pondělí 31. prosince 2007

Quo vadis, Evropský soude?

Až zítra začne rok 2008, bude mít Evropský soud pro lidská práva kolem 105 tisíc nevyřízených stížností, možná i více. Před rokem to bylo o nějakých 15 tisíc méně. Situace se stále zhoršuje a posledních patnáct let je vlastně charakterizováno neustálým nárůstem počtu podávaných stížností a postupně se zvětšujícím zpožděním oproti nápadu, který kontrolní orgány Evropské úmluvy o lidských právech zaznamenávají. Než v roce 1998 po čtyřech letech od sjednání vstoupil v účinnost Protokol č. 11 k Úmluvě, který podstatně změnil způsob projednávání stížností, situace se stihla zhoršit. Od roku 2000 jsme pak svědky dalšího kola úvah na téma, jak zabezpečit dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy. V roce 2004 byl sjednán Protokol č. 14, který si klade za cíl reagovat na skutečnost, že přes 90 % stížností je zjevně nepřijatelných a kolem 60 % zbývajících jsou pro změnu stížnosti zjevně důvodné, kdy k vyřešení případu jen stačí použít stávající judikaturu. Současně s Protokolem č. 14 byla přijata i trojice doporučení adresovaných členským státům a mířících na vzdělávání o lidských právech, ověřování slučitelnosti vnitrostátního práva se standardy Úmluvy a zajištění účinných vnitrostátních prostředků nápravy (vedle dvou doporučení o obnově řízení po rozsudku Soudu a o šíření Úmluvy a judikatury Soudu z let 2000 a 2002).


Protokol č. 14 dosud nebyl ratifikován Ruskou federací. Uvádění doporučení, jež jsou součástí reformního balíčku, do života se sice v Radě Evropy sleduje, ale zůstává otázka, zda může výrazně přispět ke snížení počtu podávaných stížností, když ani neexistují nástroje na měření dopadu jejich implementace. Výbor ministrů Rady Evropy pověřil tzv. skupinu moudrých, aby předložila zprávu o krocích, jejichž pomocí by bylo možno, v návaznosti na Protokol č. 14, onu dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy zabezpečit. V současné době se na mezivládní úrovni diskutuje o tom, co s onou Zprávou skupiny moudrých udělat (když navíc nemáme účinný ani ten Protokol č. 14). Jinou zprávu mezitím předložil Lord Woolf, která se týkala především metod fungování samotného Soudu. Řadu navrhovaných opatření Soud postupně zavádí do praxe, ale je jasné, že to nestačí. Vedle toho se věnuje pozornost i výkonu rozsudků Soudu, který zejména v rovině obecných opatření může přispět k redukci počtu podávaných stížností, ježto se vnitrostátní orgány mají nadále vyvarovat porušování Úmluvy z důvodu konstatovaného v odsuzujícím rozsudku Soudu.

Zkrátka a dobře, snaha by tu byla. Přesto se můžeme obávat toho, že situace bude stále horší a horší (když ovšem bylo 20 tisíc nevyřízených stížností, říkalo se také, že je naléhavé s tím něco udělat) a že to bude vyvolávat pochybnosti stran schopnosti společenství oněch 47 evropských států sdružených v Radě Evropy dlouhodobou efektivitu kontrolního mechanismu Úmluvy zabezpečit. Nazrál čas na skutečně radikální kroky? V čem by takové kroky měly spočívat? Do jaké míry se dá udržet onen výdobytek Evropanů spočívající v právu na soudcovské projednání každé individuální stížnosti? A není jediný Soud pro lidská práva na 800 miliónů Evropanů contradictio in adjecto? (Před pár lety mě poněkud šokoval jeden vysoce postavený úředník z Hradu, který doslova řekl, že „takový Soud je nesmysl“. Dnes jsem z toho lehkého šoku vystřízlivěl a začínám se bát, že měl pravdu.)

Nuže, bloggeři, co vy na to? Mohu vám slíbit, že každou rozumnou myšlenkou, se kterou přijdete, se budu zaobírat a ve Štrasburku ji klidně uplatním. To je rukavice vám hozená do nového roku 2008, do kterého vám přeji mnoho zajímavých postů na blogu Jiné právo. Bylo mi ctí a potěšením být vaším hostem.

Celý příspěvek

neděle 30. prosince 2007

Quo vadis, justiční reformo?

Současný ministr spravedlnosti se svým týmem v listopadu 2007 představil právnické veřejnosti další z reforem justice, která spatřila světlo světa za posledních zhruba deset let. Chtěl bych hned na počátku zaplašit příliš chmurné myšlenky, k nimž snad titul tohoto postu svádí, a uvést, že řada reformních kroků jde nepochybně s dobou a správným směrem [o jednotlivostech lze vždy diskutovat, viz např. nedávný post Bodový systém na soudce!(?)] a že se titul mého postu vztahuje spíše ke všem justičním reformám posledních let než ke konkrétní (stále ostatně ne zcela dopracované) reformě ministra Jiřího Pospíšila.

Dovolil bych si nyní dvě drobné vzpomínky.

Jedna je z nedávného projednávání periodické zprávy České republiky o plnění závazků z Mezinárodního paktu o občanských a politických právech před Výborem OSN pro lidská práva v Ženevě (v létě 2007). Členka výboru a bývalá místopředsedkyně Evropského soudu pro lidská práva E. Palm se pozastavila nad údaji o participaci žen na veřejném životě v naší zemi a zeptala se, zda máme definovány v dané oblasti nějaké cíle a zda k nim určitými opatřeními směřujeme. Senátory našeho Parlamentu by něco podobného jistě pohoršilo (viz jejich reakce na závěrečná doporučení Výboru OSN pro odstranění všech forem diskriminace žen z poloviny roku 2006), ale otázka to byla ve světle opravdu nízkého počtu českých ministryň, poslankyň a senátorek docela rozumná.

Druhá je na epizodu nazvanou „Náročný úkol“ ze seriálu Jistě, pane ministře, v níž se ministr pro administrativní záležitosti seznámil s jistým dr. Cartwrightem, který se představil tak, že je ekonom a že výš než na vedoucího odboru to stejně nedotáhne, protože bohužel je expert na celou tu problematiku (hospodaření místních samospráv). Ctihodný ministr Hacker se následně začetl do spisu, který mu dr. Cartwright předal a v němž se navrhovalo, jak kontrolovat výdaje místní samosprávy: bylo třeba stanovit kritéria úspěšnosti každého projektu. Siru Humphreymu se po poradě se sirem Arnoldem ovšem podaří ministra od podobného nápadu odradit, protože takový experiment na úrovni místních samospráv by se nakonec určitě musel aplikovat i ve Whitehallu. Dodávám, že seriál spatřil světlo světa na přelomu 70. a 80. let 20. století.

Nuže, vrátíme-li se k reformě justice, je možná namístě si položit otázku, proč nebyly dosavadní reformní kroky příliš úspěšné. Například na konferenci v Senátu věnované problematice justiční správy (počátek prosince 2007) z úst jednoho z vystupujících zaznělo, že žádná opatření z poslední doby výrazně nepřispěla ke zkrácení délek soudních řízení (což ale je hlavní problém českého soudnictví nejenom v oblasti lidských práv). Jistě za to může řada faktorů, včetně střídání osob ve funkci ministra spravedlnosti a pravidelná negace návrhů jednoho ministra ze strany jeho nástupce. Troufám si ale tvrdit, že nikdy – a bohužel ani dnes – žádný z ministrů neřekl, kam přesně hodlá se svými opatřeními v jakém čase dojít.

Vskutku, hesla jako efektivní, pružná, rychlá, levnější nebo kvalifikovanější justice, která mají charakterizovat současné reformní úsilí, jsou v podstatě správná a velmi populární, ale co podle mínění ministerstva přesně je ta „rychlá justice“, se v příslušných materiálech prostě nedozvíme, tedy kromě toho, že taková justice „rozhoduje rychle, bez průtahů a celkovou délkou řízení není brzdou hospodářského rozvoje“.

Pohlédnu-li na onu délku řízení prismatem Evropské úmluvy o lidských právech, kde je v článku 6 odst. 1 zaručena přiměřená délka řízení týkajícího se subjektu tohoto práva v oblasti jeho občanských práv nebo závazků či oprávněnosti vůči němu vzneseného trestního obvinění, nejsme dnes schopni změřit, jaká je průměrná délka řízení v České republice tak, jak délku řízení chápe Soud ve Štrasburku. Jsou-li už k dispozici údaje o délce rozhodování u jednotlivých českých soudů, nejsou tyto údaje s výjimkou řízení před okresními a odvolacími krajskými soudy propojené. Přitom přiměřenost délky řízení je per definitionem relativní pojem, jak to také judikatura Soudu potvrzuje.

Samozřejmě, můžeme na to jít přes ty průtahy a délku řízení na jednotlivých stupních soudní soustavy. To by samo o sobě mohla být i vhodná metoda pro stanovení nějakých cílů. Materiály k reformě o stávajících délkách řízení vlastně hovoří jen nepřímo, a to prostřednictvím hrubého statistického zachycení vývoje nápadu, vyřízených a nevyřízených věcí, jakož i podle počtu nedodělků starších časových řad. Tak v roce 2006 existovalo v agendách P a Nc, což jsou občanskoprávní věci v oblasti péče o nezletilé, 55 spisů starších sedmi let a 102 spisů starších pěti let, ale mladších sedmi let. (Počty běžných civilních, obchodních, exekučních nebo trestních věcí se pak dokonce pohybují řádově výš.) Tyto délky řízení velmi pravděpodobně budou nepřiměřené. Reforma ovšem nehovoří o tom, kam v této oblasti chce ministerstvo dospět, např. zda existuje plán zlikvidovat všechny tyto nedodělky během krátkého časového období, jak by si to také zasloužily.

Nuže, teď možná trochu provokativní otázka na závěr. Připodobníme-li justici ke korábu a (jakéhokoli) ministra spravedlnosti ke kapitánovi tohoto korábu, můžeme se ptát, zda kapitán ví, do kterého přístavu chce doplout, nebo zda ví jenom to, že chce plout zhruba nějakým směrem. Nevím, zda absence přesných cílů je ve skutečnosti projevem pudu sebezáchovy politika, jímž každý ministr spravedlnosti nutně je (nebo se jím převzetím ministerské funkce na čas stává, abych zase neotevíral jiná kontroverzní témata uplynulých několika let, zejména toho končícího, která také justici zaměstnávala), ale vidím věci tak, že máme-li cíle, můžeme průběžně sledovat, zda se nám jich daří dosahovat, analyzovat příčiny dílčích neúspěchů a reagovat na ně tak, abychom vytyčených cílů nakonec dosáhli nebo se k nim alespoň přiblížili. Nemáme-li žádné cíle, dojdeme kamkoli, třeba jen za nejbližší humna, což ovšem vlastně znamená, že jsme nedošli jaksi nikam.

Celý příspěvek

čtvrtek 27. prosince 2007

Harmonizace smluvního práva v Evropě a nový český občanský zákoník

Návrhu nového občanského zákoníku jsme se na Jiném právu dotkli jen okrajově (spolu s dalšími otázkami soukromého práva). Rád tedy zveřejňuji několik postřehů Jana Matese z pražského setkání evropských akademiků, kteří se věnují harmonizaci smluvního práva v Evropě. V jeho rámci proběhlo i VIII. diskusní fórum k novému občanskému zákoníku.

Ve dnech 5.12. – až 8.12. se v Praze uskutečnilo zasedání Studijní skupiny, jehož cílem bylo pokročit v přípravě Společného referenčního rámce (k tomu, co Společný referenční rámec je, se ještě vrátím).

V předvečer zasedání se vybraní členové Studijní skupiny zúčastnili VIII. Diskusního fóra k návrhu českého občanského zákoníku. Byli mezi nimi prof. Christian von Bar (předseda
Studijní skupiny), prof. Hans Schulte-Nölke (koordinátor Acquis Group), a také legenda evropského smluvního práva prof. Ole Lando, dlouholetý prezident Komise pro evropské smluvní právo)[1]. Dalšími účastníky byli profesoři Hugh Beale, Carlo Castronovo a Matthias Storme. Za českou stranu na fóru vystoupil jednak prof. Eliáš, jako hlavní autor návrhu, a dále profesoři Dvořák a Tichý z PF UK a prof. Hurdík z PF MU.

Jednotlivým příspěvkům se nechci v tomto postu věnovat, s jednou výjimkou. Domnívám se, že by bylo vhodnější se nejprve zabývat celkovou koncepcí návrhu občanského zákoníku. Bohužel, profesor Eliáš opustil fórum poměrně záhy, a v době, kdy byl čas na diskusi, již přítomen nebyl. A přitom přítomnost vynikajících akademiků přímo vybízela prodiskutovat nejen jednotlivá ustanovení návrhu, ale i celkovou koncepci návrhu občanského zákoníku.

Otázky vyvolává již skutečnost, že jako základ pro navrhovaný občanský zákoník byl vzat Krčmářův návrh občanského zákoníku z roku 1937, který vycházel z především z francouzského Code Civil a rakouského AGBG. Ve své době byl nepochybně vynikající, vzhledem k vývoji, kterým právo od té doby prošlo, se však Eliášův návrh může jevit jako snaha o porod dítěte, které zemřelo již před 70 lety. Do podobného dobrodružství se pustilo Lotyšsko, které ve snaze odříznout se definitivně od éry Sovětského svazu ihned po získání nezávislosti oživilo předválečný občanský zákoník. V případě Lotyšska je to pochopitelné, výjimečná doba si žádá výjimečné kroky. Domnívám se, že by bylo mnohem vhodnější návrh připravit nikoliv jako oprášený návrh Krčmářův, ale jako návrh nový, který by vycházel z moderních kodexů evropských států. Samozřejmě za velmi vhodné bych považoval, pokud by vzal v úvahu existenci Společného referenčního rámce, o kterém ještě bude řeč.

Ale zpět ke konferenci. Prof. von Bar vysvětloval co Společný referenční rámec je, a z jeho projevu vychází dále uváděné informace. Společný referenční rámec je výsledkem práce několika skupin akademiků sdružených v
Network of Excellence, kteří se dohodli s Komisí, že vypracují Společný referenční rámec, který bude později veřejnosti prezentován jako Obecné principy Evropského smluvního práva. Nejedná se samozřejmě o jediný takový projekt. Dalším je „Evropský smluvní zákoník“ Akademie evropských privatistů vypracovaný pod vedením prof. Gandolfiho.[2] Akademie evropských privatistů však v současné době stojí mimo hlavní proud unifikačních snah v rámci EU, neboť mu chybí politická záštita. Je zajímavé, že zpracovatelé tuzemského návrhu přesto vycházeli spíše z Evropského smluvního zákoníku než ze Společného referenčního rámce. Společný referenční rámec vychází z právních řádů členských zemí EU, které jsou analyzovány porovnávány a výsledkem je nalezení společných principů smluvního práva, tak jak jsou chápány zúčastněnými akademiky. V případě potřeby jsou tyto principy rozvedeny de lege lata nad rámec platného práva a je přihlédnuto též k acquis. Výsledkem by měl být soubor definic a modelových pravidel smluvního práva, která by se stala inspirací zákonodárců, a to jak zákonodárce Evropského tak zákonodárců v jednotlivých členských státech.

Zúčastnění akademici si však kladou cíle vyšší. Cílem je vytvořit evropskou obdobu amerických
Restatements, tedy vytvořit soubor pravidel, která by mohly smluvní strany zahrnout do smluvních ujednání. Z mého pohledu je nejpodstatnější, že bylo dosaženo shody ohledně definic, protože stejný pojem má mnohdy v různých právních řádech různý význam. Modelová pravidla byla vypracována tak, aby bylo možné převzít jen určitou část Společného referenčního rámce. Celý projekt není tedy připraven jako „take or leave it“, ale naopak dává možnost k oddělení jednotlivých částí aniž by takové části ztratily smysl. Výsledkem je soubor pravidel, který se primárně zabývá závazkovými vztahy, ale velmi snadno může být použit i na mimosmluvní právní vztahy. V současné době se dokončuje první návrh Společného referenčního rámce, který by měl být ještě v průběhu příštího roku upraven a na konci příštího roku předán Komisi jako závěrečný návrh. Fajnšmekři si mohou první návrh zakoupit v únoru 2008 za pouhých € 9,90 zde.

Zasedání Studijní skupiny bylo přístupné veřejnosti a stálo za to, se přijít podívat. Nejen proto, že se ho kromě výše uvedených účastnily další celebrity soukromého práva jako například profesoři
Ewan McKendrick autor téhle vynikající tenké brožurky, ale třeba také Michael Bonell, Ulrich Drobnig, velmi aktivní v debatách byl též vynikající soudce švédského nejvyššího soudu Torgny Håstad a Eric Clive. Úplný seznam účastníků by vypadal jako telefonní seznam, takže uvádím jen ty účastníky, kteří by mohli být známí čtenářům jiného práva. Sledovat celé jednání by případné diváky asi příliš neuspokojovalo, protože se místy řešily technické detaily, a diskuze pak postrádala náboj. Naproti tomu, když se řešily otázky, které nebyly příliš rozpracovány, jako například podmínky úvěrové smlouvy, rázem bylo v sále živo. Začaly se totiž řešit základní koncepční otázky a principy a diskuze se stala laboratoří právní komparistiky. S výsledkem práce Studjní skupiny a ostatních skupin Network of Excellence se seznámíme jak doufám v únoru a pak bude možné jednotlivá ustanovení Společného referenčního rámce prodiskutovat, jak doufám i na stránkách jiného práva.

Z výše uvedeného by nezasvěcený čtenář mohl usoudit, jak je vše skvělé a že panuje, alespoň mezi zúčastněnými akademiky, všeobecná shoda a tak logickým vyústěním bude evropský občanský zákoník. K tomu však vede cesta dlouhá a trnitá; nakonec ani v rámci Studijní skupiny nepanuje shoda, jak daleko by měla harmonizace soukromého práva zajít. Jsou tím kýženým cílem principy, které budou inkorporovány do jednotlivých právních řádů? Nebo bude vhodnější sestavit vzorový kodex, který si jednotlivé státy upraví pro své potřeby? Nebo sestavit kodex jediný, celoevropský? A jak do těchto snah zapadá návrh českého občanského zákoníku?

[1] více o Landově komisi např.: von Bar, Ch. : O celoevropské odpovědnosti národní kodifikační politiky, In: Švestka, J. Dvořák, J. Tichý, L. (eds.): Sborník statí z diskusních fór o rekodifikaci občanského práva. Praha: ASPI, 2006, s. 11 a násl.
[2] Zajímavé srovnání Evropského smluvního zákoníku, Principů evropského smluvního práva vypracovaných Landovou komisí a UNIDROIT nabízí prof. Pelikánová v článku Aktuální otázky obligačního práva a jeho kodifikace v evropském i českém kontextu, Právní rozhledy 18/2007.
Celý příspěvek

středa 26. prosince 2007

K právní povaze popelnice

Aleš Roztočil mě upozornil na zásadní judikát Nejvyššího správního soudu, který si dovolujeme nabídnout jako judikát silvestrovský. Lze totiž předpokládat, že o silvestrovské noci se bude našimi metropolemi (ano, zřejmě i Brnem ;-) pohybovat značný počet podnapilých jedinců, kteří podlehnou svůdnému kouzlu pouličních šedavých krásek. Budou toužit ji pohladit. Budou ji chtít obejmout. Na procházku ji vezmou. ZDE však může nastati problém, především v okamžiku, kdy svoji novou kónickou přítelkyni vezmou na procházku po pozemní komunikaci, tedy dopravní cestě spadajíc do zákonné definice § 2 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. Nicméně i v podobně prekérní situaci je s vámi judikatura Nejvyššího správního soudu, váš průvodce správn(ý/í)m životem.

Veselé čtení a šťastny nový blog.

To, že se žalobce na vozovce zdržoval důvodně, protože tam vykonával pracovní činnost, jej nemůže zprostit povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu. Žalobce měl – jako obsluha popelářského vozu – právo se na vozovce zdržovat a provádět tam potřebné pracovní úkony včetně manipulace s popelnicemi; i přitom však byl povinen dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky, neboť i při výkonu své pracovní činnosti zůstával chodcem.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007, čj. 1 As 31/2007-39)
Věc: Jiří B. proti Krajskému úřadu Libereckého kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.

Městský úřad Nový Bor vydal dne 9. 2. 2006 rozhodnutí, kterým byl žalobce uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve spojení s § 54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu). Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1000 Kč. Přestupku se žalobce dopustil tím, že dne 20. 6. 2005 jako obsluha popelářského vozu ohrozil sebe i řidiče M., když počal zpoza popelářského vozu přecházet vozovku, aby umístil popelnici na druhou stranu vozovky. Popelnici tlačil před sebou, přijíždějící vozidlo do popelnice narazilo a on i s popelnicí byl vymrštěn a spadl na vozovku. Při nehodě byl žalobce zraněn a vozidlo pana M. bylo poškozeno. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení o přestupku ve výši 1000 Kč.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 4. 2006 zamítl a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 24. 7. 2006. Žalobce byl chodcem navzdory tomu, že na vozovce plnil své pracovní povinnosti a obsluhoval vozidlo s právem přednosti v jízdě. Žalobce manipuloval s pojízdnou popelnicí, jejíž šířka podle všeho nepřesahovala 600 mm; taková popelnice není nemotorovým vozidlem, nýbrž ručním vozíkem či jeho obdobou [srov. § 2 písm. j) zákona o silničním provozu]. Protože žalobce nebyl řidičem nemotorového vozidla, nezbývá jiná možnost, než že byl chodcem, na nějž se vztahovala povinnost rozhlédnout se podle § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu.

Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost. Závěr soudu o tom, že stěžovatel byl chodcem, je nesprávný, protože povinnost uložená v § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu se týká chodce při přecházení před vstupem na vozovku. Z popisu skutku však nepochybně vyplývá, že stěžovatel na vozovku vstoupil a zdržoval se na ní dříve, než na místo střetu přijelo vozidlo pana M. Jakmile chodec podle § 54 odst. 3 zákona o silničním provozu vstoupí na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Není sporné, že stěžovatel v daném místě na vozovce prováděl činnost spočívající ve vysypání domovního odpadu do popelářského vozu. Na vozovce se tedy před nehodou zdržoval důvodně a oprávněně. Soud zřejmě přehlédl, že v místě střetu, kde vozidlo s právem přednosti v jízdě přerušilo jízdu a zastavilo se zapnutým motorem a výstražnými světly, byla konána pracovní činnost odpovídající nakládání nákladu na komunikaci ve smyslu § 52 odst. 7 zákona o silničním provozu a řidiči ostatních vozidel byli povinni podle § 42 odst. 2 citovaného zákona tuto činnost umožnit. Pan M. porušil svou povinnost přizpůsobit svou jízdu celkové situaci v provozu na pozemní komunikaci [§ 4 písm. a) zákona o silničním provozu].

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti upozornil na to, že chodcem je každá fyzická osoba, která se samostatně pohybuje na pozemní komunikaci včetně jejích součástí, a podpořil soud v jeho argumentaci o popelnici coby ručním vozíku. Není pochyb o tom, že stěžovatel se na vozovce zdržoval důvodně; tím se však nevyvrací to, že porušil povinnost uloženou mu v § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu, tj. před vstupem na vozovku se nepřesvědčil, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky silničního provozu, a zároveň přecházel vozovku takovým způsobem, že s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějícího vozidla donutil řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Žalovaný má za to, že povinnosti chodce podle citovaného ustanovení trvají po celou dobu, po kterou se chodec nachází na vozovce.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

V prvé řadě je třeba uvést, že Nejvyšší správní soud v souladu s krajským soudem považuje závěry žalovaného za správné a má za to, že bylo na místě stěžovatelovu žalobu zamítnout. Stěžovatel v kasační stížnosti – stejně jako již v žalobě – zdůrazňuje, že stěžovatel se na vozovce nacházel již před střetem a vykonával zde pracovní činnost, a vyvozuje z toho jeho do jisté míry privilegované postavení; tomu však nelze přisvědčit. Stěžovatel jednak namítá, že při manipulaci s popelnicí, při níž došlo k nehodě, se nacházel uprostřed vozovky; nevztahovala se tak na něj povinnost přesvědčit se, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích (§ 54 odst. 2 zákona o silničním provozu), protože ta stíhá jen chodce, kteří teprve hodlají do vozovky vstoupit. Tento názor však neobstojí. Nejtypičtěji se toto pravidlo pochopitelně bude vztahovat na případy stěžovatelem popsané (odtud i zákonná formulace „před vstupem na vozovku“); „přecházením vozovky“ však není pouze přecházení vozovky v celé její šíři – tj. od krajnice ke krajnici – nýbrž pohyb chodce napříč libovolným úsekem vozovky. Jakýkoli takový pohyb by totiž při nedostatečné opatrnosti mohl ohrozit samotného chodce i ostatní účastníky silničního provozu. Stěžovatelem zastávaný výklad by z povinnosti dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky vylučoval například i řidiče osobního vozu, který po zaparkování vozidla při pravé krajnici přechází na druhou stranu vozovky (jelikož po vystoupení z vozidla se již ve vozovce nacházel); to je ovšem absurdní.

Ani to, že se stěžovatel na vozovce zdržoval důvodně, protože tam vykonával pracovní činnost, jej nemůže zprostit povinnosti podle § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu. Správní orgán nezpochybňoval to, že stěžovatel měl – jako obsluha popelářského vozu – právo se na vozovce zdržovat a provádět tam potřebné pracovní úkony včetně manipulace s popelnicemi; i přitom však byl povinen dbát náležité opatrnosti při přecházení vozovky, neboť i při výkonu své pracovní činnosti zůstával chodcem. Stěžovatel se dovolává § 42 odst. 2 zákona o silničním provozu, podle nějž musí řidiči ostatních vozidel umožnit vozidlu vybavenému zvláštním výstražným světlem oranžové barvy jízdu nebo pracovní činnost a podle okolností snížit rychlost jízdy, popřípadě i zastavit vozidlo. Proti tomu nelze nic namítnout; z dodržování některých pravidel silničního provozu je však v souladu s § 42 odst. 1 zákona o silničním provozu výslovně vyňat jen řidič vozidla vybaveného zvláštním výstražným světlem oranžové barvy (jimž je i popelářský vůz), nikoli obsluha takového vozidla. Ve vztahu k této obsluze jakožto k chodci (tedy k „běžnému“ účastníku silničního provozu) dbá právní úprava na vyvážené postavení jednotlivých účastníků silničního provozu. Ostatní účastníci silničního provozu jsou tedy jistě povinni chovat se k chodci ohleduplně a ukázněně a přizpůsobit své chování mj. situaci v provozu na pozemních komunikacích; stejnou povinnost má však tento chodec vůči všem ostatním, ať už se na vozovce vyskytuje z důvodů soukromých či pracovních.

Pokud stěžovatel cituje ustanovení § 52 odst. 7 zákona o silničním provozu týkající se nakládání a skládání nákladu na pozemní komunikaci, nemá to pro projednávanou věc žádný význam. Je zřejmé, že stěžovatel jako obsluha popelářského vozu takovou činnost prováděl; o tom však nebylo sporu, a k dopravní nehodě ostatně nedošlo při této činnosti, nýbrž až při úkonu s ní souvisejícím (vracení popelnice na místo mimo pozemní komunikaci). Krom toho osoby vykonávající takovou činnost nejsou nadány oproti ostatním účastníkům silničního provozu zvýhodněným postavením: naopak ony samy musejí jednat tak, aby nebyla ohrožena bezpečnost provozu na pozemních komunikacích.

Stěžovatel poukazuje na to, že svou povinnost účastníka silničního provozu neporušil on sám, nýbrž pan M., který nepřizpůsobil svou jízdu celkové situaci v provozu na pozemní komunikaci; tomu však nelze přisvědčit i s ohledem na výpovědi účastníků a svědků nehody ve správním řízení. S výjimkou údaje o stěžovatelově odění v době nehody, v němž se výpovědi jednotlivých osob rozcházely, vytvářejí výpovědi logický a soudržný obraz celé události. Vyplývá z nich, že řidič M. uviděl stěžovatele vycházejícího s popelnicí zpoza popelářského vozu v okamžiku, kdy již prakticky míjel popelářský vůz. Ačkoli tedy při spatření popelářského vozu zpomalil, jeho možnosti přizpůsobit svou jízdu náhle se zjevivšímu stěžovateli již byly značně omezené. Kdyby stěžovatel před sebou netlačil popelnici, k nehodě by zřejmě nedošlo: stěžovatel podle vlastní výpovědi totiž včas uskočil za popelářský vůz, zatímco řidič M. podle svého tvrzení strhl volant doprava a poté jel po samém okraji vozovky. Tou nejpodstatnější okolností působící při vzniku nehody tedy nebylo chování řidiče M., nýbrž přítomnost popelnice ve vozovce. Popelnici na tomto místě nechal stát stěžovatel, když uskakoval za popelářský vůz; odpovědnost za nehodu je tedy třeba přičíst jemu, a to bez ohledu na to, že při nehodě byl sám zraněn. K stěžovatelovu opakovanému tvrzení o tom, že tlačením popelnice před sebou dodržel předpisy o bezpečnosti práce, je třeba uvést, že kopie těchto předpisů založené do správního spisu neobsahují nic bližšího o manipulaci s popelnicí na vozovce.

Jakkoli to nemá vliv na rozhodnutí krajského soudu o věci samé, a tedy ani na výsledek řízení o kasační stížnosti, musí Nejvyšší správní soud přisvědčit stěžovateli v tom, že popelnice skutečně není ručním vozíkem; obecně lze říci, že snaha krajského soudu zařadit popelnici mezi předměty vypočtené v § 2 písm. j) zákona o silničním provozu není na místě a míjí se účelem. Krajský soud při argumentaci k tomuto závěru vycházel právě z citovaného ustanovení, podle nějž je chodcem i „osoba, která tlačí nebo táhne sáňky, dětský kočárek, vozík pro invalidy nebo ruční vozík o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, pohybuje se na lyžích nebo kolečkových bruslích anebo pomocí ručního nebo motorového vozíku pro invalidy, vede jízdní kolo, motocykl o objemu válců do 50 cm3, psa a podobně“. Krajský soud připodobnil popelnici k ručnímu vozíku o celkové šířce nepřevyšující 600 mm, protože dospěl k závěru, že žádná pojízdná popelnice nepřesahuje tyto rozměry, a dovodil tak, že stěžovatel nebyl řidičem nemotorového vozidla, nýbrž chodcem. Tento myšlenkový postup je však zbytečný. Ustanovení § 2 písm. j) zákona o silničním provozu ve své první části demonstrativně vypočítává předměty, které sice slouží k dopravě či přepravě osob či materiálu, avšak přesto nejsou považovány za vozidla, a osoby, které je obsluhují, tak nejsou řidiči nemotorových vozidel. To, že stěžovatel nebyl řidičem nemotorového vozidla, však lze dovodit i pouhou logickou úvahou, bez ohledu na uvedený výčet. Jakékoli vozidlo slouží, jak již uvedeno, k dopravě či přepravě; tento účel popelnice neplní, a nic na tom nemůže změnit ani fakt, že se jedná o popelnici vybavenou kolečky, a tedy pojízdnou. I kdyby pojízdná popelnice přesahovala šířku 600 mm, nečinilo by to z ní nemotorové vozidlo. Závěr, že obsluha pojízdné popelnice není řidičem nemotorového vozidla, tak neplyne z rozměrů popelnice, nýbrž z povahy tohoto předmětu a účelu, jemuž obvykle slouží.

Zdejší soud nesouhlasí ani se způsobem, jakým krajský soud získal podklady pro své úvahy o povaze popelnice. Jak je zřejmé ze soudního spisu, soud provedl bez přítomnosti stran pochůzku po okolí a osobně změřil několik typů běžných popelnic. Při jednání dne 17. 7. 2006 informoval strany o úředním záznamu, který z této pochůzky vzešel, a upozornil strany na to, že záleží na nich, zda budou výsledky tohoto měření akceptovat. Dne 24. 7. 2006 proběhlo další jednání; ačkoli z protokolu o něm není zřejmý postoj stran k výsledkům měření, soud v rozsudku bez dalšího používá údaje takto zjištěné. Správní soud může provést i důkazy, které neprovedl správní orgán (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); dokazování však soud provádí při jednání (§ 122 odst. 1 o. s. ř., § 64 s. ř. s.). Soudní spis v této věci vyvolává pochybnosti o tom, zda se tak opravdu stalo, a pasáž na str. 4 rozsudku, v níž se soud zabývá rozměry popelnic, tak postrádá řádný procesní podklad. Na zákonnost rozsudku napadeného kasační stížností to ovšem nemá vliv: závěr krajského soudu o tom, že stěžovatel byl důvodně shledán vinným z dopravního přestupku, obstojí i bez těchto úvah.
Celý příspěvek

pátek 21. prosince 2007

Nabídka místa asistenta soudce NSS Z. Kühna

Jako malou inspiraci pro naše čtenáře dávám tímto nabídku zaměstnání, která se stává aktuální počínaje lednem 2008.

Zdeněk Kühn, počínaje 1. lednem 2008 soudce Nejvyššího správního soudu, hledá kandidáty na místo ASISTENTA/ASISTENTKY SOUDCE.
Požadavky:
magisterské vysokoškolské vzdělání v oboru právo;
bezúhonnost;
nadprůměrné schopnosti právní argumentace;
schopnosti a vůle k dalšímu vzdělávání a odbornému růstu;
znalost cizího jazyka / cizích jazyků nezbytná.

Hlavní náplň práce asistenta soudce představuje zpracovávání podkladových materiálů pro rozhodovací činnost soudce.

Práce je vhodná pro začínající právníky, pomýšlející na práci v některém z judiciálních povolání. Jedná se o pracovní poměr na plný úvazek, který se řídí Zákoníkem práce. Výhodou je vynikající pracovní kolektiv na brněnském soudě. Platové ohodnocení se řídí zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích a orgánech, ve znění pozdějších předpisů a nařízením vlády č. 330/2003 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě, ve znění pozdějších předpisů.
Zájemci mohou zaslat strukturovaný životopis a motivační dopis na adresu: zdenku@seznam.cz a v kopii na adresu blanka.novakova@nssoud.cz..
Celý příspěvek

Ale Ctihodnosti, já to v tom článku opravdu tak nemyslel!

Párkrát mně ta myšlenka už projela hlavou dříve, ale vždy jsem si říkal, jak často se to asi v praxi může stát... Pak jsem při přípravě na zkoušku z práva mezinárodní arbitráže narazil na případ Int’l Standard Electric Corp. v. Bridas Sociedad Anonima Petrolera Industrial y Comercial, 745 F . Supp. 172, 174 (S.D.N.Y. 1990). A vznikl tento post. Než jej rozkliknete, zkuste si odpovědět na otázku, s kterými argumenty se podle Vás nejhůře polemizuje. Které byste nechtěli před soudem či jiným arbitrem vyvracet?

Pokud Vaše odpověď zní: „mé vlastní“, pak jste buď pozorně přečetli název postu, nebo uvažujete podobně jako já (v tom případě to berte tak, že se Vám můžou stát i horší věci;) ). Nuže ale k věci.

Představte si, že jste napsali článek do právnického časopisu, kde prezentujete svůj jednoznačný názor na určitý právní problém. Za pár měsíců poté dostanete na stůl případ, kdy k vítězství Vašeho mandanta mohou vést pouze argumenty opírající se o výklad zákona či o judikát, který jste kritizovali. To by ještě samo o sobě nebylo tak hrozné. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej a pro dobrého advokáta by asi neměl být problém tvrdit jeden den A a druhý den u jiného soudu obhajovat se stejnou zarputilostí (a pokud možno i přesvědčivostí) non A. Problém ale nastává, když onen článek proti Vám vytáhne protistrana u soudu...

Já nevím, jak často k tomu u českých soudů dochází a jak to případně ovlivní průběh a hlavně výsledek řízení. Každopádně u United States District Court, S.D. New York, v případě týkajícím se (ne)uznání arbitrážního nálezu podle Newyorské úmluvy, se to stalo. Dokonce se v kauze tam projednávané obrátil akademický článek proti svému autorovi prakticky dvakrát. Nejdříve se o něj opřel ve svém nálezu arbitrážní tribunál a pak si tuto skutečnost doslova vychutnala jeho ctihodnost, soudce Conboy. V reakci na námitku právního zástupce navrhovatele, jíž zpochybnil postup tribunálu, který se přitom opíral o jeho vlastní článek, soudce uvedl:

Mimochodem poznamenáváme, že spoluautorem předmětného článku v právnickém časopise, o nějž se tribunál opíral, je právní zástupce [navrhovatele]. My zde nebudeme opakovat obsáhlé citace z tohoto článku, jež jsou ve značné míře v rozporu s právním názorem, který jeho autor zastává v této kauze a kterým [doslova] zaplnil své podání. Nebudeme ani komentovat těžko skrývanou škodolibou radost, s jakou [právní zástupce protistrany] odkrýval tento [argumentační] poklad. Pouze konstatujeme, že [arbitrážní] tribunál přinejmenším zde spoléhal na názor význačného právního experta na daný problém.
(jedná se o můj volný překlad z anglického originálu)

Taková pochvala, upřímně řečeno, asi příliš nepotěší. Otázkou je, co by měl člověk v takové situaci dělat.

První věc, která se logicky nabízí, je snažit se soud přesvědčit, že se jedná o skutkově odlišnou situaci, na kterou se daný právní názor nedá aplikovat. V mnoha případech bude zřejmě něco takového možné, protože faktická různorodost jednotlivých kauz umožňuje člověku lecjak zúžit či adaptovat zdánlivě všeobjímající právní pozici. Ostatně soudci to z druhé strany v podobě „distinguishingu“ dělají neustále (tedy alespoň v právní kultuře common law). Jenže budou situace, kdy takový distinguishing nebude dost dobře možný, respektive bude absolutně nepřesvědčivý.

Je zde také možnost obvinit protistranu z toho, že ten článek vůbec nepochopila a vykládá jej úplně špatně. Co když ale ten výklad bude, slovy jednoho prominentního advokátního koncipienta, „křišťálově čistý“?

Co dělat v takovém případě? Stojí proti Vám Váš vlastní názor, jednoznačný, a nepochybně aplikovatelný na danou skutkovou situaci...

Napadá mne pouze jediná možnost, která má mnoho variant, ale všechny mají jedinou a pro mnohé hrdé autory jistě bolestivou podstatu: Snažit se přesvědčit soud, že ten článek je prostě špatný a že jste si to v mezidobí od jeho napsání uvědomili. Nechci zde spekulovat, jak nejpřesvědčivěji to provést. Paleta možných postupů je jistě široká. Mezi dvěma krajními extrémy - zlostným sypáním si popele na hlavu, že nechápete, jak jste někdy mohli napsat takovou hloupost a sebemrskačským usedavým pláčem, že už nikdy nic takového neuděláte - se jistě nějaká rozumná střední cesta najde...

Ale stejně. Popřít otevřeně a přesvědčivě vlastní názor, zvláště tehdy, je-li člověk vnitřně i nadále přesvědčen o jeho správnosti, není nic snadného. A otázkou navíc je, zda to vždy nebude spíše kontraproduktivní. Pokud si soudce myslí, že názor v článku prezentovaný je nesprávný, pak Vám jeho veřejné zapuzení nijak nepomůže a spor vyhrajete i bez něj. Pokud je soudce stejného názoru jako protistrana, tak Vám to samozřejmě vůbec nepomůže. A pokud je soudce na vahách, nevěřím tomu, že by jej měl šanci přesvědčit advokát, jenž popírá správnost vlastních názorů, prezentovaných dříve v odborném tisku. Ve všech případech z toho dotyčný advokát vyjde jako člověk, který buď nevěří tomu, co píše do tisku nebo tomu, co říká u soudu (to, že tomu tak ve skutečnosti často opravdu je, ještě neznamená, že chce takový dojem vyvolat u soudce).

Samozřejmě, byla by tu rada, jak tomuhle celému předejít. Nepsat žádné články. Natož pak knihy. A radši nikde veřejně neprezentovat své právní názory, aspoň ne v podobě, jež bude později doložitelná - to platí i pro právnické blogy. A pokud už musíte psát, prezentovat, přednášet – tak hlavně nikoho nezastupujte. Nebo jen v oblastech, o kterých nepíšete.

Takže shrnuto a podtrženo – pokud psát, tak jen o věcech, které člověk ve své praxi nedělá a i tak by to pro jistotu mělo být co nejvíce neurčité, rozporuplné a otevřené na všechny strany, aby se to nedalo nikdy jednoznačně použít proti autorovi.[1]

Pokud totiž chcete vědět, kam může jednoho přivést přesvědčivé akademické psaní reflektující praktické zkušenosti, zeptejte se Davida J. Bransona, advokáta zvyklého zastupovat klienty i u Nejvyššího soudu USA, jak vzpomíná na případ Bridas...

Netřeba snad dodávat, že se těším na Vaše případné názory na řešení takovéto situace, a to ať už z pozice soudců, advokátů, akademiků či jen nezúčastněných pozorovatelů.

[1] Ironii posledních dvou odstavců byste odhalili i bez této poznámky pod čarou, v níž chci pouze zdůraznit, že právě uvedený odstavec není myšlen jako popis stavu českého právnického psaní a že pokud definici v tomto odstavci uvedenou opravdu něco naplňuje, pak je to tento na všechny strany otevřený post, který napsal člověk, jenž není ani advokátem ani soudcem a píše tak opět o něčem, s čím nemá praktickou zkušenost:-)
Celý příspěvek

čtvrtek 20. prosince 2007

Zajímavá diskuse k legislativnímu procesu

O kvalitě legislativního procesu jsme již na stránkách Jiného práva diskutovali několikrát. Mnoho čtenářů tak jistě velmi ocení setkání, které bude moderovat jeden z iniciátorů celé debaty - Tomáš Richter, jehož článek v Právních rozhledech č. 3/2007 "Jak (ne)pomoci legislativnímu procesu" byl jedním z podnětů pro další příspěvky zde na Jiném právu i jinde.

Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut ekonomických studií (IES) a eStat-EFEKTIVNÍ STÁT občanské sdružení Michala Tošovského

si Vás dovolují pozvat na panelovou diskusi k tématu

„Kvalita výstupů legislativního procesu v ČR a možnosti jejího zlepšení prostřednictvím analýzy dopadů regulace (RIA)“,

která se uskuteční ve středu 16. ledna 2008 od 16.00 hod. v budově Institutu ekonomických studií, Opletalova 26, Praha 1, ve velké aule (č. 109, přízemí).

Účastníky diskusního setkání budou:

Mgr. Jan Hart, LL.M., dříve MF, nyní privátní právní praxe

Mgr. Zdeněk Husták, dříve MF, nyní privátní právní praxe

Mgr. František Korbel, Ph.D., náměstek Ministerstva spravedlnosti ČR

prof. Michal Mejstřík, ředitel Institutu ekonomických studií UK-FSV a EEIP,a.s.

Mgr. Soňa Paukrtová, senátorka

Ing. Miroslav Singer, Ph.D., viceguvernér ČNB

Mgr. Dalibor Veřmiřovský, dříve MICR, nyní eStat

Mgr. Zdeněk Zajíček, náměstek Ministerstva vnitra ČR

Moderuje: JUDr. Tomáš Richter, LL.M., Ph.D., (IES), advokát

Seminář se uskuteční za podpory grantu MSMT 0021620841 "Rozvoj české společnosti v EU: výzvy a rizika".
Mediální partner akce: Devítka
Celý příspěvek

úterý 18. prosince 2007

Debata Hart-Fuller: nekončící příběh ...

Některé debaty v jurisprudenci mají zřejmě (přinejmenším) devět životů, ať už se jedná např. o tzv. debatu Hart-Dworkin, Hart-Devlin anebo nejstarší z nich Hart-Fuller. Tato posléze jmenovaná debata se odehrála na stránkách Harvad Law Review a je obecně pojímána jako jedna ze základních diskusí mezi iuspositivismem a iusnaturalismem. Teorie obou autorů účastnících se dané debaty našly posléze hutnější vyjádření v jejich známých knihách Pojem práva (v českém překladu P. Fantyse) a Morálka práva (v českém překladu J. Přibáně). Já rozhodně nemám ambici do takové debaty přispívat ...

Nicméně k 50. výročí této debaty pořádá NYU 1. a 2. února 2008 konferenci, která podle programu a přislíbených přednášejících (např. Leslie Green, Jules Coleman, Nicola Lacey, Fred Schauer, Jeremy Waldron ...) vypadá opravdu zajímavě. Bližší anotaci lze nalézt na Legal Theory Blogu zde. No ... ne že bych se na tu konferenci sám dostal, ale třeba tam někdo zrovna v tu dobu budete (třeba Ty Petře? - možná bys pak o ní mohl poreferovat ...), tak jen pro info. Celý příspěvek

neděle 16. prosince 2007

Francouzská inspirace č. 2 aneb Ohlédnutí za fenoménem "přílepků"

Předchozí post s podobným titulem (ale jiným podtitulem) jsem odvinul od rozhodnutí Ústavní rady č. 2007-557 DC ze dne 15. listopadu 2007 o ústavnosti zákona týkajícího se kontroly přistěhovalectví, integrace a azylu, a to konkrétně od ustanovení článku 63 zkoumaného zákona, který byl prohlášen za neústavní. Nestalo se tak z důvodů věcných, byť k tomuto aspektu francouzský ústavní soud učinil obiter dictum, jež sice bylo velmi kategorické, ale současně nejasné, pokud jde o zdůvodnění. Ono ustanovení bylo cenzurováno pro překročení limitů vlastních právu předkládat k projednávanému návrhu zákona pozměňovací návrhy.

Je namístě konstatovat, že na rozdíl od mnoha jiných ústav obsahuje Ústava Páté republiky poměrně četná pravidla týkající se práva pozměňovacího návrhu. Je jich tam dokonce celá řada, počínaje ustanovením článku 44 odst. 1 o subjektech práva pozměňovacího návrhu, přes nepřípustnosti pozměňovacích návrhů, pokud zasahují do věcné příslušnosti vlády vydávat právní předpisy (zejm. článek 41) nebo do zacházení s veřejnými výdaji (článek 40), až po nástroje racionalizovaného zákonodárného procesu, v nichž projednávání pozměňovacích návrhů hraje klíčovou roli (např. články 10, 42, 44, 45 a 49). V jiných ústavních systémech se tyto otázky obvykle ponechávají na jednacích řádech komor. Ústavní pravidla ovšem vždy žijí vlastním životem a záleží na tom, do jaké míry představují pouhé politické normy s právním významem legis imperfectae a do jaké míry dochází k jejich efektivním prosazování.

Za významný faktor francouzského ústavního systému musíme v této souvislosti považovat existenci již úvodem zmíněného orgánu, který plní roli ústavního soudu. Hlavní úlohou Ústavní rady je zkoumat ústavnost přijatých zákonů ještě předtím, než jsou vyhlášeny (odhlížím od toho, že ve Francii se rozlišuje promulgace a vyhlášení a že tady jde konkrétně o okamžik, kdy dochází k právnímu aktu zvanému promulgace, nikoli o materiální publikační úkon). Ústavní rada nebyla v roce 1958 koncipována jako nástroj ochrany základních práv či menšin, nýbrž jako nástroj ochrany rozdělení kompetencí mezi vládou a Parlamentem, jinými slovy hlavně prosazování toho, co se v zákonodárném procesu smí, a zabraňováním tomu, co se v něm nesmí. K postupné proměně této koncepce došlo až po roce 1974 v důsledku zavedení práva opozice žádat Ústavní radu o přezkum ústavnosti přijatého zákona.

Máme-li se vrátit k ustanovení článku 63 zákona týkajícího se kontroly přistěhovalectví, integrace a azylu, dostalo se do zákona na základě pozměňovacího návrhu schváleného příslušným výborem, s nímž vláda při jednání Národního shromáždění, jež probíhalo kolem čtvrté hodiny ranní, vyslovila souhlas. Opozice považovala podmínky, za kterých se o tomto pozměňovacím návrhu za přítomnosti jistě nevelkého počtu poslanců diskutovalo, za poněkud nedůstojné jeho významu; faktem ovšem je, že předmětný pozměňovací návrh byl předtím projednán v příslušném výboru a že vycházel z doporučení nezávislých specializovaných francouzských úřadů na ochranu osobních údajů a pro boj s diskriminacemi a vyloučením. V Senátu doznal text schválený Národním shromážděním určitého upřesnění, jež bylo v následujícím zákonodárném procesu akceptováno. Jinými slovy, těžko bylo očekávat, že by ono ustanovení „neprošlo“, kdyby nebylo „přílepkem“ k nějakému návrhu zákona. V tomto kontextu nabývá obiter dictum Ústavní rady jiného světla; má-li v ústavním právním státu ústavní soud vždycky pravdu (kterýžto princip musíme samozřejmě brát s nadsázkou), bylo toto „mimochodem řečené“ poselstvím, že nemá moc smysl to znovu zkoušet „prohlasovat“.

Rozhodnutí Ústavní rady o tom, že se jedná o „přílepek“, ovšem nebylo překvapivé, na tuto problematiku existovala jasná zhruba dvacetiletá prejudikatura, jakož i ustanovení jednacích řádů komor; kritika zazněla i v parlamentní debatě. Spíše jde o to, že navzdory znalosti určitých principů se nelze prostě jejich porušování v určitém prostředí – konkrétně tedy na politickém kolbišti – ubránit. Proto je také pro prosazování těchto principů důležité, aby sankce byla efektivní, tzn. přicházela často a včas. Z tohoto hlediska představuje předběžná kontrola ústavnosti dosti efektivní instrument, je-li spojena s poměrně snadným přístupem opozice ke kontrolnímu mechanismu. Lze jí zajisté vyčíst mnohé (funguje nutně pouze v abstraktní rovině a konkrétně ve Francii v krátkém čase řádově týdnů), ale pro prosazování procesních norem vztahujících se k zákonodárnému procesu je to, troufám si říct, ten nejlepší nástroj, kterým je navíc zabezpečena právní jistota. Na rozdíl od legitimního zájmu každého jednotlivce na respektování svých základních práv a svobod sami aktéři zákonodárného procesu sami nejlépe vědí, v jakém ohledu bylo zasaženo do kompetence některého z nich nebo byla zkrácena práva opozice.

Nechávám závěr svého postu záměrně otevřený, aniž bych výslovně tepal do české ústavněprávní reality v oblasti pravidel zákonodárného procesu a jejich prosazování. Ani ve Francii, ani v České republice ústava výslovně nezná vazbu pozměňovacího návrhu na původní návrh zákona. V obou zemích se k existenci této vazby dobraly ústavní soudy (v České republice viz nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06, publikovaný pod č. 37/2007 Sb.). Jedna z otázek „ve vzduchu“ zní, jakou má princip akcesorického charakteru pozměňovacího návrhu v každé z těchto zemí budoucnost, zda bude podobná nebo zda se cesty, které se v tomto aspektu setkaly, opět rozejdou. Otazníky nevycházejí jen z toho, že v Ústavě Páté republiky je tento princip implicitně obsažen poněkud silněji, ale také z toho, jaký kontrolní mechanismus v té které zemi pro prosazování zmíněného principu existuje a do jaké míry bude s to řešit konflikt tohoto principu s principem právní jistoty. V České republice se nahromadilo množství zákonných ustanovení majících svůj původ v „přílepcích“ a Ústavnímu soudu je lze „předhodit“, dokud nebudou z právního řádu „odlepena“.

Trochu se vracím k předchozímu postu nazvanému "Tak nám zakázali přílepky, paní Müllerová!". Snad to není úplně nemístné.
Celý příspěvek

sobota 15. prosince 2007

Právo obvineného nazerať do spisu v súvislosti s rozhodovaním o väzbe v prípravnom konaní

Osoba vo väzbe musí byť informovaná o podaniach založených do spisu a musí mať skutočnú možnosť sa k nim vyjadriť. Účinnosť vyšetrovania môže niekedy vyžadovať utajenie časti získaných informácií, aby sa obvinenému zabránilo zničiť alebo ovplyvniť dôkazy alebo znemožniť riadny výkon spravodlivosti. Avšak sledovanie tohto legitímneho cieľa nemôže odôvodniť podstatné obmedzenia práv obhajoby. Informácie, ktoré sú podstatné pre posúdenie zákonnosti väzby, musia byť primeraným spôsobom sprístupnené obhajcovi obvineného držaného vo väzbe. (pozri napr. rozsudky Garcia Alva v. Nemecko z 13. februára 2001, ods. 42, Lietzow v. Nemecko z 13. februára 2001, ods. 44 a Schöps v. Nemecko z 13. februára 2001, ods. 51)

Nálezom I. ÚS 67/03 z 11. marca 2004 ústavný súd konštatoval, že došlo k porušeniu práva sťažovateľa zaručeného v článku 5 ods. 4 Dohovoru, ktoré spočívalo v tom, že krajský súd neprijal opatrenia na účely umožnenia nazrieť obhajcovi sťažovateľa aspoň sčasti do vyšetrovacieho spisu predloženého v súvislosti s jeho sťažnosťou proti uzneseniu okresného súdu zo 14. decembra 2002, ktorým bol vzatý do väzby.

V súvislosti s rozhodovaním o väzbe sťažovateľ opakovane požiadal sudkyňu okresného súdu, aby umožnila jeho obhajcovi nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu, ktorý bol okresnému súdu na ten účel predložený. Sudkyňa okresného súdu jeho prvú žiadosť odmietla s odôvodnením, že v tomto štádiu konania s poukazom na § 65 ods. 2 Trestného poriadku možno takejto žiadosti vyhovieť len po predložení stanoviska prokurátora alebo vyšetrovateľa, ktorým je v prípade odopretia nazrieť do spisu sudca „viazaný, a nie je oprávnený preskúmavať dôvodnosť odopretia“. Krajský súd, ktorého sťažovateľ tiež požiadal o umožnenie nahliadnutia jeho obhajcovi podľa § 65 ods. 1 Trestného poriadku do spisu, ktorý mu bol predložený krajskou prokuratúrou v súvislosti s rozhodovaním o jeho sťažnosti proti uzneseniu okresného súdu zo 14. decembra 2002, oznámil sťažovateľovi prostredníctvom vedúcej trestnej kancelárie najprv telefonicky 8. januára 2003 a neskôr listom z 22. januára 2003, že „jeho žiadosti o nahliadnutie do vyšetrovacieho spisu... predseda senátu nevyhovel“. O nahliadnutie do spisu sťažovateľ požiadal aj vyšetrovateľa, ktorý to odoprel 8. januára 2003 s odôvodnením, že „neboli vykonané potrebné vyšetrovacie úkony, obvinených a svedkov je nevyhnutné vzájomne konfrontovať a nazretím do vyšetrovacieho spisu by sa mohla znížiť hodnota takýchto dôkazov, čím by mohlo dôjsť k zmareniu alebo ohrozeniu výsledkov prípravného konania“. Podľa sťažovateľa vyšetrovateľ umožnil jeho obhajcovi nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu 28. februára 2003, t. j. asi o jeden a pol mesiaca po tom, ako sa konalo a rozhodovalo o jeho sťažnosti proti uzneseniu sudcu okresného súdu, ktorým bol na návrh prokurátora vzatý do väzby.

Ústavný súd poznamenal, že v prípravnom konaní návrh na vzatie obvineného do väzby podáva prokurátor a rozhoduje o ňom sudca (§ 68 ods. 1 Trestného poriadku), ktorý tak plní funkciu (vykonáva činnosť) nestranného arbitra v „spore“ medzi prokurátorom a obvineným v otázke, či sa má trestné stíhanie obvineného viesť na slobode alebo vo väzbe. Ide o realizáciu ústavného princípu súdnej kontroly väzby v prípravnom konaní. Zákon ustanovil, ktoré skutočnosti všeobecný súd (jeho sudca) pri rozhodovaní tohto sporu posudzuje. Pri poskytovaní individuálnej ochrany základných práv a slobôd nebolo úlohou ústavného súdu vyjadriť sa in abstracto k tomu, aký mal byť správny výklad príslušnej zákonnej úpravy, alebo k tomu, aký postup a prostriedky mal všeobecný súd zvoliť na dosiahnutie rovnosti zbraní medzi prokurátorom a obvineným pri rozhodovaní o väzbe v prípravnom konaní, ale posúdiť, či jeho napadnutý postup alebo opatrenie (rozhodnutie) vrátane spôsobu, akým interpretoval a aplikoval zákon, boli v konkrétnych okolnostiach veci zlučiteľné s ústavou alebo s príslušnou medzinárodnou zmluvou o ľudských právach a základných slobodách. Ústavný súd poznamenal, že ani sudca okresného súdu, ani krajský súd nevyhoveli žiadostiam sťažovateľa o umožnenie jeho obhajcovi nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu, ktorý im bol predložený v súvislosti s rozhodovaním o jeho väzbe, obsahom ktorého odôvodnila svoj návrh na jeho vzatie do väzby krajská prokuratúra. Ústavný súd uznal, že účinnosť vyšetrovania, ktoré bolo v počiatočnom štádiu a týkalo sa viacerých obvinených, mohla v danej veci vyžadovať utajenie časti získaných informácií pred sťažovateľom a jeho obhajcom v záujme zabezpečenia riadneho výkonu spravodlivosti, avšak nebol presvedčený o tom, že si tento účel v okolnostiach danej veci vyžadoval odopretie prístupu k celému spisu. Skutočnosť, že ani nie do dvoch mesiacov bol tento prístup obhajcovi sťažovateľa následne umožnený, tento jeho názor len potvrdila.

K analogickému záveru dospel ústavný súd v náleze I. ÚS 239/04 z 26. októbra 2005, v ktorom konštatoval, že došlo k porušeniu práva sťažovateľa podľa článku 5 ods. 4 Dohovoru, ktoré spočívalo v tom, že obhajcovi nebolo v súvislosti so žiadosťou o prepustenie z väzby umožnené nahliadnuť aspoň sčasti do vyšetrovacieho spisu.

V úradnom zázname zo 4. augusta 2003, ktorý sa nachádzal v súdnom spise okresného súdu, bolo uvedené, že 4. augusta 2003 sa na súd dostavila koncipientka A. M. advokátskej kancelárie advokáta JUDr. J. H., ktorá požiadala o nahliadnutie do spisu v trestnej veci obvinených J. M. a spol., o ktorej mal rozhodnúť krajský súd. Sudca v úradnom zázname poznamenal, že nakoľko išlo o vec, ktorá sa nachádzala v štádiu prípravného konania a súd rozhodoval len o väzbe obvineného, ako predseda senátu koncipientku upozornil, že nahliadnuť do spisu jej umožní len v prípade, ak vyšetrovateľ konajúci vo veci udelí súhlas na nahliadnutie do spisu. Na tento účel sa spojil s dozorujúcim prokurátorom krajskej prokuratúry, ktorého požiadal, aby sa spojil s vyšetrovateľom konajúcim vo veci a vyžiadal od neho stanovisko. Ten sudcu obratom informoval, že sa telefonicky spojil s vyšetrovateľom, ktorý však odmietol udeliť v tomto prípade súhlas na nahliadnutie do spisu. O tom sudca informoval Mgr. A. M. a zároveň uviedol, že z tohto dôvodu vzhľadom na ustanovenia Trestného poriadku jej nemôže umožniť nahliadnuť do vyšetrovacieho spisu.

Ústavný súd v odôvodnení svojho rozhodnutia uviedol, že účinnosť vyšetrovania, ktoré sa týkalo viacerých obvinených, mohla v danej veci vyžadovať utajenie časti získaných informácií pred sťažovateľom a jeho obhajcom v záujme zabezpečenia riadneho výkonu spravodlivosti, avšak nebol presvedčený o tom, že si tento účel v okolnostiach danej veci vyžadoval odopretie prístupu k celému spisu.

Z citovaných rozhodnutí ústavného súdu vyplýva, že príslušné vnútroštátne orgány sa pri porušovaní uvedeného práva odvolali na relevantné ustanovenia Trestného poriadku.

V zmysle § 65 ods. 2 Trestného poriadku účinného do 1. januára 2006 môže v prípravnom konaní prokurátor, vyšetrovateľ alebo policajný orgán zo závažných dôvodov odoprieť právo obvineného a jeho obhajcu nahliadnuť do spisu a s ním spojené ostatné práva. Závažnosť dôvodov, z ktorých vyšetrovateľ alebo policajný orgán toto právo odoprel, na žiadosť osoby, ktorej sa odopretie týka, je prokurátor povinný urýchlene preskúmať. Tieto práva nemožno odoprieť obvinenému a obhajcovi po tom, čo boli upozornení na možnosť preštudovať spisy.

Právna úprava v novom Trestnom poriadku je v tomto ohľade len o málo zmenená. V zmysle § 69 ods. 2 nového Trestného poriadku môže orgán činný v trestnom konaní v prípravnom konaní zo závažných dôvodov odmietnuť právo nazerať do spisu a s ním spojené práva, najmä ak v spise nemožno urobiť také opatrenia, ktoré by zabránili zmareniu alebo podstatnému sťaženiu dosiahnutia účelu trestného stíhania. Závažnosť dôvodov, z ktorých orgán činný v trestnom konaní toto právo odmietol, je prokurátor povinný urýchlene preskúmať na žiadosť osoby, ktorej sa odmietnutie týka. Ak právo nahliadať do spisu a s ním spojené ostatné práva zo závažných dôvodov odmietol prokurátor, na žiadosť osoby, ktorej sa odmietnutie týka, je nadriadený prokurátor povinný urýchlene preskúmať dôvodnosť odmietnutia. Tieto práva nemožno odoprieť obvinenému a obhajcovi a poškodenému po tom, čo boli upozornení na možnosť preštudovať spisy. V zmysle § 69 ods. 6 nového Trestného poriadku má rovnaké oprávnenie ako orgán činný v trestnom konaní aj sudca pre prípravné konanie, ak v čase konania v rámci svojej právomoci nakladá so spisom.

Vzhľadom na uvedené sa domnievam, že by bolo vhodné zmeniť právnu úpravu tak, aby nepripúšťala výklad nesúladný s článkom 5 ods. 4 Dohovoru. Riešením by mohlo byť ustanovenie Trestného poriadku, ktoré by osobitne upravovalo právo nazerania obvineného a jeho obhajcu do spisu v prípravnom konaní v súvislosti s rozhodovaním o väzbe. V Trestnom poriadku by malo byť podľa môjho názoru expressis verbis uvedené, že obvinenému a jeho obhajcovi nesmie byť odopreté právo nazerať do tých častí vyšetrovacieho spisu, ktoré sú podstatné pre posúdenie zákonnosti väzby. V prípade, ak sudca pre prípravné konanie rozhoduje o návrhu na vzatie obvineného do väzby alebo na jeho ponechanie vo väzbe, je to práve on, kto má rozhodovať aj o odmietnutí práva obvineného nazerať do spisu (pozri aj § 69 ods. 6 nového Trestného poriadku). Rozhodovanie, o ktoré časti spisu pôjde, je na samotnom sudcovi, ktorý by sa mal rozhodnúť nezávisle od orgánov činných v trestnom konaní a nepodmieňovať sprístupnenie určitých častí spisu ich súhlasom. Kým k potrebnej zmene právnej úpravy nedôjde, je potrebné postupovať v zmysle článku 152 ods. 4 ústavy, ktorý stanovuje, že výklad a uplatňovanie ústavných zákonov, zákonov a ostatných všeobecne záväzných právnych predpisov musí byť v súlade s ústavou a súčasne v zmysle článku 154c ods. 1 ústavy, podľa ktorého majú príslušné medzinárodné zmluvy vrátane Dohovoru prednosť pred zákonmi, ak zabezpečujú väčší rozsah ústavných práv a slobôd. Zo vzájomnej súvislosti týchto ustanovení vyplýva, že Dohovor a judikatúra naň sa vzťahujúca predstavujú pre vnútroštátne orgány aplikácie práva záväzné výkladové smernice pre výklad a uplatňovanie zákonnej úpravy základných práv a slobôd zakotvených v druhej hlave ústavy, a tým normujú rámec, ktorý tieto orgány v konkrétnom prípade nemôžu prekročiť.

Zaujímalo by ma, aká je aplikačná prax v tomto ohľade v Českej republike, t. j. či aj u vás majú orgány činné v trestnom konaní tendenciu postupovať v rozpore s právami obvineného zaručenými v článku 5 ods. 4 Dohovoru.
Celý příspěvek

pátek 14. prosince 2007

Bodový systém na soudce!(?)

Ministerstvo spravedlnosti připravilo návrh novely zákona o soudech a soudcích (http://portal.justice.cz/ms/ms.aspx?j=33&o=23&k=381&d=199136), podle něhož má být novou skutkovou podstatou kárného provinění soudce rovněž ohrožení důvěry v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů, spočívající v tom, že soudce „při rozhodování porušuje platné právní předpisy, obecně uznávaná pravidla interpretace právních předpisů, nepoužívá racionální argumentaci, dopouští se libovůle nebo jiným závažným způsobem porušuje základní požadavky na kvalitu soudního rozhodování.“ Tento návrh je zjevně veden snahou zvýšit kázeň soudců. Chce se přímo zvolat: konečně! Jak totiž vyjádřil již klasik, disciplína je, vy kluci pitomí, to hlavní, a kdyby nebyla, všichni by lezli po stromech. Jelikož představa Karláku, kde by byly stromy obsypány soudci bez disciplíny, je představou nepochybně strašidelnou, vytýkám předloženému návrhu jen nedůslednost a nedotaženost a doporučuji proto diskusi rozšířit o zavedení bodového systému hodnocení soudců.

Tento systém si představuji nadmíru jednoduše. Každý soudce by měl vedenu evidenci kladných a záporných bodů, které by mu přidělovala vedoucí soudní kanceláře podle přesně zákonem nastaveného sazebníku, pro což by jistě nebyl technický problém vymyslet vhodný vyhledavač. Po zanesení příslušného počtu bodů do elektronické evidence, spravované Ministerstvem spravedlnosti, by tento úřad jednoinstančním a soudně nepřezkoumatelným způsobem rozhodl o uložení sankce, kterou by – podle počtu bodů – bylo napomenutí, veřejné projednání na příslušném obecním úřadu, snížení platu, u soudců mladších 60 let sto kliků a v nejhorším případě exemplární odevzdání taláru. Aby ze strany ministerstva nedošlo k šikaně, zákon by v příloze obsahoval taxativní seznam provinění soudců s přesně nastaveným počtem trestných bodů.

Příkladmo předkládám k úvaze následující "trestní" sazebník, přičemž přesné bodové ohodnocení jednotlivých prohřešků či naopak „polehčujících okolností“ si dovoluji ponechat volné úvaze racionálního zákonodárce.

Trestné body:
- upřednostňování teleologického výkladu nad výkladem gramatickým či dokonce sémantickým,
- nerespektování důvodových zpráv k aplikovaným zákonům, a tedy soustavné znecťování vůle zákonodárce,
- přímá aplikace ústavních norem, principů a hodnot namísto použití pravidel přesně popsaných v podzákonných právních předpisech a v interních směrnicích správních orgánů (tzn. vědomé porušování platného práva),
- nerespektování ustáleného názoru příslušného odvolacího soudu a namísto toho zaštiťování se precedenčním působením judikatury Ústavního soudu či Evropského soudu pro lidská práva,
- citace názorů autorů typu G. Radbrucha, R. Alexyho a R. Dworkina spojená se soustavným opomíjením osvědčených autorů tuzemských,
- rozhodovací činnost vykonávaná v rozporu s názory obsaženými v šedém komentáři vykládaného zákona,
- neracionální shovívavost soudce vůči soukromým osobám a zároveň kladení příliš velkých nároků na praktické fungování státních orgánů,
- soudce se dopouští libovůle, když dostatečně nezohledňuje rozpočtové dopady vydávaných rozhodnutí.

Systém by samozřejmě musel být nastaven i motivačně tak, aby soudci bylo možno trestné body umazávat. Za tímto účelem doporučuji zřídit na Ministerstvu spravedlnosti nový odbor nazvaný třeba „pro bodový systém“, který jediný by byl oprávněn body smazávat. Aby z jeho strany nedocházelo k nepřípustné libovůli, musela by i zde být nastavena jasná pravidla. Do úvahy nabízím třeba následující „polehčující okolnosti“:

- soudce-hříšník se podrobil školení, kde přednášeli výhradně autoři šedých beckovských komentářů (např. dvě celodenní školení by vyvážilo jednu nevhodnou citaci Radbrucha),
- soudce se aktivně zúčastní brigády v některém státním podniku, čímž alespoň částečně kompenzuje rozpočtovou ztrátu, způsobenou jeho libovolným rozsudkem,
- soudce se nazpaměť naučí všechny paragrafy o doručování roztroušené v procesních předpisech a z této znalosti je ministerskou komisí vyzkoušen, o čemž mu bude vydáno osvědčení na příslušném formuláři, který je přílohou prováděcí vyhlášky k zákonu o soudech a soudcích,
- provinilec napíše stokrát text: „Vždy budu poslouchat výhradně zákon a nikoliv G. Radbrucha. S Gustavem se už nikdy nebudu kamarádit.“
- soudce nabídne redakci C.H. Beck, že zadarmo a po pracovní době zpracuje věcný a jmenný rejstřík k libovolnému šedému komentáři, pokud k tomu bude vyzván.

Od navrženého systému si slibuji, že konečně zajistí fungování justice takové, jakou si všichni přejeme: jednotné, stabilizované, zcela předvídatelné, imunní vůči vnějším vlivům a akademickým extravagancím a v některých - spíše výjimečných - případech možná dokonce i spravedlivé a vnímavé k lidským právům. Tento atribut nicméně zjevně nebyl klíčovým problémem návrhu předloženého ministerstvem, takže by nás asi neměl ani příliš trápit.
Celý příspěvek

čtvrtek 13. prosince 2007

Když ústavní soud dělá svoji práci ...

V předchozím postu jsme se Zdeňkem Kühnem podrobili kritice rozhodnutí Ústavního soudu ve věci rozdílného důchodového věku pro muže a ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí (pracovně si dovolím tuto kauzu nazvat „důchodová sleva na dítě“). Zdůraznili jsme, že se jednalo pouze o pohoršení nad ubohou argumentační úrovní Ústavního soudu, nikoliv výčitku na téma, jak měl Ústavní soud rozhodnout. K tomuto rozhodnutí ještě krátká poznámka, tentokráte s ohledem na v rozhodnutí činěné paralely se zahraničím.

Jak Česká správa sociálního zabezpečení, tak Ministerstvo práce a sociálních věcí totiž zjevně dle rekapitulační části rozhodnutí ÚS argumentovaly srovnáním se zahraničím. Nedalo mi to a provedl jsem si tedy také drobnou soukromou srovnávací studii ve výborném právně-komparativním pracovišti, tedy menze EUI. Při vysvětlení českého systému „důchodové slevy na dítě“ vyhrazené pouze ženám bez ohledu na to, kdo o dítě skutečně pečuje, se mi dostalo hodně podivných pohledů. Jedna katalánská kolegyně mě politovala, že pocházím z tak sexistické země, Holanďan a Dán kroutili hlavou. Koruna přišla na závěr: když jsem otázku diskriminace v důchodovém zabezpečení diskutoval s profesorem Markem Safjanem, bývalým předsedou polského Ústavního tribunálu, nyní Braudel Fellow na EUI, upozornil mě na rozhodnutí polského Ústavního tribunálu ze dne 23. října 2007, sp. zn. P 10/07, které je přístupné v polštině zde.

Tímto rozhodnutím smetl polský ÚT relevantní ustanoví polského penzijního zákona, která stanovila rozdílný penzijní věk pro muže a ženy. Polský systém důchodového zabezpečení je poněkud komplikovaný, hlavně s ohledem na existenci tří paralelních systémů důchodového zabezpečení v závislosti na věku dané osoby. Tento případ se ale týkal lidí narozených před r. 1949. Historie výchozího případu byla prostá: Pan Marian Rojak pečuje o syna postiženého Downovým syndromem. O syna donedávna pečovala jeho žena, ta však zemřela. Pan Rojak proto chtěl odejít do důchodu, aby mohl o syna pečovat. Problém byl v tom, že mu ještě nebylo 60 let. Polský systém důchodového zabezpečení totiž pro tuto kategorii důchodců (narozených před 1949) stanoví, že muž má nárok na penzi v okamžiku, kdy dovršil věku 60ti let a do systému sociálního pojištění přispíval alespoň po dobu 35 let. Žena má nárok na penzi v okamžiku, kdy dovršila věku 55 let a přispívala alespoň 30 let. Tyto věkové hranice jsou pevné a nezávisí na počtu vychovaných dětí.

Ústavní tribunál došel k závěru, že se jedná o neospravedlnitelnou diskriminaci na základě pohlaví. Napadené ustanovení zrušil s odkladem vykonatelnosti 12 měsíců od publikace rozhodnutí v Dzienniku Ustaw, tedy polské sbírce zákonů. Jistě, v dané věci šlo o jinou otázku, než v případě „důchodové slevy na dítě“. Rozhodnutí je ale hezkou demonstrací toho, jak může, ne sice výtečné, ale smysluplné rozhodnutí v podobné kauze vypadat. S ohledem na konzervativní Polsko navíc mírně překvapivé. Poskytuje také mnoho zajímavých paralel:

- Jak předkládající soud (Okresní soud v Lodzi, který otázku předložil ÚT), tak samotný ÚT rozpoznaly, že se jedná o otázku, na kterou dopadá právo ES, přinejmenším v oblasti principů z něho plynoucích. ÚT dokonce skrze svoji předchozí judikaturu odkazuje na judikát Soudního dvora ve věci Kalanke.

- Argumenty polského ministerstva práce a sociálních věcí (Ministerstwo Pracy i Polityki Spolecznej) před ÚT v tom smyslu, že se jedná o společensky citlivou oblast, kde je zvýšený požadavek stability a právní jistoty, ÚT vůbec nedojaly. Zároveň ale ÚT jasně říká, že nikterak nepředjímá volbu polské vlády v tom ohledu, jak chce uspořádat důchodový systém. Pouze zdůrazňuje, že je jeho povinností poskytnout ochranu ústavně zaručeným právům p. Rojaka.

- Konečně v samotné argumentaci ÚT zazněl i argument role ženy ve výchově dětí. ÚT se této otázce věnoval v části hledající možné ospravedlnění diskriminačního zacházení v přístupu k důchodovému zabezpečení. Jednak konstatoval, že je sice statisticky možné, že o děti pečují především ženy, nicméně v konkrétním případě p. Rojaka spočívá břímě výchovy syna (navíc postiženého) výlučně na otci. Jak navíc konstatoval předkládající okresní soud, ústava zakotvuje rovnost muže a ženy a stejnou odpovědnost obou pohlaví za výchovu dítěte, která je buď přímo porušena či alespoň podkopávána nerovností v přístupu k sociálnímu zabezpečení.

Možná mi někdo někdy vysvětlí, z jaké to blíže nespecifikované „komparatistiky“ to Ústavní soud při svém rozhodování v kauze „důchodové slevy na dítě“ vlastně vycházel. Problém bude možná v tom, že na EUI nemáme mnoho studentů z Afriky či z Asie, takže můj evropský vzorek asi není dostatečně reprezentativní.
(Závěrečná poznámka: Jistě, Ústavní soud se mohl jen těžko inspirovat rozhodnutím, které bylo vydáno 6 dní poté, co sám o věci rozhodoval. To ale také není argument zde činěný.)
Celý příspěvek

úterý 11. prosince 2007

Skoma-Lux dnes rozhodnuta

Na stránkách Jiného práva jsme se již několikrát zabývali právní džunglí, která nastala po přistoupení deseti nových členských států k Evropské unii v květnu 2004. Mnoho právních předpisů nebylo včas přeloženo, přičemž vyvstala otázka, do jaké míry je možné tyto právní předpisy uplatňovat na území nových členských států. Testovacím případem se stalo řízení o předběžné otázce iniciované Krajským soudem v Ostravě - C-161/06 Skoma-Lux. Dnes vynesl Soudní dvůr svůj rozsudek.

Problematikou se vyčerpávajícím způsobem věnoval Michal Bobek (z jehož článku také citovala generální advokátka Kokott ve svém stanovisku), nepochybně se tedy přihlásí s vlastními poznámkami k rozsudku. Tento příspěvek je tedy spíše informativní, přičemž se budu těšit na Vaše další postřehy.

Nejprve si připomeňme, oč v případu šlo.

Žalobkyně v hlavním řízení, firma Skoma-Lux, je dovozcem a prodejcem vín. Dne 30. září 2004 byla žalobkyni uložena pokuta za spáchání celního deliktu, kterého se měla žalobkyně dopustit v průběhu roku 2004 uvedením nesprávných údajů o sazebním zařazení zboží: červeného vína Kagor VK. Za to jí byla Celním úřadem v Olomouci vyměřena pokuta ve výši 3000 Kč. Rozhodnutí Celního úřadu v Olomouci bylo potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Celního ředitelství.

Celní úřad udělil pokutu na základě ustanovení práva ES – Celního kodexu a prováděcího nařízení. Prováděcí nařízení však bylo publikováno ve Zvláštním vydání Úředního věstníku v češtině teprve 27. srpna 2004, přičemž publikace všech svazků kapitoly 02 „Celní unie a volný pohyb zboží“, které obsahují četné novely uvedeného nařízení, byla dokončena teprve dne 9. dubna 2005 svazkem 15 (informace Úřadu pro úřední tisky neuvádí na internetové verzi Úředního věstníku dostupné v databázi Eur-lex nyní prezentovaný svazek 16).

Skoma-Lux se domáhala zrušení rozhodnutí celních orgánů, jelikož proti ní byla aplikována ustanovení práva ES, se kterými neměla možnost se seznámit. Krajský soud, který projednával její žalobu ve správním soudnictví, předložil tyto předběžné otázky:

1) Lze čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, na jejímž základě se Česká republika stala od 1.5.2004 členským státem Evropské unie, vykládat tak, že členský stát může vůči jednotlivci uplatňovat nařízení, které nebylo v okamžiku své aplikace řádně publikováno v Úředním věstníku v úředním jazyce daného členského státu?

2) V případě záporné odpovědi na otázku číslo 1, je nevymahatelnost předmětného nařízení vůči jednotlivci otázkou výkladu nebo otázkou platnosti komunitárního práva ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství?

3) Pokud by Soudní dvůr dovodil, že předložená předběžná otázka se týká platnosti komunitárního aktu ve smyslu rozsudku ve věci 314/85, Foto-Frost [1987] ECR 4199, je nařízení č. 2454/93 ve vztahu k žalobkyni a jejímu sporu s celními orgány České republiky neplatné kvůli nedostatku řádného uveřejnění v Úředním věstníku EU podle čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení?

Musím uznat, že jsem byl velice překvapen nejen závěrem, ke kterému Soudní dvůr dospěl, ale i odůvodněním, mezi jehož řádky lze číst kritiku praxe odpovědných orgánů, které se spoléhaly na to, že to s nepublikovanými předpisy „nějak dopadne“. Soud je velice striktní; podle odpovědi na první otázku

článek 58 Aktu o podmínkách přistoupení brání tomu, aby povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, ačkoliv je tento jazyk jedním z úředních jazyků Unie, mohly být uloženy jednotlivcům v tomto státě, i když se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby. (bod 51)

Odmítá nejen poukazy na všelijaké alternativní způsoby publikace (včetně elektronického Úředního věstníku), ale i jinak oblíbené argumenty o efektivitě práva Společenství nebo nutnosti loajální spolupráce členských států.

Na druhou otázku (která v podstatě mířila na to, zda je vnitrostátní soud, který rozhoduje o vymahatelnosti komunitární právní úpravy, povinen podat předběžnou otázku k Soudnímu dvoru analogicky se situací, kdy rozhoduje o neplatnosti komunitárního právního aktu (rozsudek 314/85 Foto-Frost [1987] ECR 4199), Soud odpověděl, že se jedná o otázku výkladu. Vnitrostátní soud tedy nemusí podávat předběžnou otázku, pokud posuzuje situaci, kdy byly na základě komunitárního právního aktu uloženy povinnosti a adresát těchto povinností se domáhá nemožnosti je vynutit.

Na třetí otázku Soudní dvůr nepovažoval ve světle výše uvedených odpovědí za nutné se vyjádřit.

Velice zajímavou je závěrečná část rozsudku, kde se Soudní dvůr vyjadřuje k žádosti několika členských států (včetně České republiky) o omezení časových účinků svého rozsudku:

(67) V tomto ohledu je třeba připomenout, že v rámci řízení o předběžné otázce týkající se výkladu ustanovení práva Společenství může Soudní dvůr pouze výjimečně za použití obecné zásady právní jistoty, která je vlastní právnímu řádu Společenství, omezit možnost dotčených osob dovolávat se ustanovení, které vyložil, s cílem zpochybnit právní vztahy založené v dobré víře [...].

(68) Nicméně tato judikatura se týká jiného případu, než o jaký jde v projednávané věci. V projednávané věci se totiž nejedná o otázku omezení časových účinků rozsudku Soudního dvora týkajícího se výkladu ustanovení práva Společenství, ale o otázku omezení účinků rozsudku, který se týká samotné uplatnitelnosti aktu Společenství na území členského státu. V důsledku toho nelze uvedenou judikaturu v projednávaném případě použít.

(69) Je třeba rovněž připomenout, že na základě článku 231 ES může Soudní dvůr, pokud zruší nařízení, uvést, považuje-li to za nezbytné, ty jeho účinky, které jsou nadále považovány za zachované.

(70) Z toho vyplývá, že i když je akt protiprávní a má se za to, že nikdy nebyl přijat, může Soudní dvůr na základě výslovného ustanovení Smlouvy o ES rozhodnout, že tento akt přesto bude mít legálně některé právní důsledky.

(71) Tytéž požadavky právní jistoty vyžadují, aby totéž platilo i pro vnitrostátní rozhodnutí přijatá na základě právních předpisů Společenství, které na území některých členských států nelze uplatňovat vůči jednotlivcům z toho důvodu, že nebyly řádně vyhlášeny v Úředním věstníku Evropské unie v úředním jazyce dotyčných států, s výjimkou těch rozhodnutí, která byla k datu tohoto rozsudku napadena opravným prostředkem v rámci správního nebo soudního řízení.

(72) Dotyčné členské státy tak na základě práva Společenství nejsou povinny zpochybnit správní nebo soudní rozhodnutí přijatá na základě takových pravidel, pokud jsou rozhodnutí podle příslušných vnitrostátních pravidel již konečná.

(73) Na základě práva Společenství by tomu bylo jinak jen ve výjimečných případech, když by byla na základě pravidel uvedených v bodě 71 tohoto rozsudku přijata správní opatření nebo soudní rozhodnutí, zejména represivní povahy, která by zasahovala do základních práv, což v těchto mezích přísluší zjistit příslušným vnitrostátním orgánům.

Pamatuji se, že když jsem se o návrhu na omezení časových účinků poprvé zmínil své kolegyni, která pracovala pro švédského vládního zmocněnce, jen se nevěřícně smála a říkala, že "nám to nemůže projít". Prošlo.

I po vynesení rozsudku zůstává několik otázek otevřených: například, Soud hovoří pouze o nemožnosti ukládat povinnosti (viz bod 51, citovaný výše); když rozebírá, že se otázka nemožnosti vynucení povinnosti týká výkladu, a nikoliv platnosti dotčeného nařízení, poznamenává, že „okolnost, že toto nařízení nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v členském státě, v jehož jazyce vyhlášeno nebylo, nemá žádný dopad na skutečnost, že jeho ustanovení, vzhledem k tomu, že toto nařízení je součástí acquis communautaire, zavazují dotyčný členský stát ode dne přistoupení (bod 59). To podle mého názoru podporuje výklad, že se naopak proti státu nařízení, které nebylo publikováno v jeho jazyce, dovolávat lze (což je závěr, se kterým ve svých článcích Michal nesouhlasí, se kterým však já nemám takový problém).

Otázkou pak také je, co by se dělo s povinnostmi, kterých by se domáhala jedna soukromá osoba vůči druhé.

Uvidíme, nakolik se jedná o otázku praktickou, zejména s ohledem na omezení časových účinků rozsudku. Dnes již jsou zřejmě veškeré právní předpisy EU dostupné ve všech jazycích (otázkou však je bulharština a rumunština). Těch, kteří by se nemožnosti uplatnit povinnost na základě těch nepřeložených, tak jako společnost Skoma-Lux, je zřejmě velmi málo. Musím však říci, že bez ohledu na jeho reálné dopady mě Soudní dvůr se svým rozsudkem velmi příjemně překvapil.
Celý příspěvek

pondělí 10. prosince 2007

O (netradičnom) využití žaloby na ochranu osobnosti II

V tomto príspevku sa budem zaoberať tým, za akých okolností môže byť žaloba na ochranu osobnosti účinným prostriedkom nápravy v prípade, ak sa osoba domnieva, že došlo k neoprávnenému zásahu do jej práva na súkromie v dôsledku nezákonného odpočúvania. Situácie, ku ktorým dochádza v aplikačnej praxi na Slovensku možno demonštrovať na nasledujúcich rozhodnutiach ústavného súdu.

Sťažovateľ T. H. sa ústavnou sťažnosťou podľa článku 127 ústavy sťažoval na porušenie práva na súkromie podľa článku 22 ods. 1 a 2 ústavy a článku 8 Dohovoru v súvislosti s vydaním príkazov na odpočúvanie a záznam telekomunikačných činností vo vzťahu k inej osobe, na základe ktorých bola zaznamenaná komunikácia sťažovateľa s tretími osobami prostredníctvom odpočúvaného telefónneho prístroja. Ústavný súd prijal sťažnosť na ďalšie konanie uznesením I. ÚS 274/05 z 20. decembra 2005. Následne nálezom I. ÚS 274/05 zo 14. júna 2006 ústavný súd konštatoval, že v odôvodneniach inkriminovaných príkazov na odpočúvanie nie sú uvedené konkrétne skutočnosti, ktoré viedli k ich vydaniu, pretože text odôvodnení iba citoval zákonom stanovené podmienky vo všeobecnej rovine, jeden z príkazov bol navyše zmätočný. Príkazy podľa ústavného súdu neboli legálne, lebo nespĺňali podmienky vyplývajúce z príslušných zákonov. Na základe uvedeného rozhodol, že označené práva sťažovateľa boli postupom príslušného krajského súdu, ktorý vydal príkazy na odpočúvanie a záznam telekomunikačných činností, porušené, zrušil dotknuté príkazy a priznal sťažovateľovi primerané finančné zadosťučinenie vo výške 50 000 Sk.

V odôvodnení svojho nálezu okrem iného uviedol, že opravný prostriedok ani voči súhlasu, ani voči príkazu nie je prípustný. Dotknutá osoba tak nemá možnosť domáhať sa ochrany pred všeobecným súdom v súvislosti s faktom, že jej rozhovor bol odpočúvaný. Oprávnenosť vydania právoplatného súhlasu či príkazu všeobecný súd nemôže preskúmavať, a to práve preto, že súhlas a príkaz sú právoplatnými rozhodnutiami, ktorými je súd viazaný, resp. z ktorých musí súd vychádzať. To sa vzťahuje tak na trestné konanie, ako aj na prípadné občianskoprávne konanie na ochranu osobnosti (na ochranu súkromia). Odlišná situácia je v súvislosti so skutočnosťou, že na základe súhlasu či príkazu odpočúvaný telefonický rozhovor sa môže stať dôkazným prostriedkom v trestnom konaní. Dotknutá osoba, ktorej rozhovor bol takto odpočúvaný, môže v trestnom konaní pred súdom namietať nezákonnosť odpočúvania a z toho vyplývajúcu nepoužiteľnosť odpočúvaného rozhovoru ako dôkazu. Môže tak však urobiť len pri súčasnom splnení dvoch podmienok. Trestná vec musí dospieť do štádia súdneho konania a dotknutá osoba musí byť stranou v trestnom konaní, či už ako obžalovaná, alebo ako poškodená. Zároveň to znamená, že ochrana zo strany trestného súdu vôbec neprichádza do úvahy v prípadoch, ktoré sa pred trestný súd vôbec nedostanú, ale ani v prípadoch takých dotknutých osôb, ktoré nie sú stranami v trestnom konaní.

Sťažovateľ G. K. sa na ústavnom súde inter alia sťažoval na porušenie svojich práv podľa článku 8 ods. 1 Dohovoru a článku 16 ods. 1, článku 19 ods. 2 a 3, ako aj článku 22 ods. 1 a 2 ústavy postupom Krajského súdu v Bratislave, ktorým bol udelený súhlas s použitím informačno-technických prostriedkov, okrem iného aj pri odpočúvaní a zaznamenávaní telekomunikačných činností. V tomto prípade ústavný súd uznesením IV. ÚS 76/05 zo 16. marca 2005 neprijal sťažnosť na ďalšie konanie s odôvodnením, že platná právna úprava v súčasnosti umožňuje sťažovateľovi ako obžalovanému v rámci uplatnenia práva na obhajobu v trestnom konaní právne účinným spôsobom namietať porušenie svojich základných práv a slobôd zaručených ústavou a Dohovorom v súvislosti s rozhodnutiami týkajúcimi sa použitia informačno-technických prostriedkov a agenta v jeho trestnej veci, ako aj spochybniť nielen zákonnosť, ale aj ústavnosť označených rozhodnutí všeobecných súdov v dôsledku ich povinnosti prednostne aplikovať medzinárodné zmluvy o ľudských právach a slobodách podľa článku 7 ods. 5 v spojení s článkom 154c ústavy. Ústavný súd ďalej uviedol, že trestné konanie je od jeho začiatku až po právoplatné skončenie procesom, v ktorom môžu orgány činné v trestnom konaní v rámci vykonávania jednotlivých úkonov a realizácie garancií ochrany základných práv a slobôd naprávať, resp. korigovať aj ich prípadné pochybenia. Spravidla až po skončení trestného konania možno na ústavnom súde sťažnosťou podľa článku 127 ods. 1 ústavy namietať prípadné porušenia základných práv alebo slobôd, ktoré neboli odstránené v jeho priebehu. Následne ústavný súd dospel k záveru, že sťažovateľ mal v systéme všeobecného súdnictva k dispozícii účinné prostriedky na dosiahnutie ochrany svojich práv, pričom poukázal práve na to, že v danom čase sa trestná vec sťažovateľa nachádzala v štádiu konania pred súdom prvého stupňa. Vzhľadom na uvedené skutočnosti ústavný súd konštatoval, že nevidí dôvod, aby vstupoval v tejto fáze prebiehajúceho trestného konania vo veci sťažovateľa do právomoci všeobecných súdov. Ďalej uviedol, že sťažovateľ môže uplatniť v rámci práva na obhajobu argumentáciu týkajúcu sa namietaného porušenia jeho základných práv v prebiehajúcom konaní pred všeobecnými súdmi vrátane využitia opravných prostriedkov, ktoré mu priznáva Trestný poriadok.

Sťažovateľ J. M. podal ústavnú sťažnosť, v ktorej namietal, že odpočúvanie jeho telefonátov bolo nezákonné, svojvoľné a neodôvodnené. Odvolával sa aj na článok 8 Dohovoru. Uznesením III. ÚS 83/05 zo 16. marca 2005 ústavný súd vyhlásil sťažnosť za neprijateľnú pre nevyčerpanie všeobecných prostriedkov nápravy. Ústavný súd konštatoval, že pokiaľ sťažovateľ tvrdí, že v jeho trestnej veci boli záznamy telekomunikačnej činnosti získané nezákonným spôsobom, môže tento argument predniesť v rámci trestného konania, zvlášť pred príslušným všeobecným súdom v rámci svojej obhajoby, kde môže žiadať, aby údajne nezákonne získané záznamy telekomunikačnej činnosti neboli práve pre svoju nezákonnosť považované za dôkazy, a teda aby sa na ne neprihliadlo. Bude vecou všeobecného súdu, prípadne ďalších orgánov činných v trestnom konaní, aby posúdili takúto argumentáciu a vyvodili z nej závery. Ústavný súd ďalej uviedol, že uznaním porušenia práv podľa ústavy, Dohovoru a Listiny základných ľudských práv a slobôd nie je iba výslovné deklarovanie ich porušenia, ale aj implicitné uznanie vyplývajúce z rozhodnutia príslušného orgánu verejnej moci. Ak by si všeobecný súd osvojil sťažovateľovo tvrdenie o nezákonnosti a hlavne protiústavnosti získania záznamov telekomunikačnej prevádzky, tak by tým implicitne uznal, že došlo k porušeniu sťažovateľových práv. Ak by všeobecný súd dospel k záveru, že záznamy telekomunikačnej prevádzky nie sú práve pre protizákonnosť svojho získania dôkazmi v zmysle § 89 ods. 2 Trestného poriadku, tak by tým zároveň aj v rozhodujúcej časti urobil nápravu. K tvrdeniam sťažovateľa, že nezákonnosťou získania záznamov telekomunikačnej prevádzky došlo aj k porušeniu jeho osobnostných práv podľa ústavy a Dohovoru, uviedol, že v prípade, ak by súd v jeho trestnej veci dospel k záveru, že záznamy telekomunikačnej prevádzky boli získané nezákonne a sťažovateľ by nepokladal nápravu v rámci tohto trestného konania za dostačujúcu, tak má možnosť domáhať sa jej trestným oznámením a prostriedkami občianskeho práva.

Z uvedených rozhodnutí vyplývajú dve základné tendencie, ktoré ovplyvňujú postup ústavného súdu pri rozhodovaní o prijatí sťažnosti podľa článku 127 ústavy na ďalšie konanie. Ústavný súd prijme sťažnosť na ďalšie konanie, ak trestná vec nedospela do štádia konania pred súdom, vzhľadom na to, že dotknutá osoba sa nemá ako pred všeobecným súdom domôcť ochrany svojich práv v súvislosti so skutočnosťou, že jej hovor bol odpočúvaný. V druhom prípade, teda ak trestná vec dospela do štádia konania pred súdom, ústavný súd sťažnosť podľa článku 127 ústavy na ďalšie konanie neprijme vzhľadom na to, že dotknutá osoba, či už v postavení obžalovaného, alebo poškodeného, má možnosť namietať nezákonnosť získaných záznamov v trestnom konaní. Ak by táto osoba tvrdila, že v súvislosti s nezákonným odpočúvaním bolo zasiahnuté do jej osobnostných práv, pričom všeobecný súd by v rámci trestného konania potvrdil nezákonnosť použitia dôkazných prostriedkov, môže sa domáhať nápravy, v závislosti od toho kedy došlo k neoprávnenému zásahu, buď prostredníctvom žaloby na ochranu osobnosti podľa § 11 a nasl. Občianskeho zákonníka alebo žaloby podľa príslušných ustanovení zákona č. 514/2003 Z. z. o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci (ďalej len „zákon č. 514/2003 Z. z.“). Podľa zákona č. 514/2003 Z. z. sa zodpovednosť za škodu vzťahuje na škodu spôsobenú rozhodnutiami, ktoré boli vydané odo dňa nadobudnutia účinnosti tohto zákona, t. j. od 1. júla 2004. Pokiaľ ide o rozsah náhrady škody, možno v zmysle § 17 tohto zákona požadovať okrem škody a ušlého zisku aj nemajetkovú ujmu v peniazoch.
Celý příspěvek

sobota 8. prosince 2007

Esra a umění (svobodného) románu: ano, ale bez toho sexu!

Román „Esra“ vyšel zjara roku 2003. Vypráví milostný příběh dvou postav, Adama a Esry. On je spisovatel, ona herečka. Děj se odehrává na jednom mnichovském předměstí. Vztah obou protagonistů je odsouzen k zániku. V cestě stojí mnoho faktorů: Esřina panovačná matka, smrtelně nemocná dcera z prvního manželství a též první manžel, od kterého se Esra ani po rozvodu nedokáže odpoutat.

Román je psán v ich-formě. Vzbuzuje zdání značné míry autobiografie samotného spisovatele, Maxima Billera. Zřejmě se nejednalo pouze o zdání: po přečtení románu podaly autorova bývalá přítelkyně a její matka žalobu u mnichovského zemského soudu. Domáhaly se stažení knihy z prodeje a zákazu její další distribuce. Namítaly, že román vykazuje tolik biografických prvků, že dochází k porušení jejich osobnostních práv.


Je pravdou, že štětec, kterým autor svoji románovou přítelkyni maluje, není zrovna jemný: Esra vystupuje jako váhavá až mírně labilní postava, psychicky závislá na své matce. V reakci na smrtelnou nemoc své dcery a zjištění vlastního těhotenství Esra ústy autora přemítá, zda si má dítě ponechat jako „náhražku“ toho, co ji možná za chvíli umře, anebo má podstoupit umělé přerušení těhotenství. V neposlední řadě pak román obsahuje četné erotické pasáže a detailní popisy sexuálních styků Esry a autora. Portrét Esřiny matky není o nic lichotivější, možná právě naopak: je líčena jako depresivní, psychicky labilní a hádavá postava, která terorizuje rodinu, zanedbává děti. Je jí dokonce podsouván pojistný podvod a alkoholismus.

Problémem v případě obou románových postav byla skutečnost, že se jejich románová biografie překrývala se skutečnými životopisnými údaji autorovy bývalé přítelkyně a její matky. Bývalá přítelkyně autora byla nositelkou Spolkové filmové ceny za rok 1989. Esra vyhrála fiktivní „Fritz-Lang-Preis“ za filmovou roli. Obě se vdaly mladé, měly dceru z prvního manželství, která byla vážně nemocná, obě se následně rozvedly a znovu otěhotněly. Esřina matka, v románu nazvána Lala, je stejně jako reálná matka držitelkou alternativní „Nobelovy ceny“ za rok 2000 (která je v románu přejmenována), vlastní hotel v Turecku a je aktivistkou v oblasti ochrany životního prostředí. Jak uzavřel zemský soud v Mnichově v rámci svých skutkových zjištění, s výjimkou v knize popsaných sexuálních praktik, které zřejmě nebyly předmětem dokazování, se rodinné a životopisné poměry Esry a Laly stoprocentně překrývají s reálnými osobami stěžovatelky a její matky.

Na základě výše uvedených skutkových zjištění vydal zemský soud v Mnichově k návrhu autorovy bývalé přítelkyně a její matky zákaz prodeje knihy s poukazem na porušení osobnostních práv obou žalobkyň. Vrchní zemský soud zamítl odvolání autora a jeho nakladatele a potvrdil rozsudek prvního stupně. Spolkový soudní dvůr odmítl revizi případu (dovolání).

Případ přirozeně skončil před německým Spolkovým ústavním soudem. Tomu trvalo vynesení rozhodnutí dva roky: nakonec tak učinil v červenci 2007, nicméně písemné vyhotovení bylo k dispozici až v říjnu 2007. Rozhodnutí (usnesení 1. senátu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. – 1 BvR 1782/05 -) je to velice hutné, a to i na německé poměry. Je to do značné míry pochopitelné: knihy se v Německu (tedy před sjednocením obou Němecek v té spolkově-republikánské západní části) od skončení druhé světové války nezakazují často (přesněji řečeno, Esra je po Mannově románu „Mephisto“ teprve druhým románem v Německu od druhé světové války zakázaným).

Spolkový ústavní soud (SÚS) neměl lehkou úlohu: jak vybalancovat střet mezi svobodou umění a ochranou osobnosti? Jak určím, co je ještě svobodné umění (či svoboda projevu vyjádřená uměleckou formou) a co typem pomluvy? Přeskočme definiční a právně rekapitulační tanečky v úvodní části odůvodnění (body 57 –73) a podívejme se přímo na otázku, jak obě ve střetu stojící práva vyvážit.

SÚS zdůrazňuje, že východiskem u posuzování poškození osobnostních práv románem by měla být skutečnost, že román je z povahy věci fikcí, která si nečiní žádný nárok na výpověď o realitě. Z tohoto důvodu by zásah určitého literárního díla do osobnostních práv neměl být poměřován realitou, ale uměleckým, estetickým měřítkem. Jak něco podobného funguje mi není z odůvodnění příliš jasné (a při čtení odlišných stanovisek zjišťuji, že to není příliš jasné ani přehlasovaným soudcům).

Pro samotné posouzení zavádí SÚS jakýsi stupňovitý test:

(i) K porušení osobnostních práv může dojít pouze tehdy, pokud je určitá románová postava rozpoznatelná, tedy v románové postavě nalezla odraz nějaká postava skutečná. Nestačí ale, aby ji rozpoznal kupříkladu pouze odborník (historik, literární kritik apod.); musí ji být schopen rozpoznat také běžný čtenář, tedy hezky právnicky řečeno, její rozpoznání „není nesnadné pro ne bezvýznamný okruh čtenářů“ (bod 75). V případě Esry je tato podmínka splněna: není zrovna velký počet členů turecké komunity v Německu, kde matka dostala alternativní Nobelovu cenu a dcera filmovou cenu. Rozpoznatelnost je, také ve spojení s ostatními faktory, zřetelně dána.

(ii) Porušení osobnostního práva musí být závažné, tedy nesmí se jednat o minimální ohrožení anebo pouze potenciální ohrožení.

(iii) Samotný klíč k rozhodnutí je podle mého názoru v kroku třetím, tedy jakémsi vztahu nepřímé úměry, který funguje ve dvou rovinách. Jednak s ohledem na určení, nakolik se v rámci románu jedná o rozpoznatelné osoby a nakolik o fikci a dále jakou měrou smí být zasaženo do osobnostních práv. Pro obojí používá SÚS nepřímou úměru:

a. Čím více se románová figura vzdaluje osobě skutečné, tím více se jedná o umění a nikoliv popis reality maskovaný jako umění (bod 85).
b. Čím více se románová figura vzdaluje reálné osobě, tím více si toho autor „smí dovolit“, tedy tím více smí zasáhnout do jejích osobnostních práv (popisem choulostivých scén, psychologických problému apod.). Naopak čím více se románová figura blíží skutečné osobě, tím větší je poskytována ochrana osobnostním právům (bod 90).

Výše uvedený test pak SÚS aplikuje na situaci stěžovatelky a její matky. V tom okamžiku však nastává trochu problém: zatímco v případě stěžovatelky samotné, tedy románové Esry, dojde SÚS k závěru, že její osobnostní práva byla porušena a že zákaz prodeje knihy vydaný obecnými soudy je v souladu se Základním zákonem (německou Ústavou), v případě stěžovatelčiny matky, tedy románové Laly, dojde naopak k závěru, že její osobnostní práva dotčena nebyla. Rozlišení mezi situací obou žen je velice subtilní. Vychází ze dvou důvodů: za prvé, zatímco o Esře vypráví autor v ich-formě a takovým způsobem, že tomu má čtenář věřit, o Lale vypráví autor pouze „z doslechu“ skrze to, co mu vyprávěla dcera. Za druhé, zatímco tedy o matce říká, že je „pouze“ psychicky narušená alkoholička, která tyranizuje své okolí a peníze za alternativní Nobelovu cenu zpronevěří v rámci pojistného podvodu, v případě dcery v rámci líčení sexuální eskapád také přidává „detailní líčení nejintimnější detailů ženy, která je tím zřetelně rozpoznatelná jako jeho skutečná intimní partnerka“ (bod 102 rozhodnutí). Citace z knihy bohužel v tomto ohledu chybí (byla koneckonců zakázána).

Nevím. V otázce aplikace výše uvedeného testu bych spíš souhlasil se soudci, kteří formulovali odlišná stanoviska a konstatovali, že rozdíl, který líčí většina v míře zásahu do osobnostních práv obou žen, jako zásadní rozdíl nevnímají. Navíc jak menšinové stanovisko dodává, v případě románu, který je z povahy věci jedním dílem, je rozhodnutí většiny tak trochu podivné: s ohledem na stěžovatelku (dceru) SÚS potvrdil rozhodnutí obecných soudů a definitivně román zakázal. S ohledem na druhou stěžovatelku (matku) však rozhodnutí obecných soudů zrušil s tím, že k zásahu do jejich osobnostních práv nedošlo. V součtu však zůstává román stále zakázán.

Standard přezkumu, které by pro podobné situace nabídla menšina, je odlišný a o poznání liberálnější. Pracovně bych jej nazval „vše, jen ne románový podvod“. Dle menšiny by mělo být možná zakázat román pouze tehdy pokud „je při celkovém posouzení románu zjevné, že tato umělecká forma byla zneužita a je pouze klamavým obalem, transportním prostředkem, který má určitou osobu urazit, pomluvit či znatelně zlehčit, pak tento román není chráněn zárukou umělecké svobody“ (bod 124). Menšina uzavírá, že podle testu, který stanovila většina, by ve své době došlo asi i k zákazu Goetheho „Urpení mladého Werthera“; Goethe v něm koneckonců zobrazil své (seznatelné) současníky v nikoliv lichotivé a už vůbec ne cudné poloze. A nějaká ta erotika by se jistě také našla.

Jak jsem již zmínil, rozhodnutí Spolkového ústavního soudu je vskutku hutným čtením; byl jsem proto nucen hodně jej zjednodušit, což má za následek nepřesnosti. Nicméně i tak je myslím zásadní otázka zřejmá, stejně jako problém, se kterým se SÚS nevypořádal příliš jasně: jestliže je základní úlohou románu vytvořit virtuální realitu v hlavě autora a následně na papíře, mohu ji poměřovat zpětně se skutečností? Měl snad M. Biller v úmyslu, aby mu čtenáři věřili, že sexuální eskapády, které prožívá Adam s Esrou, jsou vlastně jeho a jeho bývalé přítelkyně? Měl by být konflikt mezi ochranou osobnosti v otázkách pomluvy v tisku či v literatuře faktu posuzován stejně, jako v beletrii?

Reakce v německém tisku na rozhodnutí SÚS byla smíšená. Na jednu stranu se zvedla vlna a la „zachraňte uměleckou svobodu“, která spatřuje v rozhodnutí SÚS návrat cenzury (viz např. Süddeutsche Zeitung ze dne 13. a 14. října 2007, s. 13). Stejně tak se novináři ptají, jak mohou vůbec soudci rozumět tomu, co je to umění. Poněkud střízlivější pohled nabídl úvodník týdenníku „Die Zeit“ ze dne 18. října 2007 (s. 1), který na jednu stranu ocenil profesní solidaritu autorů, nakladatelů a novinářů, na druhou stranu ale v krásně stručném titulku zachytil asi hlavní poselství Esry: „Více fantasie, prosím“, s podtitulkem „Román Maxe Billera „Esra“ by býval mohl vyjít. Šlo jen o pár uměleckých grifů, nikoliv o svobodu umění“.
Celý příspěvek