pondělí 30. března 2009

Chybí v Ústavě lhůta?

Jedním z pravidelných a opakujících se témat, které se vynořují vždy v souvislosti se sestavováním vlády, je absence lhůty pro jmenování premiéra prezidentem. V souvislosti s událostmi posledních dnů se tomuto problému věnuje v zajímavém komentáři např. Petr Uhl v dnešním Právu („Bude se ohýbat ústava?“), když tvrdí, že ústava skýtá možnosti dvojího výkladu a namísto jejího ohýbání by bylo lepší ji přepsat.

Nabízím jiný výklad. Jistě, Ústava skutečně žádnou konkrétní lhůtu neobsahuje a neuvádí ani formulaci typu „neprodleně“, „bez zbytečného odkladu“, „okamžitě“ apod. Nepovažuji to však za její deficit a určitě ne za důvod k dopracování či přepsání. Ústavní normy jsou totiž výrazně odlišné od norem jiných právních odvětví. Jsou velmi obecné, neúplné až torzovité, zpravidla neobsahují sankce, a pokud ano, často se spíše jedná o sankce politické než sankce stíhající protiprávnost. Koneckonců, vyslovení nedůvěry vládě minulý týden určitě lze označit za sankci sui generis, byť tato sankce určitě není důsledkem protiprávního jednání vlády. Prostě se jen změnila politická konstelace v Poslanecké sněmovně.

Torzovitost ústavních norem však nemá být vnímána jako slabost, nýbrž spíše jako jejich esenciální znak. Ústavní normy totiž stanoví pouze základní mantinely, nejdůležitější východiska a principy, které mají být následně konkretizovány na podústavní úrovni. Celý systém však může fungovat jen za splnění jednoho klíčového předpokladu: všichni rozhodující ústavní aktéři musí respektovat základní hodnotovou orientaci ústavního pořádku. Prostě, musí existovat minimální konsensus a naopak nesmí se objevovat snaha svého názorového či politického oponenta za každou cenu podvést, obalamutit, podfouknout, přechytračit, zneužít jeho důvěru, nachytat na švestkách či jinak zneužít právo. Mezi relevantními aktéry tedy musí převládat důvěra v ústavní systém a respektování pravidel podle zásady „padni komu padni“. Každé krátkodobé vítězství, vedeno třeba i těmi nejlepšími úmysly, totiž může představovat porážku systému jako celku. Všichni zainteresovaní by si pak měli velmi dobře uvědomovat, že svým jednáním či nečinností spoluvytváří ústavní zvyklosti, u nichž bude legitimní očekávat jejich opakování i za situace v budoucnu, kdy si hráči „otočí šachovnici a vymění si figurky.“

Domnívám se proto, že stanovení konkrétní lhůty, zavazující prezidenta jmenovat nového premiéra, nemá žádný rozumný smysl. Sestavování vlády je totiž velmi komplikovaný proces, jehož podstata spočívá v uspokojování a vyrovnávání zájmů jednotlivých zainteresovaných aktérů a tento proces nelze sešroubovat mechanickými lhůtami (např. dvou týdnů, jedním měsícem apod.). V politické realitě totiž budou případy, kdy dva měsíce bude zbytečně mnoho a naopak jeden měsíc příliš málo. Navíc, každé takovéto deklarování lhůty by nevedlo k ničemu jinému, než že by tato lhůta byla v praxi porušována a předejití tohoto porušování stanovením sankce považuji za iracionální.

Vzpomeňme i na – podle mého názoru zcela neomluvitelnou – liknavost prezidenta republiky při navrhování kandidátů na ústavní soudce Senátu v roce 2003 a v letech následujících, kterou nezměnilo ani faktické a nakonec i právní umrtvení rozhodovací činnosti pléna Ústavního soudu. Jakkoliv tuto liknavost kritizuji, nemyslím, že by rozhodování prezidenta mohlo být urychleno stanovením konkrétní lhůty. A to samozřejmě nelze pominout, že najít osobu ústavního soudce je zpravidla daleko jednodušší než objevit nového premiéra se šancí sestavit většinovou vládu.

Zakotvení obecnější formulace typu „prezident republiky neprodleně jmenuje předsedu vlády“ apod. pak považuji za zbytečné již proto, že platí obecná zásada, podle níž orgán veřejné moci, když má něco vykonat a nemá pro to určenu konkrétní lhůtu, tak musí učinit neprodleně. I dnes tedy prezident republiky nemá libovolný časový manévrovací prostor, v jehož rámci by mohl zvažovat jmenování premiéra a "užívat si faktické bezvládí", nýbrž musí tak učinit v co možná nejkratší době. Pokud by tak učinit nechtěl, nepomůže překonat jeho nevůli ani ústavní zakotvení této povinnosti naznačenými formulacemi „bez zbytečného odkladu“ apod. Jsme totiž opět u základního předpokladu fungování ústavního systému: respektování jeho vnitřní logiky a potlačení parciálních zájmů ve prospěch zájmů veřejných.
Říkejme tomu třeba státotvornost.
Celý příspěvek

Martin Bílý: Zrušme SJM

Už dlouho se chystám napsat tenhle post a pár náznaků v debatě o exekucích mě k tomu konečně pohnulo.

Ze své praxe mohu bohužel konstatovat, že ačkoliv teorie tvrdí, že SJM zde je ku prospěchu manželů, umožňuje jim lépe nakládat s majetkem a zajistí druhého manžela pro případ ukončení manželství, opak je pravdou. SJM manželům život komplikuje a od manželství je odrazuje. Je spousta návrhů, jak by se mělo SJM lépe ošetřit, zvláště pro aktuální případy exekucí, ale jedna možnost by podle mého byla ideální – zrušit SJM. Úplně.

Než se zvednou hlasy, co chudák paní továrníková, která se dvacet let starala o domácnost a teď jí manžel uteče se sekretářkou, je třeba říct, že tohle by se vyřešilo i jinak, než složitou konstrukcí o společném vlastnictví a jeho vypořádávání.

Představme si tedy, že každý z manželů nabývá majetek do běžného vlastnictví. Jestli chtějí, mohou nabývat věci i do spoluvlastnictví. Mohou si ošetřit nakládání s těmito věcmi, jak uznají za potřebné. Závazky by také šly pouze za jedním s manželů, ale nic by přeci nebránilo věřiteli zavázat oba manžele nebo žádat jistotu. Kladl by se tak i větší důraz na právní obezřetnost potencionálního oprávněného. Manžel také nebude muset dávat manželce souhlas s podnikáním, nebude žádného sporu o vědomost věřitele o případném zúžení SJM, vše bude pouze v rovině prokazování vlastnictví.

Manželé tedy chodí do práce, pořídí si společný domek s malou zahrádkou, labradorem a bílým plotem, (spoluvlastnictví), auto (manželka, abych nebyl obviněn z genderového stereotypu), vybavení domácnosti (manžel) atd. Nyní přichází to, čeho se mnozí z nich bojí. Dnešní společnost se ještě nenaučila správně hospodařit s penězi, tvořit si rezervu, správně odhadovat výdaje a nevěřit „výhodným půjčkám“, takže ve spojení s nevelkou platební morálkou se snadno stane, že manželka, která rozjela podnikání, upadne do druhotné platební neschopnosti, vezme si krátkodobou půjčku, ale nestihne ji splatit a čelí tak exekuci.

Tento navržený model soužití manželů je výhodný pro povinné, řeklo by se. Exekutor může postihnout finance manželky, spoluvlastnický podíl na domu a automobil a prodat je v dražbě, na nadstandardní vybavení domácnosti a celý dům nemůže. Děti a manželé tak stále mají titul k užívání domu, jen se uskromní. A kdo si koupí ideální polovinu rodinného domku, kde bydlí celá rodina? Jak nízkou cenu za ni v dražbě zaplatí, s vědomím, jak dlouho potrvá vypořádání spoluvlastnictví atd.?

Jenže paradoxně tohle povede i k vyšší ochraně oprávněného. V okamžiku, kdy exekutor vyvolá dražbu manželčina podílu, máme zde jednu osobu, která má eminentní zájem na koupi této poloviny a má i prostředky, jak na ni získat finance, neboť může ručit nemovitostí. Tou osobou je manžel. Kdyby si polovinu výhodně vydražila třetí osoba, byl by oprávněný možná trochu bit, jenže rodina povinné také. (Kdyby nemovitost umožnila reálné rozdělení, cena podílu by byla vyšší, ale předpokládejme, že to nejde.) Takže nastává rozdělení. Soud přiřkne nemovitost zřejmě třetí osobě, protože manžel je nemajetný a musel by vyplácet tržní cenu podílu na nemovitosti (kterou kdyby měl, koupí si ji v dražbě). Takhle přijde o celý dům a rodinu čeká stěhování. Proto má manžel zájem koupit si podíl své manželky už v dražbě, a protože v případě jeho úspěchu nenastane ono rozdělování spoluvlastnictví, jsou jeho očekávané náklady nižší a tak si může dovolit zaplatit za tento podíl víc, než třetí osoba. Na jeho straně je také cena obliby a akutní potřeba bydlet, která u třetí osoby zcela chybí. A to je přece účel! Dům zůstane rodině (takže mají zajištěno bydlení) a přitom se oprávněnému dostane co největší částka, třebas i vyšší, než odhadní. Zabrání se tak i spekulativním dražbám, na něž si povinní často stěžují, které nejsou dostatečně veřejnosti oznámeny, kdy se draží za minimální ceny a které vyhrávají někdy i realitní agentury příbuzných exekutora.

Co pak ale v případě, kdy manželství skončí? Obecně by platilo, že si každý s manželů vezme, co je jeho, podílové spoluvlastnictví se vypořádá jako jakékoliv jiné. Pak by bylo vhodné vložit jednoduchou klauzuli o majetkovém vyrovnání pro případ skončení manželství, o němž na návrh rozhodne soud, a to tam, kde by obecné pravidlo nebylo spravedlivé. V něm by se přihlédlo k důvodům rozvratu, k tomu, jak se oba manželé starali o příjmy nebo domácnost atd. Bylo by to běžné řízení „o zaplacení“ pouze na návrh, stižené poplatkovou povinností i povinností k náhradě nákladů, aby se manželé nežalovali ze zlomyslnosti. Bylo by vhodné spojit jej s případným řízením o rozdělení podílového spoluvlastnictví.

Takto by byli spokojeni všichni. Právní úprava by spočívala v pár stručných paragrafech. Rodině by pro případ exekuce zbylo více, oprávněnému by se více dostalo, nespravedlivě rozvedený manžel by stejně dostal své vyrovnání, všechna řízení před soudem by se zjednodušila. Žádný problém by nevznikl ani v rovině práva dědického nebo insolvenčního. A tady někde pohádka končí…

Martin Bílý
Celý příspěvek

sobota 28. března 2009

Fanoušci ČEZu

... ale nejenom oni jistě ocení nový Eric Stein Working Paper, který se týká regulace dostupnosti energie. Kromě relevantní právní úpravy EU porovnává různé modely regulace, existující ve Francii, na Slovensku a ve Spojeném království, s tím, který se uplatňuje v České republice.

Autorkou je doktorandka Evropského univerzitního institutu Marija Bartl.

Celý příspěvek

pátek 27. března 2009

Citace (nejen) v soudních rozhodnutích podruhé

V nedávném postup se Zdeněk věnoval otázce, jak soudci citují svá rozhodnutí, a snažil se ukázat, že rozdíly v citování reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje. Tento post na Zdeňka volně navazuje. Zatímco Zdeněk se zabýval primárně formátem citace, cílem tohoto postu je nakousnout otázku jak citovat zdroje v soudních rozhodnutích, a to s důrazem na české anomálie.

Co myslím těmi anomáliemi? Z řady českých soudních rozhodnutí totiž nelze poznat, co je doslovná citace, co v ní bylo změněno či z ní bylo vyjmuto, co je parafráze, co právní věta a co vlastní názor soudu, který z dané citace vyvodil. Připomeňme si, že (1) doslovná citace by měla být v uvozovkách plus doplněna o zdroj, (2) pokud něco v doslovné citaci změním (i kdyby se jednalo jen o pád či o „zmenšení“ počátečního písmena ve větě) či vypustím, čtenář to musí poznat, (3) právní argumentace by se neměla vyskytovat v části popisující skutkový stav (za to se strhávají body v každém studentském mootcourtu…).

Vše začíná už výčtem právních předpisů. Většina českých rozhodnutí totiž nepoužívá uvozovky a přímou citaci. Namísto toho "vybalí" změť aplikovaných ustanovení, aniž by se z nich dalo mnohdy vyčíst, zda-li jde o doslovnou citaci či parafrázi či jen výtah relevantní části citovaného ustanovení.

Stejný nešvar se objevuje i u citace prejudikatury. Jen málokdy se setkáme s precizními citacemi typu (obě citace pochází z tohoto rozsudku):

[7] Dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 ‑ 57) „[n]ení povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují.“ (zdůraznění doplněno autorem postu)

[8] K rozsahu dokazování v případě možného pronásledování absolventů základní vojenské služby ze strany teroristických skupin uvedl zdejší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, č. j. 1 Azs 214/2004 ‑ 45: „Jestliže žalobce byl dříve příslušníkem bezpečnostní složky, vykonával vojenskou službu v zemi a v průběhu azylového řízení uváděl nebezpečí pronásledování ze strany teroristů právě těchto skupin obyvatelstva (absolventů vojenské služby), bylo na žalovaném, aby obstaral dostatek podkladů pro zjištění postavení právě takových osob v zemi. Nepostačuje, jestliže žalovaný obstaral pouze obecné zprávy o stavu v Alžírsku, aniž by se zabýval informacemi vztahujícími se právě k možnému pronásledování absolventů vojenské služby.“ (zvýraznění doplněno autorem rozsudku).


Jak už bylo uvedeno v komentářích ke Zdeňkovu postu, při citaci judikatury je nepřípustné používat interní značky typu „Ej 27/2006“. Pro NSS to je sice signál, že krajský soud pracuje s jeho judikaturou, nicméně účastník řízení a jeho právní zástupce z tohoto odkazu nezjistí zhola nic.

Nešťastný trend představuje i hypertrofování významu právních vět, na což už upozornil i NSS v rozsudku ze dne 11.9. 2008, čj. 2 As 57/2008-84 (zde či pod č. 1722/2008 Sb. NSS). Preferuji spíše citaci relevantní části rozsudku, ze kterého právní věta vzešla, než právní věty samotné. Právní věta je přeci jen prvotní přiblížení k právní otázce řešené v daném rozhodnutí.

Poněkud komplikovanější je otázka, jak citovat obsah rozhodnutí mezinárodních a nadnárodních soudů (u nichž neexistuje oficiální český překlad) či zahraničních soudů. Zde totiž hraje roli jazyková bariéra. V českých rozhodnutích obecně panuje nevole citovat delší úryvek v původním jazyce (tj. nejčastěji v angličtině či francouzštině) a k vlastnímu překladu se odhodlá jen ten, kdo si je jistý v kramflecích. To se dá částečně zmírnit tím, že se odkáže alespoň na konkrétní bod citovaného rozhodnutí, aby si čtenář mohl relevantní pasáž najít. Přesto si myslím, že by se klíčové úryvky překládat měly, a to i za cenu toho, že se v překladu tu a tam objeví nějaká chybka. Z toho ale mj. plyne, že zejména na nejvyšších soudech (kde se očekává častější práce s judikaturou ESLP, MSD a jiných mezinárodních soudů i větší prostor pro právní komparatistiku) by jazyková vybavenost měla být jedním z kritérií pro výběr soudců (jinak hrozí závislost na jazykově vybavených asistentech).

A co citace doktrinálních zdrojů? Zde se ztotožňuji s Richardem Posnerem, že soudce má velkou diskreci, zda citovat právnickou literaturu, z níž vychází, a v jaké míře. Jinými slovy, „soudní plagiátorství“ je ku prospěchu věci. Hlavním úkolem soudů je rozhodovat spory a ne být za každou cenu originální či polemizovat s akademiky (Posnerovu knihu The Little Book of Plagiarism vřele doporučuji – vtipné, krátké, břitké, prostě Posner „at his best“). To samozřejmě platí s jistými omezeními. Pokud účastník řízení v podání k soudu argumentuje nějakou doktrinální prací, soud se s touto argumentaci musí vypořádat (opět to ale neznamená, že musí citovat zdroj, o který se argumentace opírá, byť je to v tomto případě mnohdy vhodné).

Co z výše uvedeného plyne? Pokud se budou v soudních rozhodnutích řádně citovat právní předpisy, velmi rychle se dozvíme, jaká je „přidaná hodnota“ daného rozhodnutí. Po „odečtení“ popisu skutkového stavu a citace právních předpisů toho totiž někdy moc nezůstane. A pokud se bude řádně citovat i judikatura, již letmým pohledem rychle každý pozná, zda-li se jedná o otázku prejudikovanou či nikoliv.

Na závěr si neodpustím ještě jednu výtku, která se ale týká spíše časopisecké literatury. Někteří autoři totiž používají v poznámce pod čarou výhradně citace typu „srov. XY“, aniž by bylo jasné, zda-li se jedná o citaci souladnou, opačnou či neutrální. Jsou i tací, kteří dokonce doslovně přebírají cizí myšlenky, aniž by používali přímou citaci, což je plagiátorství (což už ale na JP bylo probráno několikrát). Proto by nebylo špatné sjednotit i tuto praxi, a to např. následovně (v závorce jsou anglické ekvivalenty):

„souladně“ či „srov.“ (see) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu
„srov. blíže“ (see also) = pokud citovaný zdroj dospívá ke stejnému závěru jako tvrzení v textu, ale poskytuje detailnější rozbor
„spíše souladně“ či „obdobně“ (cf.) = pokud citovaný zdroj dospívá k podobnému závěru jako tvrzení v textu
„viz“ (cf.) = pokud je citovaný zdroj z jiného důvodu hodný zmínky (aniž by byl v souladu či v rozporu s tvrzením v textu)
„spíše opačně“ či „srov. ale“ (but see) = pokud je citovaný zdroj spíše v rozporu s tvrzením v textu
„opačně“ (contra) = pokud je citovaný zdroj zjevně v rozporu s tvrzením v textu

Celý příspěvek

Aleš Roztočil: Exekuce sociálních dávek – ano či ne?

Akce chomutovské radnice, která ve spolupráci se soudním exekutorem obrala o právě vyplacené sociální dávky své chudé občany, kteří jsou zároveň i jejími dlužníky z titulu různých poplatků, pokut či nájemného, vzbudila velkou mediální pozornost. Na webu Lidových novin se k této otázce rozpoutala zajímavá polemika mezi přední českou procesualistkou Alenou Winterovou, která se 23. 2. 2009 vyjádřila ve své glose tak, že postup města a exekutora je v pořádku a bývalou zástupkyní veřejného ochránce práv Annou Šabatovou, která 14. 3. 2009 ve svém článku označila postup za „nezákonný a protiústavní“. Při té příležitosti se paní Šabatová opřela do profesorky Winterové, neboť ta prý této ostudnosti dodala „právní posvěcení“. Alena Winterová kontrovala 20. 3. 2009 textem, v němž napsala, že paní Šabatová hovoří jen tak vzletnými slovy o nezákonnosti a přitom zákon ignoruje, pravděpodobně jej ani nezná.

K ověření korektnosti právní argumentace prof. Winterové na první pohled postačí letmé nahlédnutí do procesního předpisu, konkrétně do § 322 odst. 2 písm. d) a § 325a o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu a elementární poznatek, že proti povinnému lze vést exekuci či výkon rozhodnutí různými způsoby předepsanými zákonem, a to i tak, že se tato způsoby současně kombinují. Jednotlivé způsoby vedení exekuce pak mají vlastní předpisy o tom, které věci, práva či hodnoty jsou z exekuce vedené tím kterým způsobem vyloučeny. Pokud tedy předpisy o exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky z exekuce vylučují mj. dávky sociální péče a dávky pomoci v hmotné nouzi (§ 317 odst. 2 o. s. ř.), neznamená to, že hotovost získaná povinným výplatou těchto dávek nepodléhá exekuci prodejem movitých věcí (konkrétně zabavení při osobní prohlídce). To je ovšem formalistický pohled.

Zkusme však najít argumenty zpochybňující správnost popsaného postupu, přestože paní Šabatová žádnou konkrétnější argumentaci nenabídla. První úvahou může být otázka likvidačních důsledků provedení exekuce na osobu povinného a jeho rodinu. K takovým důsledkům pravidelně dochází při souběhu různých způsobů exekuce. Typickým případem takového souběhu může být nařízení srážek ze mzdy a přikázáním pohledávky z účtu. I po provedení srážky povinnému část mzdy musí zbýt (§ 278, § 279 odst. 2 a 3 o. s. ř.). Smyslem tohoto předpisu je ponechat povinnému určitou částku nezbytnou pro život jeho a osob, které jsou na něho odkázané výživou, a zároveň jej motivovat, aby pokračoval v práci. Pokud je povinnému zabaveno vše, skončí totiž automaticky i jeho motivace a zároveň i schopnost dále vydělávat. Pokud je ovšem mzda vyplácena na účet zaměstnance, což je dnes již prakticky nezbytnost, celý zbytek mzdy zbývající povinnému po srážce, padne do rukou exekutora, který nařídí vedle srážek ze mzdy i přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu. Než se povinnému podaří přesměrovat výplatu, což může trvat i několik měsíců a někdy je to prakticky neproveditelné, nezbývá povinnému na výživu jeho rodiny ani jediná koruna. Tento postup je běžně aprobován soudy a to i odvolacími, jakožto přípustný.

Cílem právní úpravy však nemá být existenční likvidace povinného v důsledku exekuce. Tomu odporují právě ustanovení procesních předpisů, která jednotlivé způsoby exekuce omezují, za účelem zajištění existenčního minima pro povinného a jeho rodinu. Kombinace různých způsobů výkonu rozhodnutí s výsledkem existenční likvidace povinného byla (až do přijetí exekučního řádu) nepředstavitelná. Až přijetí modelu soudního exekutora s pravomocí operativně volit různé způsoby exekuce způsobilo, že se to stalo běžnou realitou.

Souběh exekucí s fakticky likvidačními účinky tedy je sice formálně vzato přípustný, lze však pochybovat o jeho vhodnosti (§ 264 odst. 1 o. s. ř., § 47 odst. 1 e. ř.). Lze najít příklady zastavení exekuce v určitém rozsahu pro nevhodnost. Tak Krajský soud v Praze dospěl k závěru (a to ještě v době, kdy to občanský soudní řád způsobem přikázáním jiné peněžité pohledávky připouštěl), že úplná exekuce dávek státní sociální podpory, které jsou jediným příjmem povinného, je způsobem exekuce zjevně nevhodným a takovou exekuci je tedy třeba zastavit.

Pro podporu závěru o nevhodnosti úplného exekučního postižení sociálních dávek mluví i vývoj právní úpravy, v rámci něhož zákonodárce dvěma novelami (č. 112/2006 Sb. a č. 264/2006 Sb.) definitivně znemožnil dříve velmi frekventovanou exekuci dávek státní sociální podpory cestou přikázání jiné peněžité pohledávky (srov. § 299 odst. 2 poslední věta o. s. ř.).

Při aplikaci procesních předpisů je třeba zohlednit i čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo na zajištění základních životních podmínek v hmotné nouzi. Tohoto práva se sice lze dovolat pouze v mezích zákonů, které jej provádějí (čl. 41 odst. 1 Listiny), avšak je třeba jej použít jako výkladové vodítko, a to i v oblasti soukromého práva procesního včetně práva exekučního (nepřímé horizontální působení základních práv).

Podle mého názoru je dále třeba považovat mobiliární exekuci jako takovou (exekuci prodejem movitých věcí) zpravidla za nevhodnou. Tento způsob exekuce je sice obecenstvem často vnímán jako synonymum pro exekuci (bez lepení nálepek „exekučně zabaveno“ si většina lidí práci exekutora neumí představit). Ve skutečnosti však tento způsob exekuce prakticky vyšel z užívání a je využíván spíše jako nástroj vydírání nebo šikany povinných. Důvodem je především to, že mimo některé zvláštní případy (např. postižení motorových vozidel či šperků a uměleckých děl) tento způsob exekuce zpravidla nemá význam pro cíle exekuce, tedy pro úhradu vymáhané peněžité pohledávky a nákladů exekuce. Zkuste si představit vybavení průměrné domácnosti dlužníka (tj. z hlediska sociálního a majetkového podprůměrné rodiny), odečtěte věci vyloučené podle § 322 o. s. ř., odhadněte, za jakou částku se zbývající předměty dají zpeněžit v dražbě. Od získané částky odečtěte náklady na zámečníka, stěhovací službu, (případně též bezpečnostní agenturu), dopravu, skladování, inzerci a provedení dražby. Při této kalkulaci prosím zohledněte atraktivitu použitých věcí pro potenciální kupce, jakož i jejich ochotu obcházet při zařizování vlastní domácnosti nebo zásobování bazaru či vetešnictví exekuční dražby (některé dražby jsou ale neodolatelné). Dále přihlédněte k soudním sporům, které tento způsob exekuce nezbytně provázejí a přinejmenším znamenají nutnost sepsané věci skladovat po několik měsíců či let bez možnosti je zpeněžit. Konečně vezměte v úvahu skutečnost, že věcí, které se nepodaří prodat ani v opakované dražbě, se exekutor při dodržení zákonného postupu nemůže po několik let nijak zbavit a je nucen je na vlastní náklady uschovávat (§ 330 odst. 3 a 4 o. s. ř.). Vzhledem k dlouholeté zkušenosti mohu ujistit, že finanční bilance mobiliární exekuce je téměř vždy záporná. Její jediný efekt tedy spočívá v tom, že povinnému způsobí újmu zdaleka převyšující výtěžek pro oprávněného, a umožňuje tedy povinného udržovat ve strachu a donutit jej touto cestou ke spolupráci. Domnívám se proto, že mobiliární exekuce je až na zcela výjimečné případy velmi problematická, nevhodná a tedy i nepřípustná.

Pokud se vrátíme zpět k chomutovské kauze: povinní podali návrhy na zastavení exekuce ohledně částek zabavených exekutorem při výplatě sociálních dávek. Ačkoli postup exekutora byl formálně přípustný, některé návrhy na zastavení exekuce měly úspěch, a to zřejmě s přihlédnutím k nepřiměřenosti a nevhodnosti takového postupu. I kdyby ale návrhům na zastavení exekuce vyhověno nebylo, je nutné si uvědomit praktický výsledek postupu chomutovské radnice. Exekutor v lednovém termínu díky momentu překvapení dlužníkům sice zabavil několik tisícikorun, tím však úspěch končí. Povinným stačí k obelstění exekutora maličkost: zmocnit k převzetí dávek kohokoli jiného. Exekutor totiž nemůže věc (peníze) povinného, které má u sebe jiná osoba, sepsat a zajistit, maximálně může tuto třetí osobu vyzvat k dobrovolnému odevzdání peněz povinného (§ 326 odst. 2 o. s. ř. a § 55 vyhlášky č. 37/1992 Sb.). Peníze zabavené v únoru padnou na náklady exekuce, které v současné době činí nejméně 12.200 Kč, a oprávněný – Město Chomutov – pravděpodobně z celé problematické akce nezíská ani korunu. Jediným efektem tedy pravděpodobně zůstane aureola paní primátorky jako představitelky tvrdého postupu vůči sociálně nepřizpůsobivým občanům (voliči rozumějí: proti občanům jiné barvy pleti).

Aleš Roztočil
Celý příspěvek

Řečtí Kypřané ze severu nemohou domů; může za to Česká republika?

... nebo snad Belgie, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Malta, Německo, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko či Švédsko? O tom bude rozhodovat Evropský soud pro lidská práva ve věci stížnosti pánů Artemiho a Gregoryho.

O co v ní konkrétně jde? Pan Artemi (nar. 1911) žil ve vesnici Tymbou v severní části kyperského ostrova až do srpna 1974, kdy uprchl před tureckými vojsky. Pan Gregory (nar. 1965) je vnukem prvního stěžovatele a oba tvrdí, že je jim od té doby bráněno se do vesnice vrátit.

Narozdíl od jiných řeckých Kypřanů však svoji stížnost nesměřují proti Turecku a nenamítají porušení svého práva na pokojné užívání majetku ve smyslu článku 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod či práva na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu článku 8 Úmluvy (viz např. rozsudek ze dne 18. prosince 1996 ve věci stížnosti č. 15318/89 Loizidou proti Turecku a rozsudek ze dne 27. ledna 2009 ve věci stížnosti č. 18407/91 Kyriakou proti Turecku – ano, vidíte dobře, stěžovatel se rozsudku „dočkal“ po téměř 18 letech od podání stížnosti a bohužel již více než 14 let po své smrti), ale proti všem výše jmenovaným státům, a to zejména s poukazem na své právo na svobodu pohybu (článek 2 Protokolu č. 4) a zákaz vyhoštění občanů (článek 3 Protokolu č. 4).

Článek 2
Svoboda pohybu
1. Každý, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, má na tomto území právo svobody pohybu a svobody zvolit si místo pobytu.
2. Každý může svobodně opustit kteroukoli zemi, i svou vlastní.
3. Žádná omezení nemohou být uvalena na výkon těchto práv kromě těch, která stanoví zákon a jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, udržení veřejného pořádku, předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.
4. Práva uvedená v odstavci 1 mohou v určitých oblastech podléhat omezením stanoveným podle zákona a odůvodněným veřejným zájmem v demokratické společnosti.

Článek 3
Zákaz vyhoštění státních občanů
1. Nikdo nebude, ať individuálně nebo hromadně, vyhoštěn z území státu, jehož je státním občanem.
2. Nikdo nebude zbaven práva vstoupit na území státu, jehož je státním občanem.


Teď asi většině čtenářů vrtá hlavou, jak stěžovatelé dospěli k přesvědčení, že státy jako Česká republika, Malta či Estonsko by měly být odpovědné za porušení těchto jejich práv. Argumentace je v kostce následující:

1/ Stěžovatelé se především odvolávají na Protokol č. 10 ke Smlouvě o přistoupení Kypru a dalších devíti zemí k Evropské unii, ve kterém se mimo jiné praví: „Uplatňování acquis se pozastavuje na těch územích Kyperské republiky, nad nimiž vláda Kyperské republiky nevykonává skutečnou kontrolu.“ (článek 1 odst. 1).
S odvoláním na rozsudek ze dne 18. února 1999 ve věci stížnosti č. 24833/94 Matthews proti Spojenému království, § 33, mají zato, že jednotlivé strany Smlouvy o přistoupení jsou odpovědné za porušení práv a svobod zaručených Úmluvou, které z této smlouvy mohou vyplývat.
Stěžovatelé tak nežalují státy, které členy Evropské unie v dané době nebyly (Rumunsko a Bulharsko), ani ty členské státy Evropské unie, které zatím neratifikovaly Protokol č. 4 k Úmluvě (Řecko, Španělsko, Velká Británie); tento Protokol mimochodem neratifikovalo ani Turecko.

2/ Dále stěžovatelé tvrdí, že pozastavení uplatňování acquis communautaire je sice de iure pouze dočasné, de facto však trvalé. V této souvislosti upozorňují na to, že žalované státy nevyvíjejí v rámci jednání o možném přistoupení Turecka do EU na Ankaru dostatečný tlak, aby respektovala práva řeckých Kypřanů postižených událostmi z roku 1974.
V této souvislosti kromě jiného poukazují na to, že EU naopak tlačí na Turecko, aby umožnilo návrat Kurdům, podobně jako trvá na návratu uprchlíků při jednáních s Bosnou a Hercegovinou, Chorvatskem a Srbskem. Stěžovatelé se proto navíc dovolávají i porušení zákazu diskriminace (článek 14 Úmluvy, resp. Protokol č. 12 k Úmluvě).

3/ Tvrzení, že žalované státy mají povinnost prosazovat práva a svobody osob, které nejsou jejich občany, a to na území, nad nímž tyto státy nemají skutečnou kontrolu, stěžovatelé dovozují zejména z rozsudku ze dne 8. července 2004 ve věci stížnosti č. 48787/99 Ilaşcu a ostatní proti Moldavsku a Rusku.
Šlo o případ čtyř moldavských státních příslušníků zadržovaných orgány Podněsterské moldavské republiky, která vyhlásila jednostranně nezávislost na Moldavsku, ale která není mezinárodně uznávána jako samostatný stát. I přesto, že nebylo pochyb o tom, že sporné území nebylo pod skutečnou kontrolou Moldavska, dospěl ESLP k závěru, že žalovaný stát měl přesto z článku 1 Úmluvy („Vysoké smluvní strany přiznávají každému, kdo podléhá jejich jurisdikci, práva a svobody uvedené v Hlavě I této Úmluvy.“) vyplývající pozitivní povinnost přijmout diplomatická, ekonomická, právní či jiná opatření, které bylo v jeho moci přijmout a která jsou v souladu s mezinárodním právem, aby stěžovatelům zajistil jejich práva zaručená Úmluvou (§ 331 rozsudku).

Možná se argumentace stěžovatelů může leckomu zdát, eufemicky řečeno, poněkud odvážná. Vzhledem k tomu, že ESLP již žalované vlády vyzval k předložení stanoviska k této stížnosti – což se poštěstí zhruba tak každé dvacáté stížnosti doputovavší do Štrasburku –, je zřejmé, že její akcie významným způsobem stouply.

Štrasburské ctihodnosti konkrétně od vlád žalovaných zemí požadují odpovědi na následující otázky:

1/ Jaká opatření žalované státy přijaly v průběhu procesu podpisu a ratifikace Smlouvy o přistoupení a jejích protokolů, aby dostály svým pozitivním povinnostem vyplývajícím z článku 1 Úmluvy (viz rozsudek Matthews, § 33, a rozsudek Ilaşcu a ostatní, § 331) a zajistily účinnou ochranu práv stěžovatelů na respektování jejich domovů v severní části Kypru a jejich práva na svobodu pohybu a pobytu zaručených články 2 a 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě?
Dostály žalované státy své společné odpovědnosti v tomto ohledu pozastavením aplikace acquis communautaire v severní části Kypru?

2/ Jaká opatření žalované státy přijaly, aby zajistily, že pozastavení uplatňování acquis communautaire v severní části Kypru zůstane pouze přechodným opatřením do doby, než bude dosaženo úplného urovnání problému Kypru?

3/ Měli stěžovatelé k dispozici účinný prostředek nápravy výše uvedených námitek porušení Úmluvy, jak to vyžaduje článek 13 Úmluvy?

Pro zájemce o podrobnější informace: shrnutí případu je k dispozici zde a text stížnosti ve dvou částech zde a zde (vše v angličtině).

Schyluje se zde k rozsudku století, nebo bublina očekávání splaskne podobně jako v případě Banković (stížnost pozůstalých po obětech bombardování bělehradské budovy Srbského rozhlasu a televize dne 23. dubna 1999 letadly NATO byly prohlášeny za nepřijatelné, neboť podle ESLP se oběti nenacházely pod jurisdikcí žalovaných států ve smyslu článku 1 Úmluvy; rozhodnutí ze dne 12. prosince 2001 o přijatelnosti stížnosti č. 52207/99 Banković a ostatní proti Belgii, České republice, Dánsku, Francii, Německu, Řecku, Maďarsku, Islandu, Itálii, Lucembursku, Nizozemí, Norsku, Polsku, Portugalsku, Španělsku, Turecku a Spojenému království)?
Celý příspěvek

čtvrtek 26. března 2009

Noví bloggeři na Jiném právu

Pozorní čtenáři Jiného práva mohli zaznamenat, že řady jeho přispěvatelů rozšířili David Kosař a Jiřího Kmec. Rád bych je jménem „starousedlíků“ na našem webu přivítal a trochu je našim čtenářům představil.

David Kosař (1979) je asistentem soudce Nejvyššího správního soudu. Po ukončení Právnické fakulty na MU Brně získal titul LLM na Středoevropské univerzitě v Budapešti. Krátkodobé pobyty absolvoval na Oxford University, EUI ve Florencii, University of Ghent a na Université Libre de Bruxelles. Je členem American Society of International Law, European Society of International Law, International Association of Refugee Law Judges a českým zástupcem v Odysseus Network for Legal Studies on Asylum and Immigration in Europe. Speci¬alizuje se na azylové právo, judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a na vybrané otázky ústavního, evropského a srovnávacího práva; v těchto oblastech publikuje v ČR i v zahraničí (naposledy např. v European Constitutional Law Review). Působí jako editor Přehledu rozsudků Evropského soudu pro lidská práva (ASPI).

Jiří Kmec (1976) absolvoval Lycée Carnot ve francouzském Dijonu, vystudoval politologii na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd a právo na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Od roku 2002 pracuje na Ministerstvu spravedlnosti v Kanceláři vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Evropským soudem pro lidská práva. Publikoval v českých politologických a právnických časopisech, v roce 2006 vydalo nakladatelství C. H. Beck jeho monografii Evropské trestní právo. V časopise Soudní rozhledy pravidelně informuje o aktuální judikatuře ESLP. O problematice Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přednášel na seminářích pořádaných Justiční akademií, na Právnických fakultách Univerzity Karlovy a Západočeské univerzity a jinde.

Jirka byl naším hostem v listopadu loňského roku, zde si můžete přečíst poněkud duchaplnější a vtipnější zdravici, než kterou jsem v současné době schopen vymyslet já.
Celý příspěvek

středa 25. března 2009

Nový Eric Stein Working Paper byl zveřejněn

Autorkou je moje kolegyně z Oxfordu, Alicia Hinarejos, která v současnosti připravuje publikaci své doktorské práce, jež se věnuje jurisdikci ESD ve druhém a třetím pilíři, v Oxford University Press. Tomuto tématu se věnuje i working paper, nazvaný Law and Order and Internal Security Provisions in the Area of Freedom, Security and Justice.

Abstrakt: Zajišťování veřejného pořádku a ochrana vnitřní bezpečnosti jsou kompetencemi, které náleží k samotnému jádru suverenity státu. Je tedy pochopitelné, že se členské státy snaží v rámci stále více se dynamicky rozvíjející Oblasti svobody, bezpečnosti a spravedlnosti zdůraznit, že si tyto kompetence Evropská společenství ani Evropská unie nemohou pro sebe nárokovat a ani regulovat způsob, jakým je členské státy vykonávají. Tento článek se zaměřuje na soudní kontrolu opatření přijímaných členskými státy k zajištění veřejného pořádku a na ochranu vnitřní bezpečnosti, které spadají do působnosti relevantních ustanovení Smlouvy o založení ES, Smlouvy o EU a Lisabonské smlouvy. Nejprve budeme argumentovat, že je třeba tato ustanovení chápat jako obecná omezení působnosti práva ES/EU, nikoliv jako derogační klauzule srovnatelné s těmi, které se uplatňují v rámci regulace vnitřního trhu. To ovšem nevylučuje kontrolu ze strany Soudního dvora, jak vyplývá z jeho analogické judikatury týkající se obdobných ustanovení ve Smlouvě o založení ES. Konečně bude poukázáno na to, jak členské státy odpověděly na to, co vnímají jako příliš agresivní přístup ze strany Soudu – zavedením ustanovení, která mají chránit jejich autonomii explicitním vyloučením jurisdikce soudního dvora a zavedením soudní kontroly pouze na vnitrostátní úrovni.
Celý příspěvek

Budvar Bude!

Nesnažím se tímto nabídnout alternativního sponzora pro vědecké setkání brněnských mladých a neklidných, které anoncoval Pavel v předchozím příspěvku. Pouze odkazuji na dnešní rozhodnutí Soudu prvního stupně, kterým potvrdil rozhodnutí OHIMu nezapsat BUDWEISER jako ochrannou známku Společenství pro pivo. Níže přetiskuji tiskové sdělení k rozsudku, který je přístupný zde.

Třeba se po tomto dílčím úspěchu podaří Budvaru jednou dosáhnout i mety nejvyšší - přehodnocení starší judikatury Nejvyššího správního soudu ohledně tohoto obyčejného piva. ;-)

TISKOVÁ ZPRÁVA č. 25/09
25. března 2009

Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci T‑191/07
Anheuser-Busch, Inc. v. OHIM

SOUD POTVRDIL ROZHODNUTÍ OHIM NEZAPSAT VÝRAZ „budweiser“ JAKO OCHRANNOU ZNÁMKU SPOLEČENSTVÍ VE PROSPĚCH AMERICKÉHO PIVOVARU Anheuser-busch ZEJMÉNA PRO PIVO

Právo na obchodní užívání výrazu „BUDWEISER“ pro pivo již totiž bylo přiznáno v Německu a Rakousku českému pivovaru Budějovický Budvar.

V roce 1996 podal americký pivovar Anheuser-Busch u Úřadu pro harmonizaci na vnitřním trhu (OHIM) přihlášku slovního označení „BUDWEISER“ k zápisu jako ochranné známky Společenství pro následující výrobky: „Pivo, ale [světlé horně kvašené pivo], porter [tmavé horně kvašené pivo], sladové alkoholické a nealkoholické nápoje“.

Český pivovar Budějovický Budvar proti zápisu ochranné známky Společenství podal námitky, a to pro všechny přihlášené výrobky. Na podporu svých námitek Budějovický Budvar uplatnil starší mezinárodní ochranné známky a označení původu obsahující výraz „budweiser“, zapsané pro pivo.

OHIM přihlášku ochranné známky Společenství Anheuser-Busch zamítl z důvodu, že je přihlášená ochranná známka totožná se starší mezinárodní slovní ochrannou známkou BUDWEISER, chráněnou zejména v Německu a Rakousku. OHIM shledal, že výrobky uvedené v přihlášce amerického pivovaru jsou v podstatě totožné s výrobky „pivo všeho druhu“, kterých se týká starší ochranná známka. Pokud jde o sladové nealkoholické nápoje, OHIM s ohledem na totožnost ochranných známek a zjevnou podobnost mezi dotčenými výrobky námitkám českého pivovaru rovněž vyhověl.

Anheuser-Busch proti rozhodnutí OHIM podal k Soudu prvního stupně žalobu.

Soud nejprve konstatuje, že Anheuser-Busch k platnosti starší ochranné známky v průběhu řízení před OHIM mohl předložit vyjádření, a že tudíž jeho právo být vyslechnut porušeno nebylo. V tomto ohledu poznamenává, že Budějovický Budvar platnost této ochranné známky v průběhu řízení před OHIM řádně prokázal.

Navíc Soud odmítá argument Anheuser-Busch, podle něhož OHIM nemohl zohlednit dokumenty, které Budějovický Budvar předložil na podporu svých námitek opožděně. OHIM má totiž širokou posuzovací pravomoc ohledně rozhodnutí, zda je namístě k takovým dokumentům přihlédnout, či nikoliv.

Dále Soud konstatuje, že Budějovický Budvar předložil reklamní materiály a faktury týkající se starší ochranné známky, adresované klientům v Německu a Rakousku za účelem uvádění piva na trh během pěti let předcházejících zveřejnění přihlášky ochranné známky Společenství Anheuser-Busch. Soud uvádí, že tyto reklamní materiály a faktury představují důkaz o tom, že český pivovar starší ochrannou známku skutečně užíval. Budějovický Budvar tedy správně tuto ochrannou známku uplatnil při podání námitek proti zápisu ochranné známky přihlášené Anheuser-Busch, zejména pro pivo.

Konečně, pokud jde o sladové nealkoholické nápoje, Soud uvádí, že jelikož tyto nápoje jsou podobné výrobkům „pivo všeho druhu“, kterých se týká starší ochranná známka, přihláška Anheuser-Busch k zápisu musí být zamítnuta rovněž s ohledem na tyto nápoje. V tomto kontextu Soud poznamenává, že „pivo všeho druhu“ zahrnuje rovněž nealkoholické pivo, které je pojmově sladovým nealkoholickým nápojem.

Taková podobnost přitom vyvolává nebezpečí záměny u německých a rakouských spotřebitelů, kteří si mohou myslet, že sladové nealkoholické nápoje prodávané pod ochrannou známkou BUDWEISER pocházejí ze stejného zdroje jako pivo prodávané pod ochrannou známkou BUDWEISER.

Ze všech těchto důvodů Soud žalobu Anheuser-Busch zamítl v plném rozsahu.
Celý příspěvek

Pozvánka na brněnskou konferenci Cofola

Na přání kolegů z Právnické fakulty MU v Brně přetiskujeme pozvánku na konferenci mladých a neklidných doktorandů a doktorandek s chutným názvem a zajímavým tématem. Ostatně nemáme-li pro vás zrovna žádnou dobrou zprávu, můžeme nabídnout aspoň dobrou správu...

Vážení studenti a příznivci práva,
Právnická fakulta Masarykovy univerzity pod záštitou prof. JUDr. Naděždy Rozehnalové, CSc., děkanky, a Romana Onderky, primátora Statutárního města Brna, pořádá již III. ročník mezinárodní konference doktorských studentů a mladých vědců COFOLA 2009.
Panelová diskuse bude věnována tématu "Principy dobré správy" a celou konferenci uzavřeme bezesporu zajímavou přednáškou k předsednictví České republiky v Radě Evropské unie. Termín: 27. - 29. května 2009
Místo: Právnická fakulta Masarykovy univerzity, Veveří 70, Brno.
Přihlásit se můžete do 10.5.2009 na www.cofola.cz, kde také najdete podrobnější informace.
Těšíme se na Vás.
Celý příspěvek

úterý 24. března 2009

Co nám řekne o právní kultuře soudní citace rozhodnutí

Pokud se ve světovém měřítku podíváme, jak soudci citují svá rozhodnutí, vidíme drastické rozdíly. V tomto postu se snažím ukázat, že rozdíly reflektují právní kulturu, ve které se soudce pohybuje.

Německý dogmatický styl
Německé soudy citují svá rozhodnutí v podobě, která je pro neprávníka i pro právníka nepohybujícího se v německém prostředí jen obtížně srozumitelná. Např. citace rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (srov. např. typickou ukázku tady) je velmi krátká: typicky ve formátu BVerfGE 62, 392 <396>, kde zkratka označuje Sbírku rozhodnutí Spolkového ústavního soudu (Entscheidungen des Bundesverfassungsgerichts), číslovka 62 svazek, 392 stranu, na které rozhodnutí začíná, a 396 stranu, na které najdeme dotčenou citaci. Jde o citační formát zažitý, nad kterým většina Němců nijak nepřemýšlí.

O německé právní kultuře vypovídá nejlépe to, co v citaci rozhodnutí nenajdeme. Především je takto pojatá citace vyňata z prostoru a času – vůbec nevíme (a musíme složitě dohledávat), kdy vlastně bylo dané rozhodnutí Spolkovým ústavním soudem přijato. Takováto otázka přitom vůbec nemusí být pro právníka irelevantní (srov. jen působení judikatury, které je svázáno s prostorem a časem, a tedy v průběhu doby se může její normativní dopad proměňovat).

Odůvodnění německého rozhodnutí opatřené desítkami obdobných citací tak vytváří dojem, že jde o dokonalou skládanku logického a již a priori existujícího celku, který ve svém celkovém výsledku tvoří správný výklad práva. I proto není pohledu německého stylu datace rozhodnutí podstatná – podstatné je, že bylo nalezeno něco, co existuje objektivně, nezávisle na soudu, a co je jen elementem do logicky pojaté skládanky správné interpretace.

Rozhodnutí samozřejmě postrádá též jakékoliv uvedení procesních stran, které byly na věci účastny. Není to podstatné, neboť z německého pohledu tu mluví právo: právní myšlenky rozhodnutí se okamžikem jeho vynesení osamostatňují z kontextu případu, a stávají se částí oné skládanky, která dohromady vytváří správný výklad práva. Jako prvek oné skládanky je na jednu stranu citace důležitá (německý ústavní soud cituje v jednom rozhodnutí podle studie z počátku 90. let průměrně deset judikátů), na stranu druhou citované rozhodnutí samo o sobě nic neváží, a proto citovaná kauza nemusí mít ani jméno.

Nutno pro pořádek dodat, že v praxi si Němci nicméně vytvářejí neformální označení pro své kauzy, když je tedy již musí anonymizovat – viz Solange I, Solange II, Maastricht nebo třebas Román Esra (k posledně jmenovanému pikantnímu nálezu srov. post. M. Bobka tady).

Americký diskursivní styl
Z formátu americké citace zjistíme mnohem více informací než z formátu německého. Např. z citace Barnhart v. Thomas, 540 U. S. 20, 26 (2003) víme, že jde o citaci rozhodnutí, ve kterém se svářely tam zmíněné procesní strany, přičemž citace je ze svazku 540 United States Reports, kauza začíná na s. 20, citace je na s. 26. Dále víme, že jde o rozhodnutí z roku 2003. Z obdobných východisek vychází též citace rozhodnutí ESD a ESLP.

Tento způsob citace ukotvuje precedent do určitého prostoru a času. Navíc vychází z toho, že soudní nalézání práva je v prvé řadě nalézáním práva mezi stranami soudního sporu, jde tedy řečeno s Iheringem o onen „boj o právo“, který probíhá mezi stranami, a jehož je soud nestranným „třetím“. Aplikovatelnost precedentu je dána v prvé řadě kontextem dané kauzy, v jiném kontextu proto nemusí být právní myšlenka tam vyřčená vůbec použitelná (distinctions).

Precedent není ani teoreticky nedůležitým prvkem velké skládanky, který si nezaslouží jméno ani jiné zapamatovatelné označení. Naopak, je zdrojem, z něhož vychází správný výklad práva, proto musí být jasně pojmenovaný. Pro právníka argumentujícího judikaturou je tak tento přístup i podstatně praktičtější - kdo ze čtenářů tohoto postu si pamatuje spisové značky rozhodnutí?

A český styl? Jak jsme psali obsažně jinde, v české právní kultuře zatím jednotná forma citace judikatury nevznikla. Vytvořila se však již přinejmenším v judikatuře NSS, který více méně jednotně cituje svá rozhodnutí tímto formátem: „rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005-44, též jako č. 689/2005 Sb. NSS“. Takto pojatá citace nevytrhává cit. judikát (na rozdíl od německého stylu) z jeho časového kontextu. Judikát však bohužel stále zůstává bezejmenným atomem ve skládance správného výkladu práva. Myslím si, že pojmenování rozhodnutí alespoň tam, kde již nejsou tato rozhodnutí anonymizovaná, by přehlednosti soudního rozhodnutí prospěla. Bylo by to možno učinit např. tímto formátem: „usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. října 2008, čj. 9 Afs 58/2007 - 96 (věc Čechofracht, a. s.)“ – srov. tady.
Celý příspěvek

pondělí 23. března 2009

Fulbrightova komise: Seminář o studiu LL.M. v USA

Kdo touží poznat, jak se dělá právo jinde, toho by mohl zaujmout seminář zástupkyně Office of Graduate Admission na Georgetown University Law Center (Washington, D.C.) nazvaný "Studium programů Master of Law (LL.M.) v USA." Akce je pořádána Fulbrightovou komisí, podrobnosti naleznete zde. Věřím, že půjde o přínosnou akci, já osobně na svůj měsíční pobyt na Georgetownu a tamější lidi vzpomínám jen v dobrém.
Celý příspěvek

čtvrtek 19. března 2009

České právo a česká národní „věda“

Titulek tohoto příspěvku je trochu zavádějící. Po prvním přečtení by se mohlo zdát, že se jedná o pokřik, s jehož pomocí by se fanoušci železné Sparty mohli pokoušet vysvětlit modrým samozvancům z Baníku, že polské fanoušky na Letné nechtějí. Bohužel se však jedná o parafrázi pokřiku, se kterým se některé zdejší právnické akademické kruhy snaží ze svého stadionku vypudit jakýkoliv náznak soutěže či objektivizovaného hodnocení odborných výstupů.

Jde o hodnocení české právní „vědy“ v různých referenčních, vládních, ministerských a jiných tabulkách či rámcích. Stále znovu slýchávám, že výzkum v právu a jeho publikační výstupy nelze hodnotit stejně jako v exaktní oborech. Nelze je nicméně hodnotit ani stejně jako v jiných společenských oborech. Proto je pro právo a právní „akademiky“ nutné vytvořit vlastní, odlišný referenční rámec, podle kterého bude jejich výzkum hodnocen. Právo je údajně příliš pevně spjato s jazykem a kulturou. Výzkumné výstupy proto nejsou, až na výjimky typu mezinárodní právo veřejné či evropské právo, přenosné. Nelze proto používat něco jako impact factor. Nelze vycházet ani z jiných obecných hodnotících kritérií pro vědu ve společensko-vědních oborech. Zahraniční publikace (které jediné impact factor mít mohou, neboť v České republice žádný právnický časopis s impact faktorem nevychází) jsou jenom jakýmisi samolibými exhibicemi několika jedinců (ano, dost jich je mezi přispěvateli Jiného práva), jejichž přínos pro tu pravou, českou právní vědu je mizivý.

Výše uvedené argumenty vnímám jako podivný pokus o zastření neschopnosti a/nebo lenosti zahraničního přesahu. Je jistě pravdou, že o podstatnou část české „odborné“ produkce nebude v zahraničí zájem. To ale není dáno nějakou hlubokou jazykovou, kulturní nebo jinou odlišností, Volksgeistem či výjimečností, ale její malou či mizivou vědeckou hodnotou. „Zásadní“ příspěvek, který informuje o novém zákoně a převypráví důvodovou zprávu, nezajímá nikoho v zahraničí, ale zpravidla ani v tuzemsku. Při převisu poptávky po právnických článcích nad jejich nabídkou se však v českých právnických časopisech otiskne cokoliv, aniž by se někdo ptal po kvalitě obsahu. Při takto nastavených domácích kritériích a snahou o jejich promítnutí do nějakého respektovaného zahraničního periodika souhlasím, že s tímto se tam asi autor neuchytí.

Jakákoliv publikace, která je schopna demonstrovat zobecňující, teoretizující či srovnávací přesah, nicméně v zahraničním časopise čtenáře nalezne. A to v jakémkoliv právním oboru – od ochrany životního prostředí přes sociální zabezpečení až po civilní proces. Tvrzení, že v zahraničí je zájem jenom o ty věci mezinárodní či evropské, je mýtus. Po slušné analýze různých oborů práva je naopak v zahraničí stále velký hlad, úměrně rostoucí tomu, jak málo českých právníků je schopno odpovídající výstup nabídnout. Kamenem úrazu zde je však především pracnost procesu takové publikace. Byť tedy zahraničních časopisů je neuvěřitelné množství, ty solidní (zpravidla anonymně recenzované respektovanými jedinci z daného oboru) vyžadují práce určité úrovně. Často se stává, a to i u dobrých článků, že je věc vrácena autorovi k dopracování, rozšíření, zpřesnění. Proces komentování a editování trvá měsíce, stává se, že se autor k článku dvakrát či třikrát vrací a přepisuje jeho části. Celý proces je velice únavný a pracný, nesrovnatelný s rychlým „spíchnutím“ klasického českého článku za jeden večer a jeho otištění v řádu týdnů v domácím periodiku.

Zdůrazňuji, že neglorifikuji ani publikaci v zahraničí jako jedinou „známku kvality“, ani impact factor. I v Čechách může vyjít ledasco zajímavého a impact factor jako měřítko „kvality“ má hodně much. Nad čím se ale pozastavuji, je paušální odmítnutí měřítek, které fungují jinde a které fungují i v jiných srovnatelných českých vědách s tím, že české právo je něco jiného.

Vyjděme nicméně z teze, že s ohledem na odlišnosti českého práva od čehokoliv jiného je zapotřebí vytvořit samostatný referenční rámec. Marně si však lámu hlavu nad tím, jaká hodnotící kritéria pro vědecké publikační výstupy by měl tento specifický český národní právní rámec obsahovat. Zkusme tedy několik, v českých luzích a hájích obzvláště oblíbených, pro inspiraci navrhnout. Pracovně je můžeme nazývat třeba „Czech Impact Tractor“.

1/ Zpracování nezávislého expertního posudku pro dobře platícího zadavatele. Vědecký dopad zpracovaného posudku se násobí, pokud:

- je závěr, ke kterému nezávislý expertní posudek dospěl, ve shodě s potřebami zadavatele (je tedy dosaženo tzv. „prohlášení o shodě“);

- si může zpracovatel za stránku textu účtovat minimálně 5.000 Kč;

- text s výjimkou podpisu neobsahuje nic originální či kontroverzního (Czech Impact Tractor se dále násobí pokud se zpracovateli podařilo napsat text který pouze cituje znění platných právních předpisů).

2/ Účast na supermlhavém vědeckém projektu styl „dojná (evropská) kráva“ anebo „něco v (evropském) kontextu něčeho“. Vědecká hodnota výstupů projektu se dále navyšuje, pokud:

- se podařilo do projektu zahrnout každého z fakulty či ústavu, kdo udrží pero či ještě dohlédne na monitor;

- do výstupů z projektu se podařilo zahrnout jak výstupy kolegů z katedry právních dějin, tak z Ústavu pro výzkum zemědělského práva, a jak u statí na téma „Veřejná správa Francké říše“, tak u zásadní statě na téma „Právo orby“, se podařilo v závěrečné zprávě z projektu zdůvodnit, že právě ony jsou tím výstupem, který pohne české právo na prahu 21. století v evropském kontextu skutečně o notný kus dále;

- do projektu se podařilo zahrnout kolegy z Univerziťétu v Dnětropetrsku, čímž se z něho rázem stává projekt mezinárodní a pojmově komparativní a je možné si říci i o evropské peníze;

- výstupy z projektu se podařilo prodat i do projektu jiného, ideálně za evropské peníze;

- z projektu zbylo dost peněz na chlebíčky, věcné dary k významným životním jubileím a vyhotovení dostatečného počtu pamětních fakultních medailí pro klíčové řešitele.

3/ Zahraniční publikace v podobě zásadní stati či referátu v čemsi, co lze při dobré vůli označit za přibližnou angličtinu či němčinu, publikována v zahraničním (Slovensko, Polsko či Ukrajina) sborníku. Je třeba ovšem dohlédnout, aby bylo dílo řádně recenzováno (více čárek) minimálně vedoucím katedry s hodností profesora, obsah je již podružný. Czech Impact Tractor se násobí, pokud je možné vykázat jako cizojazyčnou publikaci v nominálně cizím jazyce věc publikovanou v tuzemsku.

4/ Vhodné podsunutí vhodné novely ve vhodný čas vhodnému poradci ministra či náměstkovi ministra.

5/ Zasedání v té správné legislativní komisi či pracovní skupině. Do této kategorie se počítají i poradní orgány a rozkladové komise ústředních orgánů státní správy.

6/ Gestor zásadní právní kodifikace. Zde se vědecká hodnota zvyšuje počtem paragrafů a dále pak těmito faktory:

- gestor nejenom že napsal text zákona, ale předtím i důvodovou zprávu, poté si vyjudikoval sporná místa a následně text zákona okomentoval v šedém komentáři (tzv. zvláštní cena „od kolébky až k Sivému komentáři“);

- z práce na kodifikaci se podařilo úspěšně vyloučit kohokoliv jiného a novela dostává až pomníčkový charakter.

Tak tolik jenom několik orientačních návrhů. Rád se tímto snažím pomoci příslušné komisi, která patrně pod vlivem své neznalosti specifik české právní akademie asi tápe („šák tam stejně zase sedí samej přírodovědec nebo informatik, kerej nemůže rozumět té naší národní právní vědě, že?“), podle čeho by tedy mohla české právnické výstupy hodnotit, když to tedy nejde stejným způsobem jako u ostatních společensko-vědních oborů.
Celý příspěvek

středa 18. března 2009

Tyran a soud

Možná, že čtenáře hned na začátku zklamu: tento post nepojednává o žádné aktuální kauze, nezabývá se otázkami mimořádných mezinárodních tribunálů a jeho název nepředstavuje ani žádnou skrytou alegorii. Chtěl bych jen v rámci „literárního okénka“ Jiného práva představit knihu Wernera Bergengruena „Tyran a soud“ (Lidová demokracie, Praha, 1966), v níž lze najít řadu velmi hodnotných a inspirativních myšlenek i pro právníky.

Tuto knihu je možno číst jako historickou detektivku, filosofické úvahy i jako zamyšlení nad podstatou práva. Příběh, který popisuje, je velmi prostý. Odehrává se ve městě Cassano, kde dojde k vraždě Fra Agostina, což je v podstatě diplomat, pověřovaný Tyranem zvláštními úkoly. Na vyšetření tohoto zločinu má silný zájem Tyran: jednak proto, že byl zabit přímý podřízený, a také z toho důvodu, že vražda byla spáchána v jeho bezprostředním okolí. Vyšetřováním je pověřen Massimo Nespoli, kterého bych přirovnal k řediteli policie i zpravodajských služeb v jedné osobě. Tyranem je neustále úkolován: ten po něm chce, aby vraha našel ve velmi krátkých termínech s tím, že pokud se mu to nepodaří, bude sám potrestán (podle učiněných náznaků dokonce popraven). Tyto termíny jsou sice postupně prodlužovány, nicméně pocit ohrožení Nespolimu zůstává. Proto se snaží Tyranovi nabízet rozličné vyšetřovací verze, podle nichž je např. vrahem nešťastná těhotná dívčina, která později spáchala sebevraždu. Ve snaze Nespoliho zachránit se dokonce stane další zločin: Nespoliho milenka Monna Viktorie otráví svého nemocného manžela Pandolfa a podstrčí zfalšovaný list, v němž se měl zavražděný přiznat k zabití Fra Agostina.

Od tohoto okamžiku se děj románu dále dramatizuje. Do příběhu vstupuje Diomede – syn Pandolfa, nevlastní syn Viktorie. Jeho motiv je dvojí: chce očistit jméno svého otce a současně zabránit konfiskaci veškerého rodinného majetku, k čemuž by v případě zjištění viny Pandolfa podle tamního práva došlo. Tuto motivaci krásně vyjadřuje samotný Diomede: „Nezapírám, že mi záleží na mém dědictví. Majetek je totiž jedním ze sloupů, bez nichž se žádný rod dlouho neobejde, nechce-li klesnout v potupu. Ale nejde pouze o jmění, chci totiž své dědictví mít neposkvrněné, a jsem si jist, že poskvrněno nebylo. Chci, aby tato neposkvrněnost byla uznána před celým světem. Dědictví přece nespočívá jen ve věcech, jejichž cena se dá vyjádřit penězi, nýbrž i v povinnosti neposkvrněného a úctyhodného pokračování. Nebiji se tedy jen o svůj majetek, nýbrž i o svou povinnost“ (str. 151).

Osobně za vrchol knihy považuji dialog mezi Tyranem a Diomedem, který si dovolím zčásti ocitovat (str. 148 a násl.). Právě v něm totiž autor zhustil svoje úvahy o právu a spravedlnosti. Asi proto Tyran hned v jeho úvodu vytyčuje jakýsi „referenční rámec pro diskusi“ otázkou položenou Diomedovi:

Domníváš se, že se mají vynášet rozsudky ve jménu a podle obrazu jakési spravedlnosti vznášející se kdesi nad oblaky? A bez zřetele na zvláštnosti, potřeby a podmínky obce, kde došlo k porušení zákona, jež má být souzeno a nad nímž má být nalezeno právo?“

Na tuto velmi sugestivní otázku odpověděl Diomede následně: „Nemohu než věřit, že každá spravedlnost, jakmile by se zřekla onoho předobrazu, o němž Tvá Vznešenost s lehkým výsměchem a hanou tvrdí, že se vznáší někde nad oblaky, by snížila samu sebe na služku náhodností a mrzkostí, ba přestala by být sama sebou. Jakmile by se totiž počala řídit úvahami, jež nemají na mysli onen nebeský vzor, nýbrž to, co na nějaký čas prospívá tomu či onomu společenství nebo státu, mohlo by se stát, že by vědomě rozsuzoval křivě místo spravedlivě; neboť za jistých okolností se nespravedlivým výrokem poslouží státu lépe než rozsudkem spravedlivým, stejně tak jako v majetkovém sporu může jedné straně posloužit lépe rozsudek nespravedlivý než spravedlivý.“


Tyran pokračuje: „Ty tedy nejsi toho mínění, že zajištění trvání nějakého společenství lidí je už samo o sobě příbuzné s oním předobrazem spravedlnosti, a vyneseme-li rozsudek v jeho prospěch, že jej zároveň vynášíme i ve prospěch oné nebeské spravedlnosti? Jinými slovy: nechceš mi dovolit, abych svou péči o spravedlnost vykonával tak, aby spatřovala svůj nejvyšší cíl v trvalé moci a rozkvětu cassandrovské obce a tomu cíli sloužila, i kdyby kvůli němu snad někdy nějaká trhovkyně se svým malým nárokem přišla zkrátka?“

Odpusť. Vznešenosti!“ zvolal Diomede, „ale učil jsem se a věřil jsem, že nejbezpečnější je ta vláda, která ani jedné bábě z trhu neupírá její právo. A toho názoru jsi i ty, Vznešenosti, neboť právě proto jsi případ Fra Agostina vyňal z pravomoci městského soudu. A tak zajisté zůstává v platnosti výrok: fiat iustitia, pereat mundus – ať zhyne svět, jen když se učiní zadost spravedlnosti!

Je mi ovšem známo“, odpověděl tyran, „že se tohoto výroku, který vkládají do úst nejednomu vladaři starých dob, čas od času nepřístojně zneužívá; a to tak, jako by měla být plněna litera zákona, i kdyby se při tom na kusy rozletěl sám život, k jehož službě byl zákon přece vyvolán a stvořen – k tomu životu počítám i stát, ba celý svět. Vím také, že je to jeden z běžných názorů mládí, které miluje nepodmíněnost. Dal jsem si však vysvětlit, že smysl těchto slov je jiný. A sice: tak jako se věčná spravedlnost Boží neproměnně děje a zjevila by se i uprostřed rozpadu celého světa, měl by i soudce, zabývající se právním sporem, vést spor dál a rozhodnout jej podle svého svědomí a vědomí, i kdyby mezitím započala zkáza světa se všemi předem ohlášenými hrůzami. Z tohoto názoru bere vykonávání práva svou vznešenost, na něm se buduje veškerá práce všech údů spravedlnosti. Ale o tom, že svědomí soudců nesmí být vázáno ani blahem státu, o tom, domnívám se, tento výrok zhola nic nepraví.“

Který člověk“, zvolal Diomede, „by se směl opovážit vynést rozsudek nebo se jen dovolávat soudu, kdybychom nesměli věřit, že existuje věčné a neposunutelné měřítko práva? Měřítko nezávislé na všech vnějších okolnostech činu, nezávislé na potřebách společenství, rodu nebo jednotlivce? Jen tak a ne jinak lze vykonávat všechnu spravedlnost. A tam, kde člověk nalézající právo nebo člověk práva se dožadující jedná jinak nebo je snad nucen jednat jinak, bude muset vytrpět muka svědomí, jež se samo sobě zpronevěřilo, ba bude muset ta muka na sebe vzít jako zasloužené pokání.“

Přiznám se, že tento post jsem začal psát ještě před vánocemi loňského roku a chtěl jsem ho zakončit banálním konstatováním, že v citovaném dialogu nalezneme obecnou odpověď např. na otázku, zda lze provádět vyvlastňování v údajném veřejném zájmu či kam až může sahat omezování osobních svobod s poukazem na zájem na potírání hrozby terorismu. Když si však předmětný dialog čtu znovu, jakýmsi obratem se opět dostávám k aktuálnímu dění u nás. Prostě, i v Cassanu se už řešila otázka, zda zájem na setrvání vlády či jiný podobný zájem na „blahu státu“ může převýšit nad zájmem na spravedlnosti v individuálním případě a byla dobře známa hrozba, že preference údajného „blaha státu“ může v konečném důsledku z práva učinit „služku náhodností a mrzkostí“.

Domnívám se, že v románovém Cassanu tuto otázku zodpověděli velmi hezky, přesvědčivým a inspirativním způsobem a nemyslím si proto, že v České republice musíme být za každou cenu originální.

Jak celý příběh nakonec dopadl? Do děje vstupuje jako příslovečný deus ex machina barvíř Speron, mimořádně čestný a charismatický člověk, který je již natolik znechucen atmosférou podezřívání udávání a dalších zločinů, že se chce obětovat, aby se do Cassana opět vrátil pokoj a mír. Proto se k vraždě Fra Agostina přiznává a očekává trest smrti, což vysvětluje tím, že „chtěl jsem udělat konec té vírné motanici, vyvést z ní všechny obyvatele Cassana, kteří se do ní dali zaplést. A chtěl jsem to udělat proto, že jsem je miloval.“

V závěrečné scéně však dochází k překvapivému zvratu: pod tíhou všech okolností se k vraždě Fra Agostina přiznává samotný Tyran. Vraždu odůvodňuje tím, že se jednalo o zrádce, a tím, že ji provedl sám, vyňal možnost potrestání z jakékoliv soudní moci. Následné vyšetřování, spojené s podezříváním a udáváním, nechal prý proběhnout jen proto, aby zjistil smýšlení a svědomí svých poddaných. Jakkoliv však Tyran skutečně není potrestán soudně, vyslechne si tvrdou obžalobu od kněze Dona Lucy (str. 237): „Tys podlehl nejhoršímu pokušení ze všech: pokušení chtít být jako Bůh. Pokušení hada v ráji, který řekl našim prarodičům: budete jako Bůh, poznáte dobro a zlo. My ostatní jsme upadli do pokušení a provinění jako lidé a v mezích lidské přirozenosti. Ty jediný jsi zhřešil tím, že ses snažil vynášet nad člověka a usiloval vyrovnat se Bohu.“ Tuto obžalobu Tyran zjevně přijímá, protože odmítá obranu ze strany svého úředníka a pouze tiše říká: „Nemluv teď, příteli. Chce se mi spíš naslouchat hlasům obžaloby než hlasům obhajoby.“ A v úplném závěru přítomným říká: „Odpusťte mi, jsem vinen.“ Je tedy zřejmé, že Tyran (ale i ostatní aktéři dramatu) nakonec nastupuje cestu pokání. Posledními slovy totiž Tyran všechny vybízí k tomu, aby si vzájemně odpustili. „A pak se vynasnažíme nést svůj život dál, každý po svém. Neboť toto se od nás žádá.“

Chce se proto říci: tolik sebereflexe a pokory u nositelů veřejných funkcí – to je právní stát, inu, Cassano...


Celý příspěvek

pondělí 16. března 2009

Josef Baxa: Vyjádření ke spekulacím premiéra Mirka Topolánka

Premiér Mirek Topolánek v nedělní Partii televize Prima vznesl pochybnosti, zda si Nejvyšší správní soud zamítnutím vládního návrhu na rozpuštění Dělnické strany nepřipravuje půdu ke stejnému postupu u Komunistické strany Čech a Moravy. Jedná se o vážné obvinění naznačující politický postup soudu.

Nejvyšší správní soud za nedlouhou dobu své existence dostatečně prokázal v mnoha jiných řízeních, že je soudem nezávislým, nestranným a spravedlivým. Při svém rozhodování nepodléhá vlivu jiných orgánů., neřídí se zájmy politických stran, veřejného mínění či sdělovacích prostředků. Dbá o to, aby každým svým rozhodnutím posiloval důvěru v právo a spravedlnost.

Ve věci Dělnické strany je na místě připomenout základní fakta.

Po sebevědomých prohlášeních ministra vnitra vláda podala na počátku prosince 2008 návrh na rozpuštění Dělnické strany. Návrh byl, eufemisticky řečeno, slabý.Nad jeho kvalitou se pozastavili prakticky všichni, kdo jej veřejně komentovali. Vážný zásah do politického života, jaký představuje rozpuštění politické strany, měl být odůvodněn několika málo obecnými obviněními a téměř žádnými důkazy. Soud účastníky (tedy i vládu) vyzval k doplnění důkazů.Bez odezvy. U ústního jednání, kde vystoupení zástupce vlády kopírovalo kvalitu jejího návrhu, byla vláda opakovaně dotazována, zda má konkrétní návrhy na doplnění dokazování. Opět marně. Řízení bylo zcela transparentní, návrh vlády i vyjádření Dělnické strany byly (a jsou) přístupné na webových stránkách soudu, soudní jednání bylo v přímém přenosu přenášeno ČT 24. Rozsudek byl veřejně vyhlášen dva týdny po jednání, v den vyhlášení byl (a stále je) v plném znění k dispozici na webových stránkách soudu.

V odůvodnění zamítavého rozsudku soud konstatuje, že vláda mnoho argumentů pro rozpuštění Dělnické strany nenabídla a to málo své argumentace nedokázala podepřít důkazy. Protože šlo v novodobé historii o první rozhodnutí tohoto druhu, považoval soud za důležité obecně vyjádřit, na základě jakých důvodů je možné rozpustit politickou stranu. Tyto důvody si soud nevymyslel. Nalezneme je v zákoně, ústavních předpisech a mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Netřeba dodávat, že se jedná o normy, které vládě mohly a měly být známy, stejně jako rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, na něž se Nejvyšší správní soud odvolal, a která jsou veřejně dostupná.

Ve vztahu k náznaku premiéra a i jinak oblíbenému spojování justice s její „temnou komunistickou minulostí“ lze dodat, že věkový průměr sedmičlenného senátu, který ve věci rozhodoval, je 43 let a šest z jeho členů se stalo soudci až po roce 2000. Apolitičnost celého řízení a korektnost rozhodnutí je zjevná z naprosto otevřeného postupu soudu, verifikovatelného z veřejně dostupných zdrojů.

Soud – na rozdíl od vlády, nemá politický zájem na existenci či neexistenci žádné politické strany. Rozhoduje pouze na základě prokázaných skutečností a zákona. Tvrdí-li premiér, že právě zamítnutí návrhu na rozpuštění Dělnické strany předurčuje stejný postup u KSČM, lze se ptát, proč vláda s celým exekutivním aparátem státu nedokázala tento návrh (u vědomí jeho důležitosti) zpracovat v lepší než podprůměrné kvalitě.

Nabízí se též otázka, proč se spekuluje, jak by soud rozhodl o návrhu na rozpuštění KSČM, když takový návrh vláda nepodala, ani se jím nezabývala. Příslušný podnět ze Senátu Parlamentu České republiky přitom měla k dispozici podstatně dříve, než rozhodovala o podání návrhu na rozpuštění Dělnické strany.

Josef Baxa
Předseda Nejvyššího správního soudu
Celý příspěvek

neděle 15. března 2009

Michal Ryška: Omluva za rozhodnutí

Je možné, aby se soudce omlouval účastníkovi za to, že si dovolil jeho věc projednat a rozhodnout? Právě tuto otázku vyvolávají „právní kroky“ mediálně deklarované některými z žalobců v kauze „justiční mafie“.

Jihlavský okresní státní zástupce Arif Salichov v rozhovoru pro sobotní Právo na adresu prvostupňového soudce Vojtěcha Cepla ml. prohlásil: „Tím, že ze mě vyrobil mafiána, mě těžce poškodil. Budu po něm požadovat omluvu. Takže buď se mi veřejně omluví, nebo bude čelit právním krokům, které mi tuto satisfakci zajistí.“ Obdobně se vyjádřil i exministr spravedlnosti Pavel Němec v rozhovoru pro Aktuálně.cz („lze vyvolat soukromoprávní spor na ochranu osobnosti s dotyčným soudcem“).

Myšlenky obou pánů nejsou v soudní praxi nijak průlomové. Naopak je zařazují do relativně velkého množství žalobců, kteří cestou žaloby na ochranu osobnosti přistupují k dohře nejen vůči soudcům, ale i protějším účastníkům, jejich advokátům, svědkům či soudním znalcům z jiných soudních řízení.

Soudní praxe v těchto případech vychází z institutu tzv. zákonné licence, dle kterého výkon práva či povinnosti žalovaného vylučuje neoprávněnost případného zásahu do osobnostních práv žalobce. Současně však obecně připouští možnost excesu ze zákonné licence, když pouze a jedině v případě takového vybočení může mít žaloba šanci na úspěch.

K této problematice existuje četná judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkonu zákonných licencí osob v nejrůznějších profesních i procesních postaveních.

Přímo k otázce tvrzeného zásahu do osobnostních práv postupem soudce je nejvýstižnější usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3406/2006 ze dne 21.12.2006: „Jestliže k tvrzenému zásahu do osobnostních práv žalobce mělo dojít postupem soudce v občanském soudním řízení, je třeba ho podřadit pod výkon jiného subjektivního práva stanoveného zákonem, resp. pod plnění právní povinnosti. Posuzování úrovně výkonu tohoto práva, resp. plnění této povinnosti nespadá do pravomoci soudu v občanském soudním řízení". Přeloženo do češtiny: „nepřísluší nám zkoumat, jak si soudce v jiné věci plnil své povinnosti a zda tak činil správně“.

V citovaném usnesení Nejvyšší soud zmínil i otázku pasivní legitimace. Tuto otázku ve srovnatelném případě vyřešil v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1638/2007 ze dne 31. 1. 2008 takto: „Došlo-li k zásahu do osobnostních práv fyzické osoby chráněných ustanovením § 11 násl. obč. zák. při výkonu soudní moci, neboli při výkonu veřejné moci, je nutno při řešení otázky pasivní legitimace postupovat analogicky, jako je tomu při odpovědnosti státu za škodu způsobenou podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. To znamená, že i při vzniku nemajetkové újmy ve smyslu § 13 obč. zák. je pasivně legitimován stát, za nějž jedná Ministerstvo spravedlnosti České republiky (§ 21a odst. 1 o.s.ř.).“

Pomineme-li otázku excesu ze zákonné licence v soukromém zájmu (jednání z vlastní iniciativy a ve vlastním zájmu - rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2092/2007 ze dne 31. 1. 2008), která u soudce rozhodujícího nezávisle a „jménem republiky“ obecně nepřichází v úvahu, celá bublina avizovaných „právních kroků“ právě splaskla. Osobní či veřejná omluva soudce za to, že se opovážil rozhodnout, je čirou fantazií. A jen na ilustraci toho, do jaké společnosti se oba pánové svými úvahami dostali. Před časem jsem zamítal dvě osobnostní žaloby, které matka, u níž byly v opatrovnickém řízení znalecky zjištěny výchovné a psychické obtíže, podala proti těmto znalcům (psycholožce a psychiatrovi). Zákonná licence, ustálená judikatura, nebylo co řešit. Hádejte, jaké byly další „právní kroky“ zhrzené žalobkyně po potvrzení rozsudku odvolacím soudem? Že už to tušíte? No jistě: přece žaloba na ochranu osobnosti proti soudci.
Michal Ryška
Celý příspěvek

sobota 14. března 2009

Profesor Klokočka o "justiční mafii" a stavu české justice obecně

V dnešních Lidových novinách.


Mj. bych vypíchl tuto odpověď profesora Klokočky na otázku, "jak může místopředseda Nejvyššího soudu objíždět jednotlivá státní zastupitelství a organizovat jim práci?"

To je samozřejmé nepřípustné, soudce Kučera měl rezignovat už poté, co státní zástupkyně Andělová zveřejnila jeho prohlášení, že když jde o vládu, musí jít právo stranou. Potíž je v tom, že k rezignaci ho lze přimět jedině cestou kárného řízení. Tu je ale třeba říci, že kárné řízení, které by se normálně v případě pana Kučery konalo v Olomouci, si doktor Kučera nechal přeložit k Vrchnímu soudu do Prahy. A jsme tam, kde jsme byli. Bylo by asi naivní předpokládat, že by Vrchní soud v Praze pod patronací doktora Bureše rozhodl v kárném řízení proti doktoru Kučerovi.

To jen tak pro připomenutí, když se tu bavíme o důvěryhodnosti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze...

Celý příspěvek

čtvrtek 12. března 2009

Nominace rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci tzv. justiční mafie na ocenění „Pocta judikátu“

Sdělujeme tímto čtenářům Jiného práva, že podáváme návrh na udělení ceny "Pocta judikátu" v rámci Karlovarských právnických dnů rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2008, č. j. 36 C 8/2008-141, vydanému samosoudcem JUDr. Vojtěchem Ceplem v tzv. kauze "justiční mafie". Z hlediska jeho obecného významu, odborné úrovně, způsobu prezentace a zejména sebereflexe fungování justice jej považujeme za natolik zásadní, že si udělení této ceny plně zaslouží.

Budeme rádi, pokud tento náš návrh podpoří i další právníci (anketní lístek zde). I tímto způsobem je totiž možno projevit svůj názor na aktuální dění.

stálí přispěvatelé Jiného práva

Celý příspěvek

Karel Čermák: O právnické češtině, konfliktu normativních systémů a dědictví k.u.k. otců

Dne 26. února 2009 jsem se zúčastnil semináře o právnické češtině, který pořádal Nejvyšší správní soud v Brně. Šlo o zajímavé setkání, o němž nechci ani tak referovat, jako k němu něco málo poznamenat.



Na semináři vystoupili zástupci tří normativních systémů: práva (mgr. Bobek z NSS, prof. Hajn z PFMU, dr. Zářecký z LRV, autor tohoto povídání), estetiky (doc. Šmajsová Buchtová z MU, prof. Přidal z JAMU) a jazykovědy (dr. Svobodová a mgr. Kaderka z Ústavu pro jazyk český AV ČR).

Mgr. Bobek se za právníky zabýval obsahem rozhodnutí a přiléhavě připomněl, pro koho je soudci píší. Britští pro advokáty účastníků, francouzští pro odvolací instanci, němečtí pro akademickou obec. My jsme pochopitelně přes Rakousko-Uhersko jako Francouzi. Podle toho rozsudky vypadají.

Estetici od projevu před soudem žádají, aby byl zřetelně artikulován, správně frázován a aby se dbalo na řádný slovní přízvuk a větnou intonaci. Timbre hlasu, vhodná gestikulace a celková kulturní úroveň mají zvýšit estetický požitek posluchače nebo čtenáře. Má-li múzický výtvor právníka i nějaký obsah, tím lépe, ale něco srozumitelného není možno očekávat. Publikum se spokojí alespoň s přiměřenou dávkou empatie. Ani ve hře „Čekání na Godota“ není nic srozumitelného, a nevadí to. Právo je taky takový absurdní kus.

Jazykovědci podrobili literární výkony právníků kritériím pro slohové práce gymnaziálních terciánů. Známkou nedostatečně byla hodnocena tato kompozice (vymýšlím si ji, ale z reality byly uváděny věty velmi podobné):

„Soud nemohl nezohlednit nemožnost nevědomosti o nedostatku zletilosti poškozené druhého obžalovaného, když tato mu nepopřela okolnost nevlastnění OP v době těsně před údajným spácháním údajného trestného činu neodepření podání návykové látky v množství nikoliv nepatrném pro vlastní spotřebu.“

Nebudu to rozebírat, sami to vidíte, je tam moc záporů, podstatných jmen slovesných, nejasných vztahů mezi větnými členy, jakož i spojka „když“ ve funkci spojky příčinné (snad to nějak nepletu). Stylisté prohlásili větu za zcela nesrozumitelnou, jeden z posluchačů se však proti tomu ohradil. Je prý zcela jasné, že pachatel chtěl po nějaké mladé feťačce občanku, ona mu řekla, že ji ještě nemá, a on holku přesto zhulil pervitinem. Jazykovědci prý nemají žádné právní vědomí, jinak by jim to bylo jasné.

Nechci spor dále vyhrocovat úvahami o tom, zda estéti a jazykovědci musí respektovat soudní nálezy, které porušují normy jazykovědy a estetiky. Většinou asi ano, ale své sankce, jako je výsměch a opovržení, mohou tyto normativní systémy na právníky uvalit. Běda nám!

Jako právník musím projevit kus stavovské solidarity a trochu se nás přece jen zastat.

Právníci v Čechách a na Moravě po Bílé hoře s jazykem zkusili víc, než kdo jiný, a to od Rakušanů, Němců, Rusů a Američanů. V naší hantýrce dosud přežívají slova jako arest, kriminál, zhaftnout, partaj, plédovat, činže, pacht, zkasírovat a mnohé jiné austrianismy. Odborná terminologie je pořád poplatná překladům z rakouské právní němčiny, často velmi legračním. Třeba Kosten aufheben (zrušit náklady) staromilec dosud překládá jako „zvedli mi náklady“, kdežto Anspruch erheben (uplatnit nárok) jako „zvednul jsem nárok“. Staatsanwalt je pro něho zásadně „státní návladní“, ačkoliv to je za vlasy přitažený doslovný překlad „an-“ = „ná-“ plus „walten“ = „vládnout“, roztomile oživený přesmyčkovou zvukovou podobou „Anwalt“ a „návlad“, včetně toho dlouhého „á“, a dále ještě oblíbenou příponou „-ní“, po vzoru pan-paní důchodní, knihovní a účetní (substantiva adjektivní). Ještě že místo advokát neříkáme „právní návlad“ (Rechtsanwalt), tedy jako že vládne právem. Byl by to prekérní omyl. Ale ani v té oficiální terminologii jsme si toho moc českého nevymysleli, viz např. Be-schluss = u-snesení, Be-rufung = od-volání,Be-schwerde = s-tížnost, Ein-gabe = po-dání, An-fall = ná-pad, Be-lehrung = po-učení, Voll-macht = plná moc, Be-voll-mächtigung = z-plno-mocnění, atd. atd. Právnická čeština je až dosud více či méně zdařilý překlad z rakouské právní němčiny. Proto ať se nikdo nediví, že se rozsudek zrušuje a nikoliv ruší – němčina slovesné vidy prostě nezná.

Ale překladům z němčiny je poplatná i řeč českých soudních podání a rozhodnutí všeobecně, což se pak projevuje i v právní literatuře, jsou-li autory soudci nebo advokáti. Bez německých klišé a různých jiných vycpávek nedokáže český právník napsat ani pozdrav od moře. Poslechněme si aspoň něco.

V této sou-vislosti musí být u-vedeno (in diesem Zusammen-hang muss es an-geführt werden).

V rámci tohoto musí být soudem pou-kázáno na to (im Rahmen dessen muss vom Gericht darauf hin-gewiesen werden).

Nemohlo být pře-hlédnuto (es konnte nicht über-sehen werden).

S o-hledem na to (mit Rück-sicht dar-auf).

V tomto o-hledu (in dieser Hin-sicht).

Od-hlédnuto od toho, že (ab-gesehen davon, dass).

Mělo být z-o-hledněno (es sollte be-rück-sichtigt werden).

Bylo vzato do ú-vahy (es wurde in Be-tracht genommen).

Přede-vším, v dalším, konečně (vor allem, des weiteren, schliesslich).

Zde je také ten hlavní důvod, proč se právní texty mezi češtinou a němčinou překládají neobyčejně snadno. Mohu to jako praktik potvrdit, protože jsem se před devadesátým rokem dost dlouho přiživoval jako soudní tlumočník němčiny a angličtiny. Nedivím se, že i našim předkům lezlo do překladů z němčiny plno pasiv, doslovných napodobenin i složených slov slavného typu Hotentotenpotentatentanteattentäter (prý nejdelší německé slovo – 14 slabik). Ale co bych povídal. Přečtěte si Cikány nebo Márinku od právníka Máchy a hned uvidíte, že i tento klasik psal česky (a jak krásně), ale myslel německy. Nechci nikoho urazit, ale i guru Jungmann, jeho učitel, na tom nebyl o moc líp. A my dnes taky ne.

Vynechám říšskou právní němčinu a Rusy s jejich zástavami na čele.

Nářek nad podstatnými jména slovesnými nejde ovšem tak úplně na vrub němčiny, ani ruštiny, ale Američanů. Tuhle jsem v Bulletinu advokacie četl o jedné právnické konferenci v USA. Názvy jednotlivých témat začínaly slovy Peacemaking, Assisting, Yielding a Empowering. Nevidím nikde nic jiného, než shopping, banking, mailing, invoicing, trading, filing, learning, a to pokud možno s předponou „e-“. Úplným hitem je třeba Marketing Leasing, Franchizing, Factoring and Licensing. Nebo: Presenting Bossing, Mobbing, Pressing, Petting and Harassing. Což jest pochopitelně v češtině prezentování bosování, mobování, presování, petování a harašení.

Co s tím vším? Učili se právníci v tercii špatně češtinu, a proto šli na práva? Nebo se zkazili až v právní praxi? Zkazilo je předchozích šest, sedm generací předků, kteří museli právo statečně do češtiny převést? Měli předkové v právu rovnou nechat arest a klégra a na všechno frcichtovat (verzichten), jak říkal jeden můj starý, dávný šéf? A teď tam máme nechat „mis-lídink“ místo pitomého „za-vádějící“? Je český právní jazyk tradice, folklór nebo omyl k.u.k. otců? V Otčenáši jsou také gramatické chyby, např. „neuvoď“ nás v pokušení nebo „zbav nás od“ zlého. Rozčiluje někoho tato tradice? I estéti jsou rádi, když se jim povede nějaký kasaštyk. Mají tomu říkat pokladní kus? Nebo hospodářsky úspěšné představení, aby se vyhnuli austrianismu? Já bych současnou právní češtinu tragicky neviděl, pokud i v ní platí rem tene, verba sequuntur. Dědictví otců zachovej nám, Pane!

Jsem zvědav, co s námi udělá nový občanský zákoník. Počítám, že si jazykozpytci p. prof. Eliáše „vychutnají“. Nebude to nějaké Enjoying Eating and Drinking, nýbrž Enjoying Elijah. Guten Appetit! Neboli bez jakékoliv invence Dobrou chuť! A s invencí (?): Enjoy your meals! Vychutnej si své papání.

Březen 2009
Karel Čermák
Celý příspěvek

středa 11. března 2009

Šestero poznámek k usnesení VS Praha v kauze "justiční mafie"

Včera jsem slíbil okomentovat rozhodnutí VS Praha, kterým zrušil rozsudek KS Praha ve věci žaloby v kauze tzv. „justiční mafie“. Své poznámky předkládám níže.

Jakkoliv jsem slíbil usnesení VS Praha důkladně rozebrat, poctivě přiznávám, že k některým věcem se nemohu bez znalosti spisu kvalifikovaně vyjádřit. Pokud tomu tak bude, vždy to níže konkrétně uvedu.

VS Praha ve svém jedenáctistránkovém odůvodnění zrušil rozhodnutí KS Praha z důvodů, které rozčleňuji celkem do šesti skupin. Důvody rozhodnutí čtenář najde na stranách 7- 10, zabírají tedy necelých 40 procent rozsahu odůvodnění, které je z velké většiny narativní (tedy na prvých šesti stranách shrnuje dosavadní řízení a podané opravné prostředky; z opravných prostředků žalobců také usnesení VS Praha do značné míry ve vlastní normativní části čerpá).

(1) VS Praha především tvrdí, že jakkoliv žalobci učinili výslovně předmětem žaloby pouze tvrzení pronesená o nich žalovanou dne 20. 12. 2007 ve vysílání Českého rozhlasu 1 – Radiožurnál v relaci „Ozvěny dne“, konkrétně, že jsou členy skupiny, kterou nazvala „zákulisní justiční mafie“, „která se snaží prostě tu justici plně ovládnout, aby sloužila zájmům prostě vládnoucí garnitury, a že se snaží ovlivňovat kauzy v zákulisí, což se jim zatím daří, KS Praha toto žalobní tvrzení prý rozšířil i na další tvrzení žalované, čímž prý porušil dispoziční zásadu.

Z publikovaného rozhodnutí KS Praha lze vskutku dospět k závěru, že tento soud chápal žalobu extenzivně (viz str. 3 – 4 rozsudku). KS Praha nicméně výslovně cituje žalobu (kterou nemám k dispozici), není mi tedy jasné, jak se mohou oba soudy tak fundamentálně lišit v tom, co žalobci tvrdí. Je pravdou, že předmět řízení vymezuje žalobce, žalovaný se nicméně může bránit a dávat svá tvrzení do kontextu s jinými tvrzení atd. Bez znalosti žaloby a eventuálních dalších podání žalobců však nelze posoudit, který ze soudů se v tomto důležitém bodu mýlí.

(2) Nejzásadnější pochybení KS Praha mělo spočívat v porušení zásady koncentrace řízení podle § 118b o. s. ř. Toto ustanovení stanoví, že mj. ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést. Druhá věta tedy otevírá poměrně významně prostor pro výjimky z této koncentrační zásady. Koncentrace tak není něco rigidního, ale je jí nutno vnímat kontextuálně s ohledem na vyvíjející se průběh řízení. Beckův komentář k OSŘ (7. vydání, str. 555 násl.) k tomu uvádí, že koncentrace se nevztahuje na ty skutečnosti a důkazy, jimiž účastník hodlá zpochybnit věrohodnost provedených důkazů (neboť to nelze předvídat), a z povahy věci také na ty, které nastaly nebo vznikly po prvním jednání […] nebo které účastník z hlediska svých subjektivních poměrů nemohl uvést.

Vedle těchto výjimek nutno aplikovat systematicky též další ustanovení občanského soudního řádu. Jak nedávno upozornil NS (a v komentáři k předchozímu postu M. Ryška), i v režimu koncentrace řízení podle § 118b odst. 1 o.s.ř. není soud zbaven povinnosti provést i jiné než účastníky navržené důkazy, jestliže potřeba jejich provedení vyšla v řízení najevo (§ 120 odst. 3 o.s.ř.). Zákonná koncentrace řízení omezuje soud v rozsahu těchto aktivit potud, že může brát v úvahu jen takové důkazy, jejichž potřeba provedení vyšla najevo do skončení prvního jednání, které se ve věci konalo (rozsudek NS sp. zn. 29 Odo 1538/2006 ze dne 27.3.2008). Vrchní soud, pro který je zjevně judikatura NS irelevantní, tyto interpretační pravidla nebere v potaz. Jaký by však měly dopad na právě analyzovanou věc se proto nedozvíme.

VS Praha prezentuje celý rozsudek tak, že celou práci za žalovanou odvedl soudce Cepl. To je ovšem v rozporu s tím, co se můžeme dočíst v Ceplově rozsudku. Žalovaná M. Benešová totiž na svou obranu snesla celou řadu námitek, včetně řady novinových článků a schůzek žalobců Kučery a Němce se státní zástupkyní Andělovou. Navíc valná část pasáží, jejichž aplikovatelnost VS Praha zpochybňuje, pochází z tvrzení žalobců (rozsudek KS Praha pozůstává z jejich dlouhých tvrzení a výpovědí, což je i graficky lehce zjistitelné s ohledem na použití kurzívy), event. tvrzení žalované.

Zda byla zásada koncentrace vskutku porušena, nejsem s to posoudit s ohledem na mou neznalost soudního spisu. Z rozsudku KS Praha se mi to tak ale vůbec nejeví, nadto zásada koncentrace v podání VS Praha je trivializována tak, že je v rozporu se zákonem i jej vykládající judikaturou.

V neposlední řadě je zajímavé, že VS Praha současně vytýká soudu prvého stupně nejen to, že porušil § 118b extenzivně, tedy provedením důkazů, které být provedeny neměly, ale dokonce též restriktivně, tedy že v rozporu s § 118b neprovedl důkazy navržené žalobci, které přitom provedeny být s ohledem na výjimky § 118b provedeny být měly (str. 8 dole rozhodnutí VS Praha).

(3) Údajné porušení § 135 odst. 2 o. s. ř. Podle VS Praha prvostupňový soud toto ustanovení porušil, protože hodnotil rozhodnutí státních zástupců, ministra spravedlnosti a Nejvyššího soudu, a to právě v rozporu s tímto ustanovením, když měl správně z rozhodnutí příslušného orgánu vycházet. VS Praha zde vychází z dovolání žalobců, které je ale podle mne v tomto bodě zcela neudržitelné a bizarní. V cit. § 135 odst. 2 o. s. ř. se praví, že soud je vázán pravomocným výrokem o vině v trestním řízení; není tam ani slovo o hodnocení těchto rozhodnutí pro účely jiné než trestněprávní (což je arci podstata sporu; nejde o přezkum řízení ve věci pana Čunka a katarského prince, ale o to, zda tato rozhodnutí mohou mít relevanci na údajně difamační výroky žalované).

Ostatně jasně to říká i shora citovaný komentář k OSŘ: institut předběžné otázky přece neznamená, že by civilní soud nebyl oprávněn při výkonu své pravomoci posuzovat i otázky zasahující do oboru trestního nebo správního práva. Jestliže rozhodnutí o občanskoprávním, obchodněprávním nebo jiném civilním nároku závisí na posouzení otázky, která zasahuje např. do oboru trestního práva, a je tedy jinak věcí trestní pravomoci soudů, je oprávněn tuto otázku posoudit i civilní soud; v rámci zjišťování skutkového stavu věci je civilní soud oprávněn zjistit a posoudit celý skutkový základ uplatňovaného nároku, a to i když tento základ z hlediska právního posouzení skutkových okolností zasahuje do oboru trestního nebo správního práva. Oprávnění civilního soudu vyvodit občanskoprávní, obchodněprávní, pracovněprávní či jiné podle hmotného práva významné důsledky určité skutečnosti (skutkového děje) není tedy nikterak omezeno, byť by skutkový děj např. naplňoval skutkovou podstatu trestného činu nebo správního deliktu. Civilní soud však nikdy není oprávněn z určitých skutečností vyvozovat důsledky stanovené trestním nebo správním právem. Zákon tedy rozlišuje při výkonu civilní pravomoci právo soudu samostatně posuzovat určité otázky od práva vydávat o těchto otázkách autoritativní rozhodnutí; posledně uvedené právo je omezeno jen na věci náležející do civilní pravomoci uvedené v § 7.

Na české poměry mimořádně podrobné odůvodnění prvostupňového soudu prý nedostatečně vyhodnotilo důkazy. Soud cituje nedostatečné se vypořádání s výpovědí svědkyně Andělové. Dle mého názoru se naopak KS Praha vypořádává s její výpovědí opakovaně a velmi podrobně.

(4) Notoriety. VS Praha podle mne chápe notorietu neuvěřitelně úzce (str. 9 rozhodnutí). Nadto z bodu 19 rozsudku KS Praha vyplývá, že kauzu „katarského prince“ pojal soud nejen jako notorietu, ale vyšel též z výslovného vyjádření žalobce Kučery před soudem dne 2. 6. 2008 (kromě toho možno vzít v potaz též to, že mohlo jít o skutečnost mezi stranami nespornou). To, že si onu notorietu KS Praha „pojistil“ též odkazem na vyjádření jednoho ze žalobců před soudem, ovšem VS Praha nepochopitelně pominul.

(5) VS Praha se pustil též do otázek, ve kterých sám opakovaně neuspěl před Ústavním soudem, protože je sám ve své minulé judikatuře zcela ignoroval (nesnadné rozlišení skutkových a hodnotových otázek – srov. opakované rušení rozsudků VS Praha ve věcech, jako Vondráčková vs. Rejžek, Respekt vs. Šlouf, Brezina vs. Zeman). Velmi stručné expozé VS Praha do této ústavněprávní krajiny (str. 9 uprostřed, samozřejmě bez jakékoliv citace judikatury ÚS, VS Praha by totiž musel citovat judikáty, které jeho rozhodnutí opakovaně rušily) je však pro mne zcela nesrozumitelné. Nutno podotknout, že vztah hodnocení a faktických tvrzení je v případě záplavy výroků, o které v této věci jde, nutně hybridní. Jinými slovy, kategorie hodnotových soudů a skutkových tvrzení není oddělena žádnou velkou čínskou zdí, je spíše kontinuem (ostatně jako mnoho jiných právních fenoménů), což jasně plyne z novější judikatury ÚS a ESLP. KS Praha proto v tomto bodě podle mne nepochybil, a o jeho pochybení mne zmatečné tvrzení VS Praha vůbec nepřesvědčuje.

(6) VS se dožaduje přesného popsání koordinace kroků mezi jednotlivými žalobci. Nestačí ale k závěru o nedůvodnosti žaloby již to, co prokázáno bylo? Nechápu, co přesně VS Praha po prvostupňovém soudu vlastně chce. Má snad žalovaná přesně prokázat strukturu a fungování oné údajné „justiční mafie“ (tedy něco, co chtěl Vrchní soud již po žalovaném Rejžkovi v jeho sporu s H. Vondráčkovou)? Proč se něco takového má činit, pokud soud shledal žalobu nedůvodnou? Je snad třeba, aby žalovaná přesně popsala koordinaci uvnitř této údajné struktury? Pokud to snad VS chápe takto, je evidentní, že by se na žalovanou kladlo tak neúnosné důkazní břemeno, že by žalobci museli ve sporu uspět. Takovýto výklad by však byl v rozporu s ústavně chráněnou svobodou slova.

Závěr
VS Praha nerozumí podle svých slov zásadě, že nikdo nemůže být odňat svému zákonnému soudci (str. 10 nahoře). Prokazuje to hned na téže stránce dole, když kauzu zákonnému soudci neprodleně a bez jakéhokoliv konkrétního důvodu odebírá (viz můj předchozí post). Odůvodňuje to v pětiřádkovém odstavci s odkazem na „závažnost procesních pochybení samosoudce“. Jak jsem uvedl výše, s ohledem na neznalost spisu se těžko mohu k některým údajným pochybením vyjadřovat, ale pokud jde o ono údajně nejzávažnější, totiž porušení zásady koncentrace, nemohu než zopakovat, že otázky koncentrace patří k těm nejdiskutovanějším a i doktrinárně nejkontroverznějším problémům právní praxe. Pokud má být takovéto pochybení prvostupňového soudu tím nejzávažnějším, i kdyby k němu skutečně došlo, je použití § 221 odst. 2 o. s. ř. (VS Praha vychází z nějakého odlišného znění zákona, když cituje § 221 odst. 3) zcela svévolným a protiústavním.

Styl rozhodnutí Vrchního soudu ostře kontrastuje s čtivým a srozumitelným stylem rozhodnutím soudu krajského, představuje tak českou soudcovskou klasiku odůvodnění složeného z dlouhých (některé odstavce zabírají téměř dvě stránky textu) a často nesrozumitelných odstavců, které činí rozhodnutí maximálně nepřístupné svému čtenáři. Rozhodnutí VS Praha by se dobře hodilo do kurzů právního psaní, které se teď konečně začínají na našich právnických fakultách vyučovat, a to do rubriky jak nepsat soudní odůvodnění. Vrchní soud charakteristicky pro styl primitivního zákonného pozitivismu, který ve své knížce Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace (Analýza příčin postkomunistické právní krize) obsažně rozebírám, necituje v celém odůvodnění ani jeden judikát.
Mám-li výše uvedené shrnout, pokud Vrchní soud v odůvodnění vytýká rozhodnutí prvého stupně nepřezkoumatelnost a nesrozumitelnost, je to s ohledem na podobu rozhodnutí odvolacího soudu poněkud pikantní.
Celý příspěvek