čtvrtek 31. července 2008

Vím, že ty běsy tady pořád jsou


S místopředsedou Ústavního soudu Pavlem Holländerem o postmoderně za okny, atmosféře na pražské fakultě a Camusově síle

Pokud vybavení kanceláře vypovídá o jejím uživateli, pak je nápadné, že místopředseda Ústavního soudu Pavel Holländer (55) zde nemá své vlastní fotografie, ale obrazy. Velkého Schieleho („nic erotického zde od něj bohužel mít nemůžu“), Dalího rozteklý čas, Dona Quijota a litografické karikatury justičního prostředí.
Rozhovor probíhal 30. července, trval dvě hodiny. Na Jiném právu vychází část, kde „nejvlivnější český právník“ hodnotí právnickou scénu včetně fakult, mluví o svých důležitých knihách a svých životních obdobích. Autorizaci Pavel Holländer nepovažoval za nutnou
.

V loňské anketě HN jste byl s velkým předstihem (27 z 51 hlasů) označen za tuzemského intelektuálně nejvlivnějšího právníka. Kdo je naopak pro vás právníkem, na nějž dáte?
Když v obchodním právu něco řeknou profesoři Eliáš, Hajn, Bejček, beru to s velkou vážností. V ústavním právu čtu samozřejmě se zájmem názory profesora Filipa. V občanském právu procesním, které je jinak u nás žel ve velké krizi, určitě zpozorním, kdykoli něco napíše profesorka Winterová.
Ale upřímně řečeno, osobnost takového ranku, jakou byl kdysi Antonín Randa nebo v druhé polovině 20. století Viktor Knapp, dnes neexistuje.
Změnilo se tolik právo nebo celá společnost?
Moje generace, ač o to po roce 1989 velmi usilovala, už nemohla srovnat krok s poválečným vývojem sociálních věd na Západě a vygenerovat srovnatelné osobnosti. Právní myšlení u nás za čtyřicet let příliš upadlo. Vždyť Knapp nebyl produktem komunismu, ale první republiky a starého světa. Já jsem, marná sláva, produktem normalizace.
Je možné, že velké osobnosti zrodí současná doba, ale stejně to budou mít těžké.
Proč?
Za oknem zuří postmoderna. Dnešní svět je jiný, těkavý, měnivý, i pro sociální vědce je nesmírně obtížné ho analyzovat. V době, kdy žili Randa, Krčmář, Weyr, byl svět jednodušší, pojmově jednodušší, proto i systémy mohly být přehlednější, srozumitelnější, přesvědčivější než dnes.
Nicméně: z generace kolegů, která v 90. letech už mohla studovat na Západě, výborně ovládá jazyky, má zkušenosti, může vyrůst nová osobnost, jsou tam vynikající jednotlivci počínaje Zdeňkem Kühnem, Janem Kyselou, Vojtěchem Šimíčkem, počítám sem i Jiřího Přibáně. Ale ani jich zase tolik není. A nevím, nakolik je odrazuje akademické prostředí. V období mezi 25 a 40 lety se potřebujete oboru intenzivně věnovat, deset dvanáct hodin denně. A jestli jsou ochotni – a je-li to vůbec možné – sžít se s generací o 30-40 let starší, která sedí na pozicích vedoucích kateder.

Praha má špatnou atmosféru

Při chvále Aleny Winterové jste na okraj poznamenal, že jinak se vám zdá procesní právo civilní v krizi. V jakém smyslu, v čem se to projevuje?
Vyprázdnily se katedry. Jakkoli je paní profesorka vynikající osobnost, zároveň je z odcházející generace. A kdo je za ní? Na katedrách v obou velkých kamenných fakultách – nemluvím teď o těch dvou menších fakultách procházejících krizí – nejsou velké silné osobnosti procesního práva. Teorie, a to platí v menší míře i o trestním procesu, se přesunula do justice, dnes ji dělají soudci. A pohled soudců je, při vší úctě, jen z jednoho úhlu, akademikův pohled je univerzálnější.
Generace Jaroslava Bureše a Pavla Šámala neměla tu životní příležitost, aby prožila akademickou dráhu, studovala v Británii, nemohla pět let pracovat v Německu a chápat tamní právní prostředí.
Když jste měl jmenovat výrazné osobnosti, spontánně vás napadly tři brněnské, jedna pražská a jedna plzeňská. Zdá se, že za nejlepší fakultu tedy dnes považujete Brno?
Školu skutečně dělají silné, charismatické vědecké osobnosti, ty přitahují asistenty a motivují studenty. To jsem si nejsilněji uvědomil, když jsem seděl v akreditační komisi (dva roky ve slovenské, šest let v české) a jednal tam s takovými osobnostmi jako matematik Jaroslav Kurzweil, historik František Šmahel, amerikanista Josef Jařab... Profesor Kurzweil je matematik světového jméno, udělal objevy v jedné z nejtěžších oblastí oboru – kdo z nás právníků to o sobě může říci?
Na hodnocení školy bych se asi ptal čerstvých absolventů, ti nejlépe vědí, která přednáška za něco stála a které zkoušky byly náročné. Vedle názoru absolventů je pak samozřejmě hlavním kritériem vědecká činnost.
Pokud jde o pražskou právnickou fakultu, asi znáte její zvláštní atmosféru. Je to přílišný kolos. Podle mého názoru je tam až přílišná anonymita, která nutně brání vysoké náročnosti. Řada kolegů je rozptýlena jinými aktivitami. A je tam určité vnitřní napět, děděné po generace, kterému vlastně příliš nerozumím.
Mezi katedrami? Nebo generační napětí?
Nedokážu ho přesně určit, ale existovalo už v předchozích generacích. Výmluvně to pro mě ilustruje loňská habilitace kolegy Jiřího Zemánka. Věnuje se aktivně evropskému právu, jako jeden z mála publikuje v zahraničí, má nesporně kvalitní vědecké dílo... a neprošel v tajném hlasování vědecké rady. Já jsem tam přitom byl a vím, že se v průběhu rozpravy nikdo kriticky nevyslovil! Tady něco lidsky nefunguje. Tajné hlasování byl jeden z výdobytků revoluce, po mocenském tlaku komunismu, ale tady mám o něm pochybnosti. Všichni v akademickém prostředí bychom měli mít tolik cti a odvahy, abychom řekli kolegovi do očí, z jakých důvodů jsme proti jeho habilitaci.
Takže se vám zdá lepší Brno?
Snad... ano... Vyhýbám se kategorické odpovědi. Brno má teď také velké problémy. V 90. letech šlo velmi nahoru, generace utlumená v předchozím období – Filip, Bejček a další – se rychle habilitovala. Ale v posledních letech stagnuje. Nevidím dost nových disertací a habilitací.
Jsou tam pochopitelně někteří velmi nadaní lidé – z generace Michala Bobka, Jana Komárka, Martina Škopa, Radima Polčáka –, ale taky jich není moc a nejsou rovnoměrně rozloženi po katedrách. Brno může mít za deset let velké problémy, budou mu chybět silné osobnosti.
Je fakt, že ve srovnání s Prahou nedává tolik příležitostí pro vedlejší aktivity. Ale obě školy se nedají srovnávat s fakultami v německy mluvícím světě.

Od logiky ke Camusovi

Jaká kniha nebo studie vás jako právníka ovlivnila?
První asi učebnice Základy formální logiky od Vladimíra Janáka, k níž jsem se dostal poněkud směšnou cestou.
Po skončení školy jsem původně chtěl do advokacie, ale tam byl za komunismu numerus clausus, nepřijali mě. Takže jsem pokračoval jako interní aspirant v Bratislavě. Diplomku jsem dělal na téma kybernetických metod v legislativě, což bylo v 60. letech poměrně populární, ale v 70. už to mělo spíš špatný zvuk, takže mě zařadili pod katedru teorie státu a práva.
Měl jsem vynikající život: nikdo se o mě nestaral. Tehdejší učebnice teorie státu a práva jsem vůbec nedokázal dočíst, neměl jsem na to duševní sílu, po sto stránkách jsem se ztratil... Šel jsem do nádherné knihovny bratislavské Komenského univerzity, díval se na ty dlouhé řady knih a právo mě vyloženě odpuzovalo – hrozná nuda, šílená! Jel jsem po svazcích a zastavil se u logiky. Janákova kniha je brilantní, přečetl jsem si ji tehdy pětkrát. Přes ní jsem se propracoval k právnické logice, k Weinbergerovi, k polským teoretikům...
To byla vaše nejdůležitější kniha před rokem 1989?
Ještě Kelsenova Ryzí nauka právní. Udělal z ní výtah na 55 stránek, který u nás vyšel česky v roce 1933. A já byl za komunismu u vytržení, co je možné napsat na tak malé ploše, bylo to jak matematická nebo fyzikální teorie, nesmírně konzistentní, vnitřně přesná. Pobíhal jsem mezi kolegy a obtěžoval: "Četli jste to? Není to fantastické, jak tříbí myšlení a rozum?"
Do práva jsem pronikal přes jiné obory, primárně nikdy přes právo samo, spíš přes logiku, krásnou literaturu, třeba Dostojevského. Mimochodem, viděl jste teď Zelenkovy Karamazovy? Úžasný film! Když vznikají takové věci jako Karamazovi nebo dřív Je třeba zabít Sekala, film antických rozměrů, je to pro mě zpráva, že i dnes žijí výjimeční umělci.
A kniha po roce 1989?
Asi před pěti lety jsem poprvé četl Camusovu filozofii; za komunismu mohla vyjít nanejvýš jeho beletrie. Teprve teď vyšel jeho Člověk revoltující z 50. let – to má strašnou sílu! Já chápu, že ho Sartre tak nenáviděl! A všichni francouzští systematičtí filozofové. Ten chlap zemřel hrozně mladý, ještě mu nebylo padesát, a byl schopen vstřebat a prožít evropskou filozofii a literaturu a vyjádřit ji nádherným jazykem, jakého vědec není schopen. Ono je dost úžasně, když se, jak říkává Vojtěch Cepl, dopustíte jedné myšlenky – a Camus se jí dopustí čtyřikrát na každé stránce. Pamatujete na Formanova Amadea, jak si Salieri čte Mozartovy noty a zírá, že v partituře není jediný škrt? Jak prožívá jako hroznou nespravedlnost, že on je tak pilný a tak moc se musí snažit na jeden nápad, ale Bůh mluví ústy toho výtržníka Mozarta? Tak takhle museli nenáviděl Camuse.
Takže logika, Kelsen, Dostojevský, Camus...
...a samozřejmě Gustav Radbruch. Četl jsem ho, když jsem byl na začátku 90. let dva roky v Kielu. Taky to bylo vynikající: taky se o mě nikdo nestaral. Radbruch je největší evropský právník 20. století, člověk neuvěřitelně renesančního rozpětí, od filozofie po teorii umění, autor německého trestního zákoníku, nakrátko spolkový ministr spravedlnosti ve 20. letech, vynul se koncentračnímu táboru, v roce 1945 obnovoval právnickou fakultu v Heidelbergu a v roce 1947 publikoval nejvýznamnější a nejcitovanější článek v poválečné Evropě, Zákonné neprávo a nadzákonné právo, kde vyjádřil formuli, která je východiskem pro překonávání totalitních režimů.
Ale mně se líbí také jeho interpretace výtvarných a literárních děl s právnickou symbolikou. Jeho široký záběr byl jeho obrovská výhoda. Studenti se mě někdy ptají, jak se vypořádat s fragmentovaným právem. To můžeme jen tehdy, když poodstoupíme; když do něj vstoupíme, ztratíme se.

Že nejsou války, není samozřejmé

Jaká životní zkušenost nebo jaké období zformovaly vaše hodnoty – pokud to u sebe člověk může poznat? Co byl pro vás důležitý moment pro právníka?
Krásné období bylo 1989-91 v centru Veřejnosti proti násilí, kde jsem potkal Fedora Gála nebo Martina Bútoru. Ale jinak mají samozřejmě pravdu psychologové: rozhodující byla rodina a dětství.
Řekl byste, že jste – kvůli původu z tradiční slovenské rodiny – konzervativní v rodinných otázkách?
Asi, ale to je jen malý prvek. Naše rodina skutečně žila ustáleným životem, jaký rodiče převzali od starých rodičů. Otec třeba trval na tom, že nejméně jednou se musí rodina sejít – u večeře. Mělo to svůj řád, nikdo například nemohl začít jíst před maminkou. Přitom nepanovalo v rodině napětí. Rodiče nám nechali volnost: nestarali se, jak se učíme, každý si uvědomoval svou odpovědnost za to, co dělá.
To bylo nápadné, jak jste zdůraznil při pobytu v Bratislavě a v Kielu -- jak se vám zamlouvala pracovní pozice, v níž jste měl volnost a nikdo se o vás nestaral.
Proto jsem také chtěl do advokacie, jako do prostoru, který dával za komunismu relativně nejvíc autonomie.
No a kromě toho – moje matka byla v prvním transportu židovských děvčat, který odjel 20. března 1942 do Osvětimi. Přežila tam tři roky. Přežila i pochod smrti v lednu 1945. Přežila Bergen-Belsen, kde je osvobodili Angličané. Ta doba byla u nás v rodině přítomná, i to, co z ní vyplynulo, mluvilo se o ní. Nechci používat moc patos, ale zformovalo to vědomí základních hodnot lidské důstojnosti. Ovlivnilo to i můj pohled na Evropu dnes.
Máte tím na mysli, že vnímáte spojenou Evropu jako její někdejší tvůrci, především jako mírový projekt proti válce?
Ano. Nemám rád slovo „integrace“, nejsem k Evropě nekritický, nejsem ve fan klubu Evropské unie. S evropským právem jsem pracoval, považuji ho za roztříštěné, špatně srozumitelné, složitě se s ním pracuje, obtížně se u něj rekonstruují účely vzniku. To vám potvrdí kolegové, kteří s ním pracují mnohem víc než já.
Ale rozumíte – část mé rodiny byla vyvražděna. Že nejsou války, že nemusíme mít strach zajet si do Německa, to je pro mě hodnotou, která není samozřejmá. Víme z Dostojevského, že ty běsy tady pořád jsou. Nevěřím, že se člověk za 70 let tak změnil. Takže dnešek pro mě není samozřejmý, je to výsledek poválečné snahy Evropanů. A byl by nemyslitelný bez Spojených států. To vnímám i ve svých 55 letech a souvisí to s pohledem dětství a rodinnou zkušeností.

KSČ a pokání

Nemluvil jste zatím vůbec o členství v KSČ, za celou dobu jste jen poznamenal, že jste „produktem normalizace“. Je to členství pro vás trauma? Ptali se vás na něj při obou schvalováních v parlamentu, i v rozhovoru pro slovenské Domino fórum.
Stal jsem se členem hned po skončení školy, v roce 1976, a byl jsem ve straně až do roku 1989. Je správné, že se mě na to ptají. Je nemyslitelné, aby schvalovací proces proběhl bez toho – vybavuji si, jak se mě senátor Jaroslav Kubera ptal, zda bývalé členství v KSČ garantuje nebo negarantuje splnění morálních předpokladů pro výkon soudce Ústavního soudu.
Je to pro mě těžké najít se vší upřímností sám k sobě odpověď, která s odstupem tolika let nebude sebestylizací. Když jsem vstoupil do KSČ, nebyl jsem přesvědčeným marxistou. Nejdřív jsem Marxe nečetl vůbec, protože jsme ho číst museli; pak jsem ho četl, snažil se zorientovat v jeho argumentaci u filozofie dějin, a nepřesvědčil mě to. To neříkám proto, že teď chci dělat chytrého: nemyslím si, že by byl nevýznamný myslitel a krátké spojení „marxismus = komunismus“ mi připadá mnohem komplikovanější.
Vstupoval jsem do strany s mylným přesvědčením, že je to rozumné a správné. Zdálo se mi, že bipolární svět je neměnný, a s odstupem času obdivuji ty, kdo v sobě měli víru, že se svět změní. A pak jsem měl ten obvyklý omyl, že uvnitř něco dokážete lépe. Nebyla to pravda, uvnitř jste nic neovlivnili, ani ve svém nejbližším mikrosvětě.
Myslím, že mé selhání spočívalo v tom, že jsem nikdy nenalezl odvahu ze strany vystoupit. Věnoval jsem se své práci, učil, soustřeďoval se na právní analytiku... nedá se nic dělat, nejde to odžít znovu. A jsem možná trochu ješitný, ale snažím se morálního soudce své nedokonalosti a svého selhání dělat pro sebe sám. reflexe zvenčí někdy přijímám, někdy ne, záleží na tom, do jaké míry si vážím toho člověka. Neberu to od každého. Třeba ne od člověka, součástí jehož života bylo mnoho amorality.
To mluvíte o někom konkrétním?
Myslím to obecně.
Jaký to mělo později vliv? Seděl jste v Ústavním soudu se dvěma dlouholetými politickými vězni, doktorem Kesslerem a doktorem Procházkou, tomu tématu se asi nedalo vyhnout.
Nikdy mě to neovlivňovalo. Snažil jsem se zaujímat stanovisko v souladu s tím, jak přesvědčivé byly v dané věci argumenty morální a právní.
Se Zdeňkem Kesslerem i Antonínem Procházkou jsme měli dobré vztahy. Víte, Kesslera jste neslyšel si stěžovat, jaké hrůzy tam prožili, i když následky věznění nepochybně zdravotně ovlivňovaly. Jedinkrát jsem ho o vězení slyšel vůbec mluvit. To jsme byli v Lublani s ním, Ceplem a Varvařovským. Nechtělo se nám jít večer spát, tak jsme si objednali ballantinky a mluvili do noci. Zrovna šel v České televizi hraný film o jáchymovských dolech a zeptali jsme se Kesslera, do jaké míry odpovídá skutečnosti. Ani tehdy se ale nijak nelitoval.
On i doktor Procházka měli úžasný smysl pro humor. Kessler brilantně využíval svůj cit pro češtinu: uměl kvůli pointě přecházet z češtiny do hantecu, že byste se zbláznil smíchy.
Žádné napětí nebylo ani třeba při jednání o lustracích?
Ne. Vím z druhé ruky, že bylo v roce 1992 na Valkově federálním Ústavním soudu. Kvůli disonanci během jednání pak někteří kolegové nepřišli na vyhlášení nálezu.
V Kesslerově Ústavním soudu jste disenty týkající se minulosti nepsal. Teď jste patřil k těm, kdo psali nesouhlasná menšinová stanoviska k nálezu k Ústavu pro studium totalitních režimů. Kritizoval jste, že členství v KSČ zabraňuje vstupu do rady Ústavu, takže funkce má přísnější formální kritéria než členství v Ústavním soudu nebo i funkce prezidenta republiky.
Jen připomínám, že stanovisko jsme psali s doktorem Nykodýmem společně, ale samozřejmě za ním plně stojím. Reflexe minulosti bude práce i pro vaši generaci. Ten systém přinesl hrozná utrpení: rozložil společenské vztahy, zničil vesnici, strašně poškodil kulturu... I když se měnil – dají se v něm zhruba rozlišit tři období: padesátá léta, šedesátá a normalizace --, stále v něm zůstávalo, z čeho se zrodil. Jednak z až teroristické krutosti počátku 20. století, jednak z étosu reflektujícího velké utrpení. Tyto dva proudy byly v komunistickém hnutí přítomny ještě před rokem 1948.
Řada z komunistů pochopila hrůzu této cesty. Na Slovensku byli prakticky všichni významní disidenti bývalými členy KSČ. Včetně monumentální postavy Dominika Tatarky – i on byl členem KSČ, a přitom ani v 40. a 50. letech nepsal blbosti, Proutěná křesla nebo Farská republika podle mě pořád obstojí. V roce 1956 píše Démona souhlasu, když se v Čechách a na Moravě ještě nedělo nic. A teď si nedovedu představit, že by někdo řekl: Ne, Tatarka nemůže být v kuratoriu, které bude reflektovat dějiny. Nebo Milan Šimečka, autor Konce nehybnosti, asi nejlepší reflexe normalizace, jakou kdy kdo v Československu napsal.
Možná může někdo jiný říci: To není namířeno proti nim, ale proti jiným. Možná.
Napadlo mě, jestli jste v Kesslerově soudu přece jen necítil určitý ostych se ke komunistické minulosti vyjadřovat a že teď se vám zdá, že by vzhledem k uplynulému času už neměli bývalí komunisté ostrakizovat.
Neměl jsem zábrany, ne, to nejde. Myslím, že je o minulosti nutno mluvit, v každé generaci. Je správné, pokud archívy budou otevřeny. Věřím, že ty běsy tady pořád jsou, 70 let není nic. Mohou se obnovit, už ne na bázi komunistické ideologie, byl by to asi jiný typ populismu, jiné totality.
Myslím, že vůči těm, kteří byli schopni pokání, může být možnost obnovení komunikace, to snad ano. Nedá se však zapomenout, neanalyzovat minulost. Jak s těmi hrůzami bude pracovat další generace, to bude její věc.
Promiňte tak osobní otázku, ale v čem spočívalo vaše osobní pokání?
Nevím, jestli jsem byl postaven po 90. roce před životní situaci, kterou by bylo možno označit za pokání. Jestli tak lze hodnotit můj život po roce 1990, to budou muset říci jiní. Tedy pokud budou mít důvod se tím zabývat, že. Existují v životě i důležitější věci než já.

Připadal bych si jako dinosaurus

Sloužíte zde patnáct let, ale pořád jste vlastně na ústavního soudce mladý, je vám 55. O vašem případném znovujmenování by rozhodoval už nástupce Václava Klause. Vím, že je to předčasná otázka, ale měl byste zájem? Třicet let na ústavním soudu, půl aktivního života...
Ještě jsem si, upřímně řečeno, tuto otázku nepoložil, je opravdu předčasná. Spontánně bych řekl, že už bych si asi připadal jako dinosaurus. Soud už by asi v té době potřeboval nějaké nové generační impulsy. možná se sem přesune část kolegů, která dělá veřejné právo na Nejvyšším správním soudu, možná ne, kdo ví, kdo bude v roce 2013 prezidentem, jak bude vypadat politická scéna... Ale připadal bych si fakt jako Jurský park, jako dino. Radši ne, pokud dostanu příležitost věnovat se studiu, psaní a výuce.

životopis
Prof. JUDr. Pavel Holländer, CSc, se narodil 23. února 1953 v Lučenci. Je ženatý. Studium práv ukončil v roce 1976. Od tohoto roku působil na Právnické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě jako interní aspirant, od roku 1979 jako odborný asistent a od roku 1988 do února 1993 jako docent (s výjimkou období od září do prosince 1989, kdy pracoval v Ústavu státu a práva Slovenské akademie věd). V letech 1992 a 1993 studoval jeden a půl roku v rámci stipendia Humboldtovy nadace na Právnické fakultě Univerzity v Kielu. V květnu 1995 byl jmenován profesorem. Od roku 1993 soudcem Ústavního soudu České republiky, znovu jmenován v roce 2003 (podle životopisu na stránce Ústavního soudu).
Celý příspěvek

úterý 29. července 2008

Advokacie: opomíjená proměnná v úloze o kvalitní justici?

Tomáš Němeček zde nakousl téma kvality soudcovského stavu. Jak rozhodnout, který soudce je „kvalitní“ a co jeho „kvalitu“ určuje? Kvalitní soudci pak znamenají kvalitní justici. Nebo ne? Možná bychom neměli zapomínat na další aktéry justičního systému – advokáty.

Petr Bříza dnes v Hospodářských novinách mluví o „Lesku a bídě státních právníků“ ve spojení s podáními, která došla na Ústavní soud ve věci přezkumu Lisabonské smlouvy. Nemyslím si (a troufám si tvrdit, že Petr také ne), že by nekvalitní podání byla výsadou právníků placených ze státní kasy. Naopak (snad s ohledem na své minulé zaměstnání), domnívám se, že by se stát měl více spoléhat na své vlastní právníky a do soukromých rukou svěřovat právní věci v opravdu odůvodněných případech. Petr svůj kritický článek mohl napsat zejména proto, že jsou zmíněná podání volně přístupná na internetových stránkách dotčených institucí. Dovolím si tvrdit, že jiná podání k našim vrcholným soudům nevypadají až na několik výjimek o mnoho lépe ani v ostatních případech – když je píší advokáti.


V jednom ze svých nálezů reagoval Ústavní soud na nedostatečnost argumentace navrhovatele následujícím způsobem:

Jakkoli Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že při posuzování rozporu zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, s ústavním pořádkem je vázán pouze petitem a nikoli jeho odůvodněním […], z uvedeného neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem zákona s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu zákona s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany i uvést důvod namítané protiústavnosti.

Ústavní soud tak reagoval na podání, které povšechně namítalo neústavnost napadaného zákona, aniž by v mnoha ohledech blíže specifikovalo v čem konkrétně namítaná neústavnost spočívá. Tento nález soudu je jen malým krůčkem směrem k prosazování větší odpovědnosti stran a jejich právních zástupců za identifikaci relevantních právních argumentů, kterými se soud má zabývat.

Samozřejmě proti takovému trendu mohou padat námitky, že u nás „soud zná právo,“ stejně tak jako že máme tradici řízení, kterému dominuje soud, na rozdíl od procesu angloamerického, jemuž dominují strany.

K první otázce se vedle krátké zmínky v blogovém příspěvku vyjádřil Zdeněk Kühn ve svém článku pro Soudní rozhledy č. 8/2004 „Iura novit curia: aplikace starého principu v nových podmínkách.“ Podle něj lze zásadu „iura novit curia“ racionálně aplikovat pouze pokud budou strany nuceny k mnohem aktivnější roli.

Budeme si tedy muset zvyknout na to, že se právní podání i v našem právním systému v komplexních věcech stanou velmi podrobná, detailní, že se budou blížit až „poučování“ soudce o právu. Naopak soudce bude podle své úvahy oprávněn, nikoliv však povinen, samostatně vyhledávat všechny nové myslitelné právní argumenty, a jeho hlavní povinností tak bude zejména vypořádat se s právními argumenty nastolenými procesními stranami, samozřejmě s tím, že by neměl vydávat rozhodnutí zcela zjevně protizákonná.

U druhé otázky, týkající se tradičně dominantní role soudu v civilním procesu, si nemohu nevzpomenout na svého vynikajícího učitele. Profesor civilního procesu na Oxfordské univerzitě Adrian Zuckerman se zásadním způsobem podílel na velké reformě civilního řízení, kterou v Anglii provedli mj. na základě zprávy Lorda Wolfa o přístupu ke spravedlnosti, publikované v roce 1996. Jedním ze stavebních kamenů reformy bylo prosazení větší role soudce na úkor stran – Zuckerman tomu říká „manažérský přístup“ k vedení sporu. Reakce na Zuckermanovy návrhy byly v anglickém prostředí dost odmítavé, mimo jiné právě s poukazem na tradičně pasivní roli soudce ve vedení řízení. Nakonec se ale prosadily a anglický proces se tak oddálil od své extrémní pozice směrem ke středu. Něco podobného by se nenápadným tlakem soudů (reprezentovaným třeba shora citovaným nálezem Ústavního soudu) mohlo povést i u nás. K posunu by však muselo dojít z opačné, rovněž extrémní, pozice, než byla ta anglická.

K tomu je však vedle zmíněné snahy soudů zapotřebí několika kroků.

Za prvé, pod kritickým drobnohledem by neměli být pouze soudci a produkty jejich práce - rozsudky, ale také advokáti se svými podáními. Co takhle zpřístupnit na internetu nejen rozhodnutí vrcholných soudů, ale i podání, se kterými tyto soudy pracují? Prvním krokem by mohla být alespoň podání institucí, jež na každý pád reprezentují veřejný zájem a veřejnost by k nim tudíž měla mít co nejjednodušší přístup. Domnívám se ale, že by soudy měly zajít ještě dále a uveřejňovat zásadně všechna podání. Odborné kritice by se tak otevřela práce velice důležité složky justičního systému: advokacie. Zároveň i věřím, že by ubylo podání a vrcholným soudům se odlehčilo. Advokát by byl pod transparentní kontrolou, zda na soudy neposílá podání v beznadějných případech - s cílem pouze vydělat na klientovi. Netroufl by si zaslat soudu mnohokrát překopírovaný dokument, kde pouze zaměnil jméno klienta.

Za druhé, možná by nebylo od věci zvážit omezení přístupu advokátů k vrcholným soudům. V Dánsku (a mnoha jiných zemích, z románské právní tradice kupříkladu ve Francii) musí být advokát, který chce vystupovat před Nejvyšším soudem, členem specializované komory. Aby se stal členem takové komory, musí složit zvláštní zkoušku. Ta spočívá také v úspěšném vedení sporu na nižší instanci, přičemž soudci této instance hodnotí uchazečův výkon. Zda byl natolik kvalitní, aby jej opravňoval k vystupování před Nejvyšším soudem. Netřeba dodávat, že úspěch ve zkoušce se nemusí rovnat úspěchu ve sporu samotném. Jde o práci, kterou advokát odvede.

Větší kontrola advokátů prostřednictvím přístupu k jejich podáním, spolu s omezeným přístupem k zastupování před vrcholnými soudy odpovídá roli, kterou by tyto soudy měly v soudním systému hrát: nikoliv rozhodovat tisíce nevýznamných sporů, ale řídit svými rozhodnutími ostatní soudy a celý justiční systém. Takové funkci musí odpovídat i jejich rozhodnutí. Ta jsou však výsledkem práce nejen soudců, ale i právních zástupců. Možná je načase dosadit do rovnice o kvalitní justici dalšího člena – kvalitní advokacii.
Celý příspěvek

pátek 25. července 2008

Právníci do Lesů (ČR) …

Tímto provoláním nemíním iniciovat návraty k romantickým způsobům života ani navrhnout vhodné trávení dovolené. Pouze jsem hledal lákavý titulek pro níže přetištěný inzerát na pozici „referent pro katastr a restituce“ ve společnosti Lesy České republiky, s. p., s místem výkonu práce ve Zlíně.

Kvalifikační předpoklady
- vzdělání: VŠ, ÚSO
- odborná praxe: VŠ 1 rok, ÚSO 3 roky

Podřízenost
- funkčně řediteli krajského ředitelství
- odborně a metodicky odboru majetkoprávnímu ředitelství společnosti Lesy České republiky, s.p. v Hradci Králové

Charakteristika funkce
Metodicky zabezpečuje vedení pozemkové evidence v souvislosti s katastrem nemovitostí. Zabezpečuje práce spojené s restitucemi, obnovou vlastnických a uživatelských vztahů k věcem podle obecně platných předpisů, včetně náhrad. Koordinuje činnost územně příslušejících referentů pozemkové evidence.

Práva a povinnosti – příklady prací
1. Zabezpečuje
- veškerou agendu související s vlastnictvím nebo užíváním pozemků LČR,
- agendu související s ochranou lesního půdního fondu,
- metodickou a kontrolní činnost referentů pozemkové evidence na lesních správách podřízených.
2. Vede číselné a grafické operáty pozemkové evidence, vede evidenci všech druhů map.
3. Připravuje podklady pro majetkové smlouvy.
4. Vypracovává návrhy a zpracovává podklady pro majetkoprávní vypořádání a pro odstraňování majetkových nesouladů.
5. Jedná s příslušnými katastrálními úřady a s ostatními orgány státní správy a úřady.
6. Vyřizuje žádost o restituce na základě zákona o půdě.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, nástup nejlépe ihned.

Platové ohodnocení se řídí (zřejmě) vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Výhodou je kolektivní smlouva s velkými bonusy pro zaměstnance. Nevýhoda: požadavek vedení na používání mysliveckého stejnokroje.

Strukturovaný životopis na vallova.oi15@lesycr.cz popřípadě poštou: Lesy České republiky, s.p., Krajské ředitelství Zlín, Třída T. Bati 2513, 760 01 Zlín.
Celý příspěvek

středa 23. července 2008

ESD to zase ... aneb případová studie právního formalismu (?)

Když jsem nedávno zaskakoval za Honzu Komárka při psaní pravidelného přehledu judikatury ESD pro Soudní rozhledy, vybral jsem si tam ke krátkému komentáři i případ, jenž mi připadal jako typická ukázka právního formalismu. Tedy formalismu... Možná spíš bezduchého formalismu. Nebo mechanické jurisprudence? Nebo to byl textualismus? Nebo snad přepjatý textualismus? Nebo to bylo všechno právě řečené? Nebo snad nic z toho? To záleží na tom, co si pod těmi pojmy každý jeden z nás představí. Existuje vůbec nějaký minimální společný definiční jmenovatel (kam jen já na tyto hrůzné obraty chodím...), který by nám umožnil se o těch věcech bavit a přitom si navzájem rozumět? A je to vůbec důležité?

Když jsem si případ C-462/06, Laboratoires Glaxosmithkline, poprvé přečetl, pomyslel jsem si, že je to formalismus nejhrubšího zrna. A přiznám se, že patřím mezi ty osoby, které mají se slovem formalismus spojeny pejorativní konotace. Jenže poté, co na tomto blogu vyšlo, především z pera Zdeňka Kühna, několik příspěvků na ono téma a velice zajímavý post uveřejnil nedávno i Tomáš Sobek na Leblogu, dozvěděl jsem se, že formalismus nemusí nutně být něco negativního; záleží však, co pod ním kdo chápe. A v tom je právě ta potíž, protože je to těžko definovatelná VĚC, pod níž si zkrátka představuje každý něco jiného. Takže když se dva baví o formalismu, nemusí se nutně bavit o tom samém.

Rozhodl jsem se tedy onen judikát zde popsat jako příklad toho, co já si představuji pod pojmem právního formalismu, abych otestoval, nakolik se má představa bije či nebije s názory ostatních členů české právnické populace (nebo aspoň těch, co čtou Jiné právo).

Případ se týká nařízení Brusel I, což byl primárně důvod, proč jsem se o něj zajímal; téma formalismu byl tedy jeho druhotný produkt, který se do popředí dostává až v rámci tohoto postu.

Skutkový stav byl následující (pro detaily srov. body 1-12 judikátu): Francouzský občan J.-P. Rouard žaloval u francouzského soudu o nároky z pracovní smlouvy společně své dva předchozí zaměstnavatele, francouzskou a britskou společnost patřící do stejného koncernu. Argumentoval při tom tím, že jde o úzce související nároky umožňující žalovat současně více žalobců v místě bydliště/sídla jednoho z nich podle čl. 6 odst. 1 nařízení Brusel I. Žalovaní zaměstnavatelé se bránili, mimo jiné, tím, že společnou žalobu na více zaměstnavatelů podle čl. 6 odst. 1 nelze podat, neboť oddíl 5 nařízení, který stanovuje soudní příslušnost ve věci pracovních smluv, takovou možnost nepřipouští. Cour de Cassation se ESD v zásadě otázal na to, zda oddíl 5 upravuje taxativně a výlučně pravidla příslušnosti vztahující se k uvedeným smlouvám, nebo zda se zaměstnanec může dovolat i pravidla zvláštní příslušnosti uvedeného v čl. 6 odst. 1.

Článek 6 odst. 1 nařízení, který se nachází v oddíle 2 kapitoly II nazvaném „Zvláštní příslušnost“, stanoví:

„Osoba, která má bydliště [nebo sídlo] na území některého členského státu, může být též žalována,
1) je-li žalováno více osob společně, u soudu místa, kde má bydliště [nebo sídlo] některý z žalovaných, za předpokladu, že právní nároky jsou spojeny tak úzce, že je účelné je vyšetřit a rozhodnout o nich společně, aby se zabránilo vydání vzájemně si odporujících rozhodnutí v oddělených řízeních [možnosti dojít v oddělených řízeních k protichůdným soudním rozhodnutím];

Třináctý bod preambule nařízení zní: „Pokud se týče pojištění, spotřebitelských a pracovních smluv, měla by být slabší strana chráněna pravidly pro určení příslušnosti, která jsou jejím zájmům příznivější než obecná pravidla.“

Oddíl 5 kapitoly II nařízení nazvaný „Příslušnost pro individuální pracovní smlouvy“ obsahuje tyto články:
Článek 18
Ve věcech týkajících se individuálních pracovních smluv se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny článek 4 a čl. 5 bod 5.

[…]
Článek 19
Zaměstnavatel, který má bydliště [nebo sídlo] na území některého členského státu, může být žalován:
1) u soudů členského státu, v němž má bydliště [nebo sídlo], nebo
2) v jiném členském státě:
a) u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
b) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v jediné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která zaměstnance přijala do zaměstnání.
Článek 20
1. Zaměstnavatel může žalovat pouze u soudů toho členského státu, na jehož území má zaměstnanec bydliště.
2. Tímto oddílem není dotčeno právo podat vzájemnou žalobu u soudu, u něhož byla podle tohoto oddílu podána původní žaloba.
(zvýraznění jsem přidal)


Soud vynesl následující rozsudek (kráceno; pro koho by to i tak bylo moc dlouhé, nechť čte jen mnou zvýrazněné pasáže):

15 Pravidla příslušnosti v oblasti individuálních pracovních smluv, která jsou uvedena v nařízení, jsou značně odlišná od pravidel použitelných v této oblasti v rámci Bruselské úmluvy.
16 Do Bruselské úmluvy bylo v roce 1989 vloženo pouze jedno zvláštní pravidlo týkající se pracovní smlouvy. Toto pravidlo bylo uvedeno v oddílu 2 kapitoly II této úmluvy týkajícího se zvláštní příslušnosti a bylo vloženo ve formě zvláštního případu pravidla příslušnosti stanoveného v čl. 5 bodu 1 Bruselské úmluvy ve smluvní oblasti.
17 V nařízení je příslušnost v oblasti individuálních pracovních smluv předmětem zvláštního oddílu, a sice oddílu 5 kapitoly II. Tento oddíl, který zahrnuje články 18 až 21 tohoto nařízení, má za cíl zajistit zaměstnanci ochranu stanovenou ve třináctém bodu odůvodnění tohoto nařízení.
18 Jak Glaxosmithkline a Laboratoires Glaxosmithkline, francouzská, německá a italská vláda, vláda Spojeného království, jakož i Komise Evropských společenství tvrdily, nebo alespoň uznaly, ze znění ustanovení uvedených ve zmíněném oddílu 5 vyplývá, že tato ustanovení mají nejen zvláštní, ale také taxativní charakter.
19 Z článku 18 odst. 1 nařízení je tak zřejmé jednak to, že jakýkoliv spor týkající se individuální pracovní smlouvy musí být předložen soudu určenému podle pravidel příslušnosti stanovených v oddílu 5 kapitoly II tohoto nařízení, a jednak to, že tato pravidla příslušnosti mohou být změněna nebo doplněna jinými pravidly příslušnosti uvedenými v témže nařízení pouze tehdy, pokud je na ně učiněn výslovný odkaz v samotném oddílu 5.
21 Zmíněný oddíl 5 nečiní žádný odkaz na čl. 6 bod 1 nařízení, na rozdíl od článku 4 a čl. 5 bodu 5 téhož nařízení, jejichž použití je v čl. 18 odst. 1 tohoto nařízení výslovně vyhrazeno.
22 Pravidlo příslušnosti stanovené v čl. 6 bodu 1 nařízení není ani předmětem odpovídajícího ustanovení v rámci uvedeného oddílu 5, na rozdíl od pravidla stanoveného v bodě 3 téhož článku 6, který uvádí případ vzájemné žaloby, jež bylo vloženo do čl. 20 odst. 2 zmíněného nařízení.
23 Je tudíž nutno konstatovat, že doslovný výklad oddílu 5 kapitoly II nařízení vede k závěru, že tento oddíl vylučuje jakékoliv použití čl. 6 bodu 1 tohoto nařízení.
24 Tento výklad krom toho potvrzují přípravné práce. Návrh nařízení Rady (ES) o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Úř. věst. 1999, C 376 E, s. 1) uvádí ohledně oddílu 5 kapitoly II navrženého nařízení, který byl zákonodárcem Společenství přijat beze změn, že „[p]říslušnost stanovená v tomto oddílu nahrazuje příslušnost stanovenou v oddílech 1 [Obecná ustanovení] a 2 [Zvláštní příslušnost]“.
27 Je pravda, že použití čl. 6 bodu 1 nařízení v oblasti pracovních smluv by umožnilo rozšířit možnost podat spojené návrhy týkající se více žalovaných pouze k jednomu soudu na spory týkající se pracovních smluv. Takové rozšíření by stejně jako rozšíření, které zákonodárce Společenství výslovně učinil v čl. 20 odst. 2 nařízení ohledně vzájemné žaloby, odpovídalo obecnému cíli řádného výkonu spravedlnosti, který zahrnuje zásadu hospodárnosti řízení.
28 Nicméně z ustálené judikatury vyplývá, že pravidla zvláštní příslušnosti jsou vykládána úzce a nedovolují výklad, který přesahuje případy výslovně předvídané v nařízení (viz zejména, ohledně čl. 6 bodu 1 nařízení, rozsudky ze dne 13. července 2006, Reisch Montage, C‑103/05, Sb. rozh. s. I‑6827, bod 23 a ze dne 11. října 2007, Freeport, C‑98/06, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 35). Přitom jak bylo konstatováno v bodě 23 tohoto rozsudku, znění ustanovení oddílu 5 kapitoly II nařízení vylučuje použití uvedeného čl. 6 bodu 1 na spor v oblasti pracovní smlouvy.
29 Navíc řádný výkon spravedlnosti s sebou nese, aby možnost dovolávat se čl. 6 bodu 1 nařízení byla poskytnuta, jako v případě vzájemné žaloby, jak zaměstnavateli, tak zaměstnanci.
30 Přitom takové použití čl. 6 bodu 1 nařízení by mohlo vést k důsledkům, které by byly v rozporu s cílem ochrany specificky sledovaným vložením zvláštního oddílu vztahujícího se k pracovním smlouvám do tohoto nařízení.
31 Skutečnost, že zaměstnavatel by se mohl dovolávat čl. 6 bodu 1 nařízení, by tak mohla zbavit zaměstnance ochrany, která je mu zaručena čl. 20 odst. 1 tohoto nařízení, podle něhož může být zaměstnanec žalován pouze u soudů členského státu, na jehož území má bydliště.
32 Pokud jde o možnost navrhovanou francouzskou a německou vládu, vykládat čl. 6 bod 1 nařízení v tom smyslu, že pouze zaměstnanec má možnost dovolávat se tohoto ustanovení, je třeba uvést, že naráží na znění ustanovení jak oddílu 5 kapitoly II tohoto nařízení, tak čl. 6 bodu 1 nařízení. Krom toho by nebyl žádný důvod omezit ochranný úmysl takové argumentace pouze na čl. 6 bod 1 a bylo by nutno připustit, že zaměstnanec – a pouze on – musí mít možnost se dovolat jakéhokoliv pravidla zvláštní příslušnosti stanoveného tímto nařízením, které by mohlo sloužit jeho zájmům jakožto jednotlivce. Přitom kdyby soud Společenství přeměnil zvláštní pravidla příslušnosti, určená k usnadnění řádného výkonu spravedlnosti, na jednostranná pravidla příslušnosti, která ochraňují stranu považovanou za slabší, šlo by to nad rámec vyváženosti zájmů, které zákonodárce Společenství za současného stavu práva zavedl.
33 S ohledem na ustanovení práva Společenství platná v současné době je tudíž takový výklad, jako je výklad navrhovaný francouzskou a německou vládou, stěží slučitelný se zásadou právní jistoty, která představuje jeden z cílů nařízení a která vyžaduje zejména, aby byla pravidla příslušnosti vykládána, jak naznačuje jedenáctý bod odůvodnění tohoto nařízení, způsobem vyznačujícím se vysokou předvídatelností (viz zejména, ohledně zmíněného čl. 6 bodu 1 nařízení, výše uvedené rozsudky Reisch Montage, body 24 a 25, jakož i Freeport, bod 36).
34 Je tak nutno konstatovat, že nařízení ve svém současném znění, bez ohledu na cíl ochrany uvedený v třináctém bodě jeho odůvodnění, neposkytuje zaměstnanci v takové situaci, jako je situace J.-P. Rouarda, zvláštní ochranu, protože jakožto žalobce před vnitrostátními soudy nemá k dispozici příznivější pravidlo příslušnosti, než je obecné pravidlo čl. 2 odst. 1 zmíněného nařízení.
35 Za těchto podmínek je třeba odpovědět na položenou otázku tak, že pravidlo zvláštní příslušnosti stanovené v čl. 6 bodě 1 nařízení nemůže být použito na spor spadající do oddílu 5 kapitoly II uvedeného nařízení, který se týká pravidel příslušnosti použitelných v oblasti individuálních pracovních smluv.

Jazykový a systematický výklad v podání ESD je téměř bezchybný. Tedy až na ten absurdní výsledek, k němuž vede. Ten Soud ovšem nezastavil, a to přes stanovisko generálního advokáta Madura, jež varovalo před důsledky formalistického výkladu, jehož se Soud Madurovi navzdory nakonec dopustil.

Generální advokát přitom připomněl, že Bruselská úmluva, na kterou text nařízení z převážné části navazuje, neobsahovala zvláštní ustanovení o pracovních smlouvách. Ty tedy spadaly do obecného režimu a zaměstnanci mohli plně využívat článku 6 odst. 1 a žalovat u jednoho soudu více zaměstnavatelů. Jelikož oddíl 5 upravující příslušnost pro pracovní smlouvy byl vložen do nařízení v zájmu ochrany zaměstnanců, jakožto slabší smluvní strany, bylo by, řečeno eufemistickými slovy generálního advokáta, „překvapující,“ kdyby tato ustanovení vedla k tomu, že by právě tuto slabší smluvní stranu zbavila výhod, které poskytuje čl. 6 odst. 1. Jak GA varoval, výklad nakonec provedený Soudem vede k tomu, že kterýkoliv zaměstnanec bude muset v obdobné situaci žalovat zaměstnavatele individuálně v různých členských státech, byť by šlo o jakkoliv úzce související nároky. Maduro upozorňuje, že takový výklad je nejen v rozporu s řádným výkonem spravedlnosti (ve smyslu procesní ekonomie), ale i v rozporu se zájmem na ochraně slabší smluvní strany (srov. body 20-21 jeho stanoviska).

Podobně jako v minikomentáři pro Soudní rozhledy bych chtěl k těmto argumentům dodat, že judikát povede v praxi tedy k tomu, že pokud bude zaměstnanec žalovat dva či více zaměstnavatelů z jiného titulu, než přímo z pracovní smlouvy, tedy v situaci, kde mu nepřísluší zvláštní ochrana, bude je moci všechny žalovat u jednoho soudu (samozřejmě, budou-li nároky úzce souviset ve smyslu čl. 6 odst. 1), zatímco v režimu, kdy mají být jeho zájmy pod zvýšenou ochranou nařízení, bude muset své nároky uplatnit u dvou či více soudů, v různých státech EU. Není to paradox?

Pokud jde o (prakticky jediný) argument, který proti výkladu zastávaném Madurem ESD předložil, a to v bodě 32 judikátu (viz výše), svědčí o tom, že soudci prvního senátu ESD podle mého názoru nesprávně chápou účel jurisdikčních ustanovení jako jsou ta v oddíle 5 nařízení. Tato ustanovení, přijímaná na ochranu slabší smluvní strany jsou určena primárně k tomu, aby omezila fora, ve kterých může žalovat silnější smluvní strana, nikoliv, aby limitovala i obecné jurisdikční možnosti strany, již mají tato ustanovení chránit. V tomto ohledu si první senát mohl pomoci i kontextuálním výkladem oddílů nařízení chránících slabší smluvní strany, kde jsou sudiště přístupná silnější smluvní straně vypočtena taxativně za použití uvozovacího slova „pouze,“ zatímco fora dostupná pro žalobu podanou smluvní stranou jsou vypočtena bez tohoto omezujícího uvození a tedy, i s ohledem na ostatní faktory, zjevně demonstrativně; jinými slovy bez úmyslu omezit sudiště přístupná slabší smluvní straně v těch situacích, kdy zvláštní ochrany nepožívá (srov. nejen čl. 19 s čl. 20 ve věcech týkajících se pracovní smlouvy, citované výše, ale např. i čl. 16 odst. 1 s čl. 16 odst. 2 ve věcech spotřebitelských smluv). Konečně, byl to ESD sám, kdo svou judikaturou kdysi kreativně vnesl do režimu Bruselské úmluvy omezení počtu sudišť pro zaměstnavatele v případě žalob z pracovní smlouvy v zájmu ochrany zaměstnance, aniž by současně jakkoliv omezil žalobní možnosti posledně jmenovaného (srov. věc 133/81 Ivenel [1982] ECR 1891 nebo 266/85 Shenavai v Kreischer [1987] ECR 239.)

V každém případě zde máme judikát, kde Soud vyložil ustanovení přijatá na ochranu zaměstnance tak, že ve svém důsledku přiznal zvláštní ochranu zaměstnavateli. Ne snad, že by k materiálním důsledkům svého výkladu v rozsudku nepřihlédl, ale nepřišly mu zjevně natolik absurdní, aby se nepodržel své interpretace úzkostně vycházející z textu předpisu. Je to ale opravdu formalismus nebo ne? K cílům nařízení mohl Soud přihlédnout, aniž by musel opouštět pramen práva, na který se tak upnul, neboť onen cíl zmiňuje daný předpis sám, a to v odstavci 13. Jinými slovy, zdroj toho, co je rozumné a správné, nebylo třeba hledat mimo právo. Odst. 13 preambule soudcům říkal, co je správné, jaký výsledek je souladný s právem. Stejně tak mohl provést kontextuální výklad, který zmiňuji výše. Ani ten nemusí být formalistovi cizí, neboť stále je to „argument ukotvený v právu.“ Takže se mi zdá, že ti dobří formalisté, o nichž v jednom ze svých postů mluvil Zdeněk by ke stejnému výkladu jako ESD nedošli. Proto bych tenhle rozsudek měl asi správně zařadit spíše do škatulky bezduchého formalismu, nebo striktního textualismu, kdy jazykový výklad bere vše a např. teleologické argumenty berou za své...

Nerad bych si tady ale hrál na experta přes teorii práva, jímž rozhodně nejsem. Spíše se tímto postem pokouším zjistit, jak my ostatní ty teoretické pojmy chápeme a zda jsou ty naše představy natolik kompatibilní, že když PB na JP řekne, že četl judikát, který byl ukázkou právního formalismu, tak si pod tím XY představí přibližně to samé, co YX. No a třeba tento příspěvek vyvolá debatu, která nám umožní „srovnat si (definiční) hodinky,“ abychom si příště při používání těchto pojmů snáze rozuměli.

Závěrem opět jedna trochu „mimochodní“ poznámka (nějak se mi v červenci sešly):

Vzpomínám si, jak jsme na jaře v semináři International Litigation probírali jeden podobný případ, kdy výsledek byl s ohledem na účel úpravy absurdní, ale (zejména) jazykový výklad daného předpisu k němu vedl. Profesorka Silberman nechala hlasovat, kdo by šel se soudem a kdo s výkladem, který by spíše sledoval cíle úpravy, byť by se to zcela neslučovalo s textem zákona. Všichni Američané, stejně jako většina LL.M. studentů hlasovala pro druhou variantu, ta první získala jen tři hlasy. Moje dánská spolužačka zvedla ruku a s úsměvem prohlásila: „To je sranda, jak nám to pěkně vyšlo, že pro formalistický výklad hlasují zrovna Francouzky a Němec.“ Po hodině se jedna z těch Francouzek zvedla, přišla k naší lavici, koukla se na Dánku a povídá: „Ještě jednou a zabiju tě“:-) No, myslela to samozřejmě z legrace (aspoň myslím;) ).

Proč to ale vlastně vypravuji? Když se podíváte na složení senátu, který rozhodl výše uvedený případ, najdete tam soudce z těchto zemí: Rakousko (předseda senátu a soudce zpravodaj), Itálie, Slovinsko (soudce absolvoval studium ve Francii), Lotyšsko (soudce vystudoval a dlouhou dobu působil v Německu) a Malta. Já vím, nic to neznamená, navíc už zase paušalizuji a přitom to nemám rád, ale stejně - vždycky si vzpomenu na toho
Geelhoeda, jak nám vypravoval, jak se ty soudcovské styly dají předvídat podle toho, odkud ti soudci přišli...
Celý příspěvek

úterý 22. července 2008

Dá se měřit kvalita soudců?


Článek pro HN, který nakonec nevznikl

Na počátku bylo slovo jednoho „sprostého podezřelého“. Když bývalý ministr Vladimír Mlynář dostal nejprve pět a půl roku nepodmíněně a pak ho odvolací instance zcela zprostila viny (přitom předsedkyni senátu první instance vytkla několik chyb), postěžoval si autorovi tohoto textu: „Když chirurgovi umírá příliš pacientů pod skalpelem, přeřadí ho na jinou práci. (...) Kdybychom věděli, že soudkyně Slepičková dělá jednu chybu za pět let, budiž - to je život. Ale co když jí odvolací instance kvůli hrubým chybám zrušila desítky věcí?“
Zajímavá otázka. Dá se k ní ovšem přidat další: Pokud takové statistiky existují, má smysl je zveřejňovat?

„Kvantitativní“ statistiky (počet nových věcí u soudu XY, průměrná délka řízení) zpracovává ministerstvo spravedlnosti každý rok. Ale „kvalitativní“ (jak často se účastníci proti rozhodnutím soudu XY odvolávají a v kolika procentech jsou úspěšní) už běžně nevycházejí.
Autor to zkusil počátkem léta na ministerstvu a u čtyř krajských soudů: nejvíce se původní představě blížily údaje od průkopníků elektronické justice, z Krajského soudu v Praze. Tamní vedení si udělalo vnitřní statistiku u civilní agendy za období od 1. 1. 2007 do 31. 10. 2007. Může to být dobrý modelový příklad, jak by výsledky mohly vypadat. (Krajský soud poskytl základní data bez průměrů a vyhodnocení, následné výpočty a interpretace proto padají čistě na autorovu hlavu, nikoli na samotný soud.)

Řekněme, že možný problém naznačují data u civilních sporů v Rakovníku. Jak to?
Ve středních Čechách existuje dvanáct okresních soudů a dvanáct odvolacích senátů; potvrzující rozhodnutí se vynáší v necelých 46 % odvolacích řízení. Nad polovinu se dostal jen okresní soud v Benešově (51,8 %), na druhém konci se vymyká Kutná Hora (41,53 %) a Rakovník (42,64 %).
Zhruba každé páté rozhodnutí odvolací instance změní (21,58 %). Výrazněji se vymyká Rakovník (27,6 %), na druhém konci škály Mladá Boleslav (17,2 %).
Zrušena a vrácena je zhruba každá dvacátá věc, vymyká se Kladno (8,4 %) a Praha-východ (7,1 %), Rakovník je zde na průměru, naopak Kutné Hoře zrušily a vrátily jen 3,3 %.
Zbytek do sta procent tvoří pestrá směs věcí rozhodnutých „jinak“ (odvolání odmítnuté pro opožděnost, nepřípustnost, vracené k odstranění vad, zastavená řízení...).
Z téže statistiky vyplývá, že například odvolací senát 30 Co je mírnější než ostatní: nejčastěji ze všech potvrzuje rozhodnutí první instance (51,9 %), nejméně ze všech je mění (15,7 %) a má druhý nejnižší počet zrušených a vrácených věcí (3,5 %). Naopak existují senáty, které potvrzují zřetelně méně často, třeba 25 Co (38,3 %).
Čtenáře zde nutně napadne, jak často se vůbec účastníci na úrovni okresních soudů odvolávají. „Podle mých zkušeností tak 2-3 z 10 případů,“ říká místopředsedkyně Krajského soudu v Praze – a zároveň jeho mluvčí – Lenka Ceplová.

Řekněme, že bychom se mohli dopracovat až k statistice „úspěšnosti“ jednotlivých soudců. (Třeba kdybychom se ze zvědavosti chtěli podívat, zda má dr. Argonantus u Vrchního soudu v Praze stejnou úspěšnost jako dr. Ryška u Vrchního soudu v Olomouci.)
Jenže: mohla by taková data upozornit na „chirurga, kterému umírá příliš pacientů pod skalpelem“? Nebo by jen vytvořila veřejný tlak na vymykající se jedince, aby se hleděl zařadit do průměru? Kde je psáno, že má odvolací instance pravdu? Klasická ukázka: trestní případ bývalé ministryně Marie Součkové vstupuje už do sedmého (!) „kola“, odvolací soud ho už potřetí zrušil a vrátil nižší instanci. Kdo tady „má pravdu“: původní předsedkyně senátu obvodního soudu Monika Křikavová, nebo předseda senátu městského soudu Petr Stutzig?
Skutečně extrémních odchylek by si předsedové soudů všímat měli (ale co to je extrém? negativní odchylka o 10 % od průměru?). Kdyby se takové údaje zveřejňovaly ve výroční zprávě, pomohlo by to transparentnosti justice („máte, pane kolego, dvakrát víc zrušených a vrácených věcí než ostatní, zamyslete se nad sebou“)? Nebo by to spíš vytvořilo tlak na konformitu („už je červenec a potvrdili jsme v senátu 70 % věcí, měli bychom pár aspoň změnit, ať to nevypadá, že je vůbec nečteme“)?
Co si myslíte vy?
Celý příspěvek

čtvrtek 17. července 2008

Můj milý anonyme, můj milý grafomane …

Asi se to každému už někdy stalo. Pořádáte párty nebo večeři a pozvete přátele. Pokud se jedná o větší akci, přátele přivedou své přátele. Čím větší akce, tím více přátel. Čím více přátel, tím větší pravděpodobnost, že se mezi jejich přátele přimíchají také lidé, o jejichž přítomnost nestojíte. Vlezou vám do domu a nemůžete se jich zbavit, protože vám je hloupé říkat, že „Vás tady nechceme“.

Do podobné situace jsme se postupně na Jiném právu dostali. Spolu s námi pak spousta našich přátel a milých čtenářů, kteří provázeli náš blog od dob kamenných; četli, komentovali, užívali se. Již tak nečiní; namísto nich Jiné právo ovládla skupinka anonymů, pochybných aliasů a, omlouvám se za ten výraz, grafomanů. Tito jedinci a jejich výlevy tak trochu „otrávili studnu“. Stále častěji v poslední době slýcháme, že naši rozumnější čtenáři jednak do diskusí nepřispívají (nikdo nemá zájem být do pěti minut osočen, že je blbý, že tomu nerozumí apod.) a někteří z nich pak diskuse již ani nečtou, neboť to jsou stále stejné výlevy stále stejné skupinky jedinců. To je škoda. Vyžaduje to změnu.

Coby stálí bloggeři Jiného práva jsme se proto rozhodli pro tento apel. Jedná se, řečeno výrazivem Fantomase, o poslední výstrahu před popravou. Nu dobrá, tedy asi nikoliv popravou, ale před přistoupením k razantnějším opatřením. Co budeme napříště od komentářů na Jiném právu vyžadovat:

1/ Střídmost.
Prosíme o komentářovou „střídmost“: chci-li komentovat, nejdříve si rozmyslím, co chci říci, a pak to teprve napíši. V jednom postu a vše zároveň. Čtyři či pět následných „komentářů“ od stejného autora, kde tatáž osoba buď vyjadřuje vše, co slina na jazyk přinesla, anebo radostně začíná „debatovat“ sama se sebou, nebudeme tolerovat.

2/ Relevance.
Příspěvky se týkají určitého tématu. Debata, která se pod příspěvkem rozvíjí, by se měla tohoto tématu týkat. Přirozeně je možné, že se v záchvatu debaty dojde postupem času k otázkám jiným. Postupný posun debaty je však něco jiného než připojování nesouvisejících výlevů.

3/ Žádné anonymy nebo aliasy.
O anonymech diskuse již několikrát proběhla a nikam nevedla. Takže bude asi nezbytné rozseknout celou věc poněkud autoritářsky: anonymy nebudeme tolerovat bez ohledu na to, co říkají. Stejně tak nebudeme tolerovat vymyšlená jména. Prostě buď je někdo ochoten se pod svůj názor otevřeně podepsat, anebo ať si jej píše doma do šuplíku. Přirozeně ne vždy na smyšlené jméno ihned přijdeme. Z naší zkušenosti však postupem času každý alias vyplave na povrch.

4/ Žádné osobní útoky.
Urážlivé osobní výstřelky, jakých jsme byli v poslední době bohužel svědky, budeme napříště obratem mazat.

„Komentáře“, které nevyhovují kterémukoliv z výše uvedených požadavků, budeme ihned bez výstrahy mazat. "Ihned" je třeba brát s rezervou našich časových možností. Narozdíl od některých jedinců, na které se dost z výše uvedeného vztahuje, nejsme nepřetržitě online. Pokud tedy narazíte na "komentář", který spadá do některé z výše uvedených kategorií a ještě nebyl smazán, nereagujte na něj. Za prvé za to jistě nestojí a za druhé poté, co bude objeven a smazán, tak by v návaznosti debaty vznikaly "díry".

Stejně tak budou smazány výlevy na téma, jak je Jiné právo „cenzorské, diktátorské, nedemokratické“ apod. Jiné právo je kolektivní blog, který vedou stálí přispěvatelé a jejich hosté pro milé a rozumné lidi. Ti ostatní nechť si prosím založí svá fóra, blogy či cokoliv jiného a ventilují se na nich. Přejeme jim mnoho zábavy.

Bloggeři Jiného práva
Celý příspěvek

úterý 15. července 2008

Když právníci krásně mluví II


aneb Obrana novinářů

Jedno přiznání hned na úvod: ano, spousta novinářů skutečně není schopna rozlišovat mezi obžalobou a žalobou. Kašlou na rozdíly mezi veřejnou a státní vysokou školou. Obchodní společnosti drze říkají firma. A než jim vštěpovat odmítnutí a zamítnutí, to už je lepší věnovat se něčemu nadějnějšímu, třeba házení perel sviním.
Nicméně: kde se vlastně bere v právnících sebevědomí, s jakým vymáhají dodržování své terminologie po civilním obyvatelstvu? Během patnácti let v médiích nenarazil autor těchto řádek na ješitnější profesi: ani jazykovědci nejsou tak pinktlich. A vůbec – proč by si něco tak ošklivého jako právnická čeština mělo zasluhovat nějaký zvýšený respekt?


O dvou příkladech ošklivosti už byla řeč loni, ale osvěty není nikdy dost:
1) Jen právník může lpět na tak špatně utvořeném slovesu jako zrušuje. Už se zažralo do hlav a srdcí tak hluboko, že právníci už ani netušují, v čem je problém. (Stala by se nějaká katastrofa, kdyby místo toho psali, že tímto se ruší?)
2) Kdykoli právník nonšalantně prohlašuje, jaký „máme nápad trestné činnosti“, jazykově citlivější osoby skutečně v tu chvíli dostávají nápad trestné činnosti, například že by za tuto plevelnou policajtštinu způsobili mluvčímu lehkou újmu na zdraví (utrpěla by nějak vznešenost justice, kdyby se mluvilo o nových / nově hlášených věcech? nebo už to mají všichni předtištěno ve formulářích pro statistické výkazy?)

*

Novináři nikdy nebudou mluvit jako právníci, a to z několika důvodů.
Za prvé, v papírových novinách mají uzávěrky a omezený prostor. Nemohou vyrábět písemné odůvodnění přes tři měsíce a na 165 stranách hustého strojopisu. Kdyby každá ze stran sporu i samotný soud měly horní limit stránek, hned by ubylo rozvleklých skutkových rekapitulací, zbytečného vypisování zákonných ustanovení a více by vynikly vlastní myšlenky. (A proto si tolik právníků žádný horní limit nestanovuje.)
Za druhé, v článku nemůže používat relutární restituci, protože by mu editor vrátil článek s poznámkou „česky, prosím“. Dokonce i o semiautonomních organelách nebo super star clusterech musí novinář napsat tak, aby mu rozuměl i kdejaký právník.
A konečně nemůže v jedné větě třikrát zopakovat stejný obrat, i kdyby byl výsledek tak krásný jako člen zastupitelstva, který před svým zvolením do funkce člena zastupitelstva nebyl v pracovním poměru, ale vykonává funkce ve stejném rozsahu jako člen zastupitelstva, který je pro výkon funkce dlouhodobě uvolněn. Řekněme, že pokus o hledání synonym není vždycky zrovna zdařilý; ale řekněme, že právníci to novinářům taky nedělají zrovna lehké.
Autor těchto řádek ve svých článcích občas ústavní soud prostřídá konstitučním tribunálem, i když to zavání Polskem, a jeho členy nazve strážci ústavy, i když to zavání Íránem. Ale co s těmi nešťastnými státními zástupci, když se nedají ani zkrátit na zástupce? Státní návladní? Ne že by autor těchto řádek jako právník toužil po obnově prokurátorů, ale jako novinář byl spokojen. Než někdo vymyslí lepší synonymum, bude je proto dál zcela nesprávně nazývat civilněprávním žalobci, protože v kontextu jen málokdy hrozí záměna. Případ KS Praha 36 C 8/2008, kde všichni žalující státní zástupci byli žalobci, ale nikoli všichni žalobci byli státními zástupci, se hned tak opakovat nebude. (Pro modelky, které by náhodou četly tento text: je to případ známý jako „justiční mafie“.)
A když už jsme u toho: médiím i celému civilnímu obyvatelstvu trvalo zhruba deset let, než se jakžtakž naučily rozlišovat mezi Ústavním a Nejvyšším soudem. Zřídit jim potom Nejvyšší správní soud byla od zákonodárce čirá zlomyslnost. Máme říkat Správní soud? Psát ústavní soudci lze celkem snadno, nejvyšší soudci jsou matoucí, ale správní soudci jsou v textu zcela nepoužitelní. Editor i čtenář by při nepozorném čtení nabyli dojmu, že je snad řeč o nějaké prima partě správných hochů a dívek, vedle níž existují i nesprávní soudci.
Návrhy na synonyma jsou vítány: schválně jak krátká bude debata pod tímto textem.

*

Posledních dvě stě let už nežije nikdo, kdo by obsáhl soudobé vědění i s jeho terminologií (ten poslední zemřel v roce 1804). Nezbývá než si platit skupinu poloexpertů, která překládá expertní řeč do obecné. Novináři mezi tyto překladatele patří. Jen málo z nich jsou rodilí mluvčí, nikdy nebudou mít dobrý přízvuk a budou komolit. Ale právníci by to mohli nést s velkomyslností Američana, který narazil na snaživou středoevropskou czenglish. Zatím se chovají jak Francouz, když uslyší špatný akcent.
Celý příspěvek

Stravenky nad zlato

Nedávno jsem tu měl na návštěvě kamaráda z Němecek. Té bývalé západní části. Šli jsme do hospody. Při placení jsem chtěl vypadat jako grant a tak jsem vytáhl stravenky s furiantským „platíme dohromady“. Kamaráda barevné papírky zaujaly; otázal se, zda má Česká republika problémy se zásobováním potravinami. Odvětil jsem, že mi nejsou známy: bůčku je dost (a na obyvatelstvu to je vidět). Když jsem pak platil druhý den stravenkami i při společném nákupu v obchodě, počal mi líčit poválečný systém stravenek z britské okupační zóny, jak mu o něm vyprávěly babička a maminka. Dobu, kdy potraviny byly na přídělové lístky a „stravenky“ byly de facto paralelním oběživem (v prvních letech po válce možná dokonce stabilnějším, než měna samotná – půl kila brambor zůstane půl kila brambor i po inflaci).

Tento zážitek mě již poněkolikáté přivedl k meditacím na téma stravenek v Čechách. Vždy v těchto úvahách musím vzdát hold společnostem, které je vydávají, a především jejich strategickým, píjárovým či jakýmkoliv jiným marketingovým oddělením. Dokázali to, za co patří do učebních textů marketingu: naprosto zbytečný produkt dokázali skvěle prodat. Jestli to není marketingový úspěch, pak už nevím, co by bylo – z nepotřebného zprostředkování stvořit jeden ze základních kamenů sociální politiky a „sociálního smíru“, pokusy o jehož případné zrušení budí větší vášně, než jakékoliv jiné (skutečné) opatření v oblasti sociální politiky. Anebo se jedná o bonus za to, že stravenkoví stratégové jako průkopníci pochopili, že komercializace produktu se neděje na trhu samotném, ale u poslanců a senátorů? S výjimkou státních příjmů jsou vlastně všichni spokojeni; tak vo co de?

Není mým úmyslem znovu otevírat před nedávnem oblíbené úvahy na téma (při mírném rozšíření dnes již standardního Vojtova slovníku naučného) „legislativní ošetření“ stravenek. To by se ostatně dalo shrnout do kratšího „kdo, komu a kolik“. Zajímá mě spíše sociologický rozměr fungování stravenek v běžném životě.

Tak předně: stravenky vytvářejí paralelní oběživo. Člověk se z tisku neustále dozvídá, za co všechno se dá dnes již platit stravenkami (pokud si dobře vzpomínám, kdysi proběhla tiskem zpráva, že i za erotické služby). Jako v oblasti práva, i zde se postmoderní společnost vrací tak trochu do středověku. Samozřejmě nelze říci, že by zde vládly nějaké zápasy o monetární suverenitu a paralelní ražba korun v různých krajích; na druhou stranu ale stravenky vytvářejí paralelní oběhovou soustavu.

Čím je krytá stravenka? Nu, asi ničím. Je to prostě hezký papírek s čárkovým kódem. Ostatně i s ohledem ne vnější design stravenky je hezké pozorovat, jak si stravenky hrají na bankovky – sériová čísla, vodoznaky, vetkané kovové proužky apod. Stravenka je, stejně jako naše dnešní bankovky, kryta důvěrou v systém a jeho fungování: že za ni v rámci směny bude ten řízek. České bankovky, na rozdíl třeba od anglický liber, na svém rubu již ani neslibují, že by jejich držiteli na požádání centrální banka cokoliv vyplatila. To ale bude dáno spíše odlišným historickým vývojem měny v obou zemích a zřetelným původem anglických bankovek jako šeků (dnešní Bank of England by totiž „to the bearer on demand“ již také neměla asi moc co vyplatit). Na druhou stranu by na stravence klidně mohlo být natištěno kupříkladu „Tato stravenka je kryta řízkem“ či podpis ředitele stravenkové společnosti s tím, že jejímu držiteli na požádání vydá jeden gulášek? Je to koneckonců nekrytý šek na jídlo …

Na okraj: Skvěle a vtipně paroduje nástup moderních bankovek Terry Pratchett ve svém nejnovějším kousku „Nadělat prachy“ (v tradičně výtečném překladu Jana Kantůrka vydal Talpress). Vlahoš von Rosret rozjíždí mincovnu a začíná tisknout peníze, které nejsou kryté zlatem. Z pohledu výchozí „středověké“ společnosti Pratchettova fiktivního města Ankh-Morporku je to hereze: cože, to oběživo nemá samo o sobě hodnotu? Ani není kryté zlatem? Pratchett pak popisuje, jak nový pan bankéř přichází s první vytištěnou bankovkou mezi obchodníky a přes mentální propast se jim snaží vysvětlit, že by měli jako platidlu věřit potištěnému papírku, který není krytý vůbec ničím. Ve zbytku je pak vedena zajímavá debata, čím by měl být vlastně nový papírek kryt: Důvěrou? Racionalitou ekonomické směny? Zákonnou definicí a státním monopolem?

Zpět ke stravenkám. Další zajímavý sociologizující aspekt jejich oběhu je ve společenské stratifikaci, kterou přináší jejich různá výše. Možná v trochu kulhajícím podobenství k nesmrtelnému platovému žebříčku, který svého času zveřejnila vosa na jazyku, i nominální cena stravenky vytváří společenské skupiny. „Socku“ se stravenkou okolo (či dokonce pod!) padesát korun každý polituje. Šedesátkový strávník čelí sociálnímu vyloučení, protože již není mnoho hospod, ve kterých by se neobědval. Při sedmdesáti korunové stravence přichází asi „coming-out“, tedy situace, kdy je strávník ochoten o výši svých stravenek konverzovat. Osmdesátníci jsou slušně postavená buržoazie, která s radostí nechává paklík stravenek při obědě ležet na kraji stolu, aby příchozí socky mohli obdivovat její výši. Devadesátnící již začínají, tedy alespoň v Brně, doplácet na svoje bohatství: většina meníček je levnější, takže se stávají granty z donucení. Na stravenky dost podniků nevrací, takže jim nezbývá než procedit mezi zuby „to je dobrý“, i když by tu pětikorunu nazpět fakt chtěli. Nominální stovkaři (tedy jedince, u nichž je hodnota jedné stravenky sto korun) jsou něco jako Yetti; nikdo je nikdy neviděl, ale někteří věří v jejich existenci.

Nezbývá než doufat, že výhody potravinových lístků brzy objeví také jiná odvětví služeb a zbožního trhu. Po „dostatečném objasnění komplexních systémových benefitů a výhod z pohledu monetárního i fiskálního“ (vulgo „až „přesvědčíme“ poslance o schválení daňové výjimky“) se můžeme jistě těšit na zdravotěnky (poukázky na zdravotní péči), rekreantky (dtto pro rekreaci jinou než závodní) a třeba i vánočenky. Přechod na Euro se pak stane zbytečným a my se konečně vrátíme k bankovkám, které budou něčím kryté.
Celý příspěvek

pátek 11. července 2008

Bathory, dárek pro Bédu a Evropská komise ...


Již v minulosti jsem psal, že šíře záběru evropského práva je někdy překvapivá, až kuriózní (viz můj post o euroovečce). Nyní vstoupil do kin film BATHORY a už mně ani nepřekvapilo, že i tady přišlo evropské právo ke slovu. Stejně tak jsem již jen s úsměvem přijal, že se Evropská komise dala na psaní pohádek ....

Nejprve k přispění Evropské komise k nejdražšímu "českému" filmu ... vím, že je to film koproduční ;o), ale takto jsem o tom filmu, myslím, slyšel hovořit zúčastněné, když byl rozhovor s režisérem a producentkou ve festivalových minutách. Tam zazněla mj. také úsměvná historka o tom, že nějaký studentský filmový kritik k tomu v Londýně Jakubiskovi při předpromítání řekl, že jako dobrý, ale přece jen je to fantasy (asi něco jako Pán prstenů ...) a po prosbě o dovysvětlení dodal, že přece každý ví, že krále měli jen v Anglii a ve Francii, a že tedy králové jinde (třeba v Uhrách) to jsou jen pohádky. To jsem se opravdu zasmál ...

No nic - k té Komisi, ale vlastně i k tomu, čí ten film je. Asi by rozhodně neměl být připraven o přívlastek slovenský, když na něj bylo ze slovenských veřejných prostředků přispěno, díky čemuž se právě ke slovu dostala Komise, která příslušnou dotaci, resp. dotace schvalovala a schválila jako veřejnou podporu slučitelnou se společným trhem. Příslušné rozhodnutí Komise (o druhé dotaci) lze nalézt ve slovenštině zde a v angličtině tady. Po právní stránce o žádný výkvět nejde - je to takové formulářové rozhodnutí v oblasti podpory pro audiovizuální díla, ale i tak člověka zahřeje, když se v rozhodnutí o povolení veřejné podpory dočte: "Alžbeta Báthoryová je zapísaná v Guinnessovej knihe rekordov ako najväčšia vrahyňa v histórii ľudstva. Film sa snaží vyvrátiť krvavú legendu o bohatej uhorskej šľachtičnej (jej hrad sa nachádzal na území dnešnej Slovenskej republiky) a ukázať, že grófku pripravili o jej majetok politické a mocenské intrigy v období renesancie." ... Ach ty intriky ...

No a když už Komise "přispívá" ke kultuře takto, proč rovnou nezačít psát pohádky, a to ve jménu ekologické osvěty? Takže přeji příjemné pročtení "Dárku pro Bédu" (či "Darčeka pre Lukáška" nebo "Present for Timmy") a jsem zvědav, co nám Komise připraví příště. Já bych třeba prosil nějakou pohádku o posuzování vertikálních dohod ;o)

Celý příspěvek

úterý 8. července 2008

O státních zástupcích jen v dobrém

Z výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství vypadl Čunek

Když spáchat malý hospodářský zločin, tak na Mladoboleslavsku. Počet policejních specialistů na ekonomickou kriminalitu zde loni klesl z 19 na 4 (!) -- tak silně zasáhla tamní okresní ředitelství vlna odchodů. A pokud se má zločinec ukrýt, pak na Kladensko a Benešovsko. Pátrání po hledaných zde „není průběžné a systematické“ do té míry, až se dostalo do letošní výroční zprávy Nejvyššího státního zastupitelství (vyšla o měsíc dřív než loni, k přečtení je zde, média si jí prakticky nevšimla).

Když se taková zpráva povede, může to být dobrá analýza české kriminality. Když se nepovede, vypadá... jako ta letošní.

Pořád jsou v ní sice pozoruhodné kazuistiky (případy korupce na str. 14, vydávání na Ukrajinu na str. 31), oproti loňsku má ale poloviční rozsah a je zvláštní tím, co v ní chybí. Je možné napsat jakoukoli zprávu o práci státních zastupitelství v roce 2007 a nemít v ní ani čárku o případu Čunek? Odnětí a přikázání věci z okresu do okresu, o němž nejvyšší státní zástupkyně rozhodne na přání obhajoby -- něco takového se dosud nestalo, předtím ani potom. Místo toho ale čteme, že loňský rok byl nuda a šeď: „8. Dohled vykonávaný nejblíže vyššími státními zastupitelstvími (…) Při výkonu dohledu nebyl v uplynulém roce uplatněn postup podle § 12d odst. 2 zákona o státním zastupitelství, tzn. nedošlo k odnětí věci nižšímu státnímu zastupitelství z důvodu nečinnosti, průtahů či pro odmítnutí pokynu.“ (str. 32) Kdo nerozuměl, má to znovu na konci: u výkonu dohledu „nebyly konstatovány zásadní problémy ani z hlediska jeho provádění, ani z hlediska možných střetů mezi vnitřním (horizontálním) a vnějším (vertikálním) dohledem“ (str. 49). V pasáži o oprávněních nejvyšší státní zástupkyně vůči celé soustavě státních zastupitelství pouze stojí, že jsou „rovněž využívána v míře, v níž se ukazuje potřeba“ (str. 49). Zpráva konstatuje „zvýšený počet úniků informací z trestního řízení, ojediněle i se zištným motivem“(str. 12), uvádí tři případy – ale nikoli Čunkův (narážka na „únik informací z kauzy známé politické osobnosti, kde byl dokonce zveřejněn celý záznam o zahájení úkonů v trestním řízení podle § 158 odst. 3 trestního řádu v celostátních novinách" se týká Martina Bursíka). Stal se vůbec loni ten případ? Nezdálo se nám to? Nebo byl vaporizován?

*

V loňské výroční zprávě byly nejzajímavější postřehy Krajského státního zastupitelství v Plzni, jak se v praxi zvyšuje objasněnost: stačí si vyzvednout v leasingové nebo splátkové společnosti seznamy neplatičů, a hned má policista spoustu vyřešených úvěrových podvodů. Obdobně Plzeň kritizovala zátahy na vietnamské stánkaře. Celníci tak odhalí desítky zločinů proti autorským právům, ale o to méně se věnují velkoskladům a distributorům, což podle plzeňských státních zástupců nesvědčí o „skutečné snaze tento druh trestné činnosti vymýtit“.

Takové heretické výklady statistik v letošní zprávě chybějí. Buď je dole nepíší, nebo je nahoře nechtějí. Nafukování pěkných čísel ale nezmizelo, jak říká – diplomatičtěji a tišeji – opět Plzeň (str. 11: "V obvodu KSZ Plzeň hodnotí státní zástupci negativně snahu celních orgánů zaměřenou na jednotlivá prodejní místa na tržnicích ... namísto snahy eliminovat činnost velkoskladů a distributorů plagiátů").

Přitom od analytiků státních zastupitelství by jeden čekal aspoň hypotézu, proč vykazovaná ekonomická kriminalita loni znatelně klesla. Možná ji poškození už ani nehlásí (na Boleslavsku by nebylo divu); možná nabrala rafinovanější formy; možná se lidé chovají poctivěji. Nebo to souvisí s ekonomickým cyklem: v době prosperity je méně neplatičů? (NSZ totiž hlásí pokles u všech typů hospodářské kriminality. Včetně třeba neplacení daní, jež státní aparát odhalit a trestat umí, jak ví i takoví kombinátor jako Tomáš Pitr.)

*

I v roce 2007 podle zprávy platilo, co v předchozích letech: Trestná činnost celkově stagnuje, resp. mírně klesá.“ S jednou výjimkou, a těmi jsou „trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění (§ 180d tr. zák.) nedávno zavedený do úpravy, a trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (§ 201 tr. zák.), jehož souběžnou úpravou došlo k podstatnému rozšíření trestní represe“. První trestný čin má na krku 17 % ze všech loni obžalovaných osob (tj. z 101 240), druhý 13,5 % a navíc 9,8 % z obžalovaných mařilo výkon úředního rozhodnutí tím, že řídilo navzdory soudnímu zákazu. Tyto tři skupiny se prolínají, takže podíl „dopravních“ trestných činů na celkové kriminalitě činí podle NSZ 28,7 % (!).

Má tato represe odstrašující efekt? Ubylo po předloňském zavedení § 180d jízd bez řidičáku? Tím se zpráva nezabývá. Represe nereprese, Češi jezdí pořád smrtonosně. Tyto snadno a rychle řešitelné trestné činy ale znatelně vylepšují statistiku státních zastupitelství. Díky nim se daří vyřizovat 19,4 % věcí do jednoho týdne a dalších 18,8 % do druhého. Ó díky, 180d!

*

Ve výroční zprávě opět chybí statistika kárných řízení se státními zástupci. Nebo jakékoli jiné kritické sebehodnocení.

To už ani nepřekvapí. Výroční zpráva NSZ o roce 2007 nechtěně vypovídá o atmosféře opatrnosti ve špičkách státních zastupitelství: probůh, jen žádnou kritiku! Jeden z neblahých důsledků Případu, Jehož Jméno Nesmíme Vyslovit.

Celý příspěvek

pondělí 7. července 2008

Rozloučení s V. Ceplem a přivítání T. Němečka aneb Průvodce inteligentního novináře po světě práva

Včera jsme si připomínali rozloučení s Mistrem Janem Husem, předevčírem rozloučení českých zemí s pohanstvím, dnes je na čase konečně se rozloučit s červnem a tím i s Vojtěchem J. Ceplem, který se svého hostovství tak zdařile zhostil shodou náhod zrovna v době, kdy byla jeho soudcovská činnost v hledáčku všech českých médií. Věříme, že si po celý červen připadal na území našeho blogu jako v bezpečném oku toho mediálního uragánu panujícího kolem jeho osoby a že si v něm mohl odpočinout od prchavých sporů zvláště psaním článků oživujících institut starogermánského práva a děkujeme za ně. Vítáme pak naopak jednoho z tradičních rozdmychovatelů těchto mediálních větříků a vírů vanoucích českou právní krajinou, Tomáše Němečka. Jistě není třeba jej představovat, ostatně uvítal se zdařile již sám, a to – jak jinak – rozhovorem (a to s člověkem, podle nějž bychom měli svou ročníkovku vydat správně pod názvem „Jiné právo nespřaženě“!). Nezbývá tak, než vyjádřit potěšení nad tím, že hostem blogu bude jeden z mála novinářů, kteří se výborně vyznají i v té nepřehledné, byť výživné, polévce, kde místo tradičních písmenek plavou paragrafy. Osobně se pak těším, že nejen zprostředkuje nám právníkům něco z mediálního světa, ale že díky němu najdou cestu na náš blog i ti novináři, kteří v právu nejsou tak doma, a když dostanou od svých redaktorů za úkol „napsat něco o právu“, začnou googlovat, co zas napsal Tomáš Němeček.

Tyto potenciální čtenáře „od novin“ zde srdečně vítám, a když už si našli cestu i do tohoto postu, rád bych je – jako milovník různých jednoduchých pomůcek a malých i středně velkých násobilek – aby nešli nadarmo, upozornil na několik nuancí formalistického právního jazyka, které – jak říká klasik – odborníka mnohdy dráždí, byť oni si jich tak překvapivě často ani nevšimnou….

Usnesení není totéž jako rozsudek. Vzhledem k tomu, že mi několik let bylo v hodinách slohu vtloukáno do hlavy, že se v sousedících větách nemají používat totožná slova, tak úplně chápu vnitřní bolest člověka, který má napsat článek o rozsudku a to protivné slovo se mu tam vrací a vrací, mrká z každé druhé řádky, ale vězte, že nahradit každé třetí „rozsudek“ „usnesením“ není ta pravá cesta…Navíc ani nelze poskytnout úplně spolehlivou radu, kdy použít co. Obecně je sice rozsudek rozhodnutím ve věci samé, tedy věcnou odpovědí na otázky, kdo byl v právu, kdo co dostává a na jak dlouho bude sedět, zatímco usnesení bývají rozhodnutí procesní, někdy o procesních malichernostech a někdy o tom, proč už se s žalobcem soud nehodlá bavit, ale jako všude, i tady potvrzují pravidlo nezbytné výjimky, třeba ve volebním soudnictví. Jeden rozdíl mezi rozsudky a usneseními je pak podstatný a zjevný: těm druhým chybí už na počátku kocourek ve skoku… A protože všechno ještě komplikuje Ústavní soud, který má místo rozsudků nálezy, je někdy lepší v pochybnostech použít slovo „rozhodnutí“, které text spolehlivě zpestří, vše obsáhne, nikoho nezarmoutí a člověk se vyhne takovým spojením, jako je „rozsudek Ústavního soudu“, „dal obžalobě svým usnesením zapravdu“ nebo „zamítavý senátní nález“…pardon, to poslední spojení je sice teoreticky možné, ale vzácnější než vinice v Krkonoších a vyhynutím ohroženější než tygr ussurijský, tak už jsem si odvykl…

Odmítnutí není totéž co zamítnutí. Tenhle protiklad doplňuje zdařile ten předchozí a kdyby nebylo výjimek, mohli bychom říct, že usneseními se obvykle odmítá, zatímco rozsudkem zamítá, a protože tento rozdíl v obecné češtině dost zaniká, sluší se dovysvětlit, že zamítnutím vám soud říká, že nemáte pravdu, zatímco odmítnutím říká, že jste přišli pozdě, brečíte na špatném soudě, nebo jste udělali nějakou jinou chybu, pro kterou vás prostě nemůže poslouchat, i kdyby chtěl... Vztahovou terminologií přirovnáno, zamítnutí je, když vás dívka nechce, protože nejste její typ a jiný chlap se jí líbí víc, odmítnutí je, když se vám pochlubí s fotkou své přítelkyně nebo vás rovnou pozve jako svědka k registraci… Rozhodnout lze i o přerušení, ale to už bych z metafor asi nevybředl (pokud vás zamrzelo, že jsem zde zastavil asociační řetězec, jukněte do pátečního postu Petra Břízy, snad vás uspokojí).

Zcizení není totéž co odcizení. To prvé zní exoticky a nově a přitom vás při jeho použití nemůže nikdo nařknout z anglicismů ani germanismů, prostě když chcete o někom říct, že něco ukradl, a přitom se nechcete jazykově umazat o "šlohnutí" či dokonce "čórku", šmátráte v češtině a už málem vytáhnete „odcizení“, najednou hned vedle leží „zcizení“ a tak je vyndáte s pocitem, že jste našel málem zapomenutých poklad archaismu. Ale ejhle, najednou uděláte ze zloděje poctivého převodce, který věc neukradl, ale prodal nebo dokonce daroval chudému bližnímu, prostě zcizil. Mohu se tak i zde hrdě přihlásit k tomu, že zcizuji, kudy chodím, a přesto jsem nic nešlohl, takže se snad nemusím bát, že na mne dopadne nějaké jiné rameno spravedlnosti a právem mě připraví o bezúhonnost (i ta je totiž v právní mluvě něčím jiným než "počestností" a často spolu ty dvě nechodí ruku v ruce, jak by vám mohli vyprávět političtí vězni a v opačném smyslu třeba nejeden advokát).

Odvolání není totéž co dovolání. Člověk se totiž mezi soudy odvolává pouze skromně, jen o stupínek výše, než právě jste, z okresu na kraj, z kraje kamsi navrch…zato dovolání, to je akt skoro nábožný, neboť směřuje až k Nejvyššímu – nejsa věřící, mám samozřejmě na mysli Nejvyšší soud. Leda by mířil k Nejvyššímu správnímu soudu nebo k Ústavnímu soudu, k nim je třeba se vyzbrojit kasační či ústavní stížností. A trpělivostí při parkování.

Evropský soudní dvůr není totéž co Evropský soud pro lidská práva. Pokud tedy máte pocit, že vám jako člověku místní soudy ukřivdily, nevyhrožujte jim Evropským soudním dvorem ani nechoďte zuřit ve stopách slepého krále Jana do Lucemburku. Tam je marné vysvětlovat, kdo byl nespravedlivě ve vazbě, či chce po letech zase vidět syna. A marné je ohánět se tam Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod – leda byste s sebou měli takového Honzu Komárka, který by v několika stručných přednáškách vysvětlil z pozice komunitárního konstitucionalismu, proč i ona váže Evropský soudní dvůr. Ale protože Honza je zrovna někde ve Státech v bazénu, jeďte radši do Štrasburku…

P.S.: Jako bonus této drzé malé násobilky bych pak možná poradil zdrženlivost při přebírání cizích kategorických soudů…V poslední době třeba té plíživé zvěsti, že když začneme prezidenta volit přímo, může Václav Klaus kandidovat potřetí, počtvrté a jestli nezemřeme, bude naším prezidentem navždy. Je určitě obdivuhodné, že se nějakému hradnímu příznivci podařilo tímto zbožným přáním nakazit tolik novinářů, ale sám si spíš myslím, že by pan prezident musel změnit ne způsob volby, ale stát, kde kandiduje, aby si své oslovení mohl užívat i po roce 2013. Uvidíme, jaká debata se k tomu rozvine, až někteří bloggeři přijedou od moře a jiní slezou z hor…A než zmizím i já, těším se na další příklady falešných právních synonym.
Celý příspěvek

pátek 4. července 2008

Když nevěsta není panna...

Kdo četl příspěvek Michala Bobka v Jiném právu offline, popisující nejroztodivnější odkazy přes něž se lze na naši stránku progooglovat, bude mne možná podezírat, že jsem název pro tento post zvolil s mrzkým úmyslem přitáhnout k naší stránce i nebohé klienty manželské poradny, aniž by přitom obsah článku samotného měl se svým přízviskem cokoliv společného.

A ten, kdo četl poslední post Honzy Komárka věnující se problému volby plavek a následků s tím spojených, si bude možná myslet, že Jiné právo vítá začátek prázdnin seriálem neprávnických postů točících se kolem lidské sexuality.

Jak říká klasik, SAMÁ VODA. Budiž Vám následující řádky (a především odkaz) důkazem, že název nejen souvisí s obsahem, ale že jde o problém do značné míry právnický, zasahující dokonce několik právních odvětví.

Hned na začátek uvádím, že téma otevřel a na případ upozornil server conflict of laws.net, jemužto zde tímto velice rád dělám reklamu (pro ty, kteří jej ještě neznají), neboť se jedná o výbornou stránku věnovanou, jak název ostatně napovídá, mezinárodnímu právu soukromému. V postu z 2. června tohoto roku najdete podrobnosti případu, jeho stručný rozbor i odkaz na jeden z mediálních ohlasů daného případu. Pro ty, kdo dostatečně nevládnou ani angličtinou ani francouzštinou, se pokusím ty nejdůležitější aspekty případu stručně převyprávět, abych pak přidal i pár svých postřehů k rozproudění případné diskuse.

V létě 2006 byli v Roubaix, ve Francii, oddáni dva francouzští občané marockého původu, muslimského vyznání. Svatba se zjevně odehrála v komunitě úzce lpící na svých zvycích, odrážejících kulturní a náboženské tradice běžné v severní Africe. Mezi ty patří nejen požadavek, aby nevěsta byla panna, ale pro našince vskutku nevšední (dosaďte si jiná adjektiva podle Vašeho vkusu) důkazní „rituál“, kdy je na konci svatební noci ukázána členům rodiny krev na prostěradle, na němž novomanželé spočinuli. Bohužel pro čerstvou mladou paní z oné červencové noci, její manžel přinesl ve 4hodiny ráno u mátového čaje čekajícím rodičům (!) místo poskvrněné části ložního prádla pouze špatnou zprávu: na prostěradle nebyla žádná krev. Nešťastná žena se přiznala, že příčinou skutečně byla okolnost, že v době, kdy se stala paní, nebyla již pannou... Situace byla o to horší, že tato skutečnost byla v rozporu s tím, co manželovi před svatbou výslovně sdělila. „Zneuctěný“ manžel požádal soud v Lille o zrušení manželství a tento mu vyhověl. Učinil tak přitom na základě článku 180 Code Civil, který umožňuje zrušit svatbu pro „omyl ohledně podstatných vlastností osoby“ („S'il y a eu erreur dans la personne, ou sur des qualités essentielles de la personne, l'autre époux peut demander la nullité du mariage“).

Jak upozorňuje autor postu, Gilles Cuniberti, tím, že se svatba konala ve Francii a mezi francouzskými občany, nejedná se stricto sensu o problém spadající do oboru Conflict of Laws, tedy aspoň nikoliv ve smyslu, jak tento obor chápe přinejmenším kontinentální doktrína mezinárodního práva soukromého. Ze širšího pohledu je však nicméně nepochybné, že jde o otázku působení cizího pravidla, byť nikoliv nutně právního, na území jiného státu, a jedná se tak o podobnou a určitě neméně zajímavou ukázku střetu hodnot, norem, kultur.

Cuniberti k tomu mimo jiné říká:

The demand for virginity was the result of a social norm governing a group of people. These people may be French nationals leaving in France, and thus entirely subject to French law, but the norm governing their community is of foreign origin. A not so uncommon case of legal pluralism.“

Cuniberti charakterizuje případ tak, že soud našel odpovídající francouzskou normu, jejímž prostřednictvím vynutil sociální pravidlo marocké komunity.

Bez ohledu na to, že dotčená žena souhlasila s rozhodnutím francouzského soudu, rozsudek vyvolal převážně negativní reakce mezi francouzskými politiky a intelektuály, na něž Cuniberti ve svém postu odkazuje.


Nejsem odborník na rodinné právo a je tedy dost dobře možné, že následující minirozbor českého práva může být pomýlený. Každopádně v případě, že jsem se díval dobře a neexistuje nějaká ustanovení zákona zásadně rozšiřující judikatura, pak české právo obdobu čl. 180 Code Civil nezná (pokud jsem v tomto směru něco přehlédl, předem děkuji za uvedení na pravou míru); nejblíže (a přitom stále hodně daleko) by onomu ustanovení byl asi § 15a odst. 1 zákona o rodině, který zní:

(1) Manželství je neplatné, jestliže prohlášení o uzavření manželství bylo učiněno v důsledku bezprávné výhrůžky anebo omylu týkajícího se totožnosti jednoho ze snoubenců nebo povahy právního úkonu uzavření manželství.“

Nicméně jak tvrdí S. Radvanová a M. Zuklínová (srov. Kurs občanského práva - Instituty rodinného práva, C.H. Beck 1999, str. 27-28), není důvodu, aby se na vady sňatku, jakožto právního úkonu, jímž se manželství zakládá, nepoužila (prostřednictvím § 104 ZOR) ustanovení OZ o neplatnosti právních úkonů. Autorky zmiňují, že starší komentářová literatura sice uvádí, že manželství nevzniká smlouvou a ZOR upravuje všechny otázky spojené s manželstvím, a proto podle ní připadá neplatnost manželství v úvahu jen v případech taxativně stanovených zákonem, ale tento názor dostatečně neodlišuje manželství jako právní stav od uzavření manželství jakožto právního úkonu. Vzhledem k tomu, že se mi dané odlišení jeví jako logické, subsidiárnímu použití OZ bych se také nebránil. Uvažovat by se v daném případě dalo především o § 49a platného OZ:

Právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně […]

I mimo kontext konkrétního právního řádu je nicméně zřejmé, že daný případ je příkladem určitého prolínání či dokonce konfliktu mezi veřejnoprávním aspektem a soukromoprávní dimenzí dotčené kauzy (jakkoliv nejasné dělení na veřejnoprávní a soukromoprávní může být). Ostatně v rodinném právu není prolínání veřejnoprávních a soukromoprávních prvků ničím neobvyklým. V našem případě by bylo zřejmě možné hovořit např. o zákazu diskriminace na základě pohlaví na straně jedné a proti němu stojící otázce podvodu (úmyslně vyvolaného omylu) při založení soukromoprávního vztahu na straně druhé. Na jedné straně si lze představit argumentaci, že požadavek, aby nevěsta byla panna, zatímco ženich panic být nemusí, reflektuje paternalistický stereotyp, podporující mužskou nadvládu (male supremacy) a není možné, aby mu právo poskytovalo sankci za jakýchkoliv okolností. Na straně druhé, nevěsta věděla, že ženich si chce vzít pouze ženu, která je pannou a svým jednáním (kdy explicitně prohlásila, že pannou je) jej tak vědomě uvedla v podstatný omyl ohledně své osoby. Jinými slovy, dopustila se jednání, jenž v soukromém právu obvykle vede k neplatnosti aktu, který by jinak vedl ke vzniku závazku (srov. např. nejen výše cit. § 49a platného OZ ale i §§ 479-480 (Eli)OZ).

Domnívám se, že při posuzování dané situace je vhodné vzít v úvahu, v jaké společnosti/komunitě se dotyčná osoba nachází.

Pokud se jedná o religiózní komunitu, kde nevěsta na otázku, zda je panna, musí odpovědět chtě nechtě kladně, neboť v opačném případě by byla v rámci takové komunity ostrakizována, je postih (jakkoliv nepřímý) takové „lži“ ze strany soudů podle mého velice problematický, neboť se zvláště v tomto kontextu jedná o vynucování zjevně diskriminační tradice. Samozřejmě, v našem konkrétním případě se situace může pro někoho komplikovat tím, že evropský lidskoprávní a kulturní standard by byl uvalován na severoafrickou komunitu. Nicméně, jakkoliv se netajím tím, že mám do určité míry rezervovaný postoj k paušálnímu uvalování či dokonce vnucování kdekterých našich lidskoprávních standardů vůči cizím zemím, v daném případě nemůže být podle mého nejmenší pochybnost o tom, že na svém území může (a musí) Francie takový standard vymáhat vůči komukoliv, tím spíše vůči vlastním občanům, byť by byli cizího původu.

Samozřejmě, otázkou je, nakolik výše uvedené úvahy mění skutečnost, že nevěsta sama s anulací sňatku souhlasila. Byl ten souhlas vyjádřen svobodně a dobrovolně? Jeden by věřil, že v takové situaci zřejmě ano, neboť se zdá, že je pro ni vzhledem k okolnostem lepší dané prostředí spíše opustit, než být vystavena celé té „ostudě.“ I tak je otázkou, nakolik může být takový souhlas relevantní. Já se sice osobně vždy kloním k pokud možno široké autonomii jednotlivce, ale nepřevažuje v daném případě silný veřejný zájem na odmítnutí rušit sňatky z takto problematického důvodu? Nevím, nechci vynášet nějaké jednoznačné soudy v rámci této blogové zkratky, jasný názor na to v tuto chvíli nemám; každopádně srov. toto vyjádření jedné z mála zastánkyň dotčeného rozsudku (najdeme jej na Cunibertim odkazované stránce deníku Libération):


"Le fait d’annuler un mariage est aussi un moyen de protéger la personne qui souhaite peut-être se défaire du mariage, parce que je pense que cette jeune fille […] a souhaité également, sans doute, se séparer assez rapidement."


Ať tak či onak, o trochu jinou situaci se podle mého může jednat v případě, kdy požadavek, aby nevěsta byla pannou, pouze odráží určitou specifickou preferenci ženicha, danou třeba jeho vyznáním, kterážto ovšem není v dané společnosti ani komunitě většinově sdílena a nevytváří se tak na její splnění žádný sociální tlak, který by omezoval svobodné rozhodování jedince či mu přisuzoval určité společenské role.

Abych uvedl konkrétní příklad – je zcela nepochybné, že v ateistické české společnosti většina lidí nevyžaduje ani neočekává nevěstinu „neposkvrněnost“ a její nedostatek tak není spojen s žádnou formou sociální sankce. Není tedy za takovýchto okolností tato lež podobně neomluvitelná jako všechny ostatní, které nejsou, ať již ze strany ženicha či nevěsty, vedeny ničím jiným než snahou za každou cenu docílit sňatku? Pokud Cuniberti uvádí, že předchozí judikatura za porušení § 180 Code Civile považovala např. situaci, kdy jeden z manželů před druhým zatajil, že byl ve vězení (tento fakt byl tedy shledán podstatnou vlastností dotčené osoby), dovedu si představit, že pro silně věřícího katolíka může být neméně nepříjemným zjištěním skutečnost, že jeho manželka není panna, byť mu tvrdila, že ano. Nebylo by spravedlivé v takovém případě ten sňatek zrušit? Nebo je to zkrátka nepřímé vynucování požadavku, který má své historické kořeny v tradici, která je vůči ženám diskriminační a ponižující, a jako takový nemůže tento požadavek mít jakékoliv právní důsledky, bez ohledu na jakékoliv současné sociální konotace takového pravidla? Ale právní normy se mají vykládat v kontextu sociální reality, v níž existují. Nebo snad ne?

Jak byste tedy aplikovali francouzskou úpravu v této hypotetické situaci, kdy neexistuje společenský tlak požadující po ženě něco, co po muži ne?

A jak byste řešili opačný případ, kdy by žena katolička zjistila (otázku jak ponechávám stranou, byť si uvědomuji, že rozdílná obtížnost případného „dokazování“ u ženy a muže může mít též relevanci pro posouzení celé kauzy), že jí ženich lhal ohledně svého panictví, třebaže věděl, že to pro ni byla zcela zásadní věc?

Jedno je jisté. Dotyčný případ vznáší mnoho a mnoho otázek, na které neexistují jednoznačné odpovědi. Je mnoho způsobů, jak se k nepřeberným aspektům této kauzy, vznášející se na pomezí nejen soukromého a veřejného práva, ale i několika dalších mimoprávních disciplín, postavit. Myslím, že by to byl pěkný případ pro moot court, jen nevím, z jakého by byl odvětví. Ale ani jako téma k blogové diskusi to třeba nemusí být špatné. Uvidíme:-)


P.S.: Jedna poznámka mimochodem: Minulý víkend jsem byl na svatbě. Fotky z ní jsem si prozatímně stáhl v počítači na plochu do adresáře, který jsem pojmenoval „Svatba.“ Draft tohoto postu, stejně jako to dělám se všemi rozepsanými věcmi, jsem též dočasně uložil na plochu, a to pod jeho názvem, tj. „Když nevěsta není panna.“ Pěkně doprostřed, hned vedle onoho „svatebního“ adresáře. Byl u mě včera technik nejmenované společnosti, aby mi nainstaloval internet... Po shlédnutí oné „malebné“ dvojice zvící z mého desktopu mi věnoval pohled, který se těžko popisuje:-) Bylo to pobavení, překvapení, soucit či snad znechucení? Nevím. Tenhle post zkrátka přináší jen otázky a žádné odpovědi...
Celý příspěvek