neděle 30. září 2007

Když dva říkají totéž, není to vždy totéž Jiří Vyvadile...

Jiří Vyvadil připomněl těm, kteří nebyli zřejmě před pár lety ještě na světě, mé "průkopnické" činy, které ani po čase prý neztratily nic ze své svěžesti a doufá, že dříve či později budou prosazeny.

S myšlenkou pravidelné rotace předsedů soudů skutečně přišel v roce 1999 tehdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, po jehož boku jsem měl čest působit a s jeho myšlenkou jsem se tehdy i ztotožňoval. Zásadní rozdíl oproti dnešnímu klišé - předseda soudu je pouhý manažer a musí být pravidelně střídán- je ovšem v tom, že tehdy návrhy předpokládaly vytvoření Nejvyšší rady soudnictví, jakožto orgánu na ústavní palubě našeho systému s významnými kompetencemi, mezi něž též patřilo jmenování soudních funkcionářů. Byla tak řešena otázka klíčová, tedy kdo a podle jakých kritérií bude předsedy a místopředsedy soudů jmenovat. Postavení zmíněné nejvyšší rady bylo dostatečnou zárukou, že nedojde ke vstupu denní politiky do justice.

Dnes jde o něco jiného. Exekutiva a legislativa hledají řešení, jak se vyrovnat se známým nálezem Ústavního soudu, kterým byla zrušena zákonná úprava odvolávání soudních funkcionářů a této příležitosti zřejmě hodlají využít k tomu, jak získat na chod justice větší vliv (a přitom Ústavní soud opět nerespektovat). Na půdorysu jednoho, byť významného případu předsedkyně Nejvyššího soudu, formulovat obecné pravidlo, které zcela zásadně změní poměry nejen uvnitř justice, ale především její fungování navenek.

Je třeba připomenout, že Ústavní soud se poprvé k této otázce vyslovil již v roce 2002. O rok později nachystala vláda novelu zákona o soudech a soudcích, v níž se předpokládalo odvolávání soudních funkcionářů pomocí kárného řízení. Poslanecká sněmovna vědomě pozměnila vládní návrh a nic nepomohlo ani vrácení schválené předlohy Senátem v duchu vládního návrhu. Jako obvykle s gustem byl Senát přehlasován a znovu přijata protiústavní úprava. Je logické, že Ústavní soud setrval na již jednou řečeném a zároveň vcelku náhodné, že se tak stalo ve výše zmíněné věci. Ústavní soud se zachoval předvídatelně (jak často jsou soudy kritizovány za nepředvídatelnost svých rozhodnutí!).

"Poptávka" po pravidelné rotaci funkcionářů do té doby neexistovala. Objevuje-li se nyní, je třeba se ptát proč? Zejména jde-li ze světa politiky. Ta se zřejmě z nedostatku představivosti domnívá, že podobně jako hodiny biologické tikají všem i hodiny politické, které odměřují náš život od voleb do voleb (prosím neplést si s obdobím od sjezdu do sjezdu). Takové hodiny naštěstí v soudních budovách nevisí, a proto bez ohledu na to, jaké politické počasí venku panuje či zda zrovna zuří nějaká nepohoda, soudy prostě soudí. To se má změnit.

Zavedení funkčního období předsedů soudů bez současně vážně míněných a provedených systémových změn v postavení soudnictví přinese jen to, co všichni důvěrně známe ze státní správy. Vytvoření politického rytmu spojeného s permanentními personálními změnami, kolísání výkonnosti v pravidelných amplitudách, nestabilitu, nekvalitu v řízení soudů.

Opravdu chce někdo věřit tomu, že předseda soudu, který to má "za pár", bude do posledního dne ve své funkci tím náročným manažerem, který bude důsledně zakročovat vůči svým kolegům a jejich pokleskům? Opravdu chce někdo věřit tomu, že v případě možnosti opětovného jmenování se bude předseda soudu chovat stejně k ministru spravedlnosti (budoucímu ministru, politické straně, z níž zřejmě bude příští ministr, jiné politické straně, která možná s tou první vytvoří koalici - dosaďte si vhodnou možnost) jako kdyby již nechtěl znovu kandidovat? A opravdu si někdo myslí, že v případě zákazu opětovného jmenování jsou zásoby potencionálních justičních funkcionářů, kteří nahradí postupně těch téměř 300 dnešních, nevyčerpatelné?
Aby bylo jasno. Současnou situaci nelze donekonečna prodlužovat. Stav absolutní neodvolatelnosti funkcionářů musí být nahrazen konkrétním legislativním činem. Důsledné kárné řízení v reformovaných kárných senátech s proporcionálním zastoupením nesoudců nominovaných zástupci odborné veřejnosti či ostatními mocemi je k tomu spolu s úpravou hmotného kárného práva vhodným řešením.

Myšlenku vytvoření reprezentace soudní moci nechme prozatím stranou přinejmenším do doby, kdy přesvědčíme společnost, že fungování soudnictví není jen úkolem a odpovědností státní správy, ale především soudů samotných. Připomeňme si každé ráno při pohledu do zrcadla, že justice není živa z peněz, ale z důvěry společnosti. Nemá-li ji, je vlastně zbytečná.

Stejně tak by měla být opuštěna "lákavá" představa pravidelného střídání předsedů soudů, kteří během funkčního období nedokázali panu ministrovi, "že umí". Jinak by taky mohlo někoho dále napadnout, že by takhle mohl měnit soudce samotné, kteří (podle něho) neumí... Mimochodem, umíte si představit, jak by byl hodnocen předseda soudu, během jehož periody by se postupně vystřídalo několik ministrů, a to nikoliv jen koaličně spřátelených?

Oprašuje-li tyto myšlenky Jiří Vyvadil, který kromě svých bohatých politických zkušeností, měl možnost poznat chod justice ze všech stran vnitřních i vnějších a činí-li tak navíc s těžko skrývanou jedovatostí vůči autorovi tohoto postu, opravdu to není totéž.
. Celý příspěvek

pátek 28. září 2007

Zpověď občasného tvůrce právních vět - I. Výběr judikátu

V diskusi ke svému předchozímu postu, věnovanému kontrole norem Ústavním soudem, jsem přislíbil napsat úvahu o používání právních vět. Protože se samozřejmě jedná o obecnější problém práce s judikaturou a nemohu mít ambici konkurovat takovým pracem, jako je např. kniha Z. Kühna, M. Bobka a R. Polčáka „Judikatura a právní argumentace“, pojednávajícím o tomto tématu komplexně, pojmu svoji úvahu jako pokornou a veskrze osobní zpověď občasného tvůrce právních vět. Přestože jsem se k této otázce původně zamýšlel vyjádřit v jediném postu, při jeho systematice mi toto téma natolik „nakynulo“, že výsledkem je miniseriál na pokračování, zaručující čtenářům Jiného práva pravidelnou dávku emocí. První díl je věnován výběru judikátu k tvorbě právní věty, následovat bude typologie tvůrců právních vět a závěr se zabývá nakládání s nimi.

Začnu tím, že svoje postavení jakožto občasného tvůrce právních vět bych přirovnal k postavení lodivoda, zmítaného silnými proudy a nepřízní počasí, vyhýbajícího se nebezpečným útesům a lákaného navíc neustále všudypřítomnými Sirénami. Jak je ale známo, následování kterékoliv Sirény vede k nutnému ztroskotání.
První dilema každého potencionálního tvůrce právní věty představuje samotná úvaha, zda vůbec právní větu vytvořit. Na rozdíl od soudců Ústavního soudu, jejichž nálezy jsou ve Sbírce publikovány všechny, se totiž v papírové podobě publikuje toliko zlomek rozhodnutí obecných soudů, a je pak v zásadě především na soudci zpravodaji, který judikát shledá natolik zajímavým a zásadním, že z něj udělá právní větu. Přitom je samozřejmě limitován tím, zda podobný problém již byl judikován: pokud nikoliv, napsat právní větu prostě musí.
V praxi však samozřejmě existují přinejmenším dvě odlišné situace, do kterých se autor judikátu, zavázaný ke stvoření právní věty, dostává.
První z nich bych pracovně pojmenoval jako „právní řemeslo“. To konkrétně znamená situace, kdy soudcovské rozhodování není ničím jiným než přiložením šablony zákona na konkrétní skutkové a právní okolnosti rozhodované věci. Nejedná se proto o žádné významné intelektuální dílo, byť nepopírám, že právě tyto případy bývají nejpracnější, neboť se jedná o typické „skutkovky“, kdy před zmíněným přiložením šablony je nezbytné podrobně prověřit všechny uplatněné námitky. Nemluvě ani o tom, že začasté je nutno přikládat zákonných šablon více, neboť se jedná ve své podstatě sice o problém jasný, nicméně prostupující hned několika právními předpisy. Jak ostatně určitě potvrdí většina soudců, nejvíce nepříjemné je vždy rozhodování o podáních, která nejsou přehledná a systematicky uspořádaná, a z nichž je jen obtížně patrno, oč (asi) navrhovatel vlastně usiluje a kde je náročné vytřídit balast nadhozených informací a dezinformací, než (a pokud) je možno se dostat k jádru věci. V takových případech je tvorba právní věty tak, aby byla alespoň trošku smysluplná, spíše za trest.
Druhý případ vyžaduje „právního umělce“. Zde totiž jde skutečně o aplikaci práva ve složitých případech, kdy konkrétní situace nabízí řadu rozličných výkladových alternativ a je na umu autora judikátu, aby relevantní způsoby výkladu nejen zvážil, nýbrž i vzájemně poměřil, vyložil a dospěl ke konkrétnímu závěru. V těchto případech je tvorba právní věty skutečným intelektuálním požitkem, nikoliv nutným zlem jako v předchozím případě. Zcela ideální jsou v tomto směru takové případy, které jsou založeny na posouzení výhradně jediné, byť komplikované, právní otázky. Rozhodující soudce tak totiž může veškerou svoji intelektuální potenci soustředit do jediného epicentra a není rozptylován (a někdy i znechucován) prodíráním se balastem okrajových výhrad.
Snad jen pro úplnost dodávám, že v praxi se pochopitelně oba nastíněné modelové případy překrývají, protože řada případů v sobě spojuje jak nutnost právního řemesla, tak současně vyžaduje i duši umělce.

Máme tedy za sebou první krok: je napsáno a vydáno rozhodnutí, k němuž zatím neexistuje prejudikatura, a jeho autor se pouští do formulování právní věty. V této fázi je mimořádně důležité, o jaký typ soudce se jedná. Ale o tom zase příště.
Celý příspěvek

čtvrtek 27. září 2007

"Co budou všichni ti právníci vlastně dělat?" aneb úvaha nad jedním aspektem budoucnosti českého práva

„Jste si opravdu jisti, že po dokončení právnické fakulty seženete zaměstnání?“, ptával jsem se studentů na konci 90. letech, v době, kdy jsem začínal učit. Od té doby jsem postupně tyto otázky omezil, protože v rozporu s mým očekáváním žádná krize zaměstnanosti právníků nenastala. Nicméně počet právníků v České republice neustále stoupá, takže je jistě na místě klást si otázku, co to perspektivně udělá jednak s českým právem, jednak s trhem práce v této oblasti.

Zemí s největším počtem právníků na světě jsou samozřejmě Spojené státy americké. Ve školním roce 2005 až 2006 tam bylo uděleno celkem 43 883 titulů Juris Doctor (J.D.), což odpovídá počtu čerstvých absolventů práv na všech veřejně uznaných právnických fakultách v USA. Tento počet neustále stoupá. Když to ovšem srovnáme s českou situací, uvidíme, že tyto rozdíly nejsou nijak dramatické. Jen pražská a brněnská práva ve školním roce 2005/6 vyprodukovala 449, resp. 450 magistrů (kupodivu primát má menší Brno), dohromady tedy 899 nových právníků. K tomu nutno připočíst 305 magistrů z Plzně a 175 z Olomouce, nemluvě o několika desítkách bakalářů z Brna a Plzně (kteří podle platných zákonů nic kloudného v právních profesích dělat nemohou). V České republice tedy ve školním roce 2005/2006 promovalo celkem 1 379 magistrů práva. Přepočteno na 100 000 obyvatel se tato čísla povážlivě blíží Spojeným státům (cca 13.79 v ČR, cca 14.6 v USA)!

Velký příliv nové pracovní síly na trh vyvolává samozřejmě větší problémy s uplatněním. Současně by podle všech zákonů trhu měla reálná odměna průměrného právníka stagnovat nebo dokonce klesat. Je těžké hledat statistiku v České republice, byť z neformálních hovorů s přáteli vím, že odměna koncipienta v typické české advokátní kanceláři zůstává pod průměrnou republikovou mzdou. Navíc perspektiva není ideální ani pro ty koncipienty, kteří složí advokátní zkoušky, neboť fakticky se většinou stávají zaměstnanci svého „bývalého“ zaměstnavatele advokáta, což se sebou nese i ve formálně nezávislém „podnikatelském“ vztahu relativně pevnou pracovní dobu, odměnu nikoliv dramaticky přesahující dřívější mzdu atd. Pokud takovýto advokát nesežene pro kancelář alespoň nějaké lukrativnější klienty, jeho čistá odměna se bude podle mého (možná nesprávného – k případné opravě jsou tu samozřejmě diskutéři) odhadu pohybovat kolem dvojnásobku průměrné mzdy.

Česká právní úprava ostatně nedávno vyšla vstříc realitě a umožnila působení advokáta též v pracovněprávním vztahu. Důvodová zpráva k novele zákona o advokacii č. 79/2006 Sb. potřebu zavedené institutu „zaměstnaného advokáta“ vysvětluje takto: „v praxi dochází ke sdružování advokátů, tj. ke společnému výkonu advokacie několika advokáty tím způsobem, že podnikatelsky a v důsledku toho i ekonomicky zdatný advokát v podstatě zajišťuje podmínky pro výkon advokacie několika dalším advokátům (zařízení kanceláří, vyhledávání klientů, možnost odborného růstu apod.). Tito další advokáti přitom mohou být nepochybně na slovo vzatí právníci schopní poskytnout klientům kvalitní právní pomoc, avšak – což platí i v jiných podnikatelských oborech – nejsou natolik podnikatelsky zdatní, popřípadě je dána u nich jiná překážka (například žena - advokátka po návratu z mateřské dovolené, začínající advokát, který nemá dostatek prostředků na vybavení kanceláře apod.), aby se osamostatnili a vykonávali advokacii samostatně. Faktické vztahy mezi advokáty existující v takovýchto advokátních kancelářích však současná právní úprava obsažená v ustanovení § 14 ZA, upravující sdružení advokátů s odkazem na smlouvu o sdružení podle § 829 a násl. občanského zákoníku , plně nevystihuje. To platí kupříkladu a zejména o dělení příjmů ze společného výkonu advokacie, kdy ustanovení § 835 odst. 1 občanského zákoníku předpokládá určitý, smlouvou nebo zákonem stanovený podíl každého z advokátů na těchto příjmech, ve skutečnosti však jsou advokáti placeni „vedoucím“ advokátem dohodnutou paušální (měsíční či jinou) částkou.“ Bylo by zajímavé vědět, kolik procent advokátů tuto novou zákonnou možnost od loňska využilo.

Netvrdím samozřejmě, že uvedené plně vystihuje reálnou situaci všech absolventů právnické fakulty (závisí samozřejmě na rodinných vazbách a schopnosti vybudovat vlastní klientelu), nicméně nikoliv malá část současných studentů práv s tím musí počítat jako s realitou.

Ve srovnání s ČR mají v USA na vše přesné statistiky, a tedy mají tam i statistiky na zde diskutované téma. Podle článku publikovaného tento týden ve Wall Street Journal přestává být právnické řemeslo v USA továrnou na „tištění peněz“. Na jedné straně v USA neustále stoupá počet studentů práv, neboť neustále stoupá počet právnických fakult, které jsou vytvářeny v rámci univerzit s ohledem na nízké náklady na výuku práva (jediné skutečné náklady spojené s touto výukou jsou platy profesorů a vedení slušné knihovny) – provozovat právnickou fakultu je pro americkou univerzitu za situace, kdy průměrné školné se přehouplo výrazně přes 30 tisíc dolarů, vysoce lukrativní věcí. Na druhé straně se zhruba od 70. let minulého století začínají dramaticky rozevírat nůžky mezi nejbohatší čtvrtinou advokátů, jejichž příjmy se v reálných číslech v letech 1975 až 1995 zvýšily téměř o třetinu, a pětasedmdesáti procenty advokátů, jejichž příjmy po započtení inflace naopak za stejnou dobu zůstaly stejné nebo dokonce poklesly. Zatímco nejlepší absolventi elitních škol (pověstná Ivy League, dále Michigan, Austin, Berkeley a další) se o svou finanční situaci nemusí nijak obávat (což neznamená, že nemohou mít problémy jiné – srov. tento post Jiřího Kindla), zbytek studentů zejména z méně kvalitních škol (vyjma premiantů ročníku) může čelit vážným problémům s uplatněním. Situace se stává kritickou zejména proto, že výše školného na všech fakultách v USA neustále stoupá, aniž by ovšem tomu adekvátně stoupaly příjmy až tří čtvrtin absolventů (někteří z nich se tak dostávají do dluhové pasti, navíc si nejsou schopni z jejich příjmů zaplatit ani kvalitní zdravotní pojištění).

Američané mají při svém rozhodování výhodu alespoň relativní informovanosti, když fakulty pravidelně zveřejňují míru zaměstnanosti jejich absolventů do 6 měsíců po absolutoriu (nic takového samozřejmě v ČR neexistuje), a průměrný plat jejich absolventů. Jde ovšem jen o relativní výhodu, protože na některých fakultách se vrací asi jen čtyřicet procent dotazníků (z českého pohledu přesto neuvěřitelné číslo – v našich podmínkách si umím představit, že by úspěchem bylo deset procent; to ale spíše vypovídá něco o vztahu studentů ke svým fakultám než o nějaké české „zkaženosti“), když se dá čekat, že nejméně úspěšní absolventi budou nejméně často ochotni na dotazník reagovat.

Jaké jsou tedy reálné předpoklady budoucnosti absolventů českých právnických fakult a jaké to bude mít dopady pro právo v České republice?

První předpoklad je, že nelze počítat s tím, že všichni absolventi se musí dát na právnickou dráhu. Mohou z nich být podnikatelé, manažeři, excelentní novináři atd. Fakulta by měla spíše než mechanické biflování sumáře informací naučit své studenty určitému způsobu myšlení a argumentace, využitelných i jinde než v právní praxi. Tomu zůstává současný systém vzdělávání bohužel hodně dlužný. Doufejme, že se také podstatně více právníků dá na politickou dráhu, když v české politice jsou bohužel zatím nedostatečně zastoupenou profesní skupinou.

Za druhé, je nutno akceptovat, že tučná 90. léta, kdy byl enormní nedostatek právníků a kdy bylo relativně jednoduché etablovat i zcela novou advokátní kancelář, jsou již minulostí.

Za třetí, zvyšující se komplexita práva (naštěstí pro právníky) si vynucuje stav, kdy bez právního zastoupení již prakticky není možné uspět v jakémkoliv soudním sporu. Tím se zvyšuje potřeba právníků a schopnost trhu absorbovat nové advokáty (a vzrůstající soutěž mezi právníky současně udrží jejich ceny na přijatelné úrovni).

Za čtvrté, dále se zvýší již dnes velké rozdíly mezi elitními kancelářemi, jejichž služby si bude moci dovolit málokdo, a normálními či podprůměrnými advokáty. Nevylučuji s tím spjaté problémy legitimity systému (viz dnešní příklad Egypta, kde se tisíce chudých právníků často stávají stoupenci tamních extremistů). Ostatně řada revolucionářů již od dob Velké francouzské revoluce byli právníci.

Za páté, zvýší se tlaky na otevření některých doposavad velmi regulovaných právních profesí, v prvé řadě notářství (to se již realizovalo na Slovensku); objeví se nebo objevují se profese nové (v nedávné době to je případ soukromých exekutorů, v brzké době se dá čekat rozkvět mediace, zejména pokud ministerstvo spravedlnosti realizuje své v tomto směru velmi rozumné záměry). Bude jednodušší najít kvalifikované asistenty pro soudce všech soudů, což zrychlí justici a současně bude pro státní rozpočet mnohem vstřícnější než neustálé navyšování počtu soudců.

Za šesté, právníci proto, aby se uživili, budou muset být mnohem kreativnější – objeví se tlaky na zavedení nových právních institutů, ať již cestou legislativní nebo cestou kreativní judikatury (pro to je tu velký prostor - české „právo v akci“ zatím zůstává stále velmi primitivní a chybí v něm řada institutů v normálních zemích zcela běžných – culpa in contrahendo, piercing the corporate veil, hromadné žaloby atd.).

Za sedmé, vysoký počet právníků bude dále zvyšovat počet soudních sporů, což je opět jev v západním světě jasně viditelný již od 60. či 70. let. Se zvyšujícím se počtem soudních sporů pak bude (nikoliv ovšem k radosti soudců samotných!) dále postupovat „juridifikace“ či "judicializace“ společnosti.

V neposlední řadě nutno zdůraznit, že pokud chce někdo na právnickém titulu vydělat slušné peníze, musí jako student tvrdě pracovat, mít skvělé studijní výsledky, učit se jazyky, usilovat o programy typu Sokrates / Erasmus či jiné zahraniční stáže, být aktivní ve studentských spolcích nebo ve veřejném životě fakulty, psát články do právnických časopisů, event. dokonce vést právnický časopis (což se v Česku bohužel stále příliš nenosí, naopak v USA je to vstupenkou do právnické elity). Není pravda, že by nic z toho ty nejlepší zaměstnavatele nezajímalo již dnes (pamatuji se, že ještě jako student jsem někdy v roce 1996 při pohovoru do jedné americké kanceláře ohromoval nejen známkami, ale zdánlivě tak banálním faktem, jako bylo moje členství v akademickém senátu). Co může být pro normálního českého zaměstnavatele znakem šplhounství (čeští advokáti rádi zdůrazňují, že známky na právnické fakultě vypovídají o kvalitě studenta málo – a trochu se obávám, že na tomto může být mnoho pravdy), je pro amerického právníka znakem pracovitosti a zajímavosti, tedy něčím, čím se daný individuální student odliší od bezejmenné masy studentstva. Z mé vlastní zkušenosti učitele na fakultě navíc mohu říci, že studenti takto se angažující nejsou zdaleka nějací vypočítaví kariéristé, ale většinou naopak vysoce inteligentní a příjemní lidé, kvůli kterým stojí za to působit v podmínkách české akademie.

Ať se však již situace vyvine jakkoliv, jedno je jasné. Bude stoupat počet takových právníků, kteří se ocitnou ve stejné situaci jako Scott Bullock, právník z Manhattanu specializující se na náhradu škody za ublížení na zdraví. Ten ve shora citovaném článku říká, že mnozí jeho bývalí spolužáci ze střední školy berou jako elektrikáři či instalatéři více než on - advokát s příjmem 50 tisíc dolarů ročně (což v USA na vysokoškolsky vzdělanou osobu není opravdu velká částka), navíc zatížený dluhem za studiem bezmála 120 tisíc dolarů.
Celý příspěvek

středa 26. září 2007

Pracovní příležitost na ÚOHS

Pokračujeme v tradici Jiného práva nabízet zajímavé pracovní příležitosti pro právníky; dnešní nabídka ze série "samá pozitiva a sociální jistoty" pochází z Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže.

Referent/ka v oblasti ochrany hospodářské soutěže


Úřad pro ochranu hospodářské soutěže hledá vhodné uchazeče o post referenta (referentky) sekce hospodářské soutěže.

Hlavní pracovní náplní je vedení šetření a správních řízení v oblasti zakázaných dohod narušujících soutěž, zneužití dominantního postavení a spojování soutěžitelů.

Požadujeme:

- Vysokoškolské vzdělání v oboru právo či ekonomie
- Velmi dobrou znalost anglického jazyka
- Samostatnost, pečlivost, spolehlivost
- Flexibilitu
- Znalost dalšího cizího jazyka není podmínkou, je však výhodou
- Znalost, povědomí nebo alespoň aktivní zájem o problematiku hospodářské soutěže
- Předchozí praxe výhodou, nikoli podmínkou

Nabízíme:

- Atraktivní práci v dynamickém kolektivu
- Dobré pracovní podmínky
- Možnost osobního růstu
- Možnost dalšího vzdělávání
- Podíl na mezinárodní spolupráci.

V případě Vašeho zájmu nám zašlete motivační dopis se strukturovaným životopisem na: cigankova(at)compet.cz nebo neruda(at)compet.cz
Celý příspěvek

Evropské "Solange" à la Maduro

Při čtení tohoto stanoviska generálního advokáta Madura se mi vybavila scéna z kursu „Total Law“, ve kterém Maduro také přednášel. Vedl jsem s ním poměrně vášnivou diskusi o tom, jakým způsobem má být vyvolána „vzájemná důvěra“ v systémy trestního práva a ochrany základních práv mezi členskými státy. Bylo to v reakci na tehdy ještě čerstvé rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu (SÚS), kterým prohlásil za protiústavní zákony, které implementovaly do německého práva rámcové rozhodnutí o Eurozatykači.

Na německém rozhodnutí je pozoruhodných několik prvků, jeden z nich se však týká toho, že SÚS neprojevuje svoje výhrady k úrovni ochrany základních práv na unijní úrovni (jako tomu je v jeho linii případů počínající rozhodnutím Solange, kde, jak určité víte, stanovil, že dokud nebude na úrovni ES zajištěn odpovídající standard ochrany základních práv, bude tuto kontrolu - s ohledem na německé standardy - vykonávat sám SÚS). Namísto toho se ve svém rozhodnutí o Eurozatykači SÚS vyjádřil podezřívavě k tomu, jak by případně mohla být zajištěna ochrana základních práva německého občana, pokud by byl vydán k trestnímu řízení do jiného členského státu EU. SÚS přitom výslovně uvedl, že mezi členskými státy panuje omezená vzájemná důvěra. To samozřejmě ostře kontrastuje proti tomu, co si o vzájemné důvěře myslí Rada EU při přijímaní opatření na poli trestněprávní spolupráce a také Soudní dvůr, při vydávání svých rozhodnutí. (Pokud by Vás německé rozhodnutí zajímalo blíže, zkuste třeba můj článek.)

Tak jako u mnoha jiných otázek, konečné slovo mají soudy. Skutečně si vzájemně důvěřují? S Madurem jsem se tehdy přel o to, jakým způsobem tu důvěru podpořit. Oponoval jsem tehdy jeho myšlence, aby Soudní dvůr přišel s jakousi unijní verzí Solange (kterou také reflektuje třeba rozhodnutí Soudu pro lidská práva v případu Bosphorus - tam se ale jedná o zkoumání unijních standardů ve světle ochrany zajišťované Evropskou úmluvou - tady vřele doporučuji Michalův komentář - pdf). Soudní dvůr by zkoumal, zda v některém z členských států není porušován strukturálním způsobem standard ochrany lidských práv tak, že by ohrozil vzájemnou důvěru mezi členskými státy a tím i fungování samotné Unie.

Jednalo by se o jakousi judiciální podobu politického nástroje obsaženého nyní v ustanovení článku 7 Smlouvy o EU. To dovoluje pozastavit hlasovací práva členskému státu, u kterého existuje zřejmé nebezpečí, že závažně porušuje zásady svobody, demokracie, dodržování lidských práv a základních svobod a právního státu.

Osobně si myslím, že Soudní dvůr těžko zajistí, že si budou členské státy (popřípadě jejich vrcholné soudy) vzájemně důvěřovat. Navíc, podle této Madurovy myšlenky by v Evropě existoval druhý soud, jenž by zkoumal dodržování základních práv. Zdá se mi, že dost práce s tímto úkolem má už soud ve Štrasburku a ten lucemburský se zdá být také dobře vytížen.

Na tohle všechno jsem si vzpomněl při čtení Madurova stanoviska. Svoji myšlenku evropského Solange zde totiž uvádí v případu Centro Europa 7. V něm se žalující společnost po několik let domáhala svých práv před italskými soudy. Není nutné se zde blíže zabývat samotným případem. Pojďme se jen podívat na relevantní část Madurova stanoviska, o které zde píši, především na zvýrazněné pasáže:

(16) Arguments have been made in the past to extend the role of the Court in reviewing Member State measures in order to assess their conformity with fundamental rights. […]

(17) The Court, however, did not follow this suggestion. In other words, the Court did not endorse the view that any violation, by the host State, of a fundamental right of a national from another Member State may hamper the exercise of the right to free movement. Though I do not wish to propose that the Court reverse its long-established viewpoint in this matter, I believe that the time is ripe to introduce a refinement into this line of case-law.

(18) Since the adoption of the Treaty of Amsterdam, respect for fundamental rights is a formal legal requirement for membership of the European Union. Article 6 EU, as amended by that Treaty, now firmly proclaims that the Union is founded on the principles of liberty, democracy, respect for human rights and fundamental freedoms, and the rule of law, principles which are common to the Member States. Article 7 EU sets out a mechanism for imposing sanctions on a Member State where there is a clear risk of a serious breach of those principles, thus confirming that respect for fundamental rights is an indispensable condition of EU membership.

(19) Certainly, these provisions do not aim to extend the scope of application of fundamental rights, as a matter of EU law, to any Member State measure. Yet, it cannot be denied that they give expression to the profound conviction that respect for fundamental rights is intrinsic in the EU legal order and that, without it, common action by and for the peoples of Europe would be unworthy and unfeasible. In that sense, the very existence of the European Union is predicated on respect for fundamental rights. Protection of the ‘common code’ of fundamental rights accordingly constitutes an existential requirement for the EU legal order.

(20) Against this background, the Court fulfils its function of ensuring the observance, by the Member States, of fundamental rights as general principles of law. In this respect, a distinction must be drawn between, on the one hand, jurisdiction to review any national measure in the light of fundamental rights and, on the other hand, jurisdiction to examine whether Member States provide the necessary level of protection in relation to fundamental rights in order to be able adequately to fulfil their other obligations as members of the Union. The first type of review does not yet exist and is not within the Union’s current competences. However, the second type of review flows logically from the nature of the process of European integration. It serves to guarantee that the basic conditions are in place for the proper functioning of the EU legal order and for the effective exercise of many of the rights granted to European citizens. Though the degree of protection of fundamental rights at national level does not have to be exactly the same as the degree of protection of fundamental rights at the level of the European Union, there must be some measure of equivalence in order to ensure that the law of the Union can operate effectively within the national legal order.

(21) The scenario may seem unlikely at first sight, but I do not discount, offhand, the idea that a serious and persistent breach of fundamental rights might occur in a Member State, making it impossible for that State to comply with many of its EU obligations and effectively limiting the possibility for individuals to benefit fully from the rights granted to them by EU law. For instance, it would be difficult to envisage citizens of the Union exercising their rights of free movement in a Member State where there are systemic shortcomings in the protection of fundamental rights. Such systemic shortcomings would, in effect, amount to a violation of the rules on free movement.

(22) My suggestion is not that any violation of fundamental rights within the meaning of Article 6(2) EU constitutes, of itself, an infringement of the rules on free movement. Only serious and persistent violations which highlight a problem of systemic nature in the protection of fundamental rights in the Member State at issue, would, in my view, qualify as violations of the rules on free movement, by virtue of the direct threat they would pose to the transnational dimension of European citizenship and to the integrity of the EU legal order. However, so long as the protection of fundamental rights in a Member State is not gravely inadequate in that sense, I believe the Court should review national measures for their conformity with fundamental rights only when these measures come within the scope of application of the Court’s jurisdiction as defined in its case-law to date.


Nemyslím, že by tento návrh Soudní dvůr následoval, ostatně, sám Maduro říká, že to v tomto případě není potřeba. Jedná se spíše o jeho pokusný balónek, kterým evropské právníky na takovou možnost upozorní. Tak jsem jen zvědavý, kdo se první chytí do diskuse (a nemyslím nutně pouze zde na Jiném právu:-).
Celý příspěvek

úterý 25. září 2007

Tak kolik vám zbývá, pane předsedo....?

Vzhledem k tomu, že na rozdíl od Michala Bobka po ránu v zájmu svého žaludku kávu nepiji, přicházím často i o četbu novin. O četbu Práva (dříve rudého, nikoli "jiného") pak z jistých důvodů přicházím pravidelně (přiznávám bez mučení, že i když se odmýšlím od jeho minulosti, málokdy se mi podaří pročíst se dále než na stranu tři až čtyři, kde stejně většinou najdu nějakou celostránkovou reklamu na Lidl...). V pátek jsem byl ale upozorněn, že o četbu článku Jiřího Vyvadila a Stanislava Křečka „Úspěšná Brožová !?“ na straně 6 bych přijít neměl (http://pravo.novinky.cz/). Jak již název napovídá, tématem je opět rozhodování Ústavního soudu v bermudském trojúhelníku takzvané české „soudcokracie“, jenž je vymezen body IB, VK a JB (marně uvažuji, kde má skutečné těžiště). K tomuto i zde již mnohokrát omletému tématu se ale vracet nechci.

Zajímavější totiž je, že je tam jakoby mimochodem zahrnuta i tato pasáž:
„Nejde ovšem jen o Ivu Brožovou (nebo před časem diskutovanou Renátu Veseckou). Je nutno se vší vážností uchopit otázku ustavování soudních funkcionářů (a zřejmě též vedoucích funkcionářů státních zastupitelství) na určité funkční období. Každý člověk, tím spíše vrcholný manager, po určité době výkonu své funkce zákonitě zakrňuje a vyčerpává se.
Po určité době musí přijít na jejich místo jiní s novými pohledy a novými myšlenkami. A nejen to. Moc, a to jakákoliv, korumpuje. Každý, kdo disponuje mocí nad ostatními, musí podléhat pravidelnému testu možné výměny.
Proto zavedení mechanismu omezeného funkčního období (byť i třeba s možností opakování), kupř. na dobu 5 let, je nezbytné. Že ovšem taková změna vyžaduje změnu Ústavy je nabíledni, protože je třeba nově ústavně pojmout tyto vztahy tak, aby byly závazné i pro Ústavní soud.“

Jinak řečeno, autoři zde jakoby mimochodem – z vlastní zkušenosti ale vím, že obiter dicta neradno podceňovat – navrhují konečně přebít Ústavní soud vyšší kartou a změnit Ústavu tak, aby soudní funkcionáři měli časově omezený mandát, konkrétně na pět let. Původně jsem myslel, že je to jen takové plácnutí do vody, pak mi ale došlo, že oba autoři nepatří v politice k těm, kteří by do vody plácali, snad jim k tomu už chybí i jistá klukovská hravost.... A navíc se ukazuje, že se nejedná zdaleka o ojedinělé hlasy, byť ty ostatní, pokud je mi známo, nejsou ještě přetaveny do tiskařské černi. Takže je asi opravdu třeba tento návrh "se vší vážností uchopit".

Hm, zdánlivě se jedná o dobrou a logickou myšlenku, autoři koneckonců zdařile sugerují čtenářům představu zakrnělých a vyčerpaných soudních funkcionářů zpitých a zkorumpovaných vlastní mocí a čekajících na smrt, jež jediná vysvobodí společnost z jejich oligarchického jha. Mně se ale při četbě tohoto článku nevybaví tato představa, která chce být patrně popisem české justiční současnosti – tedy té současnosti, v níž jde všechno podle dále vyjádřeného názoru autorů od desíti k pěti až třem, k čemuž se z důvodů, které jsem popsal ve svém postu k soudcovské nabubřelosti (http://jinepravo.blogspot.com/2007/08/zase-o-soudcovsk-nabubelosti-aneb.html), necítím být povolán vyjadřovat. Vybaví se mi naopak představa toho báječného nového světa, který by nastal, kdyby myšlenka dočasného a obnovitelného mandátu soudních funkcionářů došla naplnění.

Je to představa předsedy soudu, který vykonává svou funkci s pocitem, že každý jeho krok, ale pomyslně i každý krok a každé rozhodnutí soudců jeho soudu, může být kladným nebo záporným bodem v hlavě toho, kdo za rok, za tři, za čtyři, bude rozhodovat o tom, zda novým předsedou téhož soudu bude znovu on, nebo někdo jiný. Je to představa předsedy, který může neformálně při večeři prohodit před soudcem řešícím mediálně zajímavou věc, že by ji možná přeci jen měl rozhodnout tak, jak si přejí média, protože jiné rozhodnutí vrhne mediálně nepříjemné světlo nejen na soud, který to může ustát, ale i na celou justici, či ministerstvo, kterému na těchto mediálních bodech již z povahy ministerstva záleží. Je to představa předsedy, který tráví první dva roky svého pětiletého mandátu ve vděčnosti k tomu, jenž ho jmenoval, jeden rok si užívá skutečné nezávislosti a poslední dva roky žije ve strachu, zda bude znovu jmenován, přičemž ten strach nemusí plynout nutně z toho, že by na té funkci tolik lpěl, ale i z vědomí, že ví, kdo by nastoupil případně na jeho místo – což na některých soudech může být jistě nepříjemná předtucha nejen pro něj, ale i pro mnohé soudce.

Netvrdím, že by se jednalo o masový výsledek a že by předsedové soudů masově přešli na tento způsob uvažování. Ale kdyby k němu spadl jediný předseda soudu, je to špatně, a kdyby k němu spadl jediný předseda z těch soudů, které mají přezkoumávat exekutivní rozhodnutí, je to katastrofa, neboť buď se dají přezkoumávat rozhodnutí moci výkonné s pocitem, že v případě velké nespokojenosti exekutivy s rozhodnutím (a že jen v historii NSS takových rozhodnutí bylo, ba i těch, která byla kritizována dřív než čtena!) dopadne na předsedu soudu Damoklův meč neobnovení mandátu, nebo se dají přezkoumávat nezávisle. A třetí cesty není.
Tož uvidíme. Naštěstí i autoři článku si uvědomují, že pokud by měla být takto vychýlena rovnováha mezi mocemi ve státě ve prospěch exekutivy a na úkor nezávislosti soudní moci, vyžadovalo by to změnu Ústavy, která zatím – jak opakovaně řekl Ústavní soud – vidí soudcovskou moc jako nezávislou. A to není malý úkol. Velké úkoly mi imponují, ale v tomhle případě autorům k jeho splnění nebudu přát mnoho štěstí...
Celý příspěvek

sobota 22. září 2007

Takhle to bude! A teď už jen vymyslet proč...

Tenhle post je šit takříkajíc horkou jehlou. Je to spontánní reakce na zážitek, který mi dnes připravila vycházející hvězda Harvardské univerzity v oblasti mezinárodního práva, profesor Ryan Goodman. Pokud čekáte ovace na adresu mladého génia, pak tenhle post ani nerozklikávejte. Goodmanova drtivá kritika případu Al-Marri v. Wright 487 F.3d 160 (2007), kde Odvolací soud pro čtvrtý obvod odmítl akceptovat držení ve vazbě bez řádného procesu u cizince legálně žijícího v USA, který podle amerických orgánů podporoval Al Kajdu, mi připomněla praxi, která mně už dlouho leží v žaludku..

Z hlediska tohoto postu není důležité, jaké je přesně skutkové a právní pozadí daného případu, to by bylo téma na samostatný příspěvek, k němuž by však byl kvalifikován spíše ten, kdo se blíže zajímá o humanitární právo a vůbec o právní pozadí boje s terorismem. Já se omezím pouze na velice zjednodušující konstatování, že profesor Goodman se snažil na své přednášce dokázat, že i na případy civilistů, kteří nějakým výraznějším způsobem podporují teroristickou organizaci, se kterou jsou USA ve válce, byť by se jednalo, jak to definoval i Nejvyšší soud USA v případu Hamdan 126 S.Ct. 2749, o „konflikt nikoliv mezinárodního charakteru“, by se měl vztahovat režim humanitárního práva ženevských úmluv.

Moc dobře vím, že jsem to takhle zjednodušil až příliš, ale opravdu to není podstatné. Podstatné je, že jsem měl z celé přednášky dojem, že profesor Goodman je pevně vnitřně přesvědčen, že by se na tyto případy mělo dané právo aplikovat, a urputně se snaží najít argumenty, proč by tomu tak mělo být. Jak jsem však již naznačil, nejsem odborník na humanitární právo a s ženevskými konvencemi jsem naposledy přišel do letmého styku někdy před 7 lety ještě na PF UK. Naštěstí se v publiku několik odborníků našlo a dobře mířenými kritickými dotazy proměnili můj dojem takřka v přesvědčení. V zásadě se dá říci, že na konci nezůstal profesorovi Goodmanovi jediný nezpochybněný argument včetně základní úvahy, že by aplikace humanitárního práva na tyto případy posílila právní postavení takových osob.

Je samozřejmě dost dobře možné, že jsem si to celé špatně vyložil a byl jsem to pouze já (a můj německý kolega, s nímž jsem se o tom bavil a jenž byl úplně stejného názoru), kdo měl pocit, že harvardský profesor předvedl velice umný taneček s právními argumenty na podporu idey, o jejíž správnosti byl přesvědčen jaksi apriorně. Každopádně ať už tomu tak bylo či nikoliv, přimělo mě to k této veřejné kritice případů, kdy akademik či soudce koukne na fakta případu a má jakýsi subjektivní pocit, že „správně“ by to mělo být rozhodnuto tak a tak a teprve potom se obrátí k právu, s nímž však již nakládá pouze jako s prostředkem k realizaci této subjektivní spravedlnosti. Jak mnozí tvrdí, jsou realitou případy, kdy soudci přijdou s novým případem za svými referendářemi/asistenty a prohlásí: „myslím, že bysme měli rozhodnout pro žalobce, tak pro to najděte argumenty.“ Má kritika zde přitom nesměřuje pouze k případům, kdy soudy vědomě plní nějakou politickou objednávku, nebo případům kdy jsou soudy natolik posedlé nějakou ideou, že zájem na její „plné účinnosti“ (nebo chcete-li effet utile...) překroutí jakákoliv právní pravidla do požadované podoby, ale i k případům, kdy soudce sice má morální integritu a respekt k právu, ale je přesvědčen, že právo se dá (a hlavně má) vždy vyložit tak, aby odráželo jeho představu spravedlnosti.

Myslím, že asi nejsem ani první, natož jediný, komu to vadí, a zřejmě na toto téma existuje moře článků a knih, které jsem nikdy nečetl. Což má nevýhodu v tom, že argumenty mnou dále vznesené již jiní třeba přesvědčivě vyvrátili a já se zde jen zbytečně ztrapním ukvapenou laickou úvahou. Výhodou této sladké nevědomosti naopak je, že si na celou věc můžu udělat nezávislý názor, aniž bych byl ovlivněn tím, co o tom napsali jiní (což mi připomíná jednu debatu s Honzou Komárkem o tom, že někdy příliš mnoho přečtené literatury na určité individuální téma svádí člověka k pohodlnému papouškování názoru druhých, místo aby byl nucen přicházet s vlastními argumenty).

Ale zpět k věci - co mi na výše kritizovaném přístupu vlastně tak vadí? Vždyť jsem zde sám nedávno tvrdil, že správná řešení neexistují a právo se dá vyložit více způsoby a že nakonec je to subjektivní volba odrážející hodnoty dotyčného vykladače.

Ano, ano a na tomto mém názoru se také nic nemění. Jenže je podle mého rozdíl mezi těmito dvěma situacemi:

a) Akademik má napsat nezávislou právní analýzu určitého problému, soudce má rozhodnout případ. Oba se snaží shromáždit a identifikovat aplikovatelné právo, a to pak studují. Na základě toho studia dojdou k závěru, že se jedná o složitý případ, kde lze najít přesvědčivé právní argumenty pro různá řešení (rozhodnutí). Samozřejmě v závislosti na tom, jakou právní filozofii a hodnoty vyznávají, řeší složitý případ různě, a v úplném finále se mezi rovnocennými řešeními přikloní k tomu, které lépe odráží jejich subjektivní představu spravedlnosti.

b) Ještě před tím, než se blíže podívá na aplikovatelné právo, si akademik či soudce řekne, jaké by bylo spravedlivé řešení dotčeného případu/problému, přičemž tato jeho úvaha je spíše pocitová, mimoprávní, humánní, ekonomická, „selsko-rozumová“, motivovaná více či méně bohulibými důvody (pro zjednodušení ovšem předpokládejme, že vychází z těch nejčistších úmyslů). A s touto představou pak přistoupí ke studiu použitelného práva, aby zjistil, zda pro takový závěr existují právní argumenty.

Podle mého v situaci b) nemůže být ani při nejlepší vůli interpretace práva nezávislá (a to ani v subjektivním slova smyslu), protože je přinejmenším podvědomě motivovaná výsledkem, kterého by chtěl dotyčný ideálně dosáhnout. Jsem přesvědčen, že jeden a tentýž člověk může tedy dojít k jinému závěru v situaci a) než v situaci b), přičemž situace b) není aplikací práva na skutkový stav, ale aplikací práva dle požadovaného výsledku. Zkrátka situace ad b) by se podle mého dala nazvat aplikací práva naruby.

Samozřejmě, nikdy není možné se zcela odstřihnout od skutkového stavu a i ten „nejpoctivější“ právník má většinou nějakou prvotní, podvědomou představu, jaké by asi mělo být to jeho „správné“ řešení. To, co já tady kritizuji, jsou případy, kdy je překročena míra, s jakou se na toto apriorní řešení upíná, míra, s jakou jej tato představa ovlivňuje při výběru interpretačních metod, míra, s jakou se tato představa promítá do vážení právních principů atd. Čím větší upnutost k prvotní mimoprávní úvaze, tím menší ochota seriózně vážit a naslouchat protiargumentům.

Případ, kdy soudce po letmém prolítnutí skutkového stavu instruuje své asistenty, aby našli důvody pro požadovaný výsledek, je pro mne jedním z těch, kdy je zmiňovaná míra jednoznačně překročena. Zvláště v případech nejvyšších a nadnárodních soudů (zvláště těch, jejichž judikatura má precedenční charakter) může honba za „spravedlností“ v jednom individuálním případě způsobit ve svém důsledku nespravedlnost v mnoha jiných případech, kdy budou pokroucené právo aplikovat nižší soudy (nehledě na problémy, které tím připravuje soud sám sobě, ať už je bude řešit přes „overruling“ nebo „distinguishing“). Navíc přístup „nejdříve si vytyčíme výsledek, pro jeho dosažení stanovíme pravidla“ přísluší v demokratické společnosti zákonodárci, nikoliv soudům.

Pod Zdeňkovým postem o UPC se rozeběhla debata o tom, jak (ne)zábavné právo je. V této souvislosti věřím, že v situaci ad b) musí být právo opravdu výzva, umění a zábava, zvláště pak v případě, kdy to chce hodně kreativity, aby se daly najít právní argumenty pro požadovaný výsledek. Když máte inteligenci profesora z Harvardu, dokážete vymyslet velice umné argumenty. To samé umí i soudci ESD či jejich referendáři. A neplatí to samozřejmě jen pro ně. Obětí této „zábavy“ je však podle mne často právo samo...

Právo ve své ideální podobě by musela být strašně nudná záležitost. Představte si jasná, předvídatelná pravidla, aplikovaná všemi stejně. Na všechny spory a otázky by existovala jasná řešení. Zákonodárce by předvídal veškeré situace, které život přináší. Nebylo by o co se přít, o čem polemizovat. Nuda, nuda, nuda, kachny, kachny, kachny... Ale lidé by byli zřejmě spokojení. Naším ideálem by tedy prakticky mělo být právo, které by nás vůbec nebavilo a nevyžadovalo právníky, ale pouze pečlivé úředníky. S trochou nadsázky by se dalo říct, že veškeré naše úsilí by mělo směřovat k naší likvidaci.

Jenže všichni se asi shodneme na tom, že právo nikdy nemůže jasně předvídat veškeré situace, které život a vývoj tohoto světa přináší. Vždy bude hodně složitých případů, jejichž rozpletení bude vyžadovat významné intelektuální úsilí. Není proto třeba, aby si akademici či soudci intelektuální cvičení uměle vytvářeli.

Právní argumentace sloužící dosažení předem určeného cíle (zájmu klienta či zaměstnavatele) přísluší advokátům či firemním právníkům. Soudce za něco takového neplatíme...

Jak tento post dopisuji, uvědomuji si, že je to téma, které má mnoho různých přesahů, zákrut a konsekvencí. Uvědomuji si také, že by se o tom daly popsat stovky stran. Jsem si vědom i toho, že tenhle post jej uchopuje hodně zkratkovitě, nepříliš koherentně (ukočírovat toto téma v jedné koleji je opravdu těžké) a také, jak přiznávám i v úvodu, zjednodušujícím pohledem. Mou ambicí nicméně nebylo, a v oblasti, v níž se nespecializuji ani nemohlo být, odborné pojednání. Chtěl jsem jen stručně a prostě upozornit na věc, která mě štve. Chtěl jsem ze sebe dostat rozčarování z Goodmana. Chtěl jsem vědět, jaký názor na to máte Vy.

Možná ale pouze trpím nějakým utkvělým přesvědčením, že výše uvedené praktiky nejsou správné, a v tomto postu jsem se jen urputně snažil podložit to dodatečně nějakými argumenty....
Celý příspěvek

středa 19. září 2007

Quo usque tandem … ?

Zpravidla si po ránu nevařím silnou kávu. Spíše slabší, ředěnou množstvím mléka. K dnešní snídaní mě však v podobě článku Tomáše Němečka v Hospodářských novinách čekalo piccolo brazilské kávy, ve kterém stojí lžička.

T. Němeček se kromě stesků nad zametením nejnovější plagiátorské aféry „Budil“ pod koberec (ke kterým se mohu jenom připojit) ve svém článku vrací k deset let starému případu učebnice „Český civilní proces“. „Autorkou“ tohoto textu je paní JUDr. Ilona Schelleová, Dr. z Právnické fakulty Masarykovy univerzity.

Na tuto recenzi, přesněji řečeno tedy skutečně „popravu“, jak uvádí T. Němeček, upozornil v komentáři na nedávný post J. Komárka Vojtěch Šimíček. Její plný text ve formátu „pdf“ (Adobe Acrobat) je k dispozici zde; nechť si čtenář udělá obrázek sám. Dle mého názoru se jedná skutečně o popravu a nikoliv o recenzi: prof. Alena Winterová, prof. (tehdy doc.) František Zoulík a doc. Petr Hlavsa dávají suše pod sebe části textu Dr. Schelleové a textů vlastních či textů jiných autorů. Porovnání jednotlivých textů člověk zjišťuje, že v textu Dr. Schelleové zpravidla byla pouze zkrácena úvodní věta odstavce a či tu či onde něco vypuštěno, zbytek je ale doslovně opsán bez udání pramene.

Nevím. Originální prameny, na které se recenzenti odvolávají, jsem nikdy neviděl. Za současného stavu věcí však mohu učinit pouze dva závěry:
(i) prof. Winterová, prof. Zoulík a doc. Hlavsa uvádějí nepravdivé skutečnosti;
(ii) Dr. Schelleová je plagiátorka.

Nemám důvod domnívat se, že je dána možnost první. Vše nasvědčuje naopak tomu, že je dána možnost druhá. V takovém případě se pak vracím k úvodnímu motivu silné ranní kávy: jestliže bylo prokázáno, že paní Dr. Schelleová podstatné části své „učebnice“ opsala, tak mi není jasné, z jakého důvodu si chce stejná osoba na výroky V. Šimíčka, učiněné v předchozí debatě, stěžovat.

O farizejství a dvojích etických standardech pro studenty na straně jedné a pedagogy na straně druhé na Jiném právu již diskuse proběhla. V této souvislosti nezbývá než si povzdechnout nad výslovným potvrzením disciplinárního selhávání fakult z úst samotné děkanky PF MU, které cituje článek T. Němečka: „"Pedagogy a vědce před disciplinární komisi nestavíme," říká děkanka.“ Studenty však asi ano. Nezbývá mi než použít stejný výraz, který jsem v této souvislosti použil již jednou: zvrácenost.

Domnívám se, že v případě, kdy paní Schelleová není plagiátorka, pak tento post naplňuje skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 trestního zákona. S ohledem na skutečnost, že je uveřejněn na široce čteném blogu, pak bych si jej dovolil dokonce podřadit pod kvalifikovanou skutkovou podstatu odstavce druhého, neb jest šířen „jiným obdobně účinným způsobem“. Těším se na trestní oznámení. Rád se s orgány činnými v trestním řízení pobavím na téma, zda se nalézáme v rámci § 206 či zda jsme se již dávno měli pohybovat v § 152 trestního zákona.
Celý příspěvek

Soud prvního stupně má nového předsedu

Třebaže jsem neměl a nemám v úmyslu dělat na Jiném právu týden Soudu prvního stupně, přesto nastala historická chvíle, kdy se hned dva posty za sebou dotýkají této instituce. Nicméně výměna na postu předsedy jednoho z významných evropských soudních orgánů určitě stojí alespoň za krátkou zmínku.

Toto pondělí si soudci zvolili na následující tři roky do svého čela Lucemburčana Marca Jaegera. Vystřídá tak Dána Bo Vesterdorfa, který na SPS strávil plných 18 let, z toho posledních devět let na postu předsedy. Jaeger je v pořadí čtvrtým předsedou tohoto soudu a prvním z Lucemburska (ESD měl lucemburského předsedu v letech 1964-67 v osobě Charlese Léona Hammese).

Jak uvádí tisková zpráva, Jaeger postupně působil mj. jako advokát, soudce, zástupce předsedy okresního soudu v Lucemburku, vyučující v Univerzitním centru Lucemburku a referendář u Soudního dvora od roku 1986; soudcem Soudu prvního stupně je od 11. července 1996.

Pokud, na Jiném právu již částečně diskutovaná, tzv. „reformní smlouva“ bude opravdu přijata a následně se opravdu stane účinnou (na „opravdu“ v tomto kontextu kladu úmyslně „opravdu“ zvláštní důraz), přibudou Marcu Jaegerovi v životopisu do kolonky „předseda soudu“ místo jednoho hned dva záznamy, resp. názvy, neboť SPS by měl být přejmenován na „General Court“, tedy, otrocky přeloženo, „Obecný soud“. Jaký bude oficiální český překlad se lze jen dohadovat, vždyť po českém překladu reformní smlouvy není zatím ani vidu ani slechu, tedy přesněji řečeno, mně se jej dohledat nepodařilo, a to jsem hledal i jinde než pouze zde. Třeba ale budete úspěšnější:-)

Přeji tedy hodně štěstí s hledáním a Marcu Jaegerovi s předsedáním SPS. Za sebe slibuji, že v mém příštím postu nebude o Soudu prvního stupně ani slovo. Možná....
Celý příspěvek

pondělí 17. září 2007

Soud prvního stupně přikázal Komisi odhalit její tajemství

Ač nepochybuji, že v české kotlině je v současné době nejzajímavější kauzou v řadě třetí porážka prezidenta Klause před Ústavním soudem a (definitivní?) sbohem, které bude muset dát pan Bureš Nejvyššímu soudu, věnuji tento post případu stojícímu v ústraní české mediální pozornosti, byť jsou to právě novináři, již mu dali vzniknout.

Věc T-36/04 , o níž minulý týden (konečně) rozhodl lucemburský Soud prvního stupně („SPS“), se týká přístupu veřejnosti k dokumentům orgánů EU. Konkrétně údajného porušení Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331), které v principu umožňuje všem občanům a obyvatelům EU přístup k unijním dokumentům. Mezi výjimky z tohoto pravidla patří i případy, kdy by zpřístupnění dokumentu vedlo k porušení ochrany „soudního řízení a právního poradenství...,cílů inspekce, vyšetřování a auditu.“ Přitom platí, že „[p]okud se některá z výjimek vztahuje pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní“ a výjimky se „uplatňují jen po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu.“

Association de la presse internationale ASBL („API“), což je organizace zahraničních novinářů působících v Bruselu se pranic nelíbilo, že Evropská komise vyhověla pouze částečně jejich žádosti o zpřístupnění veškerých podání, které Komise učinila ve vybraných případech před ESD a Soudem prvního stupně („SPS“). Zatímco Komise vyhověla žádosti týkající se veleznámého případu C-224/01 Köbler a také ve věci C-280/00 Altmark Trans, odmítla tak učinit u ostatních kauz, a to nejen u probíhajících případů T-209/01 Honeywell v. Komise, T-210/01 General Electric v. Komise, C-203/03 Komise v. Rakousko, T-212/03 MyTravel v. Komise, ale i u už skončených věcí T-342/99 Airtours v. Komise či tzv. případů „Otevřené nebe“ (např. C‑467/98 Komise v. Dánsko), dnes již klasiky v oblasti judikatury k implicitním vnějším kompetencím ES.

A tak nespokojení novináři napadli rozhodnutí Komise u SPS.

A jaké měla vlastně Komise důvody pro takové tajnůstkářství? Inu, judikát argumenty rozhodnutí shrnuje takto:

„Co se týče odepření přístupu ke spisům účastníka řízení předloženým Komisí v rámci věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, a General Electric v. Komise, T‑210/01, Komise v napadeném rozhodnutí tvrdila, že jelikož tyto věci jsou stále projednávány, zpřístupnění jejích spisů účastníka řízení by ohrozilo její pozici jakožto žalované v rámci těchto řízení. Dodala, že jak to připomenul soud Společenství (rozsudek Soudu ze dne 17. června 1998, Svenska Journalisteförbundet v. Rada, T‑174/95, Recueil, s. II‑2289), účastníci řízení mají na základě obecné zásady řádného výkonu spravedlnosti právo na to, aby hájili své zájmy nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu, zejména ze strany veřejnosti. Jelikož dokumenty, o jejichž zpřístupnění žalobkyně požádala, byly sepsány výlučně pro účely obou dotčených řízení, měla Komise za to, že se na ně vztahuje výjimka týkající se ochrany soudních řízení (rozsudek Soudu ze dne 7. prosince 1999, Interporc v. Komise, T‑92/98, Recueil, s. II‑3521, dále jen „rozsudek Interporc II“). Komise mimoto upřesnila, že na skutečnost, že poskytla přístup k vyjádření, které předložila ve věci Köbler, C‑224/01, se nelze odvolávat jako na precedent, vzhledem k tomu, že řízení bylo ukončeno, přestože věc byla ještě projednávána, a že se jednalo o řízení ve věci žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce, které tedy nebylo srovnatelné s přímými žalobami. Krom toho Komise zdůraznila, že samotná skutečnost, že poskytla přístup k uvedenému vyjádření, ukazuje, že žádost API byla přezkoumána dokument po dokumentu.
... co se týče odepření umožnit přístup k dokumentům týkajícím se věci Airtours v. Komise, T‑342/99, Komise uvedla, že po rozsudku Soudu ze dne 6. června 2002 (Recueil, s. II‑2585), kterým bylo v této věci rozhodnuto, následovala žaloba proti Komisi na náhradu škody (věc MyTravel v. Komise, T‑212/03), v jejímž rámci budou diskutovány argumenty Komise na odůvodnění jejího rozhodnutí uplatněné ve věci T‑342/99. Komise měla za to, že mezi oběma věcmi existuje úzká souvislost a že zpřístupněním spisů účastníka řízení požadovaných žalobkyní by bylo ohroženo řízení v probíhající věci.
..., co se týče odepření umožnit přístup k dokumentům týkajícím se věci Komise v. Rakousko, C‑203/03, Komise uvedla, že věc je projednávána a prohlásila, že zpřístupněním jejího vyjádření by byla ohrožena její pozice před Soudním dvorem a ve vztahu k rakouským orgánům. Měla tedy za to, že pro tuto věc platí totéž odůvodnění jako odůvodnění, z něhož vycházela při odepření přístupu ke spisům účastníka řízení týkajícím se věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, a General Electric v. Komise, T‑210/01. Dodala, že musí odepřít přístup k jakémukoli dokumentu týkajícímu se žaloby pro nesplnění povinnosti, pokud by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany cíle vyšetřování, který tkví v tom, jak rozhodl Soud v rozsudku ze dne 11. prosince 2001, Petrie a další v. Komise (T‑191/99, Recueil, s. II‑3677), aby bylo dosaženo smírného řešení sporu mezi Komisí a dotyčným členským státem. Komise dále upřesnila, že přestože se uvedený rozsudek týkal odepření přístupu k výzvám dopisem a odůvodněným stanoviskům, Soud neuvedl, že odepření přístupu za účelem zachování cíle spočívajícího v dosažení smírného řešení sporu je omezeno na tyto kategorie dokumentů, takže odůvodnění, o něž se takové odepření opíralo, je relevantní, i co se týče spisů účastníka řízení předložených Soudnímu dvoru, neboť argumenty použité k prokázání nesplnění povinností jsou totožné.
... co se týče odepření poskytnout přístup k jejím spisům účastníka řízení ve věcech „Otevřené nebe“, Komise uvedla, že ačkoli řízení na základě žalob pro nesplnění povinnosti byla v těchto věcech ukončena rozsudky Soudního dvora ze dne 5. listopadu 2002, dotyčné členské státy ještě nesplnily povinnosti vyplývající z těchto rozsudků, takže probíhají stále jednání za účelem toho, aby tyto státy ukončily protiprávní jednání zjištěné Soudním dvorem."

Komise také připomenula, že čl. 4 odst. 2 in fine nařízení č. 1049/2001 stanoví, že přístup se odepře, „neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění“ a poukázala v napadeném rozhodnutí na to, že API nepředložila argumenty prokazující, že veřejný zájem na zpřístupnění dotčených dokumentů převažuje nad veřejným zájmem na zaručení odpovídající ochrany probíhajících soudních řízení a šetření týkajících se řízení o nesplnění povinnosti. Dodala, že veřejný zájem je nejlépe naplněn tehdy, je-li zaručen řádný průběh řízení zahájených před soudy Společenství a jsou-li chráněny jejich vyšetřovací pravomoci.

Nicméně rozsudek budiž důkazem, že SPS tato argumentace zcela neuchvátila, byť ji Komise v samotném řízení ještě rozšířila a zpřesnila (viz předmětný judikát, body 40-50).

Soud uvedl, že Komise je povinna přezkoumávat konkrétně obsah každého dokumentu, o přístup k němuž je žádáno. Bohužel, Komise takový přezkum neprovedla, ale omezila se jen na to, že případy rozlišila podle druhu řízení a stadia řízení, přičemž usoudila, že pokud jde o řízení ve věcech týkajících se předběžných otázek přístup lze poskytnout, pokud již došlo k ústnímu jednání, zatímco v případě přímých žalob je přístup odepřela až do vydání konečného rozsudku, a v probíhajících souvisejících věcech až do ukončení (poslední) související věci.

Podle Soudu je třeba výjimky z uvedeného nařízení je vykládat restriktivně. Dotyčný orgán je přitom povinen u každého vyžádaného dokumentu přezkoumat, zda s ohledem na informace, jimiž disponuje, může jeho zpřístupnění skutečně vést k porušení jednoho z režimem výjimek chráněných zájmů. Možnost nepřikročit k přezkumu obsahu vyžádaných dokumentů je připuštěna, pouze je-li zjevné, že se tvrzená výjimka vztahuje na celý jejich obsah. Dle SPS je účelem výjimky týkající se ochrany soudního řízení „zajistit dodržování práva každého na to, aby byl spravedlivě vyslechnut nezávislým soudem, které je základním právem upraveným v článku 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ..., jakož i zaručit řádný chod spravedlnosti. Tato výjimka pokrývá tedy nejen zájmy účastníků v rámci soudního řízení, ale obecněji jeho řádný průběh.“

Soud se následně pustil do posouzení jednotlivých případů.

Pouze u věcí Honeywell v. Komise, T‑209/01, General Electric v. Komise, T‑210/01, a Komise v. Rakousko, C‑203/03, kde neproběhla v době žádosti ještě ústní jednání, došel SPS k závěru, že Komise měla právo přístup odepřít, a to protože:

„[z]přístupnění jejích spisů účastníka řízení před konáním jednání by mohlo Komisi postavit do situace, že by musela čelit kritice a námitkám, které by mohly být vznášeny odbornými kruhy, jakož i tiskem a veřejným míněním obecně proti argumentům obsaženým v uvedených spisech. Nehledě na případný tlak na jeho zmocněnce by tato kritika a námitky mohly mít zejména ten účinek, že by tomuto orgánu přivodily dodatečnou práci, jelikož by se mohl domnívat, že je nucen k nim při obhajování svého postoje před soudem přihlížet, zatímco účastníci řízení, kteří nemají povinnost své spisy účastníka řízení zpřístupnit, mohou hájit své zájmy nezávisle na jakémkoli vnějším vlivu.
... zásada rovnosti zbraní, jež představuje jednu ze složek širšího pojmu spravedlivého procesu, znamená povinnost nabídnout každému účastníku řízení přiměřenou možnost prezentovat svoji věc za podmínek, které ho nestaví do jasně nevýhodnější situace oproti jeho protivníkovi (viz ESLP, rozsudek Dombo Beheer BV v. Nizozemsko ze dne 27. října 1993, řada A č. 274, § 33; Ernst a další v. Belgie ze dne 15. července 2003, § 60, a Vezon v. Francie ze dne 18. dubna 2006, § 31). Avšak i když zpřístupnění vlastních spisů účastníka řízení samo o sobě nemůže dotyčný orgán postavit do jasně nevýhodnější situace při prezentaci jeho věci před soudem, nic to nemění na tom, že záruka výměny informací a názorů prosté jakéhokoli vnějšího vlivu může v zájmu řádného výkonu spravedlnosti vyžadovat, aby z přístupu veřejnosti byly vyloučeny spisy účastníka řízení předložené orgány, a to až do té doby, než argumenty v nich obsažené byly předmětem diskuze před soudem.“

Proto, pokud řízení nedospělo do fáze ústního jednání, odepření zpřístupnění těchto spisů je třeba považovat za vztahující se k veškerým poznatkům, které jsou v nich obsaženy. Soud neshledal, že by u těchto případů byl převažující veřejný zájem odůvodňující zpřístupnění nehledě na ohrožení soudního řízení.

Soud se dokázal vypořádat i s námitkou, že zpřístupnění procesních písemností některé členské státy připouštějí a že je rovněž upraveno čl. 40 odst. 2 EÚLP, který stanoví, že „[d]okumenty uložené u vedoucího kanceláře jsou přístupné veřejnosti, pokud předseda Soudu nerozhodne jinak“, když poukázal na to, že „na rozdíl od těchto ustanovení procesní pravidla soudů Společenství nestanoví právo třetích osob na přístup k procesním písemnostem doručeným účastníky řízení kanceláři.“

Třebaže se s výše uvedenou argumentací mohu v zásadě ztotožnit, trochu mě zarazila věta v bodě 81, kde Soud říká, že „Komise totiž musí mít podobně jako ostatní účastníci řízení možnost prezentovat a diskutovat svůj postoj s vyloučením jakéhokoli vnějšího vlivu, a to tím spíše, že jí obhajovaný postoj v zásadě směřuje k zaručení správného použití práva Společenství.“ (kurzíva přidána) Přiznat otevřeně Komisi status účastníka, který v principu ZARUČUJE SPRÁVNÉ použití komunitárního práva, to mi skutečně přijde jako poměrně silné kafe. Ani použití malinko jemnějšího výrazu v anglické verzi (proper application) můj negativní dojem z této „větičky“ nesnižuje, zvláště mluví-li pilotní francouzská verze o „...garantir la bonne application“...

Jak jsem již naznačil výše, Komise odůvodnila odepření přístupu ke svým spisům účastníka řízení týkajícím se věci T-342/99 tím, že některé argumenty předložené v rámci tohoto řízení budou použity a diskutovány za účelem hájení její pozice v rámci žaloby na náhradu škody, která byla podána týmž účastníkem řízení (T-212/03). Tuto argumentaci SPS zcela odmítl, a to především z toho důvodu, že argumenty Komise byly již zveřejněny v podobě shrnutí v rámci zprávy k jednání vyhotovené Soudem a diskutovány v průběhu veřejného jednání a rovněž převzaty v rozsudku Soudu. Jelikož jde tedy o argumenty, které jsou již v zásadě veřejně přístupné, bylo by odepření přístupu k plnému rozsahu vyžádaných spisů účastníka řízení v rozporu s obecnou zásadu spočívající v tom, že veřejnosti je přiznán co nejširší přístup k dokumentům v držení orgánů.

U věcí „Otevřené nebe“ SPS připomněl, že v okamžiku přijetí napadeného rozhodnutí Komisí tomu byl již zhruba rok, co ESD vydal rozsudky, jimiž byla určena protiprávní jednání vytýkaná Komisí dotyčným členským státům. Nelze tedy zpochybnit, že k tomuto datu již bylo šetření směřující k prokázání existence dotčeného nesplnění povinnosti ukončeno a vedlo k určení tohoto nesplnění povinnosti Soudním dvorem.

SPS má proto za to, že odepření přístupu nelze odůvodnit tím, že dotyčné členské státy ještě nesplnily své povinnosti vyplývající z uvedených rozsudků. Odepření přístupu k dokumentům až do té doby, než je rozhodnuto o všech dalších krocích vyplývajících z nesplnění původního rozsudku, a to i v případě, kdy je nezbytné nové šetření vedoucí případně k podání druhé žaloby podle čl. 228 SES, by totiž znamenalo, že by přístup k uvedeným dokumentům podléhal nejistým budoucím událostem, závisejícím na rychlosti a stupni péče jednotlivých dotyčných orgánů.

Přiznám se, že se mi tento judikát poměrně líbí, a to jak argumentačně, tak svým liberálním vyzněním. Až na drobné mušky tedy není z mého pohledu příliš co kritizovat. Otázka případného úplného zpřístupnění podání k soudu ještě před jejich projednáním naráží na neexistenci obdobné povinnosti u ostatních účastníků řízení, takže relevantní je zde spíše úvaha, zda by „procesní postupy Soudů Společenství“ neměly otevřít přístup k těmto dokumentům po vzoru ESLP.

Na závěr je ovšem třeba dodat, že rozsudek nemusí být zdaleka definitivní, neboť se Komise může do 2 měsíců odvolat k Soudnímu dvoru a od něj se můžeme dočkat ledasčeho...
Celý příspěvek

neděle 16. září 2007

Ako sa dostať na Oxbridge (3): Financovanie štúdia

Dnes nabízíme závěrečnou část tipů a postřehů ohledně přijímacího řízení a studia na Oxfordu a Cambridge. Předchozí díly jsou k dispozici zde a zde.

Šťastie praje pripraveným, a tak aj keď sa vám to dnes môže zdať priďaleko, o financovaní vášho štúdia na Oxbridge musíte začať premýšľať takmer ihneď potom, ako sa rozhodnete, že práve tam povedú vaše kroky v septembri 2008. Možno máte bohatú pratetu, ktorá sa nevie dočkať, ako sa bude v golfovom klube chváliť nadaným synovcom študujúcim na Cambridge – alebo ste v r. 2000 stihli predať svoju dot-com spoločnosť a tieto riadky čítate na zadnej palube svojej drobnej jachty kdesi v Karibiku. V tom prípade prijmite moje úprimné blahoželanie, pretože po prijatí na jednu z našich dvoch často spomínaných univerzít vám už v štúdiu nebude brániť naozaj nič. Zvyšok tohto postu je však venovaný tým ostatným z nás, ktorí sa chystajú svoju prvú jachtu zakúpiť až po návrate z Oxbridge a pár rokoch radostného zarábania peniažkov právnou hrdlačinou.

Aj keď sa vám možno darilo počas vášho štúdia „na Erasmovi“ pracovať a zarábať si tak čiastočne na živobytie, na Oxbridge je taký prístup skôr výnimkou – univerzita samotná upozorňuje študentov na praktickú nemožnosť kombinácie náročného štúdia s prácou. Navyše, jednou z podmienok prijatia je podmienka finančná (viď predošlý post), univerzite teda budete musieť dokázať pred nástupom do štúdia, že máte na účte dostatok finančných prostriedkov na zaplatenie univerzitných a college poplatkov a svojich životných nákladov. Práve preto budete potrebovať zaistiť si sponzoring čo najskôr, dobrou správou však je, že zdrojov je k dispozícii pomerne dosť (i keď o každý z nich sa prirodzene zvádza krutý boj). Nezabudnite, že každé štipendium má uzávierku na prihlášky, väčšina býva buď v čase posielania prihlášok na univerzity (t.j. november až január), alebo až po zverejnení prijatí (t.j. máj až júl). Čo sa týka typológie zdrojov financovania, zjednodušene sa dajú rozdeliť na univerzitné, vládne a privátne. V ďalšom texte teda uvádzam takto štruktúrovaný (ale neúplný!) zoznam tých, o ktoré som zakopol ja, s doplňujúcimi informáciami, ak mám s nimi akú-takú osobnú skúsenosť.

1. Univerzitné zdroje

Univerzita v Oxforde:
Štipendiá ponúkané univerzitou sú prehľadne zhrnuté v notes of guidance k prihláške do štúdia (Booklet C, str. 1-20), pričom na vyjadrenie záujmu postačí zaškrtnúť príslušný štvorček v prihláške do štúdia (viď predchádzajúci diel). Podľa môjho vedomia sú čs. študenti spôsobilí na štipendiá Dulverton a Scatcherd European, pražskí študenti ešte na štipendium Jenkins Memorial Fund.
V roku 2007 bola Weidenfeldovým inštitútom vytvorená nová štipendijná schéma (tzv. Weidenfeld Scholarship), inšpirovaná známym Rhodes Scholarship, a teda pokrývajúca všetky študijné a životné náklady. Tieto štipendiá sú určené iba študentom humanitných vied (vrátane práva) z vybraných geografických regiónov, medzi ktoré patrí i stredná a východná Európa.
Výborný zoznam štipendií sprostredkovaných, spravovaných alebo udeľovaných oxfordskou právnickou fakultou je na fakultných webstránkach. Každé z týchto štipendií má vlastný termín uzávierky prihlášok a hlásiť sa nedá centrálne.
Mnoho colleges ponúka vlastné štipendiá (tie udeľované výhradne právnikom sú takisto uvedené na webe fakulty), takže určite nezabudnite skontrolovať stránky tej college, o ktorú sa budete uchádzať, aby vám neušla táto možnosť súperiť o štipendium s podstatne menším počtom uchádzačov.

Univerzita v Cambridge:
Podaním prihlášky a vyplnením sekcie „B“ (viď predchádzajúci diel) sa automaticky uchádzate o všetku finančnú podporu zo strany univerzity, ktorú môžete teoreticky dostať. Najzaujímavejšie a najkompetitívnejšie je štipendium od Gates Cambridge Trust, ktoré pokrýva všetky finančné náklady vrátane životných (podobne ako Weidenfeld alebo Rhodes na Oxforde), ale poteší aj čiastočné štipendium od European Trust.
Podobne ako na Oxforde, mnoho colleges má vlastné štipendijné schémy, tie ale treba hľadať na ich webstránkach. Zaujímavou v tomto ohľade je Trinity College, ktorá každoročne ponúka dve štipendiá určené pre študentov zo strednej a východnej Európy (pozor však na pomerne skorý termín uzávierok).

„Domáca“ univerzita:
Spýtajte sa na svojej univerzite, či neexistuje možnosť čiastočného sponzoringu z jej strany. Na pražskej právnickej fakulte je možné sa uchádzať o financovanie z tzv. Fondu mobility alebo z nadácie Sasakawa, ale len v prípade, že dotyčný adept na jednoročný program v zahraničí vycestuje ako interný doktorand jednej z katedier.

2. Vládne zdroje

Veľká Británia
Arts and Humanities Research Council je hlavným štátnym zdrojom financovania postgraduálneho štúdia v oblasti humanitných vied. Uchádzať sa o grant ale treba prostredníctvom danej univerzity, a to na konci marca (teda dosť tesne po vydaní rozhodnutia o prijatí). Preto si prečítajte pomerne komplikované inštrukcie dostatočne dopredu (okrem iného budete opäť potrebovať dve odporúčania) a majte prihlášku pripravenú na rýchle podanie kvalitnej žiadosti ihneď po obdržaní rozhodnutia od vami preferovanej univerzity.
British Chevening Scholarships Programme je štipendijná schéma pre zahraničných študentov (na rozdiel od AHRC, ktorý je určený primárne Britom), spravovaná v ČR a SR prostredníctvom lokálnych Britských rád (British Council). Pozor na podmienky spôsobilosti, medziiným je vyžadovaný minimálny vek 25 rokov a takisto pozor na deadline, ktorá je už na začiatku akademického roka (september/október).

Česká republika
Osobne si nie som vedomý žiadnych českých vládnych štipendií, ktoré by sa hodili na štúdium na Oxbridge, ale priznávam vopred, že ako slovenský občan som veru veľa času zisťovaním týchto možností nestrávil. Prirodzene uvítam doplnenie formou komentárov k tomuto postu.

Slovenská republika
Program Minerva/Štefánik, vytvorený v r. 2006 predošlou slovenskou vládou a spravovaný Slovenskou akademickou informačnou agentúrou poskytuje dôkladne vybraným študentom plné štipendium na štúdium na špičkových zahraničných školách. Myslím, že doteraz nebola podpora udelená nikomu z Oxbridge, ale dôvodom určite nebola nedostatočná kvalita ktorejkoľvek z týchto škôl. Háčikom je, že podporení študenti sa musia zaviazať k dvojročnej kariére na jednom zo štyroch spôsobilých ministerstiev.

3. Privátne zdroje

Z československých potenciálnych zdrojov financovania odporúčam neopomenúť:
Cena Penty ČR / SR
Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97
Nadácia SPP, štipendijný program Hlavička
Štipendijný program Nadácie USS

Ďalšie informácie o financovaní postgraduálneho štúdia, resp. štúdia vo Veľkej Británii, idúce nad rámec tohto postu, nájdete napr. na nasledujúcich stránkach:
http://www.britishcouncil.org/education/funding/index.htm
http://www.postgrad.hobsons.com/
http://www.llm-guide.com/
Týmto príspevkom sa moje trojdielne votrelectvo na Jinom práve končí, a tak mi na záver ostáva len poďakovať vám za pozornosť a zaželať veľa šťastia tým, ktorí sa rozhodnú vydať cestou smerujúcou k fandeniu jednému z dvoch modrých tímov na The Boat Race. Nezabúdajte, že každoročne na obe oxbridgeské univerzity vycestuje študovať právo LL.M. a MJur. niekoľko Čechov a Slovákov. Tak nech sa to podarí aj vám!
Kubo Mačák
Celý příspěvek

pátek 14. září 2007

Malé praktikum práva adhézních smluv aneb příběh pro všechny fanoušky UPC a.s.

V časopise REFLEX jsem se nedávno pobavil nad článkem Andreje Halady o podivnostech podivné kabelové společnosti UPC a.s. , abych hned ten samý týden učinil s UPC podobnou zkušenost.

S UPC jsem byl ve smluvním vztahu řadu let od mého permanentního návratu ze studií v USA. V USA jsem si zvykl i na kvalitní servis spojený s poskytováním internetu a kabelové TV – mj. nepřetržitá 24 hodinová služba v případě poruchy a telefon, kam se zákazník bez problému dovolá. Sám jsem ji využil asi jen dvakrát, protože mi vše bez problému fungovalo.

I v Praze mi vše v zásadě fungovalo, byť jsem si pomalu zvykal na občasné podivné výpadky sítě UPC. Protože jsem člověk smířlivý a nerad se o něčem hádám, nikdy jsem se nesnažil i za delší výpadky dosáhnout slevy. Nicméně tento srpen mi rychlost spojení UPC LIGHT klesla na takové hodnoty, že jsem si připadal jako ve starých dobrých dobách telefonního připojení. Poslal jsem tedy jedno srpnové úterý prostřednictvím formuláře na webové stránce prosbu o nápravu. Když jsem do pátku nedostal jakoukoliv odpověď, svou reklamaci jsem urgoval, a současně jsem se pokusil dovolat na službu UPC přímo. Shodou okolností to byl pátek poté, co jsem si přečetl v Reflexu shora zmiňovaný článek Andreje Halady. Mé pokusy dovolat se na zcela přetíženou klientskou linku byly opakovaně zcela neúspěšné (většinou se mi nepodařilo dovolat na živého operátora vůbec, neboť hovor byl pro přetíženost linky po pěti minutách ukončen, zatímco jednou jsem po 40 minutách čekání živého operátora konečně dostal, aby mne pak ten přepojil na technika, načež jsem po dalších 20 minutách bezúčelného čekání ztratil energii v nekonečném telefonátu pokračovat, protože jsem chtěl ten den dělat i jiné věci, než sedět u telefonu a čekat na UPC).

Nakonec jsem tedy smlouvu přes elektronický formulář vypověděl, a to jako celek. Protože 1) se mi teprve šestý den od reklamace UPC ozvala emailem, ovšem jen s radou, že poruchu sice mám, ale musím je kontaktovat telefonicky, 2) protože telefonický kontakt na UPC byl nemožný (ledaže bych si na ně vyhradil půl dne a provolal desetinásobek svého kreditu), 3) můj internet prakticky nefungoval, a já chtěl proto smlouvu z toho důvodu ukončit dříve než v 35 denní výpovědní době (nechtěl jsem platit za něco, co jsem dost dobře nemohl používat), podíval jsem se poprvé do všeobecných obchodních podmínek. (všimněme si, že dnes již zcela výjimečně najdete takové smlouvy, které by odpovídaly tradičnímu smluvnímu paradigmatu, takže poprvé klient uvidí smluvní podmínky až když je v nějakém problému – někteří autoři, jako Grant Gilmore, to nazývají výstižně „Smrt smlouvy“ jako právního konceptu). Ve Všeobecných podmínkách UPC jsem se podivil nad tím, že jsem oprávněn od smlouvy odstoupit pouze tehdy, pokud „Poskytovatel přestane prokazatelně dodávat Služby po dobu delší než 30 dnů“ (čl. 8.11 VOP). Protože výpověď bez udání důvodu je možno podat s 35 denní lhůtou, to už mne tedy vskutku rozzlobilo. I napsal jsem tedy do UPC dopis, ve kterém jsem odstoupil od smlouvy na internet s tím, že jsem jim dal osm dní na odpojení mé linky. Možnost odstoupit od smlouvy okamžitě v případě neschopnosti poskytovatele odstranit ohlášenou závažnou vadu po dobu sedmi dnů jsem odůvodnil takto:
Toliko na okraj zmiňuji, že Vaše podmínky pro odstoupení od smlouvy, které umožňujete pouze v případě úplného výpadku služby po dobu 30 dní, nepovažuji za platné a v souladu se zákonem. Měl-li bych vskutku čekat 30 dnů, možnost odstoupení od smlouvy by se stala s ohledem na možnost výpovědi v obdobné lhůtě zcela bezúčelnou. Podle ust. § 56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Zdůrazňuji, že Internet, který dosahuje rychlosti telefonického připojení, si neplatím, a ani ho nepotřebuji.
(podotýkám, že UPC má možnost odstoupit od smlouvy tehdy, pokud se dvakrát po sobě opozdím o jeden den s úhradou ceny za službu, byť třebas jen o jeden jediný den – viz čl. 8.8 VOP).

Humorné je, že teprve po doručení mého odstoupení jsem konečně obdržel reakci UPC. Na dovolenou, kam jsem mezitím odjel, mi agent UPC zavolal s tím, že akceptuje mou výpověď, a tedy smlouva zanikne po 35 dnech. Zanedlouho mi přišel i dopis, kde UPC opět akceptuje mou výpověď, s tím, že smlouva skončí po 35 dnech (student prvého ročníku právnické fakulty samozřejmě ví, že výpověď se neakceptuje, neboť je jednostranným právním úkonem). Situace je tedy následující: podle mého výkladu jsem od smlouvy odstoupil ke dni 1. 9. 2007; podle UPC smluvní vztah trvá a zanikne teprve ke dni 20. 9. ukončením výpovědní doby.

Nejvíce jsem se ale rozzlobil dnes (a je to i důvod mého postu), neboť jsem obdržel fakturu na platbu celého měsíce září. Na můj emailový dotaz, proč bych měl platit celý měsíc září, pokud i podle výkladu druhé strany smlouva končí k 20. 9., mi milá UPC tentokrát promptně sdělila: Vzhledem k tomu, že faktury jsou generovány dopředu, Vám skutečně byla doručena faktura za celé září. Zpětně Vám bude vrácena částka za nevyužité služby za období od odpojení tj. 20.9.2007 do konce zúčtovacího období tedy 30.9.2007 na následující faktuře za měsíc říjen.

Mám tedy zaplatit i za tu část měsíce, kdy smlouva netrvala ani podle výkladu druhé strany, a druhá strana mi pak za měsíc přeplatek milostivě vrátí.

Rozhodl jsem se tedy, že jakkoliv se nejedná o velkou částku, nebudu podporovat neuvěřitelné jednání podivné kabelové firmy (mimochodem, ve veškeré komunikaci se mi UPC ani jednou neomluvila), a raději půjdu, byť do bagatelního, sporu. Vím, že normální reakce je mávnout rukou a zaplatit částku, abych měl tzv. klid, ale řetězec těch událostí je takový, že to prostě udělat nemohu.

Má otázka na diskutéry je následující : souhlasíte se mnou, že můj argument ustanovením o spotřebitelských smlouvách, citovaný výše, je přesvědčivý? Ustanovení o spotřebitelských smlouvách bohužel přímo konkrétní relevantní normu na tuto věc neobsahují. Celý příspěvek

pondělí 10. září 2007

A zase ten formalismus. (4) Interpretační formalita: úvod

Po letní odmlce se dostávám opět k tématu formalismu. Připomínám jen, že jsem zatím vymezil tři typy formalismu: (1) mandatorní formalitu, podle níž formální argument má díky svému postavení v právu automaticky přednost před jakýmkoliv materiálním argumentem (tedy argumentem neukotveným "v právu"); (2) obsahovou formalitu, která spočívá v jednoznačné preferenci norem jasných před normami dávajícími interpretovi větší úvahu, což vede v legislativní praxi k (2-1) obsesi určitými normami, a ke kazuistické formulaci právních norem; a (3) formalitu institucionální, která při tvorbě a aplikaci práva preferuje jen formální prameny práva, a ignoruje judikaturu, spontánně vytvořenou praxi atp. Asi nejzásadnější problém s formalismem spojený je ten, že prakticky jakákoliv neshoda mezi ohledně jmenovaných typů formalismu lze převést do neshody o (4) interpretační formalitě.

Jak v poznámce o (1) mandatorní formalitě uvedl Tomáš Sobek, pokud „někoho kritizujeme jako formalistu, pak často právě proto, že ve své úvaze odhlédl od nějakých mimoprávních důvodů, přestože BYLY relevantní. A tak se problém formality nakonec ukazuje jako problém vymezení oboru úvahy.” Každý právník je mandatorním formalistou (a pokud není, přestává být právníkem), praktické problémy vznikají při aplikaci mandatorní formality, tedy při vymezení toho, co je právně relevantní (tedy při výkladu normy: mandatorní formalista při aplikaci normy nepochybuje, že tato norma musí mít přednost před tím, co on sám považuje za správné, spravedlivé nebo efektivní; problém bude, kdy, jak a nakolik při interpretaci normy může interpret vzít v potaz to, co považuje za správné, spravedlivé nebo efektivní). Problém relevance tedy je jen posunut o řád níže – pokud bychom snad popřeli (1) mandatorní formalitu, stalo by se právo relativně neuzavřenou množinou nejrůznějších standardů, které by ovlivňovaly naše jednání; přidržíme-li se (1) mandatorní formality, je sice právo zdánlivě uzavřenou množinou pravidel, ve skutečnosti se však otevírá ve fázi interpretativní, kdy do interpretace práva zasahuje relativně neuzavřená množina nejrůznějších argumentů.
Jak lze v podstatě každý spor o mandatorní formalitu převést ve spor o formalitu interpretační, ukazuje názorně post Petra Kuhna v reakci na mne (za což mu děkuji, protože jeho post hezky ukázal podstatu sporu o formalismus, který je prvé řadě sporem o (4) interpretační formalitu).

Formalista může stejně tak dost dobře aplikovat normy vysoce obecné vysoce formalistickým způsobem. Například Janem Komárkem zmíněný argument efektivitou (užitečným účinkem) komunitárního práva, který je sice metanormou, který je ale ve skutečnosti Soudním dvorem ES aplikován způsobem blížícím se aplikaci jasné normy (navíc ovšem takové normy, která je „trumfem“ popírajícím jakoukoliv jinou normu nebo argument). Jakkoliv trvám na tom, že formalistická interpretace vysoce neurčité normy nebo principu je z podstaty věci vyloučena, neznamená to, že interpret nemůže takové ustanovení zdánlivě formalisticky interpretovat. Právě takovéto postupy se staly jako nekorektní největším terčem útoků právních realistů. Takový postup zamlčuje hodnotové a obdobné úvahy, které jsou pro tyto typy aplikace práva zcela klíčové, a předstírá zdánlivou dedukci (k té sice dojde, ale za použití hodnotového výběru dílčích subpremis, které z navenek aplikované normy vůbec nevyplývají, které v takové argumentaci zůstanou skryty, a skryt tak zůstane též fakt, že interpret implicite učinil hodnotový výběr). Jakkoliv např. v judikatuře ESD (ale samozřejmě i v judikatuře jiných soudů) občas proběhne i poměření s jinými principy, půjde o poměření povrchní, mechanické, a klíčové argumentační postupy zůstanou zpravidla skryty.
Problém není v tom, že by si toho nebyli právníci vědomi – problém je co s tím, pokud tradice stylu soudcovského odůvodnění postuluje taková rozhodnutí, která neukáží celou komplexnost právní analýzy, a namísto toho předstírají jasnost tam, kde žádná jasnost není.

(4) interpretační formalita je komplexní fenomén, která nelze popsat jednou definicí. Naopak, projevuje se v celé řadě aspektů. Jedním aspektem (4) interpretační formality jsou ustavičné pokusy formalizovat a hierarchizovat metodologii výkladu práva (4-1 formalita metodologií interpretace práva), např. tím, že řekneme, že argument historickým záměrem tvůrce ústavy má přednost před současným významem normy (Scalia v USA nebo v poněkud jiné podobě tradiční kelsenovská dogmatika v Rakousku) nebo třebas rozlišování metod výkladu práva na metody tzv. standardní a tzv. nadstandardní v doktríně naší. V praxi se posléze uváděná dichotomie metod výkladu práva ukazuje jako zcela nevyhovující, stejně jako se ukazuje jako nevyhovující jakýkoliv pokus o vytvoření obecné hierarchie metod výkladu práva. Výklad práva je totiž kontextuální, nelze jej jakkoliv naprogramovat, a jediné, co je v tomto aspektu jisté, je tak jen to, že jazyková metoda výkladu práva je, slovy Ústavního soudu ČR, „prvotním přiblížením se“ k významu interpretovaného ustanovení. Doktrína může tuto nejistotu maximálně snížit, a argumentaci strukturovat, nikoliv ale eliminovat výběr, který každý interpret z podstaty věci má.
Tento typ formalismus je poznamenán též snahou o metodologickou čistotu interpretace psaného práva (4-2 metodologický purismus). Usiluje proto o akceptaci jen takových metod, které s textem více (metoda jazyková a systematická) či méně (metoda historická, jsou-li argumenty v ní používané někde jasně zachyceny) bezprostředně souvisí (lexikální koncepce interpretace právního předpisu). Je poněkud humorné, že tento typ formalismu obvykle připouští jako metodologicky čistou i tzv. metodu logickou, jakkoliv tato nemá, jak přesvědčivě ukázal ve svých článcích v Právníku T. Sobek, s logikou nic společného. Naproti tomu je ze zorného spektra vylučována metoda teleologická, a stejně tak argumenty „neprávem“ (typicky srovnávací metoda), neboť tyto metody nemají k textu předpisu žádný přímý vztah. Otevřené používání úvah teleologických a obdobných, které se zabývají účelem a smyslem normy, právněpolitickými důvody, pro které byla norma přijata, jejími společenskými a ekonomickými funkcemi, aplikace nepsaných principů, ale též úvahy o ústavnosti norem, lze proto označit jako úvahy neformalistické.
4-1 a 4-2 se samozřejmě nevyčerpávají jen při interpretaci právních norem. Podobné formalistické nebo neformalistické konstrukce lze uplatňovat na řadu právních pojmů, když utváříme formální vs. materiální pojetí nějakého právního pojmu, viz např. kontroverzní judikatura NSS definující co je opatřením obecné povahy ve smyslu § 101a násl. s.ř.s., které může ale nemusí zahrnout územní plán a jeho změnu (v závislosti podle toho, zda zvolíme formální či materiální koncepci opatření obecné povahy).
Pro interpretační formalitu je typická i 4-3 dichotomická povaha právní argumentace, která předpokládá, že vše je buď pro právní diskurs (zcela) relevantní nebo (zcela) irelevantní, tertium non datur. Judikatura je tak buď závazná, nebo zcela nezávazná, a tedy irelevantní; obyčej je buď pramenem práva zcela ekvivalentním se zákonem (ideální představa obyčeje v českém soukromém právu do roku 1811), nebo pramenem práva není vůbec, a proto je v právním diskursu spontánně se vytvářející zvyklost irelevantní. Dichotomickou povahu má také v českém soukromém právu dominantní koncepce absolutní neplatnosti právního úkonu, která vyjadřuje ve skutečnosti formalistické koncepce 19. století.
Právo přitom není vůbec dichotomické, a ve skutečnosti jsou argumenty používané při interpretaci více či méně relevantní (a některé jsou samozřejmě zcela irelevantní).

Zatím beztak dlouhý post končím. Bude pokračovat dalším dílem zanedlouho, a na scéně se konečně objeví i Švejk. Celý příspěvek

neděle 9. září 2007

James a české korunovační klenoty

Malý James nebyl k utišení. Vřískal a vřískal. Jeho mladá maminka se ho snažila utišit a použila k tomu prostředek ne zcela úměrný jeho věku. Podívej, Jamesi, to je Deklarace Nezávislosti a mávala s Jamesem nad prosklenou vitrínou. Tome, Paule, poďte sem, podívejte se, to je nejdůležitější dokument naší země. Koukněte se, jak je starý. Dvě děti předškolního věku si zvědavě stoupaly na špičky, aby TO viděly. Co na tom, že si maminka nevšimla, že originál byl až o 5 metrů dál pod neprůstřelným sklem, ve speciálních podmínkách. Ona byla přesvědčena, že před ní právě leží dokument, kvůli kterému se svými dětmi přijela do Washingtonu. James řval dál. Možná poznal kopii a chtěl vidět originál.

Příhoda z National Archives mi vytanula na mysli, když jsem začal psát post o Washingtonu a Georgetownu, který jsem zde v červenci slíbil. Uvědomil jsem si, že ten zážitek z místa, kde jsou uloženy základní dokumenty USA, odráží něco, co si zaslouží samostatný post. A tak jsem se o tom rozhodl napsat ještě předtím, než za mou washingtonskou epizodou definitivně zabouchnu virtuální dveře.

Na to, aby viděli originál Ústavy a Deklarace nezávislosti, jsou Američané ochotni stát více než hodinovou frontu vedoucí až před samotnou budovu Národního Archivu, stojící na washingtonské Pennsylvania Avenue. A třebaže červencová vedra byla opravdu nesnesitelná, stáli tam staří, mladí, různých ras, pohlaví i vyznání a disciplinovaně čekali, až se i oni propotí k dokumentům, od nichž se odvíjí historie a právní systém jejich státu.

Nezapírám, že velký zájem Američanů o jejich instituce a (právní) historii mě překvapil už při návštěvě Nejvyššího soudu a podobně jako Eva Kováčechová, když komentovala můj post věnovaný Nejvyššímu z nejvyšších, jsem přemýšlel nad tím, jestli by někdy bylo něco takového možné u nás.

Přiznám se, že představa davu Čechů z celé země stojících frontu v Joštově č. 8 na prohlídku nejvýznamnější soudní instituce naší republiky mi přijde úsměvná. Stejně tak expozice Ústavy první republiky (o té současné ani nemluvě) by asi zrovna netrhala rekordy v návštěvnosti. A to přesto, že si Ústavní soud zaslouží respekt, stejně jako náleží uznání prof. Hoetzelovi a spol. za práci odvedenou před téměř devadesáti lety. Jenže u nás tohle téměř nikoho nezajímá. A je to natolik zřejmé, že by asi ani nikoho nenapadlo tyto „atrakce“ nabízet.

Důvodů, proč každoročně statisíce Američanů přijíždí do Washingtonu, aby viděly nejen honosné „memorialy“ a monumenty, ale i Nejvyšší soud či originál Ústavy, může být několik. Všichni víme, jak se Amerika vypořádala s původním obyvatelstvem a že skutečná „americká“ historie tak začíná až vznikem státu přistěhovalců z celého světa. Jak se pak léty zvětšovala rasová, náboženská i kulturní diverzita Spojených států, byly to právě dokumenty a instituce, na kterých tento stát stojí, které byly tím hlavním společným jmenovatelem pro jeho občany (samozřejmě pro některé lidi se jím staly až tehdy, kdy s nimi jako s lidmi začalo být – i prostřednictvím těchto dokumentů oživlých ve výkladu, který jim vdechly tyto instituce- nakládáno). Určitě zde nemá cenu nějak podrobně rozebírat všeobecně známou pozornost, která se v Americe věnuje jejich historii a symbolům státu. Americká „hrdost“ na svou zemi je pak až zprofanovaným a často karikovaným pojmem. O co kratší americká historie je, o to větší důraz se na její postavy, milníky a instituce klade.

Čechy, Moravany a Slezany spojuje historie mnohem delší. Společná historie, na jejímž počátku nebyla ani ústava ani Soud. My máme hrady a zámky, kostely a chrámy a další památky z doby, kdy na území USA ještě pobývali pouze Indiáni. Pražský hrad navštíví každoročně mnoho Čechů a když jednou za čas zpřístupní korunovační klenoty, fronta bývá nekonečná. Nevím, kolik nemluvňat tahají Češi na prohlídku Svatováclavské koruny, ale možná, že právě před ní mají někteří z nás stejné pocity jako ta mladá Američanka s brečícím Jamesem před Deklarací nezávislosti.

Netuším, jestli třeba za 200 let bude Ústavní soud pro Čechy něco více než jen jeden z orgánů státu, který má stejně jako ty ostatní zajišťovat jeho rutinní provoz, nikoliv být předmětem jakékoliv formy adorace. A nevím ani, která varianta by byla lepší. Obě mají něco do sebe.

Ale třeba je to celé jinak. Třeba se Češi chodí dívat na korunovační klenoty jen pro jejich uměleckou a peněžní hodnotu a neberou je jako symbol státnosti a výraz společných dějin. A Američani jezdí do Washingtonu proto, že jsou odmalička masírováni, že by správný Američan měl něco takového udělat. A když už se podívali na Washington Monument či Lincoln Memorial, tak už je prohlídka Nejvyššího soudu taky nezabije. A navíc v zemi s více než čtvrtmiliardou obyvatel se ty statisíce, co se zajdou podívat každoročně na Ústavu vlastně ztratí. Možná by se stejné promile Čechů šlo podívat na Ústavní soud, kdyby to někdo nabízel. Zadarmo a s přednáškou, jako je tomu ve Washingtonu.

Tenhle post se neopírá o žádnou sociologickou analýzu, ani o žádné historické výzkumy. Jsou to jen myšlenky a dojmy hozené na papír, nebo přesněji řečeno na monitor. Takže je možné, že skutečné důvody i pozadí postoje Američanů a Čechů k jejich historii, institucím a základním právním dokumentům jsou úplně jiné. Možná je zná někdo z Vás.

Ode mě už jen dvě poznámky na závěr:

1) O tu frontu potících se Američanů na Pennsylvania Avenue se „starali“ dva pouliční prodavači, nabízející nebožákům trochu studené vody za nekřesťanské dva dolary. Na cestě k vzácným dokumentům tak kvetl obchod stejně výnosný jako na zápase Yankees.

2) Třeba se za 200 let budou Češi jezdit dívat do Bruselu do neprůstřelné vitríny na Smlouvu o založení ES a do Lucemburku na ESD...
Celý příspěvek