pátek 29. května 2009

Fuzzy seriál III. – zpátky domů

Venku přituhuje, teploty klesají, na horách sněží a tak budu doufat, že jakmile se vrátím na půdu práva (zejména veřejného), ztloustne led i pode mnou. A tak než mě dělová koule odnese kamsi daleko, připojuji inspirován rychlými komentáři k druhému dílu nesystémově hned třetí díl, který by mohl mít podtitul "nic nového pod sluncem". Některé paradoxy naznačené v předchozích dílech, totiž nejsou aplikační praxi a judikatuře zcela neznámé. Je dokonce jedním z charakteristických paradoxů aplikace práva (zejména soudními orgány, ale i orgány správními), že jejich úkolem je vyvodit z reality, která je ze své povahy vždy poněkud „fuzzy“ (viz tři souběžné příklady z různých právních odvětví: (i) důkazy nasvědčují, že pravdu v soukromoprávním sporu má spíše jedna strana než druhá; (ii) vina v trestním řízení je prokázána mimo smysluplnou pochybnost, pravdivostní hodnota tvrzení, že se skutek stal, však není „rovna jedné“, neboť zůstávají pochybnosti krajně nepravděpodobné; (iii) veřejný zájem na veřejné stavbě, jež je plánována na soukromém pozemku, je poměrně intenzivní), jasný a jednoznačný výrok rozhodnutí, jehož hodnota může být jen „0“ nebo „1“ (žalobě se vyhovuje; obžalovaný se odsuzuje; pozemek bude vyvlastněn), jakkoliv samozřejmě existují výjimky, kde „fuzzy“ může být i výrok rozhodnutí, typicky u rozhodnutí o výši pokut, které se pohybují na spojité škále.

Tento způsob uvažování a přetváření pestré reality v jednoznačný výrok je charakteristický pro rozhodnutí orgánů soudní nebo výkonné moci jako celek: patrně největší je tato disproporce u kasačních soudních rozsudků, v nichž soud z pestré reality vlastností přezkoumávaného rozhodnutí, odvolacích námitek a protiargumentace dalších účastníků řízení může odvodit pouze výrok o zrušení rozhodnutí orgánu nižšího stupně nebo o jeho potvrzení; naopak nejmenší je tam, kdy je ukládána pokuta či udělováno povolení, při němž může orgán toto povolení ukládající stanovit podmínky, které doplňují jednoznačný výrok tak, aby lépe dopadal na pestrost reálných okolností. Stejně tak je ale typický i pro jeho jednotlivé součásti, tedy pro jednotlivé úvahy činěné v rámci rozhodnutí.

Zde je mnohdy i výslovně předpokládán, když například normotvůrce vyjmenuje kritéria, k nimž má být při rozhodování přihlédnuto (například při stanovení výše sankce: viz například kritéria pro stanovení sankce podle § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích: „Při určení druhu sankce a její výměry se přihlédne k závažnosti přestupku, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům, k okolnostem, za nichž byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osobě pachatele, zda a jakým způsobem byl pro týž skutek postižen v disciplinárním řízení.“), dá rozhodujícímu orgánu jinak vyjádřené volné uvážení, nebo do normy zakomponuje neurčité právní pojmy. „Fuzzy“ uvažování je pak použito většinou pouze intuitivně, už proto, že i orgány aplikující právo sice většinou chtějí svému rozhodnutí dát přehlednou formu naznačující, v jakých krocích bylo postupováno, podle jakého algoritmu úvahy (viz test proporcionality, algoritmus soudního přezkumu neplatnosti voleb ve třech krocích či algoritmus přezkumu zákonnosti opatření obecné povahy v pěti krocích) či která kritéria musela být kumulativně splněna, uvažování ve formální logice však není člověku vrozeno a tak pod slupkou formálně vymezených algoritmů úvah se mnohdy skrývá spíše souběžné hodnocení mnoha kritérií, a to i mimoprávních, či dokonce zcela intuitivních (kolik starých právních praktiků už přiznalo, že ve skutečnosti je k rozhodnutí vede spíš intuitivní – tedy všechna, i nevyslovená, kritéria souběžně posuzující – přesvědčení o spravedlivém řešení a teprve po něm následuje hledání takové právní úvahy, která by se dala formalizovat a subsumovat pod jednotlivé právní normy), tedy uvažování spíše „fuzzy“ než formální. Lze jej však aplikovat i výslovně, a to tehdy, kdy orgán právo aplikující neuvede, že zvažoval několik kritérií současně, netvrdí, že byla obě splněna, či že splněna nebyla, ale že kombinace jejich naplnění (například jednoho ve značné míře, druhého v míře poněkud nižší, což ovšem nemusí být přímo vysloveno) ke splnění zkoumané podmínky ve svém celku stačila.

Tomuto přístupu se blíží z německé doktríny známý koncept typových pojmů (Typusbegriff), které tvoří protiklad klasifikačních pojmů. Filip Melzer, rozebírající tuto dichotomii v české teorii práva (viz Melzer, F.: Metodologie nalézání práva, Knihovnička, Brno 2008, str. 49-53. Filip Melzer přitom navazuje na Franze Bydlinského, zejména na jeho příspěvek v knize Bydlinski, F. a kol.: Bewegliches System im geltenden und künftigen Recht, Forschungen aus Staat und Recht 73, Springer Verlag, Wien 1986), definuje je takto: „Klasifikační pojem je určen jednotlivými definičními znaky tak, že se má na určitý skutkový stav aplikovat právě tehdy a jenom tehdy, pokud jsou všechny tyto znaky splněny. …Naproti tomu typus (tzv. typový pojem) není tímto způsobem definován, nýbrž je jen popsán prostřednictvím řady znaků, přičemž ale tyto znaky nemusí být v žádném případě splněny všechny. Spíše je možné říci, že tyto znaky jsou odstupňovatelné a až do určité míry i vzájemně zaměnitelné. Právě tato „otevřenost“ je pro typus charakteristická. Při určování, jestli se jedná o daný typus, je rozhodné, zda se v konkrétním případě vyskytují ony „typické“ znaky v takovém počtu a míře, že skutkový stav ve své celosti odpovídá danému typu.“

Zda se jedná o pojem klasifikační či typový, je přitom zřídkadky dáno zákonem (Filip Melzer uvádí jako příklad smluvní typy vymezené jen typickými znaky smluv a zejména smíšené smlouvy ve smyslu § 491 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku), obvykle je třeba určit tuto charakteristiku až výkladem. A výklad na konkrétních příkladech snad bude tím vhodným happy-endem pro čtvrtý díl...
Celý příspěvek

Fuzzy seriál II. – zelený výhonek na šedém stromu logiky

Jak se ukázalo, první díl mého poněkud obskurního "tenkoledového" seriálu posloužil přinejmenším jako dobrý podvozek pro velmi zajímavou debatu. V naději na podobně inspirativní komentáře tudíž navazuji druhým dílem, a to tam, kde jsem skončil, tedy u alternativy k tradiční logice pracující s pravdivostními hodnotami 0 nebo 1. Touto alternativou slíbenou v minulém díle je využití takového logického postupu, který namísto rozložení pojmu (či podmínky) na několik podpojmů (či podpodmínek) a následného trvání na splnění každé jednotlivé z nich (alespoň na pomyslných „51%“ - tedy "1") zvažuje všechny tyto podpodmínky souběžně a nedostatečné splnění jedné z nich umožňuje kompenzovat výrazným splněním jiné způsobem, kterého se dotkly již některé komentáře.

Takový přístup bývá v rozborech přístupů k logice označován jako fuzzy logika. Pro účely tohoto postu je zbytečné (a mimo intelektuální kapacitu autora) rozebírat podrobněji její teoretické zdůvodnění (v tomto směru nezbývá než spoléhat na komentátory;) a dostačuje krátký exkurs do jejího fungování. (Uživatelsky pro právníka velmi stravitelný je například stručný úvod do fuzzy logiky v publikaci Cryan, D., Shatil, S., Mayblin, B.: Logika, Portál, Praha 2002, str. 91-92; výrazně podrobnější rozbor, nicméně stále určený čtenářům, pro něž logika není mateřskou vědou, pak nacházíme v knize McCawley, J. D.: Everything that Linguists have always wanted to know about logic, but were ashamed to ask, The University of Chicago Press, Chicago 1981, str. 360-394.)
Jádrem fuzzy logiky je rezignace na odvěký požadavek předchozích výhonků logiky, podle nějž má každý výrok toliko jednu ze dvou pravdivostních hodnot: pravdu a nepravdu. Fuzzy logika tyto dvě hodnoty rozvolňuje a činí z nich nikoli hodnoty absolutní, nýbrž polární a mezi nimi vytyčuje škálu mezihodnot, jež umožňuje označit výroky nejen za (zcela) pravdivé či (zcela) nepravdivé, ale také za velmi pravdivé, ne úplně pravdivé, ne úplně nepravdivé či velmi nepravdivé (škála převzata z Cryan, D., Shatil, S., Mayblin, B.: Logika, Portál, Praha 2002, str. 91). Přitom tato škála může být jak nespojitá, tedy omezená na přesně daný počet hodnot pravdivosti (například Lukasiewiczova tříhodnotová logika počítající mezi pravdou a nepravdou s „mezipravdou“ – „intermediate truth value“ či Belnapova čtyřhodnotová logika), tak spojitá, tedy vymezená pouze krajními hodnotami (1 a O), mezi nimiž se pravdivost pohybuje v množině reálných čísel.
Právě chápání pravdivosti určitého výroku na této spojité škále lépe odpovídá jak možnosti praktického využití, tak i „selskému rozumu“: McCawley zde uvádí příklad průměrně tlustého britského herce Richarda Burtona, o němž by klasický logik dokázal říci pouze, že tlustý je nebo není (ani jedna z variant přitom neodpovídá „neformální“ realitě), Lukasiewicz by o něm řekl, že je tlustý a zároveň není tlustý (což sice odpovídá teoretické hodnotě „mezipravdy“, nicméně zní absurdně), zatímco přiřazování pravdivostních hodnot ze spojité škály umožňuje přiřadit pravdivosti výroku „Richard Burton je tlustý“ hodnotu 0,5 a obdobně vytvořit výroky: Liz Taylorová je tlustá = 0,2, či Peter Ustinov je tlustý = 1. Z pravdy a nepravdy se tak stávají toliko limitní hodnoty.
Takováto kvantifikace (ať už vědomá, tedy založená na vysloveném přiřazování číselných pravdivostních hodnot, či nevědomá, tedy intuitivní) může být využita i sama o sobě, například při typologizacích (a tento postup je běžný i v humanitních vědách), při nichž je stanoven ideální typ, jemuž se všechny reálné situace pouze přibližují, aniž by musel reálně nastat, a záleží pak na určení potřebné míry přiblížení se tomuto ideálnímu typu, zda mu bude určitá reálná situace přiřazena či nikoli.
V rámci odpočinku od logiky i uprchlíků mě napadá příklad z mých oblíbených humanitních věd: totalitní stát a demokracii lze vnímat jako dva póly téže škály demokratičnosti, jichž v ideální podobě není nikdy dosaženo (naštěstí, respektive bohužel, mohu-li si normativně povzdychnout), lze nicméně určit, do jaké míry se konkrétní politický systém blíží jedné z těchto polárních hodnot, či jejich mezihodnotě, tedy autoritativnímu politickému systému, a kdy už je přiblížení některé z těchto hodnot dostatečné k tomu, aby byl klasifikován jako totalita či demokracie; i takový přístup k typologizaci lze nicméně vlastně převést do jazyka fuzzy logiky jako sylogismus: příkladem by mohlo být převedení přístupu Linze a Stepana (Linz, J. J., Stepan, A.: Problems of Democratic Transition and Consolidation. Southern Europe, South America, and Post-Communist Europe, Baltimore, Johns Hopkins UP 1996) k totalitním režimům do sylogismu, v němž predikátem je, že za totalitní režim je režim, který naplní ideální znaky totalitního režimu alespoň na 0,8. Takže pokud například u ČSR v roce 1950 dosáhne splnění těchto znaků – pro účely tohoto příkladu arbitrárně určeno – hodnoty 0,85 a bude označena (závěr) za totalitní režim, v roce 1967 však již dosáhne pouze 0,7, takže totalitním režimem nebude, stejně jako ČSFR v roce 1991, která dosáhne hodnoty 0,15. Stejně tak ale lze na takový sylogismus rezignovat a zůstat u tvrzení, že ČSR v roce 1950 byla totalitním režimem s pravdivostní hodnotou tvrzení 0,85, v roce 1967 s pravdivostní hodnotou tvrzení 0,7 a ČSFR v roce 1991 byla totalitním režimem s pravdivostní hodnotou 0,15.
Takový přístup k typologizacím je řešením problému, že reálný svět není naplněn ideálními typy (s výjimkou nacistického Německa, stalinistického Ruska a Petera Ustinova), jež naplněny zcela jsou nebo zcela nejsou, ale toliko objekty, které se těmto reálným typům více méně přibližují. Jak říká McCawley: „Pravdivostní hodnoty mezi 0 a 1 byly navrženy v řadě prací jako nástroj pro pojímání nepřesných konceptů. S možností používat pravdivostní mezihodnoty není člověk tlačen k tomu, aby například činil arbitrární rozlišení mezi vysokými lidmi a nevysokými lidmi, ale může odlišovat lidi, kteří jsou víceméně vysocí, poměrně vysocí a podobně, aniž by byli nekvalifikovatelně vysocí či nekvalifikovatelně nevysocí.“

Míru pravdivosti určitého tvrzení či naplnění určitého ideálního typu lze přitom vyjádřit nejen číselně (což ostatně humanitním oborům není blízké, ostatně ani Linz a Stepan ve výše uváděném příkladě číselné hodnoty míry demokratičnosti či totalitárnosti nepoužívají), ale i slovně (McCawley například používá škálu „velmi, dost, jaksi, spíše, poměrně, poněkud, trochu“, k níž už lze přiřadit přídavné jméno vyjadřující posuzovanou vlastnost – vysoký, tlustý a podobně. U některých vlastností samozřejmě nedávají takové stupně smysl, neboť mohou mít pravdivostní hodnotu jen 1 nebo 0 – mrtvý, těhotná a podobně). Stejně tak lze tuto míru pravdivosti vyjádřit intuitivně (což činíme v duchu neustále).
Zatímco tak klasická výroková logika pracující jen s dvěma pravdivostními hodnotami vede k jednoduchým sylogismům a implikacím (pokud nastane A, nastane B; A nastalo; B nastane); fuzzy logika umožňuje více reagovat na realitu, a to svým uplatněním ve všech částech sylogismů či implikací (tedy jak ve tvaru "pokud A spíše nastane, nastane B"; "A spíše nastalo"; "B nastane"; či "pokud A spíše nastane", pak "B spíše nastane", tak ve tvaru "A nastalo s pravdivostní hodnotou 0,8", "B nastane s pravdivostní hodnotou 0,8".) Absurdnost této implikace je pouze zdánlivá, uvědomíme-li si, že na tomto principu funguje něco tak běžného, jako dokonalejší termostaty, které mohou posloužit jako vhodný příklad aplikace tohoto uvažování v praxi: zatímco jednoduchý termostat „uvažuje“ formálně: tedy nastane-li určitá teplota, začne topit, složitý termostat uvažuje „fuzzy“: čím více se odchýlí skutečnost od určité ideální teploty, tím více začne topit.
McCawley ve svém výkladu sice zavádí ještě další nástroje, jak lze pravdivostní hodnotu určitých tvrzení dále relativizovat ve vícerých kritériích (např. tím, že před výrok sám předsadí relativizující spojení typu „v některých ohledech“, „fakticky vzato“, „jasně řečeno“ či naopak „zhruba řečeno“, což ho vede k výrokům jako: „Zhruba řečeno, velryby jsou ryby.“), pro naše potřeby však považuji dosud provedené nastínění fuzzy logiky za dostatečné a umožňující vrátit se v příštím díle zpět na půdu právní vědy. Uklidňuji logiky i právníky, to nejhorší (popřípadě nejnudnější) máte za sebou;-).
Celý příspěvek

středa 27. května 2009

Nabídka 2 míst asistenta soudce NSS J. Camrdy

Jako malou inspiraci (nejen) pro čerstvé absolventy tímto zprostředkovávám nabídku zaměstnání, která se stává aktuální počínaje zářím, resp. říjnem 2009.

Jakub Camrda, soudce Nejvyššího správního soudu, hledá 2 kandidáty na místo ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE. Nástup nejpozději 1. září, u 2. kandidáta od 1. října 2009.

Požadavky:
- občanství ČR
- magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
- schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
- znalost cizího jazyka / cizích jazyků vhodná.
Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce. Práce je vhodná pro začínající právníky, pomýšlející na práci v některém z judiciálních povolání. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí § 14 soudního řádu správního a dále zákoníkem práce. Výhodou je vynikající pracovní kolektiv na brněnském soudě. Platové ohodnocení se řídí zákoníkem práce a nařízením vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů. Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: jakub.camrda@nssoud.cz a v kopii na adresu blanka.novakova@nssoud.cz.
Celý příspěvek

úterý 26. května 2009

Alexyho Begriff und Geltung des Rechts slovensky

Mimořádně progresivní slovenské nakladatelství Kalligram vydalo před několika týdny slovenský překlad Alexyho knihy z roku 2003 pod názvem Pojem a platnosť práva. Knihu přeložil a slovenský úvod napsal P. Holländer. V edici nakladatelství nazvané Exempla Iuris vyšla např. již klasická Iheringova kniha Boj za právo (ta existuje i v češtině, byť v notně starém překladu z roku 1897), plánuje se např. Beccariova kniha O zločinech a trestech, Dworkinova Říše práva, Cardozova Povaha soudního procesu nebo Radbruchova Filozofie práva. Za řekou Moravou můžeme posílat jen smutné pohledy, případně elektronické objednávky nakladateli.

A zde je jeho zbytek.
Celý příspěvek

Obama nominoval na NS USA Soniu Sotomayor, ženu, která „zachránila baseball“

Na začátku tohoto měsíce jsme tu informovali o rozhodnutí D. Soutera opustit Nejvyšší soud. Po třech týdnech Obamova administrativa oznámila jméno nového soudce, kterým bude (projde-li úspěšně Senátem) podle očekávání žena. Kandidátkou je 54-letá federální soudkyně Sonia Sotomayor, jejíž rodiče pocházejí z Portorika.

Předminulý víkend jsem seděl v Londýně se svými americkými přáteli, akademiky z jihokarolinské univerzity, a po chvilce se samozřejmě náš rozhovor stočil k právnicky nejzajímavější události těchto týdnů, totiž k nominaci nového soudce NS USA. Všichni se vyjadřovali k nejpravděpodobnější kandidátce s nedůvěrou, nepodařilo se mi však bohužel zjistit detaily toho, proč nedůvěra k ní panuje. Její životopis je totiž velmi zajímavý, vystudovala ty nejlepší školy (Princeton a Yale), od roku 1997 je soudkyní federálního odvolacího soudu. Americká média zdůrazňují, že její životní příběh se podobá příběhu prezidenta: pochází z velmi chudé portorické rodiny, její otec brzy zemřel, děti vychovávala manuálně pracující matka, která chodila do práce šestkrát týdně. Samotná soudkyně trpí cukrovkou a je závislá na inzulinu.

Je nepochybné, že rozhodujícím argumentem pro nominaci soudkyně byla právě její pestrá životní dráha připomínající klasický „americký sen“. Obama v této souvislosti citoval slavný Holmesův výrok uvozující jeho práci Common Law, podle něhož „Život práva nikdy nebyla logika, ale zkušenost“.

Do pozornosti médií se Sotomayor dostala již v roce 1995, kdy razantně vstoupila do kauzy stávky hráčů amerického baseballu (srov. tady). Pokud bude senátem potvrzena, stane se Sotomayor prvním nejvyšším sudím hispánského původu (i když NY Times neopomněly zdůraznit, že fakticky prvním hispánským soudcem byl Benjamin Cardozo, se židovskými a portugalskými kořeny, ten sám se ovšem za hispánce nepovažoval).

A ještě malý dovětek: doporučuji se podívat též na diskusi k článku v NY Times, která dokazuje, že Američané dokážou diskutovat i o právních otázkách v širší veřejnosti velmi sofistikovaně. Srov. např. tento názor z May 26, 2009 9:59 am: Some complain that she is not the best. But do not forget this is a political appointment, not an academic or even professional competition. In this world all are dispensable, and it is hard to claim who is the best. Looking at the four finalists, all were women. Can anybody say that no man is good enough? It is important to select a Hispanic judge, because it serves our nation's long-term interests. Although I do not know her credentials and records, reading this brief report makes me confident that the president made a great decision. Congratulations to Judge Sotomayor.
Celý příspěvek

pátek 22. května 2009

Jistě, pane ministře...

Po sofistikované diskusi o metanormách a právních předpisech obsahujících ustanovení různé právní síly si dovolím klesnout o několik pater níže do reality všedního ústavněprávního života České republiky.

Otázka zní na první pohled banálně: Kdo v České republice jmenuje ministry?

Odpověď naleznete zde.

P.S. Že by se rodila nová ústavní zvyklost…?
P.P.S. Děkuji jedné nejmenované osobě z jedné nejmenované institutice za tip...
Celý příspěvek

neděle 17. května 2009

Je ústavní zákon o zkrácení volebního období Poslanecké sněmovny protiústavní?

Někteří senátoři v čele s P. Pithartem zvažují podání návrhu Ústavnímu soudu na vyslovení protiústavnosti ústavního zákona o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. V tomto postu se nad těmito úvahami zamýšlím.

Domnívám se, že otázka vyslovená v nadpisu tohoto postu lze rozdělit na tři samostatné podotázky. Má ÚS pravomoc vyslovit protiústavnost ústavních zákonů? Jakým režimem by se takové řízení před ÚS regulovalo? Pokud ano, je ústavní zákon o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny protiústavní?

1. Na prvou otázku je odpověď poměrně jednoduchá. ÚS konstantně vyslovuje, že pravomoc vyslovit protiústavnost ústavního zákona má. Říká to opakovaně, naposledy to učinil v souvislosti s kauzou Lisabonské smlouvy, z níž jasně vyplývá, že ústavodárce má limity jednak při novelách ústavy, jednak při přenášení dalších pravomocí na EU. Zatím nicméně tuto doktrínu nikdy neaplikoval, nepočítám-li poněkud rozpačité expozé v kauze č. 403/2002 Sb. (výklad euronovely ústavy). ÚS tedy bere vážně příkaz ústavodárce daný v čl. 9 odst. 2 Úst, a chápe sám sebe jako strážce nenarušitelného jádra ústavy. Přezkoumává se tedy novela ústavy proti nenarušitelnému jádru ústavy. Porušením jádra ústavy padá grundnorm, tedy ohnisko právního řádu, a vzniká nový právní řád, který nelze ospravedlnit splněním podmínek předchozího právního řádu. Z hlediska starého právního řádu a jeho ohniska je nová ústava ultra vires, tedy mimo dispozici ústavodárce.

ÚS není v Evropě v tomto přístupu sám. Tradičním zastáncem ochrany nenarušitelného jádra ústavy je německý Spolkový ústavní soud, který posuzoval otázku ústavnosti novely ústavy např. v souvislosti se změnami Základního zákona v souvislosti s bojem proti terorismu RAF v 70. letech (a disentující soudci dokonce tehdy trvali na vyslovení neústavnosti novely ústavy). Zcela nedávno pak německý ústavní soud letmo zmínil, že novela ústavy v souvislosti s implementací eurozatykače do německého práva nebyla „protiústavním ústavním zákonem“.

2. Zákon o ÚS výslovně možnost přezkumu ústavnosti ústavních zákonů neupravuje. V úvahu přichází analogická aplikace zákona o ÚS co se týče řízení o ústavnosti zákonů. V úvahu jistě přichází v tomto případě i ústavní stížnost některého z poslanců proti novele ústavy, neboť základní práva takovéhoto poslance by mohla být novelou porušena. Není mi jasné, zda by novela ústavy byla „jiným zásahem orgánu veřejné moci“, event. zda bychom přípustnost ústavní stížnosti mohli připustit podle § 75 odst. 2 písm. a) (v této situaci by však patrně žádná jiná ochrana než řízení před ÚS stejně nepřicházela v úvahu).

3. Bylo by lze uvažovat o zásahu ÚS? Novela ústavy v tomto případě, tedy onen „adhocismus“, jak jej trefně nazývá kolega Kysela, je jistě popřením základních znaků práva, totiž jeho obecnosti, která přesahuje individuální případ. Slovy Jana Kysely, [a]dhocismus je popřením konstitucionalismu jako myšlenky omezení veřejné moci pravidly. Co víc, je vytunelováním smyslu ústav jako předem známého řádu výkonu moci a eliminací možnosti vzniku ústavních konvencí, které mají ústavní aktéry vést - v zájmu jistoty - k obdobnému jednání v obdobných situacích. Jistě by bylo v souladu s chápáním práva jako systému obecných norem, aby byla situace systémově vyřešena obecnou novelou ústavy. Novela ústavy z dílny Poslanecké sněmovny je tedy jen dalším potvrzením našeho celkového mrzkého přístupu k právu a jeho základním atributům. K těmto základním atributům práva, které Fuller shrnuje v konceptu vnitřní morálky práva, máme asi stejný přístup, jako v Perlovce k panenství, jak v jiné souvislosti glosoval bývalý ministr zahraničí.

Znamená to nicméně, že kritika ústavního zákona o zkrácení volebního období parlamentu nutně vede k vyslovení jeho neústavnosti, resp. k tomu, že tento ústavní zákon narušuje nenarušitelnou složku ústavnosti dle čl. 9 odst. 2?

ÚS obecně vyslovil zásadu, kterou se vyjadřuje k individuálním zákonům. Podle ní právní úprava jedinečného případu bez dalšího neznamená její protiústavnost. Co se týče běžných zákonů, ÚS zformuloval předpoklady pro výjimky, při jejichž splnění by bylo možné uvažovat o ústavnosti zákona upravujícího jedinečný (tj. konkrétní) případ, tedy za splnění předpokladu, že zákon týkající se jedinečného případu nepředstavuje porušení principu rovnosti. Hledisko, jež nutno testovat jako první, je kritériem posouzení ústavnosti stavu založeného neakcesorickou nerovností: „princip rovnosti však nenabízí nijaké skutečné omezení zákonů týkajících se jedinečného případu, protože právě umožňuje, aby se s něčím jedinečným a výjimečným zacházelo, odpovídajíc jeho zvláštnosti. Otázkou ale je, zdali v daném případě skutečně existuje takováto zvláštnost, že se zdá všeobecné uspořádání svévolné a nařízení pro jedinečný případ přiměřené. V míře, ve které je zákon týkající se jedinečného případu výrazem ratia – ne pouhé voluntas – se začleňuje do uspořádané struktury právního státu.“ (H. Schneider, Gesetzgebung, 2. Auflage, Heidelberg 1991, s. 31). Pokud přijetí zákona týkajícího se jedinečného případu není výrazem voluntas (libovůle), musí tudíž pro něj existovat racionální argumenty. Není přitom součástí pravomoci Ústavního soudu posuzovat míru této racionality. Hledisko druhé je představováno kritériem posuzování ústavnosti stavu založeného akcesorickou nerovností; je jím nepřípustnost nerovnosti, která má za následek dotčení ústavních práv a svobod. (takto naposledy v bodě 19 nálezu Pl. ÚS 24/08 ve věci ústavnosti zákona č. 544/2005 Sb., o výstavbě vzletové a přistávací dráhy 06R – 24L letiště Praha Ruzyně).

Není mi jasné, zda by přes tento test novela ústavy prošla. Je především otázkou, zda se jí zasahuje do ústavních práv a svobod třetích osob. Uvažovat lze asi na prvém místě o právech poslanců, kterým se novelou zkracuje mimoústavně (tedy v rozporu s obecnými pravidly) jejich funkční období. Druhou otázkou je, zda by stejně formulovaný test byl aplikován též na individuální ústavní normu. Jinými slovy, přistupoval by ÚS stejně striktně co se týče zásady vylučující individuální normy ve vztahu k běžným zákonům jako k ústavním zákonům? Jakou roli by tu hrálo to, že „mimoústavní“ novela ústavy směřuje ke zkrácení volebního období jedné z parlamentních komor, a nesměřuje tedy k ad hoc extenzi těchto pravomocí (i když toto není zcela nepochybné, neboť parlament v každém případě extenduje své pravomoci, pokud vytváří normu, která z materiálního hlediska není zákonem)?

Osobně se domnívám, že s čl. 9 odst. 2 je nutno nakládat uvážlivě, a podmínky pro jeho použití v tomto případě nevidím. Šetřeme si je na případ, kdy by Sněmovna zvolená v roce 2009 v roce 2012 zjistila, že volební situace není právě příznivá, ovšem koalice by disponovala ústavní většinou v obou komorách, a proto by si prodloužila volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2009 do roku 2015 (třebas i se vzletnou argumentací, že tato vláda potřebuje více času k prosazení reforem). Jinou situací, kdy by bylo nutno uvažovat o protiústavnosti novely ústavy, by byl mimoústavní „ústavní“ zásah do jiné ze třech mocí ve státě, třebas přijetím ústavního zákona, podle něhož funkční období prezidenta zvoleného v roce 2008 končí v roce 2010 (čímž by byla „adhocismem“ obejita jediná v ústavě daná možnost, jak prezidenta zbavit úřadu, totiž impeachment).

Nechme se nicméně překvapit, jak rozhodne ÚS. Ostatně nemělo by se zapomínat, že nejcitovanější článek na téma čl. 9 odst. 2 napsal P. Holländer právě v reakci na obdobnou novelu ústavy z roku 1998.
Celý příspěvek

sobota 16. května 2009

Odvolat, neodvolat, odvolat, neodvolat …

Testovací otázka: jaký ústavní činitel má v případě svého odvolání k dispozici patrně nejvíce soudních opravných prostředků?
(Nepodvádějte a skutečně se zamyslete předtím, než si kliknete na „Celý příspěvek“.)

Patrně správná odpověď: guvernér České národní banky. Nejenom, že by se mohl dle vzoru předsedkyně Nejvyššího soudu obrátit jak na Ústavní soud, tak na správní úsek Městského soudu v Praze. V protokolu o Statutu Evropského systému centrálních bank, který je součástí primárního práva ES, je totiž velice zajímavé ustanovení čl. 14.2., o kterém asi příliš mnoho lidí neví:

„14.2. Statuty národních centrálních bank stanoví zejména, že funkční období guvernéra národní centrální banky trvá nejméně pět let.

Guvernér může být z funkce odvolán pouze tehdy, přestane-li splňovat podmínky požadované k jejímu výkonu nebo se dopustí vážného pochybení. V případě odvolání guvernéra z funkce může dotyčný guvernér národní centrální banky nebo Rada guvernérů podat žalobu k Soudnímu dvoru, a to z důvodu porušení této smlouvy nebo některé právní normy vydané k jejímu provedení. Tyto žaloby je nutné podat do dvou měsíců ode dne vyhlášení či oznámení žalobci nebo v případě, že se tak nestalo, do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce o rozhodnutí dozvěděl.“


Toto ustanovení je unikát. Nejenom že zakotvuje přímý přístup odvolaného guvernéra k Soudnímu dvoru. Zakotvuje také pro právo ES velice atypickou situaci, kdy by měl Soudní dvůr pravomoc zrušit rozhodnutí orgánu členského státu, v případě České republiky pak buď rozhodnutí prezidenta republiky (pokud by chtěl guvernéra úplně odvolal z Bankovní rady) anebo rozhodnutí prezidenta republiky kontrasignované předsedou vlády (pokud by ho pouze sesazoval jako guvernéra, nicméně ten by zůstával nadále členem Bankovní rady).

V rámci tohoto přezkumu by, ostatně stejně jako před Ústavním soudem, železná logika „Kdo jmenuje, ten odvolává“, a to bez udání důvodu, asi neprošla.
Celý příspěvek

čtvrtek 14. května 2009

Festival naiff

Zítra v podvečer začíná v Brně „naiff“ – Filmový festival o domorodých lidech. Program festivalu naleznete zde, krátké anotace a upoutávky na promítané filmy pak zde. Všichni jsou srdečně zváni.
Celý příspěvek

středa 13. května 2009

Fuzzy seriál I. - pesimistický úvod

Tímto seriálkem, jehož titul bude navíc objasněn až druhém díle, se pouštím na tenký led logiky (stejně tak budu možná naopak odsouzen, že objevuji Ameriku, nebo se vlamuji do otevřených dveří, ale kdo už spolkl mnicha, aniž mu v krku uvízla kápě... – a konec pořekadel!), ale snad mi bude odpuštěno. Chtěl bych se totiž podělit o problém, se kterým se setkávám při výkladu některých komplexních právních pojmů, a posledních několik let jsem se s ním potýkal při aplikaci uprchlického práva (ale neděste se, uprchlické právo je tu není předmětem mého zájmu, nýbrž pouze vhodným "nosičem" pro obecnější úvahy, proto s ním budu také občas nakládat trochu zkratkovitě). Vedlejším produktem jedné z mých tvůrčích krizí je i tento seriálek.

Jakýkoli výklad o uprchlickém právu by měl začínat od definice uprchlíka. Tím je podle článku 1 A (2) Ženevské úmluvy o právním postavení uprchlíků osoba, která „v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951, se nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti; totéž platí pro osobu bez státní příslušnosti nacházející se mimo zemi svého dosavadního pobytu následkem shora zmíněných událostí, a která vzhledem ke shora uvedeným obavám se tam nechce nebo nemůže vrátit.“

Těchto několik řádků vytvářejících pěknou hrabalovskou větu skrývá několik výkladových pastí, ta nejnáročnější však tkví v onom spojení „oprávněné (za hranicemi Sbírky se používá spíše slovo „odůvodněné“) obavy z pronásledování“. Většinová zahraniční literatura (například uprchlický guru G. S. Goodwinn – Gill) se nezastavuje na obecném smyslu slova pronásledovat (tedy „stíhat s nepřátelským úmyslem“ od latinského „persequi“) a nechává tento obtížně uchopitelný pojem pro účely jeho právního výkladu „rozpadnout“ na tyto prvky:
1. chráněné zájmy;
2. způsoby jejich ohrožení;
3. ztráta ochrany země původu, respektive povaha původce a jeho vztah k danému jednání;
4. kauzální vztah k důvodům pronásledování a splnění některého z těchto důvodů.
Tyto prvky přitom musejí být splněny kumulativně. Není se čemu divit, při práci se vzájemným vztahem několika podmínek nezná formální logika (pokud je mi známo, ejhle tenký led), coby nástroj, s nímž jsme zvyklí jako právníci pracovat, jiné možnosti než kumulaci či alternativu.
To není u výkladu podobných právních pojmů neobvyklé. Vykladač takového složeného pojmu, je-li konfrontován s takovýmito několika souběžnými podmínkami (tedy s několika složkami hypotézy právní normy) pro shledání určité situace (tedy pro nastání dispozice této právní normy), uvažuje, zda mezi těmito podmínkami je jasně vymezený vztah: ten může být buď vztahem kumulativním, tedy požadavkem po splnění všech podmínek zároveň (nastane-li A a zároveň B a zároveň C), nebo vztahem alternativním, tedy požadavkem po splnění alespoň jedné z podmínek (nastane-li A nebo B nebo C). Tento vztah alternace nebo kumulace může být sice upřesněn (a zároveň zkomplikován) jejich kombinací (například: nastane-li A nebo pokud nastane B a zároveň C), výjimkami (například: nastane-li A a zároveň B a zároveň C, přičemž A nemusí být splněno pokud nastane D), zmírňováním tvrdostí (například: nastane-li A a zároveň B a zároveň C, přičemž splnění podmínky A může být prominuto z důvodů zvláštního zřetele hodných), či použitím neurčitých právních pojmů (alespoň jeden z pojmů A, B a C je vymezen způsobem, který si vyžaduje další výklad); zásadně však nevykročuje z hranic formální logiky, tedy logiky založené na tom, že každému výroku tvořícímu výpověď lze přiřadit pravdivostní hodnotu 0 či 1, tedy u každé z podmínek lze (a je nutno) jednoznačně konstatovat, zda byla či nebyla splněna.
Snad jedinou výjimku z této formálně-logické aplikace složených hypotéz tvoří (ve veřejném právu, neboť na něj a typicky kogentní charakter jeho norem, mně blížších, jsou tyto úvahy vázány) použití správního uvážení, vyjádřeného v českém právním jazyce typicky slovesy „může“, „smí“ či „přihlédne“. Tato možnost je nicméně poněkud relativizována tím, že volné správní uvážení již postupně ze scény (viz k tomu například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 4 As 75/2006, publ. pod č. 1194/2007 Sb. NSS), a jak dokazuje vývoj judikatury k tomuto tématu, sloveso „může“ (popřípadě „lze“) stále častěji znamená „musí“, a to v zájmu předvídatelnosti veřejnoprávního rozhodování a omezení jeho libovolnosti (ideálním příkladem je udělování státního občanství, kde bylo sloveso „může“ vyloženo jako „musí“ a zdánlivě demonstrativní výčet podmínek pro udělení státního občanství ČR byl vyložen jako výčet taxativní, je usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002, publ. pod č. 906/2006 Sb. NSS). Zejména však lze toto veřejnoprávní uvážení použít typicky při udělování sankcí a určování jejich výše, při zmírňování tvrdostí či například v licenčním povolovacím řízení; pro účely rozhodování statusového, navíc je-li toto statusové určení fakticky závislé na deklaratorním rozhodnutí (zda tu odůvodněné obavy z pronásledování jsou, či nikoli), je však nevhodné, a právě taková situace nastává i u uznání statusu uprchlíka.
Tudíž k tomu, aby byla u osoby shledána azylově relevantní odůvodněnost obav z pronásledování, respektive pronásledování samotné, musí být konstatována (i) závažnost újmy a zároveň (ii) směřování této újmy proti chráněným zájmům (zejména lidská práva cizince, ale to by bylo na delší povídání), a to (iii) od státu, ať už přímo nebo od některých „nestátních původců“, kteří jsou v této definici doktrínou jaksi implicitně nacházeni, a to (iv) z pětice vymezených důvodů. Každá z těchto podmínek musí být splněna samostatně a všechny zároveň.

Tento na první pohled samozřejmý aplikační algoritmus (relativně) nezávislého posouzení každé z těchto podmínek a shledání pronásledování pouze při jejich současném splnění však nutně vede začasté k řešením rozporným s materiální spravedlností. Skutková pestrost posuzovaných situací totiž nepřináší pouze situace, kdy každá z podmínek je splněna víceméně ve stejné, dostačující intenzitě (tedy někomu hrozí dostatečná újma směřující proti dostatečně chráněným zájmům, a to převážně z azylově relevantních důvodů a způsobem, který lze připsat některým ze způsobů státu původu), nýbrž i situace, kdy některé z podmínek jsou splněny značně intenzivním způsobem, jiné však způsobem – alespoň z pohledu aplikujícího orgánu - nedostatečným, kumulativní splnění všech podmínek tak není dáno a odůvodněnost obav z pronásledování nelze konstatovat. V rozhodovací praxi nacházíme řadu takových situací, které lze řešit buď rezignací a smířením s tím, že odůvodněnost obav z pronásledování není dána, nebo různě složitými myšlenkovými konstrukcemi, které prokazují, že ke splnění ve skutečnosti došlo, či které dávají rozhodujícímu orgánu novou možnost, aby danou situaci posoudil „humánněji“ (například za použití institutu humanitárního azylu), tím, že mu ji vrátí z důvodu procesního pochybení.

Příkladem takové argumentační ekvilibristiky může být z české rozhodovací praxe například rozsudek sp. zn. 2 Azs 41/2007 ze dne 25. 7. 2007, kde stěžovatelka pocházející z Kabardinsko-balkarské republiky v Ruské federaci zjevně trpěla ústrky ze strany policie, jejich hlavním cílem však nebyla ona sama, ale její bratr, přičemž tyto ústrky nebylo možno jednoznačně zdůvodnit žádným z pěti důvodů obsažených v Ženevské úmluvě, respektive se nepodařilo prokázat dostatečně silnou vazbu mezi jejím kavkazským původem a muslimským vyznáním a těmito ústrky. Krajský soud v Brně i následně NSS ovšem svou argumentaci soustředily na nedokonalou a selektivní práci Ministerstva vnitra s důkazy a na nedostatečné zvažování možnosti udělení humanitárního azylu, čímž daly Ministerstvu vnitra „novou šanci“ některou formu mezinárodní ochrany udělit.

Je to jako v tom vtipu s Čurilou Plenkovičovem: co jim také jiného zbývalo?! V omezeném rámci formálně logických aplikačních postupů přeci nemá toto požadování kumulativního splnění všech prvků pojmu pronásledování smysluplnou alternativu. Domnívám se však, že ji má za jeho hranicemi, jak ukáže příští díl.
Celý příspěvek

pátek 8. května 2009

Na volby … vědecky

Rád bych upozornil na poněkud netradiční výstup z jednoho politologického projektu na Evropském univerzitním institutu – tzv. „EU Profiler“. Jedná se o interaktivní návod pro (nejen nerozhodnuté) voliče pro nadcházející volby do Evropského parlamentu. Program se Vás dotáže na sérii 30 otázek, přičemž 28 z nich je „celoevropských“ a 2 vždy s ohledem na jednu ze 27 členských zemích, kterou zadáte jako Vaši zemi. Na základě těchto a dalších otázek Vám pak program vygeneruje v podobě poziční mapy, kterému politickému uskupení v rámci Vámi zvoleného členského státu máte nejblíže (a který byste z tohoto důvodu mohli volit).

V rámci dané poziční mapy si pak můžete kliknout na kteroukoliv stranu. Tak se dostanete na stránku obsahující citáty z programových prohlášení jednotlivých stran a vysvětlení, proč se s danou stranou názorově shodujete či nikoliv. Číst všechny programové dokumenty a internetové stránky politických uskupení pro zpracování těchto údajů myslím vyžadovalo jistou dávku masochismu …
Celý příspěvek

středa 6. května 2009

Potřebujeme změnit úpravu práva shromažďovacího? Aneb i neonacisté mají svá práva

Již druhý rok vedu spor s tradičními antifašisty, liberálními Židy a některými ochránci lidských práv. Snažím se je přesvědčit, že právo svobodně se shromažďovat platí pro všechny, a tedy i pro neonacisty, pokud v souladu se zákonem a Listinou základních práv a svobod oznámí účel svého pochodu, není-li tento oznámený účel v rozporu se zákonem. A to i tehdy, když úřadu zatají pravý účel pochodu, a třeba ho i zveřejní na internetu.

Zakazovat, nebo povolovat?
V minulých dnech vydaná koncepce (strategie) ministerstva vnitra a vlády boje proti extremismu uvádí potřebu vydání „manuálu pro shromažďování, který bude poskytovat návod praktických opatření a standardů, které by měly být naplněny v rámci zajištění bezpečnosti“. Doplnit by ho měl „kalendář rizikových dní, který bude napomáhat k odhalování skutečného účelu akcí, nahlášených pod fiktivním názvem.“ ČTK to přetlumočila: „Obce by měly obdržet manuál, který jim poradí, jak postupovat při povolování kontroverzních pochodů extremistů. Manuál bude obsahovat i seznam historických událostí, v jejichž souvislosti se tyto pochody pod fiktivním názvem často konají.“
Tato novinářská interpretace vystihuje podstatu současných snah: jde o to, přeměnit dosavadní ohlašovací (resp.zakazovací) režim veřejných shromáždění v režim povolovací. Čelit této snaze považuju za stejně naléhavý úkol jako potlačovat mocí zákona nenávistné projevy krajní pravice.
S výjimkou Německa a Rakouska, kde se o povolení veřejného shromáždění musí požádat, mají snad všechny evropské státy ohlašovací, oznamovací režim. Dodejme hned, že ani v Německu a Rakousku, kde byly vzhledem ke „svobodě pro národní socialisty“ ve 30. letech obavy z pouhého ohlašování, je nepovolení pro úřad zhruba tak obtížné jako u nás zákaz.
Svolavatel shromáždění musí jeho účel, trasu a čas, jakož i další okolnosti ohlásit obecnímu či městskému úřadu či magistrátu. Kromě tří důvodů pořádkových, kde může být místo pro volné správní uvážení úřadu, který dá přednost výkonu shromažďovacího práva před ochranou zájmů obyvatelstva, uvádí zákon jen tři (na sebe navazující) důvody správního zákazu shromáždění. První jen, že oznámený účel shromáždění směřuje k výzvě popírat nebo omezovat osobní, politická nebo jiná práva občanů pro jejich národnost, pohlaví, rasu, původ, politické nebo jiné smýšlení, pro náboženské vyznání a sociální postavení nebo k rozněcování nenávisti a nesnášenlivosti z těchto důvodů. Druhý je ten, že oznámený účel směřuje k výzvě dopouštět se násilí nebo hrubé neslušnosti. Třetí je ten, že oznámený účel směřuje k jinému porušování ústavy a zákonů.
Zákon tedy nepřipouští zákaz shromáždění pro nějaký fiktivní, utajovaný účel, Úřad posuzuje jen oznámený účel. Někteří lidskoprávní aktivisté – včetně právníků – volají po prověřování, kdo je vlastně svolavatel a jaké má vazby na krajněpravicová hnutí. Chtějí, aby úřad studoval internetové stránky, spolupracoval přitom s nevládními neziskovými organizacemi, ba s tajnými službami. Některé požadavky hraničí s vytvořením detektivní kanceláře nebo zpravodajské služby u každého magistrátu či úřadu. Byla by to orwellovská společnost.
Chomutovská primátorka Ivana Řápková nyní lituje, že Romům povolila veřejné shromáždění 3. května, na něž zaútočili neonacisté. Prý už nic „povolovat“ nebude. Je to neskutečná arogance místní moci. Primátorka, rada ani zastupitelstvo přece nejsou nijak činné při řízení o veřejném shromáždění, to zákon svěřuje úřadu státní správy, jímž je v přenesené působnosti odbor úřadu města (magistrátu). Terénní pracovník Člověka v tísni J. Šipoš, který jako nezaměstnaný dělník vystudoval před deseti let střední školu s maturitou, veřejně právničku Řápkovou zostudil – ví totiž, že povolovací režim nemáme. Ten byl naposledy, dodávám já, za Rakouska, ale jen pro početnější shromáždění nebo pro nošení zbraní na ně.
Listina a evropská úprava
Zákon navázal na Listinu základních práv a svobod, i když byl vydán už v březnu 1990 a Listina až v lednu 1991. Federální shromáždění tvořilo oba předpisy podle mezinárodních a evropských vzorů, zejména podle evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V pěti případech – u práva na respektování rodinného a soukromého života, u svobody myšlení, svědomí a náboženského vyznání, u svobody projevu (slova), u svobody shromažďování a u svobody sdružování podléhají zákonná omezení těchto práv a svobod podmínce, že taková omezení musejí být v demokratické společnosti nezbytná v zájmu veřejné (či národní) bezpečnosti a dalších hodnot, mezi nimiž je vždy i ochrana práv a svobod jiných osob. Československá Listina pominula onu požadovanou nezbytnost (v demokratické společnosti) u práva na zasahování do soukromí a rodinného života, což bude možná podstatné při posuzování ústavní konformity takzvaného náhubkového zákona u Ústavního soudu. V ostatních čtyřech případech, včetně práva na svobodu pokojného shromažďování, ji v podstatě převzala z evropské Úmluvy.

Listinu je sice možno změnit ústavní (kvalifikovanou) většinou obou parlamentních komor, ale jurisdikci Evropského soudu pro lidská práva, soudícího podle Úmluvy, Česká republika neuteče. Není pravda, že zákon o právu shromažďovacím byl přijat v nějaké revoluční euforii, ve snaze překonat nesvobodné poměry, které tu panovaly před rokem 1990.
Svobodu sdružování zákon omezuje víc než právo na svobodné shromažďování. Na pochod se podle zákona může dát vlastně každý, pokud úřadu neoznámil protizákonný záměr. Šířit ideje neonacismu slovem – psaným nebo mluveným – a zakládat neonacistické spolky nebo stávající spolky na neonacistické přeměňovat u nás ale nelze, stát si zjišťuje poměry v nich i pomocí Bezpečnostní informační služby.
Shromáždění se oznamuje, časopis (pravidelné šíření slova) se eviduje a spolek se registruje. Registraci lze zrušit postupem ministerstva vnitra a pak Nejvyššího správního soudu, spolku pozastavit činnost nebo ho i rozpustit, zakázat. Slovo otištěné nebo vysílané podléhá odpovědnosti trestněprávní, přestupkové a je žalovatelné i soukromě, v občanskoprávním řízení, podle tiskového zákona anebo v řízení na ochranu osobnosti podle občanského soudního řádu.
V září 2007 registrovalo ministerstvo vnitra jako občanské sdružení Mladé národní demokraty. To neznalo jejich cíle omezovat práva občanů pro jejich národnost, rasu, původ, politické smýšlení, náboženské vyznání atd.? Neznalo jejich záměr rozněcovat nenávist a nesnášenlivost a podporovat násilí? Spolčovací zákon ale uvádí, že taková sdružení nejsou dovolena, nelze je registrovat, a jsou-li registrována, je nutno je rozpustit. Nejpozději od prosince 2007 ministerstvo už ví a může u soudu prokázat, že Mladí národní demokraté jsou totéž co neonacistický Národní odpor. Proto je může a má rozpustit. Toto je jedna z cest, jak působit proti neonacismu, ne zakazovat pochody s odůvodněním, že je svolávají antisemité, rasisti nebo extremisti. Svobody jsou ale pro každého, pro každého platí stejná zákonná omezení práv. Demokracie a právní stát holt stojí trochu námahy.
Dnes zakážeme pochodovat lidem, o kterých jsme na základě nahlédnutí na webové stránky nebo podle stanoviska někoho, kdo není (a ani nemůže být) soudní znalec, přesvědčeni, že jsou neonacisté. Základem svobody shromažďovací tedy je, že správní či soudní orgán nesmí přezkoumávat tušený, skrytý důvod shromáždění, nýbrž jen účel oznámený.
Nesmí říci – ale to jsou přece neonacisti, nacionalisti, komunisti, extremisti, sektáři nebo sionisti! Pravý účel svého shromáždění skrývají! A proto jejich pochod zakážeme. Radnice by to totiž posuzovala podle toho, jací fundamentalisti nebo moralisti by na ní seděli.
Budeme odhalovat protistátní živly?
Názor ČSSD známe, podle jejího platného bohumínského usnesení jsou extremisty i komunisté. U lidovců, zelených či komunistů si lze představit ještě jiné závadnosti. Řešení zakazovat shromáždění extremistům podpořil i ministr Cyril Svoboda (KDU-ČSL). Karel Steigerwald z Mladé fronty Dnes se už domáhal zákazu vystupování komunistů a jiných extremistů. Nepřijatelná je podle mnohých lidí ale i kritika radaru, potratového zákona či Romů jako celku. Jiní by zase zakázali propagovat registrované partnerství, islám či sionismus, nebo nadržovat nepřizpůsobivým. Tak by se dalo zakázat i shromáždění romských aktivistů či jakékoliv nestátní neziskové organizace. Ale cožpak křesťanští fundamentalisté a popírači vlivu člověka na klimatické změny nejsou extremisty? Pokud by se v tomto smyslu měl zákon změnit, uvážil by už ten, kdo bude zrovna sedět na radnici, zda to či ono shromáždění předem zakáže.
Politická práva upravují zákony s ohledem na práva jiných osob. Trvat na jejich dodržování není formalismus ani přehnaný právní pozitivismus. Je to trvání na naší svobodě. A ochrana lidských práv není ani abstrakcí, ani nepramení z dobroty srdce a lásky k lidem. Je to základ právního státu, a tím i svobody každého z nás. Od nynějšího zákonného znění, že pro zákaz je rozhodující jen záměr ohlášený a k předpokládanému se přihlížet nesmí, ustoupit nelze. To bychom se propadli do nedemokratických poměrů, do svévole.
Úředníci, radní a zastupitelné zákony moc neznají, někdy tápou i soudci. Pražský radní Rudolf Blažek (ODS) třeba vyhlásil, že oznámení Mladých národních demokratů z loňského srpna bylo nicotné, a tedy neplatné, protože v den oznámení ještě nebyli občanským sdružením registrovaným ministerstvem vnitra. Zákon ale říká, že shromáždění oznamuje fyzická či právnická osoba nebo skupina osob. Tedy i skupina neregistrovaná. Magistrát za toto stanovisko pochválila poslankyně Kateřina Jacques (SZ). Říct něco, co není proti neonacistům, by nebylo populární.

Naprostou nedotčenost právem prokázal v únoru plzeňský primátor Pavel Rödl (ODS). Pochod neonacistů zakázal sám, byť na hlavičkovém papíře magistrátu, i když zakazovat shromáždění podle zákona může jen úřad, který tak činí v přenesené působnosti jako orgán státní správy. Mezi státní správou a samosprávou je rozdíl, vymezený přesně zákony; to jen za starého režimu to bylo jaksi smíchané a propletené. Primátor magistrátu nešéfuje, rozhodně ne ve věcech státních správy. Navíc pochod byl ohlášen u úřadu městského obvodu Plzeň 3, kde byl zamýšlen a také se tam uskutečnil. Magistrát není v tomto smyslu nadřízeným orgánem vůči úřadu městského obvodu, tím je soud. To příště zakáže pochod krajský hejtman nebo předseda Poslanecké sněmovny? Primátor navíc vesele nedbal na lhůty. Odůvodnění bylo zcela mimo zákon.
Nepřekvapilo, že s rozhodnutím primátora Rödla „osobně souhlasil“ ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil. Jeho ODS jako strana pravicová se musí vůči neonacistům vymezit, zákon-nezákon. Ale i předseda ČSSD Jiří Paroubek považoval zákaz za správný, a – jak řekl – i kdyby se u soudu ukázalo, že nebyl v souladu se zákonem. Na Rödlově straně je prý morálka.
Právní zmatek způsobili soudci Nejvyššího správního soudu (NSS) Petr Příhoda, Michal Mazanec a Jan Passer 5. listopadu 2007. Do svého rozhodnutí napsali: „Chce-li správní orgán zakázat shromáždění proto, že podle jeho názoru svolavatel zastírá oznámeným nezávadným účelem skutečný závadný účel shromáždění, musí takový závěr prokázat a nese v tomto směru důkazní břemeno.“ Dodnes se na to ti, kteří chtějí protizákonně a protiústavně omezovat právo na svobodu shromažďovací, odvolávají.
NSS tak posílil snahy lidskoprávních aktivistů zákon ohnout či ho rovnou změnit, aby soud či úředník mohl rozhodovat i o skrytém účelu shromáždění. „Závadný“ účel NSS nás vrací před rok 1990, kdy se práva užívala jen v zájmu pracujících.

I pražský Městský soud, jenž zrušil – správně a v souladu se zákonem – zákaz neonacistického pochodu o Křišťálové noci v roce 2007, který vyslovil pražský magistrát, propadl „mediální nevědomosti“, a použil v rozsudku výraz „nepovolené shromáždění“. Občané mají ovšem právo provokacím neonacistů čelit. V Praze loni v listopadu i letos v Plzni byli demokraté nad neonacisty v převaze. Kdo chce při tomto občanském protestu dbát, aby se sám nedopustil přestupku tím, že by rušil výkon shromažďovacího práva nezakázaného a často i policií chráněného shromáždění, samozřejmě může. Já osobně se občas přestupků dopouštím z méně mravných důvodů než je protest proti neonacistům. Využívám přitom zásady přiměřenosti.
Ochránci lidských práv tápou
Loni v březnu jsem poslouchal rozhlasovou debatu soudce NSS Vojtěcha Šimíčka a jednoho aktivisty Ligy proti antisemitismu, jehož považuji za demokrata, ba i svého přítele. Šimíček hájil ústavu, zákon a rozhodnutí svého soudu zákaz pochodu neonacistů zrušit. Zdrojem nepochopení mého přítele byla představa, že shromáždění se u nás povoluje, nebo zakazuje. Úřadu pak vyčítal, že pochod povolil.

Nepochopení je hlubší. Můj přítel věří, že platná judikatura uvádí, že „se soudce nemá řídit jenom psanými zákony, že se má řídit přirozeným právem“. Řekl to na adresu soudce Šimíčka. Není to pravda, stačí si přečíst slib soudce a zákon o soudech a soudcích. Soudce se sice neřídí jen jedním psaným zákonem, přihlíží k vícero zákonům, někdy i obdobným případům z minulosti, dále k judikatuře a rozhodně k Listině a mezinárodním smlouvám. Ale zákon, který je základem jeho rozhodování – a zde to je zákon o právu shromažďovacím - porušovat nesmí.

Varovné je, že omyl mého přítele připomíná léta 1949–1953, kdy se všichni – i soudci – měli řídit „třídním vědomím“, měli uplatňovat „třídní přístup“, stojící nad zákony. Tu třídnost teď nahradilo přirozené právo. Jen na okraj: morálka a přirozené právo jsou významným zdrojem psaného práva. A soudce musí dbát i smyslu zákona, nejen jeho znění, ale to zase už není „přirozené“ právo.Pravdu měla tedy spíše ultraliberální LiRa, která se přimlouvala za to, aby primátor Plzně Pavel Rödl, který v lednu pochod neonacistů zakázal, byl z funkce primátora odvolán pro zneužití své funkce. Dobře, že Rödl nemá rád neonacisty, ale nemůže rozhodovat protiprávně. Anekdoticky působila zpráva o tom, že město Plzeň se chce „proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu“ bránit stížností u Ústavního soudu. Ten ale není soudem odvolacím. (Sladké tajemství – on vlastně, přísně vzato, není ani soudem.) Při porušování práv neslouží Ústavní soud úředníkům, nýbrž jen tomu, kdo tvrdí, že orgán veřejné moci jeho základní právo porušil. Leda že bychom uznali, že právo něco protiprávně zakazovat je primátorovým základním lidským právem.
Co teď se zákonem shromažďovacím?
Jsou tři řešení.
První je zákon zachovat, ale ohýbat ho podle názoru NSS, tedy ne senátu Šimíčkova, nýbrž Příhodova.
Druhá možnost je zákon změnit tak, aby shromáždění šlo zakázat i tehdy, pokud by okolnosti – místo, čas, svolavatel – ukazovaly, že jeho účel je zjevně jiný než oznámený a že shromáždění by bylo zakázáno, kdyby se ten zastíraný účel nějak projevil. Svěřit zákonem tuto úvahu soudu nebo dokonce úřadu by ale bylo zkrácením práva shromažďovacího zaručeného ústavním pořádkem i mezinárodními smlouvami. Nelze ovšem ani požadovat, aby se zákaz dal odvodit z nějakého výročí, data či blízkosti nějakého místa. Novela by se ale, i kdyby byla v souladu s ústavním pořádkem, dala zneužít, jako řečeno, proti anarchistům a jiným extremistům, a pak i proti Romům a Židům. A nakonec proti trockistům, což bych bral úkorně.
Zbývá třetí řešení – nechat zákon takový, jaký je, snad jen ho doplnit možností zakázat jakékoli shromáždění do určité vzdálenosti od kostelů, hrobů a jiných pietních míst, případně v kombinaci s církevními či náboženskými svátky, ovšem bez ohledu na osobu svolavatele. I to bude tvrdý oříšek, neboť v zákoně o Ústavním soudu se jako perla skví ustanovení, jež je podle mnohých právníků s Listinou v rozporu – a sice to, že 100 metrů od jeho budovy se zakazují všechna shromáždění. Zákon o Ústavním soudu je z jara 1993, a byl tedy časově prvním zákonem, který přinesl protiústavní ustanovení. (V Rakousku-Uhersku to platilo jen pro dobu, kdy zasedal sněm.)
Vládní návrh novely zákona shromažďovacího, který ještě v Topolánkově vládě prosadil ministr Michael Kocáb, spočívající v tom, že tři dny na rozhodnutí, zda shromáždění zakázat, nebo ne, nebudou už kalendářní, nýbrž pracovní, asi projde. Ministr – naštěstí i ve vládě Jana Fischera – by to mohl Sněmovně zdůvodnit tím, že skutečně jsou případy, kdy je třeba oznámený účel posuzovat, vyžádat si odborné posouzení. Každé slovo je třeba vážit. Oznámený účel je třebas přispění k řešení otázky nepřizpůsobivých nebo dokonce Romů. To by měl úřad zakázat a počkat na případné rozhodnutí soudu. Pokud je účelem protestu proti sionismu shromáždění před izraelským velvyslanectvím, zakázat je asi nelze. Pokud ale to je účel pochodu okolo synagogy, je to přece oznámení o antisemitském štvaní.
Takovéto případy by mohl obsahovat i onen „manuál“ ministerstva vnitra. I novela zákona shromažďovacího by mohla postihnout ono účelové „zamlouvání si“ prostranství pro shromažďování, někdy až na rok dopředu. Uchylují se k tomu politické strany i občanská sdružení ve snaze předběhnout jiné skupiny při ohlašování shromáždění.
Na právní úpravě práva shromažďovacího zbývá tedy ještě dost práce. Není třeba se této svobody zříkat.
Celý příspěvek

Ještě k laickému prvku v justici

Před časem jsem tu zveřejnil post, ve kterém jsem se zamýšlel nad smysluplností laického prvku v justici. Mimořádně zajímavá debata, která se pod mým postem rozpoutala (doporučuji zejm. výbornou úvahu D. Havránka) mne utvrdila v názoru, že institut laického přísedícího (příp. poroty, která nedávno rozhodovala třeba i kauzu rakouského tyrana Fritzla) má nebo alespoň při dobrém legislativním zakotvení může mít smysl. Rozumně vedená laická participace v justici poskytuje justici velmi silný legitimizační a demokratizační prvek - ke zkáze je odsouzena podle mne taková justice, která se od světa neprávníků oddělí velkou čínskou zdí, a uzavře se zcela do sebe sama. Proto chci čtenáře blogu upozornit na článek H. Rybenské k tomuto tématu, který se objevil v Britských listech, a z něhož velmi jasně plyne, proč česká úprava tuto legitimizační funkci neplní a za stávajího přístupu k této otázce ani plnit nemůže. Bohužel.

A zde je jeho zbytek.
Celý příspěvek

Volná místa na Nejvyšším správním soudě

Nejvyšší správní soud hledá dva poradce do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:
- vysokoškolské magisterské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- základní znalosti práva Evropské unie, schopnost orientovat se v právních řádech členských států EU, stejně jako v judikatuře ESLP a mezinárodním právu;
- výborná znalost anglického jazyka, obstojná znalost druhého jazyka (němčina, francouzština, polština, španělština), znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních,
- zájem o hlavní oblasti rozhodovací činnosti NSS (daňové právo, sociální zabezpečení, hospodářská soutěž, mezinárodní ochrana, základní práva a svobody atd.);
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.

Náplň práce:
- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu a správních úseků krajských soudů;
- správa databáze judikatury a příprava Sbírky rozhodnutí NSS a pod.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.
Vhodné i pro (čerstvé) absolventy.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím nejpozději do 22. 5. 2009 na adresu: ales.roztocil(zavináč)nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a složení Oddělení dokumentace a analytiky Nejvyššího správního soudu naleznete na http://www.nssoud.cz/.

Termín nástupu: 1. 7. 2009 (na základě dohody je možný nástup i po tomto datu).
Celý příspěvek

pondělí 4. května 2009

Minimalismus vs. detailní krajinomalba

Minimalismus prožívá renesanci nejen v architektuře, ale i v soudcovské rozhodování. Jde totiž o „-ismus“, který je dostatečně sexy a navíc srozumitelný celému soudcovskému stavu (na rozdíl např. od směru „law&economics“, jenž vyžaduje slušné znalosti ekonomie). Definice minimalismu je totiž prostá a potěší i zdravý rozum – „neřešit víc otázek, než je pro výsledek projednávané věci nezbytně nutné“. Navíc jde o neutrální metodu (nikoliv o teorii výkladu právních předpisů), která nediktuje určitý výsledek.

Účelem tohoto postu je upozornit na plusy a mínusy minimalismu. Nejdřív k těm plusům. Cass Sunstein, jeden z velkých proponentů minimalismu za velkou louží, ve své knize One Case at a Time: Judicial Minimalism on the Supreme Court, uvádí tyto: (1) vyvarování se chyb a zmenšení škodlivých důsledků těchto chyb; (2) šetří to čas soudců a ulehčuje to nalezení shody; (3) je to demokratičtější, neboť minimalistické rozhodnutí zvětšuje prostor pro následnou debatu, podporuje hledání nových řešení, o kterých se dříve třeba ani nevědělo, a zapojuje do rozhodovacího procesu ostatní složky moci (které nemají tolik svázané ruce jako u „všeobjímajícího“ rozsudku).

V této souvislosti je zajímavé, že Sunstein považuje za definiční znak minimalistického rozhodnutí nejen narrowness (tj. důslednou omezenost výhradně na nezbytné otázky), ale i shallowness (tj. povrchnost – ale v nepejorativním slova smyslu). Narrowness spočívá v tom, že se soud zabývá pouze otázkami specifickými pro danou kauzu a nesnaží se vymyslet obecné pravidlo a narýsovat jeho aplikaci v budoucnu, zatímco shallowness v tom, že se soud snaží (pokud to jen jde) vyhnout teoretickým či obecným otázkám, které často rozdělují společnost (v USA typicky otázkám potratu, diskriminace, práva nosit zbraň a v poslední době i registrovaného partnerství).

Kritici Sunsteina vznesli proti minimalismu mj. tyto námitky: (1) negativní dopad na právní jistotu a předvídatelnost práva; (2) přesun nákladů rozhodnutí (decision costs) na ostatní subjekty, zejména pak na budoucí litiganty; (3) nedostatek empirických důkazů o výhodách minimalismu; (4) minimalismus je vhodný toliko pro nižší soudy, neboť úlohou nejvyšších soudů je právě poskytovat vodítko pro zákonodárce, nižší soudy a budoucí chování fyzických a právnických osob; (5) argumenty pro minimalismus jsou veskrze pragmatické, např. ulehčení práce soudců; (6) minimalismus produkuje spekulace, které následně produkují větší množství chyb než „neminimalistické“ rozhodnutí (viz zde, zde a zde; replika Sunsteina zde).

Minimalismus má i další mouchy. Abychom poznali minimalistické rozhodnutí, musíme totiž znát i „maximalističtější“ varianty, což jde při absenci separátních stanovisek u většiny českých soudů někdy dost těžko. Rozhodnutí mohou být navíc narrow but not shallow nebo shallow but not narrow. A aby toho nebylo málo, pohled různých jedinců se může lišit. To se naplno ukázalo v diskusi k nedávnému postu týkajícímu se kauzy Dělnické strany. Některým komentátorům se nelíbilo, že toho NSS řekl příliš moc, jiným, že toho řekl příliš málo (a hnidopiši poukázali i na to, že něco řekl až příliš mockrát) – a to i přesto, že rozsudek ve věci Dělnické strany lze stěží považovat za minimalistický.

Jednou z oblastí, kde je minimalismus obzvláště nebezpečný, je „kutání nových judikatorních štol“. Ve Spojených státech jako příklad z nedávné doby poslouží kauza Heller [District of Columbia v. Heller 128 S. Ct. 2783 (2008)]. Ve věci Heller Nejvyšší soud USA vykutal z Druhého dodatku k Ústavě USA individuální základní právo vlastnit pistoli (a potenciálně i jiné střelné zbraně) na obranu svého domova. Z tohoto práva mj. plyne (potenciální) protiústavnost řady zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní. Toho si byl dobře vědom i autor většinového stanoviska Antonin Scalia (intelektuální vůdce konzervativního křídla), a proto do rozsudku zakomponoval i demonstrativní výčet zákonů omezujících vlastnictví střelných zbraní, které jsou v souladu s Ústavou USA – např. zákony omezující vlastnictví zbraní trestaných osob a duševně nemocných, zákazy nosit zbraň ve školách či na úřadech, a zákony stanovící podmínky pro prodej zbraní [554 U.S. ____ (2008), page 57]. Ani tento odstaveček ho ale neuchránil od nečekaně ostré kritiky z pera prominentních konzervativních soudců působících na nižších soudech – Richarda Posnera či Harvie Wilkinsona III – mj. z důvodu „přílišného minimalismu“. Když už totiž Nejvyšší soud právo vlastnit zbraň vykutal, měl podle nich vymezit jeho rozsah daleko přesněji. V opačném případě „pistolnická litigace“ zavalí federální soudy a vyjasnění kontur práva vlastnit střelnou zbraň bude trvat léta, ne-li dekády.

V českých luzích a hájích může obdobné otázky vyvolat například nedávný rozsudek NSS ze dne ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 3/2008-100 (dále jen „Kauza Dopravní značky“). NSS ve zkratce dospěl k závěru, že stanovení místní úpravy provozu na pozemních komunikacích (provedené způsobem, zakládajícím pro účastníky provozu odlišné povinnosti, než by měli podle obecné zákonné úpravy provozu na pozemních komunikacích) představuje opatření obecné povahy. Jinými slovy, pokud podnikáte v kamionové přepravě a místní městský úřad Vám „na truc“ umístí na příjezdovou cestu značku „zákaz vjezdu vozidel s hmotností nad 6 tun“, tak se můžete bránit. Opět se jedná o průlom v dosavadní praxi. Opět se o konturách přezkumu umístění dopravních značek z rozsudku moc nedozvíme. Zatím se můžeme jen ptát: Kdo bude aktivně legitimován? Každý, kdo jednou projede obcí? Nebo jen ten subjekt, který má v daném lokalitě bydliště (trvalé či přechodné?), místo podnikání či sídlo? Které dopravní značky lze napadnout? Jaká bude intenzita přezkumu? Každopádně lze očekávat hojnou litigaci a možná i několik let nejistoty.

V obou výše uvedených případech je klíčová otázka, kolik toho měly soudy říct. To je pochopitelně sporné (a subjektivní). Obě kauzy tak slouží pouze jako ilustrativní příklad možných negativních důsledků minimalismu, nikoliv jako kritika těchto rozhodnutí co do merita věci („detailní krajinomalba“ má totiž rovněž svoje mouchy; o tom ale někdy jindy).

Lze tedy shrnout, že „méně je více“ vždy neplatí a minimalismus nemusí být nutně ta nejlepší cesta. A pokud Vám někdo tvrdí opak, mějte se na pozoru – ostatně jako u všech jiných -ismů. V některých případech – zejména při kutání nových judikatorních štol – totiž minimalismus může nadělat víc škody než užitku. Na druhé straně minimalismus nemusí být projevem žádné soudcovské filozofie, ale prostě nevyhnutelnost. Tak je tomu například v ČR, kde soudům vzhledem k množství věcí a absenci filtračních mechanismů nezbývá nic jiného. Jindy je pak minimalismus (vy-/zne-)užíván jako mantra sloužící k jiným účelům. Za všechny případy postačí zmínit, jak se nynější předseda Nejvyššího soudu USA při konfirmačním procesu kasal, že minimalismus použije jako prostředek k hledání většího konsensu mezi soudci Nejvyššího soudu, což následně povede k většímu počtu jednomyslných rozhodnutí (dnes již víme, že opak se stal pravdou). V nejhorších případech pak minimalismus může sloužit dokonce jako zástěrka pro lenost, šlendrián, či váhavost.

A pokud by se snad někdo chtěl pokusit prokázat minimalismus empiricky, vodítko, kudy se vydat, nalezne zde.
Celý příspěvek

neděle 3. května 2009

Přivítání hosta pro květen 2009

Dovoluji si za všechny bloggery přivítat našeho květnového hosta, kterým je Petr Uhl. Myslím, že spoluzakladatele Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných není třeba nijak blíže představovat. Podle mého osobního názoru patří k novinářům, kteří o právu píší nejlépe (sám P. Uhl formální právní vzdělání nemá, s "právem i nespravedlností", mám-li parafrázovat název jeho knihy z roku 1998, se však doslova na vlastní kůži seznámil v 70. a 80. letech, kdy byl tehdejším režimem opakovaně perzekvován a vězněn). V 90. letech svými podáními k ÚS velmi přispěl ke změně problematických předpisů o státním občanství, významně se angažoval v oblasti lidských práv. V posledních letech působí jako profesionální novinář. Těšíme se na jeho májové posty. Celý příspěvek

Právník o lásce

K začínajícímu máji neodmyslitelně patří láska. Proto právě v tomto měsíci v rámci literárního okénka Jiného práva upozorňuji na velmi milou, zábavnou a současně i poučnou knížku Marie Vopršalové-Šteflové „Právník o lásce“, která vyšla v Brně již v roce 1944. Charakterizoval bych ji jako něco mezi úvodem do rodinného práva, červenou knihovnou a humoreskami typu Slovácko sa súdí.
V tomto případě nemá valného smyslu popisovat obsah knížky, potažmo pokoušet se o formulaci jediného obecně platného moudra. Tato knížka je totiž zajímavá něčím jiným: pomůže alespoň na chvíli ponořit se do atmosféry první poloviny minulého století, obohatí čtenáře o úžasné výrazivo a přinutí jej k lehkému úsměvu připomenutím, kam všude až dříve rodinné právo sahalo. A pokud si k četbě pustíte např. hudbu z některého filmů s Oldřichem Novým a uvaříte si dobrý čaj či kávu, může být pohoda dokonalá.

Vybírám proto jen namátkou některé půvabné citace z této knížky.

Útěchou pro všechny platonicky zamilované budiž následující citát:
Láska může míti též právní následky, a to jednak trestní, kdy totiž milující či milovavší jest za tuto svou, s hlediska trestního zákoníka nežádoucí, činnost soudem přímo trestán, jednak civilní, kdy jest odsouzen k náhradě škody, pokud tu vznikla. Slovo „činnost“ jest uvedeno úmyslně: má hned poukázati k tomu, že city čistě platonické jsou nad veškerý rmut předpisu povzneseny. Jejich perutě nelze poutati paragrafy, pokud jen se nezačnou snášeti příliš blízko k zemi… Někdy totiž i samotný polibek, tato pouhá sladká tečka nad i v slově milovati, má za sebou stín vězení.“

„Pouta paragrafů“ naopak představovala skutková podstata deliktu „zneuctění pod přípovědí manželství“. Tento přestupek, za který hrozilo odsouzení tuhého vězení až do tří měsíců, sloužil k ochraně nevinnosti dívčiny, kterou „zákon oceňuje a chrání způsobem velmi důmyslným, aniž se však snaží při tom ji za každou cenu zachovati, což jistě svědčí o jeho hluboké životní moudrosti. Nechce nemožné. Jest jen třeba, aby také dívka si byla vědoma své ceny. A má-li i ona své zásady a odpovídá na vaše čistě pozemské touhy tvrdošíjně záporně, protože chce pel své neporušenosti věnovati pouze tomu, kdo bude jednou jejím manželem, vztáhne zákon na tuto její počestnost svou ochrannou ruku.“ Pokud tedy dívčina „vydá se lásce rozpáleného mládence tak, jako růže vydává všechny svoje lístky větru, pod příslibem manželství“, nastupovalo do úvahy i trestní řízení.

Kam až mohou mládence dohnat neodbytné tetičky, lze pracovně nazvat příběh nesmělého mládence Emánka. Tohoto jinocha, „zkrušeného léty rodinné dresury, uvedly tetičky do rodiny, kde se vyskytoval rovněž jedináček bohatých rodičů s příslušenstvím tetiček. Když se Emánek vyjádřil, že má vážné úmysly a že se se slečnou ožení, dostal mladý párek povolení vycházeti bez dozoru do přírody. Emánek tuto blahovůli nijak zvláště neoceňoval, jemu docela stačilo pobývati se slečnou v přítomnosti jejích rodičů. Ale slečna, v níž háral utajený temperament, jej vodila s oblibou na procházky značně odlehlé, kde, jak prohlašovala, bylo možno se nerušeně sluniti. A Emánek ji skutečně při jejím slunění ničím nerušil, ač se tomuto požitku oddávala v oděvu co do rozměrů velmi skromném, a věnoval se tvrdošíjně svému oblíbenému studiu hmyzu, hluchý ke všemu sladkému dívčímu štěbetání. V této jeho libůstce založila slečna svůj plán. A tak se jednou do rozkošných opalovaček dostal sršeň a chtěl k smrti vyděšenou slečnu píchnout. Emánek projevil mimořádný zájem o tento zákeřný druh jeho oblíbenců, a i když se nakonec ukázalo, že to byl pouhý komár, ukázal se mužem nejen v tom směru, že vetřelce statečně zahnal, ale i ve všem ostatním. Než kdo se vyzná v lidském srdci? Vším tím stouplo jeho sebevědomí na nebezpečnou míru tak, že si začal namlouvat jinou slečnu, která se mu dávno líbila a jíž se netroufal přiblížiti se z obavy, aby neprohlédla jeho nezkušenost. Kvůli ní se dokonce vymanil z područí tetiček a prohlásil, že až se bude ženiti, že si vybere sám!“ Následně však zhrzená slečna podala na Emánka trestní oznámení, ten se zalekl pravděpodobného odsouzení, kajícně se vrátil a zažádal o ohlášky. Teprve poté bylo trestní řízení zastaveno...

Třeba jako důrazné varování pro náruživého svůdníka můžeme číst následující příběh:
Zato s jiným Cassanovou zatočil osud mnohem krutěji. Nejprve si odpykal trest ve vězení a pak byl odsouzen k náhradě škody za zmenšené vyhlídky svedené na sňatek ve výši 15.000 K. Patrně byl trpitelské povahy a chtěl dobrovolně vypíti kalich hořkosti až na dno, neboť nakonec se se svedenou také ještě oženil. … Jaké však bylo jeho rozhořčení, když se choť, sotvaže líbánky přešly, začala peněz přece jen domáhati. Provdáním její energie – jak tomu ostatně bývá u většiny žen, i těch nejněžnějších - teprve dostala křídla. … V následném exekučním rozhodnutí svůdník znovu a znovu četl, že nárok svedené trvá dále i po uzavření manželství, neboť jde o náhradu za škodu, která tu byla před sňatkem a nespočívala v tom, že svůdce nepojal svedenou za manželku, nýbrž, že zneuctiv ji, zmenšil její naději na ženicha vůbec, případně tedy na lepšího, nežli byl sám. A tak svůdník říká, že byl pro vínek své choti trestán třikráte, ale netroufá si dodati, který trest byl nejhorší. Asi ten doživotní.“

Na úplný závěr jsem si vybral trochu laskavého mentorování:
A všechny tyto řádky, jež vás chtěly zhruba seznámiti s institucí rozvodu a rozluky, končí upřímným přáním, byste toho poučení nikdy nepotřebovali! I když právník mluví o takových eventualitách s klidnou samozřejmostí, znamenají ve skutečném životě vždycky jisté ztroskotání. Vždyť tak jako život jednotlivcův, i manželství má být uměleckým dílem každého z nás, a proto jest na jeho zdárnou výstavbu věnovati veškerou vůli, píli a snahu. Žádný způsob života nemůže býti stavem trvalého nadšení, ale i když se vám manželství stane všedním dnem, může býti přece plným pohody.“
Celý příspěvek

pátek 1. května 2009

David Souter odchází z Nejvyššího soudu

New York Times dnes přinesl zprávu, že z Nejvyššího soudu odchází David Souter. Tím se poprvé otevře pro Obamovu administrativu možnost jmenovat soudce Nejvyššího soudu. Protože tento týden přechodem umírněného republikánského senátora k demokratům ztratili republikáni hranici 40 senátorů a tedy možnost fillibusteru (blokaci jednání komory), bude mít Obama otevřené pole k nominacím.
PS: Na Davidu Souterovi je zajímavé to, že byl v roce 1990 jmenován prvním prezidentem Bushem, nicméně se profiloval jako středový soudce. Jeho názorový posun nicméně později podpořil tendenci republikánských prezidentů jmenovat ideologicky velmi vyhraněné soudce. Asi nejslavnější Souterův názor je společné stanovisko s Kennedym a soudkyní Connorovou v "interrupční" kauze PLANNED PARENTHOOD OF SOUTHEASTERN PA. v. CASEY 505 U.S. 833 (1992), jedno z nejlepších soudních rozhodnutí, které jsem kdy četl. Celý příspěvek