28 září 2007

Zpověď občasného tvůrce právních vět - I. Výběr judikátu

V diskusi ke svému předchozímu postu, věnovanému kontrole norem Ústavním soudem, jsem přislíbil napsat úvahu o používání právních vět. Protože se samozřejmě jedná o obecnější problém práce s judikaturou a nemohu mít ambici konkurovat takovým pracem, jako je např. kniha Z. Kühna, M. Bobka a R. Polčáka „Judikatura a právní argumentace“, pojednávajícím o tomto tématu komplexně, pojmu svoji úvahu jako pokornou a veskrze osobní zpověď občasného tvůrce právních vět. Přestože jsem se k této otázce původně zamýšlel vyjádřit v jediném postu, při jeho systematice mi toto téma natolik „nakynulo“, že výsledkem je miniseriál na pokračování, zaručující čtenářům Jiného práva pravidelnou dávku emocí. První díl je věnován výběru judikátu k tvorbě právní věty, následovat bude typologie tvůrců právních vět a závěr se zabývá nakládání s nimi.

Začnu tím, že svoje postavení jakožto občasného tvůrce právních vět bych přirovnal k postavení lodivoda, zmítaného silnými proudy a nepřízní počasí, vyhýbajícího se nebezpečným útesům a lákaného navíc neustále všudypřítomnými Sirénami. Jak je ale známo, následování kterékoliv Sirény vede k nutnému ztroskotání.
První dilema každého potencionálního tvůrce právní věty představuje samotná úvaha, zda vůbec právní větu vytvořit. Na rozdíl od soudců Ústavního soudu, jejichž nálezy jsou ve Sbírce publikovány všechny, se totiž v papírové podobě publikuje toliko zlomek rozhodnutí obecných soudů, a je pak v zásadě především na soudci zpravodaji, který judikát shledá natolik zajímavým a zásadním, že z něj udělá právní větu. Přitom je samozřejmě limitován tím, zda podobný problém již byl judikován: pokud nikoliv, napsat právní větu prostě musí.
V praxi však samozřejmě existují přinejmenším dvě odlišné situace, do kterých se autor judikátu, zavázaný ke stvoření právní věty, dostává.
První z nich bych pracovně pojmenoval jako „právní řemeslo“. To konkrétně znamená situace, kdy soudcovské rozhodování není ničím jiným než přiložením šablony zákona na konkrétní skutkové a právní okolnosti rozhodované věci. Nejedná se proto o žádné významné intelektuální dílo, byť nepopírám, že právě tyto případy bývají nejpracnější, neboť se jedná o typické „skutkovky“, kdy před zmíněným přiložením šablony je nezbytné podrobně prověřit všechny uplatněné námitky. Nemluvě ani o tom, že začasté je nutno přikládat zákonných šablon více, neboť se jedná ve své podstatě sice o problém jasný, nicméně prostupující hned několika právními předpisy. Jak ostatně určitě potvrdí většina soudců, nejvíce nepříjemné je vždy rozhodování o podáních, která nejsou přehledná a systematicky uspořádaná, a z nichž je jen obtížně patrno, oč (asi) navrhovatel vlastně usiluje a kde je náročné vytřídit balast nadhozených informací a dezinformací, než (a pokud) je možno se dostat k jádru věci. V takových případech je tvorba právní věty tak, aby byla alespoň trošku smysluplná, spíše za trest.
Druhý případ vyžaduje „právního umělce“. Zde totiž jde skutečně o aplikaci práva ve složitých případech, kdy konkrétní situace nabízí řadu rozličných výkladových alternativ a je na umu autora judikátu, aby relevantní způsoby výkladu nejen zvážil, nýbrž i vzájemně poměřil, vyložil a dospěl ke konkrétnímu závěru. V těchto případech je tvorba právní věty skutečným intelektuálním požitkem, nikoliv nutným zlem jako v předchozím případě. Zcela ideální jsou v tomto směru takové případy, které jsou založeny na posouzení výhradně jediné, byť komplikované, právní otázky. Rozhodující soudce tak totiž může veškerou svoji intelektuální potenci soustředit do jediného epicentra a není rozptylován (a někdy i znechucován) prodíráním se balastem okrajových výhrad.
Snad jen pro úplnost dodávám, že v praxi se pochopitelně oba nastíněné modelové případy překrývají, protože řada případů v sobě spojuje jak nutnost právního řemesla, tak současně vyžaduje i duši umělce.

Máme tedy za sebou první krok: je napsáno a vydáno rozhodnutí, k němuž zatím neexistuje prejudikatura, a jeho autor se pouští do formulování právní věty. V této fázi je mimořádně důležité, o jaký typ soudce se jedná. Ale o tom zase příště.

6 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Z nějakého důvodu bývají kasační stížnosti velmi nepřehledné - patří asi k nejméně přehledným podáním před našimi soudy. Obávám se, že je to dáno celkovou (ne)kulturou právního psaní u nás. Pokud ale někdo neumí napsat právní podání, nesmí se rozčilovat, že soudce pak nenapíše skvělé odůvodnění.

Protože zastávám teorii diskursu a judikatury jako "navázání" (judikát samozřejmě přímo navazuje na podání, na jehož základě je vydán, a nepřímo na prejudikaturu, doktrínu, a ostatní aspekty diskursu o výkladu práva, o které se v daném případě jedná), není prostě představitelné mít vynikající rozsudky v záplavě podání, která jsou zmatená, kontradiktorní a nečitelná.

Jan Petrov řekl(a)...

Podání budou zmatená, kontradiktorní a nečitelná, dokud nebude existovat pravidlo pro penalizaci podání, která jsou zmatená, kontradiktorní a nečitelná.

Důvod nepřehlednosti kasaček může spočívat v přípustnosti, aby je podal samotný účastník, nikoli prostřednictvím advokáta.

Anonymní řekl(a)...

Myslím, že nepřehlednost etc. podání k nejvyšším soudním instancím je přirozená a implicitní právě s ohledem na povahu a místo orgánů, které o ní rozhodují. Mám zato, že zatímco na počátku řízení může být (souhlasím, že nutně nemusí)věc v podstatě jasná sdělením typu "Já něco chci, protože na to mám právo", tak s odstupem replik, duplik, jiných vyjádření, námitek procesních a meritorních rozhodnutí a opravných prostředků věc již tak jasná nemusí být a může se v návalu detailů ztratit její podstata (pokud ovšem někdy nějakou měla). Naopak je okázkou umu vyabstrahovat ze změti již (často nejednou) tvrzeného či namítaného to, čím by se nejvyšší soudní instance mohla a měla zabývat. Toto umění podat v několika málo odstavcích podstatné a v několika málo odstavcích o tom rozhodnout se nikde nevyučuje a není ani dáno každému. Proto nezbývá než jásat nad těmi několika málo vyvolenými, kteří se při sepisování podání a na něj navazujících rozhodnutí k odkazu budoucím věkům sejdou. Alespoň si to idealisticky můžu myslet.

Václav Štencel řekl(a)...

Pokud jde o ty kasačky, nechápu, proč při podání nemusí být stěžovatel zastoupen a v řízení už ano. Je to sice malé procento stěžovatelů, co si podají kasační stížnost sami, ale pokud obsahuje všechny náležitosti (byť je napsána sebehůř), nedá se nic dělat. Později ustanovený nebo zvolený advokát už většinou tu kasační stížnost do čitelnější podoby nepřevede (protože to po něm soud nechce, neboť ani nemůže). (nehledě na to, že ustanovený advokát pak dostane odměnu ikdyž ani nemusel kromě převzetí věci učinit žádný úkon)
Vždyť přece hlavním argumentem povinného zastoupení je preciznost mimořádného opravného prostředku... Nebo je to jen záminka?

Anonymní řekl(a)...

Nezlobte se,ale na co jste tak pyšný, pane doktore? Snad na to množství špatných rozhodnutí vás "právních umělců"? Proč bychom měli mít záplavu vynikajících podání, jestliže zde máme záplavu nekvalitních rozhodnutí soudů. Možná kdyby se někteří soudci méně zabývali všelikou literární činností, měli by pak více času na seznámení se s věcí, příslušnými zákony a tedy i na kvalitní rozhodnutí. Zamysleli jste se někdy nad tím, že špatná práce soudců, advokátů či politiků demotivuje od kvalitní práce ty ostatní?! Pokud ještě ne, tak to, prosím, neodkládejte. Děkuji.

Anonymní řekl(a)...

A co až se všelijakou literární činností začnou zabývat popeláři. To teprve poznáte, co je to bordel.

Tomáš Sobek