sobota 31. ledna 2009

Jak se Michal s Honzou (s)pletli, aneb Cartesio je na světě...

Je tomu už více než měsíc, co dal velký senát ESD celé EU pozoruhodný vánoční dárek v podobě judikátu Cartesio, dlouho očekávaného rozhodnutí, které se zabývalo nejen citlivou problematikou přeshraničního přemístění sídla obchodní společnosti v rámci EU, ale i některými zásadními aspekty řízení o předběžné otázce. Vzhledem k tomu, že české právnické servery (pokud jsem něco nepřehlédl) toto rozhodnutí dosud opomíjely, rozhodl jsem se jej zde přiblížit, a to i přes určitou prodlevu, která již od jeho vynesení uplynula. Ostatně, na zajímavosti mu to šestinedělí nijak neubírá...

Skutkový stav:

Cartesio, komanditní společnost založená podle maďarského práva se sídlem v maďarském městě Baja podala dne 11. listopadu 2005 u Bács-Kiskun Megyei Bíróság (krajský soud v Bács-Kiskun), který rozhoduje jakožto rejstříkový soud, návrh na zápis přemístění svého sídla (místa, z něhož je řízena, tj. skutečného, nikoliv pouze statutárního sídla) do italského Gallarate. Rejstříkový soud tento návrh zamítl, neboť platná maďarská právní úprava nedovoluje, aby obchodní společnost založená v Maďarsku přemístila své sídlo do zahraničí a zároveň se nadále řídila maďarským právem, jakožto svým osobním statutem. Podle rejstříkového soudu takovéto přemístění vyžaduje, aby společnost nejprve přestala existovat a poté byla znovu založena v souladu s právem země, na jejímž území hodlá umístit své nové sídlo.

Otázky:

Cartesio se proti tomuto rozhodnutí odvolala k vrchnímu soudu v Szegedu. Nevím, zda na tamějším soudě sedí velcí fanoušci komunitárního práva, nebo byli právní zástupci společnosti Cartesio tak výřeční nebo snad od každého trochu, ale každopádně tento soud položil ESD několi poměrně zajímavých otázek:

1) Je soud druhého stupně, který rozhoduje o odvolání podaném proti rozhodnutí rejstříkového soudu v řízení o změně zápisu v obchodním rejstříku, oprávněn podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce ve smyslu článku 234 ES, jestliže ani řízení o vydání rozhodnutí soudu [první instance], ani odvolací řízení není kontradiktorním řízením?

2) Jestliže je soud druhého stupně soudem, který je oprávněn položit předběžnou otázku v souladu s článkem 234 ES, je třeba považovat uvedený soud za soud rozhodující v posledním stupni, který je povinen předložit Soudnímu dvoru Evropských společenství otázky týkající se výkladu práva Společenství?

3) Je nebo může být oprávnění maďarských soudů položit předběžnou otázku – vyplývající přímo z článku 234 ES – omezeno vnitrostátním právním předpisem, který umožňuje podat odvolání, v souladu s vnitrostátními právními předpisy, proti předkládacímu usnesení, jestliže vnitrostátní soud vyššího stupně může v případě odvolání [...] usnesení změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení?

Podstatou čtvrté (v podání předkládajícího soudu velice rozvité) otázky bylo, zda články 43 ES a 48 ES musí být vykládány tak, že brání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.
(zvýraznění jsem přidal)

PŘEMÍSTĚNÍ SÍDLA

Začněme nejdříve čtvrtou, pro korporátní právníky, daňaře a příznivce mezinárodního práva soukromého tou nejzajímavější, otázkou.

Soud k ní zaujal následující postoj:

107. V rozsudku ze dne 5. listopadu 2002, Überseering (C‑208/00, Recueil, s. I‑9919, bod 70), potvrdil Soudní dvůr svůj přístup a vyvodil z něj, že možnost společnosti založené podle právní úpravy členského státu přemístit své sídlo, ať již statutární, nebo skutečné, do jiného členského státu, aniž by ztratila právní subjektivitu, kterou měla v právním řádu členského státu svého založení, jakož i případné bližší podrobnosti tohoto přemístění jsou určeny vnitrostátní právní úpravou, podle níž byla společnost založena. Dospěl k závěru, že k tomu, aby si společnost mohla zachovat svou právní subjektivitu, která jí přísluší podle práva členského státu, má členský stát možnost uložit společnosti založené podle jeho právního řádu omezení týkající se přesunu jejího skutečného sídla z jeho území.

108. Dále je třeba zdůraznit, že Soudní dvůr k tomuto závěru dospěl na základě znění článku 58 Smlouvy o EHS. Když Smlouva o EHS definovala v tomto článku společnosti oprávněné k využití práva na usazování, považovala rozdíly ve vnitrostátních právních úpravách – týkající se jak vazby vyžadované od společností podléhajících těmto právním úpravám, tak možnosti a případných podmínek přemístění statutárního či skutečného sídla společnosti založené podle vnitrostátního práva určitého členského státu do jiného členského státu – za problém, který nebyl vyřešen pravidly, jimiž se řídí právo usazování, a který musí být vyřešen legislativní činností a prací na smluvní úpravě, která zatím není završena (viz v tomto smyslu výše citované rozsudky Daily Mail and General Trust, body 21 až 23, a Überseering, bod 69).

109. Proto tedy v souladu s článkem 48 ES platí, že neexistuje-li v právu Společenství jednotná definice společností oprávněných k využití práva na usazování v závislosti na jednotném hraničním určovateli, který by určoval vnitrostátní právo použitelné na společnosti, je otázka, zda se článek 43 ES použije na společnost, která se dovolává základní svobody zakotvené v tomto článku, ostatně stejně jako otázka, zda je fyzická osoba státním příslušníkem členského státu, který může z tohoto titulu využít této svobody, předběžnou otázkou, která za současného stavu práva Společenství může být zodpovězena pouze na základě příslušného vnitrostátního práva. Pouze v případě, že je ověřeno, že tato společnost skutečně požívá svobody usazování s ohledem na podmínky uvedené v článku 48 ES, tedy vyvstává otázka, zda se musí uvedená společnost potýkat s omezením této svobody ve smyslu článku 43 ES.

110. Členský stát má tedy možnost volby při definování jak vazby, která je vyžadována od společnosti k tomu, aby mohla být považována za společnost založenou podle jeho vnitrostátního práva, která může z tohoto titulu využít práva na usazování, tak vazby vyžadované pro pozdější zachování tohoto postavení. Tato možnost volby zahrnuje možnost členského státu nedovolit společnosti podléhající jeho vnitrostátnímu právu zachovat si toto postavení, hodlá-li se reorganizovat v jiném členském státu tak, že přemístí své sídlo na území tohoto jiného členského státu, čímž přeruší vazbu, kterou stanoví vnitrostátní právo členského státu založení.

111. Nicméně takovýto případ přemístění sídla společnosti založené podle práva určitého členského státu do jiného členského státu beze změny práva, kterým se řídí, musí být odlišen od případu, kdy dochází k přemístění společnosti z určitého členského státu do jiného členského státu se změnou použitelného vnitrostátního práva, přičemž se společnost změní na společnost určité formy upravené vnitrostátním právem členského státu, do něhož se přesunula.

112. Pokud jde o posledně uvedený případ, možnost zmíněná v bodě 110 tohoto rozsudku totiž v žádném případě nezahrnuje jakoukoli imunitu vnitrostátní právní úpravy v otázkách založení a zrušení společnosti vůči ustanovením Smlouvy o ES, kterými je upravena svoboda usazování. Obzvlášť nemůže odůvodnit to, aby členský stát založení tím, že uloží povinnost zrušit a zlikvidovat společnost, zabránil této společnosti přeměnit se na společnost podle vnitrostátního práva jiného členského státu, pokud to jeho právní předpisy dovolují.
(zvýraznění přidáno)

113. Takováto překážka v uskutečnění přeměny – bez předchozího zrušení a likvidace – takovéto společnosti na společnost podle vnitrostátního práva členského státu, do něhož se společnost hodlá přemístit, by byla omezením svobody usazování dotyčné společnosti, které je zakázáno článkem 43 ES, ledaže by bylo odůvodněno naléhavým důvodem obecného zájmu (viz v tomto smyslu zejména výše citovaný rozsudek CaixaBank France, body 11 a 17).

ESD zároveň využil příležitosti k vyjasnění dopadů judikátu Sevic, v němž Soud prohlásil, že obecný zákaz přeshraničních fúzí je v rozporu s komunitárním právem:

121. Dále, pokud jde o vliv výše citovaného rozsudku SEVIC Systems na zásadu formulovanou ve výše citovaných rozsudcích Daily Mail and General Trust a Überseering, je třeba říci, že tyto rozsudky nepojednávají o stejném problému, takže nelze zastávat názor, že rozsudek SEVIC Systems vymezil dosah obou dalších.

122. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se totiž týkala toho, zda uznat v členském státě založení společnosti operaci spočívající v usazení této společnosti v jiném členském státě za pomoci přeshraniční fúze, což je situace, která se zásadním způsobem liší od situace, která je předmětem věci, v níž byl vydán výše uvedený rozsudek Daily Mail and General Trust. Věc, v níž byl vydán výše citovaný rozsudek SEVIC Systems, se tedy podobá situacím, které byly předmětem jiných rozsudků Soudního dvora (viz rozsudky ze dne 9. března 1999, Centros, C‑212/97, Recueil, s. I‑1459; výše citovaný rozsudek Überseering, jakož i rozsudek ze dne 30. září 2003, Inspire Art, C‑167/01, Recueil, s. I‑10155).

Soud tedy uzavřel, že:

124. Vzhledem k výše uvedenému je třeba na čtvrtou otázku odpovědět tak, že za současného stavu práva Společenství musí být články 43 ES a 48 ES vykládány tak, že nebrání právní úpravě členského státu, která nedovoluje společnosti založené podle vnitrostátního práva tohoto členského státu přemístit své sídlo do jiného členského státu a zároveň být považována i nadále za společnost, která se řídí vnitrostátním právem členského státu, podle jehož právní úpravy byla založena.

Rozhodnutí Soudu považuji za dané situace za logické. Bylo by dosti problematické při rozdílech v národních právních úpravách, aby komunitární právo unifikovalo určení osobního statutu společností, zvláště nasvědčuje-li text Smlouvy ES tomu, že to nikdy ani nebyl její záměr (ne snad, že by tento aspekt bral ESD jindy příliš vážně). ESD samozřejmě rozlišil situace, kdy společnost při přemístění (skutečného) sídla „změní“ právní řád, kterým se řídí její poměry, od situace v hlavním řízení, kdy se Cartesio chtěla i nadále řídit maďarským právem, byť by s Maďarskem ztratila přemístěním sídla požadovanou vazbu.

V této souvislosti je zajímavou otázka vztahu Cartesia k judikátu Daily Mail. Sám ESD se v zásadě tváří, jako kdyby Cartesiem, stejně jako Sevicem, nebyl Daily Mail nijak dotčen. Místo vlastních rozborů k tomu ocituji názor „odjinud,“ konkrétně ze stránky International Tax Review:

„"The reason why tax practitioners have got excited by the Cartesio case is that they hoped the judgement would finally overturn the decision held in the Daily Mail case," said Peter Cussons, a tax partner at PricewaterhouseCoopers in the UK.
[...]
"The Cartesio ruling has shown that Daily Mail is dead law in the UK," said Cussons. "Paragraphs 112 and 113 of Cartesio say that where a company becomes subject to the law of another member state, any restriction in either the state of incorporation, for an example an exit tax, or in the state to which the principal place of administration is transferred has to be justifiable with regards to the freedom of establishment."
"The Cartesio ruling implies that countries should not be able to impose exit taxes on companies as it may dissuade the company from moving to another member state," said Feher.“

Slovy profesora Hrbolka: „Je ještě někdo téhož názoru?“

PROCESNÍ OTÁZKY PŘEDBĚŽNÉ OTÁZKY

Kdyby Michal, Honza a spol. psali svou knížku o předběžné otázce v komunitárním právu (Linde, 2005) nikoliv v r. 2004, ale v r. 2009, Cartesio by v ní bylo asi jedním z nejcitovanějších judikátů. Otázkou je, zda by to byly citace pochvalné či nikoliv. V každém případě toto rozhodnutí se pokouší vyjasnit některé otázky, o jejichž správném řešení mí drazí spolubloggeři před pár lety jen spekulovali.

První otázka – pojem „soudu,“ aneb může být rejstříkový soud „soudem“ ve smyslu čl. 234 SES?

55. K tomu je třeba připomenout, že podle ustálené judikatury při posuzování toho, zda předkládající orgán má povahu „soudu“ ve smyslu článku 234 ES, což je otázka, která spadá výlučně do práva Společenství, bere Soudní dvůr v úvahu souhrn okolností, jako je zákonný základ orgánu, jeho trvalost, závaznost jeho jurisdikce, kontradiktorní povaha řízení, použití právních norem orgánem, jakož i jeho nezávislost (viz zejména rozsudek ze dne 27. dubna 2006, Standesamt Stadt Niebüll, C‑96/04, Sb. rozh. s. I‑3561, bod 12 a citovaná judikatura).

56. Nicméně, pokud jde o kontradiktornost řízení u předkládajícího soudu, článek 234 ES nepodmiňuje možnost obrátit se na Soudní dvůr kontradiktorní povahou řízení, v rámci něhož vnitrostátní soud pokládá předběžnou otázku. Z uvedeného článku naproti tomu vyplývá, že vnitrostátní soudy jsou oprávněny obrátit se na Soudní dvůr pouze tehdy, pokud před nimi probíhá spor a pokud rozhodují v rámci řízení, které má být ukončeno rozhodnutím, jež má povahu soudního rozhodnutí (viz v tomto smyslu rozsudek ze dne 15. ledna 2002, Lutz a další, C‑182/00, Recueil, s. I‑547, bod 13 a citovaná judikatura).

57. Pokud tedy rejstříkový soud vykonává činnost správního orgánu, aniž by byl současně příslušný k rozhodnutí sporu, nemůže být považován za orgán vykonávající soudní funkci. Tak je tomu například, když rozhoduje o návrhu na zápis obchodní společnosti do obchodního rejstříku v řízení, jehož předmětem není zrušení aktu, o němž je tvrzeno, že poškozuje navrhovatelova práva (viz v tomto smyslu zejména výše uvedený rozsudek Lutz a další, bod 14 a citovaná judikatura).

58. Naopak soud, k němuž bylo podáno odvolání proti rozhodnutí, jímž soud nižšího stupně pověřený vedením obchodního rejstříku nevyhověl takovémuto návrhu na zápis, přičemž předmětem odvolání je zrušení tohoto rozhodnutí, o němž je tvrzeno, že poškozuje práva žadatele, rozhoduje o sporu a vykonává funkci soudního orgánu.

Zde se výše uvedená kniha „trefuje“ do názoru Soudu (srov. str. 51); rejstříkové řízení nemá zpravidla povahu klasického řízení soudního, ale je-li jeho výstup napadán v odvolacím řízení, pak odvolací soud je „soudem“ ve smyslu čl. 234. Tento postoj ESD se ve světle jeho předchozí judikatury dá jen těžko nazvat překvapivým.

Kdo je soudem poslední instance ve smyslu čl. 234?

76. Soudní dvůr již judikoval, že rozhodnutí vnitrostátního odvolacího soudu, která mohou být účastníky řízení napadena u nejvyššího soudu, nejsou rozhodnutími „soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnou opravnými prostředky podle vnitrostátního práva“ ve smyslu čl. 234 třetího pododstavce ES. Okolnost, že meritorní přezkum takovýchto opravných prostředků je podmíněn tím, že je nejvyšší soud nejprve prohlásí za přípustné, nezbavuje účastníky řízení možnosti podat opravný prostředek (výše citovaný rozsudek Lyckeskog, bod 16).

77. To platí tím spíše pro takový procesní systém, jako je systém, v jehož rámci musí být rozhodnuta věc v původním řízení, neboť tento systém nevyžaduje, aby nejvyšší soud předem posoudil přípustnost dovolání, nýbrž pouze ukládá omezení týkající se zejména povahy důvodů, které lze před tímto soudem uplatňovat a které se musí vycházet z porušení práva.

Zde není co dodávat, ve světle Lyckeskoga nebylo moc co řešit, je skoro s podivem, že to maďarskému soudu přišlo jako sporná otázka; ale třeba chtěl zkusit, zda ESD Lyckeskoga nepřehodnotí... Nepřehodnotil.

Je možno proti podání předběžné otázky podat opravný prostředek?

92. Z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že maďarské právo umožňuje podat samostatné odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Soudnímu dvoru, přičemž vzhledem k tomu, že věc v původním řízení jako celek je soudem, který toto rozhodnutí vydal, stále projednávána, přerušuje se řízení do doby, než Soudní dvůr vynese svůj rozsudek. Soud, k němuž bylo odvolání podáno, má podle maďarského práva pravomoc uvedené rozhodnutí změnit, zrušit žádost o rozhodnutí o předběžné otázce a nařídit soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném vnitrostátním řízení.

93. Jak vyplývá z judikatury připomenuté v bodech 88 a 89 tohoto rozsudku, pokud se jedná o vnitrostátní soud, jehož rozhodnutí lze napadnout vnitrostátními opravnými prostředky podle vnitrostátního práva,
nebrání článek 234 ES tomu, aby rozhodnutí tohoto soudu, který se na Soudní dvůr obrací s žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce, podléhala obvyklým opravným prostředkům upraveným ve vnitrostátním právu. Výsledek takovéhoto řízení o opravném prostředku však nesmí omezit pravomoc uvedeného soudu, kterou mu přiznává článek 234 ES, obrátit se na Soudní dvůr, má-li za to, že ve věci, kterou projednává, vyvstaly otázky týkající se výkladu ustanovení práva Společenství vyžadující jeho rozhodnutí.

94. Dále je třeba připomenout, že Soudní dvůr již judikoval, že v situaci, kdy je určitá věc již podruhé projednávána soudem prvního stupně poté, co byl jeho rozsudek zrušen soudem poslední instance, má uvedený soud prvního stupně stále možnost obrátit se na Soudní dvůr na základě článku 234 ES, nehledě na skutečnost, že ve vnitrostátním právu existuje pravidlo, na jehož základě se musí soudy řídit právním posouzením provedeným soudem vyššího stupně (výše citovaný rozsudek ze dne 12. února 1974, Rheinmühlen-Düsseldorf).

95. V případě použití ustanovení vnitrostátního práva upravujících odvolání proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, která se vyznačují tím, že věc v původním řízení jako celek je i nadále projednávána předkládajícím soudem a samostatným odvoláním je napadeno pouze předkládací rozhodnutí, by přitom byla autonomní pravomoc obrátit se na Soudní dvůr, kterou článek 234 ES přiznává soudu v prvním stupni, zpochybněna, jestliže by odvolací soud tím, že změní rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, zruší tuto žádost a nařídí soudu, který předkládací rozhodnutí přijal, aby pokračoval v přerušeném řízení, mohl zabránit předkládajícímu soudu využít možnosti obrátit se na Soudní dvůr, kterou mu dává Smlouva o ES.

96. Podle článku 234 ES totiž platí, že posouzení relevance a nezbytnosti předběžné otázky je v zásadě pouze odpovědností soudu, který se rozhodne podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, s výhradou omezené kontroly, kterou provádí Soudní dvůr v souladu s judikaturou připomenutou v bodě 67 tohoto rozsudku. Je tedy na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.

97. Z toho vyplývá, že v takové situaci, jako je situace v původním řízení, musí Soudní dvůr – rovněž v zájmu transparentnosti a právní jistoty – vycházet pouze z rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o podání žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které musí mít příslušné právní účinky, dokud není vzato zpět nebo změněno soudem, který jej vydal, přičemž o takovémto zpětvzetí nebo změně může rozhodnout pouze tento soud.
(zvýrazění přidáno)

Zde šlo bezesporu o nejzásadnější otázku z okruhu problematiky PO, kterou Soud v Cartesiu řešil.

Autoři knihy Předběžná otázka v komunitárním právu k tomuto problému na str. 184 uvádějí:

„Je možné napadnout usnesení o předložení předběžné otázky odvoláním (respektive stížností)? Soudní dvůr ve své judikatuře konstatoval, že mu nepřísluší tuto otázku řešit. Soudní dvůr se vyjadřil ve smyslu, že:

„…v případě soudu, proti jehož rozhodnutí je přípustný opravný prostředek dle vnitrostátního práva, článek 177 [nyní 234 – pozn. autorů] nevylučuje, aby rozhodnutí takového soudu, kterým byla předložena předběžná otázka tomuto Soudu, bylo přezkoumáno v rámci opravných prostředků podle vnitrostátního práva“. [autoři odkazují na rozsudek Rheinmüllen – pozn. PB]

[...]Soudní dvůr tak otázku přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce ponechává, v souladu s principem procesní autonomie členských států, plně na vnitrostatní úpravě jednotlivych členskych statů. [Na podporu tohoto argumentu je odkazováno na judikáty 13/61 De Geus en Uidenbogerd v. Robert Bosch GmbH [1962] ECR 45 na str. 50, 127/73 BRT v. SABAM [1974] ECR 139, bod 3, 106/77 Simmenthal v. Amministrazione delle
Finanze dello Stato (Simmenthal II) [1978] ECR 642, bod 10 – pozn. PB]“

Ano, chlapci, měli jste pravdu, Soudnímu dvoru nepřísluší řešit otázku, zda je možné napadnout usnesení o předběžné otázce. ESD opravdu dovoluje národním právním řádům, ať dle libosti umožňují odvolání proti předložení předběžné otázky. Jediným drobný háčkem je, že se výsledkem odvolacího řízení nemusí předkládající soud vůbec řídit. Je totiž přece „na tomto soudu, aby vyvodil důsledky z rozsudku vydaného v rámci řízení o odvolání podanému proti rozhodnutí podat žádost o rozhodnutí o předběžné otázce, konkrétně, aby se rozhodl, zda bude na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvat, změní ji nebo ji vezme zpět.“

Ne, že by se mi nelíbily některé důvody, které jste na str. 185-186 uváděli pro (účinný) přezkum rozhodnutí o podání PO. Namátkou cituji:


„Přezkum podobného zásadního rozhodnutí soudu by měl být umožněn z důvodu ochrany procesních práv účastníků. Je nutné připomenout, že podáním předběžné otázky se řízení před soudem členského státu staví minimálně na dva roky. Zasahuje tak podstatným způsobem do procesních práv účastníků, především práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Umožnění přezkumu usnesení o zahajení řízení o předběžné otázce soudem vyššího stupně je způsobem, jak zabránit neuváženým, nepotřebným a nesprávně formulovaným předběžným otázkám. Umožnit vícečetnou kontrolu účelnosti předběžné otázky, tedy za spolupráce účastníků řízení a odvolací instance, by bylo v souladu s přístupem Soudního dvora posledních let. Ta je charakterizována přísnějším postupem proti nedostatečně formulovaným předběžným otázkám, vedoucím až k jejich odmítání. Přezkum účelnosti předběžné otázky soudem vyššího stupně by tak vyšel vstříc potřebě odlehčit nápadu Soudního dvora.“

Je to všechno hezké, hoši, zvlášť ta starost o odlehčení nápadu, ale to víte, „the ECJ knows better.“

Je třeba se smířit s tím, že "právo" podat PO plyne přímo z čl. 234 a národní procesní předpisy jej nemohou omezovat. Jen mi není zcela jasné, proč to Soud neřekne natvrdo, že odvolávat se k vyššímu soudu proti podání PO prostě nelze. On místo toho radši řekne, možná aby si neprotiřečil s tím, co prohlásil ve věci Rheinmüllen (viz výše), že odvolávat se sice lze, třebaže to bude de facto zbytečné, protože se tím prvoinstanční soud nemusí řídit.

Jistě, lze si představit situace, kdy argumentace odvolacího soudu přesvědčí soud prvoinstanční, že ten se rozhodne své původní rozhodnutí přehodnotit, ale to nic nemění na tom, že fakticky ESD pro tyto účely činí hierarchii národních soudů obsoletní (Honzo, tipuju, že na Soudě asi není mnoho fanoušků tohoto díla).

Poučení z Cartesia? Není vůbec lehké nejen spekulovat o tom, co by ESD v budoucnu říci mohl ale často i přijít na to, co vlastně myslel tím, co řekl...
Celý příspěvek

čtvrtek 29. ledna 2009

Maduro argumentuje, Weiler nesouhlasí...


I tak by se dal charakterizovat záznam diskuse v rámci Emil Noël Lecture, kterou přednesl loni v listopadu na NYU Miguel Maduro. Pokud Vás zajímají propracovanější argumenty proti některým současným tendencím v EU (přednáška se koneckonců jmenuje "The state of the (European) Union"), než které je možné zaslechnout v domácích končinách, neváhejte.



Celý příspěvek

Evropský soutěžní den v Brně!


Dovolím si využít své právo přispívat na JP, jež mi za pár dní expiruje, abych čtenáře upozornil na významnou konferenci věnovanou evropskému a českému soutěžnímu právu. Ve dnech 13. a 14. května 2009 se v Brně uskuteční tradiční Evropský soutěžní den a navazující konference.

Na programu Soutěžního dne bude soukromoprávní prosazování soutěžního práva, nové přístupy ke zneužití dominance a vzájemné vztahy leniency programu, narovnání a trestního postihu kartelů. Na Evropský soutěžní den (13. května) navazuje jednodenní konference (14. května), jež je vyhrazena pátému výročí Evropské soutěžní sítě (ECN) a diskusi na téma důsledků finanční krize na soutěžní politiku.
Účast přislíbili nejen prominentní zástupci Evropské komise (komisařka Neelie Kroes a generální ředitel Philip Lowe) a jiných soutěžních úřadů, ale i zástupci soukromého sektoru (advokáti a představitelé podniků). Součástí akce je společenský večer na hradě Špilberk (snad nám to italští kolegové odpustí ... :-) ). Očekává se 200 - 300 účastníků z ČR a zahraničí.
Více informací, registrační formulář a program naleznete na stránkách Evropského soutěžního dne. Účast není zatížena poplatkem.
Celý příspěvek

středa 28. ledna 2009

Konference o ústavním pluralismu v Oxfordu

S radostí si dovoluji pozvat čtenáře Jiného práva na konferenci „Constitutional Pluralism in the European Union and Beyond“, kterou spolupořádám s florentským kolegou Matejem Avbeljem ve spolupráci s oxfordským Institute of European and Comparative Law. Uskuteční se 20. a 21. března 2009 v Oxfordu na St. Anne’s College a mezi přednášejícími jsou například Miguel Maduro (generální advokát na Soudním dvoře a EUI), Mattias Kumm (NYU School of Law), Neil Walker (University of Edinburgh School of Law) anebo Daniel Halberstam (University of Michigan Law School). Konference navazuje na symposium, které se konalo loni na Evropském univerzitním institutu (přepis diskuse byl publikován zde).

Kompletní program a formulář k registraci naleznete zde.





Celý příspěvek

pondělí 26. ledna 2009

Komise žaluje kartelisty o náhradu škody

Téma tohoto postu není úplně horké. Chtěl bych však čtenáře JP upozornit na zprávu z minulého léta, která v ČR trochu zapadla, totiž že Komise zažalovala účastníky tzv. výtahové kartelu o náhradu škody, která jí měla být tímto kartelem způsobena.

V únoru 2007 Komise vydala rozhodnutí, kterým uložila čtyřem výrobcům výtahů a jezdících schodů pokutu v celkové výši téměř jedné miliardy eur za kartel, který mezi sebou uzavřeli za účelem sjednocení cen, manipulace s veřejnými zakázkami, rozdělení trhů a sdílení důvěrných informací. Mimochodem, jednalo se o nejvyšší pokutu do té doby uloženou Komisí za kartel. Sladěné jednání se týkalo mj. Belgie a Lucemburska, trvalo deset let, ale podle rozhodnutí Komise mohlo mít negativní dopad na zákazníky dalších padesát let, poněvadž až tak dlouho jsou poskytovány oprava a údržba výtahů a eskalátorů, jichž se kartel rovněž týkal. Kartel byl odhalen na základě aplikace leniency programu, část důkazů tedy byla předložena samotnými jeho účastníky.

V červnu 2008 pak Komise zažalovala kartelisty; požaduje po nich náhradu škody, která ji vznikla v důsledku existence kartelu. O žalobě se mi nepodařilo zjistit mnoho podrobností; jisté je, že byla podána k obchodnímu soudu v Bruselu. Logika žaloby je následující: Vzhledem k tomu, že v době trvání kartelu byly vystavěny mnohé budovy Komise a také budova Soudního dvora v Lucemburku, byla příslušná výběrová řízení kartelem ovlivněna, Komise jako spotřebitel zaplatila v důsledku kartelu za výtahy a za jejich údržbu vyšší než tržní cenu, čímž jí vznikla škoda. Zatím jsem nezaznamenal, že by o žalobě bylo rozhodnuto.

Celá tato kauza je z mnoha důvodů zajímavá. Ačkoli Komise ve veřejném prohlášení uvedla, že podání žaloby bylo v podstatě její povinností jako veřejné instituce, jež je financována z prostředků daňových poplatníků, mnozí komentátoři se shodují, že se jedná rovněž o pokus podpořit vlastní snahy Komise o rozvoj soukromého prosazování soutěžního práva v EU. Podmínky pro uplatňování nároků na náhradu škody v jednotlivých členských státech přitomvykazují "udivující rozdílnost“ a "úplnou zaostalost“.
Již dlouho se hovoří o tom, že Evropě možná víc než nová právní úprava chybí „success story“, tedy úspěšný a velký případ, ve kterém by se poškozený domohl restituce. Ten by pak mohl vést k většímu zájmu o private enforcement. Komise se tedy ujala tohoto prominentního případu a chce ukázat, že to jde nejen v USA, kde je 90 % antitrustových případů řešených soukromými žalobami.

Otázkou je, jak se bruselský soud vypořádá s dvojjediným postavením soutěžního úřadu v této věci. Komise totiž není tak úplně běžný soukromý žalobce. Komise je zejména správním orgánem vybaveným mocenskými pravomocemi za účelem odhalování kartelu a zajišťování důkazu o jeho rozsahu a trvání, které ostatní poškození nemají. V případě řízení o výtahovém kartelu Komise tato oprávnění samozřejmě využila. Komise tak má privilegovaný přístup k relevantním informacím a dokumentům. Použije Komise tyto informace v řízení o žalobě? A to včetně těch, které byly poskytnuty žadatelem o leniency? Připustí soud takové důkazy? Pokud ano, nebude založena takovým postupem diskriminace jiných potenciálních žadatelů o náhradu škody, které takové informace nemají?

Je známo, že nezávisle na Komisi zažalovaly výrobce výtahů i rakouské stavební společnosti, a to u tamního soudu (rakouský soutěžní úřad pokutoval kartel výrobců výtahů samostatným rozhodnutím). Tyto stavební společnosti nemají plný přístup k informacím ve spisu soutěžního úřadu, zejména ne těm, které byly předmětem žádosti o leniency, mohou však argumentovat jeho rozhodnutím (v ČR by byl civilní soud dokonce takovým rozhodnutím podle § 135 odst. 1 OSŘ vázán, pokud jde o skutečnost, že byl kartel spáchán a kdo se jej zúčastnil). Připustí i belgický soud, aby Komise argumentovala svým vlastním rozhodnutím? Připomínám, že podle čl. 16 odst. 1 Nařízení 1/2003 o provádění pravidel ochrany hospodářské soutěže se vnitrostátní soudy rozhodující o porušení čl. 81 SES, která jsou již předmětem rozhodnutí Komise, nemohou odchýlit od tohoto rozhodnutí. Nebude pak Komise tak trochu soudcem ve své věci? I na to bude muset belgický soud odpovědět. Každopádně postavení Komise poněkud relativizuje vliv případného "pozitivního příkladu" z pohledu ostatních, běžných poškozených.

Zkušenosti ukazují, že tam, kde je private enforcement rozvinutý, je drtivá většina případů řešena smírem. Bude zajímavé sledovat, zda žalované společnosti budou usilovat o takové alternativní řešení a zda Komise na smír přistoupí, nebo zda bude v zájmu "projasnění" pravidel a založení pozitivního vzoru pokračovat v soudní při.


Třeba je tento počin Komise pouze začátkem. Četl jsem o tom, že Komise zvažuje žalobu na náhradu škody, která jí byla způsobena kartelem podniků zabývajících se stěhovacími službami v Belgii, o kterém rovněž nedávno rozhodla. No, a jednou, až ÚOHS projde nějaký kartel úspěšně všemi soudními institucemi, třeba zkusí jménem České republiky zažádat o náhradu škody. Koneckonců, i česká státní správa potřebuje benzín pro svá auta :-).

Celý příspěvek

sobota 24. ledna 2009

Suďte se se státem! Je to zadarmo (?!) ... aneb Ústavní soud k úhradě nákladů za zastoupení státu advokátem

Poslední dobou mám zřejmě nějakou "komentovací" náladu a nedá mi to nevyjádřit se tentokrát k nálezu Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 2929/07 z 9.10. 2008 (nalus.usoud.cz), kde Ústavní soud v podstatě (podrobněji viz dále) řekl, že státu nenáleží náhrada nákladů řízení za zastoupení advokátem, jelikož se jeho organizační složky jsou schopny náležitě zastoupit samy; náklady za advokáty tak nelze považovat za účelně vynaložené. Dané rozhodnutí mi nepřijde v obecné rovině správné a i odůvodnění pokulhává, když se příslušný senát zejm. opomněl vypořádat s jinou, odchylnou judikaturou Ústavního soudu.

Skutkové okolnosti sporu, který byl předmětem shora cit. nálezu shrnul Ústavní soud takto:

"Z obsahu spisu a z vyjádření Městského soudu v Praze a Ministerstva financí ČR, za které dnes jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, vyplývá že jde o spor z roku 1999, který vedl stěžovatel proti žalovaným ČR - Ministerstvu financí a Fondu národního majetku ČR (dále FNM ČR). Žalovaná Česká republika - Ministerstvo financí ve věci uspěla, a poté se spor vedl pouze s druhým žalovaným - FNM ČR, který byl zastoupen advokátní kanceláří. V důsledku zrušení FNM ČR ke dni 31. 12. 2006 stanula na straně žalované opět Česká republika - Ministerstvo financí, neboť zbylá agenda FNM ČR přešla ze zákona na tuto organizační složku státu. Vzhledem k tomu, že tento spor byl, v době zániku FNM ČR, již ve stadiu odvolacího řízení, nebyl předán zpět Ministerstvu financí ČR a řízení dokončila zmíněná advokátní kancelář. Za této situace uložil odvolací soud stěžovateli povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení s odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ, podle zásady úspěchu ve sporu, v konkrétním případě v odvolacím řízení."

Následně Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti proti výroku o nákladech řízeních, a to v kostce s tímto odůvodněním:

"Z uvedeného vyplývá, že v odvolacím řízení vystupovala na straně žalované ČR - Ministerstvo financí, tj. jeden z ústředních orgánů státu. Je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny, k výkonu právních agend, příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. To nejméně pokud jde o dobu před vydáním zákona č. 201/2002 Sb., kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. Nebyl tedy důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva", ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ.

Je-li stát, k hájení svých právních zájmů, vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.

Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, zmíněný soud shora nastíněné otázky vůbec nevzal v úvahu a svůj výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil jen odkazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ. Otázkou, zda se skutečně jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, se tedy vůbec nezabýval. Tím zatížil své rozhodnutí vadou, mající ústavně právní rozměr, spočívající v porušení článku 36 odst. 1 Listiny.
"

Myšlenkový postup Ústavního soudu je zřejmý. Stát (přinejmenším jeho org. složky v postavení ústředních orgánů států - pokud bychom dotčený nález interpretovali restriktivnějším způsobem) má dostatečné institucionální i personální zázemí i dostatek prostředků, aby své zastoupení zvládl sám, pročež náklady na advokáty nejsou účelně vynaložené (Ústavní soud sice neříká, že by šlo o mrhání peněz, ale čtenář může takového dojmu snadno nabýt). Uvedený argument bych do určité míry chápal, když by se jednalo o zastoupení státu, resp. příslušných správních úřadů ve správním soudnictví při přezkumu jimi vydaných rozhodnutí. Ostatně v tomto ohledu Nejvyšší správní soud v podstatě konstatně správním úřadům, jsou-li zastoupeny, náhradu nákladů řízení nepřiznává a obdobně postupují ve shodě s ním i správní soudy. Správní soudnictví navazuje na správní řízení, a tak tam vlastně správní úřady obhajují výsledky své práce a měly by být schopny tak učinit "vlastními silami". To chápu, i když ani tam bych to neviděl na absolutní obecné pravidlo, přinejmenším pro případ šikanózních žalob.

Problémy, které se shora uvedeným nálezem, resp. jeho "zdůvodněním" však mám, jsou asi hlavně čtyři (vzájemně se doplňující).

Za prvé, Ústavní soud použil shora uvedený argument ve vztahu k civilnímu sporu o náhradu škody (a zřejmě nikoliv za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, ale v podstatě v "obchodním" sporu proti FNM). Povinnost k náhradě škody ze strany neúspěšného účastníka může sloužit alespoň do určité míry jako prevence proti (zjevně) nedůvodným, šikanózním žalobám (byť pochopitelně ne zcela). Jestliže by ale mělo platit Ústavním soudem formulované pravidlo, i takovým šikanózním žalobám se otevře prostor.

Za druhé, stejný argument jako použitý Ústavním soudem (resp. I. senátem) ve vztahu ke státu by přece platil i na nezanedbatelný okruh soukromých stran sporu. Velké korporace - ať už české či mezinárodní - mají svá in-house právní oddělení čítající mnohdy více než středně velká advokátní kancelář (a více než některé org. složky státu). Navíc stranou sporu může být přece i advokátní kancelář (či advokát), která by se hypoteticky také byla (či měla být) způsobilá hájit sama. Při logice Ústavního soudu by však i v těchto případech bylo najmutí si advokáta neúčelným vynaložením prostředků, a tedy bez náhrady v případě úspěchu ve sporu. To by dle mého názoru narušovalo procesní rovnost mezi účastníky ve sporu a stejně tak to danou rovnost narušuje i když je procesní stranou stát.

Za třetí, i s ohledem na výše uvedené dle mého názoru rozhodně nemělo být odůvodnění postaveno v tak obecné rovině, jako to Ústavní soud učinil. Mohou pochopitelně nastat případy, kdy by s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu k přiznání náhrady nákladů řízení státu nemělo dojít, poněvadž zastoupení advokátem bylo v takovém konkrétním případě opravdu neúčelné či zbytečné, popř. zde byly jiné zvláštní důvody (viz níže). Tato skutečnost však může obdobně platit i ve sporech ryze soukromých osob, byť asi v užším okruhu případů.

Za čtvrté, domnívám se, že k závěru danému mým bodem třetím dospěl Ústavní soud v jiném svém nálezu, a to vydaném jen cca měsíc před komentovaným nálezem. Z daného nálezu plyne, že Ústavní soud (resp. II. senát) možnost přiznání náhrady nákladů řízení státu připustil, byť v konkrétním případě shledal, že existovaly zvláštní důvody pro nepřiznání náhrady v plné výši (průtahy řízení přičitatelné státu, byť nikoliv jako procesní straně, ale jeho soudům). Jednalo se konkrétně o nález sp.zn. II. ÚS 446/08 z 3.9. 2008(nalus.usoud.cz; SR 12/2008, č. 112), který se mj. zabýval výrokem o přiznání nákladů řízení státu (jakožto úspěšnějšího ve sporu o náhradu škody způsobené nesprávním úředním postupem), přičemž neúspěšný soukromý účastník argumentoval v podstatě tak, jako to o měsíc později učinil I. senát ve výše cit. nálezu, tedy že náklady státu jsou neúčelně vynaložené, jelikož nebylo třeba, aby byl stát zastupován advokátem (mohl tak činit skrze Úřad pro zast. ve věcech majetkových či svým vlastním zaměstnancem s práv. vzděláním). Ústavní soud však tuto obecnou argumentaci implicitae odmítl, ale zdůraznil požadavek na nutnost zohlednit konkrétní fakta věci, což je zřejmé z následujícího.

Z odůvodnění tohoto jiného nálezu totiž plyne následující právní věta (cit. dle NALUS; v podstatě jde ale o přepis části odůvodnění):

"Neschopnost nalézt správný hmotněprávní výklad posuzované problematiky jde jednoznačně k tíži nalézacího a odvolacího soudu, tedy orgánů státu. Je-li účastníkem takového řízení stát a jemu vznikl podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. nárok na náhradu nákladů řízení, pak nelze tuto skutečnost ponechat bez vlivu na rozhodování o těchto nákladech. Pokud je stát účastníkem soukromoprávního řízení, vystupuje v něm jako strana, neboť v tomto postavení nevykonává veřejnou moc, na druhé straně není běžnou právnickou osobou. Stát si totiž i v soukromoprávním vztahu zachovává současně postavení mocenské organizace. Občanský zákoník v § 21 prohlašuje stát za právnickou osobu, ale v § 1 odst. 2 rozlišuje na jedné straně majetkové vztahy fyzických a právnických osob a na druhé straně majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, čímž dává najevo, že stát není běžnou právnickou osobou. Jde tedy o to, že se stát v soukromoprávních vztazích pouze považuje za právnickou osobu, nikoliv, že jí ve skutečnosti je. Proto stát nemá ani ve sféře práva soukromého stejné postavení jako jiní jednotlivci, neboť nemá plnou autonomii vůle a musí se vždy řídit zákonem (viz též nález sp. zn. III. ÚS 495/02 publ. in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení sv. 32, n. č. 33, str. 303). Je-li tedy výše nákladů řízení vzniklá zastoupením státu advokátem výrazně ovlivněna nesprávným postupem soudu jako orgánu státu spočívajícím v průtazích zaviněnými neschopností nalézt správné hmotněprávní řešení sporu, nelze ji státu přiznat v plném rozsahu, byť před soudem za stát jedná jiná jeho složka než soud, neboť nelze zcela odhlédnout od jeho hlavní funkce, kterou je výkon státní moci. Pokud výkon státní moci byl realizován způsobem, který se dostal do rozporu s ústavně chráněnými právy a tato skutečnost měla podstatný vliv na výši nákladů řízení, je to okolnost, kterou se musí soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení s použitím prostředků, které mu zákon poskytuje, zabývat."

Je s podivem (či přinejmenším škoda), že se I. senát v komentovaném nálezu k tomuto odlišnému nálezu II. senátu nevyjadřuje, a nevysvětluje tak, v čem shledal důvody pro odlišný postup.

Osobně mi přijde superiornější argumentace použitá II. senátem, a doufám tak, že v dalším vývoji převáží, a že tak i stát bude moci v případech, kdy to shledá za vhodné, používat k zastoupení ve sporech advokáty, aniž by následně musel slýchat od soudu, že takové náklady byly neúčelné, a že mu proto nepřizná náhradu nákladů řízení.

Celý příspěvek

čtvrtek 22. ledna 2009

Slovník newspeaku pro začínající politiky – díl druhý

V posledních dnech a týdnech jsme zasypáváni téměř výhradně špatnými zprávami. Pokusím se proto při bilancování minulého roku, k čemuž je ostatně leden předurčen, najít i zprávy dobré. Jednou z nich může být třeba i skutečnost, že v oblasti politického newspeaku byly učiněny další zásadní pokroky, a např. za přímo lingvistické žně lze označit kongres ODS či diskuse v průběhu volby prezidenta, přenášené v přímém televizním přenosu. Představuji tedy druhý díl slovníku pro začínající politiky (první díl zde), mezi nimiž se to ostatně jen hemží čerstvými absolventy či studenty právnických fakult.

Nejprve se seznámíme s jednotlivými slůvky, slovními obraty a radami:

Předpona „ne“: doporučuje se použít v případě, kdy nechcete použít příliš kritická slova. Jako se při přípravě omáček používá ke zjemnění chuti smetana, vyzní zcela jinak, když vlastní prohru označíte slovem „nevýhra“, setrvání na určitých pozicích za „nezměnu“ a svoje nezvolení do funkce za konstatování, že jste se stal „nepředsedou“.

„Zahájit debatu“: pokud se stane, že k určitému tématu nemáte nebo nechcete co říci, anebo vás redaktor zcela zaskočil položenou otázkou, z které chcete uniknout a nevypadat jako blbec, doporučuji zvolit formulaci, že právě k této otázce by bylo dobré zahájit debatu.

Mistrem této formulace je Jiří Paroubek – stačí uvést jeden příklad za všechny (EURO č. 3/2009).

„Dotaz redaktora: Znovu se ptám, dodržíte po zavedení eura plnění paktu stability?
Odpověď JP: Znovu opakuji, že jde o zahájení odborné debaty a debaty s veřejností, protože situace je samozřejmě složitější než před půl rokem nebo před rokem a půl, kdy takzvaná reforma veřejných financí spustila inflační spirálu.“

Mluvte o sobě ve třetí osobě: zabráníte tím možnému podezření, že vám ve skutečnosti jde výhradně o zisk určité funkce či prebendy. Lidé totiž nemají rádi příliš ambiciózní jedince a žijí v představě, že funkce by si měla najít vás a nikoliv vy funkci.

Praktickým příkladem tohoto mistrovství budiž odpověď P. Béma na otázku, proč kandidoval do výkonné rady ODS: „Jsem pražským primátorem a předsedou jedné z nejúspěšnějších a nejvlivnějších organizací ODS, tedy té pražské. Považuji za užitečné, aby předseda pražské ODS seděl ve výkonné radě.“

„Já s ním rezonuji“: pokud se vám nějaký názor líbí, případně souzníte s jiným politikem, je příliš prostinké takovouto výjimečnou situaci označit za názorovou shodu. Obrat „já s ním rezonuji“ totiž v posluchači či čtenáři vyvolává pocit něčeho silnějšího a navíc melodičtějšího. Vzniká tak dojem z oblasti hudební s přímo symfonickými dozvuky.

„Vymažu jeho číslo z mobilu“: opačný stav než u předchozího hesla by bylo primitivní označovat za názorový nesouhlas. Protože je nepřípustné v politice používat vulgarismy, lze dosáhnout efektu jasného projevu nejvyšší míry odporu k jiné osobě formulací, že si mažete jeho číslo z mobilu. To je reakce prakticky sice na úrovni černé tužky, obligátně zasílané mafií, či vykopání válečné sekery znepřátelenými indiánskými kmeny, nicméně povýšené do globalizovaného a přetechnizovaného 21. století. Mimochodem tak veřejnosti navíc sdělíte, že jste "in", neboť zvládáte používání mobilu.

Reforma: lidé rádi slyší, že se něco děje. Proto pokud nastoupíte na kterýkoliv politický post, okamžitě začněte hovořit o tom, že budete provádět reformu. Je lhostejno, zda půjde o reformu veřejných financí, justice, organizace vaší politické strany, dopravní infrastruktury, zdravotnictví či něčeho jiného. Podstatné je, aby tento pocit vznikl, nicméně současně si pohlídejte, aby ve skutečnosti k žádné změně nedošlo. Většina lidí totiž sice má dobrý pocit z toho, že se něco někam vyvíjí a tento dojem bytostně potřebují, avšak současně je spokojená s tím, co má, a změnu vlastně ani nechce. Takže praktická rada: nesnažte se zasahovat do lidských osudů a neprovádějte pokud možno vůbec žádné změny, protože skutečný život se stejně nejlépe upraví jakýmsi samospádem. To však neznamená, že byste o reformě neměli alespoň mluvit.

A nyní, jak by řekli Egon a Karl, si procvičíme celé věty. Zde si situaci ulehčím tím, že zvolím výrok roku, za který považuji následující citát Pavla Béma (cit. podle Lidových novin), pronesený na prosincovém kongresu ODS:

Musíme vygenerovat osobnost, která by šla do procesu kompetetivního střetu.“

Přiznám se totiž, že po vyslechnutí této věty bych coby delegát fakt nevěděl, koho vlastně mám volit. Nicméně tento výrok nikoho neuráží, každý se nad ním zamyslí, zda přece jen nemá nějaký obsah, a řada posluchačů bude dokonce natolik zmatena, že nabude přesvědčení o tom, že je řečník na zcela jiné a pro ně nedosažitelné intelektuální úrovni, protože jiné vysvětlení prostě nenaleznou.
Celý příspěvek

úterý 20. ledna 2009

Global Antitrust 009 – díl druhý

Ve svém postu z minulého týdne jsem varoval, že bude mít pokračování. Tady je. Již několik měsíců řádí po celém světě finanční a hospodářská krize. Ze všech stran se na nás valí předpovědi, že bude ještě mnohem hůř. Nekonečná víra ve schopnosti ekonomiky se ze dne na den převrátila do bezbřehé nedůvěry. Jak obstojí soutěžní právo a soutěžní úřady v době, kdy bankrotují banky, kdy se ruší či omezuje výroba v mnoha podnicích, kdy se hromadně propouští? To bude jedna z otázek soutěžní politiky tohoto roku.


Souhlasím s názorem, že krizi a její hloubce „pomohlo“ to, jak se o ní pořád dokola mluvilo, že musí přijít a jak bude hrozivá. Lze se potom divit lidem, že přestávají utrácet, že klesá odbyt a že podniky nemají pro koho vyrábět? Rovněž někdy žasnu, co vše se vydává za důsledek finanční krize. O ní přitom v České republice nemůže být ani řeč. Finanční krize se totiž týká finančních institucí a ty působící v tuzemsku se díky své konzervativní obchodní politice do problémů nedostaly. Jestli něco prožíváme, pak je to hospodářský pokles, postihující ekonomiku mj. v důsledku nepříznivého vývoje na zahraničních finančních trzích.

Ať jsou příčiny jakékoli, data ukazují jasně, že hospodářská stagnace či pokles skutečně nastaly. Mnohé podniky se dostaly do obtíží, nemohou si půjčit peníze na svůj provoz a pro vyrobené zboží se obtížně hledá zákazník. Vlády jsou vyzývány podniky, odbory, ale i veřejností, aby zasáhly. A tak v mnoha zemích můžeme sledovat plány na finanční injekce do postižených sektorů v astronomické výši. Státní pomoc je přitom v Evropské unii principiálně zakázána Smlouvou ES a výjimky se aplikují jen v omezené míře a za přísných podmínek.

I když vlády tomuto tlaku odolají, mohou podniky hledat pomoc u svých konkurentů. Zvláště v době ekonomického poklesu může být cenová válka mezi konkurenty pro mnohé z nich zničující, a proto je pravděpodobné, že některé z nich budou usilovat o její ukončení a sjednocení cenové hladiny či rozdělení trhů, které by jim umožnilo zlou dobu přežít. Historické zkušenosti ukazují, že hospodářský pokles je období, kdy jsou podniky obzvláště náchylné ke kartelovému jednání. Takové dohody jsou přitom soutěžním právem téměř bezvýjimečně zakázány.

Oba scénáře tedy mohou být v rozporu se soutěžními pravidly.

A tak padají otázky, zda v takové situaci má soutěžní právo smysl, zda ochrana konkurence není v době krize luxusem a kontraproduktivní a zda by se státy neměly soustředit na ochranu vlastního průmyslu, resp. pracovních míst.

Během hospodářské recese ve třicátých letech minulého století byla ve Spojených státech fakticky omezena role soutěžního práva. Sama vláda začala bojovat proti „zničující konkurenci“ formami, které by bylo možno považovat za kartely, pokud by byly iniciovány podniky. Jedním z důsledků National Recovery Act z roku 1933, který byl součástí New Dealu, bylo prudké zvýšení cen na trhu. Podniky totiž dostaly právo účastnit se kartelů výměnou za to, že garantovaly svým zaměstnancům určitou výši mezd. Ačkoli tento zákon byl po dvou letech působnosti zrušen Nejvyšším soudem USA, je zřejmé, že pozastavení aplikace antitrustového práva a řízená kartelizace americké ekonomiky prodloužila trvání negativních dopadů hospodářské krize o několik let (podrobněji k NRA a jeho u nás málo známým dopadům třeba zde).

I přes tyto negativní zkušenosti se zdá, že některé státy či některé skupiny zvažují omezení působnosti antitrustového práva tak, aby „pomohly“ podnikům přežít. Korea uvažuje o tom, že podnikům povolí provizorní kartely za podmínky, že nepovedou ke sjednocení ceny. V Nizozemí je prý navrhováno rozšíření pravidla de minimis, podle něhož některé typy horizontální a vertikální koluze nenarušují soutěž, pokud společný tržní podíl podniků nepřesáhne stanovenou hranici. Tamní vláda uvažuje o zvýšení této hranice, a to proto, aby umožnila podnikům zvládnout krizi. Tuzemští živnostníci dlouhodobě poukazují na zničující a nekalou konkurenci ze strany zahraničních konkurentů, kteří, údajně, nedodržují bezpečnostní a pracovněprávní předpisy, a proto mohou být levnější. Řešení? Povolení stanovení minimálních cen za jednotlivé úkony, jinými slovy sjednocení cen, a to nejlépe formou výjimky z působnosti soutěžního práva.

V období ekonomických obtíží klesá všeobecná důvěra v trh, a tedy i jeho ochranu. Spotřebitelé, kteří v jiných obdobích oceňují různost nabídek, jež se v důsledku konkurence liší svou cenou a kvalitou, nyní mohou preferovat stabilitu a celkovou výkonnost ekonomiky. Vlády v takovém období mohou upřednostňovat krátkodobé zájmy na zachování konkrétních podniků a pracovních míst před dlouhodobým rozvojem tržního prostředí.

Soutěžní právo přitom chrání konkurenci jako jev, nikoli konkrétní soutěžitele. Je-li výsledkem čestného konkurenčního boje odchod méně efektivního konkurenta, nevzniká spotřebiteli jakákoli újma.

Bude tedy zajímavé sledovat, zda a jak v tomto nelehkém období obstojí soutěžní politika a soutěžní úřady. Domnívám se, že i soutěžní politika může pozitivně přispět k řešení současných potíží. Třeba tím, že její uplatňování bude dostatečně pružné, a to zejména z pohledu času. Soutěžní úřady se musejí naučit zkracovat své lhůty pro rozhodnutí ve věcech, které nesnesou odkladu. Rozhodnutí o neproblematických fúzích musí být vydávána co nejdříve, při jejich posouzení je třeba brát v potaz všechny existující tržní podmínky, je třeba rovněž uvažovat o častějším prolomení zákonné povinosti odkladu uskutečňování spojení na dobu po jeho povolení. Existující doktrína umožňuje povolit spojení, po jehož uskutečnění dojde k narušení soutěže a které by mělo být jinak zakázáno, pokud se jej zúčastní společnost v úpadku (failing firm defence). V oblasti státní podpory Komise prokázala mimořádnou flexibilitu, když některé případy rozhodla v řádu dnů či dokonce hodin, a to, alespoň podle jejího prohlášení, při zachování všech pravidel hmotněprávního posouzení.

Byla by ale podle mne chyba, kdyby v zájmu řešení krize, nebo spíše s výmluvou na ni, došlo k rozmělnění hmotněprávních soutěžních pravidel. A to bez ohledu na to, v jaké formě by se tak stalo – relativizací zákazu kartelových dohod, přijetím nových sektorových či jiných výjimek pro některé typy dohod, extenzivní aplikací doktríny upadající společnosti při posuzování fúzí nebo prostou faktickou tolerancí protisoutěžních praktik. I v oblasti státní podpory by bylo špatné, pokud by se stávající pravidla změkčila. Takový stav by mohl vyústit v závody jednotlivých členských států o to, kdo svým podnikům dá větší obnos. Bohatý stát si přitom může dovolit být štědřejší než stát chudší. Vlády přitom často po obdarovaných chtějí, aby zachovali co nejvíce pracovních míst nejen u sebe, ale i u tuzemských dodavatelů. Není těžké uhádnout, které národní ekonomiky by takovým vývojem byly nejvíce poškozeny. Krizi by takový závod jenom prohloubil.

A proto se přimlouvám za zachování stávajících pravidel a jejich tradiční aplikaci i v těchto nejistých časech. V dobách krize zpravidla končí ty nejméně efektivní podniky. Fakt, že přežijí jen ty, které jsou schopny stlačit náklady a pomocí nižších cen si i v době krize udržet poptávku po svém zboží, je dobrým výsledkem konkurenčního mechanismu. To by měly soutěžní úřady svým vládám připomínat.

Zda a jak v tomto ohledu jednotlivé antimonopolní úřady uspějí, bude záviset do značné míry na jejich nezávislosti, prostředcích a pravomocích, neformální autoritě, schopnosti působit jako soutěžní advokát vůči široké veřejnosti a v neposlední řadě na rozsahu dopadů hospodářského poklesu v jednotlivých státech. Na konci roku 2009 budeme pravděpodobně v tomto ohledu chytřejší.
Celý příspěvek

Nepoložením předběžné otázky k ESD porušil NSS právo na zákonného soudce

Žhavá novinka z Ústavního soudu. Zajímavý je připojený disent soudkyně Lastovecké, která porušení Listinou zaručených práv spatřuje nikoliv v právu na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), ale v právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1). Celý příspěvek

sobota 17. ledna 2009

Může prezident odmítnout ratifikaci mezinárodní smlouvy II?

V reakci na post Vojtěcha Šimíčka, který přinesl velmi zajímavé a obecné téma, jsem se pokusil napsat shrnutí, nakonec se mi z toho stal samostatný post. Základním argumentem V. Šimíčka pro pravomoc prezidenta smlouvu neratifikovat je, že „[p]odpis (resp. jeho absence) prezidenta republiky na mezinárodní smlouvě má však zcela jiný význam, než jako je tomu u vnitrostátního zákona.“ S tím lze samozřejmě souhlasit, protože podpis prezidenta republiky reprezentuje vůli státu přijmout závaznost smlouvy. Z této teze ovšem nijak neplyne, zda prezident republiky je povinen smlouvu schválenou parlamentem ratifikovat či nikoliv. Rovněž nesporné je, že prezident nemůže úvahy o protiústavnosti smlouvy činit sám, protože takovéto závěry může závazně činit pouze ÚS. Prezident republiky by tedy neměl proti ratifikaci smlouvy brojit tak, že tato je protiústavní, ale otázku postoupit ÚS, který jí posoudí (tak v diskusi Jan Kysela, se kterým se v tomto ztotožňuji).

Klíčovou otázkou je, zda prezident republiky může dle vlastního úsudku smlouvu neratifikovat. Jednoznačnou oporu pro Vojtěchův závěr, že prezident republiky může smlouvu neratifikovat z jiných (zejm. politických) důvodů, ovšem v jeho postu postrádám. Určité argumenty nicméně přidává diskuse. Zkusím se jimi ze svého pohledu probrat.

Jaký význam má argument, že ratifikaci provádí vždy prezident, přičemž tuto pravomoc nemůže přenést na vládu? Myslím, že tato norma připouští dvojí výklad (a event. další subtilnější varianty) – ratifikace jako automatismus v podmínkách parlamentního modelu státu, když vše podstatné (včetně úvah zda smlouva ano či ne) se děje předtím, v zastoupení prezidenta je smlouva sjednána a poté je parlamentem vysloven k ratifikaci souhlas, přičemž samotná ratifikace je jen slavnostním završením předchozího procesu (což je přístup můj), a naproti tomu závěr, že prezident má co do finálního rozhodnutí o ratifikaci silné postavení, a je tedy v jeho diskreci smlouvu ratifikovat či nikoliv (to je přístup V. Šimíčka).

Jazykový výklad čl. 63 odst. 1 písm. b): "[Prezident republiky dále] sjednává a RATIFIKUJE mezinárodní smlouvy; sjednávání [nikoliv ratifikaci] mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy". Ústava obsahuje několikero druhů norem týkajících se prezidentových pravomocí. Někdy z ní jasně vyplývá, že prezident něco udělat může, ale nemusí („má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon; právo udělovat amnestii; právo účastnit se schůzí obou komor Parlamentu; právo účastnit se schůzí vlády; právo vyžádat si od vlády a jejích členů zprávy a projednávat s vládou nebo s jejími členy otázky, které patří do jejich působnosti; Poslaneckou sněmovnu může rozpustit prezident republiky za v čl. 35 uvedených podmínek), někdy, že něco udělat nemůže (vracet Parlamentu ústavní zákony), někdy, co prezident udělat musí (čl. 73 odst. 3: Podá-li vláda demisi podle odstavce 2, prezident republiky demisi přijme, obdobně čl. 75), výjimečně Ústava stanoví prezidentovi relativně přesné povinnosti, na jejichž porušení ovšem pamatuje alternativní normou (čl. 34 odst. 1). Zcela převážnou část pravomocí prezidenta ale tvoří ustanovení o tom, že prezident něco „činí“, tedy např. jmenuje předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy vlády, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy, jmenuje soudce, soudce ÚS atd. Interpretací naposledy uvedených ustanovení možno dovodit možnost, ale též povinnost (srov. k tomu velmi zajímavé usnesení ÚS SR I. ÚS 39/93). Nemyslím si, že lze en bloc o všech ustanoveních, které hovoří o tom, co prezident „činí“, říci bez dalšího, že prezident v těchto případech má právo naprosté diskrece, nebo naopak že ve všech případech má povinnost takto postupovat. Každé takovéto ustanovení vyžaduje vlastní interpretaci, ovšem se zřetelem na princip, že kde není odpovědnost, musí se pravomoci interpretovat restriktivně. Ústavě nutno dávat rozumný smysl, a tak prezident např. musí jmenovat „v rozumné lhůtě“ na uvolněný post soudce ÚS nového kandidáta, jakkoliv ústava nic takového explicite nestanoví. Opačný výklad by vedl k závěru o nutnosti „několikaletého čekání na volbu nového prezidenta“, který teprve soudce ÚS najmenuje (citaci D. Kosaře úmyslně a provokativně vytrhuji z jejího kontextu a dávám jí pro pobavení čtenářů do kontextu nového).

Žádné gramatické argumenty, které by celou věc řešily, proto v ústavě nevidím. Proto neplatí teze, kterou vyslovil D. Kosař, že explicitní znění ústavy dává prezidentovi pravomoc smlouvu neratifikovat (a tedy je nutno snést velmi silné argumenty pro vyvrácení „explicitního“ znění ústavy), protože žádný takový význam v ústavě prima facie obsažen není. Je tedy třeba přistoupit k dalším argumentům, které vykládají prima facie neurčité znění ústavy. Jde o zcela zásadní rozdíl ve výchozí pozici, přičemž V. Šimíček ani D. Kosař nesnesl žádný argument o tom, že ústava nějaký prima facie význam má.

Významným argumentem je to, že „prezidentské smlouvy jsou podepisovány na základě plné moci vystavované prezidentem republiky na základě doporučení vlády“ (P. Caban). Možno tedy argumentovat, že prezident by neměl projevovat svou politickou vůli teprve ve zcela finální fázi ratifikačního procesu (prezidentova politická vůle totiž byla reprezentovaná vládou již dříve), neboť ve finální fázi již disponuje jen možností event. otázku ústavnosti smlouvy předložit ÚS. Velmi hezky to shrnuje D. Čermák, pokud říká, že „[d]át prezidentovi možnost odmítnout ratifikovat sjednanou smlouvu by tudíž vedlo k absurdním závěrům (proč by měl odmítat ratifikovat něco, co sám sjednal, popřípadě s jeho plným vědomím a souhlasem sjednal jiný).“ Je to otázka, kterou zmiňuje již V. Šimíček v postu, ten z toho ale vyvozuje jen „nelogičnost“ postupu prezidenta republiky, který by event. hodlal smlouvu neratifikovat, jakkoliv předtím oprávnění sjednat smlouvu přenesl na vládu. Já z toho vyvozuji právní povinnost smlouvu ratifikovat, a to právě s ohledem na parlamentní pojetí vlády a odpovědnost vlády (na rozdíl od právní a politické neodpovědnosti prezidenta republiky).

Argumenty parlamentním modelem ČR
Mou tezí je, že v parlamentním systému není možné, aby měl prezident právo absolutního veta vůči smlouvě, kterou schválí parlament. Nejde sice o conditio sine qua non, tedy parlamentní systém zůstane parlamentním i v případě opačného řešení, je to ale významná presumpce. Myslím si tedy, že možnost prezidenta odmítnout ratifikaci by měla být zakotvena jasně, jinak se v případě dvojího možného výkladu uplatní presumpce povinnosti smlouvu ratifikovat. V situaci vícera možných prima facie interpretací jde totiž o významný systémový argument. Závěr, který prezentuje Vojtěch Šimíček, by ale v kombinaci s prezidentovou neodpovědností a specifickým postavením uvnitř moci exekutivní velmi významně nachýlil rovnováhu mezi jednotlivými mocemi uvnitř státu. Prezident v našem systému nemůže jednoduše negovat vůli parlamentu. To ale neznamená, že prezident nemůže činit v souvislosti s ratifikací politická rozhodnutí, např. rozhodnout o ratifikaci (event. Parlamentem schválené) LS až poté, co bude ratifikována všemi zbývajícími státy. Myslím si, že tuto možnost prezident má, neboť je uvnitř politické úvahy, kterou disponuje, a současně není úplnou negací vůle parlamentu, ale spíše její modifikací. Jinými slovy, v procesu ratifikace se může uplatnit i prezidentova vůle, která ale nemůže negovat vůli (v případě smluv podle čl. 10a dokonce ústavní většiny) parlamentu. Protože prezident republiky tradičně není toliko ceremoniář (což by se mělo uplatnit i v bodě, kde se z povahy věci ceremoniáři blíží - viz shora), je nutno také připustit jistou modifikaci pojetí ratifikace jako automatismu.

Dosavadní ústavní praxe
Velmi významný postřeh (na který paradoxně téměř nikdo kromě R. Zbírala nereagoval) z ústavní praxe (o kterém se přiznávám nemám vůbec ponětí) přináší K. Machová, podle níž v roce 2004 „odmítl prezident ratifikovat (resp. neratifikoval, s tím, že může kdykoli tak učinit) Dodatkový protokol k Evropské sociální chartě zakládající systém kolektivních stížností, a to přesto, že k němu dal Parlament souhlas.“ Současně cituje výňatek z "vysvětlení" Kanceláře prezidenta republiky: „... Souhlas Parlamentu je však pouze obligatorní podmínkou ratifikace Ústavou vymezených mezinárodních smluv, nikoli ratifikací samotnou. Proto, je-li po hlasování Parlamentu zřejmé, že nějaká mezinárodní smlouva je předmětem odporu sice menšinové, ale nikoli nevýznamné části politické reprezentace státu, je třeba znovu uvážit, zda by taková smlouva i přesto měla být ratifikována. Tato pravomoc přísluší prezidentu republiky. ... Prezident republiky není při rozhodování o ratifikaci mezinárodní smlouvy vázán žádnou lhůtou."“

Bylo by zajímavé zjistit reakce relevantních politických aktérů – akceptovali tento krok jako ústavně možný? Nebo byla reakce jiná?

Další zajímavou otázkou by bylo, zda jde o jediný precedens, nebo se něco obdobného již v minulosti přihodilo? Jaké byly reakce parlamentu a vlády?

Nutnost odlišit právní povinnost, spojenou třebas i s lex imperfecta, a povinnost toliko politickou
V mém pojetí práva existuje i pojem lex imperfecta, tedy sankce není nezbytnou náležitostí právní normy. D. Kosař uvádí, že de constitutione lata jsou na neratifikaci přípustné jen 2 reakce: „dobrovolnou abdikaci takového prezidenta nebo několikaleté čekání na volbu nového. Impeachment za realizaci oprávnění prezidenta explicitně zakotveného v Ústavě mi přijde jako alternativa hodně přitažená za vlasy.“ Souhlasím s tím, že impeachment je řešení ultima ratio, které v zásadě nepřichází v úvahu. Z toho lze vyvodit souhlas s tím, že zásadně platí Davidova prvá věta, aniž by z toho bylo možno vyvodit, že povinnost ratifikovat není povinností právní. Podotýkám, že Davidem opakovaně zdůrazňovanou „explicitně“ zakotvenou pravomoc ale v Ústavě nikde nevidím (k tomu viz shora). Protože je to on, kdo explicitním zakotvením argumentuje, tíží ho argumentační břemeno toto "zakotvení" prokázat.

Prvorepubliková zkušenost
V naší diskusi chybí též srovnání s prvou republikou. Jak se tehdy obdobná pravomoc prezidenta vykládala? Existoval případ, kdy prezident odmítl smlouvu ratifikovat?

Sám jsem si k tomu četl jen Weyrovo Ústavní právo, v příslušné pasáži je tam však jen přeříkávání ústavy, aniž bychom se dozvěděli, zda je ratifikace plně v diskreci prezidenta, je jeho povinností nebo zda platí jiná subtilnější varianta.

Naší diskusi zatím chybí též poctivé srovnání se systémy srovnatelnými systému našemu (např. Německo, Slovensko, Rakousko, Maďarsko). Když jsem sám nahlédl do komentáře ke slovenské ústavě k čl. 102 odst. 1 písm. a), nic tam k tomu není (Drgonec 2004)
Celý příspěvek

pátek 16. ledna 2009

Ústavní praxe a omezená role ústavního soudu

Přede nedávnem jsem si opět četl Listy federalistů. Klasické čtivo konstitucionalistiky se mi připomnělo v souvislosti s diskusí zahájenou postem Vojtěcha Šimíčka. Otcové zakladatelé USA se totiž shodují, že americký prezident je relativně slabý, slabší než třebas britský král nebo guvernér státu New York. Z dnešního pohledu jde samozřejmě o argumenty poněkud úsměvné, pokud ovšem vyloučíme, že ctihodní mužové občanům New Yorku, kterým byly jednotlivé listy zejména určeny, před více než dvěma sty lety lhali (to si nemyslím), nutno zvážit, v čem spočívá zásadní posun role prezidenta v kontextu americké ústavnosti.

Myslím si, že matoucím faktorem je zejména styl americké výuky ústavního práva, který probíhá klasicky skrz naskrz jen přes precedenty. Pokud čteme jen precedenty NS USA, posun role prezidenta asi moc nepochopíme. V paměti mi ulpěly zejména precedenty typu Youngstown Sheet and Tube z roku 1952 týkající se pravomocí prezidenta Eisenhowera exekutivními příkazy zasahovat do průmyslu v době války, takovéto precedenty ale spíše pravomoci prezidenta omezují (příkladem je precedent právě zmíněný). Pohled přes judikaturu NS USA tedy na posílení role prezidenta v USA vůbec neodpovídá. Kde se tedy vzalo ono posílení prezidenta?

Odpovědí je, že toto posílení je dáno interakcí relevantních politických aktérů, tedy Kongresu a prezidenta (a různých do značné míry nezávislých exekutivních orgánů, tzv. agencies). Jak poukazuje ve své práci L. Fisher (The Constitution Between Friends: Congress, the President and the Law. Princeton, NJ: Princeton University Press 1978), na expanzi prezidentských pravomocí má klíčový podíl permanentní interakce (konfliktní, častěji ale kooperativní) mezi Kongresem a prezidentem. Role Nejvyššího soudu zde byla poměrně malá. NS USA se spíše ke komplikovaným ústavním otázkám vůbec nedostal, protože byly řešeny výlučně politickými aktéry stricto sensu – a pokud před něj byly tyto otázky předneseny, spíše využil doktríny politické otázky (political question doctrine) a o otázce vůbec nerozhodl. Podotýkám že doktrína politické otázky sice v Evropě na prvý pohled neexistuje, evropské ústavní soudy nicméně relativně snadno operují v rámci svého uvážení stejným směrem, tedy směřují k ponechání politiky politikům, a nevměšování se justice do oblasti „čisté“ politiky (je pravdou, že to se v posledních řekněme dvou dekádách relativizuje, což souvisí s určitou juridifikací politiky – k typologii této problematiky u nás srov. práce Jana Kysely, resp. zcela nedávno velmi systematické vymezení juridifikace v práci Blichnera a Molandera "Mapping Juridification" v European Law Journal, sv. 14, č. 1, s. 36-54, 2008).

I naše diskuse pod postem Vojtěcha Šimíčka k možnosti prezidenta neratifikovat mez. smlouvu v zásadě nemá vést k tomu, že by se celá otázka měla judicializovat. Naopak, právní argumenty by v zásadě měly být využity při kultivovaném právněpolitickém diskursu k těmto otázkám. Politická praxe parlamentu, vlády a prezidenta dotváří ústavu včetně role prezidenta. V kultivovaném politickým systému by se toto dotváření mělo dít primárně použitím argumentů právních, nikoliv silových (byť nejsem naivní, a je mi jasné, že „rozum“ je v tomto procesu významně doplňován „mocí“). Jak velmi hezky upozorňuje Jan Kysela, celkové postavení prezidenta sílí v dobách slabých vlád s těsnými parlamentními většinami, a naopak oslabuje v dobách silných vlád s jasnou většinou v parlamentu. Role úřadu prezidenta tak je relativně slabá v letech 1993-1996, a naopak sílí v dobách po roce 1996, kdy má ČR nestabilní vládní většiny (specifickou dobou pak byla perioda „opoziční smlouvy“ 1998-2002, kdy se úřad prezidenta stává velmi aktivistickým z jiných dobře známých důvodů, a kdy se ke slovu dostává některými aktivistickými rozhodnutími též ústavní justice). Jaké bude postavení prezidenta, rozhoduje nejen to, jak se političtí aktéři chovají k stávajícímu prezidentovi (jinými slovy, co mu umožní), ale též jakého prezidenta volitelé v parlamentu vybírají (nutno říci, že volby obou českých prezidentů se shodují v jednom důležitém aspektu – ani u jednoho z obou prezidentů nebylo možno očekávat, že bude fungovat v režimu čistě ceremoniálního prezidentství).

Role ÚS by v těchto otázkách měla být jen ultima ratio – vzpomeňme na kauzu jmenování guvernéra ČNB bez kontrasignace prezidentem Havlem (Pl. ÚS 14/01) a na dosti nešťastné rozhodnutí ÚS, které argumentovalo specifickým postavením prezidenta republiky jako nadstranické hlavy státu (něčím, co se mimochodem podobalo schmittovské koncepci prezidenta jako pouvoir neutre). Názor osmičlenné většiny ÚS tehdy jasně odmítl podle mne vynikající disent V. Güttlera, M. Holečka, I. Janů, Z. Kesslera a J. Malenovského: „Některé části odůvodnění nálezu dávají tušit, že většina pléna Ústavního soudu se domnívá, že záměrem ústavodárce bylo garantovat nezávislost ČNB tím, že Ústava umožní rozhodovat o personálním složení Bankovní rady "nadstranickému prezidentovi" a že naopak zabrání jakékoli ingerenci ze strany politicky profilované vlády. Je zřejmé, že uvedený názor je zvěčněním a absolutizací subjektivního vnímání momentálního faktického stavu, nikoli však správnou reflexí ústavně právního stavu. Prezidenta republiky volí podle Ústavy Parlament. Zákonodárný sbor je "stranickým" orgánem. Stěží lze proto bez dalšího dospět k přesvědčení, že výsledkem jeho volby pravidelně bude "nadstranický" prezident. Je-li premisa o vždy nadstranickém prezidentovi chybná, je chybný i vývod, že prezident republiky za všech okolností bude dostatečným garantem nezávislosti ČNB. Dosažení skutečné nezávislosti nelze pojmově docílit spojením ČNB s jediným ústavním orgánem, ale naopak jen důsledným působením vzájemných brzd a kontrol mezi různými ústavními orgány působícími v souladu s demokratickou dělbou moci, na čemž staví všechny moderní demokratické ústavy. Záměr českého ústavodárce nemohl být jiný. Taková interpretace záměru ústavodárce nás vede k přesvědčení, že Ústava (ve spojení se zákonem o ČNB) hodlala vytvořit systém brzd a kontrol mezi prezidentem republiky a vládou při jmenování nejvyšších funkcionářů ČNB. Jen takový systém totiž povzbuzuje konstruktivní spolupráci a interakci mezi ústavními orgány, jež jsou v bytostném zájmu demokratického státu. Potřeba určitých brzd a kontrol ze strany vlády vzhledem k prezidentu republiky je dána tím, že prezident bez jakékoli ingerence vlády jmenuje většinu členů Bankovní rady, že guvernéra a viceguvernéry je oprávněn jmenovat i z osob, jejichž odbornou či jinou kvalifikaci neprověřilo předchozí působení ve vedení ČNB (§ 6 odst. 3 zákona o ČNB), i tím, že není stanovena délka funkčního období guvernéra ani viceguvernérů.
(netvrdím, že i výrok tohoto nálezu je špatný, nicméně klíčovým argumentem pro mne byla právě ústavní praxe, nikoliv dosti pochybný výklad většiny ÚS, který byl jádrem nálezu. Setrvalosti ústavní praxe se však měl ÚS věnovat podstatně více).

Právě zmíněný nález je jistě ultima ratio a justiční moc by do těchto citlivých kompetenčních otázek neměla být zatahována (tyto otázky by měly být řešeny souhrou a dohodou všech relevantních politických aktérů s využitím právních argumentů). Současně ukazuje dosti „akrobatický“ způsob, kterým se ÚS k meritornímu rozhodnutí vůbec dostal (viz předchozí usnesení ÚS k této věci) – rozhodnout tuto věc ale podle mne ÚS v daném okamžiku musel, protože se tehdy vytvořila zarputilostí všech relevantních politických aktérů zcela krizová situace, která již dosáhla takovém dimenze, že jiné řešení než soudní možné nebylo.

Závěrem možno říci, že ústava je jistě dotvářena ústavním soudem, ale neměli bychom podceňovat roli, kterou na dotváření ústavy mají političtí aktéři stricto sensu. Tato role je mnohem větší než judikatorně orientovaní právníci připouští. Co je ústavou v daném prostoru a čase je tedy nutno hledat v konvencích politických aktérů, které lze jen velmi obtížně judicializovat (jakkoliv by i tyto konvence a jejich utváření mělo probíhat prostřednictvím právního diskursu), a proto v klasických systémech se často vůbec nehovoří o ústavních konvencích jako o právních normách. Naopak v systémech méně stabilních je do politického procesu vtahována justice, což ale k jejich stabilitě vůbec nepřispívá, ale naopak tyto systémy dále destabilizuje.
Celý příspěvek

čtvrtek 15. ledna 2009

Global Antitrust 009 – díl první

Konec starého roku je příležitostí pro bilancování, začátek nového důvodem pro výhled do budoucna. Po informacích o tom, ve kterém kraji se narodilo první děťátko a zda se tak stalo tři nebo pět sekund po půlnoci zaplnily média předpovědi, co přinese začínající rok v politice, ekonomice a kultuře, popř. které celebrity se pravděpodobně ožení a které nejspíše rozvedou. Rád bych se k této pěkné novoroční tradici přidal, a to v oblasti, kterou zatím v Čechách, myslím, žádný komentátor neobsadil. Tak tedy, co přinese rok 2009 ve světě soutěžního práva?


Domnívám se, že globální soutěžní politiku v roce 2009 nejsilněji ovlivní dvě okolnosti, přičemž obě budou mít nepochybně vliv i v následujících letech. Prvním faktorem je plánovaná změna na klíčových postech soutěžního světa, tím druhým jsou ekonomické obtíže, do kterých se dostala většina ekonomik vyspělého světa. Ale postupně.

Existují-li skuteční lídři globální soutěžní politiky, pak jsou to nepochybně Spojené státy a Evropská unie. Antimonopolní orgány USA (Antitrustové oddělení Ministerstva spravedlnosti – AD DoJ, Federální obchodní komise - FTC) a Evropská komise (resp. její Generální ředitelství pro soutěž) jsou nositeli impulsů soutěžní politiky. Bylo by překvapivé, pokud by tomu tak nebylo. Obě jurisdikce mají ohromnou tradici aplikace antitrustového práva, jejich ekonomiky jsou těmi nejvyspělejšími na světě, mají nejlepší hmotné i personální prostředky. Z jejich spolupráce těží celý antitrustový svět, z napětí mezi nimi vznikají vynikající diskuse a skvělé projekty (např. v reakci na odlišný postoj obou institucí ke spojení GE/Honeywell vznikla Mezinárodní soutěžní síť jako projekt, který by měl vést k harmonizaci aplikace soutěžního práva na celém světě, rozuměno zejména v Evropě a Americe).

Směřování všech uvedených institucí je přitom ovlivněno mj. tím, kdo v jejich čele stojí. V posledním období přitom vztahy nebyly příliš vřelé. Připomeňme rozepři ohledně způsobu řešení případu Microsoft v Evropě, která eskalovala po vydání rozsudku Soudu prvního stupně v září 2007. Dosavadní šéf AD DoJ Thomas Barnett několik hodin po vynesení rozsudku uvedl v médiích, že standard aplikovaný na jednostranné jednání ze strany EK a SPS povede spíše než k ochraně spotřebitelů k poškození zákazníků v podobě zmrazení inovace a odrazování od soupeření. Na toto prohlášení pak ostře zareagovala dosavadní komisařka pro soutěž, Neelie Kroes, podle níž „je absolutně nepřijatelné, aby představitel americké administrativy kritizoval nezávislý soudní orgán mimo jeho vlastní jurisdikci“. Podle Kroes Komise nekomentuje rozhodnutí amerických soudů, a na oplátku očekává stejný stupeň respektu i z druhé strany.

Korektní transatlantická debata se naopak vede nad vhodným přístupem k vertikálnímu určování cen, kdy američtí představitelé razí liberálnější pojetí a poukazují na časté prosoutěžní účinky takového jednání, kdežto Komise i nadále setrvává na škodlivosti RPM, jež i nadále považuje za tvrdé omezení soutěže (hard core restriction).

Po osmi letech republikánského vládnutí nastoupí na konci ledna do prezidentského úřadu v USA demokrat Barack Obama. Předpokládá se, že nový prezident po nástupu do funkce zásadním způsobem obmění obsazení klíčových postů ve FTC a AD DoJ a celý svět je v očekávání, jak se tato změna promítne do soutěžní politiky Spojených států. Její směřování přitom bylo předmětem předvolebního boje (i když okrajovým). Oba kandidáti byli dotazování na jejich plány v oblasti antitrustu. Senátor Obama kritizoval, že současná administrativa má nejslabší výsledky v oblasti antitrustu ze všech vlád za posledního půl století, a proslavil se slibem, že pokud se stane prezidentem, zařídí, aby antitrustové oddělení ministerstva spravedlnosti skutečně věřilo v soutěžní právo. Tato kritika se zdá být namířena zejména do oblasti posuzování případů dominantních podniků a vertikálních omezení, neboť to jsou oblasti, v nichž opravdu současné vedení ministerstva spravedlnosti spoléhalo spíše na trh a zdrželo se jakýchkoli zásahů. Obama chce rovněž důkladnější přezkum fúzí a odvolání některých výjimek z antitrustového práva, např. v oblasti farmaceutik. Bude rovněž zajímavé, zda se Obamova vláda pokusí zvrátit rozsudek Nejvyššího soudu ve věci Leegin (o kauze a jejich důsledcích psal zde Jirka Kindl), který zrušil per se zákaz určování cen pro další prodej. Přijetí takového zákona přitom zvažovali před časem někteří demokratičtí senátoři, včetně Hillary Clinton.

Kdo bude novým šéfem AD DoJ a zda či k jak masivní změně dojde mezi komisaři FTC, se zatím neví. Ať si nový prezident vybere kohokoli, je jasné, že tato volba ovlivní na příštích několik let směřování a vnímaní americké soutěžní politiky, která, podle některých tamních autorů, za posledních osm let ztratila svou prestiž a své vedoucí postavení přenechala Evropské komisi.

Avšak i tam je zaděláno na změny. Letos se konají volby do EP a po nich bude sestavována nová Komise. Když v roce 2004 nastupovala na své místo Neelie Kroes a nahradila charismatického Itala Maria Montiho, univerzitního profesora ekonomie, mnozí vraštili čelo. Obávali se, zda nová komisařka, která se celý život pohybovala ve světě obchodu, bude schopna zastávat podobně razantní přístup jako její předchůdce, a to i proto, že adresáti jejích rozhodnutí mohou být její dřívější kolegové či obchodní partneři. Neeli Kroes za uplynulých pět let však mnohé pochyby svými činy vyvrátila. Spolu s generálním ředitelem pro soutěž, jímž je Angličan Philip Lowe, vytvořili tandem možná rozdílných osobností, které však posunují soutěžní politiku v Evropě vpřed. Mezi jejich úspěšné projekty patří rekordní výsledky antikartelového programu Komise (rekordní je jak počet odhalených a potrestaných kartelů, tak výše ukládaných sankcí), úspěch fungování Evropské soutěžní sítě, debata o soukromém vymáhání soutěžního práva či nedávno zveřejněný dokument o modernizaci aplikace čl. 82 Smlouvy ES.

Zdá se být téměř jisté, že v průběhu tohoto roku oba ve svých pozicích skončí. Změna na pozici generálního ředitele pro soutěž už byla ohlášena a skutečnost, že se na toto místo byl nominován Alexander Italianer z Nizozemí (jehož dosavadní kariera, ale i jméno a národnost jsou vzorným příkladem evropanství), je důkazem, že ve svém úřadu nebude pokračovat ani Neelie Kroes, která má stejnou státní příslušnost (podle pravidel Komise nemůže být komisař a generální ředitel z jednoho členského státu). Mnozí toho již dnes litují.

Každopádně, tento a následující roky ukáží, do jaké míry jsou aktuální soutěžní politika a odlišné tendence spojeny s konkrétními osobnostmi v čele klíčových úřadů, či zda jsou odlišnosti způsobeny jinými, hlubšími okolnostmi, na něž nemají konkrétní lídři rozhodující vliv. Možná se ukáže, že skutečnými nositeli soutěžní politiky v jedné či druhé jurisdikci jsou jiní lidé – soudci, profesoři soutěžního práva či ekonomie nebo dokonce úředníci soutěžních úřadů a že změna v obsazení nejvyšších postů nebude znamenat zásadní zvrat.

Osobně se domnívám, a nasvědčují tomu i již publikované komentáře, že v Evropské unii k žádnému převratu nedojde. Italianer je charakterizován jako „klidná síla“ a je předpoklad, že se bude snažit pokračovat v dobré práci svého předchůdce. Současná prominentní pozice soutěžní politiky mezi jednotlivými agendami Komise je však dána i skutečností, že přinejmenším od roku 1999 byly v čele GŘ pro soutěž velmi silné osobnosti, které o sobě dávaly vědět a nebály se jít do kontroverzních rozhodnutí a projektů. Pokud by výsledkem debaty politiků bylo jmenování slabšího komisaře, mohla by tato skutečnost ovlivnit „viditelnost“ evropské soutěžní politiky, její základní směřování asi těžko.

Ani ve Spojených státech se podle mne nedá čekat zásadní revoluce, i když přehodnocování dílčích přístupů a důraz na jiné agendy zřejmě ano. Předpokládám aktivnější přístup k dominanci a jejímu zneužití, což však vzhledem k současné míře ingerence ze strany antitrustových orgánů nebude tak obtížné. Jak hluboká bude tato proměna, ukáží nejbližší měsíce.

Každopádně simultánní změna představitelů klíčových soutěžních úřadů, ke které dochází za normálních okolností jednou za dvacet let, nabídne unikátní možnost tyto proměny sledovat a pochopit, jaký skutečný vliv mají rozhodující jurisdikce na aplikaci soutěžního práva v jiných státech a na debaty, které se tam odehrávají, a to včetně České republiky.

Kdokoli, kdo bude v roce 2009 stát v čele AD DoJ, FTC nebo a GŘ pro soutěž, bude nucen reagovat na výzvy, které pro soutěžní politiku přináší současná ekonomická krize. O tom však v příštím postu.
Celý příspěvek

středa 14. ledna 2009

Může prezident republiky odmítnout ratifikaci mezinárodní smlouvy?

Ve vánočním dvojčísle časopisu Respekt se objevila informace, že „prezident nechce podepsat smlouvu, kterou předtím schválily obě komory parlamentu“, a to údajně z důvodu jejího rozporu s ústavou. Konkrétně se jedná o problém Mezinárodního trestního soudu. V následujícím postu nemám ambici hodnotit tento konkrétní prezidentův krok a nechci se jakkoliv vyjadřovat ani k předmětné mezinárodní smlouvě. Pokusím se pouze zamyslet nad otázkou, zda prezident republiky může nepodepsat sjednanou mezinárodní smlouvu, s níž vyslovil souhlas Parlament, a budu rád, když se mi na toto téma podaří otevřít diskusi. Nejsem si totiž vědom toho, že by v minulosti k podobnému problému již došlo, a protože se bavím ústavním právem, považuji za mimořádně zajímavé sledovat vytváření nejrůznějších interpretací ústavních textů, případně dokonce vznik ústavních zvyklostí či obyčejů.

Ústavní úprava je k tomuto problému značně kusá, což však určitě nepředstavuje její deficit (ústavní normy totiž ani nemají být podrobné!). Z čl. 10 ve spojení s čl. 49 Ústavy ČR plyne, že k ratifikaci některých mezinárodních smluv je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Samotnou ratifikaci provádí prezident republiky [čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy], který také mezinárodní smlouvy sjednává. Zatímco sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu (nebo s jejím souhlasem na jednotlivé členy), v případě samotné ratifikace se jedná o výlučné a nepřenosné právo prezidenta.

Lze konstatovat, že proces sjednávání a schvalování mezinárodních smluv má určité fáze a jsou do něj vtaženi různí „hráči“ (ústavní instituce), kteří mohou sledovat někdy i značně rozdílné zájmy. Bez ratifikace však mezinárodní smlouva nemůže být pro Českou republiku závaznou.

Zde je třeba upozornit na odlišnost při srovnání se zákonodárným procesem. Zákon totiž může být platnou a účinnou součástí českého právního řádu i bez podpisu prezidenta (ačkoliv Ústava s tímto podpisem v čl. 51 výslovně počítá), jelikož je projevem vůle zákonodárného sboru a podpis prezidenta na něm nelze považovat za akt jeho schvalování. Možnost odmítnutí podpisu zákona prezidentem nicméně určitě neschvaluji, byť nelze přehlédnout, že v minulosti k této situaci již několikrát došlo. Prezident Havel zásadně odmítal podpis takového zákona, který vetoval a jehož veto bylo překonáno novým hlasováním Poslanecké sněmovny; prezident Klaus již dokonce nepodepsal zákon, který předtím nevetoval (viz zákon č. 292/2004 Sb., o zásluhách Edvarda Beneše).

Podpis (resp. jeho absence) prezidenta republiky na mezinárodní smlouvě má však zcela jiný význam, než jako je tomu u vnitrostátního zákona. V případě mezinárodní smlouvy totiž teprve podpisem prezidenta republiky je definitivně projevena vůle státu přijmout závaznost smlouvy.

Dospívám proto k závěru, že prezident republiky skutečně může odmítnout podpis sjednané mezinárodní smlouvy, a to i přesto, že s ratifikací předtím vyslovil souhlas Parlament. Na této skutečnosti nic nemění ani to, že prezident je oprávněn podat Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu této mezinárodní smlouvy s ústavním zákonem, což může učinit až od okamžiku, kdy mu smlouva byla předložena k ratifikaci. Jinak řečeno, i když prezident této možnosti využije a Ústavní soud dojde k závěru, že rozpor s ústavním pořádkem není dán, ještě to neznamená, že mu ústava předepisuje smlouvu podepsat. Jakkoliv totiž Ústavní soud rozptýlí jeho pochybnosti z hlediska ústavnosti této smlouvy, může toto být jen jeden z množiny důvodů (zejm. politických), pro který se nakonec prezident rozhodne smlouvu nepodepsat.

Tím samozřejmě nechci říci, že by tak měl prezident činit. I proces schvalování mezinárodních smluv by totiž měl vyznívat jako harmonické souznění stejně naladěného hudebního tělesa, tj. mělo by jít o souhru ústavních institucí, kdy Ústava dává prezidentovi řadu možností, jak předejít možným problémům. Např. podle čl. 63 odst. 1 písm. b) Ústavy prezident sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu, tzn. není povinen tak učinit, a pokud má dopředu za to, že s určitou smlouvou apriori nesouhlasí, není racionální, aby její sjednávání přenechal vládě. Tvrdím dokonce, že je zcela nelogické, aby prezident republiky odmítl ratifikovat takovou smlouvu, vůči jejímuž sjednávání měl od počátku zásadní výhrady, nicméně její sjednání přenesl na vládu (to je případ Lisabonské smlouvy). Podle čl. 64 odst. 2 Ústavy je prezident oprávněn účastnit se schůzí vlády a projednávat s ní otázky spadající do její působnosti. Nic mu proto nebrání, aby svoje připomínky ventiloval již v průběhu sjednávání smlouvy a není racionální, aby s nimi přišel až po schválení smlouvy Parlamentem.

Jakkoliv však patří Česká republika mezi parlamentní a nikoliv prezidentské republiky, je v případě schvalování mezinárodních smluv postavení prezidenta velmi silné a nelze jej právně jakkoliv nutit k podpisu smlouvy, s níž nesouhlasí. Jiná věc je apelovat na něj, aby vždy velmi dobře vážil politické dopady takovéhoto svého rozhodnutí, ale to je již otázka, přesahující hranice ústavního práva.

Celý příspěvek

pondělí 12. ledna 2009

Nový Eric Stein Working Paper

... tentokrát konečně také v češtině: Měnící se struktura právního řádu a jeho atributy od Jana Kysely. Níže přetištuji abstrakt.

V důsledku celé řady jevů je narušována představa právního řádu jako pyramidy s jediným ohniskem, jímž je ústava, od níž se přehledně odvozují jednotlivé vrstvy právního řádu. Místo toho pozorujeme paralelní působení právních systémů tuzemského, mezinárodního a evropského původu, k němuž přistupuje možné střetávání teritoriality a kulturně definované personality práv. Jedním z pojmů nabízejících se k popisu nové reality je „polycentrismus“, s nímž je spojeno nahrazení hierarchického modelu pyramidy modelem sítí. Zde už „vyšší“ nepůsobí proti „nižšímu“ derogačně; na místě je uvažovat spíše o „překládání“. Výrazem toho je jednak větší důraz na aplikační přednost, jednak diskuse o střetávání nároků různých právních systémů na přednost před ostatními. Politický a právní vývoj se nemůže nedotknout rovněž pojmů, z nichž je zvláštní pozornost věnována suverenitě. Jako nosné se ukazuje pojetí C. Schmitta, který suverenitu spojuje s rozhodováním o výjimečném stavu, resp. o výjimce. Tato konstrukce totiž obstojí i v procesu prohlubující se evropské integrace. Fenomén polycentrismu není chápán jako hodnotově vyhraněný, ba ani jako definitivní. Umocněn je labilitou právního řádu.
Celý příspěvek

neděle 11. ledna 2009

Obecné soudy a přezkum ústavnosti versus přednostní aplikace práva ES

Rád bych krátce upozornil na (nikoliv jej tedy komentoval nebo hlouběji rozebíral) nedávné rozhodnutí Ústavního soudu (Pl. ÚS 12/08), jež se týká aktivní legitimace obecných soudů obracet se na něj s návrhem na zrušení právního předpisu, pokud je tento předpis podle názoru obecného soudu rovněž v rozporu s právem ES. Jednalo se o návrh vznesený Městským soudem v Praze ohledně § 17 odst. 4 zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, které vylučuje udělení licence k provozování rozhlasového a televizního vysílání podnikateli zajišťujícímu síť elektronických komunikací.

Stručně řečeno, podle Ústavního soudu v takové situaci obecný soud aktivně legitimován není, poněvadž se v důsledku uplatnění principu přednosti práva ES dotčené ustanovení českého práva nepoužije, a není tedy splněna podmínka vyplývající článku 95 odst. 2 Ústavy. Ten stanoví, že v případě, dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu; Ústavní soud upřesňuje, že „soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona, resp. jeho jednotlivých ustanovení, který má být aplikován při řešení sporu probíhajícího před obecným soudem“ (bod 26 usnesení).


Usnesení navazuje na dřívější rozhodnutí (Pl. ÚS 19/04 – to „slavné“, oceněné jako „judikát roku“), od něj se však odlišuje v jednom ohledu:

32. […] Těžiště důvodů, pro které Městský soud v Praze navrhuje zrušení napadeného ustanovení, leží v jeho rozporu s ustanoveními ústavního pořádku, konkrétně čl. 26 odst. 1 Listiny, nikoliv s ustanoveními práva Evropských společenství. Tím se tento případ odlišuje od [případu, ve kterém Ústavní soud rozhodl usnesením sp. zn. Pl. ÚS 19/04], kde navrhovatel ve svém návrhu argumentoval tím, že již zrušené předpisy byly v prvé řadě v rozporu s právem Evropských společenství, a teprve v druhé řadě s českým ústavním pořádkem.

Ústavní soud tedy stál před volbou: buď názor obecného soudu o rozporu napadaných ustanovení s právem ES ignorovat a věnovat se pouze důvodům, pro které tato ustanovení mají být současně protiústavní, anebo postupovat tak, jak se nakonec rozhodl. Svoji volbu odůvodnil takto:

34. Ústavní soud je toho názoru, že navrhovatel měl za takové situace rozhodnout na prvním místě na základě požadavků stanovených rozsudkem Simmenthal II o případné nepoužitelnosti napadeného ustanovení pro jeho rozpor s právem Evropských společenství. Ústavní soud ponechává zcela na úvaze obecného soudu, zda se primárně bude zabývat zkoumáním rozporu zákonného ustanovení, které má aplikovat, s právem Evropských společenství anebo se zaměří na zkoumání rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Pokud se primárně zaměří na zkoumání souladu s právem Evropských společenství a tvrdí, jako v tomto případě, že zkoumané ustanovení zákona s ním je v rozporu, musí z tohoto svého přesvědčení vyvodit důsledky v souladu s požadavky judikatury Soudního dvora, tzn. napadené ustanovení neaplikovat (k tomu srov. obdobný postup německého Spolkového ústavního soudu v rozsudku ze dne 11. 7. 2006 ve věci 1 BvL 4/00, BVerfGE 116, 202 na s. 214, body 51 až 53). Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší vstupovat do úvah obecného soudu ohledně důvodnosti jeho závěru o rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství, upozorňuje však, že takový závěr musí být řádně odůvodněn, jinak by se mohl stát předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní (viz nález sp. zn. III. ÚS 346/06 ze dne 19. 12. 2007, třináctý odstavec odůvodnění).

Jinými slovy, je zcela na obecném soudu, zda identifikuje rozpor ustanovení, které má aplikovat, s právem ES, a Ústavní soud do tohoto zkoumání nechce vstupovat. Dále tak zdůrazňuje trend, aby otázky práva ES řešily především soudy obecné a Ústavní soud se zabýval pouze otázkami ústavnosti (viz také bod 31 usnesení).

Za pozornost podle mého názoru stojí rovněž pasáž usnesení, která se vyjadřuje ke kontroverzní judikatuře Ústavního soudu týkající se výkladu pojmu „ústavní pořádek,“ do kterého je podle názoru Ústavního soudu třeba stále řadit smlouvy o lidských právech, navzdory jednoznačnému znění tzv. Euronovely, jelikož „žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod [Pl. ÚS 36/01 a navazující judikatura], který se promítá i do limitů přenesení pravomocí na Evropskou unii na základě čl. 10a Ústavy [viz nález Pl. ÚS 50/04].“ (bod 35)

Podle Ústavního soudu totiž část právní doktríny „z nálezu [Pl. ÚS 36/01] dovozovala jeho nekompatibilitu s výše uvedenými požadavky Soudního dvora, vyjádřenými v rozsudku Simmenthal II. Podle jejího názoru je totiž třeba chápat již dosaženou procedurální úroveň ochrany, která je nezměnitelná, jako centralizovaný přezkum kompatibility zákonů s lidskými právy (Kühn, Z.: Derogace a aplikační přednost ve vztahu domácího, mezinárodního a komunitárního práva, Soudní rozhledy, roč. 2004, č. 1, str. 1 - 9 na str. 7). Z tohoto pohledu by neaplikace ustanovení, které je současně v rozporu s právem Evropských společenství a s ústavním pořádkem České republiky, zabránila tomu, aby se Ústavní soud mohl zabývat otázkou jeho neústavnosti. Obecný soud by totiž nesplňoval podmínky své aktivní legitimace pro podání návrhu k Ústavnímu soudu, neboť by napadené ustanovení v důsledku vyloučení jeho použitelnosti na základě přednostního působení práva Evropských společenství nebylo ustanovením, jehož má být při řešení věci použito ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy.“ (bod 35)

S touto předchozí judikaturou se Ústavní soud vypořádává následujícím způsobem:

36. Dosaženou procedurální úroveň ochrany je však třeba chápat především jako zachování referenčního kritéria pro posuzování ústavnosti, jak v rámci řízení o kontrole norem, tak v rámci rozhodování o ústavních stížnostech. V nálezu Pl. ÚS 36/01 (cit. výše) totiž Ústavní soud především stanovil, že novelu Ústavy, provedenou ústavním zákonem č. 395/2001 Sb., kterým se mění ústavní zákon České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, "nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky." (N 80/26 SbNU 317, 330). Ústavní soud tedy nekladl ani tolik důraz na zachování svého centralizovaného postavení při kontrole ústavnosti, jako spíše na zachování referenčního hlediska přezkumu. To ostatně potvrzují i další rozhodnutí, kde výkladem pojmu ústavní pořádek, zahrnujícím rovněž mezinárodní smlouvy o lidských právech, Ústavní soud odůvodnil například svoji pravomoc posuzovat ústavnost zákona i ve světle mezinárodních smluv o lidských právech, ačkoliv se navrhovatel dovolával pouze ustanovení Listiny [nález sp. zn. Pl. ÚS 44/02 ze dne 24. 6. 2003 (N 98/30 SbNU 417; 210/2003 Sb.)], anebo svoji pravomoc posuzovat ve světle mezinárodních smluv o lidských právech rovněž individuální ústavní stížnosti [např. nález sp. zn. II. ÚS 142/03 ze dne 2. 10. 2003 (N 116/31 SbNU 45) anebo nález sp. zn. II. ÚS 321/04 ze dne 24. 2. 2005 (N 33/36 SbNU 367)].

37. Na tom nic nemění skutečnost, že v nálezu Pl. ÚS 36/01 (cit. výše v bodu 35 tohoto usnesení) Ústavní soud odůvodnil nutnost zahrnout do rámce ústavního pořádku i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách tím, že zatímco v případě rozporu zákona s ústavním zákonem není soudce obecného soudu kvalifikován věc posoudit a je povinen ji předložit Ústavnímu soudu, v případě rozporu zákona a smlouvy o lidských právech, jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality, je podle čl. 10 Ústavy povinen postupovat dle mezinárodní smlouvy. Podle právního názoru vysloveného Ústavním soudem v tomto nálezu by takové rozhodnutí, bez ohledu na to, která soudní instance jej přijala, v právním systému neobsahujícím soudní precedens v kvalitě a závaznosti pramene práva nikdy nemohlo nabýt případně i faktických derogačních důsledků. Pro dvě, svou ústavní povahou identické situace, by tak byla Ústavou vytvořena ničím neodůvodněná procedurální nerovnost. V případě rozporu napadeného ustanovení s právem Evropských společenství se ale o situaci identickou s rozporem s ústavním pořádkem nejedná. K nepoužití napadeného ustanovení Městským soudem v Praze by případně došlo nikoliv pro její rozpor se smlouvou o lidských právech, tedy rozpor, jenž je ústavněprávně stejné povahy a kvality jako rozpor s vnitrostátními ustanoveními ústavního pořádku, ale pro rozpor s ustanoveními práva Evropských společenství, která mají naprosto odlišný charakter. Navíc toto právo působí v právním řádu České republiky na základě čl. 10a Ústavy (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 50/04, N 50/40 SbNU 443, 494), a nikoliv čl. 10 jako mezinárodní smlouvy o lidských právech, na které se vztahuje výše citovaný nález. Nelze tedy hovořit o tom, že by přednostní aplikace práva Evropských společenství na základě judikatury Soudního dvora vytvářela ničím neodůvodněná procedurální nerovnost, která by zasahovala do materiálního ohniska Ústavy.


Celý příspěvek