úterý 30. června 2009

Restatement v Čechách?

Během uplynulého roku, který jsem pracovně na Nejvyšším soudu strávil, mě párkrát napadla myšlenka, zda by neměla (nemohla) vzniknout v Čechách instituce podobná americkému ALI (American Law Institute), jež by z judikatury českých soudů na neformálním základě začala vytvářet „Restatementy

Aniž bych se sáhodlouze o Restatementech pro jejich věhlas rozepisoval, odkážu na Harvard University (citováno z wikipedie – za přesnost tak neručím), podle které je cílem ALI při zpracovávání Restatementů „vypreparovat black-letter law ze soudních rozhodnutí, indikovat trendy, kterými se common law ubírá, a, příležitostně, dávat doporučení, co by právem mělo být. Ve své podstatě jde o formulování exitujícího common law do série právních norem.“

Kladu si otázku, zda by česká kotlina také neuživila instituci, která by ze soudních rozhodnutí abstrahovala zavedená (a zákonem neupravená) pravidla chování, případně indikovaly trendy, kterými se právo podle rozhodovací praxe českých soudů v daných oblastech práva ubírá.

Například právo obchodních společností. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR usnesení valné hromady není právním úkonem, jakkoliv (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 1997, sp. zn. 1 Odon 88/97). Ačkoliv není uvedený právní názor v zákoně výslovně upraven, je nutné s ním žít a pracovat, jakkoliv může být tento právní názor místy zpochybňován.

V této souvislosti mě napadají dva důvody, které ve prospěch zavedení Restatementů hovoří.

1) Normativní význam judikatury v ČR. Přestože jsou soudní rozhodnutí závazné jen v konkrétní věci, stává se judikatura postupem času „faktickou společenskou normou chování“ (Bejček, J., Kotásek, J., Pokorná, J. Soudně nezákonné „zákonné zastoupení“, aneb Curia locuta, causa finita? Obchodněprávní revue, 2009, č. 2, s. 31). Dokonce i advokáti doporučují svým klientům, aby se závěry judikatury vrcholných soudů řídili, a tyto rady se zakládají na racionálních základech. Například podle Ústavního soudu bezdůvodné opomenutí rozhodnutí Nejvyššího soudu může mít rysy jurisdikční libovůle; proto může být protiústavní, pokud se obecné soudy odchýlí od ustálené rozhodovací praxe, „aniž by … dostatečným způsobem vyložily důvody, pro které ustálenou rozhodovací praxi odmítají…“ (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ´US 470/97, Sb. n. u. sv. 16, s. 203 a násl., citováno dle Bobek, M., Kühn, Z., Polčák, M. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2006, s. 41). Na tomtéž místě autoři citují rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. Dubna 2006, sp. zn. 29 Odo 551/2006, podle kterého „skutečnost, že soud bez vysvětlení pomine pro účastníka řízení příznivou judikaturu uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, na kterou byl tímto účastníkem výslovně upozorněn, sama o sobě významně oslabuje přesvědčivost písemného vyhotovení jeho rozhodnutí…jde též o jev, který oslabuje předvídatelnost soudního rozhodování a zejména v rozhodovací praxi odvolacích soudů jej nelze tolerovat.“

Z uvedených rozhodnutí plyne, že závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu, které byly publikovány ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, se stávají normami chování, jejichž nerespektování není tolerováno. Sám přitom vím, že to není záležitost jen rozhodnutí publikovaných v zelené Sbírce. Zpracovávání Restatementů by tak mohl být způsob, jak s faktickými normami chování seznamovat veřejnost, neboť jejich neznalost se ve výsledku soudních sporů projeví stejně, jako neznalost norem plynoucích ze zákona.

2) Procesní ekonomie. České soudy jsou zahlcené spory, ač můžu hovořit jen za Nejvyšší soud ČR, kde je situace v některých senátech kritická. Korekční změnu by měla přinést novela OSŘ, účinná od 1.7.2009. Mám však za to (snad naivně), že zpracování Restatementů by zatížení soudů (především toho Nejvyššího) mohlo snížit, byť se nejedná o tak efektivní prostředek, jako navrhoval ve svých článcích M. Bobek. Patrně by totiž ubylo stále se opakujících sporů o výklad určitého ustanovení zákona, ač byl již nesčetněkrát Nejvyšším soudem vyložen.

Co myslí čtenáři JP? Má smysl v Čechách obdobu Restamentů zpracovávat? Nemůže se v této činnost skrývat raison d’être Ústavu státu a práva ve 21. Století? A začít by mohl po rekodifikaci…
Celý příspěvek

Spolkový ústavní soud k Lisabonské smlouvě

Německý ústavní soud podle očekávání neshledal Lisabonskou smlouvu protiústavní. Současně vyslovil protiústavnost zákona upravujícího pravomoci Bundestagu ve vztahu k EU, a to pro rozpor s čl. 23 Základního zákona (německá ústavní euroklauzule). Nález je velmi podrobný (420 odstavců), k dispozici je německá i anglická verze. Výrok byl přijat jednomyslně, jeden ze soudců si však vyhradil separátní stanovisko co do odůvodnění. Na prvý pohled na mne činí nález dojem, že německý ÚS dále rozvíjí doktríny vytyčené v maastrichtském nálezu, nález jsem ale samozřejmě nečetl, takže nějakých detailnějších soudů se zatím vyvaruji. Přesto již nyní jednu perličku - v bodě 338 německý Ústavní soud souhlasně cituje lisabonský nález českého ÚS. Obdobná citace je věc jinak u německého Ústavního soudu nevídaná.
Celý příspěvek

pondělí 29. června 2009

Nebojme se diskriminace

Nejvyšší soud USA zveřejnil dnes rozhodnutí z oblasti diskriminace v pracovněprávních vztazích, které jistě vyvolá řadu vzrušených debat. Případ se týká sporu 17 bílých a jednoho hispánského hasiče, kteří složili úspěšně příslušné zkoušky a měli být povýšeni. Město New Haven v Connecticutu se však zaleklo toho, že mezi úspěšnými absolventy nebyl žádný požárník černé pleti, a z obavy před možnými žalobami kvůli diskriminaci nepovýšilo nikoho (čímž si tedy vykoledovalo žalobu z druhé strany).

Nejvyšší soud dal zapravdu žalobcům, když dospěl k závěru, že obavy města nebyly v daném případě v žádném ohledu odůvodněné. Postavil se tak proti rozhodnutí US Court of Appeals for the Second Circuit, na němž se podílela nynější kandidátka na soudkyni Nejvyššího soudu Sonia Sotomayor. Verdikt zněl 5 (Kennedy, Roberts, Scalia, Thomas, Alito) ku 4 (Ginsburg, Stevens, Breyer, Souter), což je již samo o sobě dostatečnou reklamou na toto rozhodnutí. Odkaz na jeho text je možno nalézt například v článku na serveru New York Times, který celou kauzu pěkně shrnuje.
Celý příspěvek

sobota 27. června 2009

Jiří Přibáň: Jaké paradigma pro právo?

Vzhledem k tomu, že 18. června oslavil německý filozof Jürgen Habermas 80. narozeniny, dovoluji si předložit čtenářům Jiného práva stručný komentář k jeho článku „Paradigms of Law“ (17 Cardozo Law Review (1995/6), s. 771), který shrnuje Habermasovu přednášku na Cardozo Law School a zároveň ve zkratce předkládá argumenty deváté kapitoly jeho díla Faktizität und Geltung (1992, Suhrkamp). Mimo jiné by mě i zajímalo, jestli se někdo z „jiných právníků“ podobným tématům soustavněji věnuje

Jak je známo, v této knize Habermas aplikuje svou teorii komunikativního rozumu a diskurzivní etiky na moderní právo a ústavně demokratický stát. V článku přitom vychází z: a) genealogie moderního práva, b) strukturální analýzy systému pozitivního práva a ústavní demokracie, c) diskurzivní kritiky práva.

Vývoj moderního práva
Habermas podává klasický výklad vývoje moderního právního systému jako původně podřízeného idejím klasického liberalismu 19. století. Liberální model práva respektuje princip individuálních, především majetkových práv, která jsou nezbytná pro vznik a vývoj moderního kapitalismu a individualistické buržoazní společnosti. Individuální práva ale zároveň garantují autonomii soukromé sféry, která je předpokladem formování občanské veřejnosti a moderní demokratické společnosti.
Omezení právního státu na ochranu osobních práv ovšem podle Habermase nedokáže zabránit selhávání ekonomického systému a hospodářským i sociálním krizím, a proto na konci 19. a v první polovině 20. století vzniká systém sociálního zabezpečení a sociálních práv, jehož součástí je i reformistická kritika právního formalismu. Namísto osobní odpovědnosti, nedotknutelnosti vlastnictví a individuálních práv se prosazuje nadvláda neosobních statistik, manažerské předvídatelnosti a kolektivních práv sociálního pojištění, pracovněprávní regulace atp. Od tohoto systému se očekává, že negativní práva doplní katalog pozitivních práv či nároků občanů vůči státu, které zabezpečí minimální životní úroveň a sociální spravedlnost. Tento historický proces je v odborné literatuře důvěrně známý jako proces tzv. materializace práva, ve kterém materiálně sociální pojetí spravedlnosti kompenzuje nedostatky formální spravedlnosti a právního i ekonomického individualismu.
Až potud se jedná o konvenční výklad, který patří ke kánonu dnešní právní teorie (viz například Kahn-Freund), ale i ústavní praxe (běžné dělení ústavních práv na negativní a pozitivní, jiný režim ochrany sociálních práv atp.). Zajímavé ovšem je, že Habermas nezapadá do klasických ideologických schémat a velice kriticky vystupuje nejen vůči klasickému liberalismu, ale i proti modelu sociálního zabezpečení, který podle něho svým plánovačstvím, důrazem na manažerské metody řízení a snahou všechno převést na obecné statistické kategorie (například indexy chudoby, sociálního vyloučení, kvantifikace zdravotní péče a další) staví občany do role pasivních příjemců státních dávek.
Od takového státu se současně očekává, že bude přebírat stále více sociálních rolí. Mohli bychom dokonce říct, že Habermas tady vystihl zásadní problém současných západních společností: stát se sice mění a stává se stále více sociální administrativní organizací, ale tím, jak společnost čím dál víc reguluje, zároveň podkopává svou legitimitu, protože nikdy nemůže pokrýt všechny sociální funkce. Tento stát, říká Habermas, „uspokojuje sociální nároky za cenu toho, že diktuje schémata a vzorce sociálního chování. Tato normativní kontrola může vést až k normalizacím, které omezují svobodu.“

Krize státu, který se chtěl stát společností
Habermase bychom tedy mohli parafrázovat touto tezí: krize legitimity je krizí státu, který se chtěl stát společností! Strukturální analýza a následná kritika modelu sociálního zabezpečení a jeho nedostatků se u Habermase pochopitelně neomezuje na nějakou ideologickou retro-módu. Dokonce neobsahuje ani pouhou kritiku Luhmannovy teorie autopoietického práva. Ve skutečnosti jde o mnohem obecnější kritiku teorie reflexivního práva, tj. práva stále více schopného vyvíjet se paralelně se sociálními změnami a pružně reagujícího na aktuální sociální problémy či krize (viz například dnešní snahy změnit regulaci bankovního trhu v reakci na globální finanční krizi). Jak sarkasticky Habermas poznamenává, podle teorie reflexivního práva by zákonodárci nejdříve museli rozhodovat, jestli budou rozhodovat!? (Na to by ale jistě leckterý zákonodárce mohl odpovědět, že tak se právě v parlamentu rozhoduje!)
Jaké je východisko z krizí produkovaných buď liberálním modelem práva, či modelem sociálního zajištění? Samozřejmě diskurzivní teorie, která podle Habermase může zajistit legitimitu práva prostřednictvím procedur a komunkativních předpokladů, díky jimž se můžeme účastnit na spoluutváření demokratické kolektivní vůle jako svobodní, osobně autonomní a sobě vzájemně rovní občané. Jde o to, aby se tato pravidla diskurzivní etiky právně institucionalizovala, a to především v oblasti politického zákonodárství (Habermas se zde blíží teorii deliberativní demokracie) a ústavních práv, která jsou chráněna i uznávána soudní mocí na základě racionálního faktu, že se s jejich adresáty „zachází jako se svobodnými a rovnými členy asociace právních subjektů“ (toto je pro změnu liberální motiv prostupující Habermasovým texty stále více od 90. let minulého století).

Co je tedy výjimečné na diskurzivní teorii?
1) Diskurzivní teorie v sobě kombinuje prvky deliberativní demokracie a ústavního modelu ochrany základních práv. Narozdíl od klasického liberálního modelu staví na demokratické vůli jako legitimizačním základu veškerého zákonodárství.
2) Diskurzivní teorie není klasickým sociálnědemokratickým modelem státu blahobytu, ale ani odmítnutím základních práv jako nástroje buržoazní kontroly či ekonomického vykořisťování. Tato teorie staví na neustálém „boji o uznání“ – uznání politické, ale i v nejobecnějším slova smyslu sociální.
3) Diskurzivní teorie práva je komplementární ke komunikační teorii společnosti a Habermasem rozpracované teorii komunikativního jednání a rozumu. To znamená, že narozdíl kupříkladu od Rawlsovy teorie spravedlnosti nehledá možnosti konsensu v transcendentálním pojmu spravedlnosti, ale v samotném procesu sociální komunikace. K tomu Habermas (cituji z anglického vydání Between Facts and Norms, protože soudím, že angličtina u čtenářů JP převládá): „On the one hand, the discourse theory of law conceives constitutional democracy as institutionalizing-by way of legitimate law (and hence by also guaranteeing private autonomy)-the procedures and communicative presuppositions for a discursive opinion-and will-formation that in turn makes possible (the exercise of political autonomy and) legitimate lawmaking. The communication theory of society, on the other hand, conceives the constitutionally organized political system as one among several subsystems.“ (s. 437).
4) V této sociální dimenzi se spojuje normativní a empirická analýza soudobé moderní společnosti, což znamená, že legitimizační schéma nespočívá ani v klasickém liberálním uznání soukromé autonomie, ani ve všemožných teoriích spravování „slušné společnosti“, komunitaristických „politikách identity“ nebo radikální dekonstrukci systému ve jménu „jinakosti“. Toto schéma je dané obecnou komunikační teorií společnosti, která popisuje normativně i empiricky, a proto legitimuje dnešní ústavně demokratické společnosti.
5) Pro tuto teorii je charakteristické i neustálé prolínání soukromé a veřejné sféry. Bez individuální autonomie nelze předpokládat diskurzivní „ideální řečovou situaci“, ve které všichni občané mohou svobodně, společně a bez donucení formulovat politické argumenty, přesvědčovat se o nich a následně přijímat nejpřesvědčivější z nich. V tom je například zásadní rozdíl oproti Arendtové, která po antickém vzoru ostře oddělovala veřejný svět politiky a soukromý svět domácnosti a rodiny. Habermasova teorie naproti tomu vychází z neustálého strukturálního zdvojování „soukromého“ a „veřejného“.

A co je problematické?
1) I když je toto zdvojování klíčové z hlediska komunikační teorie společnosti, nakonec je to přece jen „proces zveřejňování“, co je pro diskurzivní teorii klíčové téma i legitimizační schéma. Ti z vás, kdo znají mou knihu Disidenti práva, asi tuší, kam směřuje tato kritika. V první kapitole dotyčné knihy se totiž věnuji mimo jiné i Habermasově diskurzivní etice a vytýkám jí především představu, že naše „společnost je tím legitimnější, čím je veřejnější“. Proti tomu stavím metaforu fóra jako polyarchického a otevřeného prostoru, ve kterém předem nelze říct, o čem a v jakém režimu se bude vyjednávat. Legitimita nemůže být redukována na procedury nebo hodnoty. Je to současně potencialita!
2) S tím souvisí druhý problém, totiž Habermasova představa, že i ve funkcionálně diferencované společnosti (Habermas nezpochybňuje funkcionální racionalitu jednotlivých sociálních systémů, např. hospodářství, politiky nebo práva) existuje obecnější forma sociální racionality, která činí společnost jako celek legitimní a chrání přirozený autentický svět člověka proti invazi systémové racionality, která mu ve společnosti přisuzuje pouhé role. Co ale potom s autenticitou, která stojí mimo sociální rámec, a nezkreslují ji právě ty diskurzivní procedury, které ji mají chránit?
3) Od této představy obecné racionality poskytující legitimitu systémově diferencované společnosti je jen krok k tomu, od čeho jsem začal, totiž k Habermasově přesvědčení, že v paradigmatech práva se nakonec skrývá a zrcadlí nějaký legitimní jednotný obraz společnosti. Jako kdyby funkcionální racionalita systému, daná legalitou a udržovaná ryze legální komunikací (viz například Hartova představa právního systému jako neustálé komunikace primárních a sekundárních pravidel), byla nakonec i ve svých vnitřních funkcích závislá na komunikativní racionalitě respektující diskurzivní etiku občanské veřejnosti. Zatímco Luhmann na počátku 90. let prohlásil, že paradigma, podle něhož by bylo možné i dnešní komplexní společnost legitimizovat nějakou univerzální morálkou překračující hranice jednotlivých sociálních systémů (viz jeho přednáška „Paradigm Lost“ – česky v nakladatelství Prostor 2002), Habermas tuto morálku nikdy nepřestal hledat a nalézá ji v postkonvencionálním komunikativním rozumu. Tento rozum ovšem musí operovat v rámci specifičtější funkcionální racionality právního systému, takže jeho vliv musí být nutně omezený a zkreslený právním diskurzem.

Přes všechny možné i nemožné kritiky a výhrady je ale třeba zdůraznit, že Habermasovi se podařilo zformulovat silnou politickou a sociální teorii, která v čase, kdy je tolik sociálních vědců i praktických filozofů oslněno „rozmanitostí“ (diversity), „singularitou“, „partikularitou“ nebo „jinakostí“, vytrvale a houževnatě staví na klasické potřebě hledat to, co je „společné“. A již od Hobbese víme, že společnost založená na politické konvenci (a moderní společnost ani jiná být nemůže) si musí nejprve ujasnit, co v ní mají všichni společné (the common), aby vůbec mohla obhájit právo na svou existenci.
Jiří Přibáň
Celý příspěvek

pátek 26. června 2009

A ještě analytika...

Ústavní soud

Joštova 8, 660 83 Brno

hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici analytik. Pracovní pozice analytik je organizačně zařazena do Analytického odboru Ústavního soudu, jehož náplní činnosti je poskytování odborného zázemí pro činnost soudcovských pracovišť Ústavního soudu (tvorba analýz a rešerší z oblasti českého práva i zahraničních právních řádů, judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Evropského soudního dvora) a příprava rozhodnutí Ústavního soudu k publikaci v databázi NALUS.


Požadavky:
- ukončené vysokoškolské právnické vzdělání magisterského stupně

- specializace na oblast ústavního práva, evropského a mezinárodního práva detailnější orientace v judikatuře Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva výhodou)

- vynikající znalost angličtiny (slovem i písmem) a dobrá znalost druhého světového jazyka (španělština vítána)

- výborná znalost a předchozí zkušenost práce s právními informačními databázemi a systémy

- uživatelská znalost Windows, Word, Internet Explorer

- schopnost analytického myšlení a tvůrčí práce

Nabízíme:
- možnost odborného růstu

- odpovídající platové ohodnocení

Nástup podle dohody.

Písemné nabídky společně s motivačním dopisem a strukturovaným životopisem zasílejte do 31.07.2009 na adresu: eva.kubinyi@usoud.cz
Celý příspěvek

čtvrtek 25. června 2009

Lze nákup či prodej hlasů ve volbách právně postihnout?

Představme si situaci, že osoba či skupina osob (snad to ani nemusí být zločinné spolčení ve smyslu § 89 odst. 17 TZ) nabízí 1000 Kč každému, kdo vhodí hlasovací lístek pro určitou stranu. Prosté a jednoduché kupování volebních hlasů. Byla by některá z obou stran „transakce“ trestně či obecně právně postižitelná?

Debaty podobného typu jsem vedl s bulharskými a německými přáteli s ohledem na nedávné volby do Evropského parlamentu a jejich pochybný průběh v některých místech Bulharska. Kupování volebních hlasů se v Bulharsku již v minulosti údajně odehrálo (a nejenom tam). Nikdo to však nebyl schopen trestně či jinak postihnout, a to jak s ohledem na trestní hmotu, tak trestní proces. V mezidobí byla v Bulharsku přijata novela trestního zákona, která činí trestně odpovědným jak „nákupčího“, tak „prodejce“ hlasů ve volbách. Jakékoliv trestní stíhání však i při existenci skutkové podstaty končí na procesu – obtížné prokazatelnosti skutku a naplnění všech znaků skutkové podstaty.

Přemýšlím, jak by se v obdobném případě postupovalo podle českého trestního zákona (tedy doposud účinného zákona č. 140/1964 Sb.). Byla by některá ze stran volebního „obchodu“ trestně odpovědná?

Těžko. Byť se podobnému postupu běžně říká „volební podvod“, o podvod ve smyslu § 250 TZ se nejedná. Nakupování hlasů by nenaplnilo objektivní stránku skutkové podstaty podvodu. Za prvé, podvod je trestným činem proti majetku („Kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí“). Kdo se v případě nakupování volebních hlasů obohacuje na úkor koho? Ve vztahu „prodávající“ – „kupující“ asi nikdo, ledaže bychom tvrdili, že volební hlas je penězi neocenitelná hodnota a její „prodej“ jako takový je již sám o sobě způsobem obohacení, ať je cena jakákoliv. To je ale těžko udržitelný argument. O obohacení by se však mohlo jednat v sekundární rovině u „kupujícího“, pokud by se jednalo o určitou politickou stranu, které by masový nákup hlasů později zajistil státní příspěvek za hlasy či za získané mandáty. Pak by šlo argumentovat, že se tato politická strana a její zástupci obohacují na úkor státu.

Nicméně i kdybychom se přes element obohacení nějak přenesli, podřazení nakupování hlasů ve volbách pod podvod ztroskotá na druhém definičním znaku této skutkové podstaty, tedy uvedení v omyl („uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti“). Náš nákupčí hlasů postupuje naprosto cynicky a transparentně – prodávající ví, co prodává, nikdo není uveden v omyl ani není jeho omylu o existenci určitých skutečností zneužito. Opět by asi bylo možné nějaký argument vymyslet (jako že kupříkladu „kupující“ „prodávajícímu“ zamlčel, že volby jsou svobodné a výkon volebního práva je nezcizitelný apod.), ale to už je skutečně drbání pravou rukou za levým uchem zkratkou přes podpaží.

Takže podvod to nebude. Co jiného nabízí trestní zákoník? Šlo by prodávání a nakupování hlasů vnímat jako formy úplatkářství (§ 160 a § 161 TZ)?

Tady je startovací pozice asi o něco lepší než u podvodu. Obecný chráněný zájem v hlavě III. je pořádek ve věcech veřejných. Oddíl třetí této hlavy pak chrání proti korupci při obstarávání věcí veřejného zájmu. Co by tedy bylo nezbytné prokázat, abychom naplnili objektivní stránku trestného činu? Minimálně to, že volby jsou typem obstarávání věcí obecného zájmu, stejně jako že prodej hlasů při volbách je mimo dispoziční volnost fyzické osoby, tedy platba za hlas je neoprávněná majetková výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení (zákonná definice úplatku - § 162a odst. 1 TZ), nikoliv zákonné protiplnění za něco, čím je fyzická osoba volně oprávněna disponovat.

Tvrzení, že volby jsou věcí obecného zájmu, je udržitelné. Rozhodně se asi nebude jednat o soukromý podnik. Již obtížnější je to s volbami jako typem „obstarávání“ veřejného zájmu. Trestní zákon obstarávání věcí obecného zájmu vyčerpávajícím způsobem nedefinuje; ustanovení § 162a odst. 3 TZ pouze rozšiřuje předem blíže nespecifikovaný pojem také na „zachovávání povinnosti uložené právním předpisem nebo smluvně převzaté, jejímž účelem je zajistit, aby v obchodních vztazích nedocházelo k poškozování nebo bezdůvodnému zvýhodňování účastníků těchto vztahů nebo osob, které jejich jménem jednají.“ Je jasné, že ustanovení § 160 a § 161 primárně směřují k situacím jako je zadávání veřejných zakázek, veřejné podpory apod. Poněkud extenzivním výkladem (hezká věc obecně v trestním právu hmotném) by ale šlo také dojít k závěru, že obě ustanovení se mají vztahovat na jakoukoliv správu věcí obecného zájmu ve veřejném prostoru, tedy včetně volebního aktu. Ten můžeme vnímat jako typ „obstarání“ artikulace politických preferencí subjektů.

Již o něco problematičtější je to s nezákonností prodeje a nákupu hlasů. Nezákonnost je zde definičním znakem úplatku. Zde se ale dostáváme k jádru pudlíka: z jakého předpisu dovodíme zákaz prodat/nakoupit hlas?

Ústava a jednotlivé zákony o volbách trvají pouze v obecné rovině na tom, že volby jsou všeobecné, rovné, přímé a tajné, respektive svobodné. Z toho zákaz prodeje hlasu asi neuvaříme. Nepřímo by jej asi šlo dovodit z čl. 21 ve spojení s čl. 1 Listiny (nezcizitelnost základních práv zaručených Listinou, mezi které patří také právo volební). Dovozovat však z politické proklamace o nezcizitelnosti základních práv trestní odpovědnost subjektů, které se jeho výkon snaží prodat, by ale byla trochu silná káva i pro ústavní optimisty, kteří by jinak tvrdili, že Ústava a Listina jsou přímo aplikovatelné předpisy.

V této fázi jsem nucen přiznat, že mi dochází trestně-právní fantazie. Rád se nechám opravit, ale tvrdím, že za současného právního rámce nelze trestně postihnout ani prodávajícího, ani kupujícího hlasů ve volbách. Stejně tak nejsem schopen dohledat, že by bylo toto jednání postižitelné jako přestupek.

Jen na okraj lze zmínit, že i kdyby existovala hmotně-právní ustanovení, které by trestala, ať již trestně či správně, nákup či prodej volebních hlasů, stále by existovaly významné procesní problémy. Jak prokázat „nákupčímu“, že nakupuje (či se o to alespoň pokouší), anebo „prodávajícímu“ že svůj hlas prodal? Jak prokázat úmysl? Zkušenosti z již zmiňovaného Bulharska jsou zajímavé: nákupčí, kteří pojedou třeba do rómských osad a vyměňují hlasy za šaty, potraviny či alkohol, budou tvrdit, pokud přistiženi, že dělají charitu. Pokud bude někdo zadržen se svazky bankovek a se seznamy a adresami stovek voličů, od kterých patrně kupoval hlasy, pak bude tvrdit, že je to seznam politických aktivistů, kterým nyní platí za jejich pomoc v kampani. Konečně pokud jsou volby tajné, pak nikdo tomu, kdo svůj hlas prodal, nebude nikdo schopen nikdy dokázat, že tak učinil a koho volil. I kauzy z jiných států (třeba i USA) ukazují, že dovést podobnou kauzu procesně do konce je skoro nemožné.

Proč se ale vlastně snažit o to zabránit prodávání hlasů ve volbách? Snaha o omezení či potírání korupce při hlasování a volbách je naivním bojem s větrnými mlýny. Cynicky řečeno, je vlastně jedno, kdy bude „úplatek“ poskytnut – jestli před volbami v podobě 25 Euro za hlas, či až po volbách ve formě dávek, přídavků a důchodů. V okamžiku, kdy se politika omezuje na různé varianty redistribuční korupce určitých sociálních skupin a soutěž, kdo nabídne voličům více, proč se vlastně bránit kupování hlasů? Jediný rozdíl je v tom, jestli budou peníze předány před nebo až po volbách.

Sečteno a podtrženo: kupujte a prodávejte hlasy, jste (právně) nepostižitelní …!?
Celý příspěvek

Ústavní soud hledá tiskového mluvčího

Ústavní soud
Joštova 8, 660 83 Brno

hledá vhodného kandidáta/kandidátku na pozici tiskový/á mluvčí.


Pracovní náplň:
- informační a mediální prezentace Ústavního soudu
- monitoring informačních médií, informační servis pro soudce Ústavního soudu
-plánování, zajištění a realizace komplexní činnosti týkající se public relations
- zabezpečení a odpovědnost za obsahovou náplň internetových stránek Ústavního soudu a intranetu, včetně aktualizací informací
- zpracovávání a vedení dokumentace mediálních zpráv ve vztahu k Ústavnímu soudu
- plnění povinností instituce dle zákona o svobodném přístupu k informacím.

Požadavky:
- vysokoškolské vzdělání v oboru právo nebo žurnalistika či v oboru obdobném
- výborná teoretická i praktická orientace v mediálním prostředí
- obeznámenost s ústavním systémem České republiky a základní orientace v oboru ústavního práva
- obeznámenost se zákonem o Ústavním soudu a zákonem o svobodném přístupu k informacím
- aktivní znalost anglického jazyka slovem i písmem
- znalost dalšího světového jazyka výhodou
- aktivní znalost práce s PC, textovými editory, redakčními systémy internetových stránek
- výborný mluvený i písemný projev
- společenské a sebevědomé vystupování
- spolehlivost, odpovědnost, pečlivost
- časová flexibilita
- víceletá praxe v právu či žurnalistice výhodou.

Nabízíme:
- zajímavé pracovní uplatnění
- odpovídající platové ohodnocení.



Předpokládaný nástup září/říjen 2009.

Písemné nabídky s životopisem v epické formě v rozsahu jedné normostrany společně s původní esejí (úvahou) na libovolné ústavněprávní téma v rozsahu jedné normostrany a s návrhem koncepce práce tiskového mluvčího Ústavního soudu v rozsahu jedné normostrany, zasílejte do 31. července 2009 na adresu: eva.kubinyi@usoud.cz.
Celý příspěvek

úterý 23. června 2009

Barbara Havelková: Znásilnění – několik úvah nad právní úpravou a její aplikací; ČÁST II. – MÝTY O ZNÁSILNĚNÍ

Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Tyto představy o okolnostech znásilnění, průběhu činu, pachatelích a obětech jsou ve velké většině genderované a vyznívají v neprospěch obětí znásilnění – v převážné většině žen. Část těchto mýtů není vůbec pravdivá. Část z nich je pravdivá jen ve zlomku situací, v představách lidí je nicméně zobecněna natolik, že diskvalifikuje znásilnění, které neproběhlo podle našich představ – nevěříme „jinému“ znásilnění.

Mýty najdeme nejen na stránkách tisku a mezi laickou veřejností, ale i v odborných publikacích, které se problematikou sexuálního násilí zabývají. Je důležité upozornit, že tyto mýty jsou právně irelevantní (zejm. tzv. „podíl oběti na znásilnění“). Přesto se ale prakticky projevují v přístupu orgánů činných v trestním řízení, a najdeme je i v rozsudcích soudů.

V následujícím textu vybírám desatero obzvláště závažných mýtů. Existenci mýtů se snažím ilustrovat na příkladech z tisku a odborných publikací, jejich nepravdivost pak na statistikách a výzkumech. Při vyvracení mýtů používám české statistiky či poznatky. Pouze tam, kde nejsou dostupné pracuji se zahraničními daty. Zkušenosti ze zahraničí považuji za velmi důležité. Zaprvé sledují různé jevy výrazně komplexněji a podrobněji a tak nás informují o faktech v ČR nezkoumaných. Ale i tam, kde data z ČR dostupná jsou, ale jejich výsledky se výrazně odlišují, neukazují tyto rozdíly na naši výjimečnost, jako spíše naznačují, že některé věci u nás nejsou stejně chápány, identifikovány, hlášeny, atd. Například nižší míra hlášených trestných činů (šestkrát méně než ve srovnatelně velkém Švédsku) tak dle mého neukazuje na menší množství spáchaných znásilnění, jako na menší důvěru obětí v trestní proces. Obdobně může v Čechách zdůrazňovaná častost „falešných obvinění“ (v ČR se uvádí šestkrát více procent případů než např. v USA) ukazovat spíše na chybnou identifikaci falešných obvinění než na jejich častější výskyt.

Mýtus č. 1 Znásilnění je sex; znásilnění je zločin z vášně
Představa, že znásilnění je pouze „drsnější“ pohlavní styk naprosto neodpovídá ani pocitům obětí ani motivacím pachatelů. Oběti vnímají znásilnění jako život ohrožující násilí. Čírtková uvádí, že strach ze smrti je nejčastější emocionální stav oběti v průběhu znásilnění. Pociťuje jej až 90 % obětí (Čírtková, str. 64). Ani na straně pachatele se nejedná o sex či o vášeň – moc, touha kontrolovat druhou osobu, či zloba jsou motivací.

Toto ilustruje zaprvé fakt, že většina násilníků je v době znásilnění ženatých či mají partnery (statistiky z USA uvádí 60 % případů). Průzkumy též ukazují, že u znásilnění muže mužem je v naprosté většině pachatel (ale i oběť) heterosexuální orientace a nejedná se tedy o výraz „homosexuální vášně“. Znásilnění není nechtěný či „drsný“ sex – je to násilí, které zcela zásadně zasahuje do fyzické, psychosexuální, emocionální a sociální integrity druhé osoby (Čírtková, str. 58).

Mýtus č. 2 Pachatelé jsou většinou deviantní jedinci
Tento mýtus je jedním z variant, jak vysvětlit, jak „si přebrat“, že dochází ke znásilněním. Tato představa je častá i mezi příslušníky Policie – například Luboš Valerián píše: „Pokud se u mravnostní trestné činnosti vyskytuje fyzické násilí, je tato páchaná pachateli-psychopaty“ (L Valerián, 'Mravnostní kriminalita z pohladu Policie ČR' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 155).

Je nicméně důležité si uvědomit, že pachatelé jsou jen zčásti deviantní. V mnohých případech se jedná o normální jedince, u kterých lze maximálně hovořit o poruchách osobnosti či o sociálních poruchách. Mezi teoriemi příčin sexuálního násilí je v českém diskursu obzvláště podhodnoceno sociokulturní vysvětlení – tedy že násilí je produkt nerovností ve společnosti, souvisí s patriarchátem a genderovým řádem.

Snaha svést sexuální násilí na deviaci je pro nás psychologicky přijatelnější než připustit si, že lidé se násilně chovají často jen proto, že mohou. Zdokumentovaná zvýšená míra sexuálního násilí v období otroctví v USA, v ozbrojených konfliktech – například v rámci etnických čistek v Bosně a Hercegovině, ve věznici Abu Ghraib či nedávno na slovenské policejní stanici, jsou příkladem toho, co páchají „normální“ v okolnostech beztrestnosti („culture of impunity“).

Mýtus č. 3 Násilí je přirozenou součástí sexu
Pro mnoho členů české veřejnosti, a to bohužel i odborné, je znásilnění na jedné straně vysvětleno deviací pachatele (zmíněni u mýtu 2), na druhé pak ospravedlněno jako neškodné a přirozené hrátky, které jsou součástí sexu. Radim Uzel tak například v souvislosti s pornografií konstatuje, že „prvky donucení či lehkého násilí ... nepředstavují nějakou zlomyslnost či odsouzeníhodnou patologickou úchylku, ale adekvátní součást lidských sexuálních představ a fantazií“ (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 26). Jako by neexistovalo nic mezi! Co není nutně diagnostikovatelně perverzní, může být přesto ponižující, objektifikující, či dehumanizující a tudíž způsobující újmu.

Co se týče normality „hrátek“, jsou časté zejména biologizující argumenty. Jiří X. Doležal konstatuje, že „samčí sexualita je od přírody agresívní, ať se nám to líbí, nebo ne.“ (J. X. Doležal, Kdo může za znásilnění? Žena, nebo muž?(5. 3. 2009) Reflex, http://www.reflex.cz/Clanek35208.html (stránka navštívena 11. dubna 2009)). Obdobně se Radim Uzel snaží ospravedlnit případné sexuální násilí nepodloženými historickými argumenty, že „sexuální projevy člověka se od nepaměti občas vyznačují určitými formami násilí,“ který podkládá nevědeckými odkazy na živočišnou říši (R Uzel, 'Sexualita a násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 21). Skutečně se chceme při definici přijatelnosti lidského chování v moderním světě na počátku třetího tisíciletí řídit hmyzem a ptáky?!?

Lidé jsou bráni k odpovědnosti za násilí, které páchají v jiných oblastech, protože jsou inteligentní bytosti ovládající své jednání. Neexistuje sebemenší důvod, proč by oblast sexuality měla být výjimkou.

Mýtus č. 4 Ženy o znásilnění sní
Toto mezi veřejností relativně rozšířené „ospravedlnění“ znásilnění podporuje produkce části české sexuologické obce. Radim Uzel konstatuje, že „podle průzkumů snových fantazií žen se … představy často týkají právě vlastního znásilnění, a i když to většina respondentek přiznává jen velice váhavě, nebývá toto fantazijní znásilnění zážitkem zrovna nepříjemným“ (Uzel, str. 26).
V tom, že ženy i muži mají nejrůznější sexuální fantazie, se nejspíš shodneme (přestože podíl „snového znásilnění“ se vysoce nadhodnocuje – viz M Torrey, 'When will we be believed? Rape myths and the idea of a fair trial in rape prosecutions' (1991) 24 UC Davis Law Review 1013). Sny, fantazie a představy jsou ale světelné roky daleko od zkušenosti znásilnění v realitě. Případné sny o agresivnějším sexu jsou zcela „v moci“ žen – samy rozhodují o scénáři, průběhu, a mohou děj kdykoli zastavit. Při znásilnění žádnou takovou kontrolu nemají. Jak bylo výše uvedeno oběti znásilnění nejsou vzrušené, ale bojí se smrti.

Přestože se zde nejedná striktně vzato o mýtus (je pravda, že ženy mají nejrůznější sexuální sny), zcela nevhodné je jeho spojení s debatami a znásilnění. Mýtem je, že fakt fantazií může být vnímán jako dávající komukoli právo je pak realizovat bez výzvy, proti vůli a navzdory odporu druhé osoby.

Mýtus č. 5 Ženy si o znásilnění „koledují“, provokují muže
Tento mýtus reflektuje mj. pozice Jiřího X. Doležala v Reflexu, který se ve svém článku z 5. března 2009 táže: „Kdo může za znásilnění“? Ptá se: „v momentě, kdy se dáma, opilá a ve spodním prádle, navíc po večeru stráveném intimní koketérií, rozhodne o půlnoci a v bytě pána, jehož pozvání s úsměvem přijala, že k ničemu nedojde, a pokud si muž sex vymůže, půjde o znásilnění. Není ale evidentní, že podobné „znásilnění“ spoluzavinila i ona poloobnažená náhle k rozumu přišedší dáma?”

Podobné názory ale najdeme též mezi kriminalisty. Luboš Valerián poznamenává: „Je-li obětí mravnostního trestného činu žena, zjišťujeme mnohdy určitý její podíl na příčině spáchání sexuálního deliktu (např. výstřední a vyzývavé oblečení, flirtování, provokativnost v chování apod.)“ (Valerián, str. 156).

Zde je třeba začít poukazem na fakt, že tato argumentace je založena implicitním předpokladu, že k pohlavnímu styku má dojít vždy, když se dvě osoby opačného pohlaví ocitnou v blízkosti, a že na základě „krátké sukně“ jedné osoby vzniká právo druhé osoby penetrovat tuto orálně, vaginálně či análně bez ohledu na její souhlas. Doufám, že absurdnost této konstrukce je zřejmá. Tak jako nebudeme tvrdit, že rodiče mají právo bít děti, protože jsou menší a v jejich moci, tak doufám nikdo nechce vážně tvrdit, že je přirozené znásilnit ženu, protože já jsem muž a mám pudy a penis a ona má vagínu a přitahuje mě!

Z hlediska kriminologických výzkumů je dále třeba poznamenat, že většina znásilnění je pachateli plánováno (Torrey uvádí 82 %) – nejedná se tedy o vyprovokovanou reakci. Oděv, make-up či chování potenciální oběť hrají zcela minimální roli. Důležité je rozhodnutí pachatele znásilnit a pak jeho konkrétní rozhodnutí, kdo bude vhodnou obětí.

Mýtus č. 6 Kdo je znásilněn, musí být „děvka“
Tento mýtus má dva aspekty. Zaprvé se jedná o představu, že „hodná holka nebude znásilněna“. Případně, že pouze znásilnění panny je skutečným znásilněním, a že tedy ženu se sexuální minulostí není možné znásilnit. V běžném vnímání je oběť nějak „zkažená“ a nemorální. Tento mýtus – o „podstatě“ znásilněné – se navzájem doplňuje s výše uvedeným mýtem o jejím chování. Oba mýty nám umožňují věřit, že nám – normálním, slušným, lidem - se něco takového jako znásilnění nemůže stát. Že mu můžeme předejít „správným“ chováním, oblékáním, atd. Jak jsme právě viděli, opak je pravdou. Tento mýtus navíc odrazuje oběti od hlášení znásilnění, neboť sám fakt spojení s vyšetřováním může mít negativní dopady na jejich pověst.

Co se týče typologie oběti, je pravdou, že obětmi znásilnění jsou častěji určité skupiny obyvatelstva. Obětí se ale stávají nikoli proto, že by k tomu měly charakterovou dispozici, ale proto, že pachatelé si vybírají zranitelné oběti – mladé či staré osoby, osoby trpící různými závislostmi, či osoby z fyzickým či mentálním postižením. Pachatelé si také často vybírají již dříve viktimizované osoby, které se tak stávají tzv. „mnohonásobnými obětmi“. Čírtková v této souvislosti poukazuje, že „psychologických základem „kariéry“ oběti je naučená bezmocnost a pocit vlastní slabosti, kdy je víra ve vlastní schopnosti silně narušena a mizí pocit životní síly.“ Smutné je, že v rámci soudních řízení je věrohodnost těch nejzranitelnějších obětí předmětem útoků obhájců, a dochází tak k další viktimizaci.

Druhým aspektem je paradoxně rozšířená představa, že „děvku“ – tedy osobu živící se prostitucí – nelze znásilnit. Prostitutky a prostituti patří k obzvláště zranitelným skupinám. O to víc je nutno zdůrazňovat, že jejich znásilnění je znásilněním. Nikdo si nemůže koupit právo znásilnit druhou osobu – ani fakt platby, ani fakt prodeje sexu, neopravňuje kupce k násilí.

Mýtus č. 7 Mnoho oznámení je falešných
Luboš Valerián píše: „v praxi se setkáváme s mnoha případy, kdy jsou oznámení o mravnostním trestném činu nepravdivá a smyšlená“ (Valerián, str. 157). Brněnský deník citoval v srpnu roku 2008 statistiky brněnské Policie, podle kterých je polovina ohlášení falešných. Za motivaci žen bývá v těchto případech označena snaha o odplatu, žárlivost, pocit studu či viny po dobrovolném pohlavním styku, či vydírání označeného muže. (Brněnský deník, Policie: Skutečných znásilnění je polovina z nahlášených (20.8.2008), http://brnensky.denik.cz/zlociny-a-soudy/skutecnych-znasilneni-je-polovina-20080819.html (stránka navštívena 11. dubna 2009).

Údaje z cizích zemí nicméně ukazují až šestkrát nižší míru falešných obvinění. Statistiky americké FBI z 90. let uvádějí 8 %. Čírtková (str. 61) odkazující na zahraniční zkušenosti hovoří o 6 – 10 %. To je sice více než u jiných trestných činů (kde je míra cca 2 %), nicméně pořád výrazně méně, než kolik si představuje veřejnost, odborná veřejnost i orgány činné v trestním řízení v ČR. Je možné se domnívat, že mnoho obvinění považovaných za falešná tak pouze neodpovídá některým představám české policie, státních zástupců a soudců ovlivněných mýty o znásilnění.

Mýtus č. 8 Mýtus o „pravém znásilnění“
Stereotypní představou je útočné znásilnění, které spáchá neznámý pachatel, přepadením, v noci, v parku, atd. Je pravdou, že více ohlášených znásilnění je tohoto typu (Čírtková uvádí latenci 92 % u běžných znásilnění a 97 % u intrafamiliárního sexuálního násilí). To ovšem není důvod zpochybňovat znásilnění s jiným průběhem, zejména znásilnění vztahová. Případy, kdy je pachatelem partner, příbuzný, známý či osoba, se kterou si oběť „vyšla“, jsou ve skutečnosti výrazně častější. Průzkumy z USA ukazují až 70 % obětí zná pachatele znásilnění. Mnoho z nich se stane v domě nebo v bytě oběti, na kolejích, apod. Problémy s dokazováním (situace „tvrzení proti tvrzení“ a případný nedostatek biologických stop) by neměly odradit orgány v trestním řízení od objasňování těchto případů.

Mýtus č. 9 Ženy říkají „ne“ a myslí „ano“
Tento mýtus se zakládá na znepokojujícím východisku, že ženy nejsou schopny říct, co skutečně chtějí, a že je na muži, aby toto interpretoval. Důsledek toho mýtu pak je, že pokud se žena průkazně proti znásilnění nebránila, má se často za to, že se sexem souhlasila. Známý je italský případ, kdy soudci kasačního soudu prohlásili, že ženu v úzkých jeansových kalhotách nelze znásilnit proti její vůli a zvrátili tak rozsudky nižších soudů. (Corte di cassazione, 6. listopad 1998 – 10. únor 2009, č. 1936, citováno v Guida al diritto z 27 února 1999, č. 8, str. 85-86).

Důležité je mít na paměti, že ženy jsou v naprosté většině případů v průběhu znásilnění zcela paralyzovány a bojí se o svůj život. Fakt, že nebojují, neznamená, že souhlasí.

Mýtus č. 10 Žena, která byla skutečně znásilněna, bude hysterická
Okolí i orgány činné v trestním řízení často očekávají od obětí určité „typické reakce“ a pokud jim oběť nedostojí, může to mít vliv na její věrohodnost jako svědkyně či na klasifikaci obvinění jako falešného.

Je důležité si uvědomit, že oběti vykazují nejrůznější druhy reakcí: od klidu, před smích a hysterii, po šok a apatii. Obdobně není časový odstup od činu (pozdní ohlášení) automaticky důkazem smyšleného oznámení.
Celý příspěvek

pondělí 22. června 2009

Barbara Havelková: Znásilnění – několik úvah nad právní úpravou a její aplikací; ČÁST I. – PRÁVNÍ ÚPRAVA A JEJÍ KRITICKÉ ZHODNOCENÍ

Znásilnění je trestný čin s extrémně vysokou latencí, „úmrtností“ v procesu trestního řízení a jeho přípravy. Je často označován za (po vraždě), „nejvíce zraňující zločin mezi dospělými“ (L Čírtková, 'Oběti sexuálního násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese: znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), 61). (Nejen) z mého pohledu je mu ale v odborné i neodborné diskuzi v ČR věnováno málo pozornosti. Snažím se to napravit v následujícím textu, který po stručném představení současné i budoucí právní úpravy představuje její možnou kritiku a upozorňuje na nejzásadnější mýty spojené s trestným činem znásilnění.

Latence a „úmrtnost“
Znásilnění je trestný čin s extrémně vysokou latencí, tedy nízkou mírou hlášení případů. Domácí i zahraniční experti odhadují, že pouhá 3 % až 10 % znásilnění jsou ohlášena policii (u vztahových znásilnění je toto číslo výrazně nižší než u znásilnění útočných).

V ČR bylo v roce 2006 podle policejních statistik hlášeno 530 trestných činů znásilnění (Policejní presidium ČR, Statistický výkaz kriminality [za roky 2006, 2007, 2008]). Jen pro srovnání - ve srovnatelně velkém Švédsku jich bylo v roce 2005 3.500 tisíce – tedy 6krát tolik. Vezmeme-li odhad míry latence 3 % (P Weiss and J Zvěřina, 'Zkušenosti českých žen se sexuálním násilím. Výsledky národního průzkumu' (1997) 93 Čs psychiat 12), znamenalo by to, že je u nás ročně spácháno 17.600 znásilnění, tedy přibližně 50 znásilnění denně.

Kromě latence je dalším problémem „úmrtnost“ případů – tedy jejich odpad po ohlášení tam, kde buď není zahájeno trestní stíhání, nebo kde je následně věc odložena či zastavena. Důvody této „úmrtnosti“ statistiky bohužel neuvádějí. Z průměrně 500 až 600 nahlášených znásilnění ročně bylo v posledních letech odsouzeno jen kolem 150 pachatelů. Šokující je, že ve třetinu případů se tak stalo podmíněně (tedy přes uznání pachatelovy viny nebyli pachatelé potrestáni odnětím svobody).

Hmotná úprava
V současné době upravuje trestný čin znásilnění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, v hlavě osmé (trestné činy proti svobodě a lidské důstojnosti), oddílu druhém (trestné činy proti lidské důstojnosti):

§ 241
(1) Kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let.
(2) Odnětím svobody na tři léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na osobě mladší než osmnáct let.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 těžkou újmu na zdraví, nebob) spáchá-li takový čin na osobě mladší než patnáct let.
(4) Odnětím svobody na deset až patnáct let nebo výjimečným trestem bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.

V základní skutkové podstatě (odst. 1) vymezují čin zejména pojmy „násilí“, „donucení“ a „soulož nebo obdobný pohlavní styk“. Z historického hlediska je zajímavé, že do novely z roku 2001, zákona č. 144/2001 Sb., bylo možné znásilnit pouze ženu a to jen formou soulože. Od roku 2001 je tak trestné nejen donucení k souloži (tedy spojení pohlavních orgánů), ale též k jinému orálnímu či análnímu styku. Obětí může být kdokoli.

Kvalifikované skutkové podstaty (odst. 2, 3 a 4) pak trestají vyšší sazbou znásilnění směřující vůči mladším obětem a čin, který má pro oběť zdravotní následky (případně, kdy dojde k usmrcení oběti).

V novém trestním zákoně, zákoně č. 40/2009 Sb., který nabude účinnosti k 1. lednu 2010, dochází k diferenciaci různých forem sexuálního násilí. Zákon zná, v hlavě třetí obsahující trestné činy proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti, dva trestné činy: znásilnění a sexuální nátlak. Tyto obsahují čtyři základní a několik kvalifikovaných skutkových podstat:

§ 185 Znásilnění
(1) Kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až pět let.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1
a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží,
b) na dítěti, nebo
c) se zbraní.
(3) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let,
b) spáchá-li takový čin na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo
c) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(4) Odnětím svobody na deset až šestnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 smrt.
(5) Příprava je trestná.

§ 186
Sexuální nátlak
(1) Kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán pachatel, který přiměje jiného k pohlavnímu styku, k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování zneužívaje jeho závislosti, jeho bezbrannosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2
a) na dítěti, nebo
b) nejméně se dvěma osobami.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 se zbraní,
b) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nebo 2 na osobě ve výkonu vazby, trestu odnětí svobody, ochranného léčení, zabezpečovací detence, ochranné nebo ústavní výchovy anebo v jiném místě, kde je omezována osobní svoboda, nebo c) spáchá-li takový čin jako člen organizované skupiny.
(5) Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 na dítěti mladším čtrnácti let, nebo
b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví.
(6) Odnětím svobody na deset až patnáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 smrt.
(7) Příprava je trestná.

Tato úprava nově postihuje nejen soulož a pohlavní styk obdobný souloži v § 185 odst. 2 písm. a) (tedy vaginální, orální a anální penetraci), jako tomu bylo u úpravy předchozí. Nově se v § 185 odst. 1 zaměřuje na jakýkoli pohlavní styk – tedy jednání, kterým pachatel ukájí svůj pohlavní pud na těle jiné osoby (zejm. osahávání genitálií a prsou). Dříve byl „jiný způsob pohlavního zneužití“ trestný u pohlavního zneužívání osob pod 15 let (a judikaturou blíže definován), u osob dospělých mohl být stíhán jako vydírání, což nepostihovalo jeho podstatu jako sexuálního násilí.
Pod pojmem sexuální nátlak pak § 186 odst. 1 rozumí donucení jiného k sexuálním aktivitám, které vedou k ukojení pachatele, kdy ale nedojde ke styku.

U všech třech právě zmíněných skutkových podstat hovoří zákonodárce nadále jak o násilí a bezbrannosti, tak nově o pohrůžce násilí (nikoli bezprostředního) a jiné těžké újmy. Toto širší pojetí pokrývá větší množství škodlivých jednání, kde pachatel hrozí nejen osobě samé, ale též třetím osobám či jiným chráněným hodnotám.

Odstavec 2 § 186 pak reflektuje situace, kdy je pachatel v postavení důvěryhodnosti nebo vlivu nad obětí, z titulu svého postavení, nebo z titulu závislosti nebo bezbrannosti oběti.

Celkově tedy lze rozlišit čtyři skutkové podstaty s diferencovanými trestními sazbami (od méně závažného k nejzávažnějšímu):
1) Sexuální nátlak formou donucení k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo jinému srovnatelnému chování (donucení násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy),
2) Sexuální nátlak výše zmíněnou formou zneužívaje závislosti nebo bezbrannosti druhého nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu,
3) znásilnění formou pohlavního styku,
4) znásilnění formou soulože nebo stykem s ní srovnatelným,
Pozitivní je, že základní sazbu u jednání dosud trestného jako znásilnění se zvyšuje ze dvou až osmi let na dvě léta až deset let.

Právě zmíněné změny obsažené v novém trestním zákoníku je třeba hodnotit jako krok vpřed a předjímají tak z velké části kritiku, kterou bylo možné vznést proti původnímu ustanovení (zejm. odstranění požadavku bezprostřednosti u násilí, rozšíření o jinou újmu, zahrnutí většího počtu sexuálně zneužívajících jednání, zvýšení trestní sazby, atp.). Přesto přetrvávají zejména dva hmotněprávní problémy a mnoho procesněprávních problémů spojených s postavením oběti trestného činu v trestním řízení.

Kritika hmotněprávní úpravy
1) Za problematické lze považovat fakt, že o znásilnění jde ve dvou situacích: je-li oběť „donucena“, nebo je-li „zneužito její bezbrannosti“. Dle judikatury se v prvním případě od oběti vyžaduje „kladení odporu“, v druhém neschopnost projevit svou vůli nebo neschopnost kladení odporu (tedy psychický či fyzický stav typu bezvědomí, vliv alkoholu či drog, hluboký spánek, nedostatečná vyspělost z důvodu věku, apod.).

V mezinárodním právu je naproti tomu zřetelná tendence zohlednit u sexuálního násilí pozici oběti. Trestné jsou tak sexuální zásahy vykonané na oběti za okolností, které jsou donucující, respektive, kdy je obět pod tlakem. Mezinárodní trestní tribunál pro Rwandu tak například v roce 1998 v případu Akayesu definoval znásilnění jako a) fyzický zásah b) sexuální povahy, který je na jiném spáchán c) za okolností, kdy je oběť pod nátlakem („under circumstances which are coercive“):

“The Chamber defines rape as a
[1.] physical invasion of a
[2.] sexual nature, committed on a person
[3.] under circumstances which are coercive.” (International Criminal Tribunal for Rwanda, Prosecutor v. Akayesu ICTR-96-4-T (1998); odst. 598)

Toto, zaprvé, zahrnuje oproti české úpravě i nátlak, který nezpůsobil pachatel – situace se posuzuje z pohledu oběti. Zadruhé spadá pod „okolnosti, kdy je oběť pod nátlakem“ širší spektrum situací než pod „donucení“ či „bezbrannost“ – nemusí být prokázáno, že se oběť bránila ani, že byla neschopná se bránit.

Definice z případu Akayesu tak otevírá debatu nad tím, zda by jako znásilnění měl být trestán pouze pohlavní styk, proti kterému jsme se zuby nehty bránily nebo se vůbec bránit nemohly, nebo prostě pohlavní styk, který jsme nechtěly (nedaly k němu souhlas, případně byly v situaci, kdy jsme svobodně souhlas dát nemohly). (Viz též výborný článek M Madden Dempsey and J Herring, 'Why Sexual Penetration Requires Justification' 27 (3) Oxford J Legal Studies 467).

2) Druhým problémem je dolní hranice trestní sazby na úrovni dvou let, která jak za současné úpravy (§ 58 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb.) , tak v novém trestním zákoníku (§ 81 odst. 1 zákona č. 40/2009) umožňuje podmíněný odklad výkonu trestu odnětí svobody. Toho, jak bylo řečeno výše, užívají české soudy nad míru, vezmeme-li v potaz fakt, že znásilnění je odborníky nahlíženo jako jeden z nejzávažnějších trestných činů – Čírtková hovoří o, s výjimkou vraždy, „nejvíce zraňujícím zločinu mezi dospělými“ (L Čírtková, 'Oběti sexuálního násilí' in P Kovář (ed) Sexuální agrese : znásilnění z pohledu medicíny a práva (Maxdorf Jessenius, Praha 2008), str. 61).

České právo – kritika některých procesních ustanovení
Z hlediska práva procesního je české právo notoricky nedostatečné co se týká ochrany obětí. Jak uvádějí Langhansová a Kristková, český trestní proces „nezohledňuje ... specifickou situaci oběti z hlediska psychické či morální újmy, která jí trestným činem vznikla. Oběť je chápána buď jako svědek, tedy důkazní prostředek, nebo jako poškozený, jež je subjektem adhezního řízení a domáhá se odškodnění své majetkové újmy či škody na zdraví.“ (H Langhansová and V Kristková, 'Ochrana obětí trestných činů před prohlubováním psychické újmy v trestním řízení' (9. ledna 2008) Via Iuris http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=196 (stránka navštívena 11. dubna 2009)).

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), tak například počítá s právní pomocí bezplatného zmocněnce pouze u poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody a nemá dostatek prostředků. Mnoho obětí násilných trestných činů tak vystupuje v trestním řízení bez jakékoli podpory a právní pomoci.

Související problém je, že trestní řád chápe škodu, která oběti trestným činem vznikla, pouze v materiálním smyslu, případně jako újmu na zdraví. Nemateriální, citovou či psychickou, újmu oběti nahradit možné není.

Přestože věcný záměr nového trestního řádu (Ministerstvo spravedlnosti ČR (2009) Rekodifikace trestního práva procesního (věcný záměr a předkládací zpráva) http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=4980&d=281460 (stránka navštívena 11. dubna 2009)) si klade za cíl „zvýšit ochranu obětí“ a „posílit procesní postavení poškozeného“, je třeba nadále zdůrazňovat požadavky na trestní proces, který bude chránit oběti a zejména oběti zvláště ohrožené. Tyto je možné definovat typem trestného činu (např. násilné činy sexuální povahy), charakteristikami oběti (např. nízký věk, vysoký věk, snížené mentální schopnosti, opakovaná viktimizace), případně charakteristikami pachatele (zejm. pracovníci orgánů činných v trestním řízení).

Langhansová a Koláčková mezi konkrétními opatřeními na ochranu zvláště ohrožených poškozených jmenují např. „nárok na ustanovení bezplatného zmocněnce nebo zmocněnce za sníženou odměnu v případě nedostatku finančních prostředků bez ohledu na uplatnění nároku na náhradu škody, omezení opakování výslechu (a podání vysvětlení), vyslýchání ve zvláštních výslechových místnostech, používání audio a video nahrávek pro zamezení opakování výslechu, provádění svědeckých výpovědí prostřednictvím video-linků, možnost vykázání obžalovaného v hlavním líčení mimo jednací síň z důvodu zamezení druhotné viktimizace (ne pouze ve vztahu k ohrožení pravdivosti výpovědi), výslech prostřednictvím psychologa či psychiatra, povinné zastoupení obviněného advokátem pro výslech oběti, či možnost utajení adresy nebo i dalších osobních údajů, pokud tím není zasahováno do práva obviněného na řádnou obhajobu.“ (H Langhansová and J Koláčková, 'Ochrana poškozeného v trestním řízení' (27. prosince 2006) Via Iuris, http://www.viaiuris.cz/index.php?p=msg&id=123 (stránka navštívena 11. dubna 2009)).

Problematický je u případů vztahového znásilnění také institut trestního stíhání se souhlasem poškozeného, který je dnes obsažen v § 163 a § 163a zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu. Podle něj „pro trestný čin znásilnění podle § 241 odst. 1, 2 proti tomu, kdo je nebo v době spáchání činu byl ve vztahu k poškozenému manželem, partnerem nebo druhem“ stíhat jen se souhlasem oběti. Praxe ukazuje, že tento institut, který zdánlivě reflektuje autonomii obětí a jejich právo rozhodnout o stíhání, na ně naopak nakládá pocit odpovědnosti za stíhání blízkého pachatele a často je vystavuje nátlaku, aby souhlas vzaly zpět (výslovně odepřený souhlas pak již nelze znovu udělit). Z dostupných materiálů není zjevné, do jaké míry je o trestného činu znásilnění využíván § 163a, který souhlas nevyžaduje, je-li z okolností je zřejmé, že souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět v tísni vyvolané výhrůžkami, nátlakem, závislostí nebo podřízeností. Na všechny tyto problémy by mělo být pamatováno při přijímání nového trestního řádu.

Je možné se domnívat, že míra latence, i vysoká „úmrtnost“ ohlášených případů, případně vysoká míra podmíněných odsouzení souvisí s mýty o znásilnění – implicitními kognitivními stereotypy. Jim bude věnován další blog.
Barbara Havelková
Celý příspěvek

neděle 21. června 2009

Petr Uhl: Potřebujeme změnit úpravu práva shromažďovacího? II

Na závěr diskuse nad mým textem Potřebujeme změnit úpravu práva shromažďovacího? Aneb i neonacisté mají svá práva, který mi jako hostu zveřejnilo Jiné právo, se zmíním o několika otázkách, týkajících se práva shromažďovacího, které se nyní často veřejně probírají – v médiích, ale i na konferencích a při jiných diskusích a které považuji za „nesplacený účet“ právníků a práva vůči společnosti a občanovi.

Omlouvám se za pozdní reakci, můj text zveřejnilo Jiné právo již 6.5.2009.

K reakcím na můj text
Nepříjemně jsem překvapen tím, jak liberálnědemokratický přístup k právu (jehož jsem i já stoupencem) může vyústit v netečnost vůči šíření nenávisti ke skupině lidí, která je v ČR - a pokud vím všude na evropském kontinentě - závažným trestným činem (v ČR viz například ustanovení §260 trestního zákona). Krajní případ je ve vyjádření Petra Navrátila, který se mylně domnívá, že řešení problémů vidím ve změně zákona (nebo že chci zákon ohýbat) a dodává: Ať si klidně náckové řvou, hajlujou, židé ať si stěžujou a vyhrožujou, muslimové ať zapalujou ambasády, normální většina naštěstí takto přecitlivělá není, takže bych zákon nechal na pokoji a spíš se zamyslel nad něčí psychickou stabilitou.
Také Guy Peters napsal: Jakékoliv násilí by mělo být velice přísně trestáno, rasově motivované tím více. Ale slova ještě nikdy nikomu neublížila. Terror nezačíná řečněním, nýbrž činem. Rozlišit slovo a čin je záležitost zcela triviální.

Tento názor je rozšířen. I Aleš Roztočil napsal: Trestní represe je ultima ratio. Žádné verbální delikty do trestního práva nepatří, natož urážka obětí režimů. Co tou urážkou obětí vlastně je? Celá západní civilizace je postavena na individuálním pojetí práv.

Mnoho skutkových podstat trestných činů je ovšem verbální povahy – návod, zosnování či řízení trestného činu, pomoc k němu radou či utvrzováním, podněcování k trestnému činu a jeho schvalování, nehledě na křivou výpověď, pohrdání soudem, a ovšem různé formy hanobení, podněcování k nenávisti a samozřejmě podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. A tyto verbální činy se stále rozšiřují – popírání holocaustu, podněcování k nenávisti vůči skupině osob, ohrožování mravnosti a další. I když jako bezvěrec nevěřím v nadpřirozenou sílu slova, jsem rád, že se taková verbální jednání trestají. Slova opravdu předcházejí činům. Pogromy, lynčování a kamenování cizoložníků jsou výsledkem štvaní, stejně jako k popravě ve vykonstruovaných procesech typu Horáková nebo Slánský byly zapotřebí náklaďáky, vozící k Nejvyššímu soudu rezoluce pracujících, dožadující se trestu smrti.

Za pokrok jsem považoval, když 1. 7. 1990 začalo platit i ustanovení §238a trestního zákona – porušování svobody sdružování a shromažďování, které zahrnuje i pohrůžky násilím a protivení se pořádkovým opatřením svolavatele či pořadatelů shromáždění. Proč policie tohoto ustanovení nepoužila proti vrhačům vajíček a lidem, které pro jejich chování (masky, transparenty) pořadatelé ze shromáždění vykazovali? Dovedu si představit diskusní shromáždění, ale svoboda projevu při jakémkoli (oznámeném) shromáždění je do značné míry suspendována ve prospěch práv svolavatele a pořadatele shromáždění, kteří určují jeho průběh.

V diskusi se vyskytl i druhý extrém - snaha pojmenovávat politický či ideový proud nebo státní režim, nějakým „ –ismem“ a vtělit do zákona či do judikatury zákaz projevů takového „-ismu“. To si přeje Karel Vážný: Já bych vedle propagace hnutí potlačujícího základní práva přidal ještě do trestního zákona specificky urážku obětí režimů potlačujících základní práva a svobody a jmenovitě bych tam vypsal nacismus a komunismus. (...) Zřejmě by zákaz takovýchto oslav zjednodušil důkazní nouzi i pro účely rozpuštění shromáždění. Osobně bych klidně přidal, dodává Karel Vážný, i národně„demokratický“ režim 1945-48, kvůli zvěrstvům Čechů na Němcích, ale to by mi asi neprošlo. Pokud by se šlo ještě více do historie, tak i náboženská totalita 1621-1771.

Na návrh poslanců Bohumila Doležala a Emanuela Mandlera rozšířilo v roce 1991 Federální shromáždění ustanovení § 260 trestního zákona o závorku: Kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť (jako například fašismus nebo komunismus), bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Oba poslanci potom v kuloárech tvrdili, že to navrhli z recese. Myslím ale, že tím spíše chtěli postavit „komunismus“ (tak nazývali hnutí, jež se samo vydávalo za „mezinárodní dělnické a komunistické hnutí“) na roveň „fašismu“, tedy zřejmě německého nacistického (národněsocialistického) hnutí.

Nikoliv však z těchto důvodů politických, nýbrž z důvodů čistě právních, tedy ústavněprávních, zrušil ústavní soud čs. federace 4.9. 1992 onu závorku. Asi by se každý, kdo se pouští do debaty o rovnici komunismus = fašismus v právních předpisech (stávajících nebo kýžených), měl seznámit s nálezem tohoto soudu Pl. ÚS 5/92.

Píšu-li o reakcích na svůj text, musím se také omluvit. Napsal jsem, že v Rakousku a Německu je povolovací režim při pořádání shromáždění, byť k úřadům podobně přísný jako náš oznamovací. O Rakousku to neplatí vůbec. V Německu se oznámené shromáždění nejen zakazuje, ale úřad může jeho konání vázat na určité podmínky, což se už dá k povolení přirovnat.

Rezervace veřejného prostoru
Tisíce oznámení veřejných shromáždění zaplavily republiku, tedy její městské úřady, které jsou podle zákona povinny je přijímat i šest měsíců před akcí. Jak řečeno, oznámené akce se zakazují nesnadno. Židovské obce a spolky a další antifašisté ale nechtějí – stejně jako většina společnosti – poskytovat neonacistům veřejný prostor pro šíření jejich zášti – k Romům, Židům, cizincům. Proto úřadům oznamují něco, co pořádat nechtějí. Úřad pak musí zakázat každé jiné shromáždění, oznámené na totéž místo a dobu.

Účelová rezervace náměstí a celého středu města třeba denně od 9 do 21 hodin na půl roku dopředu je podle mého názoru přestupkem proti zákonu shromažďovacímu, neboť brání jinému ve výkonu práva shromažďovacího. I neonacisté toto právo mají. Předem se neví, zda budou jen tepat stát za korupci, narkomanii a nezaměstnanost, jak oznamují úřadu, nebo zda budou šířit nenávist proti skupině lidí, a tím porušovat zákon. Krajní pravice má toto právo proto, aby ho měli i pacifisti, odboráři, komunisté, anarchisté či odpůrci potratů, tedy všichni „extremisté“, jak je vidí milovníci pořádku. Je tedy důležité, aby toto právo měl každý. To je demokracie.

Starostům neonacisté vadí proto, že obec mívá problém se soudy. Občanské tlaky, aby se zakazovací režim změnil v režim povolovací, nebyly úspěšné. Formálně to ani nejde, nikdy po roce 1918 to tu nebylo, a faktický přechod k zákazu podle volné správní úvahy úřadu, jako to bylo před rokem 1990, už také není možný. Platí evropská úmluva a česká Listina, a ty měnit dost dobře nelze.

Drobná novela a manuál vnitra
Je třeba zákon novelizovat? Když jsem v květnu psal svůj text do Jiného práva, nemyslel jsem si to. Mezitím ale Sněmovna v prvním čtení (tedy zcela výjimečným postupem) schválila vládní návrh novely shromažďovacího zákona, která prodlužuje lhůtu, v níž lze zakázat shromáždění, a to ze tří kalendářních dnů na tři dny pracovní. Samo prodloužení – i když je legislativně sporné, protože na jiném místě zákona stále bude stát, že dny se počítají na hodiny – není asi nijak škodlivé. Důvodová zpráva uvádí, že je potřeba, aby měl úřad dost času na rozhodnutí (vyslovení případného zákazu). Proti použití zrychlené procedury i proti přijetí zákona byl jen poslanec profesor Zdeněk Jičínský. Problém není v zákoně, řekl, ale v praxi úřadů a policie, když v rozporu se zákonem akci nerozpustí. Přijatá novela, schválí-li ji Senát, ale moc škodit nebude.

Chápu, že k posouzení, zda oznámený účel shromáždění není v rozporu se zákonem, je někdy potřeba více času. Jenže přijímání novely provázely úvahy o dostatečném čase nikoliv k posouzení oznámeného účelu, nýbrž účelu skutečného, svolavatelem zastíraného účelu shromáždění. Posuzovat by se prý měla i osoba svolavatele, internetové výstupy organizace nebo hnutí, z něhož údajně svolavatel pochází, dodatečně zveřejněné výzvy apod.

To zvýrazňuje manuál (česky příručka), který na pomoc obcím vydalo minulý týden ministerstvo vnitra. Manuál je vrcholem neliberálního, paternalistického přístupu, který tu byl typický před více než dvaceti lety. Nabádá obce, aby odhalovaly skutečný účel shromáždění i prověřením osoby svolavatele, zda nebyl v minulosti extremista! Opírá se i o judikát NSS z 5.11.2007, který jsem kritizoval už ve svém prvním textu a který Ústavní nebo štrasburský soud stejně jednou zruší. Cituje z něho (jinou pasáž než já), a mezi tím, co by úřad a správní soud měly, a tím, co je podle názoru senátu NSS možné, vede krátké spojení, že úřad to činit má.

Považuji stále části tohoto rozhodnutí NSS, vyslovené obiter dictum, za nepřípustné popření dikce zákona a věřím, že český Ústavní soud dá za pravdu stěžovateli (bude to asi nějaký neonacista!) a tento právní názor zruší. Argument, že je možno použít přirozeněprávní přístup, který přece podporuje Ústavní soud, je nicotný proto, že rozšíření zákonné úpravy nad rámec znění zákona, pokud je takové rozšíření v jeho duchu (smyslu) a rozšíření samo není v rozporu s ústavou, je možné tehdy, prospívá-li to právům a svobodám člověka, tedy stěžovatele. Zde to ale prospívá jen omezení shromažďovacího práva, upraveného ústavní Listinou a zákonem.

Trochu mi to připomíná předsedu soudu, který se u Ústavního soudu domáhal svého základního (lidského) práva zastávat funkci předsedy soudu, nebo ministra, který se cítil ve svém základním právu zkrácen tím, že nemohl být osobně přítomen jednání soudu, který rozhodoval o podání, jež podal on jako ministr. To jsou skutečné případy z minulých let.

Pomocí manuálu a případně i s pomocí rady ministerského odborníka, uvedla média, by pak mohli úředníci správního orgánu (městského úřadu) případný zákaz extremistické akce odůvodnit tak, aby byla velká pravděpodobnost, že soud odvolání pořadatelů zamítne. Doporučuje se studium internetu, „extremistických“ struktur, zkoumání, zda onoho dne není nějaké výročí – ministerská příručka jich uvádí skoro padesát během roku, včetně 1. máje a letního slunovratu. Obce si mohou (nebo nemohou?) zřídit vlastní zpravodajské služby, mohou (nebo nemohou?) úkolovat státní tajné služby. Nejzábavnějším bude ale zkoumat, asi pomocí tajných služeb nebo soukromého detektiva, osobu svolavatele, tedy jeho „extremistickou“ minulost. Možná, dodávám žertem, i jeho příbuzných. Zábavné to bude i pro veřejnost, která se výsledky tohoto zkoumání dočte v odůvodnění zákazu.
Ale vážně. Uvážit se nyní musí spíše právní cesta, jak manuál zrušit. Skutečnost, že je návodem k porušení ústavních základních práv na soukromí a na ochranu dobrého jména, je jistě jen jedním z důvodů takového úsilí.

K potřebnosti větší novelizace
Před případnou novelizací musíme vždy odlišovat úpravu de lege lata – ústavní Listinu, zákony a judikáty, včetně těch protiústavních – od úpravy de lege ferenda, tedy spíše té úpravy, kterou by si mluvčí či pisatel přál. Vydávat přání za postup, který je v souladu se stávající právní úpravou, je cesta do pekel, tedy méně lidově řečeno – cesta do civilizačního okruhu svévole, kterou jsme poznali v letech 1948 – 1949 a pak ji po desetiletí zažívali.

K novelizaci jsou důvody. Osobně považuji za největší nedostatek zákona, že umožňuje ono „zamluvení si“ veřejných prostor na půl roku dopředu. Ale i lhůty pro úřad a soud jsou sporné, v Rakousku se oznamuje akce i jen 24 hodin předem, v Německu 48 hodin, a je na úřadu, zda ji stihne zakázat. Lhůtu mu zákon nestanoví. Lhůta pro rozhodnutí správního soudu a kasačního soudu také nebývá v úpravách jiných zemí uvedena. Působnost k zákazu a rozpuštění by měla možná být na policii (Policii ČR) a na obecních úřadech jen výjimečně, jako je tomu v Rakousku. Skutkovou podstatu přestupku proti právu shromažďovacímu je nutno zpřesnit a rozšířit, zvýšit pokuty a začít postupně vytvářet judikaturu k trestnému činu porušování svobody sdružování a shromažďování. Povinnost nebýt zahalen je třeba asi opět omezit jen na již rozpuštěné shromáždění, nejen s ohledem na budoucí demonstrace muslimek. Uvažovat je ale možno i o zákazu nošení uniforem, který platí v Německu. To je ostatně vzorem pro podrobnou ochranu před národněsocialistickými a neonacistickými projevy.

Jen jednoho bych se bál – vypuštění slova „oznámený“ před slovem „účel“, tedy aby správní orgán mohl čin dokonce musel posuzovat i případný účel zastíraný. Bylo by to možné, v Německu to tak funguje, ale tam mají zkušenosti, načerpané už po několik desetiletí. U nás je demokracie mladá, a zkušenosti se zákazy a rozpouštění demonstrací krajní pravice jen několikaleté. Bojím se hlavně toho proto, že nemáme kvalitní úředníky a soudce, kteří by vycházeli z vysoké ceny práva na pokojné shromažďování. To totiž spolu se svobodou náboženskou, svobodou projevu (včetně práva vyhledávat a šířit informace) a práva na svobodné sdružování se stojí hierarchicky v katalogu (evropském i českém) práv nejvýše. Je možno je omezit nejen zákonem, jako další základní práva, ale navíc jen tehdy, je-li takové zákonné omezení v demokratické společnosti nezbytné například pro ochranu práv a svobod druhých, pro ochranu veřejného pořádku atd. Ona čtyři práva jsou základem naší svobody. Nezbytnost hledat fiktivní účel demonstrace vidím v Německu, možná v Rakousku, ale ne v České republice nebo třeba na Slovensku či v Polsku. O tom bude rozhodovat, pokud to někdo navrhne, český parlament, a ne autoři manuálu vnitra, ba ani jeden senát NSS, který je i u tohoto soudu zřejmě v menšině.

Jako neprávník si dovolím pocit. Z rozhodnutí soudů mám dojem nejednotnosti a hlavně nepřiměřenosti při vážení (pokud to soudy vůbec váží) zájmu člověka na právo shromažďovací oproti dalším hodnotám a skutečnostem – pořádek, doprava, majetkové škody, hluk atd. Nedávno jsem se znepokojením vyslechl slova jedné krajské soudkyně, která se agendou zákazů shromáždění zabývá. Opakovaně přirovnala tento typ soudního řízení ke stavebnímu řízení – tedy řízení o vydání stavebního povolení. Vůbec si tedy neuvědomuje váhu práva na pokojné shromažďování. Počkal bych tak třicet let ještě.

Přitvrdit při rozpouštění shromáždění – je úplný závěr mé úvahy
Pokud jde o politické radikály, musejí obce a policie dodržovat platný zákon a rozpustit každou akci už při prvním jeho porušení. Tím je samozřejmě i šíření nenávisti.
Celý příspěvek

Lisabon a „teorie koulí“

Podle tiskové zprávy dostupné na webových stránkách německého Spolkového ústavního soudu [BVerfG] bude dne 30.6. 2009 v 10:00 vyhlášen nález ve věci Lisabonské smlouvy.

Na otázku, zda BVerfG udělá další „bububu“, o kterém napíší akademici stohy statí, ale jehož skutečný dopad bude minimální, nebo mu už definitivně došla s rozpínavými evropskými institucemi trpělivost, zná odpověď asi jen oněch osm soudců druhého senátu BVerfG. Nicméně už teď je jasné, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. V případě českého ÚS všichni věděli, že ÚS nemá „koule“ Lisabonskou smlouvu pohřbít, a nikdo nepochyboval o tom, jak to dopadne. V případě BVerfG nikdo nepochybuje o tom, že BVerfG „koule“ na potopení Lisabonské smlouvy má, na výsledek by si ale vsadil málokdo. Uzavíráme sázky…
Celý příspěvek

Consideration na český způsob


Consideration představuje jeden z klasických institutů angloamerického smluvního práva, který pochází přibližně z 13. století. Dodnes představuje „základní náležitost vynutitelného závazku“ [srov. např. Pennsy Supply, Inc. v. American Ash Recycling Corp. of Pennsylvania, 895 A. 2d 595 (2006)]. Aniž bych se zde pouštěl do rozboru benefit/detriment theory nebo bargain theory (viz např. Knapp, Ch. L., Crystal, N. M., Prince, H. G. Problems in Contract Law: Cases and Materials. 6th edition. New York: Aspen Publishers, 2007, s. 83), vychází angloamerické smluvní právo z principu, podle kterého consideration je dáno tehdy, pokud ten, kdo je povinen něco plnit druhé straně, od této druhé smluvní strany něco dostává (in exchange for). Zásadně tak nelze v rámci common law vynutit smluvní povinnost, pokud se „kontrakt“ sestává pouze z povinností jedné strany, kterým neodpovídá žádná povinnost (ztráta) druhé smluvní strany. Consideration přitom může mít podobu peněz, věci, úroku, poskytnutí služby, závazku zdržet se atp.

České smluvní právo na koncepci angloamerického consideration nespočívá (srov. ustanovení § 488 ObčZ, podle kterého závazkovým právním vztahem je „právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka)od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek“). Nicméně, ozvěny angloamerického consideration nalézám v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu.

Například v rozsudku ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2184/2007, dovolací soud uvedl: „Rozpor citovaného smluvního ujednání s dobrými mravy spočívá především v tom, že žalobkyně byla podle rámcové smlouvy povinna přispívat dovolatelce na otevření nových prodejen, avšak této její povinnosti podle skutkového zjištění odvolacího soudu neodpovídala žádná povinnost na straně dovolatelky […] Žalobkyně tak byla nucena přispívat na investiční náklady dovolatelky, aniž by se jí za to dostalo jakéhokoliv závazně ujednaného protiplnění [… ] Rozhodující z hlediska posouzení předmětného ujednání jakožto rozporného s dobrými mravy je však skutečnost, že žalobkyně tím, že byla podle ročních smluv povinna přispívat na náklady spojené s otevřením nových prodejen žalované, se podílela na nákladech žalované, ač je věcí každého podnikatelského subjektu, aby si své náklady podnikání hradil sám. Nemá totiž žádné opodstatnění, aby ve vztahu dvou samostatných podnikatelských subjektů přispíval jeden z těchto subjektů na investiční, či provozní náklady druhého subjektu.“

V angloamerickém common law by vynutitelnost uvedeného závazku neobstála pro absenci consideration. Není však bez zajímavosti, že i Nejvyšší soud dochází k tomu, že závazky postrádající protiplnění mohou být považovány za rozporné s dobrými mravy, přestože české právo existenci consideration pro vznik a platnost závazku obecně nevyžaduje. Otázkou zůstává, zda požadavek protiplnění nezasahuje v českých podmínkách do principu smluvní svobody, jakkoliv jde samozřejmě o konkrétní skutkové okolnosti případu.
Celý příspěvek

sobota 20. června 2009

O ošklivých agresorech a švýcarských zprávách

V srpnu minulého roku se Jiné právo ponořilo do debat na téma ruská agrese v Gruzii a historické paralely ruských okupací (Gruzie 08 a Československo 68). V souvislosti s tehdejšími debatami, které jsou k dohledání zde a zde, jen krátké upozornění na drb, se kterým přišel minulý týden německý týdenník Der Spiegel a který od té doby rezonuje světovým tiskem. Ze zprávy, kterou má příští měsíc předložit speciální komise ustanovená Evropskou komisí k vyšetření válečného konfliktu v Gruzii, bude patrně vyplývat, že agresorem byla Gruzie, nikoliv Rusko.

Zpráva zatím oficiálně předložena nebyla. Der Spiegel však tvrdí, že má k dispozici pracovní verzi zprávy. Jak se zdá z vyjádření předsedkyně komise, asi má skutečně kopii zprávy: předsedkyně pouze popřela, že by někdo autorizovaný poskytl Spieglu informace. Nepopřela ale obsah samotný, který Spiegel reprodukoval.

Většinový závěr komise zní, že válka v Gruzii byla zahájena nařízením útoku na Jižní Osetii ze strany prezidenta Saakashviliho dne 7. srpna 2008. Rusko reagovalo nepřiměřeně a oběma stranám lze vyčíst porušování mezinárodního práva, nicméně agresor se zdá být jasný.

Nu, počkejme si na oficiální zprávu v plné verzi, která by měla být k dispozici příští měsíc. Zpracovává ji desetičlenná komise, které předsedá švýcarská diplomatka Heidi Tagliavini (srov. Rozhodnutí Rady 2008/901/SZBP ze dne 2. prosince 2008 o nezávislé mezinárodní vyšetřovací misi ke konfliktu v Gruzii). Třeba publikace zprávy povede Pavla k sepsání třetího dílu z oblasti mezinárodního práva, tentokráte ze švýcarského pohledu?
Celý příspěvek

Fuzzy seriál IV. – zpátky domů

I v české rozhodovací praxi se již setkáváme s rozhodnutími (a nyní budu zčásti vycházet z příkladů, o kterých píše Filip Melzer), v nichž je vymezeno, která kritéria byla zvažována, a požadováno je splnění celkově větší míry (tedy nikoli všech, nebo prokombinované sestavy kumulací a alternací jejich splnění či nesplnění) z nich (tedy třeba slabé splnění podmínky A v kombinaci se silným splněním podmínky B a C).

Tak tomu bylo například v nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 42/2000 ze dne 6. 2. 2001 (64/2001 Sb.), kde Ústavní soud vyšel z kritérií, jimiž se odlišuje většinový volební systém od poměrného volebního systému, a namísto, aby jasně (a patrně neproveditelně) stanovil, v jaké míře musí být které z těchto kritérií splněno, spokojil se souběžným posuzováním povahy a účinku jednotlivých přijatých aspektů změny volebního systému (zde zvýšení počtu volebních krajů na 35, stanovení nejnižšího počtu mandátů v kraji na 4 a způsob výpočtu podílů a přikazování mandátu pomocí upravené d´Hondtovy formule) v tom směru, v jaké části „kontinua“ mezi oběma základními póly volebních systémů se nacházejí: „Proces diferenciace může plnit svou základní funkci hnací síly a tvůrčího elementu historického vývoje a pokroku jen tehdy, realizuje-li se na půdě kontinua mezi krajními tendencemi, jejichž funkční napětí vylučuje zaujímání extrémních pozic. Také v politické praxi používaný model "poměrného zastoupení" proto může, a také musí, činit celou řadu koncesí principu integrace, tak se však může dít jen na určitém úseku kontinua, kdy ke svému ideálnímu typu zůstává "přivrácen", jinými slovy, kdy projevuje tendence se tomuto typu v jeho zásadních aspektech alespoň přibližovat.“

S větším počtem kritérií, z nichž každé bylo zvažováno samostatně, aniž by však bylo jasně vymezeno, kolik kritérií musí být splněno pro zvolení jedné z variant, se pak Ústavní soud potýkal v nálezu I. ÚS 260/06 ze dne 24. 1. 2007, kde vzal při zvažování toho, zda je státní podnik Letiště Praha veřejnou či soukromou institucí pro účely zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v úvahu souběžně celou řadu kritérií: „Mezi relevantní hlediska pro určení, zda se jedná o instituci veřejnou či soukromou, patří tak dle přesvědčení Ústavního soudu nejen a) způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu), ale rovněž b) hledisko osoby zřizovatele (z pohledu toho, zda je zřizovatelem instituce jako takové stát či nikoli; pokud ano, jedná se o znak vlastní veřejné instituci), c) subjekt vytvářející jednotlivé orgány instituce (z toho pohledu, zda dochází ke kreaci orgánů státem či nikoli; jestliže ano, jde o charakteristický rys pro veřejnou instituci), d) existence či neexistence státního dohledu nad činností instituce (existence státního dohledu je přitom typická pro veřejnou instituci) a e) veřejný nebo soukromý účel instituce (veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce). Prostřednictvím těchto kritérií je pak nutno zkoumanou instituci posuzovat a podle výsledku dojít k závěru o její veřejné či soukromé povaze.“ Aniž by pak činil jednoznačné závěry ke každému jednotlivému kritériu, shledal u některých z nich, že jsou splněna způsobem typickým pro veřejné institutce, u jiných pak, že jsou přítomny prvky typické pro veřejné i soukromé instituce, a úhrnem konstatoval, že „nelze potom než uzavřít, že výrazně převažují znaky svědčící o veřejné povaze státního podniku Letiště Praha, a proto je namístě přijmout závěr, že se jedná o instituci veřejnou.“

Výjimečně se pak setkáváme s ryzím použitím „fuzzy“ uvažování, když je u každého ze zvažovaných kritérií rozhodujícím orgánem uvedeno (byť ne zrovna určením procent), do jaké míry byla jednotlivá kritéria naplněna a míra naplnění jednoho z nich může vykompenzovat míru nenaplnění jiného. Právě za použití tohoto postupu se rozhodl Nejvyšší správní soud vymezit na poli cizineckého práva pojem „narušení veřejného pořádku závažným způsobem“ (jehož shledání má také pravdivostní hodnotu 1 nebo O, bez ohledu na pestrost faktorů, které je třeba brát v potaz), a to v rozsudku ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 2 As 78/2006, publ. pod č. 1335/2007 Sb. NSS.

Zde se vypořádával s otázkou, zda uzavření fingovaného manželství českého občana s cizincem prokazatelně pouze s účelem obejití zákona a usnadnění cizinci získání povolení k trvalému pobytu lze pokládat za závažné porušení veřejného pořádku ve smyslu tehdy (na podzim 2005) účinného znění § 87h odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců. Soud se zde musel jednak vypořádat s dosud neexistující definicí veřejného pořádku a zejména pak s tím, jak určit, jaké jeho porušení je dostatečně závažné. NSS přitom vyšel z toho, že pro toto posouzení je důležité nejen to, jak závažně je veřejný pořádek porušen (na škále od porušení některých norem mravnosti či dokonce slušného chování, až po nejzávažnější trestné činy či ohrožení bezpečnosti státu), ale – vzhledem k tomu, v jak pestré škále právních předpisů je tento neurčitý právní pojem používán - i to, jak „blízké“ je toto porušení účelu sledovaného právního předpisu: „...je proto potřeba zvolit výklad funkcionální a při hledání odpovědi na otázku, jaké jednání je porušením veřejného pořádku ve vztahu k danému právnímu předpisu, posuzovat souběžně jednak blízkost porušené normy k zájmům chráněným tímto předpisem a jednak intenzitu tohoto porušení. Jinak řečeno může být za porušení veřejného pořádku označeno jak pouhé nemorální jednání napadající ovšem sám účel zákona, při jehož aplikaci je tato otázka kladena, tak například spáchání závažného trestného činu, který je tomuto účelu vzdálen. Ve vztahu k výkladu § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců je proto při hledání odpovědi na otázku, zda posuzované jednání může „závažným způsobem narušit veřejný pořádek“, potřeba souběžně zvažovat, jednak do jaké míry je toto jednání obecně závažné ve smyslu společenské nebezpečnosti a jednak do jaké míry narušuje právě zájmy chráněné zákonem o pobytu cizinců, tedy fungování takového režimu pobytu vstupu cizinců na české území a jejich pobytu zde, který bude jak v souladu se zájmy ČR jako celku, tak bude respektovat lidská práva těchto cizinců. Přitom právě proto, že jsou posuzována dvě kritéria zároveň, je legislativně nevhodné, ba nemožné, určit jasnou hranici jednání, které bude pro účely tohoto zákonného ustanovení pokládáno za narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Legislativa může tuto hranici nanejvýš korigovat směrem k obecně větší či menší přísnosti, jak to činí v nyní vykládaném ustanovení § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, když hovoří o důvodném nebezpečí narušení veřejného pořádku „závažným způsobem“.“

Poeticky řečeno, přijal zde NSS přístup, který lze metaforou opsat tak, že závažnost porušení veřejného pořádku je určitelná podobně, jako velikost vlny, která vznikne na určitém místě vodní hladiny, když do vody hodíme kámen. Není důležité jen to, jak velký ten kámen je, ale i to, jak blízko stojí pozorovatel, tedy jaké je referenční hledisko, v daném případě vymezené účelem zákona a tím, jaké hodnoty má chránit. Vzhledem k tomu, že v daném případě byla touto hodnotou regulace pobytu cizinců v ČR, pak jednání zjevně obcházející tento zákon (uzavření fingovaného manželství pouze za účelem vplutí do příhodného ustanovení zákona o pobytu cizinců, nikoli do přístavu manželského štěstí), nebylo sice samo o sobě protiprávní (tedy odporující zákonu o rodině), ale bylo by je možno označit za středně velký kámen, hozený ovšem do těsné blízkosti účelu zákona o pobytu cizinců.

NSS tak uzavřel – odmítaje přitom lpění stěžovatelkyna tom, že závažným narušením veřejného pořádku jsou pouze trestné činy mimořádné závažnosti srovnatelné s ohrožením bezpečnosti ČR, které je druhým možným důvodem pro zamítnutí žádosti o zvláštní pobytové povolení - takto: „Aplikuje-li pak soud výše zdůvodněné závěry ohledně vymezení narušení veřejného pořádku na hledání odpovědi na otázku, zda nějaké jednání prokazuje důvodné nebezpečí, že by žadatel o trvalý pobyt mohl ve smyslu § 87h odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců závažným způsobem narušit veřejný pořádek, na stěžovatelčino jednání; dospívá k závěru, že její jednání takové důvodné nebezpečí založilo. I dle názoru zdejšího soudu je totiž ze skutkového stavu, tak jak byl zjištěn během správního řízení, zjevné, že její uzavření manželství s M. Š. bylo účelové. …Jedná se přitom o porušení veřejného pořádku přímo v té části tohoto výše vymezeného heterogenního normativního systému, která má chránit zájmy, na nichž je postavena zákonná úprava pobytu cizinců v ČR. Ze dvou kritérií, jež mají být při zvažování narušení veřejného pořádku brána v potaz, je tak kritérium blízkosti porušené normy k zájmům chráněným zákonem o pobytu cizinců splněno v tak značné míře, že stěžovatelčino jednání je porušením veřejného pořádku i přesto, že se nedopustila přímo protizákonného jednání, tím méně pak trestného činu, ale pouhé „nemravnosti“ in fraudem legis.“
Celý příspěvek

čtvrtek 18. června 2009

It’s Fulbright time 2009!

Před dvěma lety na blogu Jiného práva popsal P. Bříza své postřehy na téma Fulbrightova stipendia, aby jej v minulém roce následoval J. Petrov. Přestože mnohé již bylo Petrem a Jendou řečeno, navazuji tímto na tuto tradici spolu se Slávkem Šuchmanem, neboť jsme měli to štěstí a stipendium na rok 2009/2010 získali.

Deadline a eseje

Deadline přihlášek byl v letošním roce stanoven na 1. září. Nezbývá nám než opakovat slova P. Břízy, že příprava přihlášky je skutečně náročná a nepochybujeme, že leckoho ta náročnost odradí. Zejména zpracování dvou esejí (Study/Research Objective a Personal Statement) dá člověku zabrat, chce-li, aby na čtenáře nějakým kouzlem zapůsobily. To, co si dovolujeme doporučit, je dát vaše eseje někomu přečíst. Pomůže vám to učinit si představu, jak by asi mohli na váš esej reagovat pracovníci Fulbrightovy komise. Následuje-li reakce: „hm, pěkné“, asi je ještě vhodné na nich zapracovat. V případě obou esejí se nám vyplatilo projektovat naši minulou praxi a studium do přítomnosti tak, že studium ve Spojených státech není ničím jiným než přirozeným a logickým vyústěním vaší dosavadní zkušenosti a že víte přesně, čeho jím chcete dosáhnout. To, co se obyčejně doporučuje, je zaměřit svou pozornost především na první větu, první odstavec, vašich motivačních esejí. Tak jako polovina hudební produkce, která jde do rádií, obsahuje nějaký „hook“, měl by něco obdobného mít i každá vaše esej. Jeden z nás třeba text začal do latinky přepsaným ruským ustáleným spojením vyjadřujícím vztah komunistického Východu k USA.

Pokud máte cestu do Prahy, pak je dobře začít návštěvou Poradenského centra Fulbrightů (otevírací doba na liště vpravo), kde Jakub Tesař ochotně zodpoví všechny vaše dotazy, a ještě si třeba odnesete vypůjčený manuál pro přípravu na TOEFL. Jednou týdně jsou zde pořádány dvouhodinové semináře o studiu.

Při samotném výběrovém řízení si členové Fulbrightovy komise dávají celkem záležet na pestrosti vybraných studentů. To, že letos byli vybráni dva právníci, považujeme celkem za (příjemnou) souhru náhod. Ostatně celkově bylo vybráno sedm studentů, student(ka) environmentálních studií, archeologie, sociologie, hudby, historie a dva právníci.

Zkouška TOEFL

Pokud jde o zkoušku TOEFL, tak (nad rámec řečeného v dřívějších postech) bychom za sebe doporučili obezřetnost i při volbě místa, kde hodláte zkoušku skládat. V současné době to je možné v Praze na třech místech a v Ostravě. Jedno z míst se nachází někde pod Nuselským mostem a, upřímně, bylo to tam z hlediska podmínek tragické. V místnosti se nachází tak 20-30 lidí. Zkouška je rozdělena na čtyři části s tím, že podle nějakého klíče máte jiné pořadí testu, než vaši kolegové. Je skutečně chuťovka, když se soustředíte na poslechovou část na téma např. vzniku černých děr a co se stává s tělesy, které do nich vletí, když i přes sluchátka slyšíte oba své sousedy, jak v části „speaking“ popisují, proč mají rádi psy.

Výběr právnických škol a přijímací řízení.

Nejpůvabnější fází podávání přihlášek je výběr tří škol, na kterých byste rádi studovali. Jak již předesílal P. Bříza, výběr na základě žebříčku U.S. News není ideální. Dokonce i pracovníci Fulbrightovy komise se nechali slyšet, že v takovém případě jsou obzvláště obezřetní. Nejedná se tedy jen o „urban legend“, jak by se mohlo zdát. Jak bylo již avizováno v dřívějších postech, uchazeč si vybírá tři školy (s tím, že do jedné tabulky může uvést i další jména právnických škol – jaký je význam nám není známo). Fulbright, resp. Institute of International Education, který celý proces administruje, vám navrhne i čtvrtou školu. V této souvislosti můžeme dementovat slova P. Břízy, že čtvrtou školou je vždy American University. Jednomu z nás z IIE jako čtvrtou školu doplnili NYU, což je instituce z první pětky podle žebříčku U.S.News. Pořadí na tomto žebříčku tak patrně není v otázce určení čtvrté školy rozhodující.

Získaní stipendia vám sice nezajistí přijetí na vámi vybrané právnické školy, nicméně coby „Fulbrighter“ máte určitý kredit navíc, což se na výsledcích přijímacího řízení projeví. Pokud jde o dodatečná stipendia od samotných škol (Fulbright hradí školné do výše 18 tisíc USD, což při částce přesahující 40 tisíc na školách z první desítky znamená doplatit třeba 23 tisíc USD). V tomto ohledu je přijímací řízení infarktové. Přijímací řízení na jednotlivých školách totiž probíhá nezávisle na sobě. Může se vám tak stát (true story), že se dovíte o vašem přijetí na NYU a udělení stipendia, které pokrývá celé tuition fee plus něco navíc. Musíte se ale rozhodnout během pár dní a to ještě nevíte, jak dopadly vaše ostatní přihlášky, zejména ta, na které vám zaleží nejvíce. Vážit pak, zda počkat na výsledky z ostatních škol a riskovat, že nebudete přijati na vysněnou školu a možnost získat stipendium na NYU vám propadne, patří mezi starosti, kterým se chcete vyhnout. Ekonomická krize a s tím spojená nižší míra peněžních prostředků, které školy dávají do nejrůznějších stipendijních fondů, vám na klidu nepřidá. Zpravidla ale lze prostřednictvím českého zastoupení Fulbrightovy komise se školou domluvit posunutí termínu, ve kterém se musíte rozhodnout, zda přijetí na (v tomto případě) NYU potvrdit.

Ale teď rychle začněte pracovat na zkoušce TOEFL (běžte na co nejbližší termín, doručení výsledků totiž nějaký čas trvá), do detailu vypracovaných esejí a výběru tří osobností, které zatížíte neodolatelnou žádostí o doporučení pro prestižní studium…ať to do 1.9. stihnete! Hodně štěstí!
Celý příspěvek