20 dubna 2007

"Publikuj nebo zemři!"… a v prach se obrátíš, nebo myšlenkami soutěžíš... (díl 2.)

V prvním (mohl jsem taky napsat „posledním“, ale to by vypadalo, že jsem svůj načatý seriál o právnickém publikování už ukončil ještě v samém zárodku) díle „Publikuj nebo zemři“ jsem sliboval (nebo vyhrožoval – to podle toho, jestli Vás tyhle úvahy zajímají), že se budu zabývat poznámkou pod čarou. Oblíbené téma, věřte mi, a napsat se o něm dají celé články… Diskuse pod jedním z minulých postů mi však nedala, abych se nezamyslel nad tím, zda vůbec má cenu publikovat nebo zda je to dokonce dnes žádoucí.

V jednom ze svých článků profesor Cepl říká, že „[v] době explose informačního znečištění bychom veřejnosti sdělovat pouze to, co považujeme za nejpodstatnější“. S tím nelze nesouhlasit. S profesorem Ceplem jsem zajedno, že nutit studenty číst učebnice, které se u nás publikují, je zločinem na jejich vzdělání a mozcích (on to možná dokonce takto radikálně neřekl, já si to ale myslím; a lituji pěti let, které jsem čtením těch knih na právnické fakultě ztratil). Dnes je daleko důležitější vybrat správně to, co studenti mají číst.

To ale podle mě neznamená, že by se raději publikovat nemělo vůbec. Je přeci na každém, co se rozhodne číst (a v tomhle směru je to se vzděláváním na pražských právech - alepoň tak, jak si ho pamatuji já, stejně tak špatné, jako když se studenti neučí orientaci ve zdrojích práva; orientovat se totiž v záplavě databází, článků a knih je totiž stejně důležité, jako orientace ve změti platného práva). V tomto s profesorem Ceplem nesouhlasím: publikace je důležitá součást veřejné debaty a soutěže myšlenek v publikacích obsažených.

Sám se pamatuji, když jsem se poprvé dostal do opravdu dobré knihovny na Stockholmské univerzitě, jak jsem zoufale obcházel police knih říkal si, co všechno musím přečíst, abych vůbec mohl někdy něco napsat sám. V dalších knihovnách, třeba ve Florencii nebo na Soudním dvoře jsem měl obdobné pocity. Tak to ale není! Dnes přecházím okolo přeplněných polic tady v Oxfordu s naprostým klidem.

Po nějaké době, když jsem přečetl nemalé množství různých článků o všem možném, jsem zjistil, že je třeba rozlišovat mezi „čtením“ a čtením. To první "čtení" je, že knihu prolistujete, pročtete pasáž, na kterou třeba odkazoval článek, jenž Vás k ní dovedl, a netrávíte hodiny a hodiny zbytečným čtením ostatních částí knihy. Pak jsou samozřejmě knihy (a články), které strukturují Vaše myšlení o určitém problému a které nemůžete číst jinak, než od strany 1 do strany x. Je to ale na VÁS! A je to samozřejmě kompetence, kterou se musíte naučit – stejně jako po několika letech právní praxe čtete rozsudky a právní předpisy jinak, než jste četli v dobách svého studia, čtete jinak i články, po "praxi", kterou získate jen čtením.

Pravdou také je, že si myslím, že u nás vychází příliš mnoho časopisů, v důsledku čehož není dostatečná soutěž mezi autory o publikaci jejich příspěvků. Jinými slovy, malá soutěž vede k nižší kvalitě. Opět: nikdo Vás přece nenutí ty články číst! Chybou je, pokud u nás automaticky přistupujeme k publikaci nějakého článku jako ke známce jeho kvality. I když by to tak mělo být a u zahraničních časopisů (teď myslím třeba ty, které se věnují evropskému nebo mezinárodnímu právu, ve kterých se jakž takž orientuji) to tak asi i je, myslím si, že České publikace tuhle vypovídací hodnotu nemají. Stejně tak je chyba si automaticky myslet, že pokud se někdo podepíše jako profesor čehosi, že má v tom "čemsi" patent na rozum (a stejně tak to platí o komkoli, kdo píše své moudré rady z Oxfordu). Rada je ale jednoduchá: pokud Vám to připadá hloupé, nečtěte to! (Omlovám se studentům: vím, Vy číst musíte, aby Vám z automatu zvaného právnická fakulta vypadl kýžený diplom).

Na druhou stranu, publikovat článek znamená vstoupit do veřejného prostoru s určitým pohledem na věc. Je hezké hlásat určité myšlenky a šířit je na přednáškách a veřejných vystoupeních. Jen zřídka však tato vystoupení vyvolají skutečnou veřejnou debatu, které se mohou účastnit i ti, kteří na přednášce nebyli nebo nesledovali televizní pořad.

Navíc, standardy argumentace ve veřejném vystoupení v televizi jsou myslím nižší, než například v článku. Pokud jednou něco publikujete, už těžko můžete tvrdit, že jste to mysleli úplně jinak (tedy, jsou autoři, kteří to dělají - třeba nikdo menší než Ronald Dworkin). Publikovat vyžaduje trochu kuráž jít s kůží na trh a taky být připraven na to, že Vám tu kůži někdo natrhne.

Možná je pak ta publikační zdrženlivost jen jednodušší, nemyslíte?

10 komentářů:

Zdeněk Kühn řekl(a)...

Souhlas. Nesouhlasím jen s paušálním hodnocením Dworkina, které příliš zavání Leiterem. Leiterovo hodnocení Dworkina je někdy taková karikatura, že plně chápu Dworkina, který může dost dobře říci, že to myslel (ale ostatně i říkal) jinak. Viz ty hloupé a zbytečné spory kolem one rights answer thesis, Dworkinovo pojetí diskrece atd.

Tím nechci říci, že Dworkin je Bůh: to že někdy něco napíšu (a přitom jsem to tak doslovně nemyslel), je úplně normální, a pokud řeknu, že jsem to myslel jinak, neznamená to nic jiného, než že pohříchu píšu tak, že nejsem schopen se dobře vyjádřit (viz například tato věta, která je svou kostrbatostí typická ukázka nedokonalého vyjadřování, které si snad ale můžu v blogové reakci dovolit).

Jan Komárek řekl(a)...

Jejda, teď bych nechtěl, aby se diskuse pod mým příspěvkem zvrhla v debatu o Dworkinovi; budiž to jen důkazem toho, jak je důležité, co čtete: já před samotným Dworkinem četl právě toho Briana Leitera (a teď nemyslím jeho zdrcující - a mnohdy osobní kritiku "The End of Empire: Dworkin and Jurisprudence in the 21st Century"), ale mnohem spíše Leiterovu recenzi Duxburyho "Patterns of American Jurisprudence").

Neodpustím si ale citaci z recenze knihy, která se snažila sebrat eseje filozofů, jež by se zamyslely nad Dworkinovým dílem (Burley (ed.) Dworkin and His Critics: With Replies by Dworkin (Oxford, 2004)):

"Ronald Dworkin's influence on legal philosophy is in some ways puzzling. No series of lectures on jurisprudence can ignore his tremendous presence and he is one of the most cited and read legal philosophers alive. Yet this wide readership has not translated into more than a small number of disciples. It is quite rare to find anyone in the field identifying herself as a 'Dworkinian'. Indeed, Andrea Dworkin may well have the larger following, however less her profile."

Navíc, pokud opravdu čteme Hartův Postscript k jeho The Concept of Law, neubráníme se dojmu, že Dworkin byl k Hartovi poněkud nespravedlivý (což velmi diplomaticky říká i sám Hart; druhá věc ovšem je, zda Hart chtěl, aby tyto jeho "stížnosti" na Dworkina vešly někdy ve veřejnou známost: celý Postscript byl totiž vydán až po jeho smrti a uspořádán z jeho poznámek). A totéž prosvítá i z knihy Nicoly Lacey o Hartovi, o které jsem již na Jiném právu psal.

Ale myslím, že jsme se jednou se Zdeňkem v tom pěkném vinném sklípku (zmiňovaném pod Michalovým postem o italské kuchyni) shodli, že těch karikakatur a zkreselní je v jurispruidenci spoustu (například, i když Leiter hají Harta proti Dworkinovi, zároveň v mnoha svých příspěvcích ukazuje, jak byl Hart nespravedlivý k právním realistům). Takže vlastně se Zdeňkem souhlasím:-)) Tolik jen k Dworkinovi, kterého jsem tam jen talk letmo zmínil v negativní souvislosti (že by oxfordská úchylka?).

Jan Mates řekl(a)...

Ono se jednoduše řekne, nečtěte to, pokud Vám to připadá hloupé, ale pak se člověk (nebo alespoň já) dostává do vnitřního střetu, odložit hloupý článek, nebo ztratit víc času a dočíst ho a doufat, že se v něm nějaká myšlenka přeci jen najde, pravda většinou nikoliv.

Pro mě je hloupý článek boj se sebou samým, ukončit čtení a nadávat si za promrhaný čas čtením strávený, ale při tom současně hlodá pochybnost, zda se třeba někde v článku neobjeví nějaká natolik vynikající myšlenka, která vyváží to, že je to jinak naprostá blbost.

Typicky mě rozčilují články, kde někdo komentuje, resp. vysvětluje novelu zákona a místo, aby tam napsal nějakou vlastní myšlenku je to postavené na systému copy:paste, tedy vložení odstavce zákona, za něj výtah z důvodové zprávy, jedna věta obé komentující, která je natolik zřejmá, že nevyžadovala jakoukoliv duševní činnost autora a totéž se opakuje až do konce článku, za to bych opravdu trestal fyzickými tresty, taková škoda papíru!

Anonymní řekl(a)...

Když už jsme u toho, koho co rozčiluje, tak mě rozčiluje, že se neustále omílají klasici (Hart, Dworkin), ale po jiných (neméně zajímavých) autorech už neštěkne ani pes. Tak třeba teď čtu úžasnou knihu Mutual Expectations: A Conventionalist Theory of Law (Kluwer 2002)od Goverta den Hartogha. Tato práce mi přijde mnohem sofistikovanější než vše co dosud Dworkin napsal, ale téměř se o ní nemluví, protože Hartogh je jenom jakýsi profesůrek z podělaného Amsterdamu.

Jan Komárek řekl(a)...

Ad Jan Mates: V tom je právě to umění číst relevantní věci a umět si je vybrat na základě rychlého prolistování a odložit rychle něco, co se jeví hloupé(neříkám, že bych to bůhvíjak uměl)... Ale už mě pustila posedlost, kterou jsem měl na základní škole, kdy jsem měl veliké výčitky, když jsem nedočetl nějakou knihu a nemohl si ji napsat do čtenářského deníku.

Ad Tomáš Sobek: Trochu se obávám, že se v Čechách ti Vámi jmenovaní "klasici" příliš neomílají (nebo jste měl na mysli širší kontext?). Možná je to věc názoru, ale že by v češtině bylo dostupné shrnutí (anglo-amerického) právního pozitivismu a jeho debaty s Dworkinem, nebo že by někdo soustavně aplikoval myšlenky z téhle debaty v česky psaných věcech (a teď nemyslím, když někdo připlácne do poznámky pod čarou "sexy" citaci na Taking Rights Seriuosly nebo "Law's Empire", popřípadě když se v učebnici právní teorie najde odstavec životopisných údajů ze života těch klasiků bez toho, aby byly nějak diskutovány jejich myšlenky...) se moc nepozdává. Ale přiznávám bez mučení (a teď prosím nechci, aby to vyznělo namyšleně), české věci čtu velmi výběrově, takže mi možná něco uniklo a rád se nechám poučit odkazem na něco zajímavého...

Nedávno jsem s překvapením objevil tady v knihovně "Historické základy právního pozitivismu" od Zdeňka Kryštůfka z roku 1967. Nevíte někdo něco bližšího o osudech toho autora? Snažil jsem se ho vygooglit, ale jako by nebyl (aplikace Michalovy poučky "Googlato ergo sum"...)

Anonymní řekl(a)...

Ad Jan Komárek.
Nepsal jsem o české teorii práva. Ta prostě neexistuje.

Musíme si uvědomit, že analytická jurisprudence je vlastně "subdisciplínou" analytické filozofie. Právní teoretici jako R. Dworkin, J. Raz, A. Marmor, B. Leiter, J. Coleman, S. Shapiro, M. Stone, W. Waluchow, atd. velmi dobře znají analytické filozofy jako je třeba W. V. O. Quine, D. Davidson, M. Dummett, S. Blackburn, A. Gibbard, R. Brandom, P. Pettit, H. Field, atd. Oni jejich práce nejen znají, ale také z nich významně čerpají. (Každý, kdo četl Quina nebo Davidsona, ví, že např. Dworkinova koncepce "Law as Integrity" není nic nového pod Sluncem. On pouze aplikoval jejich myšlenky na právo.) Bez tohoto backgroundu se v současné době seriózní analytická jurisprudence nedá dělat. V Česku se možná někdy doplácáme k tomu, že budeme slušně komentovat současnou špičku jurisprudence, ale to je naše maximum možného.

Ve svém příspěvku jsem se ale zmiňoval o něčem docela jiném. Totiž o skutečnosti, že někteří výborní autoři se nedoceňují jenom proto, že nesedí na správném místě.

Jan Komárek řekl(a)...

Říkám si, pokud myslíte, že česká teorie práva neexistuje, pak co dělají všichni ti lidé na katedrách teorie práva na právnických fakultách a vědeckých ústavech...

Ale možná jsme oba dost příkří - nemyslím, že to, co produkuje P. Holänder nebo Z. Kühn se nedá označit za teorii práva. Která dokonce snese mimorybníčková kritéria (a tímto se omlouvám i těm, které neznám). Spíše jsem měl na mysli, že se o nich moc nedozvíte (rozhodně ne na PF).

Děkuji za seznam jmen.

Anonymní řekl(a)...

Trvám na tom, že česká teorie práva NEEXISTUJE. Coź není v rozporu s tím, že nějaký jednotlivec (třeba Z. Kühn) dělá seriózní práci. Chybí tu něco jako "intelektuální komunita", která by tematizovala a diskutovala nějaké problémy teorie práva.
Nejde přitom o to, že jsme malá země. Např. v Nizozemí existuje velmi aktivní skupina právních logiků (J. Hage, G. Sartor, H. Prakken, H. B. Verheij, atd.), kteří během 15 let posunuli tento obor nevídaným způsobem.

Jan Mates řekl(a)...

Ad Jan Komárek: Když o disciplíně, která mě baví, vyjde v ČR v průměru jeden článek za půl roku (když se zadaří tak jednou za ři měsíce)pak nadšení z pouhého faktu, že se někdo chopil brku a něco napsal občas zvítězí nad zdravým rozumem :-)

Ad Tomáš Sobek: V ČR je takových disciplín, které v podstatě neexistují, resp. pokud neexistuje širší diskuse, pak jakoby ona disciplína nebyla. A napadá Vás něco o čem se v ČR vedla širší diskuse?

Anonymní řekl(a)...

Nemám tak dobrý přehled napříč právními obory, abych mohl relevantně odpovědět.

Ale uvedu příklad toho, co jsem měl na mysli. Z. Kühn napsal dizertaci, která byla publikována jako: Aplikace práva ve složitých případech, Praha 2002 Tato práce je do značné míry o právních principech. Jeho katedrový kolega J. Wintr nedávno publikoval svou dizertační práci: Říše principů, Praha 2006. Jak už název knihy napovídá, je také o právních principech. Jeden by čekal, že z Wintrovy práce bude zřejmé, že tito dva kolegové, kteří sedí na katedře o dvoje dveře dál, problémy kolem právních principů společně diskutovali a že se o věci spolu aspoň stokrát (v dobrém smyslu) pohádali u piva. Myslel jsem, že tam budou poznámky pod čarou typu: "Na tuto námitku mi Kühn v osobním rozhovoru odpověděl, že ... ." Vůbec ne! Ani náznak. Prostě nic.