pondělí 30. dubna 2007

Čteníčko od Komíka

Inspirován profesorem Levinsonem z blogu Balkinization, dovolím si upozornit na trochu čtení z Oxfordu:

Přehled judikatury Soudního dvora s krátkými anotacemi rozhodnutí C-355/04 P Segi a další v. Rada (o něm jsem blogoval minulý týden zde), C-338/04, C-359/04 a C-360/04 Placanica (který by si měli přečíst zejména naši zákonodárce, kteří přijímali loterijní zákon) a konečně C-432/05 Unibet (pro fanoušky procesního práva). Přehled vyjde v č. 5 letošních Soudních rozhledů.

"Středa v Oxfordu" - můj příspěvek do rubriky "Jeden den" časopisu Respekt (přístup pro předplatitele). Tedy netuším, proč jej nazvali "středa" v Oxfordu, když jsem se snažil přiblížit jedno únorové úterý, ale snad pobaví (a urazí jen někoho).

A nakonec finální verze článku, který zde inzeruji od počátků Jiného práva: "In the Court(s) We Trust?" On the need for hierarchy and differentiation in the preliminary ruling procedure, který vyjde v srpnovém nebo říjnovém European Law Review. [SSRN]. Nakonec jsem se rozhodl změnit název celého článku (inspirován Zdeňkovou radou), abych nezpochybnil (pouze) autoritu Soudního dvora, ale spíše (ne)oprávněnost naší víry v evropské soudy. Konečná verze článku je podstatně kratší než ta původní, což vůbec není článku na škodu. Většina textu zmizela z poznámek pod čarou, o kterých se chystám napsat další díl nekonečného seriálu "Publikuj nebo zemři".
Celý příspěvek

neděle 29. dubna 2007

Listina práv EU - reakce na Zdeňkův post

Díky Zdeňkovi za to, že zvedl rukavici a snažil se zareagovat ve svém postu na moje pochybnosti o potřebnosti přijímání Listiny základních práv Unie, které jsem vyjádřil v reakci na jeho rozhovor pro časopis Respekt. Přesto mě jeho odpověď úplně neuspokojila a já se pokusím vysvětlit proč (přičemž přiznávám, nemám na Listinu kategorický názor a nebyla by pro mě důvodem odmítnutí nové, „postústavní“ smlouvy, o které se nyní jedná; spíše si však myslím, že ne všechny argumenty, uváděné v její prospěch, jsou tak přesvědčivé, jak se zdají být). Omlouvám se také za to, že to bude poněkud delší - především fanouškům Michalových kulinářských vyprávěnek :-)

Úvodem se pokusím korigovat některá ze Zdeňkových tvrzení:

K bodu 1 - „Shrnutí současného stavu“:
Ve svém příspěvku jsem neřekl, že přijetí Listiny nezpůsobí revoluční změnu, spíše jsem vyjadřoval svůj nesouhlas s názorem, že by Listina byla potřeba, aby v EU existoval jednotný standard ochrany lidských práv namísto situace, kdy by národní soudy mohly aplikovat svoje vlastní katalogy - což byl argument zmíněný Zdeňkem v rozhovoru, který jsem komentoval.

Naopak, myslím si, že přijetí Listiny může přinést významné změny, týkající se především institucionálního rámce ochrany lidských práv EU a evropské ústavnosti obecně. (Výše uvedené Zdeňkovo tvrzení bylo však spíše nešťastnou novinářskou zkratkou než názorem, o kterém bych si myslel, že jej Zdeněk někdy zastával).

K bodu 2 – „Nová Listina základních práv Unie“:
Podbody (1) a (2):
Jak Zdeněk určitě ví, rozsah aplikace UNIJNÍHO standardu ochrany lidských práv se neomezuje pouze na situace, které si představíme jako „implementaci“ unijního práva (klasicky když vnitrostátní orgány aplikují nařízení, nebo zákonodárce transponuje směrnici). Unijní standard se použije i v případě, kdy se členský stát odchyluje od společných pravidel ovládající vnitřní trh (viz rozsudek ERT).

Nechci tady rozvádět argumentaci, kterou za mě činí třeba J. Weiler („Fundamental Rights and Fundamental Boundaries: On Standards and Values in the Protection of Human Rights“, in The Constitution of Europe, CUP 1999, 102-129), proč to je problematické. V zásadě ale jde o situaci, kdy členský stát činí vlastní politickou volbu, v rámci diskrece, kterou mu ponechává unijní právo prostřednictvím derogačních ustanovení a tato politická volba je v důsledku rozsudku ERT omezena unijním lidskoprávním standardem. Tvrzení o tom, že Listina nijak neomezuje svobodnou volbu členského státu tam, kde by ji jinak měl, tedy není úplně pravdivé (ačkoliv uznávám, tohle nevyplývá ani tak z Listiny samotné jako spíše z výkladu rozsahu situace, kdy členský stát implementuje unijní právo).

Podbod (4): Myslím, že přestože článek II-113 odkazuje na vnitrostátní lidskoprávní standardy a Úmluvu jako interpretační zdroje pro určení konkrétního obsahu jednotlivých práv definovaných Listinou, jedná se o kvalitativně novou situaci, která podle mě není zcela žádoucí. Se skutečně komparativním výkladem (který by ESD prováděl explicitně) to není žádná sláva ani teď. Nyní má ESD k dispozici explicitní katalog a já se domnívám, že jeho vůle k „autonomnímu výkladu“ tohoto katalogu, s pouze formálním přihlédnutím k vnitrostátním standardům, bude ještě větší než teď. To má spojitost i s institucionálním rámcem, o kterém píši níže.

A teď k jádru celé diskuse: je Listina potřebná? (a já dodám: je žádoucí?)

Listina a ústavní pluralismus
Předem ještě učiním výhradu: ne všechny námitky proti Listině směřují z tábora, který Zdeněk označil jako „suverenisty“ (jedním z pochybovačů je například J. Weiler). Vůbec si myslím, že používání nálepek (jako například v jurisprudenci) je v mnoha případech kontraproduktivní. Rád bych tedy vyjádřil svoji víru, že mě moje pochybnosti o Listině nezařadí do žádného tábora, ať už je jeho nálepka jakákoliv (tedy možná k „radikálním pluralistům“, kam mě nedávno zařadil Julio Baquero Cruz; k nim se ale hlásím :-)

Listina do značné míry omezuje prostor pro ústavní pluralismus, který (velmi zjednodušeně) znamená, že na stejné otázky v rámci unijního právního prostoru existuje více odpovědí, které mají rovnocennou platnost. Jinými slovy, stejně jako ESD o komunitárním právu říká, že má přednost, ústavní soudy (včetně našeho) k tomu říkají, že tato přednost má své limity definované vnitrostátní ústavou. Ústavní pluralismus může mít významnou hodnotu: je kontrolním mechanismem pro kontrolu toho, co dělá nadnárodní úroveň (zejména ESD). V této hodnotě pluralismu spočívá také moje výhrada proti Listině, kterou se zde pokusím konkrétněji formulovat:

Pokud totiž bude vázána EU Úmluvou (namísto aby přijímala vlastní Listinu), přes všechny problémy, které štrasburský systém má, to bude mít výhodu, že ESD nebude mít jurisdikční exkluzivitu při určení toho, co je standard ochrany určitého práva. Jedná se možná o jemný rozdíl oproti stavu, kdy bude jeho výklad Listiny podléhat korekci ze strany štrasburského soudu, který bude výklad Listiny kontrolovat Úmluvou, rozdíl to však podle mě je. Obdobný „institucionální“ argument platí i s ohledem na to, že za současného stavu jsou plnohodnotnými soudy institucionálními aktéry pro určení konkrétního obsahu určitého práva i národní soudy. S Listinou bude jejich perspektiva pouhým „interpretačním vodítkem“.

Listina a evropská identita
Některé z příkladů, které Zdeněk uvádí, platí i pro standard Rady Evropy – např. zákaz trestu smrti. Cítím(e) se být součástí nějaké smysluplné pospolitosti s Rusy, poněvadž trest smrti stejně jako my díky Úmluvě nemají?

Ty ostatní (třeba zákaz diskriminace, tak jak je uplatňovaný v EU) – myslím, že je diskutabilní, zda se prosadil tím, že jej vynucuje přímo ESD, nebo díky tomu, že má v tomto směru EU účinnou, konzistentní a dlouhodobou politiku. Politika skutečně může stát za pocitem sounáležitosti mezi Evropany (myšleno občany Unie), nikoliv však to, že s těmito právy můžu chodit k soudům.

Pro mě je evropská identita něco jiného: že nejsem v Unii nikde cizincem. Ten pocit ale nebudují moje základní práva, nýbrž to, co Unie několik desetiletí dělá. (I když jsou moje vynutitelná individuální práva instrumentální k tomu, aby se právo Unie skutečně uplatňovalo; samy o sobě však nejsou tím, co evropskou identitu buduje - jsou zkrátka až druhotná).
Celý příspěvek

sobota 28. dubna 2007

Miért nem mentem feleségül Hufnágel Pistihez!

Stalo se milým zvykem, že jednotliví bloggeři informují o inspirativních konferencích, jichž se zúčastnili. I já jsem chtěl vytěžit svou návštěvu na VIII. Annual Conference on ICT Law: New Challenges of Data Protection in Europe, která se konala 20. dubna v maďarské Pećsi, kam jsem se dostal péčí Radima Polčáka (budiž mu zde zvolán dík a hlavně hold jeho „boží“ přednášce o paradoxech ochrany osobních údajů; ze střetů subjektivní povahy zájmů, jež chráněny být mají, a objektivního vymezení údajů, jež chráněny jsou, mi jde dosud hlava kolem...Rád bych ostatně využil této příležitosti, abych zveřejnil Radimův zásadní osobní údaj, a to je délka jeho palce: 58 mm. Kdo prý přijde na způsob, jak tento citlivý osobní údaj zneužít, vykoleduje si zase Radimův obdiv. Tento blog je zkrátka do značné míry postaven na koloběhu obdivu...). Kdykoli jsem ale začal psát o aktuálních problémech moderní společnosti Velkého bratra, padla na mě podivná paranoidní tíseň, takže je nyní adresář, kam schovávám koncepty svých jinoprávních příspěvků, zahlcen publikačními torzy končícími v šifrách a rozechvělých tečkách na konci...
.... .. . .....
. ......... . ...... ..
.. .. .. .

O jednu inspiraci z Právnické fakulty Univerzity v Pécsi (https://www.law.pte.hu/?lap=introduction&lang=en) bych se ale přeci jen rád podělil. Je to malichernost. Alespoň na první pohled. Ale potěší. Tamní přednáškové místnosti nejsou totiž číslovány ani arabsky, ani římsky, ani jakkoli jinak neosobně, nýbrž naopak osobně – každá nese jméno jedné významné osoby z dějin fakulty (zapomněl jsem k lokalizaci konference ostatně podotknout, že se konala v místnosti Irk Albert!). Největší přednášková místnost je tak například pojmenována po tamním stěžejním romanistovi Oriási Nándorovi, děkanu fakulty v letech 1944-46, který byl mimochodem v době smrti ve svých 106 letech i nejstarším Maďarem (kdo by se ostatně zajímal o životopisná data jmenodatných velikánů, najde před každou místnosti jejich stručný medailonek – koho by o velikosti profesora Oriáse Nándora nepřesvědčil popisek tohoto znění: „Oriás Nándor 1886-1992, a római jog pécsi professzora“…?)

Když jsem tuto popisku viděl, mimoděk jsem si představil, jak by užití této zvyklosti asi dopadlo u nás. O výsledku na pražské fakultě nemohu sloužit, snad si jen představuji spory mezi studenty volajícími po přednáškách jedině v místnosti Viktora Knappa a studenty brojícími proti tomu, že by se měli v Knappově stínu učit například ústavní právo… Tak si radši v duchu pojmenovávám místnosti domácí brněnské fakulty a doufám, že bychom tento chvályhodný zvyk okořenili špetkou domáckého tepla a na místo „pamětní místnosti Františka Weyra“ měli třeba „Weyrárnu“. A už se mi rozjíždí fantazie směrem k budoucí výuce jazyků v „Karel Engliš class“, přemýšlím, jak by vypadal sofistický moot court ve „Filipice“, výuka občanského práva procesního v „Macuriu“ či děkanát přejmenovaný jednou z piety na „Vlččí hnízdo“…
Dobrou noc a omlouvám se, pokud byly poslední věty nebrněnským čtenářům nesrozumitelny. Komukoli, kdo správně přeloží titulní větu tohoto maďarského příspěvku, rád zašlu dešifrování s osobním věnováním.


Celý příspěvek

Lustruji, lustruješ, lustrujeme aneb Geremek vrací úder

Polskem posledních týdnů hýbou lustrace. Nový zákon, který schvál Sejm pod taktovkou bratrů Kačátek ukládá všem veřejně činným osobám (odhaduje se, že se to týká 400 – 700 tisíc osob, mimo jiné profesorů vysokých škol, úředníků, politiků, ale také novinářů) podepsat do měsíce po doručení deklaraci, že za komunismu nespolupracovali s polskou státní bezpečností. Pokud tak neučiní, tedy předepsanou deklaraci nepodepíší a neodevzdají polskému institutu paměti národa, tak ex lege (!) ztrácí svůj mandát/pozici. Ono je technicky řečeno jedno, zda prohlásí, že spolupracovali či nespolupracovali – razantní (právní) sankce hrozí pouze za neodevzdání. Je ale jasné, že pokud by deklarovali, že spolupracovali, přijde sankce neprávní. Jediné, co reálně zbývá, je tedy podepsat, že nespolupracovali.

Poláci brblají, ale svá prohlášení zatím odevzdávali. Minulý týden při Honzově návštěvě Evropského univerzitního institutu jsme mluvili s prof. Wojciechem Sadurskim zrovna těsně poté, co z obálky z Polska vylovil právě lustrační formulář, který mu přeposlala jeho asistentka na Varšavské univerzitě. Prof. Sadurski zmiňoval, že celá akce rozpoutala v Polsku nevídaný hon na čarodějnice a dává polské vládní garnituře účinný nástroj, jak likvidovat opozici: v podstatě jim stačí vzít si odevzdané čestné prohlášení, které samozřejmě bude v 99, 99 % negativní, tedy daná osoba prohlásí, že nespolupracovala, a začít se hrabat v archivech polské státní bezpečnosti. Však ono se dříve nebo později něco najde.

Nový zákon byl napaden před polským Ústavním tribunálem. Ten svolal na 9. – 11. května nebývale dlouhé (třídenní) veřejné slyšení. Spekuluje se, že ÚT zákon zruší pro jeho neústavnost. Otázka je, zda to stihne včas: jak jsem zmiňoval, pokud daná osoba prohlášení do měsíce od doručení formuláře neodevzdá, ztrácí ex lege mandát. ÚT, i kdyby byl seberychlejší, nestihne rozhodnout předtím, než drtivé většině lidí uplyne měsíční lhůta. Pokud by prohlášení odevzdali a ÚT následně zákon zrušil, tak ke „škodě“ již došlo: prohlášení již bude existovat a následně se dá vždy poukazovat na to, že daná osoba lhala.

Do této nikterak klidné situace vstupuje Bronislaw Geremek (jeden z bývalých vůdců Solidarity, porevoluční polský ministr zahraničních věci, nyní poslanec Evropského parlamentu). Ve včerejším vydání Le Monde vyšel na titulní straně jeho komentář, který si s ničím nezadá se Zolovým „J´Accuse“. Geremek zde vysvětluje, proč odmítne podepsat požadované lustrační prohlášení. Postup současné polské vlády přirovnává k tomu, co prožil za stalinismu a odmítá Orwellovské „ministerstvo pravdy“ a „polici svědomí“. V podstatě se jedná o výzvu k občanské neposlušnosti. Na Geremka se totiž povinnost odevzdat osvědčení vztahuje: pokud tak neučiní, ztrácí ex lege volitelnost do Evropského parlamentu a tím i svůj mandát poslance EP.

Akce vyvolala reakce. Za Geremka se postavil celý (vzácně jednotný) Evropský parlament a jeho jednotlivý členové se začali předhánět v tom, kdo dřív odsoudí Polsko. Daniel Cohn-Bendit, známá postava ze studentských bouří let 60tých a nyní poslance EP za zelené v nejlepší tradici Asterixe prohlásil, že ti Poláci se už úplně zbláznili („Ils sont devenues fous, ces Polonais!“). Začíná se diskutovat o možnosti suspense hlasovacího práva Polska v Radě EU. Nejzajímavější kapitolou pak bude další osud Geremka jako poslance EP: uplynula mu lhůta pro odevzdání čestného prohlášení a podle polského práva ztratil volitelnost do EP. Předseda právního výboru EP se ale nechal slyšet, že se nedomnívá, že by Poláci mohli zbavit Geremka mandátu a že bude bránit nezávislost Evropského parlamentu. „Polská“ otázka se nyní dokonce přelila i do francouzské prezidentské kampaně, kde oba kandidáti do druhého kola Geremka podpořili a žádají intervenci Evropské unie proti Polsku (bude křížová výprava?).

Nejzajímavější bude samozřejmě dohra v Polsku samotném. K aktu občanské neposlušnosti a k odmítnutí podpisu se zdá se připojují další lidé, mimo jiné kupříkladu Tadeusz Mazowiecki, první premiér postkomunistického Polska a další „těžké“ váhy. Debata o lustračních prohlášeních zmítá i největší polskou univerzitou, Univerzitou ve Varšavě, kde rezoluce akademických senátů stíhají otevřené dopisy profesorů atd. Kolik kostí a kostlivců mají Poláci ve skříni? A kolik jich tam máme my?
Celý příspěvek

pátek 27. dubna 2007

Je Listina základních práv EU potřebná?

Jan Komárek se pokusil rozproudit debatu o Listině základních práv EU. Můj nesouhlas k diskusi nepramenil ani tak z toho, že bych to nepovažoval za téma, spíše jako z toho, že jsem nechtěl diskutovat na platformě mého rozhovoru v Respektu, který nutně vychází ze žurnalistických zkratek. Nicméně plně s Janem souhlasím s tím, že Listina je velké téma, a stojí za to pokusit se rozproudit o ní seriózní diskusi. Zkusme to tedy. Opravdu je přijetí Listiny zbytečné, a dokonce nepřijatelné, jak se zdá z nejaktuálnějšího stanoviska české vlády?
Celý příspěvek

K čemu jsou české parky?: aneb krátké májové zamyšlení

Ve čtvrtek jsem chtěl využít pěkného počasí, takže jsem se vypravil se studenty ze svého volitelného kursu na právnické fakultě v Praze do zahrady U Lužického semináře na Malé Straně. Zahrada je podstatně příjemnější než neklimatizovaná budova na náměstí Curieových, navíc ve volitelném předmětu je jen asi deset studentů, takže vyrazit do přírody se přímo nabízí.

V zahradě jsme si logicky sedli na trávu, stejně jako řada turistů a maminek s kočárky. Po pár minutách výkladu, kdy jsme zrovna začínali rozebírat Bartonův test k evropské směrnici o důkazním břemenu, jsme ovšem byli z trávníku vykázáni městskými strážníky. Ti pak strávili následující dvě hodiny vyháněním nic netušících turistů a maminek s dětmi z trávy. Protože mám v kursu vedle Čechů též Francouze, Angličanku, Němce a Švédy, kteří v Praze studují v rámci výměnného pobytu, pražští strážníci se zasloužili o to, aby tito studenti poznali trošku blíže naše mravy. Všichni se shodli, že něco obdobného by bylo v Londýně, Berlíně, Paříži nebo Stockholmu zcela nemožné.

Naši situaci jsme vyřešili prostě: sedli jsme si na lavičky, které jsme sešikovali k sobě, takže jsme vadili kolemjdoucím v pohybu po chodníku. Protože ale strážníci nebyli naprogramováni na akci na chodníku, pokračovali dál ve vyhánění maminek s kočárky, a nás, kteří jsme teď skutečně řadě lidí překáželi, si vůbec nevšímali.

Při odchodu jsem se na strážníky obořil, zda se nestydí potýkat se s maminkami s kočárky a se studenty. Jeden z nich mlčel, druhý nicméně odvětil, že je tu na žádost Městské části Praha 1, která jako vlastník parku žádné lidi na trávě nestrpí.

Tak přemýšlím, k čemu vlastně pražská tráva je. Pravděpodobně je, s prominutím, na psí hovno. Celý příspěvek

Tisková konference Soudcovské unie ČR

Prostřednictvím e-prava jsem nedávno narazil na záznam tiskové konference Soudcovské unie ČR, jehož hlavním tématem byla otázka zvýšeného používání nástrojů trestního práva v českém právním a společenském prostředí.

Videozáznam dané tiskové konference lze shlédnout zde.

Myslím, že ty úvahy jdou opravdu správným směrem. I mým dojmem je, že nástroje trestního právo by měly fungovat jako to, čím jsou, tedy ultima ratio. Místo toho se však z novin poměrně často dozvídáme o tom, jak v případě takřka jakéhokoli sporu jedna strana hrozí druhé trestním oznámením, ta to naoplátku vrací hrozbou trestního oznámení pro křivé obvinění a ještě něco návdavkam. Přitom po formální stránce jsou skutkové podstaty trestných činů dosti široké a takřka jakékoli protiprávní jednání se po nějaký ten trestný čin dá schovat, což pochopitelně "použitelnosti" trestních norem nahrává. Materiální znak trestného činu je přitom tak obecnou (a pro média nepolapitelnou kategorií), že je většinou prostě ignorován. Stranou ponechávám někdy účelové využívání nástrojů trestního práva a vyšetřovacích pravomocí orgánů činných v trestním řízení k "opatřování" důkazního materiálu pro obchodně či civilněprávní kauzy (i s tímto nešvarem se lze více či méně často setkat). Celý příspěvek

Umožňuje zákonná úprava psát disenty?

Dnes už asi málokdo pochybuje nad tím, že uplatňování disentů v rozhodovací činnosti (především) nejvyšších soudů je nadmíru zdravé a velmi osvěžující. Jak v případě disentů vůči výrokové části rozhodnutí, tak také ve vztahu k jeho odůvodnění, totiž soudci uplatněným disentem snímají masku anonymnosti a alibismu (kterou někdy tak rádi nosí), neboť zcela otevřeně přiznávají, že jejich rozhodování nebylo jednotné a že zvítězivší právní názor nebyl přijat jednoznačně, nýbrž skutečně až po velmi obtížném přemítání a zvažování různých argumentačních pozic. Tradiční obavy, že disenty oslabují autoritu soudů, považuji za zcela plané, protože z pozice účastníka řízení je určitě lepší a především korektnější, když trošku nakoukne pod pokličku úvah soudců a zjistí, že jeho věc byla skutečně rozhodována velmi pečlivě, že byly váženy rozličné argumenty a že se skutečně nejednalo o jednoduchou záležitost. Holt, právo prostě není přírodní věda, a zatímco jediné jablko, které nedopadne na ctihodnou hlavu fyzika sedícího přímo pod jabloní popře gravitační zákon, je právo nikoliv o kauzalitě, nýbrž o obtížném hledání spravedlivého řešení sporů, které ve většině případů vůbec nebývá jednoznačné.
V České republice se zatím disenty uplatňují pouze u Ústavního soudu, a to proto, že s nimi zákon přímo počítá. Domnívám se, že dosavadní zkušenost s nimi právě u tohoto soudu může rozptýlit většinu z tradičně prezentovaných námitek, proti nim vznášených. Osobně nepochybuji, že disenty se časem rozšíří i na další soudní instituce, a otázka proto stojí tak, zda je nutno čekat na změnu zákonné úpravy, anebo zda lze disenty začít uplatňovat fakticky již dnes. Stávající zákonná úprava (o. s. ř., tr. ř., s. ř. s.) totiž hovoří o tom, že soudy rozhodují v neveřejně v poradě, které se mohou účastnit pouze členové senátu a zapisovatel, a že se na tuto poradu vztahuje mlčenlivost. Domnívám se, že tuto úpravu lze vyložit dvojím způsobem.
První způsob výkladu vychází ze zásady, že rozhodování soudů je vrchnostenský akt veřejné moci, který je nutno vnímat velmi restriktivním způsobem a rozhodující soudci mohou činit jen to, co zákon výslovně umožňuje. Pokud tedy zákon disenty výslovně nepřipouští, překračovali by soudci jejich vyhotovováním svoji kompetenci. Navíc, jestliže je disent součástí rozhodnutí a jako takový je i doručován a publikován, odporuje jeho vyhotovování zásadě tajnosti hlasování. Jednoduše řečeno, jaký smysl má zalepovat protokol o hlasování, když se účastníci řízení a koneckonců i široká veřejnost z disentů následně stejně dozví, kdo jak hlasoval.
Druhý výklad, k němuž se osobně přikláním, lze opřít o skutečnost, že zákonná úprava výslovně nehovoří o tajnosti hlasování, nýbrž pouze o neveřejnosti porady. Z toho můžeme dovodit, že soudci jsou chráněni před jakýmkoliv ovlivňováním před a během hlasování, a to byť i jen přítomností dalších osob. Podpis protokolu o hlasování lze proto vyložit i jako jakýsi časový milník, dokdy je rozhodující senát absolutně chráněn před jakýmkoliv ovlivňováním, a od něhož následně již platí, že každé rozhodnutí se vyhlašuje veřejně. Jinak řečeno, po podepsání protokolu by se měla zvednout opona utajení a veřejnost by měla mít možnost vstoupit na pódium, do té doby okupované výhradně soudci.
Je přitom zjevné, že z praktického hlediska mohou mít disenty reálný smysl zřejmě jen u odvolacích a nejvyšších soudů, a to dokonce zpravidla výhradně u jejich větších senátů (ať již se nazývají velké, rozšířené, kompetenční, volební, konfliktní či azylové). Pojmově vyloučený je totiž disent u samosoudcovského rozhodování a obtížně představitelný je disent rovněž u senátů, složených většinově z přísedících. U klasických tříčlenných senátů se rovněž domnívám, že k disentům bude docházet pouze výjimečně, protože platí, že čím menší rozhodovací těleso, tím lze očekávat větší názorovou jednotu.
K případným obavám, že disenty mohou dodávat argumentační munici účastníkům řízení k podání např. ústavní stížnosti, bych opáčil, že síla soudního rozhodnutí není dána počtem hlasů, kterými bylo přijato, nýbrž přesvědčivostí argumentace. Dokonce tvrdím, že nejúčinnější budou takové disenty, které nebudou nikdy napsány. Tím mám na mysli způsob uvažování soudce, který – s vědomím možného disentu – bude zcela logicky chtít otupit argumentační sílu potencionálního „disidenta“ tím, že se vypořádá i s námitkami, které od něj očekává. Jinak řečeno, každý soudce by měl být názorově konzistentní osoba a jeho názory by proto měly být předvídatelné. Pokud tedy budu připravovat koncept rozhodnutí a vím, které osoby o něm budou rozhodovat, odradí mne právo disentu od pokušení prosadit svůj názor silově prostým hlasováním a naopak mne bude nutit k co největší argumentační vyztuženosti. Tím samozřejmě vzroste kvalita judikátu.
Kromě toho, možnost disentu by byla žádoucí i proto, že se v soudní praxi stále objevuje nešvar, za který považuji příliš silné postavení předsedy senátu. Velmi často se totiž z praxe, že rozsudek vyhlásí předseda senátu, dovozuje současně i jeho jakési výsostné právo s konečnou platností a třeba i bez konzultace s členy senátu formulovat odůvodnění. To považuji za velmi špatné, protože každé meritorní rozhodnutí je senátní dílo a jedná se o rozhodnutí soudu, nikoliv předsedy senátu. Pokud by se však v praxi prosadil názor o možnosti disentu, logicky by to muselo znamenat, že každý člen senátu by musel být podrobně seznámen s celým odůvodněním rozhodnutí tak, aby případně vůči němu mohl uplatnit disent.
Svoji úvahu končím tím, že stávající zákonná procesní úprava disenty nevylučuje. Čeká se proto jen na ten mírně aktivistický soud, který s nimi začne jako první. Který to asi bude?
Celý příspěvek

Jiný pánský klub?

Podívám se na seznam přispěvatelů Jiného práva: samý chlap. Podívám se na seznam nejbližších hostů Jiného práva: samý chlap. Prolétnu jména debatujících komentátorů: z drtivé většiny samý chlap.

Již delší dobu medituji nad tím, proč se z Jiného práva stal v podstatě pánský klub. Při zakládání blogu jsme pozvali k psaní příspěvků minimálně tři ženy (o nich vím bezpečně, možná, že někdo z ostatních stálých přispěvatelů oslovil další). Všechny v té či oné podobě odmítly. Stejným neúspěchem je zatím poznamenáno hledání dámských hostů Jiného práva. Pokud je k některému příspěvku připojen komentář podepsán ženským jménem, je to na vlajkoslávu (z posledních 100 komentářů na tomto blogu není jediný příspěvek podepsán ženským jménem, první je až na 127. komentáři a pak zase dlouho nic).

Proč? Vím bezpečně, že Jiné právo čte řada žen. Proč skoro žádná z nich nereaguje? Je Jiné právo jenom místem pro prsení mladých samečků a pro dokazovaní si, jak čeští muži (ne)jsou intelektuálně na výši? Teď bych zněl nerad jako záznam ze sjezdu sociálně-demokratických žen, ale je tohle výsledek strukturální nerovnosti a genderového ukládání rolí v české společnosti? Samečci dělají ty věci veřejné, tu veřejnou debatu, samičky to smějí jen z povzdálí pozorovat a (v lepší případě) obratně směrovat? Je stejný stereotyp už uložen i v rámci současných dvacátníků a třicátníků, tedy podle mých zkušeností věková kategorie, která nás čte nejvíce?

Není to škoda, přenechat veřejný prostor chlapům? Anebo ze mne zde již mluví odporný mužský paternalismus, který se (jako vždy) snaží ženám podstrčit, co by měly či neměly dělat? Má někdo smysluplné vysvětlení skutečnosti, že právní blogování (a to nejen naše, ale i mnoho blogů v ČR či zahraničí) je mužskou záležitostí? Jsou blogy jen pro ty, co si hráli s autíčky?
Celý příspěvek

Škola lidských práv

Public Interest Lawyers Association (PILA) pořádá tento rok již 9. ročník úspěšné Školy lidských práv, která se uskuteční ve dnech 23. – 28. září 2007 v Brně. Studenti právnických fakult v České republice mohou do 24. června 2007 podávat přihlášky elektronickou formou, tedy vyplněním tohoto formuláře a zasláním motivačního dopisu emailem. Níže přetiskuji základní informace o Škole, převzaté z internetových stránek PILA:

Nabízíme:
pětidenní intenzivní pracovní soustředění pro studenty 3. až 5. ročníků.
třídenní pokračovací setkání v Olomouci na jaře 2008
interaktivní metody výuky, které nenudí (argumentační cvičení, práce ve skupinách, analýza spisu, simulované procesy, hraní rolí, řízené diskuse apod.)
praktické zkušenosti právníků, kteří se dlouhodobě věnují lidskoprávní a environmentální problematice
večerní besedy se zajímavými odborníky z nevládních i státních organizací
sport, zábavu...
náklady na ubytování a stravování hradí organizátoři
potvrzení o absolvování Školy
možnost započítat dobrovolnickou práci do povinné praxe na fakultách


Požadujeme:
vyplněnou přihlášku a motivační dopis do 24.června 2007 účast na obou částech Školy (týden na konci září, tři dny na jaře) ochotu věnovat své právní znalosti a nově nabyté zkušenosti v rozsahu 70 hodin pro dobrovolnickou práci v nevládních organizacích, zejména při ochraně práv znevýhodněných skupin (obětem domácího násilí, diskriminace či nezákonného postupu policie, sociálně slabým apod.) a ochraně životního prostředí, a to ve spolupráci se zkušenými právníky nevládních organizací nevratný účastnický poplatek 500,-

Řešené případy se dotknou zejména:
ochrany proti diskriminací, práva na spravedlivý proces , práva na informace , práva na příznivé životní prostředí, ochrany žen a dětí proti týrání, právního postavení uprchlíků, práv duševně nemocných, ochrany menšin, práva na účast na správě veřejných věcí, mezinárodní ochrany lidských práv, práva EU

Na programu Školy se budou podílet:
právníci Ekologického právního servisu
právníci a psychologové Ligy lidských práv
soudci, státní zástupci, právníci kanceláře Veřejného ochránce práv
aktivisté a právníci nevládních organizací
vyučující právnických fakult
Celý příspěvek

čtvrtek 26. dubna 2007

La dolce vita florentského doktoranda – oxfordskýma očima


Blízko nebe (fakticky 11.600 metrů nad hladinou moře ve svištícím Airbusu) právě vstřebávám zážitky z návštěvy florentského Evropského univerzitního institutu (EUI), kde jsem si připadal (alespoň chvílemi) jako v ráji. Snad mi čtenáři našeho blogu odpustí, když se teď pustím do srovnávání dvou špičkových evropských univerzit a hlavně toho, jak se tam může psát doktorát (EUI fakticky univerzitou není, jedná se o institut postgraduálního studia, kde můžete absolvovat jednoroční master programme, Ph.D., nebo post-doc). Ale kdo ví, třeba je mezi nimi někdo, kdo právě přemýšlí, zda se vydat do krásné slunné Itálie, nebo do deštivého Oxfordu. „Státy“ ponechám tentokrát stranou, ale on nám z nich snad Petr Bříza zanedlouho také podá podrobnější zprávy…

První věc, která Vás jako vystresovaného oxfordského postgraduanta ve Florencii osloví, je všudypřítomná pohoda, řekl bych až líná ospalost, která z celého Institutu vyzařuje. Michal mě přivítal v Badii Fiesolaně, hlavní budově Institutu, kde mají krásný výhled na Florencii. Po výborném obědě jsme se uvelebili na terase a za příjemného rozhovoru hleděli na svět pod námi, ponořený do slunečního jasu a příjemných snad třiceti stupňů.

„Svět pod námi“ – myslím, že na Institutu není obtížné získat pocit, že patříte ke stejné elitě, jako rodina Medicejských, která má (respektive měla) vilu hned ve Vašem sousedství a výhled na Florencii stejný jako Vy. Tedy, ne že bych si stěžoval na výhled ze svého okna na somervillské koleji (a elitáře potkáte na Oxfordu také), ale Florencie, to je jiné kafe.

Apropos káva: na Institutu samozřejmě výborná. A jak rychle u ní člověk zapomene na jakékoliv psaní…

Co se mi na Institutu (během mého tentokrát velmi krátkého pobytu) velmi líbilo, byla relativní blízkost všech doktorandů. Ve Ville Schifanoiae (na obrázku), kde právníci sídlí, mají společnou místnost, kde mohou potit své doktoráty, namísto aby zůstávali v temnotách svých pokojů, jako tomu je zhusta na Oxfordu. Na Oxfordu, pokud nechcete (respektive pokud nevynaložíte určité úsilí), nemusíte potkat živou duši i několik dnů po sobě. Pamatuji se, že zejména na podzim jsem trpěl pocitem, že musím pracovat a pracovat a tak se mi skutečně stávalo, že jsem během týdne mluvil s lidskými bytostmi jen prostřednictvím Skypu. Že to není dobrá cesta k napsání vědecké práce, ale spíše k vystavení poukázky na cestu do blázince, jsem se přesvědčil, když jsem během své vánoční návštěvy domoviny křičel ze spaní v právnických termínech…

Teď ty nevýhody… Pohoda se snadno zvrhne v nicnedělání. Umím si živě představit (a podle Michalova vyprávění takové případy skutečně existují!), že florentský doktorand dorazí okolo deváté na Institut, dá si ranní kávu, zahledí se z terasy, případně zapovídá s kolegy a už je tu čas na oběd (kde se totéž opakuje – zapomněl jsem zmínit skvělé dezerty, které jídelna Institutu nabízí). Naproti tomu v Oxfordu můžete narazit na přísného školitele, který Vám zadává penzum toho, co máte v určeném termínu napsat a permanentně Vás tak žene do práce (podotýkám že můj takový není; v touze po pravidelném povídání s ním jsem však v průběhu posledních měsíců posílal produkty své práce každých čtrnáct dní).

Jedna z věcí, která činí Oxford tak skvělým místem, je pocit odpovědnosti, který k Vám učitelé chovají. Mají spoustu práce s vyučováním pregraduálních studentů. Na Oxfordu totiž probíhá vyučování cestou tzv. tutorials, kdy studenti píší práce, které pak s nimi učitel podrobně diskutuje. Samozřejmě to pro vyučujícího znamená nutnost studentské práce poctivě číst. Možná to je důvodem, že školitelé velmi rychle čtou i práce svých doktorandů. Zatímco v některých zemích (tuším, že takovými může být Francie nebo některé německé univerzity) školitel čte práci svého doktoranda až na samém konci jeho práce (tedy třeba i po několika letech) a mezi tím se ti dva vůbec nemusí setkat, v Oxfordu je psaní založeno na permanentním dialogu a setkávání.

Institut je podle vyprávění několika kolegů, které odtamtud znám, kdesi uprostřed. Je to možná dáno tím, že místní profesoři pocházejí z různých evropských univerzit, a tak se přístup ke studentům mísí. Můžete mít školitele, který čte vše, co mu pošlete, ale najdou se i takoví, ze kterých musíte komentáře ke svým pracím doslova páčit několik týdnů. To já zažívám pravý luxus – obvykle se s profesorem Weatherillem sejdu dva nebo tři dny po odevzdání části své práce.

Co mají obě místa (bohužel) společného je to, že Česká republika zřejmě nejeví zájem o větší uplatnění svých studentů na elitních evropských vzdělávacích institucích. Hloupé to je zejména v případě EUI, odkud se rekrutují nejen výborní akademici, ale především pracovníci evropských institucí, kde pak má samozřejmě příslušný členský stát větší vliv. Stačilo by přitom podepsat mezinárodní úmluvu, na které je Institut založen, a přispět do společného rozpočtu (částkou, která je v porovnání s výdaji, které se v ČR vynaloží například na automobily náměstků ministerstev, poměrně nízká). Stejně tak na Oxford (ani na jinou univerzitu ve Spojeném království) v podstatě v České republice neexistuje stipendium, které by Vám umožnilo tam studovat.

Možná to je ale záměr českých vlád: přinutí Vás tak soutěžit v konkurenci s celým světem o několik málo stipendií, které Vám daná instituce poskytne. V Michalově případě to bylo jedno jediné stipendium pro celý Institut, v případě Oxfordu to znamená být mezi čtyřmi úspěšnými z téměř osmi set uchazečů (kteří již prošli předvýběrem a byli přijati na Oxfordskou universitu). Jestli je to ale dlouhodobě výhodná taktika dosti pochybuji – zvlášť když si všímám, kolik na Institutu nebo Oxfordu studuje třeba Poláků. Možná by Česká republika udělala pro svoje „národní zájmy“ víc, kdyby nějaké to stipendium přihodila také…
Celý příspěvek

středa 25. dubna 2007

Hosté Jiného práva

A: „Byls dnes na Jiným právu?“
B: „Byl. Ale je to nuda, je tam zas jenom nějakej novej Bobek.“
A: „Nuda, nuda, šeď, šeď.“


Abychom minimalizovali hovory podobného typu v českých právnických domácnostech, rozhodli jsme se zpestřit stálý intelektuální substrát Jiného práva o další hlasy. Oslovili jsme proto zajímavé osobnosti ze světa českého a slovenského práva a pozvali je jako hostující přispěvatele na Jiné právo. Je nám ctí, že většina z nich skutečně nabídku přijala. Tyto osoby se na jeden měsíc stanou hosty Jiného práva. V průběhu tohoto měsíce se budou, stejně jako naši stálí přispěvatelé, dělit se čtenáři o své zážitky, myšlenky a dojmy ze světa Jiného práva.

Máme se věru nač těšit. Zatím si dovolím prozradit, že Jiné právo bude v nejbližších měsících hostit:

květen 2007: Vojtěch Šimíček, předseda senátu Nejvyššího správního soudu ČR a docent ústavního práva na Právnické fakultě Masarykovy univerzity v Brně;

červen 2007: Jiří Přibáň, profesor Právnické fakulty Univerzity v Cardiffu;

červenec 2007: Radoslav Procházka, docent Právnické fakulty Trnavské univerzity v Trnavě, bývalý zástupce Slovenské republiky před Soudním dvorem ES a Soudem prvního stupně.
Celý příspěvek

úterý 24. dubna 2007

O tempora, o mores

volám, pranýřuje muže menšího než Catilina, sám jsa pouhým stínem Ciceronova stínu.

V Lexikonu veřejného ochránce práv jsem se dočetl, že ani tato ikona českého právního světa se nestydí otevřít Blesk. I já přiznávám, že jsem vzal o víkendu do ruky bulvár. Jaké duševní hody! Tiskovina mi zprostředkovala příběh muže, který byl za jakýsi trestný čin odsouzen na nezanedbatelných pět let mj. k zákazu požívání alkoholických nápojů v restauracích. Vidina hospodských dýchánků bez oroseného půllitru je pro čtyřiadvacetiletého mladíka jistě noční můrou, ale, snad i s ohledem na obžalobu požadující nepodmíněný trest, abstinenci akceptoval - "Chtěl jsem se odvolat. Ne proti podmínce, ale proti tomu zákazu. Nakonec jsem trest přijal." Banální, zdá se. Ne tak úplně. Mladík totiž dodal "Respektovat ho ale nebudu, to vím jistě." ... "Každý chodí na pivo." ... "Navíc chodíváme na večeře s manželkou. Ta by taky koukala divně, když bych seděl o limonádě.".
Komentář odsouzeného mne, svým způsobem, fascinoval. Pomíjím rozpor ve sdělení, že na jedné straně trest přijal, ale na druhé jej nebude respektovat - z toho se průměrný právník dostane úvahou o formální akceptaci fakticky odmítnutého trestu. Zastřený úkon, chce se říci. Fascinace pramenila z naprosté absence skrupulí, z veřejné deklarace zamýšleného nerespektování pravomocného rozsudku, z na odiv stavěné chuti porušit právo. Kde leží hranice mezi fořtovinou a blbostí, ptám se? Maření výkonu úředního rozhodnutí nestřídmého poživače zřejmě nemine, ale ta kriminalizace jeho trpícího okolí. Hospodský, který si stejně jako já přečetl o jeho trestu, a donese mu panáka na kuráž - spolupachatel, nebo pomocník? A co již zmíněná manželka? Koukala by divně, říká odsouzený. "Jen si dej, Rudlo. Jsi chlap, přece nebudeš cucat kofolu." To zavání návodem. Rodina v troskách, tři děti v ústavu, sociální vztahy rozvrácené. Nechci být obviněn z cynismu, ale kdo chce kam...
Co mne opravdu trápí je stav právního vědomí společnosti, za jehož vzorek vyjádření odsouzeného považuji. Stalo se (a zdráhám se vypustit z úst slovo dobrým) zvykem kritizovat českou justici. Práva nejdou, soudy jsou pomalé, soudci líní a rozhodnutí špatná. Neznám tento konkrétní soudní spis, nevím jak rychlé bylo řízení a jak kvalitní bylo rozhodnutí. Lze usoudit, že bylo minimálně uspokojivé pro obě strany, resp. alespoň do té míry, aby je státní zástupce ani odsouzený nenapadli odvoláním. Rubem uspokojivosti je, že trest podle reakce odsouzeného zřejmě mine svůj cíl jak v odstrašující, tak i výchovné složce. Je to ale chyba soudu? Bylo nutné okamžitě ukládat nepodmíněný trest? Musí si soudy budovat respekt tvrdostí, protože naši furianti postrádají elementární ponětí o nutnosti existenci pravidel? Není vlastně nakonec česká justice (za existujícího stavu spíše lepším) zrcadlem společnosti?
Celý příspěvek

pondělí 23. dubna 2007

Zdeněk v Respektu o evropské ústavní smlouvě

V novém Respektu vyšel rozhovor se Zdeňkem Kühnem, který vřele doporučuji k přečtení [zde je odkaz, funguje však jen pro předplatitele]. Jistě by se tam našlo více témat, které by bylo zajímavé tady na blogu se Zdeňkem prodiskutovat (naše soudnictví, Právnická fakulta atd.), vybral jsem si ale pouze jedno z nich: Evropskou ústavní smlouvu, přesněji Listinu základních práv EU a její budoucí osud. Jak možná víte, česká vláda navrhuje namísto přijímaní Listiny, aby EU přistoupila k Evropské úmluvě (informace z blogu J. Zahradila - pokud mu chcete zvýšit návštěvnost, klikněte zde...).
Celý příspěvek

sobota 21. dubna 2007

Je ospravedlnitelné, aby soudce napsal rozhodnutí měsíce po tom, co jej ústně vyhlásí?

Páteční Hospodářské noviny si všimly něčeho, co je pro naši justici typické: soudce reálně sepíše rozhodnutí týdny a někdy i měsíce potom, co jej ústně vyhlásil. V daném případě se jedná o mediálně přitažlivou trestní kauzu ministra Mlynáře, problém je ale obecný.

V řadě zemí by pochopitelně něco takového bylo zcela nepředstavitelné. Soudce přece musí vydat rozhodnutí teprve tehdy, když ho má plně odůvodněné. Náš právní řád a letitá praxe ale umožňuje soudci, aby postupoval přesně naopak, tedy rozhodnutí nejprve vyhlásil, stručně ústně shrnul odůvodnění, a reálně pak rozhodnutí sepsal až do třiceti dnů. S ohledem na to, že navíc je možno sepsání odůvodnění poměrně snadno na základě jednoduché procedury prodlužovat, není Mlynářova věc v tomto aspektu nijak výjimečná.

Co se stane v případě, když soudce při sepisování odůvodnění zjistí, že rozhodl nesprávně? Námitku, že něco takového se nemůže stát, lze snadno odmítnout, a to ukázkou z rozhovoru s předsedou Soudcovské unie J. Jirsou v časopise Týden:
Může si soudce dovolit přiznání chyby?
Jakmile jednou soudce vynese rozsudek, tak ho prostě musí odůvodnit a obhájit, i kdyby mu už v tu chvíli došlo, že někde udělal botu. Nemůže si dovolit zpochybnit to, co vynesl v jednací síni. To už je věc odvolací instance, aby chybu našla a změnila rozsudek nebo věc vrátila.
Vám se někdy stalo, že jste si uvědomil, že váš rozsudek byl nesprávný?
Jistě, stalo. Párkrát mi při sepisování toho písemného odůvodnění rozsudku došlo, že jsem třeba nevzal v potaz nějakou listinu, která s mým rozsudek tak docela neladí. Ale říkám – v tu chvíli se už nedá nic dělat.


Současná praxe pochopitelně není chybou soudců, ti jen logicky využívají možnost, kterou jim české právo dává. Domnívám se však, že v civilizovaném státě, který bere právo vážně, je možnost ex post justifikace soudního rozhodnutí prostě nepřípustná, a je v rozporu se samotnou podstatou právní argumentace.

Základní námitkou proti mé tezi je další zdržení soudního řízení, k němu ale dochází tak jako tak, protože např. V. Mlynář v této trestní věci zatím rozhodnutí vůbec nedostal, a není vůbec jasné, zda ho v nejbližším měsíci dostane. Co ovšem může být pro některé soudce velmi lákavé, je nejprve otestovat si reakce veřejnosti na své rozhodnutí, a pak odůvodnění těmto reakcím přizpůsobit. Navíc je často dobré nechat odeznít první negativní reakce na rozhodnutí, a jednoduše je odmítnout s tím, že osoby kritizující dané soudní rozhodnutí vůbec nečetly, takže ho nemají co kritizovat, a rozhodnutí vydat teprve potom, co mediální pozornost odezní.
Celý příspěvek

Soudní rozhodnutí reagující na sociální kontext: příklad z judikatury NS ČR

Zkusím na chvíli zahrát roli onoho Šaška, o kterém tak hezky píše Jan Passer níže. Před drahnou dobou jsem slíbil, že dám nějaké příklady tezi o otevírání se právního diskursu argumentům, které jsou metaprávní, nebo použiji-li habermasovskou nebo Alexyho terminologii, argumenty obecného praktického diskursu (pro ty, co tato vzletná slova neradi, což je například Michal Bobek, prostě a lidsky: argumenty, na které bychom přišli i bez znalosti specifické právní terminologie, například argumenty etické, spravedlností, fairness argumenty, ekonomické argumenty, common-sense argumenty; ony argumenty ovšem právník musí zařadit do svého myšlenkového systému a do komtur, které mu vytyčuje panující nauka o interpretaci právních textů). Tento slib po notné prodlevě plním, a zahajuji první část nepravidelného glosování soudních rozhodnutí.

Podejme si příklad nedávného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, které se mi velmi líbí. Jde o rozsudek NS ČR ze dne 7. prosince 2006, sp.zn. 22 Cdo 234/2006. Podstata věci není příliš složitá. Matka darovala své dceři a jejímu manželovi dům, v němž bydlela, a současně si k tomuto domu nechala zřídit doživotní právo užívání celé nemovitosti (nejde o věcné břemeno, ale jen o obligační vztah podle § 51 obč.zák.). Po darování, jak už to tak bývá, se rodina rozhádala. Spor je o tom, zda mají vlastníci právo dočasně vypovědět matku z užívání domu, protože chtějí v daném domě podniknout stavební úpravy. Matka byt odmítá vyklidit, vlastníci ji chtějí (prý jen na dobu nezbytnou pro provedení úprav) z domu dostat. Zatímco prvostupňový soud žalobě vlastníků na vyklizení nemovitosti přivolil, soud odvolací naopak žalobu zamítl. Podle prvostupňového soudu je jednání žalované matky „výkonem práva v rozporu s dobrými mravy“, když žalovaná má možnost bydlení v jiném bytě, jehož je nájemkyní, a její tvrzení, že tento byt je zdravotně závadný, je účelové. Za opodstatněnou nepovažoval soud ani námitku, že žalobci jednají v úmyslu žalovanou vystěhovat z domu natrvalo. Naopak podle názoru odvolacího soudu vyklizení žalované, byť na přechodnou dobu, je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zamýšlenou rekonstrukcí domu by došlo ke změně i stávajících prostor, jejichž užívání má žalovaná garantováno. Podle odvolacího soudu s ohledem na obligační závazek, který tíží žalobce, bylo na nich, aby „zvolili takový způsob rekonstrukce či přístavby, který by užívací právo žalované nevyloučil“. „Bez povšimnutí nelze ponechat ani skutečnost, že žalobci minimálně ještě v říjnu 2004 nabízeli předmětné nemovitosti k prodeji.“

V dovolání žalobci mj. namítali, že jim bylo v důsledku rozhodnutí odvolacího soudu znemožněno provést úpravy jejich domu, čímž je zásadně omezeno jejich vlastnické právo. Navíc darovací smlouva je co týče zřízení užívacího práva velmi strohá, a není proto vůbec jasné, v jakém rozsahu mělo být užívací právo k nemovitosti vlastně zřízeno.

Nejvyšší soud se vypořádal s dovoláním velmi rozumně. Všimněme si jen, že zákonný podklad pro jeho rozhodnutí byl velmi skromný, a těžko se mohl opřít o nějaké konkrétní zákonné ustanovení, které by celou věc řešilo. Celá smlouva měla v závazkové části o doživotním bydlení základ jen v ust. § 51 obč. zák. (tedy šlo o smlouvu nepojmenovanou). Z hlediska formálních výkladových argumentů byly oba možné závěry rovnocenné: soud mohl dospět k výkladu, že vlastník má možnost vystěhovat oprávněnou osobu k provedení oprav nemovitosti na dobu nezbytně nutnou, a to tím spíše, že oprávněná má možnost jiného bydlení (což byl právní závěr soudu prvého stupně), stejně jako mohl dospět k výkladu, že to je možné jen ze zcela výjimečných důvodů. Zákon, přinejmenším v té podobě, jak je na něj naší tradiční naukou nahlíženo, tedy věc „neřešil“ (což je v praxi pravidlem, a nikoliv výjimkou). Soud proto použil ve své podstatě teleologické úvahy, které vycházejí z reálné praxe a z reálných důvodů, proč jsou podobné smlouvy uzavírány:
Smlouvy, jimiž rodiče darují svému dítěti nemovitost, kterou doposud (často výlučně) užívají, se současným zřízením práva doživotního užívání převáděných nemovitostí, jako tomu bylo i v daném případě, jsou v právních vztazích týkajících se převodu nemovitostí poměrně častým jevem. Účelem takových smluv je, aby nabyvatel získal jistotu, že v době do smrti dárce ani v důsledku dědění převáděné nemovitosti nepřejdou na jinou osobu, přičemž dárce má zajištěno užívání nemovitostí v dosavadním rozsahu. Dárci tedy právem očekávají, že po ztrátě jejich vlastnictví se na výkonu jejich dosavadních užívacích práv fakticky nic nezmění a v obvyklém dosavadním užívání převedené nemovitosti budou nerušeně pokračovat. Obdarovaní pak jsou s touto perspektivou omezeného výkonu vlastnického práva srozuměni. Ve sporech uvedeného druhu o užívání nemovitostí mezi vlastníkem nemovitostí a dárci, kteří mu tyto nemovitosti darovali, musí soud poměřovat na straně jedné vlastníkova práva na ochranu vlastnictví a na straně druhé práva osoby oprávněné ze smlouvy o doživotním užívání převedených nemovitostí, s níž byli účastníci smlouvy srozuměni. Podle názoru dovolacího soudu je tedy žádoucí, aby v takových případech, jako je právě posuzovaný, byl respektován na jedné straně zájem vlastníka na zachování nemovitosti v dobrém stavu a na druhé straně skutečně nerušený výkon užívacích práv dosavadních vlastníků, kteří se svého vlastnictví bezúplatně formou darování vzdali. Výsledek takového poměřování je závislý na konkrétních skutkových zjištěních, zpravidla o jedinečných okolnostech daných ve vztazích mezi účastníky.

Z uvedených důvodů pak vychází též velmi omezená možnost dovolacího soudu přezkoumat rozhodnutí soudu odvolacího:
Nesprávnost takového posouzení odvolacím soudem by pak mohla být dána jedině, kdyby byl dán dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nebo kdyby relevantní úvahy odvolacího soudu učiněné na základě přijatých skutkových zjištění byly zjevně nepatřičné. V daném případě tomu tak není a právní závěry zaujaté odvolacím soudem odpovídají učiněným skutkovým zjištěním, jejichž správnost dovolatelé nenamítají. Dovolatelé v podstatě zpochybňují tvrzení žalované, nikoli ve věci podstatná skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při tvorbě svých právních závěrů vycházel. Pro rozhodnutí podstatné úvahy odvolacího soudu nejsou tedy zjevně nepatřičné a odpovídají rozhodnému faktu, že rekonstrukce předmětného domu není nezbytná.

Jinými slovy, Nejvyšší soud dospěl ke stejnému názoru, jako soud odvolací, tedy že důvod pro vystěhování by byl dán jen zcela výjimečně, typicky v situaci, kdy by nemovitost byla v havarijním stavu, a bylo třeba nezbytně provést úpravy směřující k zachování hodnoty nemovitosti. Soud tak dotvořil význam smlouvy, který nebyl danou smlouvou explicite formulován. Učinil tak způsobem, který se mi jeví jako velmi inteligentní, vycházející z životních reálií, a současně ze smyslu institutu práva doživotního užívání nemovitosti zřízeného v souvislosti s darovací smlouvou. Ve všech případech jde o velmi složité životní situace, kdy dojde po darování k totálnímu odcizení mezi obdarovanými a dárci. Podstatou je, že na obdobné věci se nemyslí předem, ale až když vznikne problém, neboť obdobná věc se přece „v naší rodině nemůže stát“. Soud musí proto smlouvou „dopsat“, přičemž musí tak učinit se zřetelem na způsob, jak by tak učinili ideální smluvní aktéři v situaci, kdy by tuto otázku během negociace byli bývali řešili. Úkolem soudu je tedy poskytnout lidsky moudré rozhodnutí, když možnosti nabízené právním systémem jsou velmi široké, a jediným úkolem soudu co se týče právní dogmatiky je tak držet se své judikatury a nevybočit z (velmi širokých) mantinelů, které právo soudnímu řešení dává.

Podotýkám, že obdobně rozumné rozhodnutí lze najít např. pod sp.zn. 22 Cdo 2248/2004 nebo 22 Cdo 2239/2003, pod všemi třemi rozhodnutími je podepsán soudce František Balák. V posléze zmíněném rozhodnutí tak například NS ČR řešil situaci, co všechno může (v tomto případě z věcného břemene) oprávněný vlastníkům zakázat, a čeho a jak se může proti oprávněnému domáhat vlastník.
Celý příspěvek

Tak kampak s tím rozsudkem, pane soudče?

Rekapitulační část. Ta nudná, nenáviděná, často z větší části zbytečná část soudního rozhodnutí. V germánské právní tradici (a i u její postižené české dcery) by rekapitulační část soudního rozhodnutí měla být objektivním a nestranným shrnutím skutkových okolností případu. Na něj naváže posouzení právní. V praxi bývá, především ve správním soudnictví, rekapitulační část sušším seznamem žádostí, zamítavých rozhodnutí správních úřadů, rozkladů, opravných prostředků apod.

Je tomu ale vždy tak? Je rekapitulační část vždy nestranná a objektivní? Anebo se nám do zdánlivě objektivní rétoriky připlétá, ať vědomky nebo nevědomky, již částečné hodnotící soudy? Jinými slovy, nepřipravuje si často soudce již v rekapitulační části „půdu“ pro svůj následný závěr právní? Děje se tak nenápadně: výběrem slov a výrazů, které již mají určitou konotaci a u čtenáře vyvolávají určitou (emoční) reakci, popisem osob a dějů tak, aby byl čtenář již při shrnutí skutkových okolností strhnut na tu „správnou“ stranu. To se může odehrávat ve dvou rovinách: nevědomky či úmyslně. Nevědomky to bude v případech, kdy soudce takový účinek skutečně nezamýšlí, nicméně sám podlehl vnímání kauzy určitým způsobem. O poznání zajímavější je však vědomé manévrování čtenáře určitým názorovým směrem v rámci rekapitulační části. Praví borci tohoto žánru dokáží napsat rozhodnutí tak, že rekapitulace volně přejde do právního posouzení a po přečtení celého rozhodnutí je čtenář skálopevně přesvědčen, že je to „jasné“ a že to přeci nemůže být ani jinak.

Tuto techniku výběru slov a výrazů dovedl myslím k dokonalosti klasik anglického práva a jeden z nejvýznamnějších anglických soudců 20. století, Lord Denning. Ten je znám elegancí a čtivostí svých rozhodnutí. Většinu z nich napsal v jednoduchých větách (Ano, především s ohledem na některé české rozsudky je to poněkud překvapivé, ale jednoduché věty skutečně existují!). Jeho rozsudky jsou také nádhernou ukázkou toho, jak se dá „manipulovat“ s rekapitulační částí rozhodnutí tak, aby bylo čtenáři od prvního odstavce jasné, jaké právní posouzení bude následovat. Denning tím záměrně získával audienci (čtenáře) na svoji stranu.

Dovolil bych si dva příklady. První z nich je úvod rekapitulační části z kauzy Beswick v. Beswick [1966] Ch 538. V této věci šlo o žalobu vdovy po panu Beswickovi proti jejímu synovci, Johnu Beswickovi, o placení malého důchodu, který se John Beswick zavázal platit jejímu muži a v případě mužovy smrti jí výměnou za to, že mu pan Beswick prodá svoji živnost.

"Old Peter Beswick was a coal merchant in Eccles, Lancashire. He had no business premises. All he had was a lorry, scales and weights. He used to take the lorry to the yard of the National Coal Board, where he bagged coal and took it round to his customers in the neighbourhood. His nephew, John Joseph Beswick, helped him in the business.
In March, 1962, old Peter Beswick and his wife were both over 70. He had had his leg amputated and was not in good health. The nephew was anxious to get hold of the business before the old man died."


Troufám si tvrdit, že již po přečtení této úvodní pasáže je každému jasné, kam rozhodnutí soudu směřuje. Nádherný je ale styl: kromě jednoduchého a srozumitelného jazyka je fascinující zaujatost a „emočnost“ soudu. Peter Beswick, nyní již mrtvý původní majitel živnosti, jehož vdova se domáhá slíbeného důchodu, je nazýván „starým Petrem Beswickem“, tedy tím starým, dobráckým roznašečem uhlí ze sousedství. Při popisu jeho stavu si každý představí chudého a poctivého starého muže a každý polituje jeho špatný zdravotní stav (uříznutá noha, proboha!). Náhle vstupuje na scénu synovec. Všimněme si, že jeho Denning nazývá velice neosobně a odtažitě: na jedné straně je náš starý, dobrý Péťa, na druhé straně je pak neosobní „the nephew“ anebo ještě velice formální plné jméno „John Joseph Beswick“. Hřebíček do rakvičky našich možných sympatií s hamižným synovcem přichází v poslední větě, kdy si plasticky představujeme, jak zákeřný synovec kuje pikle proti udřenému Péťovi („starému muži“) a chce jej zbavit toho jediného, co má, tedy jeho poctivě získané živnosti.

Druhý, snad ještě extrémnější příklad, je Hinz v. Berry [1970] 2 QB 40. Zde šlo o v anglickém právu velice spornou otázku náhrady imateriální újmu (nervového šoku), který utrpěla osoba v důsledku toho, že byla svědkem fyzické újmy (úmrtí) osoby blízké. V takto neosobní právnické mluvě není tato otázka až tak emočně nabytá. Denning však celý případ popsal v úvodu svého rozhodnutí takto:

"It happened on April 19, 1964. It was bluebell time in Kent. Mr. and Mrs. Hinz had been married some 10 years, and they had four children, all aged nine and under. The youngest was one. Mrs. Hinz was a remarkable woman. In addition to her own four, she was foster-mother to four other children. To add to it, she was two months pregnant with her fifth child.
On this day they drove out in a Bedford Dormobile van from Tonbridge to Canvey Island. They took all eight children with them. As they were coming back they turned into a lay-by at Thurnham to have a picnic tea. The husband, Mr. Hinz, was at the back of the Dormobile making the tea. Mrs. Hinz had taken Stephanie, her third child, aged three, across the road to pick bluebells on the opposite side. There came along a Jaguar car driven by Mr. Berry, out of control. A tyre had burst. The Jaguar rushed into this lay-by and crashed into Mr. Hinz and the children. Mr. Hinz was frightfully injured and died a little later. Nearly all the children were hurt. Blood was streaming from their heads. Mrs. Hinz, hearing the crash, turned round and saw this disaster. She ran across the road and did all she could. Her husband was beyond recall. But the children recovered."


Velice podobné „emoční“ a zaujaté vyprávění, jako v předchozím případě: Jaro. Kvetou zvonečky. Rodinka na výletě. Skvělá žena a matka, vzor harmonické rodiny. Hejno capartů pobíhá vesele po okolí. Ptáčci zpívají. Rodina se zastaví na piknik a vaří čaj (pro Angličana tedy posvátný okamžik dne). Když tu NAJEDNOU se nekontrolovatelně vyřítí Jaguár (tedy auto těch bohatých snobů, zatímco naše milá anglická rodina je na cestách obyčejným Dormobilem, tedy jednoduchou obytnou dodávkou nižších vrstev). Nekontrolovaný, zlý Jaguár. Následná jatka jsou popsána natolik plasticky, že už asi není třeba je ani parafrázovat. Hádejte, jak Denning rozhodl …

Myslíte si, že „zaujaté“ rekapitulační části rozhodnutí jsou pouze doménou Lorda Denninga anebo byste měli příklad(y) z české justiční praxe?

Smí něco podobného vůbec nestranné právní orákulum soudní dělat? Nebo to je nefér „podjatost“ soudu? Je možné v této fázi ještě mluvit o nestrannosti soudu, když už je jasné, jak soud rozhodne?
Celý příspěvek

pátek 20. dubna 2007

"Publikuj nebo zemři!"… a v prach se obrátíš, nebo myšlenkami soutěžíš... (díl 2.)

V prvním (mohl jsem taky napsat „posledním“, ale to by vypadalo, že jsem svůj načatý seriál o právnickém publikování už ukončil ještě v samém zárodku) díle „Publikuj nebo zemři“ jsem sliboval (nebo vyhrožoval – to podle toho, jestli Vás tyhle úvahy zajímají), že se budu zabývat poznámkou pod čarou. Oblíbené téma, věřte mi, a napsat se o něm dají celé články… Diskuse pod jedním z minulých postů mi však nedala, abych se nezamyslel nad tím, zda vůbec má cenu publikovat nebo zda je to dokonce dnes žádoucí.

V jednom ze svých článků profesor Cepl říká, že „[v] době explose informačního znečištění bychom veřejnosti sdělovat pouze to, co považujeme za nejpodstatnější“. S tím nelze nesouhlasit. S profesorem Ceplem jsem zajedno, že nutit studenty číst učebnice, které se u nás publikují, je zločinem na jejich vzdělání a mozcích (on to možná dokonce takto radikálně neřekl, já si to ale myslím; a lituji pěti let, které jsem čtením těch knih na právnické fakultě ztratil). Dnes je daleko důležitější vybrat správně to, co studenti mají číst.

To ale podle mě neznamená, že by se raději publikovat nemělo vůbec. Je přeci na každém, co se rozhodne číst (a v tomhle směru je to se vzděláváním na pražských právech - alepoň tak, jak si ho pamatuji já, stejně tak špatné, jako když se studenti neučí orientaci ve zdrojích práva; orientovat se totiž v záplavě databází, článků a knih je totiž stejně důležité, jako orientace ve změti platného práva). V tomto s profesorem Ceplem nesouhlasím: publikace je důležitá součást veřejné debaty a soutěže myšlenek v publikacích obsažených.

Sám se pamatuji, když jsem se poprvé dostal do opravdu dobré knihovny na Stockholmské univerzitě, jak jsem zoufale obcházel police knih říkal si, co všechno musím přečíst, abych vůbec mohl někdy něco napsat sám. V dalších knihovnách, třeba ve Florencii nebo na Soudním dvoře jsem měl obdobné pocity. Tak to ale není! Dnes přecházím okolo přeplněných polic tady v Oxfordu s naprostým klidem.

Po nějaké době, když jsem přečetl nemalé množství různých článků o všem možném, jsem zjistil, že je třeba rozlišovat mezi „čtením“ a čtením. To první "čtení" je, že knihu prolistujete, pročtete pasáž, na kterou třeba odkazoval článek, jenž Vás k ní dovedl, a netrávíte hodiny a hodiny zbytečným čtením ostatních částí knihy. Pak jsou samozřejmě knihy (a články), které strukturují Vaše myšlení o určitém problému a které nemůžete číst jinak, než od strany 1 do strany x. Je to ale na VÁS! A je to samozřejmě kompetence, kterou se musíte naučit – stejně jako po několika letech právní praxe čtete rozsudky a právní předpisy jinak, než jste četli v dobách svého studia, čtete jinak i články, po "praxi", kterou získate jen čtením.

Pravdou také je, že si myslím, že u nás vychází příliš mnoho časopisů, v důsledku čehož není dostatečná soutěž mezi autory o publikaci jejich příspěvků. Jinými slovy, malá soutěž vede k nižší kvalitě. Opět: nikdo Vás přece nenutí ty články číst! Chybou je, pokud u nás automaticky přistupujeme k publikaci nějakého článku jako ke známce jeho kvality. I když by to tak mělo být a u zahraničních časopisů (teď myslím třeba ty, které se věnují evropskému nebo mezinárodnímu právu, ve kterých se jakž takž orientuji) to tak asi i je, myslím si, že České publikace tuhle vypovídací hodnotu nemají. Stejně tak je chyba si automaticky myslet, že pokud se někdo podepíše jako profesor čehosi, že má v tom "čemsi" patent na rozum (a stejně tak to platí o komkoli, kdo píše své moudré rady z Oxfordu). Rada je ale jednoduchá: pokud Vám to připadá hloupé, nečtěte to! (Omlovám se studentům: vím, Vy číst musíte, aby Vám z automatu zvaného právnická fakulta vypadl kýžený diplom).

Na druhou stranu, publikovat článek znamená vstoupit do veřejného prostoru s určitým pohledem na věc. Je hezké hlásat určité myšlenky a šířit je na přednáškách a veřejných vystoupeních. Jen zřídka však tato vystoupení vyvolají skutečnou veřejnou debatu, které se mohou účastnit i ti, kteří na přednášce nebyli nebo nesledovali televizní pořad.

Navíc, standardy argumentace ve veřejném vystoupení v televizi jsou myslím nižší, než například v článku. Pokud jednou něco publikujete, už těžko můžete tvrdit, že jste to mysleli úplně jinak (tedy, jsou autoři, kteří to dělají - třeba nikdo menší než Ronald Dworkin). Publikovat vyžaduje trochu kuráž jít s kůží na trh a taky být připraven na to, že Vám tu kůži někdo natrhne.

Možná je pak ta publikační zdrženlivost jen jednodušší, nemyslíte?
Celý příspěvek

čtvrtek 19. dubna 2007

Každý král potřebuje svého šaška

Ne snad proto, aby se mohl zasmát, když mu výkon panovnické moci přidělá vrásky na čele, či proto, aby měl po ruce zadnici k nakopnutí, když do té dvořanské se kopat nesluší. Ani králi. Úkolem kašpárka, vpravdě státotvorným, je říkat pravdu do očí. V barevném plášti vtipu servírovat nepříjemnou skutečnost, za štítem z rolniček se smát pochybením majestátu. Mluvit tam, kde ostatní mlčí, kárat tam, kde jiní chválí, být moudrý, když král nahrazuje rozum důstojností. Do obdivu davu volat „král je nahý“. A kde že se bere ta chvála bláznovství? U Erasma Rotterdamského, kde jinde…

Přesněji řečeno, na Erasmově Universitě v Rotterdamu, pro hnidopichy Erasmus Universiteit Rotterdam, na sněmu Legitimita rozhodování nejvyšších soudů spolupořádaném jmenovanou a ctihodnou institucí v polovině ledna t. r.

Kazatelem pravdy byl Mitchel Lasser, a jeho Judicial Deliberations. A Comparative Analysis of Judicial Transparency and Legitimacy (OUP, 2004). Nemenší pozornost budila skupina ministrantů – namátkou G. Canivet, tehdy předseda francouzského Kasačního soudu, t.č. člen Ústavní rady, G. Corstens soudce nizozemského Nejvyššího soudu, W. Davids, předseda nizozemského Nejvyššího soudu, L. Garlicki, soudce Evropského soudu pro lidská práva, L. Huybrechts, předseda belgického Kasačního soudu, M. Poiares Maduro, generální advokát Soudního dvora ES, W. Thomassen, soudkyně nizozemského Nejvyššího soudu a bývalá soudkyně Evropského soudu pro lidská práva, ale také neméně zajímaví zástupci evropské akademické společnosti jako J. Bomhoff, F. Bruinsma, N. Huls, M. Loth, U. Mattei a S. Rodin.

Ty, kterým by se snad Judicial Deliberations zdály příliš velkým soustem, mohu odkázat na low fat verzi v podobě EUI Jean Monet Working Paper 1/03, Anticipating Three Models of Judicial Control, Debate and Legitimacy: The European Court of Justice, the Cour de cassation and the United States Supreme Court, která je jejich čtivou esencí.

Následující řádky nejsou podrobným popisem události, detailním převyprávěním skvělých příspěvků, nebo nekritickou chválou sněmovníků. Kronikář přiznává, že stejně jako si v některých chvílích pilně činil poznámky, v jiných momentech nepilně ač pozorně naslouchal až zjistil, že vyřčeného bylo víc než zapamatovaného. Toto lajdáctví nepřipisuje ovšem ničemu jinému než vědomí skutečnosti, že Erasmus a spol. připravují vydání sborníku, který se předpokládám, na rozdíl od mé upoutávky, stane opravdovou oslavou vyřčených myšlenek. Jediný sněmovník, k němuž se dále obrátím adresně, bude sám Mitchel Lasser, protože bych rád představil základní tezi jeho práce (přesněji, svoji představu o základní tezi jeho práce). Dále už jen složím anonymní mozaiku střípků, které mne zaujaly. Číše vědění, z nichž byly tyto střípky vylomeny, nechť laskavý čtenář později sám vypije s již zmíněným sborníkem v dlani.

Jak již názvy napovídají, jádrem Lasserovy práce (i výkladu) je hledání kořenů legitimity rozhodování některých nejvyšších soudů, přičemž pro svoji komparativní analýzu zvolil francouzský Kasační soud inu, není divu, když je zpola Francouz, Nejvyšší soud Spojených států a Soudní dvůr ES.

Veskrze sympatické mi bylo, že Lasser nehodnotí různá řešení jako špatná či dobrá jenom proto, že se liší, a přiznává, že i diametrálně odlišná řešení mohou být správná v různých historických, politických atd. souvislostech. Samozřejmost, mohlo by se říci. Mně se však toto pravidlo vybavuje vždy, když (zpravidla nad legislativními počiny) slyším povzdechy „proč úpravu raději neopíšeme někde, kde již dávno funguje“. Vzpomínám si v té souvislosti na účast na jakési konferenci, kde k řešenému problému promluvil Fin a vysvětlil, že se vlastně o žádný problém nejedná, protože se taková a taková – veskrze jednoduchá, finská úprava perfektně osvědčila. Dříve než jsem si skepticky představil karikaturu, kterou by podle finské modelky vykreslil český malíř, zachránil mne před duševními muky německý kolega svým prohlášením, že „to by v Německu nešlo“. Potěšilo mne, že by severská úcta k předpisům selhala i v zemi, kde ordnung muss sein, a i nadále jsem příznivcem inspirace, nikoliv však opisování, v cizích úpravách.

Lasser tedy tvrdí, že každý systém o sobě do značné míry vypovídá, proč je konstruován tím kterým způsobem, a legitimitu odvíjí od prostředí, kterému je určen.

Francouzský Kasační soud se pohybuje ve výjimečně centralizovaném, hierarchickém a silně státně orientovaném institucionálním rámci s jednolitou republikánskou a meritokratickou státní ideologií. V tomto směru je třeba vnímat i soudce a roli soudní moci v celém systému. Stát má dominantní vliv i na oblast vzdělávání, elity jsou absolventy ENA, případně ENM, maně se mi v té souvislosti vybavuje, jak jsem se kdysi podíval na životopisy členů jedné francouzské vlády. Těžko lze považovat za náhodu, že její dvě třetiny byly absolventy jednoho ročníku ENA, a vše pokračuje v průběhu profesního postupu, směřujícího ke značné míře uniformity zde se mi vybavuje jeden z předchozích postů na Jiném právu, tuším Michala Bobka, ve kterém byla zmínka o věkové hranici pro vstup do francouzské justice – na rozdíl od českých debat se ovšem jednalo o hranici maximální. Rozdíl je dán zřejmě francouzskou skepsí k možnosti uniformovat starší kandidáty do požadované šablony.

Výstupy Kasačního soudy tvoří formalizovaná ultrakrátká rozhodnutí ostatně, při počtu zhruba sta soudců a třiceti tisíc vyřízených věcí ročně si lze jen obtížně představit, že by soudce napsal do rozhodnutí o mnoho více než výrok, sdělující jedinou pravdu zákona. Odlišná stanoviska neexistují, resp. nejsou publikována, rozhodování je tak do značné míry anonymní. Rozsudky jsou na první pohled jen obtížně reprezentanty transparentního stylu rozhodování. Lasser ovšem toto zjednodušení odmítá a tvrdí, že francouzský soudní systém je třeba vnímat v kombinaci s doktrínou, s akademickým světem, neboť rozhodnutí Kasačního soudu jsou publikována převážně s anotacemi, které rozhodnutí fakticky dotváří, které jsou jakousi jeho quasi-oficiální součástí a které jsou součástí diskursu. (Ponechávám v tuto chvíli stranou pozornost, kterou Lasser věnuje institutu generálního advokáta a soudce zpravodaje.).

Kasační soud tedy svoji legitimitu vyvozuje primárně z institucionálního rámce, v němž se pohybuje. Co se týká jeho rozhodnutí, z vnitřního hlediska je diskurs (neveřejně) dotvářen rolí generálního advokáta a soudce zpravodaje, z hlediska vnějšího pak akademickými komentáři.

Rámec, ve kterém se pohybuje Nejvyšší soud Spojených států (argumentace platí do značné míry i pro soudy nižších stupňů), je diametrálně odlišný od francouzského. Soudci neprocházejí unifikací typickou pro francouzský systém, a to ani na úrovni vzdělávání, ani v dalším profesním životě. Jejich výběr je v zásadě politický, na druhou stranu nedostatek nikoliv ve smyslu hodnotícím, nýbrž ve smyslu neexistence unifikace při vzdělávání a profesním růstu je, právě optikou politického výběru, vyvážen jejich předchozí názorovou „čitelností“ což je hodnota poměrně relativní a podle jednoho z mých oblíbených citátů, jehož autora želbohu neznám, „svoje názory nemění jen blbec“. Vzletněji totéž vyjádřil W. S. Churchill, když mu v tomto směru vytýkali jistou nestálost, a on odvětil „mé názory jsou vždy v dokonalém souladu s dynamickým vývojem událostí“. O hodnotových posunech soudců Nejvyššího soudu se ostatně zmiňoval v jednom z předchozích postů, věnovaném Sandře Day O´Connor, i Jan Komárek. Na rozdíl od Francie nedisponují legitimitou odvozenou z republikánsky institucionalizované struktury časy se mění, hodnoty přetrvaly? ve Francii pro každého státního zaměstnance, soudce nevyjímaje, dosud tak trochu platí – stát jsem já a svoji legitimitu, stejně jako legitimitu svých rozhodnutí, musí znovu obhájit v každém rozhodnutí. Podrobná argumentace se od nich očekává. Na rozdíl od francouzského systému, který vedle soudního rozhodnutí a k jeho nezbytnému doplnění nabízí doplňující diskursy, ve Spojených státech se pozornost koncentruje na rozhodnutí samotné.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou samozřejmě analyzována, anotována atd., tyto analýzy však nemají punc oficiality. Podrobně vyargumentovaná rozhodnutí si k nezbytné míře transparence vystačí sama. Legitimita je tak přímočařejším způsobem spojena s transparentností rozhodování a vlastního rozhodnutí. Rozhodnutí nepotřebuje doktrínu, soud je sám vysvětluje. Dlužno dodat, že na rozdíl od svých francouzských kolegů vyřizuje devět soudců Nejvyššího soudu pouze okolo osmdesáti až devadesáti věcí ročně. Kvalita (ve smyslu podrobnosti argumentace) a kvantita jsou zjevně spojené nádoby. Vzpomeňme si na to v další úvaze o českých reáliích. Odpovědnost soudce za rozhodnutí je mnohem více individualizovaná. Nikoliv snad ve smyslu, že by soudce stál před jakýmsi tribunálem a skládal účty ze svých rozhodnutí, ale ve smyslu morálním, ve smyslu veřejné odpovědnosti za rozhodnutí, pod kterým je podepsán. Kritika přitom nepřichází pouze „z vnějšího světa“, ale i díky existenci publikovaných odlišných stanovisek, a snad především díky nim, přichází ze soudu samotného. Úsměv vyvolává Lasserova zmínka o míře dostupnosti soudních rozhodnutí širší veřejnosti, která je „samozřejmě s jistými obtížemi“ může číst a kriticky hodnotit. Pochopitelně. Někdy je obtížné orientovat se ve změti tvořené argumentací rozhodnutí, ke které se připojila část soudců, dále argumentací soudců, kteří souhlasí s rozhodnutím, ale nikoliv s jeho odůvodněním, a konečně s argumentací soudců popírajících i rozhodnutí samotné. Ostatně, nemohu se v té souvislosti ubránit představě testu, při kterém by byl před budovou českého soudu odloven průměrný občan a měl by po přečtení argumentačně nepochybně chudšího českého rozsudku převyprávět jeho obsah vlastními slovy. Paralela s dobou Marie Terezie, o starém Římu nemluvě, je v této souvislosti čistě náhodná.

V případě Nejvyššího soudu je tedy míra legitimity jeho rozhodování přímo úměrná transparentnosti jeho rozhodování, je mnohem více spojena s individualitou soudce, jeho osobní odpovědností za rozhodnutí, a schopností toto rozhodnutí odůvodnit. Díky otevřenosti rozhodování má veřejnost náhled do samotného soudního diskursu.

Soudní dvůr ES se v Laserově podání nachází někde mezi dvěma shora popsanými institucemi Lasser tvrdí, že Soudní dvůr je v současnosti zřejmě nejvýznamnějším evropským soudem (rozuměj Unii). Bylo by zajímavé, leč přesahující rozměr této úvahy, zamyslet se nad jeho skutečnou váhou – z hlediska ovlivňování právních řádu jednotlivých členských států, z hlediska komparativního užívání jeho rozhodnutí i na s evropským právem nesouvisející případy a problémy, z hlediska dopadů vlivu jeho rozhodnutí na rozhodování nejvyšších soudů atd., a to zejména ve srovnání s Evropským soudem pro lidská práva. Ač vytvořen podle francouzského modelu, nedisponuje silnou institucionální strukturou a zázemím státu, o které by se mohl opřít, o jednotném „státním lidu“ nemluvě. U soudců samotných, pocházejících z různých členských států, lze jen těžko hovořit o jednotnosti jejich vzdělání a profesního růstu, na rozdíl od Spojených států se ovšem zdaleka ne vždy jedná o silné osobnosti se známými a jasně profilovanými názory. Soudní dvůr, ve francouzsky střiženém obleku, ovšem bez odpovídající švihácké postavy, tak v plné nahotě odhaluje míru formalismu a nedostatku transparence užitého systému v neodpovídajícím prostředí.

Této realitě se musel přizpůsobit jak diskurs, tak rozhodnutí Soudního dvora – obojí, v Lasserově pojetí, na půl cesty mezi Francií a Spojenými státy laskavý čtenář jistě nevnímá poslední větu jako narážku na zalykající se instituci pečetící svůj osud uprostřed oceánu. Samotné rozhodování Soudního dvora odpovídá francouzské předloze. Je tedy anonymní, rozhoduje soud, nikoliv soudci, na rozdíl od francouzské verze je ovšem doplněno publikovanými stanovisky generálních advokátů. Samotná rozhodnutí Soudního dvora, přes podstatně vyšší míru podrobnosti, ve srovnání s rozsudky Kasačního soudu, nedosahují argumentační úrovně rozsudků Nejvyššího soudu. Soudní dvůr rozhoduje tak, jako kdyby případ připouštěl jedinou správnou odpověď. Jsou to proto generální advokáti, kdo poskytují nezbytné doplnění argumentace, citují doktrinální literaturu nemluvě o oblíbené citací literatury krásné, a z hlediska vnější srozumitelnosti rozsudků Soudního dvora v zásadě přejímají roli francouzského akademického světa a jeho anotací. Na rozdíl od Francie má ovšem Soudní dvůr výhodu posledního slova, jeho rozhodnutí následuje až po publikaci stanoviska generálního advokáta. Meta-teleologická argumentace Soudního dvora pak někdy připomíná spíše krátké slogany, než skutečnou debatu o problému.

Radim Polčák (PF MU) má nádhernou prezentaci redukce informací, kterou se od obrazu Mony Lisy můžeme dostat k definici „sedící žena s potutelným úsměvem a založenýma rukama“. Podobnou redukcí (a Radim Polčák byl shodou okolností jejím svědkem) jsem se dostal k definici Lasserovy rozsáhlé teze. Každý král potřebuje svého šaška. A nezáleží na tom, zda je jím akademik ve francouzském pojetí, disentující soudce v americké verzi „národ sobě“, nebo generální advokát v pojetí Soudního dvora. Soudní rozhodnutí, které je výsledkem vážení různých argumentů a interpretací, může jen obtížně předstírat, že bylo od počátku nepochybné a zjevné, že pravda práva je jediná a neměnná. Z prezentovaných příkladů se diskurs vedoucí k přijetí určitého řešení odráží pouze v rozhodnutích Nejvyššího soudu. Francie a Soudní dvůr si musí vypomáhat vedlejší argumentací, ať již akademickou, nebo quasi soudcovskou v podání generálního advokáta.

Nemohl jsem se přitom nezamyslet nad českou realitou. Smutně, jak jinak. Je pryč doba Kacafírků a bratrů Palečků, kouzelník Žito více nepobaví dvora a importovaný Enšpígl se dávno vrátil za hranice všedních dnů. Neveselo je českému králi. Tedy, králi - vlastně dvěma. Třetí vychází z modelu vlastního pobavení, a disentuje co mu hrdlo stačí. Jaká jsou pak východiska zbývajících nejvyšších? Respektuje svoji první tezi o odlišnostech, nepléduji pro zavedení institutu generálních advokátů. Zbývá tedy pouze vnější dotváření diskursu prostřednictvím četných anotací, nebo možnost disentů.

Nechci se na tomto místě připojovat s plamenným mečem ke kritice českého universitního učení. Měla-li by být taková kritika fundovaná, dalece by přesáhla rozměr mé úvahy. Nemohu si ovšem nepovzdechnout nad naprostým nezájmem akademické obce o soudní rozhodnutí. Jen ve vztahu k mé domovské instituci mne napadá řada zásadních rozhodnutí, u kterých bych čekal reakci – bohužel marně. Obávám se, že přes slibný začátek v komentáři Davida Kosaře k postu Jana Komárka „Publikuj nebo zemři 1“ na Jiném právu, se nejvyšší soudy žádoucí a chtěné zpětné vazby od akademického světa v zaznamenáníhodném rozsahu jen tak nedočkají. Jako nejjednodušší verze k docílení nutné míry transparentnosti soudního diskursu se tedy jeví akceptace odlišných stanovisek v rozhodování (alespoň) nejvyšších soudů. Nechci se na tomto místě pouštět do technické úvahy, nakolik je něco podobného již nyní možné, rád bych ale projevil obavu, jak by se podobná změna odrazila v rozhodování. Troufám si totiž tvrdit, že by vedla k radikalizaci vyslovovaných názorů. Podle dosavadní praxe (hovořím pouze o své zkušenosti) se i přehlasovaný soudce nadále podílí na vypracování rozhodnutí, jehož tvář tak může přes svůj nesouhlas ovlivnit. Vnímám i jistý respekt většiny k menšině, která je za rozhodnutí, při nedostatku disentu, navenek odpovědná stejně jako většina. To vše vede ke kompromisním formulacím a v argumentaci k evoluci, namísto revoluce. Tato výhoda by byla disenty ztracena. Nehodnotím na tomto místě, zda by ztráta byla vyvážena větší adresností a tím i odpovědností jednotlivých soudců za rozhodnutí, zda by pluralita argumentace nahradila zostření jejích hran, pouze vznáším problém.

Míra argumentace českých rozhodnutí je zajímavá sama o sobě. Český systém není ekvivalentem francouzského, jeho rozhodování rozhodně nevykazuje míru unifikace typickou pro galského kohouta, o stručnosti nemluvě – čímž netvrdím, že by průměrný relativně obsáhlý český rozsudek byl o mnoho sdělnější než podstatně kratší rozsudek francouzský. Zejména odmyslíme-li si naše oblíbené rekapitulační části, po jejichž zpracování soudu často nezbývá energie na samotnou argumentaci. Na druhou stranu, i v českých podmínkách se můžeme setkat s relativně podrobnou argumentací, včetně předestření několika možných interpretací, z nichž si soud, po vysvětlení důvodů své volby, jednu vybere, a případně naznačí i podmínky, za kterých by svůj výklad změnil (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, čj. A 2/2003 – 73,
www.nssoud.cz). Čímž na druhou stranu neříkám, že by čeští soudci odůvodňovali svá rozhodnutí jako Antonin Scalia. Ostatně, při porovnání průměrného počtu vyřizovaných věcí jsme na tom podobně, jako Soudní dvůr – někde uprostřed Atlantiku. Ve světle předchozích úvah, a naznačení možného posunu směrem k disentům, musíme ovšem uvažovat i o redukci počtu řešených věcí. Jen těžko lze předpokládat, že bude možné stylem rozsudků Nejvyššího soudu Spojených států vyargumentovat počet případů francouzského Kasačního soudu.
Úvahy shora by jistě bylo možné dále a dále rozvádět, sněmovní zpráva ovšem není ničím více, než odrazem několika zážitků a otázek zůstává více, než odpovědí. Chce se mi zakončit inzerátem „hledá se klaun, moudrost podmínkou“, ale nejsem si jistý, zda není namístě spíše „marnost nad marnost a v prach se obrátíš“.
Celý příspěvek

Cizinče, zvěstuj Lakedaimonským ...

... že jsem se smíšenými pocity zhlédl „300“. Jsem fanouškem Franka Millera a jeho komiksů: nádherná, stylizovaná, temná tuš a grafika, mile tvrďácké texty a glosy. Nedávno bylo zfilmováno Sin City, které se dle mého názoru povedlo, tak jsem byl zvědav, jak dopadlo „300“.

„300“ je starší a méně známý kus z tuše Franka Millera. V typicky stylizovaném formátu Millerově, který poté dovedl k dokonalosti v Sin City, vypráví příběh krále Leonida a jeho 300 členné osobní gardy, která se v bitvě u Thermopylu utká s neskonale větší perskou armádou. Historické reálie ustupují mírně do pozadí (čísla, fakta apod.), vše se soustředí na zápas mezi odvážnými a disciplinovanými Sparťany, kteří představují svobodu a zodpovědnost rodící se západní civilizace vzdorující tupé východní despocii představované perským vojském Xerxésovým.

Zfilmování „300“ se snaží uchopit stejný formát, jako zfilmované Sin City: formát, záběry a jednotlivé scény jsou v podstatě komiksového charakteru, stejně jako množství trikových efektů. Zatímco Sin City (film) se držel černo-bílého provedení komiksu, jen občas proříznutého rudou rtěnkou či krví, „300“ přechází do barvy. Tedy do „stylizovaných“ barev a triků, které ve svém součtu působí  už dost nevěrohodně a kýčovitě, něco ve stylu béčkového akčního videa konce 80tých let. Postavy jsou navíc trochu ploché. Na jednu stranu je zřejmé, že dějová linie je velice jednoduchá (vše jasně spěje ke konečné bitvě a oběti), na druhou stranu je ale právě v podobně dějově jednoduchých filmech vhodné zpestřit děj sílou postav či jejich proměnami. S tím se ale nikdo nezatěžuje: režisér si již před polovinou připíná řeznickou zástěru a zbytek je prostě krvák. No ale i to je vlastně součástí stylizace ...

Tento post nicméně nevznikl proto, že si chci hrát na filmového kritika (Tomáš Baldýnský promine, ale to umí každý). Co mě při přemítání o filmu zaujalo bylo, zda si při utváření a uvedení tohoto filmu do kin americká propagandistická studia ze Svatého lesa (Hollywood) uvědomila tu vtipnou paralelu, do které se tímto snímkem pouští. Film je oslavou hrstky fousatých, zarostlých a tvrdě trénovaných mužů, kteří věří ve své ideály a brání je i za cenu svého života proti neskonale silnějšímu okupantovi, který je představován obrovskou a dekadentní armádou vazalů a otroků, jenž sází na svojí velikost a technickou převahu. Odhodlaní jedinci se ale postaví kolonizační moci. Jejich odvaha má silnou motivaci na ostatní Řeky, kteří se sjednotí a následně se postaví proti okupační moci a vítězí na moři (Salamis) i na souši (Platea) a vyhánějí Peršany z Peloponésu a tím i zastavují jejich další expansi do Evropy. Jsem zvědav, zda někdo z Pentagonu zhlédne „300“ předtím, než se tam začne rozhodovat o Iránu ...
Celý příspěvek

středa 18. dubna 2007

Pozvánka na Prague Conference on Political Economy: Boudewijn Bouckaert v Praze!


S příchodem jara se množí pozvánky na konference a podobné akce (vždyť komu by se chtělo cestovat do deštivého Londýna například v listopadu, že...) Takže, tady jedna od kolegy Martina Froňka:

Jelikož je toto můj první příspěvek, jímž pronikám do světa jiného práva, pravidelný čtenář může pociťovat jistou oprávněnou nedůvěru z neznámého. Proto bych ho chtěl nejprve ujistit, že hodlám dodržovat ty postupy již zde publikujících autorů, které z tohoto blogu dělají blog jinoprávní. Vznáší-li se kdesi v platónské říši idejí i idea jiného práva, pak jsem trpělivým pročítáním mnoha zdejších příspěvků dospěl k závěru, že aby se autor dostatečně této ideji přiblížil, měl by (výčet demonstrativní):


1. Odkazovat na jiný (právnický) blog;
2. pojednat o veskrze jinoprávní tematice, law&economics, metodologii, vrtoších slavných teoretiků nebo dát k dobru nějakou tu veselou příhodu z oxbridge (zde nemohu sloužit, bohužel);
3. dělat reklamu – sobě, kolegovi, své alma mater, konferenci, článku aj.;
4. v jakékoli souvislosti zmínit své co-bloggery.

Napadají-li vás další cesty k anamnesi na ideu jinoprávnosti, sem s nimi!

Řízením (opravdu spletitého) osudu na mě připadla úloha spoluorganizovat třetí ročník
Prague Conference on Political Economy, kterou už propagovali na blogu k tomu nejpovolanějším. To, že konferenční „schedule“ zahrnuje i dva panely věnující se ekonomické analýze práva, připomínám jakožto samozřejmost.

Pozornost blogům nakloněné právnické obce bych chtěl zejména obrátit k slavnostnímu zahájení konference, kde jednu z výročních přednášek (pojmenovaných, jak jinak, po slavných právnících-ekonomech spojených s Prahou) přednese bývalý děkan právnické fakulty v Ghentu prof. Boudewijn Bouckaert, právní historik a teoretik law&economics. Kdo někdy alespoň zavadil o ekonomickou analýzu práva, jistě narazil na klíčové dílo v této oblasti, tedy
Encyclopedia of Law and Economics, kterou Bouckaert spolueditoval. Je to četba na opravdu předlouhé večery...

Těm, kteří v tomto semestru na PF UK vyslechli několik přednášek z občanského práva, bude znám Bouckaertův článek What is Property? (13 Harv. J. L. & Pub. Pol´y, str. 775-816), dílo vychválené během jedné z pověstných (často velmi obsáhlých) bibliografických poznámek profesora Cepla.

Seznam „povinné četby“ k přednášce bych si dovolil uzavřít osobně skenovanou a jinde asi nedostupnou třešničkou na dortu Bouckaertových děl, a sice článkem The Roots of our Liberties – On the Rise of Civil Society in the Medieval West [
pdf]. Jde o manuskript pojednávající o významu decentralizace a spontánního procesu objevování pravidel pro právní vývoj západní civilizace, v němž Bouckaert hojně cituje mého oblíbeného právního historika Harolda Bermana.

Nevím, zda predikce špatného víkendového počasí Petra Kuhna z L&E Blogu platí i pro pátek, nicméně rád vás na PCPE uvidím i v tento den!
Celý příspěvek

úterý 17. dubna 2007

La cucina italiana .... come si deve

Mnoho lidí se mě ptá: „Jak se máš v té Itálii“? S odpovědí „Dobře, normálka, fajn, díky“ je zpravidla neuspokojím. Jak, dobře? Co děláš, jak se tam žije, co Italové? (Nevím proč, na Italy se ptají hlavně ženy.) Snažím se vždy znovu a znovu vysvětlit, že v Itálii nyní žiji. Když se člověk někam přestěhuje na delší dobu, vnímá dané prostředí jako prostředí „domácké“. Spoustu zážitků a oči navrch hlavy má člověk, když někam jede na týden na výlet. To je všechno nové a neotřelé. Když někde žijete, vše je „normální“, neboť to je standard. Zážitky k vyprávění nejsou četné a v očích vypravěče nevybočují z běžné rutiny na Praze 1 či na Moravském náměstí.

Po čase však přichází něco jiného. Nikoliv úchvatnost jednou navštíveného přírodního parku, muzea, katedrály či týdne na Havaji. Přichází postupné uvědomění si odlišností, zvyků a kulturních tónů a podtónů, které turista nikdy nevidí. V okamžiku, kdy se člověk někde skutečně aklimatizuje (v mé zkušenosti to bývá tak půl roku), začíná být schopen vnímat odlišnosti a povídat o nich.

Abych trochu osvěžil „těžší“ právnická témata, rozhodl jsem se své příspěvky na Jiné právo občas prokládat kulturními či společenskými postřehy, které nebudou mít mnoho co do činění s právem, někdy vůbec nic. Čtenář promine, suchar přeskočí. Začnu tím skutečně pravým kulturním klišé: italská kuchyně. (Předem se omlouvám všem ubohým právníkům, kteří čtou tento příspěvek hladoví v pozdních nočních hodinách v práci, třeba advokátním proletářům.) Své zásadní kulinářské postřehy bych shrnul do pěti bodů:

1/ Poněkud klišé, uznávám, ale nelze začít jinak: pasta al dente. Píšou se o ní romány. I 15 sekund může být rozdíl mezi nebem, tedy pastou přesně „na skousnutí“, a pekelným blátem, po kterém už k Vám nikdy nikdo nepřijde na večeři. Můžete si být jisti, že pokud náhodou hostíte nějaké Italy, tak minimálně první čtvrthodinka večeře bude přednáška vašich italských hostů, jakže se správně dělá pasta. Ač to může středoevropanovi znít podivně (pozvete si někoho domů na večeři a on vám ji následně zkritizuje), Italové v podobném postupu nevidí žádný problém; naopak, domnívají se, že byste jim měli být vděčni, neboť plní svoji kulinářskou misijní úlohu a dělají z vás „civilizovaného“ jedince. Co je to al dente? Prostě pasta přesně akorát: není tvrdá ani měkká, ale přesně na skousnutí, nelepí se (Francouzi v tomto dle názoru Italů „podvádějí“, protože pastu po uvaření ještě rychle orestují smažením, ale to se prý nepočítá – to umí každý! Umění je pastu přímo uvařit tak, aby byla „akorát“.), ale přitom je dostatečně vláčná. Důležitá je textura, podle které se také hned pozná, jestli se jedná o čerstvě udělanou pastu (z čerstvého těsta) anebo sprostý prefabrikát ze supermarketu.

2/ Cibule. Má osobní teorie je, že pravý rozdíl mezi Severem a Jihem je v cibuli, respektive v jejím vnímání. Pro mě je cibule zeleninou. Pro Italy kořením. Když jsem poprvé přišel do kuchyně s dvěma hlávkami cibule, které jsem následně začal nadrobno krájet a smažit, dívali se na mě, jako bych spadl z jahody naznak. Udivené pohledy byly doprovázeny dotazem, pro kolik lidí že to vařím. Odpovědí „jenom pro sebe“ jsem se záhy zařadil do kategorie „barbar ze severu“, který jí syrové maso a pije čerstvou krev.

3/ Olej. Již před příjezdem do Itálie jsem měl podezření, že existuje více typů olejů než zásadní dělení mezi tím slunečnicovým a tím olivovým. Olivový olej bylo něco, co se kupuje v supermarketu. Kvalita se posuzuje podle množství „extra“ v označení oleje (extra panenský, extra extra panenský a určitě bude i nějaký extra extra extra panenský). Zásadní zlom v mém olejovém životě přišel minulý rok na podzim, kdy byl v toskánských kopcích v okolí Evropského univerzitního institutu vylisován čerstvý olej. První sklizeň oleje je v Itálii velkou událostí: následují slavnosti oleje, jeho ochutnávky a oslavy, proti kterým je oslava Beajoulais nouveau asi takové vzrušení, jako divoká párty na fakultě informatiky. Zúčastnil jsem se dvou ochutnávek čerstvě vylisovaných olejů a bylo to úžasné: nikdy bych netušil, že je takový rozdíl v chuti čerstvého oleje, který neobsahuje žádné konzervační látky, na straně jedné a běžnou směskou ze supermarketu na straně druhé. Stejně tak mě uchvátily chuťové rozdíly mezi jednotlivými typy olejů: různá kyselost, hustota, podtón chuti. Rozpoznávání a chutnání olejů je možná ještě větší vědou, než chutnání vín.

4/ Prosciutto. Nemusí být jenom z Parmy. Pro mě ale být crudo (ne cotto, to mohu rovnou vyrazit na Pražskou šunku od kosti) a musí být čerstvě nakrájené na vlasově tenoučké plátky. Jemně položit na jazyk a nechat rozplynout....

5/ Víno. Toskánsko je především Chianti. Italové mě mile překvapili svoji neokázalostí a absencí vinného snobství, které jsem potkal ve Francii a na Moravě. Víno mám rád. Jsem schopen se vyvarovat zásadních vinných přehmatů, nebudu ale předstírat, že podle chuti poznám rozdíl mezi Châteaux Lafite a Châteauneuf du Pape. O to víc mě vždy fascinují amatérské debaty nad tím, jestli má tato odrůda jemnou příchuť větvičky hlohu, zda na konzumenta vystupuje příchuť mohutné tříslovinky či kdo v temně červeném buketu cítí kouřovou chuť pražených mandlí. Nevím, zda to bylo dáno tím, že jsem se nepohyboval v dostatečně snobské společnosti Italů, ale Italové i přesto, že mají výborná vína, se podobně jako já omezují na pár základních popisků (trpké, sladké, těžké, lehké, kořeněné, voňavé) a zpravidla přeskakují celý ten tyjátr s poválením, čuchem, pozorováním barvy, proválením na jazyku apod. Vino della casa je zpravidla tím normálním doprovodem k večeři.

Bystrý čtenář již nyní postřehl, že výše uvedené věci jsou všechno suroviny. Ano, přiznávám, s vařením to příliš nepřeháním a spoléhám se na menzu Evropského univerzitního institutu. Menza EUI si své označení „menzy“ příliš nezaslouží: jedná se o slušnou restauraci s výtečným výběrem a jídlem. Tedy jak pro koho: i zde je patrný kulturní rozdíl mezi Severem a Jihem. Pro všechny studenty na sever od Alp je menza EUI pohádkou. Pro Italy ze severu je to „slušný standard“. Nejzajímavější zkušenost zde měla kolegyně z Kalábrie (Jih Itálie). Poté, co pozvala svoji matku při její návštěvě na Institutu na oběd do menzy, začala ji matka měsíčně přispívat menší částkou, aby se „to děvče taky mohlo jít někam občas slušně najíst“.

Ital v kuchyni je (zůstal) tak trochu fašistou: vše musí být ideální a akorát. Pokud je drobná odlišnost od způsobu, jakým určitý pokrm připravovala mia mama, tak je problém. Muži jsou horší než ženy. Bude to myslím tím, že drtivá většina z nich doma nikdy nic nedělá a jídla samotná nepřipravuje. Jsou pak jenom velice náročnými a teoretickými mudrci, kteří jsou prostě zvyklí, že jim jídlo výtečně kvality automaticky přistane před nosem. I tak ale musí být vše „come si deve“, tedy tak, jak to má být. Jistí právní sociologové by právě zde mohli vidět zajímavé provázání se světem práva: zákony mají v Itálii stejně či ještě kratší jepičí život, než je tomu v České republice. Vše se mění, zrychluje, mísí a přetváří. Nicméně v kuchyni, tam musí vše být a zůstat „come si deve“.
Celý příspěvek