čtvrtek 31. května 2007

Právní symbolismus

Především chci poděkovat Jinému právu za možnost zúčastnit se jejich blogu a vyzkoušet si tak něco zcela nového. Trochu si nejsem jistý v tom, jak jednotlivé posty pojmout, protože sice vím, že blog nemá být příliš vážný a má mířit „od pasu“. Zároveň ale obdivuji akademickou úroveň diskuzí na těchto stránkách, a proto bych se rád podělil alespoň o některé myšlenky ze své nové knihy, která minulý týden vyšla tady v Británii pod názvem Legal Symbolism v nakladatelství Ashgate a jejíž česká verze se chystá k vydání na podzim v nakladatelství Filosofia AV ČR.

V tomto prvním postu bych si tedy dovolil jen shrnout některé hlavní argumenty: moderní společnost sestává z mnoha funkcionálně diferencovaných systémů a postrádá centrum, které by bylo svrchovaným zdrojem platnosti sociálních, tj. i právních norem. Sociální jednota je představitelná jen jako mnohost rozdílů vznikajících mezi jednotlivými sociálními systémy jako jsou právo, politika, hospodářství, náboženství, morálka atp.

Sociální systémy nejsou uspořádány hierarchicky do jakési pyramidy hodnot nebo norem, jak kdysi tvrdili například Hans Kelsen, Talcott Parsons a další. Žádný politicky svrchovaný orgán, nejvyšší zákonodárný akt nebo morální přikázání nemůže reprezentovat komunikativní a normativní jednotu moderní společnosti. Právo kontroluje politickou moc, ale navzdory legalistickým snahám ztotožnit stát se systémem zákonů není možné právem zcela nahradit politiku. Právo není nadřazeno politice nebo morálce a stejně tak morálka není nadřazena právu a politice nebo politika morálce a právu. Právní, politický a morální systém jsou autonomní a operačně na sobě nezávislé i přes mnoho vzájemných komunikačních napětí a hluků. Neexistuje žádný světonázor, který by hierarchicky zorganizoval jednotlivé sociální systémy do jednoho celku.

Jedním z ústředních témat knihy je napětí mezi formální legalitou a zvláštní formou symbolické komunikace, která se objevuje v systému pozitivního práva. Napětí se projevuje obzvlášť silně v oblasti ústavního práva, protože ústavy jsou reflexí prvního paradoxu právního systému, podle kterého je tento systém sice operačně nezávislý, nicméně snaží se o své vlastní založení buď vnější „silou práva“ nebo transcendentální „základní normou“, „pravidlem uznání“, „příkazem suveréna“ atd. Kromě toho, že se jedná o funkcionálně diferencovaný systém, právo zahrnuje také expresivní a evaluativní symbolickou komunikaci. Instrumentální racionalitu formální legality tak doprovází symbolická racionalita kolektivní identity a morálních hodnot. To je onen slavný konflikt modernity rozpolcené mezi stále rostoucí účelovou racionalitou a "válkami bohů".
Ačkoli morální hodnoty nemohou být „základem“ funkcionálně diferencovaného systému pozitivního práva, nelze je také zcela přehlížet jako to, co s právem nemá nic společného. Původně symbolicky morální a deklarativní povaha ústavní preambule či jakéhokoli jiného zákonodárného aktu může dokonce zásadním způsobem ovlivnit tvorbu práva a soudcovské rozhodování, jako například rozhodnutí francouzské Ústavní rady, podle něhož se preambule ústavy z roku 1958 stala základem přezkoumávání ústavnosti. Dalším přesvědčivým příkladem těchto „morálních iritací“ právního systému je případ Lüth posuzovaný Federálním ústavním soudem Spolkové republiky Německo, ve kterém se soud nakonec přiklonil k argumentaci objektivním řádem hodnot jako nadpozitivním principům prostupujícím německý ústavní systém.

Pojem právního symbolismu

Sociální symboly představují „pátý rozměr“ lidské existence, který převádí čtyři časoprostorové rozměry do sdíleného symbolického univerza. Symbolická komunikace si představuje moderní diferencovanou společnost jako jednotu a tím posiluje morální reflexi sociální soudržnosti. Udržuje identitu určité skupiny, její hranice a vnitřní vývoj. Právní komunikace není imunní vůči této fundamentální touze po sociální jednotě a kolektivní identitě, jak ji známe z morální komunikace. Kromě instrumentální racionality formální legality tak právní systém přejímá symbolickou racionalitu skupinových pout, kolektivní identity a jednoty jako součást své vnitřní komunikace.

Pojem právního symbolismu potom označuje ty operace, ve kterých právní systém internalizuje pojmy identity a času jako morální „absolutna“ a manipuluje s nimi. Tím právo konstituuje fiktivní zkušenost monumentálního času a dějin, která politickou společnost informuje o jejích morálních poutech a identitě. Morálku následně vymezuji jako rozvolněný systém, který nemá institucionální a operační kapacitu práva nebo politiky, a proto využívá právní a politický systém k tomu, aby se sám v moderní společnosti stabilizoval. Právní systém tak poskytuje síť pro symbolickou komunikaci, která je na formální legalitě sémanticky nezávislá a ve které dominuje hodnotová racionalita stabilizující morální systém. Tato síť však nedokáže překonat systémový rozpad instrumentální racionality a kulturního symbolismu práva. Namísto rozbití železné klece modernity a dosažení sociální a epistemologické jednoty jsme pouze svědky toho, jak se komunikační a operační pluralismus funkcionálně diferencované moderní společnosti prosazuje i v oblasti práva.

Právo a kolektivní identita

Morální systém obsahuje symbolickou komunikaci kolektivní identity a jednoty sociálních hodnot. Moderní demokratická politika předpokládá, že lid sám sebe konstituuje jako politický národ textem ústavy coby základního zákona demokratického státu. Právní systém posiluje symbolickou komunikaci morálního pocitu „My, Lid!“ i jeho politické použití a manipulaci.

V moderních zastupitelských demokraciích se pojem politické identity historicky utvářel na pozadí rozdílu mezi lidem jako demos a ethnos. Dějiny moderního nacionalismu ukazují politická rizika spojená s předpolitickým pojetím etnické identity a jejími různými právními kodifikacemi. Konceptualizace identity lidu je spojena s dějinami konfliktu mezi různými kulturními tradicemi a hodnotami. Přes všechna možná rizika skrytá v pojmu etnicity však nelze stopy této předpolitické identity z ústavního a právního systému zcela vyloučit. Rozhodujícím úkolem demokratického ústavodárného procesu potom je kodifikovat liberálně demokratické tradice tak, aby utvářely ústavní patriotismus, který by dokázal neutralizovat či alespoň omezit sílu předpolitických etnických vazeb. Rozdíl „my/oni“ se tak v moderní demokratické společnosti rekonstituuje jako rozdíl „demos/ethnos“, který určuje identitu a sebereflexi politické společnosti. Demokratické ustavení suverenity lidu potom otevírá širší operační možnosti transformovat politický Subjekt lidu na demokratické politické procedury moderní společnosti. Dnes jsme svědky takového pohybu obzvlášť v kontextu ústavodárného procesu EU. Naproti tomu nejrozmanitější „politiky identity“ zpravidla končí v kulturním zapouzdření politiky a práva a zcela ignorují relativní a nahodilou povahu každé kultury a identity.

Identita a časový rozměr spravedlnosti

Oblast kultury se často zaměňuje za oblast života politické komunity. Právní systém nabízí různé způsoby, jak se pokusit definovat a stabilizovat politickou identitu, i když je patrné, že pojem identity zároveň přesahuje i destabilizuje rámec právní komunikace. Politická identita je momentální výsledek kolektivních sebereflexí minulosti a budoucnosti a jako taková je otevřena politickým manipulacím, mocenským sporům a rozdílům mezi „námi“ a „jimi“. V právním systému se tyto rozdíly „my/oni“ a diskontinuity v utváření identity obvykle spojují kromě jiného i s voláním po historické spravedlnosti, která je ze své povahy morální a přesahuje hranice pozitivního práva. Celá diskuze o ústavu národní paměti či „evergreen“ lustrací jen potvrzují vazbu historické spravedlnosti a kolektivní identity.
Celý příspěvek

středa 30. května 2007

Chcete se účastnit předsedání Radě EU?

Důvod, proč Vám v poměrně krátké době nabízím již druhou jedinečnou příležitost stát se právníkem odboru EU Ministerstva spravedlnosti, je velice prostý. České předsednictví Radě EU se blíží opravdu mílovými kroky a vláda, vědoma si náročnosti tohoto úkolu, umožnila resortům další personální posílení evropských odborů. Myslím, že pro každého, kdo se zajímá o evropské právo, je možnost účastnit se vyjednávání (nejen) evropské legislativy z pozice zástupce předsednické země opravdu výjimečná. I docent Chocholoušek by...


...jen se závistí přihlížel takovémuto „nedopatření“, k němuž opravdu dochází maximálně jednou za 14 let...

A navíc, kdo ví, zda za 14 let ještě nějaká EU bude:-))
Ohledně podrobností platí v zásadě to, co jsem zde uváděl minule, s tím, že jedno ze dvou nabízených míst bude více spjato s vyjednáváním předpisů v bruselských pracovních skupinách Rady, druhé s právními analýzami a stanovisky ESD, nicméně dělení zde není nijak ostré. Níže najdete kompletní inzerát.
Těšíme se na Vás!


Ministerstvo spravedlnosti ČR
odbor Evropské unie
přijme:
právníka
do oddělení koordinace vztahů s EU

Požadujeme:
VŠ právnické vzdělání
zájem o právo ES/EU a orientace v něm, zejména v oblasti justice
znalost AJ na požadované úrovni[1]
znalost dalších jazyků EU (zejména FJ či NJ[2]) vítána
ovládání práce s PC
samostatnost, flexibilita, spolehlivost

Nabízíme:
zajímavou práci v mladém kolektivu
spolupráci na úspěšném reprezentování Ministerstva spravedlnosti ČR v EU a přípravě českého předsednictví v EU
odměňování podle zákona č. 143/1992 Sb. a nařízení vlády 253/1992 Sb.

Náplň práce:
Vyjednávání evropských předpisů za ČR, příprava předsednictví ČR v Radě EU, spolupráce při implementaci evropských předpisů do českého právního řádu, analýzy pro účely řízení před Evropským soudním dvorem.

Nástup:
dohodou

V případě zájmu zašlete strukturovaný životopis do 31. července 2007 na adresu:
Ministerstvo spravedlnosti ČR, OEU, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2,
nebo e-mail: soei@msp.justice.cz, tel.: 221 997 435, fax: 221 997 560



[1] (CAE, státní všeobecná jazyková zkouška, IELTS 6,5 – 9, CPE, BEC 3, BEC Higher, CEIBT, STANAG 6001, TOEFL 550-677, TOEFL CB 213-300, státní speciální jazyková zkouška, maturitní zkouška z angličtiny jako prvního cizího jazyka ve třídách gymnázií s výukou vybraných předmětů v cizím jazyce, oborové studium na filozofické nebo pedagogické fakultě)

[2] Prokázání znalosti některého z dalších jazyků na úrovni požadované u AJ může nahradit tento požadavek u AJ. Výborná praktická znalost AJ je však vždy nezbytná.
Celý příspěvek

Účinná ochrana práv jednotlivců zaručených právem Společenství (CANCELLED)

Letiště. Evropská letiště. Všechna tak nějak stejná, tedy s výjimkou brněnské přistávací louky (oprava: mezinárodní letiště Brno – Tuřany). To je jedinečné. V poslední době těch letišť vídám spíše více než méně. Na jednom zrovna sedím: Milano Malpensa. Nic moc, dost nehostinné, v člověku vzbudí pocity, které slibuje název („mal“ + „pensa“). Zůstal jsem tu viset.
Klasická scéna, která se stala již každému: nejdříve zdržení 20 minut, pak 40 minut, pak nenápadné oznámení, že si „flight attendance“ udělalo malou, neplánovanou soukromou stávku. Po necelé hodině oznámení, že se let ruší. Jak, ruší? Vraťte se za hodinu, uvidíme, zda se nám podaří sehnat náhradní letadlo. Najednou to vyskočí: to přeci nemůžete, máme jako pasažéři nějaká práva! (Toto je poněkud zjemnělá verze, obtloustlí Italové středních let v oblecích používali odlišné výrazy, většina z nich zahrnovala pohlavní orgány a jiné intimní části těla).

Nicméně, co ta práva pasažérů? Jako profesionálně deformovaný právník si vzpomenu na evropskou legislativu v této oblasti. Ne že bych trávil večery studiem řady L Úředního věstníku, ale na všech evropských letištích dnes visí, v záplavě plakátů s kabelkami, botami, hodinkami a dalšími nezbytnostmi moderního člověka, také plakát s evropskou vlajkou, letadlem a nadpisem „práva pasažérů“ v x různých jazycích. Empiricky bych tak předpokládal, že když na každé krabičce cigaret ve všech členských státech musí být euro-konformní nápisy o rakovině, mrtvých dětech a problémech erekce (včetně velikosti nápisu a typu písma), pak že komunitární zákonodárce také nařídil vyvěšení práv jednotlivců zaručených právem Společenství také na letištích. Koukám okolo. Projdu celý první terminál Melpensy. Není v něm jediný plakát popisující práva jednotlivců.

Evropskou legislativu v oblasti leteckého provozu s přesahem do života běžného pasažéra bych pracovně rozdělil do dvou skupin: opravňující a buzerující. Malpensa překvapí tím, že precizně vynucuje pouze tu buzerující část. Při psaní tohoto příspěvku v místní kavárně (čepují tu Heineken, což je asi ještě horší, než že zrušili let) jsem již asi třikrát slyšel, že kvůli „evropské legislativě“ si nesmím vzít víc tekutiny než 100 mililitrů (Samozřejmě, že v odletovém prostoru mohu a musím nakupovat bez omezení – co na to soutěžní právo?). Poté, co mi v Amsterdamu jednou vyhodili šampón a v Budapešti se mi pokoušeli sebrat desetiletý Tokaj, už si to pamatuji. Ale i tak: do rukou místních obchodníků mě nahánějí vydatně, o mých právech také z evropské legislativy vyplývající mě neinformuje vůbec nikdo, a to ani na mé výslovného dotazy u dvou transfer centrech Alitalia. Nu, ještě že do Florencie létá i Lufthansa: s leteckým cirkusem názvem Alitalia již neletím, tedy určitě ne v nejbližší době, než mě přejde vztek a ten státní italský bordel se privatizuje.

Kromě úvah nad italským stylem stávkování (který si v budoucnu zaslouží samostatný post) medituji také nad účinností práva Společenství. Představme si, že bych nyní chtěl skutečně vymáhat svá práva založená právem Společenství, tedy bezprostředně použitelným a přímo účinným nařízením. Alitalia hraje mrtvého brouka a její místní zaměstnanci soutěží o to, kdo z nich řekne méně. Co může v takovém okamžiku uvědomělý „Evropan“, znalý svých práv, dělat? Dupnul jsem si a dostal jsem stížnostní formulář, který jsem poctivě vyplnil a mám si ho teď sám odeslat (Zaměstnanci Alitalia v Miláně nejsou totiž schopni doručit stížnostní formulář vlastnímu zaměstnavateli, a to i přesto, že je to na něm výslovně napsáno.).

Vzhledem k tomu, že u Alitalie je opět stávkovací sezóna, tak takových dopisů budou mít v Římě stohy. Dostanu někdy vůbec odpověď? Když ne, půjdu se soudit k obvodnímu soudu Roma-Fuimicino, kde má Alitalia sídlo? Mé nadšení z mých práv zaručených práv Společenství stále roste. Jsou okamžiky, kdy můj euro-realismus sklouzne k euro-skepsi a někdy i euro-nasrání. Má skutečně smysl zamořovat Úřední věstník EU právními předpisy, kterých se stejně nikdy nedomohu?

Doplnění: tento příspěvek byl napsán minulý týden na letišti v Miláně. Nechávám ho v původní podobě, a to i přesto, že tučnější části celé historky (přespání v Miláně, ztracené zavazadlo a zrušení letu ze strany Alitalia i na cestě zpět) se odehrály teprve po jeho napsání. To ale bude na samostatný příspěvek, až si koncem tohoto týdne vyzkouším uplatňování svých práv z Montrealských, Varšavských a jiných úmluv provedených právem Společenství v praxi. Bude švanda.
Celý příspěvek

pondělí 28. května 2007

Kurs akademického právnického psaní na PF UK - 2007-2008; pozice koordinátora kurzu

Katarína Kukanová, koordinátorka výše jmenovaného kurzu, mě požádala, abych na stránkách Jiného práva zveřejnil informaci o kurzu, který jsme zde již v diskuzi zmiňovali. Zároveň se hledá mezi studenty šikovný koordinátor kurzu.

ZÁKLADNÍ INFOMACE O KURZU A ZÁPIS
Datum uzávěrky přihlášek : 31.srpen 2007
Více informací o kurzu a lektorech .
http://www.society.cz/wordpress/?p=215

Common Law Society v spolupráci s Právnickou fakultou UK připravila od září 2007 kurz Akademického psaní (statut: volitelný předmět).

Cílem kurzu je zprostředkovat studentům 3. a vyšších ročníků PF UK základy metodologie tvorby odborného právního textu a etické standardy vědecké práce. Kurz je zaměřen nejen na formální stránku psaného projevu, ale má současně pomoct studentům kriticky hodnotit práci druhých a reflektovat kritiku jejich vlastních prací.

Lektoři kurzu : Petr Bělovský (garant), Michal Bobek, Mark Gillis, Jan Komárek, Jan Kuklík, Zdeněk Kühn, Harald Scheu,

Závěrečné studentské práce budou uveřejněny na webu a v sborníku AP. V případě skutečně kvalitních prací, je zde možnost jejich publikování v časopise Jurisprudence, nebo v případě anglicky psaných prací v Common Law Review.

Kurz vyžaduje domácí přípravu a samostudium, proto ho doporučujme pouze motivovaným studentům, kteří mají ambici v budoucnosti publikovat v odborných časopisech. Odborné vedení prací bude zabezpečeno prostřednictvím pravidelných konzultací s vedoucím práce.

Od začátku září budou přístupné webové stránky předmětu
www.writing.society.cz se studijními materiály a dalšími užitečnými pomůckami pro samostudium.

Ve výjimečném případě bude kurz zpřístupněn i pro zájemce z 2.ročníku. (individuální dohoda s lektorem)

Začátek kurzu je naplánovaný na 24. září 2007


KOORDINÁTOR KURZU AKADEMICKÉ PSANÍ
Od září 2007 se uvolní místo koordinátora předmětu Akademické psaní, z tohoto důvodu Common Law Society vyzývá možné zájemce zejména z řad členů spolku, aby se v případě zájmu přihlásili do 31. srpna 2007 na emailové adrese kukanovak[at]seznam.cz

Požadavky : student 2. nebo 3. ročníku, nejlépe člen CLS se zájmem o předmět- flexibilita, trpělivost a schopnost zvládat stresové situace - znalost aj, popřípadě dalších jazyků vítána - způsobilost spravovat webové stránky

Náplň práce : zajišťování hladkého průběhu výuky (účast na hodinách nutná) - správa webu Akademického psaní - organizačně technická podpora lektorů - v závislosti na osobní iniciativě možnost podílet se na rozvoji předmětu na PF UK .
Celý příspěvek

Judikát s lidskou tváří podruhé aneb Nosí zákonodárce helmu? A Jan Tleskač..?

Když jsem se zde nedávno dočetl k Michalovu volání po rozsudku s lidskou tváří, na jednu stranu mě napadlo, že jako osoba soudní bych si měl uložit skromné mlčení, na druhou stranu mi bylo natolik rychle jasné, o kterém rozsudku bych se měl zmínit, že neodolám pokušení… Navíc jsem se o něj chtěl podělit tak jako tak a Michalův apel je tak spíše záminkou. Inu, kdo má hůl, psa si vždycky najde…
Rozhodnutí, které mi vytanulo na mysli, byl rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 51 Ca 9/2006. Můj vztah k němu je vztahem věštce k důkazu potvrzujícímu jeho věštbu - vztah římského augura prorokujícího, že galské město bude dobyto, k legionáři, který poprvé vyleze na jeho hradby. K věštbě mě podnítil před rokem vytanuvší děs nad novým (účinným od 1. 7. 2006) zněním § 22 odst. 1 písmeno h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, podle nějž se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích „porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které dojde k usmrcení nebo zranění osoby.“ Podle odstavce čtvrtého uvedeného ustanovení hrozí přestupci za takový přestupek pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. Jakmile toto ustanovení viděli novináři, nápaditě si představili situaci cyklisty, který jede v parném poledni zcela sám po silnici, znaven horkem spadne do příkopu či vrazí do kolem stojícího jilmu, zraní se (ačkoliv je otázka, kolik cyklistů se kdy zranilo zrovna o jilm) a tedy „spadne“ plnou vahou nejen do toho příkopu, ale i do hypotézy záludného ustanovení zákona, protože došlo ke zranění osoby. Novináři začali v jednom šiku s právními pozitivisty děsit veřejnost, že je nutno okamžitě změnit zákon, přičemž každý den do změny zákona bude znamenat, že každého cyklistu v příkopě a u jilmu bude čekat pětadvaceti- (z hlediska veřejnoprávních médií), respektive padesáti- (z hlediska NOVY, která si mezi dvěma krajními sazbami vybere tu nejvyšší) tisícová pokuta, jakkoli zdravému rozumu se trest tak nepřiměřený „zločinu“ vzpírá. Je totiž opravdu těžké pochopit proč, pokud dva účastníci silničního provozu dělají totéž (třeba zcela shodně překročí rychlost ve stejné zatáčce, jsouce sami na silnici), není to podle zákonodárce totéž, pokud na jedné z těch zatáček stojí strom, nebo pokud je jeden z nich lehčí a ke stromu doletí, aby se o něj mohl zranit (tady jsem trochu podjatý, jsa sám cyklistou váhy dříve muší až velterové, nyní polotěžké), zatímco druhý by k němu nedoletěl… První z nich neohrožuje veřejný zájem nijak víc než druhý (kdyby zranil nebo usmrtil třetí osobu, byla by to samozřejmě jiná pohádka!), sám je trestán za svou chybu už tak dost díky vis maior a ještě na něj dopadne přísná ruka správního orgánu třímající § 22 odst. 4 zákona o přestupcích.

Vzhledem k tomu, že má důvěra v soudy je výrazně vyšší než důvěra v zákonodárce (jakkoliv drobně participuji na obou stranách barikády), vyvěstil jsem si sám pro sebe, že stačí počkat na první (budiž, tak možná nejpozději na třetí, čtvrtý…) případ, kdy nějaký zasněný cyklista ohrožující a poškozující jen sám sebe napadne pokutu, která mu dále „zpříjemní“ jeho vlastní zranění, u správního soudu, ten prokáže, že je opravdu „moudřejší než zákonodárce“ (ne, že by to byla až taková intelektuální výzva…), a ustanovení vyloží tak, že se bude konečně zdát rozumným i „pastuchovi z Kašperských hor“.

A ejhle, tu ho máme, byť bohužel (z hlediska čistoty příkladu) nikoliv cyklistu: Motorista havaroval vpravo do příkopu nedaleko Jičína, zranil se a v souladu s oslavovanou „dikcí zákona“ dostal místo bolestného pokutu 25 000 Kč a rok zákazu činnosti. Obé na spodní hranici sazby, neboť Městský úřad Jičín je lidumilný. Přes zastávku před Krajským úřadem Královéhradeckého kraje se motorista dostal až do náruče správního soudnictví a tam jej Krajský soud v Hradci Králové pohladil jednak zrušením napadených rozhodnutí obou stupňů pro nezákonnost danou zejména podivným průběhem dokazování a jednak tímto výkladem zákona:
„…krajský soud poznamenává, že podle § 22 odst. 1 písmeno h) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, při které dojde k usmrcení nebo zranění osoby. Podle odstavce čtvrtého uvedeného ustanovení hrozí přestupci za takový přestupek pokuta od 25 000 Kč do 50 000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let. V rámci těchto sazeb také byly žalobci tresty uloženy. Bohužel však chybně, neboť uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že se vztahuje jen na případy zranění či usmrcení jiných osob než těch, které dopravní nehodu způsobily. Jde ostatně o zásadu všeobecně platnou v celém trestním právu, které je založeno na principu poškození jiného než pachatele. Neadekvátnosti přísně gramatického výkladu daného ustanovení, jak jej správní orgány použily, svědčí koneckonců i to, že by podle něho musely trestat i mrtvého.“

Argumentace snad nepříliš propracovaná, ale pokud nezalichotí svou rezignací na bohatou škálu možných výkladových metod odkojencům Savignyho, určitě pohladí po selském rozumu ty, kdo považují za absurdní, aby byl účastník silničního provozu trestán za to, že zranil sám sebe. Inu, takhle nějak si představuji lidskou tvář rozsudku…Přinejmenším by netrestal mrtvého.

P. S.: Pokud znalce judikatury a jejího citování zarazilo, že neuvádím, kde je tento rozsudek dostupný, je to proto, že – pokud moje paměť sahá – nikde dostupný není, neboť do Sbírky rozhodnutí NSS zařazen nebude. Chápejte tak prosím tento příspěvek také jako pokus o jeho vytrysknutí na veřejnost, aby nezůstal nezaslouženě skryt v podzemních vodách masy rozsudků soudů nižších stupňů.
Celý příspěvek

Mají nejvyšší soudy vydávat sjednocující stanoviska?

Téma sjednocování judikatury prostřednictvím stanovisek nejvyšších soudů určitě není originální a nelze v této souvislosti nevzpomenout vynikající a v našem prostředí zcela originální texty na toto téma od Z. Kühna (viz např. Judikatura a právní argumentace), v poslední době se této problematice velmi zajímavým způsobem věnoval soudce Nejvyššího soudu Fr. Púry (časopisu Soudce č. 4/2007), jehož článek vřele doporučuji pozornosti všech čtenářů. Myslím si však, že by byla velká škoda, jestliže by nebylo podrobeno kritické diskusi též na tomto blogu. Rozhodně se totiž nejedná o téma „vyčichlé“ či nezajímavé, vždyť jen vzpomeňme, kolik výtek se sneslo na hlavu I. Brožové v souvislosti s jejím odvoláním, že její soud nevydává dostatečný počet stanovisek, a dokonce se začíná hovořit o možnosti vydávat „preventivní stanoviska“ k otázkám, které ještě ani „nestihly být zjudikovány“. Dokonce tvrdím, že právě postoj k možnosti vydávat stanoviska může být nazírán jako určující pro samotnou koncepci a smysl těchto soudních institucí.

Zákonná úprava (zákon o soudech a soudcích v případě Nejvyššího soudu a soudní řád správní u Nejvyššího správního soudu) sjednocující stanoviska vymezuje jako prostředek, pomocí něhož tyto soudy „sledují a vyhodnocují pravomocná rozhodnutí soudů a na jejich základě v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímají stanoviska k rozhodovací činnosti soudů ve věcech určitého druhu.“ Jedná se tedy o neprocesní způsob sjednocování rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů. Již v samotné podstatě tohoto prostředku je proto zakódován jeho klíčový problém, spočívající v samotném vnímání justice.
Moje přesvědčení vychází z toho, že celý ústavní systém lze názorně zobrazit jako symfonický orchestr, v němž si každý muzikant hlídá svoje úkoly, a pouze pokud tak důsledně činí, můžeme hovořit o skutečné souhře a harmonii. V případě soudů vnímám jejich úkol jako ochranu individuálních práv, což je ostatně výslovně a opakovaně zakotveno i v Ústavě. Soudy si proto nemají hrát na normotvůrce a jejich poslání spočívá ve vydávání individuálních právních aktů, tedy v rozhodování konkrétních případů a lidských osudů, nikoliv ve „společenském inženýrství“.
Sjednocující stanoviska se do tohoto prostinkého konceptu prostě nevlezou a již proto mi vadí. Podstata sjednocujícího stanoviska je totiž založena na apriorní myšlence, že individuální případy jsou jen jakýmsi podnětem a nikoliv účelem těchto rozhodnutí, jelikož smysl stanovisek spočívá ve zformulování obecného řešení, přesahujícího individuální případ. Tím se však ze soudu stává faktický normotvůrce, protože pokud jsou stanoviska obecně závazná (a jinak by zřejmě neměla žádný smysl), principielně se soud dostává do stejné role jako zákonodárce, který přece také přijetím nového zákona začasté reaguje na zobecněné podněty plynoucí z individuálních případů. Pokud by stanoviska závazná být neměla, považuji za daleko rozumnější, aby byla publikována jen jako soukromý právní názor podepsaných soudců, nezaštítěných autoritou a ritem soudu, jehož jsou členy. Jinak řečeno, pokud se shodneme na tom, že soudy představují orgány veřejné moci, nadané vrchnostenským oprávněním, mají vydávat závazná rozhodnutí. Pokud určité rozhodnutí jako závazné bráno být nemá, není dán ani pražádný důvod, aby bylo spojováno s konkrétním soudem.
Další výhrada vůči stanoviskům je možná ještě zásadnější povahy. Systémově vzato totiž je možno od sebe odlišit následující situace.
První jsou případy, kdy odlišně rozhodují soudy nižších stupňů ve věcech, které se procesním způsobem mohou dostat k nejvyšším soudům (dovolání, stížnost pro porušení zákona, kasační stížnost apod.). V těchto případech nelze mít pochyby, že smysl mimořádných opravných prostředků spočívá především ve sjednocování judikatury, takže přijímat samostatná stanoviska se jeví jako zcela zbytečné a nesystémové. Dokonce tvrdím, že by se jednalo o systémově nebezpečný jev, jelikož bychom tím implicitně připustili, že stanoviska stojí kdesi nad individuálními rozhodnutími nejvyšších soudů (a jsme opět u normotvorby!) a že tedy když soudy nižšího stupně tato individuální rozhodnutí nerespektují jako faktické precedenty, ještě nic hrozného se neděje, protože teprve přijetím stanoviska nejvyšší soud vytřídí tu skupinu problémů, které považuje za zásadní a které teprve musí být akceptovány.
Druhou možností je nejednota judikatury uvnitř samotných nejvyšších soudů. Ani zde nespočívá řešení ve stanovisku, jelikož právě na tyto případy výslovně pamatují sjednocovací mechanismy uvnitř těchto soudů (velký senát, rozšířený senát). Připuštěním možnosti vydávat stanoviska v těchto případech by zmíněné zákonem předvídané sjednocovací mechanismy postrádaly smysl, takže ani zde nepřipadá stanovisko do úvahy. Nemluvě již ani o tom, že bych nerad řešil problém, jaký je vlastně vztah mezi právním názorem obsaženým v rozhodnutí velkého senátu a ve stanovisku za situace, kdy jsou oba tyto názory rozporné. U rozhodování soudů totiž nemůže platit primitivní úvaha, že více hlav znamená více rozumu, tzn. čím více soudců rozhoduje, tím více má být následně vydané rozhodnutí respektováno. U soudu nejde o počet hlasů soudců, nýbrž o dodržování přesně stanovených pravidel, takže i když budu jako soudce stokrát nesouhlasit s rozhodnutím např. rozšířeného senátu, musím ho ve svojí rozhodovací činnosti respektovat, a to prostě již z toho důvodu, že žádný účastník řízení nemůže doplácet na ješitnost soudce.
Zbývá tak třetí možnost: rozhodnutí formou stanoviska tam, kde možnost sjednocení nelze provést prostřednictvím rozhodování o mimořádných opravných prostředcích ani pomocí velkých senátů či rozšířeného senátu. Logicky se bude jednat toliko o případy, kdy mimořádný opravný prostředek vůbec není přípustný. A zde nastává velký problém spočívající v tom, že takto pojaté nejvyšší soudy již zcela přestávají být soudy začleněnými do systému soudní moci a stávající se jakýmisi „generálními ředitelstvími“. Jinak řečeno, přestože zákonodárce neshledal určité typové skupiny případů za natolik významné, aby umožnil rozhodování o nich nejvyšším soudům, tyto soudy se k nim mohou dostat prostřednictvím stanovisek, které však již nemají vůbec nic společného s rozhodovací činností soudů, nýbrž nejsou ničím jiným než jakousi obdobou různých směrnic (pro zajímavost ostatně připomínám, že předchůdce dnešního stanoviska se terminologicky skutečně označoval jako směrnice) a pokynů vydávaných ústředními orgány státní správy. Toto řešení považuji zcela odporující samotné podstatě soudní moci, jelikož ji fakticky degraduje na hierarchicky uspořádaný systém instancí pojmově vycházející z teze, že kdo sedí výše, má nutně i více rozumu. Jakkoliv určitě souhlasím s tím, že nejen rozhodovací činnost, nýbrž i postup všech soudů má být v zásadě jednotný a předvídatelný, tvrdím zároveň, že bližší vymezení tohoto postupu je věcí normotvorby a nikoliv interních směrnic vydávaných nejvyššími soudy. Pokud by se určitá otázka jevila jako natolik zásadní (s ohledem na práva účastníků řízení), není nic snadnějšího než ji podrobit možnému přezkumu zákonodárnou cestou a tím ji posunout do pozice možného sjednocování procesními prostředky. Zároveň však nepřeceňujme význam normotvorby (a koneckonců ani stanovisek), jelikož domnívám se, že ve většině případů nejednota postupu mezi soudci a senáty není dána jejich zlou vůlí, nýbrž spíše nedostatkem informací, a proto daleko lepší službu než autoritativní rozhodnutí může mít vhodný seminář, věnovaný sporným otázkám, či jiná vhodná forma vzájemné komunikace.

Je zcela pochopitelné, že odborná i laická veřejnost od soudů zcela oprávněně očekává srozumitelná, jednotná a předvídatelná rozhodnutí. V tomto směru se sjednocující stanoviska jeví jako velmi lákavá, protože představují zdánlivě jednoduché řešení, odbřemeňující čtenáře od povinnosti sledovat desítky, stovky či dokonce tisíce rozhodnutí a nabízející mu komfort přečíst si jeden text, z něhož se dozví autoritativní názor ke všem problémům určitého typu. Tuto výhodu stanovisek v době informační inflace samozřejmě nelze nikterak snižovat. I zde nicméně platí, že ta nejlákavější a nejschůdnější cesta není nutně i tou nejsprávnější a ponechme proto raději výběr, zveřejnění a komentování významných právních názorů výhradně akademikům a soukromé sféře. Pokud bych si totiž vypůjčil slova T. Halíka (Prolínání světů), „pravda představuje knihu, kterou ještě nikdo nedočetl do konce.“ Netvařme se proto, že tuto knihu již mají dočtenu a v regálech svých příručních knihoven dávno založenu kolegia či pléna nejvyšších soudů.
Celý příspěvek

neděle 27. května 2007

Příběhy 20. století

Dnešní příspěvek si dovolím uvést osobní vzpomínkou: když jsem jednoho květnového dne skládal poslední státní zkoušku na PF UK, konala se na fakultě také beseda s tvůrci seriálu Zdivočelá země. Jestli si na seriál vzpomenete, jeho první polovina je takovou kovbojkou z českého pohraničí, kam se po skončení války vrací bývalý voják západní armády Antonín Maděra. Druhá polovina mě při svém vysílání (bylo to někdy koncem devadesátých let) zaujala mnohem více: tak jako mnoho jiných, i Maděra je po roce 1948 komunisty zatčen a odsouzen k mnohaletému trestu v táboře nucených prací.

Na besedě byl přítomen kromě autora knižní předlohy Jiřího Stránského (který v komunistických lágrech strávil deset let), herců Jiřího Schmitzera a Martina Dejdara a konečně též režiséra Hynka Bočana, také další bývalý vězeň: František Zahrádka. Debata na mě velmi zapůsobila, přestože jsem již o komunistických zločinech v té době věděl mnohé. Měl jsem přečtené knížky Jevgenije Girnsburgové nebo Alexandra Solženicyna o sovětských gulazích. Mluvit však s lidmi, kteří podobným utrpením prošli u nás, bylo přece jen něco jiného. Osmělil jsem se a Františka Zahrádky se zeptal, co ještě pro tyto lidi můžeme dnes udělat. Odpověď byla stručná: zkuste nezapomenout.

Jsem proto rád, že dnes mohu na Jiném právu upozornit na seriál „Příběhy 20. století“, který můžete sledovat na Českém rozhlase. Ve spolupráci se sdružením Post Bellum tam redaktoři Českého rozhlasu, historici a další odborníci představují příběhy konkrétních lidí, „příběhy, na které se zapomnělo, nebo na které se mělo zapomenout“. Každý díl se točí okolo vzpomínek pamětníků, které systematicky shromažďuje sdružení Post Bellum. Ty jsou pak doplněny velice zajímavým odborným komentářem, který daný příběh zasazuje do širšího kontextu.

Nejedná se jen o příběhy těch, které komunisté zločinným způsobem pronásledovali. Najdete tam třeba i vyprávění o českém skautingu (který jako hnutí nesmírně důležité pro vývoj československé společnosti a ukotvování demokratických hodnot diskutoval ve svém pořadu i profesor Cepl), nebo o české vesničce na Volyňsku, Českém Malíně, kterou 13. července 1943 nacisté vypálili a téměř všechny její obyvatele (včetně malých dětí) povraždili: buď je zastřelili, nebo hromadně upálili v několika staveních, kam je nahnali.

Ve spojení s Jiným právem bych chtěl upozornit na příběh Heliodora Píky, generála československé armády, jenž se aktivně účastnil odboje na Východě. Toho komunisté zavraždili ve vykonstruovaném soudním procesu (popraven byl ve věznici na Borech dne 21. června 1949). Jeho příběh je dokreslen vyprávěním – Karla Vaše, prokurátora, jenž se na justiční vraždě významným způsobem podílel.

Na Jiném právu často diskutujeme, jak by měli být vzděláváni právníci v Čechách. Učit právní historii? Právní teorii? Pokud ano, jakým způsobem? Vzpomínky Karla Vaše jsou ojedinělým studijním materiálem, který může sloužit jako ilustrace věčné debaty mezi iuspozitivismem a iusnaturalismem. Ze slov komunistického prokurátora dnes stále mrazí v zádech:

Já jsem je neodsoudil, možná odsoudil, možná podal žalobu, ovšem podle zákonů… Mnozí spáchali skutečně podle tehdy platných zákonů trestné činy, takže byli právem odsouzeni. A ti se vydávají dneska, nezlobte se na mě, že to říkám, za nevinné, nejenom že za nevinné, ale za hrdiny…

Možná by to byla dobrá připomínka pro studenty, že právo nelze redukovat na texty zákonů…

Díky vymoženostem dnešní doby nemusíte ladit Český rozhlas, abyste si některý z příběhů mohli poslechnout. Jednotlivé díly jsou k dispozici ke stažení zde. Vřele doporučuji.
Celý příspěvek

středa 23. května 2007

Horizontalita základních svobod vnitřního trhu

Dnes byla zvěřejněna stanoviska generálních advokátů Mengozziho a Madura v případech Laval un Partneri a The International Transport Workers' Federation a The Finnish Seamen's Union (ten je známý také jako "Viking"). Zobecněno až na hrubou podstatu, týkají se uplatňování sociálních standardů ochrany pracovníků a možnost jejich vynucování odbory. Proti sobě stojí standardy nových a starých členských států (o čemž svědčí i rozdělení vyjádření vlád členských států předložených Soudnímu dvoru, kde je tato dělící linie patrná). O tom ale snad jindy. Co je na obou stanoviscích zajímavé, dotýkají se otázky uplatňovaní základních svobod vnitřního trhu proti soukromým subjektům. Kdo mě zná, nebude se divit, že zde vyzdvihnu stanovisko generálního advokáta Madura, který se tímto problémem zabývá i ve světle teorie institucionální volby, kterou rozvedl ve své knize We the Court. The European Court of Justice and the European Economic Constitution (tu řadím k tomu nejlepšímu, co jsem kdy o právu EU četl). Zde nabízím klíčovou část jeho stanoviska.

C – Horizontální použití ustanovení o svobodě pohybu
29. Druhá otázka předložená vnitrostátním soudem se týká horizontálního účinku článku 43 ES a článku 49 ES(
26). FSU a ITF tvrdí, že pro ně z těchto ustanovení neplynou žádné povinnosti, neboť se vztahují na veřejnoprávní opatření. Zdůrazňují, že jak FSU, tak ITF jsou soukromoprávními subjekty bez jakýchkoli normotvorných pravomocí. Viking naopak uplatňuje, že je třeba připustit, že je možné dovolávat se předmětných ustanovení, zejména vzhledem ke schopnosti odborových svazů zasahovat do svobody pohybu.

30. Budu se touto problematikou zabývat ve čtyřech etapách. Zaprvé vysvětlím své východisko, že předmětná ustanovení mohou zakládat povinnosti soukromoprávních subjektů. Zadruhé se pokusím objasnit, na jaké druhy soukromoprávního jednání se použijí pravidla o svobodě pohybu. Zatřetí se budu zabývat často opomíjenou, avšak významnou otázkou ohledně toho, jak může být horizontální účinek ustanovení o svobodě pohybu sklouben se způsobem, jakým se vnitrostátní právo rozhodne chránit autonomii soukromoprávních subjektů a řešit spory mezi nimi. Konečně, po těchto obecnějších úvahách navrhnu odpověď na otázku, zda se může podnik dovolávat článku 43 ES a čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4055/86 v soudním řízení vedeném proti odborovému svazu či sdružení odborových svazů.

Zakládají ustanovení o svobodě pohybu povinnosti soukromoprávních subjektů?
31. Smlouva výslovně neupravuje problematiku horizontálního účinku článku 43 ES a článku 49 ES. Je tudíž nutné přihlédnout k jejich zařazení a funkci v rámci systematiky Smlouvy.

32. Ustanovení o svobodě pohybu jsou spolu s ustanoveními o hospodářské soutěži součástí vnitřně soudržného souboru právních norem, jehož cíl je popsán v článku 3 ES(
27). Tímto cílem je zajistit mezi členskými státy volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu za podmínek spravedlivé hospodářské soutěže(28).

33. Pravidla, jimiž se řídí svoboda pohybu a hospodářská soutěž, dosahují tohoto cíle zejména tím, že zaručují práva hospodářských subjektů. Především chrání hospodářské subjekty tím, že jim dávají právo napadnout určitá omezení příležitosti soutěžit za rovných podmínek na vnitřním trhu(
29). Existence této příležitosti je rozhodujícím prvkem při dosahování alokační efektivity ve Společenství jako celku. Bez pravidel upravujících svobodu pohybu a hospodářskou soutěž by bylo nemožné dosáhnout základního cíle Společenství mít fungující společný trh.

34. Členské státy jsou obecně v postavení, které jim umožňuje zasáhnout do fungování společného trhu tím, že omezí činnosti hospodářských subjektů. Totéž platí pro některé podniky jednající ve vzájemné shodě nebo mající dominantní postavení na podstatné části společného trhu. Není tedy překvapením, že Smlouva poskytuje hospodářským subjektům práva, kterých se mohou dovolávat vůči členským státům a vůči takovýmto podnikům. Co se týče posledně uvedených, hrají prvořadou úlohu pravidla na ochranu hospodářské soutěže, co se týče členských států, sehrávají tuto úlohu ustanovení o svobodě pohybu(
30). K tomu, aby byla účinně zajištěna práva hospodářských subjektů, mají tedy soutěžněprávní pravidla horizontální účinek(31), zatímco pravidla upravující svobodu pohybu mají účinek vertikální(32).

35. Avšak tím není potvrzen argument a contrario, že Smlouva vylučuje horizontální účinek ustanovení o svobodě pohybu. Naopak, takovýto horizontální účinek by ze Smlouvy logicky vyplýval v rozsahu, v němž by bylo nutné umožnit hospodářským subjektům z celého Společenství, aby měly rovné příležitosti v přístupu na jakoukoli část společného trhu.

36. Ústředním bodem problematiky je tedy následující otázka: vyplývá ze Smlouvy, že v zájmu zajištění řádného fungování společného trhu ustanovení o svobodě pohybu chrání práva hospodářských subjektů nejen tím, že omezují pravomoci orgánů členských států, ale rovněž tím, že omezují autonomii jiných?

37. Někteří komentátoři navrhují, aby na tuto otázku bylo odpovězeno jednoznačně záporně – jejich hlavním argumentem je, že soutěžněprávní pravidla postačují ke kontrole zásahů nestátních subjektů do řádného fungování společného trhu(
33). Jiní však zdůraznili, že soukromoprávní jednání, tj. jednání, které v konečném důsledku nevychází od státu a na které se nevztahují soutěžněprávní pravidla, může stejně úspěšně bránit řádnému fungování společného trhu, a proto by bylo nesprávné kategoricky vyloučit takovéto jednání z působnosti pravidel o svobodě pohybu(34).

38. Druhý z obou pohledů považuji za realističtější. Podporuje ho rovněž judikatura. Soudní dvůr uznal, že pravidla o svobodě pohybu mohou omezit autonomii jednotlivců, zejména ve svých rozsudcích Komise v. Francie (
35) a Schmidberger(36). Oba rozsudky se zásadně opírají o argumentaci, že soukromoprávní jednání může ohrozit cíle ustanovení o svobodě pohybu. Soudní dvůr v důsledku toho rozhodl, že jednotlivcům nesmí být dovoleno jednat, aniž by se ohlíželi na práva ostatních jednotlivců, která plynou z pravidel, jimiž se řídí svoboda pohybu. Ve věci Komise v. Francie měl výbuch násilného protestního jednání francouzských zemědělců za cíl upřít jiným svobodu prodávat a dovážet ovoce a zeleninu z ostatních členských států. Ve věci Schmidberger nebyla překážka volnému pohybu zboží ani zdaleka tak závažná. Soudní dvůr však zásadním způsobem poměřil svobodu projevu skupiny demonstrantů s právem dopravní společnosti svobodně přepravovat zboží z jednoho členského státu do druhého, a použil tak základní zásadu volného pohybu zboží horizontálně.

39. Povšimněme si, že věci Schmidberger se jednalo o žalobu podanou soukromoprávním subjektem na stát. Takovéto řízení je běžné v mnoha, ne-li ve všech vnitrostátních právních řádech, ve kterých se nelze samostatně dovolávat ustanovení ústavy v občanskoprávním řízení. Jedná se o alternativní způsob vyvolání horizontálního účinku ústavních práv, zejména tak, že se z těchto práv odvozuje povinnost státu zasáhnout v situacích, kdy ústavní práva jednoho soukromoprávního subjektu jsou ohrožena jednáním jiného soukromoprávního subjektu(
37). Logicky s tím spojeným a rovněž obvyklým způsobem, jakým je ústavním právům propůjčována normativní síla v horizontálních vztazích, je považovat tato práva za závazná pro soudy při rozhodování o sporech mezi soukromoprávními subjekty. Ať již soud vykládá smluvní ustanovení, rozhoduje o žalobě na náhradu škody, nebo o návrhu na předběžné opatření, musí jakožto státní orgán vydat rozhodnutí, které zachovává ústavní práva účastníků řízení(38). Vymezení práv jednotlivců těmito způsoby bývá označováno jako „mittelbare Drittwirkung“ nebo nepřímý horizontální účinek. Výsledkem je, že ústavní normy, která jsou určeny státu se promítají do právních norem použitelných na vztahy mezi soukromoprávními subjekty, a projevuje se tak skutečnost, že „vláda je třetím účastníkem každého soukromoprávního řízení“, a to v podobě samotného zákona a soudce, který jej uplatňuje(39).

40. S ohledem na vymezení jednotlivých oblastí práv se nepřímý horizontální účinek může od přímého horizontálního účinku lišit svojí formou, v obsahu však není rozdíl(
40). To vysvětluje, proč rozsudek ve věci Defrenne je považován za rozsudek, kterým byl uznán „přímý horizontální účinek“ článku 141 ES, ačkoli Soudní dvůr chápal horizontální účinek tohoto ustanovení jako povinnost vnitrostátních soudů(41). Rovněž to vysvětluje, proč argument Komise uplatněný na jednání v tom smyslu, že Soudní dvůr by měl odmítnout horizontální účinek z důvodu, že svoboda pohybu a výjimky z ní nebyly upraveny tak, aby se vztahovaly na jednotlivce, byl judikaturou již odmítnut. I kdyby ve věci Schmidberger bývalo bylo rozhodováno jako o soukromoprávní sporu mezi dopravní společností a demonstranty, Soudní dvůr by i tak byl musel poměřit právo na volný pohyb prvně uvedené s právem na demonstraci druhých(42). Projednávaná věc mohla být Soudnímu dvoru teoreticky předložena v rámci žaloby podané na finské orgány z důvodu, že neučinily přítrž kolektivním akcím namířeným proti Viking Line. Neovlivnilo by to podstatu problému: jak skloubit právo Viking Line na volný pohyb s právem sdružovacím a právem na stávku FSU a ITF(43)?

Na jaký druh soukromoprávního jednání se vztahují pravidla o svobodě pohybu?
41. To ovšem neznamená, že pravidla o svobodě pohybu mohou být kdykoli použita v řízení proti soukromoprávnímu subjektu. Normativní a socio-ekonomická moc, která je státním orgánům vlastní, zahrnuje, že tyto orgány mají již pojmově významný potenciál bránit řádnému fungování společného trhu. To je dále posíleno skutečností, že bez ohledu na to, zda jsou jednání státních orgánů, formálně řečeno, obecné povahy, nestojí tato jednání nikdy opravdu samostatně. Jsou odrazem širších politických rozhodnutí, a proto mají dopad na každého, kdo má v úmyslu využít svého práva na volný pohyb v rámci jejich působnosti. Mimoto u státních orgánů je méně obvyklé než u soukromých hospodářských subjektů, že svoje jednání přizpůsobují obchodním pobídkám, které zajišťují normální fungování trhu(
44). Působnost pravidel o svobodě pohybu se proto vztahuje i na jakékoli jednání či nečinnost státu, které mohou bránit či učinit méně přitažlivým výkon práva volného pohybu(45).

42. Naopak v mnoha případech nemají soukromoprávní subjekty dostatek vlivu na to, aby s úspěchem zabránily jiným využívat práva na volný pohyb. Případ jednotlivého obchodníka, který odmítne nakoupit zboží z jiného členského státu, není způsobilý bránit fungování společného trhu. Důvodem je to, že dodavatelé z jiného členského státu by stále měli možnost uvést své zboží na trh alternativními kanály. Mimoto by na obchodníka s největší pravděpodobností dolehla konkurence maloobchodních prodejců, kteří by měli méně zábran při nakupování cizího zboží, a kteří by tedy z tohoto důvodu mohli být schopni nabídnout zákazníkům nižší ceny a větší výběr. Samotná tato eventualita by pravděpodobně postačovala k odrazení od takovéhoto jednání. Trh se totiž „postará“. Za těchto okolností není důvod, aby do záležitosti vstupovalo právo Společenství.

43. To znamená, že pravidla o svobodě pohybu se použijí přímo na jakékoli soukromoprávní jednání, které je schopné skutečně omezit ostatní osoby ve výkonu jejich práva na volný pohyb. Jak ale určíme, že se jedná právě o takovou situaci? Zdá se, že na tuto otázku neexistuje žádná snadná odpověď. Soudní dvůr ve své judikatuře č. oval obezřetně tak, že uznal přímé horizontální použití pravidel o svobodě pohybu ve zvláštních případech.

44. Řada z těchto případů se týkala výkonu práv k duševnímu vlastnictví(
46). Majitelé takových práv mají legitimní obchodní zájem na výkonu svých práv způsobem, jaký si zvolí(47). Tyto zájmy však musí být poměřovány se zásadou volného pohybu zboží(48). Jinak by totiž majitelé práv k duševnímu vlastnictví „byli schopni rozdělit si mezi sebou vnitrostátní trhy, a omezit tím obchod mezi členskými státy“(49).

45. Obdobně Soudní dvůr použil pravidla o svobodě pohybu na národní a mezinárodní profesionální sportovní sdružení(
50). Důvod je prostý. Předmětná sdružení mají rozhodující vliv na organizaci profesionálních sportů coby přeshraniční hospodářské činnosti. Mohu vytvářet pravidla, které jsou skutečně závazná téměř pro každého, kdo si přeje tuto činnost vykonávat. Jak Soudní dvůr uvedl ve věci Deliège, „odstranění překážek volného pohybu osob mezi členskými státy by bylo ohroženo, kdyby zrušení překážek státního původu bylo neutralizováno překážkami vyplývajícími z výkonu právní autonomie asociací a organizací nespadajících pod veřejné právo“(51).

46. Použití ustanovení o svobodě pohybu na soukromoprávní jednání má zvláštní význam v oblasti pracovních podmínek a přístupu k zaměstnání(
52). Soudní dvůr toto uznal ve svém rozsudku ve věci Angonese, když použil článek 39 ES na soukromou banku v Bolzanu(53). Pan Angonese měl v úmyslu zúčastnit se výběrového řízení na pracovní místo v této bance. Připuštění do výběrového řízení však bylo podmíněno získáním potvrzení o dvojjazyčnosti vydávaného místními orgány, které mohlo být získáno pouze v rámci provincie Bolzano. Tato podmínka byla odrazem požadavku, který dříve existoval pro přístup k veřejné správě, a v tomto smyslu prodlužovala zavedenou praxi. Jak Soudní dvůr uvedl ve svém rozsudku, rezidenti Bolzana byli zvyklí si potvrzení pro všechny případy obstarat za účelem hledání zaměstnání a považovali jej za téměř „povinnou etapu v rámci běžného vzdělávání“(54). Třebaže pan Angonese potvrzení neměl, byl dokonale dvojjazyčný a měl jiné diplomy, které to dokazovaly. Přesto mu byla odepřena účast ve výběrovém řízení.

47. Pracovníci nemohou změnit svoji profesní kvalifikaci či získat jiné zaměstnání tak snadno jako obchodníci, kteří mohou změnit své výrobky či najít alternativní způsoby jejich uvádění na trh. Takové podmínky náboru do zaměstnání, jaké byly předmětem řízení ve věci Angonese proto poškozují fungování společného trhu, třebaže jsou stanoveny soukromou bankou coby součást zavedené regionální praxe. Výhled, že ve vzdálenějším časovém horizontu ekonomické vlivy vyloučí takovéto diskriminační jednání při náboru do zaměstnání, je jen malou útěchou pro jednotlivce, kteří hledají zaměstnání dnes. V oblasti volného pohybu pracovníků asi více než kde jinde platí, že „trh může zůstat iracionálním déle, než jednotlivec dokáže zůstat solventním“(
55).
48. Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení o svobodě pohybu se použijí na soukromoprávní jednání, které svým celkovým účinkem na nositele práva na volný pohyb může tyto nositele omezit ve výkonu těchto práv tím, že vytvoří překážku, kterou nemohou při vynaložení přiměřeného úsilí obejít.

Horizontální účinek ustanovení o svobodě pohybu a dodržování soukromoprávní autonomie chráněné vnitrostátním právem
49. Závěr, že určité soukromoprávní subjekty podléhají pravidlům o svobodě pohybu, samozřejmě neznamená konec jejich soukromoprávní autonomie. Ani to neznamená, že mají povinnost dodržovat stejné standardy jako státní orgány. Soudní dvůr může svoji kontrolu různě odstupňovat v závislosti na původu a závažnosti překážky výkonu práva na svobodný pohyb a na síle a oprávněnosti proti sobě stojících nároků na soukromoprávní autonomii. Jinými slovy soukromoprávní subjekty si ještě často mohou dovolit věci, které si orgány veřejné správy dovolit nemohou(
56).

50. Soudní dvůr rovněž uznal, že členské státy mají prostor pro uvážení, jedná-li se o předcházení překážkám svobody pohybu, které vytvářejí soukromoprávní subjekty svým jednáním(
57). V tomto ohledu Soudní dvůr uvedl, že „orgánům Společenství nepřísluší, aby jednaly za členské státy a předepisovaly jaká opatření musí přijmout a skutečně uplatňovat za účelem ochrany“ výkonu práva na volný pohyb(58). Ustanovení o svobodě pohybu tudíž neposkytují vždy konkrétní řešení pro každý případ, ale pouze stanoví určité meze, v rámci kterých může být konflikt mezi dvěma soukromoprávními subjekty vyřešen(59).

51. To má významný následek – i v případech, které spadají do rozsahu jejich působnosti, ustanovení o svobodě pohybu nenahrazují vnitrostátní právo coby relevantní normativní rámec pro posuzování konfliktů mezi soukromoprávními subjekty. Naopak, členské státy mohou regulovat soukromoprávní jednání v mezích stanovených právem Společenství.

52. Tento stupeň svobody členských států má procesní dopady. Ačkoli předpisy, kterými se řídí občanskoprávní řízení, se ve vnitrostátních právních řádech navzájem liší, je jim společné, že účastníci řízení mají povinnost vymezit obsah a rozsah jejich sporu. Kdyby tito účastníci řízení směli podat žalobu u vnitrostátního soudu pouze s poukazem na ustanovení Smlouvy použitelná na svobodu pohybu, vyvstalo by zde riziko, že by nebyly vzaty v úvahu vnitrostátní předpisy, které byly použity. Aby se tak nestalo, mohou členské státy vyžadovat v souladu se zásadou procesní autonomie, aby řízení vedené proti soukromoprávnímu subjektu z důvodu porušení práva na volný pohyb podléhalo vnitrostátnímu právnímu rámci v souladu se žalobními důvody stanovenými vnitrostátním právem – např. z důvodu mimosmluvní odpovědnosti či porušení smlouvy.

53. Když vnitrostátní soud rozhoduje o sporu, který mu byl předložen, měl by použít vnitrostátní právo způsobem, který je v souladu s ustanoveními Smlouvy o svobodě pohybu(
60). Není-li to možné a vnitrostátní právo je v rozporu s pravidly o svobodě pohybu, pak mají tyto přednost(61). Neexistuje-li opravný prostředek, protože vnitrostátní právo neposkytuje právní základ k tomu, aby porušení práva na volný pohyb mohlo být napadeno právní cestou, pak je podle zásady efektivity možné žalobu opřít přímo o relevantní ustanovení Smlouvy(62).

54. Vnitrostátní právo založené za hodnotách vnitrostátního právního řádu si tak zachovává své vlastní postavení v normativním rámci, kterým se řídí spory mezi občanskoprávními subjekty. Zároveň je zajištěna efektivita práva Společenství.
_________________________

26 – Jak jsem vysvětlil výše v bodě 17, čl. 1 odst. 1 nařízení č. 4055/86 se může pro účely tohoto rozboru rovnat článku 49 ES.
27 – Rozsudek ze dne 10. ledna 1985, Leclerc, 229/83, Recueil, s. 1, bod 9.
28 – Viz čl. 3 odst. 1 písm. a), c) a g) ES a například rozsudek ze dne 13. června 1966, Itálie v. Rada a Komise, 32/65, Recueil, s. 389, a stanovisko generálního advokáta Van Gervena ve věci B & Q (C‑145/88, Recueil, s. 3851, bod 22).
29 – Viz mé stanovisko ve věci Marks & Spencer (C‑446/03, Sb. rozh. s. I‑10837, body 37 až 40).
30 – Rozsudek ze dne 5. dubna 1984, Van de Haar, spojené věci 177/82 a 178/82, Recueil, s. 1797, body 11 až 12, a rozsudek ze dne 27. září 1988, Bayer , 65/86, Recueil, s. 5249, bod 11.
31 – Rozsudek ze dne 30. ledna 1974, BRT, 127/73, Recueil, s. 313.Viz též např. rozsudek Courage a rozsudek ze dne 20. září 2001, Crehan , C‑453/99, Recueil, s. I‑6297.
32 – Viz např. rozsudek ze dne 22. března 1977, Ianelli e Volpi, Recueil, 74/76, s. 557, bod 13; rozsudek ze dne 4. prosince 1974, Van Duyn, 41/74, Recueil, s. 1337, body 4 až 8; rozsudek ze dne 7. července 1976, Watson, 118/75, Recueil, s. 1185, bod 12, a rozsudek ze dne 14. prosince 1995, Sanz de Lera a další, spojené věci C‑163/94, C‑165/94 a C‑250/94, Recueil, s. I‑4821, bod 41.
33 – Marenco, G., „Competition between national economies and competition between businesses – a response to Judge Pescatore“, Fordham International Law Journal, svazek 10 (1987) 420. Stejný názor zřejmě vedl k obiter dicta v bodě 30 rozsudku ze dne 1. října 1987, Vlaamse Reisbureaus, 311/85, Recueil, s. 3801, a v bodě 74 rozsudku ze dne 6. června 2002, Sapod Audic, C‑159/00, Recueil, s. I‑5031.
34 – Pescatore, P., „Public and Private Aspects of European Community Law“, Fordham International Law Journal, svazek 10 (1987) 373, s. 378–379; Baquero Cruz, J., „Free movement and private autonomy“, European Law Review, 1999, s. 603 až 620; Waelbroeck, M., „Les rapports entre les règles sur la libre circulation des marchandises et les règles de concurrence applicables aux entreprises dans la CEE“, Du droit international au droit de l‘intégration, Nomos, Baden‑Baden, 1987, s. 781–803.
35 – Rozsudek ze dne 9. prosince 1997, Komise v. Francie, C‑265/95, Recueil, s. I‑6959.
36 – Uvedený v pozn. pod čarou 10.
37 – Viz např. rozsudek ESPL ze dne 10. dubna 2007, Evans v. Spojené království, bod 75, a rozsudek ESPL ze dne 26. března 1985, X & Y v. Nizozemsko, body 23 až 27. K horizontálnímu účinku ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech viz Spielmann, D., L‘effet potentiel de la Convention européenne des droits de l‘homme entre personnes privées, Bruylant, Brussels, 1995; Besson, S., „Comment humaniser le droit privé sans commodifier les droits de l‘homme“, Droit civil etConvention européenne des droits de l‘homme, Zürich, Schulthess, 2006, s. 1 až 51.
38 – Příklady rozsudků, ve kterých Soudní dvůr tímto způsobem dovodil horizontální účinek, rozsudek ze dne 8. dubna 1976, Defrenne, 43/75, Recueil, s. 455, body 35 až 37 a 40. Viz též rozsudek ze dne 22. ledna 1981, Dansk Supermarked v. Imerco, 58/80, Recueil, s. 181, bod 12. Vnitrostátní judikatura poskytuje mnoho příkladů, ze kterých náhodně uvededu jen některé: Spojené Království: Campbell v. Mirror Group Newspapers [2005] 1 WLR 3394, body 17–18 (Lord Nicholls); A v B [2003] QB 195. Německo: BverfG 7, 198 (Lüth); BverfG 81, 242 (obchodní zástupce); BverfG 89, 214 (ručitel); BverfG, 1 BvR 12/92 ze dne 6. února 2001 (předmanželská smlouva). Nizozemsko: Hoge Raad, rozsudek ze dne 15. dubna 1994, Valkenhorst, NJ 1994, 608. Česká republika: I. ÚS 326/99 (viz Bulletin of Constitutional Case-Law, 2000, s. 240), Kypr: The Ship „Panayia Myrtidiotissa“ v. Sidiropoulou a další. (1993) 1. J.S.C 991. Dva klasické příklady ze Spojených Států: USSC Shelley v. Kraemer, 334 U.S. 1 (1948) a USSC New York Times Co. v. Sullivan, 376 U.S. 254 (1964).
39 – Shapiro, M., a Stone Sweet, A., On Law, Politics & Judicialization, Oxford University Press, Oxford, 2002, s. 35. Viz též Sunstein, C., „State Action is Always Present“, 3 Chicago Journal of International Law 465 (2002). Viz též rozsudek Defrenne, uvedený v pozn. pod čarou 38, bod 35.
40 – Alexy, R., A theory of constitutional rights, Oxford University Press, Oxford, 2002, s. 363; Kumm, M., „Who is Afraid of the Total Constitution? Constitutional Rights as Principles and the Constitutionalization of Private Law“, German Law Journal, Vol. 7, No. 4 (2006), s. 341–369, s. 352; Tushnet, M., „The issue of state action/horizontal effect in comparative constitutional law“, International Journal of Constitutional Law, Vol. 1, No. 1 (2003), s. 79–98, s. 98; Sunstein, uvedený v pozn. pod čarou 39, s. 467–468.
41 – Rozsudek Defrenne, uvedený v pozn. pod čarou 38, body 35 to 37 a 40.
42 – V témže smyslu: Kumm, M. a Ferreres Comella, V., „What is so special about constitutional rights in private litigation? A comparative analysis of the function of state action requirements and indirect horizontal effect“, The Constitution in Private Relations, Eleven International Publishing, Utrecht, 2005, s. 241 až 286, s. 253.
43 – Odtud konstatování, „že horizontální účinek bude logicky nakonec vždy přímý“ (Leisner, W., Grundrechte und Privatrecht, Beck, Mnichov, 1960, s. 378).
44 – K podrobnější diskusi o tomto tématu viz bod 25 mého stanoviska ve spojených věcech Federconsumatori a další, C‑463/04 a C‑464/04, projednávány před Soudním dvorem.
45 – Viz též mé stanovisko ve věci Marks & Spencer, uvedené v pozn. pod čarou 29, body 37 až 40.
46 – Viz např.: rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm, 15/74, Recueil, s. 1147, body 11 a 12; rozsudek ze dne 31. října 1974, Centrafarm, 16/74, Recueil, s. 1183, body 11 a 12; a rozsudek ze dne 22. června 1976, Tetralin, 119/75, Recueil, s. 1039.
47 – Viz např.: rozsudek Centrafarm, uvedený v pozn. pod čarou 46, bod 9 (ve všech věcech); rozsudek ze dne 17. října 1990, HAG II, C‑10/89, Recueil, s. I‑3711, body 13 až 14; a rozsudek ze dne 17. května 1988, Warner Brothers a Metronome Video, 158/86, Recueil, s. 2605.
48 – Viz např. rozsudek ve věci HAG II, uvedený v pozn. pod čarou 47, body 15 až 20, a rozsudek ze dne 22. června 1994, IHT Internationale Heiztechnik, C‑9/93, Recueil, s. I‑2789, body 41 až 60.
49 – Rozsudek 15/74, Centrafarm, uvedený v pozn. pod čarou 46, bod 12.
50 – Rozsudek ze dne 12. prosince 1974, Walrave, 36/74, Recueil, s. 1405; rozsudek ze dne 14. července 1976, Donà v. Mantero, 13/76, Recueil, s. 1333; rozsudek ze dne 15. prosince 1995, Bosman, C‑415/93, Recueil, I‑4921; rozsudek ze dne 11. dubna 2000, Deliège, spojené věci C‑51/96 a C‑191/97, Recueil, s. I‑2549; rozsudek Meca‑Medina a Majcen v. Komise, uvedený v pozn. pod čarou 21; a rozsudek ze dne 13. dubna 2000, Lehtonen a Castors Braine, C‑176/96, Recueil, s. I‑2681.
51 – Rozsudek Deliège, uvedený v pozn. pod čarou 50, bod 47; Meca‑Medina a Majcen v.Komise, uvedený v pozn. pod čarou 21, bod 24; a rozsudek Lehtonen a Castors Braine, uvedený v pozn. pod čarou 50, bod 35.
52 – Rozsudek ze dne 8. května 2003, Deutscher Handballbund, C‑438/00, Recueil, s. I‑4135, bod 32, potvrzený rozsudkem ze dne 12. dubna 2005, Simutenkov, C‑265/03, Sb. rozh. s. I‑2579, bod 33.
53 – Rozsudek ze dne 6. června 2000, Angonese, C‑281/98, Recueil, s. I‑4139. Viz Ragnemalm, H., „Fundamental freedoms a private action: a new horizon for EU citizens?“, EG‑domstolen inifrån, Jure Förlag AB, 2006, s. 177.
54 – Bod 7 rozsudku Angonese.
55 – Výrok, za jehož autora se považuje John Maynard Keynes.
56 – Rozsudek Kumm, uvedený v pozn. pod čarou 40, s. 352 a s. 362 až 364. V témže smyslu viz rozsudek Sunstein, uvedený v pozn. pod čarou 39.
57 – Rozsudek Schmidberger, uvedený v pozn. pod čarou 10, body 82, 89 a 93.
58 – Rozsudek Komise v. Francie, uvedený v pozn. pod čarou 35, bod 34.
59 – Existují však situace, ve kterých právo Společenství neponechává žádný prostor nebo jen velmi malý, jako např. ve věci Angonese (která se týkala zjevné diskriminace bez jakéhokoli náznaku přijatelného odůvodnění).
60 – Rozsudek Defrenne, uvedený v pozn. pod čarou 38, body 24 až 26.
61 – Rozsudek ze dne 15. července 1963, Costa v. ENEL, 6/64 Recueil, s. 585, a rozsudek ze dne 9. března 1978, Simmenthal, 106/77, Recueil, s. 629.
62 – Viz obdobně spojené rozsudek ze dne 5. března 1996, Brasserie du Pêcheur a Factortame III, spojené věci C‑46/93 a C‑48/93, Recueil, s. I‑1029, bod 22; rozsudek ze dne 19. listopadu 1991, Francovich a další, spojené věci C‑6/90 a C‑9/90, Recueil, s. I‑5357; a rozsudek Courage, uvedený v pozn. pod čarou 31.
Celý příspěvek

úterý 22. května 2007

Něco na odreagování aneb informovaný souhlas ...

Jelikož teď zrovna nemám čas na nijak složité příspěvky a přesto bych chtěl dostát své blogerské "povinnosti", alespoň čas od času sem něco přidat, tak bych navázal na některé "volnější" posty - ať už mé či spolublogerů - (např. euroovečka, Zlatovláska nebo AT&T History Lesson), které se sice možná snaží na "něco" upozornit, ale jejichž hlavní účel spatřuji ve snaze pobavit. :o)

To platí i nyní, když odkazuji na krátký, vtipný a přitom s právem a právníky související šot na atomfilms.com. Nazvaný "Consent" a opravdu je o tom, co všechno může vlastně informovaný souhlas obnášet :o)) Z jiné stránky se na něj lze koukat též jako na šot ilustrující, co všechno by také hypoteticky mohli právníci dělat ...

Příslušný krátký film (cca 6 min - plus krátká reklama před ním) lze shlédnout zde. Celý příspěvek

pondělí 21. května 2007

Jak hodnotit právnické fakulty v České republice?

O možném srovnávání právnických fakult v ČR jsme na Jiném právu již diskutovali v reakci na žebříček, který zveřejnily Lidové noviny. Jak už psal Zdeněk Kühn a v reakci na jeho příspěvek i mnozí diskutující, žebříčku lze vytknout mnohé. Přesto však může plnit jednu pozitivní funkci - upozornit na silné a zejména slabé stránky jednotlivých fakult. K tomu je však třeba srovnávat podle vhodných kritérií.

Jistě nelze jednoduše převzít kritéria, která používá patrně nejznámější žebříček právnických škol ve Spojených státech: US News Rankings. Mnohé informace nejsou v ČR dostupné (například uplatnění absolventů nebo jejich průměrný plat v určitém období po absolvování), jiné u nás nejsou ani relevantní (například úspěšnost studentů u zkoušky, na základě které jsou přijímáni na školu – Law School Admission Test). Přesto si myslím, že určitá kritéria by nalézt možné bylo.

V tomto příspěvku přináším návrh některých z nich. Nejsou pouze z mé hlavy a s některými přišli Michal Bobek, Zdeněk Kühn a Tomáš Němeček v e-mailové komunikaci, kterou jsme na toto téma vedli. Nejedná se o žádná dogmata a v diskusi se jistě projeví slabiny mnohých z nich, to je však cílem tohoto příspěvku: dospět k měřítkům, podle kterých lze právnické fakulty v České republice srovnávat (aniž by bylo hned nutné sestavovat žebříček, jenž skutečně může postrádat smysl v situaci, kdy u nás jsou pouze čtyři plnohodnotné právnické fakulty).

Níže tedy uvádím možná kritéria se stručným komentářem, proč je považuji za relevantní, spolu s jejich zápory, které mě napadají. Sběr dat pro mnohá z nich by teprve musely zavést samotné fakulty a v současné době podle nich nelze smysluplné srovnání provést. Přesto je však uvádím v naději, že se třeba někdy některá z nich inspiruje.

Kritéria jsou rozdělena do několika větších skupin:

1) Kvalita učitelů
Učitelé jsou nesporně jedním z nejdůležitějších faktorů, ovlivňujících kvalitu té které školy. Následující kritéria nerozlišují ostře mezi kvalitami člena fakulty jako pedagoga a jako vědce. Domnívám se, že se obojí do určité míry překrývá (ačkoliv samozřejmě nikoliv absolutně). Navíc, vymyslet objektivní a ověřitelná kritéria určující kvalitu učitele v jeho přístupu ke studentům, se mi zdá (téměř) nemožné.

a) Publikační výstupy:
Zde je třeba velké obezřetnosti. Nelze pouze bezduše počítat „čárky“, které mnozí akademici na českých fakultách mají, ale podívat podrobněji, co se za těmito čárkami skrývá. V tomto směru je třeba přehled publikační činnosti pracovníků PF UK naprosto nedostatečný, jelikož nerozlišuje mezi jednotlivými druhy vědeckých publikací (někteří akademičtí vykukové dokonce např. prodávají jednotlivé kapitoly své učebnice jako samostatné články...). V tomto směru mají podle mého názoru největší váhu tyto publikace:

- monografie vydaná v zahraničí
- učebnice vydaná v zahraničí
- zahraniční (impaktovaný) časopis; impakt faktor je však nutno nepřeceňovat: z nějakého (mně neznámého) důvodu jej některé vynikající právnické časopisy nemají (např. European Law Review); nemá ho ani většina právnických periodik vydávaných v USA
- příspěvek v zahraničním sborníku
- monografie vydaná v ČR
- učebnice vydaná v ČR
- příspěvek v domácím časopise nebo sborníku

Monografií vydanou v zahraničí se může pochlubit (pokud vím) z českého prostředí málokdo. Víte vlastně o někom? (Viktor Knapp, Pavel Holländer?) Monografie jsou považovány za vrchol publikační činnosti. Jako takové je nutno je striktně oddělovat od učebnic, které jsou méně náročnými texty, jež pouze shrnují poznání daného oboru, nikoliv jej posouvají dále. Na tento rozdíl se u nás dost často zapomíná.

Stejně tak je třeba rozlišovat publikaci v časopise, kde příspěvek musí projít konkurencí s ostatními a často velmi náročným recenzním řízením, od příspěvku do sborníku, jenž je mnohdy založen na osobních kontaktech, popřípadě vyplývá z účasti na konferenci. Tento rozdíl je u českých příspěvků setřen (podle mě od určité úrovně, tj. po dosažení určitého „renomé“ recenzní řízení neprobíhá, popř. pouze formálně).

Nakonec poznámka k zahraničí: pokud má „zahraničí“ signalizovat vyšší kvalitu a konkurenci, přimlouval bych se za to, aby za zahraničí bylo považováno EU 15 a USA. Stejně tak je třeba dávat pozor na publikace, které se jako zahraniční pouze tváří (např. výstupy z konferencí pořádaných doma, kde však byla jednacím jazykem angličtina; je jistě hezké, že přispěvatelé osvědčili znalost cizího jazyka; považovat však jejich příspěvek za zahraniční jistě nelze).

b) Citovanost:
Sám jsem zde na Jiném právu upozorňoval na úskalí tohoto faktoru (např. samocitace, citace kolegů, popřípadě nadřízených akademických pracovníků). Přesto mají citace určitou vypovídací hodnotu o relevanci produkce akademika pro obor, kterému se věnuje.

c) Účast na zahraničních/domácích konferencích, přednášky na jiných univerzitách na pozvání:
Z důvodů uvedených výše bych za „zahraničí“ považoval pouze EU 15 a USA. Popřípadě by bylo vhodné mezi takto definovaným zahraničím a obecně pojímaným zahraničím rozlišovat.

d) Mobilita učitelů – dlouhodobější studijní pobyty na univerzitách v zahraničí:
Za „dlouhodobý pobyt“ bych považoval nejméně semestr. V Čechách je bohužel zvykem psát do biografií jako studijní pobyty i návštěvy knihoven jiných univerzit, popřípadě několikadenní konzultace s odborníky jiných univerzit. Pokud by tyto měly být brány v úvahu, pak se domnívám, že by to mělo smysl pouze v rámci separátní kategorie. Studijní pobyt podle mého názoru má sloužit k opravdovému rozšíření obzorů dotyčného akademika, nasání jiného prostředí; jen taková zkušenost může pak sloužit k významnějšímu obohacení prostředí domácího.

e) Výstupy z výzkumných záměrů:
U tohoto kritéria pochybuji o jeho větší vypovídací hodnotě. Zdá se mi, že se v ČR pod „výzkumný záměr“ schová prakticky cokoliv, přičemž je výstupem publikace, jež je příkladem typické „čárky“: nikdo ji nečte a vlastně ani nepotřebuje. Nebo je to jinak? Kde lze tyto výstupy hledat?

f) Hodnocení studentů:
Pokud to jakákoliv fakulta myslí vážně se zlepšováním kvality výuky, měla by zavést dotazníky a hodnotící listy, pomocí kterých by se sami studenti mohli vyjadřovat ke kvalitě svých učitelů. Dělá to v současné době některá?

g) Hodnocení kolegů a jiných respektovaných odborníků z právnických profesí:
Vzhledem k uzavřenosti a „rybníčkoidnosti“ českého právnického prostředí mám své pochyby, nicméně: proč to nezkusit, rozeslat mezi odborníky dotazník: koho považujete za největšího odborníka v oboru občanského práva? Dotázaný by mohl uvést třeba tři jména. Klíčová by byla reprezentativnost respondentů (jejíž nedostatek byl právem vytýkán anketě Tomáše Němečka o nevlivnějšího českého právníka).

h) Otevřenost a prostupnost: počet docentů mladších 40ti let a profesorů, mladších 50ti let:
Vzhledem k tomu, že jmenovaní do těchto akademických hodností rozhodujícím způsobem určuje vědecká rada fakulty, ohánět se prostým počtem profesorů či docentů daného oboru nemá velký význam. Mnohem více však o fakultě může vypovídat to, do jaké míry propouští do vyšších akademických pater mladší pedagogy a právní vědce.

2) Studijní podmínky a studijní program
V rámci těchto kritérií je důraz kladen na možnost samostatného růstu studenta a zejména pak jeho možnost obohatit se studiem v zahraničí. Ta se mi jeví klíčová za současného stavu, kdy považuji právnické vzdělávání v ČR za nevyhovující. Pokud vím, mnozí zaměstnavatelé rovněž ke studiu v zahraničí přihlížejí při výběru svých budoucích zaměstnanců.

I zde jsou mezery, které však v rámci vypracovávání dotazníku není možné podchytit: např. to, jakým způsobem fakulta integruje studenty, kteří se vracejí z programu Erasmus: započítá jim v zahraničí absolvované předměty? Vyjde jim vstříc s absolvováním studijních povinností po návratu (např. flexibilita se zkouškovými termíny).

Promítnuta jsou i kritéria „materiální“: kolik pozornosti je věnováno jednotlivému studentovi? Opět: jedná se čistě o formální kritérium; napadne Vás lepší?

a) Nabídka výběrových/volitelných předmětů

b) Počet předmětů v cizím jazyce

c) Výuka cizích jazyků – kolik + hodinová dotace

d) Zahraniční spolupráce – počet studentů, kteří studují v zahraničí

e) Poměr celkového hodinového úvazku učitelů/počet studentů

f) Počet knih v knihovně, dostupné databáze (Westlaw, Hein On-line, Kluwer atd.)

3) Kvalita studentů:
a) Úmrtnost studentů během studia:
Nevím nakolik je úmrtnost studentů během studia vypovídající o jejich kvalitě, lepší kritérium mě však nenapadlo. Úskalím je, že lze na toto kritérium nahlížet ze dvou stran: buď odrážející neschopnost přijatých studentů přizpůsobit se náročným podmínkám výuky (a zároveň tedy odrážející „náročnost“ fakulty) nebo odrážející nízkou kvalitu vyučujících a péče fakulty o studenty vůbec, která je bere jako materiál ke zkouškám.

b) Úspěšnost v právnických soutěžích:
Moot courty (např. European Law Moot Competition, Central and Eastern European Moot Court Competition, The Philip C. Jessup International Law Moot Court Competition atd.), studentské vědecké práce…

4) Uplatnění absolventů
a) Zaměstnání absolventů (např. průměrný plat 5 let po dokončení studia)

b) Absolventi studující v zahraničí:
Ideální by samozřejmě bylo vzít v potaz všechny špičkové univerzity jak v Evropě, tak za oceánem, problémem by však byl sběr dat. Kompromisem by bylo podívat se na stipendisty Fulbrightova programu. Ten umožňuje studovat na špičkových právnických školách v USA, přičemž jsou informace o stipendistech snadno zjistitelné. Do budoucna by však samy fakulty měly sledovat, kde se uplatňují jejich absolventi, třeba jen kvůli kontaktům, které jim tito absolventi mohou přinést.

Jak jsem psal výše, jedná se o podnět k diskusi, nikoliv o hotový soubor kritérií. Jelikož se nepohybuji v českém akademickém prostředí, u mnohých nevím, zda by je bylo možné nějakým způsobem zjistit z otevřených zdrojů. Kromě Vašich námětů a připomínek ke kritériím (včetně návrhů zcela nových) Vám budu vděčný i za informace, kde potřebné údaje získat.

UPDATE: Ještě doplňuji, že bezprostředním podnětem k sepsání tohoto příspěvku byl e-mail od kolegy z olomoucké Právnické fakulty Roberta Zbírala, který se velmi kriticky vyjadřoval k některým z výše uvedených kritérií (v reakci na dotazník, jenž jeho fakultě zaslal novinář Tomáš Němeček a jenž vycházel z některých zde uvedených kritérií). Velmi Robertovi Zbíralovi děkuji za to, že mě tak konečně přiměl k sepsání toho příspěvku, a těším se na jeho příspěvky do diskuse.

_______________________
Užitečné odkazy:
Stránky Briana Leitera, který se různým hodnocením právnických škol v USA dlouhodobě zabývá.

Symposium o hodnocení právnických škol v USA pořádané Indiana Law Journal.
Celý příspěvek

neděle 20. května 2007

Diploma in English and European Union Law

V letech 2007 – 2009 bude při Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze probíhat další kolo kurzu Diploma in English and European Union Law, který pořádá Institute of Continuing Education, University of Cambridge ve spolupráci s Centre for European Legal Studies, Faculty of Law, University of Cambridge.

Základní informace o kurzu naleznete zde.
Zde je ke stažení přihláška.



Jedná se o dvouletý kurz, rozdělený do osmi modulů (English Legal System and English Constitutional law; Contract Law and Practice I /II; Criminal Law; An Introduction to the law and institutions of the European Union; Tort and Proprietary rights; The substantive law of the European Communities (free movement of goods and people and competition law); The law of Business Associations; International Trade Law). Jak vyplývá z názvu modulů, kurz je zaměřen na anglické právo (cca ¾ předmětů), doplněné o některé otázky práva Evropských společenství. Kurz je založen na samostudiu, tedy samostatnému čtení a přípravě ze strany studentů. To je doplňováno semináři a tutoriály jednou měsíčně. Úspěšným absolventům kurzu je po dvou letech udělen diplom Cambridžské univerzity.

Já mohu tento kurz vřele doporučit všem, kdo mají zájem o nahlédnutí do anglického a evropského práva a v neposlední řadě zlepšení svého písemného projevu a argumentace v angličtině. Domnívám se, že kurz je vhodný především pro studenty magisterského studia, zajímavý však může být i pro postgraduanty a již praktikující právníky. Mne osobně v šerém dávnověku (1999 – 2001) tento kurz pomohl zůstat na právnické fakultě a studovat právo, protože po prvním ročníku na PF UK jsem o výběru předmětu svého vysokoškolského studia vážně pochyboval.

Upozornění: Jedná se o kurz placený. V případě tohoto kurzu však neplatí typicky české vnímání „co je placené = „dávačka““, tedy že každý, kdo si zaplatí, absolvuje a dostane diplom. Kurz je časově náročný a vyžaduje četbu a předkládání písemných prací (esejů), které, pokud nejsou dostatečně kvalitní, jsou vráceny k přepracování. Nevím, jaká je úspěšnost účastníků kurzu v posledních letech, ale v letech 1999 – 2001, kdy jsme kurz absolvovali s Honzou Komárkem, jej z přihlášených 50 lidí dokončilo méně než 20.
Celý příspěvek