úterý 29. dubna 2008

Jak média ovlivňují české právo?

České právo a justice se v poslední době staly předmětem zvýšeného mediálního zájmu, který je už tak alespoň v určitém smyslu latentně vysoký. V následující úvaze se pokusím stručně a v obecné rovině nastínit, jaké problémy vidím v oblasti mediálního vlivu na právní život v České republice. Činím tak na základě svých dojmů, nikoliv empirického výzkumu. Netvrdím přitom, že se jedná o problémy zcela nové či že jsou typické pouze pro situaci tohoto státu. Na druhou stranu mediální, politická i právní kultura má i zde svá specifika a několik událostí z poslední doby je posílilo.


Je samozřejmě otázkou, zda je možné hovořit o vlivu médií jako celku. I v rámci mediální scény existuje určitá pluralita, nicméně dominující roli má obtížně definovatelný, ale přesto hmatatelný mediální mainstream. A ten se v ČR projevuje v hlavních televizních stanicích, nejčtenějších denících a s nimi spjatých zpravodajských serverech poměrně homogenně, alespoň ve smyslu určování témat se vztahem k právu.

V rámci těchto témat pak někdy umožňuje prezentaci alternativních názorů, ve výsledku však mnohdy přinejmenším podprahově stanovuje příjemci informací to, co je „správné“. S ohledem na skutečnost, že dominantní česká žurnalistická komunita je poměrně stabilní a jednotliví specializovaní novináři se maximálně přesouvají mezi různými zaměstnavateli, nejsou v mainstraeamových názorech pravděpodobné výraznější zvraty. A případní zainteresovaní mladí novináři (mnohdy s velmi omezenými vědomostmi o právu) se neprofilují vůči převažující redakční sestavě.

V době masivního rozvoje internetu je sice zaručena díky různým alternativním stránkám či bloggům pluralita témat, názorů i navrhovaných řešení, nicméně dominantně ovládá mediální scénu výše zmíněný mainstream. Ten pak mnohdy určuje i politické postoje k právu a může mít vliv i na názory lidí z právní sféry, kteří chtějí mít zajištěnu mediální přízeň. A i když na určitou věc uvnitř mainstreamu existují různé názory, jsou metody zastánců jednotlivých názorů podobné.

Zřejmě nejčastěji média tlačí na rozhodnutí v konkrétní kauze, zvláště pokud už svým čtenářům a divákům vsugerovaly role „správňáků“ a „padouchů“. Pokud nedojde k rozhodnutí v souladu s jejich očekáváním, často se snaží zdiskreditovat orgán , který rozhodl, nebo právní systém jako celek. Nemusí se tak dít přímo, ale spíše podprahovými metodami, které ovládají zvláště televizní redaktoři.

S rozhodnutími v konkrétních kauzách pak často souvisí i tlak na přijetí nových zákonů, protože díky nim se mohou profilovat i mediálně zajímaví politici anebo naopak ti, kteří doposud ničím nezaujali. Média navíc mohou v souvislostí s prezentací legislativních debat recyklovat informace o starších zajímavých právních kauzách, kvůli nimž se zákon přijímá.

Méně častý je mediální tlak na specifický výklad zákonů, protože tyto debaty jsou zpravidla pro chápání většiny novinářů příliš složité a hlavně neumožňují jasnou a srozumitelnou prezentaci pro mainstreamové čtenáře a diváky. Panuje obecný předpoklad, že vše má být přesně stanoveno zákonem a diskuse o smyslu a výkladu práva a zákona jsou podezřelé.

Na druhou stranu i aktéři právního dění mají zájem o využití médií ve svůj prospěch a využívají pro to většinou své hlavní zboží, po němž média prahnou – informace. Může se tak dít legálně anebo – což je pro současné dění typické – nelegálními úniky informací. I zde se však domnívám, že manistreamová média akceptují hlavně ty uniklé informace, které zapadají do jimi podporovaných názorových schémat. Ale nejen informace zajiťují mediální zájem - pro média může být v druhém gardu přitažlivá i celková image (zvláště nonkonformní) určitých aktérů z právní oblasti.

Na mediální zájmy a tlaky často nejsou připraveni aktéři právního dění, včetně některých soudců. Schopnost srozumitelně vysvětlit své rozhodnutí v den hlavní prezentace případu médiím je velmi důležitá pro rozvoj právní kultury a pro akceptaci práva ve společnosti. Na druhou stranu je třeba mít na paměti i skutečnost, že když se jedná o složitý problém, v případě jeho dlouhého vysvětlování si novinář stejně vybere jen to, co se mu hodí do jeho předem zamýšleného (či dokonce zadaného) vyznění reportáže nebo je dokonce schopen vyřčené zcela překroutit.

Kontroverzní je i snaha některých lidí z právní oblasti, získat si za každou cenu mediální přízeň a postavit na ni svoji kariéru. Tento trend bude zřejmě posilovat i narůstající počet televizních přenosů ze soudních síní. Pokud se takto profilují mediálně známí advokáti, nejde o problém, jedná-li se o jejich konkrétní kauzy. Je pochopitelné, že se snaží uspokojit stávající klientelu a získat si neplacenou reklamou nějakou novou. Pokud jsou však v médiích dotazováni na obecný výklad práva (což se často děje), měly by být jejich názory konfrontovány i s aktuálními zájmy v případech, kde se angažují.

Úsilí o prvoplánovou mediální popularitu by se však měli v obecné rovině i konkrétních případech vyvarovat soudci, státní zástupci i policisté, protože to může poškodit věrohodnost jejich argumentace. Pokud se ale dokáží mediálně prosadit svými schopnostmi vysvětlit problém a případně navrhnout smysluplné odborné řešení, je to naopak pro mediální i právní kulturu přínosné. Totéž platí pro právníky z akademické a výzkumné sféry, kteří jsou zatím zpravidla mediálně nezajímaví. Hlavní média dávají takovýmto lidem jen omezený prostor (neplatí to ale paušálně).

Důsledkem neodbornosti médií je pak často skutečnost, že jsou skandalizovány hlouposti (někdy účelově médiím „předhozené“) a opomíjeny reálné problémy českého práva a justice. Posiluje se tím i pokřivené vnímání práva ve společnosti a narůstá manipulační moc některých právníků nad obyčejnými lidmi. Změna stávající situace však není příliš pravděpodobná.
Celý příspěvek

neděle 27. dubna 2008

ÚS obecně načrtl postup, jakým rozhodne poplatky ve zdravotnictví

Níže pod mým postem se rozpoutala velmi zajímavá diskuse k druhému ze série nálezů ve věci reformy veřejných financí - nálezu Pl. ÚS 2/08. Jako většina diskutujících mám rovněž problém s odůvodněním (nikoliv nutně s výrokem) nálezu v bodech 63 násl. a 74-78. Chtěl bych ale svým postem upozornit na zatím přehlíženou věc, totiž že ÚS v podstatě shrnul své instrumentárium, se kterým rozhodne též věc zdravotnických poplatků. Upozorňuji předem, že následující post není žádnou detailní analýzou (na kterou nemám s ohledem na to, že tento post píši na letišti, čas), ale spíše podnětem k diskusi.

Z hlediska obecného jsou na shora citovaném nálezu nejzajímavější následující pasáže (zvýraznění doplnil ZK):
52. [Pojmovým znakem sociálních práv] je skutečnost, že nemají bezpodmínečnou povahu a je možné se jich domáhat pouze v mezích zákonů [čl. 41 odst. 1 Listiny]. Toto ustanovení dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Zákonné provedení nesmí být v rozporu s ústavními principy, jinými slovy, příslušné zákony nesmí ústavně zaručená sociální práva popřít či anulovat. Při provádění ústavní úpravy, zakotvené v Listině, se zákonodárce musí řídit čl. 4 odst. 4 Listiny, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. U sociálních práv lze konstatovat, že jejich souhrnným omezením je právě skutečnost, že nejsou, na rozdíl např. od základních práv a svobod, přímo vymahatelná na základě Listiny. Jejich omezenost spočívá právě v nutnosti zákonného provedení, které je ovšem zároveň podmínkou konkrétní realizace jednotlivých práv.

53. [obsahuje sice velmi zajímavé pasáže, ale pro stručnost vynechávám]

54. Při realizaci sociálních práv se tedy od státu vyžaduje nejen jejich uznání, ale také jeho konkrétní aktivita, která umožní realizaci těchto práv. Plnění, poskytovaná v rámci sociálních práv, pocházejí ze státního rozpočtu a odpovědnost za tato plnění spočívá zcela na straně státu. Je-li to stát, kdo je a bude vázán sociálními plněními, pak také musí mít možnost stanovit konkrétní podmínky takového plnění. Stát si nemůže dovolit tu nezodpovědnost stát se dlužníkem, který nebude schopen dodržet své závazky. Tyto skutečnosti ale nesmí popřít samotnou existenci konkrétního sociálního práva, či ve svém důsledku vyloučit jeho realizaci. V rámci těchto mezí má zákonodárce poměrně širokou možnost upravit provedení jednotlivých sociálních práv, včetně možnosti jejich změn.

55. V tomto duchu ostatně hovoří i Zpravodajská zpráva k Listině základních práv a svobod (přednesená na 11. společné schůzi Sněmovny lidu a Sněmovny národů dne 8. ledna 1991). V ní se konstatuje, že: „Zatímco práva a svobody upravené v předchozích hlavách mají povahu absolutní a jako takové jsou ústavou chráněny, práva z této hlavy jsou převážně relativní, a to v tom smyslu, že jejich rozvoj - a platí to především o právech hospodářských a sociálních - je závislý na stavu národního hospodářství a především na jeho hmotných výsledcích. Proto také koncepce těchto práv sice dodržuje základní principy jejich vynutitelnosti cestou soudní ochrany, nicméně u práv sociálních ve většině nejsou ústavním zákonem dány podmínky, z nichž by obyčejný zákon měl vycházet. Vlastní úprava normou nižšího stupně nemůže nepodléhat změnám podle vývoje ekonomické a životní úrovně, takže svazovat obyčejného zákonodárce ústavními bariérami by nebylo na místě“.

56. Výše popsaný specifický charakter sociálních práv v žádném případě neznamená, že by jimi zákonodárce nebyl vázán. Zakotvení jejich existence v Listině znamená, že, při zákonné úpravě, musí být zachován jistý minimální standard těchto sociálních práv. V žádném případě tedy nesmí dojít k faktickému popření toho kterého sociálního práva, protože je zároveň třeba dostát principům stanoveným v Listině. Míru jejich dodržení je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě realizace těchto práv zákonnou úpravou. Novou právní úpravu, kterou přinesl napadený zákon, je třeba posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých sociálních práv, zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita dosahuje protiústavní dimenze.

[...] 59. Z hlediska konkrétní ústavně právní úpravy lze tedy konstatovat, že Listina ponechala zákonodárci nejen provedení a určení podmínek výše uvedených ústavních práv, ale zároveň vymezila realizaci těchto práv již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů „přiměřený rozsah“, „nezbytné pro zajištění základních životních podmínek“, „přiměřené hmotné zabezpečení“ apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě.


S takovýmto vymezením právního významu sociálních práv se podle mne lze ztotožnit, neboť vystihuje podstatu sociálních práv v podobě, ve které jsou ústavně zakotveny. Myslím si, že citovaná část přinese před ÚS v kauze regulačních poplatků následující výzvy:
(1) provést test proporcionality, který by se však měl odlišit od testu v případech klasických základních práv (což nepřímo vyplývá i ze shora podané argumentace). ÚS shora říká (bod 56), že zákon je nutno z hlediska jeho ústavnosti co do střetu se sociálními právy "posuzovat právě z tohoto hlediska, tj. z hlediska intenzity, s jakou eventuálně zasáhl do jednotlivých sociálních práv, zaručených ústavním pořádkem, a zda tato intenzita dosahuje protiústavní dimenze." Český ÚS
ovšem test proporcionality až na zcela ojedinělé výjimky "neumí", a neprovedl jej ostatně ani v nyní analyzovaném případě (vynikajícím příspěvkem k testu proporcionality, na který lze odkázat, je článek Davida Kosaře v jednom z posledních čísel čas. Jurisprudence). Pokud by ovšem ÚS v příští kauze provedl skutečný test proporcionality včetně posouzení intenzity právní úpravy poplatků s ohledem na jejich regulační funkci (kterou já osobně považuji za ústavně konformní cíl, jak jsem před časem napsal pro týdeník Respekt), myslím si, že by měl nalézt případy, ve kterých je s ohledem na svůj proklamovaný cíl současná úprava zjevně neproporcionální, a to i přes větší uvážení zákonodárce v oblasti sociálních práv (mám tím na mysli ty oblasti, kde poplatky svou funkci plnit prostě nemohou, jak to vyplývá z dotazů předsedy ÚS a odpovědí ministra zdravotnictví při ústním jednání ÚS - pokud tam ovšem svou funkci neplní, nemůže je ani ústavně konformní cíl jakkoliv ospravedlnit). V tomto smyslu již otázku ústavnosti zákona nevidím vůbec tak jednoduše, jak jsem ji na sklonku minulého roku stručně pro Respekt shrnul (a přiznám se, že mne k vnitřním pochybám popíchlo právě veřejné jednání ÚS).
(2) jsem zvědav, jak se ÚS vypořádává s adjektivem "bezplatná" v čl. 31 Listiny, pokud nyní v náleze uvedl, že Listina vymezila realizaci těchto práv již v samotném ústavním textu prostřednictvím termínů „přiměřený rozsah“, „nezbytné pro zajištění základních životních podmínek“, „přiměřené hmotné zabezpečení“ apod. Vzhledem k tomu, že Listina blíže nespecifikuje obsah těchto termínů, je zřejmé, že jejich vymezení je, stejně jako stanovení dalších podrobností, ponecháno na zákonné úpravě. Lze tedy vyvodit, že Listina nevymezila význam termínu "bezplatná" zdravotní péče, a proto její vymezení ponechala na zákonodárci? S ohledem na to, že čl. 31 je vysoce ideologický, bude ÚS čelit interpretačnímu problému par excellence. Nechme se překvapit.
(3) Jak již poznamenal jeden z diskutujících, ÚS ve většinovém stanovisku vůbec nepřihlédl ke komparativnímu ústavnímu právu. Podle otázek některých soudců v kauze regulačních poplatků tak možná naopak hodlá učinit v budoucí kauze poplatků. Myslím si, že by ÚS měl být konzistentní, a užívat komparativní argumentaci v každé zásadní kauze tohoto typu, nebo raději vůbec (osobně preferuji prvé řešení).

Osobně si myslím, že by se řadě těchto i jiných problémů předešlo, pokud by se daná věc více diskutovala s ohledem na svou ústavnost již před předložením do parlamentu. Nemyslím si, že otázky ústavnosti v systému centralizovaného ÚS mají být řešeny jen tímto soudem samotným a nikým jiným (smyslem centralizovaného modelu je respektovat nález ÚS poté, co rozhodne - jakkoliv můžeme nález kritizovat pro jeho deficity), když naopak je úkolem parlamentářů samotných stejně jako předkladatele zákona otázku ústavnosti zákona posoudit a možným pochybám se pokud možno vyhnout takovým způsobem sepsaným zákonem, o jehož ústavnosti nebudou větší pochyby. Takto bohužel veškerá tíha otázky ústavnosti právní úpravy přistála na bedrech soudců ÚS.
Celý příspěvek

pátek 25. dubna 2008

Lisabonská smlouva míří do Brna

Svým rozhodnutím ze čtvrtka tohoto týdne se Senát usnesl, že předá Ústavnímu soudu k posouzení otázku ústavnosti tzv. Reformní (Lisabonské) smlouvy. Tento krok lze samozřejmě hodnotit různě, třebas jako zbytečné politizování a zdržování ratifikačního procesu, eventuálně snahu euroskepticky laděných politiků „umýt si“ ruce před finální ratifikací smlouvy, o které v tomto případě asi nikdo nepochybuje. Z právního hlediska však tento krok považuji za vhodný, protože nám pomůže ujasnit řadu otázek, které doposavad zůstávají v judikatuře Ústavního soudu sporné. Krok českých politiků není výjimečný (neměli by si ovšem následně stěžovat na to, že veškerá moc se přenáší z Prahy do Brna do Joštovy ulice, neboť všechny relevantní návrhy politické povahy k rukám soudců Ústavního soudu posílají sami politici), když již o otázce ústavnosti předchůdce Lisabonské smlouvy, tedy „Euroústavy“, rozhodovaly ústavní soudy mj. ve Francii, Španělsku, Slovensku (zcela nový nález II. ÚS 171/05 z 27. 2. 2008), nebo třebas v nedokončeném řízení v Německu. Ostatně německý Spolkový ústavní soud nyní čelí obdobné otázce co se týče Lisabonské smlouvy, a to poté, co předchozí řízení v kauze euroústavy v podstatě ukončil pro nedostatek jeho aktuálnosti. V následujícím postu se pokusím zamyslet nad některými otázkami, kterým bude Ústavní soud při rozhodování této kauzy čelit.

§ 1 Dvojí ústavní přístup k evropské integraci
V rámci EU existuje pravděpodobně dvojí základní přístup ústav a potažmo ústavních soudů k evropské integraci. Na jednom pólu stojí Německo a zejména Francie, které mají ve svých ústavách poměrně obsáhlé "euročlánky" (v Německu viz čl. 23 GG, ve Francii viz čl. 88 ústavy). Na straně druhé stojí většina členských států Unie, které se ve svých ústavách buď o Unii zmiňují jen ve stručném ustanovení, nebo dokonce neznají EU jmenovitě vůbec (srov. Česká republika, Maďarsko, ze starých členských států např. Itálie nebo Španělsko). Nelze obecně říci, že jeden způsob řešení je lepší než druhý, bezesporu to souvisí též s domácími ústavními tradicemi, ústavním stylem, rigiditou ústavy atp.

Česká ústava je v tomto srovnání poznamenána spíše strohým a obecnějším stylem, který klade větší nároky zejména na orgány ústavu realizující a interpretující. Pro mnohé právníky může být tento styl předností. Naopak zejména ve Francii tamní Ústavní rada vyžaduje konstitucionalizovat veškeré zásadnější změny v rámci EU. Mám-li to říci lapidárně, výhodou českého přístupu je to, že ústavu není nutno měnit jen pro to, že např. Evropská unie změní jméno.

Přístup obou skupiny těchto zemí bude logicky rozdílný též při posuzování souladu Smlouvy s domácí ústavou. To lze dovodit na existujících příkladech rozhodnutí ústavních soudů v kauze euroústavy (dále také „SÚE“). Na jedné straně španělský Ústavní tribunál ve svém rozhodnutí z prosince 2004 žádný rozpor mezi španělskou ústavou a SÚE neshledal. Naopak francouzská Ústavní rada v rozhodnutí z 19. listopadu 2004 takových rozporů shledala celou řadu. Pro českou situaci se nicméně jeví srovnatelnější rozhodnutí španělské, protože rozhodnutí francouzské vychází z francouzské ústavy, která se evropské problematice věnuje velmi detailně. Zatímco proto z hlediska Francie některá byť jen dílčí modifikace evropského primárního práva nutně znamená také změnu ústavy, z hlediska Španělska je modifikace evropského primárního práva, k níž v souvislosti s přijetím „euroústavy“ dochází, změnou, která nemá ústavní charakter z pohledu práva domácího.

§ 2 Rozsah přezkumu Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 2 Ústavy ve vztahu Lisabonské smlouvě
Podle čl. 87 odst. 2 Ústavní soud (ÚS) rozhoduje o souladu mezinárodní smlouvy podle čl. 10a a čl. 49 s ústavním pořádkem, a to před její ratifikací. Do rozhodnutí Ústavního soudu nemůže být smlouva ratifikována. První otázkou, kterou je nutno vymezit, je rozsah přezkumu Lisabonské smlouvy (dále jen „Smlouva“), jinými slovy, zda ÚS rozhoduje toliko o těch ustanoveních, která jsou normativně nová, resp. o všech sporných ustanoveních bez ohledu na to, zda tato ustanovení jsou nová nebo jen převzatá z již existujících smluv. V rámci Smlouvy existují následující druhy ustanovení:
a) ustanovení, která jsou převzata z dosavadních smluv, a která tedy nepřinášejí nic normativně „nového“;
b) ustanovení, která jsou převzata z interpretace dosavadních smluv Soudním dvorem ES (ESD) (interpretační důsledky dosavadních smluv);
c) ustanovení, která jsou převzata z dosavadních smluv, u nichž však došlo k dílčí modifikaci (ať již směrem v rozšíření kompetencí Unie nebo omezení kompetencí Unie);
d) ustanovení, která jsou nová a která nemají ekvivalent v dosavadních smlouvách.

Možno říci, že normativně nová jsou zcela jistě ustanovení typu c) a d), u ustanovení typu b) to je sporné. Jakkoliv jsou interpretační důsledky dosavadních smluv implicite obsaženy v dosavadních smlouvách, existují názory, že výslovným začleněním určitého ustanovení zatím existujícího „toliko“ v judikatuře se za určitých okolností může jeho normativní význam změnit.

Bude pravděpodobně vhodné, aby ÚS dále rozvinul a specifikoval svůj postoj k evropskému práva tak jak jej poprvé zaujal v kauze Cukerné kvóty II. Aby se takový přezkum nestal bezbřehým, bude vhodné uplatnit kautelu vytýčenou v nálezu Pl. ÚS 7/03 (č. 512/2004 Sb.), podle níž „byť je Ústavní soud při posuzování ústavnosti právního předpisu vázán pouze petitem návrhu a nikoli jeho odůvodněním, z uvedeného neplyne závěr, že navrhovatele v řízení o kontrole norem, argumentuje-li obsahovým nesouladem právního předpisu s ústavním pořádkem, nezatěžuje břemeno tvrzení. Jinými slovy, brojí-li navrhovatel proti obsahovému nesouladu právního předpisu s ústavním pořádkem, pro účely ústavního přezkumu nepostačuje toliko označení ke zrušení navrhovaného zákona, příp. jeho jednotlivých ustanovení, nýbrž je nezbytné z jeho strany uvést také důvod namítané protiústavnosti.“ Těmito namítnutými důvody se pak bude ÚS zabývat též ve vztahu ke Smlouvě.

Je pravda, že můj výklad vede k tomu, že by eventuálně bylo možné i to, že by ÚS zjistil protiústavnost stávajícího ustanovení např. SES nebo SEU, a to po více než 4 letech jejich platnosti v ČR. Je však otázkou, zda ratifikací smlouvy o přístupu ČR k EU se vyprázdnilo normativně vrcholné postavení ústavy v systému práva působícího na českém území. Judikatura ÚS ostatně nasvědčuje, že výjimečně lze dovodit nesoulad mezinárodní smlouvy s ústavním pořádkem nebo lidskoprávními smlouvami i ex post (slovenské důchody, nález II. ÚS 405/02 ze dne 3. 6. 2003, Sb. ÚS sv. 30, str. 245), což založí neaplikovatelnost smlouvy.

Lze jistě dovodit, že poté, co ČR přistoupila k SES a k SEU, by měl Ústavní soud projevovat velkou zdrženlivost, a aplikovat (v případě evropských smluv) pravidelně princip eurokonformního výkladu. Tento princip však nemůže mít povahu „implicitní euronovely“ ústavy: v případě konfliktu mezi domácí ústavou a evropským právem, který nelze zhojit žádnou rozumnou interpretací (např. evropské právo jako lex specialis), musí mít domácí ústava přednost. V neposlední řadě možno zmínit polský příklad rozhodnutí o ústavnosti přístupové smlouvy k EU, které se dotklo přezkumu ústavnosti jak Smlouvy ES, tak Smlouvy EU, a které bylo vyneseno více než rok po vstupu Polska do EU (rozhodnutí K 18/04 ze dne 11. 5. 2005).

Podle J. Zemánka (Jak dál se Smlouvou o Ústavě pro Evropu? Právní zpravodaj č. 7/2005 str. 14-16, na str. 16) jsou zásadně nepřezkoumatelná ta ustanovení Smlouvy, která přenášejí nové pravomoci na Unii, neboť otázka zda přenést či nepřenést určitou pravomoc je otázka politická, plně v uvážení zákonodárce. Ústavní soud podle něj nemůže přezkoumávat účelnost přenesení určitých pravomocí. S tímto názorem je podle mne nutno souhlasit, neboť příliš aktivní přezkum rozsahu přenesení by spíše napovídal uzurpaci moci zákonodárné ústavním soudem. Ústavní soud tedy bude přezkoumávat jen to, zda v rámci přenesení nových pravomocí nedochází k negaci principu svrchovanosti státu, event. zda konkrétní přenesení pravomocí není v rozporu s některým konkrétním ústavním ustanovením.

§ 3 Problém suverenity, čl. 1 odst. 1 Úst
Podle čl. 1 odst. 1 Úst je Česká republika suverénním demokratickým právním státem. První otázkou, která se nabízí, je proto soulad ratifikace Smlouvy s tímto ustanovením a otázka, zda je nutno čl. 1 odst. 1 Úst novelizovat, resp. novelizovat čl. 10a Úst.

V řešení francouzském se s otázkou suverenity Ústavní rada vypořádala v rozhodnutí Maastricht I (rozhodnutí z 9. dubna 1992, 92-308 DC). Podle tohoto rozhodnutí existují dva důvody rozporu domácího ústavního práva s mezinárodní smlouvou včetně evropského práva. Vedle rozporu s některým ústavním ustanovením nebo lidským právem je to omezení základních podmínek výkonu národní suverenity (conditions essentielles d’exercice de la souveraineté nationale). Takovéto narušení není dáno rozporem s některým konkrétním ústavním ustanovením, ale celkovým posunem významné kompetence na EU. Tyto základní podmínky zahrnují „respektování institucí republiky,“ „kontinuitu národního života“ a „garance základních práv a svobod.“ Narušením základních podmínek výkonu státní suverenity, které vyžadovalo ústavní změnu, bylo zavedení jednotné evropské měny a společná vízová politika. Výsledkem tohoto rozhodnutí dnes je velmi detailní čl. 88 ústavy. Možno tedy říci, že francouzským řešením problému suverenity je ústavní požadavek inkorporovat nové významné přesuny pravomocí na EU ve francouzské ústavě. Podstatou francouzského řešení je to, že se každý významný přenos suverenity legitimizuje příslušnou ústavní změnou. Z tohoto řešení vychází i rozhodnutí Ústavní rady v kauze SÚE z 19.11.2004.

Nutno podotknout, že francouzské řešení konstitucionalizovat každý zásadnější přenos kompetencí, byť důsledné, je v Evropě výjimečné. V Německu ústavodárce ústavně upravil podmínky evropské integrace v 90. letech v nově koncipovaném čl. 23 GG, který v zásadě představuje shrnutí judikatury SÚS, ale ani tento článek nemá francouzské ambice konstitucionalizovat každou zásadnější změnu evropské integrace: čl. 23 GG spíše stanoví z německého ústavního pohledu podmínky evropské integrace (ochrana lidských práv atp.).

V Evropě byly ústavní změny týkající se evropské integrace až do 90. let zcela výjimečné, a ani od 90. let nejsou příliš časté. Příkladem budiž článek 11 italské ústavy, který původně směřoval jen na členství Itálie v OSN, nicméně se stal později základem pro členství Itálie v EHS i pro přijetí všech pozdějších smluv novelizujících evropské zakládací smlouvy. Ačkoliv se tedy ústavní režim změnil v západní Evropě od 50. let přímo fundamentálním způsobem, ústavy přinejmenším čtyř zakládajících členských států to nijak nereflektují (kromě Itálie všechny tři země Beneluxu).

Pokud by český ÚS hodlal následovat francouzské řešení, mělo by to dalekosáhlé konsekvence již pro stávající právní stav, a bylo by tak nutno v české ústavě upravit např. evropské občanství, volby do Evropského parlamentu, možnost přístupu k eurozóně atp. Současně by to znamenalo zásadní modifikaci stylu české ústavy a české ústavnosti. Narozdíl od francouzské Ústavní rady, která vykonává jen předběžnou kontrolu ústavnosti (předtím, než zákon nebo smlouva vstoupí v platnost), by se ÚS ČR nevyhnul ani rozsáhlé europeizaci vlastní judikatury: evropské právo chápané ve francouzském stylu a tedy v nějakém novém ustanovení ústavy konstitucionalizované by se totiž stalo co se týče tohoto konstitucionalizovaného obsahu neoddělitelnou součástí českého ústavního pořádku.

Českému ÚS se nabízí možnost podrobit pojem suverenity analýze z moderního ústavněprávního pohledu. Suverenita nemusí znamenat pouze „nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak navenek (v oblasti mezinárodních vztahů), tak i ve vnitřních věcech“ (Dušan Hendrych a kol., Právnický slovník, C.H. Beck, 2. vydání 2003, str. 1007). Takto dnes již pravděpodobně není suverenita chápána v žádné západoevropské zemi, a stricto sensu by pak nesplňoval znaky suverenity žádný stát včetně USA. Např. David P. Calleo upozorňuje, že chápeme-li suverenitu v jejím tradičním pojetí, jakýkoliv mezinárodní závazek zbavuje stát části jeho suverenity. V praxi by proto neměla být suverenita chápána jen jako rigidní právní pojem, ale „také jako pojem s praktickou, morální a existenciální dimenzí. V praxi je národní suverenita vždy omezena objektivními podmínkami, včetně reakcí sousedních států. Za těchto podmínek národní suverenita znamená především legitimní vládu, která disponuje formální pravomocí vybrat si mezi v úvahu připadajícími variantami, a nikoliv následovat variantu přímo diktovanou cizí mocností. Jinými slovy, pro národní stát, stejně jako pro jednotlivce v rámci společnosti, praktická svoboda znamená být aktérem a nikoliv být objektem. Pro stát, který se nachází v těsném navzájem závislém systému, praktická suverenita spočívá v tom být chápán jako hráč, kterému sousední státy naslouchají, s nímž aktivně jednají, a jehož národní zájmy jsou brány v potaz.“ (David P. Calleo, Rethinking Europe´s Future, Princeton/Oxford, str. 141)

Co se týče české ústavy, lze rovněž volit jednoduchý jazykový výklad čl. 10a odst. 1 Úst, který umožňuje delegovat „některé pravomoci orgánů České republiky.“ Z toho plyne, že ústava interpretovaná jako celek je konzistentní co se týče vztahu článku 10a a čl. 1 odst. 1 Úst: čl. 10a nemůže být zjevně použit k neomezenému přenosu svrchovanosti, ale již samotný jeho text naznačuje, že mohou být přeneseny jen „některé pravomoci orgánů České republiky.“ Jinými slovy, na základě článku 10a nelze přenést takové pravomoci, jejichž přenesením by byl dotčen čl. 1 odst. 1 Úst v tom smyslu, že by již nebylo možno hovořit o České republice jako o svrchovaném státu. Pojem svrchovanosti interpretovaný ve vzájemné souvislosti čl. 1 odst. 1 Úst a čl. 10a Úst tedy jasně ukazuje, že existují také určité limity přenosu svrchovanosti, jejichž přenesením by byl již dotčen jak čl. 1 odst. 1 tak čl. 10a Úst. Tyto limity by měly být ponechány primárně na specifikaci zákonodárcem, protože jde a priori o otázku politickou, která poskytuje zákonodárci velké pole uvážení; zásah Ústavního soudu by tu měl připadat v úvahu jako ultima ratio, tedy v situaci, kdy bylo pole uvážení jednoznačně překročeno a je dotčen čl. 1 odst. 1 Úst, neboť došlo k přenosu pravomocí nad rámec čl. 10a Úst. Obdobný přístup zvolil i polský Ústavní tribunál ve svém rozhodnutí k ústavnosti přistoupení Polska k EU z 11. května 2005 (viz nález K 18/04, OTK ZU (2005) ser A, nr 5, pol. 49).

§ 4 Listina základních práv
V politickém diskursu vzbuzuje asi nejvíce napětí, protože jsme na našem blogu o této otázce již diskutovali, odkazuji plně na posty Jana Komárka a posty mé.

§ 5 Nové pravomoci národních parlamentů při činnosti EU
Smlouva obdobně jako SÚE v souvislosti s posílením některých pravomocí Unie nebo zjednodušeným postupem při změně smluv posiluje úlohu parlamentů členských států. Kterýkoliv domácí parlament bude mít možnost vetovat rozhodnutí Evropské rady o způsobu rozhodování v rámci ve Smlouvě vymezených politik.

Domácí parlamenty získají významné pravomoci při ochraně principu subsidiarity. Smlouva dává domácím parlamentům možnost ingerovat v evropském legislativním procesu jako strážci principu subsidiarity: jedna třetina hlasů (čtvrtina v oblasti spolupráce v trestních věcech) domácích parlamentů vyvolá speciální přezkum navrženého legislativního aktu Komisí; domácí parlamenty nebo i jen komora parlamentu mohou jménem členského státu podat žalobu k ESD pro nedodržení principu subsidiarity.

Podle některých autorů tato úprava mění radikálně situaci v rámci EU. Zatímco za současné situace se jeví přesvědčivá judikatura SÚS, která dává možnost ústavnímu soudu rozhodnout, že určitý evropský akt není v rámci kompetencí delegovaných na Unii členskými státy, nová úprava posilující roli domácích parlamentů oslabuje nutnost této „kompetenční kompetence“ domácích ústavních soudů, a přesunuje tuto a priori politickou problematiku na politické orgány (Mattias Kumm, The Jurisprudence of Constitutional Conflict: Constitutional Supremacy in Europe before and after the Constitutional Treaty, European Law Journal, sv. 11/3, 2005, str. 262-307, na str. 296). Nastolení totální „juristokracie“, kde soudci a právníci obecně rozhodují s konečnou platností všechny politické otázky, jistě není ideálem demokratického státu. Pokud tedy Smlouva posunula řešení problematiky principu subsidiarity na politické procesy a politické aktéry, jde o chvályhodný posun.

Francouzská Ústavní rada dospěla k závěru, že je nutno tuto pravomoc národních parlamentů zakotvit v ústavě, byť je pochybné, na základě jakého důvodu, neboť v tomto případě nelze hovořit o omezení suverenity, ale spíše o ochraně suverenity. Jakkoliv to stručné rozhodnutí FÚR neříká, důvod bude pravděpodobně ten, že všechny základní pravomoci parlamentu mají být obsaženy v ústavě. Španělský Ústavní tribunál tento problém ve svém rozhodnutí vůbec neřešil, což bylo s pochybnostmi zmíněno španělskou doktrínou [Ricardo Alonso García, The Spanish Constitution and the European Constitution: The Script for a Virtual Collision and Other Observations on the Principle of Primacy, German Law Journal, sv. 6, č. 6, str. 1001-1024, přístupno na http://www.germanlawjournal.com (navštíveno 21. 6. 2005)].

ÚS bude proto muset posoudit, zda tyto pravomoci českého Parlamentu mají oporu v české ústavě. V úvahu připadá zejména čl. 10b odst. 2 Úst (“Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády.”), které sice zjevně poskytuje oporu pro některé pravomoci Parlamentu nebo jeho komor, toto ustanovení ovšem neposkytuje jasný základ pro pravomoc Parlamentu podat návrh na přezkum přijatého evropského aktu pro jeho soulad s principem subsidiarity k ESD.

S ohledem na úspornost stylu české Ústavy je otázkou, zda takováto kompetence musí být v ústavě upravena výslovně (obdobně není např. v Ústavě zakotveno, kdo má možnost podat návrh na přezkum ústavnosti zákona k ÚS). Navíc nejde o normativní konflikt, kde by Smlouva stanovila „má býti A“, zatímco česká Ústava „nemá býti A“, ale spíše jde o nepřítomnost kompetence v rámci české ústavy. Možno argumentovat, že přenosem kompetence podle čl. 10a vzniká možnost stanovit evropským primárním právem pravomoc českého parlamentu nebo jeho komory podat návrh k ESD, není proto nutné, aby česká ústava tuto kompetenci parlamentu stanovila (normativně nadbytečně) znovu; zákonodárce následně provede příslušnou úpravu zákona o jednacím řádu.

Pro inspiraci možno zmínit nedávné rozhodnutí polského ústavního tribunálu (PÚT), které se týkalo možnosti aktivního i pasivního volebního práva občanů EU při volbách do europarlamentu v Polsku, které polská ústava nezná (a dává volební právo jen občanům Polska), které ale zná čl. 19 odst. 2 Smlouvy ES. Podle PÚT je polská Ústava nejvyšší normou zakládající právní existenci polského státu, regulující principy výkonu veřejné moci na jeho území a způsoby ustanovování ústavních orgánů státu, stejně jako jejich fungování a kompetence. Ústava ovšem nemůže být aplikována na „struktury odlišné od polského státu“, kterými Polská republika „realizuje své zájmy.“ Z toho plyne dvojí: 1) polská ústava si zachovává i po 1. 5. 2004 postavení normy nejvyšší právní síly na území Polska, 2) v rámci její působnosti není nutné a ani není možné, aby ústava regulovala právní režim EU. Jde tedy o zřejmou antitezi pojetí francouzského (srov. Orzecznictwie Trybunalu Konstytucyjnego. Zbiór urzędowy, část A., č. 5, pol. 47, str. 655-668). Aplikujeme-li tento princip na případ pravomoci českého Parlamentu (nebo jeho komory) vyvolat řízení před ESD, jde o záležitost týkající se výkonu přenesené kompetence na EU, kterou není nutné regulovat českou ústavou.

§ 6 Závěr
6.1 Smlouva nemění základní koncepci stávající integrace a Unie i po případném vstupu Smlouvy v platnost zůstane Unie specifickou organizací mezinárodněprávní povahy.

6.2 Z pohledu českého ústavního práva zůstává česká ústava, resp. ústavní pořádek (po vstupu do Unie stejně jako po eventuálním přijetí „euroústavy“) základním zákonem státu. Česká ústava podle mého názoru nemusí řešit detaily evropského práva, stejně jako evropské právo nemusí řešit detaily české ústavy, protože jak české právo vycházející z české ústavy, tak evropské právo vycházející ze Smlouvy ES a EU, jsou dva relativně samostatné a autonomní systémy. Evropské právo působí na českém území přímo proto, že to tak umožňuje česká ústava, resp. její čl. 10a, a Ústavní soud zůstává konečným ochráncem české ústavnosti proti eventuálním excesům unijních orgánů a unijního práva. Ve svém budoucím nálezu by to však měl ÚS říci způsobem jasným, čímž by i dále rozvedl své myšlenky z kauzy Cukerné kvóty II.
Celý příspěvek

čtvrtek 24. dubna 2008

Je argumentace NSS opravdu nekorektní a účelovou aplikací práva? Polemika s příspěvkem na LEblogu.

Na Law & Economics Blogu byl publikován příspěvek jejich hosta T. Zagara, který v něm intenzivně kritizuje NSS za jeho zajímavé rozhodnutí sp.zn. Komp 3/2006 týkající se možnosti souběžné aplikace zákona o cenách a zákona o ochraně hospodářské soutěže. Chtěl jsem na daný příspěvek na LEblogu reagovat, ale reakce se mi poněkud rozrostla, a tak to umísťuji sem. Podotýkám, že kritika T. Zagara mi nepřijde zcela adekvátní.

Predne vsak diky T. Zagarovi za odkaz na uvedene rozhodnuti kompetencniho senatu NSS. Je to zajimave cteni.

Po precteni daneho rozhodnuti mi prijde, ze se k nemu autor prispevku na LEblogu vyjadruje, rekl bych, az prehnane emotivne, coz vede k tomu, ze jej (alespon je to muj dojem) podava ponekud jednostranne. Vysvetleni, proc NSS pripustil moznost aplikace jak zakona o cenach, tak zakona o ochrane hospodarske souteze, je v tom rozhodnuti prece jen lepe rozvedene, nez se ji snazi presentovat.

Neprijde mi, ze by duvodem (prinejmensim ne jedinym) pro zaver, ze se u ERU a UOHS jedna o doplnujici pravomoci, byla skutecnost, ze hospodarske postaveni se nerovna dominantni postaveni, a ze jde tedy o dva ruzne delikty, kdyz hospodarske postaveni ma kazdy, kdo pusobi na trhu (narozdil od postaveni dominantniho dle OHS). Toto konstatovani je sice v rozhodnuti take v urcite podobe obsazeno, ale bez doplneni kontextu, ve kterem se uvedene tvrzeni objevuje, ma vyklad T. Zagara zkreslujici ucinky.

Zda se mi, ze uvaha soudu byla takova, ze hospodarske postaveni muze mit v zasade kazdy subjekt na trhu. To ale neznamena, ze kazdy je muze realne zneuzit. Je-li na trhu dostatecne ucinna hospodarska soutez ke zneuziti nemuze dojit, protoze by snaha urciteho subjetku se takovym zpusobem chovat byla korigovana trhem (prechod zakazniku k dalsim dodavatelum atp.). Prijde mi, ze tim smerem se ubiraji uvahy NSS, kdyz uvadi, ze "nezbytnym predpokladem pro to, aby se prodavajici takoveho jednani vubec mohl dopustit, je pochopitelne urcite (silne) hospodarske postaveni (ekonomicky nevyznamnemu subjektu by trh takove jednani nedovolil)" (ekonomicky predpoklad v podobe vyznamnejsi trzni sily pro jednani dle § 2 odst. 3 ZCen se v rozhodnuti opakuje vicekrat). To, co pak po pravni strance NSS uzavira k pravni aplikaci ZCen a ZOHS, je to, ze prislusne skutkove podstaty se aplikuji odlisnym zpusobem. Dle ZOHS, zjednodusene receno, 2 stupnove - tj. nejdrive zjisteni dominance a pak otazka zneuziti. Dle ZCen primarne 1 stupnove - tj. jen otazka zneuziti - uplatnovani neprimerenych cen. V teto jednostupnove uvaze, ale bude pri nalezitem ekonomickem posouzeni obsazena i analyza trzni sily (byl-li by trh s dostatecne ucinnou hospodarskou soutezi a urcite ceny na nem akceptovany, pak by se asi obtizne dovozovalo, ze se jednalo o ceny neprimerene; problem je zrejme ten - byt skutkove znam ten pripad jen omezene, ze to nebyl predmetny pripad, kdy "zvyhodnene hosp. postaveni" a souvisejici absence ucinne hosp. souteze byly dany).

Zajimave v tomto ohledu muze byt, ze napr. v ramci revize cl. 82 EAGCP (expertni skupina najata Komisi) ve jmenu tzv. "more economic approach" navrhovala podobny jednostupnovy pristup i v oblasti souteznepravni regulace. Nakonec v Discussion Paper se EK vydala jinym smerem (2 stupne jsou zachovany; vlastne 3 - jeste je tu vymezovani rel. trhu), kdyz (formalneji pojimana) dominance funguje jako jakysi filtr pro vylouceni pripadu, kdy je zneuziti trzni moci malo pravdepodobne.

Jinymi slovy receno, pristup NSS mi celkem dava smysl (jak pravne, tak ekonomicky). Co se tyce toho, zda muze zneuzit hosp. postaveni dle ZCen i nedominant, to je dalsi zajimava otazka. NSS to pripousti a podle mne spravne. Stavajici pojeti dominantniho postaveni v judikature evropskych soudu je do urcite miry formalni (primarne se koncentruje na posuzovani trznich podilu a jinych "statickych" ukazatelu), a byva v odborne (pravne-ekonomicke) literature kritizovano. To nic nemeni na tom, ze takove vymezeni muze byt prinosne, prave jako takovy - vyse uvedeny - filtr. Nelze proste postihovat kazde skodlive jednani. Musi byt nastaveny regulatorni priority. Na druhou stranu vsak muze ke zneuziti trzni moci v ekonomickem smyslu dochazet i v dalsich pripadech, a ty by mohla adresovat plne substantivni analyza (neomezena formalnim konceptem dominance), napr. prave v ramci § 2 odst. 3 ZCen.

Jinak receno, ke zneuziti trzni moci muze dochazet v mnoha trznich situacich, cim je trzni moc vetsi, tim je potencial k jejimu zneuziti vyssi. Oprosteme se od chybneho pojeti, ze ekonomicka realita zije v dichotomii dominantni postaveni / nedominantni postaveni. Pravne (cl. 82 SES) to tak sice zjednoduseno je (byt ne uplne - viz nektera judikatura operujici jeste s konceptem vyrazne dominance), ale ekonomicky nikoliv. Trzni moc je jakasi "sliding scale" (projevuje se v ruznych podobach a intenzite). Jeji regulace cl. 82 SES ci § 11 OHS proste dela nekde caru (viz formalnejsi pojeti dominance), tzn. od urcite urovne trzni moci muze vstoupit do hry (filtruje si tak okruh pripadu, kterym se bude venovat; jeste viditelnejsi to bylo za ucinnosti zak. c. 63/1991 Sb.). To ale neznamena, ze snaha adresovat i jine pripady je spatne, a to i divame-li se na to z ryze ekonomickeho hlediska.

Navic - oprosteme se od toho, ze pravo hospodarske souteze (ve jmenu prosazovani (alokativni) efektivity) je centrem vesmiru (sam mam nekdy ten pocit a musim se jej snazit korigovat ;o))). Stat muze prece legitimne prosazovat i jine politiky, vedene jinymi cily a uvahami (napsala se na to kvanta publikaci i v oblasti hosp. souteze; viz napr. snaha o podporu malych a strednich podniku, podpora zemedelstvi, podpora ziv. prostredi, podpora zamestnanosti, cil integrace vnitrniho trhu ...). To je jiste mozne. Zda je to vhodne a ucelne zejm. v regulovanych odvetvich, je jina otazka. Prave na ruznost cilu a ucelu legislativy v oblasti energetiky a cenove regulace oproti zakonu o ochrane souteze NSS ve svem rozhodnuti poukazuje a konstatuje ze de lege lata je tam odlisnost (pokud by T. Zagar namital, ze by tomu tak de lege ferenda byt nemelo, je to spise podnet pro legislativu nez vytka rozhodnuti NSS; bohuzel z textu T. Zagara mi v nekterych pripadech neni zrejme, zda se jedna o argumentaci de lege lata, ci ferenda). Dale NSS poukazuje na odlisnou povahu pokut dle ZCen a ZOHS (reparacni versus sankcni). Stejne tak poukazuje na to, ze ke zneuziti dominantniho postaveni v predmetnem pripade doslo i v jinych nez cenovych aspektech, kde pochopitelne tedy prekryv vubec byt nemohl.

O co jineho nez o prosazeni jinych hodnot (nez je efektivita) jde napr. navrhovatelum kolem poslance Skopala, kteri se opakovane (neuspesne) snazi zavest institut zneuziti ekonomicke zavislosti. Neni nahodou, ze jednim z duvodu, kterym se poukazuje na zbytecnost daneho institu, je skutecnost, ze stavajici uprava je jiz k postizeni takovych situaci (prinejmensim v cenove oblasti) dostatecna, prave napr. skrze § 2 odst. 3 ZCen. Jen na okraj institut jakehosi zneuziti ekonomicke zavislosti existuje v nekterych clenskych statech EU (tusim Francie, Portugalsko, ale research jsem na to nedelal).

Stat prece reguluje a muze regulovat i za ucelem prosazeni jinych nez ryze ekonomickych hodnot.

Shrnu-li to, rozhodnuti NSS mi prijde celkem srozumitelne oduvodnene. Nemam z nej dojem, ze by slo o nekorektni argumentaci (ani v pravnim ani ekonomickem smyslu) a ucelovou aplikaci prava. Nevim, v jakem smeru to vraci praxi o 20 let nazpet. Rad se vsak poucim.

PS: Jeste drobna poznamka k historii – konkretne k poukazu na § 119b h.z. a na to, ze tam uplatneny koncept zneuziti hospodarskeho postaveni byl zaveden jen prechodne do prijeti antimonopolnich zakonu. To neni presne. Je sice pravda, ze § 119b byl zaveden zak. c. 103/1990 a posleze zrusen v souvislosti s prijetim zakona c. 63/1991 Sb. (zde na okraj dalsi poznamka, ze koncept dominance dle zak. c. 63/1991 Sb. byl ponekud odlisny nez dnesni), ale vlastne tak doslo k premisteni upravy existuji v § 119a h.z. jiz od zakona c. 138/1970 Sb. (kteremu jeste predchazela uprava v narizeni 100/1966 Sb. ve zneni narizeni c. 169/1969 Sb). Pritom pojem hospodarskeho postaveni byl vniman jinak (sireji) nez jako dnesni dominantni postaveni. Pokud bychom tedy sli na historicky argument, byl by to bod pro NSS.

PPS: Jeste jedna uvaha. Neni mi zrejme, ceho se snazil zalobce dosahnout. Zrejme chtel, aby kauza byla posuzovana jen ERU. Pak by ale vyloucil pusobnost UOHS. K necemu podobnemu doslo v minulosti (byt ve vetsim rozsahu) ve vztahu k zakonu o elektronickych komunikacich (viz puvodni § 1 odst. 9 OHS), ktery byl vsak pomerne brzo vypusten, mj. i proto, ze Komise hodlala zahajit rizeni o poruseni SES pro neucinne zajisteni ochrany cl. 81 a 82 SES v sektoru telekomunikaci. Zde by se asi jednalo o stejnou situaci. ERU totiz narozdil od UOHS nema pravomoci aplikovat cl. 81 a 82 SES. Druhou variantou by bylo tvrdit, ze vylucnou pravomoc ma UOHS, coz by ale nedavalo smysl, pokud by byl ucel dotcenych norem a jimi chranenych hodnot (alespon castecne) odlisny, coz je to, na co NSS poukazuje. To pochopitelne nebrani tomu, aby organ ukladajici pokutu jako druhy zohlednil jiz prvni ulozenou pokutu jinym organem (vzdyt k tomu opakovane dochazi - viz napr. zohledneni postihu v ramci disciplninarniho rizeni pri rozhodovani o prestupku ci tr. cinu atp., aniz by slo o poruseni zasady ne bis in idem).

PPPS: Omlouvam se za text bez diakritiky, ale jiz jsem takto napsal komentar a nemel jsem silu to menit. Pokud znate nejakou fintu na prevod textu bez diakritiky na text s, sem s nim. :o)
Celý příspěvek

středa 23. dubna 2008

Host DANIEL KROŠLÁK - Školné na Slovensku... teória a realita

Vláda SR si v programovom vyhlásení stanovila podporovanie vedomostnej spoločnosti ako základný politický cieľ s vedomím jeho pozitívnych účinkov na budúci vývoj spoločnosti. Takýto program je samozrejme úplne v poriadku, a to aj v kontexte členstva Slovenskej republiky v Európskej únii a tzv. Lisabonskej stratégie.

Na splnenie tejto úlohy na úseku vysokého školstva sa mala pripraviť novelizácia zákona č. 131/2002 Z.z. o vysokých školách v znení neskorších predpisov (ďalej len „vysokoškolský zákon), ktorá mala znamenať systémovú zmenu k lepšiemu. Tento prerod pritom nemal byť postavený na báze spoplatnenia dennej formy vysokoškolského štúdia.

Vládny návrh zákona, ktorým sa mení a dopĺňa vysokoškolský zákon bol Národnej rade SR doručený v apríli 2007. Zákonodarný zbor predmetný návrh prerokoval a 3. júla 2007 ho s určitými zmenami schválil. Následne bol publikovaný v Zbierke zákonov Slovenskej republiky a účinnosť nadobudol v podstate 1. septembra 2007.

Novela priniesla množstvo väčších či menších zmien, najvýznamnejšou a najkontroverznejšou je rozšírenie povinnosti platiť školné. Právna úprava pred uvedenou novelizáciou poznala len inštitút školného určeného verejnou alebo štátnou vysokou školou z dôvodu prekročenia štandardnej dĺžky štúdia. Úplne nová formulácia ustanovenia § 92 ods. 5 vysokoškolského zákona zavádza inštitút školného pre študentov, ktorí študujú súbežne v jednom akademickom roku dva alebo viac študijných programov poskytovaných verejnou alebo štátnou vysokou školou v tom istom stupni, resp. sa opätovne zapísali na štúdium ďalšieho študijného programu v príslušnom stupni po prerušení štúdia. V celkovej dobe štúdia sa pritom podľa § 92 ods. 6 zohľadňuje aj doba, počas ktorej bol ten-ktorý študent zapísaný na verejnej alebo štátnej vysokej škole v niektorom zo študijných programov príslušného stupňa vysokoškolského vzdelávania.

Aby bola daná právna úprava správne pochopená, dôvodová správa k návrhu zákona, ktorým sa mení a dopĺňa vysokoškolský zákon ilustruje možné situácie neštandardne na príkladoch:

Príklad č. 1: Študent sa zapíše na bakalársky študijný program právo v dennej forme štúdia a na študijný program manažment na druhej vysokej škole v externej forme štúdia. Vysoká škola poskytujúca študijný program manažment požaduje školné. Štandardná dĺžka štúdia študijného programu právo je tri roky. V takomto prípade študent v každom akademickom roku uhrádza vysokej škole školné za štúdium študijného programu manažment. V prípade študijného programu právo, uhrádza vysokej škole školné, pokiaľ ho riadne neskončí za tri roky. Ak študent začne študovať v akademickom roku 2009/2010, svoje štúdium k 1. novembru 2010 preruší a opätovne sa zapíše na štúdium v akademickom roku 2011/2012, tak v takomto prípade je študent povinný uhradiť školné od akademického roka 2012/2013. V prípade, že jeho prerušenie bolo spôsobené závažnými dôvodmi, ako napríklad dlhodobá hospitalizácia a pod., mal by mu rektor verejnej vysokej školy školné odpustiť.

Takéto vysvetlenie nie je dostatočné, skôr vyvoláva ďalšie otázky: Ako napríklad vieme, že študent má zaplatiť školné za štúdium študijného programu manažment? Žiadna zo slovenských právnických fakúlt sa nezriekla vyberania školného a realita je taká, že študent dostane pri zápise formulár „Čestné vyhlásenie“ s presne položenými otázkami a ak prizná, že súčasne začal študovať dva študijné programy, môžu od neho žiadať školné obidve fakulty. Schválne píšem, že môžu, lebo nie vždy to robia. Ako totiž vyplýva z dikcie § 89 ods. 4 vysokoškolského zákona, vysoká škola dostáva na svoje fungovanie zo štátneho rozpočtu dotáciu, ktorej výška je určená o. i. počtom študentov. Do tohto počtu však nie je možné zahrnúť i študentov, ktorí platia školné. V praxi tak môže nastať situácia, že vysoká škola nemá záujem vyberať školné, lebo dotácia, ktorú dostane zo štátneho rozpočtu je vyššia, ako školné, ktoré jej uhradia študenti.

Takisto mi z predposlednej vety uvedeného príkladu nie je jasné, prečo by mal študent uhradiť školné práve od daného akademického roka.

Príklad č. 2: Študent sa zapíše na štúdium v rámci študijného programu všeobecné lekárstvo, ktorý je študijným programom v dennej forme štúdia podľa § 53 ods. 3 v štandardnej dĺžke štúdia šesť rokov, v akademickom roku 2008/2009. V akademickom roku 2009/2010 sa okrem toho zapíše v externej forme štúdia na štúdium bakalárskeho študijného programu prvého stupňa so štandardnou dĺžkou tri roky, v ktorom verejná vysoká škola nepožaduje školné.

V takomto prípade študent v akademickom roku 2008/2009 školné neplatí. V akademických rokoch 2009/2010 a 2010/2011 študent určí, či bude uhrádzať školné v študijnom programe všeobecné lekárstvo alebo právo a príslušné školné uhradí. V akademickom roku 2011/2012 študent študuje štvrtý rok študijný program všeobecné lekárstvo, čím je považovaný za študenta študijného programu druhého stupňa. V študijnom programe právo je študent povinný uhradiť verejnej vysokej škole školné, pretože študuje v študijných programoch prvého stupňa štvrtý rok a jeho štandardná dĺžka štúdia je len tri roky. Ak by štandardná dĺžka študijného programu právo v externej forme štúdia bola štyri roky, v akademickom roku 2011/2012 študent nie je v tomto študijnom programe povinný uhradiť školné.

Ak študent po riadnom skončení štúdia v študijnom programe právo bude od akademického roka 2012/2013 študovať v magisterskom študijnom programe právo v externej forme štúdia so štandardnou dĺžkou štúdia dva roky, v akademickom roku 2012/2013 určí, či školné uhradí v študijnom programe právo alebo všeobecné lekárstvo. Študent štúdium práva preruší od akademického roka 2013/2014 na jeden rok. V akademickom roku 2013/2014 školné neuhrádza a štúdium všeobecného lekárstva riadne skončí. V akademickom roku 2014/2015 sa študent po prerušení opätovne zapíše na študijný program právo. V tomto akademickom roku je povinný uhradiť školné, pretože celková doba jeho štúdia v druhom stupni je 3 roky, čím študuje dlhšie ako je štandardná dĺžka štúdia študijného programu právo v druhom stupni.

Z tohto príkladu opäť nie je úplne jasné, čo a kedy má študent zaplatiť. Podľa platnej právnej úpravy by v situácii opísanej v prvom odseku mohol študent platiť v študijnom odbore všeobecné lekárstvo. No na druhej strane by tiež nemusel platiť nič, keďže z časového hľadiska začal prvé štúdium v študijnom odbore všeobecné lekárstvo a v druhom študijnom odbore vysoká škola školné nepožaduje (tento variant vychádza z doslovného výkladu § 92 ods. 5 vysokoškolského zákona).

Nadväznosť druhého odseku mi mierne uniká, lebo jednak nebolo povedané, že študent študuje právo a ako som už povedal, každá slovenská fakulta, ktorá realizuje študijný odbor právo, vyberá školné. Lenže podľa prvého odseku má ísť o študijný program, v ktorom vysoká škola školné nepožaduje.

Aj keď od tohto nedostatku odhliadneme, vzniká ďalší problém: Študent si vybral študijný odbor, v ktorom uhradil školné. Nemôže dôjsť k situácii, že fakulta realizujúca ostatný študijný program by mohla študenta vylúčiť zo štúdia, pretože neuhradil školné? Takýmto situáciám by mala predísť existencia centrálneho registra študentov vysokých škôl, ktorý vedie Ministerstvo školstva SR. Ten podľa § 73 ods. 3 písm. n) vysokoškolského zákona obsahuje i údaje o povinnosti uhradiť školné a o jeho úhradách.

Posledná veta druhého odseku uvedenej časti dôvodovej správy k vysokoškolskému zákonu je pre mňa v kontexte platnej právnej úpravy opätovne nezrozumiteľná.

Každý, kto si prečíta aj len časti analyzovanej novely vysokoškolského zákona, musí skonštatovať, že novela je značne neprehľadná a neposkytuje jasné odpovede. Potvrdzujú to aj interpretačné problémy v praxi, keď každá vysoká škola si vysvetľuje jej ustanovenia po svojom. Hlavným problémom nie je ani tak skutočnosť, že vláda SR porušila svoj záväzok z programového vyhlásenia nespoplatniť dennú formu vysokoškolského vzdelávania, ale skôr spôsob, akým sa školné zaviedlo.

Niektorí študenti odmietli zaplatiť školné a pokiaľ sa situácia bude naďalej vyvíjať takýmto smerom, je možné, že sa viacero z nich rozhodne so školami súdiť.

Okrem toho na prelome marca a apríla 2008 vznikla občianska iniciatíva dotknutých študentov „(Férové) školné... (?!)“, ktorí nesúhlasia so súčasným spôsobom vyberania školného jednotlivými fakultami. Na webovej stránke iniciatívy možno nájsť otvorený list študentov proti doterajšiemu spôsobu vyberania školného adresovaný príslušným miestam, informácie o spôsobe vyberania školného jednotlivými fakultami, jeho výšku, vzájomné rady a aj opis niektorých konkrétnych prípadov.

Podľa listu sú problematické v súvislosti s vyberaním školného nasledovné body:
  • Väčšina vysokých škôl si nesplnila svoju zákonnú povinnosť o zverejnení výšky školného najneskôr dva mesiace pred posledným dňom určeným na podávanie prihlášok, ktorá im vyplýva z § 92 ods. 14 zákona č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách, v znení neskorších predpisov (pred poslednou novelou platil § 92 ods. 11 s rovnakým významom).
  • Tiež nie je možná zmena podmienok štúdia v priebehu roka, keďže študenti neboli pri zápise a ani neskôr dostatočne informovaní.
  • V niektorých prípadoch došlo k porušovaniu vnútorných predpisov vysokých škôl, v ktorých je jednoznačne stanovený spôsob a termíny splatnosti školného. V rozpore s tým boli študentom písomne oznámené iné podmienky.
  • Platiť školné na niektorých školách musia aj študenti, ktorí sa len zapísali na štúdium, ale nenastúpili, alebo aj študenti, ktorí si v polovici akademického roku štúdium prerušili.
  • Retroaktívne sú postihnutí aj študenti, ktorí štúdium zanechali dávno pred nadobudnutím účinnosti príslušného zákona a boli prijatí na bezplatné študijné odbory.
  • Platenie postihuje aj nadaných študentov, ktorí stíhajú súčasne študovať na dvoch vysokých školách v plnom nasadení a nezostáva im voľný čas na získanie finančných prostriedkov.

Reakcia Ministerstva školstva SR na vznik iniciatívy a na doručený otvorený list nenechali na seba dlho čakať. Čoskoro bola aj na webovej stránke ministerstva zverejnená odpoveď datovaná 10. apríla 2007.

Iniciatíva „(Férové) školné... (?!)“ zvolala na piatok 11. apríla 2008 pred budovou Národnej rady Slovenskej republiky protestné zhromaždenie. Zúčastnilo sa ho takmer 100 protestujúcich. V rámci tejto aktivity sa tiež rozbehla petičná akcia požadujúca zastavenie vyberania školného a nápravu súčasného stavu.


Vráťme sa však ešte k právnej stránke problému. Kľúčovým problémom je, že prijatím analyzovanej novely vysokoškolského zákona došlo k stretu starej právnej úpravy t.j. bezplatnosti štúdia na vysokých školách a novej právnej úpravy, oprávňujúcej spoplatniť určitú skupinu študentov, keď z doterajšej praxe vysokých škôl je nesporné, že nová právna úprava sa dňom jej účinnosti začala aplikovať aj na hmotnoprávne vzťahy, ktoré vznikli za účinnosti starej právnej úpravy. Právna teória v takýchto prípadoch hovorí o nepravej retroaktivite.


Hoci sa v zásade nepravá retroaktivita považuje za prijateľnú, nemusí to tak byť v prípade, ak vznikom nepravej retroaktivity dôjde k zásahu do princípu právnej istoty. O tom však pre tento prípad rozhodne možno až Ústavný súd Slovenskej republiky. Poslanci Martin Fronc a Tatiana Rosová totiž sľúbili účastníkom spomenutého protestného zhromaždenia, že podajú na Ústavný súd SR návrh na preskúmanie ústavnosti niektorých častí novely vysokoškolského zákona.

Daniel Krošlák

Celý příspěvek

čtvrtek 17. dubna 2008

Glosa ke včerejšímu jednání ÚS ve věci poplatků

Českou mediální scénou se nese všeobecná nelibost nad tím, že po včerejším ústním jednání ÚS nerozhodl. Dokonce i novinář, který píše o právu v českých listech nejlépe, uvedl, že ÚS ve své skutečné roli selhal: nerozhodl. Myslím si, že tentokráte se kritici ÚS hrubě mýlí. Ve skutečnosti český ÚS po dlouhé době (a teď zcela pomíjím spekulace o skutečných důvodech tohoto postupu, které se v médiích objevují) postupoval standardním způsobem jako jeho západoevropské nebo severoamerické protějšky. Rozhodnout okamžitě po jednání toho typu, jaké proběhlo ve středu, by totiž bylo spíše ukázkou toho, že jednání bylo čistě formální a tedy zbytečné. Německý ÚS stejně jako Nejvyšší soud USA velmi striktně rozlišují ústní jednání a veřejné vyhlášení rozhodnutí. Mezi oběma daty zpravidla uběhnou týdny, soudci se scházejí, o věci diskutují, tábory zastánců různých názorů se proměňují. Podle mne je proto dobře, že včera ÚS nerozhodl, protože tím prokázal, že svou roli v takto náročné kauze bere vážně a snaží se nalézt nejlépe propracovanou odpověď na otázku, co je nejlepší z možných čtení Listiny. Doufejme, že se nám ÚS odmění i tím, že tentokrát nebudeme čekat na písemné vyhotovení nálezu týdny, ale bude - jak je tomu opět v západních demokraciích obvyklé - v den vyhlášení pro všechny dostupné, a to včetně disentů.

PS: ÚS se včera zachoval standardně i ve formě výslechů premiéra a ministra zdravotnictví. Věřím, že německý Spolkový ústavní soud by ministra v žádném případě také nešetřil, a provedl razantní dokazování.
Celý příspěvek

středa 16. dubna 2008

Proč je ČR státem soudních znalců?

O současné České republice se někdy v právních kruzích s trochou nadsázky hovoří i jako o „státu soudních znalců“, což odkazuje na skutečnost, že o řadě důležitých rozhodnutí správních i justičních orgánů fakticky rozhodují znalecké posudky. V poslední době různí zainteresovaní lidé tvrdí, že využití soudních znalců v ČR už přesahuje únosnou mez a že reálný vliv těchto aktérů neodpovídá tomu, jakou roli jim český právní řád přisuzuje. Na „přeznalcování“ upozorňují experti na odborných seminářích, ombudsman, ti, kteří jsou nespokojeni s vypořádáním rozličných vlastních právních nároků i mnozí další.

Kde jsou ale příčiny toho, že se ČR stává tímto „státem soudních znalců“. Na základě mých osobních poznatků a prožitků (byť z poněkud „extrémní“ znalecké oblasti) i řady více či méně (ne)formálních debat se pokusím o stručné zobecňující shrnutí. Existují podle mě tři hlavní příčiny, z nichž jedna je za určitých okolností z hlediska hlásané právní kultury a etiky ospravedlnitelná, další dvě jsou ovšem problematické. Vliv čtvrté je pak zanedbatelný.

První příčinou je skutečnost, že roste právní regulace nejrůznějších oblastí a realita, kterou právo upravuje, se stává stále složitější. Seznam znaleckých oborů dokonce ne zcela odpovídá soudobým potřebám. Správní, policejní či justiční orgány nemají dostatek znalostí a musí proto spoléhat na objasnění ze strany soudních znalců z nejrůznějších oborů a odvětví. Často je problém natolik složitý, že není ani jasné, na co se znalců ptát.

Na druhou stranu jsou často znalci dotazováni na věci, které mají příslušné orgány znát na základě požadovaného vzdělání nebo si je mohou bez větších problémů zjistit či nastudovat. Tím se dostáváme k druhé hlavní příčině, kterou je to, že znaleckým posudkem je suplováno obstarávání podkladů a důkazů pro rozhodování. Shrnout ji lze zhruba do úvahy příslušného orgánu „proč se s tím budu dřít, když to za mě udělá znalec.“ Tento postoj pak posiluje i související skutečnost, že znalec je u řady řízení takřka automaticky vyžadován a jeho přibrání je jistým zvykovým právem.

Třetí, zřejmě nejvíce problematickou příčinou, je snaha příslušného orgánu přenést zodpovědnost za vlastní rozhodnutí na znalce. Přestože znalec nesmí hodnotit důkazy ani řešit právní otázky, je do těchto činností někdy tlačen okolnostmi přibrání i otázkami. Sami znalci jsou pak často zmateni ohledně toho, na co mohou či nemohou odpovídat.

Samozřejmě i oni mají většinou zájem o svoji účast na co největším počtu případů, protože z toho mají zisk a mohou mít i dobrý pocit z uplatnění vlastních odborných znalostí. Nicméně tato čtvrtá příčina hraje ve výsledném stavu „přeznalcování“ jen velmi omezenou roli.

Ohledně řešení problému přetváření ČR do „státu soudních znalců“ jsem skeptický. Přes deklarovanou snahu „něco s tím dělat“ na obecné úrovni debat, často, když dojde na lámání chleba v konkrétním případě, převáží postoj „znalec to vyřeší za nás“. Nechci samozřejmě paušalizovat, ale v řadě případů se tak děje. Na tom nic nezmění novely, nové zákony (včetně případného nového zákona o znalcích a tlumočnících) či interní pokyny, ale jen změna právní kultury. I když se o ni kvalitní lidé v justici i státní správě upřímně snaží, je taková změna dlouhodobou záležitostí a zatím se - pokud vím – plošně nechystá…
Celý příspěvek

pondělí 14. dubna 2008

Hoď tam ještě obíčko!

V jednom z předchozích Michalových postů („Temporální působení práva Společenství ad absurdum?“) se mimo jiné započala zajímavá diskuse nad smyslem tzv. obíčka, jak někdy bývá v justičním slangu označováno tzv. obiter dictum. Protože mi připadá velmi líto tuto diskusi tak rychle opustit, pokusím se alespoň trošku vzepřít nevyhnutelnému „jepičímu osudu“ postů na blogu. Jiné ambice můj text nemá.

Především se domnívám, že je nutno od sebe odlišit několik různých případů, které bývají nezřídka zaměňovány. Pokusím se proto ve velmi hrubých rysech odlišit alespoň několik základních situací.

První z nich bych označil jako „zdánlivé obiter dictum“. Tento případ nastává tehdy, když se rozhodnutí dostává do rukou velmi pečlivého soudce, který na půdorysu řešeného případu domýšlí další různé varianty a dopady vyslovovaného právního názoru. Ve skutečnosti se tedy vůbec nejedná o obiter dictum, nýbrž o důsledek práce soudce, kterého bychom mohli pracovně označit za „akademika v akci“. Tento soudce prostě neunikne pokušení domyslet všechny varianty řešeného problému, jež by mohly – byť jen teoreticky - připadat v úvahu. Nezřídka je tento postup značně riskantní, protože pokud se provedený výklad příliš rozšíří, mohou vznikat problémy související s tím, že rozhodující soudce nedokáže domyslet všechny situace, které dokáže přinést jen praktický život, tj. aplikační praxe. V každém případě se však nejedná o skutečné obíčko, jelikož pořád jsou vykládány nosné důvody rozhodnutí, byť často možná až nepřiměřeně široce.

Druhou skupinu představují příklady „skutečných obíček“. Zde do určité míry naváži na diskusní vstup D. Kosaře ke shora citovanému postu, v němž byly popsány některé „typové případy“. Za sebe doplňuji, že každý soudce by měl být při jejich vytváření velmi zdrženlivý, a pokud již k napsání obíčka přistoupí, měl by pro to mít silný důvod. Tímto důvodem může být především ekonomie řízení. Pokud totiž například nastane situace, kdy odvolací či kasační soud musí zrušit napadené rozhodnutí, nicméně tak činí toliko z procesního důvodu (např. rozhodlo se bez jednání, ačkoliv pro to nebyl dán zákonný důvod; byla porušena zásada rovnosti zbraní účastníků řízení; napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné atp.), je v některých případech velmi rozumné zareagovat i na další námitky či argumenty a vyslovit právní názor, který bude následně vodítkem při vydání nového rozhodnutí. Je např. velmi korektní, když soud ve zrušovacím rozhodnutí „nad rámec“ nosných důvodů uvede, že ohledně další konkrétní odvolací námitky odkazuje na svoji ustálenou judikaturu a stručně uvede, k čemu tato judikatura dospěla. Velmi kontraproduktivní je naopak postup soudu vyššího stupně, který zruší napadené rozhodnutí, jelikož přisvědčí jediné námitce (typicky procesní povahy), a ostatní námitky ponechá nevypořádány. Tím se vytváří základ pro nekonečné soudní příběhy, kdy věc neustále putuje mezi soudy, protože soud vyššího stupně postupně přitakává dalším námitkám, ačkoliv tak mohl s troškou dobré vůle učinit již poprvé, příp. mohl svůj právní názor alespoň srozumitelně naznačit.

Třetí skupinu bych nadepsal „obíčka jako forma komunikace“. Soudní rozhodnutí totiž nelze vnímat jen jako vrchnostenské akty, nýbrž také jako určitou zvláštní formu komunikace. Jsem si vědom toho, že zde se soudce může ocitnout na značně tenkém ledu, nicméně přesto tvrdím, že rozumně zformulované obiter dictum může nalézt své místo. Jako příklad, kterým nesu vědomě "kůži na trh", uvedu vlastní rozhodnutí sp. zn. 2 As 53/2004 (na němž se však výrazně podílel Pavel Molek a samozřejmě kolegové v senátu), v němž jsme nad rámec velmi jednoduchého ratia decidendi podrobili kritice praxi některých krajských soudů samoúčelného rozdělování věcí a tím zcela nesmyslného vytváření „čárek“. Jelikož totiž samotné usnesení o rozdělení věci není přezkoumatelné soudem vyššího stupně, považovali jsme za vhodné vyjádřit naši nelibost nad tímto častým nešvarem alespoň tímto transparentním způsobem vyslovením právní věty, podle níž „za výraz nevhodného procesního formalismu soudů je nutno označit též umělé navyšování počtu řízení rozdělováním řízení ve věcech, kde je meritorní přezkum již na první pohled vyloučen, anebo kde je takové rozdělování zjevně bezúčelné. Tento postup zatěžuje jak strany soudního sporu, tak i soudy samotné, a ve svých důsledcích vede k poškozování účastníků ostatních řízení.“ Jistě, takové obíčko lze do značné míry označit za plané mentorování, nicméně považuji za dobré, aby alespoň v některých případech byl účastníkům i širší veřejnosti zprostředkován názor soudu i nad rámec nosných důvodů rozhodnutí.

Další skupinou jsou „obíčka jako excesy“. Zde se jedná o případy, kdy jsou soudci natolik dychtiví vyslovit právní názor k určitému problému, že tento svůj vpravdě „judikaturní chtíč“ uplatní při první možné příležitosti, přičemž však velkoryse přehlédnou, že rozhodovaný případ, na který tento názor uměle roubují, se týká zcela jiných otázek. Příkladem budiž – asi úplně nejznámější a bezesporu nejvíce kritizované – obiter dictum Ústavního soudu obsažené v nálezu č. 403/2002 Sb., v němž se soud vyslovil k situaci, která nastala po přijetí euronovely Ústavy na podvozku zcela nesouvisejícího návrhu na zrušení některých ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Pro úplnost dodávám, že označení „exces“ v tomto kontextu nevnímám jako hodnocení správnosti vyslovených právních názorů, nýbrž jako kritiku jejich umístění do zcela nesouvisejícího rozhodnutí.

A úplně na závěr, jakousi zcela samostatnou kategorii, představuje obiter dictum coby příklad „humoru v právu“. Jen tak např. vnímám velmi sympatické obíčko v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 24/2007: „Zdanění daně, poplatku, příp. jiné obdobné zákonem stanovené povinné dávky je určitě myšlenka v současné době „originální”. Připomíná ale jednu v historii slavnou daň římského císaře Vespasiána, jenž v reakci na výtku svého syna Tita, týkající se její nedůstojnosti, pronesl slavnou větu: „Pecunia non olet“.

Na základě shora uvedeného se domnívám, že jakkoli v obecné rovině platí zásada, že o tom, která část rozhodnutí představuje jeho nosné důvody s ambicí na precedenční účinky, a naopak která část je vyslovena jen jaksi mimochodem, rozhodne až budoucí praxe nakládání s takovým judikátem, mělo by se reálně uvažovat pouze o sledování právních názorů vyslovených v těch obíčkách, která jsem pracovně označil za "skutečná", a částečně i v případě obíčka coby způsobu komunikace; naopak tuto ambici by neměly mít excesy či humor v právu.
Stále však mějme v patrnosti, že aplikační praxe je daleko nápaditější a žije vlastním životem. Vzpomeňme proto jako příklad potvrzující relativnost dříve vysloveného závěru veskrze procesní usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 532/2001, jehož obiter dictum, týkající se vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a daňového řádu, spadá ve shora nastíněném pokusu o klasifikaci nejspíše sice jen do skupinky "excesů", nicméně jeho faktický význam a praktická sjednocovací funkce byla nepopiratelná a výrazně přesahující běžný sjednocovací potenciál rozsudků Nejvyššího soudu, o stanoviscích ani nemluvě...
Celý příspěvek

sobota 12. dubna 2008

Rovnostní dozvuky

Vojtěch Šimíček si v reakci na naši nelichotivou nedávnou „anotaci“ rozhodnutí Ústavního soudu povzdechl: „Po rozhodnutí ESLP ve věci D.H. proti ČR v kombinaci s nyní komentovaným rozhodnutím ÚS se upřímně přiznávám, že vůbec nechápu, co je vlastně možno považovat za diskriminaci.”

Podobný povzdech asi prolétl hlavou podstatné části našich čtenářů: „tak stále říkají, co je to špatně, tak jak je to vlastně dobře?“. Fair enough, kibicovat umí každý, napsat něco konstruktivního je obtížnější. Jak by bylo tedy možné podobné diskriminační kauzy smysluplně uchopit?

Předtím, než se pokusím nabídnout jeden z možných „testů“ diskriminačního jednání, je nutné zdůraznit, že se jedná skutečně pouze o jeden z možných přístupů. Rovnost není, ostatně jako mnoho jiných právních institutů, a priori pojmem právním. Vymezení či stanovení obsahu pojmu rovnosti v konkrétním případě je typickým příkladem okamžiku, kdy je pro účely právního posouzení využíváno definice poskytnuté jiným normativním systémem. Konkrétní vymezení rovnosti je pak přirozeně určeno tím, co bylo naším referenčním kritériem.

Do historicky nedávné doby nebyla ostatně ve střední Evropě ústavní zásada rovnosti chápána jako norma právní. V rakouské monarchii stejně jako v I. Československé republice byl ústavní požadavek rovnosti považován jen za pouhý apel na zákonodárce, pouhé programové prohlášení. Ústavní požadavek rovnosti tedy nebránil eventuální diskriminaci prováděné zákonodárcem, a měl význam jen pro praxi soudů a orgánů moci výkonné, aby „tyto orgány, aplikujíce zákony, nečinily rozdílu, který zákon nečiní.“ Prvorepublikový Nejvyšší správní soud dokonce dovodil, že ústavní zásada rovnosti před zákonem nezakládá vůbec žádné subjektivní právo.

Zařazení rovnosti mezi soudně aplikovatelná práva v Západní Evropě po druhé světové válce pak přináší noční můry nejenom zákonným pozitivistům. Jak je možné tento institut smysluplně uchopit? Předně je nutné zdůraznit, že různé testy přezkumu zákazu diskriminace mohou úvahu aplikujícího orgánu pouze omezit, ale nikdy vyloučit. Předvídatelné testy tak nejsou s to vyloučit soudcovskou úvahu: pouze ji tak nějak „zaškatulkují“, tedy učiní ji transparentnější a předvídatelnější. Jedná se o stejný postup, jako kupříkladu soudní aplikace principu proporcionality: to také není „matematicky“ přesný postup, i když se tak trochu tváří, ale pouze rozčlenění a zařazení typu úvah, které se mají odehrávat v jednotlivém z (klasických) tří stupňů. Prostě aby čtenář věděl, že teď se bude posuzovat barva hrušek a jejich chuť je až krokem dalším.

Stejně je tomu se zákazem diskriminace. Podle politického přesvědčení o rozsahu a zakázaném typu rozlišování do testu diskriminace suneme určité podmínky či je naopak opomíjíme. Tyto podmínky se následně snažíme alespoň trochu logicky urovnat, aby to dávalo smysl a aby to vypadalo „matematicky“. Vypadá-li totiž určitý postup (či ještě lépe „algoritmus“ – to zní ještě odborněji, anebo co třeba agregovaný výron kautel?) dostatečně objektivně a matematicky, můžeme se tvářit, že jsme potlačili soudní úvahu.

Z tohoto úhlu pohledu bylo možná naše předchozí znepokojení nad absencí jakékoliv smysluplné argumentace v rozhodnutí ÚS dáno pouze tím, že se Ústavní soud nesnažil dodržovat očekávaný rituální taneček objektivity, testů a algoritmů. Byl svým způsobem otevřenější, než kdyby zabalil svůj zamítavý nález do 6 kautel a osmi testů. Ovšem v takovém případě nebylo potřeba 38 odstavců a 10 stran textu: „ne“ je jedno z nejkratších českých slov.

Tak tedy ten test diskriminace. Ústavní soud učinil ve svém rozhodnutí pokus o sdělení jakéhosi testu v bodě 29 rozhodnutí: „S různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, se zachází rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup.“

To vůbec není špatný začátek. Jediný problém je v tom, že s tímto testem ÚS sám dále vůbec nepracuje. Jaké prvky tento zárodečný test obsahuje?
(i) srovnatelnost situace posuzovaných subjektů;
(ii) rozdílnost zacházení;
(iii) které nelze ospravedlnit (nejsou dány objektivní a rozumné důvody).

Problém s podobně nastaveným testem je podle mého názoru v šířce jeho záběru: spadne do něj v podstatě jakékoliv právní regulace, která se tím pádem musí ihned „ospravedlňovat“. To není smyslem zákazu diskriminace. Vznik a ústavní prosazování principu rovnosti je reakcí na určité typy společenského znevýhodňování a stigmatizace. Často se jedná o stigmatizaci, která významným způsobem pošlapává lidskou důstojnost a má zřetelné historické kořeny. Nápis „Židům vstup zakázán“ na dveřích restaurace má naprosto jiný význam a kontext než nápis „Vstup v krátkých kalhotách zakázán“. V obou případech zakazujeme vstup určité skupině lidí; důvod vyčlenění je však odlišný a poselství s nápisem spojené taktéž.

Důvody vyčlenění relevantní pro českou aplikační praxi jsou demonstrativním způsobem stanoveny v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a prozatím tedy spíše ve formě inspirace, v čl. 21 Charty základních práv Evropské unie. Ve všech případech se jedná o demonstrativní výčet, který může být doplňován judikaturou soudní.

Dosavadní judikatura českých soudů, na rozdíl od soudů zahraničních, rozdíly mezi jednotlivými typy vyčlenění nečiní. V judikatuře Ústavního soudu lze pozorovat zajímavý trend: „klasické“ diskriminační důvody (rasa, pohlaví, náboženství) se v judikatuře vyskytují pouze okrajově či vůbec, naproti tomu důvody ryze ekonomické, fiskální či komerční, které by kupříkladu v některých státech pod diskriminaci vůbec nespadaly, příp. by byl jejich přezkum velice volný, jsou centrálním tématem. Jedním z hlavních nedostatků dosavadní judikatury Ústavního soudu je, dle mého názoru, nečinění jakéhokoliv rozdílu mezi jednotlivými diskriminačními důvody: skutečně by měla být rasová diskriminace či diskriminace na základě pohlaví posuzována stejně, jako kupříkladu rozlišování cukrovarů na strategické a nestrategické či množství přidělených mléčných kvót? V případě že ano, co je v případech kvót cukrovarům, mlékárnám či pivovarům relevantním diskriminačním důvodem a proč?

Problém, který vzniká při nerozlišení jednotlivých důvodů diskriminace, je nasnadě: šíře přezkumu aktů moci zákonodárné a výkonné ze strany soudů je pak neomezená. Jestliže může jakékoliv vyčleňování založit diskriminační jednání, pak je jakýkoliv akt, který rozlišuje mezi subjektem A a B, potenciální diskriminací. Zákonodárci se tak radikálně zužuje pole úvahy a jakoukoliv svoji legislativní volbu je povinen ospravedlnit.

K výše načrtnutému testu diskriminace Ústavního soudu bych si z tohoto důvodu dovolil navrhnout přiřadit další prvek: diskriminační důvod, v ideálním případě provázaný s lidskou důstojností. Stejně tak je vhodné v testu zdůraznit, že se má jednat o znevýhodnění daného jednotlivce či skupiny. V poslední řadě by pak bylo vhodné trochu více propracovat otázky ospravedlnění. Pokud bychom tyto tři dodatečné faktory do výše zmíněného postupu ÚS zapracovali, mohl by test diskriminace vypadat nějak následovně. O přímou diskriminaci se jedná vždy tehdy, kdy dochází:

1/ k vyčlenění srovnatelného jednotlivce nebo skupiny,
2/ ze zakázaného („podezřelého, neospravedlnitelného“) apod. důvodu,
3/ které mu je k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra) a
4/ které není možné ospravedlnit, tj.
(i) je dána buď absence možného důvodu ospravedlnění (veřejného, legitimního zájmu)
(ii) anebo je zásah nepřiměřený (disproporcionální).

K načrtnutému testu krátkou poznámku terminologickou: je vhodné rozlišovat mezi členěním (klasifikací), diskriminací a ospravedlněnou diskriminací. Český jazyk, na rozdíl od angličtiny či latiny, dává výrazu „diskriminace“ negativní konotaci. V původním významu latinského „discriminare“ se však jedná o pouhé rozdělování či rozlišování. V češtině se o diskriminaci, tedy kvalifikované a protiprávní jednání, bude jednat pouze tehdy, pokud budou naplněny první tři výše uvedené podmínky: tedy bude ve srovnatelných případech docházet k vyčleňování ze zakázaného důvodu, které jde k tíži určitého jednotlivce či skupiny osob. Pokud nebude některá z podmínek naplněna (kupříkladu se nebude jednat o srovnatelné situace či osoby), pak se nejedná o diskriminaci, ale o běžné rozlišování, které je charakteristické pro jakoukoliv legislativní činnost. I pokud se však o diskriminaci jednat bude, tedy budou naplněny všechny první tři podmínky, pak toto, v prvotním posouzení protiprávní jednání, je stále ještě možné ospravedlnit za podmínky, že je dán naléhavý veřejný zájem a zásah není nepřiměřený.

(Reklamní okénko): Výše uvedený test jsem si nevycucal z prstu (na to nemám fantazii). Jedná se o výstup ze srovnávací studie, která je k dispozici zde.
Celý příspěvek

středa 9. dubna 2008

Podněcování k útočné válce v návrhu trestního zákoníku

Návrh novely trestního zákoníku převádí do této normy matérii, která je doposud v zásadě upravena v zákoně č. 165/1950. Sb, na ochranu míru. Jedná se o trestný čin podle § 404 (podněcování útočné války). V této souvislosti je možné zamyslet se nad některými kontroverzními případy, které z hlediska aplikace § 404 mohly být zajímavé.

Uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo veřejně podněcuje k útočné válce, na které se má podílet Česká republika, takovou válku propaguje nebo válečnou propagandu jinak podporuje. Základní trestní sazba je odnětí svobody až na pět let, v kvalifikovaných skutkových podstatách (spáchá-li čin na shromáždění, které podléhá oznamovací povinnosti nebo spáchá-li takový čin tiskem, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem) pak dvě léta až deset let. Jedná se o nepromlčitelný trestný čin.

Následující § 405 uvádí, že přípravou a podněcováním útočné války není jednání související s vyhlášením válečného stavu, hrozí-li, že bude ČR napadena, nebo je-li třeba plnit mezinárodní smluvní závazky o společné obraně proti napadení, s účastí ČR v obranných systémech mezinárodní organizace, jíž je ČR členem nebo s vysláním ozbrojených sil ČR mimo území ČR nebo s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky, s kterými vyslovuje souhlas PČR nebo vláda ČR.

Tento trestný čin je trestným činem úmyslným (v návrhu není uvedeno, že by mohl být spáchán z nedbalosti), zatímco podle mého názoru tato skutečnost z úpravy trestného činu podle zákona na ochranu míru jednoznačně nevyplývala. Zakotvena je i trestnost přípravy podněcování k útočné válce. Z logiky důvodové zprávy vyplývá, že pojem útočná válka je používán jako synonymum pojmu agrese v mezinárodním právu.

V souvislosti s reálným děním v českém prostředí je třeba uvažovat o případné aplikaci především ve dvou souvislostech. Prvním jsou veřejné výzvy k preventivním vojenským úderům proti tzv. darebáckým státům bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, které by podle řady právních výkladů spadaly pod pojem agrese, podle některých doktrín (ideologů současné administrativy USA i jejich českých spojenců) jsou však legální.

Problémovým prvkem pro případnou aplikaci je tedy nejednoznačný náhled na preventivní a preemptivní války v současném mezinárodním právu. Zcela záměrně se z důvodu rozsahu článku nepouštím do problematiky rozlišení těchto pojmů a náhledu na mezinárodněprávní legalitu jedné či obou z uvedených druhů válek.

Pokud by však šlo o akt akceptovaný mezinárodním právem, nejednalo by se o útočnou válku předvídanou zákonem. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je pak třeba upozornit na to, že bude-li se hlasatel těchto názorů vnitřně klonit k tomu, že preemptivní či preventivní války jsou mezinárodním obyčejovým právem povoleny (což část odborníků tvrdí), je sporné, zda by byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku. Činil by tak spíše z nedbalosti.

Pokud by někdo byl srozuměn s tím, že podněcuje útočnou válku, je otázkou, co vše se vejde pod podíl ČR na takové válce. Z logiky zákona vyplývá, že jím je účast ozbrojených sil ČR na válečných akcích. Otázkou je, zda i požadovaná ekonomická, morální či logistická podpora pro útočnou válku je zahrnuta do uvedeného trestného činu. Zřejmě tam spadají i tyto aktivity.
Válka zřejmě není ve znění § 404 ztotožňována s válečným stavem. Pokud někdo bude vyžadovat vyhlášení válečného stavu podle práva ČR, nesmí se tak z logiky jeho úpravy v Ústavě ČR stát pro případ útočné války, ale pouze války obranné. Pokud by někdo požadoval změnu Ústavy s možností upravit vyhlášení válečného stavu i pro útočnou válku, mohlo by toto jednání být trestné jako příprava trestného činu § 404, pokud by nebyla uznána nadřazenost svobody projevu podle LZPS.

V ČR se objevují i výzvy k válkám ze strany různých extremistických uskupení. Mají být vedeny proti nepřátelům, definovaným na základě rasových, náboženských, třídních a jiných sociálních charakteristik. Jedná se např. o bělošsko-rasistický koncept „svaté rasové války (RAHOWA)“, o islamistický ozbrojený džihád, v určitém smyslu i o revoluční války hlásané krajní levicí.
U postihu těchto projevů je však třeba zjistit, zda do nich má být zapojena ČR, což § 404 vyžaduje. Pokud se v koncepcích uvedených válek s tímto státem nepočítá nebo se s ním počítá v jiné formě (kalifát, komuna, součást širší říše apod.), není podněcování k takové válce trestné podle tohoto paragrafu. Na následnické subjekty ČR, které by měly vést válku, se znění zákona zřejmě nevztahuje.

Většina výše uvedených extremistických konceptů počítá spíše s transnacionálními bojovými hnutími, nikoliv se stávající státní strukturou. Teprve pokud by jejich hlasatelé počítali s uchopením moci v ČR a následným zatažením tohoto státu do války (z logiky důvodové zprávy pouze mezistátní války), mohly by být uvedené podněcující projevy podle zmíněného paragrafu postihovány. V této souvislosti lze připomenut jistou neaktuálnost § 404 ve vazbě na předpokládaný nárůst nestátních válek ve 21. století, tj. konfliktů vedených transnacionálními nestátními aktéry proti státům i proti sobě navzájem.

Obecně je praktická aplikace § 404 málo pravděpodobná, mj. i s ohledem na vyžadovanou závažnost postihovaného jednání, která vyplývá z logiky zařazení do hlavy třinácté TrZ. Prvek skutkové podstaty trestného činu odůvodněný vázaností ČR mezinárodním obyčejovým právem je však zajímavou „perličkou“ návrhu nového trestního zákona, je však otázkou, zda je prvkem nutným.
Celý příspěvek

Konference: Reforma právnického vzdělávání a globalizace

Legal Education Enhancement Programme, spolek Všehrd a Právnická fakulta UK pořádají konferenci na téma Reforma právnického vzdělávání a globalizace. Konference se koná ve dnech 21. a 22. dubna 2008 v prostorách Slovenského institutu (Jílská ulice 16, Praha 1). Partnery konference jsou časopis Respekt, nakladatelství C.H. Beck, Randova nadace při spolku Všehrd a Sillicon Hill.
Registrovat se můžete u organizátorky konference Kataríny Kukanové na e-mailové adrese kukanovak[zavináč]seznam[tečka]cz.
Níže naleznete program konference.

Pondělí, 21. Duben 2008
8: 30 Registrace

9: 00 Úvodní slovo: Igor Otčenáš, ředitel Slovenského institutu, Aleš Gerloch, děkan Právnické fakulty Karlovy univerzity

Téma č.1: Univerzitní vzdělávání v globální společnosti
9: 30 Hlavní příspěvek: Petr Pithart, první místopředseda Senátu Parlamentu ČR
Samostatný příspěvek: Matyasz Szabo, ředitel Curriculum Ressource Center, Central European University
Panelová diskuse: Marie Pierre Granger, Legal Studies Department, Central European University, Jan Komárek, Oxford University, Charles Hall, CEELI Institut
Moderuje: Peter Brezina, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Téma č.2: Reforma právnického vzdělávání v Česku a v zahraničí
13: 00 Hlavní příspěvek: Helena Barancová, děkanka Trnavské právnické fakulty
Samostatný příspěvek: Maxim Tomoszek, Centrum pro klinické právní vzdělávání, Právnická fakulta Univerzita Palackého v Olomouci
Samostatný příspěvek: Vojtěch Cepl, Právnická fakulta Karlovy univerzity
Samostatný příspěvek: Jan Kuklík, proděkan pro koncepci studia, Právnická fakulta Karlovy univerzity
Panelová diskuse: Aleš Gerloch, děkan Právnické fakulty Karlovy univerzity, Jan Kuklík, proděkan pro koncepci studia, Právnická fakulta Karlovy univerzity, Petr Kuhn, Právnická fakulta Západočeské univerzity, Katedra institucionální ekonomie, VŠE, Praha, Naděžda Rozehnalová, děkanka Právnické fakulty Masarykovy univerzity
Moderuje: Michal Bobek, Evropský univerzitní institut, Nejvyšší správní soud ČR

Úterý, 22. Duben 2008
8: 30 Registrace
9: 00 Úvodní slovo:
Jan Kuklík, proděkan pro koncepci studia, Právnická fakulta Univerzity Karlovy

Téma č.3: Teorie a praxe, role právnických profesí při univerzitním vzdělávání právníků
9: 00 Hlavní příspěvek: Gianmaria Ajani, Právnická fakulta Univerzita v Turíně
Samostatný příspěvek: Veronika Kristková, Public Interest Lawyers Association
Panelová diskuse: Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu ČR, Eliška Wágnerová, Ústavní soud ČR
Moderuje: Michal Bobek, Evropský univerzitní institut, Florencie, Nejvyšší správní soud ČR

Téma č.4: Informační technologie v univerzitním vzdělávání
14: 00 Pavel Rydvan, Apple IMC Czech Republic Martin Škorpil, Amos software s.r.o.

Téma č.5: Hodnocení kvality právního vzdělávání na univerzitách v Česku a v zahraničí
16:00 Panelová diskuse:
Jan Komárek, Oxford University, UK, Tomáš Němeček, Hospodářské noviny, Petr Kuhn, Právnická fakulta Západočeská univerzita v Plzni, Katedra institucionální ekonomie, VŠE, Praha
Jan Kuklík, Proděkan pro koncepci studia, Právnická fakulta UK
Moderuje: Peter Brezina, Právnická fakulta Univerzity Karlovy
Celý příspěvek

úterý 8. dubna 2008

Peter Brezina o Přibáňově Právním symbolismu

Jak si určitě věrní čtenáři Jiného práva vzpomenou, minulý rok tu jako host Jiří Přibáň diskutoval o své nové knize "Legal Symbolism". Peter Brezina, jeden z pravidelných komentátorů Jiného práva, nedávno publikoval její recenzi v časopisu Law and Politics Book Review. Naleznete ji zde.

Celý příspěvek

neděle 6. dubna 2008

Když právník "jen dělá svoji práci"

Debata, kterou oživilo zveřejnění Yooova memoranda o mučení, přináší i jednu otázku, která je zajímavá v českém kontextu. Týká se odpovědnosti právníka, když „pouze“ vykonává svoji práci - poskytuje právní rady. Udělal nakonec Yoo něco špatného, když sepsal svoje memorandum způsobem, za který je dnes kritizován? A je nějaký rozdíl, když „tu práci“ děláte pro vládu?


Oskarový dokument, který uvedla minulý týden Česká televize, jen potvrzuje, že memoranda nebyla nijak akademickým cvičením - během vyšetřování americkými jednotkami mohlo dojít i k usmrcení vyslýchaných. Film Taxi na temnou stranu vypráví příběh prostého vesničana, kterého v prosinci 2002 zatkli Američané na základě falešného svědectví placeného informátora kvůli podezření z účasti na bombovém atentátu. O několik dnů později zemřel na následky mnohačetných zranění způsobených při výsleších (o dokumentu informuje např. časopis Respekt).

Dodejme, že v tomto případě vyšetřovatelé způsobením smrti vklouzli i do Yoovy úzké definice mučení, neboť jedno z memorand - podepsané vysoce postaveným úředníkem ministra spravedlnosti Jayem S. Bybee [pdf]- definovalo mučení jako techniku, která „musí odpovídat intenzitou bolesti doprovázející závažné tělesné poranění, jako například selhání tělesných orgánů nebo dokonce smrt“ („must be equivalent in intensity to the pain accompanying serious physical injury, such as organ failure, impairment of bodily function, or even death“).[Zde můžete nalézt rozhovor s tvůrcem dokumentu, v 2. minutě záznamu se vyjadřuje i přímo k osobě Johna Yoo]. Případ jen naznačuje, jak asi vyšetřovatelé obecně postupovali - a jak možná i nadále postupují.

Jak vyplývá z rozhovoru s Johnem Goldsmithem, Yoovým kolegou, který se memorandům na Ministerstvu postavil, Yoo psal memorandum v době, kdy už vyšetřovatelé tvrdé výslechové metody používali a podle všeho si musel být vědom, že je jeho memorandum posvěcuje.

Je na tom ale něco špatného? Na jedné z posledních hodin zde na NYU profesor Neuborne uvedl, že by od právníka, „který dělá jen svoji práci“ (což je Yooova obhajoba) čekal mnohem více. Podstatou je podle něj odlišení situace, ve které se nachází advokát, který má svého klienta obhájit před soudem, doslova ho „vysekat z maléru“, a situace, ve které je právník, na kterého se obrátí klient o radu ještě před tím, než uskuteční zamýšlené jednání. V podruhé jmenované situaci je právník Neubornovými slovy „law enforcement official“ - má svoji radou napomáhat dodržování práva, nikoliv jeho porušování. Jak Neuborne uvedl, Yoo svoji radu poskytoval v době, kdy se administrativa ptala do budoucna, jaké techniky jsou nebo nejsou zakázány (popřípadě zda jejich použití může posvětit pouze prezident jako „commander in chief“). Byl tedy v postavení „law enforcement official“ a měl mnohem více vážit, zda je výklad dotčených ustanovení skutečně jediný možný a plně obhajitelný. V tomto ohledu Yoo fatálně selhal. (Viz tento názor Davida Lubana z blogu Balkinization.)

Při Neubornově výkladu jsem si vzpomněl na nedávný článek v Hospodářských novinách, který kritizoval českou vládu za způsob, kterým vede svoji obhajobu před Soudem pro lidská práva ve věci regulovaného nájemného. Vládní zmocněnec měl ve svém vyjádření argumentovat „značně nevybíravě“. Jenže co jiného měl jako advokát státu dělat, pokud chce, aby stát před soudem uspěl? Nebo snad existují nějaká omezení pro advokáta, který zastupuje stát - nad rámec omezení, která platí pro každého advokáta?

A ta otázka není řečnická, přiznám se, že na ni nemám pevný názor. Intuitivně bych na ni dal kladnou odpověď, obtížně se mi ale hledají argumenty, proč by tomu mělo být. Snad proto, že vládní advokát zastupuje státní moc, která mj. reprezentuje určité hodnoty? Chci však na druhou stranu, jako daňový poplatník, aby kvůli tomu stát prohrával spory? (Pro pořádek uvádím, že v případě sporu s majiteli domů se domnívám, že by měl stát s majiteli uzavřít smír, který by reflektoval skutečnost, že se v České republice několik let pošlapávala vlastnická práva, za ignorace několika rozhodnutí Ústavního soudu; a stejně tak si myslím, že by stát měl ve sporu prohrát - ačkoliv jinak právníkům od Víta Schorma moc fandím:-).

Druhá moje poznámka se váže k roli vládních právníků, poskytujících svoje rady mimo rámec soudních sporů. Jak mi Dan Kahan (profesor z Yale Law School, který o Yooovi a Goldsmithovi mluvil jako o "špatném a dobrém" právníkovi ve svém projevu k čerstvým absolventům) nedávno napsal, Yoo a další právníci kteří se na vypracování memorand podíleli, jsou v současné době vyšetřováni Úřadem pro odpovědnost Ministerstva spravedlnosti. Americká administrativa tedy má sama v sobě zabudovaný určitý obranný mechanismus proti selháním svých právníků. Česká administrativa naštěstí tak palčivé problémy, jako ta americká neřeší. Myslím však, že by nebylo na škodu zamyslet se nad tím, o čem všem čeští vládní právníci rozhodují a zda je přitom někdo kontroluje.
Celý příspěvek

sobota 5. dubna 2008

Konference v Leidenu - smíšené smlouvy

‘Mixed Agreements Revisited’ , 9. a 10. května, Leiden.

Program je připojen níže, spolu s odkazem na stránky konference, kde je dostupný ke stažení i formulář pro registraci.

Friday 9 May

9.30: Opening - Evolution of mixity since the Leiden 1982 conference
Prof. Christiaan Timmermans (Judge, European Court of Justice, Luxembourg)

9.45-11.15: Session 1 - Typology of mixed agreements
Chair: Prof. Christophe Hillion (University of Leiden)
Prof. Marc Maresceau (University of Ghent): EC-Member States’ agreements
Prof. Ramses Wessel (University of Twente): cross-pillar agreements

Coffee break

11.45-1.00: Session 2 – Interpretation and Responsibility
Chair: tba
Prof. Panos Koutrakos (University of Bristol): Interpretation
Prof. Pieter-Jan Kuijper (University of Amsterdam): Responsibility

Lunch

2.00-3.30: Session 3 – Managing mixity
Chair: tba
Prof. Inge Govaere (University of Ghent and College of Europe): negotiations
Prof. Marise Cremona (European University Institute, Florence): disconnection clauses
Dr. Joni Heliskoski (Ministry of Justice, Helsinki): the establishment of EC/EU/MS positions under mixed agreements (implementation)

Tea break

4.00- 5.30: Session 4 – Mixity in practice (I) – views from the EU
Chair: Prof. Piet Jan Slot (University of Leiden)
Prof. Frank Hoffmeister: (European Commission, Brussels): a view from the Commission
Prof. Jean Paul Jacqué (Council of the EU, Brussels): a view from the Council
Mr. Ricardo Passos (Legal Service, European Parliament): a view from the Parliament

Saturday 10 May

9.30-11.00: Session 5 – Mixity in practice (II) – Members States & third states’ views
Chair: Prof. Marco Bronckers (University of Leiden)
Mr. Ivan Smyth (Legal adviser, FCO, London)
Dr. Ivo van der Steen (Head of the Centre of Expertise on European Law, MFA, The Hague) Prof. Henrik Bull (Judge, EFTA Court, Luxembourg)
Mr. Peter M. Olson (Office of the Legal Adviser, Department of State, US)

Coffee break

11.30-1.00: Session 6 – Constitutional Principles
Chair: Prof. Panos Koutrakos (University of Bristol)
Prof. Christophe Hillion (University of Leiden): consistency and coherence
Prof. Alan Dashwood: (University of Cambridge): mixity in the era of the Reform Treaty

1.00: Closing remarks
Prof. Allan Rosas (Judge, European Court of Justice, Luxembourg)
Lunch

Details available here.
Celý příspěvek