pondělí 29. října 2007

Je stávající úprava soudních poplatků v ČR rozumná a efektivní?

V diskusi o sankční funkci náhrady škody v soukromém právu jsem objevil též stručnou zmínku P. Zimy o stávající podobě soudních poplatků. Podle mne jde o natolik závažné téma, že si zaslouží samostatný post. Níže je spíše snůška samostatných úvah, která si nečiní nárok na úplnost ani správnost, a spíše si říká o kritiku.

Základním pravidlem je v českém právním prostředí (viz zákon č. 549/1991 Sb.) vybírání soudních poplatků za žalobu v občanském soudním řízení určených 4 procentním podílem ze základu žalované částky. Předpokladem je, že žaloba směřuje na peněžité plnění. Naopak u žalob na nepeněžité plnění sazebník určuje samostatné poplatky (např. 1.000,- Kč nejedná-li se o nemovitost nebo podnik). Dále např. za žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví proti rozhodnutí správního orgánu 2.000,- Kč.

Takto nastavený systém soudních poplatků je zřejmě neefektivní a iracionální.

Bylo-li by jediným smyslem soudních poplatků odstrašit potencionální sudiče, resp. naplnit státní kasu, jistě bychom mohli zvýšit procentní výměru soudních poplatků u žalob na peněžité plnění, resp. podstatně zvýšit ostatní zmíněné poplatky. Takovýto smysl nicméně soudní poplatek nemá a mít nemůže.

Má-li zaplacený soudní poplatek plnit funkci alespoň částečného příspěvku účastníků civilního řízení na výkonu justice, má takto nastavený systém jen omezenou logiku. Často totiž řízení o žalobě na určení vlastnictví nemovitosti (kde účastník zaplatí zanedbatelných 3.000,- Kč) bude mnohem komplikovanější a nákladnější než řízení o zaplacení 10.000.000,- Kč, kde ovšem bude soudní poplatek činit 400.000,- Kč. Souvisejícím problémem je, že soudní poplatek jako procento ze žalované částky se hradí i u žalob o nemateriální újmu, kde se žalobce domáhá jako satisfakce též peněžitého plnění. Takto nastavený systém je tedy problematický, neboť vůbec nereflektuje skutečnou složitost a náklady, které určitý typ řízení na justiční systém přináší v individuálním případě. Jedinou výhodou je snad jen (obvykle) snadné určení soudního poplatku. V našem systému tedy účastníci v jednoduchých ale poplatkově drahých věcech přispívají na účastníky ve věcech složitých, ale poplatkově levných.

Navíc nelze podceňovat širší pozitivní význam, který může žaloba mít. Jakkoliv žalobce podává (ve velké většině případů) žalobu jen za účelem dosažení vlastního prospěchu, nelze přehlédnout, že v řadě případě má výsledek žaloby (tedy rozsudek soudu) význam přesahující jen vztah žalobce – žalovaný, a podání žaloby tak ve výsledku přináší prospěch neurčité skupině osob (zatímco náklady spojené s žalobou nese pouze žalobce, resp. v tom lepším případě žalovaný). Na mysli mám samozřejmě precedentní přesah právního názoru soudu pro obdobné případy v budoucnu. Není tedy pravdou, že jsou-li soudní poplatky nižší, nutně to vede k přílivu většího počtu žalob. Kvalitně propracovaná judikatura může sloužit jednak k zrychlení procesu (včetně rychlého rozlišení šikanózních žalob od žalob podaných s rozumným předpokladem úspěchu), jednak ke zvýšené motivaci účastníků vyřešit spor mimosoudně.

Vysoké soudní poplatky zvětšují motivaci chovat se protiprávně a neefektivním způsobem poškozovat druhé, neboť škůdce si je vědom vysokých transakčních nákladů, které jsou spojeny se zahájením řízení a jeho vedením. Tuto situaci nemůže vyřešit (až na některé specifické oblasti) trh, což přesvědčivě ukázal již Ronald Coase. Kombinováno s problematických výpočtem náhrady škody, která je pouze kompenzační (a tady je druhý komentář P. Zimy vynikající, když ukazuje příklad sporů podle § 220k obch. zák., kde ekonomicky racionálním jednáním hlavního akcionáře je chovat se tak, že poškozen bude minoritní akcionář) a neexistencí hromadných žalob (a bez nich se stává vysoce problematická též contingency fees, protože advokát si sice dnes již může – narozdíl od SRN – domluvit odměnu procentem z vysouzené částky, ale je-li tato částka malá, postrádá takováto odměna valný význam) brzdí vysoké soudní poplatky podání řady žalob, jejichž podání by bylo jinak racionální a prospívající ekonomice.

Problematika soudních poplatků vázaných jen na hodnotu žalované částky může mít též ústavní rozměr. Přístup k soudu je ústavně zaručen. Zákon nicméně umožňuje jen velmi omezenou možnost prominutí soudního poplatku; možnost uspokojení na procesně neúspěšné straně je jen malou záplatou tohoto problému, neboť je spojena s nevypočitatelným výsledkem řízení.

Jaká jsou tedy řešení? Přiznám se, že nevím. Jedna skromná možnost je například to, že podá-li žalobce žalobu, která doposud typově nebyla vyřešena, a přispěje tak k dotvoření práva, mohl by jako „benefit“ dostat zpět soudní poplatek od státu tehdy, pokud se svou žalobou neuspěl. Určení takovéto situace by bylo v diskreci soudu. Ambicióznější řešení by pak bylo spojeno s kompletním přetvořením české úpravy soudních poplatků.

PS: V USA je situace velmi specifická, neboť soudní poplatek v civilní věci tam je 150 USD, tedy částka zcela zanedbatelná. Na druhou stranu je to obtížně srovnatelné, neboť tam nesou účastníci nepoměrně větší část nákladů vedení civilního sporu (srov. jen mimořádně komplexní proces discovery, tedy kompletně privatizované dokazování, jehož náklady nesou plně procesní strany). Zajímavé by bylo srovnání s kontinentálními právními řády, které jsem ale líný jen pro potřeby postu na blogu dělat.
Celý příspěvek

Jak nás vidí veřejnost – závěr

Citovali jsme ze třech autorů. Jedna prostá Češka (babička Kavalírová), dva angličtí intelektuálové (M. R. James a Virginia Woolfová), jedna profesionální spisovatelka (Woolfová), zbylí dva bez literárních ambic. Žádný právník. Češka, Angličan, Angličanka. Právníci jako zcela okrajový předmět jejich zájmu. Časové rozpětí – první půle 19. stol. až první půle 20. stol. Výběr zcela náhodný – co mi tak přišlo na mysl a pod ruku. Byl jsem rád, že pod ruku mi přišli dva Angličané. Český obdiv k anglickým právním tradicím mi někdy přijde trochu povrchní a nekritický. Angličanům, jak je vidět, taky. A rovněž Tocquěillovi, který byl na blogu citován – to je ovšem právník a Francouz k tomu. Kolega Brezina správně postřehl, že s překlady jsem si moc nevyhrál. Nicméně „close“ (z latinského clausum) je především „enclosed place“ (The Concise Oxford Dictionary 1960) a dokonce i u Američanů „enclosed area“ (Webster 1974). Nu a jelikož „Martin´s Close“ byla o samotě na blatech, tak se mi tam slepá ani jiná ulička podle smyslu moc nehodila. Snad tedy spíš ohrádka, nebo dokonce zahrádka, jak chcete. Byl v ní jenom ten hrob.

Ale pojďme k tomu, co se tak různorodému publiku, jaké jsme si vybrali, na právnících vlastně nelíbí.

Jsou to především obtíže v komunikaci s nimi. Babička Kavalírová tomu jadrně říká brebencování (brebentění); my bychom dnes asi mluvili o ukecanosti, též ve smyslu každého ukecat a všechno okecat. M. R. James ironicky předvádí nepochopitelné rozdíly úřední spisovné mluvy a lidového jazyka, k jejichž překonání je třeba tlumočníka, třeba faráře, který je lidem blíž, než právník, aby se nakonec snad přece jen zjistilo, co je to ropucha, žvanec, nebo husa. A Woolfová, ta rozumí slovům právníků, ale vůbec nechápe smysl vět, které jsou z nich tvořeny, ba ani k jaké realitě se vlastně vztahují. Vyvolává to u ní roztoulané myšlenky. My právníci, upřímně řečeno, tohle vše považujeme za svou významnou přednost a nikomu nehodláme komunikaci s námi ulehčit. Tím kdekoho rozčilujeme a jsme nakonec za hlupáky.

Další potíž je v tom, že se právníci domnívají být na vyšší úrovni, než zbytek světa, což musí neustále zdůrazňovat, a to i mezi sebou. Já jsem doktor Moc z Kutný Hory (babička Kavalírová). Bůh má klíče od pekla, my od věznice; co je to za chlapa; tuhle povídku si nechte na Vánoce, pane prokurátore (M. R. James). Soudce mluvil civilním, leč protivným hlasem; vypadal nekonečně smutný a moudrý (Woolfová). To vše vypadá jako arogance moci a publikum to špatně snáší.

Publiku vadí také právnický sklon k formalismu a k formalitám. Táhne se to od oslovování (Mylorde), přes oblečení (paruky a všechno možné) a zatuchlou výzdobu soudních síní (Lev a Jednorožec, erby, prezidenti, krucifixy, svíce), až po nepochopitelné procesní předpisy (svědectví bylo sice naprosto nesmyslné, ale procesně korektní, takže relevantní, a porota – soudce – si z něho může vybrat, co chce). To vše v očích publika odporuje zdravému selskému rozumu nejen babičky Kavalírové, ale i vzdělaných intelektuálů.

Současné publikum si tyto otázky koncentruje do dilematu, zda výkon právnického povolání je služba nebo moc. S oblíbeným argumentačním aparátem o daňovém poplatníkovi, který všechny zmíněné pošetilosti musí ze svého zaplatit, dospívá k závěru, že justice má být služba veřejnosti, podobně jako třeba dráha, a všechny jiné přístupy že jsou právě ono právnické brebencování, směřující k tomu, aby se právníci měli dobře. Inu a právníci toho v tomto směru opravdu moc nevymysleli; nanejvýš tolik, že výkon moci – ty symbolické klíče od šatlavy – je pro veřejnost tou nejlepší službou.

No a tak se asi se svým bídným umístěním na žebříčku popularity budeme muset smířit, i když některé excesy by se snad daly odbourat. Bylo by to určitě snazší, než „vychovat“ publikum k obrazu svému.

Karel Čermák
Celý příspěvek

Klient nade vše aneb jiné právo advokátů

Kamarád Petr Černý, dříve advokátní koncipient, nyní asistent na Ústavním soudu, mi poslal článek, který sympaticky rezonuje s mou vlastní zkušeností člověka, který se chvilku ohřál v advokacii, aby následně vylezl (byť jen v pozici šerpy/asistenta) na jeden z vrcholů mikrohor našeho soudnictví, a tak snad má pochopení pro obě strany soudních lavic. Vzhledem k tomu, že jsem získal jeho požehnání k publikaci na Jiném právu, mohu se o něj s vámi tímto podělit a popřát vám, ve stylu stanice Vltava, příjemný a ničím nerušený kulturní zážitek.....:

"Advokátní stav čítající v současné době kolem 7 tisíc členů má svou vlastní právní úpravu, vlastní stavovský orgán a vlastní závazná (etická) pravidla, která tvoří ucelený komplex právní regulace tohoto svobodného právnického povolaní. Tyto normy na první místo staví klienta (např. čl. 6 odst. 1 etického kodexu). Skutečnost však (jak to bývá) je trochu jiná. Na následujících řádcích chci čtenářům přiblížit pohled do reality advokátní praxe, které jsem se svého času také účastnil. Snad to některým kolegům pomůže v pochopení občas zdánlivě iracionálního jednání advokátů.

Během své činnosti jsem si z rad kolegů, školitele i jednání jiných advokátů odvodil několik zásad, kterými se většina z nich řídila, a které jim v praxi skutečně fungovaly.

1. zásada Klient nic neví
Tato rada vychází z úvahy, že laikovi (klientovi) je právní řád a fungování práva neznámé. Bohužel žádný právník není vševědoucí a není tomu jinak ani u advokátů. Chtělo by se říci zvláště u advokátů, neboť většina z nich, aby se uživila, musí brát veškeré případy, ke kterým se dostane. Může se pak lehce stát, že při poradě klientovi sdělí špatné právní informace, což může být zapříčiněno jednak neznalostí problematiky, jednak nepřesnými informacemi od klienta. Je nutno si uvědomit, že klient ve chvíli, kdy v kanceláři dopoví svůj příběh, čeká právní rady, které mu pomohou jeho problémy řešit. Laická veřejnost má představu, že každý právník si pamatuje nejen všechny zákony, ale i čísla paragrafů. Toho jsme ostatně příčinou my sami, neboť své projevy zahrnujeme plejádou většinou úplně zbytečných čísel. Představu o geniálním a vševědoucím advokátovi by asi poněkud podkopalo chaotické hledání v předpisech.
Advokát může v takovém případě zvolit jednu ze dvou možností. První je střelba od boku s tím, že se buď trefí, nebo do příštího setkání problém dostuduje a dostatečně poučen aplikuje následující postup.
Při další schůzce řekne, že o problému klienta přemýšlel a zeptá se ho znovu na několik skutkových okolností případu, které již jednou slyšel. Poté prohlásí (např. v řízení o dědictví): „Aááá, tak to jste minule neříkal, že Vaše maminka měla ještě bratra. Nemá on děti ?“, „Má?“ „No v tom případě by se teď mělo udělat …..“, následuje správné řešení problému. Klient samozřejmě netuší relevantnost či irelevantnost jednotlivých skutkových okolností pro daný případ. Ve výsledku však má své řešení a advokátova aura dokonalosti nijak neutrpěla, ba spíše naopak.
Pokud se advokát k této možnosti neuchýlí, zbývá mu jiný osvědčený fígl. Na předestřený problém reaguje asi takto: „Hm…to je velký problém právní praxe…….Soudy v tom samy nemají jasno a rozhodují to dost rozporně…….Budu se muset podívat do judikatury, jak to teď rozhodují…. To víte, naše soudy !“
Klient má utvrzenu představu o našem nevypočitatelném soudnictví, která v něm někde uvnitř klíčila. Advokát je opět z obliga, neboť odpovědnost za řešení je přenesena na soudy. Jde vůbec o oblíbenou taktiku advokátů.
Základní schopností výkonu advokátské praxe totiž je, vysvětlit klientovi, proč jsme nevyhráli. Většinou za to může státní zástupce, soudce, znalec nebo kdokoliv jiný, kdo jen prošel kolem soudní budovy. Ke cti advokátů je nutno připomenout, že tím vlastně bojují proti stejně silné představě laické veřejnosti, kterou vystihuje následující vtip:
Když klient u soudu ve své při vyhraje, je to pro to, že měl pravdu.
Když prohraje, je to proto, že měl blbého advokáta.
Mediální obraz některých advokátů navíc k této představě velmi přispívá. Často lze ve věznici slyšet povzdechy typu: „Kdyby mne zastupoval pan Sokol, to už bych byl dávno venku“. S tím ostatní advokáti bojují dost těžko.

2. zásada Klient nesmí nic vědět
Tato rada navazuje na radu předchozí. Může se stát, že advokát podá špatný druh opravného prostředku, kvůli kterému je zmeškána lhůta k opravnému prostředku, který měl být správně podán. Například byla podáno dovolání do nákladů řízení, které je ze zákona nepřípustné, a tím uběhla lhůta k podání ústavní stížnosti. V takovém případě někteří advokáti klientovi rozhodnutí, ve kterém je jasně napsáno, že postupovali špatně, prostě neukáží. O možnosti podat ústavní stížnost se radši vůbec nezmíní, nebo ji klientovi rozmluví s tím, že naděje na úspěch by byla mizivá. Ač se to může zdát neuvěřitelné, řada klientů přistupuje k advokátovi jako většina lidí k lékaři. Prostě mu důvěřují a svěřují se plně do jeho rukou. To, že ne všichni lékaři vždy postupují správně, je známá věc a stejné je to s advokáty. Řada advokátů nepouští své klienty do advokátního spisu a odmítá jim některé dokumenty vydat (většinou pomáhá stížnost na ČAK). Často je to právě z toho důvodu, že by klient zjistil nepříjemné věci.

3. zásada Když tak nás vyzvou
Tato zásada pomáhá při nejistotě, jak vlastně některá podání formulovat. Může se to týkat specifikace petitu, účastníků atd. V advokátní profesi dominuje rychlost. Je třeba toho stihnout co nejvíce v co nejkratším čase, neboť více úkonů znamená více peněz. Na tom není principielně nic ostudného, neboť advokátská profese je postavena na konkurenci a tvorbě zisku. To ovšem plodí taková podání o nichž si soudce zcela oprávněně může myslet, že všech šest stran žaloby bylo vytvořeno během šesti minut z několika jiných skutkově zcela odlišných podání. Nevadí, že odstavce na sebe příliš nenavazují, důležité je podchytit lhůtu, časem to můžeme doplnit………..a když nebude soudce něčemu rozumět….Klid, když tak nás vyzvou.

4. zásada Nikdy jim nic nerozmlouvej
Tato zásada se týká především klientů v trestních věcech. Řada z nich upíná své naděje k institucím jako je Ústavní soud, prezident republiky, Veřejný ochránce práv apod., a to především v případech, kdy jsou již všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z pohledu advokáta nelze nikdy zcela vyloučit, že se například prezident republiky zblázní a žádosti klienta o milost vyhoví. Navíc pokud by to advokát klientovi rozmlouval, sebral by mu naději (možná poslední). Dále by se mohly negativní emoce klienta obrátit směrem k němu, neboť mu neumí pomoci a ještě mu brání ve štěstí tím, že mu podání žádosti o milost rozmlouvá.
Často je ze strany soudců a jejich asistentů slyšet stesk, jak může advokát podat nějaké nesmyslné podání, které je přece předem odsouzeno k potupnému odmítnutí. Důvodů může být několik.
Klient chce vyzkoušet všechny dostupné možnosti umožňující mu brojit proti rozhodnutí a je mu jedno, že např. v případě odmítnutí dovolání ho to bude stát 10 000,- Kč na soudním poplatku. Ostatně řada jich dluží státu již tolik, že to v jejich úvahách nehraje žádnou roli. Advokát mu sice může vysvětlit, že naděje na úspěch je pramalá, ovšem nikdy nemůže vyloučit, že tam soud, třeba náhodou nalezne něco, co klientovi pomůže. Navíc pokud si to klient výslovně přeje, není úkolem advokáta odpírat mu právní pomoc, naopak musí to za něj napsat. Řada advokátů však používá rozlišující formu pro případy, kdy se s klientem ztotožňují a kdy slouží pouze jako odborní písaři. V takovém případě někteří používají formulace: „Klient se domnívá, že…….“, „Klienta má za to….“
Tou smutnější a doufám, že ne příliš častou příčinou je případ, kdy advokát skutečně neví, že daný opravný prostředek nemá naději na úspěch. Zčásti to může být proto, že pokud se advokáti nespecializují na jednu oblast práva a navíc musí být neustále v pohybu, aby vydělali, nemají prostě čas sledovat judikaturu a literaturu. Často jim pak unikají zásadní stanoviska vrcholných soudů, které specializovaní soudci považují za notoriety.

5. zásada Největším nepřítelem advokáta je klient
Otázku, kdo je největším nepřítelem advokáta, jsem dostal při přijímacím pohovoru do nejmenované advokátní kanceláře. Ačkoliv jsem tehdy ještě neznal správnou odpověď a asi pět minut jsem se to snažil zamluvit, záhy jsem poznal, že největší nepřítel advokáta je jen jeden. Tuto poučku lze vnímat v různých rovinách. Nejprve budeme hovořit o té soudní. Mnozí klienti mají pocit, že se musí nejen před soudem, ale i před advokátem ukázat v co možná nejlepším světle. Z tohoto důvodu pak zamlčují řadu skutkových okolností, které jim kazí obraz jediných spravedlivých. Advokát tak často nevychází z údivu, co se až před soudem všechno dozví. Fakt, že to plodí dost nepříjemné situace, zřejmě není třeba připomínat. Lehce se při sporu o svěření do péče může stát, že zatímco advokát je od klienta informován o tom, že matka si místo péče o děti přivydělává po barech jako tanečnice, při jednání se zjistí, že pracuje jako zdravotní sestra a účelem její noční absence je starost o pacienty.
Klient často v dusné atmosféře soudní síně řekne při svém výslechu jen polovinu toho, co měl říci, nebo to řekne jinak a většinou úplně špatně, což má samozřejmě negativní důsledky do výsledku celé kauzy. Pozdější doplňování výslechu již nepůsobí dvakrát věrohodně.
Dalším aspektem shora uvedeného pravidla může být to, že se čas od času, oprávněně i neoprávněně, obrátí nelibost klienta z prohry u soudu vůči advokátovi. Následují stížnosti na ČAK a nepříjemné vyšetřování. S tímto vědomím pak někteří advokáti ke svým klientům přistupují a především se snaží, aby měli krytá záda.

Takovýchto shora uvedených rad a pravidel je samozřejmě více. Dovolte však, abych zde malý exkurz do vod advokacie ukončil. Dle mého názoru je řada postupů advokátů pouhým produktem prostředí, v němž se pohybují, a situací, do nichž se dostávají. Jsem přesvědčen, že řada z kritiků advokátního stavu by se v jejich situaci nechovala jinak. Samozřejmě existují extrémy, které jsou špatné a je třeba je postihovat, a to třeba už jen pouhou konstatací pochybení advokáta v rozhodnutí. Na druhou stranu si myslím, že lze nad řadou drobností přivřít oko. Osobně vidím velké plus v projití několika odlišných právních profesí, neboť člověk získá pro své bývalé kolegy jisté pochopení. I když ani já občas nevycházím z údivu, čeho jsou někteří advokáti schopni."

Petr Černý







Celý příspěvek

sobota 27. října 2007

Článek v Economistu k neústavní reformní smlouvě


Časopis Respekt, jehož jsem pravidelným čtenářem, začal přejímat články z britského Economistu a moc bych si přál, aby se tam objevil i tento článek, nazvaný "Give Europe a Say". Napsaný s typickým britským skepticismem, zaujímá jasné stanovisko v debatě o tom, zda je Reformní smlouva to samou smlouvou, jakou byla odmítnutá smlouva ústavní, a zda je potřeba o ní pořádat referendum. Postoj Economistu vyjadřuje i odkaz na známé dílo surrealisty Magritta, který pod obrázek fajfky napsal "Toto není fajfka" (viz zde, odkud je i obrázek). Podobně surrealistické připadá Economistu tvrzení evropských politiků "toto není ústava".

Přiznám se, nemám vyhraněný názor na to, zda v České republice Reformní smlouvu schvalovat v referendu. Na jednu věc však názor jasný mám: pokud v některých státech politici slíbili, že o ústavní smouvě budou rozhodovat voliči, tvrdit nyní, že je Reformní smlouva "jiná" a že proto referenda není třeba, jen tak jednoduše nejde. The Economist píše:

Neprůhlednost nové smlouvy není náhoda: je to jejím raison d'être. Když evropští lídři neuspěli v přesvědčování voličů velkými frázemi a neobvyklou otevřeností (původní ústava stanovila, že zákony EU mají „přednost“ před zákony pouhých států), vrátili se ke své předchozí strategii: namačkání dlouhého seznamu změn a doplnění do nečitelného právnického textu. Cílem bylo vyrobit něco, co bude možné představit jako pouhou další smlouvu, doplňující ty předchozí. To zároveň umožňuje představitelům vlád říci, že je vhodná pro urychlenou ratifikaci národními parlamenty (lhůta do počátku roku 2009 už byla stanovena), bez potřeby pořádat otravná referenda. Pořádat národní hlasování bude zatím pouze Irsko.

Bez ohledu na přínosy smlouvy, tohle je špatně. Jak Bertie Aher, irský ministarský předseda upřímně poznamenal, ve smlouvě je stále 90% ústavy. Některé země, zejména Německo, byly na referenda vždy alergické, z dobrých historických důvodů. Nicméně, téměř dvanáctka vlád slíbila jejich konání o původní ústavě; jsou nečestné, když prohlašují, že ta nová je natolik jiná, že jsou tyto sliby překonané. Jediným důvodem proč se mimo Irska nebude konat žádné referendum je ten, že by pravděpodobně dopadlo neúspěšně - v Nizozemsku, Británii a pravděpodobně i jinde. Pro instituci, které se tak zoufale nedostává legitimity a odpovědnosti, je to naprosto přesně špatná výmluva.

Možná, že Reformní smlouva skutečně "jiná" je. Pak by ale její "jinakost" měla být řádně vysvětlena a odůvodněna. Alespoň bychom se ve veřejné debatě dozvěděli, co považují evropští politici za atributy ústavnosti, které z původního textu vygumovali. Nebyla by maskována nepřehlednými taktikami, které popisuje The Economist. Pak by ve mně možná nebyla ta pachuť, o které jsem psal ve svém minulém postu.
Celý příspěvek

úterý 23. října 2007

Proč máme jurisdikci? ... No prostě proto, protože chceme!

Možná si vzpomenete, že jsem nedávno psal o stanovisku generálního advokáta Madura v případu C-273/04 Polsko v. Rada. Případ se týkal žaloby Polska proti rozhodnutí Rady, které bylo přijato ještě před 1. květnem 2004, tj. v době, kdy ještě Polsko nebylo členem EU. Stalo se tak na základě zmocnění zakotveného ve Smlouvě o přistoupení. Rozhodnutí upravuje pravidla přímých plateb v zemědělské politice, tedy problematiku která je citlivá nejen pro Polsko, ale v celounijním měřítku. V důsledku napadeného rozhodnutí se Polsku snížily očekávané platby, které mělo prostřednictvím Společné zemědělské politiky obdržet. Polsko namítá, že napadené rozhodnutí překračuje rozsah zmocnění, které Radě Smlouva o přistoupení poskytovala.

Pokud nejste fanoušky zemědělské politiky, nevadí: případ byl zajímavý také s ohledem na procesní stránku žaloby: napadené rozhodnutí totiž bylo publikováno v Úředním věstníku 30. března 2004, přičemž Polsko podalo žalobu teprve 28. června, tj. poté, kdy uběhla obecná dvouměsíční lhůta pro napadání právních aktů Společenství (ta, s ohledem na ne právě přehledná pravidla pro počítání lhůt, vypršela 24. června, tedy jen o několik dnů dříve). Jak se s tímto problémem vypořádal Soudní dvůr?


Jednoduše. Myslím, že k níže citované pasáži není moc co dodat:

Závěry Soudního dvora

(33) V projednávané věci považuje Soudní dvůr za nutné rozhodnout bez dalšího o základu věci.

Chtěli byste vědět proč? Já také. A spolu se mnou možná i další účastníci řízení. No, tak snad budeme mít štěstí někdy příště...
Celý příspěvek

Jak umírají blogy: trojaktovka z budoucnosti

Tak nám vypukly oslavy jinoprávní jednoletky. Protože mi můj vrozený cynismus nedovoluje péct dorty, přidám k dobru alespoň pohled do budoucnosti.

Akt první
Virtuální vyučovací místnost právnické fakulty x. Seminární výuka, která od roku 20xx probíhá výlučně formou videokonference, ještě nezačala. V seminární místnosti jsou však již naloggovány dvě studentky, které se znají, neboť se (na rozdíl od většiny jedinců v semináři přihlášených) před rokem jednou fyzicky viděly v Dubaji. Starší Che-lu-peng mírně rozmrzelým tónem hlasu oslovuje mladší Lisbet.

Ch: Tak nám ten Molek zase předepsal takového čtení.
L: Hele, není to to samé, co jsme měli číst už posledně?
Ch: Asi jo ... von už je dost starej a zapomíná.
L: Fakt? Myslela jsem, že si minulý rok nechal dělat ten paměťový implantát?
Ch: Není to vůbec znát.
L: Ach jo, von je fakt fa-schi-hej (1), předepisovat nám ČTENÍ nějakého blogu! Blog už dnes nepíše ani moje babička. A kdo má u Konfucia ĆÍST? Každej už dnes jede alespoň na pchi-cchi-bi (2).

Akt druhý
Dobře osvětlená místnost ve venkovském domě. Knihy přetékají z polic. Uprostřed místnosti velký, tmavý dubový stůl, ze kterého se sypou papíry. Po zemi leží různě zotvírané a založené knihy a šanony. Na stole počítač. Z vedlejší místnosti připlouvá na vznášejícím se vozíku starší muž. Šmátrá na stole. Na hromadě papírů a CD disků nalézá jakousi helmu, kterou si nasazuje na hlavu. Na pravé straně helmy mačká tlačítko.

M: Hónzóóó?
H: (rozeznáváme pouze slabé chraptění a vrzání ...)
M: Slyšíš mě?
H: Jóó .... chrp ....
M: Pusť si mě před Dlajp, di-si-kung-fe nebere jazykový signál v češtině!
H: Aha, máš pravdu, zase jsem zapomněl. Teď je to dobrý.
M: Jak je?
H: Dobrý. Jen jsem trochu utahanej: včera jsem až do noci psal ten posudek pro Regionální vládu v Moskvě, zda může být článek 45 odst. 34 písm. yz) SS 234/20xx přímo úderný.(3)
M: Aha, jasně. Hele, volal mi Pavel, že prý mu studenti řekli, že už nebudou číst Jiné právo. Že prý je to technologický pravěk, který jim ničí oči. Navrhoval, že bychom měli upgradovat alespoň na vysílání hologramem. Říkal ale, že se mu do toho nechce: příští týden jde do penze.
H: A my to jako dělat máme?
M: Nevím, taky se mi do toho nechce. Navíc v hologramu by alespoň jeden z nás musel být ...
H: No, já tedy ne. Tedy určitě ne do té doby, než mi udělají nové zuby.
M: Já taky nemůžu: minulý týden jsem si někam založil brýle a od té doby nic nevidím.
H: Co říct Petrovi?
M: Ten šel minulý týden na tu operaci.
H: Aha ....
M: Hm ... A jak jinak je?
M: Dobrý. Jen jsem trochu utahanej: včera jsem až do noci psal ...
H: ....
M: ....

(Další hovor se zacykluje až postupně odumírá. Scéna potemní.)

Akt třetí
Obrovská vrčící serverová místnost společnosti Gooooooooooooooooooogle (4) . V 00:01 hlavní server každý den kontroluje, které za předchozí období zaznamenaly méně než 10 přístupů; tyto adresy vyhodnocuje jako neaktivní a automaticky maže. V 00:01:32 maže http://jinepravo.blogspot.com
(Opona padá.)
________________________________________
Vysvětlivky:
(1) Výraz z mandarínské čínštiny, v češtině konce dvacátého století něco jako „trapák“. Mandarínská čínština se od roku 20xx stala globálním jazykem. Mladší generace již mluví buď pouze čínsky, anebo směsicí angličtiny a čínštiny. Statut čínštiny coby světového jazyka se stal naprosto jasným minulý rok, kdy i právnická fakulta x. (jako poslední právnická fakulta v Evropě) začala nabízet studijní program „European Law in Global Context“ v čínštině.
(2) Pchi-chci-bi je způsob uveřejňování informací přímou datovou projekcí do mozku; od roku 20xx nahradila zastaralé přenosy hologramů internetem.
(3) SS je zkratka pro Světovou směrnici, hlavní formu legislativní činnosti Světového společenství. Doktrínu přímého úderu stanovil v roce 20xx Soudní dvůr SS jako sankční nástroj pro neplnění práva SS. Znamená, že pokud směrnice SS nebyla včas provedena a její ustanovení je přitom dostatečně hezké, ostré a členové regionální vlády nemají kam uhnout (tedy směrnice jim neposkytuje žádný manévrovací prostor), pak může být přistoupeno k popravě.
(4) Od převzetí společnosti Yahoo si Google za každého dalšího nepřátelsky převzatého rivala přidává jedno „o“ do názvu společnosti.
Celý příspěvek

Má mít náhrada škody v soukromém právu sankční funkci?

V jednom ze svých dřívějších komentářů jsem slíbil, že se krátce zamyslím nad funkcemi náhrady škody. Nechci nijak zpochybňovat skutečnost, že de lege lata české soukromé právo sankční funkci náhrady škody nezná. Nejenom to. Takováto sankční funkce je dnes v rozporu se základními principy (nejen) českého práva (pravomoc trestat má jen stát, naopak v soukromém právu se odškodňuje vzniklá škoda a ušlý zisk, tedy základní funkcí náhrady škody je funkce reparační), a je vysoce pravděpodobné, že by rozsudek například amerického soudu, který by přiznával žalobci „punitive damages“, byl na našem území nevykonatelný z důvodů rozporu s veřejným pořádkem. V tomto postu se chci zamyslet de lege ferenda nad tím, zda je perspektivně žádoucí toto tabu českého právo prolomit, což ilustruji na stávajícím návrhu českého občanského zákoníku.

I. Krátce o punitive damages v angloamerickém právu
Sankční náhrada škody (punitive damages v právu USA a exemplary damages v právu Velké Británie) je taková náhrada škody, jejímž cílem není kompenzovat žalobce, ale spíše 1) potrestat žalovaného za delikt (tort), kterého se dopustil ve vztahu k žalobci, a kterým žalobci způsobil škodu, 2) odstrašit žalovaného nebo jakoukoliv třetí osobu od opakování tohoto deliktu v budoucnu. Sankční náhrada škody, která trestá, se přiznává navíc k náhradě škody, která má funkci kompenzační, tedy hradí škodu, která žalobci reálně vznikla (tedy skutečnou škodu a event. ušlý zisk).
Jakkoliv ekonomická racionalita sankční náhrady škody může být pochybná, není tento institut striktně odmítán ani ekonomickou analýzou práva. Richard Posner ve stávající edici Economic Analysis of Law (mám edici z roku 2003, byť se zdá tento rok vyšla edice nová) za tímto specifickým druhem náhrady škody stojí potud, pokud sankční náhrada buď 1) plní funkci ulehčit přílišnému tlaku na trestní systém (ať již přímo tím, že některé protiprávní činy se nestíhají, nebo nepřímo tím, že institucionalizovanou soukromou sankcí klesá tlak na soukromé potrestání svémocí), nebo 2) aplikuje se v případě úmyslných protiprávních činů (čímž se dále snižuje apetit takovýchto delikventů úmyslně poškozovat jiného), anebo 3) je z nějakých důvodů obtížné zjistit skutečnou škodu (typicky tam, kde vznikla sice velmi závažná, nicméně „pouze“ nemateriální náhrada škody) – typicky řekněme současný mediálně propíraný případ vyměněných novorozenců. Je zajímavé, že návrh českého občanského kodexu tomuto rozumnému pojetí sankční náhrady škody vychází vstříc, jak ukáži níže.

K Posnerově klasifikaci bych ještě doplnil, že samotná existence punitive damages v USA přispívá k tomu, že je ze strany žalovaných společností vyšší ochota uzavřít mimosoudní dohodu, čímž klesá tlak též na civilní justiční systém (ostatně americký civilní systém je s to reagovat na mimořádně velký příval civilních žalob právě tím, že jakkoliv jsou žaloby ve velkém množství podávány, valná část z nich je ukončena mimosoudní dohodou, a tedy omezené zdroje justice nebyly na takto uzavřenou kauzu nijak spotřebovány).
Příklad, o kterém jsem slyšel od jednoho amerického kolegy, a o kterém často hovořím: Nedávno na letišti v Detroitu jedna letecká společnost nechala pasažéry asi pět hodin čekat nastoupené v letadle, aniž letadlo vzlétlo, a aniž měli pasažéři možnost vystoupit. V letadle čekali bez vody a jídla, protože to jim personál nenabídl. Protože byl mezi pasažéry jeden právník, hned poté, co se z letadla dostali, vznesli žalobu na leteckou společnost, kde nárokovali emocionální a fyzickou újmu a také punitive damages. Letecká společnost se raději s pasažéry dohodla na finančním vyrovnání, než aby podstupovala riziko mimořádně vysokých punitive damages (o nich, jak uvádím níže, rozhoduje porota: téměř všichni Američané někdy létají, alespoň po Státech, a své letecké společnosti by jistě s chutí punitive damages „natřeli“).

Z civilních kauz, které se dostanou až do stádia projednávání před soudem, je sankční náhrada přiznána v asi dvou procentech případů. V reálném životě je sankční náhrada přiznávána ve velké řadě případů počínaje třeba právem proti nekalé soutěži, antidiskriminačních žalob, M & A (mergers and acquisition), odpovědnost za škodu způsobenou vadným výrobkem, různé případy odpovědnosti poskytovatelů služeb (včetně medicínských) atd. Problémem je též to, že výši sankční náhrady škody určuje porota, aniž by k tomu obvykle existoval jakýkoliv právem stanovený postup nebo metodologie určení (právní úprava se však liší stát od státu, některé státy mají maximální výši punitive damages, některé nějaký zákonný postup upravený mají, několikrát se k této věci proti excesivním případům punitive damages vyslovil též Nejvyšší soud USA). Standardem je zdvojnásobení či ztrojnásobení skutečné škody, v některých případech však porota neváhá škodu třebas i ztisícenásobit: škoda se totiž neurčuje jen jako násobek skutečné škody, ale lze vzít v potaz též to, že se v důsledku opakovaného protiprávního jednání žalovaný významně obohatil. Žalobce tak dostává v podobě punitive damages, které se odvozují též od škod způsobených třetím osobám, jakýsi bonus za to, že on sám žalobu inicioval, čímž přispívá též ke zlepšování fungování trhu. Podejme si příklad kauzy BMW v. Gore.
Účelem sankční náhrady škody je často odstrašit ekonomické aktéry od toho, aby se vysoce neetického, nemravného či podvodného jednání v budoucnu dopouštěli. Punitive damages jsou tady velmi efektivní, a i ony podle mne slouží k tomu, že neetické a podvodné jednání obchodníků v USA je výjimečné. Například v kauze BMW of North America, Inc. v. Gore, 517 U.S. 559 (1996) podal žalobce žalobu na firmu BMW, a to poté, co si v roce 1990 koupil nový sedan BMW v hodnotě bezmála 41 tisíc USD (což byly tehdy velké peníze, a šlo tedy o luxusní vůz). Krátce poté ovšem žalobce zjistil, že jeho nové vozidlo bylo již jednou přestříkáno, a podal tedy na firmu BMW žalobu pro podvod, a dále se dožadoval náhrady škody a též sankční škody. V průběhu řízení firma BMW připustila, že jako nová prodávala i taková auta, která byla poškozena v průběhu přepravy, pokud náprava takovéto škody nepřesáhla 3 % ceny vozu. Škoda, kterou uplatnil žalobce, byla 4,000 USD, což byla snížená hodnota přelakovaného vozu oproti ceně, za kterou vůz žalobce koupil. Kvůli takovéto směšné částce by se ovšem pochopitelně žádná žaloba nevyplatila (a žádný právník by žalobce nezastupoval). Žalobce nicméně požadoval za úmyslné podvodné jednání firmy BMW též náhradu punitive damages v částce 4 milióny, kterou určil tak, že firma BMW obdobně prodala za posledních sedm let cca tisíc aut v celých Spojených státech, přičemž pokud průměrná částka, o kterou se BMW obohatila na rozdílu mezi deklarovaným stavem auta a jeho skutečným stavem, byla 4,000 USD, celkově se BMW obohatila až o 4 milióny USD. Porota tuto částku přiznala žalobci v plné výši, Nejvyšší soud státu Alabama jí pak snížil na polovinu. Nejvyšší soud pak i takovouto punitive damages shledal zjevně excesivní, když si povšiml, že o nepřípustnosti praxe BMW do té doby neexistovalo žádné rozhodnutí, takto vysoká sankční náhrada škody byla zjevně nepřiměřená, a pro BMW nutně překvapivá (zejména když její politika byla plně v souladu se zákony alespoň některých států Unie).
Pro fajnšmekry federalismu je nutno zmínit též závěr rozhodnutí NS USA, tedy jak se tento soud vůbec dostal k této kauze: aplikoval totiž klauzuli o interstate commerce (zákaz vytváření překážek volného obchodu mezi členskými státy Unie), a dovodil, že takto vysoké punitive damages již vytvořily překážku pro mezistátní obchod, která dostala též ústavní rovinu. Paralela s judikaturou ESD v oblasti pohybu zboží v rámci Unie se samozřejmě nabízí.
II. Sankční náhrada škody v návrhu občanského zákoníku
V návrhu občanského zákoníku, který najdete na leblogu, vidím přinejmenším dva náznaky sankční náhrady škody. Podle navrhovaného ust. § 2644:
(1) Kromě náhrady, k níž je škůdce jinak povinen, vznikne poškozením právo na její přiměřené zvýšení, byla-li újma způsobena úmyslně, zvláště s použitím lsti, pohrůžky, zneužitím závislosti poškozeného na škůdci nebo autority škůdce, diskriminací poškozeného z důvodu pohlaví, zdravotního stavu, etnického původu, víry nebo obdobných závažných důvodů.
(2) Při stanovení výše plnění se rovněž přihlédne k obavám poškozeného ze ztráty života nebo vážného poškození zdraví vyvolaným hrozbou nebo jinou příčinou.
Podle ustanovení § 2657 (Náhrada při poškození věci) pak při určení výše škody na věci se vychází z její obvyklé ceny v době poškození a zohlední se, co poškozený musí k obnovení nebo nahrazení funkce věci účelně vynaložit, pokud však poškodil škůdce věc úmyslně nebo z hrubé nedbalosti, uloží se mu náhrada s přihlédnutím k zvláštním poměrům poškozeného; poškodil-li škůdce věc ze svévole nebo škodolibosti, nahradí poškozenému cenu zvláštní obliby.
Podle mne jsou obě ustanovení krokem velmi správným směrem. V našich podmínkách bych se neobával nadměrných a neúměrných sankčních škod.

Typickým příkladem aplikace § 2657 bude situace, kdy žalobci někdo odcizí prstýnek, jehož hodnota sice byla malá, řekněme 1,000 Kč (a proto se nestal trestný čin), ovšem učiní tak proto, že ví, že k prstýnku měl žalobce silný emocionální vztah (žalovaný tak tedy učiní slovy návrhu kodexu ze škodolibosti). Prstýnek se již nenajde. Podle dnešního zákona by mohl žalobce žalovat jen to, oč byl objektivně připraven, tedy o hodnotu prstýnku 1.000,- Kč. Podle nového kodexu by však mohl žalovat cenu zvláštní obliby, což je v obdobných případech navýsost žádoucí.
Posun k určitému přiměřenému a rozumnému pojetí sankční náhrady škody, jak na něj míří § 2644, souvisí též s celkovou dekriminalizací našeho práva. Podle judikatury Ústavního soudu je trestní právo nutno chápat jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné (srov. naposledy nález I. ÚS 69/06 ze dne 12. října 2006). „Trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání přitom v zásadě nemá prostor tam, kde by nahrazovala individuální aktivitu jednotlivců na ochranu jejich práv a právních zájmů v oblasti běžných soukromoprávních vztahů. V opačném případě by totiž docházelo k znerovnoprávnění osob v jejich vzájemných vztazích a k neúctě orgánů veřejné moci k rovnosti občanů, tedy k porušení čl. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Ústavy“ (cit. nález I. ÚS 69/06). Pokud dochází k vytlačování trestního práva z oblastí, které jsou svou podstatou soukromoprávní, bude ale nutné akceptovat též to, že veřejná metoda regulace bude do jisté omezené míry transformována v metodu soukromoprávní. Není totiž možné ponechat vztahy, ze kterých je vytlačována veřejná metoda regulace, v režimu stávající náhrady škody, jejíž základní funkcí je funkce kompenzační.

Uvidíme, nakolik citovaná ustanovení návrhu občanského kodexu projdou kritikou, že jdou proti základním principům současné české náhrady škody.

Celý příspěvek

pondělí 22. října 2007

Jak nás vidí veřejnost III.

Poslední autorkou, u níž budeme zjišťovat její pohled na právníky, je Virginia Woolfová. Patří do světové literatury, není třeba ji blíže představovat. Pracuje metodou líčení duševních stavů svých hrdinů v různých vnějších situacích.

V románu Roky (The Years) vystupuje britská smetánka, příslušníci rodiny plukovníka Pargitera ve třech generacích. Jeden z jeho synů (Morris) se stal advokátem, ač to otec považoval pro vyšší kruhy za nevhodné. Morrisova manželka Célie s jeho o hodně starší sestrou Eleanor se jdou podívat na jedno jeho soudní jednání. Woolfová líčí dojmy a nálady Eleanory takto:

„Prošly létacími dveřmi do soudní síně, kde se věc projednávala…, vypadala tmavá a přeplněná. Muži v parukách a talárech vstávali a sedali a vcházeli a vycházeli, jako hejno ptáků poletující sem a tam po poli. Všichni vypadali neznámí; Morrise neviděla… Tamhle je, zašeptala Célie.

Jeden z advokátů v přední řadě otočil hlavu. Byl to Morris, ale jak divně vypadal ve žluté paruce! Přelétl je pohledem bez náznaku, že by je poznával. Ani ona se na něho neusmála; slavnostní, nezdravě nažloutlá atmosféra zakazovala něco osobního; na všem bylo cosi obřadného; z místa kde seděla, viděla profil jeho obličeje; paruka mu zplošťovala tvář a dodávala jí hranatý, orámovaný vzhled, jako obrazu… rozhlédla se kolem. Všichni vypadali jako obrazy; všichni advokáti vypadali výrazně, jako vyřezaní, jako ty portréty z osmnáctého století visící na stěně. Stále ještě vstávali a sedali, smáli se, hovořili… Náhle se rozletěly dveře. Zřízenec požádal o ticho pro jeho lordstvo. Ticho nastalo; všichni povstali; a soudce vstoupil. Uklonil se a zaujal své místo pod Lvem a Jednorožcem. Eleanor pocítila záchvěv uctivé bázně. Vždyť to byl starý Curry. Ale jak změněný! Když ho posledně viděla, seděl v čele jídelní tabule… a pak ji provedl salónem, aby se podívala na jeho starožitný nábytek. Ale teď je tu, hrozivý, pompézní ve svém taláru.

Jeden advokát povstal. Pokoušela se sledovat, co ten muž s velkým nosem říkal; bylo ale obtížné si z toho něco vybrat. Přesto poslouchala. Pak vstal jiný advokát, drobný mužík s kuřecím hrudníčkem a se zlatým cvikrem. Četl nějakou listinu; pak i on začal argumentovat. Částem toho, co říkal, rozuměla; ale jak se to vztahovalo k případu, nevěděla. Kdy asi bude mluvit Morris, říkala si? Zřejmě ještě ne. Jak říkával její otec, ti chlápci od práva vědí, jak věci natahovat… Upřela oči na Morrise… vzpomínala na jeho vášeň pro advokacii, když byl malý… ona nakonec tátu umluvila… ale hle, vzrušeně pozorovala, že Morris sám povstal… Vypadal velmi vysoký a černobílý, když začal. Jednu ruku měl na klopě tógy… jak dobře znala toto jeho gesto… ale druhé gesto, jak šermoval paží, nepoznávala. To patřilo k jeho životu na veřejnosti, k životu u soudů. A jeho hlas byl nezvyklý… Célie hleděla naprosto upřeně před sebe na manžela. I Eleanor se snažila soustředit na jeho vývody. Mluvil neobyčejně zřetelně; krásně odděloval jednotlivá slova. Najednou ho soudce přerušil: Rozumím správně, pane Pargitere, že tvrdíte…? řekl civilním, a přesto protivným hlasem; a Eleanor vzrušilo, jak Morris okamžitě přestal; jak uctivě sklonil hlavu, když soudce promluvil. Bude znát odpověď? pomyslela si, jako by byl dítě, a nervózně se zavrtěla na sedadle, aby neselhal. Ale on měl odpověď v malíčku. Beze spěchu a zmatku otevřel nějakou knihu; nalistoval místo; přečetl úryvek, načež starý Curry přikývl a udělal poznámku ve velkém otevřeném spisu před sebou. Ohromně se jí ulevilo... Cítila, že se může uvolnit.

Rozhlédla se kolem. Byla to divná směs slavnostnosti a dovolenosti. Advokáti pořád vcházeli a vycházeli. Postávali a opírali se o stěnu zasedací síně. V bledém světle shora měly jejich obličeje barvu pergamenu; všechny jejich rysy byly jako vyřezané. Rozsvítili plynová světla. Zírala na samotného soudce. Teď se opíral ve svém velkém vyřezávaném křesle pod Lvem a Jednorožcem a poslouchal. Vypadal nekonečně smutný a moudrý, jako by slova na něho dorážela už celá staletí. Teď otevřel těžká víčka, svraštil čelo, malá ruka se křehce vynořila z obrovské manžety a napsala pár slov do toho velkého spisu. Pak s polozavřenými víčky opět upadl do svého věčného bdění nad nesvárem nešťastných lidských bytostí. Její myšlenky se toulaly. Opřela se v tvrdém dřevěném sedadle a nechala se zaplavit vlnou zapomnění…

Znervózněla. Vzduch byl zatuchlý; světlo mdlé; a soudce, teď, když se první lesk setřel, vypadal podrážděně; už nebyl nedotčen lidskou slabostí a ona si s úsměvem vzpomněla, jak strašně naivní byl tenkrát, když jí ve svém ohyzdném sídle ukazoval starožitný nábytek. Tohle jsem našel ve Whitby, řekl tenkrát. A byl to šunt. Chtělo se jí smát; chtělo se jí hýbat. Vstala a zašeptala: tak já jdu.“

Tak to je konec citátu.

Jakýže tedy proud duševních stavů vyvolávalo u Woolfové právo a právníci?
Nezdravá, zatuchlá, obřadná, pompézní atmosféra; vyřezané a zarámované pergamenové tváře portrétů z osmnáctého století, na nichž, i když je snad jinak důvěrně známe, najednou nic nepoznáváme.
Teatrální gesta, dokonale spisovně vyslovované věty, ale jejich smysl, ba vůbec vztah k věci, uniká do neznáma.
Podivná směs strachu z tohoto neznáma, úcty k obřadu a pohrdání jeho celebranty; vždyť jsou to v civilním světě vlastně hlupáci.
Vlna zapomnění a pryč na čerstvý vzduch Strandu.

Jsou to všechno jenom duševní stavy bláznivé Virginie Woolfové nebo na tom něco je? Byly by duševní stavy Eleanory – Virginie o moc jiné, kdyby popisovala zasedání zednářské lóže?
Celý příspěvek

neděle 21. října 2007

Reformní smlouva: „no když to tedy musí být…“

Tak nám prý evropští politici uzavřeli „sňatek z rozumu“, jak to nazývá Alexandr Vondra ve svém komentáři pro Hospodářské noviny. Reformní smlouvu, která není sexy, aby k ní kdokoliv „zahořel láskou na první pohled“, u které však „bilance výhod a nevýhod převažuje ve prospěch prvního“. Podobná vyjádření lze nalézt i u jiných českých politiků. Podle premiéra Topolánka to byl „těžký kompromis a ani [on] s tou smlouvou, tak jak je, přeci [nemůže] být spokojen. Ale samotná schopnost kompromis najít a získat pro něj v dané chvíli 27 hlasů je cennější než samotný text, o kterém se bavíme. Protože nám umožňuje vést další diskusi.“

Topolánkovo vyjádření rezonuje s prohlášeními některých dalších evropských politiků, zdůrazňující přínosy toho, že se konečně dohodli. „Již nejsme v institucionální krizi“, pronesl na tiskové konferenci současný předseda Rady EU, portugalský premiér José Socrates. Francouzský prezident Sarkozy zase jako by chtěl „odčinit“ francouzské „non“ k ústavní smlouvě tím, že Francie bude první zemí, jež Reformní smlouvu ratifikuje.

Přestože se nejedná o nijak přitažlivý dokument (koneckonců, tím nebyla ani ústavní smlouva), jistě stojí za pozornost. Hlasy o tom, že se v podstatě jedná o pohřbenou ústavní smlouvu, pouze zbavenou ústavní symboliky, potvrzuje tento velice zajímavý rozbor profesora Steva Peerse, zpracovaný pro nevládní organizaci Statewatch. V původní Smlouvě o EU nezůstalo jediné ustanovení beze změny, ve Smlouvě o založení ES (kterou se politici rozhodli přejmenovat na „Smlouvu o fungování EU“ - ne, taková sexuální úchylka skutečně neexistuje, aby někdo zahořel láskou k tomuto názvu) bylo provedeno 296 změn ve stávajících 318 článcích. Byla zrušena „pilířová struktura“ Unie, což znamená mj. i větší vliv EU v oblasti trestního práva (stejného výsledku však stejně dosáhl svojí „kreativní“ judikaturou i Soudní dvůr - srov. např. tento příspěvek mé oxfordské kolegyně D. Leczykiewicz - pdf). V mnoha ohledech se změnil způsob hlasování. Unie bude mít svého „ministra zahraničí“ (ačkoliv ten se nebude jmenovat „ministr“ - jinak však relevantní ustanovení kopírují ustanovení ústavní smlouvy, která se týkala ministra) a také prezidenta Rady s mandátem přesahující předsednictví jednotlivých států.

Že evropští politici stále nechtějí brát občany vážně napověděl již post Jiřího Kindla, který se týkal skutečné (ne)významnosti vypuštění ustanovení smluv o tom, že je nenarušená hospodářská soutěž jedním z cílů ES. Možná si vzpomenete, že Jiří docela přesvědčivě ukázal, že tento krok mířil do francouzského politického kontextu: „Vidíte, Unie nebuduje jen neregulovaný vnitřní trh bez přívlastků, jak by ho chtěli Britové“, aniž by to mělo ve skutečnosti nějaký reálný dopad: „však my tady v Bruselu víme, jak to bylo myšleno.“ Pozor - „Bruselem“ zde nemyslím pouze vysoké úředníky EU, ale i zástupce členských států, kteří mi svým jednání vůči EU připomínají Dr. Jekylla a pana Hydea ze slavné Stevensonovy novely. Jejich převtělování probíhá vždy v závislosti na tom, ke komu mluví.

Podobně manévruje před svými voliči Gordon Brown, jehož hlavním cílem je vyhnout se referendu. Zajímavě na to upozorňuje třeba The Economist, když říká: „Oba nemohou mít pravdu“. Kdo? Na jedné straně španělský premiér Zapatero, který tvrdí, že se Reformní smlouvou Unii otevírají ve světě „nové horizonty“, na straně druhé Brown, který Reformní smlouvu prezentuje jako domácí úklid který bylo třeba udělat po přijetí nových členů. Podobně to je i s britským přístupem k Listině základních práv EU: skutečnost, že jí Spojené království nebude vázána, bude jen stěží znamenat, že jeho orgány uniknou přezkumu Soudního dvora při implementaci práva EU. Jediný rozdíl bude, že Soudní dvůr nebude citovat Listinu, ale pouze svoji vlastní judikaturu. Mohu se mýlit, ale jinak si to skutečně neumím představit.

Do tohoto koloritu tedy celkem zapadají prohlášení českých politiků citovaná v úvodu. Navrch se ještě výkonná rada nejsilnější vládní strany usnesla, že „považuje za žádoucí předložit v průběhu ratifikace Reformní smlouvu EU k posouzení Ústavnímu soudu zejména z hlediska možných právních dopadů tzv. Charty základních práv a svobod do českého právního řádu“. No, nezbývá mi, než popřát Ústavnímu soudu (pokud bude návrh skutečně podán) příjemné čtení.

Čeští politici mezitím mohou, podobně jako jejich evropské protějšky, vymýšlet důvody, proč tuto smlouvu nepředkládat do referenda. Když senát v březnu 2005 schválil svůj návrh ústavního zákona o referendu o souhlasu České republiky se Smlouvou o Ústavě pro Evropu, předkladatelé (mezi nimi i senátoři z ODS) argumentovali:

Na pozici České republiky mají vliv i vybavení Evropské unie právní subjektivitou (čl. I-7 Ústavní smlouvy), redefinice kvalifikované většiny v Radě (čl. I-25 Ústavní smlouvy) a četné přesuny působností do sféry většinového rozhodování. Vstupem Ústavní smlouvy v platnost by tak došlo k významným změnám v pozici České republiky, které se dotýkají postulátu svrchovanosti České republiky podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. K tak závažnému rozhodnutí České republiky by se měl vyslovit suverén, tedy lid České republiky formou referenda.

Teď jen vymyslit, v čem že se to ta Reformní smlouva odlišuje od smlouvy ústavní, aby se už nemusel „vyslovit suverén, tedy lid České republiky“, když lze všechna výše uvedená ustanovení nalézt i v Reformní smlouvě…

Je pravdou, že dalším argumentem předkladatelů pro referendum bylo, že „Ústavní smlouva má vliv na svrchovanost České republiky, postulovanou v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Svědčí o tom zejména čl. I-6 Ústavní smlouvy, který zní: „Ústava a právo přijímané orgány Unie při výkonu jí svěřených pravomocí mají přednost před právem členských států.““, přičemž toto ustanovení v Reformní smlouvě chybí. Tady ovšem všichni zasvěcení vědí, že zrovna v tomto bodu Ústavní smlouva nepřinášela nic nového, což potvrzovalo i připojené prohlášení, podle kterého „Konference konstatuje, že ustanovení článku I-6 odrážejí stávající judikaturu Soudního dvora Evropských společenství a Soudu prvního stupně“ (prohlášení je dostupné zde - pdf). Divit se existenci principu přednosti mohl skutečně snad jenom prezident Klaus (a i tady pochybuji, že to myslel „upřímně“ - pdf). Naštěstí pro politiky debata nad senátním návrhem v Poslanecké sněmovně usnula poté, kdy Ústavní smlouvu v referendu odmítli Francouzi a Nizozemci.

Není mým úmyslem tady plédovat za referendum, o jehož smysluplnosti mám pochybnosti (pokud byste hledali i právní argumenty, proč se referendum nemá konat, doporučuji Vaší pozornosti článek profesora Malenovského v Právníku č. 4/2005; jedná se o nejkomplexnější rozbor, o kterém vím). K napsání tohoto příspěvku mě přiměla spíše pachuť, která ve mně zůstává po všech těch tanečcích okolo obou smluv - ústavní i reformní.

Kdy už konečně začnou politici brát společný projekt vážně a začnou ho prodávat jako něco, co Evropě sluší? Ne v podobě superstátu, ale spíše jako celku, bez kterého se již dnes evropské státy neobejdou? Kdy už také přestanou balamutit své občany o tom, čím Unie je a čím není? Možná je problém v tom, že to sami nevědí….
Celý příspěvek

Jiné právo slaví první narozeniny


Bylo to takové ospalé sobotní dopoledne, když se mi v chatové bublince Skypu objevil vzkaz od Michala: „Kdy si založíme blog?“. V té době jsem už byl více než rok vášnivým čtenářem všemožných právnických blogů a o založení blogu vlastního jsem sám uvažoval. Jak to se mnou ale někdy bývá, pořád ne a ne se odhodlat. V takové situaci je dobré mít podnikavého kamaráda. A tím Michal je. Skoro si myslím, že „podnikavý“ ani nevystihuje záběr všech možných aktivit, kterým se věnuje. Jiné právo je jen jedním z řady smělých projektů, do kterých jsem s ním měl to štěstí (a potěšení) se namočit.

Přesto jsem si ale nebyl jistý, zda se do psaní blogu pustit. Budu mít dost času? Byl jsem v Oxfordu měsíc, před sebou jsem měl stále nedokončený článek, na svoji skutečnou práci (se kterou ten článek souvisel jen okrajově) jsem ještě ani nesáhl a vedle stolu se mi kupila hromada článků a knih, které bylo potřeba přečíst.

Co když se mi povede vypustit do světa nějaký nesmysl? Psát příspěvek na internetový blog, kde není žádného prostředníka, který by případné přehmaty zachytil (ať už ve formě redaktora v časopise, nebo v podobě obětavých kolegů, kterým dávám své „papírové“ příspěvky před zveřejněním číst), to je tak trochu adrenalinový sport. Nikdy nevíte, kdy (řečeno s Michalem) „vás někdo vytahá za ouška“.

Michal už ale mezi tím tvořil šablonu blogu (za našeho neustálého skypového tlachání). „Jak se budeme jmenovat?“ „Uuuufff“ - ne, to nebyl návrh názvu nového blogu, to se mi jen kouřilo z uší z námahy při vymýšlení nějakého vhodného názvu. „Bobčí a Komáří rozhledy“ jsme poměrně rychle zavrhli, na další nápady, které vířily sítí, si ani nevzpomenu. „No já nevím, asi by to jako mělo vyjadřovat tohlecto, že jako to právo chceme dělat jinak, však víš, nééé…?“, povídám Michalovi. „Aha, a co takhle JINÉ PRÁVO?“, on na to. Název byl na světě.

Logo jsem takové upachtěné a šroubované doplnil do šablony blogu já (už se ani nepamatuji, jak znělo - možná to obsahem trochu odpovídalo tomu, co tam naleznete dnes, rozhodně ale nebylo takové pěkné a chytlavé). Během našeho skypového tlachání jsme s Michalem byli oba přihlášení do blogu a mezi povídáním jsme vytvářeli jeho podobu. Za chvíli jsem si znovu kliknul na okénko s logem, a skvělo se tam cosi o té intelektuální výzvě (však se podívejte nahoru:-) Takže i za logo může Michal.

Nakonec zbývalo napsat první příspěvek. Jak dlouho mi trvalo, než jsem těch několik desítek slov sepsal! Tohle Michal možná ani neví, ale během psaní svého prvního příspěvku jsem se téměř rozhodl, že se právě narozeného dítěte zřeknu. Jenže to už na mě Michal útočil: „tak kde máš ten příspěvek?“ Z jakéhosi důvodu chtěl, aby první záznam na Jiném právu byl ode mě. A tak jsem nakonec z tlukoucím srdcem své „Soudní dvůr: stručně, stručně, stručně…“ na blog umístil. V následujících hodinách (a dnech) jsem pak v pravidelných intervalech na Jiné právo klikal, v roztřeseném očekávání toho, co se bude dít. A ono se nedělo nic. Jak by také mohlo: dokud nejste na Googlu, jako byste nebyli.

Pak ale začal svými komentáři (a posléze i samotnými příspěvky) přispívat Zdeněk Kühn (Zdeněk je vlastně historicky prvním komentátorem příspěvku na Jiném právu) a začali se přidávat další - nejprve z okruhu našich známých a posléze - k našemu velkému potěšení - i lidé, které jsme vůbec neznali. Návštěvnost na našich stránkách utěšeně stoupala a mě se zdálo, že padesát až sedmdesát kliknutí na Jiné právo za den je docela dobré číslo. Stovka se zdála být hraniční metou. Té se nám povedlo dosáhnout v lednu tohoto roku, tedy po dvou měsících existence blogu.

Nejsem mediálním analytikem a tak nevím, co způsobilo narůstající návštěvnost, která dnes dosahuje více než 600 návštěvníků denně. Určitě k tomu přispěl novinář Tomáš Němeček z Hospodářských novin, který si nás začal všímat a také občas ve svém právnickém okénku upozorňoval na naše příspěvky, či se jejich tématy sám nechal inspirovat pro vlastní články. Nevím.

Jiné právo se mezitím rozrostlo i počtem jeho přispěvatelů - v současné době nás je 9, přičemž k tomuto číslu můžete připočíst i pravidelné hosty, kterých se zatím vystřídalo pět, přičemž se Vojtěch Šimíček nakonec přidal i jako domácí bloger. Zapomenout bychom také neměli na krátké působení Hynka Baňoucha, jenž v počátcích Jiného práva přispěl zajímavou úvahou o precedentech a také vzpomínkou na „svůj“ sedmnáctý listopad.

Jak byli jednotliví autoři v prvním roce plodní? (Ve výčtu nezohledňuji, že někteří z uvedených autorů pouze „přetiskovali“ příspěvky „externistů“; stav k 8:00 SEČ, tento příspěvek není započítán.):

106 příspěvků vytvořil Michal Bobek,

96 Jan Komárek,

34 Zdeněk Kühn,

28 Petr Bříza,

26 Pavel Molek,

25 Jirka Kindl,

14 Vojtěch Šimíček (z nich 5 ještě jako host JP),

6 Jan Passer,

po pěti příspěvcích mají naši hosté Radoslav Procházka a Jiří Přibáň,

2 příspěvky hosté Josef Baxa a Karel Čermák,

2 příspěvky Hynek Baňouch.

Nakonec musím samozřejmě zmínit ty (a poděkovat jim), kteří na Jiné právo přispívají svými komentáři. Myslím, že podstatou právnického blogu není sdělování nějakých komplexních myšlenek, stejně jako od blogu nelze čekat stejnou míru propracovanosti a promyšlenosti příspěvků jako od odborného článku (více o tom chci psát ve svém článku do narozeninového sborníku). Diskuse tak (až na občasné výjimky a přestřelky) často posune příspěvek samotný na daleko vyšší úroveň, či jej nasměřuje nečekaným směrem (což, pravda, není vždy ku prospěchu věci). Jsem rád, že mohu blog využívat k diskusi s lidmi, které bych jinak neznal a bez jejichž (někdy kritického) názoru bych se nijak ve svém přemýšlení neposunul. Tak snad se bude dařit totéž i v dalším roce Jiného práva - mně i ostatním autorům na Jiném právu.

PS: Tak mě vlastně napadlo, proč nevyužít tenhle výroční post k malé anketě: pokud máte chuť, napište, který z příspěvků každého (nebo třeba jen některého) autora považujete za „nej“, který Vám utkvěl v paměti?

Nebo naopak, který Vám připadal úplně mimo? (Snad se tu u narozeninového dortu snese i trochu kritiky a plápolající jediná svíčička bude podnětem k tomu, aby se jednalo o kritiku „milosrdnou“ a zaměřenou věcně, nikoliv osobně)?

Jaká témata Vám na Jiném právu chybí a jaká zde naopak podle Vás přebývají?

PPS: Nakonec ještě poděkování neznámému Adámkovi, že jsem mohl využít fotografie jeho narozeninového dortu.
Celý příspěvek

sobota 20. října 2007

Utrpení mladého legislativce

Jakkoli žádný ze zdejších bloggerů není plnohodnotným legislativcem (byť je mezi námi několik „part-time“ poradních legislativců a díky hostům také legislativních pamětníků), čas od času zde zabrousíme do neklidné oblasti legislativních smrští či mezi volně pobíhající legislativní ropáky. Tentokrát mě k dalšímu úderu do – snad ještě ne zcela vyprázdněné – legislativní slámy inspiroval rozpor v tom, že díky svému takřka jinošskému věku mám ještě řadu takřka jinošských koníčků, zážitků a zájmů, jež však stojí v kontrastu k některým zážitkům a odpovědnostem, při nichž před své jméno předsazuji titul doktora práv. Hle dva takové kontrastní obrazy:

Obraz první: Nechci tím bezúčelně obtěžovat, zejména čtenáře připoutané do postele náhlým příchodem ladovské zimy, ale minulý zdařile podzimní víkend jsem strávil cestováním na plachetnici po Orlické přehradě. Znáte to, půjčená loďka, kamarádi, voda, slunce, svařák z polních podmínek, mariáš, muzika, zásadní debaty o tom, na kterou stranu stočit kosatku, zda už spustit motor či ještě důvěřovat větru, probouzení v mrazivé zátoce pokryté mlhami, všechno okořeněno pocitem novosti, neboť až na jednoho z nás – šťastného držitele průkazu „vůdce malého plavidla“ - nikdo s plachetnicí neměl zkušenost.

Obraz druhý: O týden později si cestou přes Německo ze štrasburské konference o kvalifikační směrnici strhávám kravatu, vracím se do českého jazykového modu a začítám se do aktuálního návrhu změny zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě. Srovnávám současné znění a znění budoucí a zvolna mi dochází, v jakémže právním režimu jsem se to vlastně s naší „Barčou“ (ano, tak zní jméno toho slavného plavidla) před týdnem pohyboval a hlavně, v jakém bych se patrně pohyboval, kdybych chtěl za rok plavbu zopakovat, a nevěřím svým očím. Pročítám se neuvěřitelně podrobnou právní úpravou, až se dočtu k návrhu nového znění § 43, kde postupně louskám všechny skutkové podstaty přestupků, jichž se může dopustit fyzická osoba, fyzická osoba jako účastník plavebního provozu, vůdce plavidla nebo jiný člen posádky, vůdce plavidla či konečně fyzická osoba jako provozovatel plavidla. Hned mě přechází můj jen týden starý entuziasmus, jak by to bylo krásné, kdybychom s kamarády koupili v daleké budoucnosti namísto auta nějaký ojetý člun, jak by to bylo skvělé, kdybych i já zvládl jednou testy a stal se hrdým „vůdcem malého plavidla“ (je ovšem pravda, že hned zpočátku mě děsila představa, že by mě pak mohl v budoucnu někdo z posádky oslovit tím familiárním „můj vůdče!“). Kdepak, z těchto představ nic nebude! Mlha zátoky je rozehnána legislativní bouří a loď představ se potápí po nárazu na některý ze čtyřicítky útesů skutkových podstat přestupků skrytých v § 43 nacházejícím se pod zdánlivě zatuchle nehybnou hladinou vod ministerstva dopravy... Dochází mi, jakých přestupků bych se příští léto nezbytně dopustil a jakému souběhu přestupků bych nutně vystavil své kamarády, kteří se mi v mysli zvolna mění ve „fyzické osoby coby jiné členy posádky“. Co kdybych obsluhoval nebo vedl plavidlo (pro detailisty připomínám, že v několika dalších řádcích budu používat skutkové podstaty platné pro různé typy říčních plavidel) bez platného potvrzení o zdravotní způsobilosti k výkonu funkce na plavidle (§ 43 odst. 3 písm. d)? Co když půjčím kormidlo na chvíli někomu, kdo „nemá příslušný průkaz způsobilosti, nebo se jím na požádání pověřené osoby při výkonu státního dozoru na místě nemůže prokázat“ (odst. 4 písm. e)? Takových lidí bylo na naší lodi minule na výběr dostatek, protože jsme v šesti na pětimístném plavidle zjevně nesplňovali podmínky „počtu a odborného složení“ podle odst. 5 písm. n). Měl bych u sebe všechny lodní listiny (a není jich málo, marně uvažuji, kde asi byly na Barče schované...) podle písm. f) a nezapomněl bych zaznamenat do nich některou skutečnost podle písm. g)? O požití alkoholu některým ze členů posádky nemluvě... A to jsme minule tyto všechny prohřešky drze završili tím, že jsme na vrchol stěžně hrdě zavěsili vlajku, s níž jsme před dvěma měsíci projeli na raftu rakouskou a slovensko-maďarskou část Dunaje, tedy slovy § 43 odst. 5 písm. b) návrhu zákona „na místě určeném pro českou státní vlajku vztyčili v rozporu s § 16 odst. 2 jinou vlajku nebo znak, nebo jsme při použití jiných vlajek na plavidle neměli současně vztyčenu českou státní vlajku, nebo použili jinou vlajku větších rozměrů než má státní vlajka...“


Předpokládám, že drahé čtenářky a milí čtenáři už se rozdělili na dvě skupiny: jedna si říká, jak si dovoluji zveřejňovat zde své minulé i budoucí drzé porušování předpisů (dlužno dodat, že nyní účinná podoba zákona o vnitrozemské plavbě není tak drakonická a podrobná). Druhá si klepe na hlavu a diví se, proč se zatěžuji předpisem, jehož reálné dodržování stejně na Orlíku nebo Lipně bude v neděli dopoledne sotva kdo kontrolovat. Je to prostě klasický dopad zásady – na jejímž prozáření do českého právního myšlení má i má domovská brněnská fakulta neblahý podíl – že to co má být, není závislé na tom, co je, a s touto stále více oboustranně (byť původně mělo alespoň to, co je, být ovlivňováno tím, co má být) platící zásadou oddělenosti „sollen“ a „sein“ je zkrátka třeba se smířit.


Můj problém tkví asi v tom, že mám rád jak život, tak právo; různé bujaré činnosti i předpisy, jež je upravují, a nechci rezignovat ani na jedno, jejich vzájemné vzdalování mě k tomu ale nezbytně nutí. Není mi zkrátka lhostejná představa, že s tím, jak je náš život stále víc obkličován stále podrobnějšími předpisy (jež nás patrně mají chránit, ale ať mi probůh někdo řekne, kolik lodních nehod bylo na českých řekách kdy zaviněno tím, že loď neměla na své palubě patřičné lodní listiny nebo že vlajka s nápisem ... řekněme „Mařenka“... poněkud zastiňovala hrdou vlajku českého státu?!), jak je tvořeno stále víc předpisů ignorujících realitu a realita stále víc teče jinými cestami než předpisy předpokládaly, jak se rozevírají nůžky mezi realitou a právem, nůžky, jejichž oba hroty bych rád současně udržel ve svém útlém těle. Děsí mě představa (a teď se milí čtenáři račte navzájem zaškatulkovat), že se společnost pomyslně rozpadne na „lidi typu sollen“ – v modelovém případě „tesilové“ zaprášené šedesátníky, kteří v klidu svých pracoven přetavují svou představu toho, jak má svět vypadat, do paragrafovaných znění – a „lidi typu sein“, tedy ty ostatní.


A proč píšu tyto banality, které možná všichni známe? Mám k tomu dva důvody. První z nich je, že je patrně úkolem tohoto blogu čas od času v různých tématech zvolat, že císař je nahý, v tomto případě, že realita a právo od sebe driftují způsobem, který by byl pochopitelný ve státě, kde je právo jen fíkovým listem pohoršlivé reality, ale nikoli ve státě, který chce být souladným s čl. 1 odst. 1 vlastní Ústavy. Navíc i banální zvolání může být prvním krůčkem k nápravě. A náprava je tím druhým důvodem. Zcela sobecky bych si totiž přál, aby až třeba za pár desítek let budou mé děti či vnuci kotvit na nějakém plavidle v zátoce některé přehrady inspirované změnou klimatických podmínek v Evropě, mohli usínat s blaženým pocitem, že při své plavbě dodrželi všechna ta tři nebo čtyři pravidla předepsaná, neboť opravdu pro plavbu podstatná. Jenom doufám, že k tomuhle pročištění právního řádu dojde i bez nějaké té větší či menší revoluce, kterou jsme věštili v jednom z našich prvních zdejších zamyšlení nad legislativními smrštěmi...
Celý příspěvek

čtvrtek 18. října 2007

...a jiné sliby, aneb poslední pel-mel od PB v roce 0

Ať už je tlačíte před sebou nebo táhnete za Vámi jako závaží, staré sliby a nesplněné závazky časem člověka zavalí. Proto je dobré udělat si čas od času místo na stole a vyrazit do dalších životních bojů s pokud možno čistým štítem. Konec školního či kalendářního roku bývá ideální pro takovéto příležitosti. Ne že by to nešlo dělat jindy, ale lidé takovéto chování rádi spojují s obdobím, kdy jedna etapa končí a jiná začíná. Je v tom určitý patetický kýč, a proto to dělám samozřejmě taky. Proč Vám ale tohle vyprávím uprostřed října na právnickém blogu??

Odpověď asi většina z Vás tuší, kdo nečetl či si nevzpomněl na Honzův post, toho trkl název mého příspěvku a pro zbytek čtenářů připomínám, že Jiné právo završí na konci tohoto týdne první rok své existence. Což je pro mě právě tou vítanou příležitostí, abych konečně splnil sliby, které jsem v souvislosti s Jiným právem a na Jiném právu dal, abych poskytl hezky česky řečeno „follow-up“ k některým příspěvkům, jež jsem zde naplkal, abych také porůznu popřál a poděkoval a mohl tak vkročit do druhého roku tohoto blogu s tím výše proklamovaným čistým štítem. Mé nevyřízené účty s tímto blogem se dají rozdělit na dvě části – Washington a ten zbytek.

Ač měl být Washington původně součástí tohoto postu, musel jsem jej, jak už ostatně z úvodní stránky víte, pro nadměrné rozměry vyhostit do samostatného postu. Zde po něm zůstal jen nadpis a odkaz:

Washington

...je nakonec zde.

A ten zbytek

Nejdříve aktuální informace k některým mým minulým postům.

Podobně jako já si na téma prokurátorky Lídy nedávno zablogoval i expremiér Jiří Paroubek (zajímalo by mě, jestli to opravdu píše sám; jako státní úředník na to samozřejmě svůj názor mám...). V případu bylo první stání. Prokurátorka (tedy ta bývalá) se ze zdravotních důvodů omluvila, třebaže se ještě v srpnu dušovala, že se soudu vyhýbat nebude. Třeba jí křivdím a je opravdu nemocná (v tom věku žádný div), nicméně pocitu deja vu (případu pana Grebeníčka) není tak lehké se zbavit...

Co jsem se ho naposledy ptal, tak Michal Bobek na jakékoliv odškodnění od Alitalie stále čeká. Uvidíme, zda bude čekat i za rok.

Kolem právní bitvy o painkiller Vioxx je momentálně mediální klid. Merck už určitě chystá nový lék.

Výběrové řízení na Fulbrightova stipendia pro rok 2007/2008 bylo ukončeno. Mezi vybranými je i jeden z našich pravidelných komentátorů, Jan Petrov, takže velká gratulace, Jene, a hodně štěstí s přihláškama!

V souvislosti s připravovaným sborníkem jsem se prošel ve stopách odkazů na Jiné právo po českém internetu a musím říci, že jsem byl potěšen a překvapen, jak množstvím, tak různorodostí odkazovatelů. Byl jsem na mnoha blozích našich čtenářů, jmenovat nechci, abych nekřivdil těm, na něž bych zapomněl (ostatně byl by to dlouhý seznam) a blíže jsem tak poznal mnohé z těch, jež jsem dosud znal jen podle jména pod našimi posty. Takže pokud se Vám ve Vašem přehledu návštěvnosti objevila IP adresa lokalizovaná jako Brooklyn-New York, tak to jsem byl já. Každopádně za odkazy na Vašich stránkách moc díky, myslím, že v tomto nemluvím jen za sebe, ale i ostatní stálé přispěvovatele. Taky samozřejmě přeji úspěšné pokračování Vašim virtuálním domovům.

Mezi odkazujícími byli mimochodem i tací, kteří nemají s právem zdánlivě nic společného. Což jen potvrzuje to, co vím i z osobní zkušenosti, že na Jiné právo chodí i neprávníci. Je pravdou, že tady píšeme i o jiných věcech než striktně o právu, nejen tento a předchozí post budiž důkazem (našly by se i další), ale zdá se, že si možná rádi přečtou i nějaký ten právnický příspěvek. Ten zájem je o to cennější, že jak tady můj bývalý nejvyšší nadřízený a náš současný milý host Karel Čermák ukázal, my právníci jsme byli a jsme obecně vnímáni jako pěkná sebranka, tak je hezké, že si k nám ještě lidi cestu najdou, aniž by něco potřebovali:-) Teď mě ovšem napadá kacířská myšlenka, jestli k nám neprávníci nechodí proto, aby se přesvědčeli, že JSME pořád taková sebranka... Každopádně milé neprávničky, milí neprávníci, ať už je to jak chce, tento můj závěrečný post v prvním roce Jiného práva budiž tímto věnován právě Vám a Vaší přízni, sic jsou to právě neprávníci, jichž se týká poslední věc, kterou zde provedu.

Při vzpomínce na slib, který jsem dal v jednom čáslavském restaurační zařízení den před odjezdem do USA mi na mysli vytane má oblíbená postava polního kuráta Otty Katze, který nikomu nikdy neplatil, vyjma dluhů z karbanu, protože dluhy z karet jsou „čestné dluhy“. Se stejnou „přesvědčivostí“ se mi chce říci „sliby z hospody jsou čestné sliby“ a nezáleží na tom, kolik je hodin, když je dáte. Takže, když jsem mým dvěma kamarádům z ČVUT, kteří jsou pravidelnými návštěvníky těchto stránek, tehdy neuváženě slíbil, že je touto cestou pozdravím, nezbývá než tomu slibu dostát. Tak tedy, Karle Filipe a Michale Braiere, tímto Vás zdravím a spolu s Vámi i všechny neprávníky, co si najdou cestu na tuhle stránku.

Pokud mě za tohle ostatní spolublogeři neexkomunikují, tak se těším na shledanou v 2. roce Jiného práva...

P.S.: A svatosvatě slibuji, že „restaurační“ závazky už na Jiném právu plnit nebudu.
Celý příspěvek

Washington...


Úvod k tomuhle příspěvku najdete v postu výše. Pak se sem vraťte a pak se zase můžete vrátit nahoru. Ale dá se to udělat i v jiném pořadí, nechám to na Vás, jediné, co jsem tím chtěl říci, je, že oba posty spolu nerozlučně souvisí.

Jsou to už neuvěřitelné tři měsíce, co jsem tady zmínil, že „v některém z příštích postů“ napíšu něco o Washingtonu a myslel jsem tím, že tak učiním ještě během doby, kdy jsem v tom městě pobýval. Pak jsem chtěl svůj neprozřetelný slib splnit do konce prázdnin, a když se to nepodařilo, říkal jsem si, že by bylo hezké napsat to do konce astronomického léta. Ani to se nepodařilo. Ale vzhledem k tomu, že toto teď právě čtete v mém postu k prvnímu roku Jiného práva (nakonec tedy v souvislosti s mým postem k prvnímu roku...), znamená to, že jsem se opravdu kousnul a na Nový rok tak budu plnit zase jiné sliby...

Nyní již následuje to, co si má chatrná paměť ještě z hlavního města Spojených států uchovala.

Na úvod musí říci, že charakteristickým rysem Washingtonu je obrovská hustota významných míst na velice malém prostoru. Za pár hodin tak můžete projít nepřeberné množství památníků, muzeí, důležitých budov, úřadů apod. Nejen, že není v mých silách je zde uvádět všechny, ale nebudu zde ani jmenovat, natož popisovat ani všechny ty, které jsem navštívil, protože jednak jsem o některých z nich tady už psal (Nejvyšší soud, National Archives) a jednak by tento post byl tak dlouhý, že by se ho nikomu nechtělo číst (= pro svou lenost si omluvu vždy najdu). Tak tedy jen letem světem:

Sídlo Kongresu - Kapitol určitě stojí za vidění, a to nejen zvenku, ale i zevnitř. Veřejné prohlídky jsou zdarma, musíte si ovšem vystát frontu, která je o víkendu děsně dlouhá, v pracovní dny pouze dlouhá. „Pokladna“ (nebo v tomto případě spíše výdejna lístků) se otevírá v 9h ráno. Přišel jsem tam v pátek asi v 8,20, kolem 9,30 už jsem se promenádoval vevnitř. Prohlídka není moc dlouhá, po 11. září jsou prostory, kam se může, omezenější než dříve. Nejsem odborník na architekturu, ale ta stavba působí i zevnitř úžasně. Jinak obrazy z historie, sochy prezidentů, prostě klasika. Zajímavostí je dírka prezidenta Adamse. Kdybych Vám ale řekl, co to je, prozradil bych nejoblíbenější „překvapení“, které průvodci na té ani ne půlhodinové exkurzi poskytují. A to jim, uznejte, nemůžu udělat. Nic dalšího si nepamatuji, vše ostatní naprosto přebíjejí vzpomínky na kobku Nejvyššího soudu, která je v přízemí Kapitolu, ale ten příběh jste už ode mne slyšeli v postu, na který odkazuji i výše.

Od Kapitolu si to můžete nasměrovat rovnou k Washington Monumentu. Mezi nimi je (i) dlouhá travnatá plocha, kde se dá dělat mnoho věcí, my tam třeba spolu s dalšími studenty z letního georgetownského kursu hráli fotbal. I když to už tady Michal vlastně prozradil, třebaže na fotce našeho mužstva, již jsem mu neprozřetelně poslal, zaměnil Kapitol s Bílým domem.

Do populární „tužky“ je vstup taky zdarma, ale protože se tam za den vejde mnohem méně návštěvníků než do Kapitolu, musíte si zpravidla opravdu přivstat, aby se na Vás dostala jedna z denních vstupenek. Mně se ráno vstávat nechtělo, takže jsem si vstupenku rezervoval přes internet, což ovšem nejde udělat ze dne na den, neboť alespoň v době, kdy jsem tam byl já, byly rezervace vyprodány na 14 dní dopředu. Slovo vyprodány nedávám do uvozovek záměrně, protože za rezervaci se platí nějaký drobný poplatek, který i s „shipping“ a „handling“ fees dělá něco kolem 4 dolarů, pokud si to dobře pamatuji. Komické je, že za „shipping“ a „handling“ platíte i v případě, kdy si rezervované vstupenky vyzvedáváte přímo na místě. Whatever...

Ale stojí to za to. Výtah Vás vyveze téměř až na vrchol, kde najdete výjevy z historie stavby i člověka, jehož jméno nese. Samozřejmě, hlavním důvodem výletu nahoru není toto minimuzeum, ale výhledy do osmi stran Washingtonu. Tedy aspoň myslím, že těch oken (vyhlídka je to vnitřní, takže to není takový zážitek jako na Empire State Building) bylo osm. Když tak o tom přemýšlím, možná jich bylo jen šest... Na cestě výtahem zpátky je prohlídka kamenů, které do stavby darovaly různé státy, sdružení, soukromé osoby atp. Pak výtah popojede ještě o něco níže a průvodce Vám řekne, abyste šli rovnou za světlem hned, jak se dveře otevřou - lidi nadšeně a zvědavě vyrazí a... zjistí, že jsou venku.

Samozřejmě na cestě od Kapitolu k Washington Monumentu se můžete zastavit v jednom z mnoha muzeí (všechna též zdarma), která lemují obě strany Mallu. Za všechny doporučuji Muzeum Amerických Indiánů (opravdu místo, které Vás přinutí přemýšlet o mnoha věcech) či Národní Galerii (i prohlídka jen těch opravdu nej, nej, nejznámějších obrazů zabere moře času, natožpak pokud jste znalec/znalkyně a chcete si to prohlídnout pořádně).

I když jsou ve Washingtonu stavby, které se mi líbí mnohem víc než Lincoln Memorial, až příště americkou metropoli navštívím, opět toto místo nevynechám, stejně jako jsem ho nevynechal před 5ti lety, když jsem byl v D.C. poprvé. Před ním totiž Forrest Gump pronášel svůj slavný projev, v němž mohl říct „jen jedno o válce ve Vietnamu“, aby se pak přímo ve vodní nádržce pod pódiem setkal s Jenny. A protože se netajím tím, že jsem velkým fanouškem toho filmu, rád si sednu na schody Lincoln Memorialu, koukám přes hladinu nádrže na Washington Monument a v duchu si promítám tu slavnou scénu: „Řeks to moc pěkně, řeks všechno...“ Škoda, že to nikdo neslyšel...

Můj nejoblíbenější washingtonský památník je však každopádně Jefferson Memorial. Líbí se mi nejen zvenku, ale i zevnitř, kde jsou na stěnách kolem Jeffersonovy sochy citace z Deklarace Nezávislosti a z jeho dalších děl. Nádherný je v noci, kdy se rozzáří do tmy jako lucerna.

Samozřejmě, málokterý návštěvník americké metropole si nechá ujít Arlingtonský hřbitov a zejména hrob prezidenta Kennedyho. Snad nenaruším jeho důstojnost, když Vám sdělím, že od náhrobku je krásný pohled na Washington rozesetý kolem řeky Potomac.

Všechny předchozí pamětihodnosti se dají opravdu v pohodě obejít pěšky, ale i ve Washingtonu jsou místa, která jsou tak daleko, že je tam lepší dojet metrem. Jako třeba když jsem jel do místa zvaného PENTAGON CITY - pokud Vám to zní povědomě, pak ano, je to hned vedle NĚJ, opravdu je velice rozsáhlý, jsou kolem NĚJ betonové zátarasy a přísný bezpečnostní režim. Místo, kde do NĚJ nabouralo letadlo, nebo aspoň jeho trosky, je znát, jsou tam cihly (nebo přesněji mně neznámý stavební materiál) jiné barvy než zbytek budovy. Blíž jsem se o Pentagon ale nezajímal, já tam nejel kvůli němu, ale abych si koupil TV kartu do počítače v blízkém obchoďáku...

Ještě poznámka k washingtonskému metru - je určitě velice přehledné, nicméně trochu nezvyklé je, že některé linky nesdílejí jednu, ale třeba 5 společných stanic. Je tam podobný systém jako v Londýně nebo NY (mimochodem, o mém zážitku z newyorského metra si můžete přečíst zde) - strčíte lístek do turniketu, ten jím projede a turniket se otevře. Ale upozorňuji - nikdy nevyhazujte lístek poté, co jste si ho procvakli - na konci je totiž další turniket, který Vás pouští ven a pokud nemáte lístek, pak Vám nezbyde než si koupit další nebo se snažit protlačit ven s jiným cestujícím. Věřte mi...

Pokud máte z dosavadního čtení pocit, že jsem na něco podstatného zapomněl, tak žádný strach – byl jsem tam, leč narazil jsem do něj doslova a do písmene omylem. Šel jsem si koupit americkou kartu do mobilu. Na netu jsem si našel nejbližší prodejnu T-Mobile, protože je to jeden z pouhých dvou poskytovatelů GSM karet v USA, ostatní fungují bez karet, a já samozřejmě chtěl použít svůj evropský mobil a navíc jsem chtěl předplacenou kartu, abych se nemusel starat o měsíční účty a i předplacené karty jsou doménou evropských operátorů, takže než se začnou zástupci T-Mobilu radovat z neplacené reklamy, zdůrazňuji, že to byla víceméně nevyhnutelná volba (Milane Filípku, pokud nás stále čtete, neberte to prosím osobně;) ). Do hledání rohu 15té a K Street jsem se tak zabral, že jsem se nesoustředil na nic jiného, než na návěsní ceduli T-Mobilu. No a nějak jsem ale zabloudil a najednou mezi stromy parku La Fayette vykoukl takovej barák, kterej, jsem si říkal, mi byl nějakej povědomej. Udělal jsem pár kroků parkem, a to už jsem věděl, na čem jsem.

Na prohlídku Bílého domu se ovšem dostanete jedině tak, že si podáte žádost prostřednictvím člena Kongresu (jiný způsob jsem nezjistil, ale třeba někdo znáte alternativní (a přitom stále legální) cestu, jak se tam dostat). Takže až se budete do Washingtonu chystat, nezapomeňte se na Vašeho známého amerického poslance či senátora obrátit. Mě to nějak nenapadlo, a tak jsem tam mohl akorát tak pozorovat veverky běhající na trávě za plotem a turisty pobíhající na chodníku před plotem. Veverky byly zajímavější... Každopádně pro mne z toho plyne, že se budu muset propříště nějaké kongres(wo)mance nebo kongresmanovi vlísat do přízně. Nicméně vzhledem k tomu, že ze mě hlas nekouká, tak si příliš velké šance na úspěch nedávám.

Abych nezapomněl, poté, co z Bílého domu vylétl vrtulník G.W. (jestli v něm ON seděl netuším, střelil jsem po něm pouze foťákem), jsem tu prodejnu nakonec našel (takže pro zaměstnance a fanoušky T-Mobilu dobrá zpráva).

Co jiného patří na konec washingtonské exkurze, než zvířátka:-) Washingtonská zoo je samozřejmě proslavená především svými pandami. Zahrada je to rozhlehlá a působivá, ale můj laický dojem byl, že se s ní ty naše, ať už pražská či Dvůr Králové, mohou směle měřit (možná i další české, v těch jsem ale nebyl, tak nemohu soudit). Nikoliv ovšem v počtu prodejních stánků, automatů a dalších míst, kde dostanete pití do kelímku s pandou, jídlo do papíru s pandou a skoro jsem čekal, že i na toaletách... ale to už se nechávám zbytečně unést, nejvyšší čas s Washingtonem skončit.

Vím, že jsem tehdy sliboval, že napíšu trochu více i o Georgetown University Law Center, ale zpětně si uvědomuji, že by to spíše příslušelo někomu, kdo tam absolvoval řádné studium, protože letní kurs přece jen tolik neprozradí. Nicméně pokusím se i tak aspoň stručně nastínit dojmy, které ve mně měsíc tam strávený zanechal. Škola je poměrně blízko Mallu a má roztomilý kampus tvořený 4 budovami, kde jsou přednáškové sály, knihovna, tělocvična, jídelna, administrativa a ubytovací kapacity (v knihovně se prý točily nějaké pasáže Případu Pelikán). Georgetownští profesoři, kteří nás v létě učili, na mě udělali veskrze výborný dojem, naprosto srovnatelný s tím, co zatím zažívám na NYU. Administrativní personál je tam milý a ochotný a vůbec celé prostředí je takové rodinné. Studentů v LL.M. programu tam bývá něco kolem 120, což je i na americké poměry poměrně hodně, nicméně v porovnání s více než třísethlavým LL.M. davem na mém současném působišti je to jako když... Georgetown je excelentní škola v oblasti mezinárodního práva, kde je v absolutní špicce ze všech amerických škol, takže pokud Vás zajímá mezinárodní právo, může to být výborná volba. Pro LL.M. studenty tam vedle obecných studií a mezinárodních studií mají i speciální program na korporátní právo, daně nebo mezinárodní obchod. Já tu školu mohu jen doporučit, byť znovu opakuji, že tak soudím pouze na základě měsíčního pobytu.

A můj tradiční disclaimer na závěr – veškeré info o Washingtonu a Georgetownu jsou jen mé dojmy, které v důsledku pouhých čtyř týdnů, které jsem tam strávil a tříměsíčního odstupu, s kterým jsem na to vzpomínal, nemusí být ve všem stoprocentně přesné. Případné opravy, doplnění apod. jsou tedy jen vítány.



A teď si můžete kliknout zase sem:-)
Celý příspěvek

středa 17. října 2007

Nový blog, nová kniha, nový časopis a jedna krátká úvaha (na staré téma)

Začnu odzadu - tedy „krátkou úvahou na staré téma“: přemýšleli jste někdy o tom, zda se má eurokonformní výklad vnitrostátního práva použít pouze v případě, kdy je mezi vnitrostátním a evropským právem rozpor, nebo se jedná o obecné výkladové vodítko, kterým musí každý právník v členském státě EU začít, pokud se chce dobrat správného smyslu aplikovatelné právní normy? Pro fajnšmekry dodám, že „evropským“ právem zde rozumím právo komunitární i unijní, neboť se tato zásada uplatňuje v obou právních řádech.

Pokud Vás ta první věta odradila (a to podstatou svého sdělení, nikoliv tím, že se mi ji nepovedlo obratněji naformulovat), pak nemusíte číst dál. Patříte ke skupině čtenářů Jiného práva, kteří by se zde s úvahami se světa práva Evropské unie raději nesetkávali. Přiznám se, nevím, jak je ta skupina veliká (a vlastně uvítám, pokud se k tomu ve svých komentářích vyjádříte). Přesto jsem se ale rozhodl učinit experiment: založit si alternativní blog, kde se budu věnovat právě těmto otázkám. Je jakýmsi prodloužením mé Moskytiéry, proto nese název Mosquito Net - Blog Extension.

Blog vznikl jako součást ještě jiného experimentu: jako učební pomůcka pro mé studenty tady v Oxfordu. Pokud Vás tedy zajímá, jaké otázky s nimi diskutuji, můžete se přijít (virtuálně) podívat. A třeba se i zapojit do diskuse.


Ale teď pomalu zpátky k té úvodní úvaze: dostal jsem se k ní na konferenci „Europeanization of Public Law“, kterou uspořádalo společně několik kateder univerzit z Utrechtu (kde se konference také konala), Rotterdamu a Groningenu. Konference měla za účel především představit a diskutovat novou knihu, po níž byla pojmenována i konference. Jejími autory je čtveřice holandských profesorů: Jan H. Jans, Roel de Lange, Sacha Prechal and Rob Widdershoven (pro ty, kteří to ještě nevědí: Sacha Prechal by se mohla psát také jako Saša Prchalová, neboť je původem Češka, k Čechům se stále hlásí a podle - nejen mé - zkušenosti se jim snaží všemožně pomáhat). Pokud by Vás podrobnosti o konferenci zajímaly, můžete si o ní přečíst právě na mém alternativním blogu.

Profesor Hans D. Jarras z Univerzity v Münsteru ve svém příspěvku hodnotil jednu z kapitol zmíněné knihy, věnovanou eurokonformnímu výkladu. Tedy, sem také směřovala jedna z Jarrasových výhrad: autoři použili termín „konzistentní výklad“, který podle něj není správný, poněvadž nevystihuje jednosměrný charakter této zásady: vnitrostátní právo musí být vykládáno v souladu s právem evropským, nikoliv naopak. Musím přiznat, že s tím souhlasím, i když záleží dost na tom, jak si odpovíte na otázku, kterou jsem položil v úvodu tohoto příspěvku: kdy se tato zásada uplatní?

Jarras trval na tom, že pouze v případě, kdy vnitrostátní právní norma odporuje normě evropské. Na to nesouhlasně reagoval jeden dánský kolega (jehož jméno jsem bohužel nezachytil), když řekl, že to přece nedává smysl: většina vnitrostátních právních norem se tak či onak opírá o normy evropské (přinejmenším v některých oblastech). Nemělo by tedy smysl začínat vykládat vnitrostátní právní normu izolovaně od jejího evropského základu, poté odděleně vyložit normu evropskou a nakonec provést srovnání, zda je mezi nimi rozpor. Z metodologického hlediska se jedná o dvě vzájemně provázané operace, které nelze zařadit do jasné časové posloupnosti. Stejně tak nelze tvrdit, že by konzistentní výklad přicházel do hry až v případě konfliktu.V určité míře je přítomen už od počátku.

Pravda, kontroval Jarras, musíme však odlišovat metodologické otázky od otázky povinnosti, kterou eurokonformním výkladem Soudní dvůr ukládá vnitrostátním orgánům aplikace práva. Povinnost použít eurokonformní výklad je podle něj skutečně relevantní pouze v případě rozporu.

Myslím, že pravdu má Jarras, a zdá se to potvrzovat i tato (podle mého názoru poněkud nešikovná) formulace použitá Soudním dvorem v případu C-212/04 Adeneler: „je namístě zdůraznit, že [povinnost uplatňovat zásadu konformního výkladu] vyplývající z čl. 10 druhého pododstavce ES a čl. 249 třetího pododstavce ES, jakož i ze samotné dotyčné směrnice, byla uložena zejména pro případ neexistence přímého účinku ustanovení směrnice, ať již příslušné ustanovení není dostatečně jasné, přesné a bezpodmínečné, aby mohlo mít takový účinek, nebo se jedná výlučně o spor mezi jednotlivci“ (bod 113). Tady jde Soudní dvůr ještě o krok dál a jakoby chápal povinnost konformního výkladu jako subsidiární nápravný prostředek, který lze použít pouze v případě, kdy nelze normu evropského práva aplikovat přímo (a rozpor se předpokládá). S tím nesouhlasím a domnívám se, že postup by měl být právě opačný: až teprve když nelze rozpor odstranit výkladem, může nastoupit prostředek, který zasahuje do soudružnosti vnitrostátního práva mnohem více. Ale tuto diskusi ponechme teď stranou.

Dalším potvrzením Jarrasova závěru pak je podle mého názoru judikatura reprezentovaná například rozsudkem Van Schijndel a Van Veen, (C-430/93 a C-431/93): „zásada vnitrostátního práva, podle které v občanském soudním řízení soud musí nebo může zjišťovat z úřední povinnosti další právní skutečnosti, je omezena povinností, která mu ukládá držet se předmětu řízení a založit své rozhodnutí na faktech, která mu byla předložena. Toto omezení je odůvodněno zásadou, podle které iniciativa v řízení přísluší účastníkům řízení a soud může jednat bez návrhu pouze ve výjimečných případech, kdy veřejný zájem vyžaduje jeho zásah. Tato zásada odráží pojetí společné pro většinu členských států, pokud jde o vztahy mezi státem a jednotlivcem, chrání práva obhajoby a zajišťuje řádný průběh řízení, a to zejména zabráněním průtahů v důsledku posuzování nových důvodů“ (body 20 a 21). Pokud by zde byla širší povinnost provést eurokonformní výklad bez ohledu na existenci rozporu vnitrostátního práva s právem evropským, musely by vnitrostátní soudy opustit svoji pasivní roli, kterou jim v některých případech přisuzují vnitrostátní procesní předpisy a kterou výše uvedeným rozsudkem Van Schijndel a Van Veen Soudní dvůr respektuje.

Na závěr však jedno upozornění: to neznamená, že by povinnost provést eurokonformní výklad nemohlo uložit samo vnitrostátní právo. Představitelné jsou (přinejmenším) dva scénáře:

(1) buď jako požadavek na soudružnost vnitrostátního právního řádu (pokud musí být vykládány v souladu s evropským právem ty normy vnitrostátního práva, které by s ním byly případně v rozporu, proč by se tento výklad neměl uplatnit i na obdobné vnitrostátní normy, jež svým předmětem nezasahují do evropského práva a tato povinnost se na ně z pohledu evropského práva nevztahuje? - tak lze například vysvětlit přelévání některých doktrín evropského práva do práva vnitrostátního, které ho původně neznalo - jako např. princip proporcionality v anglickém veřejném právu).

(2) Druhou možností je pak uložení povinnosti vykládat celý vnitrostátní právní řád z úřední povinnosti eurokonfomně na základě ustanovení ústavy, jež ukládá státu respektovat svoje mezinárodně právní závazky. Takto to učinil polský Ústavní tribunál v jednom ze svých méně známých rozhodnutí (P 10/04 ze dne 26.1. 2005, část III, bod 7 (dostupné zde: doc) a v zásadě by podobně mohl postupovat i český Ústavní soud na základě článku 1 odst. 2 Ústavy.

Tak, a to je vše. Nebo vlastně ne: ještě jsem slíbil nový časopis.

Jedním z bodů konference bylo i představení nového časopisu, Review of European Administrative Law, jehož nulté číslo můžete najít zde. Účelem knihy a konference, spolu s časopisem, je totiž nastartovat podobnější výzkum toho, co se ve veřejném právu děje na úrovni členských států. A ta výzva je adresována i Vám. Pokud jste se dočetli až sem, určitě pro to máte předpoklady:-)
Celý příspěvek