úterý 31. října 2006

Můj ctěný a vážený kolega vykládá nesmysly...

Vždy znovu a znovu mě fascinují rozdíly v anglosaské soudní rétorice, tedy rozdíly v míře veřejného respektu a soudcovské zdvořilosti mezi stejně postavenými soudci navzájem, demonstrované v rozsudcích.

Na jedné straně pomyslného spektra by byl tradičně velice zdvořilý styl „Law Lords“, tedy členů Odvolacího výboru Sněmovny lordů. Souhlasné odkazy na „projevy“ ostatních kolegů jsou činěny ustálenou floskulí: "I have had the great advantage of reading in draft the speech of my noble and learned friend Lord X. For the reasons he gives, with which I agree, I would also dismiss this appeal." Nicméně i v případě, kdy jejich lordstva vzájemně nesouhlasí či nesouhlasí plně, styl zůstává až úzkostlivě zdvořilý: „I have had the great advantage of reading in draft the speeches of my noble and learned friends Lord X and Lord Y, in which the background to this appeal is so comprehensively and helpfully set out. I feel however obliged to add …..“ Právě v poslední větě je zakopán pes: „cítit nucen cosi přidat“ znamená v podstatě nesouhlasit, to však nic nemění na elegantní zdvořilosti.
Celý příspěvek

sobota 28. října 2006

Chcete publikovat ve Spojených státech?

Tady je několik jednoduchých tipů jak na to, aby měl váš článek šanci, že jej některý časopis přijme. Užitečné rady, jak takový článek napsat, Vám poskytne kniha "Academic Legal Writing" Eugena Volokha (UCLA School of Law). Na jeho stránkách naleznete kromě odkazů na tuto knihu třeba pěknou šablonu k článku psanému ve wordu, nebo základní rady, jak postupovat při psaní.
No a pokud chcete být také citováni, pak nelze než doporučit článek Jacka Balkina (Yale Law School) a Sanforda Levinsona (The University of Texas at Austin Law School) "How to Win Cites and Influence People", 71 Chicago-Kent Law Review 843 (1996) . Zde je jejich desatero:

Celý příspěvek

Konference o nezávislosti justice

Česká advokátní komora minulý týden uspořádala konferenci o nezávislosti justice. Videozáznam je dostupný zde, doporučuji např. příspěvek prof. Přibáně z Cardiffu, který se mi moc líbil.
Celý příspěvek

pátek 27. října 2006

Ještě k soudci Breyerovi a jeho "Aktivní svobodě"

... čistě náhodou jsem objevil recenzi-úvahu nad Breyerovou knihou "Active liberty", kterou jsem tady zmiňoval. Napsal ji Cass Sunstein, profesor Právnické fakulty Chicagské univerzity. Vyšla v Yale Law Journal, který je volně dostupný na webu i se svojí bloggovou součástí "The Pocket Part".
Celý příspěvek

Co je lepší? Právník nebo Právní rozhledy?

Na to Vám neodpovím (názor však samozřejmě mám...). Tahle otázka mě ale napadla, když jsem četl příspěvek(1) otištěný v časopise Journal of Law and Society, kde se pokusili sestavit žebříček právnických periodik, kam přispívají akademici působící ve Spojeném království. Článek je zajímavý hlavně tím, že představuje několik způsobů, jak časopisy vzájemně poměřovat. Autoři přitom měli tu výhodu, že mohli čerpat z vládního hodnocení výzkumných aktivit univerzit ve Spojeném království. V rámci hodnocení univerzity mj. předkládaly výsledky své publikační činnosti za posledních pět let. Nešlo však o seznam všeho, co členové jednotlivých fakult za ty roky vyprodukovali; univerzity musely vybrat pouze čtyři publikace každého svého člena. Žebříčky jsou postaveny na jednoduché úvaze: každá univerzita chce při hodnocení dopadnout co nejlépe, proto se mezi vybranými čtyřmi publikacemi objeví příspěvky, které sama hodnotí nejvýše. Podle kvality těchto příspěvků pak lze usuzovat na kvalitu periodik, kde se tyto příspěvky objevily.

Autoři používají několik přepočtů, aby zamezili různým zkreslením v rámci určování pořadí – to může být dotčeno například tím, že některé časopisy vycházejí častěji, a mohou tedy mít v součtu lepší statistiky. Jiný přepočet zase zohlednil, z jaké instituce pocházel autor (univerzity jsou ve Spojeném království zařazeny do sedmi „výkonnostních“ tříd). Nakonec se autoři žebříčku pokusili různě upravená pořadí spojit do jednoho žebříčku, jehož výsledky jsou následující:
1. Modern Law Review
2. International and Comparative Law Quarterly
3. Law Quarterly Review
4. Legal Studies
5. Oxford Journal of Legal Studies
6. Journal of Law and Society
7. Cambridge Law Journal
8. Public Law
9. Child and Family Law Quarterly
10. Criminal Law Review
11. Journal of Business Law
12. Edinburgh Law Review
13. Industrial Law Journal
14. Social and Legal Studies
15. Journal of Environmental Law
16. Medical Law Review
17. Common Market Law Review
18. Conveyancer and Property Lawyer
19. Northern Ireland Legal Quarterly
20. Feminist Legal Studies
21. European Law Review

[Kompletní žebříčky zpracované různými metodami jsou přístupné zde.]
Kolegové zaměření na právo EU hned zbystří: jak je možné, že se tolik vzývané Common Market Law Review krčí až na nelichotivém 17. místě, nebo European Law Review na místě 21.? (European Law Journal, poslední z triády „leading EU law journals“ se dokonce do celkového žebříčku ani nedostal). Vysvětlení dávají sami autoři žebříčku (na s. 348): do těchto časopisů přispívají akademici, kteří nejsou členy univerzit ve Spojeném království, nebo profesionálové (soudci a jiní praktikující právníci), a tak se jejich příspěvky ve statistikách zpracovaných pro účely hodnocení výzkumu v této zemi neobjevily.

Pokud by Vás zajímal žebříček celosvětový, pak vězte, že existuje zde, spolu s informacemi, jak do těchto časopisů přispívat. I tento žebříček je ale zatížený svým zaměřením na oblast USA, proto v něm i nejpřednější evropské právnické časopisy figurují daleko vzadu (hlavním limitujícím faktorem je skutečnost, že jeho zpracovatelé použili databázi WESTLAW, kde řada evropských právnických časopisů chybí; jiným zdrojem zkreslení je skutečnost, že je žebříček postavený na počtu citací, který je značně nespolehlivý - o tom blíže v příspěvku, který chystám k otázce publikování ve Spojených státech).

Pro nás v České republice pak tyto žebříčky mohou být zajímavé především v jednom ohledu: i právnická produkce je určitým způsobem měřitelná a tak bude na otázku, zda je lepší Právník nebo Právní rozhledy, možná existovat i odpověď.

[PS: Existují samozřejmě i metody hodnocení samotných akademiků nebo právnických fakult. K těm bych se rád dostal v některém z příštích příspěvků. I ty totiž mohou být pro naše právní prostředí inspirující...]


___________________
(1) K. Campbell, A. Goodacre, G. Little: Ranking of United Kingdom Law Journals: An Analysis of the Research Assessment Exercise 2001 Submissions and Results, 33 Journal of Law and Society 335 (2006).

Celý příspěvek

Pro akademické fanoušky španělského ústavního a veřejného práva

The Centro de Estudios Políticos y Constitucionales (CEPC), a leading Spanish research institution in the field of public law, constitutional law and political science, issues a call for 6 postdoctoral fellowships named “García-Pelayo” Fellowships after the Spanish Constitutional Law and Political Science Professor Manuel García-Pelayo. Applicants should frame their research within the scope of the CEPC Research Programmes.

The deadline for submissions is 31st January 2007. Further information can be found at the web page: www.cepc.es
Celý příspěvek

středa 25. října 2006

Stephen Breyer a soudcovy zbraně

Když už jsme tu mluvili o soudcovské devótnosti, vrátím se ještě k zážitku, který mi přinesly dvě přednášky v rámci Clarendon Lecture Series, které se pořádají na Oxfordské právnické fakultě každý rok ve spolupráci s nakladatelstvím Oxford University Press. Tentokrát pozvání přijal soudce Nejvyššího soudu Spojených států Stephen Breyer, který je mj. také oxfordským absolventem (1961). Na Nejvyšším soudě je považován za příslušníka „liberárnějšího“ křídla, i když sami soudci by asi řazení do takových škatulek odmítli. V poslední době S. Breyer proslul svými spory s Antoninem Scaliou ohledně používání komparativních argumentů v odůvodněních soudních rozhodnutí (Zde se můžete podívat na záznam jejich debaty).

Nepíšu tady o té přednášce proto, abych opakoval vše, co na ní zaznělo. Pokud by to někoho zajímalo, může nahlédnout do čerstvé Breyerovy knížky „Active Liberty“, ve které se vyznává ze své soudcovské filozofie. Breyer patří k soudcům, kteří se neschovávají za doktrinální kličky a mnohdy nesrozumitelný jazyk práva, když popisuje proces svého rozhodování o často nesmírně kontroverzních otázkách (např. debata o trestu smrti nebo možnosti zakázat potraty), na kterých se americká společnost nemůže shodnout. Jak sám Breyer řekl, Nejvyšší soud se „pohybuje na hranicích toho, co dokument [rozuměj Ústava Spojených států] dovoluje“. Jistě, můžeme přemýšlet, do jaké míry Nejvyšší soud tyto hranice jen hlídá a nakolik je sám určuje...

Moc se mi líbilo, když metody výkladu, které podle něj každý soudce v takové situaci používá, nazval „Šesti základními zbraněmi soudce“.
  • text
  • tradice
  • precedent
  • historie
  • účel a hodnoty
  • důsledky

Sám Breyer řekl, že někteří jeho kolegové otevřeně nemluví o posledních dvou z nich, že je ale používají také. Znovu jsem si při naslouchání té přednášce uvědomil, jak nesmírně důležité je při sofistikovaných právních rozborech nezapomínat na to, že v sobě právo má (ačkoliv ne vždycky to dělá) ztělesňovat určité hodnoty a že soudci jsou tu od toho, aby ty hodnoty napomáhali uvádět v život. Z Breyera čišela životní zkušenost někoho, kdo již řadu let čelí mnohdy nesmírně obtížným otázkám a přitom na ně musí hledat odpovědi. Nemůže se vymluvit, „nechme to voličům, ať rozhodnou“. Dalo by se říci, že toto "břemeno nutnosti rozhodnout" nahrazuje tolik vzývanou legitimitu nabytou prostřednictvím voleb. Možná by se to dalo zobecnit: takhle moudrý by po určité době měl být každý soudce, který své poslání bere vážně. Nemyslím, že by u nás takoví nebyli.

Celý příspěvek

Přežije nás anonymizace?

Nejvyšší správní soud obdržel nedávno za přehledné zveřejňování rozsudků na internetu cenné uznání v podobě druhého místa v soutěži Otevřené společnosti, o.p.s, „OTEVŘENO x ZAVŘENO“, v níž jsou oceněni největší „přátelé“ a „nepřátelé“ svobody informací a otevřenosti veřejné správy mezi veřejnými institucemi v České republice za období 2005 - 2006 (blíže na www.otevrete.cz). Optimistovi to lichotí, pýří se a právem na budovu soudu přidělá smaltovanou cedulku OTEVŘENO. Škarohlíd (podobně jako čeští hokejoví fanoušci) však položí nezbytnou otázku: Proč až druzí?! Začne tedy spolu s Pavlem Kohoutem hledat, kde že je zakopán pes a který je ten stupínek, který i ty nejlepší žáky svobodného přístupu k informacím v české justici dělí od pomyslného zlata. A odpověď je nasnadě: že by anonymizace? Tento roztomilý relikt spočívající v tom, že všechna rozhodnutí jsou označena nanejvýš iniciálami účastníků řízení, je snad opravdu tím posledním, co brání i „stošestkovým premiantům“ české justice v dosažení maximální otevřenosti. A je to relikt žel náramně životaschopný. Svou opodstatněnost nachází většinou v ochraně zájmů účastníka řízení, tedy v jeho právu zůstat nepoznán. Tomu lze podle mne přisvědčit jen zčásti – je opravdu řada případů, kde je takový zájem legitimní. Samotného by mě nepotěšilo, kdyby se po zadání mého jména na googlu každému objevil trestní rozsudek usvědčující mě z pedofilie, hned pod ním rozsudek o rozvodu mého manželství a ještě dole (snažím se respektovat případnou chronologii) rozsudek ve věci mého invalidního důchodu po neúspěšném pokusu o sebevraždu. Dosud mi však nikdo uspokojivě nevysvětlil, proč je anonymizace pravidlem, od nějž se nelze odchýlit, a nikoli výjimkou, k níž se přistupuje tam, kde je pro to racionální důvod. Srovnání s publikací rozsudků ESD nebo ESLP přitom působí inspirativně. A to nejen v tom směru, že se ukazuje, jak jednoduché je pamatovat si zásadní rozsudky pod jmény stran (vy neznáte rozsudky jako je Costa, Lingens nebo Banković?), ale i proto, že nevím, proč by nemohlo být známo, kdo v Čechách podal kterou volební stížnost nebo která nevládní organizace podala jakou žalobu proti stavbě Temelína, když lecjaký evropský právník ví, že Maročanka Daliová je narkomanka, německá učitelka Vogtová je komunistka a pana Tyrera bili učitelé rákoskou, když byl chlapec. Inu nic, my zatím zůstaneme u svého, hezkého českého anonymizování. Možná si tím čeští studenti práv zlepší svou paměť na čísla. A možná se tak i do budoucna budeme dočítat například takové vtipné anonymizace, jako je fakt, že ten poslanec, který nemohl v roce 1998 nevolit prezidenta Havla, protože byl zrovna ve vazbě, byl nějaký „PhDr. M. S.“ (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 36/98); že „Prof. Dr. JUDr. Karel E., vedoucí katedry obchodního práva Západočeské univerzity v P.“ nemůže přijmout zastupování žadatele o azyl ex offo, protože právě připravuje rekodifikaci civilního kodexu (rozsudek NSS ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. 7 Azs 174/2004, publ. pod č. 411/2004 Sb. NSS); či se dočteme o účasti ukrajinského žadatele o azyl „na demonstraci proti prezidentu K., jíž se stěžovatel zúčastnil a při níž držel podle svých tvrzení plakát protikučmovského obsahu“(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 2 Azs 423/2004, publ. na www.nssoud.cz)...
Celý příspěvek

Další hryznutí do daňové autonomie členských států

Pro daňové fanoušky (ano, existují, pár jich znám ;-) by mohlo být zajímavé dnešní rozhodnutí Odvolacího výboru Sněmovny lordů ve věci Deutsche Morgan Grenfell Group Plc v. Her Majesty's Commissioners of Inland Revenue and another. Jedná se o vnitrostátní dohru rozhodnutí Soudního dvora ve spojených věcech C-397 a C-410/98, Metallgesellschaft Ltd v Inland Revenue Commissioners, ve kterém Soudní dvůr konstatoval, že anglická daňová úprava, která umožňovala společnostem se sídlem ve Spojeném království, jejichž mateřská společnost měla taktéž sídlo ve Spojeném království, vyplácet nezdaněné dividendy, zatímco stejná možnost neexistovala pro společnosti s mateřskou společností v jiném členském státě, je porušením svobody usazování.

Z pohledu komunitárního práva není výše uvedený názor žádnou novinkou; Soudní dvůr se jej drží a dále rozšiřuje (srov. nedávné rozhodnutí ve věci C-446/03, Marks and Spencer). Co ale rozhodnutí Sněmovny lordů dobře ukazuje, jsou problémy, které vnitrostátním správcům daně z podobných rozhodnutí Soudního dvora vznikají, hlavně tedy v případech, jako je tento, kdy už uplynula zákonná lhůta pro reklamaci. Stejně tak je problémem, kdo si vlastně může nárokovat vrácení daně; Soudní dvůr rozhodl v roce 2001, nicméně ta daňová povinnost existovala od roku 1973. Soudní dvůr podobným problémům čelí časovým omezením působení svého rozhodnutí (vítej, legislativo…).

Jinak téma svobody usazovaní společností, společného zdanění v rámci společného trhu apod. jsou v poslední době stále více zajímavé; chce-li se někdo do problematiky teprve „začíst“, doporučuji výtečný úvodní text nedávno publikovaný v novém vydání Wyatt and Dashwoood´s European Union Law (páté vydání, kapitola 20), které je psáno, na rozdíl od značného množství jiných „akademických“ úvodů do práva EU, praktikujícími právníky pro praktikující právníky.
Celý příspěvek

úterý 24. října 2006

O soudcovské devotnosti


„Co nesnáším je devotnost poddaných! Plazí se to před vámi div ne po kolenou. Chovej se sakra jako chlap! Postav se a řekni: kudy? tudy?“

Tato nesmrtelná slova prince Drsoňe v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém mi často znějí v uších, když čtu rozhodnutí středoevropských soudů aplikujících (nejen) evropské právo a rozhodnutí kteréhokoliv z evropských soudů. Jak jsme již rozebrali na jiném místě (zde je místo na krátkou reklamní vsuvku), práce s judikaturou v českém právním prostředí vykazuje jisté zvláštnosti; jednou z nich je existence výlučně „souhlasné“ judikatury. Často se zdá, že středoevropští soudci nemají odvahu nesouhlasit; buď se judikatura hodí, pak je citována, anebo se nehodí, a pak je zamlčena. Něco jako konstruktivní nesouhlas, tedy otevřený, kvalifikovaný nesouhlas a argumentační udolání protivníka je vzácné (ale nikoliv neexistující!).

O to větší potěšení je občas si přečíst něco ze zahraniční produkce, kde je vidět odlišný přístup. V poslední době jsem se nejvíce pobavil nad rozhodnutím Odvolacího výboru Sněmovny lordů (cca nejvyšší soud pro Anglii a Wales) ve věci Inntrepreneur Pub Company (CPC) and others v. Crehan [2006] UKHL 38 (druhá reklamní vsuvka: anotace rozhodnutí vyšla nyní v Soudních rozhledech 10/2006). V tomto rozhodnutí poslala jejich lordstva k šípku jak Komisi, tak Soudní dvůr (rozhodnutí C-453/99, Courage v. Crehan) a sdělila, že pan Crehan nedostane žádnou náhradu škody. Velice zajímavé je de facto nerespektování rozhodnutí Komise o tom, zda byl anglický pivní trh počátkem 90tých let uzavřen pro vstup nových soutěžitelů či nikoliv. Lordstva to ale učinila elegantně; podrobným studiem a argumentací komunitárním právem dovodila, že se nejedná o totožná rozhodnutí (což mají přirozeně pravdu, ale takto otázka nestojí) a že si anglické soudy mohou posuzovat skutková zjištění samostatně. Tečka.
Celý příspěvek

Výroční konference k soutěžnímu právu - Brno

V Brně se 28. a 29. listopadu 2006 uskuteční konference "Soutěž a konkurenceschopnost - Patnáct let ochrany hospodářsé soutěže v České republice", kterou pořádá Obchodní a hospodářská komora Brno pod odbornou záštitou Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Na hlavní stránce konference je upoutávka na vystoupení významných činitelů různých institucí zabývajících se ochranou hospodářské soutěže, při nahlédnutí do podrobného programu [pdf] mě ale zaujala jména Christophera Bellamyho, předsedy odvolacího soutěžního tribunálu Spojeného království (a soudce Soudu prvního stupně ES v letech 1992-1999), spoluautora "bible evropského soutěžního práva", nebo Davida Rause, soudce Krajského soudu v Brně, který se publikační činnosti v oblasti soutěžního práva věnuje v České republice. Zastoupeno bude prostřednictvím zástupce generálního ředitele Emila Pauluse i GŘ Soutěž Evropské komise. Pro milovníky soutěžního práva jistě vítaná možnost setkat se se zajímavými lidmi a něco se dozvědět.
Celý příspěvek

neděle 22. října 2006

Bill Gates a subsidiarita

Subsidiarita v současné době frčí v Evropské unii. Kdo by nechtěl, aby byla rozhodnutí přijímána na co nejnižší úrovni, co nejblíže k občanům...?

Osud Ústavní smlouvy je značně nejistý, přesto je však kontrolní mechanismus dodržování principu subsidiarity národními parlamenty, Ústavní smlouvou předvídaný, považován za něco, co se jistě objeví v příštím návrhu smlouvy/ústavy /ústavní smlouvy. Již teď však jeho dodržování může kontrolovat Soudní dvůr. Pochybnosti nad tím, že by toho někdy byl schopen, se objevily záhy po jeho zavedení do textu Maastrichtské smlouvy. Pravda, pokud se podíváte, na několik rozsudků Soudního dvora, kde byl tento princip namítán (co třeba „Tabáková reklama“?), záhy poznáte, že jej strany uvádějí jen jaksi do počtu – poté, co vyčerpají daleko silnější arzenál týkající se právního základu nebo principu proporcionality (pokud se až sem pročetl nějaký neprávník, těmi principy se netrapte, pointa příspěvku je neprávnická a než byste studovali třeba tuhle knihu Roberta Alexyho, svůj čas věnujte něčemu užitečnějšímu). Jak by také Soud mohl posuzovat, zda bylo vhodnější přijmout nějaké opatření na národní úrovni nebo na úrovni EU. Koneckonců, budujeme společný trh, takže musíme rozhodovat „společně“ – tj. v Bruselu...

V současné době se ale objevují hlasy, že i pro právníky by ten princip přece jen mohl být zajímavý. Sofistikovaný rozbor nabízí Mattias Kumm, kterého mám obzvlášť rád pro jeho vynikající článek týkající se ústavních soudů a jejich role při řešení konfliktů mezi vnitrostátními ústavami a právem EU (není bohužel volně dostupný, ale tady je Kummův starší příspěvek). Mattias Kumm je žákem Roberta Alexyho a je to vidět – pokud máte rádi přemýšlíte nad ústavním právem, které je pro vás více, než 113-ti články naší Ústavy, vřele doporučuji.

Já mám ale o principu subsidiarity svoje pochybnosti. Zkuste psát článek o subsidiaritě ve Wordu. Ať jej píšete anglicky nebo česky, editor vám slovo "subsidiarita" opraví jako chybu. To o nečem vypovídá – buď jsou naděje, které do toho principu klademe, liché. Nebo ještě Bill Gates nezaznamenal, že takový princip vůbec existuje a reálně se v EU uplatňuje. No, obávám se, že já také ne...
Celý příspěvek

„Was Heimat hieß, nun heißt es Hölle“ – Vykořenění právníci


Vykořenění právníci (Jurists Uprooted; German-Speaking Emigré Lawyers in Twentieth Century Britain) je jedna z nejúžasnějších knih o právu a právnících, která se mi v poslední době dostala do rukou.

Má cesta k této knize byla skrze osobní zážitek: ten se odehrál jednoho červencového dne v učebně právnické fakulty University v Cambridgi. Do místnosti vstoupil malý, starý a na první pohled dosti opotřebovaný pán v tvídovém obleku (s vestičkou). Vypadal na nějakých 80 let. Dosti jsme se podivili a očekávali věci příští. Pán se postavil před tabuli, prohlásil, že jeho jméno je Kurt Lipstein a začal přednášet základy anglického mezinárodního práva soukromého (conflict of laws). Po hodině jsme byli všichni unešení: naprosto perfektní projev, velice zajímavá přednáška, jazyk a vystupování starosvětská Anglie 30tých let. Kdo to proboha je?

Profesor Kurt Lipstein je jedním (a zřejmě posledním žijícím) z vykořeněných právníků; v roce 1933, kdy se v Německu připravoval na svoji druhou státní zkoušku, převzali moc nacisté. V jeho biografii je krásná pasáž o dni po nacistickém nástupu k moci, kdy přišel jako obvykle do práce na soud, u kterého byl referendářem. Předseda soudu jej přijal ve své pracovně a s pochopením prohlásil, že předpokládá, že si pan Lipstein asi přeje vzít na nějakou dobu neplacené volno. Ono neplacené volno trvá od roku 1933 dodnes.

Jurists Uprooted je bibliografií osudů jako je Lipsteinův; vypráví osudy německy mluvících právníků-emigrantů, kteří před druhou světovou válkou či v jejím průběhu emigrovali do Spojeného království a tam počali druhou kariéru. Většina z nich jsou velká jména římského práva (David Daube, Martin Wolff), srovnávacího práva (Sir Otto Kahn-Freud, Kurt Lipstein), právní filosofie (Gustav Radbruch) či mezinárodního práva (Lassa Oppenheim, Hersch Lauterpacht). V drtivé většině případů se jedná o fascinující a pohnuté příběhy; kdo se byl schopen „překořenit“ a aklimatizovat, kdo toho schopen nebyl a pokračoval dál (USA, jižní Amerika) či válku přetrpěl a po ní se vrací do poválečného Německa. Sám Lipstein kupříkladu získal ve třicátých letech doktorát v Cambridgi, kde také začal ještě před válkou vyučovat. V roce 2001, kdy mě vyučoval anglické mezinárodní právo soukromé, mu bylo 92 let. Jeho intelekt, schopnost argumentace byla lepší, než většiny čtyřicátníků. Profesor Lipstein je stále ještě emeritním profesorem Právnické fakulty Univerzity v Cambridgi, členem Clare College a já pevně doufám, že tu stovku zvládne (v roce 2009).

Kromě osudů jednotlivých jedinců pak kniha obsahuje také průřezové kapitoly, které se pokoušejí dokumentovat dopad emigrantů na rozvoj anglického práva v oblastech mezinárodního práva veřejného i soukromého, práva srovnávacího a práva římského. Nikoliv překvapivě, emigranti byli aktivní právě v těchto oblastech; kupříkladu moderní srovnávací právo bylo v Anglii v podstatě založeno německou emigrací (podrobnější anotace knihy).

Uvidíme, jestli se jednou dočkáme nějaké studie na téma osudů českých právníků – emigrantů ve 20. století. Ti v českých poměrech vítáni nejsou, zpravidla s odkazem na floskule typu „vy jste si v zahraničí spokojeně žili zatímco my tu za bolševika trpěli“. Tento postoj a z něj plynoucí odcizení vcelku dobře zachycuje, ve své jinak ne zrovna zdařilé novele „l´Identité“ M. Kundera. Zájem o pohledy emigrantů tak zřejmě zůstává nulový – pokud je mi známo, dosud kupříkladu nebyla v Čechách vydána Ulčova „Malá doznání okresního soudce“. Ta zůstávají nepřístupná v jediném vydání v Torontu u Sixty-Eight Publishers. Škoda.
Celý příspěvek

sobota 21. října 2006

O publikačních úchylkách (americké?) právní akademie

Při dnešním stahování jednoho článku ze Social Science Research Network zabrousily mé oči na ikonku „Top authors“. Pomyslím si něco pohrdavého o americké zálibě ve všemožných žebříčcích, zvědavost mi nicméně nedá a přirozeně na ni kliknu. Zobrazí se mi seznam autorů od 1 do 500. Kliknu dál na „nejstahovanějšího“ autora, kterým je jakýsi vyučující z Ohia, o jehož domovské univerzitě jsem v životě neslyšel. Hnán zvědavostí hledám názvy článků, díky nimž se stal nejžádanějším autorem databáze. Nestačím se divit: na prvním místě ve stahovanosti se skví článek s titulem „Fuck“. Autor v resumé tohoto článku se vší vážností tvrdí, že článek „explores the legal implications of the word fuck“. Článku se to asi daří, neboť byl stažen přibližně 16, 5 tisíckrát a k 21. 10. 2006 zaujímá 11. místo popularity v rámci databáze, která obsahuje přes sto tisíc článků.

Chápu, že být právním akademikem ve Spojených státech je tvrdý chlebíček; konkurence je velká a s něčím je třeba prorazit. Stejně tak zcela souhlasím s tím, že přitažlivý a čtivý titul odborného textu má šanci přilákat čtenářovu pozornost. Neméně důležitý je také kontextuální a širší přezkum práva. Když ale vidím tituly tipu toho uvedeného výše či další perly jako„Harry Potter and the Unforgivable Curses: Norm-formation, Inconsistency, and the Rule of Law in the Wizarding World“; „Harry Potter, Ruby Slippers and Merlin: Telling the Client's Story using the Characters and Paradigm of the Archetypal Hero's Journey“; „Harry Potter and the Half-Crazed Bureaucracy“, tak vážně nevím…
Celý příspěvek

Soudní dvůr: stručně, stručně, stručně...

Zarazilo mě to při diskusi na jednom ze seminářů v rámci kurzu Totálního práva (on by tedy správný překlad Weilerova „sexy“ názvu kurzu „Total Law“ asi měl znít „Úplné právo“, ale takhle to vypadá zajímavěji). Referandářka estonského soudce, která nám vykládala o tom, jak to na Soudním dvoře funguje, zmínila jako jedno z opatření pro zrychlení řízení krácení rozsudků – a to do té míry, že už Soudní dvůr nereprodukuje argumentaci účastníků. Pravda, úplně mě to nepřekvapilo – všiml jsem si toho už například v rozsudku ve věci Eurofood, kde Česká republika také vystupovala (a kde jsem marně čekal na reakce Soudu na naše argumenty), ale tehdy jsem tomu nevěnoval pozornost. Na semináři jsme ale také diskutovali možnost rozšíření pravomocí Soudního dvora v rámci Hlavy IV Smlouvy o založení ES. Jedná se (zjednodušeně) a věci azylu a pak také soudní spolupráci v civilních věcech. Soudnímu dvoru tam předběžné otázky mohou pokládat pouze soudy posledního stupně (víc se o předběžné otázce dozvíte v naší knížce). Pragmatickým důvodem pro toto omezení byla mj. obava ze zahlcení Soudního dvora nezvladatelným nápadem předběžných otázek. V návrhu na rozšíření, který nedávno předložila Komise, se ale mluví o tom, že „musíme Soudu věřit“, že svoji práci zvládne. Má prý dostatek opatření k tomu, aby se z otázkami popral. No, krácení rozsudků je zřejmě jedním z nich...
Protože na pohádky nevěřím a Soudní dvůr už pro mě není pohádkovým hrdinou, který zachrání naši právní kulturu (on nám může pomoci, ale zachránit se musíme sami), dal jsem si tu práci a prošel řadu rozsudků, mnohdy kontroverzních, kde členské státy argumentovaly proti řešení, které Soud nakonec přijal. Výsledek byl dost šokující: asi nejkřiklavější je nedávný rozsudek ve věci i-21 Germany, kde šlo o možnost otevřít pravomocně skončená správní rozhodnutí pro jejich rozpor s právem ES. Německá a holandská vláda argumentovaly proti takové možnosti, jejich vyjádření se ale do textu rozsudku vůbec nedostala. Na rozdíl od vyjádření Komise a žalobců v řízení před vnitrostátním soudem, které argumentovaly pro řešení nakonec přijaté Soudním dvorem. Pro ty, kdo by snad chtěli oponovat zajímavým, ale podle mě dost nerealistickým rozborem Mitchela Lassera, jenž tvrdí, že funkci odůvodnění doplňují stanoviska generálních advokátů: ve stanovisku se nedočtete o mnoho více.

Celý přístup Soudního dvora (a Komise) je založen na nevhodném chápání jeho funkce v rámci soudního systému EU, což má však hluboké kořeny a také příčiny, jejichž rozbor by vydal na celý článek (který snad zanedlouho budu moci publikovat na SSRN – v pondělí ho předkládám Stephenovi Weatherillovi, který ho doufám úplně nestrhá – alespoň název má článek sexy: “In the Court We Trust” – But Should We? On the need for hierarchy and differentiation in the preliminary ruling procedure).

Na druhou stranu se sám sebe ptám, jestli to tak ale většině lidí nebude vyhovovat – z krátkého rozhodnutí je jasné, jak Soud rozhodl a kdo by se chtěl trápit tím, zda skutečně reagoval na argumenty členských států... ?
Celý příspěvek