pátek 28. března 2008

Mýty o hospodářské soutěži a reformní smlouvě - podruhé

Níže připojuji svou reakci na příspěvek pana Petříka. Obecně se nicméně domnívám, že téma bylo do značné míry již vyčerpáno předchozím článkem pana Petříka v Euru a mou reakcí na něj zde na blogu. Domnívám se, že porovnání daných dvou textů je jistě dostatečné proto, aby si čtenář utvořil názor na to, jak to s zde diskutovanou problematikou vlastně je. To podle mne platí i ve světle nového příspěvku pana Petříka, který mne ke změně názoru vyjádřeného v předchozím postu nepřiměl.

K jednotlivým argumentům pana Petříka se vyjadřuji konkrétně níže. Na úvod si však neodpustím obecnou poznámku, a sice že pan Petřík nově polemizuje jen s dosti selektivně vybranými pasážemi mého textu (tedy alespoň je to můj dojem), a nikoliv se základním sdělením mého postu jako takového, kterým jsem se snažil reagovat na opačné (a jak jsem to chápal také základní) sdělení pana Petříka. Konkrétně jsem se snažil sdělit, že na postavení ochrany hospodářské soutěže a pravomocech evropských orgánů v tomto ohledu reformní (Lisabonská) smlouva oproti stávajícímu stavu nic podstatného nemění, a že tedy nesdílím přesvědčení pana Petříka vyjádřené v jeho článku pro Euro, že „přijetí reformní smlouvy je výsměchem současné politice společenství“ nebo že „byla změněna sama podstata unie“, popřípadě že protokol přičleněný k reformní smlouvě „je výsměchem dosavadnímu principu politiky EU v oblasti zajištění nenarušenosti hospodářské soutěže“ nebo nakonec, že „po přijetí reformní smlouvy má tedy EU přijít o své dnešní pravomoci pro zajištění nenarušené soutěže“.

Setrvává pan Petřík na těchto svých tvrzeních i nadále? O jaké pravomoci dle názoru pana Petříka komunitární orgány přišly? Jaký praktický důsledek bude jím proponovaná změna samé podstaty unie mít v oblasti prosazování politiky ochrany hospodářské soutěže? To jsou otázky, které myslím panem Petříkem zatím zodpovězeny nebyly.

Nyní tedy konkrétně:

Ad Zaprvé:

Rozumím-li argumentu pana Petříka správně, pak uvádí, že narozdíl od stávajícího stavu dojde po případném přijetí Lisabonské smlouvy k tomu, že bude vypuštěn „imperativ nenarušenosti soutěže, který v primárním právu ES dnes je“. Z toho dovozuje, že orgány ES nebudou nadále povinny přijímat sekundární akty, které by zajišťovaly nenarušenou soutěž. To je zajímavý posun oproti původnímu textu pana Petříka, kterému jsem rozuměl tak, že orgány ES tak nebudou oprávněny činit (k tomu srov. Ad Závěrem, začtvrté níže). Posun je i v jiném směru – narozdíl od původního tvrzení o vypuštění cíle nenarušenosti soutěže, nyní pan Petřík uvádí výraz imperativ. Zda v tom má být nějaký rozdíl oproti původnímu článku, nevím.

Jsem bezradný, co dál k tomu dodat. Jak jsem uváděl dříve, stávající text smluv uvádí mezi činnostmi ES systém zajišťující, že hospodářská soutěž na vnitřním trhu nebude zkreslována (čl. 3 odst. 1 písm. g) SES). Nově bude v SFEU mezi výlučnými pravomocemi uvedeno to, co správně cituje pan Petřík.[1] Současně se v protokolu o hospodářské soutěži a vnitřním trhu připojeném k Lisabonské smlouvě uvádí, že vnitřní trh (který zůstává cílem unie) zahrnuje systém, aby hospodářská soutěž nebyla narušována. Za tím účelem mají orgány unie v případě potřeby přijmout příslušná opatření, a to nejen na základě speciálních pravomocí, ale případně i dle čl. 308 (nově 352) SFEU.

Ad Zadruhé:

Nevím, jaké konkrétní právní důsledky dovozuje pan Petřík z rozdílu (je-li to opravdu rozdíl – to bych spíše ponechal glosátorům, kteří se věnují evropskému „ústavnímu“ právu) mezi „posláními“ a „cíly“. Já jsem to dosud chápal tak, že SES hovořila v čl. 2 o cílech Evropského společenství, byť používala termín poslání (shall have as its task). Tak se to myslím chápalo a chápe i ve většině učebnic evropského práva (viz např. D. Chalmers et al. European Union Law, CUP 2006, s. 11) i publikací na soutěžní právo (viz např. Bellamy & Child – European Community Law of Competition. 6 edn., OUP 2008, s. 9). Nevidím tedy, v čem by měl být rozdíl mezi tím sledovat poslání nebo sledovat cíl. To, že SEU měla samostatné ustanovení o cílech unie bylo logické, jelikož EU se nerovná ES, jak správně poznamenává pan Petřík.

Skutečnost, že (neschválená) Smlouva o Ústavě měla povýšit nenarušenou hospodářskou soutěž z činnosti na cíl, jsem nikdy nezpochybňoval. Vycházel jsem ale z toho, že pan Petřík diskutoval význam reformní smlouvy v porovnání se stávajícím stavem a nikoliv s hypotetickým stavem, který by tu byl po přijetí Smlouvy o Ústavě. A tvrdil jsem, že reformní smlouva oproti stávajícímu stavu postavení ochrany hospodářské soutěže v systému smluv nezhoršuje (spíše naopak).

Ad Zatřetí:

K (ne)rozdílu mezi cíly a posláními viz shora. Vše, co jsem se ve svém původním příspěvku snažil uvést na pravou míru, bylo to, že nenarušená hospodářská soutěž není za stávajícího stavu cílem (tak, jak tento termín používal pan Petřík ve svém článku v Euru, což sám připouští), respektive ani posláním, ale jen činností / prostředkem / nástrojem k jejich dosahování. Není proto možno hovořit o vypuštění cíle/poslání z textu zakládacích smluv, jak to činil (činí?) pan Petřík. To jsem snad vysvětlil dostatečně v původním příspěvku.

Ad Závěrem, začtvrté:

Pokud jsem desinterpretoval pasáže článku pana Petříka o jeho výkladu ohledně významu Protokolu o vnitřním trhu a hospodářské soutěži a čl. 308, tak se mu a čtenářům omlouvám. Bylo to zřejmě způsobeno tím, že jsem příslušné úvahy prostě nepochopil, což jsem též v původním příspěvku přiznal a doufal, že to někdo pochopí. Zřejmě mne zmátly nadpisy jako „Orgány bez pravomocí“ anebo věty „Tím je však nepřímo řečeno, že v oblasti zajištění nenarušené soutěže nebudou orgány EU po přijetí reformní smlouvy disponovat nezbytnými pravomocemi“ či „Po přijetí reformní smlouvy má tedy EU přijít o své dnešní pravomoci pro zajištění nenarušené hospodářské soutěže“. Chápal jsem to tak, že pan Petřík takto upozorňoval na to, že komunitární orgány nebudou mít (přes opačná prohlášení významných představitelů Komise, na které jsem odkázal ve svém příspěvku) nadále pravomoci k zajištění účinné hospodářské soutěže na vnitřním trhu. Jelikož se ve svém článku vyjadřoval jen k pravomoci na základě čl. 308 SES a k jeho údajné nevyužitelnosti po přijetí reformní smlouvy a jinými pravomocemi se nezabýval, dovodil jsem, že pozapomněl na ostatní pravomoci, které orgány ES mají a budou mít. Není-li tomu tak, jedině dobře. :o)

Místo závěru

Z reakce pana Petříka na můj post bych si vybral to, že již nyní nehovoří o tom, že by byl vypuštěn cíl v podobě nenarušené hospodářské soutěže. Jaký význam přisuzovat jeho termínům imperativ či poslání v porovnání s původním textem nevím. Dále – pokud jsem to správně pochopil – pan Petřík nyní netvrdí, že by komunitární orgány po přijetí Lisabonské smlouvy neměly pravomoci k přijímání aktů v oblasti hospodářské soutěže. Myslím, že příslušná ustanovení SES / SFEU, která taková ustanovení zakládají, jsem jednoznačně identifikoval ve svém původním textu. Je-li tomu tak, pak to vnímám jako pozitivní posun.

Postscript

Pro úplnost bych v této souvislosti ještě rád poukázal na jeden text, který jsem v nedávné době četl a který kritizuje reformní smlouvu z důvodu nezajištění ochrany nenarušené hospodářské soutěže. Jedná se však o článek pro odborné periodikum, takže je podstatně podrobnější než kritika pana Petříka. Je to článek: Riley, A. The EU Reform Treaty and the Competition Protocol: Undermining EC Competition Law. [2007] ECLR 12, s. 703-7 (dostupné např. přes WestLaw), který by si případně kritici nové úpravy reformní smlouvy ve vztahu k hospodářské soutěži mohli přečíst, aby vylepšili svou argumentaci.


[1] poznámka na okraj k číslování – správný je jak odkaz nový čl. 3 odst. 1 písm. b), tak čl. 2b, odst. 1, písm. b) ... první je po přečíslování; viz čl. 5 Lisabonské smlouvy a převodní tabulka, druhý bez něj

Celý příspěvek

Tohle si nedovolila ani euroústava - podruhé

Panem Michalem Petříkem jsem byl požádán, abych na Jiné právo zařadil jeho text reagující na můj zdejší post Mýty o hospodářské soutěži a reformní smlouvě. Příslušný text tedy uvádím níže. Má reakce bude uvedena v samostatném příspěvku z dnešního dne.


K polemice Jiřího Kindla s mým textem „Tohle
si nedovolila ani euroústava“

Michal Petřík – replika na polemiku zveřejněnou na blogu Jiné právo

Vláda ČR nedávno předložila Lisabonskou smlouvu Parlamentu k vyslovení souhlasu s ratifikací. To je dobrá příležitost vrátit se k loňskému textu pana Jiřího Kindla na blogu Jiné právo, který polemicky reaguje na můj článek s (redakčním) názvem „Tohle si nedovolila ani euroústava,“ psaný pro ekonomický týdeník Euro, ve kterém kritizuji změny primárního práva EU v oblasti hospodářské soutěže zaváděné právě Lisabonskou smlouvou. V této své replice chci co nejpřesněji ukázat rozdíly ve vnímání této problematiky mezi mnou panem J. Kindlem.

Zaprvé, pan Kindl tvrdí, že „jako o činnosti EU spočívající v zavádění pravidel hospodářské soutěže za účelem fungování hospodářské soutěže se však má hovořit v novém čl. 3 odst. 1 písm. b) SES (ve výčtu exklusivních kompetencí) - to autor příslušného článku pominul.“ Ano, podle nového článku 2b, odstavce 1, písm. b) Smlouvy o fungování Evropské unie (původně Smlouvy o založení ES) má Unie výlučnou pravomoc v oblasti „stanovení pravidel hospodářské soutěže nezbytných pro fungování vnitřního trhu.“

Tento vnitřní trh ale může fungovat -obecně vzato- podle různých pravidel. Podle tohoto nového ustanovení primárního práva ES tak nejsou orgány ES zavázány (povinny) přijímat taková pravidla, čili takové akty (sekundární právo), které by zajišťovaly „nenarušenou soutěž.“ Imperativ nenarušenosti soutěže, který v primárním právu ES dnes je, ve znění po eventuálním přijetí Lisabonské smlouvy přítomen není.

Souhlasím s panem Kindlem, že tato změna, ke které došlo na popud Francie, je „gesto využitelné ve vnitřní francouzské politice, o což zřejmě Sarkozymu primárně šlo.“ Lišíme se však v tom, že tomuto „gestu“ já připisuji zcela jiný možný dopad na další fungování EU, než pan Kindl, a nesouhlasím s jeho hodnocením, že „reálně na stávajícím stavu nic nemění.“

Zadruhé, pan Kindl tvrdí, že „nenarušená hospodářská soutěž nebyla (a není) mezi cíli ES uvedena ani ve stávajícím znění zakládacích smluv.“ Každý, kdo chce být pečlivým glosátorem, by měl odlišovat dnešní Smlouvu o založení Evropského společenství (zvaná též Římská, vstoupila v platnost 1. ledna 1958) od Smlouvy o Evropské unii (zvaná též Maastrichtská, v platnost vstoupila 1. listopadu 1993.) Dnes totiž existuje jak ES, čili Evropské společenství, které disponuje mezinárodněprávní subjektivitou, tak EU, tedy Evropská unie, která ale není z právního hlediska mezinárodní organizací a právní subjektivitou nedisponuje. Jestliže tedy můj oponent mluví o tom, že „nenarušená hospodářská soutěž nebyla (a není) mezi cíli ES uvedena“, pak má zcela nepochybně pravdu – jen s tím dodatkem, že „cíle“ nestanovuje Smlouva o založení Evropského společenství (SES) vůbec žádné. ES má „poslání“, definované v článku 2 SES, a poté má v čl. 3. vyjmenovány činnosti vymezené pro účely zajištění tohoto poslání. Pan Kindl má totiž zcela zjevně na mysli cíle EU, nikoliv cíle ES. To první existuje (a je popsáno v čl. 2 Smlouvy o založení EU), to druhé z čistě právního pohledu neexistuje. Obdobné nepřesnosti jsem se ve svém textu psaném pro ekonomický týdeník Euro dopustil také, což patrně byl hlavní popud pro polemiku s mýt textem.

Zde se ale dostáváme k jádru sporu: přečteme-li si totiž tyto dnešní cíle EU a podíváme.-li se, čím měly být tyto formulace v původně předkládané ústavní smlouvě nahrazeny (protože veškeré dnešní primární právo ES/EU mělo být v případě přijetí ústavní smlouvy z roku 2004 nahrazeno), zjistíme, že jde o velmi podobné a vesměs deklaratorní a obecné principy (svoboda, pokrok, ochrana práv, bezpečnost, blahobyt, atd...)

Formulace o poskytnutí vnitřního trhu s „nenarušenou soutěží“ měla přejít do chystané „nové“ (protože na základě ústavní smlouvy nově právní subjektivitou disponující a mnohých oblastech pozměněné) EU nikoliv z původní Smlouvy o EU, jako tomu bylo u jiných cílů, ale z „činností Společenství pro účely svého poslání,“ tedy z článku č. 3 Smlouvy o založení ES.

Zatřetí: nemohu souhlasit s tím, co dále píše pan Kindl ve svém právním rozboru:Čl. 3 odst. 1 písm. g) SES, na který se autor odvolává, nestanoví žádný cíl ES, ale jen prostředek k dosahování cílů uvedených v čl. 2.“ Chce-li pan Kindl vést polemiku v čistě právní poloze, měla by jeho věta končit slovy: „... ale jen prostředek k dosahování poslání Společenství uvedených v čl. 2.“ Dnešní Smlouva o založení ES stanovuje „poslání.“ „Cíle“ stanoví dnešní Smlouva o EU.

Závěrem, začtvrté, jako skutečné překvapení, mohu hodnotit konstatování, které můj oponent uvádí v závěru svého textu: Pro mne právně nevysvětlitelnou úvahou totiž (M. Petřík) z odkazu na čl. 308 SES dovozuje, že nadále bude moci EU činit kroky v oblasti hospodářské soutěže jen dle procedury předvídané článkem 308 SES, tj. na základě jednomyslnosti.“

Skutečně nevím, jak něco takového může můj oponent tvrdit. Rozhodně to však nemůže tvrdit na základě mého textu. Nic takového v něm nedovozuji. Jen zcela jednoznačným a nedvojsmyslným způsobem říkám, že podle připravovaného protokolu „ve věci zajištění nenarušené hospodářské soutěže má být použit eventuálně i článek 308 Smlouvy o založení ES.“ Z formulaceeventuálně i článek 308“ by ale neměl nikdo dedukovat, jak činí pan Kindl, že tvrdím, že bude moci EU činit kroky jen dle procedury předvídané článkem 308 SES.“ Větná vazba „eventuálně i“ má zcela jiný logický význam, než vazba „jen dle“ a pan Kindl to nepochybně dobře ví.

Celý příspěvek

středa 26. března 2008

Kauza ústavnosti zákona o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek před Ústavním soudem

ne každému je dán dar té „pravé víry“, již od narození. Je nutno vždy respektovat právo osobního vývoje každé osobnosti. Podle mého názoru je již čas opustit „revoluční princip kolektivní odpovědnosti“, který bývá často aplikován po každém významném historickém zvratu. Vražda se promlčuje za 20 let, členství v komunistické straně vlastně nikdy. Zákon tak paradoxně znovu přináší, naruby převrácený starý bolševický přístup, kdy zejména po r. 1968, vyloučený či vyškrtnutý z KSČ se stal, až do konce svého života (pokud se nedožil roku 1989) občanem nižší kategorie. Jako takový byl permanentně postihován nejen on sám, ale i jeho rodina, např.jeho děti , vyloučením možnosti studovat.

Disent soudce Františka Duchoně nastiňuje asi nejproblematičtější část nálezu Ústavního soudu v kauze ústavnosti zákona č. 181/2007 Sb., o Ústavu pro studium totalitních režimů a o Archivu bezpečnostních složek a o změně některých zákonů (nález Pl. ÚS 25/07 ze dne 13. března 2008, přístupný v aktualitách Ústavního soudu). Rozhodnutí ÚS co se týče zrušení zákona jako celku bylo podle mne předvídatelné a je i v souladu s judikaturou ÚS, značné pochybnosti mám však co se týče otázky ústavnosti zákazu členství v politických stranách pro členy Rady Ústavu pro studium totalitních režimů v politických stranách a zejména v otázce paušálního vyloučení členů komunistické strany z let 1948 až 1989, na což právě reaguje disent F. Duchoně i dalších šesti soudců (dále P. Rychetský, P. Holländer, J. Nykodým, E. Wagnerová, J. Musil, V. Kůrka, konkurenci si vyhradil k témuž i V. Güttler). Nález bohužel dramaticky expanduje podivné chápání v podstatě kolektivní viny za minulost, tentokrát připsanou bez ohledu na jejich individuální jednání všem členům bývalé KSČ a KSS.

Ústavnost zákona jako takového
Musím říci, že návrh poslanců ČSSD na zrušení zákona jako takového mne nepřesvědčil. Mám-li shrnout stručně argumenty stěžovatelů, které jsou v nálezu detailně popsány, zásadní pochybnosti vyvolává již samo zřízení Ústavu jakožto státní instituce, jejíž činnost je hrazena ze samostatné kapitoly státního rozpočtu, což se projeví negativně na jiných veřejných institucích (univerzity, Akademie věd ČR atd.). Způsob zřízení Ústavu vyvolává reálné nebezpečí, že jeho výsledky budou považovány za „oficiální“. Zákon nadbytečně používá terminologie, která nemá význam vědecký, ale ideologický (např. v preambuli se mluví o „totalitních a autoritativních režimech 20. století“), nerozlišuje režim autoritativní a režim totalitní, a naopak mluví výslovně a jednoznačně o období „komunistické totalitní moci“, úsek československých dějin od 25. února 1948 do 29. prosince 1989 autoritativně označuje jako „období komunistické totalitní moci“ a nebere v úvahu, že toto období bylo z hlediska způsobů výkonu státní moci proměnlivé. Obdobně výraz „nacistické a komunistické zločiny“ považují navrhovatelé za ideologizující. Dále navrhovatelé namítali řadu (tedy alespoň podle mne) v podstatě technických otázek se zákonem spojených.

Vývody ÚS v této rovině asi jen obtížně překvapí [a pokud ano, snad jen svou poměrně velkou obsáhlostí – meritum podstatné části návrhu podle mne trefně a stručně shrnul disent soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Holländera, podle nichž [v] rovině akademické je zcela legitimní vést diskusi na téma účelnosti zřizovat zákonem státní instituci, která se má zabývat historickým vývojem v určitém, zákonem vymezeném období v situaci, kdy jsou zde jiné státem zřízené instituce, které se zabývají studiem stejných období. Ústavnímu soudu nepřísluší v rámci abstraktního přezkumu ústavnosti zákona hodnotit jeho účelnost, pokud sama neúčelnost není zásahem do ústavně chráněných práv. Zákon se hlásí ke svobodě vědeckého bádání a z jeho obsahu nelze bez dalšího dovodit, že při jeho praktické realizaci bude tato ústavní zásada porušována.]. Ústavní soud především zdůraznil, že samotné zřízení Ústavu nemá žádný ústavněprávní rozměr. Je totiž legitimním právem státu takovou instituci zřídit, a to přesto, že zde již existují jiné instituce, které se obdobnou problematikou zabývají. Nemůže do svých úvah zahrnout otázku účelnosti instituce zřizované zákonem, kterou argumentují navrhovatelé, protože taková úvaha spadá do oblasti politického rozhodování, a pokud by z takové úvahy vycházel, porušil by princip dělby moci (odst. 49).

Podle ÚS [o]značení určitého historického úseku dějin názvem vždy předpokládá určité zjednodušení, které však v sobě obsahuje i jistou charakteristiku daného období. Zcela běžně se např. hovoří o období Habsburské nadvlády nebo o období husitských válek. Ze samotného označení historických úseků názvy „doba nesvobody“ a „období komunistické totalitní moci“ nelze bez dalšího dovozovat omezení vědeckého bádání těchto období, neboť se jimi pouze vymezuje časový úsek dějin, který má být předmětem zkoumání. Ústavní soud podle očekávání odkázal též na svůj stěžejní nález Pl. ÚS 19/93 (č. 14/1994 Sb.) ve věci ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, podle něhož ústavní zřízení demokratického státu neupírá Parlamentu právo vyjádřit svou vůli i svá morální a politická stanoviska způsobem, který v rámci obecných právních zásad pokládá za vhodný a přiměřený - a to případně i formou právního zákona, pokládá-li za vhodné a účelné touto právní formou aktu zdůraznit společenský význam a dosah svého prohlášení. Tak tomu bylo např. v zákoně, vydaném za první republiky, kterým se konstatovalo, že T. G. Masaryk se zasloužil o stát. Proto i v případě nyní přezkoumávaného zákona lze uzavřít, že jde o morálně a právně politickou proklamaci Parlamentu, které z toho důvodu nelze vytknout, že nepoužívá běžné právní terminologie (odst. 56 nálezu).

K tomu ovšem společně s disentéry dodávám, že je krajně nevhodné, aby zákon legislativně označoval jakékoliv období dějin, neboť to se zjevně vymyká úloze zákonodárce (jak velmi případně poznamenal Pavel Rychetský: Skutečně demokratický právní stát nemusí přijímat zákony, kterými hodnotí svou vlastní minulost; s lítostí jsem nucen na tomto místě své úvahy konstatovat, že k takovým legislativním praktikám se zpravidla uchylují právě režimy autokratické; případně jak uvedla Eliška Wagnerová: zákonnými normami se s minulostí vůbec nelze vypořádávat. Vypořádávat se s minulostí může jen sama občanská společnost, která o minulosti, a její jednotliví členové o svém působení v minulosti, vede otevřený dialog). Ostatně pochopitelně neexistuje žádný zákon, který by označoval léta 1526-1918 jako období „Habsburské nadvlády“, nebo léta 1419-1434 (nebo dokonce 1419-1471, což asi lépe odpovídá systematice ÚS nyní posuzovaného zákona) jako „období husitských válek“; to, že má český Parlament podobnou potřebu se v roce 2008 legislativně vyjadřovat k období komunistického režimu, má pochopitelně pramálo společného se zájmem našich zákonodárců o nedávnou historii, jako má spíše politické konotace v daném místě a čase. Opakuji ovšem, že to samozřejmě nezakládá a samo o sobě ani založit nemůže protiústavnost zákona (a nezakládá to ani podle názoru většiny disentérů, i když například Jan Musil na základě podobných úvah shrnuje důvody pro protiústavnost zákona takto: Nabyl jsem přesvědčení, že Ústav pro studium totalitních režimů, tak, jak byl zákonem koncipován, vznikl vysloveně na politickou objednávku a své proklamované vědecké poslání pouze předstírá – ve skutečnosti jeho činnost neskýtá žádné záruky objektivního vědeckého poznání. Příkaz, který zákon dává Ústavu v ustanovení § 4 písm. a), totiž zkoumat a hodnotit vymezené období „nestranně“, je jen prázdnou proklamací, pokud pro jeho naplnění neexistují žádné garance.).

P. Rychetský viděl důvody pro zrušení celého zákona, když upozornil, že Ústav jako pracoviště s posláním vědeckého zkoumání naší novodobé historie byl zřízen jako organizační jednotka státu, u které si horní komora parlamentu [na rozdíl od běžných akademických institucí] vyhradila v ust. § 7 výlučnou pravomoc volit a odvolávat vedení ústavu. Přijetím napadeného zákona, který uvedené principy zřizování a činnosti vědeckých pracovišť nerespektoval, Parlament projevil nejen nedůvěru v existující systém institucionálního uspořádání vědeckých a výzkumných pracovišť a vysokého školství, ale i nedůvěru v demokratický právní stát a jeho stávající instituce. Shrnuji: záměr o co nejhlubší a nejvědečtější studium a bádání tragických období našich moderních dějin beze zbytku sdílím, ať se již realizuje navýšením prostředků na vědu a výzkum, grantovou podporou anebo i zřízením dalšího vědeckého pracoviště. Pokud však takové pracoviště zákonodárce zřídí cestou zákona, ve kterém současně stanoví, kdo v něm smí (nebo naopak nesmí působit), a rozhodování o tomto výběru vyhradí výlučně politickému orgánu, je možné tento legislativní krok hodnotit jenom jedním ze dvou způsobů. V prvním případě tak vyjádřil nedůvěru (ne-li dokonce pohrdání) k existujícím vědeckým a pedagogickým pracovištím a rozhodl se pouze tomu, které nově vytváří, svěřit privilegovaný monopol na historickou pravdu. V druhém případě se rozhodl vytvořit exkluzivní pracoviště pro ty „vyvolené“, kteří by ve standardním výběru pro vědecká a akademická pracoviště (výběrová řízení, konkursy) neobstáli. Takové účinky zákona ovšem porušují ústavní princip zákazu diskriminace, svobody vědeckého bádání a ideologické neutrality státu. Napadený zákon tak z mého pohledu neobstojí v testu proporcionality, účelnosti i rozumnosti a měl být zrušen.


Dalekosáhlé rozšíření dopadu nosných důvodů v kauze lustračního zákona II aneb kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš
Nejproblematičtější a nejkontroverznější problém byl § 19 odst.1 písm. a) zákona, podle něhož nespolehlivým pro účely členství v Radě Ústavu (ale též pro účely jmenování ředitelem Ústavu, ředitelem Archivu a vedoucím zaměstnancem Ústavu a Archivu přímo podřízeným řediteli Ústavu nebo Archivu) je ten, kdo byl členem nebo kandidátem Komunistické strany Československa nebo Komunistické strany Slovenska. Ostatní zaměstnanci Ústavu a Archivu musí splňovat předpoklady podle zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon).

Zde navrhovatelé namítali, že důvodem nespolehlivosti je formální členství v těchto politických stranách a už se nepřihlíží k faktickému chováni těchto osob, např. zda se dopustily činů odporujících obecným morálním zásadám, nebo dokonce činů právně trestných.

Ústavní soud v odpovědi na argumentaci navrhovatelů podstatně expandoval svou argumentaci z nálezu Lustrace II (Pl. ÚS 9/01, č. 32/2002 Sb.) – viz k tomu odst. 72 násl. ÚS dále vyšel ze zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, který v preambuli konstatuje zvláštní odpovědnost předlistopadové KSČ, včetně jejího vedení i členů. Jakkoliv je tato preambule nenormativní povahy, Ústavnímu soudu překvapivě posloužila k formulaci premisi, že těsná sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami je skutečností způsobilou působit nepříznivě na důvěryhodnost veřejné funkce. Dále ÚS uvedl, že normativní [??? – tady je podle mne z judikatury ÚS naopak evidentní, že o normativní pasáže nejde – viz k tomu shora uvedený nález Pl. ÚS 19/93] části zákona mluví jako o hrozbě pro demokracii o „sounáležitost jednotlivce s předlistopadovým režimem a jeho represivními složkami“.

Protože nález Lustrace II připouští možnost vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb na splnění určitých předpokladů, je na zákonodárci, aby předpoklady stanovil způsobem odpovídajícím účelu, pro který je funkce zřizována. Tuto možnost zákonodárce ale podle mne právě analyzovaný nález dramaticky expanduje, a to i ve srovnání s nálezem Lustrace II. ÚS tu přitom srovnává nesrovnatelné, když uvádí, že kritéria pro různé, byt´ i sobě velmi blízké funkce, mohou být při zachování prvků společných v některých specifických podmínkách nastavena odlišně (např. soudce NSS nemůže být – na rozdíl od advokáta – člena kárného senátu – zároveň rozhodcem apod.). Řešení otázky vhodnosti stanovených kritérií je tak v zásadě též dáno na vůli zákonodárcově. Základem zákazu členství v bývalé KSČ a KSS má být podle ÚS dosažení maximální míry objektivity informovat s cílem zkoumat, poznávat a hodnotit praktiky totalitních režimů tak, aby i v budoucnu bylo možné včas rozpoznat znaky totalitního režimu a v rámci ochrany demokracie zabránit tomu, aby se totalitní režim vytvořil. [P]odle obsahu se jedná spíše o formu podjatosti sui generis než o spolehlivost či nespolehlivost nahlíženou toliko zorným úhlem jazykového výkladu.

Ústavní soud pak provedl poměřování proporcionality mezi právem na přístup k veřejným funkcím ve smyslu čl. 21 Listiny na jedné a principem ochrany demokracie na straně druhé, ovšem poměřování, nad kterým asi konstitucionalista zapláče. Smyslem zákazu je podle ÚS chránit politickou loajalitu a důvěryhodnost institucí, jakými jsou Ústav a Archiv. Ostatně ten, kdo s režimem sounáležel [a sounáležel s ním podle ÚS asi i ten, kdo se stal kandidátem KSČ v červenci 1968, aby o měsíc později kandidaturu zrušil], se spíše než historikem jeví býti pamětníkem či kronikářem. […] Byť i by tedy kdokoliv byl třeba krátce např. členem či kandidátem KSČ či KSS, je u něho dán „důvod pochybovat o jeho nepodjatosti“ a důkazy, které by pro i proti této pochybnosti byly vedeny, nelze – právě bez historické analýzy daného režimu – zatím než relativizovat.

Proti tomu zní velmi pádně klíčový argument disentu Pavla Rychetského: Argumentace většiny mých kolegů, že zákonem použitý pojem nespolehlivosti, jako kritéria pro zákaz přístupu k uvedeným funkcím v Ústavu a Archivu, je třeba interpretovat jako svého druhu formu podjatosti, se mi pak jeví přinejmenším komická. V duchu takto uplatněného principu by mohl být zamezen přístup k vědecké práci historika např. z období náboženských válek, inkvizice, reformace a protireformace každému, kdo je praktikujícím příslušníkem nebo věřícím některé z církví nebo náboženských hnutí, nebo kdo jím dokonce v minulosti pouze na krátko byl. Na tomto místě svého disentu jsem se rozhodl poněkud vybočit z ustálených ústavněprávních mezí argumentace svým osobním vyznáním: Dopadem ustanovení § 19 odst. 1 je vyloučení z přístupu k vybraným funkcím v Ústavu a Archivu řady významných historiků, kteří se pro objasnění zločinů autoritativních režimů v naší zemi nepochybně přičinili mírou dosud nejvyšší. Za všechny lze jmenovat Bartoška, Kaplana, Křena, Mlynárika, Otáhala, Pichlíka, Prečana, Reimana, Tesaře a další, z nichž navíc řada byla vězněna nebo dohnána k emigraci, neboť právě oni patřili k těm, kteří měli odvahu se komunistické zvůli postavit na odpor, což o většině zákonodárců, kteří pro toto diskriminační ustanovení zvedli ruku, ani soudců Ústavního soudu, kteří toto ustanovení aprobovali, říci nelze [zvýraznění doplněno].

Podobně argumentuje E. Wagnerová, podle níž bezostyšně a pyšně […] vyznívá toto hodnocení [předpoklad zákonodárce aprobovaný ÚS, že by bývalí členové KS svou aktivitou v Ústavu směřovali k omlouvání vlastní minulosti] ve vztahu k těm, kteří opustili KSČ, resp. KSS ještě před listopadem 1989 a začali aktivně vystupovat proti tehdejšímu politickému systému, za což byli různou měrou perzekuováni od ztráty zaměstnání spojené s nuceným přechodem do dělnické profese, jako např. P. Pithart, až po věznění uvalené za kritiku režimu, jak o tom svědčí případ J. Mlynárika, máme-li uvést příklady osob, které by se z hlediska své profese legitimně mohly ucházet o funkci v Ústavu. Přitom oba dva jmenovaní celým svým dílem za posledních čtyřicet let prokazují, jak hluboce se jejich myšlení vzdálilo těm ideologickým koncepcím, s nimiž je zákonodárce zcela paušálně, formalisticky a ve výsledku nestoudně spojil.
Pokud Pavel Rychetský zpochybnil morální právo soudců ÚS obviňovat ze spjatosti s minulým režimem ty, kteří se proti režimu postavili na odpor (viz shora), ještě názorněji říká totéž E. Wagnerová, která odkazuje na minimální spravedlnostní požadavek rezultující z civilizačně ovlivněného konceptu férovosti, resp. spravedlnosti, který lze doložit na tisíce let platném mravním přikázání - „kterakž pak vidíš mrvu v oku bratra svého, a v oku svém břevna necítíš“ (Matouš, 7. kapitola). Převedeno do dnešního jazyka - neslučuje se se základně pojímanou spravedlností klást vyšší mravní nároky na druhého než na sebe samého. V daném případě jsou vyšší mravní nároky kladeny na osoby plnící úkoly správního úřadu než na osobu soudce, který bude rozhodnutí úřadu přezkoumávat. A totéž platí i pro členy Ústavního soudu, což v rovině obecné považuji za naprosto nepřijatelnou a neudržitelnou konstrukci. Je snad funkce soudců obecných soudů méně náročná na propojení s ústavním pořádkem? Vždyť členové Ústavního soudu nejsou vázáni ničím jiným než právě ústavním pořádkem (pominu-li zákon o Ústavním soudu). Přesto mají být vnímáni tak, že jejich oddanost ústavnímu pořádku může být menší než oddanost vyžadovaná od členů Ústavu? Tyto otázky kladu proto, že i vyřčené slovo je faktem, a faktem jsou i slova zákonodárce. Tato fakta ovlivňují realitu už jen svou existencí, což se uplatní i při svrchu uvedeném implicitním hodnocení soudů a Ústavního soudu zvláště. Samozřejmě tuto výhradu vznáším toliko v obecné rovině mravních požadavků kladených na výkon různých veřejných funkcí, když z důvodů vysvětlených v předchozích odstavcích považuji napadeným zákonem zformulovanou definici „spolehlivosti“ za zcela lichou, ba nemravnou, která by neměla být uplatňována ve vztahu k žádné osobě, bez ohledu na to, v jaké veřejné funkci působí [zvýraznění doplněno].

E. Wagnerová provádí též srovnání s obdobným právním předpisem SRN (pro členství v tzv. Gauckově úřadu není řadové členství v SED překážkou) a naopak s mnohem přísnějším předpisem na Slovensku (pro účely vedoucích funkcí v Ústavu pamäti národa je vyloučen nejen bývalý člen KSČ nebo KSS, ale také člen dalších politických stran sdružených v tehdejší Národní frontě, což by u nás nutně platilo mj. též na tehdejší členy Československé strany lidové nebo Československé strany socialistické).

Vyloučení souběžného členství v politických stranách nebo hnutích aneb „Neskutečně lehké krácení politických práv ve jménu demokracie“ (E. Wagnerová)
Podle § 7 odst. 6 zákona členství v Radě Ústavu je neslučitelné s členstvím v politické straně nebo v politickém hnutí. To je podle navrhovatelů v rozporu se zákazem diskriminace ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny (politické smýšlení) a dochází jím k porušení práva podílet se výkonem veřejné funkce na správě veřejných věcí (čl. 21 odst. 1 a 4 Listiny).

S tímto argumentem se ÚS vypořádal v jednom jediném odstavci (61), kde v podstatě vyšel z účelu, který je sledován zřízením Ústavu. Protože naprosto dominující vůlí zákonodárce je v rámci prostředků, jimiž disponuje, dosáhnout maximální nezávislosti této instituce, je naprosto legitimní stanovit jako podmínku pro členství v ní nestranickost. Předmětem bádání Ústavu je období, které je stále politicky citlivé a jehož výsledky se mohou dotýkat různých politických stran včetně těch, které jsou v Parlamentu. I tady Ústavní soud odkázal na Lustrace II a na tam formulovaný závěr, že demokratický stát, a to nejen v přechodném období po pádu totality, může vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb a setrvání v nich na splnění určitých předpokladů. Protože nález v kauze Lustrace II připustil stanovení určitých mezí výkonu základních práv, a to tam, kde jde o ochranu demokracie, a protože Ústav je institucí, jejímž posláním je ochrana demokracie (viz preambule), pak tato omezení základních práv pro členství v Radě jsou legitimní.

S tímto velmi slabým argumentem se nejlépe z disentérů asi vypořádala E. Wagnerová (jejíž podtitulek jsem si vypůjčil i pro podtitulek této sekce), která k tomu uvádí: Nález jednak odkazuje na potřebu zajištění nezávislosti Ústavu, a proto je jako legitimní shledávána „podmínka nestranickosti“, ve skutečnosti nález shledává za legitimní skutečný zákaz členství v politických stranách pro členy Rady Ústavu. To přesto, že podle čl. 44 Listiny zákon může právo garantované čl. 20 odst. 2 Listiny omezit (!) jen soudcům a prokurátorům, a přestože realita je taková, že zákonodárce dokonce ani v těchto případech nevyužil prostoru Listinou mu ponechaného. Odkazem (nepřípadným a proto dezinterpretativním) na nález Ústavního soudu Pl. ÚS 9/01 dospělo osm členů Ústavního soudu k názoru, že závěr citovaného nálezu o tom, že vstup do veřejné služby je možno vázat na splnění „určitých předpokladů“, „je pro posuzovanou věc významný v tom smyslu, že připustil stanovení určitých mezí výkonu základních práv, a to tam, kde jde o ochranu demokracie“. Že byla přejata z citovaného nálezu „slova“ nikoli kontext, v němž byla použita, je zřejmé. Tato paušalizující „metoda“ omezování základních práv mně ovšem připadá poněkud nezodpovědná.
Jediná protiústavní část napadeného zákona
ÚS se konečně konsensuálně shodl na zrušení ustanovení zákona, podle kterého může Senát Parlamentu ČR odvolat člena Rady, nevykonává-li řádně nebo po dobu delší než šest měsíců svoji funkci, a to ve slovech „řádně nebo“ s akcentem na řádný výkon funkce (odst. 77 násl.). Takováto možnost odvolání vytvářela v podstatě komoře parlamentu neomezený prostor, a zpochybňovala nezávislost Ústavu.


PS: ÚS zamítl i některé další argumenty navrhovatelů, směřujících zejména k technicistním problémům se zákonem spojeným, kterým se s ohledem na nedostatek místa a jejich zjevnou nedůvodnost nevěnuji.
Celý příspěvek

úterý 25. března 2008

Správné odpovědi při výuce práva

Když nastupoval jeden z mých německých kolegů po dokončení LL.M. na krátkou praxi do americké advokátní kanceláře v Chicagu, dostal za úkol provést rešerši jednoho právního problému. S velkým údivem na toto zadání reagoval: „A Vy tuto otázku nejste schopni vyřešit z hlavy?“ Myslím si, že tento příklad velmi výstižně vystihuje výhody i nevýhody amerického způsobu vzdělávání, kterýžto problém tu nadhodil Jan Komárek.

Když jsem tutéž otázku diskutoval s profesorem Ericem Steinem, který pamatuje vzdělávání na naší pražské alma mater v 30. letech minulého století, na mou otázku, zda je americký styl výuky práva lepší, mi lišácky odpověděl, že je lepší pro Američany. Na druhou stranu jsme se oba shodli na tom, že americký styl výuky práva je podstatně zábavnější. Otázkou je, zda je proto i lepší.

Problém „správných odpovědí“, který zmínil Jan Komárek, možno ilustrovat na příkladu klauzurních prací. Zatímco americká obdoba klauzurní práce nemá jedno jediné správné řešení, česká klauzurní práce jediné správné řešení má (a pokud nemá, považuje se to za chybu toho, kdo práci připravil). Klauzurní práce se samozřejmě takto připravit dá (předpokládá to např. důkladnou filtraci faktů tak, aby byly dobře připravené pro subsumpci pod právní normu, jejíž výklad je v daném případě relativně nekontroverzní), nicméně je pravdou, že to má jen málo společného s dennodenní realitou, kde je výskyt komplikovaných případů spíše pravidlem (pamatuji se, že když jsem ještě jako student nastoupil do advokátní kanceláře a dělal analýzu své prvé kauzy, s velkým překvapením jsem zjistil, že žádné jednoznačné řešení té kauzy neexistuje). V realitě jsou kauzy složité prostě proto, že je složitý výklad práva (vágnost norem, kontradikce mezi normami, teleologické problémy jejich aplikace), eventuálně je problém s určením relevantních faktů (zdůraznění různých faktů může dát základ pro aplikaci různých norem, případně nemá interpret vůbec jasno, která fakta jsou pro aplikaci normy relevantní – ta si určí až při nalezení relevantní normy, čímž se ale stává celý proces uvažování cyklickým).

Jiným příkladem jsou ústní zkoušky, které zdůrazňují odpovědi typu ANO / NE. V okamžiku, kdy student dostane otázku, na kterou neexistuje jediná správná odpověď (typu Jaký je Váš názor na ideální způsob řešení odvolávání soudních funkcionářů?), je student zpravidla zcela vykolejen, protože takovéto otázky nejsou u státní zkoušky vůbec pravidlem (což je dáno i důvody časovými).

Na druhou stranu – k tomu, abych mohl dumat o komplikovaných kauzách, které připouštějí pluralitu odpovědí, potřebuji nejprve internalizovat instrumentarium, které je relativně nesporné. Jinými slovy, potřebuji znát také spoustu otázek, na které je odpověď jasná. Jasnost „správných“ odpovědí na klauzurní práce není ani tak jasností interpretace jako takové, jako spíše je dána dopadem konsensu relevantní právní komunity, podle kterého jsou odpovědi na tyto otázky vskutku jasné (jasné být nemusí, pokud je člověk nedotčen diskursem právníků nad těmito otázkami). S tím souvisí ono proslulé „inženýrské“ čtení práva, které je zcela jiné, než čtení práva tak, jak ho dělají právníci. Smyslem výuky práva je, že studenti jsou vystavováni tomuto konsensu (opinio communis doctorum atd.), čímž si internalizují určité základní informace pro to, aby se mohli stát v budoucnosti dobrými právníky.

Domnívám se, že základní nedostatek amerického stylu výuky práva je to, že příliš zdůrazňuje otevřenost a nejasnost práva. Tím, že se neustále opakuje, že vše je otevřené, vše je zpochybnitelné, se oslabuje právní jistota, neboť i věci, které jinak nejasné nejsou, se nejasnými stávají (viz k tomu např. práce Tamanahovy). Výhodou stylu našeho, tedy zvýrazňování jednoznačnosti řešení právních otázek, je (přes to, že tomu tak v praxi není a nemůže být) vskutku menší tendence k zpochybňování konsensuálně sdílených řešení. Právní jistota se tedy posiluje.

Výhodou amerického stylu je, že z právníka udělá vynikajícího rétora, schopného zpochybnit cokoliv a kdekoliv. Nevýhodou stylu našeho je to, že jakkoliv jsme obřímeni spoustou informací, právnické vzdělávání nám příliš nepomáhá s těmito informace kreativně pracovat. Ale to již není problém jen českého právního vzdělávání, ale českého školství jako takového.

PS: k diskusi pod postem Jana Komárka: způsob advokátních zkoušek v USA formou v podstatě multiple choice považuji za dosti stupidní (že by snad šlo o kompenzaci diskursivně vedené výuky práva v USA?), a musím říci, že v tomto ohledu jsou české advokátní zkoušky nesrovnatelně lepší (že by snad šlo o kompenzaci autoritativně vedené výuky práva v ČR?).
Celý příspěvek

neděle 23. března 2008

Právníkovy správné odpovědi s bonusem

V posledním vydání Respektu z minulého týdne, v rubrice „Na pozvání“, jsem publikoval úvahu, která navazuje na diskusi s Vojtěchem Ceplem o tom, co chybí českému právnickému vzdělávání. Dovoluji si ji tady nabídnout i čtenářům Jiného práva s dvěma dodatky a jednou omluvou, které připojuji na závěr.

Právníkovy správné odpovědi

„Musíte sami přemýšlet, jaká je správná odpověď“, vyzývá profesor práva Burt Neuborne na Newyorské univerzitě svoje studenty, „já vám ji dát neumím“. I touto větou se dá ve zkratce vystihnout rozdíl ve výuce práva ve Spojených státech a v Evropě. Ve většině evropských zemí, včetně České republiky, servírují vyučující svým studentům „jediné správné odpovědi“ jako na talíři. Právo přece musí obsahovat jasná pravidla chování, jinak by nebylo právem a lidé by jej nepotřebovali.

Ve Spojených státech jsou naopak studenti vedeni k poznání, že často záleží na nich samotných, jaké právo bude. Zároveň jim profesoři zdůrazňují, jak velká odpovědnost to je. A že se před ní nelze schovat za texty právních předpisů.

Špatný a dobrý právník
John Yoo byl jedním z nejlepších absolventů svého ročníku na Yalu. Před několika lety sepsal pro Bushovu administrativu nechvalně proslulé memorandum, které konstatovalo, že Spojené státy nejsou vázány mezinárodními úmluvami zakazujícími mučení. Na kritiku, jež se v reakci na memorandum zvedla, jen odpověděl: „to není politika, takové je právo“.

Naštěstí se na americkém ministerstvu spravedlnosti našel jiný absolvent Yalu, který měl odvahu se svým nadřízeným postavit a memorandum zpochybnit. Z ministerstva musel odejít.

Dnes však jeho příběh vypráví profesor Kahan yaleským studentům při promoční slavnosti. Na závěr jim říká: „To, zda jste dobří právníci, nakonec nebude záležet na tom, kolik předpisů jste se naučili. Bude to záviset na tom, jak dobří jste lidé“. Yoo byl špatný právník nikoliv proto, že by neznal zákony. Byl špatný, poněvadž couvl před odpovědností označit zlo a pokusil se schovat za právo.

Problémy českého právnického vzdělávání
České právnické fakulty bývají často kritizovány za svoji odtrženost od praxe. Na blogu „Jiné právo“ si nedávno soudce Vojtěch Cepl mladší postěžoval, že se studenti neučí „právnické řemeslo“. Mohou za to podle něj učitelé, kteří ze školních škamen přešli rovnou za katedru a o praxi slyšeli pouze vyprávět.

Zčásti má určitě pravdu. Koneckonců profesor Neuborne, zmíněný v úvodu, je veteránem stovek řízení před americkými soudy. V mnoha případech, o kterých se dnes učí američtí studenti, vystupoval jako advokát a na jeho výkladu to je poznat.

Nemyslím však, že by odtrženost českých vyučujících od praxe byla tak palčivým nedostatkem. Při pohledu na profesní životopisy vyučujících v Česku totiž zjistíme, že mnohých vedle svého úvazku na fakultě pracují naplno jako advokáti. Problémem je spíše jejich vytíženost a neochota věnovat se svým studentům, než neznalost praxe.

Kultura jediných správných odpovědí
Skutečným problémem našeho právnického vzdělávání je kultura „jediných správných odpovědí“.

Právnické řemeslo se podle mého názoru učí nejlépe v praxi a v porovnání s ní budou fakulty vycházet vždy hůře. Na druhou stranu, vychovat právníky k tomu, aby činili správná rozhodnutí a byli si vědomi své odpovědnosti, by měly především fakulty. Jenže tady se mi zdá, že současný styl výuky pouze kopíruje naši společnost. I zde stále ještě vyhrávají ti, kdo si nárokují správné odpovědi na všechno, aniž by chtěli naslouchat druhým a o své pravdě pochybovat.


Nejprve dodatky: pokud Vás zaujal projev profesora Kahana k absolventům Yaleu, naleznete jej zde [pdf]. A pokud se chcete dozvědět více o příběhu „správného právníka“, nalistujte si toto vydání N.Y. Times Magazine.

A teď omluva: snažím se omezovat recyklování svých textů publikovaných jinde na minimum, snad mi to tedy tentokrát díky bonusům odpustíte. Bohužel mám při pohledu do diáře, kde na mě křičí několik termínů, pocit, že se k ničemu jinému stejně ještě nějaký čas nedostanu...
Celý příspěvek

sobota 22. března 2008

S rákoskou kolem světa

Typickými, byť neúmyslnými, charakteristikami tohoto blogu je, že jeho posty obvykle nesou výrazný názor a že jednomu oboru, a to trestnímu právu, se vyhýbají – promiňte mi rádobyvelikonoční přirovnání – jako čert kříži. V tomto postu se obou těchto charakteristik vzdám, takže se pokusím být „trestněprávní“ a názorově bezbarvý. Včera jsem totiž ve zpravodajství zaregistroval, že oproti věcně plošnému snížení věkové hranice trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct let navrhovanému Ministerstvem spravedlnosti se objevil v reakci na snahu vlády zachovat dosavadní věkovou hranici patnácti let i sociálnědemokratický návrh na snížení této hranice pouze ve vztahu k nejzávažnějším trestným činům. Je zjevné, že když něco jiného navrhuje „modrý“ ministr, trojbarevná vláda a růžová opozice, máme zaděláno na proměnu sporu věcného ve spor politický, tedy v přestřelku různých podob veřejné demonstrace výchovné lásky k dětem a komplementárně i lásky k obětem jejich trestné činnosti. Abych nebyl v těchto debatách odkázán na argumenty zastánců jednotlivých na stole ležících řešení ani na příklady uváděné novináři, zabrousil jsem pro srovnání do minulosti i do okolních i vzdálenějších zemí a tu se o svá torzovitá zjištění dělím…

Každý z návrhů při tomto srovnání svůj předobraz někde najde. Tak ti, kteří volají po snížení věkové hranice, nemusejí připomínat pouze země, kde už je hranice nastavena na 14 let, což jsou například Čína, Německo, Itálie, Japonsko, Rusko či Vietnam (vycházím zde z informací UNICEF na stránkách http://www.unicef.org/pon97/p56a.htm), ale i země, kde jsou prý v různých formách trestně odpovědné už děti jedenáctileté (Turecko), desetileté (Anglie a Wales, Ukrajina či Nepál), devítileté (Etiopie, Filipíny a zejména Írán, kde se tato nízká hranice vztahuje pouze na dívky, zatímco chlapci jsou podle informací UNICEF imunní až do svých patnácti let…inu, ne nadarmo nám během dospívání dávala děvčata tak okázale najevo, oč rychleji dospívají a moudří, v Íránu sklízejí i hořké plody téhle své urychlenosti), osmileté (Indonésie, Keňa a Skotsko – Skotové patrně v klidu svých vřesovišť intelektuálně a morálně zrají rychleji než jejich angličtí a velští spoluobčané za Hadriánovým valem). Mocnou hrstku pak tvoří k některým typům klukovin nepříliš přívětivé státy, kde lze soudit i děti sedmileté. Pouze toho, kdo neviděl onen díl Simpsonů, v němž Homer uvažoval nad tím, zda alespoň v Texasu nelze udělit trest smrti i nemluvněti, zarazí, že kromě Bangladéše, Indie, Barmy (dokud bude v thajské džungli aktivní aspoň jedna bojůvka barmských disidentů, budu mít s názvem Myanmar prosazovaným tamní juntou poněkud problém), Nigérie, Pakistánu, J.A.R., Súdánu, Tanzánie a Thajska najdeme v této skupince i část států U. S. A.

Vzhledem k tomu, že komparatistikou (stejně jako dříve dialektikou) lze podpořit vzhledem k pestrosti světa prakticky jakýkoli argument (viď, Michale?), můžeme se poohlédnout i do některých latinoamerických zemí, kde je naopak hranice trestní odpovědnosti posazena výše: na šestnáct let v Argentině a na osmnáct let v Brazílii, Kolumbii a Peru – v nich se ovšem na děti mezi dvanáctým a osmnáctým rokem vztahuje zvláštní trestní odpovědnost mladistvých.

Taková dvoustupňovost ostatně mívala svůj odraz i v naší právní historii. Tak zákon o zločinech, přečinech a přestupcích z roku 1852 stanovil obdobně jako naše současnost hranici pro trestní odpovědnost na patnáctý rok života, pokud se však trestného činu dopustila osoba mladší patnácti let, avšak starší jedenácti let, byla za trestný čin stíhána jako za přestupek, takže její trestná činnost byla potrestána také, ale podle o stupeň mírnějšího metru. Pouze děti do deseti let věku byly ponechány domácí rákosce, jak stanovil jeho § 237: „O trestných činech, kterých se dopustí děti. - Zločiny nedospělých od 11. do 14. roku. Činy trestné, jichž se dopustí děti až do dokonaného desátého roku, ponechány buďte toliko kárání domácímu; avšak od nastávajícího jedenáctého až do dokonaného čtrnáctého roku trestají se činy, jež se jen pro nedospělost pachatelovu nepřičítají za zločiny (§ 2 lit. d), jakožto přestupky (§ § 269 a 270).“

Z tohoto torzovitého výletu v prostoru i čase nechci vyvozovat vůbec žádné závěry, jen jsem chtěl dát čtenářům Jiného práva určitou komparativní výhodu v intelektuálních debatách o tom, zda čtrnáct je málo či patnáct moc…. A že byl tento post příliš suchý a bezbarvý, ba dokonce nevelikonoční? Abych učinil jarním náladám aspoň trochu zadost, dovolil bych si závěrem na zákonodárce apelovat, aby - ať už bude výsledek „sporů o hranici“ jakýkoli - nezapomněl s touto výslednou hranicí sladit i opakovaně zmiňované snížení věku pro oboustranně legální zahájení pohlavního života. Nejen proto, že když už chceme naše adolescenty škádlit nástroji trestního práva, měli bychom jim dovolit i to, aby se měli rádi ve všech významech tohoto slova; ale také z důvodů preventivních, neboť – jak by jistě také připomněla teta Kateřina – kdo si hraje, nezlobí. Promiňte mi tento lascivní závěr, ale to víte, duben přichází…
Celý příspěvek

pátek 21. března 2008

Němci, prosím, anektujte nás!

Italská politická scéna nebývá řazena ani mezi ty nestabilnější, ani mezi ty nejprogresivnější. Jedná se o vzácnou symbiózu tradiční nestability. Pravidelným komponentem však také bývá národní hrdost; i když to tu stojí za houby, jsou to naše, italské houby.

Nejnovější výstup italské mimoparlamentní opozice však překonává i tuto národní (národnostní) dimenzi. Ve vlivném německém politickém týdenníku „Die Zeit“ vyšlo ve vydání ze dne 14. února 2008 provolání Beppe Grilla. Signore Grillo je původním povoláním komik a televizní bavič, který poté, co byla z politických důvodů ukončena jeho show v televizi, se stal mužem zábavných stadiónů a arén, ale také známou postavičkou italské mimoparlamentní opozice. Jeho provolání, publikované v němčině v Die Zeit a následně v jiných evropských časopisech a v italštině a angličtině na jeho blogu, skutečně vyzývá Němce, aby anektovali Itálii, neboť země je natolik zkažená a zkorumpovaná, že si není schopna vládnout sama.

Satirické provolání je urážlivé pro obě strany; tedy jak pro Italy, tak pro Němce. O Italech se člověk dozvídá ledasco nového, a to otrlý jedinec mého ražení: netušil jsem kupříkladu, že v italském parlamentu sedí 24 pravomocně odsouzených jedinců (oblíbená skutková podstata je nadržování mafii a podvody všeho typu), kteří jenom díky poslanecké a senátorské imunitě nenastoupí výkon trestu. A pokud budou voleni opakovaně (či ještě lépe dostali senátorské křeslo nadosmrti), pak je pravomocné trestní rozsudky asi už ani moc netrápí.

Textem také probleskuje klasický pohled Italů na Němce: bývá to obdiv kombinovaný s nenávistí. Italové své válečně spojence obdivují za precisnost, organizovanost a schopnost dotáhnout věci do konce; zároveň je za to ale také nesnášejí. K vztahu těchto dvou národů se mi vždy vybaví nesmrtelná scéna z Benigniho „La Vita e bella“, kde v rámci italsko-germánské družby konce třicátých let na jedné večeři u italského prefekta německá „Fräulein“ učitelka vykládá, jaké typy matematických příkladů se učí v Reichu školáci („Kolik říšských marek ušetří ročně stát, když utratí tolik a tolik postižených …“), a celé osazenstvo u stolu dělá obdivné „áaach“.

Z úplně jiného soudku: v poslední době jsem v tisku četl, že ministerstvo spravedlnosti připravilo zásadní novelu volebního zákona; navrhované řešení se prý minimálně v jedné ze tří navrhovaných variant inspirovalo italským volebním bonusem, který dostává vítězná strana, aby byla schopna zajistit vládnutíschopnou většinu. Moc se to asi nepovedlo: Prodiho vláda je již minulostí a volební bonus v případě vnitřních rozpadů koalic a neschopnosti se dohodnout k ničemu. Nechme se překvapit, s čím tedy ministr spravedlnosti přijde. Otázkou však je, jestli se nějakými bonusy řeší skutečný problém vládnutí v Čechách. Tím totiž, podle (nejen) mého názoru, nebyly od poloviny devadesátých volební paty, ale vnitřní nestabilita vládních koalic. A na té volební bonusy, pokud nebudou ve výši nějakých 50 křesel ve Sněmovně, aby mohla vládnout jedna strana, nic nezmění. Že bychom začali psát do Němec?
Celý příspěvek

středa 19. března 2008

Dozvuky diplomatovy dřímoty

Z dob svého venkovského mládí si pamatuji na akce, které se nazývaly „Dozvuky maškarní merendy“. (Mimochodem, slovo „merenda“ jsem tu skutečně zamýšlel uvést; neopravil mne právně nevzdělaný počítač, jak se tomu stává, když na klávesnici vyťukám výraz „de lege ferenda“.) Své dozvuky mají také taškařice, které provázely letošní volbu českého prezidenta. Političtí analytici a komentátoři se již věnují jiným námětům, stále k nám však promlouvají marketingoví mágové. Na jistý energetický nápoj upozorňují billboardy, na nichž se nachází snímek ministra Schwarzenberga (prý podřimujícího při projevech prezidentských kandidátů) a slogan „Vydržíte déééle“.

Tohoto propagačního artefaktu si povšimla média; splnila tím obvyklá očekávání reklamních art directorů, jejichž poselství takto vyvolalo „síťový efekt“ a získalo rozsáhlejší, zčásti nehrazenou publicitu. K šíření komerční přispěly mimo jiné Lidové noviny, které v sobotu 1. března otiskly snímek zmíněného billboardu pod titulkem Schwarzenbergův „spánek“ je v reklamě. Fotografie Pavla Kellnera byla doprovázena stručným textem: Klamavá reklama. Fotografii podřimujícího ministra zahraničí Karla Schwarzenberga využil výrobce energetického nápoje ve své nové reklamní kampani. Jde o záběr z volby prezidenta. „Považujeme to za klamavou reklamu. Pan ministr nespí, ale přemýšlí“, reagovala mluvčí ministerstva Zuzana Opletalová. Podle ní úřad nechystá proti kampani žádné právní kroky. „Od toho je tady Rada pro reklamu“, uvedla mluvčí. Zvlášť mne zaujalo, že to vše se nacházelo hned pod názvem stránky, jíž dominovalo označení POLITIKA.

Ono politické na celé věci snad měl být páně ministrův mikrospánek, který on sám původně připustil (usnul prý ve vší úctě), leč tisková mluvčí jej později popřela či spíše přejmenovala. Nemyslím, že se musela takto přičinit, vždyť každé lidské chování máme posuzovat podle situačního kontextu. Jestliže pak dřímota mohla přijít na venkovana, který pásal koně v lidové písničce, měli bychom ji přát i postaršímu ministrovi, jenž se nacházel v prostředí dusném z hlediska fyziologického i duchovního. Ostatně jeden z nedávných zahraničních výzkumů dokazuje, že i pětiminutový spánek významně posílí paměť. U našich německých sousedů jsem četl před léty rozsudek, který členu soudního trestního senátu přiznal právo na příležitostné zklimbnutí. Jím prý obžalovaný nebyl dotčen ve svém právu na spravedlivý proces. Dokonce tvrdím, že Karel Schwarzenberg by si zasloužil pochvalu za onu chvíli úplné nečinnosti (či možná nečitelnosti) hodnou ministra v oblasti diplomacie.

Pochvaly a naopak pokárání se však dostalo jiným. Ve víkendových Lidových novinách z 15. března se záležitosti dotkla má obvykle oblíbená autorka Jana Machalická. Psala o ní v rubrice „Propadliště“ a v poněkud zvláštní (ne)souvislosti s hlavním námětem příspěvku, který nesl výrazný název A zase ty komunisti…. Uvedla zde, že tisková mluvčí ministerstva zahraničí protestovala proti billboardu, který – podle jejího mínění - vtipně využil ministrovy „dřímající tváře k propagaci energetického nápoje (Vydržíte déle). Dá se předpokládat, že kníže, proslulé suchým humorem, nadhledem a jadrnými komentáři, by se spíše zaradovalo nad pohotovostí reklamního kreativisty (sic!). Paní mluvčí mu to ale zkazila.“

Nevím, odkud paní redaktorka Machalická vzala svůj předpoklad o tom, jak by pan ministr reagoval. Lidsky i politicky je pochopitelné rozhodnutí ministra Schwarzenberga, že on sám nehodlá proti billboardu nastoupit cestu práva, byť by byl k takovému zásahu oprávněn podle občanskoprávních předpisů na ochranu osobnosti. Jeho zdřímnutí či pózu hlubokého zamyšlení mohou sice zveřejňovat a komentovat novináři (dovoluje jim to zpravodajská licence v § 12 odst. 3 Občanského zákoníku), neexistuje však žádná reklamní licence, která by umožňovala svévolně operovat s lidskou tváří a jinými osobnostními argumenty při nabídce zboží a služeb. Možná se pan ministr řídil starořímskou zásadou „de minimis non curat praetor“ (volně přeloženo: osoba v určitém postavení se nestará o maličkosti); snad si uvědomoval, že požadovat prostřednictvím soudu omluvu by bylo jen dalším příspěvkem k propagaci energetického nápoje. (Ostatně, kdosi vtipný prohlásil, že vyžalovaná omluva se většinou podobá pokusu vrátit zubní pastu do tuby, z níž již byla jednou vymačkána.) Žádat peněžní zadostiučinění či dokonce bezdůvodné obohacení (ve výši obvyklých honorářů za účinkování v reklamě) by zřejmě Karlu Schwarzenbergovi připadalo málo lidsky přijatelné a politicky neprozíravé.

Nemyslím si ovšem, že tisková mluvčí ministerstva Zuzana Opletalová jednala v rozporu s předpokládanou nebo dokonce jí sdělenou vůlí svého ministra. Ten totiž ví, jako muž světa znalý, že osobnosti veřejného zájmu nesmějí v reklamě účinkovat, i kdyby s tím výslovně či mlčky souhlasili. Jednalo by se o rozpor s dobrými reklamními mravy a dobrými mravy hospodářské soutěže. Nositelé veřejné autority nemají být totiž použiti tím či oním způsobem k tomu, aby ve prospěch některého ze soutěžitelů provozovali obchodní propagaci, které v němčině říkají Aufmerksamkeitwerbung (reklama vyvolávající pozornost); jsou povinni pečovat o svou neutralitu ve vztahu k účastníkům konkurenčního soupeření. Takže si nemyslím, že „kníže proslulé suchým humorem…..by se spíše zaradovalo nad pohotovostí reklamního kreativity“ , tím spíše, že na reklamním výkonu nebylo mnoho humorného a kreativního.

Paní tisková mluvčí také nic nepopletla, když proti billboardu protestovala. Pro takové tvrzení mám doklad ze zahraničí. Svého času v Německu média uveřejňovala stovky a stovky vtipů, které si dobíraly kancléře Kohla a jeho postavu hruškovitého tvaru. (Sám jsem z kancléřových karikatur shlédl rozsáhlou výstavu.) Takové jednání bylo kryto tak zvanou uměleckou licencí (u nás rovněž v § 12 odst. 3 Občanského zákoníku) a rozumný politik proti němu nic nenamítal; chápal je spíše jak příspěvek ke své popularitě. Jakmile však jeden z výrobců hruškovice nabízel svůj alkoholický nápoj v lahvi, která nepochybně připomínala Kohla, ostře proti tomu vystoupil kancléřův úřad a právním zásahem hrozil. Vyjádření paní mluvčí našeho ministerstva zahraniční věcí, která ve věci Schwarzenbergovy (ne)dřímoty odkázala na Radu pro reklamu (v její kompetenci nejsou právní opatření) bylo dosti krotké. Nicméně se alespoň distancovala od reklamy se snímkem svého ministra. Oproti stanovisku některých jiných mluvčích (k tomu viz mimo jiné kapitolu „Kdy je dotčen prezident?“ v mé knížce Právníkovy fejetony) jde přece jen o pokrok.
Celý příspěvek

pátek 14. března 2008

Nihil nisi acta…?!

Tahle parafráze rodového hesla bývalých pánů mých předků žijících na schwarzenbergských panstvích hlubockém a třeboňském mne napadla, jakmile na mne ze zpravodajství jukla zpráva, že exekutor Josef Potoček mající od Obvodního soudu pro Prahu 1 požehnání pro exekuci na Správu Pražského Hradu se rozhodl z jejího majetku zaútočit hned na samotný Pražský Hrad a katedrálu svatého Víta (viz např. zde http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=523997).

V první vlně jsem se tiše rozzuřil, proč někdo kvůli dluhu v řádu pár set tisíc korun uvalí exekuci zrovna na nejposvátnější stavby v zemi, a hned jsem si začal představovat, jak se ve večerním zpravodajství potkám s klasickým zdůvodněním, že se jedná o „standardní řešení“ (blíže k tomuto spojení zde: http://jinepravo.blogspot.com/2008/02/slovnk-newspeaku-pro-zanajc-politiky.html), a že exekutor nemůže přihlížet k tomu, jaká je povaha dlužníka či nemovitostí, které jsou ve hře, a jakmile se exekuce rozjede, vrhne se na všechny nemovitosti, které jsou na dlužníka psány v katastru nemovitostí, nehledě na jejich povahu (a nedělám si iluze o tom, že skutečné záminky jsou přesně opačné), padni komu padni. Vyjde prostě z toho, co má v podkladech, k čemu je oprávněn soudním posvěcením a jaký majetek najde v katastru nemovitostí…

Hned v druhé vlně jsem si ale řekl, že se dá tato formální a za hranice „spisů“ oficiálně nevidící úvaha sotva vyčítat exekutorovi (ať už si o mnohých jednotlivých vykonavatelích tohoto povolání mohu myslet cokoli, někdo tu práci zkrátka dělat musí, ba musí k tomu být i určitým způsobem osobnostně předurčen), když ani vrchol soustavy obecných soudů v civilních a trestních věcech se často nezmůže na nic lepšího. V tomto druhém sledu se mi totiž vybavilo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 4 Tz 47/2007, ve věci věznění Jana Šimsy, jehož protiústavnost konstatoval teprve nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 2268/07 z letošního posledního únorového dne. Tato protiústavnost totiž podle Ústavního soudu za zpravodajství Elišky Wagnerové, předsednictví Jiřího Nykodýma a votantství Stanislava Balíka plynula právě z neschopnosti Nejvyššího soudu vyhlédnout za hranice spisu do reality politické perzekuce v Československu 70. let.

Tímto usnesením Nejvyšší soud zamítl stížnost pro porušení zákona podanou proti rozhodnutí Městského v Brně z roku 1978 (posvěcenému usnesením krajského soudu jako soudu odvolacího tamtéž) ministrem Pospíšilem za souhlasného mručení Nejvyššího státního zastupitelství (!). Přiznávám, že při čtení citací z tohoto zamítavého usnesení Nejvyššího soudu, jsem se musel opakovaně dívat, jestli bylo opravdu vydáno v roce 2007. Nejvyšší soud posuzoval, zda dnešním pohledem obstojí nepodmíněný trest uložený evangelickému faráři (bez státního souhlasu) za to, že když mu coby signatáři Charty 77 příslušníci StB dělali domovní prohlídku, při které se dožadovali dopisu od (tou dobou už díky jednomu z výslechů StB zvěčnělého) profesora Jana Patočky (jazykem Krajského soudu v Brně „jistého Patočky“), udeřil rukou do obličeje a povalil přitom na postel poručíka SNB Batu, který se snažil dostat při strkanici tento dopis od Šimsovy ženy. Přiznávám, že při popisu těchto skutkových okolností se mi vybavovala Masarykova klasická věta, že i přes svou mírumilovnost si dokáže představit situace (a jakou jinou situaci, než to, že se přesila policistů režimu, který dovedl k infarktu mého přítele, přetahuje s mou ženou o dopis od tohoto zemřelého přítele?), kdy by útočníka ubil cihlou, byť ji měl i vyrvat ze zdi. Stejně tak by se nám mohl vynořit i klasický citát, že „z hlediska vyššího principu mravního ani (pozn. bloggera) vražda na tyranu není zločinem." Natož pak facka estébákovi. Nejvyšší soud ovšem asi neusíná ani s Masarykem, ani s Drdou (což je více s podivem), a tak spokojeně konstatoval, že skutkovým zjištěním obsaženým v původním rozsudku nalézacího soudu nelze nic vytknout, a uložení osmiměsíčního trestu za tento „útok na veřejného činitele“ komentoval takto: „Městský soud v Brně na základě skutkových zjištění správně dovodil stupeň nebezpečnosti činu pro společnost a kvalifikoval skutek jako trestný čin útoku na veřejného činitele (…). Obviněný Mgr. Jan Šimsa totiž udeřil poškozeného pěstí do obličeje, útočil tedy pěstí na hlavu poškozeného, a v dalším pokračování v útoku bylo obviněnému zabráněno přítomnými policisty. (…) V posuzovaném případě se tedy nejedná ani o zřejmý nepoměr k stupni nebezpečnosti činu pro společnost ani o zřejmý nepoměr k poměrům pachatele.“

Uf. Ústavní soud rozhodující o ústavní stížnosti Jana Šimsy naštěstí vyhlédl za hranice spisu, pořídil si dokonce publikaci Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Českobratrská církev evangelická v agenturním rozpracování StB. Z ní zjistil, že odsouzení Jana Šimsy nebylo ani podle vnitřních dokumentů StB běžným trestem za napadení policisty, nýbrž úspěšným (!) završením akce IDEOLOG zaměřené proti němu již od roku 1973. Sama brněnská StB konstatovala v hodnocení plánu činnosti pro rok 1978, že „k realizaci objektu akce IDEOLOG, faráře a signatáře Charty 77 Jana Šimsy, došlo v roce 1978. Jejím výsledkem bylo Šimsovo odsouzení k odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně.“

Ústavní soud si tedy ke spisu vzal na pomoc i vlastní historickou paměť, vzpomněl si, že to, co se ze spisu může jevit jako útok na veřejného činitele, který jen koná povolenou domovní prohlídku (podle Nejvyššího soudu to bylo asi totéž, jako kdyby se dnešní policista přetahoval při domovní prohlídce s narkomankou o náčiní k vaření pervitinu), bylo z pohledu samotné StB ve skutečnosti jen úspěšným vrcholem mnohaleté cílené řady represe a provokací. Ústavní soud to řekl slovy, která si zaslouží citaci:
„48. (...) Z usnesení odvolacího soudu každý rozumný a nepředpojatý čtenář, který ani nemusí mít právnické vzdělání, pochopí, že pro odvolací soud byla vina stěžovatele vlastně prokázaná již v okamžiku rozhodování o vrácení věci soudu nalézacímu. I v tomto kontextu je třeba hodnotit nové rozhodování nalézacího soudu, které se přizpůsobilo sice přímo nevyslovenému, avšak naprosto zjevnému názoru odvolacího soudu.
49. Nejvyšší soud pochybil, když se spokojil při hodnocení stížností pro porušení zákona napadených rozhodnutí toliko s trestním spisem a vyjádřením státního zástupce a stěžovatele. Z výše uvedených důvodů mu mělo být zřejmé, že věc je třeba objasnit v ještě širším kontextu, který z pochopitelných důvodů není možné hledat toliko v původním trestním spisu. Tímto širším kontextem jsou údaje, které si opatřil Ústavní soud z veřejných zdrojů (viz část III., body 29 – 35). Poznatky z tohoto zdroje doplňují trestní spis v tom smyslu, že vysvětlují ta bílá místa, která v původním trestním řízení důkazně zaplňována nebyla a ani nemohla být, neboť záměry StB nebyly v souladu dokonce ani s tehdy platnými právními předpisy. Z tohoto širšího kontextu plyne, že ve skutečnosti byl hledán jakýkoli důvod pro omezení osobní svobody stěžovatele, za účelem znemožnit mu jeho činnost v rámci ČCE. Tento účel veškerého postupu proti stěžovateli vážně koliduje s principy uvedenými v části IV. a především představoval masivní útok na stěžovatelovu lidskou důstojnost, když stěžovatel, nezastřeně označovaný jako „objekt“ opatření ze strany státní moci (viz bod 35), byl zbaven mimo jiné i vlastní odpovědnosti, neboť bez ohledu na jeho vlastní zavinění se měl stát tak či onak předmětem represe ze strany státní moci, a to pro své svědomí a občanské přesvědčení. Tehdy platná ústava (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) sice výslovně negarantovala lidskou důstojnost jako základní právo, to však neznamená, že tehdejší stát neměl povinnost ji respektovat. Požadavek respektu k lidské důstojnosti totiž pramení ze samotných základů evropské civilizace tak, jak se utvářela od antiky, přes křesťanství a osvícenství až po závěry právě v podobě nutnosti respektu k lidským právům, k nimž došla po trpkých zkušenostech s nacismem. Když Nejvyšší soud stížností pro porušení zákona napadená rozhodnutí nezrušil, pokračoval v zásahu do stěžovatelovy lidské důstojnosti, ač ochranu základních práv mu ukládá čl. 4 Ústavy ČR a lidskou důstojnost jako subjektivní právo dnes již výslovně garantuje čl. 10 Listiny.
50. To vše přesto, že Ústavní soud svými nálezy (viz bod 40) v minulosti opakovaně vybízel Nejvyšší soud ke změněnému přístupu k interpretaci práva. Aplikací zažitých, avšak dnes již ústavně neaprobovatelných formalistních přístupů při posuzování věcí, stejně jako týž přístup k interpretaci práva Nejvyšším soudem, podkopává důvěru veřejnosti ve spravedlivé rozhodování na základě práva (viz bod 38). Tato důvěra je stejně podkopávána i tím, že se Nejvyšší soud doslova schovává za paragrafy procesních předpisů (zde trestní řád), aniž by vyložil svůj skutečný názor a osvětlil svůj postoj k činům, hodnoceným před rokem 1989 jako činy trestné.“

Co dodat? Nebudu polovičatě parafrázovat, jak Ústavní soud vyložil (body 36-45 nálezu) slovy Balzaca, Fullera a dalších podmínky důvěry společnosti v justici. Pouze připomenu, že to, že má být Spravedlnost, jak ji známe ze soch a obrazů, slepá, opravdu jistě neznamená, že má být také nelidská a bez paměti. Škoda, že to v tomhle případě došlo teprve Ústavnímu soudu. Štěstí, že to došlo aspoň jemu…

P.S.: Pikantní drobností tohoto nálezu uveřejněného na stránkách http://www.concourt.cz/scripts/detail.php?id=578 mimochodem je, že jméno stěžovatele, byť fyzické osoby, je uvedeno v plném znění, dokonce ozdobeno akademickým titulem, zatímco soudci sami zůstávají bez titulů, jakoby jen se svým citem pro spravedlnost… Jakoby i české soudy už postupně přicházely na to, že přinejmenším anonymizace všeobecně známých fyzických osob je pouhou formální komedií (obdobně postupoval před pár týdny i Nejvyšší správní soud při uveřejnění rozsudku 2 As 17/2008 o protizákonnosti zákazu shromáždění svolaného do Plzně žalobcem Václavem Burešem - http://www.nssoud.cz/anonym.php?ID=14094), stejně jako anonymizace osob právnických je v drtivé většině případů prostě jen zbytečná….
Celý příspěvek

úterý 11. března 2008

Temporální působení práva Společenství ad absurdum?

Drtivá většina dosavadní aplikace práva ES českými soudy se týkala posuzování skutečností, které nastaly před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. před 1. květnem 2004. Pro (hmotně-právní) posouzení těchto skutečností je tak rozhodující právní úprava, která byla platná v okamžiku realizace relevantních právních skutečností, se kterými tehdejší přepisy spojovaly vznik/změnu/zánik atd. právního vztahu.

Z tohoto obecného principu působení nové právní úpravy od okamžiku přistoupení pouze do budoucna stanovily vrcholné soudy (NSS a NS) judikatorní odchylku pro případy, kdy jsou po přistoupení posuzovány skutkové okolnosti, které nastaly před přistoupením, nicméně posuzovaná materie spadá do jedné z aproximovaných oblastí. Jednalo se o oblasti práva, ve kterých se Česká republika zavázala provést sblížení českého práva s právem ES již před přistoupením na základě aproximačních dohod. S ohledem na tyto případy Nejvyšší správní soud (a později i Nejvyšší soud) opakovaně konstatoval (dnes již desítky případů), že právní předpisy Společenství a judikatura Soudního dvora ES slouží jako vhodné výkladové vodítko při výkladu české právní úpravy, a to i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem České republiky do Evropské unie. Předpokladem inspirace právem ES a judikaturou Soudního dvora je skutečnost, že vykládané ustanovení českého právního předpisu bylo přijato za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a český zákonodárce nevyjádřil úmysl se od normy práva Společenství odchýlit (srov. rozsudek NSS ze dne 29. září 2005, č. j. 2 Afs 92/2005 - 45, č. 741/2006 Sb. NSS nebo rozsudek ze dne 22. března 2007, č. j. 9 Afs 5/2007-70, www.nssoud.cz a další rozhodnutí).

Další krok v sérii „konformního“ výkladu i pro posuzování skutkových okolností i před přistoupením učinil nejnověji Ústavní soud. Dle mého názoru však ve svém nálezu ze dne 6. listopadu 2007 (sp. zn. II. ÚS 3/06, přístupné přes NALUS) napnul konstrukci „souladného výkladu před přistoupením“ za logicky únosnou mez. Oč šlo: v roce 1995 uzavřel stěžovatel zjevně krajně nevýhodnou smlouvu na hrnce Zepter. Z vylíčení skutkových okolností není myslím pochyb o tom, že to byla smlouva nemravná a zřejmě došlo při jejím uzavírání i ke klamavým praktikám ze strany prodejce, ne-li rovnou k podvodu. Režimem by tato smlouva spadala mezi spotřebitelské smlouvy a pokud by to bylo v době, kdy občanský zákoník tento typ smluv znal a poskytoval stěžovateli ochranu, zřejmě by jeho postavení bylo výhodnější. Nicméně spotřebitelské smlouvy a odpovídající ochranná ustanovení byla do občanského zákona zavedena až novelou účinnou od 1. 1. 2001.

To však Ústavnímu soudu nevadilo a rozvinul konstrukci, kterou se snaží vztáhnout aproximační souladný výklad i na skutkové okolnosti, které se staly v době, kdy o žádné aproximaci nebylo ani vidu, ani slechu. Klíčové pasáže nálezu znějí:

29. Ačkoliv předmětný právní vztah vznikl v roce 1995, nelze podle Ústavního soudu zcela přehlížet, že svým vznikem a povahou jde o vztah obdobný vztahům vzniklým na základě tzv. spotřebitelských smluv, neboť je nepochybné, že stěžovatel byl v daném vztahu v postavení spotřebitele a prodávající dodavatele, přičemž ke kontraktaci došlo mimo obchodní prostory dodavatele.
30. Režim spotřebitelských smluv (smluv na ochranu spotřebitele) byl však výslovně upraven v občanském zákoníku až novelou provedenou zákonem č. 367/2000 Sb., a to s účinností od 1. 1. 2001. Jejím cílem bylo zajistit harmonizaci českého smluvního práva s evropským spotřebitelským právem, resp. s aquis communautaire dosaženého v této oblasti (pro nyní posuzovanou skutkovou situaci jsou relevantní zejména směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. 12. 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory a směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).

[...]

Klíčové „dovysvětlení“ výše uvedené pasáže jsou jakési „poznámky na okraj“ v závěru rozhodnutí:

40. Ústavní soud považuje za nutné ve formě obiter dicta uvést, že kromě ústavněprávních důvodů pro poskytnutí ochrany stěžovateli, a to shora naznačenou cestou výkladu jednoduchého práva, lze zřejmě důvod ochrany spatřovat též v doktrinálním působení komunitárního práva.
41. Jak uvedeno výše, právní skutečnosti zakládající vztah mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL, s. r. o., nastaly před účinností novely občanského zákoníku, která harmonizovala český právní řád s acquis communautaire v oblasti ochrany spotřebitele, a nastaly rovněž před samotným vstupem ČR do EU, tedy před okamžikem možného působení norem komunitárního práva ve vnitrostátním právním řádu.
42. V době vzniku tohoto právního vztahu tedy nepůsobilo na území ČR komunitární právo a dokonce ani neexistovala domácí právní úprava implementující komunitární právo před samotným vstupem ČR do EU.
43. V rozsudku ze dne 10. 1. 2006, C-302/04 Ynos dospěl Evropský soudní dvůr k závěru, že má pravomoc k výkladu směrnice Společenství, pokud jde o její použití v novém členském státě, pouze ode dne přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii. Jinak řečeno, v případech, v nichž skutkové okolnosti nastaly před přistoupením státu k EU, není dána jeho jurisdikce, pokud jde o řízení o vznesené předběžné otázce.
44. Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU. Ostatně takový přístup k výkladu domácího práva si již osvojily i české obecné soudy. V rozsudku ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 242/2006, Nejvyšší soud ČR odkázal, pokud jde o povinnost předložit předběžnou otázku, na nedostatek pravomoci ESD vyplývající právě z rozhodnutí Ynos, avšak současně uvedl, že při výkladu domácího práva implementujícího směrnici z obsahu této směrnice vycházel. Rovněž Nejvyšší správní soud již v rozhodnutí ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 92/2005, uvedl, že „i v případech, kdy se posuzují skutkové okolnosti, k nimž došlo před vstupem ČR do EU, a rozhodným právem je právo tehdy účinné, je nutno ustanovení českého právního předpisu, přijatého nepochybně za účelem sbližování českého práva s právem Evropských společenství a majícího svůj předobraz v právní normě obsažené v právu Evropských společenství, vykládat konformně s touto normou…” Jinak řečeno, české obecné soudy již ve své judikatuře akceptovaly, že i v případech skutkových okolností nastalých před přistoupením ČR do EU je třeba při aplikaci domácího práva implementujícího komunitární právo přihlížet k normám komunitárního práva.
45. V nyní projednávaném případě je situace odlišná v tom, že na dané skutkové okolnosti dopadá právní úprava platná dokonce před přijetím domácích norem implementujících komunitární právo ochrany spotřebitele.
46. V této souvislosti lze obecné soudy upozornit na judikaturu Evropského soudního dvora, která v této oblasti rozšířila povinnost eurokonformního výkladu domácího práva dokonce mimo rámec časové působnosti norem komunitárního práva. Například v rozsudku ze dne 13. 11. 1990, C-106/89 Marleasing SA v. La Comercial Internacional de Alimentacion SA., rozsudku ze dne 16. 12. 1993, C-334/92 Teodoro Wagner Miret v. Fondo de Garantía Salarial, nebo rozsudku ze dne 14. 7. 1994, C-91/92 Paola Faccini Dori a Recreb Srl ESD dovodil povinnost vykládat „ve světle” komunitárních norem nejen ustanovení domácího práva implementující komunitární předpis (směrnici), ale též národní právo jako celek, a to bez ohledu na to, zda se jedná o domácí legislativu přijatou po příslušném komunitárním předpisu, nebo domácí právní normy předcházející přijetí komunitárnímu předpisu („…při použití vnitrostátního práva, ať se jedná o ustanovení přijatá před přijetím nebo po přijetí směrnice, je vnitrostátní soud povolaný k jejich výkladu povinen činit tak v co největším možném rozsahu ve světle textu a účelu směrnice…”).
47. Obecné soudy by zřejmě v daném případě měly nalézt takový výklad ustanovení občanského zákoníku ve znění účinném v době uzavření smlouvy mezi stěžovatelem a společností ZEPTER INTERNATIONAL s. r. o., který bude reflektovat nejen shora uváděné ústavněprávní podmínky, ale též i obsah a účel evropské ochrany spotřebitele obsažené v příslušných směrnicích, byť v okamžiku vzniku vztahu neexistovala v právním řádu výslovná úprava implementující tyto směrnice a ČR nebyla členem EU.

Domnívám se, že ve výše uvedené pasáží Ústavní soud pomíchal příslovečné hrušky s jablky a i dalším ovocem.

Ad: „Tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU.“

Toto sdělení podle mě nemá oporu v právu ES. Pokud zde ÚS nechce dovozovat přímý či nepřímý účinek práva ES v režimu Evropských smluv (Smluv o přidružení), pak mi není jasné, z jakého ustanovení práva ES či judikatury Soudního dvora plyne POVINNOST tohoto výkladu domácího práva v souladu s právem ES. Jediné, z čeho by mohl být činěn pokus tuto povinnost dovodit, by byla samotná asociační dohoda, respektive její článek 69, který stanovil obecnou aproximační povinnost státu. Tuto skutečnost však nikdo nikdy (pokud je mi známo) autoritativně nekonstatovat; už vůbec to nemohl učinit Soudní dvůr sám, který by ve vztahu k asociovaným státům neměl žádnou jurisdikci (nemohl tudíž vyložit obsah povinnosti v čl. 69 s ohledem na tehdy nečlenský stát).

VHODNOST, nikoliv povinnost souladného výkladu dovodil kupř. Nejvyšší správní soud výlučně na půdorysu vnitrostátního práva a nutnosti rozumného výkladu českého práva, v konkrétním případě zákona a o DPH. Logika je prostá: pokud se Česká republika snažila přiblížit modelu X a zároveň zákonodárce výslovně neřekl, že s ohledem na právní předpis či ustanovení Z se ji přiblížit nechce (výslovně se tedy odchyluje), dává smysl, aby se při pochybnostech o výkladu českého práva zohlednil také předobraz. Stejná logika ostatně funguje při vnitrostátním výkladu právního „transplantátu“, který byl úmyslně přejat z cizího právního řádu. Je však nutné zdůraznit, že zde je podnětem pro souladný výklad vnitrostátní právo, nikoliv nějaká povinnost uložená z venčí. Nicméně z této logiky zároveň plyne, že daný aproximační předpis musel v okamžiku vzniku relevantní právní skutečnosti již existovat.

V dobu 46 je pak citována nepřiléhavá judikatura, která se týká především věcné působnosti souladného výkladu a rozhodně z ní neplyne, že by členské státy měly povinnost souladně vykládat i pro skutkové okolnosti před přistoupením. Judikatura tam citovaná se totiž vztahovala na dvě otázky:

(i) vztahuje se povinnost souladného výkladu také na vnitrostátní právní předpisy, které nebyly přijaty k provedení určité směrnice?
(ii) vztahuje se souladný výklad také na právní předpisy, které byly přijaty před samotnou směrnicí?

V obou případech říká Soudní dvůr ano. Nicméně souladný výklad je povinností orgánů členského státu – žádná z citovaných kauz nemá nic co do činění s otázkou přistoupení členského státu. Situace sub (ii) se totiž typicky vztahují na situace, které vznikly v již přitupivších členských státech v okamžiku, kdy existuje PO PŘISTOUPENÍ předchozí vnitrostátní zákonná úprava a na scénu vstupuje následná úprava Společenství. Vše toto se nicméně odehrává za plného členství daného státu.

Chápu dobrý úmysl Ústavního soudu poskytnout ochranu dané fyzické osobě, která se v roce 1995 dostala do ohniska „profesního zájmu“ prodavačů hrnců Zepter. Nicméně provádět souladný výklad s něčím, co vznikne až za 6 let a o čem dané osoby nemohly mít v rozhodný okamžik ani tušení, mi přijde problematické. A už vůbec nelze mluvit o „povinnosti eurokonformního výkladu“. S podobnou logikou by pak asi nebyl problém dovodit „povinnost“ souladného výkladu také na kauzy z let 80, na restituční spory či rozhodování o zániku ČS občanství z druhé poloviny 40 let.

Pro přesnost: nikdo netvrdí, že Ústavní soud nemohl v dané kauze využít právo ES jako zdroj inspirace, tedy jako přesvědčivý pramen pro výklad práva vnitrostátního. To je přirozeně možné i bez ohledu na temporální aspekty; Ústavní soud může kupříkladu současný výklad pojmu „dobré mravy“ naplnit za pomoci srovnání, mimo jiné i s právem ES. Toto vhodné srovnání však nelze konstruovat jako „povinnost“ souladného výkladu a pro jeho nerespektování rušit rozhodnutí nižších soudů. Analyzovaný judikát, ač věcně dochází dle mého názoru ke korektnímu závěru, pak kulhá právě v rovině argumentační a neschopností rozlišit mezi závazným a přesvědčivým působením práva ES ve vnitrostátním právu.

Ještě poznámka na okraj: k temporálním aspektům se ostatně vyjadřuje sama směrnice v čl. 10, kde stanoví:

„1. Členské státy uvedou v účinnost právní a správní předpisy nezbytné pro dosažení souladu s touto směrnicí nejpozději do 31. prosince 1994. Neprodleně o nich uvědomí Komisi.
Tato ustanovení jsou použitelná pro všechny smlouvy uzavřené po 31. prosinci 1994.“

Zákonodárce Společenství si tudíž byl vědom typu výkladových problémů, který by mohly nastat aplikací nových kritérií spotřebitelských smluv na stávající závazky a jasně říká, že ustanovení této směrnic se má aplikovat pouze do budoucna.
Celý příspěvek

čtvrtek 6. března 2008

Vojtěch Cepl: Strašidlo akademismu

Vojtěch Cepl (jak sám uvedl v jednom z komentářů - neplést s profesorem Ceplem!), který zde na Jiném právu občas vystupuje i pod přezdívkou Argonantus, nám poslal zajímavý příspěvek který se týká „strašidla akademismu. Dovolil jsem si využít té možnosti a připojit i několik svých poznámek, které najdete níže (spolu s krátkou glosou Petra Břízy).

Strašidlo akademismu

Akademik Knapp, když si kupoval dům na Babě v Praze, si sám sepsal kupní smlouvu. A hrdě ji donesl na notářství k registraci. Dáma, jejíž jméno dějiny už zapomněly, shlédla jeho dílo, shledala několik chyb, a na závěr pravila: „ A nechcete si na to vzít nějakého právníka?“

Nechme stranou, na čí straně byla pravda; jako demonstrace rozdílu mezi světem akademickým a praktickým je to výmluvné až dost. Mezi těmi světy zeje úplná propast
.

Problém začíná právnickou fakultou. Právo je drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování. Vědou je jenom ta nepatrná část, která zkoumá podstatu fungování oněch pravidel.

V tom se právo velice podobá lékařství. Každý ví, že student se učí léčit nejen z „hrubých knih“, ale musí odvést určité hodiny praktických cvičení na pitevně i s živými lidmi, jinak se lékařem nikdy nestane. Tato prostá taktika u práva z neznámých důvodů u nás nefunguje; student se učí právo výhradně „nasucho“, bez přítomnosti živého klienta. Sepisuje kupní smlouvu o nemovitosti, aniž by kdy nějakou nemovitost za stejným účelem prohlédl; navrhuje svěření dítěte do výchovy, aniž by někdy viděl dítě a rodiče jednající o podobné věci. Výsledkem je, že student sice ví, co je v zákonech, případně, kde si to najít, ale vlastně neví, o čem je celou dobu řeč. Nesčetné praktické detaily se člověk naučí výhradně, pokud si to vyzkouší. Jízdu autem a na lyžích se člověk také nenaučí pouhou teorií.

Ihned po skončení fakulty se student může rozhodovat; odejde „do života“, a nebo „zůstane“ na fakultě či v podobném místě. Právě díky tomu, že u nás je dovoleno odejít ihned na školu, nově vzniklé vědecké embryo akademika stále nemusí být jakkoli dotčeno praxí; obrazně řečeno, učí jízdu na lyžích, aniž na nich kdy stál. Schválně udělejte průzkum ve svém okolí, jak jsou na tom s praxí učitelé na fakultách (včetně slavných profesorů), legislativci na ministerstvech nebo právníci v politických postech. Až zjistíte to, co já, vyjasní se i smysl tichého implicitního přesvědčování studentů na fakultách, že „praxe vám netřeba“. Profesor – nepraktik svůj nedostatek nepřizná ani sám sobě; natožpak studentům.

Takto vzniká hned od počátku mezi „akademiky“ a „praktiky“ neviditelná zákopová válka. Její projevy najde bystré oko velmi snadno. Stojí za povšimnutí, jak minimální vliv mají mezi právnickým světem „praví“ akademici ve skutečnosti
zde. Prostě je žádný „dospělý“ právník nečte. Mimochodem, pěkná tvrdá přestřelka nad textem Jiřího Přibáně zde na Jiném právu několikrát rezonovala přesně tímto směrem – „k čemu to jako je“ versus „když tomu nerozumíš, tak radši mlč.“

Takový stav je velmi nešťastný pro obě strany. Akademický svět chrlí spousty „teorií pro teorii“, které vůbec žádný vztah k realitě nemají a ani to nepředstírají; navíc má tendenci řešit problémy, které v praxi vůbec problematické nejsou, třeba
zde a mimochodem při tom tvořit problémy nové a skutečné. Praktický svět se zase takto mění v určitou formu fachidiocie; naprostá nepoužitelnost akademického světa v praxi vede k vytváření duplicitních vzdělávacích institucí, jako třeba Justiční akademie. Tam vzniká také duplicitní „kvazi“teorie, která se zabývá zejména procesními problémy. Vůbec až maniakální nadšení nad procedurálními otázkami je typický projev postaršího zapřísáhlého praktika; jakoby vycítil, že v tomhle hájemství bývají akademici bezbranní jako batolata. Procedura se pak stává smyslem celého sporu. Odtrženost od teorie se tak velmi snadno zvrhává v odtrženost od morálky.

Profesoři a docenti, co si otevřeli advokátní kancelář, jakož i advokáti a soudci, co zkouší učit, jsou srdečně neoblíbeni oběma světy. Přes zjevné problémy, které s tím vznikají, to vidím jako jednu z cest řešení; kdyby se alespoň minimální praxe stala povinností u všech učitelů, možná by to bylo vnímáno jinak. Jiná dobrá věc v tomto směru je Ústavní soud, NSS a další, kde se setkávají lidé z praxe s pravými akademiky, a jsou donuceni spolupracovat.

Řekl bych, že Jiné právo má také šanci z této zapomenuté žíly těžit. Věřte, že je zlatá.


Doufám, že nebudu působit jako potrefená husa, když se teď akademiků trochu zastanu (a snad mě trochu kvalifikuje i moje nepatrná dvouletá praxe u vládního zmocněnce pro zastupování před ESD a krátké nahlédnutí pod pokličku Soudního dvora).

Předně nesouhlasím s tím, že by „Právo [bylo] drtivou většinou řemeslo, a nikoli věda; dovednost, kterak skloubit lidské chování s pravidly tohoto chování“. Podle chápání Vojtěcha Cepla jsou ta pravidla prostě daná a teď jde jen o to, aby se lidé podle nich chovali. Když se nad takovým vymezením práva zamyslíme, chybí v něm to, okolo čeho se většina sporů v právu točí: "jaká ta pravidla mají být, co je jejich cílem, popřípadě, jak se ta pravidla mají vyložit"?

V tom se právo také liší od lékařství: tam je mnohem jasnější, co je jeho cílem: uzdravit pacienta. A všimněme si, že v hraničních případech se asi vzpíráme tomu, označit volbu lékaře, zda pokračovat v léčbě smrtelně nemocného pacienta, který trpí, za „řemeslnou“. A těžko se takovou volbu medik naučí zvládat tím, že bude skvěle ovládat skalpel. Přesto je neméně důležitá.

Bude jistě krokem dopředu, když budou právnické fakulty opouštět absolventi, kteří budou umět více, než jen odrecitovat ustanovení občanského zákoníku. A bude skvělé, když je budou učit řemeslně schopní právníci, nikoliv recitátoři jediných pravd zjevených v textu zákonů a učebnic. Nemyslím však, že by umění napsat kupní smlouvu bylo pro absolventa, kterého naše společnost potřebuje, dostatečné.

Vidím to na Oxfordu a možná ještě více tady v New Yorku. Při kursu o federálních soudech a federalismu se profesor Neuborne už několikrát zastavil a řekl: „Musíte si sami pro sebe rozhodnout, co je správné řešení. Já Vám ho dát nemůžu“. Naznačuje tím důležitou věc, kterou by právnické fakulty měly učit: „Právo je někdy o složitých hodnotových volbách. Fakulta může studenty naučit, jak ty volby promýšlet, konečné rozhodnutí (a odpovědnost za něj) je ale na nich“. České fakulty to nedělají a nebudou to dělat ani s učiteli, kteří právo chápou pouze jako řemeslo.

Samozřejmě hluboce souhlasím s Vojtěchem Ceplem v tom že by učitelé na právnických fakultách měli mít kontakt s praxí (koneckonců, třeba profesor Neuborne je veterán stovek řízení před federálními soudy). Současný prachbídný stav právnického vzdělávání v Česku a odtržení akademie od reálných problémů však není o tom, že by učitelé neměli praxi (stačí se podívat na profesní životopisy současných učitelů; tipl bych si, že nejméně polovina je současně advokáty nebo pracuje v jiné právnické profesi mimo fakultu).

Nakonec, trochu pochybuji o tom, že by mezi skutečnými akademiky a praktiky v Česku existovala jakási zákopová válka. Jde jen o to, koho považovat za skutečného akademika. Tím pro mě není někdo, kdo sedí ověšen českými tituly v akademické funkci na fakultě a jednou za rok publikuje článek, který přepisuje (v lepším případě) důvodovou zprávu k zákonu. Akademikem je pro mě především člověk, který se umí podívat za horizont všedních dnů, pojmenovat problém, který praxe ve své každodennosti nevidí a zároveň je schopný nabídnout jeho řešení.

Nechci se mýlit, ale třeba autor příspěvku, na který Vojtěch Cepl odkazuje jako na „řešení teoretického problému, který neexistuje“, takovým akademikem je - a nejenom pro mě.

Když jsem tuto svoji reakci diskutoval s Petrem Břízou, přišla mi od něj odpověď, která vystihuje to, co chci říci, ještě lépe:

Já myslím, že pan soudce Cepl bojuje s problémem, který je starý jako lidstvo samo a který vůbec není specifický český problém. To ví přece každý, že není šťastné být pouze teoretik nebo pouze praktik.

Problém je, jak se v ČR na právo obecně nahlíží a jak se vyučuje na fakultách. Není ani tak důležité, aby na fakultě někdo někoho učil psát kupní smlouvu, ale aby bylo jasně vysvětleno, co je podstatou kupní smlouvy, jaké hodnoty chrání a proč a jestli se k té kupní smlouvě přistupuje všude jako v ČR. Místo toho se jen odpapouškuje česká úprava.

Takto „vyzbrojení“ absolventi pak přejdou do praxe, kde jim ti starší praktici předají vzory, podle jakých to psát, i s nesmysly tam obsaženými, protože jiní praktici, tentokráte nemyslící soudci, to takto „chtějí.“ Pak se z nesmyslu stane tradice a ovládání těch nesmyslů se nazývá řemeslem.

Problém teorie v. praxe je věčný a nevyřeší se nikdy. Nemyslím ale, že by to bylo něco, co by mělo pálit specificky ČR. Nás by mělo pálit, že máme nemyslící akademiky, praktiky a soudce, kteří v prvém případě popisují a v druhém aplikují pravidla, aniž by přemýšleli o tom, zda je to tak správně či nikoliv.

Nazývat to v prvém případě akademismem a v druhém řemeslem, je urážka obou těchto slov.
Celý příspěvek