomu), resp. v pozdějších fázích řízení již Úřad tuto linii šetření opustil. Během vlastního řízení bylo totiž prvoinstanční rozhodnutí (s původně mnohem vyššími pokutami) na dvakrát zrušeno předsedou Úřadu.

Posléze však shora uvedené rozhodnutí Úřadu z prosince 2006 předseda v zásadě potvrdil (byť formálně rozhodnutí změnil, když formulačně upravoval výrokovou část rozhodnutí). Potvrzující rozhodnutí vydal předseda Úřadu 18.dubna 2007 (sp.zn. R 161/2006).

Stavební spořitelny pochopitelně podaly proti uvedenému konečnému rozhodnutí správní žaloby ke KS. Ač KS ve svém rozsudku odmítl velkou část námitek stavebních spořitel (např. co se týče některých procesních otázek, určení relevantního trhu či charakteru a rozsahu vyměňovaných informací), ve finále napadené rozhodnutí zrušil (rozsudek z 8. ledna 2008, č.j. 62 Ca 15/2007-519). KS nepovažoval totiž za dostatečnou analýzu a důkazy Úřadu ohledně negativních dopadů dotčené dohody. Soud konkrétně poukázal na to, že u horizontálních dohod o výměně informací nelze presumovat, že jsou protisoutěžní, a to ani když mají takovou podobu jako v předmětném případě (tj. jsou na oligopolním trhu, týkají se veřejně nedostupných informací s vysokou frekvencí). Dle KS by příslušná dohoda mohla být považována za zakázanou pouze, bylo-li by doloženo, že mohla ovlivnit (sjednotit) postup zúčastněných podniků na trhu v budoucnu (a tedy být jakýmsi prostředkem pro jejich navazující koordinovaný postup). Pokud není takový dopad na budoucí chování podniků doložen, nemohlo se v daném případě jednat o zakázanou dohodu. Soud přitom současně zdůraznil, že nepovažuje za dostatečné „spekulativní fabulace“, tj. jakýsi abstraktní hypotetické myšlenkové experimenty, ale trvá i v případech, kdy se dovozuje potenciální vliv na soutěž na analýzy, která doloží reálnou pravděpodobnost takového vlivu. V předmětném případě nenalezl KS odůvodnění napadeného správního rozhodnutí v daném směru dostatečně přesvědčivé ani dostatek důkazů pro to, aby mohl takový potenciální vliv shledat (v tomto ohledu nebyl KS přesvědčen ani odborným ekonomickým posudkem, který měl Úřad k dispozici). Proto napadené rozhodnutí zrušil.

V souvislosti s vypořádáním se s napadeným rozhodnutím KS také uvedl několik dalších (nad rámec zpřísnění standardu pro možnost posuzování dohod o výměně informací za protisoutěžní v porovnání s přístupem Úřadu) zajímavých skutečností. V první řadě se KS např. zabýval výkladem ustanovení § 3 odst. 1 z.o.h.s. v porovnání s čl. 81 odst. 1 SES. Ve znění z.o.h.s. (do novelizace zák. č. 155/2009 Sb. účinné od 1.9. 2009) totiž náš zákon nepoužíval výslovně odlišení mezi účelem (cílem) dohody a jejím účinkem (efektem). Osobně jsem z toho dříve žádnou materiální odlišnost nevyvozoval (srov. např. Kindl, J. Pojem narušení hospodářské soutěže – obecná východiska a konkrétní aplikace. Právní rozhledy, 2005, č. 10, s. 343-349). Předseda Úřadu nicméně v rozhodnutí o rozkladu gramatickým výkladem dovozoval, že česká norma je odlišná, a to přísnější (což pochopitelně mohlo mít vliv jen u ryze vnitrostátních dohod s ohledem na čl. 3 nařízení Rady č. 1/2003). S tímto výkladem jsem nesouhlasil. KS ostatně také ne a ve svém shora uvedeném rozsudku uvedl, že dopad a rozsah české i komunitární normy zakazující kartelové dohody je shodný (gramatický výklad dle KS nelze absolutizovat). S tímto názorem se pak ztotožnil i NSS v rozhodnutí o kasační stížnosti, kterému se stručněji věnuji níže (ostatně v tomto směru zřejmě i Úřad změnil názor a v řízení o kasační stížnosti již odlišný dopad daných ustanovení nezdůrazňoval; zaměřoval se spíše na to, jakým způsobem KS vykládal vztah mezi dohodami s účelem narušit soutěž a s protisoutěžním účinkem, když je ve hře jen potenciální narušení. K tomu něco uvedu stručněji níže. Za zmínku však ještě stojí konstatování KS v tom smyslu, že by si měl Úřad vždy ujasnit, zda se v určitém případě snaží postihovat „dohodu stricto sensu“ nebo „jednání ve vzájemné shodě“, jelikož nemůže používat bez dalšího legislativní zkratku „dohoda“, aniž by uvedl, o kterou z jejích forem se v předmětném případě jedná.

Úřad s výsledkem řízení u KS nesouhlasil, a podal proto proti rozsudku KS kasační stížnost, jak je ostatně jeho častým zvykem.

Rozhodnutí NSS

Po řízení, které trvalo cca jeden rok (tedy relativně rychlé řízení v porovnání s některými jinými soutěžněprávními kauzami) vydal NSS svůj rozsudek, kterým kasační stížnost zamítl (č.j. 1 Afs 78/2008-721 z 25.2. 2009). V odůvodnění svého rozsudku se NSS ztotožnil s naprostou většinou argumentů KS. Konkrétně zejména potvrdil (s tradičním poukazem na to, že český z.o.h.s. byl přijat jako zrcadlová norma ke komunitárnímu soutěžnímu práva, a má být tedy vykládán ve shodě s komunitární praxí), že § 3 odst. 1 z.o.h.s. i čl. 81 odst. 1 SES mají stejný dosah, ač zněly dříve poněkud odlišně. Nyní (po novele č. 155/2009 Sb.) už i v podstatě shodně znějí, takže není, co řešit. NSS též v návaznosti na odůvodnění rozsudku KS v podstatě potvrdil existenci obecné doktríny de minimis v českém právu, což ostatně nově novela č. 155/2009 Sb. v takové obecné rovině i legislativně zavádí (srov. nový dovětek § 3 odst. 1 z.o.h.s.).

NSS nicméně našel v odůvodnění rozsudku KS některé nedostatky, která však dle NSS nemohly ovlivnit celkovou správnost rozsudku KS, pročež kasační stížnost zamítl. Nalezený nedostatek se konkrétně týkal toho, jak KS v Brně zacházel s posuzování potenciality vlivu na soutěž. Příslušné pasáže KS nebyly v tomto ohledu (alespoň pro mne) zcela zřejmé, ale zdálo se, že KS prakticky ztotožnil kategorii protisoutěžního účinku určité dohody se skutečným dopadem na soutěž zatímco o dopadu na potenciální soutěž uvažoval jen v souvislosti s posuzováním cíle dohody. Takto zřejmě pochopil odůvodnění KS i NSS. Ve svém rozsudku k tomu uvedl, že s příslušnou částí odůvodnění KS nesouhlasí, když o potenciální vlivu na soutěž se dle NSS dá uvažovat jen u dohod s cílem narušit hospodářskou soutěž, ale i v souvislosti s posuzováním účinků určité dohody (odst. 52 a 53). Ještě před publikací plného textu rozhodnutí NSS jsem měl k příslušné části odůvodnění rozsudku KS své výhrady (ty jsem popsal v Kindl, J. Kartelové a distribuční dohody. Teorie a praxe. Praha: C.H. Beck, 2009, část třetí, kap. II, pododdíl 3.4). Dané výhrady (byť v menší míře) trvají i proti příslušné části odůvodnění NSS.

Konkrétně na rozsudku KS v Brně se mi nezdálo, že spojuje zkoumání potenciálního vlivu na soutěž s analýzou cíle dohody. Naopak o zkoumání potenciálního vlivu by se mělo uvažovat při posuzování účinků dohody. Ve shodě s některými jinými autory (zejm. O. Odudu či R. Nazzini) totiž chápu rozdíl mezi „cílem“ a „účinkem“ dohody převážně v rovině důkazní. Takto je u „účinku“ třeba „narušení“ hospodářské soutěže doložit [buď na základě konkrétních (měřených) výsledků na trhu (skutečné narušení) anebo na základě dostatečně věrohodné (ekonomické) predikce (potenciální narušení)], zatímco u „cíle“ se dokazování zaměřuje na doložení existence dohody, přičemž narušení soutěže se v zásadě presumuje, a to na základě obecných zkušeností s určitými typy dohod anebo, dle některých autorů, i na základě objektivně zjištěného (tj. dle jeho vnější manifestace) úmyslu stran.

NSS takto příslušnou odlišnost nepojímal a pouze konstatuje, že potencialita narušit soutěž může být dovozována nejen u dohod s cílem narušit soutěž, ale i u dohod, kde protisoutěžní cíl nebyl stranami zamýšlen, tj. dle NSS, který chápe kategorii „cíle“ dohody jako subjektivní (srov. odst. 54) u dohod s (případným) účinkem narušit soutěž. To mi přijde v určitém ohledu nepřesné. Domnívám se, že u dohod s cílem narušit hospodářskou soutěž se narušení (ať už skutečné či potenciální) hosp. soutěže v podstatě dokládat nemusí – nad rámec nutnosti překročení de minimis hranice – protože se prakticky presumuje. Nemá proto smysl hovořit o potencialitě narušení soutěže. Ale to je asi jen určité metodologické hnidopišství.

V jiném směru mi ale přijde úvaha NSS (byť bez vlivu na správnost celkového rozhodnutí) nesprávná, resp. přinejmenším odlišná od chápání „cíle“ dohody v komunitárním soutěžním právu. NSS zjevně vnímá „cíl“ dohody jako subjektivní kategorií, tzn. úmysl či zamýšlení ze strany účastníků dohody. Cíl či účel narušit soutěž dle čl. 81 odst. 1 SES je však v komunitární teorii a praxi traktován (v naprosté většině případů) jako objektivní kategorie (v tomto směru tedy KS dle mého názoru nepochybil, jak mu NSS vyčítá). Cíl dohody se tak dovozuje z ekonomického kontextu dohody a převažujícího názoru na soutěžní politiku (tzn. za dohody narušující hosp. soutěž se považují určité typy dohod obecně prakticky bez ohledu na to, co strany zamýšlely, a zda byl jejich úmysl nekalý či nikoliv)- blíže k tomu srov. Kindl, J. Kartelové a distribuční dohody. Teorie a praxe. Praha: C.H. Beck, 2009, část třetí, kap. II, pododdíl 3.4 a tam zmiňované další prameny. Měl jsem dojem (ještě za původního znění § 3 odst. 1 z.o.h.s., resp. znění platného do září t.r., kdy nabývá účinnosti novela č. 155/2009 Sb.), že jako o objektivní kategorii v tomto směru uvažovalo i české právo. Jsem celkem zvědav, zda se tato určitá výkladová odlišnost někam vyvine a zda bude mít nějaký praktický význam.

Jinak, co se týče výsledku řízení o kasační stížnosti, tak se NSS ztotožnil s přístupem KS. Ač uznal, že k výměně informací docházel na koncentrovaném oligopolním trhu, výměna byla dosti detailní (zejm. v porovnání s veřejně dostupnými daty) a zobrazovala tržní postavení jednotlivých podniků, včetně jeho vývoje v čase, NSS to nepovažoval za dostatečné pro závěr o protisoutěžním charakteru příslušné dohody. NSS ve shodě s KS uvedl, že by Úřad musel doložit způsobilost dohody ovlivnit budoucí chování stran. Navíc NSS Úřadu vyčetl, že neprováděl kontrafaktuální analýzu, tedy posouzení dopadů na soutěž v porovnání situace s, anebo bez existence předmětné dohody. Z toho důvodu tedy nepovažoval kasační stížnost za důvodnou, jelikož napadené správní rozhodnutí bylo KS zrušeno po právu.
--------------------------

[i] Toto shrnutí bylo v poněkud odlišné (o poznání kratší) podobě a v angličtině publikováno jako Kindl, J. The Czech supreme administrative Court takes a liberal approach towards information exchange agreements (Building savings banks). e-Competitions, N° 26574.

Celý příspěvek

čtvrtek 16. července 2009

Sex ve městě a kráska v nesnázích aneb Třetí krok do světa satisfakcí

Stojí fotka víc než život? Přesně tahle zlá slovíčka si pokládají některé soudy v rámci "smrtících komparací" při rozhodování o nárocích z porušení práv k podobě a podobizně. Odpověď mají samozřejmě předem připravenou - nestojí. Proto se podle nich ani výše satisfakcí za zásah do těchto méně významných osobnostních práv nemůže blížit oněm 240 tisícům stanoveným zákonem za smrt.

Položenou otázku jako takovou považuji osobně za nepřípadnou a zavádějící. Více než paušály - nedostatečné a nevyčerpávající - uzákoněné v § 444 odst. 3 obč. zák. stojí ostatně v duchu položené otázky mnohé: příkladmo vybydlená garsonka na sídlišti či luxusní hodinky. Již minulé díly seriálu se týkaly nutnosti respektování principu proporcionality satisfakcí, opuštění zásady "všetkým núdznym telám rovnako" a odmítnutí komparací s parlamentními paušály za smrt. Třetím a čtvrtým dílem na již řečené přímo navážu, a to v otázce, v níž by se měla nutnost opuštění rovnostářství čistě teoreticky promítat zcela ilustrativně (prakticky tomu tak ovšem často není).

Tématem postů bude vliv dosaženého společenského postavení na hodnotu jednoho ze základních osobnostních atributů - práva k podobě a podobizně. Zde totiž mohou být rozdíly v přístupech soudů a přiznávaných satisfakcích poměrně drastické, a to mimo jiné s ohledem na zohlednění (nezohlednění) dosaženého společenského postavení a provedení (neprovedení) komparací s náhradami dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v případech zásahů do marketingově hodnotných osobnostních atributů - viz. příští post). K tomuto fenoménu se v obou dílech vyjádřím v duchu oblíbeného kariérního postupu, tedy cestou od výkonné "umělkyně" až ke hvězdám, jsa rovněž zčásti inspirován publikovaným záměrem ministryně Idy Sebastiani sepsat povídky erotické a justiční.

Erotický videochat a opravdu výkonná umělkyně

Moravská metropole je sídlem orgánů nejen justičních. Vedle dobře známého světa soudců, advokátů, talárů a zákoníků v ní koexistuje i většině z nás mnohem méně známý svět active girls, show girls, podvazků a vibrátorů. V Brně mají rozprostřenu svou síť společnosti podnikající v oblasti erotického videochatu, které pod příslibem rychlého výdělku výměnou za virtuálně poskytovaný sex lákají vnadné dívky zblízka i zdaleka. Na výsledcích prolnutí obou těchto světů v rámci pravomocného vyřešení žaloby na ochranu osobnosti podané jednou z dívek lze celkem výstižně ilustrovat případ degradace dotčených osobnostních atributů.

Příběh sám byl relativně prostý. Kráska z vesnice přijela do města, potřebovala peníze a získala proto pohodovou práci chatové modelky. Po dvou letech se rozhodla s brigádou praštit, ukončila smluvní vztah, ale s hrůzou zjistila, že erotické záznamy nemíní provozovatelé livechatu ze sítě odstranit a jejími půvaby se lze veřejně kochat i nadále. Podala proto žalobu na ochranu osobnosti proti řetězci zúčastněných obchodních společností, který byl poměrně netransparentní. První společnost uzavírala smlouvu o spolupráci s dívkou, smluvně poskytovala zábavný program druhé, která měla pronajaty reklamní plochy u společnosti třetí, jenž byla registrovaným držitelem domén. Obrana žalovaných spočívala především v tom, že na ně byla žalobkyní smluvně převedena práva výkonné umělkyně na dobu podle autorského zákona (50 let). Postupem času došlo k expiraci domén a erotický materiál se dostal způsobem, který nebyl v podmínkách projednací zásady tvrzen ani prokázán, na domény registrované ve prospěch zahraničních držitelů. Zde se již nezjistila existence videozáznamů dívky, ale "pouze" jejích erotických fotografií. Nebudu příliš unavovat problematikou pasivních legitimací či důkazních břemen a půjdu přímo k podstatě věci a jejím satisfakčním dopadům.

Přesná představa o charakteru činnosti modelky (jak znělo smluvní označení dívky) byla získána zhlédnutím napínavého filmu z drsného prostředí obsaženého na archivačním DVD. Nutno připustit, že dívka byla skutečně velmi výkonná. Nikoli však umělkyně. Veřejnost k jednání naštěstí nepřišla, tak nebylo koho vylučovat. Závěr byl jasný - v případě erotických videochatů se o činnost výkonných umělců ve smyslu autorského zákona nejedná. Obrana žalovaných, dle které mohou po dobu 50 let (tj. prakticky celoživotně) disponovat právy žalobkyně jako výkonné umělkyně, je nedůvodná. Mandatorní plnění pokynů erotického charakteru zadávaných při erotickém videochatu klientem dívce nevykazuje žádný z prvků uměleckého výkonu (není ani výkonem artisty) a nejedná se tak o činnost, na kterou by autorský zákon dopadal. Podstatou této činnosti je pouhé svolení dívky se zpřístupněním své intimity (jako součásti soukromí a osobnostních práv), jakož i s plněním pokynů klienta směřujících převážně výlučně k sexuálnímu uspokojení klienta bez zásadní umělecké složky tohoto výkonu. Právní režim činnosti je představován § 12 obč. zák. a došlo-li k ukončení smluvního vztahu, je další užívání výsledků takové činnosti bez souhlasu žalobkyně neoprávněným zásahem do jejích osobnostních práv. Užívání zobrazení pro komerční účely není kryto ani žádnou ze zákonných licencí a dívce náleží právní ochrana, mimo jiné i právo na finanční satisfakci.

Ve vztahu k odpovědnosti žalovaných bylo prokázáno neoprávněné zveřejňování erotických fotografií žalobkyně, a to po dobu osmi měsíců. Krajský soud za porušení osobnostních práv (práva na soukromí zahrnujícího i právo na intimitu, práva na čest a důstojnost a práva k podobě a podobizně) přiznal žalobkyni s ohledem na degradaci těchto osobnostních atributů z nárokovaných statisíců toliko šedesát tisíc. Dvouletým výkonem činnosti předmětného charakteru a souhlasem s jejím veřejným zpřístupněním se žalobkyně z velké části sama vzdala důstojnosti i vážnosti ve společnosti a sama přispěla ke značnému snížení hodnoty svých osobnostních statků. Vrchní soud šel k odvolání účastníků ještě dál. Pro účely § 13 odst. 2 obč. zák. dovodil téměř faktickou ztrátu cti a důstojnosti dívky, když z tohoto hlediska relevantní intenzitu neoprávněného zásahu konstatoval toliko ve vztahu k právům k podobizně a obrazovému snímku, nikoli však cti a důstojnosti, k jejichž značnému snížení došlo již v době šíření se souhlasem žalobkyně. Finální satisfakce byla návazně odvolacím soudem stanovena na čtyřicet tisíc. Ab equis ad asinos, řekl by možná k odvolání dívky latiník. Při vší úctě k vynaložené fyzické námaze - degradace osobnosti člověka je zkrátka i degradací hodnoty některých jeho osobnostních práv.


Celý příspěvek

Nabídka místa asistenta/asistentky soudkyně Nejvyššího správního soudu

Barbara Pořízková, soudkyně Nejvyššího správního soudu, hledá vhodné kandidáty na místo funkce asistenta/asistentky s možným nástupem od 1. října 2009.

Požadavky:
· občanství ČR;
· magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
· bezúhonnost;
· nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
· schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
· znalost cizího jazyka / cizích jazyků vítána.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, založený jmenováním, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: viktor.kucera@nssoud.cz.
Celý příspěvek

sobota 11. července 2009

Paradigma rovnostářství a smrtící komparace aneb Druhý krok do světa satisfakcí

Rudé kořeny náhrad imateriální újmy u nás popisuje Radoslav Procházka pod vypovídajícím názvem Všetkým telám rovnako v knize Komunistické právo v Československu. Součástí hodnotových pilířů socialistického práva byly "hmotárstvo" (jako výraz materialismu) a "rovnostárstvo" (netřeba překládat), což se projevovalo právě i v oblasti odškodnění za imateriální újmu. Společnost, která kombinovala tyto dvě hodnoty, usilovala, aby "všetkým tým núdznym telám" nadělila přibližně stejně, přivykajíc jejich nositele, že chtít více nebo méně než jiní je asociální a že netělesné potřeby jsou v porovnání s těmi tělesnými méněcenné. Právní věda v socialistickém Československu argumentovala v šedesátých letech, že odškodňovat citovou újmu v penězích by bylo nemravné. Vyloučení psychické újmy z katalogu přípustných nároků znamenalo vyloučení jiných než fyzických důsledků z režimu právní ochrany.

V oblasti náhrad škod na zdraví vše vedlo k zásadnímu omezení možnosti zohlednit při náhradě bolestného subjektivní útrapy poškozeného, k absenci úpravy psychické újmy jako samostatného titulu pro vznik odpovědnosti a k relativně striktní vázanosti soudu podzákonnými mantinely (tabulkami) směřujícími k paušalizaci imateriální újmy. V oblasti ochrany osobnosti pak socialistický zákonodárce objektivizoval potřebu ochrany osobní lidské cti výlučným vymezením jako společenské vážnosti a až do roku 1990 vyloučil finanční náhradu z katalogu přípustných satisfakčních nástrojů při imateriální újmě.

Parlamentní paušál za smrt a smrtící komparace

Část těchto paradigmat, v nichž byli osobnostně a profesně (z)formováni, bohužel u některých právníků přetrvává dodnes, novodobě posílena uzákoněním jednorázových náhrad dle § 444 odst. 3 obč. zák. Myšlenka paušalizovat tyto otázky do mezigeneračního střetu v justici by však byla příliš zjednodušující. Kupříkladu ctihodný kolega Miloš Holeček, bývalý předseda Ústavního soudu, který ochranu osobnosti již delší čas v prvním stupni na Krajském soudu v Brně soudí, je autorem jednoho z nejvyšších českých satisfakčních rozsudků (1,5 milionu za smrt člověka pro dva pozůstalé). Jde spíše o střet mezi dvěma způsoby uvažování: pozitivisticko-rovnostářským ("pojišťovny prosadily do zákona smrt za 240 tisíc, my s tím nic neuděláme a budeme naopak s limitujícím zákonným paušálem poměřovat i jiné případy – méně závažných - zásahů do osobnosti člověka") a humanistickým ("to je přece absurdní, výše paušálu je směšná, každý případ je třeba posuzovat individuálně a komparovat s nedůstojným paušálem za smrt v jiných případech obecně nejde vůbec").

Humanistický přístup přitom zdaleka nedosahuje až do oblačných výšin iusnaturalismu, kam v minulosti zamířilo Německo. V kauze princezny Soraya (BVerfGE 34, 269-293) byla konstatována existence "práva na víc" v podobě "přírůstku na právu" majícího své prameny v ústavněkonformním právním řádu. Byla tak akceptována náhrada nemajetkové újmy v penězích, ačkoli občanský zákoník její přiznání v daném případě neumožňoval s tím, že soudcovské rozhodnutí má vyplňovat mezeru v zákoně podle měřítek praktického rozumu a "podle fundovaných všeobecných představ o spravedlnosti panujících ve společnosti".

U nás samozřejmě příslušnou zákonnou normu pro přiznání dalších náhrad při úmrtí nad rámec § 444 odst. 3 obč. zák. v občanském zákoníku jednoduše nalezneme, a to prostým nahlédnutím do § 13 odst. 2 obč. zák. O žádný "přírůstek na právu" dovozovaný z říše práva přirozeného neběží.

Přestože se v české společnosti tradičnímu socialistickému rovnostářství stále velmi daří, neměl by být rovnostářský přístup k satisfakcím uznán v soudní praxi za správný. To napovídá i v minulém dílu zmíněný nález Pl. ÚS 16/04 (vydaný hned po roce účinnosti nešťastného § 444 odst. 3 obč. zák.), umožňující při usmrcení osoby blízké přiznat cestou ochrany osobnosti další satisfakce nad rámec jednorázových a kritizovaných náhrad, které jsou natolik paušální, že nemohou být vyčerpávající. V justiční praxi existují minimálně tři pravomocná soudní rozhodnutí, v nichž došlo k navýšení náhrad za smrt (u Krajského soudu v Brně na částky 400 tisíc až jeden milion korun pro jednotlivé pozůstalé). Život je hodnotou, která by měla požívat nejvyšší ochrany, čemuž částky dle § 444 odst. 3 obč. zák. příliš neodpovídají a jsou tedy nedostatečné. Dost na tom, že pokusí-li se pozůstalí vyžalovat důstojné satisfakce, jsou zpravidla nuceni absolvovat hned dvojí ubíjející soudní řízení: o jednorázové náhrady dle § 444 odst. 3 obč. zák. (v prvním stupni před soudem okresním) a o satisfakce dle § 13 obč. zák. (prvostupňově před soudem krajským). I to je jedním z důvodů, proč je u nás dosud naprosté minimum případů relativně důstojných odškodnění za smrt, resp. za takto intenzivní a nevratný zásah do práva na rodinný život.

Nejsou-li pak jednorázové náhrady za smrt vyčerpávající a dostatečné, nemohou sloužit ani jako mechanická pomůcka pro komparace v situacích jiných. Rovněž ústavní princip proporcionality náhrad stojí nad zákonem a nemůže být v důsledku lobbingu pojišťoven parlamentním paušálem za smrt popřen a vyloučen. Obdobné "smrtící komparace" či "limity smrtí", které občas spolehlivě zahubí šanci na důstojné zadostiučinění v případech s úmrtím vůbec nesouvisejících, kritizuje ostatně také Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku (I. díl, s 183-184), byť bohužel nikoli například Nejvyšší soud. Ten při zamítnutí dovolání proti vrchním soudem přiznaným 30 tisícům za zneužití podobizny známé dýdžejky k reklamním účelům ohledně odvolacím soudem provedené "smrtící komparace" uvedl (30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008), že "s ohledem na výtku dovolatelky vztahující se k § 444 odst. 3 o.z. je nutno zdůraznit, že odvolací soud toto ustanovení ve svém rozhodnutí zmínil pouze v souvislosti s vymezením relací při hodnocení míry zásahu do různých složek osobnosti fyzické osoby. Je nepochybné, že takováto úvaha je zcela legitimní, přičemž však současně neznamená, že by toto ustanovení bylo přímo aplikováno na danou věc."

Eticky ospravedlnitelnou výjimkou z nevhodnosti takových komparací mohou být případy "krkavčích matek" domáhajících se satisfakcí za neoprávněné zásahy do soukromí v důsledku non lege artis interrupcí či sterilizací (wrongful birth a wrongful conception žaloby). U těch by skutečně mohlo být nemravné, kdyby soudy přiznávané částky přesahovaly "paušální hodnotu života". Přestože v těchto případech jde o zásadní ovlivnění právním řádem chráněného soukromého života žen v rozporu s jejich garantovanou svobodnou volbou, nebývají u nich z tohoto důvodu (dosud nepravomocně) přiznávané náhrady nijak vysoké a žalobami uplatňované statisícové částky jsou výrazně kráceny (chyby lékařů při zákroku i bezprostřední kontrole 80 tisíc, absence informovaného souhlasu při jinak bezchybném zákroku 30 tisíc).

Finální odškodnění může být i při existenci paušálních náhrad, které se neosvědčily a de lege ferenda snad jednoho krásného dne budou zrušeny, důstojné a přiměřené v pravém slova smyslu. Zájem původců neoprávněných zásahů a pojišťoven by obecně neměl převládat nad zájmy osob dotčených neoprávněným zásahem do osobnostních (a tedy i základních lidských) práv. Satisfakce, jak už její název sám napovídá, by měla být prostředkem k dosažení spravedlivého zadostiučinění a nikoli výsměchem poškozenému či (obecně) toliko symbolem ("půl penny"). Měla by naopak v důvodných případech působit i jako prostředek speciální a generální prevence. Inspirací by nám po zohlednění relací mohlo být sousední Rakousko, kde se prý už smrt odškodňuje v přepočtu 5 miliony (byl bych případně místním komentátorům vděčný za bližší informace).


Život za dvě a půl facky

Na závěr druhé dílu k zamyšlení o "paušální hodnotě života" a "smrtících komparacích" ještě úvaha Iva Šmoldase (u neprávníka omluvme neznalost nálezu Pl. ÚS 16/04, dožene to v jiných směrech):

"Zatímco myslitelé shodně soudí, že hodnota lidského života je nevyčíslitelná, zákonodárci, jimž není zatěžko vyčíslit cokoliv, dospěli už před dávnou dobou k názoru, že nikdo z nás nestojí za víc než za 240 tisíc korun českých. Takové je totiž nejvyšší odškodné, jaké může soud přiřknout pozůstalým po člověku, který sešel ze světa cizím přičiněním. Jak se takové částky zákonodárci dobrali, ví snad jenom pán Bůh, ale už pouhý fakt, že vůbec k nějaké, veskrze konkrétní sumě dospěli, mi přináší značnou úlevu, neboť mě to rázem zprošťuje nepříjemné povinnosti zpytovat svědomí a tázat se sám sebe, zda-li žiju život dostatečně hodnotný. Odpověď je totiž dávno známa. A já už proto nikdy nebudu říkat, že můj život nestojí za nic. To bych také mohl být obviněn ze lži, jelikož podle zákona zjevně za něco stojí. Třeba za 12 průměrných platů. Za jednu lehkou ojetinu nižší střední třídy. A nebo za dvě a půl facky uštědřené Davidu Rathovi, a to už je hodnota téměř nevyčíslitelná."
Celý příspěvek

pátek 10. července 2009

Komunistické právo v Československu – kapitoly z dějin bezpráví

Minulý týden vyšla kniha „Komunistické právo v Československu – Kapitoly z dějin bezpráví“. Vydavatelem je Mezinárodní politologický ústav Masarykovy univerzity a editory nejmenovaní (kádrově neprověření!) jedinci z Jiného práva. Kniha má přes 1000 stran a omyvatelný obal (což je s ohledem na její obsah důležité).

Kniha bude k dostání jak v kamenných knihkupectvích, tak online. K prodejním místům v kamenných obchodech patří v Brně knihkupectví Fakulty sociálních studií v přízemí budovy FSS na ulici Joštova 10, knihkupectví Barvič a Novotný a knihkupectví Aleš Čeněk. Kniha pak bude také k dostání v elektronických knihkupectvích stejných prodejců, stejně jako v Eshopu Masarykovy univerzity či třeba v internetovém obchodě Kosmas.

Bližší informace o knize a autorech jsou k dispozici na webových stránkách knihy, tedy na http://www.komunistickepravo.cz/. Pro představu o obsahu a směřování knihy přetiskuji níže stručný obsah knihy (podrobný je k dispozici zde) a v dalším samostatném postu pak úvod a závěr knihy.


Bobek, M. - Molek, P. - Šimíček, V. (eds.) KOMUNISTICKÉ PRÁVO V ČESKOSLOVENSKU Kapitoly z dějin bezpráví. Masarykova univerzita, Mezinárodní politologický ústav: Brno, 2009.

OBSAH:

Předmluva Václava Havla
Obsah
Autoři
Slovo úvodem

Část první: Právní řád
Jiří Přibáň: Na stráži jednoty světa: marxismus a právní teorie
Zdeněk Kühn: Ideologie aplikace práva v době reálného socialismu
Radoslav Procházka: Všetkým telám rovnako
Kateřina Šimáčková: Fiktivní, nebo reálná ústava
Tomáš Gábriš: Posilňovanie roly štátu a verejného práva v Československu
Radim Polčák: Informační teorie práva
Barbara Havelková: Genderová rovnost v období socialismu
Zdeněk Kühn: Zločin a trest
David Kosař: Lustrace a běh času
Hynek Baňouch: Metody, motivy a cíle studia komunistického práva

Část druhá: Právní oblasti
Vojtěch Šimíček, Jan Kysela: Ústavní právo
Eliška Wagnerová: Základní práva
Pavel Molek: Mezinárodní právo veřejné
Michal Bobek: Socialistická srovnávací právní věda
Petr Bělovský: Občanské právo
Petr Bělovský: Rodinné právo
Barbara Havelková: Pracovní právo
Zdeněk Nový: Občanské právo procesní
Tomáš Gřivna: Trestní právo hmotné
Petra Gřivnová, Tomáš Gřivna: Trestní právo procesní
Josef Vedral: Správní právo
Eva Kružíková: Právo životního prostředí
Milada Tomková: Sociální zabezpečení
Hynek Baňouch: Hospodářské právo
Petr Jäger: Svoboda vyznání a právní poměry církví a náboženských společností

Část třetí: Právní profese
Otakar Motejl: Soudnictví a jeho správa
Zdeněk Kühn: Socialistická justice
Jan Lata: Prokuratura
Stanislav Balík: Advokacie
Blanka Čechová: Notářství

Část čtvrtá: Osobní reflexe
Zdenek Krystufek: Komunistické právo v Československu
Mojmír Povolný: Právo v domě exulantovy paměti
Otakar Motejl: Obhajoba v politickém procesu
Anna Šabatová: Ochrana základních práv a svobod v teorii a v praxi (1945–1989)

Namísto závěru
Slovníček pojmů pro mladší a méně pokročilé marxisty
Jmenný rejstřík
Věcný rejstřík

Celý příspěvek

Komunistické právo v Československu - úvod a závěr

Zde je slíbený úvod a závěr knihy „Komunistické právo v Československu – kapitoly z dějin bezpráví“.

Slovo úvodem
„Vezmi závist, sestru nenávisti, přidej odpor ke každé jinakosti, okořeň méněcenností z pohodlné či záměrné nevědomosti a neschopnosti, opiš si od Lenina, který – aby to mělo ten správný říz – k tomu přimyslí, že nejlepší a nejbezohlednější je nenávist hladová a že jediné, co je lepší než třídní boj, je třídní válka, a máš před sebou definici komunismu [...]“[1]

Vždy to asi nějakou dobu trvá. Není důležité, zda revoluce věšela na kandelábry, či se s proponenty bývalého režimu rozloučila sametovým polibkem. Mezi okamžikem proměny společenských poměrů a okamžikem, kdy nová generace začne klást otázky svým otcům, nějaký čas vždy uběhne. Možná to bude právě těch dvacet let, po kterých se také společnost dlouho sevřená ledem normalizačního zapomnění[2]a vychovaná v naprostém nezájmu o věci veřejné obmění natolik, aby začala projevovat zájem o to, co bylo a proč bylo.

Důvodem vydání tohoto „sborníku“ byl pocit jeho editorů, že v oblasti práva nedošlo od listopadu 1989 k žádné formě sebereflexe. Byl převzat komunistický právní řád, který byl postupně novelizován. Právo vyučovaly stále stejné osoby, začasto stále stejným způsobem, stejné osoby působily v justici a dalších právních profesích. Obsahová, myšlenková i personální kontinuita s předchozím režimem, která přímo svádí k úvahám, zda se vlastně vůbec jednalo o revoluci, anebo o pouhé znuděné předání kolabující moci, také zapříčinila, že zůstaly nezodpovězeny klíčové systémové otázky: Spočíval problém komunistického práva jen v jeho aplikaci konkrétními lidmi, popřípadě v jeho dočasném více či méně přímém ovlivňování nedemokratickou politikou, anebo v systému jako takovém? Bylo možno očekávat, že když bychom s cinkáním klíčů ještě pár let počkali, dočkali bychom se nakonec přeci jen tak dlouho ohlašovaných světlých zítřků? Na jakých hodnotách vlastně bylo komunistické právo založeno? Je něco, čím toto právo přispělo do „světové pokladnice jurisprudence“? Měli bychom se k některým jeho institutům vrátit, respektive, je dobře, že jsme u nich zůstali?

Po roce 1989 se bohužel nenašel nikdo takový, jako byl Viktor Knapp po roce 1945, který v knize „Problém nacistické právní filosofie“[3]analyzoval podstatu nacistického práva. Budiž dnes již smutným historickým paradoxem, že základní čtyři důsledky, které vytkl právu nacistickému (odstranění základních lidských práv, odstranění lidového zastoupení, odstranění politických stran a odstranění autonomie zemí, obcí a zájmových organizací[4]), stejnému autorovi později nejenom nevadily v právu komunistickém, ale naopak je vyzdvihoval coby přednosti nového, lepšího řádu.

Vámi otevíraná práce má tedy v tomto ohledu nemalou ambici: kriticky se zamyslet, k naší znalosti poprvé od listopadu 1989[5], na téma, co a proč bylo komunistické právo, a především jak základy systému, položené v padesátých a šedesátých letech minulého století, dodnes formují právní řád a právní kulturu. Protože se jedná o natolik rozsáhlý úkol, oslovili jsme za tím účelem řadu odborníků. S potěšením můžeme konstatovat, že jen velmi málo z oslovených účast na tomto projektu z nejrůznějších důvodů odmítlo, resp. nedodali svoje příspěvky.

Publikace se člení na čtyři části. První z nich obsahuje texty zaměřené na obecnější filosofické a historické okolnosti spojené s komunistickým právem. Druhá část nabízí analýzy jednotlivých právních odvětví, hlavních institutů, osobností a vývojových trendů. Třetí část se věnuje rozboru právní úpravy i faktické reality činnosti v nejvýznamnějších právních profesích. Konečně čtvrtá část zahrnuje několik osobních vzpomínek na dobu komunistického práva. Nastíněná mozaika se tedy čtenáři snaží nabídnout určitou ucelenou sumu informací: nejprve by se měl dozvědět, proč vůbec a na základě jakých myšlenek komunistické právo přišlo ke slovu, poté by měl načerpat informace o tom, jak právo působilo v jednotlivých specializovaných oblastech, a s touto znalostí si následně přečte, jak reálně vypadala činnost právníků. Jako odměna určená pro trpělivého čtenáře jsou pak zamýšleny závěrečné osobní vzpomínky.

I tato struktura přitom naznačuje, že se nejedná ani o klasický sborník, ani o monografii, neboť na straně jedné nejde o nahodilou – byť i monotematickou – sbírku příspěvků, nýbrž o předem promyšlenou mozaiku, jejíž ambicí bylo (konkrétně v druhé a třetí části) pokrýt všechna podstatná právní odvětví, respektive nejdůležitější právní profese; na straně druhé zbývající dvě části byly již koncipovány naopak volně a naplňovány spíše autory než tématy. Krom toho se sluší připomenout, že ve všech částech zůstávali editoři pouhými editory (a autory svých částí), a nikoli „vedoucími autorského kolektivu“.

Nad rámec jednotlivých kapitol byl na závěr práce zařazen jakýsi „slovníček základních pojmů“. Vědomí jeho potřeby vyplynulo ze zjištění, že generace, kterou bychom rádi touto prací především oslovili, tedy současné a budoucí studenty právnických fakult, již nezná výrazivo, se kterým operovalo komunistické právo (přesněji tedy „vůle vládnoucí třídy povýšená na zákon, jejíž obsah je určován hmotnými životními podmínkami a zájmy dané třídy. […] Právo jako součást nadstavby i forma společenského vědomí je určováno v daném systému vládnoucími výrobními vztahy, formuluje a upevňuje tyto vztahy a na nich založené jiné společenské vztahy. […] Buržoazní právo má pokrytecký charakter, protože vyjadřuje a upevňuje reálná práva kapitalistů a pracujícím poskytuje jen formální práva. […] Kvalitativně novým typem práva je socialistické právo, které upevňuje vztahy přátelství a vzájemné pomoci, založené na socialistickém vlastnictví, a je nástrojem budování komunismu“[6]). Připojený slovníček by proto měl nabídnout základní orientaci v různých – často prázdných – floskulích dialektik, materialismů a nadstaveb.

Z výše popsané hybridní povahy práce vyplynuly i jisté obtíže při volbě názvu. Kniha byla dlouhou dobu pracovně označována jako Antologie komunistického práva. Intervencemi ze strany některých autorek a autorů kapitol jsme nicméně byli příhodně upozorněni na to, že se o antologii (tedy „výběr z literárních děl, popř. úryvků osvětlujících urč. téma, typ tvorby nebo epochu“[7]) povahově nejedná. Při hledání názvu nového jsme laškovali s různorodou plejádou označení, například Pilíře komunistického práva 1948–1989, Communist’s Digest 1948–1989, De ius communistis capita selecta A.D. 1948–1989, Lekce z dějin právního úpadku 1948–1989, Komunistické jiné právo 1948–1989, Papírová pěst dělnické třídy 1948–1989, Pokroucené paragrafy 1948–1989, Panoptikum komunistického práva, či poněkud morbidní Pocta Viktoru Knappovi k jeho 95. narozeninám. Nakonec jsme však vzhledem k vážnosti publikace jako celku zvolili název jiný, jenž povahu této knihy snad vyjadřuje lépe.

K osobám autorů, které jsme oslovili, považujeme za vhodné uvést následující. Není zřejmě v oblasti společenských věd citelnější oblast než právo, kde existuje tak silná personální diskontinuita s obdobím před nástupem obou totalitních režimů, a naopak silná personální kontinuita s obdobím normalizačním. Skutečně kvalitní právníci, vychovaní ještě v demokratických poměrech a „nabití“ nefiltrovanými znalostmi, již bohužel – s pár výjimkami – nejsou mezi námi, anebo přinejmenším nemají dostatek sil, aby do této diskuse mohli aktivně vstoupit. Velmi litujeme, že se spoluautory tohoto sborníku nemohli stát např. Vladimír Čermák anebo Antonín Procházka. Současnou dominantní generaci šedesátníků a padesátníků (a bohužel i některých čtyřicátníků) totiž považujeme naopak bez jejich viny za nešťastnou, tak trochu „ztracenou“ generaci: vystudovali v době, kdy fakulty nenabízely kvalitní vzdělání nesoucí takové atributy akademického prostředí, jako je otevřenost či diskuse, nemluvě ani o tom, že samotné přijetí na právnické fakulty začasto (a v některých obdobích vůbec) nebylo dáno inteligencí a znalostmi přihlášených, nýbrž faktory zcela jinými (politická orientace, třídní původ, klientelismus apod.), a obdobné lze říci i o možnosti vyučovat na těchto fakultách.

Při výběru autorů jednotlivých kapitol jsme proto zcela vědomě neoslovovali ty potenciální autory, kteří na právnických fakultách působili již v předlistopadovém období, protože by se dostali do velmi nepříjemné situace potřeby obhajovat, či naopak kriticky hodnotit i svoje vlastní publikované práce. Nebylo by tak zcela zjevné, zda jsou spíše subjekty, či objekty popisu, zda své příspěvky píší spíše coby „ichtyologové“, či „ryby“. Pracovně jsme proto při výběru autorů používali termín „obklíčení padesátníků“, tj. oslovovali jsme zásadně autory z generace mladší až nejmladší a také z generace nejstarší.

Pojďme si proto připomenout dobu, kdy platilo orwellovské „válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla“, a to i proto, aby se tato doba již nikdy nevrátila.

Brno, prosinec 2008

Michal Bobek
Pavel Molek
Vojtěch Šimíček

1 Karel Pecka, citován dle Stránský, J. Komunismus po česku. Respekt Publishing: Praha, 2008, str. 15.
2 Srov. Czechoslovakia under Ice. In: Gordon Ash, T. The Uses of Adversity; Essays on the Fate of Central Europe (reprint). Penguin Books Ltd: Londýn, 1999.
3 Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart: Praha, 1947, reprint původního vydání Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002.
4 Tamtéž, str. 133–134.5 Práci Malý, K. (ed.) Vývoj práva v Československu v letech 1945–1989. Karolinum: Praha, 2004 lze vnímat různými způsoby, nicméně až na několik autorských výjimek ji jistě nelze označit za dílo, kde by si autoři zachovávali kritický odstup od éry, kterou popisují.
6 Rozental, M. M. a kol. Filozofický slovník. Pravda: Bratislava, 1974, str. 414–415.
7 Petráčková, V., Kraus, J. a kol. Akademický slovník cizích slov. ACADEMIA: Praha, 1995, str. 61.

* * *

Namísto závěru

Na závěr takto rozsáhlé knihy by se možná slušelo shrnout faktická zjištění jednotlivých kapitol do jakéhosi všeobsahujícího amalgámu, či přijít s nějakým univerzálním moudrem. To však vzhledem k pestrosti témat i názorů zde obsažených považujeme za úkol vpravdě sisyfovský. V takovém případě se editorům nabízí jiná cesta, a to navést čtenáře k tomu, co by si z knihy mohl zejména odnést, či naopak jaké slabiny knihy jsou si vědomi a kdo za ni může. V případě tohoto sborníku jsme se rozhodli jít ještě o kousek dále. Protože jsme si dobře vědomi toho, že sborník bude přinejmenším v určité části akademických kruhů přijat se značnou nelibostí a nesouhlasem (vždyť kdo rád nevzpomíná na svoje mládí, ať už bylo jakékoliv!), chceme každému případnému recenzentovi podat pomocnou ruku tím, že se již přímo zde pokusíme zformulovat jakousi univerzální recenzi, kterou dáváme k dispozici a jejíž převzetí či i jen drobně pozměněnou re-publikaci nebudeme považovat za plagiát.

Takže pojďme do toho, univerzální recenze by mohla začínat třeba takto:

„Autorům a zejména editorům recenzovaného sborníku bezpochyby náleží ocenění za nelehké téma, které se rozhodli zpracovat. Tím však musí veškerá chvála bohužel skončit. Předně je nutno editorům vytknout již samotný výběr autorů. Jejich převážná většina se totiž rekrutuje ze zcela nezkušených mladých asistentů, kteří předlistopadové období ještě nemohli plnohodnotně vnímat. Jakkoliv jim proto nelze upřít snahu a je třeba ocenit (zvláště při vědomí, že se jedná o sborník nerecenzovaný, a tedy nepříliš přínosný i pro publikační životopisy přispěvatelů, pro něž jistě nebude ozdobou), že se všichni autoři i editoři zřekli honoráře, aby cena sborníku byla co možná nejnižší a sborník byl tak co nejvíce dostupný, výsledek je tristní.

Namísto objektivně a vyváženě pojatého hodnocení uplynulého období se autoři dopouštějí velmi jednostranné a zaujaté kritiky bez skutečné znalosti věci. Nepracují s archivními materiály, nevydávají se takříkajíc ad fontes. Neuvědomují si plně historické okolnosti předlistopadového období, důsledky poválečného vývoje a existenci dvou rozdělených mocenských bloků. Namísto kontextuálního vnímání jednotlivých odborných textů, jež snad chtěli rozebrat, vytrhávají z celkového kontextu různé dobové citáty a omezují se na jejich pouhé parafráze. Tristním výsledkem této povrchnosti je pak naprosté nepochopení klíčových společenských jevů a absence proniknutí od zevní formy k reálnému obsahu.

Velmi schématicky a na úkor věci rovněž nejsou rozlišovány jednotlivé vývojové fáze předlistopadového režimu. Autoři tak mnohdy do jediného „pytle odsudku“ háží excesy padesátých let (vyvolané výhradně přímým politickým ovlivňováním trestních procesů) s myšlenkově plodným obdobím let šedesátých a s neustále rostoucí intelektuální potencí let sedmdesátých a především osmdesátých. Autoři tak například zcela opomenuli, že se koncem osmdesátých let uvažovalo o nové ústavě a že byly dány všechny předpoklady pro to, aby se postupně vytvořil spravedlivý a vyvážený systém, který by eliminoval všechny nešvary společnosti a hospodářství, založeného na pouhém poklonkování všemocnému trhu. Že k tomuto výsledku nedošlo, nelze vyčítat tehdejším právníkům a koneckonců ani politikům, nýbrž celkové mezinárodní situaci.

Autoři neoceňují pohříchu ani jiná pozitiva tehdejšího právního řádu, ať už to byla vlna kodexů let šedesátých, jimiž jsme se například oprostili od přežitého občanského práva z dob rakouského „vězení národů“, jimiž jsme předběhli svou dobu a jež nám celá Evropa může v mnoha ohledech dodnes závidět. Přehlížejí klady výkladu zákonů opřených o čirý, nezkalený pozitivizmus doplněný možností autentického výkladu, namísto nějž se dnes tzv. právní vědci – a nacházíme mezi nimi i autory této publikace! – utápějí v bezbřehosti jakýchsi právních principů, z nichž mnohé ani nemají písemné vyjádření.

Nedoceněn zůstává i přínos mnohých akademiků sledovaného období, jejž autoři mnohdy přehlížejí kvůli jejich krátkodobým zaváháním. Smutným příkladem je zde zejména nedocenění role nestora české právní vědy Viktora Knappa. Naprosto pominuta je pak úloha špičkových vědeckých pracovišť světové úrovně, především tedy Ústavu státu a práva Československé akademie věd, který vychoval řadu odborníků vysoké úrovně. Autoři patrně záměrně přehlížejí skutečnost, že v řadě právních odvětví, která nebyla natolik politicky exponována, vznikala vědecká práce světové úrovně, ze které řada právních vědců Ústavem odchovaných dodnes čerpá.

Za zavádějící je nicméně třeba považovat i samotný termín „komunistické právo“ v názvu sborníku. Žádná z dobových prací totiž ani netvrdila, že by se o komunistické právo jednalo. Bylo proto namístě hovořit o právu v lidově demokratickém zřízení, resp. o právu socialistickém, jelikož nebyl dán dostatečný časový prostor k nastolení práva komunistického, které by teprve bylo prosté všech předchozích omylů. Již toto terminologické zmatení naznačuje, že autorům nešlo o objektivní zhodnocení daného období vědomé si všech kontextů, ba i osobních příběhů jednotlivých vůdčích akademiků a zasloužilých autorů vedoucích referátů, nýbrž o nastavení černobílého zrcadla a mccarthyovské hony na čarodějnice.

Inteligentní a pozorný čtenář tedy při studiu předkládané práce nemůže nedojít k závěru, že v případě recenzovaného sborníku se nejedná o žádné objektivní zkoumání skutečností, ale pouze o chabý pokus o zpětné zdůvodnění autory zaujatého apriorního odsudku předmětné epochy. Jiné práce přitom jasně ukazují, že o právu v Československu let 1948 – 1989 lze psát i sine ira et studio. Autoři, jejichž ambicí není psát štvavé texty, ale objektivně rozebrat minulost, tak kupříkladu s ohledem na v recenzované práci často odsuzovaný stav právnického vzdělání v Československu let 1948 – 1989 docházejí k závěrům, že „[...] přes veškerá negativa v obsahu výuky je možno říci, že se i v letech 1948-1989 podařilo vychovat na právnických fakultách v Československu generace právníků, kteří mají plnou kvalifikaci pro řešení současné právní problematiky a kteří plně obstáli v době přeměny našeho práva.“[1]

Na závěr si proto dovolíme parafrázovat známý a velmi přesný výrok dnes paušálně a přehnaně kriticky odsuzovaného Klementa Gottwalda a spolu s ním přejme editorům, aby jim napříště jejich jistě dobré úmysly svítily na cestu poznání a nikoliv do očí.“

[1] Srov. závěr vyváženého příspěvku K. Litsche nazvaného „Proměny právnického studia 1945-1989“, in: Malý, K. (ed.) Vývoj práva v Československu v letech 1945 – 1989. Karolinum : Praha, 2004.
Celý příspěvek

čtvrtek 9. července 2009

Jak si Michal myslel, že se Petr (s)pletl, ale Petr autoritativním výkladem prokazoval, že se nespletl

Tak abychom si to vyjasnili hned na začátku: s Alitalií stále zásadně nelétám. Podařilo se mi dodržet předsevzetí, které jsem si dal poté, co jsem byl ze strany této společnosti vystaven „nelidskému zacházení“ (jistě naplňujícímu čl. 3 Evropské úmluvy) na letišti v Miláně (nutnost strávit večer s Heinekenem). Blíže viz zde.

Na mé neštěstí reagoval můj ctěný a vážený spolublogger Petr. Poté, co vyjádřil znudění nad tím, že mi jenom dvakrát zrušili let a ztratili zavazadlo a že mě přitom ani neobtěžoval opilec na palubě, ani mi nikdo neosahával intimní partie, konstatoval, že s reálným vymáháním svých práv jsem na tom bledě. Reagoval tak na mé spekulace, zda bych mohl Alitalii, která samozřejmě ostentativně ignorovala mé žádosti o odškodnění, které jsem spořádaně odevzdal na předepsaných formulářích, žalovat. Otázka vznikla kde bych tak mohl učinit. Představa nějakého obvodního soudu v Římě (předpokládám, že Alitalia bude mít sídlo někde na Fuimicinu) mě vážně nelákala. Mé naděje po tom, že bych to mohl prubnout u některého z českých soudů spláchl Petr slovy:

„Bohužel, mýlí se všechny hlasy doufající, že by bylo v daném případě možno Alitalii za uvedené zlořády žalovat v místě trvalého bydliště poškozeného, tedy v ČR (předpokládám, že ho Michal stále má v jedné malebné východočeské “vesnici”:) ). Tak by tomu bylo pouze v případě, že by v ČR měl dopravce “hlavní sídlo svého podnikání“ (tak překládá český překlad „principal place of business“) nebo zde bylo „place of business“, kde byla přepravní smlouva sjednána, nebo by ČR bylo místem určení, jímž je však u zpáteční letenky Florencie-Praha vždy Florencie, a to i v případě, kdy by ke škodě došlo během letu z Florencie do Prahy. Na žalobu v ČR by měl Michal nárok jen tehdy, nechal-li by se zabít či zmrzačit, takže to třeba až někdy jindy.“

Nevím, zda to Soudní dvůr dělá Petrovi natruc (je to přeci ten mladý, nezkušený teoretik), ale jeho názor je v případě zrušeného letu z Mnichova do Vilniusu u letecké společnosti, která má sídlo vRize, jiný:

„Článek 5 bod 1 písm. b) druhá odrážka nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že v případě letecké dopravy osob z jednoho členského státu do jiného členského státu uskutečňované na základě smlouvy uzavřené s jedinou leteckou společností, která je skutečným dopravcem, je soudem příslušným k rozhodnutí o návrhu na náhradu škody – který se zakládá na této smlouvě o přepravě a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 – na základě volby žalobce soud, v jehož obvodě se nachází místo odletu nebo místo příletu letadla, která jsou sjednána v uvedené smlouvě.“

Blíže ke skutkovému pozadí zde – je to dnešní rozhodnutí Soudního dvora ve věci C‑204/08, Peter Rehder proti Air Baltic Corporation.
Celý příspěvek

úterý 7. července 2009

Iuridicum Remedium hledá advokátního koncipienta

Zavedená nezisková organizace Iuridicum Remedium (IuRe) hledá motivovaného a schopného právníka na místo advokátního koncipienta (výkon u advokátky organizace).

Právník se bude podílet na poskytování a systémových aktivitách bezplatné právní pomoci ve věcech občanského práva (pracovního a nájemního práva k bytu především), v případech pochybení v exekucích, ale též na právních analýzách a podáních z oblasti práva veřejného (právo shromažďovací, ev. právo ochrany osobních údajů), možnost zajištění praxe z oblasti generální advokátní praxe. Nástup ihned nebo dle dohody.

Požadujeme
- absolvování právnické fakulty VŚ, praxi v poskytování právních služeb/právní pomoci nejméně 1 tok
- samostatnost a systémové uvažování
- zájem o práci v neziskovém sektoru
- anglický ev. jiný cizí jazyk

Předchozí práce v neziskovém sektoru či kvalifikovaný zájem o témata je velkou výhodou.

Nabízíme
- přátelské pracovní prostředí
- zajímavou a zodpovědnou práci s možností seberealizace
- materiální zázemí zavedené nevládní organizace
- možnost podílet se na rozvoji projektů vč. legislativních a koordinačních aktivit (i v dalších projektech zaměřených na ochranu soukromí
- mzdu ve výši cca 22 000 Kč měsíčně hrubého
- 8 hod. pracovní dobu
- bezproblémovou účast na povinných školeních ČAKu, volno na přípravu na advokátní zkoušky

CV a motivační dopisy spolu s možným datem nástupu zasílejte na e-mail svatosova@iure.org.
Více o nás a našich aktivitách naleznete na http://www.iure.org/ a http://www.slidilove.cz/.
Celý příspěvek

pondělí 6. července 2009

Umělci pod okny soudu aneb První krok do světa satisfakcí

V reakci na nedávnou "petici celebrit" proti bulváru Miroslav Korecký s výstižnou nadsázkou napsal, že při nemožnosti vysoudit odpovídající odškodnění by umělcům více slušelo demonstrovat ne před trafikami, ale před Nejvyšším soudem. Pro tuto chvíli odhlédnu od absurdní představy davu umělců s planoucími pochodněmi, povolávajícího pod okny k odpovědnosti členy senátu 30 Cdo. Závěrem seriálu se k ní ale ještě s jistou obsesí vrátím. Předtím se pokusím zamyslet nad problémem adekvátnosti zadostiučinění u nás, a to v širších souvislostech. Zaberou čtyři díly, v budoucnu se dotknou rudých kořenů satisfakcí, tmavých hlubin smrti, trampot virtuální erotiky i maskulinních těl kulturistek. Zkusím přitom vyslyšet tradiční přání z ženských časopisů, chvílemi půjdu po povrchu a chvílemi i do hloubky.

"Milion, dva miliony berou, Jandové a jiní"

Památný Jakešův červenohrádecký výrok nelze ohledně úspěšnosti žalobců do ochrany osobnosti pomyslně transformovat ani po dvaceti letech. I když spektrum zásahů do typově značně rozdílných osobnostních atributů vykazuje mimořádnou pestrost, je stále ještě obecně nízká úroveň zdejších finančních satisfakcí nechvalně známa. Přestože postupně dochází k nárůstu přiznávaných částek, převládají omluvy a desetitisíce. Nikterak výjimečně už ale padají i statisíce (u závažných zásahů do osobnostních práv, zejména práva na rodinný život v souvislosti s úmrtím či fatálním zraněním člena rodiny). V několika málo případech, které se však dají spočítat na prstech jedné ruky nešikovného soustružníka po pracovním úrazu (jsou - pokud vím - tři, z toho dva pravomocně ukončené), byl již přiznán i onen "magický" milion na osobu, vždy u intenzivních zásahů do rodiny. Milion je prozatím v rámci české ochrany osobnosti pro jednoho člověka fakticky nepřekonatelným stropem. Sesterská oblast náhrad nemajetkové újmy týkající se škod na zdraví přitom postupně dospěla k částkám výrazně vyšším, u fatálních případů (kvadruplegií a poškození mozku) až kolem 15 milionů, byť jsou to samozřejmě lidská neštěstí, která neřeší "ani odškodnění v řádu HDP" (díky Romanu Žďárkovi za tento obrat). Pro oblast ochrany osobnosti ale stále platí, že člověk nemusí být zrovna zhrzenou celebritou, případně hyperkritikem české justice jako Tomáš Pecina, aby byl znepokojen. Nadává téměř každý. Dokonce i seriózní Velký Beckův komentář k občanskému zákoníku nevystavuje ohledně výše satisfakcí českým soudcům lichotivé vysvědčení (I. díl, s. 183-184): pořád jsou vzdáleny evropskému standardu "přiměřenosti".

Nemusíme hned předhánět Slováky s dvoumilionovým odškodněním pro Fica či dokonce Poláky s 11 miliony za záměnu dětí. Pro začátek postačí řádně aplikovat princip proporcionality náhrad prosazovaný v příbuzné oblasti nemajetkových škod na zdraví Ústavním soudem (III. ÚS 350/03 z 29.9.2005, Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007). Ústavní soud tento princip užívá se zcela zřejmým záměrem zabránit přílišnému podhodnocení nemajetkových škod a tedy i směšným soudním odškodněním. Nerespektováním principu proporcionality může dojít k zásahu do ústavně zaručených práv, a to konkrétně práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Podstatným kritériem v rámci tohoto principu Ústavním soudem výslovně zdůrazňovaným je i míra a intenzita zavinění toho, kdo se porušení práva dopustil. To poměrně neskrývaně inklinuje k dovození punitivní složky náhrad. Zákonný prostor pro zohlednění zavinění je při ochraně osobnosti zcela nepochybně dán. Při určení výše (i v zákonné rovině "přiměřeného") zadostiučinění soud totiž přihlíží nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale i k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo (§ 13 odst. 3 obč. zák.). Ústavní soud již dávno prohlásil (IV. ÚS 315/01 z 20.5.2002), že subjektivní prvek zavinění má při určování výše náhrad nemajetkové újmy svůj význam, podle disentního stanoviska Elišky Wagnerové (v rámci Pl. ÚS 16/04 z 4.5.2005 odlišného toliko k jiné právní otázce) dokonce význam "klíčový".

I "růžová Bible" (Knap, K a spol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, 4. vydání, Linde Praha, a.s., 2004, s. 195) pokrokově dovodila, že v případě zlého úmyslu (např. záměrně skandalizovat a pomluvit určitou osobu) má soud svůj odsudek nad tímto společensky i právně zvlášť odsouzeníhodným chováním vyjádřit právě citelným určením výše peněžitého zadostiučinění. Obdobně by měl postupovat v případě záměru původce neoprávněného zásahu zvýšit svůj majetkový prospěch (např. původce zásahu do soukromí určité prominentní osoby kalkuluje se zvýšeným odběrem svého tisku).

Ceny Stelly rozhodně nehrozí

Staromilec může namítat, že nejsme v Americe, ale v kontinentální Evropě, kde nemáme oblíbený americký institut punitive damages. Jsou to ale právě Principy evropského deliktního práva, které s významem zavinění pro stanovení náhrad počítají. Pro účely náhrady nemajetkové škody v případech osobní újmy (újmy na fyzickém a duševním zdraví dosahující míry uznatelné nemoci) i újmy na svobodě, důstojnosti nebo jiných osobnostních právech, stanovují, že stupeň zavinění škůdce musí být vzat v potaz, pokud významně přispěl k újmě poškozeného (čl.10:301.2. PETL).

Punitive damages jsou a zůstanou úplně jiným sportem. Ceny Stelly po česku ani odškodnění za kočku v mikrovlnné troubě v našich podmínkách rozhodně nehrozí. U nás jde nyní o to zbavit se obsahu postsocialistických plenek (o těch v příštím dílu), přestat satisfakce vařit podle babicovských receptů nevýrazných chutí a najít v sobě odvahu přiznávat v důvodných případech patřičně vysoké satisfakce. Je totiž třeba respektovat i apel Ústavního soudu (Pl. ÚS 50/05 z 16.10.2007) směřující k vyšší odvaze soudců obecných soudů v obdobných otázkách nehmotných škod.

Na odvolací soudy je v tomto směru a priori pohlíženo s nemalou skepsí, a to i mediální - viz. z posledních měsíců vrchní pražská satisfakce za planý poplach smrti (stopáž 14:38-19:12). Situaci bohužel neřeší ani Nejvyšší soud, který dovolání do výše satisfakcí aktuálně odmítá pro absenci zásadního právního významu věci (30 Cdo 2290/2007 z 5.3.2009 či 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009), byť v minulosti nikoli výlučně (např. zamítavé 30 Cdo 1123/2008 z 10.4.2008 a dokonce i vyhovující 30 Cdo 1651/2004 z 28.2.2005 či 30 Cdo 1873/2006 z 28.2.2007).

Michal Viewegh u Ústavního soudu: šance ke změně?

Se zdrženlivým přístupem nejen Nejvyššího soudu (již zmíněné odmítavé 30 Cdo 2311/2007 z 26.3.2009) k otázce finančních satisfakcí se ostatně setkal i jeden z otců petice, komerčně nejúspěšnější český spisovatel. Z koketního požadavku pětimilionové satisfakce za bulvární „povídku o manželství a sexu“ vylosoval nakonec 200 tisíc. Docílená "výhra" není jednoznačná.

S ohledem na asketické a rovnostářské české měřítko jde snad i o relativní úspěch (statisíce) zvýrazněný navíc faktem, že ze strany odvolacího soudu došlo poměrně ojediněle k navýšení satisfakcí oproti rozsudku prvostupňovému (původně byly přiznány desetitisíce). Přiznaná částka není v žádném případě malá a nalhávat si opak při znalosti relací nelze.

Z hlediska požadavků speciální a generální prevence však tato "výhra" s přílišným efektem zřejmě spojována být nemůže. Pro celou oblast deliktního práva by obecně mělo platit, že myšlenka původce neoprávněného zásahu, dle které se mu porušení práva finančně vyplatí, je maximálně nežádoucí. Úroveň soudně poskytované ochrany osobnosti by tomu měla odpovídat, přičemž účinnější prostředek obrany než peníze soukromé právo jednoduše nezná.

Jako ve věci nezainteresovaný pozorovatel a současně člověk, kterého se tyto otázky profesně přímo dotýkají, budu proto k ústavní stížnosti spisovatele vzhlížet s určitým zájmem. David Kosař před časem upozornil na úspěch nedostatečně odškodněných obětí nemajetkové mediální újmy z Litvy před Evropským soudem pro lidská práva (Armonas v. Litva, Biriuk v. Litva). Ústavní soud před čtyřmi lety dovodil, že desetitisíce za ztrátu zdravé ledviny jsou protiústavně nízkým (disproporčním) odškodněním. Uvidíme, zda takový rozměr může platit i pro statisíce za veřejnou komerční lež.


Celý příspěvek