neděle 26. dubna 2009

In Memoriam: Sir Neil MacCormick (1941-2009)

Již nějakou dobu jsem chtěl napsat něco k nedávnému úmrtí (nejen) právního filosofa Sira Neila MacCormicka. Chtěl jsem zmínku o něm nějak uvést odkazy na přínos, kterým pro mne byly v Oxfordu např. jeho knihy Legal Reasoning and Legal Theory nebo H.L.A. Hart anebo (stále - a již poměrně dlouho - rozečtené) Institutions of Law. Ale nějak jsem se k tomu nemohl smysluplně dostat. Proto bych se takto jen připojil k bloggovým vzpomínkám a odkázal např. na vzpomínkový post na Leiter Reports: A Philosophy Blog, kde jsou dále obsaženy odkazy na několik nekrologů, které přibližují osobu Sira MacCormicka z různých směrů a úhlů pohledu. Celý příspěvek

sobota 25. dubna 2009

Otřesná pravda o Jiném právu ve světle Cimrmanovy filozofie externismu

V měsíci věnovaném největšímu géniovi, kterého tato země neměla, je třeba konečně a definitivně vyvrátit mnoho omylů, které o Jiném právu, jeho údajných autorech, komentátorech a čtenářích obecně panují. K jejich vyvrácení a poznání skutečné pravdy použiji filozofie externismu, dosud nepřekonaného filozofického směru, jehož průkopníkem a učitelem byl právě Jára Cimrman. Filozofie je široké veřejnosti známa především ze hry Akt; ti, kteří by tuto průrvu filozofické moderny neznali, mohou se s ní seznámit např. zde, zde či zde. Jakožto člověk, který o filozofii neví téměř nic, jsem téměř ideálním subjektem k její aplikaci. Výsledek poznávacího procesu tomu bude nepochybně odpovídat.

Na úvod pro shrnutí připomínám, že základní myšlenka externismu vyvrací a zároveň potvrzuje (i v tom je výjimečná síla tohoto učení) filozofii solipsismu, která je postavena na ideji, že existuje pouze Já a neexistuje okolní svět. Externismus směle hájí teorii opačnou, tedy, že existuje pouze vnější svět a neexistuje Já. Aplikováno na každou věc, docházíme k závěru, že „věc je tam, kde se domníváme, že není, a není tam, kde se domníváme, že je.” Věc je tedy určena tím, čím není, nikoliv tím, čím je. Jedině vše to, co věcí není, tuto věc vytváří. Cimrman ústy profesora Smoljaka zdůrazňuje, že by proto bylo lépe neoznačovat věc věcí, ale označit za ni okolí věci, tedy ne-věc.

Nyní snad už musí být každému jasné, že Michal Bobek ani Honza Komárek nemají na existenci Jiného práva pražádnou zásluhu, ba právě naopak. Oni dva jsou jediní, kdo Jiné právo nezaložil. Založil jsem ho já, Pavel Molek, Tomáš Sobek, Pavel Hasenkopf, Karel Výborný, Jenda Petrov, Vojta Šimíček, Věra Špaňhelová z Kopidla, Pavel Kučera z Brna, Festus Okunebene z Ugandy, Remigius Sprotys z Vilniusu, Varlatos Charlaos z Atén, jakož i několik dalších miliard ne-Komárků a ne-Bobků tohoto světa. Veškerá vina za jeho neduhy tedy nepadá na ně dva, ale na nás ostatní. My víme s jakou myšlenkou jsme ho založili a proč. Oni to ne-vědí. Aby ho změnili, musíme ho změnit my. Zároveň veškerá případná chvála připadá nám, nikoliv jim. Stejně tak stížnosti. Píšete-li jim maily ohledně JP, už jim je nepište, pište je sobě nebo svým sousedům.

Druhý velký omyl je, že Jiné právo je tvořeno posty, které sem píšeme. Jedná se o hrubé nepochopení reality. Je to právě všechno to, co sem nenapíšeme, co tvoří Jiné právo. Nejpilnějším přispěvatelem se tedy může patrně zdát Michal Bobek, ale přitom je to opět on, kvůli kterému je Jiné právo méně, než by bylo bez něj. Již zmiňovaný Festus či Varlatos stvořili víc z Jiného práva než Michal, Honza či kterýkoliv z nás ostatních ne-přispěvatelů. Nejlepším postem nepochybně byl ten, který sem nenapsala 25. června 2007 Ugde Öhlundová ze Stockholmu. Díky Ugde! Snad si i my ostatní uvědomíme, že nejlépe Jinému právu přispějeme, když sem nic psát nebudeme (tento post budiž důkazem, že některým z nás to dochází pomaleji).

Co platí pro autory, platí samozřejmě i pro komentátory. Všechno to, co nejsou komentáře na Jiném právu, tvoří skutečné komentáře Jiného práva. V momentě, kdy Pavel Hasenkopf přestal být na JP patrný coby komentátor, stal se ve skutečnosti jeho nejplodnějším komentátorem. Ve chvíli, kdy se však vrátil zpět, přestal jako komentátor opět existovat. Chcete-li být tedy komentátory, pak proboha nekomentujte!

Nyní se dostávám k vám, milí čtenáři, tedy vám všem, kteří zde ani nepíšete ani nekomentujete, ale chodíte sem číst vše to, co jsme ne-napsali, a možná si myslíte, že tak spoluvytváříte fenomén Jiného práva. Inu, další omyl, jenž je třeba prostřednictvím teorie poznání založené na principech externismu vyvrátit. Čím více sem chodíte, čím více zde čtete, čím více se Jinému právu blížíte, tím více se dostáváte tam, kde Jiné právo není. Cimrmanovými slovy tedy šlapete do prázdna. Jiné právo totiž poznáte právě jen tam, kde Jiné právo není.

Mnozí z vás, zejména ti ve filozofii zběhlejší, již jistě tuší, kam tento poznávací proces nevyhnutelně vede (pozn. pro vulgární materialisty: ano, tam taky, ale jen jako logický vedlejší efekt); pro někoho to bude možná zjištění nejlepší, pro jiného nejděsivější:

Jiné právo neexistuje. Ani Jiný Jára neexistuje. Jsou to jen díry ve jsoucím světě.

A teď už tedy VÍTE VŠE: NEVÍTE NIC. Tak jako ne-já.

(Co má pro skutečnosti zde uvedené za následek objektivní neexistence tohoto postu, si už domyslíte sami.)
Celý příspěvek

pátek 24. dubna 2009

Mrtvé Čínany nevystavovat!

I tak by šlo shrnout rozhodnutí pařížského tribunal de grande instance, který zakázal další vystavování preparovaných čínských mrtvol. Jedná se výstavu “Our body, à corps ouvert”. Těla byla skutečně otevřená : svaly, cévy, kosti. Ostatně kdo má zájem, může se podívat sám třeba sem anebo sem.

Francouzský soud další pokračování výstavy zakázal k návrhu dvou (patrně) občanských sdružení – „Solidarité Chine” a „Ensemble contre la peine de mort“. Sdružení tvrdila, že obchodní společnost z Honkongu, která výstavu provozovala, použila k „získání exponátů“ patrně popravené čínské vězně a jiné jedince, kteří by si asi nepřáli být vystavováni.

Rozhodnutí jako takové se mi bohužel nepodařilo zatím na internetu najít, nicméně z fragmentů v různých francouzských tiskovinách by se zdálo, že soud své rozhodnutí opřel hlavně o čl. 16 odst. 2 Code Civil, který umožňuje soudci zakázat ohrožování osobní (fyzické) integrity člověka („Le juge peut prescrire toutes mesures propres à empêcher ou faire cesser une atteinte illicite au corps humain ou des agissements illicites portant sur des éléments ou des produits de celui-ci.“) Systematicky se jedná o podmnožinu osobnostních práv/práva na lidskou důstojnost, která byla pouze „protažena“ do posmrtné ochrany.

Víc se asi v tuto chvíli nedozvíme. Francouzská galerie se proti rozhodnutí odvolala, takže se tím bude zabývat Cour d´appel de Paris. Zajímavé bude ale třeba, jakým způsobem se bude dokazovat (či se již asi dokazoval) původ těl a (předchozí) udělený souhlas k vystavování. Předpokládal bych, že toto musí prokázat provozovatel výstavy. Patrně tedy nikoliv její majitel, neboť lidské ostatky (ne)mohou být předmětem vlastnického práva. Ani takto hezky „zpracované“? A co tak „přidaná“ hodnota v podobě konzervace atd? No, jedno je jisté: právníci se jistě nebudou nudit …
Celý příspěvek

čtvrtek 23. dubna 2009

Jára Cimrman legislativcem III.

Dalším z objevů nalezených v Mistrově bedně na Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví jsou připomínky k dvojjedinému návrhu, který nakonec vyšel ve Sbírce jako vyhláška č. 351/2008 Sb., kterou se mění vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, a jako vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků. Ve zpětném pohledu se zdá být letošní chystané zavádění šrotovného nejen odrazem moudrosti racionálního a hospodárného zákonodárce, který si vykládá znovuzavedení sobotních směn v automobilkách jako příznak krize poptávky po automobilech, ale i odrazem jeho spravedlnosti, neboť šrotovné lze vykládat i jako odměnu provozovatelům autovrakovišť za to, že se loni nebouřili proti zavedení této legislativní úpravy. Tedy oni se asi ani nestihli bouřit, protože v době plánované demonstrace museli ještě vyplnit provozní deník zařízení s náležitostmi uvedenými v bodě 10 přílohy č. 1, evidenci o převzatých autovracích a o způsobech jejich zpracování a evidenci materiálů a částí k opětovnému použití, a nebo zrovna zasílali identifikační údaje o provozovateli zařízení ke sběru vybraných autovraků a o osobě předávající vybraný autovrak, údaje o souhlasu k provozování zařízení ke sběru autovraků a údaje o převzatém vybraném autovraku a o chybějících částech převzatého autovraku v rozsahu požadovaném v potvrzení o převzetí autovraku do zařízení ke sběru autovraků, uvedeném v příloze č. 3 vyhlášky č. 352/2008 Sb....:
"K návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, a vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky), mohu podotknout snad jen tolik, že bych jej nechal z pohledu našeho úřadu bez připomínek a místo nich bych se modlil za pneumaticky černé duše legislativců, kteří tak složitým a nepřehledným papírováním obtěžují podnikatele nakládající s odpady a s autovraky. Je to další drtivé vítězství procesu nad hmotou a přiznám se bez mučení, že kdybych byl v pozici těch podnikatelů (a souběžně s nimi orgánů samospráv), sotva by má intelektuální kapacita stačila na pochopení toho, co všechno mám vyplňovat a jak, v čemž mi nepomohl ani – ba naopak – roztomilý osový graf na dně strany 14 návrhu.

Shrnuto a podtrženo, doporučuji s tímto legislativním kalem (pro bližší pochopení tohoto označení viz list č. 3 Přílohy č. 20 k vyhlášce č. 383/2001 Sb.) naložit podle postupů uvedených v tabulce č. 1 návrhu vyhlášky, kterou se mění vyhláška Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, ve znění pozdějších předpisů, pod kódy XD3, XD4 či XD10 (ve všech třech případech podle této tabulky platí: množství odpadu +/-: „-“, Partner: „NE“); tedy hlubinně jej injektovat do solné komory, uložit do vodní laguny či spálit na pevnině. Při volbě poslední varianty se alespoň ohřejeme, až budeme společně se zákonodárcem (§ 4 vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady z autovraků, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků) zálibně sledovat na horizontu plynoucí „tok vybraných autovraků“..."
P.S.: I tentokrát máme pro čtenáře úkol: kdo jako první vyplní zprávy, potvrzení a hlášení podle příloh 3 až 5 vyhlášky č. 352/2008 Sb., kvalifikuje se pro ozdravný pobyt, který pořádá v "nejvzdálenějších regionech Společenství" Komise pro všechny podnikatele, kteří zkolabovali ze snahy dodržovat evropskou legislativu...
Celý příspěvek

středa 22. dubna 2009

Nový LL.M. program v Lisabonu

Joseph Weiler a Miguel Maduro jsou zakladateli a vedoucími nového LL.M. programu na Universidade católica portuguesa v Lisabonu. Program s názvem "Law in a European and Global Context" slibuje revoluci v evropském systému právnického vzdělávání - jak obsahem, tak formou, která vychází z kursu "Total Law".

Myslím, že již díky jménům zakladatelů není třeba kursu dělat přílišnou reklamu; pohled na další vyučující jen potvrzuje jeho vysoké ambice. Bude mezi studenty prvního ročníku i čtenář Jiného práva?



Celý příspěvek

Maduro a "poznámka číslo 5"

Podobně jako slavná „footnote four“ z rozhodnutí Nejvyššího soudu USA v případu Carolene Products, ve které soudce Stone načrtl schéma soudního přezkumu ústavnosti, by se mohla proslavit poznámka pod čarou, kterou připojil ke svému stanovisku ve věci C-411/06 generální advokát Maduro.

Jedná se o spor mezi Komisí na jedné straně a Evropským parlamentem a Radou na straně druhé, jak jinak než o právní základ (v tomto případě nařízení o přepravě odpadů). V poznámce číslo pět (škoda, že to Madurovi nevyšlo na tu čtyřku) Maduro kritizuje přístup Soudu, podle kterého se „více zapojení Evropského parlamentu“ rovná „více demokracie“ a proto má mít při možnosti přijetí právního aktu na vícero základech přednost ten, který umožňuje "větší" zapojení Parlamentu.

Maduro konstatuje, že takový přístup nemá žádnou oporu ve Smlouvách a navíc odporuje pojetí demokracie v EU. V poznámce číslo pět pak takové pojetí Maduro načrtává:

Democracy can take a number of different forms, however, especially in the European Community. At Community level, democratic legitimacy is derived from two main sources: either the Council, in which the will of the peoples of Europe is expressed through the positions adopted by their respective governments, under the control of their national parliaments; or the European Parliament, the directly representative European institution, and the Commission, which is directly accountable to it. Directly democratic representativeness is undeniably a relevant gauge of European democracy, but it is not the only one. In particular, European democracy also entails achieving a delicate balance between the national and European dimensions of democracy, without either one necessarily prevailing over the other. This is why the European Parliament does not have the same power as national parliaments in the legislative process and, although an argument could be made for stronger powers for the European Parliament, it is for the peoples of Europe to make that decision through treaty amendment. The balance between the powers conferred on the European Parliament and the other institutions as expressed in the different legislative procedures has evolved over time and reflects the balance which the peoples of Europe have wanted between national and European means of giving legitimacy to the exercise of power at European level. To accept a general principle of preference for a legal basis which maximises the participation of the European Parliament in the decision-making process would be tantamount to altering the institutional and democratic balance laid down by the Treaty. I am well aware that this analysis leads to a prohibition in practice on cumulative legal bases: either both provisions provide for the same decision-making procedure and an error as to legal basis would be of merely formal significance and therefore of no import, subject to a possible incidence on the distribution of competence between the Community and the Member States; or they provide for different legislative procedures, which are therefore necessarily incompatible for the reasons I have just discussed, and they may not be combined.

Celý příspěvek

pátek 17. dubna 2009

České předsednictví Evropské unie - PF UK - Česká společnost pro evropské a srovnávací právo
____________________________________________________________________________
JUDr. Martin Smolek, Ph.D., vládní zmocněnec pro zastupování ČR před Soudním dvorem ES
si Vás dovoluje pozvat na přednášku, kterou prosloví Miguel Poiares Maduro, generální advokát Soudního dvora ES

"Role and Legitimacy of the European Court of Justice"
15. května 2009, 10:00 - 11:30, Právnická fakulta Univerzity Karlovy, místnost č. 103
K účasti na přednášce se prosím registrujte na adrese: lucie_brezinova[na]mzv.cz.

„Je pravdou, že soudy by neměly zůstávat institucionálně slepé. Soudní dvůr by tedy měl mít na paměti mezinárodní kontext, ve kterém funguje, a svá omezení. Měl by si být vědom vlivu, který jeho rozhodnutí mohou mít mimo hranice Společenství. Ve stále vzájemně provázanějším světě se různé právní řády budou muset snažit sladit své nároky na soudní pravomoc.“ (C-402/05 P, Kadi)

Luís Miguel Poiares Pessoa Maduro
Narozen v roce 1967; licencié en droit (bakalář práv) (univerzita v Lisabonu, 1990); asistent (Evropský univerzitní institut, 1991); doktor práv (Evropský univerzitní institut ve Florencii, 1996); hostující profesor (Collège de l´Europe de Natolin; Institut Ortega y Gasset v Madridu; portugalská katolická univerzita; Institut evropských studií v Macao); profesor (nezávislá univerzita v Lisabonu, 1997); Fulbright Visiting Research Fellow (Harvardská univerzita,1998); jeden z ředitelů Akademie mezinárodního obchodního práva; spolu-šéfredaktor (Hart Series on European Law and Integration, European Law Journal) a člen redakčního výboru mnoha právních časopisů; generální advokát Soudního dvora od 7. října 2003.

Celý příspěvek

středa 15. dubna 2009

Lord Slynn of Hadley – tři střípky

Zpráva, protentokrát bohužel ne až tak veselá: Minulý týden zemřel ve věku 79 let Lord Slynn of Hadley. Silná postava evropského práva a pro mnohé i jedna z jeho ikon. Byl velice dobře znám coby nejaktivnější „misionář“ evropského práva v České republice i jiných nových členských státech. Jeho energie, s jakou cestoval po Evropě i zemích Commonwealthu, mě fascinovala, stejně jako skromnost a bezprostřednost. Nebudu psát žádné nekrology; ten, kdo má zájem, si je může přečíst zde či zde. Památku tohoto výtečného člověka uctím snad jenom třemi lehčími osobními vzpomínkami:

1) Gordon Slynn bylo první anglické lordstvo, které jsem kdy poznal „zblízka“. Mé dotehdejší představy o anglických lordech se odvíjely od sledování a čtení Monthy Pythona, Sherlocka Holmese či Jane Austenové, tedy v součtu neměli lordi zrovna lichotivý obraz. Lordem Slynnem jsem proto byl výjimečným způsobem pozitivně překvapen. Ani trochu se nepodobal „tuhému panáku z vyšších vrstev“; naopak byl velice bezprostřední, milý a přístupný k jakýmkoliv otázkám a debatám. Kromě entuziasmu mělo však jeho lordstvo také neuvěřitelnou výdrž. Vzpomínám si, jak přibližně před deseti lety na jedné recepci, kterou pořádala nejmenovaná česká právnická fakulta v nejmenovaném městě, byl Gordon Slynn schopen při pití ostrého alkoholu držet krok s nejmenovaným vedoucím zahraničního oddělení dané nejmenované právnické fakulty (což bylo myslím možná poprvé, kdy na hosta ze západní Evropy nefungoval osvědčený recept na přijímání vážených zahraničních návštěv „vemte ho do hospody a vožerte ho“). To mu zaručilo nelíčený obdiv u domácího publika, hlavně tedy v okamžiku, kdy se poté zvedl a trval na tom, že bude tančit s přítomnými dvacetiletými dívkami a chlapci.

2) Lord Slynn byl osvědčenou studnicí anglických justičních vtipů a vzpomínek na lidi, které mladší generace zná jenom z učebnic – Dennning, Diplock, Devlin a mnoho jiných. Dost z těchto vtipů bylo o Lordu Denningovi (o silných osobnostech se vždy dobře vyprávějí vtipy). Vzpomínám si na jeden, který se tradoval o „pozdějším“ Lordu Denningovi, tedy o letech, kdy již byl „Master of the Rolls“ (nejvyšší anglický civilní soudce) a v rámci Odvolacího soudu nezpochybnitelnou autoritou. Právě ta nezpochybnitelná letitá autorita se ale může v konečné fázi na soudci trochu podepsat. Lord Slynn ten vtip vyprávěl následovně:

Senát Odvolacího soudu skončil ústní jednání a tříčlenný senát vedený Lordem Denningem se odebral k závěrečné poradě. Bylo zřetelné, že oba další soudci mají odlišný názor od názoru Denningova.
Nejmladší soudce k Denningovi jako předsedovi senátu: „Vaše Lordstvo, navrhuji odvolání vyhovět“.
Denning: „Dobrá, můžete si napsat odlišné stanovisko“.
Druhy soudce: „Vaše Lordstvo, já bych ale navrhoval také odvolání vyhovět“.
Denning: „Dobrá, tak si také napište odlišné stanovisko“!

3) Při vstupu do Odvolacího výboru Sněmovny lordů byl Gordon Slynn jmenován „Law Lordem“. Při jednom z našich rozhovorů mě zajímalo, jak to vypadá, když je člověk jmenován lordem. S obvyklou nonšalantní skromností přišla odpověď ve stylu „Nothing particular, really …“. Nepolevil jsem a zajímal jsem se alespoň o detaily jeho jmenování. Podle čeho se třeba vybírá to „of cosi“, co je za jménem? Je to jako v katolické církvi, kde se biskupům bez diecéze udělují již neexistující starověké diecéze někde v severní Africe? Prý nikoliv. Rituál je to dost civilní a kandidát, který má být jmenován, si může sám vybrat, „of co“ chce být. Je jenom jakási komise, která musí výběr v konečné fázi schválit a vymyslet nějaký erb pro to příslušné „of“ apod. Takže sám Gordon Slynn, tedy tehdy již Sir Gordon, se stal lordem z Hadley, což byla údajně rodná vesnice jeho matky. Jiný jeho kolega Law Lord si vybral „of něco jihého“ (už si bohužel nepamatuji), což zase byl blok obytných domů někde na severním předměstí Londýna, kde vyrůstal. Raději jsem se pak již neptal, odkud je takový Lord Salmon od Sandwich.
Celý příspěvek

Seminář "Zajištění rovného zacházení ve vnitrostátním právu: Co všechno jste chtěli vědet o důsledcích neprovedení legislativy ES"

Ve dnech 15.-16. června 2009 se bude na Hostýně u Bystřice pod Hostýnem konat seminář na téma "Zajištění rovného zacházení ve vnitrostátním právu: Co všechno jste chtěli vědet o důsledcích neprovedení legislativy ES".
Seminář je určen především pro odbornou veřejnost z řad nevládních organizací, advokacie, soudnictví či akademické sféry apod. Informace o semináři naleznete ZDE. Přihlášky prosím zašlete zpět nejpozději do 30. května 2009 na e-mailovou adresu poradna@poradna-prava.cz.
Celý příspěvek

úterý 14. dubna 2009

Jan M. Passer: Máslo nemá sestru ani bratra

aneb přínos bulváru.


Ze školních (rozuměno univerzitních) let se mi vybavuje příběh (mnohem více než případ), za jehož správnost díky plynutí času a mé paměti neručím. Výrobce jakéhosi margarínu (tuším někdy v období první republiky) propagoval svůj výrobek sloganem „Luna, rodná sestra másla“. Mlékařům se slogan nelíbil, považovali jej za nekalou soutěž, ale než by zahajovali dlouhé (již tehdy) soudní řízení s nejistým výsledkem (již tehdy), raději rychle reagovali inzeráty „Máslo nemá sestru ani bratra.“.

Závěrem minulého týdne vzbudil pozornost středočeský hejtman, který v rozladění a politickém hněvu nad jemu nemilým rozhodnutím Městského soudu v Praze pohrozil zveřejněním telefonního čísla soudkyně, podepsané pod daným rozhodnutím. Nevím, zda tak skutečně učinil, zahlédl-li jsem v této souvislosti (vedle jejího jména) v denním tisku telefonní číslo, bylo na ústřednu městského soudu.

Reakce na počin „zlého muže sociální demokracie“ vesměs připustily, že se nejedná o nezákonné jednání, současně však odsoudily pokus o, eufemisticky řečeno, povolání lidu na barikády. Nechci na tomto místě dlouze rozebírat páně hejtmanovo počínání, ale upozornit na jednu z „odpovědí“, která mne pobavila. V rámci české politické kultury, v níž nelze počítat s dovozením politické odpovědnosti pana hejtmana za bezprecedentní útok na nezávislost soudu (kterou rozhodně nezaštiťuji to, že by dané rozhodnutí nemohlo být kritizováno), a v kontextu neexistující právní odpovědnosti (byť odsouzeníhodné, nezákonné zřejmě jednání hejtmana nebylo), přispěchal s reakcí bulvární tisk (http://www.ahaonline.cz/cz/z-domova/35937/soudkyne-zakazala-stredoceskemu-kraji-proplacet-poplatky-v-lekarnach---rath-se-ji-pomstil/). Ten zveřejnil nejen adresu a telefon středočeského hejtmana, ale i číslo jeho mobilního telefonu. Lze spekulovat, zda měl na paměti prvorepublikové mlékaře, nebo jen v lidské povaze zakódované Chammurapiho „oko za oko“, jedná se však o pravděpodobně nejcitelnější „trest“, účinnější než jakékoliv veřejné odsudky.

Jan M. Passer
Celý příspěvek

Jára Cimrman – objevitel přílepků

Jak známo, Jára Cimrman byl na slovo vzatý vlastenec, který dlouhodobě usiloval o emancipaci českých zemí z područí rakousko-uherského zpuchřelého mocnářství. Postavil si dva životní cíle: rozbít atom a rozbít žalář národů. Jakožto zarytý pacifista přitom při plnění druhého vytčeného cíle volil výhradně pokojné formy řešení: převýchovu dětí císařské rodiny, záměnu císaře za jeho dvojníka Nývlta, rozdrolování loajality k říši prostřednictvím protihabsburských anekdot apod. O jednom vskutku geniálním pokusu o rozbití Rakouska-Uherska, učiněnému ryze právními prostředky, se však dodnes neví.

Příběh začal v srpnu roku 1900, kdy Jára Cimrman pobýval v letním bytě u svého přítele statkáře Koutného v Přílepech u Kroměříže. V té době byl Cimrman mimořádně nesvůj. O zemědělskou výrobu se sice dlouhodobě zajímal a svého hostitele jen tak mezi řečí inspiroval např. k zavedení snášení vajec slepicemi chovanými ekologickým a tudíž bezklecovým způsobem se zcela volným výběhem (což bohužel vedlo k značnému úbytku slepic způsobenému jejich vnitřní i vnější emigrací). Trápilo ho nicméně pomyšlení, že nastává přelom tisíciletí a pokud se okamžitě nestane něco zásadního, vstoupí Čechové do nového tisíciletí v rakouském područí. Právě na tento problém myslel i u oběda a příliš proto nevnímal svého přítele, který si stěžoval na dodavatele koňských postrojů, bezdůvodně podmiňujícího zakoupení postroje současnou koupí ostruh a páru hřebelců.

Až tato informace vytrhla Cimrmana z jeho zádumčivosti. Náhle zbledl, vyskočil a zvolal: „Koně, příteli, a co nejrychlejšího, klidně i divokého! Už vím, jak na ně! Cha!

Poté se okamžitě rozjel do Vídně, aby zastihl české poslance ještě před pravidelným poprázdninovým zasedáním říšské rady. Při divoké cestě si svůj spontánní nápad promyslel do posledního detailu. Nápad byl geniální svojí jednoduchostí. Cimrman totiž dobře věděl, že rakouská monarchie se nikdy dobrovolně nevzdá českých zemí, protože by tím nejen přišla o svoji hospodářsky nejrozvinutější část, nýbrž zejména by ztratila Čechy, oblíbené veselé kumpány, které pro jejich zásadové postoje a loajalitu odjakživa vyhledávala všechna nadnárodní evropská společenství. Jelikož však odmítal ozbrojená povstání a krveprolití, pochopil, že jedinou možností zlomit zdánlivě neprostupné mříže žaláře národů, je lest. Vymyslel proto legislativní fintu, která se od těch dob v odborné literatuře a judikatuře označuje buď za „přílepek“ (podle místa, kde k nápadu přišel), anebo jako „legislativní jezdec“ či „divoký jezdec“ – na památku divoké jízdy do Vídně.

Českým poslancům Cimrman předložil hotový plán: navrhnout ve druhém čtení (poznámka: málo se ví, že systém tří čtení vymyslel rovněž Cimrman, a to jako prostředek k brzdění legislativního závalu, připravovaného hyperaktivními a neúnavnými rakouskými ministry, neustále naladěnými na reformní étos zpuchřelé monarchie) v říšské radě následující novelizační bod: „Zákon č. 119/1867 ř. z., ježto se týče záležitostí, všem zemím mocnářství Rakouského společných a toho, jak se mají vyřizovati, se mění tak, že v § 1 se za slova „zastoupeným a“ doplňují slova „království Českého,“. Tímto velmi nenápadným způsobem by se totiž české země zcela nepozorovaně dostaly na státoprávní úroveň Uher a z dualismu by se stal trialismus – zcela nenásilným a navíc ústavním způsobem. Přilepena měla být tato novela k některému z tehdy projednávaných zákonů – buď k zákonu o stavbě vodních drah a o provedení úpravy řek (č. 66/1901 ř. z.) nebo k zákonu, kterým se upravuje nedělní a sváteční klid v živnostech (č. 125/1905 ř. z.). [Poznámka: původně Cimrmana sice zaujalo „nařízení o prohlídce při porážce koní, jichž maso má býti upotřebeno k lidskému požívání“ (č. 52/1900 mor. z. z.), které považoval s ohledem na přílepek coby divokého legislativního jezdce za velmi stylové, nicméně nejednalo se o zákon, nýbrž o pouhé nařízení, takže jeho použití nebylo vhodné.]

Perfekcionista Cimrman ovšem trval na tom, že účinnosti musí tato novela nabýt hned 1. ledna 1901 tak, aby si všichni žáci mohli zapamatovat, že české země se staly samostatnými od počátku tisíciletí. To konkrétně znamenalo, že zákon musel být schválen ještě v druhé polovině roku 1900. Celá geniální myšlenka však ztroskotala na – z historického hlediska - úplné banalitě: 7. září 1900 došlo k rozpuštění říšského sněmu a k vypsání nových voleb, které byly popravdě úplně zbytečné, jelikož přinesly v zásadě stejné výsledky jako volby předchozí.

Principielní Cimrman za těchto okolností legislativní přílepek již dále neprosazoval, protože jakkoliv na straně jedné toužil po rozbití žaláře národů, nechtěl tak učinit za každou cenu, tj. za cenu trýznění generací nevinných žáků, kteří by nebyli schopni naučit se datum získání autonomie Čechů. Proto řekl slavný výrok: „Nešť, počkáme jářku dalších tisíc let. Jak ostatně znám svoje Čechy, oni se do počátku dalšího milénia naučí s přílepky mistrovsky nakládati a využijí je k mnoha bohulibým kouskům. Mocnáři se ještě budou diviti, co dokáží potomci husitů!“

S pouhou trochou nezbytného zjednodušení tak lze shrnout, že nebýt zbytečných obstrukcí a nesmyslného rozpuštění říšské rady, k němuž došlo jen pro ukojení ega frustrovaného mocnáře, nervózního ze ztráty popularity a z toho, že se jaksi dlouho nic neděje, mohlo dojít k emancipaci českých zemí velmi elegantním a nenásilným způsobem již v roce 1900. A světové války věru vůbec nebylo třeba…
Celý příspěvek

pátek 10. dubna 2009

Jára Cimrman legislativcem II.

Jak jsme slíbili, nahodile vybíráme z připomínek, které byly nalezeny na Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví v bednách s pozůstalostí Járy Cimrmana z dob, kdy byl na tomto úřadu a jeho předchůdcích odpovědným mimo hlídání „českého metru“ i za zpracovávání legislativních připomínek. První z vybraných připomínek se váže k návrhu, jenž nakonec legislativním procesem úspěšně doputoval do Sbírky pod č. 615/2006 Sb., jako nařízení vlády o stanovení emisních limitů a dalších podmínek provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. Pro pochopení smyslu připomínek je nicméně nezbytné mít před sebou text samotného nařízení vlády, ASPI (a jiné systémy) buďtež proto pozdraveny….:

Připomínky k návrhu nařízení vlády o stanovení emisních limitů a dalších podmínek provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší.

Bez připomínek.
Připomínkující pracovník se obává, že na to, abychom se jako státní úřad vůbec mohli cítit (v přeneseném slova smyslu) povolanými k připomínkování tohoto návrhu, museli bychom produkovat ročně alespoň několik málo tun amoniaku či těkavých organických látek, nebo emitovat kromě správních rozhodnutí také nějaké persistentní organické látky. Další naší nadějí je, že bychom v nové budově našeho úřadu mohli třídit nebo jinak studeně upravovat uhlí, což by z nás ve smyslu části II, hlavy I., bodu 1.1 Přílohy č. 1 k návrhu udělalo alespoň zdroj střední, podobně jako pražení kávy, kakaových bobů nebo oříšků (při množství nad 1 t za den podle bodu 6.13 tamtéž). Kdybychom ve smyslu bodu 2.2.1 ohřívali vítr, stal by se z nás dokonce zdroj velký, ale museli bychom přitom vyrábět navíc železo. Jinak zůstáváme beznadějně malým zdrojem ve smyslu § 3 odst. 4 návrhu. Ale co, jsme snad malí...?!

Je také otázkou, zda je připomínkující pracovník dostatečně povolán k tomu, aby v rámci takto nepříslušného subjektu připomínkoval návrh, jehož jazykovou hodnotu by ještě lépe ocenili ze svého chrámu i tvrze někteří vyhlášení úřední jazykozpytci. Proto namísto připomínek vybírá z rozsáhlého návrhu alespoň několik výrazů, jež mohou nadále obohatit náš pasivní slovník, popřípadě oblíbené testy všeobecného přehledu pro kandidáty státní služby na našem úřadě: „asistovaná fléra; manipulace se spečencem na spékacím pásu aglomerace; cementářský slínek; vláknité silikáty krocidolit; nitrátové čeření; vlečená botka k rozstřiku kejdy...“.

Do těchto testů lze ostatně vsunout i otázku, jakou teplotu je třeba udržovat alespoň po dobu 2 vteřin ve spalovacím prostoru krematoria (bod 6.6 Přílohy č. 1 část II), aby byla zajištěna termická a oxidační destrukce všech odcházejících znečišťujících látek; popřípadě otázku, jaký je poměr zápachu mezi seletem, prasnicí a březí prasnicí, tak aby udělali ze svého chovatele velký zdroj znečištění ovzduší. Odmítnutým justičním čekatelům, kteří budou hledat spásu v nastoupení do státní služby (až bude legislativně rozmrazen zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech) by bylo možno pokládat také otázku, co to je Clausův proces.
pozn. ed.: odpovědi na poslední dvě otázky zasílejte na e-mailovou adresu odpad@jinepravo.blogspot.com. Výherci budou odměněni v souladu s věcným zaměřením připomínkované vyhlášky. Veselé Velikonoce!
Celý příspěvek

středa 8. dubna 2009

Ještě špetka jistot: nabídka EPS

Ekologický právní servis hledá do svého týmu nové právníky/právničkypro práci na tématech:
- prosazování odpovědnosti nadnárodních korporací
- přístup k soudům v oblasti ochrany veřejných zájmů
- právní ochrana životního prostředí a lidských práv.
Požadujeme vysokoškolské právnické vzdělání (studenti, kteří budou absolvovatv roce 2009, se mohou ucházet také) a motivaci k práci ve veřejném zájmu.
Více informací na www.eps.cz


Celý příspěvek

úterý 7. dubna 2009

Cimrman právním pedagogem

V pedagogickém procesu není vždy nutné využívat pouze pozitivní příklady. Je možné využívat i příklady negativní a dále pak extrémní verze negativních příkladů, takzvanou otřesnou kasuistiku (v originále „Schreckenfälle“). Tuto tripartitu výukových příkladových studií razí Cimrman již ve své základní pedagogické příručce „Lernen und Erlernen“ z roku 1885. Vzápětí ji také uvádí v život ve své pedagogické praxi.

Z tripartity pozitivní příklad/negativní příklad/otřesný příklad také vychází Cimrmanova stěžejní učební pomůcka „Untaten der k.k. Justiz“. Jednalo se o sbírku případů výlučně třetí kategorie, tedy příkladů otřesných. Jejich sebrání mělo sloužit pro výuku právnického dorostu celé monarchie formou šokové terapie.

Místopisně situoval Cimrman své „Untaten“ do Haliče. Výběr nejzaostalejší části monarchie byl motivován poněkud divokými historkami, které o Haliči v „civilizované“ části monarchie kolovaly. Obecně se věřilo, že v Haliči je možné všechno. Však ostatně také nebylo větší urážky před vídeňskými soudy, než když si soudce, nespokojen s písemným podáním advokáta či jeho ústním vystoupením, pod knír zamručel, že „ten Anwalt je snad z Haliče“.

Níže nabízíme jeden z případů, které Cimrman původně zamýšlel zahrnout do „Untaten“. Jednalo se o Schreckenfall, v jehož nadpise nalezneme klíčová slova „právo na zákonného soudce“, „konzistence rozhodování“, „nezávislost moci soudní“ a „kárné řízení“. Byť se jednalo o dvě imaginární rozhodnutí (fiktivního) Nejvyššího soudu v Haliči, byla koncipována jako jeden celek a Cimrman je také zamýšlel pojmout jako jeden kontrastní Schreckenfall. Ten však nakonec ve svazku publikován nebyl. Zatím nevíme proč vlastně. To zůstává předmětem dalšího výzkumu. Jistý náznak nabízí pouze Cimrmanova ruční poznámka na okraji rukopisu u začátku tohoto případu, kde čteme: „Stáhnout! Tohle by se nemohlo stát ani v Haliči!“
-------------------------------------------------------------------------------------------------

ROZHODNUTÍ

Kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči rozhodl dne 18. června 1888 bez ústního jednání v kárné věci soudce P. Lockchena, místopředsedy Nejvyššího soudu v Haliči, o návrhu kárně obviněného na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku, takto :

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 25 trestního řádu, se věc kárně obviněného soudce P. Lockchena, vedená u Vrchního soudu v Przemysli, tomuto soudu n e o d n í m á.

Odůvodnění:

Jeho excelence k.k. říšský ministr spravedlnosti podáním ze dne 14. dubna 1888 navrhl, aby Nejvyšší soud v Haliči odňal věc kárně obviněného soudce P. Lockchena Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázal ji Vrchnímu soudu v Lemberku. Svůj podnět odůvodnil tím, že kárné řízení před Vrchním soudem v Przemysli jako příslušným kárným soudem by bylo zbytečně zatíženo pochybnostmi o objektivitě členů kárného senátu zejména vzhledem k institucionálním a osobním vazbám soudců a vedení Vrchního soudu v Przemysli na státní zástupce působící v obvodu tohoto soudu v souvislosti s tehdy probíhajícím trestním stíháním náměstka říšského kancléře J. Schweinila; nelze proto očekávat, že by v kárném senátu rozhodoval soudce, který by si již předem na celou věc nevytvořil svůj vlastní názor. Svoji argumentaci podpořila jeho excelence též tvrzením, že jak kárná navrhovatelka, tak i kárně obviněný mají nežádoucí vazby na místně příslušný kárný soud v Przemysli. V podání ze dne 28. května 1888, doplněném podáním ze dne 2. června 1888, kárně obviněný uvedl, že se k návrhu jeho excelence na delegaci kárné věci připojuje a osvojuje si ho. Současně poukázal na osobní až přátelské vztahy soudců Vrchního soudu v Przemysli a státních zástupců působících v obvodu tohoto soudu a na vliv mediální prezentace uvedené trestní věci a souvisejících okolností.

Kárná navrhovatelka I. Vorstrecknadel, předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči, ve vyjádření k oběma návrhům sdělila, že trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci P. Lockchena Vrchním soudem v Przemysli jako soudem místně příslušným. Zpochybnila oprávnění jeho excelence, který není účastníkem kárného řízení, k podání návrhu na delegaci. Popsala okolnosti, které vedou k závěru, že neexistují důležité důvody, jimiž zákon podmiňuje odnětí věci a její přikázání jinému soudu. Zdůraznila přitom spekulativní rovinu tvrzených důvodů a apriorní zpochybňování morální a mravní integrity soudců zákonného soudu.

Kárný senát Nejvyššího soudu nejprve posuzoval námitku kárné navrhovatelky o nedostatku oprávnění jeho excelence k podání návrhu na delegaci.

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“), nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu. Podle § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen.

Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/1882 ř. z. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání. Pro postup soudu zde platí zásada oficiality, protože rozhodnutí o odnětí věci a její přikázání jinému věcně příslušnému soudu není podmíněno návrhem. I když proto zákon nevymezuje okruh osob oprávněných takový návrh podat, z povahy věci plyne, že o návrhu účastníků kárného řízení resp. příslušného soudu na delegaci věci rozhodne společně nadřízený soud i v případě, že důležité důvody pro odnětí věci neshledá. Soud však může odejmout a přikázat věc i bez návrhu účastníků či příslušného soudu, pouze z vlastní iniciativy na podkladě vlastních poznatků, vycházejících třeba i z podnětu osob, které nejsou účastníky řízení. V takovém případě soud rozhodne podle § 25 trestního řádu jen tehdy, dospěje-li k závěru o existenci zákonných důvodů pro odnětí a přikázání věci. Proto kárný senát Nejvyššího soudu rozhodoval, jak je uvedeno v záhlaví tohoto rozhodnutí, pouze o návrhu kárně obviněného, neboť jeho excelence není v tomto stádiu kárného řízení jeho účastníkem (srov. § 9 odst. 3 zákona). Nicméně obsahem jeho excelence se kárný senát Nejvyššího soudu musel zabývat, protože se s ním kárně obviněný zcela ztotožnil.

Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Výjimečnost delegace kárné věci umocňuje též skutečnost, že v prvním stupni jsou příslušné pouze dva kárné soudy [§ 3 odst. 2, písm. a) zákona]. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Správního soudního dvora, Erkenntnisse des k.k. Verwaltungsgerichtshofes [Sammlung Budwinski] Nr. 82, Jahrgang 1875).

Se zřetelem k uvedeným kritériím neshledal kárný senát Nejvyššího soudu v této kárné věci existenci důležitých důvodů, které by byly způsobilé založit závěr o potřebě věc odejmout Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázat ji Vrchnímu soudu v Lemberku.

Tvrzení o možném vlivu okolností nastalých v souvislosti s trestním stíháním J. Schweinila v obvodu působnosti Vrchního soudu v Przemysli na nestrannost a objektivitu soudců kárného senátu tohoto soudu zůstává pouze v rovině hypotetické. Stejně tak lze nahlížet na obavu z toho, že názor, který si tito soudci předem vytvořili v souvislosti s předmětnou kauzou na základě subjektivního hodnocení situace, by mohl nežádoucím způsobem ovlivnit jejich přístup ke kárnému řízení. V této souvislosti nelze pominout, že i v obvodu Vrchního soudu v Lemberku probíhá rovněž skutkově související a neméně medializovaný spor některých představitelů justice (včetně kárně obviněného) proti M. Gudesch na ochranu osobnosti a nestrannost a objektivita soudců Vrchního soudu v Lemberku jako kárného soudu by mohla být zpochybňována obdobným spekulativním způsobem. Navíc na rozdíl od Vrchního soudu v Przemysli, který v trestní věci J. Schweinila nejednal a nerozhodoval, bude Vrchní soud v Lemberku zřejmě rozhodovat o odvoláních v uvedené věci na ochranu osobnosti. Platí-li obdobné důvody, pro které má být věc odňata příslušnému soudu, i pro soud, jemuž má být věc přikázána, postrádá delegace jakýkoli smysl.

Tento závěr lze vztáhnout i na tvrzení o nežádoucích osobních vztazích kárné navrhovatelky a kárně obviněného k soudcům Vrchního soudu v Przemysli. Pokud by pro takový poměr k soudci kárného senátu bylo možno důvodně pochybovat o jeho nepodjatosti, byl by na místě postup podle § 10 zákona, který stanoví předpoklady pro vyloučení člena kárného senátu. Na obecném a nekonkrétním tvrzení o osobních vztazích účastníků kárného řízení a soudců Vrchního soudu v Przemysli nelze delegaci založit, nehledě k tomu, že v takovém případě by muselo být nepochybné, že ve vztahu k soudcům Vrchního soudu v Lemberku zde takový důvod není. Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by některý ze soudců kárného senátu Vrchního soudu v Przemysli namítal svou podjatost v této věci.

Další uváděné důvody pro delegaci věci spočívající jednak v institučních a osobních vztazích soudců Vrchního soudu v Przemysli ke státním zástupcům působícím v obvodu tohoto soudu a dále ve skutečnosti, že kárná navrhovatelka zároveň vystupuje u stejného kárného soudu jako kárně obviněná v doposud pravomocně neskončené věci, nepokládá kárný senát Nejvyššího soudu za relevantní. Kárné řízení vedené proti předsedkyni Nejvyššího soudu je i skutkově zcela nezávislé na kárné věci P. Lockchena a žádný státní zástupce není účastníkem kárného řízení v této věci. Protože kárný senát Nejvyššího soudu neshledal existenci vážných důvodů pro odnětí věci příslušnému kárnému soudu, rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

18. června 1888

Dr. iur. M. G.
předseda kárného senátu


ROZHODNUTÍ

Kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči rozhodl dne 4. března 1889 bez ústního jednání v kárné věci soudce P. Lockchena, místopředsedy Nejvyššího soudu v Haliči, o návrhu kárně obviněného soudce na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku, takto :

Podle § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 1888, ve spojení s § 25 trestního řádu se věc kárně obviněného soudce P. Lockchena, vedená u Vrchního soudu v Przemysli, tomuto soudu o d n í m á a p ř i k a z u j e s e Vrchnímu soudu v Lemberku.

O d ů v o d n ě n í :

Podáním ze dne 18. 2. 1888, soudu doručeno dne 19. 2. 1888, podala předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči I. Vorstrecknadel (navrhovatelka) u Vrchního soudu v Przemysli návrh na zahájení kárného řízení proti P. Lockchenovi, místopředsedovi Nejvyššího soudu v Haliči.

Podáním ze dne 4. 11. 1888 (soudu doručeno dne 12. 11. 1888) podal kárně obviněný soudce P. Lockchen prostřednictvím svého obhájce návrh na odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a její přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku s odůvodněním, že mimo jiné předseda Vrchního soudu v Przemysli rozhodl dne 5. 8. 1888 o tom, že předseda kárného senátu I. Raucher je vyloučen z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, a to na základě stanoviska I. Rauchera ze dne 4. 8. 1888, v němž uvedl důvody, pro které se cítí být vyloučen z projednávání a rozhodování dané věci. Za hlavní důvod ke svému vyloučení uvedl I. Raucher ve svém stanovisku skutečnost, že P. Lockchena zná již od počátku sedmdesátých let, kdy s ním postupně pracoval v několika komisích pro rekodifikaci trestního práva a pravidelně se s ním setkává na jednáních trestního kolegia Nejvyššího soudu v Haliči, kde zastupuje Vrchní soud v Przemysli jako předseda evidenčního senátu, dále poukázal na svůj vztah k osobám, které uvádí kárná žaloba v části důkazních návrhů, a to konkrétně k I. Auchhetzerovi. Podle názoru kárně obviněného P. Lockchena uvedeným postupem došlo k porušení ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, neboť ke zjištění důvodu podjatosti muselo dojít již v době podání návrhu na zahájení kárného řízení a tato skutečnost měla být neprodleně oznámena předsedovi soudu. Další problém, dle mínění kárně obviněného P. Lockchena, vzniká akceptací „vylučovacích“ důvodů předsedou Vrchního soudu v Przemysli J. Taubererem, neboť jeho vztahy s P. Lockchenem jsou minimálně na stejné úrovni, jako vztahy P. Lockchena s I. Raucherem. Za takové situace by musel být vyloučen z rozhodování i předseda Vrchního soudu v Przemysli J. Tauberer, a to i v případě rozhodování o vyloučení jiného soudce či v případě jmenování náhradníka. Z uvedených důvodů proto kárně obviněný P. Lockchen navrhl, aby Nejvyšší soud v Haliči rozhodl o odnětí věci Vrchnímu soudu v Przemysli a jejím přikázání Vrchnímu soudu v Lemberku.

Kárná navrhovatelka I. Vorstrecknadel, předsedkyně Nejvyššího soudu v Haliči, ve svém vyjádření k návrhu kárně obviněného P. Lockchena na přikázání věci Vrchnímu soudu v Lemberku sdělila, že rozhodnutí o delegaci věci musí být zcela výjimečným postupem, neboť jím dochází k zásahu do zásady zákonného soudce, proto také důvody vedoucí k rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Dle názoru navrhovatelky důvody kárně obviněného P. Lockchena uvedenému požadavku neodpovídají, proto trvá na projednání a rozhodnutí kárné věci P. Lockchena Vrchním soudem v Przemysli jako soudem místně příslušným.

Podle ustanovení § 25 zák. č. 7/1882 ř. z., o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, ve znění účinném do 30. 9. 1888, nestanoví-li tento zákon jinak nebo nevyplývá-li z povahy věci něco jiného, v kárném řízení se přiměřeně použijí ustanovení trestního řádu.

Podle ustanovení § 25 trestního řádu z důležitých důvodů může být věc příslušnému soudu odňata a přikázána jinému soudu téhož druhu a stupně; o odnětí a přikázání rozhoduje soud, který je oběma soudům nejblíže společně nadřízen. Důležitými důvody se přitom rozumí především takové důvody, které zajišťují nestranné a zákonné projednání věci, náležité zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

Ustanovení § 25 trestního řádu lze přiměřeně použít i v kárném řízení, neboť otázku delegace věci zákon č. 7/1882 ř. z. neupravuje a povaha kárné věci aplikaci tohoto ustanovení nebrání.

Delegace nesmí být nikdy prostředkem k odnětí kárně obviněného jeho zákonnému soudci, a proto postup, kterým je věc odnímána a přikazována jinému soudu, je nutno chápat jako zcela výjimečný. Zákonem stanovené důležité důvody pro rozhodnutí o delegaci musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné a jejich existence musí být jednoznačně prokázána (srov. nález Správního soudního dvora ze dne 7. 12. 1878, Akt. Z. III. VwGH 90/1995).

Po prostudování předmětného spisového materiálu kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči zjistil, že předseda Vrchního soudu v Przemysli J. Tauberer rozhodl o vyloučení předsedy kárného senátu Vrchního soudu v Przemysli I. Rauchera z projednávání a rozhodnutí věci dne 5. 8. 1888, tedy jeden den po předložení stanoviska I. Rauchera, ve kterém uvedl, že se cítí být vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci (stanovisko ze dne 4. 8. 1888).

Podle ustanovení § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, jakmile se člen senátu dozví o skutečnostech, pro které je vyloučen, oznámí to neprodleně předsedovi kárného soudu. Důvod podjatosti podle odstavců 1 a 2 může uplatnit též soudce nebo státní zástupce, proti němuž se řízení vede, i navrhovatel; námitku musí uplatnit neprodleně, jakmile se dozvěděli o důvodu podjatosti. Rozhodne-li předseda soudu, že je dán důvod k vyloučení člena senátu, povolá do funkce předsedy senátu jeho zástupce, a jde-li o člena senátu, určí do senátu soudce v pořadí prvního z počtu náhradníků anebo určí losem jiného přísedícího.

I. Raucher závěr o svém vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci odůvodňuje především tím, že kárně obviněného P. Lockchena zná již od počátku sedmdesátých let a dodnes se s ním pracovně stýká, návrhem na delegaci věci byla zpochybněna jeho rozhodovací činnost, bližší je jeho vztah profesní a společenský s I. Auchhetzerem a I. Schurem. Tyto skutečnosti však nemohou být důvodem pro vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti podle § 10 odst. 1 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění pozdějších předpisů (viz nález Správního soudního dvora, Erkenntnisse des k.k. Verwaltungsgerichtshofes [Sammlung Budwinski] Nr. 42, Jahrgang 1882). I. Raucher uvedl důvod pro své vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci se zpožděním téměř 6 měsíců od nápadu kárné žaloby. Je tedy zřejmé, že takovým postupem mohlo dojít k porušení povinnosti uložené výše citovaným ustanovením § 10 odst. 3 zák. č. 7/1882 ř. z., ve znění účinném do 30. 9. 1888, protože k zjištění důvodu údajné podjatosti mělo dojít již v době podání návrhu na zahájení kárného řízení, nejpozději pak v době podání návrhu na delegaci věci v dubnu 1888. Kárnému senátu Nejvyššího soudu v Haliči nezbývá než souhlasit s názorem kárně obviněného P. Lockchena, že uvedené skutečnosti mohou minimálně vyvolat pochybnosti o nestrannosti celého řízení u Vrchního soudu v Przemysli.

Dle názoru kárného senátu Nejvyššího soudu v Haliči proto výše popsaným postupem mohlo dojít u kárně obviněného P. Lockchena ke zpochybnění jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na zákonného soudce (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), neboť byl bez dostatečných důvodů a na podkladě opožděně podaného návrhu odňat svému zákonnému soudci. Došlo tak k ohrožení nestranného a zákonného projednání věci.

Se zřetelem k uvedeným kritériím shledal kárný senát Nejvyššího soudu v Haliči v této kárné věci existenci důležitých důvodů, na základě kterých je nutno věc odejmout Vrchnímu soudu v Przemysli a přikázat ji Vrchnímu soudu v Lemberku, u kterého bude kárně obviněnému místopředsedovi Nejvyššího soudu beze vší pochybnosti zaručeno právo na spravedlivý proces a zákonného soudce.

Pro úplnost zbývá dodat, že podle čl. VI odst. 1 zák. č. 314/1888 ř. z. byl na daný případ aplikován zák. č. 7/1882 ř. z. ve znění účinném do 30. 9. 1888.

Poučení : Proti tomuto rozhodnutí není odvolání přípustné.

4. března 1889

Dr. Iur. J. P.
předseda kárného senátu
Celý příspěvek

pondělí 6. dubna 2009

3. symposium NS na téma Náhrada škody a s ní související otázky v judikatuře Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud ČR pořádá pod záštitou předsedkyně JUDr. Ivy Brožové 3. odborné symposium na téma
"Náhrada škody a s ní související otázky v judikatuře Nejvyššího soudu"

Účelem symposia je získat zpětnou vazbu právní praxe a teorie ohledně judikatury Nejvyššího soudu České republiky, která se týká následujících tématických okruhů soukromého práva
  • Náhrada škody z porušení smluvních povinností (okruh 1),
  • Náhrada škody z porušení mimosmluvních povinností (okruh 2), a
  • Smluvní pokuta, úrok z prodlení a další související otázky (okruh 3).
NS tímto vyzývá praktikující právníky a členy akademické obce (včetně studentů práv), kteří mají zájem vyjádřit stanoviska k judikátům NS, vydaným ve výše uvedených právních oblastech v období posledních [48] měsíců, aby do 27. května 2009 (včetně) zaslali na emailovou adresu symposium@nsoud.cz své písemné příspěvky v následující formě a struktuře:

Formát dokumentu: .doc nebo .pdf
Délka dokumentu: nejvýše 3 strany A4
Struktura dokumentu: viz pokyny na www.nsoud.cz/tretisymposium.htm

Autoři vybraných příspěvků budou do 2. června 2009 (včetně) pozváni, aby své příspěvky prezentovali na veřejném slyšení, které se bude konat dne 9. června 2009 od 10:15 do 15:45 hod. v budově Nejvyššího soudu ČR, Burešova 20, Brno. Za Nejvyšší soud účast na symposiu například přislíbili:

JUDr. Petr Vojtek, člen senátu č. 25
JUDr. Robert Waltr, člen senátu č. 25
JUDr. Zdeněk Des, člen senátu č. 23
JUDr. Jan Hušek, člen senátu č. 23
JUDr. Zdeněk Krčmář, člen senátu č. 29
JUDr. František Faldyna, CSc., člen senátu č. 32

Srdečně zveme k pasivní účasti i Vás, kteří nezašlete písemný příspěvek – pokud se do 5. června 2009 včetně zaregistrujete na registrace@nsoud.cz uvedením údajů: jméno, příjmení, instituce, telefonický a emailový kontakt.

Další informace jsou k dispozici na internetových stránkách symposia.
Celý příspěvek

neděle 5. dubna 2009

Jára Cimrman byla žena!

Až dosud se mělo zato, že rodiče Járy Cimrmana před ním až do jeho patnácti let tajili, že je chlapcem, a to údajně kvůli tomu, aby donosil šaty po své starší sestře Luise. Poslední výzkumy a analýzy Cimrmanovy pozůstalosti však vedly k překvapivému poznání: Marlén Jelinková a Leopold Cimrman spolu měli pouze jedno dítě! Ukazuje se, že Jára Cimrman byl ve skutečnosti svá starší sestra!

Zajisté nepřekvapí, že pravé pohlaví Járy ušlo pozornosti profesora Ericha Fiedlera, ačkoli se na vídeňské univerzitě habilitoval prací zaměřenou na sexuální život lidí s vysoce nadprůměrným IQ (později tuto práci pod názvem Genialität und Sexualität vlastním nákladem vydal a vlastním náklaďáčkem rozvezl). Zdá se však zhola nemožné, aby skutečný stav věcí zůstal naprosto utajen také pražské cimrmanologické škole. Je smutné, že v sobě nenašla sílu, aby národu zprostředkovala kromě díla Járy Cimrmana také jeho pohlaví.

Jára Cimrman (vzhledem k tomu, že se narodila a svá první léta prožila ve Vídni, používala pochopitelně své jméno v nepřechýlené podobě, což se záhy ukázalo jako velmi prozíravé) až do svých patnácti let skutečně nosila dívčí šaty a navštěvovala dívčí školu, na čemž ovšem není nic divného, neboť byla dívka! Překročením patnáctého roku věku však nastává v jejím životě zlom: Jára u sebe začíná pozorovat symptomy geniality. Zatímco ostatní dívky zcela stereotypně při vyšívání střídají přední a zadní steh a jen sem tam se nesměle odváží přejít ke stehu perličkovému, Jára během třech vyučovacích hodin dokázala vyšít molekulární strukturu všech v té době známých kyselin. V hodinách vaření potom svedla většinu těchto kyselin připravit, a to pouze s využitím školního kuchyňského nádobí a surovin, z kterých její spolužačky nebyly s to v potu tváře uklohnit více než řízek s bramborem, koprovou omáčku s knedlíkem a žemlovku! Při jedné hodině péče o dítě byla dokonce vyhozena ze třídy, když z vídeňské porodnice ochotně zapůjčeného novorozence svázala pomocí důmyslného systému třmenů zapůjčených od souseda Pavlíka do jakéhosi podivného kozelce komentujíc to slovy, že ten harant jistě nemá v pořádku kyčle. Během hodin četby nenáročné literatury se zase Jára bavila komponováním hudby na tyto primitivní texty, které nadto stihla souběžně překládat do čtyř světových jazyků.

Když v odpovědi na její petici adresovanou městské školní inspekci s požadavkem na nahrazení nepovinných odpoledních prací na školní zahrádce povinnými hodinami matematiky a fyziky se Jáře dostalo jen vyšetření u věhlasného psychiatra D. E. R. Ticka, došlo jí, že výplody jejího geniálního mozku mohou v tehdejší silně patriarchální společnosti dojít uznání pouze tehdy, pokud alespoň navenek pozmění svoji sexuální identitu.

Ve světle těchto skutečností se již rozhodně nelze divit tomu, že Jára nikdy nebyla ani v nejmenším ženata a že – s ohledem na tehdy platný § 129 písm. b) rakouského zákona trestního o zločinech, přečinech a přestupcích – měla po ruce vždy raději pouze nějaké sténografky.

Je nesporné, že co se práva týče zanechala Jára Cimrman nejvýraznější stopu v oblasti práva trestního a s ním souvisejících vědeckých disciplín: kriminalistiky, kriminologie a penologie. Za zřejmě její poslední publikovanou práci z této oblasti je namístě považovat ve Věstníku československé společnosti pro právo trestní v roce 1928 otištěnou krátkou poznámku následujícího znění (č. 3-4, s. 130-131):

Jest známo, že stejný trest uložený třeba i za stejná provinění může míti velmi rozdílný význam podle rozmanitých povah odsouzenců: pro některého je nesnesitelnou mukou, pro jiného více méně mrzutou nehodou, se kterou však nutno počítati a pro jiného třeba i štěstím a dobrodiním. Odtud velmi správný požadavek moderní kriminalistiky, aby trest byl co nejvíce individualisován, t. j. upraven tak, aby postihl každého trestance způsobem a měrou pro něho podle jeho povahy zvlášť žádoucím. – V jedné naší trestnici odpykává doživotní žalář trestanec-vrah B., jenž byl původně odsouzen k smrti. Je to podivín, skutečný mistr ve výrobě figurek z chleba smíseného s obuvnickou smolou a zvykl si na svůj žalář tak, že je v něm zcela spokojen. Kdysi při návratu z vězeňské procházky našel pod stromem ptáče – holátko vypadlé z hnízda. Podařilo se mu propašovati je do ložnice i vychovati je. Mladý strnad stal se trestancovým štěstím a tajemstvím. Tajemství ovšem bylo záhy odkryto a bylo se obávati záchvatu zuřivosti u trestance, kdyby mu ptáče bylo odňato. Je krotké, ochočené jako domácí pes a sedá v koutě na bidélku, jež mu tam trestanec zhotovil. Oknem ptáče volně vyletuje ven mezi ptactvo na okolní stromy, ale vždy se zase vrací, a když trestanec jí – ptáče skočí mu na hrdlo a jí s ním z jeho úst. Něžné přátelství, ve vězeňském ovzduší tklivé, - a jaká v něm těžká lekce o psychologii zločince! Na dotaz, co by počal, kdyby byl z milosti propuštěn, odtušil trestanec s netajenou odmítavostí, že je přece doživotní a že tu zůstane do smrti. – Ptáče mu bylo ponecháno.

Jářina křehká ženská duše je myslím z textu dobře patrná.

Je třeba konečně uvést na pravou míru skutečné důvody vyloučení Járy Cimrmana z ankety Největší Čech v roce 2005. Je veřejným tajemstvím, že Jára (jako muž) obdržel ze všech zdaleka nejvíce hlasů, organizátory však měl být vyřazen z důvodu, že údajně nikdy neexistoval. Faktem však je, že z jednoho alternativního pražského cimrmanologického výzkumného pracoviště začaly již v té době prosakovat zprávy o tom, že Jára opravdu nikdy nežil; on totiž žila!

Organizátoři ankety se vpravdě zděsili při představě, že by největším Čechem mohla být vyhlášena žena, a do pravidel ankety dodatečně zavedli podmínku, že účastníkem soutěže mohou být pouze osoby (opravdu) skutečné, nikoli (údajně) fiktivní. Zde zcela jistě selhala – po výtce ryze maskulinní – oficiální pražská cimrmanologie, která si podle všeho byla dobře vědoma toho, že měla-li by světu konečně poskytnout zcela přesvědčivé a nezvratitelné důkazy o existenci Járy Cimrmana, musela by zároveň odkrýt i jeho/její pravou sexuální identitu. Díky mužské ješitnosti a lobbyistickým tlakům zahraničního kapitálu tak byl honosným titulem Největší Čech nakonec poctěn postavou nepříliš výrazný Lucemburčan a největší Češkou se stala až na desátém místě se krčící žena nějakého Němce.
Celý příspěvek

sobota 4. dubna 2009

Martin Bílý: Jára Cimrman a jeho (skoro) přínos civilní justici

Když se zeptáme, co dobrého přinesl Jára Cimrman občanskému právu procesnímu a justici, nezbude než konstatovat, že nic. Není to však chybou našeho génia ani nedostatkem invence, jde zkrátka a jedině o to, že C a K justice byla na rozdíl od té dnešní zkostnatělá a bránila se novým myšlenkám a změnám, a pak také o náhodu, která až příliš často stála našemu vědci v cestě.

Je nutno přiznat, že některé jeho myšlenky přes své novátorství a jistě i dobrý úmysl byly od počátku pochybné. Například zmíním jeho nápad, aby bylo zakázáno zastupování stran advokáty, neboť tito průběh řízení velice prodraží. V dopise na vedení advokátní komory navrhuje: „Bylo by třeba zakázati zastupování stran advokáty, neboť tito průběh řízení velice prodraží. Vždyť o co jiného jde, že žalobce bohatý najme sobě advokáta, který chudáka, co se hájí sám, snadno porazí. Když i druhá strana najme si advokáta, zase jde jen o to, čí advokát je lepší. Ale vždyť stejného efektu bude dosaženo i tím, že se budou hájiti sami. Aby pak osoby obsáhlých znalostí právního řádu, jako jsou soudci, notáři nebo recidivisté, neměli nespravedlivých výhod, naopak tito by se museli nechati zastupovat lidmi obzvláště práva neznalými, jako jsou prostí dělníci, lékaři nebo státní úředníci.“

Advokátní komora mu překvapivě odpověděla, zřejmě z obavy, že by člověk tak geniálních nápadů a silného ducha dokázal i příliš revoluční myšlenku prosadit. V dopise argumentuje, že advokáti přece mají i jiné úkoly, než jen zastupování, že navíc mohou klienta řízení připravit tak, aby se dokázal hájit sám, stejně jako učitelé šermu učí své žáky, kteří pak podstupují souboje. Soudům naopak práce přibude, neboť s klesající cenou sporu vzroste poptávka po něm.

Cimrman uznal námitky advokátů a ve svých pamětech uvádí: „Taková situace jeví se býti zcela nepředstavitelnou. Lidé se jako sportovci či duelanti připravují na utkání, které proběhne před zraky nestranného sudího a veřejnosti. Žalují se pro každou maličkost a nechávají soudce rozhodovati věci teoretické a nepodstatné. Dokonce kvůli tomu zakládají mládežnické spolky (Cimrman použil do češtiny těžko přeložitelné slovo Gerichtsschlägerburschenschaft), kde mladí studenti právnických fakult podstoupí dopoledne souboj před soudem, odpoledne duel v šermírně a večer rozhodující zápolení v krčmě, přičemž tomu poslednímu pak přikládají nejvyšší váhu a důstojnost.“ (Později na toto téma napsal stať Recht und Ökonomie, kterou mu ale nikde neotiskli, neboť prý směšování takto protichůdných oborů nemá budoucnost.)

Tyto vize mu připadaly natolik znepokojující, že na nějakou dobu zanechal přemýšlení o reformě advokacie a obrátil se na reformování justice.

Je třeba si pro začátek uvědomit, že C a K soudy byly pomalé, kritizovala se jejich přetíženost, vleklost a komplikovanost kolování spisů, nedostatek publikování judikatury a naopak častá rigidnost a formálnost rozhodování. Pro nás dnes je to zcela nepředstavitelné, avšak v té době bylo řízení soudní pro účastníka zážitkem zdlouhavým, jistě stresujícím, navíc s nejistým výsledkem. A do tohoto stavu přichází Jára Cimrman se svým geniálním nápadem. Bohužel svůj dopis (aniž by to dopředu tušil) adresoval nesprávné osobě, a sice svému příteli soudci Zemského soudu Johannu Störigovi, v jehož soukromé korespondenci byl později nalezen.

Cimrman v něm píše: „Je třeba hleděti na justici z pohledu nikoliv vrchnosti, ale prostého člověka. Takový sedlák jde se souditi, aby pak v soudní síni seznal, že soudce neodliší žito od pšenice a má o tom vésti jednání. Je pak nutným důsledkem, není-li mu vyhověno, že pochybuje o kvalitách soudcových. Tomu napomáhá stávající systém, kdy soudci mladí a začínající přidělování jsou na soudy nejnižší, mnohdy do oblastí venkovských, a ti schopní, kteří prokáží kvality, pak jsou povyšování na soudy vyšší. Obyčejný člověk pak neví, že i dobrý soudce rád zůstane třebas i na malém městě, kde bydlí, u soudu nalézacích, kde je v jednací síni živo a v ulicích klid a nikoliv naopak. Nabude proto dojmu, že na soudech první instance soudí, promiňte mi, hlupáci a směrem nahoru se to zlepšuje, což je dojem zcela mylný. Proto je systémem přímo motivován, aby podával odvolání a rekursy, neboť je přesvědčen, že soudy prvostupňové jsou dobré leda k tomu, aby shromáždily listiny a vyslechly svědky a že soudy nadřízené rozhodnou o jeho právech lépe, nežli soudy nižší.
A zde právě spatřuji nutnost reformy.
Jeví se mi nezbytným obrátiti systém, tak říkajíc jej postavit na hlavu, a na soudy nejnižší jmenovati soudce nejlepší či nejzkušenější, kteří rozhodnou běžné věci nejrychleji a nejlépe. Občan pak bude mít možnost odvolání či rekursu k vyšší instanci zachovánu, avšak s vědomím, že si tím nejspíše valně nepomůže (pozn. - v jiné části dopisu to Cimrman nazývá „princip nesmyslné apelace“). Nejvyšší soudy pak budou obsazovati soudci nezkušení nebo právně nedostateční (v originále Rechtsimpotent), kterým malý nápad věcí dovolí nabírati zkušenosti, aniž by napáchali škody. Ti soudci, kteří pak prokáží nejvyšší neschopnost souzení, budou pak jmenováni jako funkcionáři soudů, přičemž se do jednacích síní pro administrativní práci ani nedostanou.“

Dále v dopise popisuje bližší obsazování a fungování ostatních soudních osob. Závěrem apeluje: „Zvažte tam u vás zavedení tohoto systému, který již dlouho a s úspěchem funguje v podobách analogických na univerzitách, ve státní správě a ano, nebojím se to říct, i ve správě samotného mocnářství. Věřím, že i Ty to brzy dotáhneš až na soudce tady u nás a budeme moci opět společně diskutovat ty nejzásadnější právní otázky.“

Svědkové uvedli, že rozčilený Cimrmanův přítel při čtení rozhorleně rázoval po místnosti, nebezpečně se vykláněl z okna, přičemž jednou dokonce shodil na ulici květináč, který zasáhl do hlavy přicházejícího mladého koncipienta Jáchyma Švarce, který díky tomu zmeškal lhůtu pro podání opravného prostředku (pozn. později se objevil judikát, že „jest odepřením práva přístupu k soudu, když účastníkovi, který jde k soudu podat odvolání v poslední den lhůty, hodí na hlavu soudce odvolacího soudu květináč s azalkami, čímž mu přivodí stav bezvědomí, načež odmítne jeho odvolání pro opožděnost“. Do Vážného sbírky se však tato věta nedostala.) (Pozn. druhá - ano, právě toho Jáchyma Švarce, který se o přibližně 10 let později proslavil jako voják a trochu i spisovatel. Ve svých pamětech tento austrofil uvedl, že právě toho dne se rozhodl zanechat práva a začít se živit něčím bezpečnějším a ctihodnějším, totiž stát se CaK důstojníkem. Později jako poručík infanterie nepochopil nadšení svých spolubojovníků při zběsilém běhu na pozice nepřítele u Boky Kotorské a tak s tasenou šavlí a zvoláním „Vorwärts“ dezertoval spolu s ostatními. Přesvědčoval pak své spolubojovníky, aby se vrátili k prohrávající rakouské straně tak dlouho, až byl převezen do vojenské nemocnice, kde se potkal s raněným rakouským zajatcem Matějem Veselým, advokátem z Opočna, toho času poručíkem CaK artilerie. Společně pak vedli sáhodlouhé debaty, které vyústily v napsání knihy „Jak jsme vyhráli válku/Wie wir den Krieg verloren haben“).

Další korespondence soudce Störiga ukazuje, že nápad ho velice znepokojil. Tak například ve svém dopise na rozloučenou píše o deziluzi a rozčarování (v originále Rechtsdesillusion und Entzauberung, tyto pojmy provázely Cimrmanovu právní činnost opakovaně). Bohužel jeho pozůstalí nepochopili význam dotyčného sdělení, zatímco Cimrman považoval svůj úkol za splněný a věnoval se bádání na poli techniky, kde dosáhl mnohem hmatatelnějších úspěchů.

Martin Bílý
Celý příspěvek

pátek 3. dubna 2009

Jára Cimrman legislativcem I.

Jakkoli Michal Bobek intenzivně pracuje na zmapování přínosů Járy Cimrmana pro oblast rakousko-uherského správního soudnictví, v jeho výzkumné činnosti jsou dosud opomíjeny pozitivní důsledky toho, že tuto císařsko-královskou zpuchřelou instituci na jaře 1884 nuceně opustil, aby zakotvil v ještě zpuchřelejší, když se stal historicky první strážcem českého metru. Toto teplé místečko mu po odchodu ze Správního soudního dvora zařídil jeho příznivec Franz Tannenbaum, který byl ředitelem úřadu pro vydávání Říšského zákoníku pro království a země v Říšské radě zastoupené (Reichsgesetzblatt für die im Reichsrath vertretenen Königreiche und Länder) a v roce 1883 byl mile překvapen přáteli ze Správního soudního dvora, kteří mu k jeho šedesátinám zapěli píseň „O Tannenbaum, o Tannenbaum, wie treu sind deine Gesetzblätter!“ zkomponovanou právě Cimrmanem. Když tak tento upadl do nemilosti ve správním soudnictví celého mocnářství, zařídil mu Tannenbaum díky svému vlivu v legislativních odborech všech rakouských ministerstev (motivy tohoto vlivu pochopí každý ministerský legislativec, který někdy v pátek dodal do Sbírky zákonů nový předpis, u nějž potřeboval, aby byl platný a účinný již následující pondělí, popřípadě dokonce naopak…) a dosadil jej do legislativního odboru oddělení pro míry a váhy říšského Ministerstva obchodu s nadějí, že „tam chytne ten správný etalon!“

Tuto výzvu Cimrman naplnil skutečněji, než její autor předpokládal, když byl v roce 1885 vyslán do Paříže na after-konferenci s názvem „Metrická konvence 10 let poté“, kde se mu podařilo (kromě tří cenných výtisků sborníku z konference) pro rakouskou část monarchie vyjednat a uchvátit nikoli jeden, ale dva metrické etalony z platiny a iridia – šlo o etalony č. 15 a č. 19 – přičemž Uhry dostaly třetí vyhotovení (č. 14). Zavedení metrické soustavy tak bylo prakticky jedinou oblastí, kde – díky Cimrmanovi, který onu druhou rakouskou kopii odvezl do Prahy, kde je dosud schraňována v Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví – zavládla mezi všemi třemi hlavními zeměmi jinak dualisticky fungujícího mocnářství trialistická spravedlnost. Aspoň v tomto ohledu tak bylo Rakousku, Uhrám i Čechám měřeno skutečně stejným metrem, respektive třemi stejnými metry.

Nespoutaná povaha našeho génia se ovšem nedala svázat omezeními metrické soustavy a naopak se tento legislativní odbor stal z tradičního oušlapku legislativních připomínkových řízení jedním z nejplodnějších připomínkových míst celého mocnářství. Cimrman tam vytrval (později již jen jako externí přispěvatel a myšlenkový guru) blíže neurčenou řádku plodných dekád. Cimrman zde kritizoval kde co, bez ohledu na věcné zaměření zákona (což je osudem renesančních osobností rozumějících čemukoli od makroekonomie přes ústavní právo až po globální oteplování dodnes), jenž byl tomuto úřadu předložen k připomínkám.

Průzkum pozůstalosti našel několik desítek beden připomínek, nacházejících se dnes v archivu Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, z nichž již nejstarší představovala přelom: Cimrman zde navrhoval ve vztahu k novele Všeobecného zákonníku obchodního týkající se úpravy zakládání dceřinných společností aplikovat principy státní ochrany rodičovství. Psaní této připomínky jej inspirovalo také k sepsání románu z prostředí vrcholného managementu průmyslového holdingu s všeříkajícím názvem „Matka“, čímž předběhl Čapka i s Gorkým a zůstal časově jen o několik koňských délek (toto spojení jej ostatně jako fanatického metristu vždy iritovalo) za Němcové Babičkou.

Zcela nevysvětlitelné pak je, že v nejmladších z těchto beden připomínek (tedy v těch, jež jsou již na recyklovaném papíře) se nacházejí připomínky k některým zcela aktuálním legislativním počinům a zcela navrchu pak nedokouřený doutník. Když jsme požadovali vysvětlení po nynějších zaměstnancích Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví, pouze krčili rameny do předepsané výše deseti centimetrů a snažili se skopnout pod pohovku dvojici papučí netradiční velikosti 53 (jak známo, Cimrman vyžadoval speciální velikost papučí, neboť do normálních se nevešly jeho nohy zakončené srostlými plovacími blánami). V následujících dílech tohoto seriálu se vás proto pokusíme seznámit s těmito objevy, z nichž některé se týkají legislativních počinů, na nichž ve Sbírce zákonů ještě ani neoschla tiskařská čerň.
Celý příspěvek

Radim Polčák: Sociální jistoty ve světě právní informatiky

A je tu další "nabídka, která se nedá odmítnout", tedy alespoň pokud fungujete v Linuxu, považujete nás, kterým se stýská po Wordu 6.0, za chybějící článek mezi neadrtálcem a moderním člověkem, a kdyby vám DVD mechanika ukousla prst, nechali byste si místo chybějícího článku implantovat pod nehet USB port. Tedy pokud je vaším světem jak právo, tak informační technologie, pak právě pro vás je určena tato nabídka Radima Polčáka:
Výběrové řízení - nová místa pro obor ICT práva/právní informatikyVýběrové řízení hned na dvě akademická místa pro obor práva informačních a komunikačních technologií a/nebo právní informatiky jsou nyní vypsána (poprvé v ČR) na Právnické fakultě MU. Podrobnosti a informace k náležitostem přihlášek viz zde: http://www.law.muni.cz/dokumenty/5279. Kvalifikační podmínky mohou splnit i uchazeči, kteří letos na jaře končí své studium na právnické fakultě.
Celý příspěvek

čtvrtek 2. dubna 2009

Tomáš Sobek: Cimrmanovy objevy v právní logice

Všichni víme, že Jára Cimrman byl geniální vynálezce, dramatik, filozof, reformátor, básník, učitel, atd., ale málokdo ví, že se významným způsobem zapsal i do právní logiky. Někdy mezi lety 1867-1889 objevil důkaz, později známý pod poněkud zavádějícím označením „Eliminace skřeta“. Ten vyvrací tzv. sémantickou teorii norem, podle které platí, že jestliže jsou nějaké normativní věty synonymní, pak stanoví stejnou normu.

Např. věta ‘Je zakázáno čůrat proti větru.’ znamená totéž jako věta ‘Není dovoleno močit ve směru, který je opačný ke směru větru.’, tedy stanoví stejnou normu. Takže z normativního hlediska by mělo být jedno, jestli v zákoně použijeme větu první nebo druhou. Sémantická teorie normy je natolik samozřejmá a intuitivní, že jenom Cimrmana napadlo ji zpochybnit. Jeho důkaz pak připravil o spánek několik generací právních logiků. Přistupme tedy k jeho výkladu. Vezměme, že máme v zákoně následující legální definici, která má povahu taxativního výčtu:

Pohádkovou bytostí se pro účely tohoto zákona myslí pouze skřeti, elfové a čarodějové.

Na základě této definice mají následující dvě věty stejný význam, a tedy podle sémantické teorie normy stanoví stejnou normu:

Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.
Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth.

Pokud tyto věty vyjadřují tutéž právní normu, pak by samotná jejich záměna neměla mít žádný vliv na posouzení jakékoli normativní otázky. A právě tuto věc Cimrman svým důkazem pomocí protipříkladu popřel. Cimrmanův protipříklad vychází z předpokladu, že platí následující metanormy A), B) a metametanorma C):

A) Lex posterior derogat legi priori
B) Lex specialis derogat legi generali.
C) Lex prior specialis derogat legi posteriori generali.

Tady Cimrman s pečlivostí sobě vlastní správně upozorňuje, že metametanorma C) sice není logicky nutná, můžeme pracovat i s opačnou metametanormou, totiž Lex posterior generalis derogat legi priori speciali, nicméně je metametanorma C) je logicky možná.

Nyní vezměme, že Zákon o regulaci alkoholu v kouzelném lese obsahuje následující dvě ustanovení, která jsou v logickém rozporu:

Dřívější úprava: Skřeti mají dovoleno pít absinth.
Pozdější úprava: Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.

Dřívější úprava je speciální, protože pojem skřeti je konkrétnější než pojem pohádkové bytosti. V této situaci použijeme metametanormu C), takže skřeti mají dovoleno pít absinth a ostatní pohádkové bytosti, tedy elfové a čarodějové to mají zakázáno.

Nyní nás Cimrman vyzývá, abychom uvážili alternativní scénář, který se od prvního liší pouze v tom, že větu ‘Pohádkové bytosti mají zakázáno pít absinth.’ nahradíme větou ‘Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth’. Podle sémantické teorie normy by tato záměna neměla mít vliv na výsledek, ale pozorný Cimrman si všiml, že opak je pravdou.

Dřívější úprava: Skřeti mají dovoleno pít absinth.
Pozdější úprava: Skřeti, elfové a čarodějové mají zakázáno pít absinth.

V tomto alternativním scénáři je metametanorma C) nepoužitelná. V dřívější a pozdější úpravě totiž máme stejný pojem skřeti. Dřívější uprava tedy není k pozdější úpravě speciální. Použijeme proto metanormu Lex posterior. Výsledek je pak takový, že skřeti, stejně jako elfové a čarodějové, mají zakázáno pít absinth. Ale to je jiný výsledek než v prvním scénáři!

Cimrman nám ukázal, že záměna věty za větu, která znamená totéž, může vést k odlišnému normativnímu výsledku, a proto sémantická teorie neplatí. Celou věc v závěru své stati komentuje takto:

„Je to překvapivý výsledek. Dokonce jsem měl potíže tuto věc vysvělit svému nejchytřejšímu, protože jedinému, žákovi, ale po třetí láhvi absinthu mu už bylo vše jasné.“

Hans Kelsen v roce 1938, v té době působil na Německé univerzitě v Praze, ale možná to bylo v roce 1940, kdy učil na Harvardu, podrobil Cimrmanův důkaz ostré kritice. Do svých, bohužel nedatovaných, poznámek si zapsal:

„Jakýsi Cimrman tvrdil, že dávno přede mnou objevil koncepci základní normy. Uklidňuje mě snad jedině to, že také prohlašoval, že vynalezl žárovku a milión dalších věcí. Tento český podvodník se mimo jiné pokusil vyvrátit sémantickou teorii norem. Celý vtip jeho rádoby důkazu spočívá v tom, že derogační pravidlo Lex specialis je citlivé na formulaci normativní věty. Nechápu, jak mohl František Weyr, takový chytrý člověk, být žákem toho hochštaplera.“

Tomáš Sobek
Celý příspěvek

středa 1. dubna 2009

Aprílový host Jiného práva

Je mi ctí ohlásit, že náhodný záchranný archeologický výzkum v budově Böhmische Hofkanzlei ve Vídni vedl k nečekanému výsledku. S konečnou platností byl vyvrácen názor, že by stará hradební zeď, která se doposud skrývala ve druhém suterénu budovy, byla z patnáctého století. Při bližším rozboru zdiva začalo být jasné, že zeď nemohla být starší než 150 let. Stejně tak bylo zjevné, že při její stavbě někdy v letech 1884 – 1886 byla použito starší zdivo a starší metoda výstavby tak, aby celá stavba vypadala starší, než ve skutečnosti byla.

Nad otázkou, proč někdo staví ve druhém suterénu zeď ze starého zdiva a starými postupy proto, aby celá konstrukce vypadala dobově, si lámalo hlavu několik vědeckých týmů. S odpovědí přišlo až několik mladších vědců z okruhy vídeňského profesora E. Miedlera. Jejich výzkumná metoda byla novátorská: zeď prokopli. Po nahlédnutí do vzniklé dutiny pak zjistili, že se vlastně nejedná o zeď, ale o jakési obdélníkové mauzoleum, které skrývalo poklad. Tímto pokladem byl kompletní personální archiv rakouského správního soudního dvora z prvních 20 let jeho existence, tedy z let 1876 – 1896. Tyto spisy byly již dávno pokládány za ztracené.

Pozornost našeho výzkumného týmu zaujaly osobní svazky z 80 let 19. století. Nejvýraznějším z těchto spisů (co to tloušťky i co do umístění v mauzoleu) byl spis Pers 14/1881 – Jára Cimrman. Vytěžením nalezeného spisu zjistil výzkumný tým následující skutečnosti: Jára Cimrman nastoupil k tehdy nově zřízenému Správnímu soudními dvoru ve Vídni zjara roku 1881 na pozici referenta II. třídy. Záhy proslul celou řadů podnětů a nápadů; při popisu Cimrmanových justičních reforem neváhal dokonce ani jindy velice konzervativní vídeňský denník „Die Fresse“ sáhnout k označení „Justizspringbrunnen“.

Brzy po svém příchodu na správní soud si Cimrman získává první ostruhy návrhem na zavedení „EEEESpisu“. S nápadem na zřízení „EEEESpisu“ jako samostatné spisové řady přichází Cimrman na základě důkladného empiricko-fonetického výzkumu v podatelně vídeňského správního soudu, kde zkoumal mimickou a zvukovou reakci soudců při přebírání napadeného spisu určitého typu či určité tloušťky. Cimrman nezůstal nicméně při nové spisové řadě; na základě jeho návrhů dochází také ke zřízení „EEEEEPodatelny“, kde je koncentrován příjem „EEESpisů“ a kde by si je také soudci měli vyzvedávat. K všeobecnému překvapení však není „EEEEEPodatelna“ soudci příliš využívána; zatímco před „JůůůůůůPodatelnou“ a „NaJaPodatelnou“ se tvoří dlouhé fronty, projekt „EEEEEPodatelny“ je po čase pro soudcovský nezájem zastaven.

Na svoji dobu naprosto revoluční byl také Cimrmanův návrh pro novou úpravu doručování soudních písemností. Cimrman jej vypracoval na žádost vídeňského cechu soudních poslíčku, který poté, co byl vydán císařský patent č. 7/1882 r. z., o doručování notářům, nastoupil časově neomezenou stávku. Sporný císařský patent se snažil s konečnou platností vyřešit dlouhodobou bolístku rakouského procesního práva, a to doručování soudních písemností notářům. Patent stanovil jednak zvláštní způsob doručování pro notáře, kteří sídlí v domě, jenž je v blízkosti veřejné sítě (patent legálně definoval veřejnou síť jako minimální shromáždění 3 osob cechu rybářského) a jednak pro notáře, kteří mají sídlo v domě, v němž bydlí také jejich tchyně (zde zákon stanovil fakultativní doručovací adresu v nejbližším výčepu třetí a vyšší cenové skupiny).

Cimrmanům přístup k nastalému problému byl neotřelý; do systému doručování zapojil tehdy relativně novou metodu daguerrotypie. Zásilka se považovala za doručenou, pokud existoval daguerrotypický snímek, ve kterém byla současně vyobrazena jednak zásilka a jednak osoba, které se doručovalo. Nová úprava měla dva důsledky. Za prvé, záhy dochází k rozvoji velice širokoúhlých objektivů. Za druhé, s ohledem na poněkud delší expozici snímků se rozvíjí také technika deguerrotypní bondáže, neboť některé osoby se překvapivě zdráhaly postát, aby mohli být společně se zásilkou vyfotografovány. Není však sporu o tom, že nový typ doručování byl úspěchem; mnoho vídeňských advokátů začíná záhy nabízet v katalogu svých služeb tzv. „DíDíčko“ (tedy doručování daguerrotypií). Není také bez zajímavosti, že umělecké aspekty nové techniky došly svého uznání až o více jak století později - viz ilustrační snímek jako příklad hromadného doručování, které získalo cenu Jindřicha Chaloupeckého za rok 2008.

Konečně do třetice nelze přejít Cimrmanovu novelu trestního řádu, na jejímž základě byla v parném létě roku 1883 zřízena „přednápadová vazba“. Přednápadovou vazbu mohl uvalit soudce na soudce, pokud z konkrétních skutečností či jednání předsedy soudu vyplývala důvodná obava, že dojde ke zvýšení nápadu (především tedy „EEEEESpisů“). Jednotnou aplikační praxi tohoto typu vazby narušoval pouze Vrchní soud v Haliči, jehož soudci začali pod heslem „nápad jako nápad“ uvalovat vazbu též na kteréhokoliv ze svých kolegů, který prokázal byť sebemenší míru vlastní invence. „Jsou to bezduší a přepjatí formalisté, ať již nahlíženo jakýmkoliv prizmatem!“, stěžuje si Cimrman na podzim 1883 v osobním dopise své bývalé sténografické přítelkyni Leopoldině Wittgensteinové. Svůj rozhořený dopis zakončuje Cimrman výkřikem marnosti na adresu zkostnatělé justiční mašinérie rakouského mocnářství: „O tom se ale nedá mluvit, o tom je třeba mlčet.“ (V té době ještě Cimrman netuší, na jak úrodnou půdu jeho myšlenky jednoho dne padnou a kdo si bude jednou pastelkami vybarvovat jeho osobní korespondenci, kterou najde v matčině skříni.)

O Cimrmanových počinech v rakouské justici by bylo možné mluvit ještě dlouho. Ať by se již jednalo o nové, revoluční procesní instituty, jako například rozsudek pro znechucení, zásada absurdní pravdy či princip naturalizace nákladů řízení, anebo změny v právu hmotném. Cimrmanova slibně se rozvíjející justiční kariéra je bohužel násilně přervána v březnu 1884. Cimrman je propuštěn ze služby u správního soudu na základě intervence vídeňského zemského finančního ředitelství po a pro publikaci své kritické práce „Daňový nedoplatek – fikce nebo realita?“.

Tolik osobní spis. Tým Jiného práva se rozhodl oslavit tento význačný nález dvojím způsobem. Za prvé, Jára Cimrman se stal hostujícím přispěvatelem na měsíc Apríl. Za druhé, stálí přispěvatelé Jiného práva se budou v průběhu měsíce dubna snažit využít mistrovy přítomnosti na blogu a zhodnotit jeho přínos pro jednotlivé oblasti (nejenom) rakouské právní vědy analytickými referáty.
Celý příspěvek