Mediace: v EU již ano, v ČR (zatím) ne...
Na seminář profesora Zuckermana, na nějž mne Honza Komárek vzal vloni na jaře při mé návštěvě v Oxfordu, jsem se opravdu těšil. Jediné, co mi radost trochu kalilo, byla skutečnost, že můj zážitek z hodiny elitního světového odborníka na civilní proces bude tak trochu polovičatý. Náhoda tomu totiž chtěla, že zrovna v době mého tamějšího pobytu byla druhá část Zuckermanova kurzu věnována přednášce jeho amerického přítele, jméno si už nepamatuji, (údajně) předního amerického mediátora. „Třeba to budeš mít jako dobrej trénink na americký způsob výuky,“ smál se tehdy Honza v předzvěsti mé americké mise. Nu, zážitek to tedy rozhodně byl...
Americký mediátor před nás předstoupil po úvodní skvělé hodině, v níž Adrian Zuckerman brilantním způsobem rozcupoval na padrť anglickou úpravu nákladů řízení. Američan byl pomenší chlapík s odulými, zpocenými tvářemi, který na nás koukal přes skla tlustých brýlí. Nejprve dlouze mlčel a pak se začal zvolna pohybovat po místnosti. Místo dlouhých úvodů se na nás obrátil s otázkou, proč jsme šli na práva. Někteří ze studentů mu začali nabízet své odpovědi, ale on vždy jen nespokojeně zakroutil hlavou a mezi zuby procedil „no to samozřejmě taky, ale hlavně?!“ A svou otázku opakoval vytrvale stále dokola, čekaje zřejmě na to, až se najde někdo, kdo šel na práva z toho samého důvodu jako on. Když se však přímo zaměřil na jednu nebohou dívku, jejíchž šest různých odpovědí jej nejen neuspokojilo, ale naopak ještě více rozhohnilo, takže na ni svou otázku téměř řval v jakémsi nepříčetném deliriu, napadlo mne, že ten pán si asi myslí, že existuje jeden univerzální, všemi lidmi sdílený důvod, proč chodí na práva a studenti tohoto oxfordského kurzu si na něj nejsou schopni vzpomenout. Ach, jací to zabedněnci...
„Já jsem šel na práva, protože mě nevzali na mat-fyz,“ ozvalo se z první lavice. Američan ztichl, utřel si zpocené čelo a za uvolněného smíchu studentů se podíval na jejich zachránce, bezelstně rozesmátého profesora Zuckermana, který jej svou upřímnou odpovědí právě vrátil zpátky do reality. Mediátor rezignoval na další nátlak a profesora i nás ostatní seznámil s důvodem, pro který jsme na ty práva šli. „Přece abyste pomáhali lidem!“ Jo, tohle...
Následující přednáška, při níž Američan lítal po místnosti, sedal si a vstával, skákal, křičel a mlčel a hlavně neustále přehrával historky skutečné až neskutečné, spojené se svou mediační praxí, byla opravdu působivá. Svým způsobem. Škoda, že to Honza nemohl ocenit, protože hned po Američanově úvodním extempore seznal, že ho tento hulvát nezajímá a ostentativně usnul, v kterémžto stavu pak vydržel až do skočení celé „lekce,“ byť se pouhé tři metry před ním odehrávalo halasné divadlo v podání zámořského návštěvníka. Každopádně však myslím, že většina ostatních studentů na onen seminář jen tak nezapomene.
Touto úvodní vzpomínkou bych mediaci nerad karikoval. Slyšel jsem o ní přednášet i lidi méně extravagantní, o to však uživatelsky příjemnější a zkušenostmi se onomu Američanovi jistě rovnající. Takhle jsem například na konferenci v Edinburghu shlédl zajímavou přednášku o využití civilní mediace v Anglii a Skotsku, kde s tím mají velice pozitivní zkušenosti a díky různým pobídkám k jejímu využití či sankcím za její nevyužití dosáhli určitého odbřemenění soudů. Pozitivní zkušenosti s mediací najdeme i v jiných evropských zemích a samozřejmě ve Státech.
Jsem přesvědčen, že mediace jakož i ostatní alternativní způsoby řešení sporů jsou užitečná věc. Její výhody jsou mnohé, leč není mým cílem je zde vypočítávat. Jen bych asi zdůraznil hlavní přednost mediace, kterou je dosažení smírného, tedy pro obě strany akceptovatelného řešení. To je asi hlavní rozdíl proti soudním a arbitrážním sporům, kde většinou jedna strana odchází jako ta poražená, nespokojená, zklamaná. Cílem mediace je, aby byly spokojeny obě, respektive aby alespoň obě byly ochotny s daným řešením dobrovolně souhlasit. Primárním cílem tedy není najít pravdu, spravedlnost, ale vyřešit spor smírem. Úplně to láká k filozofickým úvahám o poslání práva a cílech řešení sporů – má se primárně usilovat o dosažení spravedlivého řešení nebo o řešení smírného? Bližší úvahy na toto téma si nicméně odpustím (čímž samozřejmě nebráním jejich případnému rozvinutí ze strany našich komentátorů), abych se konečně dostal k tomu, proč jsem tento post začal vlastně psát.
Evropská unie prolomila další tabu, když po čtyřech letech útrpného vyjednávání pronikla i do oblasti alternativních řešení sporů, a to prostřednictvím Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Směrnice neváže Dánsko, neboť tento stát díky zvláštnímu protokolu připojenému k Amsterdamské smlouvě není vázán komunitárními předpisy podle hlavy IV SES.
Směrnice si neklade za cíl harmonizovat nebo dokonce vytvářet jednotnou úpravu mediačního řízení v členských státech, ale odstranit překážky, které jsou spojené s přeshraniční mediací. Přesto však úpravou některých aspektů přeshraniční mediace vytváří nepřímý tlak na ty státy, které vnitrostátní úpravu mediace dosud nemají. Směrnice by měla podnítit širší využívání tohoto institutu.
Směrnice se vztahuje na mediaci v přeshraničních sporech v občanských a obchodních věcech s výjimkou sporů týkajících se práv a povinností, o kterých nemohou strany podle rozhodného práva rozhodovat samy (typicky půjde o některé rodinné či pracovněprávní věci). Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii) (srov. čl. 1 odst. 2 Směrnice).
„Mediací“ se rozumí formální řízení, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora (čl. 3).
Přeshraniční mediací se rozumí takové mediační řízení, kdy má jedna ze stran bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě než kterákoliv jiná strana, nebo situace, kdy mediační dohoda z jednoho členského státu má být uznána v jiném členském státě (čl. 2). Nic však samozřejmě nebrání členským státům, aby ustanovení směrnice vztáhly i na čistě vnitrostátní případy.
Směrnice by měla být použitelná v případech, kdy soud odkáže strany sporu na mediaci nebo kdy mediaci vyžaduje vnitrostátní právo. Kromě toho, pokud podle vnitrostátního práva může mediační funkci plnit soudce, měla by se vztahovat rovněž na mediaci vedenou soudcem, který není příslušný pro žádné soudní řízení týkající se dotyčné věci (čl. 3). Směrnice vyzývá členské státy k vytvoření podmínek pro vzdělávání a kontrolu mediátorů (čl. 4).
Článek 5 ukládá členským státům, aby zajistily, že soud, u něhož byla podána žaloba, může ve vhodných případech a s ohledem na všechny okolnosti daného případu vyzvat strany, aby k řešení sporu využily mediace či se zúčastnily informativního setkání o možnosti využití mediace.
Článek 6 má na první pohled mimořádný význam, neboť přikazuje, aby strany mohly žádat, aby byl obsah písemné dohody vyplývající z mediace učiněn vykonatelným. Onen mimořádný význam však trochu degraduje fakt, že obsah takové dohody nebude učiněn vykonatelným nejen, pokud je v daném případě v rozporu s právem členského státu, v němž je žádost podávána, ale dokonce i tehdy, pokud právo uvedeného členského státu neumožňuje jeho vykonatelnost. Jak však vysvětluje odst. 19 preambule, neumožňuje toto ustanovení členskému státu znemožnit paušálně vykonatelnost všech mediačních dohod, nýbrž tak může učinit pouze ohledně obsahu konkrétní dohody, zejména v případech, kdy závazek uvedený v dohodě není vykonatelný z důvodu své povahy.
Mediační dohody prohlášené za vykonatelné v jednom členském státě budou vykonatelné v jiných státech EU za podmínek příslušných komunitárních předpisů, konkrétně nařízení Brusel I či Brusel II bis (odst. 20 preambule).
Čl. 7 se snaží ochránit jeden z veledůležitých elementů mediace, jímž je její důvěrnost. Za tím účelem stanoví minimální požadavek, aby členské státy zajistily, s výjimkou některých mimořádných situací veřejného zájmu, aby mediátoři ani osoby zúčastněné na správě mediačního řízení nebyli nuceni předkládat důkazy v občanských a obchodních soudních řízeních nebo v rozhodčích řízeních ohledně informací vyplývajících z mediace nebo souvisejících s mediačním řízením, pokud se strany nedohodnou jinak.
Významný je také článek 8, jenž stanoví, aby stranám, jež si ve snaze o urovnání sporu zvolí mediaci, nebránilo v pozdějším zahájení soudních či rozhodčích řízení ve stejné věci uplynutí promlčecí nebo prekluzivní doby během mediačního řízení. Ustanovení o promlčení nebo prekluzi obsažená v mezinárodních smlouvách, jichž jsou členské státy stranami, tím však nejsou dotčena. Je nepochybné, že se strany uchýlí k mediaci jen tehdy, nebude-li tím ohrožena jejich možnost zahájit v případě krachu mediace ve věci arbitrážní či soudní řízení. Pokud by mediace promlčecí lhůty nestavěla, značně by to limitovalo její atraktivitu.
Konečně čl. 9 a 10 Směrnice se snaží o zpřístupnění informací o mediaci široké veřejnosti a čl. 11 nařizuje Komisi předložit do 5ti let od uplynutí implementační lhůty zprávu o uplatňování Směrnice.
Implementační lhůta členským státům uplyne 21. května 2011. Česká republika tak má na provedení Směrnice necelé tři roky. Podle mých informací se na Ministerstvu spravedlnosti připravuje legislativní úprava vnitrostátní mediace, v rámci níž se však s transpozicí Směrnice nepočítá. Jelikož směrnice upravuje mediaci s přeshraničním prvkem budou její ustanovení promítnuta buď do současného či nového ZMPS, podle toho, který z nich bude v r. 2011 účinný. Z vlastní zkušenosti však vím, že jak to nakonec přesně bude, je v tuto chvíli předčasné předjímat. Pokud však vše dobře půjde, mohli bychom se do několika málo let dočkat legislativního rámce pro mediaci nejen vnitrostání, ale i tu s mezinárodním prvkem.
A třeba pak v rámci plnění čl. 4 přijede českým mediátorům přednášet i ten americký šílenec...
Americký mediátor před nás předstoupil po úvodní skvělé hodině, v níž Adrian Zuckerman brilantním způsobem rozcupoval na padrť anglickou úpravu nákladů řízení. Američan byl pomenší chlapík s odulými, zpocenými tvářemi, který na nás koukal přes skla tlustých brýlí. Nejprve dlouze mlčel a pak se začal zvolna pohybovat po místnosti. Místo dlouhých úvodů se na nás obrátil s otázkou, proč jsme šli na práva. Někteří ze studentů mu začali nabízet své odpovědi, ale on vždy jen nespokojeně zakroutil hlavou a mezi zuby procedil „no to samozřejmě taky, ale hlavně?!“ A svou otázku opakoval vytrvale stále dokola, čekaje zřejmě na to, až se najde někdo, kdo šel na práva z toho samého důvodu jako on. Když se však přímo zaměřil na jednu nebohou dívku, jejíchž šest různých odpovědí jej nejen neuspokojilo, ale naopak ještě více rozhohnilo, takže na ni svou otázku téměř řval v jakémsi nepříčetném deliriu, napadlo mne, že ten pán si asi myslí, že existuje jeden univerzální, všemi lidmi sdílený důvod, proč chodí na práva a studenti tohoto oxfordského kurzu si na něj nejsou schopni vzpomenout. Ach, jací to zabedněnci...
„Já jsem šel na práva, protože mě nevzali na mat-fyz,“ ozvalo se z první lavice. Američan ztichl, utřel si zpocené čelo a za uvolněného smíchu studentů se podíval na jejich zachránce, bezelstně rozesmátého profesora Zuckermana, který jej svou upřímnou odpovědí právě vrátil zpátky do reality. Mediátor rezignoval na další nátlak a profesora i nás ostatní seznámil s důvodem, pro který jsme na ty práva šli. „Přece abyste pomáhali lidem!“ Jo, tohle...
Následující přednáška, při níž Američan lítal po místnosti, sedal si a vstával, skákal, křičel a mlčel a hlavně neustále přehrával historky skutečné až neskutečné, spojené se svou mediační praxí, byla opravdu působivá. Svým způsobem. Škoda, že to Honza nemohl ocenit, protože hned po Američanově úvodním extempore seznal, že ho tento hulvát nezajímá a ostentativně usnul, v kterémžto stavu pak vydržel až do skočení celé „lekce,“ byť se pouhé tři metry před ním odehrávalo halasné divadlo v podání zámořského návštěvníka. Každopádně však myslím, že většina ostatních studentů na onen seminář jen tak nezapomene.
Touto úvodní vzpomínkou bych mediaci nerad karikoval. Slyšel jsem o ní přednášet i lidi méně extravagantní, o to však uživatelsky příjemnější a zkušenostmi se onomu Američanovi jistě rovnající. Takhle jsem například na konferenci v Edinburghu shlédl zajímavou přednášku o využití civilní mediace v Anglii a Skotsku, kde s tím mají velice pozitivní zkušenosti a díky různým pobídkám k jejímu využití či sankcím za její nevyužití dosáhli určitého odbřemenění soudů. Pozitivní zkušenosti s mediací najdeme i v jiných evropských zemích a samozřejmě ve Státech.
Jsem přesvědčen, že mediace jakož i ostatní alternativní způsoby řešení sporů jsou užitečná věc. Její výhody jsou mnohé, leč není mým cílem je zde vypočítávat. Jen bych asi zdůraznil hlavní přednost mediace, kterou je dosažení smírného, tedy pro obě strany akceptovatelného řešení. To je asi hlavní rozdíl proti soudním a arbitrážním sporům, kde většinou jedna strana odchází jako ta poražená, nespokojená, zklamaná. Cílem mediace je, aby byly spokojeny obě, respektive aby alespoň obě byly ochotny s daným řešením dobrovolně souhlasit. Primárním cílem tedy není najít pravdu, spravedlnost, ale vyřešit spor smírem. Úplně to láká k filozofickým úvahám o poslání práva a cílech řešení sporů – má se primárně usilovat o dosažení spravedlivého řešení nebo o řešení smírného? Bližší úvahy na toto téma si nicméně odpustím (čímž samozřejmě nebráním jejich případnému rozvinutí ze strany našich komentátorů), abych se konečně dostal k tomu, proč jsem tento post začal vlastně psát.
Evropská unie prolomila další tabu, když po čtyřech letech útrpného vyjednávání pronikla i do oblasti alternativních řešení sporů, a to prostřednictvím Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/52/ES ze dne 21. května 2008 o některých aspektech mediace v občanských a obchodních věcech. Směrnice neváže Dánsko, neboť tento stát díky zvláštnímu protokolu připojenému k Amsterdamské smlouvě není vázán komunitárními předpisy podle hlavy IV SES.
Směrnice si neklade za cíl harmonizovat nebo dokonce vytvářet jednotnou úpravu mediačního řízení v členských státech, ale odstranit překážky, které jsou spojené s přeshraniční mediací. Přesto však úpravou některých aspektů přeshraniční mediace vytváří nepřímý tlak na ty státy, které vnitrostátní úpravu mediace dosud nemají. Směrnice by měla podnítit širší využívání tohoto institutu.
Směrnice se vztahuje na mediaci v přeshraničních sporech v občanských a obchodních věcech s výjimkou sporů týkajících se práv a povinností, o kterých nemohou strany podle rozhodného práva rozhodovat samy (typicky půjde o některé rodinné či pracovněprávní věci). Nevztahuje se zejména na daňové, celní či správní věci ani na odpovědnost státu za jednání a opominutí při výkonu státní moci (acta iure imperii) (srov. čl. 1 odst. 2 Směrnice).
„Mediací“ se rozumí formální řízení, ve kterém dvě nebo více stran sporu samy dobrovolně usilují o dosažení dohody o vyřešení sporu za pomoci mediátora (čl. 3).
Přeshraniční mediací se rozumí takové mediační řízení, kdy má jedna ze stran bydliště nebo se obvykle zdržuje v jiném členském státě než kterákoliv jiná strana, nebo situace, kdy mediační dohoda z jednoho členského státu má být uznána v jiném členském státě (čl. 2). Nic však samozřejmě nebrání členským státům, aby ustanovení směrnice vztáhly i na čistě vnitrostátní případy.
Směrnice by měla být použitelná v případech, kdy soud odkáže strany sporu na mediaci nebo kdy mediaci vyžaduje vnitrostátní právo. Kromě toho, pokud podle vnitrostátního práva může mediační funkci plnit soudce, měla by se vztahovat rovněž na mediaci vedenou soudcem, který není příslušný pro žádné soudní řízení týkající se dotyčné věci (čl. 3). Směrnice vyzývá členské státy k vytvoření podmínek pro vzdělávání a kontrolu mediátorů (čl. 4).
Článek 5 ukládá členským státům, aby zajistily, že soud, u něhož byla podána žaloba, může ve vhodných případech a s ohledem na všechny okolnosti daného případu vyzvat strany, aby k řešení sporu využily mediace či se zúčastnily informativního setkání o možnosti využití mediace.
Článek 6 má na první pohled mimořádný význam, neboť přikazuje, aby strany mohly žádat, aby byl obsah písemné dohody vyplývající z mediace učiněn vykonatelným. Onen mimořádný význam však trochu degraduje fakt, že obsah takové dohody nebude učiněn vykonatelným nejen, pokud je v daném případě v rozporu s právem členského státu, v němž je žádost podávána, ale dokonce i tehdy, pokud právo uvedeného členského státu neumožňuje jeho vykonatelnost. Jak však vysvětluje odst. 19 preambule, neumožňuje toto ustanovení členskému státu znemožnit paušálně vykonatelnost všech mediačních dohod, nýbrž tak může učinit pouze ohledně obsahu konkrétní dohody, zejména v případech, kdy závazek uvedený v dohodě není vykonatelný z důvodu své povahy.
Mediační dohody prohlášené za vykonatelné v jednom členském státě budou vykonatelné v jiných státech EU za podmínek příslušných komunitárních předpisů, konkrétně nařízení Brusel I či Brusel II bis (odst. 20 preambule).
Čl. 7 se snaží ochránit jeden z veledůležitých elementů mediace, jímž je její důvěrnost. Za tím účelem stanoví minimální požadavek, aby členské státy zajistily, s výjimkou některých mimořádných situací veřejného zájmu, aby mediátoři ani osoby zúčastněné na správě mediačního řízení nebyli nuceni předkládat důkazy v občanských a obchodních soudních řízeních nebo v rozhodčích řízeních ohledně informací vyplývajících z mediace nebo souvisejících s mediačním řízením, pokud se strany nedohodnou jinak.
Významný je také článek 8, jenž stanoví, aby stranám, jež si ve snaze o urovnání sporu zvolí mediaci, nebránilo v pozdějším zahájení soudních či rozhodčích řízení ve stejné věci uplynutí promlčecí nebo prekluzivní doby během mediačního řízení. Ustanovení o promlčení nebo prekluzi obsažená v mezinárodních smlouvách, jichž jsou členské státy stranami, tím však nejsou dotčena. Je nepochybné, že se strany uchýlí k mediaci jen tehdy, nebude-li tím ohrožena jejich možnost zahájit v případě krachu mediace ve věci arbitrážní či soudní řízení. Pokud by mediace promlčecí lhůty nestavěla, značně by to limitovalo její atraktivitu.
Konečně čl. 9 a 10 Směrnice se snaží o zpřístupnění informací o mediaci široké veřejnosti a čl. 11 nařizuje Komisi předložit do 5ti let od uplynutí implementační lhůty zprávu o uplatňování Směrnice.
Implementační lhůta členským státům uplyne 21. května 2011. Česká republika tak má na provedení Směrnice necelé tři roky. Podle mých informací se na Ministerstvu spravedlnosti připravuje legislativní úprava vnitrostátní mediace, v rámci níž se však s transpozicí Směrnice nepočítá. Jelikož směrnice upravuje mediaci s přeshraničním prvkem budou její ustanovení promítnuta buď do současného či nového ZMPS, podle toho, který z nich bude v r. 2011 účinný. Z vlastní zkušenosti však vím, že jak to nakonec přesně bude, je v tuto chvíli předčasné předjímat. Pokud však vše dobře půjde, mohli bychom se do několika málo let dočkat legislativního rámce pro mediaci nejen vnitrostání, ale i tu s mezinárodním prvkem.
A třeba pak v rámci plnění čl. 4 přijede českým mediátorům přednášet i ten americký šílenec...
Žádné komentáře:
Okomentovat