středa 25. června 2008

Než vyrazíte na pláže


V Anglii pro mě byly největším rébusem oddělené kohoutky. Než jsem narazil na skvělé edukativní video, několikrát jsem si téměř opařil ruce. Ve Spojených státech se mi neznalost prostředí vymstila jinak. Prostřednictvím plavek.

Nevím jestli i mladší čtenáři našeho blogu pamatují obrovskou popularitu seriálu Pobřežní hlídka. Vzhledem k době (a věku), ve které jsem se na seriál díval, mě tam zdaleka nejvíce zajímala Pamela Anderson (s velice vyvinutým smyslem pro charakterní herectví) a opálené svalovce v čele s Mitchem Bucannonem jsem ponechával celkem bez povšimnutí. Tedy, aspoň mě neprovázeli ve snech jako ta Pamela. Kdybych je jen pozoroval lépe!

Seriáloví plavčíci se po kalifornských plážích proháněli v rudých kraťasech. V nich se také vrhali do zpěněných vln, aby zas a znovu zachraňovali nedbalé tonoucí (nebo popřípadě - jen tak mimochodem - lapili zločince). Plavky - tedy to, co já znám jako plavky (říká se jim „speeda“) - se tam objevily pouze v díle, kde jeden z hrdinů usiloval o kvalifikaci na olympijské hry. (Navzdory jeho podprůměrné tělesné výšce se mu to podařilo - ještě že se u něj včas objevila srdeční vada, jinak bych už nevěřil, že se to mohlo stát :-)

Poněvadž jsem svého času trávil v bazénu několik plodných odpolední týdně a nechodil se tam „koupat“, ale „plavat“ (v rámci své snahy „výše, rychleji, silněji“), měl jsem právě takové. Koneckonců, i v dobách, kdy Ian Thorpe skákal do bazénu téměř oblečený, můj oblíbený Alexander Popov je používal pořád. Nikdy mi nepřišlo divné v nich chodit do bazénu na trénink

Při návštěvě u svého dávného kamaráda Jirky (který mi spolu s jeho manželkou pomohl cítit se brzy v Americe skoro jako doma) jsme se šli koupat do bazénu, který sdílelo několik domů v rezidenční čtvrti, kde bydlel. Vzal jsem si své plavky, které se mnou strávily několik plodných hodin i v bazénu Newyorské univerzity.

U bazénu jsem ze sebe shodil kraťasy a vyloupl se ve svých spídech na svět, že teda jdu plavat (co taky jiného v bazénu dělat, ne?) A rázem mi připadalo, že stojím nahý. Upřelo se na mně hned několik zvědavých pohledů, zatímco se můj kamarád nahlas rozesmál.

„Ty vole, ty máš spída!“

„No a“, odvětil jsem nejistě, „plavky jako plavky, ne?“
„No jo, jenže tady nosej spída jenom teplouši.“

Sexuální orientaci jiných lidí považuji za jejich věc a vítám stále větší toleranci většinové společnosti k jejich odlišnosti. Jenže, být považován za gaye je asi tak příjemné, jako by Vás někdo zaměnil za ženu.

Najednou jsem pochopil hned několik příhod, které jsem zažíval na bazénu Newyorské univerzity. Pořád jsem nemohl pochopit, proč mě tam ve sprše jeden z návštěvníků opakovaně zval na večeři. (Už jste někdy nazí někomu podávali ruku? Pro mě to byla celkem nová zkušenost.)

Takže, milí heterosexuálové, pokud vyrážíte na pláže: v kraťasech, v kraťasech. A v Americe i na bazén. Jestli se Vám tak bude i dobře plavat, je však věc úplně jiná...
Celý příspěvek

úterý 24. června 2008

Může být soudce členem politické strany?

Ve včerejším vydání časopisu Týden (č. 25/2008) je publikován pozoruhodný rozhovor s místopředsedou Nejvyššího soudu Pavlem Kučerou „Někam jsme jeli, o něčem si povídali“, který čtenáře zavede do někdy až netušených a převážně zcela bezelstných zákoutí způsobu uvažování dotazovaného. Určitě doporučuji k přečtení, byť rozhovor zatím bohužel není dostupný v internetové podobě. K následujícímu postu mne však inspirovala odpověď na jedinou otázku - existuje podle vás hranice mezi soudcem a politikou? Odpověď totiž zněla: „Je důležitá v mém rozhodování soudce. V občanském životě ale mohu volit a být dokonce členem politické strany.“ Pokusím se tuto tezi podrobit kritické analýze.

Z hlediska gramatického znění zákonné úpravy není sporu o tom, že odpověď P. Kučery byla správná. Skutečně, zákon o soudech a soudcích členství soudců v politických stranách výslovně nezakazuje a protože platí, že co není zakázáno, je povoleno, soudce svým členstvím v politické straně neporušuje zákon. Další argumenty lze dovodit z těch zákonů, které neslučitelnost s členstvím v politické straně výslovně zakotvují: namátkou zákon o Ústavním soudu (§ 4 odst. 4) anebo zákon o Veřejném ochránci práv (§ 3 odst. 3). Jinak řečeno: pokud by racionální zákonodárce chtěl členství soudců v politických stranách zakázat, mohl tak jednoduše učinit stejně jako v případě citovaných funkcí. Protože tak ale neudělal, soudci podle zákona stricto sensu členy stran býti mohou.

Na straně druhé však nelze přehlédnout, že „soudce je povinen při své činnosti mimo výkon funkce soudce a při výkonu svých politických práv si počínat tak, aby tato činnost neohrožovala nebo nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu nebo nenarušovala důstojnost soudcovské funkce anebo mu nebránila v řádném výkonu funkce soudce“ (§ 80 odst. 4 zákona o soudech a soudcích). Současně platí, že se soudce „nesmí při výkonu své funkce nechat ovlivnit zájmy politických stran, veřejným míněním a sdělovacími prostředky“ [§ 80 odst. 2 písm. d) cit. zákona]. Otázka proto zní tak, zda ze samotného faktu členství v politické straně může implicitně plynout porušení uvedených zásad.

Při hledání odpovědi na nastolenou otázku tedy musíme vycházet z toho, co je vlastně obsahem členství v politické straně – zejména jaké povinnosti z toho plynou, a proto musíme nahlédnout „do kuchyně“ samotných stran. Pro nezbytné zjednodušení jsem vybral toliko politické strany, zastoupené v Poslanecké sněmovně. Podle čl. 3 bod 8 stanov ODS mimo jiné platí, že člen je povinen spolupracovat na uskutečňování cílů strany a prosazování jejího programu, respektovat usnesení a rozhodnutí orgánů strany, dodržovat stanovy strany a prosazovat její programové zásady a cíle. Podle čl. 10 odst. 3 je člen ČSSD povinen dodržovat stanovy a řídit se programem ČSSD, svou činností a vystupováním prosazovat politiku ČSSD, plnit usnesení orgánů ČSSD. Člen KDU-ČSL je podle § 6 stanov povinen prosazovat cíle strany a podílet se na plnění programu strany, řídit se stanovami a vnitrostranickými normami, plnit usnesení a rozhodnutí stranických orgánů, plnit převzaté úkoly a nést za ně odpovědnost. Podle bodu 21 stanov KSČM je člen této strany povinen zejm. dodržovat stanovy, podílet se na uskutečňování programu KSČM, získávat pro něj další stoupence, politicky a odborně se vzdělávat, propagovat a objasňovat politiku strany mezi občany, přispívat ke spolupráci levicového hnutí a všech sil usilujících o demokracii a sociální spravedlnost. Konečně stanovy Strany zelených zavazují v čl. 6 bod 2. členy ke spolupráci na uskutečňování cílů strany a prosazování jejího programu, k podřízenosti programovým cílům a k dodržování vnitřních předpisů strany, k podílení se na uskutečňování politiky strany, k účasti na jednání stranických orgánů, jejichž jsou členy, a také k péči o dobré jméno strany a k získávání podpory na veřejnosti.
Pokud vycházím z předpokladu, že každý by měl velmi zodpovědně vážit všechny svoje závazky a že u soudce by měl být tento předpoklad vyžadován vskutku měrou vrchovatou, obtížně si dovedu představit osobu, která by na straně jedné při výkonu svých politických práv (tedy i práva sdružovat se v politických stranách) nenarušovala důvěru v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudu a nenechala se jakkoliv ovlivnit stranickými zájmy, a na straně druhé by současně aktivně plnila svůj závazek prosazovat a propagovat program jedné politické strany a získávat nové příznivce. Takovou rozpolcenost nikomu nepřeji a proto se domnívám, že jakkoliv zákonná úprava členství soudců v politických stranách přímo nezakazuje, jedná se reálně o natolik neslučitelné pozice, že fakticky by soudci členy politických stran určitě být neměli. Slovy klasika, měli by si uvědomit, že politika je pouze nedokonalou náhražkou bridže, a že smysluplnou práci pro obecné blaho lze provádět i mimo rámec politických stran.




Celý příspěvek

pondělí 23. června 2008

Wergeld III – jak dál?

Miniseriál o § 11 a násl. o.z. a zejména následné debaty zde a tady nastínily některé otázky, které nepokládám za uspokojivě vyřešené ani ze strany oficiální teorie, ani z hlediska navrhovaných změn de lege ferenda.

Na otázku „co to vlastně je, to zadostiučinění a újma“ dochází většinou k přirovnávání k podobným institutům našeho práva (náhradě škody zejména), nebo práva cizího - post Zdeňka Kuhna, a většinou k pokusům vypuštěného džina nacpat zpátky do lahve po vzoru starých zákoníků na způsob ABGB, který praktikoval ochranu osobnosti jen ve velmi úzkém měřítku.
Tento post si nemůže klást za cíl tuto nesnadnou otázku vyřešit; ale troufá si načnout na toto téma debatu, která už dávno zahájena být měla, a vykopnout balon s několika tézemi.

Zmatek v pojmech začal už tím, že komunistický režim sice naprosto odmítal jakékoli „nehmotné“ škody, nicméně tiše kapituloval ve dvou případech typů škody na zdraví - bolestného a ztížení společenského uplatnění. To jsou ve skutečnosti daleko spíše „újmy“ ve smyslu ochrany osobnosti, než pravověrné škody, vyčíslitelné na majetku. Zoufalá snaha „objektivizovat“ výši této uměle vytvořené škody vedla k zavedení bodovacích vyhlášek a zdravotních znalců. Nic proti takové praxi, pokud je chápána jako pomocné vodítko pro soud; znalec – lékař je schopen popsat, jak takové postižení vypadá. Nicméně dnes, kdy se po „vědeckém“ a precizním výpočtu soud „volnou úvahou“ všechno zněkolikanásobí, má celý hon po objektivním výpočtu poněkud absurdní rozměr. Výsledek takto určený se musí zákonitě odchylovat od nějakého judikatorního „průměru“ daleko více, než ochrany osobnosti. Ukázkou toho je slavný případ z Jindřichova Hradce, kde soud přiznal 15 milionů poškozené rodině. Nechci kritizovat částku coby přehnanou, ale jsem si zcela jist, že podobná situace u jiných soudů se musela zákonitě mnohokrát vyskytnout a skončila mnohonásobně nižším výsledkem.

Tato práva, mimochodem, lze odlišit opravdu nesnadno od „práva na tělesnou integritu“, což je výkladový pojem ke „zdraví“, jak ho zná § 11 výslovně; a už vůbec ne od záhadného §444 o.z., který je s „právem na zdraví/integritu“ podle §11 a 13 zcela totožný (nicméně funguje jinak).

Připomenu, že doba minulá je pryč definitivně a návrat je nemožný; naše situace se po druhé světové válce ve světě – a u nás se zpožděním po roce 1990 – drasticky změnila všeobecným rozšířením lidských práv. Už samozřejmě slyším námitku, že takové katalogy lidských práv existovaly již dříve, a dokonce i za komunismu, takže to není nic nového; ostatně §11 o.z. se užívá beze změn od roku 1964. Kardinální změna proti minulému stavu přesto existuje, a spočívá ve třech bodech:

- existují jasné právní následky za porušení těchto práv. §13 o.z. byl „nastaven“ mocným nástrojem – zadostiučiněním v penězích, a stejně tak dostávají podobné „posily“ i další úseky lidských práv, skryté porůznu v právním řádu, totiž třeba § 7 zákoníku práce v souvislosti s nejrůznějšími diskriminacemi, § 40 autorského zákona (k čl. 34 Listiny práv), §44 a násl. obchodního zákoníka (k čl. 26 Listiny) a konečně i celý zákon 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Tento vztah k Listině práv je podstatný; všechna tato ustanovení jsou jakýmisi „prováděcími zákony“ k ústavním zásadám; a celá Listina je vlastně takto „pokryta“ a podpořena.

- existují instituce, ke kterým se může občan obrátit a vymáhat jak dodržení těchto základních práv, tak případně i vymáhat následnou újmu v případě, že následek zásahu napravit nelze. Především se v této roli nabízí Ústavní soud; ale ten má funkci jen jakéhosi „vrcholného dozoru“ – standardní postup je, že práva lze uplatnit přímo u „normálních“ soudů v první instanci. Ústavní soud pak v mnoha nálezech upozorňuje na to, že všechny státní orgány mají především přihlížet k ústavnímu rozměru věci, pokud existuje, a aplikovat přímo a rovnou Ústavu (nebo Listinu práv).

- jsme v Evropské unii, a pod dozorem mocného ESD a ESLP, takže i kdyby ze naše zákonodárství, vláda a justice spikly a pokoušely obnovit původní stav, dlouhodobě je to boj jasně prohraný.

Připomenu, že odlišný stav věcí je jen obtížně srovnatelný s komunistickým pojetím; práva „na papíře“ vyhlížela pro neodborníka napohled stejně, ale soudy a jiné orgány k nim přihlížely pouze nepřímo, výhradně pomocí „prováděcích“ zákonů. Pokud prováděcí zákon neexistoval, právo nešlo vymáhat vůbec. A Ústavní soud rovněž existoval jen na papíře.

Ochrana osobnosti má v tomto systému „prováděcích předpisů“ zvláštní postavení; mocný § 11 vykrývá – díky velmi neurčité, až bezbřehé formulaci - subsidiárně všechna práva z Listiny, na které se nedostalo jinde. S ohledem na porůznu roztroušené rozsudky ESLP (Calvelli a Cigliová proti Itálii, například) nebo ESD si troufám tvrdit, že právo na vymahatelnost základních práv u běžného soudu je evropský princip.

Nelze se tedy domáhat skrze ochranu osobnosti vlastnictví (k čemuž slouží celá řada jiných ustanovení občanského či obchodního zákoníka), nebo autorských práv; ale šlo by se zřejmě domáhat práva na zdravé životní podmínky (čl. 35 Listiny). Všechna „vynechaná“ práva musí mít ono soudní „zastání“ někde jinde, aby je vůbec vynechat šlo.

Téměř stranou nechám stále ještě aktuální problém různých „residuálních“ myšlenek na minulý stav, kdy byly „prováděcí“ zákony vykládány velmi úzce, a vždy jako lex specialis, čímž vlastně nepřímo a nenápadně omezovaly skutečnou účinnost ústavní zásady. Je to asi na samostatný post; zde kráce řeknu, že pokud rozsah a způsob omezení zákonem nenaznačí samotná ústava, pak je takové skryté omezování zákonem protiústavní. To se týká diskutabilního zákona 82/1998 Sb., který klade k náhradě škod některé dodatečné podmínky, čímž se ocitá část poškozených bez náhrady.

Pro tuto úvahu je podstatnější, že podobné instituty vlastně vůbec nejde zákonem zrušit, protože by se mohly podstatným způsobem dotknout reálné vymahatelnosti základních práv. Můžeme je tedy pouze přesouvat v zákoně jinam, či nahrazovat jinými nástroji, a to ještě velmi opatrně. Pokus nacpat institut zadostiučinění v penězích zpět k náhradě škody by podle mne v některých situacích skutečně k omezení základních práv vést mohl. Nejsme totiž vždy schopni s jistotou tvrdit, že vznikla v důsledku zásahu nějaká škoda; přesto došlo k zásahu do základních práv a zákon by to rozhodně neměl nechat bez povšimnutí.

Připomenu totiž znovu, že pokud je škoda úbytek reálného majetku (ekonomicky měřitelný a vyčíslitelný v penězích), pak má ono zadostiučinění v penězích, vyskytující se ve zmíněných zákonech, očividně trochu jiný charakter. Odlišný charakter od normální škody mají ostatně i ty zmiňované punitive damages; podobají se daleko více zadostiučinění v penězích, než škodě - a z toho také plynou záhady s výši zadostiučinění a s „promlčením neurčité pohledávky“, probírané pod prvním dílem seriálu pány Ryškou a Pecinou.

Problém, zda označovat zadostiučinění v penězích jako specifický typ škody (jak to vnímá právo ve většině západních zemích), nebo ponechat pro dvě dost odlišné věci dva odlišné pojmy, vidím jako otázku víceméně slovní a jsem přístupný jakémukoli návrhu; varoval bych ale před tím, aby „přesunutím“ zadostiučinění v penězích ke škodám neztratil tento institut svůj zvláštní charakter a jasný vztah k základním právům, a zejména pak, aby nedošlo k jeho nenápadnému výkladovému omezování (není škoda = není nárok).

Do budoucna vidím tedy dvě cesty; buď se pokusit nacpat všechna tato protiprávní jednání, ať újmy nebo škody, do pojmu „škody“ na konec občanského zákoníku a dát je okresním soudům; a nebo na tento smělý cíl rezignovat, a naopak ponechat zadostiučinění, volné úvahy a vztah k Listině práv jakožto nástroj v čele občanského zákoníku a specializovaným soudům (zřejmě vyššího stupně), a do tohoto vznikajícího systému naopak přidat škody na zdraví, které stejně představují vysoké procento „hard cases“ u okresních soudů. Je celkem zřejmé, že jsem zastáncem druhé cesty, která se mi jeví být progresivnější, pružnější (více spoléhání na judikaturu a méně na podrobnou úpravu) a méně nebezpečná v souvislosti s možnými odchylkami od všeobecného světového trendu stále důkladnější a širší ochrany lidských práv.

Poznamenám ještě, že navrhovaný občanský zákoník tento problém příliš nevyřešil a postupuje poměrně schizofrenním způsobem.

Na jedné straně zavádí prakticky všemocné klausule, podle kterých lze žalovat v rámci ochrany osobnosti opravdu kdeco (§24 v kombinaci s § 14), ovšem ponechal v ochraně osobnosti „tělesnou integritu“ (§ 70 a násl). a „ochranu podoby a jména“, nicméně nijak nerozvedl dva nejčastější typy zásahů do osobnosti – jednak čest a důstojnost, jednak soukromí a rodinný život.
Na straně druhé v §§ 2400 a násl., tedy ustanovení o škodách, mlhavě naznačuje možnost hradit nemajetkovou škodu (§ 2401), konkrétněji pak podle § 2450, a ochrany osobnosti dubluje zcela ust. § 2453, v § 2454 ponechává původní systém bolestného a ZSU zcela beze změn.
Celý příspěvek

sobota 21. června 2008

Jan Petrov: It’s Fulbright time 2008!

Je tomu již téměř rok, co jsem si zde vylil své (vděčné) srdce na téma Fulbrightova stipendia, kterýmžto postem jsem zároveň upozorňoval na výběrové řízení pro rok 2008/2009. Jednoho z úspěšných absolventů onoho výběru, Jana Petrova, jsem poprosil, zda by se nemohl tentokráte on podělit o své čerstvé dojmy, abychom mohli všem zájemcům o stipendium na rok 2009/10 poskytnout v tomto příspěvku ty nejaktuálnější informace. Zde jsou Janovy „fulbrightovské“ postřehy:

A. Výlet mimo (českou) mísu

Co budu potřebovat celý svůj profesní život, to mě na právech nenaučili: napsat pořádný brief či článek; poutavě a strukturovaně řečnit; provádět legal research; znát o právu aspoň tolik co kvalitní absolvent pátého semestru v SRN (Holandsku, VB, USA). Snad se neurazíte, když napíšu, že jste na tom nejspíš podobně – přinejmenším studujete-li českou (slovenskou) právnickou fakultu, anebo ji před nedávnem absolvovali.

„Je zatraceně těžké vidět mimo svůj kontext, a je jen málo lidí, kteří to dokáží.“ Možná se tímto citátem vysvětluje, proč někteří mladí čeští talentovaní právníci zůstávají za pecí. Přitom studovat v zahraničí není tak obtížné, aby se bylo lze vymlouvat: dostupné a kvalitní jednoleté postgraduální programy (LL. M.) nabízí např. v SRN či Holandsku.

Ovšem zemí, kde se lze něčemu přiučit, jsou i

B. USA

Nutno přiznat, že s dostupností je to o něco horší:

I. celkové finanční náklady na studium
(tj. školné, ubytovnání, stravování...). Ty v souhrnu činí okolo 60.000 USD: i s pěkným kurzem okolo 15 Kč za dolar je to bratru 900 tis. Kč. Přitom náklady na studium top-ten a top-thirty právnické fakulty se příliš neliší: samo školné je na top-ten jen o cca. 1/3 vyšší než na top-thirty (srov. ranking U.S. News; krom toho, doporučuji stránku IRLG, z níž se zdarma dozvíte řadu dalších údajů). Navíc, studium na top-ten fakultě může být podle okolností i levnější: čím lepší fakulta, tím větší atraktivita pro sponzory, tím větší fondy a tím větší šance, že získáte stipendium.

II. přijímací řízení
Dostat se na top-ten americkou fakultu není samozřejmost. Na druhou stranu, z fakult, které stojí v žebříčku níže, jich je dost dost dobrých – ostatně, akreditovaných právnických fakult v USA je přes 190.

Naštěstí, od toho, aby Vás dostala na školu v USA, tu je

C. Fulbrightova nadace,

která Vám třeba i přizná nějaké to stipendium na postgraduální studium, které zahrnuje zdravotní pojištění a letenku zdarma, 10.000 až 17.000 USD (podle lokality) na životní náklady a konečně 18.000 USD na školné (které ovšem na špičkových univerzitách činí okolo 40.000 USD, a tedy stále zbývá sehnat cca. 22.000 USD).

S Fulbrightovým stipendiem však získáte nejen finanční, ale i reputační „kapitál“ – a tedy i vyšší šance na přijetí. Z hromádky pěkných papírů v přijímací složce, kterou znuděně listují členové přijímací komise, stanete se někým, kdo již úspěšně prošel jedním kolem výběru před Fulbrightovou nadací, institucí s vysokým kreditem v anglosaské akademii.

Od financí jsme přešli k reputaci a od reputace vede cesta zpět k financím: Kvalitní školy soutěží o kvalitní studenty, a získají-li pocit, že některý stojí za to (třeba i proto, že si totéž myslí Fulbright), mohou se pokusit jej „koupit“ – tedy nabídnout mu stipendium, zpravidla v podobě odpuštěného školného. (Tím se elegantně vyřeší přibližně dvaadvacetitisícové manko zmíněné o dva odstavce výše.)

D. Splnit všechny požadavky,

je záhul. Složit TOEFL test a získat Report on Proficiency in English, vybrat 3 právnické fakulty, požádat o 3 pěkná doporučení, napsat 2 kvalitní eseje, vytvořit sexy životopis, získat oficiální výpis známek (měla by však postačit kopie indexu) spolu s kopií diplomu a vysvědčení, vyplnit elektronický formulář přihlášky a nezapomenout odeslat formulář „Signature form“ konvenční poštou, to vše zabere víc času, než by se zpočátku mohlo zdát. Deadline je 1. září: do tohoto data včetně musíte odeslat elektronickou přihlášku a podat na poštu zásilky se všemi doplňujícími dokumenty. Zvládnout se dá, a třeba i s rozumným komfortem – avšak těm, kdo si nechtějí nechat ujet vlak, doporučuji vyrazit již nyní.

Nyní jsou patrně nejnaléhavější dva následující požadavky:

I. test angličtiny (TOEFL)

Tento test je nutno složit skutečně velice brzy, aby jeho výsledek dorazil na Fulbrightovu komisi do 1. září. Přitom vyhodnocení testu trvá 3 týdny a doručení dopisu s výsledkem týden, dva.

Upozornění: TOEFL test starší dvou let již neplatí; nutno jej složit znovu.

Komu ETS (tj. organizátor TOEFLu) zašle výsledky testu, určíte při registraci na testový termín vyplněním institucionálních kódů – jedná se o kód 9851 (značící Fulbrightovu nadaci) a kód 2326 (značící Institute of International Education, tedy Fulbrightovu partnerskou organizace v USA, která musí výsledek rovněž obdržet). Navíc lze u ETS za doplatek dodatečně objednat zaslání výsledku testu i těm institucím, které jste při registraci na testový termín neuvedli.

Z testových termínů v Praze se jako reálný jeví ten dne 11. července. Nevím ovšem, zda jeho kapacita není již vyčerpána, a proto poznamenávám, že TOEFL můžete skládat i v zahraničí.

Pokud nejste s to termín 1. září dodržet, kontaktujte prosím paní Andreu Semancovou, koordinátorku Fulbrightových studentských programů – věřím, že bude-li to rozumně možné, pokusí se nalézt řešení.

II. doporučující dopisy

K tomu, co před rokem napsal Petr Bříza, bych doplnil, že doporučení by měla působit osobně (=doporučitel Vás zná natolik, že je s to relevantně posoudit Vaše přednosti), nešablonovité a souladné s ostatními částmi přihlášky. Proto Vám může jen prospět, předáte-li doporučitelům Vaše motivační dopisy (nikoli nutně ve finální, přesto však aspoň v pokročilé verzi), příp. i další části přihlášky, tak, aby mohli použít informace v nich obsažené.

Přestože motivační dopisy ještě nemáte a 1. září je daleko, není od věci kontaktovat Vaše potenciální doporučitele již nyní – abyste se dozvěděli, do kdy jim co poslat, a předešli nebezpečí dovolených, nemocí a jiných absencí.

Kdybyste cokoli potřebovali, ozvěte se prosím na 607833265 (8:00 – 22:00, vč. So a Ne), příp. na jenda.petrov@centrum.cz . Závěrem děkuji všem, bez nichž by tento příspěvek dost možná nevznikl.
Celý příspěvek

pátek 20. června 2008

David Kosař: Kauza Benešová

Vzhledem k osobě současného hosta si JP asi nemůže dovolit nereagovat na zásadní rozsudek (rozsudek je ke stažení, byť ne v kompletní podobě, zde) z jeho pera, který hýbe současnou mediální a politickou scénou (někteří blogeři se ho dotkli již zde či zde). Tato kauza mě eminentně zajímá, protože na kritiku soudců jsem už leccos psal. Zprvu jsem se ale jakémukoliv komentáři bránil, protože mi přijde krajně nevhodné komentovat rozsudek, jehož plné znění nemám v ruce (k této bizarní skutečnosti snad nějaký další post někoho jiného). Nakonec jsem se do toho ale po mírném popíchnutí některých stálých přispěvatelů na JP pustil, byť můj komentář se omezí výhradně na specifický výsek kauzy – a to na střet svobody projevu a práva na čest a důstojnost žalobců + jednu malou odbočku na závěr.

Skutkový stav je všem známý (§§ 1-3, 19 a násl.). Připomeňme si tedy jen hlavní argumenty obou stran – žalobci klasifikovali výroky žalované (MB) jako skutková tvrzení, jejichž pravdivost musí MB prokázat (§§ 4-5), zatímco MB je považovala za hodnotové soudy, jejichž pravdivost prokazovat nelze (§§ 6-14). Jak uvidíme dále, soud toto primitivní dělení „buď anebo“ nezbaštil a šel správně svou vlastní cestou.

Část E (§§ ?-42) se věnuje rozboru judikatury – tato část rozsudku však nebyla zveřejněna a tak se můžeme z videonahrávky vyhlášení rozsudku jen dohadovat, které judikáty považoval KS za stěžejní (zmíněny byly I. ÚS 453/03, I. ÚS 367/03 a IV. ÚS 23/05 a Perna proti Itálii; v odůvodnění mohou být citovány ale i další). Jádro argumentace soudu se nachází v částech F (§§ 43-56) a G (§§ 57-90). Část F obsahuje třináctibodový test; část G pak posouzení, do jaké míry byl pravdivý skutkový základ výroků MB.

Vrhněme se na část F. V každé kauze na svobodu projevu jde o to, kdo, co, o kom, kde, kdy a jak říká. Třináctibodový test je extenzivním rozpracováním těchto 6 klíčových otázek. Pojďme na ně. KS používá následující kritéria, jež nepochybně (viz návětí části F na str. 23) vycházejí z Poradního stanoviska Benátské Komise ze dne 17. 3. 2004, CDL-AD(2004)011), citovaného v nálezu I. ÚS 453/03:
Jak závažné je obvinění?
Do jaké míry je předmětný problém záležitostí veřejného zájmu?
Jak pracoval šiřitel se zdroji?
Jaké úsilí vyvinul šiřitel k ověření pravdivosti jím použitých informací?
Jaký je statut informace?
Jak je komentovaná záležitost naléhavá?
Jaký je postoj napadené strany + byla požádána o komentář?
Obsahovalo sdělení podstatu události očima šiřitele?
Jaký byl tón sdělení?
Jaké byly okolnosti zveřejnění včetně načasování?
Jaké je postavení stran?
Jaký byl motiv jednání stran?
Co bylo řečeno (tj. jakých výrazů bylo použito)?
V § 56 rozsudku KS shrnuje, že „výroky žalované lze prohlásit za vyhovující v deseti kritérií z celkových třinácti; nevyhovující je její práce se zdroji a vynaložené úsilí k ověření a zejména pak tón a expresivnost výroků“.

S drtivou většinou odpovědí na výše uvedených 13 otázek souhlasím; problém mám akorát s otázkou č. 11 (§ 53). Za prvé, tato otázka by měla v testu figurovat hned na začátku. Za druhé by měla být rozdělena na dvě podotázky: kdo je kritizován? a kdo kritizuje? První podotázka je klíčová pro jakoukoliv defamační kauzu a rozsudek KS jí podle mého názoru mohl věnovat větší pozornost. Závěr v této podotázce je správný, ale KS měl více diferencovat mezi jednotlivými osobami – u místopředsedy NS a nejvyšší státní zástupkyně není o jejich statusu veřejně známé osoby pochyb, u Pavla Němce by bylo ale vhodné zdůraznit, že je sice nyní soukromou osobou, ale nese si svou politickou minulost s sebou a hlavně – kritiku svojí osoby si zapříčinil sám svým nestandardním jednáním (v hantýrce ESLP se stal „public figure by conduct“; srov. kauzu „Bonnie a Clyde“, § 44). To stejné platí o ostatních státních zástupcích, a zejména o Arifu Salichovi, který vstoupil do veřejné arény svými ostrými výroky (§ 30), a tudíž musí tolerovat stejně tvrdou odezvu [jedná se o tzv. „odvetnou funkci svobody projevu“; srov. kauzu Art Critic, 54 BVerfGE 129 (1980); kauzu Credit Shark, 60 BVerfGE 234 (1982); či KOMMERS, D.: The constitutional jurisprudence of the Federal Republic of Germany, 2nd ed., Duke University Press, Durham/London, 1997, str. 369-372; maličko se tohoto problému dotýká druhý odstavec § 83 rozsudku]. Neškodilo by rovněž zmínit rozsudky ESLP, které se týkají kritiky státních zástupců (např. kauzu Nikula proti Finsku a zejména nedávnou kauzu Ormanni proti Itálii, jež má skutkovým stavem ke kauze Benešová velmi blízko), neboť jejich postavení (minimálně těch řadových) je odlišné od soudců (a zejména těch vysoce postavených; srov. Amihalachioaie proti Moldávii). Pokud jde o druhou podotázku, tu zodpověděl KS dokonce zcela nesprávně. Mně osobně se asymetrie mluvčích nezamlouvá, ale pokud už na toto kritérium přistoupíme, tak by odpověď měla být přesně opačná než jakou našel KS (KS zde patrně vychází z argumentace v I. ÚS 453/03: „Představitelé státní moci jsou proto povinni zveřejňovat jen skutkově důkladně prověřené informace, které se navíc vztahují toliko k věcem, které spadají do jim kompetenčně vymezené oblasti. Nemá-li ústavní činitel svá tvrzení faktů důkladně prověřena co do pravdivosti, není oprávněn je zveřejnit.“, která je podle mě chybná; a tak jako tak nález I. ÚS 453/03 se týká výroků předsedy vlády, a nikoliv člena opozice). Skutečnost, že žalovaná je politička a členka opozice, ji opravňuje k větší míře kritiky, a nikoliv naopak (viz kauza Castells proti Španělsku, § 42). Kauza Castells se sice týkala kritiky vlády ze strany poslance, ale podle mě se aplikuje i na kauzu Benešová, neb princip je stejný a podstata sporu (kritika jednání prospívajícího vládě) v podstatě také. Kritérium postavení stran by tudíž mělo vyznít čistě ve prospěch MB a nikoliv neutrálně, jak uvádí KS [pokud něco v otázce č. 11 svědčí v neprospěch MB, tak je to její status advokáta (srov. Kyprianou proti Kypru, § 173); KS ale na jiném místě (§ 50) dospěl k závěru, že MB hovořila spíše jako stínová ministryně a nikoliv jako právní odborník]. Na výrok rozsudku to samozřejmě nemá žádný vliv, neboť výše uvedená argumentace jen posiluje postavení MB.

Dále považuji otázky č. 6 a 12 za nadbytečné. Co mi však chybí, je důležitý aspekt celé kauzy – kritika MB se týká profesního života žalobců (tj. jejich jednání v rámci výkonu veřejné moci – až na jednu výjimku, Pavla Němce) a nikoliv jejich soukromého života (maličko se tohoto problému dotýkají až poslední čtyři odstavce § 84 rozsudku). Možná to KS přišlo jako samozřejmost, ale toto kritérium je důležité v judikatuře ÚS (srov. nález IV. ÚS 23/05, a zejména § 51, s nálezem IV. ÚS 154/97) i ESLP (srov. věc Kobenter proti Rakousku, § 30 na jedné straně, s věcí Leempoel & S.A. Ed. Cine Revue proti Belgii, § 77 na straně druhé). České soudy (pokud vím) k této nuanci ještě nedospěly, ale zde se liší míra přípustné kritiky politiků a představitelů justice – zásahy do soukromého života, které jsou akceptovatelné (samozřejmě ne všechny) u politiků, obvykle nebudou akceptovatelné u soudců a státních zástupců, neboť ti „se na rozdíl od politiků vědomě nevystavují pozornému dohledu nad každým svým slovem a činem“ (srov. disent soudce Gölcüklüho ve věci Barfod proti Dánsku, § 3). Pokud české soudy hodlají hodit představitele justice do jednoho pytle s politiky a poskytovat jim stejnou (přesněji řečeno stejně malou) ochranu, tak v tomto ohledu předběhly ESLP, který byl až donedávna vůči soudcům hodně ochranářský (srov. první kauzy Barfod proti Dánsku, či Prager a Oberschlick proti Rakousku, a zejména § 34) a tuto judikaturu opouští jen pomalu [v kauze Kobenter proti Rakousku, § 29(iv) už ale považuje kritiku rozhodovací činnosti soudů za „political speech“]. Naopak v neprospěch MB by v souladu s judikaturou ESLP měla hovořit skutečnost, že MB žalobce explicitně vyjmenovala (Skalka proti Polsku, § 41; Barfod proti Dánsku, § 35). V třináctistupňovém testu mi rovněž naprosto chybí kritérium místa – tj. kde byly výroky vyřčeny – celostátní média a zejména televize představují často přitěžující okolnost (srov. Lešnik proti Slovensku, § 61, a Marônek proti Slovensku, § 56), zatímco nápisy na viaduktech, články v lokálních plátcích s minimálním nákladem (Karhuvaara a Iltalehti proti Finsku, § 47) či výroky na uzavřeném jednání (Boldea proti Rumunsku, § 58) či v nezveřejněné korespondenci pak okolnost polehčující (Zakharov proti Rusku, § 23).

Jak bylo zmíněno již výše, část G zjišťuje do jaké míry byl skutkový základ výroků MB pravdivý. Ke konkrétním zjištěním se nebudu vyjadřovat, ale co mě potěšilo, je skutečnost, že KS nepřistoupil na to, že existují jen 2 typy výroků – skutkové tvrzení a hodnotový soud. A co polopravdy? A co zjevně urážlivé hodnotové soudy? A co hodnotové soudy částečně založené na skutkovém základě? Tyto nuance nemůže kategorické dělení na skutkové tvrzení a hodnotový soud postihnout (pěkně o tom píše např. Victor Comella v této knize). V tomto ohledu je postup KS bezesporu správný (a pro žalobce zřejmě velmi nečekaný). Klíčové závěry jsou uvedeny v §§ 82-84: tvrzení MB o „manipulování kauzami“ i „ovládnutí justice“ mají prokázaný skutkový základ A ZÁROVEŇ tato tvrzení nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu zcela přehnaná. Obě kritéria tedy musí být splněna kumulativně – pokud by se tvrzení MB neopírala o prokázaný skutkový základ nebo pokud by tvrzení MB byla ve zjevné disproporci k prokázanému skutkovému základu, nebyla by s největší pravděpodobností chráněna svobodou projevu, alespoň ne v ČR (v USA obecně ano). Co mi ale trošku chybí, je explicitnější návaznost části G rozsudku na část F. Jakou roli hrál poměr kritérií 10:3 ve prospěch MB v třináctistupňovém testu v části F na míru pravdivosti výroků, které MB musela prokázat v části G? Z rozsudku to ne a ne vyčíst. KS v § 56 in fine pouze konstatuje, že „klíčovou otázku pro rozhodnutí sporu bylo proto posouzení, do jaké míry je pravdivý skutkový základ všech žalovaných výroků“. To si ale může leckdo vykládat tak, že celý test v části F byl k ničemu a spor byl rozhodnut na základě jediného kritéria v části G. Tak tomu ale nepochybně není, neboť v části F je detailně popsán střet dvou základních práv stojících v kolizi (byť KS z pochopitelných důvodů nepoužívá slovník ÚS; ke kolizi základních práv v judikatuře ÚS srov. např. nálezy I. ÚS 353/04 a IV. ÚS 383/05), bez něhož se projednávaná kauza neobejde. To je ale jen malá vada na kráse.

Po vypíchnutí potenciálních nedostatků rozsudku musím ale rovněž připomenout v české justici nevídané pozitivní prvky vedení kauzy Benešová. Za všechny jmenujme připuštění veřejnosti, flexibilitu (jednání do pozdních večerních hodin), rychlost vynesení rozsudku, jeho čtivost a srozumitelnost pro laiky, jeho okamžité vyhotovení a předání stranám sporu a konečně neschovávání se před novináři na záchodě. Za to vše, klobouk dolů. Co mě však nejvíce potěšilo, je členění rozsudku na části (označené písmeny) a dokonce na jednotlivě očíslované odstavce, což v něm umožňuje perfektní orientaci. Tento krok výrazně ulehčil zpracování tohoto komentáře, který by jinak byl minimálně dvakrát delší. Jsem však přesvědčen, že členění na odstavce ulehčilo psaní rozsudku i jeho tvůrci (k této věci by se snad i mohl v komentáři pod tímto postem vyjádřit) a ulehčí práci odvolacímu soudu a případně i NS a ÚS. V ČR zatím důsledně čísluje odstavce jen plénum ÚS (členění pomocí římských číslic, někdy dokonce s nadpisy, je poněkud častější). U ostatních soudů se jedná spíše o popelky (rád se nechám poučit). Nejsem zastánce carských rozhodnutí, kterými by se číslování odstavců soudcům prostě nařídilo, ale trend je nastaven jasně (v zahraničí číslují odstavce soudy většiny vyspělých zemí – o ESD, ESLP a jiných mezinárodních soudech ani nemluvě) a je podle mě jen otázkou času, kdy se tento trend projeví i v českých končinách. Snad to bude velmi brzy. Klady tohoto řešení jsou totiž výrazné: zkrácení rozsudku, přehlednost, racionalizace argumentace soudu i stran atd.
Celý příspěvek

Volná místa na Nejvyšším správním soudě (ODA)

Nejvyšší správní soud hledá dva poradce do Oddělení dokumentace a analytiky.

Požadavky:
- vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
- bezúhonnost;
- analytické a systémové myšlení;
- základní znalosti práva Evropské unie, schopnost orientovat se v právních řádech členských států EU, stejně jako v judikatuře ESLP a mezinárodním právu;
- výborná znalost anglického jazyka, obstojná znalost druhého jazyka (němčina, francouzština, polština, španělština), znalost (i pasivní) každého dalšího jazyka vítána;
- orientace v právních informačních systémech českých, evropských a zahraničních;
- dobrá znalost práce s počítačem, případné programátorské schopnosti vítány.

Náplň práce:
- zpracovávání rešerší a analýz k problematice evropského a srovnávacího práva;
- sledování a vyhodnocování vývoje práva v rámci Evropské unie a Rady Evropy;
- práce s judikaturou Nejvyššího správního soudu;
- správa databáze judikatury;
- analytická činnost a příprava Sbírky rozhodnutí NSS.

Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a vyhláškou č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě.

Strukturovaný životopis zasílejte prosím nejpozději do 18. 7. 2008 na adresu: michal.bobek[at]nssoud.cz, kam můžete případně směrovat i své dotazy. Bližší informace o činnosti a složení Nejvyššího správního soudu naleznete na http://www.nssoud.cz/.

Nástup možný od 1. 8. 2008 nebo na základě dohody kdykoliv po tomto datu.

P. I.: Nad rámec všech výše uvedených pozitiv a sociálních jistot lze ještě přidat, jak dokumentuje přiložená fotografie, "práce s rozhledem v umělecky podnětném prostředí".
Celý příspěvek

čtvrtek 19. června 2008

Wergeld II: Kolik stojí lidský život?

Jak už jsem se zmínil v debatě pod postem Maricy Pirošíkové, Nejvyšší soud mne rozhodnutím 30 Cdo 1088/2005 přinutil „uklidit“ si všechny zatím vydané rozsudky, abych doložil závěr, že v případech prokázaného neoprávněného zásahu na ochranu osobnosti jsem vždycky přiznal alespoň nějaké zadostiučinění v penězích a nikdy ho nezamítl s tím, že by stačil prostředek podle § 13 odst. 1) o.z.

Doplnil jsem tento přehled i o následné rozsudky, a tak vznikla sonda o stavu wergeldu l.p.2008, vycházející sice jen z dat Středočeského kraje, ale předpokládám, že jinde to bude vypadat dost podobně. Výše přiznaných zadostiučinění je takováto:

sp. zn. KS Praha - sp. zn. VS/NS - přiznáno konečným rozs. Kč
32 C 19/2001 - 1 Co 125/2003 - 2x150.000 rodiče, 200.000 manžel
33 C 17/2001 - nebylo odvolání - 50.000 manžel, 2x40.000 dětem
34 C 13/2001 - 1 Co 52/2004 - 75.000x2 manželka a dítě
36 C 28/2002 - 30 Cdo 1286/2005 - 200.000 matka, 100.000 sestra
36 C 10/2003 - 30 Cdo 1088/2005 - 75.000a 66.000 matky, 3x25000 a 2x16000 děti
36 C 61/2004 - 1 Co 323/2005 - 2x200.000 rodiče,100.000 sestra
36 C 82/2004 - 1 Co 348/2005 - 50.000 otec,100.000 matka, 100.000 postižená
36 C 129/2004 - odvolání zastaveno - 200.000 manželka
36 C 149/2004 - odvolání zastaveno - 600.000 matka
36 C 18/2005 - nebylo odvolání - 400.000 manželka, 2x75.000 děti
36 C 38/2005 - nebylo odvolání - 200.000 manželka, 100.000 dcera
36 C 80/2005 - 1Co 164/2006 - 240.000 manželka, 2x100.000+150.000 děti
36 C 107/2005 - nebylo odvolání - 150.000 matka, 75.000 sestra
36 C 117/2005 - nebylo odvolání - 250.000 manžel
36 C 123/2005 - nebylo odvolání - 2x100.000 zletilé děti
36 C 7/2006 - nebylo odvolání - 150.000 manželka
36 C 23/2006 - nebylo odvolání - 250.000 manželka

Zbývá poznamenat, že v souboru nejsou zařazeny zamítavé rozsudky, a že drtivě převažují dopravní nehody. Všechny případy se týkají zabití, nikoli případů, kdy postižený zásah přežil; jedinou výjimkou je případ 36 C 82/2004, kde šlo o dítě poškozené při porodu do té míry, že postižení celé rodiny bude trvalé a veliké po celý jeho zbytek života.
Na výši zadostiučinění se podílí zejména „okolnosti případu“ ve smyslu § 13 odst. 3) o.z., což je nesmírně široká kategorie. Nejtypičtější jsou:

- velikost újmy na straně žalobců. Ta naprosto nemusí být stejná; v extrémním případě se vyskytl případ zabitého manžela, který s rodinou již nežil a byl před rozvodem; rodinný život by tedy byl narušen zásadně i bez nehody. Opačný extrém je sp.zn. 36 C 149/2004, kde byli zabiti zároveň manžel i syn, takže rodina žalobkyně prakticky přestala existovat.

- na zvážení je i blízkost žalobce k tomu, kdo zemřel; v tom prapůvodním Ostravském případě šlo o zletilé děti, které s matkou již nežily (a dostaly, připomínám, po 50.000,-Kč).

- podstatné jsou i subjektivní okolnosti vzniku zásahu na straně žalované; úmysl pochopitelně míru zadostiučinění zvyšuje, ale lze vyhodnotit i jemné rozdíly mezi nedbalostí hrubou, hraničící s nepřímým úmyslem (nehoda, vzniklá bezohledným předjížděním) ve srovnání s nedbalostmi, které leží na samé hranici vis maior.

- majetkové poměry žalovaného. Sporný moment, který se mi zpočátku nelíbil, ale praxe mne k němu velmi rychle donutila. Věc 33 C 17/2001 se vyznačovala tím, že žalovaná strana sama utrpěla při nehodě vážné zranění (zlomená páteř), přišla o svoje podnikání a ocitla se na hranici finanční krize. Nepřihlédnout k tomu by bylo absurdní; navíc zadostiučinění přiznané v normální výši by stejně nešlo vymáhat. Naopak si lze představit zejména právnickou osobu, kde by zadostiučinění ve výši 100.000,- Kč bylo považováno spíš za vítězství.

- částečné dobrovolné plnění. Názor Vrchního soudu je jasný – částka poskytnutá dobrovolně se prostě odečte ze zadostiučinění. Osobně zastávám názor, že dobrovolné plnění by mělo být započteno dokonce ještě výrazněji, než jeho nominální hodnota; je třeba totiž žalované k dobrovolnému plnění a mimosoudnímu řešení nějak motivovat. Peníze poskytnuté ihned a bez soudu mají zajisté větší cenu i ekonomicky.

- spoluúčast postižené strany. U nehod běžná situace.

Kromě toho jsou ještě okolnosti mimořádné, nestandardní, ojedinělé; celý institut je velejemný nástroj, který umožňuje zohlednit opravdu cokoli, co se jeví být významné.

Všeobecně většina nezaujatých pozorovatelů konstatuje, že skutečně přiznaná zadostiučinění jsou pozoruhodně nízká. Doporučuji srovnat Zdeňkem Kuhnem zmíněný případ BMW versus Gore, kde dostal žalobce dva miliony dolarů za to, že jeho nový BMW měl opravenou barvu. K tomu je třeba dodat:

- žalobci žalují velmi nevyrovnaným způsobem; někdy jsou částky tak malé, že celkem žádnou diskreci neumožňují; jindy jsou naopak ohromné (řádově miliony). To zkresluje celkové výsledky.

- odvolací instance všeobecně drží hladinu zadostiučinění ještě podstatně níž, než soudy prvého stupně; myslím, že nejsem výjimka (ze seznamu je to jasně patrné). Mám dojem, že absolutní rekord drží Jihočeský krajský soud s přiznaným pravomocným milionem, který ovšem opět neprošel odvoláním.

Předpokládám, že ať tak, či onak, bude se tato „hladina“ postupně zvyšovat. Je třeba znovu připomenout, že donedávna neměl život cenu vůbec žádnou (neb je neocenitelný…)
Celý příspěvek

středa 18. června 2008

Může Ústavní soud zrušit ústavní zákon?

Na úvod parafrázuji slova klasiků: zatímco např. v Německu je otázka tzv. materiálního ohniska ústavy již v zásadě vyřešena, v českých podmínkách se tohoto tématu dotkli zatím jen P. Holländer a J. Kysela a v Rusku se (zřejmě) jedná o téma vášnivě diskutované v kroužcích anarchistů. V následném postu se omezím na úvahu pouze o části tohoto problému, který však má nadmíru zásadní praktické dopady. Je vůbec myslitelné, aby Ústavní soud zrušil ústavní zákon? Nechci být totiž špatným prorokem, nicméně obávám se, že v budoucnu Ústavní soud bude i s touto otázkou konfrontován. Je proto dobře se nad tímto problémem zamyslet již dnes, tzn. v ještě (zdánlivě) klidné době.

Předně, z čeho pramení naznačená obava? Nechci být nařčen z cynismu či z nějaké úchylky, nicméně přesto si vypůjčím příklad z oblasti říše zvířat – příklad lva lidožrouta. Žádný lev se totiž jako lidožrout nerodí, nýbrž stane se jím poté, co poprvé ochutná lidské maso. Podobně se obávám, že někdy v budoucnu dosáhne více či méně racionální nespokojenost Parlamentu s rozhodovací činností Ústavního soudu tak značné míry, že se pokusí o jeho eliminaci ústavním zákonem. Zrušils náš zákon? Fajn, my ti za to odebereme kompetenci provádět kontrolu norem. Co bude dále?

Bohužel se nejedná o úplnou sci-fi. Jen v posledním roce jsem zaznamenal přinejmenším ve dvou případech podobné úvahy. Poprvé se vážně uvažovalo o ústavním zakotvení možnosti odvolávat soudní funkcionáře exekutivou (přímá reakce na kauzy I. Brožové a nespokojenost politické elity s rozhodnutími ÚS); podruhé se v kruzích (přinejmenším) Ministerstva vnitra diskutovalo na téma změny Ústavy za účelem úplného odnětí možnosti soudního přezkumu rozhodnutí o neudělení státního občanství jako výrazu nespokojenosti s některými „příliš v neprospěch volného správního uvážení orientovanými“ rozhodnutími zejména Nejvyššího správního soudu. Tvrdím, že pokud by se byť v jediném případě podařilo takovýto ústavní zákon schválit, mohl by se z Parlamentu stát lev – lidožrout: zachutnala by mu představa absolutní moci, nikterak soudně nekontrolované. (Obdobné platí samozřejmě i pro exekutivu, která je mezi parlamentáři vyhlášeným lobbistou.)

Pokračujme v hypotetické úvaze: co by se stalo, když by skutečně Parlament podobný ústavní zákon přijal? První možnost je vyloučit pravomoc Ústavního soudu takovýto akt přezkoumat a případně i zrušit. Argumentů pro toto řešení nalezneme dostatek. Čl. 87 odst. 1 Ústavy ČR obsahuje taxativní výčet kompetencí Ústavního soudu a ten nic takového nezmiňuje. Protože i Ústavní soud je jen státním orgánem, na který se v plném rozsahu vztahuje zásada, že může činit jen to, co zákon výslovně dovoluje, lze z toho dovodit, že tuto kompetenci prostě nemá. Rovněž znění čl. 88 odst. 2 Ústavy, podle něhož jsou soudci ÚS vázáni ústavním pořádkem (a contrario nikoliv zákony jednoduchými), implicitně znamená, že nemohou rušit něco, co je samotné zavazuje.

Nabízím však řešení druhé.

Především, může nastat situace, kdy Parlament schválí právní předpis, označený a publikovaný jako ústavní zákon, nicméně ve skutečnosti se o ústavní zákon vůbec nebude jednat, jelikož nebyl projednán a schválen příslušnou procedurou (např. se pro něj vyslovila jen prostá a nikoliv kvalifikovaná většina poslanců). V tomto případě si myslím, že řešení je poměrně jednoduché. Předmětný zákon by se totiž pouze „tvářil“ jako ústavní, ve skutečnosti by se však jednalo o zákon jednoduchý, a to se všemi důsledky z toho plynoucími. Tady se dokonce domnívám, že by ani nebyl dán důvod ke zrušení tohoto „ústavního“ zákona a situaci by mohly daleko jednodušším způsobem vyřešit orgány aplikující právo (zejména obecné soudy) bez nezbytnosti aktivovat Ústavní soud tak, že by s ním prostě nakládaly jako s běžným zákonem.

Obtížnější situace by nastala tehdy, když by byla nesporně zachována formální procedura přijímání ústavního zákona, nicméně jeho obsah by protiřečil materiálnímu ohnisku (resp. klausuli věčnosti, tvrdému jádru atp.) ústavy. V tomto případě se domnívám, že kompetence Ústavního soudu přezkoumat ústavnost dána je. Pokud totiž vycházíme ze základního předpokladu, že ne vše je ve volné dispozici ústavodárce, musí existovat mechanismus, který bude jeho excesy eliminovat či alespoň tlumit. Jak uvedl Ústavní soud hned ve svém prvním publikovaném nálezu (kauza protikomunistický zákon), „v pojetí ústavního státu, na kterém je založena česká ústava, není právo a spravedlnost předmětem volné dispozice zákonodárce a tím ani zákona, protože zákonodárce je vázán určitými základními hodnotami, jež Ústava prohlašuje za nedotknutelné. Česká ústava např. v čl. 9 odst. 2 stanoví, že "změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná". Tím jsou konstitutivní principy demokratické společnosti v rámci této ústavy postaveny nad zákonodárnou kompetenci a tím "ultra vires" Parlamentu. S těmito principy stojí a padá ústavní stát. Odstraněním některého z těchto principů, provedené jakýmkoli, byť i většinovým anebo zcela jednomyslným rozhodnutím parlamentu by nemohlo být interpretováno jinak, než jako odstranění tohoto ústavního státu jako takového.“

Tato teze vychází z teorie společenské smlouvy, která představuje základní hodnotový společenský konsens, kdy se jedinec na straně jedné vzdává části svojí autonomie ve prospěch státu a na straně druhé za to legitimně očekává, že stát zajistí ochranu jeho základních práv a svobod. Uzavřením společenské smlouvy však státu nedává volný mandát k jakýmkoliv zásahům do jeho právní sféry, nýbrž jen k zásahům legitimním, racionálním a prováděným pouze v nezbytném rozsahu. Takto viděno je v rozporu s myšlenkou společenské smlouvy, pokud by ústavodárce tento základní hodnotový konsens negoval.

Normativní vyjádření možnosti zrušení ústavního zákona Ústavním soudem spatřuji především v čl. 83 Ústavy ČR. Podle tohoto článku je totiž Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pod ústavností však nemůžeme vidět pouze samotný text ústavních zákonů, nýbrž také soubor hodnot, principů a zvyklostí, z kterých tento text vychází a v souladu s nimi by měl být dále dotvářen. Ústavní soud je proto povolán nejen k ochraně textu existujících ústavních zákonů, nýbrž k ochraně ústavnosti v tomto širším smyslu. Nemůže proto obstát prostinká argumentace, že jakýkoliv text ústavy je změnitelný, pokud se na tom usnese kvalifikovaná většina zákonodárců.

Dospívám proto k závěru, že Ústavní soud je ve výjimečných případech oprávněn zrušit jako protiústavní i ústavní zákon, pakliže dospěje k přesvědčení, že je jím torpédováno materiální ohnisko ústavy. Pokud se vrátím k (nadsazenému a nepřesnému) příkladu z úvodu tohoto textu, každý lev by měl vědět, že se v jeho blízkosti pohybuje někdo, kdo chrání vesnici a je za tímto účelem náležitě vyzbrojen. Potom si totiž rozmyslí, zda se mu vyplatí na ni zaútočit.
Celý příspěvek

pondělí 16. června 2008

Wergeld: Jak to funguje?

Kdysi dávno jsme byli na fakultě vzděláni o zvyku starých Sasů (a mnoha starých Evropanů všeobecně) platit zvláštní pokutu za zabitého člena rodiny pozůstalým. Prostě dali rodině nebožtíka nějaký peníz, a tím to bylo vyřešeno. A při té příležitosti nám bylo zdůrazněno, jak je takový zvyk primitivní a nemravný; cena lidského života je nenahraditelná, nenahraditelná, nenahraditelná; nelze ji proto přepočítávat na peníze. Jedině trestní právo je adekvátní odpovědí na takovou situaci.

Po jistých zkušenostech, jak tehdejší systém náhrady škody fungoval, mohu doplnit, že přímým důsledkem této školy byl také závěr, že pozůstalí nedostanou prakticky nic. Zatímco se žehralo na nedostatečné výše náhrady škody na zdraví podle vyhlášky, stranou zůstalo to, že při zabití jsou náhradou škody jen pohřebné a podobné položky. Stejně tak trestní postih vykazoval povážlivé díry; zjevně totiž nemůže postihnout situace, kdy došlo k úmrtí v důsledku nedbalosti, která nedosahuje intenzity trestného činu. Situace byla zejména typická pro nemocnice – úmrtí zaviněné skupinou lidí nebo vadou v systému bylo ve většině případů trestně nepostižitelné.

Pak se objevil po roce 1990 institut zadostiučinění v penězích v ust. § 13 o.z., míněný zjevně zákonodárcem pouze na případy porušení cti a důstojnosti, nicméně díky rozsahu celého institutu aplikovatelný na prakticky všechna základní lidská práva podle Listiny práv a všech mezinárodních úmluv podobného druhu. Použití zadostiučinění v penězích tímto způsobem se sice nikdy nepodařilo přiznat v rámci práva na život (jediné právo, které nelze podle stávající doktríny nikdy uplatnit), nicméně se tak děje v rámci práva na soukromí a rodinný život. Teoretiky to může překvapovat, ale je třeba upozornit, že pro pozůstalé je praktický výsledek naprosto stejný.

První vlaštovkou tohoto druhu byl rozsudek sp.zn. 23 C 52/96 Krajského soudu v Ostravě, který přiznal 50.000,- Kč každému ze dvou pozůstalých, právě v „nemocničním“ sporu. Magnou chartou celé věci pak byl nález II. ÚS 517/99 který byl sice paradoxně zamítavý s ohledem na jiné okolnosti, ale jasně stanovil, že právo na soukromí a rodinný život je součástí práv na ochranu osobnosti a zadostiučinění v penězích je proto použitelným a vhodným prostředkem. Ještě pár let trvalo, než se tento novodobý bratr wergeldu stal běžným - na Jiném právu ranný vývoj popisuje post Maricy Pirošíkové.

Dnes si už na tyto žaloby zvykli soudci i většina advokátů. V pokračování postu podám stručný přehled, jak vypadají podobné spory z hlediska jednoho kraje; předpokládám, že v jiných krajích to bude vypadat podobně. Typicky se vyskytují tři kategorie; jasně nejčastější dopravní nehody, poměrně časté případy lékařského opomenutí, a třetí typ jsou průmyslové nehody, nejčastěji stavební. K tomu se občas přidá něco méně běžného; třeba omylem zastřelený policista kolegou.

Ve všech kategoriích se také vyskytují zamítavé rozsudky, i když poměrně vzácně. Důvodem může být například nedostatek pasivní legitimace, kdy její výklad ohledně právnických osob se liší od náhrady škody, například v tom, že neplatí analogie s odpovědností provozovatele podle § 427 o.z. Jiný problém je promlčení, o které se vedl spor několik let; v současné době platí, že se nárok promlčuje v obecné lhůtě tří let. Konečně v případech, kdy z nějakého důvodu neproběhlo trestní řízení, nebo bylo odloženo, zkoumá soud otázku objektivní odpovědnosti žalovaného zcela od počátku samostatně, a může dospět k názoru, že není dána ani tato objektivní odpovědnost.

Improvizovaný a jednoduchý právní institut ukázal překvapivou životaschopnost a sílu; troufám si dokonce tvrdit, že v mnohém zastiňuje i poměrně těžkopádný mechanismus náhrady škody na zdraví (často se děje, že ochrana osobnosti začne později, ale je skončena podstatně dříve). Zkušenost také ukazuje, že výše újmy a vztah k okolnostem (velmi rámcově a velkoryse naznačenými § 13 odst. 3) o.z.) se v jednotlivých případech může až překvapivě lišit; rozhodně by byl omyl věřit, že takovou újmu lze vyjádřit jednotnou paušální částkou jako v § 444 o.z.

Stejně tak ukazuje tento jednoduchý a vpravdě primitivní systém určité výhody i proti trestnímu postihu, který bývá zejména u nehod často dost mechanický, prováděný trestními příkazy bez odůvodnění, a v drtivé většině případů řešený podmíněnými tresty. Trest odnětí svobody se jeví být zřejmě ve většině případů neadekvátní a přísný; důsledkem také je, že takový postih není příliš účinný (počet nehod nijak neklesá). Nevidím problém v uplatňování trestního postihu soudy, ale prostě v tom, že trestní právo není v těchto případech vhodný a účinný nástroj.

Zkrátka, stále více se mi zdá, že postup starých Sasů nebyl tak úplně špatný. Cena lidského života je sice penězi nenahraditelná, ale ono se vlastně nic lepšího dělat nedá.
Celý příspěvek

sobota 14. června 2008

Malá poznámka k jednomu velmi praktickému problému používání práva EU

Předem podotýkám, že následující úvaha je relevantní pro ty, kdo užívají pro vyhledávání práva EU systém ASPI. Vím, že většina profesionálů to nedělá, a jde přímo ke zdroji, tedy používá systém EUR-Lex. To ale nejde, jste-li off-line, a přesto chcete zpracovat nějaký právní problém. Já pak obvykle sáhnu do ASPI, kde jsem si ale povšiml problému, který asi všechny běžné uživatele ASPI, kteří nepracují s EUR-Lexem, překvapí.

Představte si, že v ASPI zadáte heslo "oz" nebo 40/1964, a v reakci nato Vám vyjede originální verze občanského zákoníku z roku 1964 bez jakýchkoliv novelizací a různých znění. Je to samozřejmě absurdní a ryze hypotetická představa - právě pro to, jak má ASPI zpracovanou legislativu, si tohoto systému velmi cením. Ale právě tato absurdní představa se stává realitou, pokud v ASPI pracujete s evropským právem. Zkuste např. jeden z nejpoužívanějších předpisů vůbec, totiž nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „Celní kodex Společenství“). Pokud do ASPI v sekci právo EU zadáte číslo 2913/92, vyjede Vám originální (tedy dnes již neplatná a pro ČR dokonce nikdy neaplikovatelná, protože několik let před přistoupením ČR novelizovaná) verze Celního kodexu Společenství. ASPI Vám nenabídne různá znění, a tak Vás systém lehce ukolébá v představě, že pracujete s aktuální verzí, což je ale velký omyl.
Celý příspěvek

čtvrtek 12. června 2008

Důvody stojící za právním formalismem

Ve druhém díle Osudů dobrého vojáka Švejka „Na frontě“ v kapitole Z Mostu nad Litavou k Sokalu má navrátilec Švejk tuto rozmluvu s nadporučíkem Lukášem:
Až přijdu, tak si to s vámi, Švejku, spravím. Nemůžete se vyjadřovat stručně? Dejte si teď dobrý pozor na to, co vám povídám. Rozumíte jasně, abyste se potom nevymlouval, že to v telefonu chraptělo? Okamžitě, jakmile pověsíte sluchátko...“
Pauza. Nové zvonění, Švejk bere sluchátko a je zasypán spoustou nadávek: „Vy dobytku, uličníku, lotře jeden. Co to děláte, proč přerušujete rozhovor?“
„Vy jste prosím řekl, abych pověsil sluchátko.“
2. díl, Na frontě, Z Mostu nad Litavou k Sokalu
Nejde o nejlepší příklad, protože Švejk tu na prvý pohled dezinterpretoval příkaz, předpokládejme však pro účely tohoto postu, že nadporučíka Lukáše buď skutečně špatně slyšel (a následoval tedy příkaz „doslovně“), nebo jej slyšel dobře a úmyslně jej dezinterpretoval (a tedy příkaz následoval „doslovně“ jej zdánlivě). Nesčetné diskuse literárních kritiků, kdo to byl vlastně Švejk, a proč dělal podobná alotria, lze (volně) srovnat s diskusemi právníků o tom, co je formalismus, jaké má hodnoty, a proč právníci formalisticky argumentují.

Funkce excesivního formalismu
Je vhodné rozlišit formalismus, který používá formalistické argumenty a skutečně vede k formalistickým výsledkům (tedy k výsledkům, k nimž soudce vskutku vedou argumenty více méně formální povahy), a formalismus, který používá formalistickou argumentaci jako zástěrku k výsledku dosaženého způsobem zcela jiným než formalistickým. Tyto dva mody soudcovského uvažování nelze zaměňovat. Zatímco ten druhý lze kritizovat pro nedostatek otevřenosti soudcovské argumentace (viz diskuse o francouzském stylu psaní soudních rozhodnutí, která ovšem, jak upozornil Lasser, opomíjí reálnou pestrost francouzského soudního diskursu), ten první může často dospět k absurdnímu závěru o významu práva v individuální kauze, s opomíjením společenské funkce práva.

Soudce – zdánlivý formalista – si je vědom toho, že formalismus ve skutečnosti nefunguje, navenek však postupuje formalisticky. Například ví, že určitý termín s ohledem na pestrost lidského života nemá v daném kontextu jasný význam, přesto však předstírá, že tento význam jasný je. Nejčastěji tak bude činit proto, aby uspokojil nějaké externí motivy, typicky očekávání účastníků právního diskursu o náležité právní argumentaci. Když dávám studentům číst americké soudní kauzy, jsou šokováni jejich čtivostí a jazykovou svěžestí (a naopak vysíleni čtením rozhodnutí českých). I americký soudní diskurs je nicméně diskursem právním (a více či méně formalizovaným) – liší se nicméně od systému kontinentálního v jednom podstatném znaku – totiž v pojmu práva (pro Američana je pojem práva podstatně širší než pro Němce nebo Čecha, a proto se nezdráhá do rozhodnutí dát i argumenty pro nás zdánlivě neprávní povahy, stejně jako dokonce odlehčit rozhodnutí vtipem – byť i u nás to činí v některých svých posledních rozhodnutích stále častěji též soudce Holländer).

Zdánlivý formalismus budu pro účely tohoto postu považovat za formalismus, byť formalistická rétorika není soudcem internalizována (nejlepší práci aplikované teorie na tuto otázku je vynikající Mitchel de S.-O.-L’E. Lasser, Judicial Deliberations. A Comparative Analysis of Judicial Transparency and Legitimacy, Oxford University Press 2004).

Variantou na zdánlivého formalistu je pragmatický formalista. Ve své práci (Aplikace práva soudcem v éře středoevropského komunismu a transformace. Analýza příčin postkomunistické právní krize. C.H. Beck 2005) jsem formuloval hypotézu, že čestní soudci v autoritativním režimu mohou být nuceni rozhodovat striktně na základě zákona (či spíše – s ohledem na nemožnost striktního textualismu - vytvářet dojem, že rozhodují striktně na základě zákona), čímž si zachovají jistou míru nezávislosti na vládnoucí moci. Tyto důvody mohou mít samozřejmě i soudci nečestní, kteří se ale přinejmenším stylem svých rozhodnutí nechtějí příliš s režimem kompromitovat (byť mu jinak svými výroky plně slouží).

Důvodem koncepčně obdobným, ovšem v situaci zcela jiné, může být též neschopnost nebo strach soudce rozhodnout meritum věci, kdy mu formalistické rozhodnutí nabídne snadnou únikovou cestu; vysoce technické a formální rozhodnutí může kauzu uzavřít též před externí kritikou (s předpokladem, že jen málokdo pronikne hradbou formalistických – a tedy zdánlivě zcela objektivních – argumentů).

Například soudce Cepl Jr. mohl své rozhodnutí v kauze Vesecká a spol. vs. Benešová úmyslně napsat vysoce technickým a nesrozumitelným jazykem, mohl jednání uzavřít do (pro laiky) zcela nesrozumitelných procedur, mohl ideálně jednání uzavřít pro televizní kamery atd. Tím by své rozhodnutí do značné míry uzavřel před obecnou laickou i širší právnickou veřejností. Soudce ovšem postupoval v perspektivě středoevropské právní kultury velmi netradičně, když napsal své rozhodnutí svěžím a čtivým stylem, stylem, na kterém si může počíst i poučenější laik. Odvrácenou stranou je ale též to, že jde o styl, který je také mnohem snadněji kritizovatelný a svou neformálností může mnohé laiky až překvapit. Lze říci, že do Ceplova rozhodnutí se tak v podstatě může strefovat i úplný ignorant v oblasti práva imateriální újmy, aniž si však vůbec uvědomí, že podstata rozhodnutí po své právní stránce mu ve skutečnosti zůstala skryta.

Pokud si soudce, který postupuje formalisticky ve složitém případě, není vědom problému formalistického uvažování, je formalistický diskurz internalizován. Takový soudce je skutečným a autentickým formalistou, aplikuje normy v „doslovném“ významu (tedy ve významu, o kterém si soudce myslí, že je význam doslovný), zdráhá se používat normy abstraktní atd. (viz předchozí starší posty na formalismus). Takovýto soudce, na rozdíl od zdánlivého nebo pragmatického formalisty, neodhaluje, co je ve skutečnosti pod rouškou formalistické argumentace právě proto, že si sám není vědom toho, co pod touto rouškou je. Tím se tedy liší 1) od zdánlivého formalisty, který neodhaluje, co je pod rouškou zdánlivého formalismu, protože se domnívá, že takovéto odhalení právní systém zakazuje, ale i 2) od pragmatického formalisty, který neodhaluje, co je pod rouškou pragmatického formalismu proto, že není s ohledem na jeho subjektivní motivaci vhodné toto odhalit.

Diskuse literárních teoretiků nad Haškovým románem je v podstatě o tom, zda Švejk byl pragmatickým formalistou (tedy novodobým geniálním enšpíglem – v našem příkladě uvedeném v úvodu postu tedy úmyslně dezinterpretoval příkaz, kterému porozuměl dobře), či skutečným formalistou, tedy v podstatě idiotem (v našem příkladě špatně slyšel příkaz, a tedy jej splnil „doslova“, byť absurdně). Diskuse (správně) nesměřuje k tomu bodu, zda byl zdánlivým formalistou, protože nelze očekávat, že by systém rakouské armády předpokládal, že se vojáci mají chovat způsobem, který je nastíněn na začátku tohoto postu (tedy plnit příkazy ad absurdum).

Závěr
Každý interpret je a musí být vázán normami, formalistický interpret však přehání rozsah a dopad této závaznosti pro jeho rozhodnutí. Soudce formalista nepřipustí, že mnohé zákonné normy jsou vágní, neurčité, že jejich doslovný význam může být v rozporu s jinými normami nebo třebas mít ve společnosti absurdní konsekvence, nebo že ve skutečnosti má soudce na výběr, kterou normu použije na daný případ atd. Formalistické uvažování prezentuje aplikaci práva jako mechanickou aktivitu v jakkoliv složitém případě (v tom se odráží zákonný pozitivismus, Gesetzespositivismus, tedy taková orientace právníka na zákony, která přehání reálnou možnost zákona předurčit jeho rozhodnutí, a která tím odvádí jeho pozornost od jiných de facto právotvorných fenoménů, např. ekonomiky, etických a morálních systémů atd.).

Označení určité kauzy jako jednoduché nebo složité vyžaduje hodnotovou úvahu a předpokládá určitý relativní doktrinální a judikatorní konsensus. Zda je kauza jednoduchá či složitá, není skryto ve větách paragrafu, ale v reálném aplikačním kontextu, v předchozí judikatuře, v názorech vícero soudců (odtud senátní rozhodování, plenární jednání atd.), v názorech právní doktríny, ale třebas i v obyčejném "selském" rozumu. Pragmatickým se proto jeví postoj soudce vyznávajícího umírněný formalismus. Takový postoj uznává existenci jednoduchých případů, které je nutné rozhodnout formalisticky (jinak právo přestane fungovat), zatímco otevřeně reflektuje širokou sféru uvážení, kterou soudci dávají složité případy. Soudce – umírněný formalista – bude chápat uvážení, které má v těchto případech, jako dveře, které mu otevírá právní systém pro nalezení nejlepší možné odpovědi na správný význam práva v individuální kauze. Soudcovský umírněný formalismus je přitom kompatibilní s ideou jediné správné odpovědi na význam práva. Takový soudce však musí připustit, že 1) jediný možný a přijatelný názor na správný výklad práva ve složité kauze objektivně neexistuje a že 2) je nutno nalézt nejlepší možný (a tedy „jediný správný“) význam práva na základě soudcova nutně subjektivního pohledu na právo a právní systém (to je podstata Dworkinovy koncepce jediné správné odpovědi - viz Law’s Empire, London 1991, str. viii-ix, str. 313-14).

Formalismus nečiní rozdíl mezi složitými a jednoduchými případy, a zachází i se složitými případy tak, jako by snad i ty byly jednoduše řešitelné mechanickým způsobem na základě platných norem. Formalismus je postaven na teorii jednoduchých případů, neboť jen v těchto případech formalismus vskutku alespoň trochu (ale opravdu jen trochu) vypovídá něco o realitě života práva. Tvrdím, že na této koncepci je postaveno též české právní vzdělávání, což prospívá průměrným a podprůměrným studentům, a škodí studentům nadprůměrným.
Celý příspěvek

Persekuce vzdálená i blízká…

Mediální zprávy naznačující, že by odpírání vstupu humanitární pomoci do Barmy po náporu květinového cyklónu Nargis mohlo být ze strany barmské junty zločinem proti lidskosti (viz např. vyjádření Pierra Fouillanta z francouzského Výboru pro mezinárodní pomoc na idnes: „Nikdy jsem neviděl takové zdržování. Je to zločin proti lidskosti. Jako by vzali pistoli a stříleli své vlastní lidi.“), mě před pár týdny vedly k úmyslu se nad touto zajímavou právní kvalifikací nenovinářsky zamyslet. Pak ale na našem blogu zavládla tísnivá atmosféra nechtěné křížové výpravy proti plagiátorství, takže se mi v danou chvíli vůbec nechtělo zvyšovat apokalyptičnost Jiného práva úvahami o obětech, potenciálních obětech a zbytečných obětech cyklónu a i spojení „collateral damage“ nabylo v rámci potírání plagiátů jiných souvislostí než těch, na něž jsme zvyklí z mezinárodního humanitárního práva. Když jsem se pak chtěl k tématu konečně dostat, junta (okoralý cynik by řekl „jak na potvoru“) humanitární pomoc do země vpustila a téma se naštěstí pro Barmánce vyprázdnilo. Ne tak pro mne. Došlo mi totiž, že není třeba chytat ve věci zločinů proti lidskosti barmské holuby na střeše, když se nám přímo po české dlani volně procházejí vrabci, možná menší, ale naši….. Říká se jim „střelci na hranicích“.

Pod tímto spojením se obvykle skrývají ti příslušníci Sboru národní bezpečnosti (k tomuto období viz např. legendární dílo Kalčík, R.: Král Šumavy a povídky z hranice, Naše vojsko, Praha 1961) a poté Pohraniční stráže, kteří na hranici byli, hlídali a stříleli. Naši slovenští sousedé, kteří s námi sdíleli v dobách komunistického režimu dobré i zlé, včetně Železné opony, už ovšem přišli na to, že rozumnější, než zaměřovat se stále na tyto „malé ryby“ (z velké části vojáky základní prezenční služby….tedy vlastně lidi až o deset let mladší než jsem teď sám….uf), je zaměřit se na ryby velké (tiše doufám, že množstvím zoologických metafor aspoň trochu odlehčím celkovou neveselost tohoto postu). Slovenský Ústav pamäti národa tak 28. 5. 2008 podal Generálnímu prokurátorovi Slovenské republiky „Oznámenie o skutočnostiach, ktoré nasvedčujú spáchaniu zločinov proti ľudskosti“. V něm se nezaměřil na samotné střelce, k nimž vede zdánlivě jednoduchá cesta přes všeobecně uznávaný trestný čin vraždy, který ale většinou právně narazí na překážku promlčení, morálně pak na pocit, že ti (tehdy) dvacetiletí kluci zmasírovaní politickým výcvikem a vojenským drilem služby v Československé lidové armádě (její „poločas rozpadu“ v případě konvenční války s NATO se mimochodem ve strategických plánech Varšavského paktu ze sedmdesátých let odhadoval na dva až tři týdny, ale to se jim asi neříkalo…) asi nejsou právě ti, kdo by měli být stíháni. Proto se naši slovenští bratři zaměřili na jejich nadřízené, a to jak po úrovni armádní, tak po úrovni civilního velení a ke každé ze 42 osob (na každý rok bývalého režim připadá průměrně jeden mrtvý) zabitých na krátkém úseku (!) hranice mezi Slovenskem a Rakouskem vypočetli hierarchicky zodpovědnost od členů zasahující hlídky až po úroveň věcně příslušných ministrů, prezidentů republiky a představitelů strany a armády.

Právně pak nepoužili jednoduchou cestu přes vraždu či spoluúčast na ní (byť tato cesta vzhledem k přístupu Městského soudu v Praze a nyní i Nejvyššího soudu ke kauze prokurátorky Brožové-Polednové asi také není promlčením nedostupně uzavřena), nýbrž cestu přes zločiny proti lidskosti. Jejich nepromlčitelnost pak podle Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti uznala i ČSSR, a to nejprve svým podpisem 21. 5. 1969 a poté vyhlášením ve Sbírce zákonů dne 5. 3. 1974 pod č. 53/1974 Sb. Podle článku I této úmluvy platí:
„Promlčení se nebude vztahovat na následující zločiny, bez ohledu na dobu jejich spáchání:
a) válečné zločiny, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora z 8. srpna 1945 a potvrzeny rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, zvláště "vážná porušení" vyjmenovaná v Ženevských úmluvách z 12. srpna 1949 o ochraně obětí války;
b) zločiny proti lidskosti, ať byly spáchány v době války nebo míru, jak jsou definovány ve Statutu Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora z 8. srpna 1945 a potvrzeny rezolucemi Valného shromáždění Organizace spojených národů 3(I) z 13. února 1946 a 95(I) z 11. prosince 1946, vyhnání obyvatelstva z půdy, kterou má v držbě, způsobené ozbrojeným útokem nebo okupací, nelidské činy, které jsou důsledkem politiky apartheidu, a zločin genocidia, jak je definován v Úmluvě o zabránění a trestání zločinu genocidia z roku 1948, a to i případě, že tyto činy nejsou porušením vnitřního práva země, v níž byly spáchány.“
Nejpozději vyhlášením této úmluvy tak patrně nemůže být o nepromlčitelnosti zločinů proti lidskosti ve vztahu k československým „představitelům státní moci a soukromým osobám, které se jako přímí pachatelé nebo účastníci podílejí na spáchání kteréhokoliv z těchto zločinů nebo přímo podněcují jiné jejich spáchání, nebo se k jejich spáchání spolčují, a to bez ohledu na stupeň dovršení, a představitelům státní moci, kteří jejich páchání tolerují“ (čl. II Úmluvy) sporu. Otázkou ovšem zůstává, zda lze vůbec střelbu na hranicích chápat jako zločin proti lidskosti.

Úmluva sama odkazuje na Statut Norimberského mezinárodního vojenského soudního dvora. Ten ve svém článku 6 písm. c) pamatoval i na „zločiny proti lidskosti: to jest vražda, vyhlazování, zotročování, deportace nebo jiné nelidské činy spáchané proti jakémukoliv civilnímu obyvatelstvu před válkou nebo za války, nebo pronásledování z příčin politických, rasových či náboženských při provádění kteréhokoliv zločinu spadajícího pod pravomoc Soudního dvora nebo ve spojení s takovým zločinem, bez ohledu na to, zda bylo porušeno místní právo země, kde zločiny byly spáchány.“

Z těchto zločinů proti lidskosti by se na samotné střelce mohla patrně vztahovat vražda (ovšem jako zločin proti lidskosti ve smyslu mezinárodního trestního práva, nikoli v prostém smyslu práva vnitrostátního), ovšem co jejich nadřízení a jejich nadřízení až k portrétům visícím nad školními katedrami? Oni se přeci nedopustili vraždy, neboť sami nikoho úmyslně neusmrtili, mohu-li si pracovně vypůjčit tuto – byť toliko vnitrostátní – definici vraždy, oni neběhali po šumavských lesech se samopalem, nepouštěli psy, nezahrabávali na každý kilometr hranice sedmdesát nášlapných min, nemačkali spínač pouštějící do ohrazení těch 2000-4000 V (k faktickým popisům postupů, které byly na Železné oponě používány, doporučuji například knižní a televizní seriál Luďka Navary nebo i výše zmiňované stručné a přehledné podání Ústavu pamäti národa). Jenom vysílali vojáky na příslušná místa, psali metodiky, vydávali rozkazy (takové, jako byl rozkaz velitele Pohraniční a vnitřní stráže genmjr. Ludvíka Hlavačky z 8. 8. 1953, č. j. PS/10-OS-53, jehož přílohou č. 3 byla Směrnice pro zřizování minových pásů u Pohraniční stráže, jejich udržování a odminování) a právní předpisy (jako bylo nařízení ministra národní bezpečnosti č. 70/1951 Sb., o právu příslušníka Pohraniční stráže použít zbraně). Takové jednání patrně není vraždou, stejně tak ani vyhlazováním, zotročováním či deportací. Mohlo by ale být pronásledováním, tedy „persekucí“ jako zločinem proti lidskosti?

Statut Norimberského tribunálu již persekuci dále nedefinuje, nicméně tento tribunál měl své úspěšné nástupce (nejprve tribunály pro bývalou Jugoslávii, Rwandu a Sierru Leone, nyní Mezinárodní trestní tribunál zřízený Římským statutem) a jejich judikatura i statuty tento pojem definují přesněji a přitom způsobem (mezi tribunály) patrně vzájemně přenositelným. Tak článek 7 odst. 2 písm. g) Římského statutu Mezinárodního trestního tribunálu ji vymezuje takto: „Pro účely odstavce 1…g) ‚persekucí‘ se rozumí úmyslné a závažné zbavení základních práv v rozporu s mezinárodním právem z důvodu identity skupiny nebo kolektivu.“ Odstavec 1, na nějž je takto odkazováno, pak v písmeni h) vřazuje „persekuci“ mezi zločiny proti lidskosti, pokud se jedná o persekuci „jakékoli identifikovatelné skupiny nebo kolektivu z důvodů politických, rasových, národnostních, etnických, kulturních či náboženských nebo z důvodu pohlaví, jak je definováno v odstavci 3, či z jiných důvodů, jež jsou podle mezinárodního práva všeobecně považovány za nepřípustné, v souvislosti s činy uvedenými v tomto odstavci nebo s jakýmkoli zločinem spadajícím do jurisdikce Soudu.“

Co se judikatorní činnosti těchto tribunálů týče, obecné vymezení persekuce nacházíme například v rozsudku odvolacího senátu Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Kupreškić a ostatní ze dne 23. 10. 2001, IT-95-16, kde v případě osob (úspěšně) obžalovaných ze systematického vyvražďování bosenských muslimských civilistů a organizovaného vyhánění osob z vesnice Ahmici odlišil „obyčejné pronásledování“ od „persekuce“ jako zločinu proti lidskosti tímto určením její nezbytné intenzity: „…aby se persekuce stala zločinem proti lidskosti, nestačí pouze vymezit základní jednání, jež jsou persekucí, a ostatní jednání ponechat ve stavu nejistoty. Musejí být jasně vymezeny limity pro jednotlivé činy, aby se staly persekucí. Jakkoliv je škála lidských práv dynamická a postupně se rozšiřuje, nelze tvrdit, že by každé porušení lidských práv bylo zločinem proti lidskosti. Tomu odpovídá, že jednání označitelná jako persekuce musejí mít alespoň totožnou intenzitu jako jiné činy vyjmenované v článku 5. Tohoto kritéria již ostatně bylo použito například v případu Flick. Musí být nicméně zdůrazněno, že pokud se analýza založená na tomto kritériu vztahuje toliko k úrovni závažnosti aktu, neposkytuje žádné vodítko ohledně toho, jaké typy činností mohou persekuci zakládat. Kritérium ejusdem generis může být použito toliko jako doplňková pomůcka, aby určilo, zda konkrétní jednání, která obecně jsou zakázána článkem 5 písm. h), dosáhla závažnosti požadované tímto ustanovením. Jediný závěr, který z toho plyne, je, že pouze hrubé a nehorázné porušení základních lidských práv může způsobit zločin proti lidskosti … ve snaze rozpoznat ta práva, jejichž porušení může založit persekuci, mohou být použity přesnější nástroje pro vymezení lidské důstojnosti, jež mohou být nalezeny v mezinárodních nástrojích ochrany lidských práv, jako jsou Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, oba pakty OSN o lidských právech z roku 1966, či jiné mezinárodní nástroje ochrany lidských práv a humanitárního práva. Na základě různých ustanovení těchto textů se ukazuje možným rozpoznat skupinu základních práv náležejících každé lidské bytosti, jejichž hrubé porušení může v závislosti na souvisejících okolnostech založit zločin proti lidskosti. Persekuce je představována hrubým útokem na tato práva a snaží se vyloučit osobu ze společnosti na diskriminačním základě. Tento soudní tribunál proto definuje persekuci jako hrubé a nehorázné odepření základních práv zakotvených v mezinárodním obyčejovém nebo smluvním právu na diskriminačním základě, které dosahuje stejné závažnosti jako ostatní činy zakázané článkem 5… persekuční jednání nemůže být zkoumáno izolovaně, nýbrž v kontextu, s přihlédnutím k případnému kumulativnímu efektu. Jakkoli jednotlivé činy nemusejí být nutně nelidské, jejich celkové následky musejí útočit na lidskost takovým způsobem, že mohou být označeny za ‚nelidské‘. Takové vymezení také uspokojuje princip legality, neboť nelidské jednání je Statutem zjevně zakázáno…tribunál také nevylučuje, že může persekuci založit jediný skutek. V takovém případě zde musí být jasný důkaz diskriminačního úmyslu….Souhrnně řečeno, obvinění z persekuce musí obsahovat tyto prvky: (a) prvky požadované pro všechny zločiny proti lidskosti podle Statutu; (b) hrubé nebo nehorázné porušení základních práv dosahující téže závažnosti jako jiné činy zakázané článkem 5; (c) diskriminační úmysl.“ (překlad z anglického znění a zdůraznění PM, úplné anglické znění zde)

Tyto tři prvky byly poté zopakovány i v rozsudku odvolacího senátu ICTY Blaskic (The Prosecutor v. Tihomir Blaskic, IT-95-14-A, ze dne 29. 7. 2004, přístupný zde), kde odvolací senát vymezil při posuzování jednání obžalovaného (zde se jednalo o způsobení újmy na duševním a tělesném zdraví, včetně znásilnění, ničení majetku, útoků zaměřených na civilisty a násilného vyhánění civilistů) persekuci takto: „Odvolací senát konstatuje, že jakkoliv slovo persekuce obvykle popisuje sérii jednání, může dostačovat i jediné jednání, pokud takové jednání či nekonání má fakticky diskriminační povahu a bylo provedeno svobodně s úmyslem diskriminovat z jednoho z vyjmenovaných důvodů. Kromě toho musejí být činy, jež mají být persekucí jako zločinem proti lidskosti – ať už jsou posuzovány samostatně či v souvislosti s ostatními činy – mít stejnou závažnost jako (ostatní) zločiny vyjmenované v článku 5 Statutu.“

Jsou tyto tři prvky splněny v případě naší domácí střelby na hranicích? Domnívám se – a dostávám se přitom na tenký led mezinárodního trestního práva – že ve vztahu k samotným příslušníkům pohraniční stráže mnohdy nikoli, protože u nich patrně chyběl „svobodný diskriminační úmysl“ (což ovšem není na závadu jejich stíhání pro vraždu jako trestný čin ve smyslu vnitrostátního práva). U jejich velitelů a nadřízených, kteří jsou ve vztahu ke slovenským mrtvým (aniž by se jednalo jen o Slováky, naopak, v seznamu najdeme i osoby prchající z jiných zemí tábora míru a socialismu) tak působivě vyjmenováni v podání Ústavu pamäti národa, však podle mne splněny jsou. Vyjdeme-li totiž z prvků persekuce, jež se v judikatuře drží od rozsudku ve věci Kupreškić a ostatní, nacházíme u těchto velitelů všechny tři:

„(a) prvky požadované pro všechny zločiny proti lidskosti podle Statutu;“ tedy spáchání daných činů (vydání rozkazů atp.) v rámci rozsáhlého nebo systematického útoku zaměřeného proti civilnímu obyvatelstvu při vědomí existence takového útoku ve smyslu uvozujícího textu článku 7 odst. 1 Římského statutu. I pokud bychom opustili hyperbolické tvrzení, že každý totalitní režim je ze své povahy fakticky rozsáhlým nebo systematickým útokem zaměřeným proti vlastním obyvatelstvu (mimochodem, podle některých politologických vymezení totalitních režimů – na rozdíl od režimů autoritativních – je skutečně nezbytnou podmínkou pro jejich fungování množství obyvatelstva dostatečné pro masovou realizaci teroru a Kambodža je uváděna jako hraniční příklad totalitního režimu, který měl takřka nedostatek obyvatel pro své dlouhodobější „uplatnění“), lze patrně tvrdit, že spuštění Železné opony (v její hmatatelné podobě s ostnatým drátem, elektrickým napětím, minami a psy) bylo jedním z určujících momentů přetvoření celé země na jeden velký ostře střežený tábor, v jehož rámci jsou systematicky popírána lidská práva, ostatně sami političtí vězni často vypovídají, že za zdmi skutečných československých vězení pociťovali v lecčems více svobody než „na svobodě“.
(b) "hrubé nebo nehorázné porušení základních práv dosahující téže závažnosti jako jiné zločiny proti lidskosti". V tomto ohledu není obtížné prokázat, že vytvoření mechanismů, které pro případ pokusu o přechod státní hranice vedly nejen k zadržení, ale i k zabití, a to nikoli náhodně, ale cíleně (neboť jak jinak označit oněch 70 min na kilometr hranice a dráty o napětí 2000 – 4000 V, tedy opatření, která byla na konci padesátých let zrušena primárně proto, že způsobovala až příliš mnoho smrtelných úrazů samotným pohraničníkům? Jak jinak označit nejen střelbu ze strany pohraničníků – kde aspoň byla možná ona výzva ve vztahu k "narušiteli"- ale hlavně útoky speciálně vycvičených SUPů – což je normalizační zkratka pro „samostatně útočící psy“ používané ještě na základě Rozkazu náčelníka hlavní správy pohraniční stráže a ochrany státních hranic č. 12/1985….?)
(c) "diskriminační úmysl". I tady je zjevné, že nástroje určené k likvidaci osob přecházejících státní hranici byly zaměřeny primárně na osoby nepřátelské režimu, přičemž se nejednalo o jakousi „polopropustnou membránu“, která by měla zamezit vstupu „agentů imperialismu“ ze západních zemí, jak byla v dané době opatření na hranicích propagandisticky zdůvodňována, nýbrž o membránu nepropustnou, která měla zadržet zejména kohokoliv, kdo by chtěl realizovat svou svobodu opustit svou zemi (zakotvenou „nezávazně“ – což by bylo téma na seriál postů – v článku 13 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a závazně – i pro ČSSR - v článku 12 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech), tedy typicky z důvodů politického přesvědčení, či z důvodů náboženských, v případě osob pronásledovaných v ČSR a poté v ČSSR pro své náboženské přesvědčení. Rakouští a němečtí houbaři zabloudivší do zóny, kde na ně signalizační systém navedl střílející mládence nebo kousající SUPy, totiž nepředstavovali primární cíl, ale pouze tu „collateral damage“…

Věřím, že jakkoliv příspěvek na blogu i přes svou omezenou (a už tak dost překročenou)rozsáhlost nemůže mít ambice na zevrubné rozebrání tak komplikované otázky, snad aspoň odstartuje debatu o zločinech proti lidskosti začínající o něco výše než u pouhého dojmového vymezení, že to budou nějaké zločiny, které asi budou dost nelidské…….. Zvědavě pak očekávám, zda nakonec Slováci i my společně skutečně přikročíme ke stíhání těchto zločinů, neboť jakkoli nás už nyní odděluje měkká a příjemná schengenská hranice, minulost a s ní i zločince z dob, kdy je i nás úplně jiná hranice oddělovala od civilizovaného světa, máme stále společné.

P. S.: Abych tuto ponurou úvahu trochu odlehčil aspoň na závěr, doporučuji navštívit slovensko-rakouskou hranici dnes. Turisticky jí vévodí soutok Moravy s Dunajem a starobylý hrad Devín a jediné, co tam hranici vlastně připomíná, je budka pohraniční stráže na Dunaji postavená na staré zakotvené lodi, na níž – alespoň loni v létě, tedy před Schengenem – hlídkoval jeden příslušník pohraniční stráže, který jakékoli stíhání přeběhlíků (tedy většinou běženců z mimounijních zemí) přenechával spíše svým rakouským kolegům, jednak proto, že nikdo neprchal z Rakouska na Slovensko, tak proč by jej to mělo dráždit, jednak proto, že „každý je ostražitý do výšky svojho platu.“ Kromě toho neměl člun… Tímto jej pozdravuji a ex post děkuji za vřelé uvítání našeho plavidla Strýček Džek na území Slovenské republiky loni v srpnu.
Celý příspěvek

úterý 10. června 2008

Petr Uhl vs. Renáta Vesecká

Zdá se, že zatím nevidět konce civilních soudních sporů týkajících se Nejvyššího státního zastupitelství a kauzy Čunek. Podle webu Krajského soudu v Hradci Králové je na tento pátek 13. 6. 2008 nařízeno první jednání ve věci žaloby redaktora Práva Petra Uhla na Renátu Veseckou. Ten Veseckou žaluje za to, že nejvyšší státní zástupkyně o Uhlových článcích týkajících se kauzy předsedy KDU-ČSL Jiřího Čunka prohlásila, že jde o "nepravdy, dezinformace a lži", a že je to u Uhla v poslední době pravidlem. Základní info tady. Uvidíme, jak si krajský soud s občanskoprávní žalobou poradí, obecně si ale myslím, že nároky kladené na veřejná prohlášení představitelů justice musí být vyšší, než nároky kladené na prohlášení politiků. Navíc tvrzení, že je něco "nepravdou, dezinformací a lží", je nesporně tvrzením skutečnosti a nikoliv hodnotovým soudem, s čímž opět souvisí vyšší standard na takovéto prohlášení kladený. Celý příspěvek

čtvrtek 5. června 2008

Petr Bělovský: Dobrodružství mladého redaktora aneb Jak se rodilo Jiné právo offline

Jiné právo je fenomén, o tom není pochyb. Bylo proto načase, aby se nehmotný svět bravurních literárně-právních kreací zredukovaný v kyberprostoru do pouhých virtuálních jedniček a nul představil veřejnosti ve svém papírově zhmotněném, ztělesněném, snad přímo korporálním kabátě, jenž oproti své předloze má svojí vůni a lesk.

Jakožto redaktor jednoho nejmenovaného nakladatelství jsem byl osloven s nabídkou na realizaci zadání vydat to nejlepší z Jiného práva knižně. Jakožto odpovědný redaktor (nejen funkcí) jsem se úkolu ujal s vervou, abych ovšem zakrátko zjistil, že přede mnou leží rukopis díla jehož redakční a typografické pokoření, tj. přetvoření do knižní podoby, představuje nikoli jen prostý úkol, nýbrž přímo výzvu. Text se doslova hemží nestandardními obraty („citatio benevolentiae“, str. 145), zvláštními slovy („Vosanajazyku“, str. 102), podivnými výrazy („Náhodňáci“, str. 40) a obraty, to vše v kombinaci s přímou řečí, nerovnoměrným strukturováním částí a kapitol, cizími jazyky včetně latiny, starošvédštiny a mandarinské čínštiny (viz níže). Rád bych se proto s věrnými čtenáři a přispěvateli Jiného práva podělil alespoň o některé své zážitky z redakčního dobrodružství zvaného Jiné právo offline.


Jiné právo ve své internetové podobě je nepochybně virtuálním forem, které skýtá neomezený prostor pro literární tvořivost. Autoři postů se ukazují být hravými lidmi s bezbřehou slovní zásobou a nekonečnou fantazií při zacházení s mateřským (ovšem také cizím) jazykem. Slova obrací, odvozují, přesmýkají, rýmují, věty parafrázují a výrazy vymýšlejí, kombinují či si vypůjčují. U mnohých z autorů jsem nabyl dojmu, že se doslova minuli povoláním neb by se bezpochyby oslnivě zaskvěli na literárním výsluní coby básníci nehynoucí slávy, završené na veleslavném Veleslavíně. Snad to bude tím, že také ius est ars (boni et aequi) a proto z řad právníků se rekrutují také umělci. Avšak navzdory tomuto talentu se zúčastnění rozhodli jít skromnou cestou pokorného služebníka práva, stojícího v ústraní národního velebení.

Kam tím mířím. Při redakční práci bylo zapotřebí se v prvé řadě vypořádat se skutečností, že na papír, ba dokonce do knihy, měl být přenesen text, jenž je svojí formou i obsahem velmi specifický. Literární styl autorů blogových postů je unikátní. Je hravý, tvůrčí, hýřivý, nebojácný a především absolutně nerespektuje pravidla jazyka českého, nebo lépe, respektuje je pouze v míře potřebné pro zachování srozumitelnosti textu čtenářům. Takový bloger se na půdě internetu cítí být dokonale svobodný. Netřeba užívat diakritiky (Hus se v hrobě obrací), netřeba užívat spisovné řeči (Jungmann se v hrobě obrací) a naopak je třeba užívat smajlíků, trojteček a bůhvíjakých ještě znaků, z nichž by Komenský zešílel. Zkrátka a dobře, na internetu a blozích zvláště se vytvořil jakýsi zvláštní jazyk, nářečí či argot, nebo jak to nazvat, jenž je vlastní právě a jen internetové komunitě a jenž ostražití akademici z ústavu pro jazyk český akceptují a se skřípěním zubů tolerují jen v těch mezích, pokud nepřekročí hráz virtuálního světa a nezačne čeřit stojaté vody jazyka knižního. Pokud se tak stane, což se právě stalo, budou hlásit „máme zde škodnou, pánové“, neb přemíra inovace v literárním projevu ve smyslu hanobení národního jazyka neobvyklými výrazy je dovoleno jen vyvoleným a navíc po jejich smrti. Takové cti se dostalo například Karlu Hynku Máchovi (na svou dobu novým básnickým projevem), Jaroslavu Haškovi (přisprostlými povídkami) nebo Bohumilu Hrabalovi (viz např. Vita nuova, psaná v jedné větě bez jediné tečky). Je tedy jasné, že autoři Jiného práva offline, aby byli ve svém často neobvyklém vyjadřování pardonování, budou muset zemřít.

Nic netušící redaktor byl tedy postaven před otázku, do jaké míry se vypořádat s nešvary a jedinečnostmi onoho internetového blogerského jazyka a do jaké míry konzervativně setrvávat na pravidlech a obyčejích knižního literárního projevu. Odpověď na ní totiž souvisí s mírou odpovědnosti, jakou je nakladatelství ochotno brát na svá bedra ve světle knižního trhu, v očích ostatních nakladatelů a vůbec kritiků a škarohlídů literárního světa.

Jak to dopadlo je již zřejmé. Rozhodl jsem se respektovat a zachovat onu hravost a nespoutanost psaného projevu, který zachovává atmosféru prostředí v němž původně vznikl. Nevidím to jako ohrožení jazyka českého, nýbrž jako jeho obohacení, čímž nepochybně argumentovali mnozí inovátoři již přede mnou. Krásnou ukázkou je pro tento případ příspěvek Radoslava Procházky C.S.I. Bratislava (str. 283 a násl.), kterou jsme se v knize rozhodli ponechat ve své autentické podobě, tedy s malými písmeny na začátku vět a s minimálním členěním textu do odstavců.

Na druhou stranu bylo zapotřebí se utkat s dalšími redaktorskými problémy, zejména souvisejícími s jazykovou stránkou textu. Kromě všudypřítomné latiny (Tres laudationes blogi, str. 113), angličtiny (Gay? Fine by me, tamtéž), slovenštiny, ale také dalších jazyků (italštiny, němčiny ad.) a zejména internetovštiny („co-blogging“, str. 184, „blowging“, str. 68) přinesla redakce textu řadu překvapení. Lahůdkou bylo například shánět starogermánské znaky pro správný tisk věty „Přednašeč práva (starošvédsky „langmaþer“, norsky „langmann“, islandsky „lög(sögu)maðr“)“ v příspěvku Elektronický přednašeč a hranice poznání práva (str. 130). Ona totiž není tiskárna jako tiskárna. Zatímco standardní stolní tiskárna za 1500 Kč bez problémů vytiskne požadované znaky na základě zadání textu ve všeobecně rozšířeném programu MS Word, pro profesionální sálovou tiskárnu za 5 milionů korun je to nestandardní úkol, který je třeba pořešit ad hoc.

Jsem proto neskonale vděčen autorovi za zdrženlivost ve větě „Ach jo, on je fakt fa-schi-hej“ (str. 151) kteréžto podivné slovo je v poznámce dále vysvětleno jako výraz z mandarínské čínštiny, když netrval na přepisu do čínských znaků a snížil tak dobrovolně míru autentičnosti vyjádření citovaných myšlenek.

Nejinak než rébus (jenž, jako i předchozí, pochází z pera spoluzakladatele Jiného práva), je třeba označit problém s formátováním textu. Je ustáleným typografickým pravidlem, že cizí slova v textu, včetně latinských výrazů, se vyznačují tučným písmem (řezem) a že názvy komerčních produktů ve slovesné formě (např. xeroxovat, googlovat apod.) se vyznačují v základním řezu, tj. bez formátování s malým písmenem na začátku. Jak si ovšem má redaktor poradit s Descartovou parafrází „Googlato, ergo sum?“ (str. 42)

Samozřejmě se nezmiňuji o standardních redaktorských oříšcích, s literární tvořivostí éry technického pokroku. Otázkou proto bylo jak správně označit blogera / bloggera, zda Law and Economics Blog je LEBlog nebo LEBLOG nebo vůbec, zda Jiné právo může být offline nebo off-line. Ve světě práva pak bylo zapotřebí se například rozhodnout zda Lisabonská smlouva je Reformní nebo reformní, což de facto ukáže (ve všech směrech) teprve budoucnost.

Navzdory popsaným nástrahám lze uzavřít, že práce na Jiném právu offline byla příjemnou redaktorskou školou, po jejímž absolvování jsem připraven na vše. Dovoluji si vyjádřit přesvědčení, že ve spolupráci s obětavými a důslednými editory se podařilo vyrobit také pěknou knížku, což ovšem ponechám na úsudku každého čtenáře. Přeji proto všem příznivcům Jiného práva, ať ve virtuální či knižní podobě, mnoho příjemných literárních zážitků doprovozených záblesky inspirace a svěží mysl v další blogerské činnosti. QBFFFS

Petr Bělovský
Celý příspěvek